http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, únor 1998 67
O egoizmu
všeho živého
Věnováno všem, kdo se
(profesionálně) zabývají etikou
JAN ZRZAVÝ
RNDr. Jan Zrzavý, Csc., (*1964) viz Vesmír 77, 44, 1998/1
Přijmeme-li jednou darwinizmus jako možné vysvět-
lení světa kolem, zjistíme s překvapením, že svět takto
nahlížený krásně funguje. Organizmy mají maxima-
lizovat svůj reprodukční úspěch ­ a skutečně to dě-
lají, když takové činění předpokládáme. Ptáček zpí-
vá, ale už nezpívá jen tak pronic zanic ­ zpívá buď
proto, aby přilákal samici na svůj zpěv, nebo aby ob-
hájil teritorium před jinými samci a přilákal na svoje
teritorium samici. Ježek nezpívá a napohled vlastně
nic nedělá, ale protože víme, že kdyby něco dělal, bude
tím maximalizovat svůj reprodukční úspěch, žádné
ježkovo chování, kdybychom je objevili, nás nepře-
kvapí.
Sobecký organizmus a sobecký ,,gen"
Jsou ovšem taková různá chování organizmů, která
nelze jasně převést do jazyka individuálního egoiz-
mu. Například altruizmus. Včelí dělnice, která se ni-
kdy nemnoží, a samice kulíka, která na sebe připou-
tává pozornost predátora, působí dojmem egoistů
poněkud nedokonalých a zřejmě neúspěšných. Po
mnoha letech osvěty snad už všichni tuší, v čem je
zde jádro pudla: Ti altruisté nejsou altruističtí jen tak
naslepo, nýbrž selektivně vůči svým blízkým příbuz-
ným, s nimiž sdílejí nějaký podíl společných genů.
Obětovat se ­ v jakémkoliv smyslu ­ pro svého bratra
nemá smysl, neboť tento bratr je (statisticky) pouze
poloviční kopií mne samotného (a to ještě pouze za
předpokladu, že máme společného otce, což není ni-
kterak zaručeno); obětovat se pro více než dva bratry
a více než osm bratranců už se může vyplatit. Věc
má ovšem háček ­ já jsem já, a můj egoizmus se tedy
týká mé osoby, nikoliv nějakých částečných kopií mé
osoby v cizích tělech; mně po nějakých bratrancích
nic není, protože můj bratranec rozhodně nejsem já.
Je-li tu někdo, kdo mne ponouká, abych riskoval svůj
život ve prospěch více než osmi bratranců (příležitost
jistě vzácná), rozhodně to nejsem já, ale někdo jiný.
Kdo?
No přece ty geny, odpovídá Richard Dawkins. Geny
se chtějí množit, replikovat (proto ,,replikátory"), a aby
se jim to povedlo, postavily si mne. Protože ale stejná
kopie stejného genu se s padesátiprocentní pravdě-
podobností vyskytuje v mém bratru (tedy pokud
otec...), je tomuto genu úplně jedno, kterým tělem,
zda mým či bratrovým, pronikne do další generace.
Nejraději oběma, tedy dvakrát, samozřejmě, ale když
to nejde, já a bratr se nelišíme. Z mého osobního po-
hledu je mezi mnou a jakkoliv příbuzným ne-mnou
značný rozdíl, z hlediska sobeckého replikátoru čas-
to nikoliv. Egoizmus organizmů je prostě jenom sou-
čet egoizmů jednotlivých replikátorů; jedinec úspěš-
ně maximalizující svůj reprodukční úspěch prostě je-
nom úspěšně maximalizuje reprodukční úspěch
replikátorů, které v něm bydlí. Úspěšné egoistické re-
plikátory jsou ty, které si dokázaly vyrobit úspěšné
tělo. Dokonce i altruizmus jedince je prostě jenom
součet egoizmů jednotlivých replikátorů, neboť jejich
rozšíření není omezeno na jedno jediné izolované tělo:
altruizmus je pokračování egoizmu jinými prostředky.
Dawkinsovská reformace darwinizmu přinesla zá-
sadní změnu pohledu ­ není to nová teorie, je to nový
jazyk, umožňující popisovat jediným způsobem mno-
ho jevů druhdy konfliktních. David Storch mluvívá
o galileovském obratu, o nahlédnutí relativity či jiné-
ho vztahu, jenž právě pro svou relativitu může být
popsán z několika stran. (Po letech opakování této
jeho myšlenky cítím povinnost ji konečně citovat.)
Ještě přesnější by ale možná byl ,,obrat einsteinov-
ský". Heliocentrizmus koneckonců geocentrické na-
zírání v jakémsi smyslu vyvrátil a nahradil je novým;
teorie relativity klasické fyzice nic takového nepro-
vedla, pohybujeme-li se v normálním světě. Newto-
novská fyzika popisuje reálný svět lidských rozměrů
dobře a dodnes, zatímco Einstein prostě jenom roz-
šířil fyzikální jazyk do oblastí, o nichž Newton nemlu-
vil. Dawkins nám umožňuje mluvit i o věcech, s ni-
miž by klasický darwinizmus dosti ztěžka zápolil; jsou
to jevy většinou mladší (tedy později objevené) než
samotný dawkinizmus a dodatečně jej, řekl bych, vel-
mi posilují.
Proti ,,teorii sobeckého genu" bývá vznášeno mno-
ho námitek, vesměs nejapných (,,molekula přece nemá
morálku, takže přece nemůže být sobecká, přece!"),
neúplně japných (např. Gould: Pandin palec), či po-
někud ideologicky zabarvených (např. Markoš: Povstá-
vání živého tvaru). Nechce se mi teď polemizovat, snad
jindy; ale zřejmé je, že si za to může Dawkins sám
užíváním slova ,,gen". To slovo totiž nic neznamená,
respektive to, co si pod ním představují molekulární
biologové, nemá konceptuálně nic společného s tím, co
myslí Dawkins, s tím, čemu on sám s Hullem říká ,,re-
plikátor" a čemu Williams říká ,,kodexová (nebo kodi-
kální) doména". Především by nám mělo být jasné, že
to, co nás zajímá, je informace a že DNA je prostě
médium, kterým se informace šíří; DNA není zpráva,
ale papír, na němž je nějaká zpráva (eventuálně) na-
psána. Gen je informace, gen není věc. Dnes to zní
divně a kacířsky, ale pojem ,,gen" tak, jak byl zave-
den, znamenal ,,vlohu", tj. informaci pro vytváření
vlastnosti. Buňka, ale taky chromozom a to, čemu mo-
lekulární biologové říkají ,,gen", správněji ,,cistron"
(tedy v podstatě úsek DNA kódující informaci o stav-
bě RNA a eventuálně proteinu), jsou pak pouze in-
teraktory, tedy hmotné nosiče přímo či nepřímo ur-
čené informací, svou vlastní strukturou, svým
uspořádáním přenášející tuto informaci a získávající
energii pro přenos informace. Rozdíl mezi ,,genotypem"
a ,,fenotypem" je rozdíl mezi zprávou na jedné straně
a dopisem, obálkou, poštovní schránkou a ministrem
pošt, tedy útvary, jimiž je zpráva přenášena, na stra-
ně druhé. Ani papír, ani inkoust nejsou ,,zpráva", ný-
brž její nosiče; DNA není genotyp, nýbrž fenotyp, ale
molekulární. Nic, co můžeme centrifugovat, purifiko-
vat, vážit a sekvencovat, není a už jaksi z definice ne-
může být ,,genotyp". Gen v našem smyslu je prostě to
něco, co se množí klonálně, a to nezávisle na jiných
takových ,,něcech"; to něco, co přežívá rozklad jedin-
ce, meiózu, oplození a vznik nového jedince, aniž by
68 VESMÍR 77, únor 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
se to samo změnilo; a to něco, co se vyskytuje
v několika variantách různě úspěšných, pokud jde
o šíření. Vůbec nezáleží na chemické podstatě toho
něčeho; obvykle to bývá kousek DNA, ale pokud to
bude kus membrány nebo cytoskeletu, nepřestane to
proto být evolučním genem, tj. replikátorem.
Mimotělní fenotyp
aneb o neexistenci organizmů
Psi poznají lidi čichem, ale nerozeznají jednovaječná
dvojčata, která sdílejí stejný genotyp. Psi cítí naše
geny, anebo naopak: genetická informace člověka ur-
čuje stavbu DNA (a je určována stavbou DNA), stav-
bu RNA, stavbu proteinů, stavbu buněk a orgánů,
chování člověka a chování psů, mimo jiné. Chování
psů k člověku je součástí jeho i jejich fenotypu. Schop-
nost psa vyčenichat zločince je kriminalisticky závaž-
ná, ale pro evoluci člověka nehrála žádnou roli (spíše
pro evoluci psa ­ takoví bloodhoundi vznikli do znač-
né míry proto, aby hledali uprchlé otroky). Schopnost
vrtejší larvy žijící v blešivci přinutit blešivce, aby pla-
val k hladině, kde ho sežere kachna, v níž larva vr-
tejše dospěje a dokončí svůj vývoj, je podstatným fak-
torem v evoluci všech zúčastněných. Součástí
fenotypu rehka je jeho zobák i jeho hnízdo, součástí
fenotypu kukačky je její zobák i její způsob vyhledá-
vání rehčích hnízd, ale také způsob reakce rehka na
krásné velké mládě, které se mu nějak udělalo. Krmí-
li rehek kukaččí mládě, nezískává tím pražádnou vý-
hodu, naopak, a nelze si tedy představit selekční pro-
ces, jenž by přiměl rehčí geny determinovat chování
takto podivné. Kukaččí geny, které vyrobí mládě spl-
ňující všechny rehčí sny o správném potomkovi, jsou
evolučně úspěšné ­ a chování rehka je tedy fenoty-
pová extenze kukaččích, nikoliv rehčích genů (,,ex-
tended phenotype" podle Dawkinse). Genotypu odpo-
vídá fenotyp ­ ano, ale tento fenotyp se může
projevovat na těle jedince, v němž geny sídlí (zobák),
úplně mimo tělo (hnízdo), a dokonce i na cizím těle
(rehkovo poblouznění). Sobectví informace tedy není
omezeno na médium, v němž je zapsána; sobectví
genu přesahuje fyzickou existenci interaktoru, který
byl genem sestrojen.
Jakási mutace způsobí, že myši mají porušený or-
gán rovnováhy ve vnitřním uchu, takže se melou ko-
lem dokola. Říkáme jim ,,tančící myši", čímž jaksi na-
značujeme, že kaskáda změn vyvolaná mutací
v nějakém genu skončila poruchou chování. Ale kdy-
bychom tyto myši zkoumali mrtvé (což v mnoha pří-
padech biologové vskutku dělají, neboť naprostou vět-
šinu známých druhů vlastně nikdy nikdo neviděl
zaživa), byla by tatáž mutace označena nějak jako ,,ab-
normální vnitřní ucho". A samozřejmě, zjistíme-li, že
tančící myši jsou velmi ohroženy dravostí jiných zví-
řat neboli predací (což by, v případě, že by nežily
v teráriu, vskutku byly), můžeme mluvit o mutaci způ-
sobující ,,predační zranitelnost". Každý gen má něko-
lik fenotypových úrovní, jimiž může být popsán, včetně
úrovní ,,mimotělního" (extendovaného) fenotypu. Je
tedy nakonec rozumné mluvit o genech pro bobří pře-
hradní jezera ­ jestliže se vyvinulo bobří jezero jako
adaptace (k něčemu), musela být na počátku nějaká
variabilita ve velikosti, tvaru, hloubce, umístění apod.
přehrad, přesněji řečeno variabilita v genech tyto pa-
rametry jezer ovlivňujících. Hloubka jezera je feno-
typ bobra; pravda, fenotyp zprostředkovaný bobřím
chováním stejně jako bobří chování jsou zprostřed-
kovány neuroanatomií a neurofyziologií, které samy
jsou dány biochemií. Z druhé strany: geny přežívají
pomocí svých fenotypových účinků, a je prostě fakt,
že většina fenotypových projevů, ale ne všechny, se
usazuje na těle organizmu. Organizmus je pro repli-
kátory věc obvyklá, ale nikoliv nezbytná ­ jak ještě
uvidíme.
Vůbec se musíme rozhodnout, co si budeme před-
stavovat pod pojmem ,,jedinec": buď konkrétní geno-
typ, poskládaný ze zásoby genů, kterou má populace
k dispozici, anebo konkrétní fyziologicky nezávislou
materiální entitu. Obvykle je to jedno a totéž, třeba
člověk ­ ale už jednovaječná dvojčata jsou jeden ge-
notypový jedinec ve dvou fyziologických jedincích.
V botanice se užívají pojmy genet a ramet a není dů-
vodu neaplikovat je i na jiné organizmy. Perloočky se
zhusta množí partenogeneticky, tedy klonálně; z jed-
né zygoty vznikne během letní sezony v rybníku klon
milionů těl (rametů), roztroušených v planktonu a ob-
vykle se nikdy nepotkávajících, nicméně tvořících jed-
Nahoře kukačka obecná (Cuculus canorus), dole rehek domácí (Phoe-
nicurus ochruros). Snímky  V. J. Staněk
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, únor 1998 69
noho genetického jedince, jeden genet. Úspěšnost to-
hoto genetu je dána kolektivní schopností všech ra-
metů přenést geny do další pohlavní generace. Naši
dva ministerští náměstkové Svobodové (Josef S., bý-
valý náměstek ministra kultury, a jeho jednovaječný
bratr Cyril S., bývalý náměstek ministrů spravedlnosti
a zahraničních věcí, nyní ministr vnitra) jsou dva ra-
mety jednoho genetu, jehož fenotypem je bytí náměst-
kem ministra něčeho.
Renegáti
Různé replikátory se šíří různými způsoby a jejich
strategie šíření jsou to, co determinuje jejich vlast-
nosti i jejich osud. Pro další výklad bude užitečné vní-
mat organizmus, v němž replikátory sedí, jako jejich
hostitele; zkusme se na (sobecký) replikátor podívat
jako na parazita.
Vezměme si třeba motolici, tedy organizmus, který
parazituje v jiném organizmu. Má nejen vlastnosti
umožňující jí, aby svému hostiteli odebírala živiny,
ale také vlastnosti, jimiž se svým hostitelem manipu-
luje. Tak třeba motolice druhu Dicrocoelium dendriti-
cum se (prý!) zavrtá do mozku mravence a jaksi ho
programuje, aby vylezl na vrchol stébla a čekal tam,
dokud ho nesežere ovce, neboť je v zájmu motolice
dostat se do ovčího střeva; v zájmu mravence to zjev-
ně není. Tohle je důležité ­ nejde o situaci, kdy naka-
žený mravenec jen tak pomalu leze, a proto je snáze
sežrán (což by byl pouhý vedlejší účinek nakaženos-
ti), nýbrž o situaci, kdy nakažený mravenec dělá věci
naprosto nesmyslné. Nejde to tedy vysvětlit pouhou
oslabeností, pouhou nemocí; manipulační vysvětlení
je zde patrně lepší.
Cílem parazita je dostat se v příští generaci opět do
vhodného hostitele a jednou z vhodných strategií je
prostě hostitele nikdy neopouštět. Dokáže-li parazi-
tovat v zárodečných buňkách, obvykle ve vajíčkách,
dostane se přes ně do zygoty, a tedy i do další gene-
race hostitelů. Jakmile se parazit naučí přenášet se
touto zkratkou, tedy vertikálně-maternálně, z matky
na potomky, vyplatí se mu, aby samicím hostitele,
v nichž žije, co nejmíň škodil. Parazit smí svému hos-
titeli škodit pouze tehdy, má-li možnost se šířit hori-
zontálně, má-li možnost poškozeného, třeba i umíra-
jícího hostitele opustit. Koneckonců, opouštění
hostitele často způsobuje hostitelovu likvidaci. Navíc
parazit šířící se vajíčky musí usilovat o maximalizaci
množství vajíček, které jeho hostitelka produkuje, čili
nesmí jí vůbec škodit. Znamená to, že parazit omeze-
ný na maternální přenos má stejné zájmy jako který-
koliv hostitelčin gen: nadělat co nejvíc životaschop-
ných potomků své hostitelky.
Ale pozor ­ parazit se dostane do zygoty, nicméně
polovina parazitů se dostane do samčí zygoty, z níž
další producent vajíček nevznikne; polovina parazitů
tedy končí ve slepé uličce, protože stěží mohou ovliv-
nit, která spermie oplodní právě to jejich vajíčko. Pro
ně pak může být výhodné svého nevýhodného hosti-
tele zlikvidovat a jít dál. Někdy to dělají. Mikrospori-
die v komárech zůstávají avirulentní, když zjistí, že
jsou v samici, a naopak zabijí svého hostitele a infi-
kují sekundární hostitele (buchanky), když zjistí, že
jsou v samci. Jiní paraziti v savcích, přenášení pla-
centou nebo mlékem do potomků, zůstávají v klidu,
jsou-li v samici, a ožijí a množí se, pouze když tato
samice zabřezne; naopak, jsou-li v samci, množí se
okamžitě a pokoušejí se dostat z hostitele ven. Ještě
lepší je přeměnit samce, v němž jsem se při své smů-
le octl, v samici; i to se děje (viz např. cytoplazmatic-
ké bakterie v suchozemských korýších). Anebo při-
nutit samici, v níž bydlím, aby se nemnožila sexuálně
(a neprodukovala tedy potomky obojího pohlaví), ný-
brž partenogeneticky, tedy aby produkovala pouze své
dokonalé kopie, tj. dcery. Anebo aspoň zabít samce,
když už v něm jsem; tím samozřejmě nezachráním
sebe, neboť uniknout nemohu, ale mohu tím pomoci
svým vlastním genetickým kopiím (svým ,,sestrám")
obývajícím samice (hostitelovy sestry) někde okolo.
Pokud třeba samci a samice soupeří o nějaký zdroj,
zvýhodní chcípnutí samce okolní samice, a tím jsou
zvýhodněni i paraziti v těchto samicích. Hranice mezi
parazitickým organizmem a egoistickým replikátorem
hostitelského organizmu se nám poněkud stírá. Ko-
neckonců, vnitrobuněčný parazit nikdy neopouštějí-
cí buňku a šířící se pouze spolu s jejím množením je
vlastně organela; mitochondrie a chloroplasty určitě
vznikly ze symbiotických (parazitických?) bakterií.
V přenosu genetické informace zkrátka existují zá-
jmy a konflikty zájmů. Dva genetické elementy mají
stejné zájmy, pokud sdílejí stejný způsob přenosu.
Parazit i hostitel sdílejí přání, aby hostitel žil, ale mo-
hou se lišit v přání, jak dlouho má hostitel žít. Dle
hostitele je dobré žít aspoň do rozmnožení sebe sama,
dle parazita musí hostitel žít tak dlouho, aby parazit
stihl svůj vývoj v něm a aby ho mohl opustit; pouze
vertikálně se šířící parazit má stejný zájem na délce
života hostitele jako hostitel sám, a to jenom tehdy,
nachází-li se v hostiteli správného pohlaví, obvykle
v samici.
Také gen sedící na chromozomu se může chovat
jako parazit. Tak například gen segregation distorter
(sd) u octomilky se vyskytuje ve dvou formách, agre-
sivní a neagresivní, a ovlivňuje jiný gen, řídící výro-
bu spermií, přičemž řízený gen opět existuje ve dvou
formách, náchylné a otužilé. Agresivní sd produkuje
toxin, jímž likviduje náchylnou formu ovládaného
genu, ale ne formu otužilou. (Je to samozřejmě složi-
tější, ale nám teď nejde o realitu, nýbrž o model.) Oba
geny sedí na stejném chromozomu velmi blízko
u sebe, takže se šíří skoro výhradně spolu. Existují
tedy čtyři možné kombinace: agresivní-náchylný, agre-
sivní-otužilý, neagresivní-náchylný, neagresivní-otu-
žilý. První kombinace, pokud někdy vznikne, spáchá
sebevraždu, takže se jí nemusíme zabývat; poslední
dvě kombinace obsahují neagresivní formu genu sd,
takže se nic neděje. Agresivní gen sd může sedět na
jednom chromozomu pouze spolu s otužilou formou
ovládaného genu, takže s formou náchylnou se může
potkat pouze v oplozeném vajíčku, kam náchylná for-
ma přišla z té druhé zárodečné buňky. Máme tedy
zygotu, a pak i jedince nové generace, v jehož buň-
kách se sešel agresivní-otužilý chromozom s chromo-
zomem neagresivním-náchylným. Agresivní sd nemů-
že poškodit svůj chromozom (neboť ten obsahuje
otužilou verzi), ale zlikviduje ten druhý chromozom;
zabrání tedy vzniku spermií, v nichž by sídlila kon-
kurenční, neagresivní verze. Výledkem této bitvy tedy
je, že jakmile se agresivní forma genu sd potká s ne-
agresivním konkurentem, zabrání mu přejít do další
generace: nadělá spermií sice míň, ale všechny bu-
dou obsahovat agresivní typ. A protože spermií je
vždycky nadbytek, vyplatí se to. Tento gen se zkrátka
chová jako parazit, ačkoliv skoro určitě nevznikl z ně-
jakého cizího symbionta.
Je to prostě normální gen, který se vymkl kontrole;
je to gen, který se vzbouřil. Takovým genům se říká
různě, někdy dosti poeticky (psanci, renegáti), jindy
méně poeticky (sobecké genetické elementy, sebepro-
sazující elementy, ultrasobecké geny). Důležité je, že
ostatní geny samozřejmě nejsou existencí těchto od-
padlíků nijak nadšeny. Neagresivní verze genu sd
nehyne se špatně vyrobenou spermií sama; agresivní
sd zabíjí i všechny ostatní geny, které se náhodou při-
pletly do stejné vznikající spermie jako jeho oběť. Cí-
70 VESMÍR 77, únor 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
ovlivňuje úspěšnost svých hostitelů. Chová se pak
jako klasický parazit, pouze vznikl zevnitř, osamostat-
něním ­ tak patrně vznikly viry. A může se šířit spo-
lu se svým hostitelem, a to tak, že zvyšuje jeho úspěš-
nost; to dělají klasické jaderné geny, které máme ve
zvyku považovat za normální.
Není tomu tak ­ pomáhat svému hostiteli je jenom
jedna z možností jak se množit, a to zjevně možnost
nikoliv nejvýhodnější. Organizmus je kartel genů
a jeho celková úspěšnost je ovlivněna především těmi
nejméně úspěšnými geny, které v něm sídlí a které
s genem, o jehož strategii se zajímáme, sdílejí stejný
způsob přenosu. Je marné mít svaly, dobrou povahu
a rozum, ocitnou-li se geny kódující tyto znamenitosti
v jednom těle s geny kódujícími nedostatečnou loa-
jalitu k vrchnosti, slepotu a sklon k černému moru.
Také dialog dvou lidí se vždy vede na úrovni toho hlou-
pějšího.
Ale ještě jedna možnost existuje: sedět v jádře na
chromozomu a ovlivňovat organizmus ve svůj pro-
spěch, bez ohledu na jeho prospěch, třeba i v jeho ne-
prospěch. Sem patří segregation distorter a jemu po-
dobné geny, sem ale patří i geny pracující v nepro-
spěch jednoho pohlaví.
Válka rodičů s dětmi
Je známo, že v zygotě, a tedy i v embryu, nemusejí
být aktivní obě kopie nějakého genu, mateřská a ot-
covská, nýbrž pouze kopie jediná, a to nenáhodně (tzv.
genomový imprinting). Některé geny se zkrátka dědí
jako funkční jednotky pouze po linii jednoho pohlaví.
Nesmíme zapomínat, že jedinec je mozaika mateř-
ských a otcovských genů, které nemusejí sdílet stej-
né zájmy. Pokud se matka páří s několika samci, má
gen embrya zděděný po otci nezcela odhadnutelnou
šanci, že v sousedním embryu se nachází stejná ko-
pie tohoto genu; gen zděděný po matce má tuto šanci
padesátiprocentní, gen zděděný po otci maximálně pa-
desátiprocentní. V děloze matky zkrátka existují sou-
časně ­ z hlediska embrya ­ tři typy genů: moje em-
bryonální geny zděděné po matce, moje embryonální
geny zděděné po otci a ostatní geny v matce
(a v sourozencích). Matka rozděluje živiny co nejrov-
noměrněji, protože nemá žádný zájem dávat přednost
jednomu embryu na úkor jiných, neboť všechna jsou
jí stejně příbuzná. Embryonální geny samozřejmě
chtějí získat co nejvíc živin, čímž se jejich úspěšnost
zvýší ­ a jen málo se jejich úspěšnost sníží, když sou-
sední embryo bude hladovět (ledaže by sousední em-
bryo bylo opravdu sourozenec, ale to nikdo neví). Ot-
covské embryonální geny jsou samozřejmě sobečtější,
protože nemají žádnou záruku, že v sourozencích byd-
lí jejich kopie a ne geny od nějakého jiného otce. Je
to zkrátka stejná situace, jako když rodiče ponoukají
dítky, aby se o pamlsky dělily rovným dílem (neboť
z hlediska rodičů jsou všichni potomci stejně příbuz-
ní, a tedy zaměnitelní), k čemuž dítky nejeví žádnou
ochotu, protože můj sourozenec je mi sice příbuzný
Čtyři možné kombinace, při kterých se mohou setkat agresivní/nea-
gresivní verze genu ,,segregation distorter" sd a náchylná/otužilá
verze genu jimi ovládaného. Protože agresivní sd zabrání náchylné-
mu ovládanému genu podílet se na výrobě spermií, spáchá vlastně
sebevraždu spolu s ním, octne-li se na jednom chromozomu. Proto
se tato agresivní verze sd vyskytuje na tomtéž chromozomu pouze
s ovládaným genem otužilým. Naopak náchylná, neotužilá forma ovlá-
daného genu může koexistovat pouze s neagresivním sd. Všechno
tedy funguje, dokud se v jednom organizmu nesejdou agresivní/otu-
žilý chromozom od jednoho rodiče a neagresivní/náchylný chromo-
zom od druhého rodiče. Potom agresivní sd z jednoho chromozomu
zasekne výrobu spermií, které by měly obsahovat náchylnou verzi
ovládaného genu, tj. výrobu spermií obsahujících ten druhý chro-
mozom, a tedy také konkurenční kopii genu sd na něm dlící. Všech-
ny spermie tohoto jedince budou obsahovat chromozom agresivní/
otužilý; agresivní sd zlikvidoval konkurenci. Jenom ten samec má
míň potomků, než by mohl mít, kdyby se mu geny nervaly.
lem ostatních genů je tedy odpadlíka zlikvidovat, ane-
bo mu pomoci. Jakmile totiž pobije své konkurenty,
nebude mít koho pobíjet a stane se neškodným. (So-
ciální analogie této situace nechť si laskavý čtenář
dosadí sám.) Po genomu jsou tedy navíc roztroušeny
také geny, které rvačkám ultrasobeckých elementů
brání, a to jak supresory, které jejich šíření omezují,
tak enhancery, které je podporují.
Lze říci, že ultrasobecký element usilující o své na-
množení má několik možných strategií, jak to učinit.
Může se množit uvnitř buňky, pokud se nějak vymkne
mitotické kontrole sčítající chromozomy při buněč-
ném dělení (třeba tak, že se rozlézá po chromozomu,
nebo tak, že sedí v cytoplazmě). Může přeskakovat
z buňky do buňky, tedy šířit se horizontálně; v tom
případě promořuje populaci nezávisle na tom, jak
 VESMÍR
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 77, únor 1998 71
na padesát procent (pokud ten pán, který si říká náš
společný otec...), ale já jsem sám sobě příbuzný sto-
procentně, a tedy víc. Srovnáme-li fakt genomového
imprintingu (nenáhodné, jednorodičovské aktivity je-
diné kopie genu v zygotě a embryu) s touto složitou
nitroděložní strategií, vycházejí nám některé předpo-
vědi a můžeme se podívat, budou-li splněny. Zdá se,
že něco na tom bude: aktivní je otcovská kopie růs-
tového faktoru Igf2 a mateřská kopie jeho receptoru
Igf2r. Otec drží pod kontrolou gen ovládající sobecký
růst embrya (na úkor sourozenců, kteří nemusejí být
jeho půlce dítěte vůbec příbuzní), matka se brání kon-
trolou receptoru, který tento růstový faktor do buň-
ky pustí, nebo (raději) nepustí. Nicméně nutno při-
znat, že tento poněkud bojovně trockistický pohled
na dělohu je dosti nový, na nevelkém materiálu zalo-
žený ­ a s alternativními koncepcemi soutěžící. Přes-
to se domnívám, že je to hypotéza pěkná, a navíc pod-
ložená i dalšími podivnými jevy.
Předpokládejme tedy, že embryo se snaží urvat co
nejvíc mateřských živin, a tedy látky uvolňované em-
bryem do mateřského těla jsou tu od toho, aby mani-
pulovaly matkou a nutily ji dodávat co nejvíc živin
nikoliv sourozencům, nýbrž mně. Nezapomínejme, že
embryo v lůně matky není součást matky, nýbrž jiný
jedinec, a to z 50 % cizí jedinec, vetřelec. Embryo by
přinejmenším rádo, aby živiny, třeba glukóza, zůsta-
ly v matčině krvi co nejdéle a byly mu k dispozici, ni-
koliv aby je matka spotřebovala sama. Lze tedy oče-
kávat, že embryo se bude snažit udržet glukózu v krvi,
a tedy pracovat proti mateřskému inzulinu. Oprav-
du, placentární laktogen (hPL) a placentární růstový
hormon (hPGH) jsou vlastně antiinzuliny; placenta
totiž, kdo to nevíte, nevzniká z matky, ale z embrya,
takže placentární buňky obsahují těch 50 % otcov-
ských, tudíž cizích genů. Otcovské geny chtějí mít
velkou placentu, aby matku hodně vysály, mateřské
naopak; a opravdu: když jsou v zygotě dvě prvojádra,
mateřské a otcovské, nahrazena dvěma otcovskými,
embryo si udělá velkou placentu, a když jsou nahra-
zena dvěma mateřskými, placenta se zmenší. (Bohu-
žel nikoliv bez výjimek.)
Bojovníci proti potratům by si tedy měli být vědo-
mi, že interrupce prostě přeruší tenhle boj, asi jako
když od sebe roztrhneme dva rvoucí se psy; že jasně
preferujeme jednoho z protivníků, není nijak nepo-
chopitelné, uvědomíme-li si, kdo z těch dvou platí
daně. Jinak je tento boj tlumen prostě jenom tím, že
embryo nemá svou matku vyhladovět k smrti, aby
neumřelo, a matka nemá vyhladovět svůj plod, aby
zanechala potomstvo; ti dva se potřebují, a proto uza-
vřeli přechodnou koalici. Maminka, tatínek a děťátko
jsou něco jako Stalin, Roosevelt a Churchill v Jaltě.
Ale ne víc.
Tato koncepce genetických konfliktů má, znovu
opakuji, alternativy; nicméně je nejelegantnější, ne-
boť dokáže vysvětlit jedním jazykem i detailní znalosti,
dosud považované za vcelku nedůležité marginální
faktíky. Elegance není důkazem pravdivosti; ale ne-
jsme-li schopni najít pravdu, začne být elegance dos-
ti důležitá. Kosmologové a subnukleární fyzikové to
vědí: nikdy nebudeme tzv. vědět, jak vznikl vesmír,
ale příběhy, které si na to téma vymýšlíme, nechť jsou
jednoduché, celistvé a pěkné.
Poučení
Zdá se, že má stále menší smysl mluvit o organiz-
mech, o jedincích, v jiném než praktickém, tedy více-
méně jatečním smyslu. Organizmus je přechodný jev,
který nemá žádnou unikátní evoluční strategii, ne-
boť je v krátké době dezintegrován smrtí; i jeho ge-
notyp záhy zanikne buď smrtí, nebo rekombinací
v průběhu pohlavního množení. Množí-li se organiz-
mus nepohlavně, není mu pak zase konce: jedincem
z evolučního hlediska není perloočka, nýbrž mnoho
perlooček. To, co biologové obvykle zkoumají, tedy sa-
mostatná fyziologická entita (ramet), není žádná evo-
lučně podstatná jednotka.
Žije-li organizmus na skále jako lišejník, je prostě
buď živý, anebo neživý. Žije-li organizmus v cizí buň-
ce, může se postupně rozplývat, ztrácet ­ jako kočka
Šklíba, ztrácející se od ocasu, až z ní zbude jenom
škleb. Hranice organizmu jsou zcela nejisté, ať už ze-
vnitř (představte si sekvenci cytoplazmatická bakterie
 mitochondrie  mitochondriální gen v jádře; po-
kud je virus nebo segregation distorter nebo ultraso-
becký cytoplazmatický gen součástí organizmu, nemá
organizmus žádné svoje jednotné zájmy, pokud není
jeho součástí, rozpadá se nám organizmus před oči-
ma na spoustu samostatných entit), anebo zvenčí (ku-
kačka  chování kukačky  chování rehka ke ku-
kačce).
Organizmus je prostě jakési časoprostorové zahuš-
tění sobeckých zájmů různých replikátorů. Je to ko-
alice replikátorů, které sdílejí společnou strategii pře-
nosu do budoucnosti ­ koalice replikátorů se stejnými
předpověďmi budoucnosti. Člověk a tasemnice nesplý-
vají, neboť jejich očekávání nejsou zcela totožná; člo-
věk a tasemnice jsou jaksi dva organizmy.
A teď zkusme trochu vyměnit slova: společnost je
jakési časoprostorové zahuštění sobeckých zájmů růz-
ných lidí. Chovat se podle morálních pravidel, tedy
konformně vůči společnosti, je zkrátka optimální vět-
šinová strategie, což je ten optimistický prvek, ale není
to strategie jediná, což je ten pesimistický prvek. Lze
loupit a lze neloupit; většina lidí bude vždycky ne-
loupit a menšina bude vždycky loupit; tak jako vždy
v minulosti.
To neznamená, že ti, kdož neloupí, nejsou egoisté ­
prostě jenom volí jinou strategii maximalizace svého
zisku. Někdo zkrátka uplatňuje svůj egoizmus jako
bankéř nebo advokát nebo univerzitní profesor, a ně-
kdo dělá totéž jako pán s tyčí, čekající v nočním par-
ku na náhodné chodce. Můžeme si říkat, že bankéři,
advokáti a univerzitní profesoři společnosti škodí vcel-
ku méně a že evoluce by měla směřovat k postupné
eliminaci mužů s tyčí, ale nemáme žádný důvod před-
pokládat, že se to někdy stane. Jedinci maximalizují
svůj zisk, jak se jim to v dané situaci nejlépe hodí,
a předpokládáme-li, že býti bankéřem nebo advoká-
tem nebo univerzitním profesorem vyžaduje jakési
vnitřní mohutnosti, jimiž ne každý vládne, musíme
se smířit s tím, že ti ostatní maximalizují svůj osobní
zisk nějak jinak někde jinde. Protože ovšem nemo-
hou všichni členové populace postávat v nočních par-
cích, můžeme optimisticky předpokládat, že počet ne-
rafinovaných zlosynů a intenzita prostě jadrného ná-
silí bude v populaci pořád stejná; nejenže jich
neubude, ono jich také nepřibude. Ani univerzitními
profesory, ani muži v parku nemohou být všichni; ten
dělá to a ten zas tohle; a někdo to dělat musí.
Vrátíme-li se ke genům ­ všechny jsou sobecké, při-
čemž některé vytvořily koalici genů majících stejné
zájmy, to jest vytvořily organizmus; ostatní se šíří
nějak jinak, bez ohledu na organizmy i proti jejich
zájmům, a to jsou geny ultrasobecké. Jsou lidé so-
bečtí, jako já, vy, kdo to čtete, Albert Schweitzer nebo
Viktor Kožený, a jsou lidé ultrasobečtí, jako například
Babinský. Ultrasobečtí jedinci pracují proti našim
zájmům a jest jim za to pykati; nicméně nemáme žád-
ný důvod se vysilovat pohoršováním nad jejich špat-
ností: jdou na to jenom jinak.
Možná to řekněme ještě jasněji: máme stejné cíle
jako oni, ale jdeme na to jinak. ¨