Vážený pán Sedlák,
asi sa ľahko zhodneme na tom, čo to sú – či boli – nové médiá. Otázka je, aký význam má tento pojem dnes, keď už vlna najhorúcejšieho diania v tejto oblasti opadla a dokonca je sporné, či krajinu nových médií vôbec ešte vieme rozumne vymedziť. Termín, ktorý sa začal používať najmä v súvislosti s umením založeným na možnostiach digitálnych technológií koncom osemdesiatych rokov, sa pokúšalo definovať viacero autorov, napríklad Lev Manovich v slávnej knihe The Language of New Media. Ten ho vymedzuje z estetického hľadiska – digitálne spracúvanie informácií podmieňuje celkom nové možnosti vyjadrovania, vedúce k novému umeleckému jazyku.

Myslím, že v našom prípade by bolo asi vhodnejšie hovoriť ani nie o nových médiách ako takých, ale predovšetkým o umení a kultúre nových médií, ak nechceme, aby sa nám obraz digitálne zašumil všetkým, čo v sebe obsahuje nejaký ten čip. Pri menšom rozlíšení by sa mohlo zdať, že umenie nových médií je všetko, čo sa hýbe či bliká a je to výsledkom činnosti počítačových obvodov. Takéto videnie však pri bližšom zazoomovaní asi nepostačí; kľúč k určovaniu umenia nových médií sa musí oprieť aj o reálne kultúrne a spoločenské podhubie. V deväťdesiatych rokoch vykvasil technologický a myšlienkový vývoj vďaka skupinám výmyselníkov, počítačových geekov aj umelcov najrôznejších kvalít do niečoho, čo by sme mohli nazvať kultúrou či subkultúrou nových médií. Digitálna manipulácia s obrazom, zvukom a teda celou mediálne reprezentovanou realitou, neskôr aj v spojení s boomom internetu, v sebe niesla nielen množstvo prevratných estetických možností (net art, software art, interaktívne inštalácie), ale aj komunikačných stratégií, radikálnych sociálne- a politicko-aktivistických skupín (takzvaných „tactical media“ či hacktivizmus) a najrôznejších praktík, ktorých aktéri sa cítili napriek odlišnostiam bližšie k sebe navzájom, ako k iným spoločenským okruhom – teda k sféram súčasného umenia, biznisu či techniky.

Pred nie celkom stíhajúcou spoločnosťou vyrástli nové formy prejavu a komunitného života, oplývajúce aspoň zdanlivo demokratickým charakterom a nehierarchicky usporiadanými vzťahmi, často založenými na osobnom kontakte a búrlivých diskusiách v emailových konferenciách. Pocit výlučnosti a tvorivej avantgardy často umocňovalo aj nepochopenie či bezradnosť tradičných inštitúcií pri pochopení a vstrebaní nového javu. Pre trh s umením boli nové médiá ťažko speňažiteľné, pre technologické firmy zase často priveľký úlet, akadémie boli tradične príliš pomalé. Kultúra nových médií sa preto napriek svojej všespájajúcej náture tak trochu uzavrela do seba, fungovala paralelne so „starým svetom“ a budovala si vlastné pieskovisko v podobe komunikačných kanálov, internetových serverov, konferencií, festivalov a ocenení.

Geert Lovink, jeden z významných novomediálnych pisateľov, výstižne tvrdí, že umenie nových médií môžeme najlepšie opísať ako pohyblivú, hybridnú umeleckú formu, multidisciplinárny „oblak“ mikropraktík. Lenže problém je, že dnes sa nám práve táto hmlovina, ktorej vznik úzko súvisí s demokratizáciou prístupu k technológiám, rozpadáva a sám Lovink vidí jej ďalšie fungovanie skepticky. Je to aj vďaka tomu, že digitálne technológie sú také dostupné, že stratili svoju výlučnosť a stali sa bežnou súčasťou všetkých zákutí spoločnosti. Nové médiá prestali byť nové a veľa z digitálneho umenia pohltili klasické galérie. Andreas Broeckmann, bývalý riaditeľ festivalu Transmediale, priznáva tiež, že v posledných rokoch došlo k takej diferenciácii „novomediálnych“ praktík, ktorá znamená rozpad kultúry nových médií ako celku: bojovníci za slobodný softvér či proimigrační politickí aktivisti nemajú prakticky nič spoločné s umelcami, ktorí tvorivo narábajú s mobilnými telefónmi. Nové médiá ako pojem označujúci niečo živé, experimentujúce s hranicami médií a kriticky skúmajúce technológie, sa vyprázdňuje. U nás až na výnimky žiaľ bez toho, aby sa jeho prejavy stihli stať etablovanou súčasťou spoločnosti – ale to je už asi na ďalšiu diskusiu.

SLÁVO KREKOVIČ

Pojem není vyprázdněný
Vážený pane Krekoviči,
souhlasím s tím, že bychom měli o roli nových technologií v umění, kultuře a šířeji společnosti diskutovat více a hlavně i mimo „insajderská“ fóra, o kterých se zmiňujete. Moc mě ale nebaví stěžování a lítost z toho, že se projevy technologické kultury nestaly etablovanou součástí společnosti. Kolem mě je na světě docela dost lidí, kterým technologie ovlivňují každodenní pracovní i soukromý život. Vůbec bych netvrdil, že se pojem nových médií tak rychle vyprazdňuje. Každá generace do něj vkládá nový obsah: nechme ten pojem otevřený, dokud fungují jeho metafory.

Ačkoli byla devadesátá léta přelomová díky internetu, nejsou jediným desetiletím nových médií. Stačí se podívat kolem sebe. Interakce umění, vědy a technologií, která pro mě definuje „novou kulturu“, má myslím větší potenciál přinášet inovativní hypotézy o našem životě a světě, než si dnes veřejně připouštíme. Proto je diskuse o této interakci minimálně stejně důležitá jako diskuse o životním prostředí, globální ekonomice nebo politice. Z mého pohledu se dokonce tyto otázky zcela prolínají a nelze o nich myslet odděleně.

Nové technologie vnímám jako katalyzátor spolupráce mezi nejrůznějšími obory a odvětvími lidské činnosti a také jako garanta globálně komunikující společnosti pracující s informacemi a znalostmi. Novomediální revoluce je tak, zdá se, spíše kontinuální proces, který započal buď se starověkou konceptualizací techniky, nebo s novodobým kybernetickým obratem k řízení procesů v živých i neživých systémech. Každopádně máme co do činění s nástroji, které nám dovolují iniciovat nejodvážnější experimenty a umožňují objevovat utajená teritoria života, prostoru, myšlení a podobně.

Vlastně se mi zdá, že právě tento instrumentální pohled odkrývá mnohá tajemství „nové kultury“. Co můžeme podniknout pro to, abychom udělali objev? Nejlépe asi sestrojit takový systém, který dohlédne tam, kam jsme zatím okem nedohlédli, vymodeluje možný svět, jejž jsme si možná ani nepředstavili, způsobí nové spoje mezi myšlenkami, lidmi a dalšími agenty, které společně umožní dosud neznámé procesy a chování.

V tomto smyslu postupují novomediální umělci velice podobně jako vědci: podrobně studují dosud známé poznatky o konkrétním problému, spojují síly se spolupracovníky v dalších oborech, přicházejí s kreativními hypotézami a viditelnými experimenty. To vše zpravidla v přímé závislosti na inovativních technických řešeních.

V poslední době mě velice zaujala myšlenka, co by se stalo, kdybychom pustili umělce do vědeckých laboratoří. Ze zahraničních zkušeností již víme, že je to relativně krkolomná akce, kterou v počátku charakterizuje kontextuální míjení, podiv a někdy i nervozita. V konečném důsledku jsme nicméně ve většině případů svědky nové zkušenosti sblížení, pochopení různorodosti metod a technik práce, přenosu tvůrčích impulsů podmiňujících inovaci.

Pokud tedy pojem nová média má co říci, pak patrně nejvíce v kontextu inovace. A ačkoli inovace neslibuje okamžitý užitek, je přece jenom právě tím, co se vyplácí podporovat z dlouhodobého hlediska. Investice do inovace by měla být prioritním veřejným zájmem. Převedeno do řeči umění a kultury, nová média přinášejí neotřelé hypotézy a tvůrčí experimenty s enormním inovačním potenciálem. To vše zejména díky schopnosti vynalézat nové nástroje.

Mám-li být v závěru tohoto úvodu extrémní a více konkrétní, pak zmíním namátkou oblasti, kde se dnes uplatňují novomediální umělci a kde mají nová média podle mého názoru velice daleko do vyprázdnění svého pojmu. V biotechnologických laboratořích dnes vznikají mimo jiné také umělecká díla, která nás přivádějí k jádru tak závažných problémů, jako jsou etika života, práce s živými tkáněmi a podobně. Umělci v nanolaboratořích zase pomáhají vědcům komunikovat výsledky objevů v oblasti využitelnosti nových materiálů. Interakce umění, vědy a nových technologií je ve všech těchto případech nutnou podmínkou inovace, která charakterizuje naši „novou kulturu“.

PAVEL SEDLÁK

Problém s vlastní identitou
Vážený pán Sedlák,
napriek vášmu až transhumanistickému optimizmu sa zdá, že s novými médiami sa v poslednej dobe čosi deje: prinajmenšom starnú. Tak ako tvrdíte, deväťdesiate roky nie sú jedinou dekádou nových médií, s počítačmi sa pracuje už pol storočia. Akurát sa vtedy ešte ťažko dalo hovoriť o nejakej kultúre nových médií – a to je práve pojem, ktorý podľa mňa vychádza z reality konca milénia. Áno, hybrid zvaný nové médiá je stále sférou nesmiernych objavov a nezmerateľnej tvorivosti, ale predsa len… Posuňme sa radšej od oslavy pokroku a pozrime sa kriticky na niekoľko vecí: ďalší zmysel tohto pomenovania, možnosti inovácií v tejto oblasti dané technologickým vývojom, a nakoniec sociálny rozmer kultúry nových médií, z ktorej sa stal fenomén, no teraz má problém s vlastnou identitou.

Práve preto, že nás technológie čoraz viac ovplyvňujú, nové mediá prestávajú byť nové a je načase zvážiť aj samotný názov. Nalejme do poloprázdnej nádobky nové obsahy – bude však výsledok stále pitný? Otázka je, či to nie je v prípade nových médií v umení už príliš dlho, všímajme si, ako sa mení skutočnosť a či nám na jej opis stačia zavedené termíny. Uspokojíme sa s technofetišistickým vymedzením kreativity – „čo je nové, to sa počíta“? A čo ak sa aj miera onej inovácie (a fascinácie) sýtená prevažne technologickými možnosťami už presúva do iných oblastí, napríklad aj do „starých médií“? Čo tak maľba ovplyvnenou digitálnou estetikou alebo tradičné nástroje či ľudský hlas, znejúce „à la elektronika“? „Digital turn“ už je dávno za nami, prasknutie internetovej bubliny takisto a biotechnológie boli témou festivalu Ars Electronica už pred ôsmimi rokmi. Podobne veľa oceňovaných „umeleckých“ projektov s mobilmi a GPS navigátormi, ale aj mnoho pokusov s virtuálnou realitou vyznieva umelecky slabo; ako pokus vydojiť z módnej technológie čo najviac (ale málo nápaditých) interaktívnych hračiek. Dovolím si malú provokáciu: nie je už čas prestať sa hrať a podrobiť tvorbu aj reflexiu v tejto vágne vykolíkovanej oblasti kritériam, ktoré fungujú v „normálnom“ umení alebo vede?

SLÁVO KREKOVIČ

Nerezignovat
Vážený pane Krekoviči,
normalizaci bych raději nechal stranou. O čem se tvrdí, že je normální, takové většinou opravdu není. A říci to o umění a vědě mi více než provokaci připomíná rezignaci.

O čem se máme bavit? Jestli „nová média“ jako pojem mají dnes ještě co říci. Pro vás jsou nová média „vykolíkovanou oblastí“. Mohu se pouze domnívat čím. Pravděpodobně technologiemi a fetiši, kterým jedním dechem dodáváte autoritu pojem definovat i vyprazdňovat. Pro mě nová média nic nekolíkují, na nové technologie nepohlížím jako na historicky uzavíratelný pojem. Možná to je tím, že mě metafora konzervy a praxe konzervatismu obecně poněkud odpuzují.

Buď tedy nová média a jejich kultura mají zcela jasně vymezenou historickou platnost, což naznačujete, kritizujete, ale spolehlivě nijak nedokazujete, anebo můžeme o nových technologiích a jejich působení mluvit svobodně a v širších souvislostech. Osobně bych dal přednost svobodě před rezignujícím pohledem zpět, na jen několik let vzdálené „zlaté období“. Jsem přesvědčen, že si další a další generace nejen budou, ale už teď užívají možností, které jim nové technologie v každodenním pracovním, soukromém a třeba i uměleckém životě nabízejí.

Poctivě se vyhýbám citacím. Teď mi to ale nedá a vzpomenu si na myslitele docela „novomediálního“ – vyznávám přece různost pohledů! Nietzsche někde říká, že člověk má tragicky malou schopnost představit si utrpení druhých. Že bychom si ale nebyli schopni (byť kontaminování závistí) představit cizí štěstí? Jako kompromis se mi jeví toto řešení: protože většina lidí na světě nemá představu o tom, co je anebo by mohlo být vámi pohřbívané „zlaté období kultury nových médií“, nebavme se o něm v perspektivě konzervantů vůbec. Bavme se o nových technologiích v jejich současné podobě. Co na tom, že někdo té či oné (stejně se stále vyvíjející) technologii věnoval festival třeba před padesáti lety? A příklady by se našly. Žijeme teď a jsou před námi naprosto aktuální otázky: máme se bát genetických manipulací? Koho k nim oprávnit a na jakém základě? Máme dobývat Mars anebo se hrozit hypotetické intoxikace zemské biosféry? Rád bych se vás na závěr zeptal: co vás na nových technologiích přitahuje?

PAVEL SEDLÁK

Novost by neměla být klíčem výběru
Vážený pán Sedlák,
vždy sa mi zdalo zábavné sledovať nadšenie z najnovšieho hardvéru. Ale pravdupovediac, skôr než technológie ma zaujíma, čo je živé. Veľa inšpiratívnych vecí je dnes nimi ovplyvnených, aj keď ich priamo nepoužívajú – tento vývoj by som snáď nazval „postdigitálnym“. Sem patrí aj tvorba, ktorá prekonala technofascináciu a vyťažila z nej novú, trebárs aj ironickú estetiku. Alebo komplexné projekty, ktoré jeden koncept realizujú v rôznych médiach, bez upätosti na „digitálno“. To, že biotechnologické umenie sa venuje aktuálnym problémom, ešte nič nemení na potrebe rovnakých kritérií ako v iných umeleckých smeroch. Novosť média ani módnosť techník by už nemala byť kľúčom výberu.

Pri decentralizovanom festivale Multiplace sme napríklad pocítili potrebu posunúť sa od formálneho zamerania na „kultúru nových médií“. „Sieťová kultúra“ síce reflektuje aktuálny trend networkových performancií, ale možno viac zdôrazňuje potenciál prepojenia ľudí, projektov a tvorivých buniek na rôznych miestach. Samozrejme, aj s pomocou technológií.

SLÁVO KREKOVIČ

Inovujme kritéria
Vážený pane Krekoviči,
otázkou zůstává, zda není potřeba inovovat kritéria, pokud máte tedy na mysli kritéria hodnocení. Snad nechcete „novou kulturu“ měřit starým metrem? Bez ohledu na technologie, techniky a materiály – dověděli bychom se něco zajímavého, kdybychom mluvili starým slovníkem? Nezdá se mi, že byste mluvil starým slovníkem, když popisujete (nečekaná) propojení tvořivých buněk. Dodal bych, protože s tím úplně souhlasím, že buňky si tentokrát můžeme představit v tom nejširším metaforickém smyslu: to, co přináší „nová kultura“ (sic! také s pomocí nových technologií), je přímo závislé na křížení oborů, dovedností a stylů, na vzniku dříve neznámých sítí a procesů, které utvářejí naší budoucnost. Právě pro tyto sítě a procesy potřebujeme nové slovníky, fóra a kritéria.

PAVEL SEDLÁK