v pořadí šestý *hrabě z Poitiers a devátý *vévoda akvitánský, *mecenáš, básník; byl jedním z nejmocnějších a nejbohatších panovníků své doby. Zúčastnil se mimo jiné *křížové výpravy do *Svaté země (1101–1102) i výprav proti *Maurům. Uměl žít a užívat: Vilémovy erotické výboje a úspěchy u žen, jak doložili životopisci, byly úměrné jeho společenskému postavení. Vilém Akvitánský platil za neohroženého křesťanského velmože a *rytíře bez bázně a hany; nesklonil se ani před autoritou *papeže, jenž ho exkomunikoval z církve. Teprve na sklonku života se dal na *pokání.$Kolem tohoto příznivce a mecenáše umění, ale také dobrodruha toužícího po slávě a uznání vznikl na přelomu 11. a 12. století dvůr, který rozvinul tradici raně feudální šlechtické kultury a položil základy takzvané kurtoazní *lásky. Samotný Vilém proslul rovněž jako básník. I když z jeho tvorby se dochovalo pouze jedenáct básní, je literárními dějepisci pokládán za prvního významného trubadúrského básníka známého jménem, ne-li přímo za zakladatele trubadúrské (trobadorské) lyriky, vznikající v posledním desetiletí 11. století a trvající až do konce 13. století (*poezie, trubadúrská a truvérská). Tato *poezie je psána *okcitánštinou, to znamená *rétorománským jazykem, který vznikl na území římské provincie Gallia Narbonensis v dnešní jihovýchodní Francii a jímž většinou také mluvilo obyvatelstvo akvitánského vévodství. Vývoj tohoto *jazyka, ale i celé *kulturní oblasti byl násilně přerušen poté, co toto panství prohrálo svůj mocenský boj se sousední Francií, kam se též (po roce 1204) postupně přeneslo kulturní centrum západní Evropy.$Vilémova poezie obsáhla všechny tři základní oblasti raně středověké poezie – zábavnou, světskou tvorbu, trubadúrskou lyriku a konečně tvorbu duchovní. V první jmenované oblasti, v zábavné literární tvorbě, přežívala linie antického, realistického zobrazování skutečnosti; sem patří šest Vilémových básní s erotickými náměty a motivy (například //Kol Limoges vedla cesta má//). V druhé oblasti (čtyři básně) autor dílem utvářel, dílem kodifikoval vznikající, šlechtickou, kurtoazní (dvorskou) kulturu. Tato umělá, etiketní dvorská poezie rozvíjí – nikoli bez inspirace poezií arabskou – pojetí lásky podobné službě *vazalově vůči pánu. Duchovní ráz má pouze jedna z Vilémových básní – autor se v ní loučí se světem.$Báseň //Kol Limoges vedla cesta má// podává svědectví o volných *mravech dané doby a také o schopnosti obou pohlaví radovat se z pozemského života. Nejblíže má k žánru středověké //fablel//, malému rozvernému příběhu s anekdotickým vyzněním. Autor v ní popisuje erotické dobrodružství, které prožil s manželkami pánů Garina a Bernarda. Vypráví, jak oklamal tyto dvě urozené paní předstíráním, že je němý. Ty pak využily jeho „mlčenlivosti“, ukryly ho do komnaty a osm dní využívaly jeho mužné síly. V závěru básně lyrický mluvčí pobízí Moneta, který byl žakéřem akvitánského vévody (tedy na rozdíl od trubadúrů pouze „herec“, který poezii netvořil, ale pouze recitoval či zpíval), aby tuto báseň přednesl také manželkám pánů Garina a Bernarda. (Jaroslav Malina, Jiří Pavelka)