1. označení filozofického *názoru, který je založen na představě existence tvořivého principu řídícího funkce živých organismů (například tzv. „životní síla“, latinsky: //vis vitālis//), které fyzika a chemie nemůže postihnout. Klasický vitalismus (Henri *Bergson aj.) soudobá věda sice odmítá, nicméně rozdíl mezi živým a neživým (například ve schopnostech reprodukce a hojení, účelového chování a negativní entropie) se nepodařilo uspokojivě překlenout. Naopak řadu funkcí, dříve pokládaných za výsadu živého (reprodukce, výměna látek, tvarové změny), nachází *biochemie i v organických molekulách apod.;$2. umělecký směr *euroamerické civilizace, který se prosadil zejména v desátých a dvacátých letech 20. století v literatuře a ve *výtvarném umění jako výraz individuálního obrození smyslů a často i projev hledání nové životní orientace v *přírodě*společnosti. V období *první světové války dospěl vitalismus do své druhé fáze, kdy reagoval na zpochybnění a znehodnocení jistot obratem k základní pozitivní *hodnotě, k prostému faktu pozemského života a elementárním životním prožitkům. Po skončení *války vitalismus již znamenal nikoli útěk od nepřehledné a nelidské společenské reality, ale naopak bezprostřední výraz *radosti a okouzlení životem. Toto usilování, jež se s předstihem uplatnilo již ve 2. polovině 19. století (nejvýrazněji například v *poezii amerického básníka Walta Whitmana [1819–1892]) se však označovalo i jinými termíny a nezřídka vstupovalo také do jiných soudobých či pozdějších uměleckých programů, například *fauvismu nebo *poetismu.$V českém prostředí byl vůdčím představitelem vitalismu Stanislav Kostka *Neumann (1875–1947), který jeho program formuloval v roce 1913 ve stati „Ať žije život!“ (požadoval, aby se české umění otevřelo moderní Evropě, zejména Francii – Evropa je „[…] krásná, živá, rujná samice, která potřebuje smělé muže a odkopává uměřený flirt“) a umělecky doložil v básnické sbírce //Kniha lesů, vod a strání// (1914); k vitalismu se alespoň některými svými díly přiklonili Fráňa *Šrámek (1877–1952) (romány //Stříbrný vítr//, 1910, //Tělo//, 1919, básnická sbírka //Splav//, 1916), Josef Hora (1891–1945) (básnická sbírka //Strom v květu//, 1920) a Jiří *Wolker (1900–1924) (básnická sbírka //Host do domu//, 1921). V českém výtvarném umění vitalismus inspiroval mnoho umělců a proudů: například jak kubistického Emila *Fillu, tak střední proud *modernismu, který reprezentovali především Václav *Špála a Rudolf *Kremlička. (Jaroslav Malina)