Já, já, já, žena, jsem středobodem veškerého dění.
Když přimhouřím oko, mužům se krev vzpění.
#Nežebrám o přízeň, jak účastnice soudu Paridova,
gynocentrismus – to je má zbraň staronová!
#Jenom odhadnout ten správný okamžik…
a muž mi padá k nohám jak zralý fík.
#Vysvětlivky
gynocentrismus (z řečtiny: gyné, „žena“ a z latiny: centrum, „střed, středový bod; jádro; ústředí“, doslova „ženskostřednost“), směr feministické teorie, který vznikl ve 2. polovině 70. let 20. století a rozvíjel se zvláště ve filozofii, v sociologii a politologii na základě morálně-politického, ekologického a pacifistického zázemí. Naproti feminismu, který vychází z všeobecné rovnosti všech lidí a dožaduje se univerzálního zrovnoprávnění, klade gynocentrismus důraz na pozitivní rozdílnost mužů a žen. Takzvaně specificky ženské vlastnosti (mírumilovnost, kooperativnost, starostlivost, vztah k přírodě) byly podle stoupenců/stoupenkyň gynocentrismu potlačeny patriarchální kulturou a jsou nadále potlačovány i soudobým feminismem, který přejímá patriarchální obecnou definici člověka. Gynocentrismus prosazuje diferenci a z ní plynoucí rozdíly v hodnotových představách a etických normách.
Paridův soud, Paris byl synem trójského krále Priama a jeho manželky Hekaby; v důsledku toho, že jeho narození bylo provázeno snem o zkáze Tróje, který se zdál jeho matce, byl pohozen na hoře Ídě. Tam ho vychovali pastýři, a protože je v dospělosti chránil svou silou, dali mu jméno Aléxandros („Ochránce mužů“). Na Ídě našel Parida Hermés a pověřil ho rozhodnutím sporu o nejkrásnější bohyni. Jablko jako symbol vítězství přisoudil Paris Afrodítě, protože mu slíbila nejkrásnější z žen. Po návratu do Tróje ho poznala jeho sestra věštkyně Kassandra. Poté následoval únos Heleny a trójská válka.
Vašíček, Aleš (22. 2. 1947, Ostrava), český sochař. V letech 1962–1966 absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu {{sklářskou|term_desc/sklo.html|pp}} v Železném Brodě a v letech 1966–1972 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ve {{sklářském|term_desc/sklo.html|pp}} ateliéru Stanislava Libenského. Vašíček se vrací k primárním vlastnostem {{skla|term_desc/sklo.html|pp}} jako je čistota, bělost, průhlednost… Jeho abstraktní útvary o různé intenzitě rozptylují a propouštějí světlo a vzbuzují expresivní reakce. Čistota a noblesa materiálu je v nich konfrontována se stopami modelace zachycujícími světlo.
#Aleš Vašíček, Afrodíté, 2000, tavené, broušené a leštěné křišťálové {{sklo|term_desc/sklo.html|pp}}, 50x58x8 cm, soukromá sbírka.
${img{images/vasicek.jpg}{alone}}$