obdělávání *půdy, pěstování *kulturních rostlin a chov hospodářských zvířat (*domestikace); představuje hospodářský základ lidské *civilizace od nástupu *neolitu až do *novověku. Nové výrobní *hospodářství začíná v oblastech *Předního východu, kde vznikly v období mezi 13 000–10 000 př. n. l. v dosažitelné vzdálenosti výskytu planě rostoucího *obilí příznivé podmínky pro pěstování kulturních plodin.$Původní zemědělství mohlo vzniknout jen v některých oblastech planety Země, tam, kde existovaly příznivé ekologické podmínky: planě rostoucí obilí, *rýže, *kukuřice, *brambory aj., které mohli lidé kultivovat, a vhodné druhy zvířat, jež se dala ochočit (domestikace). V takových oblastech se již v *pozdním paleolitu dokázali lidé uživit *sběračstvím a *lovem na jednom místě, aniž by se museli stěhovat. Vybudovali stálá sídliště a usadili se; takový způsob života vedli například lidé kultury *natúfienu před 13 000–11 000 lety, obývající rozsáhlé území jižního Turecka až k egyptskému Nilu a k dnešnímu *Izraeli. Lovili gazely, srnce, *kozy a jiná zvířata, chytali ryby a hady a jedli i želvy a měkkýše. A sbírali zrna planě rostoucího obilí, zvláště *pšenice, což byla hodnotná potrava, poněvadž zrna této plané pšenice, jak víme z dnešních rozborů, obsahovala až čtyřiadvacet procent *bílkovin, zatímco naše pšenice má obsah bílkovin zhruba o deset procent nižší. Lidé natúfienu již používali řadu speciálních nástrojů, například pšenici řezali *žacími noži a *srpy s ostřím složeným z drobných čepelek z *pazourku, *obsidiánu nebo *rohovce a zrna drtili na masivních plochých *zrnotěrkách ze *žuly, ruly a jiných *hornin. Trvalo však ještě dvě až tři tisíciletí, než na Předním východě (v době neolitu) vzniklo skutečné zemědělství.$V poslední době byla vyslovena řada *hypotéz, kde a proč zemědělství vzniklo. Podle jedné z takových hypotéz, takzvané //oázové//, způsobil poslední ústup pevninského *ledovce v Evropě na sklonku *pleistocénu výraznou změnu podnebí právě v oblasti vzniku zemědělství na Předním východě: vysychání *krajiny svádělo tamější obyvatele k oázám a prameništím a nutilo je intenzivně využít všech zdrojů potravy, domestikovat zvířata a pěstovat a šlechtit obilí, aby se uživili na malém kousku země. Tato představa vzala nedávno za své díky *exaktním geologickým, pedologickým a paleontologickým studiím, které jasně prokázaly, že k zásadní změně podnebí došlo mnohem později, až v období rozvinutého zemědělství. Některé ekologické hypotézy nejsou dosud doloženy žádnými archeologickými nálezy, které by je opodstatňovaly, takže jsou spíše jen zajímavými logickými konstrukcemi. Podle takzvané teorie //priority úrodných údolí// se začalo obilí nejdříve pěstovat v úrodných údolích a na úpatích hor a pohoří s bohatými nánosy úrodné hlíny. Vážnou námitkou proti přijetí této hypotézy je však skutečnost, že na takových místech planě roste obvykle dost trav s kvalitními zrny samo od sebe, takže patrně člověka nic nevedlo a nenutilo k tomu, aby tento stav zlepšoval, či dokonce měnil. Podle hypotézy //náhorních rovin// přiměla obyvatele k pěstování obilí právě nehostinnost přírodních podmínek, nedostatek a špatná kvalita chudých trav v nepříliš úrodných půdách. V tomto případě se ovšem vyskytly stejné námitky; v takových nehostinných podmínkách by první pěstitelské pokusy stěží mohly mít úspěch a na dlouhé experimentování nebyly možnosti, obstarávání potravy v těch dobách totiž zabíralo hodně času, síly a energie, která musela být vynakládána účelně, s *konkrétní nadějí na úspěch.$Nejpravděpodobnější se zdá představa, že k objevu pěstování obilí došlo tam, kde se lidé snažili rozšířit potravinové zdroje, třeba proto, že jich stále přibývalo, v oblasti, kde ovšem plané obilí rostlo. Lidé na základě dlouhé tradice sběračství byli zvyklí *přírodu dobře pozorovat a věděli, kde, kdy a proč roste obilí lépe a více se mu daří, například tam, kde je nedusí jiné traviny, a že má klasy bohatší a větší, je-li řidší, možná je dokonce sami pleli a protrhávali, když rostlo příliš hustě. Vzácnost potravy je nutila sledovat úrodu a se zrním dobře hospodařit. A tak si patrně jednou někdo z nich všiml, že zapomenuté zrno ve vlhké obilní *jámě nebo zrno zapadlé náhodně do úrodné hlíny v blízkosti odpadní jámy či jinde vzešlo a roste, protože tam byla *půda prosycena organickými živinami. Uvědomil si, že stéblo bude mít klas, že bude mít úrodu, a tak jako již učinil mnohokrát předtím, i teď napodobil, co viděl, a celý ten proces cílevědomě připravil: vložil zrno do půdy, kde by podle jeho zkušeností mohlo růst. Pro objev sám není ani tak důležité, že k němu došlo v odpadní či *zásobní jámě, v údolí nebo na kopci, ale ta schopnost postihnout náhodnou situaci, správně jí porozumět a dokázat ji zopakovat a využít.$Zhruba před 9 000–10 000 lety se tedy začalo zemědělství nezávisle rozvíjet na několika místech na světě; nejdříve na Předním východě, později v Číně, jihovýchodní Asii, Mexiku, v Peru a Bolívii; nedávno se ukázalo, že k oblastem původního vzniku zemědělství je třeba přiřadit také Novou Guineu. V každé z těchto oblastí byla pěstována jiná plodina: kulturní druhy pšenice a *ječmene na horkém Předním východě, *proso v chladné severní Číně, rýže v tropickém Thajsku, kukuřice v suchých náhorních rovinách Mexika a brambory ve vysokohorských oblastech Peru a Bolívie. Vypěstování těchto plodin v podobě, jaké je známe dnes, bylo ovšem výsledkem dlouhého, několik tisíc let trvajícího vývoje. Proso například je ve své planě rostoucí podobě tuhou a velmi nenáročnou trávou, která snese i mrazivé podnebí a spokojí se i s nepříliš kvalitní půdou; v okolí *Chuang-che (Žluté řeky), byla půda navíc bohatá na živiny, dostatečně porézní, vhodná právě pro tento druh. Stejně tak hybridní pšenice typu dvouzrnky se od dnešních druhů značně liší. Také zemědělci v mexickém údolí *Tehuacán jen pozvolna šlechtili kukuřici, hlavní plodinu amerického zemědělství, „indiánské obilí“. Asi před 7 000 lety se středoameričtí *indiáni ujali planě rostoucí kukuřice, jejíž plodenství bylo dlouhé 19–25 mm a obsahovalo kolem 55 jedlých zrn. Vybírali kukuřičné klasy podle velikosti, ale ty byly ještě o čtyři tisíciletí později jen 40–50 mm dlouhé a každý z nich obsahoval přes 100 zrn. Teprve když zkřížili tuto stále ještě planou kukuřici s její blízkou příbuznou odrůdou //teosintou//, změnily se botanické vlastnosti kukuřice. Před dvěma tisíciletími pěstovali již američtí zemědělci několik odrůd domestikované kukuřice, které měly klasy zhruba stejně velké jako dnešní druhy.$V každé z těchto oblastí se zemědělství rozvíjelo vlastním zvláštním způsobem podle daných podmínek, přitom však určité rysy byly společné.$Tak například na Předním východě v oblasti takzvaného Úrodného půlměsíce, to znamená na území dnešního Íránu, Iráku, *Palestiny, Izraele, *Sýrie a *Anatólie, jsou počátky usedlého života a zemědělství patrny již v 9. nebo 8. tisíciletí př. n. l. Nejdříve byl osídlován a obděláván hornatý pás této oblasti, kde se dobře dařilo planě rostoucímu obilí a kde také žilo dosti zvěře včetně divokých předků domácích zvířat. Až později byly osídlovány přiléhající aluviální nížiny, poněvadž tam byl úspěšný rozvoj zemědělství podmíněn objevem *techniky zavlažování polí. V rozvinuté formě, doprovázené již *hrnčířstvím, se zemědělství plně prosadilo v 7. tisíciletí př. n. l. Důsledkem toho se počet obyvatel v této oblasti výrazně zvýšil a v různých migračních vlnách se pak odtud lidé stěhovali na jih do severní Afriky, na západ až do jižní, střední a západní Evropy, dále do nížin kolem Černého moře, na východ do Střední Asie a až do povodí řeky Gangy v Indii.$Jednou z nejstarších osad s počínajícím zemědělstvím a chovem dobytka v hornatém pásu Předního východu byla *vesnice u dnešního *Závi Čemi Šanidaru v severním Iráku z doby kolem roku 9000 př. n. l. Lidé si tam tehdy postavili z hrubých kamenů okrouhlé *chaty o průměru asi čtyři metry, lovili divoké *ovce, kozy, *jeleny, srnce i pratura; některá ze zvířat, hlavně ovce, domestikovali, chovali je zřejmě pasteveckým způsobem, podobně jako to dnes dělají *Laponci se *soby. Obyvatelé této osady vynalezli nové nástroje, *sekery a *tesly, vyráběné *broušením odolných druhů kamene, které používali ke kácení stromů, aby pak na vymýcených místech mohli zakládat políčka, a dále s těmito nástroji obráběli stavební dřevo a zhotovovali různé dřevěné předměty. Avšak k uvědomělému pěstování zemědělských plodin došlo na Předním východě až zhruba kolem roku 7000 př. n. l., z té doby známe již několik výrazných zemědělských vesnic – například Kaľ at Džarmo v kurdském předhůří u *města Kirkúku v severním Iráku, *Çatal Hüyük a *Hacilar v Anatólii v Turecku, Bejdá v Jordánsku, Ali Kuš v Íránu aj.$Džarmo se rozvíjelo od konce 8. tisíciletí př. n. l. do počátku 6. tisíciletí př. n. l., což dokládá sídlištní *tell složený z patnácti vrstev, vysoký asi sedm metrů, rozkládající se na ploše zhruba 140x90 metrů. Raně neolitická osada z tohoto tellu měla asi 25 pravoúhlých hliněných domů a bydlelo v ní asi 130 až 200 obyvatel. Každý dům měl několik poměrně malých místností o rozměrech strany půldruhého až dva metry. Stěny domů byly omítnuty, podlahy byly z *rákosu a udusané hlíny, střechy byly rovněž z rákosu, a dřevěné dveře se otáčely na čepech v kamenných zárubních; *ohniště byla zprvu otevřená, částečně zahloubená, později je vystřídaly hliněné krby s hliněnými komíny. Hlína jako stavební materiál se mísila s řezanou trávou, zvláště rákosem, i chlévskou mrvou, čímž se získávala větší pevnost a odolnost stavby proti povětrnostním vlivům, zejména proti vlhkosti, a tyto příměsi také vyrovnávaly vznikající vnitřní pnutí v hliněné hmotě.$Džarmští se živili pěstováním dvou druhů pšenice a ječmene, hrachu, čočky, vikve a sbíráním žaludů a peckovic pistácie a chovem koz, *psů a patrně i *domácích prasat, zatímco pratur (kmenový předek skotu) byl patrně stále ještě předmětem lovu.$Výborné přírodní podmínky zřejmě byly v údolí řeky Jordánu, takže již v mezolitickém natúfienu tam existovalo osídlení, což dokazuje sídliště v nejspodnější vrstvě sídelního pahorku Tell-es-Sultan, patřícímu k dnešnímu *Jerichu, ve vzdálenosti asi deset kilometrů od břehů Mrtvého moře, ze začátku 10. tisíciletí př. n. l. Velký rozmach v tomto místě nastal již v raně neolitickém období. Osada, spíše malé město, tehdy měla značný obchodní význam (například ze Sinaje se dovážel *tyrkys a obsidián pocházel dokonce až z východní Anatólie), a obyvatelé, kterých tam žilo až tři tisíce, ji opevnili mohutnými *hradbami, kamennou, téměř pět metrů vysokou zdí zpevněnou na vnitřní straně hliněným valem a z vnější strany obehnanou tři metry hlubokým vodním příkopem. Domy v nejstarším období měly kruhový nebo oválný půdorys a podlahu z pálené hlíny, později, kolem poloviny 9. tisíciletí př. n. l. je vystřídaly domy hranaté o rozměrech asi 7x3 metry, postavené ze sušených cihel. Osídlení pak víceméně souvisle pokračovalo, takže Jericho je do určité míry právem považováno za nejstarší město na světě.$O tom jak tvořivě a invenčně si raně neolitičtí zemědělci počínali a k jakým překvapivým vysokým kulturním vymoženostem dospěli v tak časných dobách, svědčí zejména dvě turecké *lokality – Çatal Hüyük a Hacilar. Domy v Çatal Hüyüku byly postaveny z velkých sušených cihel svázaných trámovou konstrukcí, ploché střechy z rákosu a *mazanice byly podpírány dřevěnými sloupy. Hustě natěsnané a terasovitě uspořádané domy a dvorky byly přístupné po žebřících a střechách, v nichž byly vstupní otvory, sloužící zároveň k odvádění kouře z ohnišť nebo pecí. Interiéry mnohých staveb byly bohatě zdobeny *malbami a hliněnými *reliéfy, což vede k výkladu, že to byly jakési *svatyně. Vytříbené estetické cítění dokázali obyvatelé této lokality již v 7. tisíciletí př. n. l., patrně poprvé v lidské historii, vyjádřit dokonce v udivující syntéze harmonické jednoty projevu architektonického, malířského a sochařského. Vysoká *kulturní úroveň vyrůstala zřejmě z vyspělého hospodářství: pěstovali především proso, dva druhy pšenice, šestiřadý ječmen, hrách, čočku, chovali ovce a kozy a zvládli již tavení mědi.$Z hlediska hospodářské geografie se zemědělství na Předním východě rozvíjelo v samostatných a smíšených oblastech: 1. Tzv. „datlové pásmo“ s ručními závlahami a střídáním obilnin, *luštěnin a cibulové *zeleniny. Ruční příprava půdy, okopávka, stálé odplevelování (polní *zahrady). 2. Oázy v suché *stepi a vlhké enklávy na náhorních plošinách. Ruční nebo malé umělé závlahy, ruční obdělávání půdy. 3. Smíšená oblast hájů vyšších dřevin a *plužin se soustavou umělých závlah. Kopaničářské i orebné obdělávání. 4. Souvislá pole se soustavou plužin. Orebné hospodářství, umělé zavlažování, pravidelné úhoření. 5. Mokřadla s podmáčenou půdou a rákosišti. Mezi půdními typy převládaly písčité zeminy a *spraše s malou prostupností.$Z hlediska místních přírodních podmínek a hospodářského využití existovaly na Předním východě tři základní ekologické typy *kulturní krajiny bez jasného ohraničení: pásy podél přirozených (Eufrat, Tigris) a umělých vodních toků (*zavodňování) se zahradami, zelinářskými poli (sumersky: //ki-sum//, „cibulové místo“) a menšími obilnářskými plochami. Dále pole s téměř monokulturním pěstováním obilí a vzácněji i luštěnin (hrách, čočka, vikev) a olejnin (*len, sezam) na polních „záhonech“ s přímým zavodňováním do brázd. Konečně potom pastviny na okrajích stepí a lučiny, přiléhající k polím a vodním zdrojům (prameniště, vodní nádrže, kanály, potoky, řeky, rybníky, jezera a mokřadla). Jednotlivé zóny spojovaly stepní přílohy osídlené nomády, tvořící v dlouhodobém úhoru nutné půdní rezervy. Příprava půdy se prováděla ručním a tažným zemědělským nářadím, orebné hospodářství (zápřah) zjišťujeme jenom u větších hospodářských jednotek (*hospodářství, chrámové, *hospodářství, palácové).$Zemědělský rok zahajovaly podzimní orba, ruční příprava polí, jejich několikeré vláčení a přeplavení vodou, dále odplevelování a výsev ozimého obilí. Hustotu porostů podporovalo jarní regulované přepásání stády bravu. Během vegetačního cyklu byla pole 2krát až 3krát zavlažována s následnou ruční údržbou figury brázd. Po sklizni (odřezávání noži a srpy, hrsťování, snopkování) se obilí mlátilo na polních mlatech kopyty dobytka a žatevními smyky, vzácně i holemi. Následovalo čištění zrna větrováním, jeho měření, rozdělování a uskladnění (do *zemnic a sýpek).$Tak se raní zemědělci na různých místech Předního východu učili vést usedlý způsob života; kontakty mezi jednotlivými osadami nebyly ovšem příliš intenzivní, a proto se dospívalo k různým řešením společných problémů, což se v konečném důsledku ukázalo jako výhodné, protože v *konfrontaci odlišných přístupů se pak mohly uplatnit ty nejlepší. Jakmile zemědělství důkladně porozuměli a začali být z něho dobře živi, vyjímali rostliny a zvířata z míst, na nichž všechno započalo a kde byly zdomácněné, a mohli osídlovat nové oblasti; nejenže mohli, ale také museli, poněvadž jejich počet v každé nové generaci vzrůstal až na dvojnásobek. Například lidé, kteří vyvinuli zemědělství v jihozápadní Asii, se až do doby před zhruba 7 000–8 000 lety omezovali na oblasti teplého středomořského podnebí, Turecka, Řecka, *Egypta, *Kypru, *Kréty a některých dalších egejských ostrovů, neboť se o plodiny uměli postarat jen do určité míry. Ale po polovině 6. tisíciletí př. n. l. pochopili, že lze zemědělství provozovat i v drsnějším evropském *klimatu, a poměrně rychle osídlili celou Evropu.$Například na na naše území proniká zemědělství v 6. tisíciletí př. n. l. s prvními kulturami neolitu. Obdělávání půdy pomocí dřevěných a kamenných nástrojů mělo v počátcích podobu žárového zemědělství – *žďáření (vypalování stojícího porostu) nebo mýcení (a vypalování podrostu) a ručního okopávání či brázdění povrchu prvních políček, na nichž vyrůstala úroda obilovin – zejména pšenice, na níž bylo založeno celé pravěké zemědělství (dále se vyskytoval ječmen a proso, od *doby bronzové *žito a *oves) nebo luštěnin (hrachu, čočky a bobu); jako textilní rostliny pěstovali pravěcí rolníci len a *konopí. *Sklizňovým nástrojem byl od neolitu žáci nůž nebo srp s kamenným ostřím. Od *eneolitu bylo známo *oradlo a díky němu se šířila plocha obdělávané půdy – polí i travnatého přílohu – rychleji než zpětná obnova *vegetace, takže *lesů začalo ubývat, i když jejich *půdy byly méně kvalitní. Hospodářská zvířata byla původně jen doplňkem rolnictví – pěstoval se hlavně skot, ovce či koza a prase, jehož podíl od neolitu do eneolitu stoupal na úkor skotu (význam lovu pro obživu byl naopak na počátku neolitu mizivý, až v eneolitu větší: lovil se hlavně jelen, srnec a divoké prase, drobná kožešinová zvěř, ptáci i ryby, *strava se doplňovala sběrem drobných živočichů suchozemských i vodních). Dobytek se pásl v lese, zimní přikrmování zprvu neexistovalo, proto každá zima omezovala jeho stavy na minimum. Význam skotu, původně chovaného jen na maso, se zvyšoval zejména využitím k tahu (oradlo, *vůz), proto od eneolitu jeho počet roste i díky zimnímu přikrmování a nejpozději od *doby železné se šířícímu ustájení. Doba bronzová přinesla kovový srp, *doba halštatská železný srp (*kosák), jinak se však technický *pokrok před hromadnějším nástupem *železa v *době laténské zemědělství nedotkl; nástroje pro čištění polí, obdělávání půdy, sklizeň a zpracování plodin zůstávaly dřevěné a kamenné.$Podobně se zemědělci šířili i v Indii, na *Dálném východě, v jihovýchodní Asii, v severní Africe, ve Střední Americe a v jiných částech světa a začleňovali lovce více či méně násilně do nového a mnohem pokročilejšího hospodářského systému. Jejich dílo dokončujeme dnes my a pohlcujeme do své industrializované zemědělské civilizace několik posledních společenství lovců a sběračů.$První zemědělci si darů *země nesmírně vážili, což vyjadřovali svým přirozeným způsobem, jak dokládají *mýty a jiné dochované památky. Zemědělství považovali za dar *bohů nebo jeho vynález spojovali se zbožněnými *kulturními hrdiny.$V sumerském mýtu //Ovce a obilí// se uvádí: „Lidstvo dávných věků / chléb nedovedlo jíst, / nedovedlo oblékat se do šatů. / Lidé údy měli nahé / a jako ovce požírali trávu, / vodu pili z kanálů / (…) Tehdy bůh *Enki *Enlilovi řekl: / ,Otče Enlile, ovce a obilí, / jež na svatém pahorku vyrostly, / dejme ze svatého pahorku sestoupit na zem!‘ / Na příkaz Enkiho a Enlila / ovce s obilím ze svatého pahorku na zem sestoupily.“$V čínském traktátu //*I-ťing ta-čuan// (Veliké pojednání ke Knize proměn), který byl sestaven v posledních stoletích před naším *letopočtem, jsou zachyceny mytologicky zabarvené představy starých *Číňanů o velkém přelomu v žití lidí //-// o přechodu od loveckého způsobu obživy a pohyblivého života k zemědělskému způsobu obživy a usedlému žití: „V dávné době vládl světu Pao-si (nazývaný též *Fu-si, legendární zakladatel čínské kultury v letech 2842–2738 př. n. 1.). Vzhlédl nahoru a pozoroval obrazy na nebi. Pohlédl pak dolů a pozoroval události na zemi. Zkoumal podoby ptáků a zvířat a vlastnosti půdy. (…) Proplétal provazy, které užíval jako sítě a vrše při lovu zvířat a chytání ryb. (…) Když skončil rod Pao-siho, přišel rod Božského rolníka (*Šen-nung, mytický vládce v letech 2737–2697 př. n. 1.). Rozštípl kus dřeva a udělal z něho *radlici a ohnul jiný kus dřeva jako hřídel pluhu a naučil mnoho lidí tohoto světa rozevírat půdu pluhem. (…) Když *slunce stálo v poledni, konal se trh. Povolal lid ze všech stran a shromáždil zboží z celé země. Tak je vzájemně vyměňovali. Potom se vrátili zpět a vše se dostalo na své místo. (…) Po rodu Božského rolníka přišly rody Žlutého císaře (*Chuang-ti, legendární panovník v letech 2696–2598 př. n. l.), *Jaoa (2333–2234 př. n. 1.) a Šuna (2233–2184 př. n. 1.) (dva mytičtí vládcové kmenového svazu Sia). Žlutý císař, Jao a Šun si oblékali prostý horní a dolní šat, a svět byl v pořádku. (…) Ochočili hovězí dobytek a zapřahali koně. Tak mohla být naložena veliká břemena a dosaženy vzdálené krajiny, aby se světu poskytl užitek … Zavedli dvojité brány a noční hlídače s klapačkami, které by odháněly lupiče. (…) Rozštípli kus dřeva a udělali z něho paličky. Vyhloubili zem a zhotovili moždíře. Užití paličky a moždíře přišlo všem lidem vhod. Napjali dřevo do luku a nad ohněm nechali ztvrdit dřevo na šípy. Užitek luku a šípu je v tom, že drží svět v úctě. (…) V nejdávnějších dobách obývali lidé *jeskyně a žili v lesích. Hrdinové pozdějších dob vynalezli obydlí. Nahoře byl hřebenový trám, dole pod ním střecha, aby zadržela vítr a déšť …“$Potomkové Mayů si například svůj mystický uctivý vztah k půdě a k jejím produktům uchovali dodnes. Kukuřici oslovují obřadným způsobem Vaše Milosti. *Mayové považovali kukuřici za největší dar, jaký bohové dali člověku, personifikovali si ji a povýšili mezi samotné bohy, takže před zahájením zemědělských prací pořádali vždy bohaté a slavnostní náboženské obřady. Ještě donedávna se mopanští Mayové z Hondurasu v předvečer dne, kdy hodlali započít se setbou, shromažďovali v chýši hospodáře; přicházeli všichni, kteří měli pomáhat, nikdo nesměl chybět. Na stůl se položily pytle s osivem a miska z tykve s rozemletým *kakaem a kukuřicí a před tykví a po jejích stranách se rozestavily zapálené svíčky. Započal dlouhý obřad, který trval až do rána, do zahájení prací. Nejprve se osivo i celá chýše uvnitř i zvenku podkuřovaly, muži obětovali bohům, modlili se za dobrou úrodu a prosili bohy o pomoc a ochranu polí. O půlnoci se pak konala hostina. Všichni muži zůstávali v chýši hospodáře až do rána, mezi obřady odpočívali v *hamakách, závěsných spacích sítích, a navzájem se sledovali, každý z nich byl ostatním na očích, aby nemohl ohrozit budoucí úrodu tím, že by v tento čas prosebné pokory obcoval se ženou. Podobné obřady se konaly i při jiných příležitostech, v *Yucatánu se například dodnes pořádají jako prosba bohům o déšť a v celé vesnici nebývá nikoho, kdo by se jich nezúčastnil. Mnohé *rituály bývaly i delší, trvaly třeba několik dní a měly alegorickou podobu, pro nás bizarní právě až naturalistickou praktičností a konkrétním vyjádřením *symboliky. Starší muž, představitel nejvyššího Chaka (*Chac), a čtyři Chakové jako jeho pomocníci pro čtyři světové strany nosili tykve s vodou, z nichž ulévali, aby způsobili déšť. Chakové dokonce napodobovali žabí kvákání, oznamující bouřku, a nejvyšší Chac mával dřevěnou sekerou a hlasem napodoboval hromy jako při bouřce. Obětní oltář byl přeplněn jídlem a nápoji, kolem dokola zpívali přítomní prosebné modlitby, tančili a odlévali úlitby *medoviny //balché//. Pak místo opustili, aby pokrmy, z nichž bohové ovšem již vysáli duchovní podstatu, docela prostě snědli. Bytostně tyto obřady prožívali, poněvadž úroda či neúroda znamenala hojnost či strádání, a rituál byl podle jejich přesvědčení jednou z cest jak dobrou úrodu zajistit. Projevy úcty, prosby, *magie, rituál a úlitby však byly jen pojišťovacím doplňkem k vlastnímu snažení, vynucenému danými podmínkami a okolnostmi.$Skoro všude museli první zemědělci úrodnou půdu teprve získat, na různých místech v různých podmínkách a různým způsobem: mezopotamský zemědělec zavlažováním, zatímco středoevropský neolitický zemědělec žďářením lesa, poněvadž v té době byla až na nepatrné ostrůvky stepi či lesostepi celá střední Evropa pokryta souvislými lesy.$Kácení lesa kamennými sekerami si zemědělci usnadňovali různými technikami, silnější a tvrdší dřeviny například jen po obvodu kmene nasekávali a v místě záseku pak propalovali, na svazích mohli postupovat tak, že nasekávali stromy postupně v rovnoběžných pásech, a pak stačilo skácet jen horní řadu, která při pádu strhla i nasekané stromy v pásu pod ní. Za rok až tři roky skácené stromy proschly natolik, že je bylo možno spálit. Pálili je pomalu a důkladně, aby přitom shořelo nejen dřevo skácených stromů, ale i pařezy a kořínky rostlin a plevelů; tam, kde napoprvé dobře neprohořely, bylo nutno vypálení třeba několikrát opakovat, což ukázaly moderní *experimenty. V některých krajích si mýcení lesa ušetřili docela, stromy jen nasekali nebo z nich oloupali kůru tak, aby stromy uschly a skácely se samy, což ovšem trvalo déle, pět až patnáct let. Teprve po dlouhém čase zjistili, že popel spálených stromů a křovin dodává půdě živiny a že zvyšuje její úrodnost. Zhruba po patnácti letech přestávala totiž půda rodit, nastával *hlad, a nepomáhala ani magická kouzla a rituály. Nezbylo než žďářením založit nová pole na jiném místě. Časem však nabyli zemědělci dalších zkušeností a dokázali podle dřevin lesa předem poznat, kde získají úrodnější půdu: o kvalitě země jednak vypovídaly stromy a keře, jakým se tam či onde dařilo, jednak její kvalitu ovlivňoval popel po vyžďáření lesa.$V *Mezopotámii například vznikaly první zemědělské osady v okrajových oblastech východní části země s úrodnou půdou, příznivým klimatem a dostatečným množstvím vláhy. Odtud se později obyvatelé šířili dál a postupně se stahovali do údolí řek, protože obhospodařovaná půda už nestačila větší počet lidí uživit, a dalším důvodem byly patrně klimatické změny související zejména s pluviálními a interpluviálními periodami. V nových oblastech však vznikaly problémy, půda měla v období sucha nedostatek vláhy, poněvadž voda z Eufratu a Tigridu se k ní nedostala, a jindy, obvykle v době jarního tání, naopak voda z rozvodněného Tigridu obdělávaná pole zaplavovala a ničila. Myšlenka udržet vody z rozvodněné řeky a zavlažit jimi pole v období sucha byla základem nového *vynálezu a skvělého technického starověkého díla, soustavy zavlažovacích a odvodňovacích kanálů.$Mezopotamští zemědělci (obdobně i čínští a egyptští) si byli dobře vědomi, jak jsou zavlažovací kanály důležité, pojmenovávali je a vladaři se chlubili jejich stavbou na svých nápisech. Mnohdy podle jejich výstavby počítali léta, například *Chammurapi označil devátý rok své *vlády jako „rok, kdy byl postaven kanál, Chammurapi je hojnost‘“. Pečlivě kanály čistili a udržovali, o čemž svědčí zpráva *guvernéra města Terky Kibri-Dagana marijskému vládci Zimrilimovi: „Kanál, jehož správou jsem byl pověřen, jest úplně zanešen, pročež bude nutno nařídit povinnou práci pro veliké množství lidí. Proto jsem nemohl přijít do Terky. Práce, kterou jsem započal, jest velmi těžká. Místy se musí prokopat příkop do hloubky dvou loktů, někde i tří. Od chvíle, kdy jsem tuto práci zahájil, neustanu. Dnes, dvanáctého dne měsíce igi-kur, dávám tento dopis doručit vladaři. Do čtyř dnů budu moci dát vpustit do kanálu vodu. Zastavím ji u obce Ia-Il, aby město Dúr-Jachdulim s okolím mohlo být zásobeno vodou, a potom přejdu na úsek kanálu z Bít-Zarchánu do Terky. Dám vytrhat rákosí, kterým zarostlo koryto kanálu, i s bahnem, jímž byl zanesen.“$Obyvatelé Mezopotámie dobře věděli, která půda je úrodnější a hodnotnější, a dostat taková pole bylo nejlepší odměnou za dobré služby, jak dokládá například nařízení vladaře guvernérovi v *Larse: „Odevzdej Sín-Ingurannimu, kamenorytci, z pozemků patřících k paláci a z půdy ležící dosud úhorem dobré pole o velikosti osmnáct hektarů, ležící co nejblíže u vody.“$V některých oblastech narazili zemědělci zase na příliš mokrou, bahnitou půdu, a museli ji odvodnit, odvést přebytečnou vodu odvodňovacími kanály, řečeno moderní terminologií, provést meliorace. Nebylo k tomu potřeba ani zvlášť důmyslných a složitých nástrojů, stačilo drnovitou půdu rozrývat a drny pak rozsekávat dřevěnými kůly s dlátovitě upravenými konci, kanály kopat motykami a hlínu odhazovat širšími dřevěnými lopatami. Dva muži mohli tímto způsobem vybudovat zhruba dvacetimetrový kanál, široký v hlavní části 180 cm a na konci asi 100 cm, o hloubce 20 cm až 75 cm, za 10 osmihodinových pracovních dnů. Takto odvodněný pozemek o rozloze 300 m2 s objemem vody 100 m3 mohl pak být vysušen za 4 dny. Jeden muž přitom za den průměrně vykopal a přemístil přes půl krychlového metru zeminy. To jsou údaje odvozené z experimentů, které nedávno provedli ruští experimentální archeologové. Ale například ze sumerských hospodářských textů z *Lagaše z poloviny 3. tisíciletí př. n. l. vyplývá, že takové práce probíhaly v mezopotamském prostředí nejméně třikrát rychleji.$Získanou půdu bylo potřeba před setím nakypřit. Na místech, kde byl předtím les vyžďářen, byla tato práce snadnější, poněvadž vypálené kořínky porostu hlínu nakypřily a propálené drny se rozpadly; navíc zemědělci při pálení drny, pařezy a kořeny křovin páčili a rozbíjeli valením hořících kmenů. Půdu ryli a kypřili zahrocenými kůly a palicemi, dřevěnými a parohovými *kopáči a později i motykami, které se staly univerzálními nástroji. Vyrobit takovou motyku nebylo obtížné, poněvadž stačilo třeba jen úderem rozbít rohovcový, křemencový či vápencový *valoun, anebo vzít kus ploché *kosti z lopatky a přivázat či vsadit do násady ze silnější jasanové, dubové či jiné větve. Pracovní část nebylo potřeba nijak upravovat, kámen se sám po chvíli práce tvrdými částečkami rozptýlenými v půdě ohladil a přibrousil. Ani s rostlinnými vlákny a zvířecími šlachami, jimiž byla vlastní motyka přivázána k násadě, nebyly potíže, neboť se při práci obalily vrstvou hlíny, která ztvrdla a ovázání zpevnila.$V některých oblastech, v Indii, v Iráku, na Arabském poloostrově i jinde, se ještě donedávna používaly kypřicí hole a háky (takzvané brázdiče) tažené lidmi a je velice pravděpodobné, že tuto techniku uplatňovali i pravěcí zemědělci: dva muži tahali na laně vzepřenou hůl nebo hák z dubové větve a třetí muž jej zatlačoval do země, a aby si práci usnadnili, rovnoměrněji rozložili sílu a synchronizovali krok, zapírali se o zhruba dvoumetrovou hůl ve vodorovné poloze, k jejímž koncům bylo přivázáno tažné lano. I tak byla ovšem tato práce velmi namáhavá a takový způsob bylo možno použít jen v půdách kyprých a měkkých, bez velkých kamenů a tvrdých drnů. Velké ulehčení a rozvoj této techniky přineslo až využití tažných zvířat.$V průběhu 4. tisíciletí př. n. l. používali již mezopotamští zemědělci dřevěná oradla tažená zvířaty, pravěcí *Evropané poznali oradla až o tisíc let později, v mladším eneolitu. Tato oradla se sice nezachovala, máme však o nich zprávy v zobrazeních volských spřežení z hliněných plastik a reliéfů na skalních stěnách a v některých archeologických lokalitách lze sledovat v eneolitických vrstvách i *fosilní brázdy – stopy po oradle, například v Sarnowě v Polsku z období *kultury s nálevkovitými poháry.$Originální oradla se dochovala dobře konzervovaná až z doby bronzové a z pozdějších období v severoněmeckých, britských a zejména dánských *rašeliništích. Například dubové oradlo používané ve 3. století př. n. l. bylo tvořeno lukovitě prohnutým *rádlem ze silné větve dubu, zasazeným do spodní části hřídele, k níž pak bylo upevněno *jařmo pro zvířata. Do horního konce rádla bylo zapuštěno držadlo, k spodní části, na dolním okraji přiostřené, dosedala dřevěná radlice, jejíž sklon bylo možno nastavit a utěsnit pomocí klínu. K takovému oradlu bylo možno zapřáhnout pár volů; tehdejší volci byli trochu menší než dnešní volové, a mohli být připoutáni buď za *rohy, nebo za šíji. První způsob spíše odpovídá nastavenému sklonu hřídele u nálezů oradel z dánských bažin.$Například v Číně spadají počátky orby a jednoduchých dřevěných oradel tažených lidmi již patrně do 3. tisíciletí př. n. l. a užívání mnohem výkonnějších nástrojů s železnými radlicemi a tažných zvířat náleží do poloviny 1. tisíciletí př. n. l., do období *Válčících států. Z roku 630 n. 1. (z počátku tchangského období) pochází obraz z pohřební komory u Ling-sienu v provincii Šen-si, který je jedním z nejranějších čínských zobrazení orby. *Rolník užívá vyspělý plazový pluh s železnou radlicí a zahnutou hřídelí, kterou bylo možno zvedat a spouštět, a tím regulovat hloubku orby. Takové nářadí popsal v roce 880 Lu Kuej-ming ve svém proslulém díle //Lej-s’ ťing// (Klasická kniha o pluhu).$Orání znamenalo velký pokrok, poněvadž dobře nakypřená půda dávala větší a kvalitnější úrodu.$Pravěcí zemědělci při setí osivo nerozhazovali doširoka kolem sebe, pravděpodobně je vysévali po zrnech do žlábků, které pak zahrabávali. O rostliny zřejmě pečovali, protrhávali je a pleli plevel, aby získali co nejvyšší výnos. Experimenty ukázaly, že tímto způsobem lze úrodu výrazně zvýšit, například na pozemku, který nebyl pravidelně odplevelován, klesl po čtyřech letech výnos vyloupané kukuřice z dvaatřiceti kilogramů na pouhých sedm kilogramů, ale za další tři roky při soustavném pletí výnos na tomto pozemku opět vzrostl na čtyřiatřicet kilogramů a vzápětí poklesl na čtyřiadvacet kilogramů.$Ke sklizni obilí se od pravěkých dob používaly srpy a žací nože. V neolitu a eneolitu měly tyto nástroje kamenná ostří; do násady ze dřeva či kosti zahnutého tvaru byla vložena buď jedna delší *kamenná čepel obdélníkového, nebo půlkruhového, či srpkovitého tvaru, nebo do ní byla stupňovitě vsazena řada menších *srpových čepelek odštípaných z *křemence, obsidiánu, pazourku, rohovce nebo jiných hornin podobných vlastností. Kamenné čepele z pravěkých srpů a žacích nožů se od ostatních čepelí odlišují výrazným *leskem, který na jejich povrchu vytvořila kyselina šťavelová, obsažená v travách. Kamenná ostří jsou velmi břitká, a proto účinná, a tak se v některých oblastech obilí řezalo kamennými srpy ještě i dlouho po objevu kovů. Avšak v krajinách, kde je těchto hornin nedostatek, například ve Střední Asii, používali zemědělci leckdy srpy a žací nože vybroušené z různých vyvřelých hornin, nebo dokonce srpy vypálené z jílu, které byly mnohem méně účinné a mohly vlastně řezat jen díky ostřivům obsaženým v keramickém těstě. Takže objev kovů a bronzových a později železných srpů přinesl zvláště v těchto oblastech veliký pokrok již proto, že sklizeň obilí byla velice pracná sama o sobě, a navíc musela být zvládnuta v poměrně krátkém časovém údobí, aby přezrálé zrno z klasů nevypadalo.$Obilí se sklízelo tak, že se srpem v jedné ruce žaly či spíše uřezávaly svazky stébel, přidržované druhou rukou. Později, v době železné, se objevily krátké kosy, které byly sice účinnější než srpy, avšak nepříliš výrazně, a nadto se při jejich použití roztrousilo více obilí, což samozřejmě našim předkům velice vadilo. Takže se kosy užívaly jen ke kosení trávy a při sklizni obilí se začaly používat až mnohem později dlouhé ocelové kosy s břitkým ostřím a masivnější konstrukce, což například v evropském prostředí nastalo ve 14. století.$Požaté obilí muselo uschnout buď na slunci, na kamenech, na klenbě hliněné pece, nebo u ohně, aby bylo možno oddělit zrní, tedy obilí vymlátit, což byla práce dosti namáhavá, poněvadž tehdy pěstované pšenice nebyly nahé, ale měly obilky v klásku pevně obemknuty pluchami. Mlácení se provádělo vytloukáním zrn ze snopu bušením o kámen, o stěnu obydlí či o sloupy, nebo se naopak snopy obilí rozprostřely po udusané zemi a obilí se vytloukalo holemi a palicemi, později cepy, nebo šlapáním. *Sumerové využívali k výmlatu i zvířata, zapřahali je do zvláštních saní se sanicemi opatřenými zespodu pazourkovými úlomky a těmito saněmi v kruhu pojížděli po zhruba až půlmetrové vrstvě obilí. Na některých sídlištích doby bronzové se používaly mláticí desky s pazourkovými hroty.$Potom bylo ještě potřeba převíváním očistit zrno od plev, osin, slámy a jiných nečistot, což se dělalo tak, že se zrno větrovalo – vyhazovalo se do výše v dlaních, dřevěnými lopatami či ošatkami, aby vítr lehčí nečistoty odvál.$Patrně bychom dnes laicky usoudili, že sklizeň pravěkých a starověkých zemědělců nebyla příliš bohatá. Máme však k dispozici docela spolehlivé údaje zvláště z předovýchodních civilizací a navíc můžeme vycházet z několikaletých zemědělských experimentů v modelech pravěkých sídlišť (*Butser Ancient Farm, *Historisk-Arkaeologisk Forsøgscenter, Lejre aj.). A tak lze docela oprávněně předpokládat, že sklizeň 10 metrických centů pšenice z hektaru byla i pro pravěké zemědělce dosažitelná, přičemž je dobré připomenout, že například ještě po *druhé světové válce se v Indii, Pákistánu a v některých oblastech někdejšího Sovětského svazu sklízelo průměrně 8 metrických centů pšenice z jednoho hektaru, a že dokonce ještě v roce 1955 činil i v hospodářsky vyspělých zemích průměrný výnos 18 metrických centů z hektaru. Za dnešní výnosy vděčíme šlechtění a zejména umělým hnojivům.$Z klínopisných zpráv ze starověké Mezopotámie se dokonce dovídáme, že například v roce 2400 př. n. l. byl výnos 25 hektolitrů na hektar, v roce 2100 př. n. l. klesl na 14,5 hektolitru a v roce 1700 př. n. l. se sklidilo jen 9 hektolitrů z hektaru, což zapříčinilo patrně prosolování solemi pronikajícími do půdy z mírně slané vody řek a zavlažovacích kanálů v jižní části země. Prosolování půdy bylo vážným problémem a patrně také jednou z příčin, proč se později posunovala střediska a hospodářství se rozvíjelo spíše na severu, kde se *sůl v půdě nevyskytovala vůbec nebo jen v malé míře. Konečně i ve slavném babylonském mýtu o Atrachasísovi se dočteme o tom, že bůh Enlil, rušený ve spánku rozvernými lidmi, je mimo jiné potrestal tím, že jim zamořil půdu solí. Na jednom z mezopotamských hraničních kamenů můžeme dokonce číst: „Nechť Adad, nejvyšší pán zavodňování nebes a země, sešle vlhkou sůl k zpustošení polí viníka, aby ječmen mu zaschl a zelená píce nevzešla!“$Tak jako dnes byla ovšem úroda zcela jistě i v pravěkých a starověkých dobách v různých krajích i v různých letech různá v závislosti na přízni či nepřízni klimatických i jiných podmínek v určitém roce i v určité oblasti a na použité technologii. Moderní experimenty například ukázaly, že na pozemku, kde byla půda připravena žďářením, byla úroda mnohem vyšší než na pozemku, který byl získán prostým vykácením lesa, i když oba pozemky byly pak obdělávány naprosto stejně. V dalším roce však úroda na pozemku s popelem podstatně poklesla, takže se zdá, že žďářením se půda zúrodnila jen krátkodobě. Tento poznatek podporuje způsob hospodaření ruských rolníků v 19. století, založený na dlouholetých zkušenostech. Tito rolníci osivo rozhazovali do ještě teplého popela nebo do vrstvy nakypřené půdy smíšené s popelem, z nové půdy však získávali pouze jedinou úrodu: poněvadž v dalších letech výnosy prudce klesaly, ponechávali ta pole přílohem a vraceli se na ně až po dvaceti, či dokonce čtyřiceti letech a raději zakládali pole nová – měli konečně dost prostoru.$Staroneolitičtí evropští zemědělci pole asi neopouštěli po prvním roce, podobně jako to ještě v 19. století dělali ruští mužici; patrně obdělávali střídavě jen část pozemků kolem vesnice získaných žďářením, třeba polovinu, zatímco ostatní pozemky nechali odpočívat, a novou vesnici a nová pole zakládali až po delším časovém intervalu, po deseti či dvaceti nebo možná ještě více letech. V úrodné Mezopotámii zase pěstovali a sklízeli jen jednu úrodu do roka, aby půdu příliš nevyčerpali. V Severní Americe indiáni *Navahové sázeli kukuřici po deseti až dvanácti zrnech do důlku v asi dvacet centimetrů hluboké a čtyřicet centimetrů široké jámě, která dobře držela vláhu; tyto jámy hloubili jeden až dva metry daleko od sebe, aby si půda mezi nimi odpočinula, v příštím roce totiž jamky dělali přesně uprostřed tohoto intervalu. Jak kukuřice vyrůstala, jamky postupně zahrabávali, až navršili kolem rostlin kopečky, takže v dalším roce už jamky mezi kopečky vlastně měli připraveny.$Další přirozené vylepšení půdy leckde obstarávala domácí zvířata, vyháněná na pole v pravý čas, po sklizni, když pole odpočívala. Půdu rozrytím nakypřila a přirozeně pohnojila.$Když se postupem času v různých oblastech rozšířil sortiment pěstovaných rostlin, jejich vhodné střídání rovněž zmírnilo vyčerpávání půdy. Například střídání obilnin a bobu, pěstovaných v pravěké Anglii, bylo velmi dobrou kombinací, poněvadž pokles dusíku v půdě, který nastává při pěstování obilí, doplňují do půdy bobovité plodiny, jejichž pěstováním se obsah dusíku v půdě zvyšuje.$Citový a citlivý vztah k půdě vyjadřovali tedy od samého začátku již pravěcí a starověcí zemědělci nejen mysticky ve svých bájích, uctíváním, zbožňováním, obětováním a magickým rituálem, ale i racionálním šetrným přístupem. Tato etická norma byla samozřejmě v *prehistorii i historii mnohokrát porušena drancováním přírody a vybičováním polí, a nejen neúmyslným, citlivý přístup musel však být *primárním a převládajícím, což je doloženo i ve velmi starých písemných památkách a což dokazuje sama dnešní skutečnost, že i pro nás je stále ještě půda živitelka.$Z roku 1700 př. n. l. se zachoval sumerský text, sepsaný *klínovým písmem na hliněných tabulkách, který bychom dnes charakterizovali jako starověký rolnický almanach či *kalendář, tedy jakýsi poutavě podaný agronomický plán či návod. V tomto almanachu se probírají postupně rady k jednotlivým zemědělským pracím a údobím od začátku hospodářského cyklu – jarních záplav až po sklizeň. Doporučuje se konat hlídky u vodních propustí, aby vody nevystoupily příliš vysoko a jarních záplav bylo správně využito. Když vody vsákly, měla být pole vypleta a ohrazena, aby nebyla podupána dobytkem a toulavou zvěří. Pak musela být půda kypřena, doporučovalo se dvakrát motykou a jednou rýčem, a almanach radil dobře na tyto práce dohlédnout, aby byly pečlivě a poctivě provedeny, protože na přípravě půdy velmi závisí úroda. Potom nastala pro celou rodinu i čeleď doba přípravy k setí. Na samotném setí také hodně záleželo, nesmělo být zaseto ani příliš hluboko, ani příliš mělko. Brázdy pro zrno se oraly na dlouhý krok od sebe, asi pětaosmdesát centimetrů, a pak se ještě mělo orat příčně, aby se odstranily hroudy, které by překážely klíčícímu obilí. Zavlažování mělo být podle almanachu celkem trojí: když osení vyrostlo k úrovni brázdy, když zhoustlo tak, že přikrývalo pole jako rohožka, a když se ukázal klas. Jestliže obilí žloutlo, byla nutná ještě čtvrtá závlaha, čímž se úroda zvýšila o desátý díl. Žně měly být zahájeny, když bylo obilí tak silné, že bylo připraveno klesnout a zlomit se pod tíhou klasů, „k čemuž nechť nastoupí ženci a vazači a další specialisté, a nakonec mlatci se saněmi a dobytkem a převívači, aby se zrno vyčistilo, načež všichni nechť se obrátí k bohům s patřičným díkem“. Modli se, vzývej bohy a bohyně, a pracuj – tak zněly rady.$Postupně se v Mezopotámii začalo pěstovat obilí: na severu dvouřadý ječmen, na jihu ječmen šestiřadý, pěstovala se pšenice dvouzrnka i obecná a proso. Olivovníku se v Mezopotámii tehdy nedařilo, olej se s vydatným výtěžkem lisoval ze sezamu; používal se k úpravě pokrmů, k svícení, výrobě mastí a k liturgickým či magickým obřadům. Na severu se již v prehistorické době pěstoval i len, z vláken se tkalo plátno a lněná *semena se používala jako lék, Sumerové znali i řeřichu, přidávali ji do chleba jako *koření a užívali ji rovněž jako *léčivo. Později k těmto plodinám přibyly také konopě, hrách a hořčice a v posledních stoletích před naším letopočtem i rýže.$Bohatá úroda mezopotamských polí udivovala i řecké učence *Hérodota a Strabóna, jejich údaje však byly patrně značně zveličené, což platí zřejmě i o údajích asyrského *krále *Aššurbanipala, kde se píše o dvoumetrových stéblech s třiceticentimetrovými klasy. Aššurbanipal chtěl asi poddané ujistit, že zemi nehrozí bída a *hladomor. Nicméně výsledky nejnovějších paleoekologických studií ukazují, že dvanáctinásobný až šestnáctinásobný výnos byl běžný, a dokonce i šedesátinásobný výnos mohl být za příznivých okolností reálně dosažitelný.$Dobrá úroda samozřejmě znamenala dostatek potravy a lidé se nemuseli bát hladu, avšak přibyly i nové starosti. Zatímco paleolitičtí lovci a sběrači docela dobře uchovávali maso i rostlinnou potravu v jeskyních a jenom jednoduše vyhloubených potravních jamách, pokud si vůbec měli z čeho zásoby vytvářet, stejně šlo obvykle jen o uchování nepříliš velkého množství po krátkou dobu. K delšímu skladování obilí se obyčejné zahloubené jámy nehodily, protože byly většinou vlhké a vlhkost zrnu nesvědčí; navlhlé zrno začíná totiž brzy hnít. Přitom zvláště obilí k dalšímu setí bylo potřeba uchovat poměrně dlouhou dobu a skladovat je tak, aby potom dobře vzešlo. Takže zrno k výsevu nebylo možno ani sušit a pražit jako zrno k přípravě potravy. V některých krajích, například na Britských ostrovech, ukládali zemědělci obilí, obvykle již vymlácené, do nadzemních zastřešených sýpek nebo do podzemních jam vyhloubených do vápencového nebo křídového podloží. Většinou je však ukládali do podzemních obilních jam (*obilnice), které po vyhloubení někdy jen vyložili slámou, zvláště pokud byly v suché půdě, ale častěji je vymazávali jílem a vypalovali, což byl nejjistější způsob, protože kromě dobré izolace znamenal dezinfekci. Výmazy se daly navíc každoročně obnovit a jámy znovu vypálit, což již neolitičtí zemědělci skutečně prováděli. Shora jámy zadělávali slámou, jílem nebo štěrkem a někdy nad nimi ještě budovali přístřešky. I dnes vyžaduje skladování obilí v silech složitou technologii a odborně školenou obsluhu; zhruba řečeno musí zrno odpočívat v temnu a bez kyslíku, aby nezačalo růst, a je třeba dbát, aby se nezapařilo, a již pravěcí zemědělci museli všechny tyto jevy odpozorovat, vyzkoušet a vytvořit vhodnou technologii a pak ji provádět bez složitých přístrojů, měření a analýz, pouze na základě svých empirických zkušeností.$Určitě se ovšem také stávalo, že se do jámy dostala spodní voda a obilí shnilo, nebo tam pronikla dešťová voda a obilí sladovalo, a právě taková náhoda přivedla patrně naše pradávné předky k objevu piva. Konečně takto dospěli k pivu experimentální archeologové při jednom neúspěšném pokusu uchovat obilí stejným způsobem, jako je uskladňovali *Keltové v posledních stoletích před naším letopočtem. Naši předkové byli tenkrát nepochybně rozezleni nebo spíše rozlítostněni ztrátou obilí a nad jámou nad tím neštěstím dlouze hořekovali, až, trochu již omámeni výpary, dostali žízeň, tekutiny z jámy se napili a zachutnala jim, což byl první krok ke vzniku pivovarnictví, dalšího nového oboru. Zřejmě již pravěcí, natož starověcí lidé měli dobře rozvinuté chuťové orgány, protože všechny smysly, a tedy i chuť, museli aktivně zapojit jako prostředek poznávání. Sumerové v písemných památkách z 3. tisíciletí př. n. l. uvádějí různé receptury na vaření piva; vařili nejméně osm druhů piv ječmenných, osm druhů pšeničných a tři druhy míchaných piv.$Když lidé zvládli technologii hrnčířské výroby natolik, že dokázali vyrobit i nádoby větších rozměrů, začali zásoby obilí uchovávat i v nádobách z pálené hlíny, *zásobnicích, do nichž se vešlo i několik desítek kilogramů zrna.$Objevy nových řemeslných technologií rozvinuly a obohatily praktický život všech obyvatel stálého sídliště. Ženy již nevařily jen celistvá zrna, ale ze zrn různých druhů obilí, rozemletých zprvu na zrnotěrkách a pak v rotačních kamenných mlýnech, získaly různé druhy mouky a z ní vařily rozličné kaše ochucené rozmanitým kořením, to znamená malým množstvím aromatických a výrazně chutnajících rostlin, většinou vzácnějších výskytem, a z mouky pekly na rozpálených kamenech i různé druhy placek a později i chléb v pekařských pecích. Stejně tak přibyl nový způsob úpravy masa, kromě opékání na přímém ohni a pečení masa zabaleného ve vrstvě jílu a uzení masa v kouři bylo teď možné maso doměkka uvařit v hliněném *hrnci (což ovšem nastalo až v mladších pravěkých obdobích, kdy vyspělá keramická technologie umožnila výrobu s neprůlinčitým *střepem).$Zbytky potravy našich pravěkých a starověkých předků se pochopitelně v původní formě nedochovaly, avšak znalosti o tom, čím se živili, můžeme čerpat z několika zdrojů, především ze starověkých písemných památek, etnografické evidence a z moderních experimentů. Pokrmy připravované v hliněných nádobách zanechaly totiž někdy na jejich povrchu nepatrné stopy, takže srovnávací analýzou starých nálezů s pozůstatky experimentálně připravovaných různých druhů potravy na povrchu *replik původního nádobí lze získat alespoň hrubou představu o jídelníčku našich předků. Tyto představy doplňují a korigují nálezy potravin, které se přece jenom výjimečně někde dochovaly díky zvláštní shodě okolností, vytvořené dobrými konzervačními podmínkami, jako jsou například nálezy zbytků chleba ve vápnitých půdách nebo uchování potravy v *žaludcích lidí, pohřbených v dánských bažinách i jinde, kde měla půda vhodné konzervační účinky a kde bylo i vhodné klima.$Úspěšné racionální hospodaření se odrazilo v samotném rozvoji zemědělství a projevilo se i v jiných oblastech činnosti. Ze sumerských písemných památek lze například vyčíst, že se tehdy v zemědělství uplatnilo až deset specialistů na různé druhy prací, a i když se určitě některé činnosti překrývaly nebo jen málo navzájem od sebe lišily, přece jen jde o názorný obraz rozvinutosti a složité mnohotvárnosti a vyspělosti tehdejšího zemědělství.$Obdobně obdivuhodných výsledků dosáhli v oblasti zemědělství rovněž obyvatelé *Nového světa, zejména při pěstování základních plodin – kukuřice a brambor.$Pro středoamerické civilizace měla kukuřice zásadní význam. Dá se v podstatě říci, že to byly civilizace především této rostliny. Jak říká britský mayista John Eric S. *Thompson, „kukuřice byla těžištěm mayského kultu a každý Maya, který obdělával půdu, jí postavil svatostánek ve svém srdci“. Prosperita mayské společnosti, budující tak časově i ekonomicky náročné stavby, by byla bez této plodiny nemyslitelná. Kruh, pro indiána nikterak bludný, se uzavírá: „Všechny ty chrámy a *pyramidy sloužily usmíření bohů nebe a půdy, na jejichž přízni a ochraně jsou závislá indiánova kukuřičná pole,“ poznamenává dále Thompson.$Maya dodnes mluví o kukuřici s láskou a ten dnešní, pokřtěný, ji oslovuje obřadně //Vuestra Merced//, Vaše Milosti, s uctivým vykáním ve druhé osobě množného čísla, vyhrazeným v kastilském jazyce jinak jen pro toho, kdo se obrací na středověkého panovníka. Vztah člověka k půdě není snad nikde na světě tak hluboký až mystický jako ve Střední Americe. Bůh nedal člověku většího daru než zrny oplývající klas, mínili Mayové již v dobách před naším letopočtem, a svůj zemědělský rok podřídili zcela svému nábožensko-pěstitelskému kultu, se slavnostmi spojenými se všemi fázemi zemědělského cyklu a s rituálními příkazy i požadavkem přinášení obětí bohům půdy, od stadia mýcení pralesa a začátku setby.$Již více než dvě století je stará charakteristika mayského přístupu k fenoménu kukuřice, jak ji vyjádřil jeden katolický *mnich: „(…) všechno, co dělali a říkali, se nějakým způsobem týkalo kukuřice, takže nechybělo mnoho, aby ji považovali za boha. Zalíbení a nadšení, s nimiž vzhlížejí ke svým milpám, kácením a žďářením na pralese vyvzdorovaným pozemkům, je tak velké, že pro ně zapomínají na děti, ženy a jiná potěšení, jako kdyby milpy byly jejich konečným cílem a zdrojem jejich štěstí.“ Autor těchto slov snad nevěděl, protože to před ním a každým jiným křesťanským *misionářem zatajovali nebo se to neodvažovali přiznat, že Mayové považovali kukuřici přímo za boha.$Zajímavý je výrok západoguatemalského indiána z kmene Mamů, vyjadřujícího se k bělošskému *zvyku ukládání mrtvých těl lidí do zvláštních, k tomu zřizovaných kamenných *hrobů: „Je moudřejší, jak to dělají indiáni, svými těly živit zemi oplátkou za plodiny, jež jim ona za jejich života poskytuje. Potravu máme ze země; za to je naší povinností ji živit.“$Kukuřice zaměstnávala indiánovu mysl po celý rok, nevzhlížel k ní tedy jen v určitých obdobích potřeby, jako například Ind k obloze přinášející nebo zadržující spásný monzun v době mezi člověkem a přírodou jaksi smluvené. Byla jeho starostí dennodenní, protože kukuřice byla i hlavním jídlem každého dne, a neúroda znamenala tudíž hlad až katastrofu. Na skladbě mayské stravy se kukuřice dodnes podílí plnými osmdesáti procenty, přestože nyní má indián možnost zpestřit i nutričně obohatit výživu o mnohé plodiny, dovezené ze *Starého světa. Vztah k této rostlině s velkými zrny je tak těsný i proto, že při jejím pěstování a při závislosti člověka na tomto zaměření rostlinné výroby v mayském prostředí, řečeno termínem moderní zemědělské ekonomiky, je Maya zcela odkázán na výsledek práce vlastních rukou, nikoli pracujících zvířat, jako třeba koní, neboť zřizování nových milp, kukuřičných polí, na pralesem uchvácené půdě je možné jen lopotným lidským úsilím.$Tato čelná americká plodina prostupuje mayské báje a celou mayskou *mytologii jako červená nit a objevuje se i v mayských *hieroglyfech (viz *písmo předkolumbovské Ameriky) – například zelenavý *nefrit, drahokam milosti, byl vyjádřen nezralým kukuřičným klasem. Americké obilí, kukuřice, je přečastým motivem i na mayských výtvarných dílech: na reliéfech v průčelí budov a na chrámových štítech nebo sochách či malbách. Mayský folklor je kukuřicí prostoupen a různé *obyčeje v mayské, převážně zemědělské a vesnické společnosti, regulující život indiána do podrobností a zasahující i intimní sféru požadavky kalendářně podložené cílené sexuální zdrženlivosti, jsou jednou velkou fantazií na téma této neobyčejně záslužné dcery americké tropické flóry.$Také již dávno na křesťanskou víru obrácení indiáni Střední Ameriky jsou známi svými pověrečnými praktikami na poutích a trzích, udržujícími se úporně a konanými často přímo na stupních schodišť katolických *chrámů, kde se tak potkávají *šaman a *kněz. Jsou složeny z úliteb, nakuřování, zaříkávání, různých fyzických pohybů přesycených symbolikou a jiných smysluplných úkonů, vedoucích až k dodnes vžitému přímému uctívání kukuřice jako autonomní bytosti s rozumem a vůlí, tedy božstva. Oltáře takových obřadů jsou přeplněny obětinami ve formě naturálií, s významným zastoupením kukuřičných zrn a klasů. Pro antropologa a etnografa pídícího se po prapříčinách různého zvykového jednání, je opravdu těžké říci, zda Mayové vzývají své bohy pro ně samé nebo zda jim věnují pozornost a nepouštějí je při žádné sebemenší příležitosti ze zřetele jen proto, že jsou to právě postavy jejich *panteonu, které kukuřici slunečními paprsky a silou půdy živí a které jí deštěm, který milostivě dopřávají, dávají pít, sytíce tím lidi – své vyznavače. Je vskutku obtížné rozhodnout, kde tento trojúhelník, vlastně jakýsi uzavřený kruh rozetnout, a který ze tří vrcholů prohlásit za cíl směřování: zda člověka, bohy nebo božskou plodinu. (Cožpak to není jakési perpetuum mobile, udržující společnost věčně svěží?)$Starý mayský zemědělec, využívaje úrodnosti půdy a zvláště hojnosti srážek a vláhy ve své domovině, postupoval při pěstování kukuřice takto: Vyklučil les, který se stále znovu a rychle zmocňoval pozemků, z nezbytí mu nakonec přenechávaných. Používal k tomu kamenné sekery a ohně na zdolání kmenů uhynulých osekaných stromů. Potom ostrou dlouhou holí hloubil jamky do získané půdy a vkládal do nich semena. Poté se již Maya uctívané rostlině nevěnoval, až snad na odplevelování, a ponechal její další život zbožněným silám přírody. Teprve až klasy překročily dobu zralosti a začínaly pozbývat vnitřní vlhkost, objevil se na poli jako sklízeč úrody. Je jasné, že tímto způsobem hospodaření se půda živící náročnou rostlinu (s úrodností lidským přičiněním nebo důmyslem nijak dále nepovzbuzovanou) velmi rychle vysilovala a středoamerickému indiánskému rolníkovi nezbývalo, než ji zhruba po třech letech stále se snižujícího výnosu opustit a obrátit se na prales znovu. Každá mayská rodina si proto udržovala současně pozemky ve všech třech stadiích využívání a každým rokem i určitý kus lesa vzdělala v pole a jiný za to volné přírodě odevzdala. Podobným způsobem pěstovali Mayové také ostatní své plodiny: *fazole, kakao, *tabák, bavlník.$Souvislost s využíváním půdy a základními ekologickými principy je tedy v mayském zemědělství zřejmá. Poučení o modelech postupů a dvourozměrných obrazcích způsobů nakládání s půdou a divokým porostem příslušné oblasti, zachovaných na mapě, vedle zajímavosti historické přinášejí možné podněty pro naše vlastní postoje k přírodě. Jsme přece společností, která musí zvládat své vlastní přemnožení. A mnohé podněty pro řešení této situace je možno nalézt nejlépe v takových bezvýhradně zemědělských oblastech, jakými jsou dodnes území Mayů. Taková tisíciletá pravidelná činnost v terénu se nutně projevuje v krajinné morfologii, což si uvědomili jako první ti badatelé, kteří pracují na pomezí věd zemědělských a v širokém smyslu geografických, to znamená ve sféře geografie fyzické a zeměpisu člověka.$Avšak teprve v polovině sedmdesátých let 20. století se tyto úvahy dočkaly svého naplnění konkrétními kroky, mezi nimiž počátečním musel být nezaujatý základní výzkum v terénu, korektně shromažďující dostupné údaje. V této souvislosti vykonal patrně nejobjevnější práci americký geograf a kulturní antropolog Billie Lee *Turner II z Geografického ústavu Clarkovy univerzity ve Worcesteru a tým jeho spolupracovníků z různých oborů.$Billie Turner II o svém výzkumu řekl: „Hlavním přínosem toho, co nemělo být nikterak objevováním pro objevování samé – i když nějaké objevy si připisovat mohu – bylo prokázání, že tyto dnes rozeznatelné obrysy jsou důsledky, relikty intenzivní zemědělské činnosti starých Mayů, nejen tedy působení extenzivního, a dokumentací jejich různých typů konstrukční morfologie časoprostorových omezení a funkcí. Dospělo se tak na druhé straně k novému výkladu leckterého rysu a jevu mayské civilizace nížin, jejího růstu a pádu, otázek urbanizace a hustoty osídlení i dalších fenoménů.“$Až do poloviny sedmdesátých let minulého století se totiž ti, kteří se zajímali o hospodářské základy mayské společnosti, domnívali, že klasická mayská nížinná civilizace spočívala na extenzivním využívání půdy, jehož převažující, ne-li jedinou používanou technikou bylo žďáření pozemků ohněm a sekerou a jejich krátkodobé využívání; tedy způsobem, který jsme již popsali.$Zmíněné v terénu poznatelné rysy byly seznány již v první polovině 20. století, kdy botanikové a různí zemědělští podnikatelé zaznamenali existenci jakýchsi skalních či kamenných stěn, táhnoucích se ústřední nížinou mayského kraje. Zvláště v případě mayské civilizace s jejím vytříbeným uměním na mnoha městských lokalitách ponechávala však archeologie všechny neměstské rysy zcela stranou svého zájmu. Teprve zkušenosti se zavlažovanými poli v Jižní Americe a s identifikací (včetně pomoci letecké fotografie) jejich pozůstatků a terénních projevů v přírodě vedly k nalezení obdob i v reliéfu krajiny mayské Střední Ameriky. Zavlažovaná pole, jak se zjistilo, tvoří na mapě mayského území zřetelný souvislý oblouk od Belize (někdejšího Britského Hondurasu) přes jižní část mexických provincií Quintana Roo a Campeche až k řece Candelaria. Uvedené kamenné stěny začali pak archeologové nacházet i na svazích. Nezbylo jim, než se začít seznamovat se základy tropického zemědělství a studovat vztah zemědělské činnosti k osídlení příslušného území. Na základě přesných empirických údajů a matematických modelů, získaných odjinud a společných pro člověka jako na přírodě závislého přírodního činitele i kdekoliv jinde na světě v odpovídajícím klimatickém pásu, případně biogeografické „říši“, se při tom s překvapením zjistilo, že i jen při poloviční platnosti provedených odhadů by Mayové byli museli obdělávat své pozemky intenzivním způsobem, poněvadž zmíněnou extenzivní metodou žďáření získávané plochy polí by je při tom počtu lidí, jaký je pro minulá období dnes znám docela spolehlivě, prostě neuživily. Vznikly proto hypotézy, že kamenné stěny na svazích byly patrně nějakými terasami, a že při pěstování plodin bylo nezbytné využívat i zavlažovaná pole, například vyvýšené pozemky jako v prostředí *tíwanacké říše v oblasti jezera *Titicaca.$Billie Turner II se proto stal členem mezioborového výzkumného týmu, který byl pověřen úkolem objevit způsob, jímž Mayové praktikovali své zemědělství v jižním Quintana Roo a v Campeche. Prvním úkolem bylo zmapování všech kamenných stěn a jejich roztřídění do různých typů na základě rozdílů v morfologii. Pomocí leteckého průzkumu (*archeologie, letecká) byly navíc odhaleny reliktní zavlažované pozemky v Morocoy, pravděpodobně takové, jaké studoval Alan *Kolata v *Tíwanaku.$V další fázi výzkumu po roce 1974 se Turner II jakožto ekolog a zemědělský badatel spojil s Peterem D. Harrisonem, zabývajícím se otázkami osídlení. Oba vědci pak věnovali hodně pozornosti v severním Belize tomu, co by mohlo být pozůstatkem starých vyvýšených pozemků v dnešních bažinách. Záhy se potvrdil umělý původ těchto terénních útvarů, podle všeho vyvýšených polí s vysokým výnosem a intenzivně obdělávaných, stejně jako to bylo zjištěno například na vysočině ve vnitrozemí *Nové Guineje. Byly nalezeny i zřejmé bývalé zavlažovací kanály a terénní průzkum přinesl stejné výsledky i na území Hondurasu v údolí proslulého mayského města *Copánu. Významnou metodickou novinkou týmové práce vědců z různých oborů zde bylo to, že žádný z nich nepracoval servisním způsobem pro archeology, nýbrž v úzké součinnosti jen spolu s nimi. Tím se vyloučilo ovlivňování směru bádání všech těchto přispívajících disciplín, jejichž zástupci tak měli volnou ruku přičinit se o získání nových poznatků způsoby a prostředky sobě vlastními. Takový výzkum umožnil sestavování historie zemědělské činnosti a místní ekologie jako doplňku historie osídlení.$Ukázalo se, že Mayové vyvinuli pestrou škálu přístupů ke krajině a pozemkům z hlediska pěstitele plodin. Výkony Mayů v tomto oboru si zřejmě nijak nezadají při srovnání s jinými skvělými projevy úrovně jejich civilizace. V mayské kulturní krajině měly své místo také sady, vyvýšená pole na uměle zavlažovaných úsecích terénu i intenzivní obdělávání políček na terasách a jiných vyvýšených plochách. Jejich účelem bylo dosažení co největších výnosů. Dnes jsou již rozlišovány i místní a časové *varianty těchto zemědělských struktur a staveb. A je možné, že některé promyšlené zemědělské postupy v oblasti zvláště Mexického zálivu mají svůj původ ve starém území Mayů.$Mayské zemědělství bylo tedy podle všeho schopno uživit počet obyvatel i mnohem vyšší, než se dosud soudilo, takže některé „neskromné“ odhady výše populace přece jen nepřekračují rámec možného. Tím lze vysvětlit i možnou daleko větší koncentraci v městech a jejich blízkosti, než se dosud odborníci odvážili vůbec předpokládat právě pro otázky spojené s úživností území. Tím vyvstávají nové otazníky o mayské architektuře a urbanismu, kterému bylo zřejmě dopřáno rozvoje daleko volnějšího, než jsme se zatím domnívali. Mezi Mayi zřejmě tedy existovala i propracovanější společenská organizace a jednotlivé mayské městské a okolní oblasti byly schopny větších výkonů při polních i stavebních a jiných pracích, než se připouštělo. A v neposlední řadě byly nyní zpochybněny i některé zjednodušující malthusiánské hypotézy o podstatě zhroucení mayského společensko-ekonomického systému v období 850–1000 n. l., vedoucího k *exodu do nových sídlišť. Zdá se teď totiž méně pravděpodobné, že by příčina exodu spočívala v nějakém výraznějším zemědělském „selhání“, i když agrární důsledky se v životě středoamerických civilizací vždy projevovaly výrazně jako koneckonců v každé civilizaci. Po Turnerových výzkumech se dále dospělo k vyváženějšímu pohledu na starou mayskou společnost v jejím původním pralesním tropickém prostředí, na rozdíl od Nové říše zemědělství značně nepřejícímu.$Mayové se v každém případě naučili pružně reagovat na terénní odlišnosti a jejich zemědělská praxe zřetelně prodělávala vývoj i v čase. A přestože Mayové nedosáhli intenzity zemědělské výroby a osídlení například nilského údolí ve starověkém období, velmi se jim přiblížili. Díky tomu přivedli svou civilizaci k obdivuhodnému rozkvětu.$V Jižní Americe byly vynikající pěstitelské výsledky dosaženy zejména v rámci tíwanacké říše a *incké říše. Život obyvatel Tíwanaka výrazně určovaly krajina a přírodní prostředí pánve jezera Titicaca, jehož hladina leží ve výšce 3812 metrů nad mořem (je to největší z vysoko položených jezer na světě). V jeho pánvi je dostatek srážek a jezero samo, zachovávající stále stejnou teplotu své vody (okolo 11 °C), působí na své okolí klimaticky zmírňujícím vlivem. Proto byly vždy jeho břehy nepoměrně hustěji osídleny než širší okolí. Tamější altiplano (náhorní rovina) je sevřeno mezi dvěma horskými řetězy – Západní a Královskou Kordillerou. Je to studená, větry šlehaná planina s výrazným střídáním suchého a vlhkého období roku. Od listopadu do března způsobují deště, často se měnící v náhlé průtrže, periodické změny jezerní hladiny. Topografické a klimatické podmínky za výrazného přispění nadmořské výšky vymezují dosti jednoznačně skladbu plodin, pěstovaných v jezerní kotlině. V takovém prostředí se od předkolumbovských dob až do dneška daří jen otužilým hlíznatým rostlinám, jako jsou brambory a jejich španělsko-indiánsky nazývané místní odrůdy //oka, ulluko, mašwa// a merlíky – //kinoa// a //kaňiwa//, které jsou tisíciletími pěstování jedinečně adaptované na zimu. Tvoří podstatnou součást obživy i dnešních obyvatel.$Druhým základním kamenem hospodaření na náhorní rovině byl zřejmě chov *lam a alpak. Byla to zvířata v tomto životním prostředí pro člověka mimořádně důležitá, a proto odpovídajícím způsobem ceněná: zabití zdravé lamy způsobené i neopatrností se podle inckého práva trestalo smrtí. V aymarských *královstvích se chovala početná stáda těchto kamelidů, jak jsou zoology souhrnně označovány lamy, alpaky, vikuně a guanaka – jihoameričtí bezhrbí příbuzní *velbloudů Starého světa. Stáda se pásla v horských údolích výše než 2500 metrů nad mořem a na studených, zpola vyprahlých pastvinách puny (tímto indiánským výrazem se označuje rozsáhlé mírně zvlněné velehorské andské pásmo nad hranicí výnosné zemědělské činnosti).$Právě lama a alpaka jsou jedinými prostředníky hospodářského zhodnocení této rozlehlé oblasti. *Karavany až dvou tisíc lam obstarávaly na náročných dálkových trasách zásobování po širokém okolí a teprve toto použití původně divokých zvířat jako soumarů umožnilo šíření pokročilé civilizace i jednotné moci po širém Horním Peru (Bolívie) i Dolním Peru (Peru, Ekvádor), od pouštního pacifického pobřeží až po selvu, zalesněné svahy východních And. Z teplých níže položených krajin si horalé obstarávali koku, kukuřici, tropické ovoce, pepř, sušené ryby a další věci. Jedině lamy rovněž umožnily existenci andské zásobitelsko-organizační zvláštnosti – pravidelné *směny produktů mezi dvěma nebo více nesousedícími sídlišti v rozdílných výškových pásmech, které byly od sebe navzájem vzdáleny i více denních pochodů.$Tato velice rázovitá struktura hospodářské činnosti a obchodu určovala způsob života na březích jezera Titicaca od prvních stadií organizované zemědělské společnosti. Po vzdálenějším okolí se uvedené způsoby obživy zřejmě poprvé rozšířily v tíwanackém období, mezi lety přibližně 100 př. n. l. až 900 n. 1. Politická a kulturní historie oblasti byly tehdy výslednicemi vývoje především jednoho města – Tíwanaka.$Dnes je Tíwanaku známé a proslulé zejména monumentálními kamennými stavbami a budí pozornost jako naleziště starobylých *artefaktů, svým způsobem a původem jakoby se vymykajícím racionálnímu *vysvětlení. Již někdy před rokem 400 n. 1., kdy počíná nejslavnější období, se v Tíwanaku započalo s budováním zjevně kultovních staveb. V městě se dále vyvinul svébytný umělecký styl, který se šířil po Peru patrně ponejvíce z blízkého, snad samostatného státečku Huari. Okolnost, že ve stejnojmenném hlavním městě království Huari odhalili archeologové rozsáhlé sídliště, zatímco v Tíwanaku se stále nacházely jen impozantní kamenné stavby, zřejmě jiného než obytného nebo hospodářského využití, vedla zatím často k *názoru, že skutečným centrem říše bylo Huari, kdežto Tíwanaku sloužilo jen jako mimořádně vybavené a atraktivní poutní místo. Případně se soudí, že Tíwanaku a Huari byly dvěma hlavními městy téže říše, stejně jako tomu bylo s *Cuzcem a Quitem inckého *impéria na počátku *conquisty.$Tyto záhady Tíwanaka a Huari (nemluvě o dřívějších fantastických výkladech tíwanackých počátků, v nichž nechybějí jako tvůrci města a jeho obyvatelé pozemské bytosti nadlidských rozměrů a schopností, nebo dokonce *mimozemšťané; *hypotéza, archeoastronautická) jsou při nedostatku a jednostrannosti archeologického nálezového materiálu korektně vysvětlitelné jen jako výsledek široce pojatého ekologického výzkumu starého andského zemědělství a přírodní a společenské funkce krajiny. Staré sociálně-ekonomické struktury této oblasti byly totiž zhruba od roku 1000 n. l. v úpadku a nebyly plně obnoveny ani za incké vlády; a dnešní potomci aymarských indiánů představují již jen zubožený nejmladší letorost na tlustém kmeni světa člověka středních And.$Objasňování okázalých i méně nápadných záhad města či říše Tíwanaku se ujal americký archeolog Alan Louis Kolata z Katedry antropologie chicagské *univerzity. Od roku 1979 vedl expedici, která za součinnosti bolivijských odborných pracovišť každoročně rozšiřovala výzkum a hromadila poznatky, jež kriticky analyzovali a hodnotili odborníci celé řady spolupracujících společenskovědních a přírodovědných disciplín. Dosavadní zjištění jsou natolik závažná, že jsou považována mnohými vědci, například nestorem amerických archeologů Gordonem *Willeym, za nejvýznamnější objevy americké archeologie ve 20. století.$„Vycházíme-li pouze z interpretace účelu tíwanackých stavebních dominant,“ říká Alan Kolata, „jakými jsou již v 19. století v Evropě známé pyramidová Akapana, chrám s ,bránou pumy‘ (Puma Punku) a chrám Kalasasaya, nemůžeme předpokládat žádné podstatnější osídlení městského okrsku. Náš výzkum však odhalil větší plochu jak veřejné, tak sídlištní zástavby na více než čtyřech čtverečních kilometrech, takže odhad počtu stálého obyvatelstva je nutno výrazně zvýšit. Podle hustoty a rozsahu kulturního odpadu v sídlištní oblasti je možno zatím usuzovat na 30 000 až 50 000 obyvatel města v jeho vrcholném období, k čemuž je nutno přičíst nezjistitelný počet poutníků na posvátná místa. V bezprostředním zázemí města jistě žil další velký počet lidí, zemědělců a chovatelů – pastevců; z přebytků jejich práce zřejmě existoval rostoucí městský komplex. Vládcové Tíwanaka se zabývali organizováním činnosti vedoucí k získávání stále nové úrodné půdy: na jižním polokruhu jezerního obvodu se totiž nachází rozsáhlá síť starých polí různé velikosti a tvaru, vzniklých vysoušením pobřežních bažin. Tyto zaniklé sídlištní a kultivační útvary bylo schopno odhalit a dále zkoumat jen oko archeologa, zaujatého komplexním pohledem na krajinu a místo člověka v ní. Je zřejmé, že opačný přístup potenciálního tvůrce historicko-fantastické hypotézy, vytrhávajícího z množiny jevů jen vhodné kameny předem sestavené mozaiky, je neplodný, falešný a zcela selhává.“$Alan Kolata v jezerní pánvi rozlišil dva základní typy polností: rozsáhlé vyvýšené pozemky, vytvářející nízké pravoúhelníkové plošiny o rozměrech kratší strany pět až patnáct metrů a delší strany až dvě stě metrů, vzniklé odebráním zeminy z obou okrajů pole a jejím uložením uprostřed, a protáhlá deset až sto metrů dlouhá políčka s metrovými až třímetrovými zarovnanými hřbety v šíři, ohraničenými rovnoběžně probíhajícími oddělujícími prázdnými pásy stejné šířky. Rozlehlejší vyvýšená pole se rozkládají hlavně podél okrajů jezerní pánve, kde závlahu obstarávají déšť a záplavy, takže vlhkost v půdě zůstává. Pole se zarovnanými hřbety se naproti tomu nacházejí většinou ve vzdálenosti pět až třicet kilometrů od jezera, v rovném i svažitém terénu. Toto rozlišení bylo podle dnešního předpokladu výsledkem rozdílných požadavků na pěstovaný druh plodiny, na vláhu a na druh půdy a současně vyrovnáním se starých zemědělců s reliéfem krajiny.$Podrobnější terénní průzkum provedl Kolatův výzkumný tým na ploše zhruba sto čtverečních kilometrů poblíž jezera asi deset kilometrů od Tíwanaka, tedy od dnešní stejnojmenné vesnice označované postaru španělským přepisem Tiahuanaco nebo Tihuanaco, v oblasti nesoucí pomístní název Pampa Koani. Bylo tam zjištěno devět zřetelných pahorků s terasami, které mohly být výsledkem jedině kolektivního úsilí. V přímé souvislosti s pozemky byly v terénu shledány menší sídlištní kopečky mohylovitého tvaru, vyskytující se ve velkém množství. Dva z devíti terasovitých plochých pahorků se přitom svými úctyhodnými rozměry (120x75x3,5 m) rovnají samotnému chrámu s branou Puma Punku v Tíwanaku.$Kolata tak prokázal, že tajemství „neexistujícího“ sídliště městského typu spočívalo v prostém faktu: obyvatelé oblasti, živící se pěstováním polních plodin, si budovali skromné příbytky přímo vedle pozemků a ponechávali nedaleké výstavné město zcela nezemědělskému určení. Z hlediska sídlištní topografie šlo tedy o jakýsi kompromis, který ovšem neponechává takto zemědělci hustě obklopené významné město bez obyvatelstva a bez nepřetržitě pulzujícího života. Tíwanaku bylo nikoli jen pouhým střediskem náboženských obřadů pro široké okolí, nýbrž také mocenským centrem na šachovnici dílčích podřízených sousedních útvarů.$Při dalším výzkumu nenápadných sídlištních plošin bylo nalezeno v hojném množství to, co se při takovém výkladu dalo očekávat: množství keramiky, měděných a bronzových artefaktů, jemně hlazených nástrojů z kamene a kosti, i několik pohřbů člověka a lamy. Zjistilo se také, že sídlištní pahorky byly ve čtvrté, klasické fázi Tíwanaka rozšířeny a tvarově upraveny. Větší část keramiky pochází z poklasického období, tedy z 8. až 9. století n. 1. Překvapivý byl zato objev keramiky čiripské kultury v nejspodnějších nálezových vrstvách. Čiripská kultura, předchůdce Tíwanaka a jedna z nejstarších andských kultur vytvářejících keramiku, se klade do období 2000 až 1500 let př. n. 1. Na Pampě Koani tedy žili již příslušníci této prastaré kultury.$Úrodnost půdy širokého okolí jezera Titicaca byla zřejmě důvodem, proč byla tato místa vyhledávána k usazení již před čtyřmi tisíci lety; je to zjištění podivuhodné, uvážíme-li nízkou úroveň zemědělského hospodaření v této oblasti dnes a malé výnosy jejích kvalitativně upadlých polí. Snad tedy již hluboko v *pravěku budovali obyvatelé altiplana zarovnané hřbety svých pozemků. Potvrdí-li se tento předpoklad, pak Alan Kolata a jeho vědecký tým objevil v Pampě Koani jednu z nejstarších zemědělsky masově produkujících oblastí Nového světa.$Zdá se, že získávání další půdy vysoušením bažin získalo na větším rozsahu teprve před polovinou 1. tisíciletí n. 1., v tíwanackých fázích tři a čtyři. Tehdy byla tudy protékající řeka Río Catari regulována a uměle odvedena ze středu pampy na její okraj, aby se usnadnilo vytváření dalších ploch v této periodicky zaplavované oblasti. Starý meandrující kanál i nový napřímený tok řeky jsou v terénu dodnes dobře patrné. Při výzkumu těchto útvarů se osvědčila především letecká fotografie, a to zvláště tam, kde pohled chodce z žabí perspektivy nemůže v terénu odhalit pravidelnost a lidský zásah. A tak se na Kolatových leteckých mapách rýsují systémy fosilních polí, tedy někdejších polí zachovaných ve svých obrysech, avšak dnes již ležících ladem. Fosilní pole poblíž starého klikatého toku řeky jsou ve zřetelně horším stupni zachovanosti než takové útvary kolem toku regulovaného. Nabízí se proto závěr, že vývoj, spějící k větší dokonalosti, vedl tamější zemědělce, využívající melioračních praktik, k postupnému soustředění na kvalitnější plochy kolem vodního toku napřímeného; je to potvrzením předpokladu o větším stáří meandrujícího říčního koryta. Tato fosilní, melioracemi získávaná pole byla na Pampě Koani postupem doby shledána na více než na oněch zkoumaných sto čtverečních kilometrech.$Hloubka poznání, jehož dosáhli tíwanačtí *Aymarové v oboru budování a využívání svých vyvýšených pozemků, je skutečně pozoruhodná. Podívejme se na jeden typický příklad tohoto velmi úspěšného melioračního díla.$Mezi dvěma kanály stále obsahujícími vodu se nacházela plošina ve tvaru různě protáhlého obdélníku, například dlouhého dvě stě metrů a širokého patnáct metrů. Tento útvar ze zeminy a jiných hornin se zvedal velmi strmým, téměř svislým břehem asi metr a půl nad hladinou kanálu. Obdělávané plodiny byly produktem vrchní souvislé a všude stejně mocné vrstvy ornice, zabírající asi třetinu výšky stavby: Podložními *vrstvami směrem dolů, dohromady představujícími rovněž asi půl metru po vertikále, byly postupně drobné, střední a hrubší kamení a štěrk a nakonec jíl, který zabraňoval mírně slané jezerní vodě v prosakování ze zavlažovacích kanálů do ornice a kromě toho zadržoval ve vrstvě štěrku vláhu. Souvislá jílová vrstva byla posazena na půl metru mocné dlažbě z velkých čtverhranných kamenů, které tvořily umělou základnu celé stavby. Také umístění kanálů bylo výsledkem zkušeností a pozorování: umožňovalo maximální využití slunečního tepla, takže byl vhodným způsobem podpořen růst řas (pozdější humus) a zabránilo se škodlivému promrzání.$Z těchto aymarských zemědělských projektů jakoby již vane moderní vědecký duch a snaha proniknout až k neviditelným a nehmotným příčinám přírodních jevů. Ve skutečnosti jde však zřejmě o projev nastřádané zkušenosti generací a pozorovacího smyslu a ostrého úsudku; což ovšem nikterak nesnižuje hodnotu výkonu, jehož Aymarové dosáhli již v tak dávných dobách. Avšak ani úvodní věta předchozího odstavce není ve světle posledních Kolatových výzkumů příliš nadnesená. Jeho projekt totiž organicky přerostl v široký výzkum výnosnosti starého zemědělství na Pampě Koani vrcholného období a dospěl k překvapivému výsledku.$Ukázalo se, že vyvýšená pole na Pampě Koani znamenala pro tíwanacké indiány významnou intenzifikační techniku, jak zefektivnit produkci potravin v jinak málo slibném a příhodném přírodním prostředí suché pampy a bažin. Kolata nechal dokonce vybudovat jedno takové experimentální pole u jezera Titicaca v podmínkách do podrobností podobných Pampě Koani. Na základě výnosu z tohoto pokusného pozemku se dospělo k odhadu, že na celkem 3500 hektarech osázené plochy v oblasti Pampy Koani při jejím plném využití bylo možno vypěstovat třicet až padesát milionů kilogramů brambor, z čehož mohlo být pravidelně živo po celý rok 60 000 až 110 000 lidí. Důsledným sledováním starých postupů budování polí v bažinaté půdě se na experimentální ploše dosáhlo pětinásobného až osminásobného výnosu ve srovnání s obvyklými dnešními způsoby obdělávání! Není důvodu nevěřit, že tento údaj nám přibližuje průměrný stav na běžném pozemku tíwanackého období.$Možnosti archeologických a antropologických metod a vědy o prehistorii tak nezůstávají v moderním propojeném mnohooborovém výzkumu omezeny pouze na vyvozování závěrů o minulých dobách, bez spojitosti s přítomností. V dnešním období zdůrazňované ekologie není leckdy lepšího řešení sociálních a hospodářských problémů než braní si příkladů z *historie či prehistorie, zejména v těch případech, kdy dnešní stav je úpadkem ve srovnání s minulostí. Archeologickými postupy je tak možno řešit tíživé problémy současnosti a upozornit prostřednictvím srovnávání s minulým příkladným stavem na cestu k nápravě v otázkách tak důležitých, jako je zemědělský výnos a vůbec způsob využívání určitého osídleného území, dnes postiženého bídou nebo třeba přelidněním. Je obecně známým faktem, že ve srovnání se svými agilními předky jsou dnešní spíše apatičtí aymarští a kečujští indiáni podstatně méně úspěšnými zemědělci i obyvateli svého přírodního prostředí.$Současné zemědělství, ale i sídelní politika chudé země *třetího světa tak mohou čerpat jeden z nejcennějších podnětů rozvoje ze své vlastní dávno zapomenuté prehistorie a historie. Takový projekt na znovuoživení současného zemědělství, založený na využití zkušeností tíwanackých zemědělců, jehož ředitelem je Kolatův spolupracovník Oswaldo *Rivera Sundt, se začal rozvíjet v Bolívii.$V sedmdesátých letech 20. století byly pozůstatky zemědělské činnosti z doby před devíti tisíci lety zcela překvapivě objeveny na Nové Guineji, čímž se Nová Guinea nečekaně zařadila k těm několika nejranějším střediskům vzniku zemědělství ve světovém měřítku. Nová Guinea, která je druhým největším ostrovem světa, se nachází severně od Austrálie, nejmenšího kontinentu. Východní polovina Nové Guineje, nynější stát Papua-Nová Guinea, byla až do roku 1975 pod australskou správou, a díky zejména australským a novozélandským archeologům začala vystupovat z temna prehistorie, zatímco západní indonéská polovina ostrova Irian Barat zůstává v archeologickém ohledu značně pozadu.$Na Nové Guineji vládly po celé prehistorické období, což v tomto případě znamená až do 20. století, téměř neustálé boje mezi jednotlivými znesvářenými etnickými skupinami. Teprve koncem padesátých let byl na Nové Guineji, alespoň v její východní části, nastolen „australský mír“, sjednaný a prosazený vyspělou protektorskou zemí. O to překvapivěji zapůsobilo na světovou vědeckou veřejnost, když v těchto primitivních poměrech objevili australští archeologové na lokalitě *Kuk pozůstatky zemědělské činnosti z doby před devíti tisíci lety. Jak k tomuto skvělému objevu došlo a co mu předcházelo? Na základě moderních výzkumů byla prehistorie Nové Guineje rozdělena do tří stadií. V první fázi, počínaje svrchním pleistocénem, žili na ostrově jen lovci a sběrači. Druhá fáze se vyznačovala již pěstováním takových plodin, jako taro //(Colocasia esculenta//; hlíznatá rostlina, z níž se připravuje mouka), jamy //(Dioscorea spp.)// a banány //(Musa spp.)//, a chovem alespoň jednoho domácího *zvířete, a sice //prasete (Sus scrofa)//. Třetí fáze byla rovněž zemědělská, charakterizovaná však intenzivním pěstováním *batátů – „sladkých brambor“ //(Ipomoea batatas)//, rostliny pocházející z tropické Ameriky, jež zůstala hlavní složkou potravy i mezi dnešními obyvateli novoguinejské vysočiny. Jamy a taro, podle předpokladu kultigeny jihoasijské a jihovýchodoasijské provenience, i plodiny tak důležité jako banány a cukrová třtina, které se dostaly na Novou Guineu z Austrálie, vedly v důsledcích svého pěstování k výraznému zvýšení počtu obyvatelstva. Batáty se přitom adaptovaly v novém prostředí lépe než starší indo-pacifické plodiny.$Americký antropolog James B. Watson, který prováděl výzkumy na novoguinejské Východní vysočině, razil dokonce označení „*revoluce sladkých brambor“ (anglicky //Ipomoean Revolution// podle jejich uvedeného latinského názvu) v platnosti pro všechny sledované novoguinejské lokality, přičemž batáty byly prohlášeny za hlavní příčinu téměř veškerého společenského dění na dnešní vysočině. Což mělo údajně dopad na populační explozi, vysoké množství chovaných vepřů i intenzivní způsoby kultivace v krajích zbavených lesního porostu. Tento vývoj měl proběhnout v poměrně krátké době, poněvadž sladké brambory jsou podle všeho jen nedávnou výpůjčkou, která se na ostrov dostala se španělskými a portugalskými mořeplavci v 16. století.$Další výzkum se týkal ovlivnění vegetace a krajiny člověkem ve starších dobách a koncem šedesátých let 20. století se soustředil na horskou oblast Mount Hagen ve Východní vysočině. Bylo prokázáno výrazné umělé narušení panenského pralesa nejpozději kolem roku 3000 př. n. 1. Jediným vysvětlením, které je nasnadě, se zdá být mýcení prováděné při získávání půdy pro zemědělské kultury. V téže době prozkoumal Jack *Golson z Australské státní univerzity v Canbeře lokalitu na čajové plantáži Warawau, jejíž dosavadní mokřadní a bažinné úseky měly být vysušeny a zavedeno na nich pěstování *čaje. A právě tam bylo překvapivě prokázáno totéž vysoušení ze zemědělských důvodů pomocí důmyslné meliorace v době kolem roku 300 př. n. 1. Další zjištění jiných archeologů týkající se starobylosti mýcení na Centrální vysočině i doklady intenzivních zemědělských postupů v souvislosti se zmíněnými třiadvacet století starými melioracemi, tedy dávno předtím, než se s příchodem španělských a portugalských plavců rozšířily i po Nové Guineji batáty, zřejmě vyvracejí Watsonovu hypotézu o „revoluci“ vyvolané zavedením této plodiny.$To všechno byly výchozí úvahy pro volbu lokality Kuk v údolí Wahgi v novoguinejské Centrální vysočině jako místa rozsáhlého archeologického projektu, který byl prováděn interdisciplinárně. Objevitelem Kuku jakožto archeologického památníku je profesor archeologie na melbournské univerzitě Frederick J. Allen. Důvody, které vedly k výběru tohoto místa pro modelový výzkum novoguinejské prehistorie, objasňuje další z badatelů, profesor Jack Golson, který v Kuku pracoval dlouhou řadu let: „Kuk je ideálním místem v každém ohledu. Nachází se nejen těsně při rovníku, ale i na vysočině v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů, což má za následek prudké klimatické výkyvy. Navíc jsou na jeho území bažiny, hluboké i okrajové, přecházející v suchý terén, a jsou tam i malé izolované kopce, vytvořené proudy bahna smíšeného s lávou (což je geomorfologický útvar zvaný odborně lahar) na mounthagenském sopečném poli. Bylo proto neobyčejně zajímavé zkoumat a poznávat, jak se lidská společenství v dávné minulosti dokázala vyrovnat s těmito krajně náročnými a složitými přírodními podmínkami. Naštěstí je dnes Kuk zároveň také zemědělskou výzkumnou stanicí, takže neexistoval žádný tlak ze strany podnikatelských kruhů na překotné vysoušecí úpravy a začlenění nových pozemků do plochy čajové plantáže. Nám archeologům tak zůstala východní polovina oblasti, která dosud nepadla za oběť hospodářskému rozvoji. Po dlouhé době se do těchto míst poprvé směli vrátit domorodí Kawelkové, což vysvětluje, proč nevědí nic o vysoušení a obdělávání pozemků získaných z močálů.“$Rozsáhlejší výkopové práce v Kuku zahájil Jack Golson se svými spolupracovníky v roce 1972. Od počátku považoval za jeden z nejdůležitějších úkolů zjištění místní posloupnosti pěstitelských zásahů do krajiny, a proto vytvořil širší výzkumný tým, v němž byli zastoupeni nejen archeologové, ale i paleobotanikové, geomorfologové a geografové. Tito badatelé po vzájemném srovnání a propojení poznatků ze svých speciálních oborů sestavili vertikální *stratigrafii lokality. Ze stratigrafie vyplynulo, že oblast Kuku se zemědělsky využívala v několika časových fázích, charakterizovaných různými zemědělskými technikami, a to již od 7. tisíciletí př. n. l. až do současné doby.$Dospěli rovněž k závěru, že utváření vrstev šedého jílu, jehož počátek je datován do doby před devíti tisíci lety, znamená chronologický výchozí bod stratigraficko-časových úvah – vymezuje totiž počátek 1. fáze zemědělského osídlení Kuku. Již před rokem 1974, kdy se v bloku A 12 naleziště začalo s odkrýváním stop lidské činnosti, zde sice byly objeveny pozůstatky přítomnosti pozdně pleistocenního člověka (pravděpodobně ohniště na dně od zavodňovacího kanálu), ale charakter lidského působení v těchto místech doznal výrazného obratu až počínaje zmíněným obdobím. Na lokalitě byl totiž pod vrstvou šedého jílu identifikován zřejmě umělý odvodňovací kanál, probíhající ve zcela nepřírodním půdorysu a přitom byl paralelní s jinými kanály, které jsou prokazatelně mladší než uvedená jílová sedimentace. Půdorysný průběh umělého výtvoru se přitom nevyhýbal nakupenině vulkanického popela.$Druhá fáze (asi 4000 až 3500 let př. n. 1.) v Kuku je prostudována nejlépe, protože se výzkum soustředil především na ni. Charakterizuje ji síť kanálů i ostrůvků mezi nimi, provedená tak, že voda v době nedostatku vláhy přitékala a v době přebytku odtékala (tento promyšlený a důmyslný zásah lze předpokládat již také u prohlubní fáze číslo 1).$Třetí fáze (asi 2000 až 500 let př. n. 1.) je naopak známa dosud nejméně. Systém vzájemně propojených prohlubní v ní pokračuje. Kanály jsou zahloubeny až po svrchní úroveň vrstev sopečného popela. Z tohoto období pochází nejstarší síť stružek přímočarého průběhu vymletých proudem vody, protínajících se v pravém úhlu, jaké charakterizuje vyspělé novoguinejské zahradní zemědělství následujících tří období.$Pravoúhlost protínání a přímočarost průběhu jsou v těchto obdobích jasně v protikladu ke stavu ve druhé fázi. Tento obrat započal zřejmě ve třetí fázi a v průběhu doby směřoval k stále pečlivějšímu provedení; lze jej vyložit jako přechod od pěstování několika plodin (s různými nároky na půdu a vláhu) k monokultuře, která na sebe zřejmě strhávala stále větší pozornost pěstitelů.$Místní zemědělci pěstovali ve 4. fázi (zhruba od přelomu letopočtu až do konce 8. století n. 1.) a v 5. fázi (asi od konce 16. století do počátku 18. století) snad taro a v 6. fázi (od počátku 18. století zhruba do konce 19. století) batáty. Stružky s půlkruhově zahloubeným dnem, které používali ve 4. fázi, nahradili v 5. fázi jinými stružkami (s dnem plochým), snad proto, aby získali další půdu. Vzniklá síť příkopů v 6. fázi ještě zhoustla. Poslední fáze byla zjištěna pouze na polovině rozlohy 5. fáze, a to hlavně ve vyšších polohách kukské krajiny. Tato změna pravděpodobně vyznačuje nástup batátů, které by při své náročnosti na sucho byly jinak plodinou s vyššími nároky na ošetřování – batáty totiž vyžadují rozsáhlejší odvodňování. Naopak vysoký výnos batátů zřejmě umožnil redukci pěstební plochy, a proto i náročnější volbu terénu. Není přitom bez zajímavosti, že přelom 5. a 6. kukské fáze, tedy v době před zhruba dvě stě padesáti lety, se shoduje s uznávaným datem zavedení sladkých brambor na Nové Guineji. Od té doby míst s obděláváním bažinatého povrchu značně ubylo.$Teprve pro 6. fázi osídlení Kuku se podařilo bezpečně prokázat první pozůstatky obydlí. Jsou dvojího typu, v obou případech shodného s dnes existujícími stavbami: dlouhé domy, apsidově zakončené, ve kterých žily a dosud žijí ženy a děti a ve kterých jsou na noc zavřena prasata, a okrouhlé domy mužů. Stavby stojí na pahorcích uprostřed močálu a kolem nich byly vyhloubeny obvodové příkopy.$V průběhu rozvíjení zemědělství se rozvíjely i jiné oblasti činnosti, jejichž vznik a rozvoj obdělávání půdy podnítilo: pěstování lnu a později konopě vedlo ke vzniku *tkalcovství, rozrůstala se a specializovala i keramická výroba. Potřeba zemědělských nástrojů podněcovala vznik a rozvoj dalších *řemesel a celých výrobních odvětví, v nichž museli pracovat lidé, kteří měli speciální znalosti, takže se jednotlivá řemesla stále více oddělovala a osamostatňovala. Život pospolitosti se již neřídil jediným jednoznačným algoritmem: bohatá škála navzájem propojených a různě závislých činností vyžadovala stále složitější uspořádání a organizaci. Specializace pracovních činností a nutnost jejich vzájemného propojení a stejně zaměřené základní zájmy, jako budování a údržba zavlažovacích zařízení, obchodování a zajišťování obrany, vedly pospolitosti k sdružování ve větší celky, k vytváření velkých vesnic a měst, k vzniku městské civilizace. (Jaroslav Malina)