naučený vzorec chování, jímž jedinec odpovídá na určitou podnětovou situaci. V *antropologii je pojem *zvyk užíván jako označení pro naučená a sdílená schémata pro jednání a myšlení ve standardních sociálních situacích. Jedná se o kulturně kodifikovaný způsob chování, pravidelně opakovaný v konkrétním sociokulturním kontextu. Zvyk je to, co se člověk naučil v průběhu *socializace a *enkulturace, na rozdíl od toho, co je vrozené (*instinkt, *reflex). Je to ustálený vzorec chování – kulturní *stereotyp, který byl fixován prostřednictvím častého a opakovaného provádění určitého úkonu. Zvyky si člověk osvojuje jak dobrovolně a spontánně, tak v průběhu nezbytných nebo vynucených aktivit. K interiorizaci zvyků obvykle dochází v průběhu běžných a každodenních činností.$Předmětem zájmu antropologů ale jsou nikoli zvyky individuální, nýbrž zvyky sociální, které jsou sdílené členy určité *kultury, *subkultury nebo *kontrakultury. Sociální zvyky se utvářely v průběhu poměrně dlouhé doby. Tak se také staly součástí *sociokulturních regulativů, které stimulují, limitují a determinují způsob života a průběh standardních sociálních interakcí ve společnosti. Institucionalizované sociální zvyky, prostřednictvím normativního řádu dané společnosti, výrazně ovlivňují různé oblasti kultury. Promítají se do *verbální i *neverbální nebo *interkulturní komunikace, odívání, *tance, potravinových návyků, hudby, *literatury, *umění i architektury (viz *komunikace, lidská).$Sociální zvyky lze klasifikovat na zvyky tradiční a soudobé. Tradiční zvyky mají svůj původ v minulosti a jako součást *kulturního dědictví dané společnosti byly dlouhodobě předávány z generace na generaci. Soudobé zvyky se rozvíjejí v podmínkách moderních a postmoderních společností a na jejich vzniku a šíření mají stále větší vliv prostředky masové komunikace. Význam studia zvyků pro pochopení dějin kultury naznačil v práci //Essai sur les mœurs et ľesprit des Nations// (Pojednání o mravech a duchu národů, 1756) již francouzský filozof *Voltaire (1694–1778), na kterého programově navázal v díle //Allgemeine Kulturgeschichte der Menschheit// (Všeobecné kulturní dějiny lidstva, 10 svazků, 1843–1852) německý kulturní historik Gustav Friedrich *Klemm (1802–1867). Zásadní zvrat, v užívání pojmu zvyk na půdě antropologie, učinil ve druhé polovině 19. století britský antropolog Edward Burnett *Tylor (1832–1917), jenž v roce 1871 v knize //Researches into the Development of Mythology, Philosophy, Religion, Art, and Custom// (Primitivní kultura: Výzkum vývoje mytologie, filozofie, náboženství, umění a zvyků) označil zvyky, obyčeje a schopnosti, které si člověk osvojil jako člen společnosti, za zásadní komponenty kultury. V americké kulturní antropologii v první polovině 20. století věnoval pozornost výzkumu zvyků jako klíče k pochopení kultury americký antropolog Franz *Boas (1858–1942). Boas byl přesvědčen, že když je nějaká činnost po určitou dobu často opakována, stává se automatickou a je řízena více podvědomým než vědomým myšlením. Stává se tak obvyklou, že může vypadat jako vrozená dispozice, i když se jedná o naučené chování – zvykové vzorce.$Prostřednictvím Tylorových a Boasových žáků a pokračovatelů se výzkum zvyků, sdílených a předávaných členy určité kultury, stal nedílnou součástí antropologických výzkumů a lze konstatovat, že stojí v centru zájmu věd o člověku, společnosti a kultuře i v současnosti. Pro sociální a kulturní antropologii je důležité studovat sociální zvyky zejména jako významnou součást sociokulturních regulativů, kde vystupují v podobě *obyčejů a *mravů. (Václav Soukup)