součást některých náboženských <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('rituál')">*rituálů</span>, která má formu výpovědi o&nbsp;vlastních špatných činech a&nbsp;<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('vina')">*vinách</span>, v&nbsp;<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('křesťanství')">*křesťanství</span> vyznání <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('hřích')">*hříchů</span> <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('bůh')">*Bohu</span>. Samotný <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('akt')">*akt</span> zpovědi je ale předkřesťanského původu, byl rozšířen v&nbsp;některých <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('starověk')">*starověkých</span>, zejména mysterijních <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('kult')">*kultech</span> jako součást očisty uchazeče o&nbsp;<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('obřad, iniciační')">*zasvěcení</span> před zasvěcením. Zpověď nemá ani novozákonní kořeny, z&nbsp;<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('Ježíš Kristus')">*Ježíšových</span> výroků lze odvodit nanejvýš to, že člověk se má omluvit tomu, komu ublížil, a&nbsp;má odpouštět tomu, kdo se provinil vůči němu.$Instituce osobní zpovědi <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('kněz')">*knězi</span> (tzv. ušní nebo privátní zpověď //ad auriculam//) vznikla až s&nbsp;mocenským rozmachem <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('církev, římskokatolická')">*římskokatolické církve</span> a&nbsp;s&nbsp;upevňováním její všestranné moci nad <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('člověk')">*člověkem</span>. Povinnost alespoň jednou ročně podstoupit zpověď u&nbsp;osoby k&nbsp;tomu určené, tj. zpovědníka, stanovil teprve 4. lateránský <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('koncil')">*koncil</span> roku 1215. Dostaví-li se kajícník ke zpovědi, musí vypovědět, jakých přečinů se dopustil (rovněž dělení hříchů na nedbalostní a&nbsp;tzv. smrtelné má předkřesťanský mysterijní původ), dále projeví účinnou lítost, dá najevo záměr polepšit se a&nbsp;napravit své hříchy, načež mu zpovědník udělí rozhřešení (<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('absoluce')">*absoluci</span>), případně určí, jaký církevní trest má podstoupit (<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('pokání')">*pokání</span>). V&nbsp;dalších <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('církev')">*církvích</span> má zpověď odlišný průběh, vždy se však jedná zásadně o&nbsp;rozeznání vlastního hříšného jednání, jeho veřejné nebo soukromé doznání, projev lítosti, nápravu svých skutků a&nbsp;rozhřešení. Zhruba od 9. století se v&nbsp;latinské i&nbsp;ortodoxní církvi počítá zpověď k&nbsp;sedmi svátostem (<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('tajina')">*tajina</span>); v&nbsp;římskokatolické církvi byly přesný průběh a&nbsp;možnosti zpovědi stanoveny na tridentském koncilu (1545–1564) a&nbsp;až druhý vatikánský koncil (1962–1965) se v&nbsp;rámci snah o&nbsp;reformu <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('liturgie')">*liturgie</span> pokusil vrátit zpovědi její původní svátostný charakter smíření se sebou samým, s&nbsp;ostatními členy církve a&nbsp;s&nbsp;Bohem; proto bývá zpověď označována též za svátost smíření. (<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('Horyna, Břetislav')">Břetislav Horyna</span>)