NEDEMOKRATICKÉ POLITICKÉ REŽIMY1
Michal Kubát
kého politického systému: totalitami, autoritářský361 a tzv. hybridní režimy. Ovšem podobně jako v případě režimů demokratických, analyzovaných ve speciálně jim věnované kapitole, se i zde pokusím soustředit se nejen na popis základních definic a klasifikaci nedemokratických režimů, ale nevynechám příslušné diskuse a kritiky, které jsou v některých případech, zejména pokud jde o totalitami režim, značně vyostrené. Hned na úvod předesílám, že budu teorii totalitárního (a také autoritářského) režimu hájit.
Osnova
1.
2.
3-
4-
5-6.
7-8.
9-
io.
Úvod
Totalitarismus a totalitami režim
Definice totalitárního režimu
Diskuse o totalitarismu
jak chápat a definovat autoritářský režim
Kritika autoritarismu a jeho vztah k politické praxi
Typologie autoritářských režimů
Posttotaíitárnínebo kvazitotalitární režim?
Nové formy politických režimů v nedemokratickém politickém
systému Závěr
1. ÚVOD
Problematika politických režimů v nedemokratickém politickém sys- ■ ,, tému je velmi rozsáhlá a komplikovaná. Není divu, uvážíme-li masivní výskyt nedemokratických států ve světě, a to jak v minulosti, tak i současností. Kromě toho se nedemokratické režimy objevovaly }' a objevují v mnoha různých variantách a tato praktická rozmani- . ■ tost nedemokratického politického systému samozřejmě komplikuje • jejich výzkum. V politické teorii tedy můžeme v souvislosti s nimi narazit na mnoho přístupů, definic, typologií, diskusí apod. V ráma krátkého uvedení do problematiky se proto zaměřím pouze na základní otázky spjaté se třemi moderními podobami nedemokratic-
360   Tento text byl zpracován v rámci výzkumného záměru MSM0O21620841, řešeného j na FSV UK v Praze. Problematikou nedemokratických režimů jsem se zabýval v několika svých předchozích textech, jejichž části jsem po přepracování použil v této kapitole. Jed-- ,„„„,«.,»„,1 nr$rp fKubát 2004, 2005, 2006a) a jednu publikaci napsanou
2.  TOTALITARISMUS A TOTALITARNI REŽIM
Pojem totalitarismus může mít více významů, respektive lze k němu přistupovat z různých úhlů pohledu.362 Giovanni Sartori (1994: 250) považuje totalitarismus za jeden z konců pomyslné osy, na jejímž druhém konci je demokracie. Jsou to tedy weberovské ideální typy, krajní formy politického systému, v podstatě ideální konstrukce, systémové vize, které se nevyskytují v praxi. Mezí nimi se nachází prostor, kde se pohybují všechny reálně existující politické systémy - demokratické a nedemokratické. Znamená to, že nemůžeme očekávat, že nějaký konkrétní politický režim bude čistě totalitár-ní, podobně jako neočekáváme, že kterýkoliv konkrétní demokratický systém bude čistou demokracií. Konkrétní politické systémy se tedy budou vždy pohybovat (budou se vyvíjet) po oné pomyslné ose. Máme tak jeden ideální totalitarismus a mnoho konkrétních režimů, které se tomuto ideálnímu totalitarismu více či méně přibližují (nebo naopak vzdalují). Měli bychom proto rozlišovat mezi ideálním, teoretickým totcdítarismem či totalitárním systémem na jedné straně a názorným, konkrétním totalitárním politickým režimem na straně druhé.383 (Na okraj je ale nutné poznamenat, že výraz totalitarismus je natolik vžitý, že je používán i ve smyslu totalitár-
361 V této knize jsou z důvodu sjednocení terminologie použity termíny „totalitami" a „autoritářský" (zdůvodnění mj. in Novák 2007: 2b, pozn. 2l). Já však obvykle používám pojmy „totalitní" a „autoritativní". O této terminologické otázce se vedou v české odborné literatuře relativně odborné diskuse.
362 Stále se ale pohybujeme na půdě empirické komparativní politologie, konkrétněji v oblasti politických systémů. Znamená to, že se nevěnujeme filosofickým, kulturním či antropologickým významům a konotacím totalitarismu (z české souhrnné literatury mj. viz Budil 2000, 2005). Součástí textu nejsou rovněž jinak časté diskuse o fašismu, nacismu a komunismu [z české souhrnné literatury mj. viz Balík, Holzer (2005); Novák (2007: 125-133); Novák (2002)].
363 K otázce rozlišení mezi politickým režimem a systémem viz kapitolu o demokratic-
ního režimu. Není to terminologicky precizní, ale s tím se asi nedá nic dělat.)
Totalitami režim tedy chápeme jako typ politického systému. Je to zkrátka reálný způsob vykonávání politické moci.364 S tím souvisí další otázka, kterou je problém časového vymezení totalitarismu, ■■■ respektive totalitárního režimu. Vzhledem ke skutečnosti, že jej pojímáme jako typ politického systému, a ne jako něco jiného (což | je ovšem také možné, byť méně časté; totalítarismus jako způsob myšlení či povahový rys, ideologie svého druhu, víra apod.), opouštíme přístup některých významných autorů, politických filosofu » (Popper 1994; Talmon 1998; F. Neumann 1957; u nás Čermák 1992), ; kteří jej chápou jako „věčný" fenomén, „rys imanentní lidské povaze od počátku dějin" (Balík 2003: 26o).36S Moderní nedemokratické politické režimy se svou povahou (strukturou), způsobem fungo- i vání (vnějšími projevy) liší od politických režimů např. starověké Sparty, Kalvínovy Ženevy či jakobínske Francie. Politika a její prak- í tické mocenské mechanismy se mění, tak jako se mění lidé a jejich mentalita, morální principy společnosti apod. Navíc existují závažnéi konkrétní argumenty ve prospěch koncepce modernity totalitárních režimů, které souvisejí s jejich definicemi, jež si představíme v další podkapitole.366
3.  DEFINICE TOTALITÁRNÍHO REŽIMU
Jestliže je tedy totalitami režim typem politického systému, pak jej lze relativně přesně definovat, a to na základě jeho vymezitel: . charakteristik. Takový přístup se beze zbytku prosadil a v pod,   :■ ; všechny relevantní definice totalitarismu, resp. totalitárního režimu, jsou založeny na povahopisu.
První akademický pokus o definici totalitarismu lze nalézt v En-1 cyklopedii společenských věd z roku 1934 v hesle stát (Bankov Kozub-Ciembroniewicz 2007: 192). Ve 40. a na přelomu 40. ?  ■■ i
364 S vědomím rozdílů mezi autory tak uvažují mj. Raymond Aron (1993), Carl j.; Fned • rich a Z. Brzezinski (1962), Juan j. Linz (2000), Giovanni Sartori (1994).
365 V odborné literatuře se tomuto přístupu říká primordialita (Balík, Kubát 200'. i 24-25; Novák 2007:112).
366 Především masová spoSečnost, moderní technologie a ideologie. Ceskýmode .■ r v chápání totalitárního režimu Miroslav Novák (2007: 112) zdůrazňuje, že prvořadvm bodem v otázce podobností a rozdílů mezi minulostí a současností není technok
— jíi -i. ,„;ř„ Monlnnip. která hraie v totalitárních režimech ústřední roli a ma
let 20. století se tímto pojmem zabývali především Raymond Aron 0-951)! Ernst Fraenkel (1941), Franz Neumann (1942) a Sigmund Neumann (1942).367 Nicméně patrně nej vlivnějšími se ukázaly být spisy Carla Joachima Friedricha a Zbigniewa Brzezinského a Hannah Arendtové z 50. let 20. století, přičemž tito autoři jsou dnes považování za průkopníky teorie totalitárních režimů.
Proslulost (ovšem jak v pozitivním, tak i negativním smyslu) si získalo zejména „šest bodů" Friedricha a Brzezinského (1962; 9-io)368, kteří definovali totalitami režim na základě jeho šesti hlavních rysů: 1. jedna oficiální ideologie zahrnující všechny aspekty lidské existence a obsahující pro všechny členy společnosti závazné pokyny jak žít, a to s cílem vytvoření „nového člověka" (a společnosti); 2. jediná vládnoucí masová hierarchicky uspořádaná politická strana řízená vůdcem, která je nadřazena státnímu aparátu nebo se státním aparátem splývá; 3. politické straně podřízený systém teroristické kontroly společnosti využívající moderní metody (hlavně psychologické) namířené jak proti přímým odpůrcům režimu, tak i proti libovolně vybraným skupinám společnosti; 4. monopolní kontrola všech prostředků masové komunikace a informačních zdrojů prováděná politickou stranou a s ní splývajícím státním aparátem; 5. monopolní kontrola všech prostředků ozbrojené moci prováděná politickou stranou a s ní splývajícím státním aparátem; 6. monopolní kontrola a řízení veškeré ekonomické činnosti. Tento šestibodový katalog je fakticky dodnes přijímán jako základ veškerého dalšího výzkumu totalitárních režimů, byť byl později vícekrát ostře kritizován, což si ukážeme v další podkapitole.
Trochu odlišný pohled zvolila Hannah Arendtová (1996: 42g-645)369, která na totalitami režim nepohlížela výhradně systémově. Klíčovou kategorii podle ní představuje ideologie a snaha státu pronikat do života společnosti. Vládcové se nespokojí pouze s výkonem moci, ale chtějí vytvořit „nového Člověka". K tomu jim slouží masová ideologická indoktrinace a teror. Tato kvalitativně vyšší nová lidská bytost má být zcela podřízena státostraně. Aby to bylo možné, musí podle Arendtové existovat dvě podmínky: 1. Společnost je řízena jedinou politickou stranou v čele se zbožštělým vůdcem, která je nositelkou ideologie a teroru. 2. Společnost má ma-
367 Na význam těchto autorů upozorňují český politolog Miroslav Novák (2007: 92) (Aron) a polští politologové Marek Bankowicz a WiesJaw Kozub-Ciembroníewicz (2007-194-196).
368 První vydání je z roku 1956.
sový charakter způsobující izolovanost člověka a jeho vykořeněnost; : z tradičních společenských struktur.
Z pozdějších, nicméně neméně klasických prací je třeba vyzdvihnout opět Raymonda Arona (1993: 125-134, 158-166, 2000: 295-333), dále Giovanniho Sartoriho (1994: 241-253) aJuanaJ. Lin-ze (2000: 70).370 Všichni tito autoři v různé míře navazují na Friedricha a Brzezinského a Arendtovou a shodují se na několika hlavních charakteristikách totalitárních režimů: ideologie, politická strana, politická mobilizace, ideologická indoktrinace. Klíčová je přitom 728 S ideologie. Aron se Sartorim hovoří o ideologii vynesené do pozice jediné oficiální pravdy, přičemž tato ideologie nabývá forem „sekulárního náboženství" (Aron) či „politického náboženství" (Sartori), které má spasit lidstvo. Naopak tito autoři (hlavně oproti Arendto-vé) nekladou tak velký důraz na teror jako klíčový charakteristický znak totalitárního režimu. Zejména Giovanni Sartori (1994: 249) tvrdí, že všeobecný teror, permanentní čistky, vyhlazovací tábory, to vše jsou „předrutinní" charakteristiky spadající do fáze prosazování totalitárního režimu. Jakmile dojde k fázi stabilizace režimu, která je dána jeho rutinností, pak fyzický teror poleví, což však nic nemění na totalitami povaze režimu.
Každý z výše uvedených autorů přichází s něčím novým, v něčem s ostatními souhlasí a něco odmítá, základní principy jsou ale v podstatě stejné. Spolu se Stanislavem Balíkem (Balík, Kubát 2004: 42-43) jsme se svého času pokusili shrnout charakteristické rysy, jež jsou podle našeho názoru nezbytné k tomu, abychom mohli politický: režim nazvat totalitárním,371
Totalitami režimy vznikají ve společnostech masového charakteru, který deformují tak, aby jedinec byl izolovaným prvkem, vykořeněným ze všech tradičních společenských struktur. :/o* Existuje strana, která je středobodem jak politické, státní moci, tak všeho dalšího žití. Veškeré společenské funkce jsou stranou.; zaštiťovány, mimo ni nemůže být nic. V čele strany stojí obvykle;;; zbožštělý všemocný Vůdce, přičemž jeho kvazi božské atribu-: ty mohou mít nejrůznější konfesní zdroje. Totalitami režim deklaruje jednoznačnou antináboženskost, ve skutečnosti je však gnostickým druhem náboženství, či přinejmenším využívá mnoha náboženských prvků jako prostředků vlastní legitimity.
1.
370 Z českých autorů na Friedricha a Brzezinského navázali a totalitami režim definovali principiálně podobně v 80. letech Zdeněk Mlynář (1983:13-18) a v 90. letech Lubomír Brokl (1990: 250-251).
Společnost je zcela podřízena ideologií, která údajně vysvětluje veškerou společenskou realitu. Na jejím základě vládne strana, jež má o sobě a svém poslání mesianistické mínění. Ideologie mající absolutní charakter poskytuje absolutní ospravedlnění všech prostředků použitých k dosažení vytčeného cíle. Jde o režim přirozeně aktivistický. Ke svému přežití nutně vyžaduje aktivní účast občanů. Společnost je politicky mobilizována a vše je zpolitizované, resp. vše, včetně ekonomiky, kultury, sportu, a dokonce i soukromého života lidí, je posuzováno politicky (ideologicky).
Společnost ovládá teror, který ale nemusí mít vždy podobu přímého fyzického násilí, může být psychologické povahy. Totalitami režimy mají stvořitelské a šiřitelské ambice. Prostřednictvím ideologie a teroru chtějí vytvořit nového Člověka, oproštěného od všeho starého. Současně chtějí různými způsoby expandovat mimo vlastní stát.
729
4.   DISKUSE O TOTALITARISMU
Výše uvedené pojetí totalitárního režimu, které v empiricko-analytické politické vědě převládá, se setkalo s rozsáhlou kritikou. Patrně jeden z největších obhájců koncepce totalitárního režimu Giovanni Sartori (1993: 7-8) napočítal osm hlavních úderů směřujících proti této teorii, které ovšem s velkou dávkou přesvědčivosti odvrací. V rámci omezeného prostoru a také s přihlédnutím k české diskusi zvolím jen některé kritiky.372
Kritiku koncepce totalitárního režimu lze sledovat ve dvou hlavních rovinách. Jedna rovina tuto teorii úplně odmítá, protože a) je politickým nástrojem vymyšleným v průběhu studené války jako ideologická zbraň373 a b) je používán natolik často, že se úplně vytratil jeho obsah, je nejasný. První argument prostě není pravdivý a nevím, co víc bych k tomu řekl. Stačí prostudovat příslušnou relevantní politologickou (ne politickou) literaturu. Pokud k politizaci teorie eventuálně dochází, pak je to problém autorů a jejich zpolitizovaného přístupu, a ne teorie samotné. Druhý argument má sice
372 V české politologické literatuře lze nalézt shrnutí diskusí o totalitárních režimech v pracích jak zastánců konceptu (Holzer, Balík 2005; Novák 2007), tak i spíše jeho odpůrců (Dvořáková, Kunc 1994: 41-45; Říchová 2000: 231-232, 235-237). Mimo české prostředí shrnutí debat viz Schapiro (1978:105-118).
373 U nás asi nejsilněji tento argument zdůrazňoval kritik teorie totalitárních režimů
racionální jádro, aleje dostatečný pro to, abychom teorii odmítli? Kdybychom měli rezignovat na teorie v důsledku jejich nadužívaní, museli bychom zrušit polovinu náplně politologie. Totéž se týká její nejasnosti. Jak říká Sartorí (1993: 7, 1994: 244-245): „Podle tohoto kritéria by se politologický slovník ocitl bez slov" a „tím spíše bychom museli odmítat takové -pojmy jako demokracie a fašismus a dovedeno., do důsledku by nám v politice nezůstaly žádné vhodné pojmy." Teorie totalitárních režimů samozřejmě mají jako všechno na světě své silné a slabé stránky a je potřebné je kriticky zkoumat, nikoliv ale 730 I paušálně odmítat: „dobrým důvodem pro odmítnutí totalitarismu by bylo jeho nahrazení lepším pojmem, ne ničím" (Sartori 1994: 245).374
Závažnější argumenty se objevují v druhé pomyslné rovině kritiky koncepce totalitárních režimů. V kontextu jejího vztahu k politické praxi k ní mají největší výhrady někteří historikové.375 Jejich postoj lze shrnout do dvou hlavních bodů. 1) Teorie totalitárních režimů je statická, „nemá historii", začátek ani konec, tj. nezahrnuje otázku vzniku a zániku totalitárního režimu a jeho vývoj. Totalitami režim se zjevuje z ničeho nic uprostřed své existence, ve chvíli, kdy již funguje ve všech svých institucionálních a obsahových aspektech. 2) Teorie totalitárních režimů byla konstruována pro hitlerovský nacismus a stalinský komunismus, a proto s pádem obou vládců a jejich režimů už není aktuální a byla překonána. Její pozdější používání pak bylo poznamenáno odtržeností od reality či jejím de-formováním.
První argument vypadá na první pohled logicky, presto je problematický. Především nemůžeme teorii totalitárního režimu ztotožňovat výhradně s výše uvedenými „šestí body" Friedricha a Erze-zinského, jak to většina kritiků koncepce totalitárního režimu■:asi Činí, protože odkazují převážně jen na ně a opomíjejí řadu dalších klíčových teoretiků.376 Totalitami režim je přitom nutné chápat
374 V této souvislosti je příznačné, že kritikové teorie totalitárního režimu s žádnou náhradou nepřišli a stále pracují s tou původní.
375 Na druhou stranu někteří historikové pojem totalitarismus používají, ovšemvelmi:: volně. Například v jedné ze „standardních" příruček k dějinám východní Evropy 20. století její autor R. J. Crampton (1994) užívá tento výraz, aniž by se jen slovem zmínil, proč a jak. Tato volnost v užití pojmu někdy vede až k protimluvům. Například český historik/, Michal Reiman (2000: 47-48) ve své problematické práci (pronikavá kritika M. Reimana;: viz Balík, Holzer 2005: 19-22) nesprávně hovoří o „vnitřně členitějším" totalitarismu, který ponechává „prostor pro společenský a politický pohyb" [mluví o italském fašismu, který ale politologové obvykle neřadí mezi totalitarismy (srov. mj. Sartori 1994: 242)].
376 Z novějších českých prací je to vidět např. v textu historika Emila Voráčka (2003: 24-27), který kritizuje teorii totalitárních režimů, přičemž se opírá jenom o Friedricha,
komplexněji ve světle děl většího počtu autorů, kteří se jím zabývají, protože tato koncepce, jak bylo naznačeno výše, tvoří přes řadu rozdílů mezi autory jeden celek. Podíváme-li se pozorně na jejich texty, zjistíme, že všichni, včetně Friedricha a Brzezinského (1962: 13), uznávají dynamičnost totalitárního režimu a pracují s ní.377 Dynamičnost je implicitně přítomna již v základním pojetí totalitarismu jako politického režimu. Jestliže budeme totalitarismus chápat jako ideální bod na ose, na jejímž druhém konci je ideální bod demokracie, potom reálně existující režimy se vždy na této ose pohybují a pohybují-li se, jsou dynamické, a ne statické. Snad všichni relevantní teoretikové totalitarismu uznávají, že totalitami režim je v praxi realizovatelný jen s obtížemi a nanejvýš krátkodobě (z důvodů jeho maximalistických požadavků). Totalitami režim se více nebo méně blíží ideálnímu typu totalitarismu. Pokud se vydá opačným směrem, přemění se v jiný typ nedemokratického režimu.378 Plastičnost v chápání totalitárních režimů dále prozrazují pokusy o jejich klasifikaci, které můžeme považovat za více čí méně povedené (srov. Balík, Kubát 2004: 44-47), ale již jejich samotná existence nám dokazuje, že o statíčnosti a neproměnlivosti koncepce totalitárního režimu nemůže být řeč.
Druhá připomínka tvrdící, že „klasická teorie totalitarismu (...) vzala za své s rokem 1356" (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000:11), je opět přinejmenším přílišným zjednodušením problematiky. Zjednodušuje totiž dvě věci. První již byla uvedena a je jí opomíjení vývoje, který teorie totalitárního režimu prodělala po Friedrichovi a Brzezinském. Druhým zjednodušením je ztotožňování koncepce totalitárních režimů s konkrétními historickými událostmi. Je pravda, že se Friedrich a Brzezinski inspirovali zejména režimem stalinského Sovětského svazu. To ale neznamená, že by Stalinova smrt a Chruščovova „liberalizace" (1956) měla popřít celou teorii. Nikde není řečeno, že se Friedrichova a Brzezinského teorie vztahovala výlučně na tento režim a žádný jiný (tím spíše koncepce dalších autorů). Těžko podezírat všechny teoretiky totalitárních režimů, že
z roku 2005 sice obsahuje trochu bohatší politologickou bibliografii, která je ale pořád zcela nedostatečná (srov. Voráček 2005).
377 Tady je vhodné připomenout, že jeden z hlavních teoretiků nedemokratických režimů-včetně režimu totalitárního-Juan J, Linz(l99l)je spolu s Alfredem Stepaném (Linz, Stepán 1996) zároveň významným teoretikem systémové změny, a to v obou směrech: od demokracie k nedemokracii a naopak.
378 Zde se samozřejmě můžeme ptát, kde je příslušná hranice. To je však další, odlišný problém, který souvisí také s definováním autoritarismu a s hledáním rozdílů mezi tota-
731
jenom popsali sovětskou realitu do roku 1956 a nic víc je nezajímalo. Navíc kromě Stalinova režimu existovaly a existují i jiné režimy, které jsou některými badateli chápány jako totalitami.379 Tvrzení, že totalitarismus je Indruhem ohroženým vyhynutím, které možná zanedlouho nastane", jak se domnívají američtí politologové Michael Roskin a kolektiv (2001: 99), je jednak jako takové sporné, protože Fukuyamovy vize o „konci dějin" se jaksi nenaplňují, především však vůbec nesouvisí s teorií totalitárního režimu. Eventuální ústup tota-litárních režimů neznamená, že se nemohou vrátit. I kdyby všechny totalitami režimy v praxi zanikly, neznamená to, že přestávají existovat v oblasti teorie. Jak trefně glosuje Sartori (1993: 8), to bychom potom museli odmítat takové pojmy jako třeba „anarchísmus nebo feudalismus". Podobně uvažuje světoznámý polský znalec marxismu Leszek Kolakowski (1983: 122-136), který uvádí, že to, že se „dokonalý" totalitami režim nikde beze zbytku neprosadil, neznamená, že bychom museli zpochybnit jeho platnost. Podobně se například neuplatnil „dokonalý" kapitalismus, přesto tento termín bez zpochybňování používáme.
Zkrátka nemůžeme považovat teorii totalitárních režimů za pouhý popis některých konkrétních historických či autentických skutečností,380 přestože je třeba kritikům Friedricha a Brzezinského přiznat, že oprávněně pranýřují schematičnost jejich „šesti bodů",: které však nejsou absolutním úhrnem teorie totalitárních režimů, což je však třeba těmto kritikům neustále připomínat.
5.  JAK CHÁPAT A DEFINOVAT AUTORITÁŘSKÝ REŽIM
Autoritarismus se nejčastěji definuje tak, že se vymezí vůči totali-tárnímu režimu. Je to tedy kategorie stojící vedle něj, která je ovšem svébytná. V žádném případě se nejedná o „měkčí" variantu totalitárního režimu, nýbrž je to samostatný typ režimu.381 Rozdíl mezi autoritářským a totalitárním režimem nespočívá v míře útlaku, stupni
tabulka 7: Srovnání totalitárního a autoritářského režimu.
379 V současnosti je toho nejlepším příkladem Severní Korea. Nejde ale jen o komunismus. Kupříkladu německý politolog Wolfgang Merkel (1999:50-52) vymezil kategorii.; moderních (ne historických) teokratických totalitárních režimů (talibanská éra v Afghánistánu).
380 Například František Svátek (1993) svoji kritiku totalitarismu do značné míry (nikoliv absolutně) staví do souvislosti s československými dějinami po roce 1948.
381 Necháváme tedy stranou jiná pojetí pojmu, z nichž asi nejznámější a nej užívanější
CHARAKTERISTIKA	AUTORITÁŘSKÝ REŽIM	TOTAL1TÁRNÍ REŽIM
Autonomie společenských struktura nepolitické sféry	ano	ne
Kontrola všech aspektů života společnosti	ne	ano
Absolutní kontrola ekonomické činnosti	ne	ano
Vůdčí úloha jediné masové strany	ne/omezená*	ano
Ovládnutí státních struktur představiteli vládnoucí strany	ne	ano
Legální či pololegální politická opozice	omezeně	ne
Existence vůdčí ideologie	ne	ano
Masový teror doléhající na celou společnost	ne	ano
Násilné vypořádávání se s politickými protivníky	ano	ano
Politická mobilizace obyvatel	ne/omezená*	ano
Snaha o expanzi	ne	ano
Vzor pro jiné země	ne/omezená*	ano
*Většinou pouze v krátkém období ustavování autoritářského režimu. Zdroj: Balík, Kubát (2004: 64).
brutality či obskurnosti vládce, ale zjednodušeně řečeno ve způsobu vykonávání politické moci, a to ve smyslu jejího rozsahu a dosahu (srov. tabulku i).382
Samotné definování autoritářského režimu naráží na velké potíže. Příčinou je masivní výskyt autoritarismů, a to v nejrůznějších variantách. Je tedy velmi obtížné stanovit nějakou definici, která by dokázala zastřešit všechny existující autoritářské režimy. Základem v podstatě veškerých soudobých definic autoritářského režimu je pojetí Juana Josého Linze (1970),383 který v 60. letech 20. století vypracoval jeho klasickou definici na příkladu frankistického Španělska. Linz svojí koncepcí vyvolal značný ohlas, pozitivní i negativní, nicméně jeho přístup dosáhl uznání, a to natolik, že dnes můžeme ve výzkumu autoritarismu hovořit o existenci dvou období - „době před Linzem" a „době po Linzovi" (Balík 2003: 268) - a „sjeho teorií se vyrovnávají všichni další významní badatelé věnující se nedemokratickým formám vlády" (cd.).
382 U nás na to v návaznosti na řadu dalších autorů upozorňuje Miroslav Novák (2007: 117), který v této souvislosti příznačně poznamenává, že „útlak by se za dokonalého totalitarismu mohl stát takřka neviditelným". Mnoho diktátorů, zejména ve třetím světě, byio neuvěřitelně obskurních, excentrických a brutálních (včetně osobního zabíjení lidí), přesto jejich režimy nebyly totalitami.
Podle Linze (2000: 159) je autoritarismus politickým režimem „s omezeným, neodpovědným pluralismem,384 který nemá vypracovanou vůdčí ideologii, ale zato výraznou mentalitu; vyznačuje se absencí intenzivní a extenzivní politické mobilizace (s výjimkou některých etap svého vývoje) a vůdce nebo malá skupina vůdců disponuje mocí, která formálně má nejasně vymezené, avšak snadno předvídatelné hranice". Autoritarismus v jeho pojetí umožňuje existenci odlišných politických postojů, ty jsou ale spíše tolerované než uznávané. Mohou však existovat na politické moci více či méně 734 I nezávislé nepolitické subkultury, jako například církve, kulturní instituce, univerzity, ekonomické subjekty apod. Autoritářské režimy se vyznačují nulovou nebo nízkou úrovní ideologizace života státu a společnosti. Ideologie buď neexistuje, je nahrazena autoritářskou mentalitou,385 nebo je jen omezená a není vnucována občanům. S tím souvisí absence politické mobilizace obyvatelstva. Autoritářský režim nenutí své občany neustále demonstrovat svojí oddanost režimu a neusiluje o absolutní kontrolu společnosti včetně kulturního, vědeckého, ekonomického, soukromého aj. života lidí. Vládne jedna osoba (diktátor) nebo skupina osob (např. junta) a ve státě dominují byrokratické, vojenské čí policejní struktury, avšak neexistuje (nebo jen velmi omezeně) masová politická strana a nedochází ke splývání strany a státních institucí (Línz 2000: 159-171)- Ve stručnosti by se dalo shrnout, že autoritarismus se zabývá jen sám sebou, tj. politickou mocí. Politika je „rezervována" pro vládce a vše ostatní je relativně svobodné či lépe řečeno tolerované (Bankowicz, Tkaczynski 2002: 20).
384 Výraz pluralismus není vhodný, protože - jak přesvědčivě dokládá Sartori (2005: 13—37) - existuje zásadní rozdíl mezi pluralismem a pluralitou (ve smyslu mnohosti). Pluralismus „neznamená vyskytovat se v množném čísle" (cd.: 21), pluralismus je hodno-:, tou předpokládající politickou soutěž v pravém slova smyslu. Tu však v autoritářských režimech nenajdeme. Nicméně Linzův pojem „omezený pluralismus" v politické vědě silně zakoření!, a to právě v souvislosti s autoritářskými režimy.
385 Autoritářská mentalita zasluhuje mafé vysvětlení. Je to způsob myšlení a cítění,: který je spíše emocionální než racionální. Pro mentalitu je charakteristický relativně malý obsah témat, na něž může ze své podstaty poskytnout odpověď. Tyto odpovědi jsou vágní a neprecizní, netvoří propracovaný celek, často se jedná o soubor hesel, která mohou být vzájemně protikladná. Mentalita je obecně charakterizována obecnými hodnotami jako vlastenectví, pravda, ekonomický rozvoj, sociální spravedlnost, řád a pořádek, které jsou nanejvýš srozumitelné pro většinu sociálních vrstev. Existuje několik druhů autoritářské mentality - úřednická, vojenská, církevní, jež se částečně liší, ale v zásadě vycházejíz téhož základu, jímž je řád, pořádek a poslušnost. Více viz Balík (2003: 271-273); Balík, Kubát
í      6.   KRITIKA AUTORJTARiSMU A JEHO VZTAH K POLITICKÉ PRAXI
Koncepce autoritářského režimu je podrobována kritice podobně jako teorie totalitárního režimu, byť tato kritika není v tomto případě tak ostrá. Můžeme se setkat s řadou rovin kritiky, kvůli omezenému prostoru uvedu jen jednu, pravděpodobně nejdůležitějŠí.386 Je to kritika, která se vztahuje k výše uvedené rozmanitosti politické praxe, která má být neslučitelná se „statičností" teorie, jež nedovoluje zahrnout do příslušných analýz prostorovou a historickou proměnlivost kon- j 735 krétních autoritářských režimů. Jinými slovy, podle této kritiky nelze vytvořit jeden model autoritářského režimu, který by byl aplikovatelný na velké množství konkrétně se vyskytujících autoritarismů, které se navíc proměňují v čase. Na to není úplně snadné odpovědět. Především je třeba říci, že relativně obecná definice autoritarismů pojmenovává jeho základy, které se bez ohledu na místo a čas nemění. Přesně to vystihuje český historik, zabývající se právě především frankístickým Španělskem, Jiří Chalupa (1997: 56-57), který si ale sám protiřečí, když tvrdí, že „Linz jako sociolog, uvyklý studovat spíše statické společenské modely, nebyl schopen podrobit frankismus skutečné historické analýze, která by si podrobně všímala jednotlivých vývojových etap režimu" a o několik řádků dále dodává, „že se režim [frankistický, pozn. M. K.] během čtyřiceti let své dlouhé existence dokázal poměrně flexibilně přizpůsobovat měnící se okolní realitě, aniž by to nějak podstatně ovlivnilo kterýkoliv z jeho fundamentů".
Každý společenskovědní model (teorie) je do jisté míry zobecněním (čí snad zjednodušením) reality, přesto mají očividně svou interpretační a také metodologickou hodnotu.387 Otázkou zůstává, aniž bychom se měli pouštět do nějakých složitých metodologických ..- polemik, zda kritika tohoto typu není kritikou za každou cenu, vyplývající z jakési obecné anti-modelové tendence v myšlení některých sociálních vědců (často historiků). Ovšem zrovna v případě Juana Linze je taková kritika obzvláště nespravedlivá. Připomeňme, že J. Linz je autorem typologie autoritářských režimů, která je velmi rozsáhlá, opírá se o jeho důkladnou znalost evropských a mimoevropských moderních dějin a přes své jisté problémy, které si ukážeme v následující kapitole, je dosud patrně nepřekonaná (Dvořáková, Kunc 1994: 50). Tato typologie je dostatečným důkazem, že Linzova
386 Více k tomu viz Kubát (2006a: 144-145).
387 Mj. jsou nezbytnou součástí ve společenských vědách tolik rozšířené komparatis-
teorie netrpí prílišnou statičností a v praxi se vyskytující proměnlivost autoritarismu zahrnuje a vystihuje v maximální možné míře.
7.   typologie autoritářských režimů
Juan Linz (2000: 171-257) vymezil sedm základních typů autoritářských režimů. Jsou to: byrokraticko-vojenský režim, organický režim, mobilizační postdemokratický autoritarismus, mobilizační postindependentní autoritarismus, rasový a etnický autoritarismus, pretotalitární autoritarismus a posttotalítární autoritarismus.
V byrokraticko-vojenském režimu je moc v rukou úzké skupiny osob pocházejících z vysokých úřednických či vojenských kruhů. Pří- : kladem mohou být některé jihoamerické státy ve druhé polovině 20. století. Organický etatismus představuje evropské korporativistické tradiční autoritarismy jako například Salazarovo Portugalsko Či Fran- ; kovo Španělsko. Mobilizační postdemokratický autoritarismus vzniká ; v důsledku pádu zkompromitované a neúčinné demokracie. Příkladem jsou některé evropské meziválečné autoritarismy. Mobilizační^ postindepedentní autoritarismus je produktem národněosvobozenec-kého boje, a to v poměrech nepřejících demokracii. Tento typ se týká \ například některých nedemokratických států ve třetím světě po pádu::: kolonialismu. Rasový a etnický autoritarismus předpokládá trvalou ■; a právně ukotvenou politickou dominanci menšinové rasové či etnické : skupiny nad skupinou většinovou. Uvnitř privilegované skupiny jsou dodržovány základní demokratické principy. Příkladem je Jihoafrická ; republika v období apartheidu. Pretotalitární autoritarismus zahrnuješ režimy, které se chtěly stát totalitárními, ale jejich směřování k totali-? tarismubylo z různých důvodů zbrzděno. Příkladem může být proces-dobývání mocí komunisty v některých zemích středovýchodní Evropy '■. v letech 1944-1948.388 Posttotalitárni autoritarismus je zastoupen ko- ■ munistickými státy, které absolvovaly proces destalinizace a komunistické režimy rezignovaly na své totalitami ambice.
Na Juana Linze navázala řada dalších autorů. Jako příklad můžeme uvést rozsáhlou typologii německého politologa Wolfganga Merkela (1999: 38-44), který vytvořil klasifikaci autoritářských režimů389 zahrnující osm typů, z nichž některé plně odpovídají Linzově?
388 U nás je v této souvislosti známý termín sovětizace, který používají historikové (srov. Tejchman a kol. 1995).
389 Tato Merkelova typologie je součástí jeho Širší klasifikace zahrnující také totalitami
klasifikaci, jen mají pozměněné názvy (rasistické režimy, organic-ko-etatistické režimy, sultanistické režimy390), jiné jsou ve vztahu k Linzově typologii modifikované: komunistické autoritářské režimy, fašistické autoritářské režimy, vojenské režimy, modernizační režimy, teokratické režimy a dynastické režimy.
8. posttotalítární nebo kvazitotalitární režim?
Takové rozsáhlé klasifikace se samozřejmě mohou stát terčem kritiky. Probíhají o nich různé diskuse. Týká se to jak samotného pojetí klasifikace, tak i přiřazování konkrétních příkladů k jednotlivým typům. Samí autoři pak své typologie různě modifikovali. Jako vhodný příklad takové situace lze uvést výše připomínanou původní Linzovu kategorii posttotalítárních autoritářských režimů.
Podle J. Linze (2000: 245-261; Linz, Stepán 1996: 42-51) se v posttotalitárním režimu obecně uplatňuje mnohem větší stupeň společenského „pluralismu" než v režimech totalitárních. Na rozdíl od autoritarismu zde ale nenajdeme žádné příznaky omezeného „pluralismu" politického, jedna/jediná strana plní roli vůdčí síly politického života. Vůdci režimu jsou stále předsedové původně revolučních stran či hnutí, bývají ale více byrokratičtí a „státně technokratičtí" než charismatičtí. Vybroušená vedoucí ideologie plní funkci „posvátné knihy", vládcové ji však stále víc považují za utopii, a ani společnost jí již nevěří. Společnost je sice režimem mobilizována, ale s daleko menší intenzitou než dříve. Účast na rituálech je sice nadále všeobecně povinná, ale už nemá entuziastický charakter.
Potová Kampučie, Severní Korea, Mao Ce-tungova Čína, Albánie), fašistické totalitami režimy (třetí říše) a teokratické totalitami režimy (talibanský Afghánistán) (Merke! 1999:50-52). 390 Sultanistický režim nebyl v Linzově klasifikací uveden, protože se v jeho pojetí jedná o svébytný typ nedemokratického režimu. Podle Linze (2000: 151-155) to je režim, v němž „sultánova" moc není ničím omezena, žádná skupina ani jedinec nejsou vyňati z jeho mocenského dosahu. Neexistuje vláda zákona, společenský život je málo ínstitucíonalizován, soukromá a veřejná oblast splývá. Režim manipuluje se symboly, extrémně glorifikuje vůdce. Není vystavěn ani na ideologii, ani na mentalitě, kromě despotického personalismu. Občas užívá nízkou manipulativní mobilizaci ceremoniálního typu bez stálých organizačních struktur. V případě vůdcovství se setkáváme s vysoce personalizovanými, silně dynastickými tendencemi. Jak Linz, tak Merkel jako příklad uvádějí Ceausescovo Rumunsko, což může být názor kontroverzní, podle mého názoru je však v obecné rovině akceptovatelný, zvláště chceme-li zdůraznit hluboce personalizovanou povahu státní moci v této zemi ztělesněnou „polyvalentním géniem" či „titánem titánů"
Postotalítarismus se podle Linze uplatňoval v různých variantách. Obecně lze říci, že jím pojmenovává režimy zemí Východní Evropy zhruba od poloviny 50. let až do jejich zhroucení na konci 80. let 20. století. S obdobím konce 40. a počátku 50. let se vypořádává tak, že pro ně razí termín kvazitotalitární režim [stejně jako Gordon Skilling (1970)], který chápe jako podtyp posttotalitárního režimu.391 Toto období pro něj tedy není naplněným totalitárním režimem. Označení kvazitotalitární režim naznačuje, že má k tota-litarismu blízko, ale nedosahuje na něj.
Základní vymezení kategorie posttotalitárního režimu včetně jeho aplikace je jistě v obecné rovině vhodné. Přesto lze mít proti němu některé námitky. Základní námitka míří proti zařazení posttotalitárního režimu do kategorie autoritářských režimů. Tu však Linz odvrátil sám, protože svůj původní postoj velmi správně přehodnotil, když ve své práci napsané spolu s Alfredem Stepaném posttota-litární režim „povýšil" na samostatnou kategorii nedemokratických režimů (Linz, Stepán 1996: 42-51).
Další výhradu lze mít proti vymezení kvazitotalitarismu jako podtypu posttotalitarismu, a to obzvláště v situaci, kdy je postto-talitarísmus samostatným typem nedemokratického politického ■■ systému. Adverbium „kvazi" znamená zdánlivost či přibíižnost. Kvazitotalitární režim je tedy zdánlivým či přibližným totalitárním režimem a jako takový by měl být spíše typem totalitárního režimu, ; a ne režimu posttotalitárního, který lingvisticky znamená stav ná- ■ sledující po totalitarismu („post" znamená následnost).
Závažnější je však podle mého soudu terminologicko-obsahová problematičnost takové klasifikace, Linz tvrdí, že posttotalitarismus je aplikovatelný na státy východní Evropy od poloviny 50. let do pádu; komunismu na konci 80. let 20. století. Vyjdeme-li vsak z pravděpodobného předpokladu, že východní Evropa nebyla až na výjimky: v předchozím období totalitami, nýbrž byla kvazitotalitární, nedosáhla tedy mety naplněného totalitárního režimu, pak logicky ne-; můžeme následující období nazývat posttotalitarismem. Nemůže být něco „post-x", když „x" neexistovalo, a pokud ano, tak nanejvýš v nějaké nedokonalé čí značně neúplné podobě. Lze souhlasit s Lin-zovým záměrem definovat posttotalitarismus jako nedokonalý totali-tarísmus, jako něco, co se totalitárnímu režimu blíží, ale z nějakých
důvodů jej nedosahuje a lze souhlasit s jeho aplikací této koncepce na komunistické státy východní Evropy. Otázkou nicméně zůstává, zda lze souhlasit s názvem této kategorie, zda není lepší hledat název jiný.392 V tomto případě není nutné vymýšlet nějaké za každou cenu nové či sofistikované termíny, ale je asi lepší přidržet se známého pojmu kvazitotalitární režim393 s tím, že jej rozšíříme na celé období komunistického panství ve východní Evropě. Termín kvazitotalitární režim nejlépe vystihuje povahu těchto režimů, které chtějí být totalitami, ale z nějakých důvodů se jim to nedaří, a spokojí se tedy s jeho neúplnou variantou. Současně ale cítíme, že se jedná o značně jiný typ režimu než nekomunistické autorítarismy, a proto Linz se Stepaném naprosto správně vyřadili posttotalitarismus (v našem pojetí tedy kvazitotalitarismus) z katalogu autoritarismů. Je jistě lepší považovat tento typ za samostatnou kategorii nebo za variantu totalitárního režimu, nikoliv však za variantu autoritarismů. Je tedy vhodnější hovořit o kvazitotalitarismu, a ne o kvaziautoritarismu, protože komunistické státy východní Evropy za prvé prostě chtěly být totalitami a za druhé, jak již bylo naznačeno, jejich režimy měly většinou blíže k totalitárním režimům než k režimům autoritářským.394
Taková aplikace typu režimu na politickou praxí komunistické východní Evropy je ale jen obecná či orientační.395 Je totiž potřeba brát v úvahu rozdíly existující mezi jednotlivými zeměmi a také rozdíly existující „uvnitř" zemí, projevující se v čase, jak to zřetelně ukazují některé případové studie věnované vývoji a proměnám politických režimů konkrétních zemí.396 397
391 Ostatními podtypy posttotalitarismu podle J. Linze (2000: 253-261) jsou: konzul-tativtií posttotalitarismus (Polsko po březnu 1968), kvazipluralistický posttotalitarismus (Sovětský svaz 1954-1964), demokratizující se a pluralistický posttotalitarismus (Česko-
392 Jinak je tomu v případě pretotalitárního režimu, protože pretotalitární režimy vehementně usilovaly o to být totalitami a jejich snažení mohlo dopadnout z jejich pohledu „dobře" (stanou se totalitárními režimy) nebo „špatně" (nestanou se jimi), a proto je označení pretotalitární („pre" = před), byť se třeba totalitárními nakonec nestaly, terminologicky vhodné. Zatímco posttotalitámí režim nemůže být „post" v případě, kdy totalitárním nikdy reálně nebyl, pretotalitární režim může být „pre", protože neví, že se jím nakonec možná nestane, stát se jím ale chce a dělá proto vše, co je vjeho silách.
393 Francouzský politolog Guy Hermet používal podobného výrazu „změklý totalitaris-mus" (totalitarisme mou). Cit. podle (Novák 2008:39). Jacques Rupnik (1988: 279) použil označení „takzvaný totalitarismus".
394 Tento můj dřívější názor (Kubát 2006a: 147) potvrdil nedávno mj. Miroslav Novák (2007: 119), a to na příkladu Československa: „Zkrátka, pokud náš režim za vrcholné normalizace plně neodpovídal ani totalitarismu, ani autoritářství, je evidentní, že se více blížil totalitarismu."
395 Podrobněji srov. (Kubát 2006a).
396 Takových politologických případových studií bohužel není mnoho. Z těch existujících srov. (Cabada 2005; Kubát 2006b: 113-117).
397 Hovoříme-li o těchto pojmech v kontextu našeho společenskovědního prostředí,