(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
ABECEDNÍ SEZNAM ABSTRAKTŮ A PROGRAMOVÝCH SEKCÍ
ABSTRAKTY
(řazeno podle příjmení prvního z autorů)
Ne/viditeľné ženy bez domova: genderová dimenzia bezdomovectva
Barbora Bírová, FHS UK a Anthropictures, z. s.
Bezdomovectvo je téma, ktorá v sebe zahŕňa rodové perspektívy. V európskych krajinách na
to upozornilo už viacero autorov a autoriek (viz. napríklad Doherty, 2001; Doherty a kol. 2002;
Doherty, 2003). Dôvody, prečo sa ženy dostávajú do situácie bezdomovectva, sa v mnohých
aspektoch líšia od dôvodov, ktoré vedú k bezdomovectvu mužov. Skúsenosti bezdomovectva
žien sú však často podceňované.
V širšom kontexte sa bezdomovectvo žien vzťahuje na mechanizmy spoločenských
nerovností, ktoré sa dotýkajú aj žien, ktoré nie sú marginalizované. Avšak faktory ako
diskriminácia na pracovnom trhu na základe rodu a veku, násilie, zadlženosť a pod. sú u
marginalizovaných žien zväčša dôvodom, pre ktorý sa ocitli v situácii bezdomovectva, resp.
kvôli ktorému je pre ne neskôr ťažké sa z takejto situácie vymaniť.
Špecifickou kategóriou je skryté bezdomovectvo, ktoré sa týka práve žien (Jones, 1999;
Watson, 2000; Reeve a kol. 2006; Reeve a kol. 2007). Skryté bezdomovectvo je problematické
vo viacerých rovinách. Má mnoho podôb, z ktorých mnohé nie sú vo verejnom priestore
viditeľné (v materiálnom ani nemateriálnom zmysle).
Ako sa prejavuje ne/viditeľnosť bezdomovectva žien? Ako dochádza k tomu, že sú ženy bez
domova prehliadané? A naopak, v čom tkvie ich viditeľnosť v kontexte bezdomovectva?
Príspevok vychádza z etnografického výskumu, ktorý bol realizovaný v období rokov 2012 -
2017 v troch geograficky rozličných terénoch v Českej a Slovenskej republike. Bude sa
sústrediť na predstavenie špecifík bezdomovectva žien, konkrétnych stratégií ich jednania a
možnosti riešenia problematiky za účasti sociálnych antropologičiek a antropológov.
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Utváření míst bezdomovectví: (ne)viditelnost, performativita a
(ne)stabilita bezdomoveckých míst domáckosti
Hana Daňková, Petr Gibas, Petr Vašát; Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
Lidé bez domova jsou viditelnými obyvateli měst již po dlouhou dobu. Obývají parky, hlavní
třídy, skryté uličky i podzemí. Na všech těchto místech používají dané prostory často v
rozporu s původně zamýšleným záměrem, čímž se vyjevuje heterotopická podstata míst ve
městě. Zároveň některá z těchto míst mají speciální charakter. Představují stabilní a zároveň
proměnlivé a přestěhovatelné “stanice” v rámci každodenní mobility lidí bez domova, nebo
dokonce slouží jako místa, kde se koncentrují spřátelené skupiny po delší dobu. V příspěvku
se zaměřujeme právě na (tato) heterotopická místa. Zejména nás zajímá, jak lidé bez domova
(re)produkují tato místa a jak se k nim citově vztahují. Vycházíme z dlouhodobého
výzkumného projektu probíhajícího v Praze a Plzni, který využívá různé kvalitativní metody
jako je photovoice a etnografie v kombinaci s kvantitativní metodou založenou na GPS, která
umožnila sledovat každodenní mobility lidí bez domova.
Místa, která lidé bez domova obývají, vnímáme jako soubor – asambláž – materiálního
nastavení prostoru, každodenních aktivit, místních politik (zejména služeb a represe) a
společenských vztahů performovaných na těchto místech. Viditelnost a performativita hrají
klíčovou roli pro pochopení způsobů, jak se jednotlivá místa vytvářejí, udržují a zanikají, i jak
se zaplňují významy a emocemi, jako je i pocit domáckosti. Za prvé, běžné tělesné aktivity,
jako je žebrání, jídlo, spánek nebo zábava spoluprodukují význam místa. Za druhé, je to právě
viditelnost lidí bez domova, jejichž přítomnost na daných místech ostatní občané a policie
často pokládají za nepatřičnou, jež tato místa připisuje bezdomovcům. V našem příspěvku
ukazujeme, že performativita těchto míst a jejich viditelná sociální dynamika představují síly,
jejichž prostřednictvím se místo jako specifický soubor (asambláž) ustavuje na konkrétním
místě a v konkrétním tvaru a přitom zůstává proměnlivé, vyměnitelné a přestěhovatelné.
Železničná stanica a život v meste 21. storočia
Zuzana Duchová, Creative Europe Desk Slovensko
Umelecké intervencie a projekty na pozadí prestavby mestského bloku okolo medzinárodnej
železničnej stanice Wien Hauptbahnhof a plány na prestavbu susednej stanice Bratislava
Hlavná stanica – analógie a rozdiely
Témou príspevku budú teórie mestských filozofov, antropológov a plánovačov o tvorbe
miesta, anti-miesta, pohybe, turizme, každodennosti demonštrované na modelovom
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
príklade a analýze prestavby mestského bloku Wien Hauptbahnhof - Quartier Belvedere dané
do súvisu či kontrastu so susednou Bratislavou. Pokúsime sa pomenovať trendy v tvorbe
súčasných verejných, poloverejných a korporátnych open air priestorov a princípy
udržateľných foriem mestských blokov pre život v rámci strednej Európy. Namodelovať a
vopred definovať komplexným spôsobom všetky princípy konštitúcie konkrétneho genia loci
nie sme nikdy úplne schopní a do tohto procesu vstupuje veľké množstvo rôznorodých
aktérov. Tieto javy je však možné ex-post popisovať a analyzovať, a z nich následne
vyabstrahovať príncípy "best practice". Umenie vo verejnom priestore urbánne zmeny často
komentuje, témetizuje a v ideálnom prípade i spoluvytvára. Definujeme možnosti a úlohy
kvalitnej a prístupnej stanice v súčasnej dobe.
Význam místa bydliště a sociálních sítí v každodenní mobilitě žen
žijících v suburbánních obcích
Nina Dvořáková, Tereza Kůsová, Petra Špačková, Lucie Pospíšilová, Marie Horňáková, PřF UK
V příspěvku se zaměříme na hodnocení každodenní mobility žen, které žijí v suburbánních
obcí. Detailní pozornost budeme věnovat překážkám, které omezují prostorovou mobilitu
dnešních žen. V této souvislosti se zaměříme na otázku, jakou roli hraje v prostorové mobilitě
a každodenním životě žen místo bydliště. Budeme hledat odpovědi na to, jakým způsobem
se partneři rozhodují o výběru místa bydliště. Jak důkladně zvažují při výběru místa bydliště
vlastnosti obytného prostředí? Napomáhá místo bydliště uspokojovat potřeby všech členů
rodiny, nebo je naopak chápáno jako překážka v jejich naplňování? Vzhledem k tomu, že
mobilita žen a realizace každodenních potřeb vychází i z osobních vztahů, které mohou
podstatným způsobem napomoci ženám překonávat každodenní bariéry v mobilitě, bude
součástí příspěvku objasnění strategií, s jejichž pomocí ženy zvládají organizaci a realizaci
každodenních aktivit jako jsou práce, péče o rodinu, domácnost a volnočasové vyžití a
úspěšně tak překonávají prostorové a časové bariéry všedních dnů.
„Čistá Plzeň“ – Případová studie residenční purifikace
Tereza Dvořáková (KSA, ZČU), Petra Lupták Burzová, Ph.D. (KSA ZČU, Ústav Etnologie UK)
V příspěvku se hodláme zabývat důsledky residenční purifikace za účelem nastavení lokálního
projektu sociálního bydlení, kdy jsou obytné domy i celé bloky domů „očišťovány“ od třídně
či etnicky odlišných obyvatel, sociální charakter lokality je následně předefinován a nové
bydlení se stává nejen zásluhovou komoditou, ale i nástrojem pro udržení sociálního pořádku.
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Analýza se soustředí na konkrétní místa ve městě Plzeň, na domy ve vlastnictví a spravování
města.
Stávající obyvatelstvo lokalit, které byly vytipovány jako místa pro startovní byty, je
vystěhováváno bez zájmu o jejich následnou budoucnost a započatá materiální renovace je
v podstatě nástrojem odstranění populace rámované jako trouble making poor. Určitým
skupinám zmítajícím se na okraji společnosti bude i po rekonstrukci dovoleno bloky domů
obývat, budou však pečlivě vybírány s uplatněním předem nadefinovaných kategorií, díky
nimž budou lépe kontrolovatelné. Výsledkem procesu kategorizace a ustavování nového
sociálního řádu není jen vaporizace konkrétní části populace, ale hlavně převedení svébytné
oblasti bydlení pod kontrolní mechanismy lokálních politik.
Města a adaptace na klimatickou změnu
Slávka Ferenčuhová (FSS MU, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.), Renata Mikešová, Markéta
Poláková (Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.)
Příspěvek se zabývá nejdříve neviditelností a pozdějším zviditelňováním měst v odborné
debatě o klimatické změně a následně mediálním obrazem klimatické změny v českém
prostředí za posledních 20 let. Představí, jak, kdy a proč se města dostala do odborných debat
o klimatické změně v globálním měřítku. Výsledky analýzy českých celostátních médií pak
ukazují, jak byla klimatická změna v těchto médiích reprezentována mezi roky 1996 a 2016,
a to v závislosti na politické atmosféře, ale i pociťovaných dopadech klimatické změny v ČR.
Právě města se do novinářského „psaní o klimatické změně“ dostala poměrně nedávno.
Příspěvek se pokouší vysvětlit dynamiku proměn psaní o městech a klimatické změně v
souvislosti s politickým důrazem na adaptace na klimatickou změnu (převažující nad
mitigačními opatřeními).
(Ne)viditeľné mestá na západe: Zaobchádzanie so zahraničným
obsahom v československých architektonických časopisoch
Lívia Gažová, FSS MUNI
Príspevok sa snaží uchopiť problematiku zobrazovania plánovania miest na západe v
povojnových československých odborných architektonických časopisoch Architekt,
Architektura ČSR, Sovětská architektura, Československý architekt a Projekt.
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Akým spôsobom sa mestá na západe, pre náš región za železnou oponou neviditeľné,
zviditeľňovali cez architektonickú tlač? Ako sa s takýmto obsahom na stránkach časopisov
zaobchádzalo?
Príspevok opisuje praktický spôsob realizácie kultúrnej výmeny medzi západom a
Československom v odbornej tlači. Hľadá stopy foucaultovskej produkcie diskurzu a
vytvárania poznania na základe jazyka. Pod pojmom jazyk v architektonickom diskurze chápe
nielen slová a vety, ale aj fotografie, plány, xeorkópie, formátovanie či typ písma. Výskum
teda komplexne sleduje situáciu na stránkach architektonických časopisov; zaoberá sa
preberaním textových aj vizuálnych materiálov, ich redigovaním, pretváraním a
reprezentáciou.
Základným predpokladom pre tento výskum je spochybnenie dominancie sovietskej
ideológie v mestskom plánovaní v druhej polovici dvadsiateho storočia v Československu a
pátranie po informáciách o plánovaní na západe. Napriek dobe okieštenej propagandou bol
architektonický diskurz nielen ovplyvený, ale aj podmienený prenikaním ideí zo západu na
východ.Výskum hľadá a analyzuje kvalitu informácií o západe a predovšetkým zo západu,
ktoré boli vtedajšej odbornej verejnosti prezentované v médiách.
Ne/viditelná příroda, ne/viditelný domov? Pod povrch politiky
rozvoje, každodennosti a emocionality jednoho typu městské přírody
Petr Gibas, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
Zahrádky ve formě zahrádkových osad jsou součástí českých měst od začátku minulého
století. Od svého vzniku osady plnily fakticky i diskurzivně řadu funkcí – byly vnímány,
podporovány i přehlíženy jako prostory pro pěstování ovoce a zeleniny v dobách krize, jako
prostory aktivního odpočinku a zdravého pohybu a (nejen v období socialismu) jako místa
rekreace v ústraní. V každém případě jde (a vždy šlo) o prostory intenzivní každodenní práce
a péče, v jejímž průběhu se nejen formuje specifický typ městské přírody, ale zároveň se i
utváří místo intenzivního vztahu, prodchnuté emocemi. Zahrádkáři na zahrádkách
prostřednictvím práce a péče zaměřených na specifickou materialitu zahrádky a přírodu,
která je její podstatnou součástí, dávají vzniknout nejen určité formě městské přírody, ale
také pro sebe utvářejí prostor prožitku domáckosti. Ač lokalizovaná jinde, než kde zahrádkáři
bydlí, prostorově mimo místo, které bychom označili jako domov, se zahrádka postupem času
stává jeho součástí. Jde svým způsobem o domov mimo domov.
Příspěvek je založený na dlouhodobém výzkumu pražských zahrádkových osad zaměřeného
na každodenní praktiky zahrádkaření, jeho materiální a prostorové charakteristiky a proměnu
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
širšího kontextu (městského plánování). Příspěvek nejprve ukáže, jak se na zahrádce (a v
osadě) v průběhu času formuje svébytná městská příroda a spolu s ní i domov mimo domov.
Následně, ve vztahu k proměně podob i obsahu pražských územních plánů v období
socialismu a po jeho pádu, představí, jak se proměňoval přístup územního rozvoje města k
zahrádkaření a ukáže, že ať již byly zahrádky aktivně podporovány, přehlíženy, či aktivně
omezovány a rušeny, jejich materiální a zejména emocionální rozměr – skutečnost, že jde o
prostory specifické městské přírody a zároveň prostory domáckosti a domova – byl opomíjen
či přímo zneviditelňován z důvodů konkrétního nastavení urbanistických a politických priorit
inkompatibilních s reálnými prožitky i materialitou zahrádkových osad jako jednoho z typu
městského prostoru.
Nakladanie s verejným priestorom v (post)socialistickom prostredí
košických sídlisk / prístup OZ Spolka
Lýdia Grešáková, SPOLKA
Navrhovaný príspevok na konferenciu (Ne)viditelná města sa venuje činnosti občianskeho
združenia Spolka v postsocialistickom prostredí košických sídlisk Ťahanovce a Železníky na
Slovenska z vlastného pohľadu, ako sociologičky a členky združenia. Pochopenie a aktívne
zapojenie skupín obyvateľov do procesu tvorby mesta a mestského priestoru je jednou z
hlavných motivácií fungovania kolektívu zloženého z architektiek a sociologičiek. Spolka
hľadá nové formy vzájomného porozumenia medzi jednotlivcami a inštitúciami v oblasti
nakladania s verejným priestorom a angažovanosťou občanov, zmenu chápania verejných
statkov. Spôsob, akým hľadajú cestu ako obyvateľov sídlisk vzájomne prepojiť a zapojiť do
aktívneho mestského plánovania svojej štvrte tak, aby im to vyhovovalo, je v tomto prostredí
jedinečným. Prehľadová štúdia o viditeľných aj neviditeľných aspektoch vyjednávania
(dôvod, motivácia, komunikácia, kooperácia, participácia) pri práci združenia s A)
jednotlivými obyvateľmi sídlisk, B) úradníkmi v mestskej správe, C) formálnymi či
neformálnymi zoskupeniami, ktoré sa zapájajú do formovania mesta tak, aby pojalo ich
potreby, či nakoniec, D) študentmi architektúry - sú centrálnym záujmom príspevku.
Spoločne so skúmanou tematikou reflektujem verejný priestor, ktorý je predmetom aktivít
združenia, s ohľadom na historický kontext jeho užívania obyvateľmi na sídliskách a
konceptom práva na mesto. Postsocialistické prostredie skôr budujúce hranice a privátne
priestory sa stretáva s činnosťou kolektívu snažiaceho sa o budovanie mestskej komunity,
ktoré tieto brány otvára (symbolicky aj fyzicky).
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Urban Sanctuary
Hliničanová Veronika, University of the Arts London
Design miest sa stáva v období extrémnej urbanizácie jednou z najaktuálnejších tém
súčastnosti. Každý týždeň sa do veľkomiest prisťahuje viac ako 3 milóny ľudí a tak sa k téme
mestského designu pridávajú otázky nielen ekonomické a architektonické, ale aj duchovné.
Ako ľudia môžu žiť svoju intimitu a spiritualitu v meste, ktoré sa mení na hybrid fyzického
prostredia s digitálnym rozhraním?
Koncept 'smart city' - mesta, v ktorom každý objekt má digiálne rozhranie už nie je ničím
novým. Spolu s meniacim sa prostredím sa však mení aj pohľad na človeka. Z fyzickej osoby
sa stáva akýsi 'digitálny subjekt', ktorý môže byť monitorovaný, sledovaný, kontrolovaný, a
tým pádom komodifikovaný (Graham, 2004). Na druhej strane, umelecko-architektonické
projekty ako Cultural Sauna (Kulttuurisauna Helsinki) a King’s Cross Pond v Londýne prinášajú
nový pohľad na multifunkčné verejné priestory v súčasných veľkomestách a na telesnú
skúsenosť (embodied experience).
'Urban Sanctuary' (Urbánne sanktuárium) je výskumný projekt na Aalto University School of
Arts, Design and Architecture, Helsinki, ktorý sa zaoberá vzťahom sakrálna a telesnosti v
súvislosti s mestským designom a novými technológiami. Snaží sa o vytvorenie novej
architektonickej typológie mestského sakrálneho priestoru, o aktivovanie, alebo umocnenie
duchovného zážitku a prehĺbenie telesných pocitov, myšlienok a návykov. Zameriava sa na
zaplnenie chýbajúcej terminólgie, ktorá by definovala priestor zahrňujúci tak sakrálnu
architektúru ako aj profánne (sekulárne) verejné kúpele. Tento priestor má za cieľ vytvoriť
novú urbánnu senzibilitu, ktorá podporí kreatívnu duchovnú skúsenosť a povzbudí aktivity
ako saunovanie a plávanie v prírodných vodných zdrojoch v centre veľkomiest.
Lokální interakce, integrace a segregace ruských imigrantů v Praze
Ekaterina Ignatyeva, Luděk Sýkora, PřF UK, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje,
Centrum pro výzkum měst a regionů
Příspěvek diskutuje a hodnotí, zda ve vybraných lokalitách v Praze nedochází k segregaci
Ruských imigrantů. Věnuje se proto charakteru lokální integrace a to na základě výzkumu
sociální interakce ruských imigrantů mezi sebou a s majoritní společností. Zkoumán je přitom
pohled cizinců na lokální soužití. Tři lokality byly vybrány na základě vysoké koncentrace
ruských imigrantů a odlišných typů zástavby: Starý Bubeneč ve vnitřním městě, Velká Ohrada
jako reprezentant sídlišť a Nové Pitkovice zastupující nejnovější suburbánní rozvoj. S využitím
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
polostrukturovaných rozhovorů byly v těchto lokalitách dotazováni občané Ruska s cílem
zjistit informace o jejich každodenním životě s důrazem na důvody a způsob výběru lokality k
bydlení, jejich plány do budoucna, místní vztahy s jinými Rusy a soužití s majoritou v lokalitě.
Lokality se mezi sebou liší nejen z hlediska pozice ve městě a typu bydlení, ale také podle
věku, délky a účelu pobytu respondentů, jejich sociálního statusu a budoucí stability v
nynějším místě bydliště. Výzkum vnímání místních interakcí ukázal, že ruští obyvatelé
zkoumaných lokalit jsou každodenně v kontaktu s členy majoritní společnosti i se svými
krajany. Intenzita kontaktu přitom klesá s věkem. Přestože v lokalitách zvýšené koncentrace
ruských imigrantů nedochází k jejich segregaci, výzkum poukázal na tendence víceúrovňové
separace, kde významnou roli, zejména u starších generací, hraje uzavírání se na úrovni
rodiny, které může místní interakci ovlivňovat mnohem výrazněji než meziskupinové
interakce mezi Rusy a majoritou.
Co (ne)víme o sídlištích? Přehledová studie sociologické literatury o
post-socialistických panelových sídlištích
Jana Kočková, FSS MU
Příspěvek shrnuje systematicky ucelený a kritický přehled české i zahraniční literatury věnující
se post-socialistickým panelovým sídlištím, přispívá do diskuse o masovém bydlení v postsocialistickém
městě v rámci urbánní sociologie. Vznikající studie chce odkrýt dobové
tendence v přístupu ke zkoumání sídlišť u sociologických autorů od druhé poloviny 20. století
do současnosti. Dílčím cílem práce je ukázat na diskontinuitu konceptualizace sídlišť a
proměnu nejen ve výběru zkoumaných regionů a zvolených metod ale především témat, na
které se autoři zaměřují (zejména tranzice, privatizace, neoliberalismus, regenerace,
stigmatizace, etnické minority a stárnutí).
Cílem příspěvku není postihnout veškeré vědění o post-socialistických sídlištích, ale ukázat
na produkci a cirkulaci vědění, na vlivy a nálady, které se v české i světové sociologické
literatuře objevují a ovlivňují zaměření na vybrané aspekty bydlení v panelových domech.
Jednotlivé texty jsou hodnoceny i na základě zvolené metody se zvláštním zřetelem na
komparaci a mezinárodní i mezioborovou kooperaci.
„Člověk si zvykne i na šibenici...“ Zviditelňování napětí mezi
teoretickými záměry a praxí bydlení v panelovém domě
Jana Kočková (FSS MU), Terezie Lokšová (FSS MU, Centrum pro teoretická studia, UK)
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Souběžně s počátky masové panelové výstavby na konci 50. let probíhala nesystematická
realizace experimentálních domů, které měly prověřit nová konstrukční řešení a vést k
přípravě nových bytových typů, k čemuž nakonec v této vlně téměř nedošlo. Výsledkem
experimentování s bytovými formami nemělo být pouze technologicky vyspělejší a
efektivnější bydlení. Cílem bylo také vytvořit nové a moderní formy bydlení odpovídající
představám o proměně tehdejšího životního stylu.
Příběh jednoho takového experimentu, zlínského G59, který vznikl na prvním typovém
panelovém sídlišti ve Zlíně, nám umožní ukázat, jak byly tyto teoretické cíle a požadavky
zjednávány v konkrétní praxi socialistické výstavby a bytové politiky – a v jakých podobách
jsou dodnes součástí bydlení. Dům měl podle představ svých projektantů oslňovat
pokrokovou lehkostí, vzdušností, úsporností a moderními prvky. V souvislosti se svou
experimentální povahou, překotným procesem výstavby a využitím inovativních
architektonických prvků a materiálů však čelil mnoha technickým problémům, které si
nakonec vynutily i celkovou výměnu obvodového pláště domu za „plného provozu“.
Studie je založená na rozhovorech s obyvateli domu, na expertních rozhovorech a analýze
dostupných dobových a archivních zdrojů. Navazujeme na implicitní předpoklad dobových
teoretických debat a zkoumáme panelový dům jako technologii, jejíž „fungování“ od svých
uživatelů vyžaduje určité kompetence. Dům díky své experimentální povaze mnohem méně
funguje jako černá skříňka. Tedy v mnohem větší míře zviditelňuje a zpřístupňuje rozmanité
strategie, kterými je zabydlován a udržován v chodu. Tento proces zabydlování je zároveň v
napětí vůči ideovému projektovému záměru, který usiloval o nové, moderní formy bydlení.
„Naše mesto, naše pravidlá“. Podoby spoločenských obyčajov v
prejave sociálnych skupín v mestskom prostredí (na príklade
futbalových priaznivcov v Trnave)
Daniela Kušnierová, Katedra etnológie a mimoeurópskych štúdií, FF, Univerzita sv. Cyrila a
Metoda, Trnava
Mesto tvorí osobitý socio-kultúrny celok. Mestská kultúra sa okrem všeobecne platných a
uznávaných právnych noriem riadi tradíciou zaužívanými spôsobmi spoločenského správania.
Každodenný kontakt a komunikácia medzi obyvateľmi mesta so sebou prináša postupné
utváranie osobitej formy obyčajov. V meste zároveň dochádza k interakciám menších skupín
obyvateľstva, ktoré všeobecne platné formy obyčajov prispôsobujú vlastným potrebám a
záujmom. V posledných desaťročiach sa do popredia dostávajú voľnočasové aktivity spojené
so športovou činnosťou. Šport sa stáva súčasťou každodenného života tak z hľadiska
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
aktívneho športovania ako aj pasívneho sledovania športových podujatí na športoviskách.
Špecifické formy obyčajov spojené s aktivitami priaznivcov športu prenikajú do každodennej
kultúry obyvateľov mesta, bez ohľadu na ich osobný vzťah k športu. Obyčaje sprevádzajúce
správanie sa na športovom podujatí, závisia od konkrétneho športu. Príspevok sa zameriava
na zvyky spojené s prejavom priazne k najpopulárnejšiemu kolektívnemu športu na svete,
ktorým je futbal. Vzniku špecifického druhu obyčajov a ich pomerne rýchlemu a
nekomplikovanému šíreniu vo futbalovom prostredí významne napomohol priestor, v
ktorom dochádza k vzájomnej sociálnej a kultúrnej interakcii medzi priaznivcami futbalu.
Priestor pre interakciu v minulosti zahŕňal výhradne futbalový štadión. Popularita futbalu a
pomerne dobré ekonomické zázemie však rozšírilo priestor vzájomnej interakcie aj za hranice
futbalového štadióna. Vysoké počty pravidelných účastníkov futbalových zápasov umožnili
vývoj pôvodných ustálených foriem obyčajov. Potreba inovácie zaužívaných zvykov, vyústila
k vytvoreniu „nepísaných pravidiel“ rozšírených a platných pre aktívne pôsobiace skupiny
futbalových priaznivcov. „Nepísané pravidlá“ tvoria súbor pôvodných, ako aj reformovaných
obyčajov existujúcich v rámci priestoru, ktorý si futbaloví priaznivci symbolicky nárokujú.
Cieľom príspevku je priblížiť podstatu „nepísaných pravidiel“ a ich vplyv na skupinu
trnavských futbalových priaznivcov ako aj na mestské prostredie, v rámci ktorého pôsobia.
„Pocity plotu“*: normativita, imaginace a ne/viditelnost ve veřejném
prostoru panelového sídliště.
Michal Lehečka, Fakulta humanitních studií UK
Velká panelová sídliště v České republice jsou zpravidla charakterizována svébytnou
urbanistickou morfologií, poměrně stabilní sociální skladbou, monofunkčností (Musil 1985,
2002) a silně přírodním charakterem, který je často ilustrován pojmem město-park
(Oberstein 1980). Specificky „ne/viditelný“ - i když od předchozích charakteristik
neoddělitelný - je vývoj jejich majetkové struktury a koncepce správy zdejších veřejných
prostranství. Složité a neustále se transformující majetkové poměry i různé úrovně politik
správy sídlišť tak dávají vzniknout rozmanitým třením („frictions“, Tsing 2004), jež se odráží v
každodenních režimech sociálního, kulturního ekonomického, materiálního i přírodního
světa sídliště.
Panelové sídliště na periferii Prahy, kde jsem prováděl dlouhodobý etnografický výzkum, ve
svém příspěvku představím jako socio-materiální organismus, jenž byl formován působením
specifické organizace socialistické společnosti, specifickou estetikou, politikou a produkcí
bydlení a post-trasformačními proměnami ekonomiky, majetkoprávních vztahů a pojetí
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
individuality. Působení těchto faktorů se pokusím osvětlit na příkladu vlivu komodifikace
bydlení (Marcuse a Madden 2016) na snahy o privatizaci a sekuritizaci veřejného prostoru.
Na této triádě propojených praktik a jednání současně ozřejmím právě i nejasnost přechodů
mezi viditelným a neviditelným. „Viditelně“ oficiální projevy proměn sídlištního prostředí
totiž často vedou k „viditelným“ reakcím „ne/viditelných“ aktérů. Jinak řečeno, materialitu
sídlištního veřejného prostoru považuji za variabilní kolbiště nenápadného boje
„ne/viditelných“ jednotlivců a skupin o svoje „právo na město“ (Lefebvre 1996, Harvey 2008).
Křoví za opěrnou zdí se stává klubovnou, prostor pod schodištěm improvizovanou ložnicí a
obyčejný plot představuje zeď nářků boje s lokálním sociálním řádem. Zítra už ale může být
všechno jinak. Potencialita prostoru tak osciluje mezi normativními praxemi „provozního
řádu“ sídliště a reaktivními a imaginativními praktikami performovanými některými
„ne/viditelnými“ uživateli jeho veřejných prostranství.
* Termín je vypůjčen z názvu písně českého hudebního uskupení Už jsme doma.
Jak správně dělat občanskou participaci ve městě? Studie českého
ideálu
Terezie Lokšová, FSS MU, Centrum pro teoretická studia, UK
I u nás už občanská participace platí za slibný nástroj dobré městské správy. Zapojování
veřejnosti často probíhá ve formě tzv. participace na pozvání (invited participation), topdown
přístupu, kdy je celý proces organizován a řízen městem či asistující neziskovou
organizací. Neziskové organizace v šíření a realizaci participativních projektů hrají důležitou
roli, neboť tyto techniky propagují, vytvářejí metodiky a standardy, poskytují městům
poradenství, nebo celý proces dodají jako balíček na míru. Různé realizace pak kolují po
seminářích a konferencích jako příklady dobrých praxí. Správně realizovaný proces
participace má přispívat ke zlepšování městské správy. Studia vědy a technologií (STS, např.
Bogner, nebo Lascoumes a Barthe) však upozorňují, že principy participace na pozvání
nereflektovaně stojí na Habermasově konceptu komunikativní racionality. To znamená
předpoklad, že splnění určitých podmínek pro dialog zajistí zúčastněným rovné příležitosti
projevu a prosazování svých postojů a potřeb. Tento koncept však podle STS nepočítá s
nerovnou distribucí komunikačních a vědomostních zdrojů, která může vést k marginalizaci
alternativních pozic a sledování expertního diskurzu. Analýza metodických a propagačních
dokumentů doplněná pozorováním konferencí, seminářů a workshopů věnovaných občanské
participaci sleduje, s jakými podmínkami, předpoklady a cíli pracuje český ideál participace
na pozvání (a tedy dobré městské správy).
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
„Já si prostě chci dát někde ňáký dobrý pivko v příjemný atmosféře“
aneb atmosféra jako centrální kategorie při výběru místa spotřeby
Marta Musilová, Katedra sociologie FF UK
Příspěvek bude navazovat na moji diplomovou práci, která se zabývala rolí estetiky při
posuzování míst spotřeby. Na příkladu pražské čtvrti Nusle, ve které v současné době probíhá
gentrifikace, byl popsán mechanismus výběru místa spotřeby, konkrétně pohostinských
zařízení. Ve chvíli, kdy se obměňuje struktura typů nabízených míst, mohou někteří lidé být
vylučování ze spotřeby nejen na základě ekonomických či prostorových vlivů, ale taktéž na
základě symbolických. Ty se zakládají na pocitech nepatřičnosti, které spočívají na estetické
korespondenci, kterou můžeme chápat jako korespondenci mezi jedincovým habitusem a
estetikou prostředí (Katzig, 2012). Do jaké míry však estetiku jedinci při výběru zohledňují, se
odvíjelo od síly interpersonálních vazeb v místě spotřeby. Tyto dvě složky, estetická a sociální,
tvoří dohromady koncept atmosféry, který se v rámci výzkumu vyjevil jako klíčový. Atmosféru
lze chápat jako multisensorickou, vyjádřenou emočním vztahem k místu a interakcí mezi
vlastnostmi prostoru (materiální či sociální) a žitou zkušeností návštěvníků (Thibaud, 2015).
Atmosféra není ani výlučně subjektivní, ani výlučně objektivní, je dána vzájemnými vztahy
mezi jedincem, materiálnem a dalšími aktéry v prostoru. Tyto složky jsou vzájemně
neoddělitelné. Vzhledem k tomu, že výzkum v sobě spojoval výzkum materiální kultury,
gentrifikace a emocí spojených s místy, bylo použito vizuálního přístupu, konkrétně metody
shooting skriptu (Suchar, 1988) ve spojení s terénními poznámkami a rozhovory, analyzované
pomocí zakotvené teorie (Birks & Mills, 2011). Na základě takto získaných dat příspěvek
zodpoví otázku, jak je atmosféra konstruována a jak se pojí s estetizací a autenticitou
prostoru, protože skrze atmosféru může být uplatňována sociální či politická moc a
atmosféra se tak může stát manipulativní (Bille et al., 2013).
Dohled nad (ne)viditelným: strategie zvládání strachu z města
Robert Osman, Jana Jíchová, Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta MU
Příspěvek se zabývá pociťovaným či prožívaným strachem ve veřejném prostoru. Strach je
sledován z pohledu mladých žen přicházejících z malých obcí do velkých měst studovat
vysokou školu. Naším cílem není reprezentovat tuto zvolenou populaci, ale reprezentovat
všechny možné způsoby, kterými se komunikační partnerky vyrovnávají s tím, co sami chápou
jako strach a ohrožení. Zároveň se na základě jejich prostorové zkušenosti ptáme po
obecnějším vztahu mezi prožívaným strachem a zkušeností s prostorem. Za hlavní metodu
sběru dat byly zvoleny polostrukturované rozhovory. Studentky jsme primárně kontaktovali
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
prostřednictvím vlastní sítě známých, vzorek byl následně doplněn o naše studentky. Celkem
se nám takto podařilo pro rozhovor získat osm komunikačních partnerek studujících různé
obory v Praze, Brně a Olomouci a pocházejících z různých krajů České republiky.
Z empirické zkušenosti komunikačních partnerek vyplynulo, že míra dohledu ani míra
pociťovaného strachu nejsou fixovány ani pouze v prostoru, ani pouze v čase. Jinými slovy
komunikační partnerky se nevyhýbají jenom konkrétním místům, ani jenom konkrétním
časům, ale určitým místům v určitých časech, tedy určitým situacím. Komunikační partnerky
se tak ve snaze snížit míru prožívaného strachu uchylují ke strategiím, které jsou založeny na
způsobech zvyšování dohledu nad situacemi, ve kterých se komunikační partnerky nachází či
mohou nacházet. V jejich výpovědích se nám podařilo identifikovat čtyři takové strategie,
jimiž jsou strategie předání zodpovědnosti, zneviditelnění, zviditelnění a úniku, které i když
nejsou vázány na konkrétní místa, mají své hluboké geografické důsledky. Jedním z těchto
důsledků, na který bychom rádi upozornili a skrze který bychom chtěli výše popsanou
empirickou zkušenost komunikačních partnerek využít pro konfrontaci stávajících teorií o
veřejném prostoru, je schopnost těchto strategií poukázat na neopodstatněnost ideálu
univerzální využitelnosti prostoru, tedy na nepodloženost předpokladu existence jednoho
univerzálního designu veřejného prostoru.
Vizuální nevědomí: vizuální organizace nevizuálního města
Robert Osman, Lucie Pospíšilová (PřF UK), Pavel Doboš; Geografický ústav, Přírodovědecká
fakulta, MU
Příspěvek se zaměřuje na formu, v níž a skrze níž je prostor města organizován. Nejde nám
však o popis struktury určitého městského místa, popis struktury určitého městského
prostoru ani o popis vybraného městského procesu, ale o praktiky, skrze které se městského
prostoru chápeme a skrze které tak i město chápeme. Jednou z těchto organizací, která je
pro vidomého člověka natolik samozřejmou, že se stává nereflektovanou, je vizuálního
organizace městského prostoru. Vizualita či vizuální organizace prostoru se pro vidomého
člověka stává neviditelnou, respektive vidomý člověk je slepý k vizuálnímu formátu
městského prostoru. Z tohoto důvodu se při zviditelnění vizuality městského prostoru a její
následné reflexi obracíme ke zkušenosti, pro kterou není neviditelná, a to ke zkušenosti osob,
které podle svých vlastních slov nevidí. V průběhu let 2014 a 2015 byly provedeny
semistrukturované rozhovory s 18 komunikačními partnery a partnerkami žijícími především
v Praze a Brně. Rozhovory se zaměřovaly na témata orientace v prostoru zapamatovávání si
cest či„ představy“ známých a neznámých prostorů. Pro interpretaci dat pak byl zvolen
poststrukturalitický přístup, ponejvíce vycházející z díla Gillese Deleuze a Félixe Guattariho,
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
konkrétně pak jeho geografická interpretace Marcusem Doelem. Praktiky, které běžně
provádíme s městským prostorem, jako je měření, odhadování či popisování prostřednictvím
úhlů a vzdáleností, kreslení, představování či plánování prostoru z horní pozice jakéhosi
nezúčastněného pozorovatele, přibližování, vzdalování či „zoomování“ prostoru ve vztahu k
jeho pozorovateli, nebo dělení, frázování či střihové strukturování prostoru do vzájemně
oddělených míst, představují nereflektované imanentní způsoby vizuální organizace
městského prostoru. Tato vizuální organizace je běžně neviditelná, protože je součástí
kolektivního nevědomí, které Doel nazývá vizuálním nevědomím. Vizuální nevědomí
segmentuje prostor a zamezuje konzistenci nevizuálních zkušeností. Cílem našeho příspěvku
tak je prostřednictvím odvolání se na zkušenost osob, které nevidí, zviditelnit tuto
neuvědomovanou vizuální organizaci prostoru a nabídnout linii úniku z roviny organizace, jež
dnes definuje převládající uchopování městského prostoru.
Nová sociálně prostorová diferenciace vnějších částí posttransformační
Prahy
Martin Ouředníček, Urbánní a regionální laboratoř, PřF UK
Příspěvek je zaměřen na studium sociálního prostředí a sociálně prostorové diferenciace,
tedy vedle fyzického a člověkem vystavěného prostředí, třetí – neviditelné složky –
městského prostředí. Sociální prostředí je tvořeno sociální strukturou a sociálním klimatem
jednotlivých lokalit ve městě a je na rozdíl od relativně setrvačných fyzických struktur vysoce
dynamickou složkou urbánního prostředí. Příspěvek je zároveň ohlédnutím za urbánním
výzkumem Prahy a měst střední a východní Evropy v post-socialistickém a posttransformačním
období. Z územního hlediska je věnován především vnějším částem města –
sídlištím a suburbánní zóně. Článek nejprve diskutuje relevanci západních teoretických a
metodických konceptů a post-socialistické paradigma výzkumu města. Následně přináší tři
příklady napětí mezi teoretickými koncepty segregace, sociální bydlení a suburbanizace.
Cílem článku je dokumentovat omezenou schopnost některých západních urbánních
konceptů a metodik pro výzkum měst střední a východní Evropy a nabídnout možné
alternativy výzkumu „nové sociálně prostorové diferenciace“ s ohledem na specifika
fyzického a sociálního prostředí vnějších částí našich měst. Za novou sociálně prostorovou
diferenciaci považujeme procesy a jevy, které se objevily nově po roce 1989, ať již následkem
transformačních post-socialistických procesů nebo regionálních, evropských a globálních
procesů. Příspěvek je založen na empirickém výzkumu Prahy a jejího metropolitního regionu,
využívá příklady recentního výzkumu segregace, rozvoje sídlišť a suburbanizace.
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Kulturně eko-antropologická typologie města
Vilém Pařil (Katedra regionální ekonomie a správy ESF MU), Eva Jourová (UEE, FF MU)
Město Brno si podobu, v jaké jej známe dnes, získávalo od roku 1919, kdy na základě projektu
Velké Brno bylo dle zákona 213/1919 přidruženo k Brnu dalších 23 obcí, přičemž tento proces
se prostřednictvím suburbanizace v podstatě obnovil po roce 1990. Brno tak mění svou
podobu a charakteristické prvky, které si jednotlivé přidružené části/obce sebou do
aglomeračního svazku přinášejí, můžeme v některých případech pozorovat ještě dnes. Tyto
charakteristické vlastnosti městských částí, odkazují na životy různých lidí i odlišných
společností, na způsob jejich obživy, jejich status, ale i na zastoupení většinové či minoritní
společnosti. Některé lokality si navzdory velmi rychlému stavebnímu vývoji zachovávají svého
genia loci, jiné jej mění, další ztrácí. Cílem příspěvku je identifikace brněnských městských
částí dle jeho „genia loci“ podmíněného socio-kulturními, urbánními i environmentálními
determinanty dané lokality s rozlišením rázu nejen venkovského, příměstského či městského,
ale především zohlednění rázu kulturně-historického, socio-antropologického či regionálněekonomického.
Právě kombinace těchto různých pohledů umožňuje nalézat reálné příčiny
odlišného vývoje zdánlivě velmi podobných lokalit provázaných obdobným historickým
osudem, ať už jde o obce s osudem městské části „panelového sídliště“ či o samotné
„nejednotné“ historické jádro nebo v současné době se formující „satelitní“ suburbii. K
dosažení výše uvedeného cíle je využito přístupu rešeršního z hlediska hledání alternativních
přístupů ke studii měst, dále pak i přístupu analytického založeného na zdrojích
sekundárních, a to s důrazem na geografickou formu výstupu. Dalším výstupem je
identifikace možného kvalitativního výzkumu navazujícího právě na mapování vývoje „genia
loci“ v brněnských částech.
Městská chudoba afrických metropolí
Linda Piknerová, Katedra politologie a mezinárodních vztahů, FF ZČU v Plzni
Jedním z významných témat soudobého světa je rostoucí počet obyvatel rozvojových zemí,
kteří v řadě případů volí pro svůj život městské prostředí. V důsledku migračních procesů z
venkova do měst vzniká fenomén městské chudoby, která je nejvíce koncentrována v tzv.
slumech ležících v okrajových částech velkých měst. Regionem výrazně postiženým vznikem
slumů je Afrika, která zaznamenává v posledních letech dramatický nárůst počtu městských
obyvatel, což je třeba dávat do souvislosti jak s demografickými trendy, tak rostoucím
hospodářstvím mnoha afrických zemí. Odhady hovoří o tom, že v letech 2010-2030 přibude
v nigerijském Lagosu každou hodinu asi 77 lidí, v konžské Kinshase 61 lidí, v keňském Nairobi
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
21 lidí atd. Je tedy evidentní, že nárůst počtu městského obyvatelstva představuje jeden z
významných trendů soudobého rozvoje Afriky. Obyvatelé žijících v okrajových čtvrtích však
zpravidla žijí mimo oficiální systém veřejné správy, což vede k rozvoji mnoha paralelních
poloformálních struktur, jejichž prostřednictvím jsou zajišťovány místním obyvatelům
nejrůznější služby (telefonní, dopravní apod.). Tyto struktury přitom pokrývají aktivity, které
by měl plnit stát, jenž je však v řadě afrických států neschopen uspokojovat potřeby místního
obyvatelstva. Můžeme tak tvrdit, že struktury působící v městských slumech často nahrazují
nefunkční státní struktury, které nejsou schopny zajišťovat veřejné statky. Zamýšlený
příspěvek má za cíl představit problematiku městské chudoby v subsaharské Africe a přiblížit
specifika vybraných afrických metropolí s ohledem na rozvoj poloformálních struktur.
Příspěvek má ukázat, jaké instituce se rozvíjejí v prostředí, které není státem regulováno a ve
kterém stát není schopen uspokojovat potřeby obyvatel. Navzdory absenci fungujících
státních struktur totiž vidíme, že v prostředí afrických slumů dochází k poskytování
nejrůznějších služeb, které však nejsou navázány na schopnosti státu, nýbrž na aktivitu
jednotlivců.
Boj o město uchvácené soukromými zájmy: role občanského aktivismu
v demokratizaci českých městských samospráv
Michaela Pixová, Institut sociologických studií, FSV UK
Od počátku poslední světové ekonomické krize začala česká občanská společnost ve zvýšené
míře aktivně reagovat na snižující se legitimitu české politické reprezentace, a to nejen na
úrovni státu, ale také na úrovni městských samospráv. Jednotlivci i různé aktivistické skupiny
a iniciativy se přitom kriticky vyjadřují k stávajícímu stavu městského rozvoje, plánování a
politik, které víc než veřejnému zájmu slouží především zájmům politických stran spřažených
s netransparentním biznysem. Ve svých snahách prosazovat zájmy občanů a zabránit
projevůma kořistnického přístupu místních samospráv k městskému prostředí se přitom
potýkají s mnoha překážkami, jejichž příčinou jsou jak vliv soukromých zájmů na rohodování
o městě, tak i nedostatečně rozvinuté vztahy mezi občany a veřejnými institucemi.
Příspěvek těží ze dvou článků, které se tímto tématem zabývají. První z nich se zaměřuje na
analýzu strategií, které aktivisté používají ve snaze zlepšit přístup městských vlád k jimi
spravovanému městu, a na potenciál těchto strategií překonat překážky, s nimiž se aktivisté
ve svém úsilí potýkají. Druhý se soustředí na fenomén, kdy aktivisté reagují na silnou
politickou rezistenci vůči budování dlouhodbějších vztahů s občany pomocí vlastní
kandidatury do městských samospráv. Tento fenomén je podroben analýze diskurzů a rámců
používných aktivisty působícími ve veřejné správě, které jsou ve většině případů
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
reformátorské, apolitické, a nekritické k současnému nastavení hegemonních tržních a
mocenských vztahů. Tento přístup je pak hodnocen z hlediska jeho potenciálu vymanit město
z jeho uchvácení soukromými zájmy ve specifickém prostředí post-komunistické a v
kapitalismu pevně ukotvené společnosti.
Různá města na jednom místě: městský prostor jako asambláž
Hana Porkertová, FSS MU
Ve svém příspěvku vycházím ze zkušenosti nevidomých lidí, s nimiž jsem vedla
nestrukturované rozhovory, s městským prostorem. Rozkročení celého mého výzkumu bylo
značně široké a já budu hovořit o třech tématech, které se vzájemně proplétají v zažívání
města – o orientaci v prostoru, zraku/vizualitě a vědění. Vytváření trasy i „obrazu“ města
sleduji na třech specifických propojeních – s vodícím psem, s bílou holí a s vidícím člověkem.
S každým z těchto spojení se trasa a město dělá, zažívá a vypadá jinak a sledují se odlišné
linie. Jako analytický nástroj používám poststrukturalistický přístup Gillesa Deleuze a Félixe
Guattariho a jejich pojetí asambláže, díky které lze město, trasu i zkušenost uchopit jako
proměnlivé na základě heterogenních spojení, která ji utvářejí, a ANT (actor-network theory)
Bruno Latoura, který přesvědčivě ukazuje, jak v sérii transformací a překladů putují, ztrácejí
se a získávají se informace – některé ze starých kvalit se v tomto průběhu ztrácí, ale nové
získávají. To, že mí komunikační partneři a partnerky „nevidí očima“, tak neznamená, že by
se z jejich zkušenosti a zažívání města zcela vytratila vizualita, přestože přeměněná sérií
transformací. Vedle analýzy „různých“ měst a tras, které přece vyjadřují jedno místo např. na
mapě, tak v příspěvku problematizuji koncept „viditelnosti“ i „viděnosti“, které nejsou nutně
navázány na zrak a fyzickou schopnost vidět očima.
Nicnedělání ve městě
Pavel Pospěch, FSS MU
Sociálněvědní výzkum měst se pyšní dlouhou tradicí výzkumu toho, co lidé ve městě dělají,
kde, kdy a proč to dělají, jak svou činnost legitimizují a jak se v jejich aktivitách odráží to, že
se odehrávají ve městě. Vedle této výzkumné linie však můžeme postavit i tradici jinou,
jejímiž hrdiny jsou ti, kteří nedělají nic. Lidé bez cíle, kteří se městem jenom tak poflakují,
postávají a posedávají, mají v sociálněvědním výzkumu moderních měst daleko větší roli, než
by se zdálo.
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Ta začíná nejpozději postavou Flaneura a pokračuje buržoazním odsouzením „pouličních
existencí“, s nímž se na přelomu 19. a 20. století musely vyrovnávat zejména ženy. Po druhé
světové válce se problémem městského nicnedělání z hlediska smyslu a legitimity jednání
zabývají sociální psychologové a interakcionisté. Určitou rehabilitaci nicnedělání lze vyčíst v
argumentaci představitelů Nového urbanismu v souvislosti s jejich důrazem na oživení
městského prostoru a jeho pobytové funkce. Na konci 20. století dochází k proměně správy
měst směrem ke kriminalizaci přestupků a subkriminálního jednání. Nové městské politiky
rozostřují rozdíly mezi občanským a trestním právem, a právě posedávání, postávání a
nicnedělání se v mnoha případech stává předmětem represe a exkluze.
Různost rámců, do nichž je nicnedělání zasazováno, není nahodilá. Je odrazem širších
protikladů městského života a západní městské modernity obecně. Idealizace produktivní
práce zde naráží na idealizaci estetického pohledu [gaze], představa individuální svobody a
anonymity velkoměsta naráží na závazky vůči interakčnímu řádu.
Jak (ne)viditelnost migrantů utváří městské prostředí? Postřehy z
tradiční a nové imigrační země
Ivana Přidalová, Urbánní a regionální laboratoř, PřF UK
Přestože se stávají cílem mezinárodní migrace teprve v posledních dvou dekádách, sdílejí
současná česká města mnoho společného se svými protějšky ve Velké Británii, jež má s
usazováním cizinecké populace podstatně bohatší zkušenosti. Výzvu v kontextu obou zemí
představuje zejména nedávný nárůst etnické heterogenity obyvatelstva. Jedním z klíčových
aspektů podobnosti a zároveň rozdílnosti mezi nimi je (ne)viditelnost imigrantů ve městech,
odrážející se ve veřejném diskurzu i v podobě institucionálních reakcí (či jejich absence) na
migraci, jež přitom mohou mít podstatné dopady na podobu městských lokalit a života jejich
obyvatel. Tento příspěvek usiluje o pochopení, jak současná mezinárodní migrace přispívá k
utváření městských lokalit a zajímá se při tom, jak se na této změně podílí různá míra
„viditelnosti“ (ale i slyšitelnosti) migrantů v očích široké veřejnosti a klíčových místních
aktérů. Příspěvek je založen na kombinaci výzkumných metod, dominantně přitom čerpá z
výzkumu provedeného v letech 2016-2017 ve vybraných českých městech a v anglickém
Sheffieldu prostřednictvím rozhovorů s významnými místními aktéry. Přispívá tak k poznání
lokálních dopadů migrace, jimž v dosavadním výzkumu nebyla věnována dostatečná
pozornost, a zároveň přináší jejich komparaci ve dvou odlišných, a přitom podobných,
geografických kontextech.
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Mestské multikultúrne festivaly: medzi zviditeľňovaním a
participáciou menšín
Ivana Rapošová, FSS MU
Svetové metropoly zaznamenala v posledných rokoch nárast multikultúrnych festivalov a
podujatí, ktoré za pomoci kultúry usilujú o budovanie tolerancie k etnickej diverzite. Tento
fenomén mnohí sociálni teoretici kriticky označujú ako festivalizácia kultúry a konzumácia
etnicity. Existujú však i hlasy, ktoré festivalom pripisujú schopnosť podporovať občiansku a
kultúrnu participáciu menšín a budovať pocit solidarity v komunite. Vo vzťahu k
marginalizovaných skupinám tak kultúrny aktivizmus prináša sféru možností, ale zároveň aj
sféru rizík. V tomto príspevku s pomocou teórie symbolických hraníc (Jaworsky 2016)
ukážem, ako občianski aktéri usilujú pomocou festivalu o zviditeľňovanie marginalizovaných
skupín a pretváranie hraníc v spoločnosti smerom k ich väčšej otvorenosti. Pozornosť bude
venovaná predovšetkým kritickému zhodnoteniu stratégií zviditeľňovania a ich vzťahu k
podpore aktívnej participácie menšín. Napriek tomu, že sa jedná o dva deklarované ciele
mnohých festivalov a kultúrnych podujatí, medzi týmito dvoma stratégiami existuje
problematický a konfliktný vzťah. Príspevok čerpá z etnografického výskumu bratislavského
festivalu Fjúžn a viedenského festivalu WienWoche realizovaného v rokoch 2016 a 2017.
(Ne)viditeľné mestá, (ne)viditeľné migrantky: Au pair v globálnom
meste
Zuzana Sekeráková Búriková, FSS MU
Podľa Saskie Sassen (2003) je najímanie pracovníčok v domácnosti (pestúnok, upratovačiek,
gazdiniek, či au pair) spojené s dvoma dynamickými konfiguráciami. Prvou konfiguráciou sú
cykly prežitia v krajinách tretieho sveta, z ktorých väčšina pracovníčok v domácnosti
pochádza, druhou sú globálne mestá prvého, v ktorom tieto pracovníčky pracujú.
Ekonomické procesy, prebiehajúce v globálnych mestách vytvárajú dopyt po pracovníčkach
v domácnosti. Tieto procesy ich však zároveň zneviditeľňujú (Sassen 2003: 255). V tomto
príspevku sa 1. zamyslím nad rôznymi aspektami viditeľnosti a neviditeľnosti pracovníčok v
domácnosti v globálnych mestách, 2. ukážem, ako konkrétna skupina migrantiek pracujúcich
v domácnostiach takéto mesto obýva a používa. Vychádzať budem z etnografického výskumu
slovenských au pair v Londýne.
Najprv vysvetlím, ako špecifiká práce v domácnosti (sú umiestnené v súkromí domova, nie sú
konceptualizované ako „skutočná“ práca, majú neformálny charakter) vyúsťujú v
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
zneviditeľnenie práce pracovníčok v domácnosti na úrovni domácností, ale aj politík,
týkajúcich sa ochrany zamestnancov. Potom sa sústredím na to, ako au pair aktívne narábajú
so svojou viditeľnosťou a neviditeľnosťou v hostiteľských domácnostiach. V ďalšej časti
ukážem, ako chladné vzťahy so zamestnávateľmi a časté vykorisťovanie vedú k tomu, že sa
au pair nesústreďujú na vzťahy s hostiteľskými rodinami, ale investujú do vzťahov v rámci
československej komunity v Londýne a popíšem ich skúsenosti s mestom. Zameriam sa
pritom na dynamiku života v okrajových mestských štvrtiach, kde au pair žijú (4.–6. zóna
metra) a na ich cesty za nákupmi a zábavov.
Brno jako queer metropole?
Ondřej Šerý, Michal Pitoňák, Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, MU
Jednou z méně viditelných, možná spíše přehlížených, stránek Brna je jeho podoba jakožto
„queer metropole“. Brno patřilo mezi nejliberálnější města, která poskytovala prostor
sexuální rozmanitosti, včetně diskuze na poli práv sexuálních menšin již v období první
republiky. Ačkoliv bývá v rámci „LGBT komunity“ zdůrazňováno především výsadní postavení
Prahy, Brno je již přinejmenším od roku 1989 ekvivalentním sexuálně-geografickým centrem
Česka. Vznikaly zde různé gay a lesbické iniciativy, začal zde fungovat první otevřeně
inzerovaný český gay podnik (U Rudolfa), městem prošel první český „queer průvod“, má zde
kořeny největší český queer filmový festival Mezipatra i další kulturně-společenské akce s
celonárodním „queer významem“.
Cílem našeho příspěvku je s pomocí kombinace kvantitativních a kvalitativních metod
identifikovat současná místa a prostory spjaté s brněnskou ne-heterosexuální komunitou a
kontextualizovat je v rámci širšího pohledu geografií sexualit. S využitím dostupných
informací na internetu a v subkulturním tisku, a především na základě semi-strukturovaných
rozhovorů s klíčovými informanty (představiteli neziskového sektoru věnujícího se LGBT
komunitě, organizátory „queer aktivit“ a majiteli či provozovateli „LGBT podniků“), jsme
zmapovali brněnské “LGBT podniky“ i další prostory spjaté s brněnskými queer geografiemi
sexualit.
Mezi naše hlavní zjištění patří identifikace společných rysů brněnských „LGBT podniků“,
objasnění jejich značné časoprostorové nestability, fyzické i vizuální nenápadnosti (využití
queer symboliky), charakteristika queer klientely těchto podniků, stanovení významnosti
queer kybersocializace a specifická časovost „queer aktivit“ nebo prostorová koncentrace
„queer materiality“ v určitých částech širšího centra města.
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Hodnotová zmena v zázemí Bratislavy ako dôsledok suburbanizácie:
analýza volebného správania
Pavel Šuška (Geografický ústav, SAV), Martin Šveda (Prírodovedecká fakulta UK v Bratislave,
Katedra regionálnej geografie, ochrany a plánovania krajiny), Vladimír Krivý (Geografický
ústav, SAV)
Mestské a vidiecke prostredie sú často vnímané ako v mnohom odlišné sociálne svety s
vlastným nastavením ekonomických, sociálnych a kultúrnych vzťahov. Jedným zo stretov
týchto svetov by potom boli priestory prebiehajúcej suburbanizácie, ktorá práve premieňa
vidiek v zázemí našich najväčších miest. V príspevku sa zameriame na zmeny v politickom
správaní obyvateľov v súvislosti s týmto procesom, v rámci ktorého sa transformuje nielen
fyzické prostredie prímestských sídiel, ale výrazne mení aj sociálne a kultúrne charakteristiky
miestnej populácie. Využitím dát z volieb do NR SR v rokoch 1998 a 2016 budeme sledovať
najmä zmeny podpory „najmestskejších“ strán, ktoré do istej miery odrážajú meniacu sa
sociálnu štruktúru v tomto dynamickom priestore. Aj keď sa príspevok zaoberá len jedným
špecifickým aspektom suburbanizácie, domnievame sa, že pochopenie a interpretácia zmien
vo volebnom správaní predstavujú časť skladačky komplexnej sociálnej a kultúrnej premeny
zázemia miest.
Regionálne typy suburbánneho rozvoja: porovnanie zázemia
Bratislavy a Brna
Martin Šveda (Prírodovedecká fakulta UK v Bratislave, Katedra regionálnej geografie,
ochrany a plánovania krajiny), Petr Dvořák (Ústav geoniky AV ČR), Michala Sládeková
Madajová (Geografický ústav SAV)
Pod vplyvom suburbanizačných procesov prechádza zázemia Bratislavy a Brna výraznou
transformáciou. Viaceré tendencie naznačujú, že v zázemí oboch miest sa formujú špecifické
zóny, so vzájomne odlišnou socio-ekonomickou skladbou prisťahovalcov. Niektoré z nich sú
zreteľne identifikovateľné (napr. luxusné rezidenčné zóny v atraktívnom prírodnom
prostredí), na charakter iných poukazujú len nepriame indície. Príspevok analyzuje zázemie
Bratislavy a Brna z hľadiska štruktúry migrantov a bytovej výstavby, s cieľom identifikovať
základné dimenzie sociálno-priestorovej diferenciácie suburbánnych lokalít. V analýze
vychádzame z prístupov faktorovej ekológie, ktorá sa usiluje odhaliť základné dimenzie
sociálno-priestorovej štruktúry a zhlukovej analýzy, prostredníctvom ktorej sa pokúšame
identifikovať podobné zoskupenia a jednotlivé obce zaradiť do relatívne homogénnych
celkov – regionálnych typov suburbánneho rozvoja. V príspevku diskutujeme rozdielne
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
prejavy suburbanizácie v Bratislave a v Brne s cieľom prispieť k hlbšiemu poznaniu síl a
procesov, ktoré rozhodujúcim spôsobom formujú sociálno-priestorovú štruktúru zázemia
postsocialistických miest v súčasnosti.
Rezidenční transformace a gentrifikace dolních Holešovic
Jan Sýkora, Přírodovědecká fakulta UK
Příspěvek analyzuje proměnu pražské čtvrti dolní Holešovice v rámci identifikovaných znaků
gentrifikace. Dolní Holešovice představují dynamicky se transformující oblast vnitřního města
Prahy, kde v posledních přibližně dvaceti letech dochází k významné rehabilitaci fyzického
prostředí a výstavbě nových rezidenčních objektů. Příspěvek s použitím konceptu
(postsocialistické) gentrifikace hodnotí proměny fyzického stavu budov a změny sociální
statutu obyvatel v konkrétních lokalitách. V kontextu rostoucí rezidenční atraktivity je
hodnocena migrační obměna populace a vývojové tendence trhu s bydlením zejména v
souvislosti se změnami právního užívání bytů.
První část práce využívá kvantitativní data (domovní a bytový fond, demografické a
socioekonomické charakteristiky obyvatelstva, údaje o stěhujících) na mikroúrovni
statistických obvodů a jednotlivých budov. Za použití proměňujících se hodnot lokalizačního
kvocientu a metod deskriptivní statistiky jsou identifikovány nejintenzivněji se transformující
rezidenční lokality a popsány sociální a fyzické proměny. Následně se práce pomocí
doplňujících polostrukturovaných rozhovorů s představiteli veřejné správy a realitního trhu a
diskuzí relevantní literatury snaží odhalit podmiňující mechanismy a hybatele popsané
rezidenční transformace.
V dolních Holešovicích probíhají procesy do určité míry připomínající gentrifikaci; dochází k
rekonstrukci domovního fondu a zvyšuje se sociální status obyvatel. Popsané proměny jsou
však velmi různorodé a nejvýrazněji se projevují v oblastech nové rezidenční zástavby.
Zároveň nebyla prokázána přítomnost výraznější obměny a vytlačení obyvatel především v
návaznosti na specifické majetkoprávní vztahy užívání bytových jednotek v
postsocialistických městech, které do určité míry zadržují významnější rozvinutí procesu
gentrifikace. V dolních Holešovicích spíše dochází k prolínání více procesů, mezi něž patří
incumbent upgrading a new-build gentrification.
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Město, vkus a kulturní kapitál: pražský prostor očima studentů
Univerzity Karlovy
Ondřej Špaček, Fakulta humanitních studií UK
Neviditelné vrstvy měst se skrývají v očích, či spíše v hlavách lidí, jejich obyvatel. Kognitivně
kulturní přístup inspirovaný sociologií Pierra Bourdieu (viz např. Lizardo&Strand 2010) nám
umožňuje porozumět, jak mohou být tyto zdánlivě osobní a jedinečné perspektivy
jednotlivých obyvatel ve skutečnosti sociálně strukturované a sdílené. Stejně jako estetické
hodnocení hudby, filmu či literatury je projevem sociálně zakotveného habitu, i ve vztahu k
různým aspektům města, k městským prostorům či ke čtvrtím hrají osvojené dispozice
klíčovou roli. Prostorové struktury města lze analyzovat jako součást širšího pole kulturních
významů (Savage 2012, Hanquinet 2012, Richer 2015), jejich diferencované interpretace si
přitom nejsou rovny. Široce institucionalizované procesy posvěcují určité formy vkusu, určité
estetické soudy jako legitimní, jiné naopak jako nelegitimní, neoceňované či dokonce hodné
odsuzování.
Příspěvek se pokusí výše uvedené propozice demonstrovat prostřednictvím dat z rozsáhlého
výzkumu kulturních zájmů a aktivit studentů Univerzity Karlovy. Budu hledat souvislost mezi
dimenzemi kulturního prostoru studentů, vymezeném zejména empiricky definovanou osou
kulturního kapitálu, a tím, jaká místa ve městě studenti považují za zajímavá a proč. Analýza
poukáže na to, jaké prostory jsou blízké držitelům kulturního kapitálu, tedy aktérům, které
mohou mít výrazně vyšší kompetence v mobilizaci kulturních zdrojů při debatách o současné
i budoucí podobě města.
Programové sekce
*KOMU PATŘÍŠ, MĚSTO?
Koncept a organizace: Luděk Sýkora
„Whose City?“ se téměř před půl stoletím ptal Ray Pahl, když upozorňoval na roli urbánních
manažerů a gatekeeperů, plánovačů, politiků a úředníků v utváření a proměnách sociálněprostorové
organizace měst. O dvě desetiletí později už svět válcoval neoliberalismus.
Dalekosáhlé posuny v distribuci moci měnící krajinu měst promptně zachytil David Harvey
slovy v titulu článku z roku, kdy u nás padla železná opona: „From Managerialism to
Entrepreneurialism“. Vítězství demokracie bylo doprovázeno globální expanzí trhu bez
přívlastků. Není divu, že jedním z nejvýznamnějších konceptů urbánních studií nového
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
milénia se stalo právo na město, „Rigth to the City“. S kořeny v práci Henryho Lefebvra z
konce revolučních šedesátých let dnes trefně a komplexně vyjadřuje kritický náhled
současných generací na distributivní a procesní nerovnosti a nespravedlnosti dnešního
kapitalismu.
Nešlo ale jen o století dramatických společenských transformací, které zanechávají
nesmazatelné stopy na tvářích našich měst. Ve stejnou dobu proti racionální tržnědistributivní
logice městských modelů Chicagské školy a neoklasické land use teorie, povstala
alternativa společensky kritického narativu politické ekonomie, upozorňující na
všudypřítomnou nerovnost a konflikt o moc při přisvojování si města. Post-strukturalismus
otevřel perspektivy urbánních studií k moci reprezentací a diskursivních praktik. Postkoloniální
kritika hegemonních diskurzů západu pak předestřela agendu nových urbánních
studií odjinud.
Letošní brněnská konference volá po „vlastní reflexi toho, jaký obraz měst ve své práci“
vytváříme. Zdůrazňuje, že „na jedno město je možné dívat se mnoha způsoby, soustředit se
na jeho různé stránky. … Perspektivy aktérů se přitom různí, ba dokonce mohou být v
konfliktu. … některé jeho reprezentace jsou viditelné méně než jiné.“ „Tato nestejná
viditelnost různých stránek města je zřejmá jak v politickém diskurzu [tak] v expertním poli
urbánních studií“. Panelová diskuse nabízí debatu organizovanou kolem následujících otázek:
Komu patří město v reálném životě? Komu patří město v akademických obrazech a
diskurzech? Jaké (osobní, disciplinární, společenské) priority do akademických reprezentací
promítáme? Jak dalece námi vytvářené obrazy mají moc měnit reálně město?
Panelisté: Lucie Doleželová, FA ČVUT Praha, Petr Gibas, SoÚ AV ČR, Kateřina Janků, FSS MU
Brno, Michal Lehečka, Anthropictures, Praha, Michaela Pixová, FSV UK Praha, Pavel Suška,
GÚ SAV, Bratislava, Laco Toušek, FF ZČU Plzeň, Lukáš Vacek, FA ČVUT Praha, Barbora Vacková,
FSS MU Brno
*RAPID RE-HOUSING A (NE)BYDLENÍ CHUDÝCH V BRNĚ
90 minutový blok zaměřený na problematiku (sociálního) bydlení v Brně. Blok organizuje
výzkumný tým projektu Rapid Re-housing (Štěpán Ripka, Eliška Černá, Petr Kubala). Blok je
koncipován jako diskusní. Po úvodních krátkých prezentacích bude následovat diskuse v délce
zhruba 45 minut.
Vědecká reflexe projektu Rapid Re-housing
Eliška Černá, Štěpán Ripka, Petr Kubala
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Projekt „Rapid Re-Housing“ (dále RRH) se zasazuje o ukončení bezdomovectví rodin s dětmi
ve městě Brně. Cílem evaluace a výzkumu je ověřit metodu RRH se zaměřením na proces
implementace a analýzu dopadů. Prezentace se věnuje praktickým otázkám, jak
randomizovaný kontrolní experiment probíhá u 50 intervenčních a 100 kontrolních rodin:
stratifikace, losování, sběr vstupních dat, sběr dat týkajících se efektů a dopadů, triangulace
metod apod. Diskutovat budeme aktuální výzvy projektu, které evaluaci a vyzkum ovlivňují,
a jejich možná řešení. V době prezentace bude k dispozici analýza výchozího stavu a první
postřehy z průběžné kvalitativní evaluace.
Projekt RRH pohledem terénních sociálních pracovníků
Adam Fialík
Projekt RRH má již rok od nastěhování prvních rodin (1. 9. 20016). Příspěvek se v první části
zaměří na aktuální situaci rodin, které využívají sociálních služeb při hledání bydlení. Na tomto
pozadí pak představí základní principy přístupu Housing First nejenom v teorii, ale zejména v
praktickém využití v projektu Rapid Re-Housing. Pozornost bude zejména věnována
aplikované sociální práci, systému přizpůsobování služby klientům a procesu párování. V
poslední části pak kriticky zhodnotí některé obtíže, které klienti projektu zažívají a pokusí se
z nich vyvodit doporučení pro další možný rozvoj podobných projektů nebo práce s lidmi v
systému sociálního bydlení obecně.
*SOCIOLOG V ATELIÉRU
Tato tematická sekce je zaměřena na v posledních letech stále se rozvíjející fenomén vzájemné
inspirace sociologie a architektury, respektive s městským prostorem a v městském prostoru
operujících kulturních aktivit. Přináší některé z mnoha příkladů existujících prolínání a
diskutuje specifičnost vztahu sociologie a města na poli hmotových realizací s kulturním
nábojem. Zároveň poukazuje na fenomén zjitření reflexivního potenciálu obyvatel měst skrze
komentované procházky, happeningy a diskuse a workshopy doprovázející komunitní
plánování a roli sociologického řemesla v těchto aktivitách. Zaměříme se na to, jak
sociologicky formulovaná myšlenka cestuje z vědeckých pojednání ven do městského
prostoru, a jaký je její konkrétní odraz v navrhovaných realizacích.
Název sekce je inspirován knihou Olivera Sackse Antropoložka na Marsu (1995) a pohrává si,
stejně jako Sacks v názvu své popularizační knihy, s tvůrčím potenciálem převracení
genderových rolí, které jsou, ať již chtěnou, nebo implicitní, součástí našich vědeckých aktivit.
Moderuje: Rostislav Koryčánek
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Světlá je ta tmavá! Zviditelňování feministických myšlenek ve městě
Blanka Nyklová, NKC – gender a věda, SOÚ AV ČR, v.v.i.
Současná nová vlna protifeministických – „anti-genderových“ – nálad a aktivit přinesla
oživení narativů, které označují určité feministické myšlenky za import vnucovaný „zvenčí“,
primárně ve smyslu nechtěného diktátu „nepřirozeného“ přepisování ženské a mužské role
a mocenského postavení ve společnosti (Heinrich Böll Foundation 2016, Kuhar, Paternotte
2017). V prostoru střední a východní Evropy tyto narativy rezonují s argumentací používanou
proti feministickým teoriím v 90. letech 20. století. Paradoxně v rámci transnacionálních
genderových studií korespondují se zneviditelňováním významu místní historie ženského
hnutí a feminismu, které do určité míry stále přetrvává, jak je to patrné například z kurikul
genderových kurzů (Wöhrer 2016). Jako takové jsou protifeministické narativy cenným
výukovým materiálem a zároveň je možné je využít pro výklad obsahu oboru v kontrastu s
jeho účelovými dezinterpretacemi. Město, v případě tohoto příspěvku konkrétně Praha,
nabízí řadu možností k popularizaci feministických myšlenek prostřednictvím zpřítomnění
materiálních připomínek místních historických snah o ženskou emancipaci.
Cílem příspěvku je představit metodu seznamování různých cílových skupin s historií a
obsahem myšlenek a témat ženských a feministických hnutí, a genderových studií
prostřednictvím procházek po městských památnících, hřbitovech a budovách. V případě
Prahy je možné mluvit o ne/viditelnosti těchto myšlenek, přes to, že kolem připomínek jejich
nositelek a nositelů každodenně procházíme a používáme je jako orientační body či místa
setkání. Motivací pro toto "objevování" viditelného jsou zmíněné přežívající představy o
cizosti feministických myšlenek v českém prostředí a potřeba je zpochybnit. Příspěvek je
prakticky orientován s konkrétními příklady z výuky i popularizačních procházek po pražském
širším centru.
Myšlenka v hmotě
Kateřina Sidiropulu Janků
Příspěvek představuje zkušenosti prolínání pole sociologické analýzy a interpretace
městského prostoru s architektonickými a uměleckými realizacemi, a to ve třech časových
rámcích, před při a po realizaci. Příklady jsou spolupráce na přípravě architektonických
návrhů pro městskou část Brna v ateliéru na Katedře urbanismu TUL na jaře 2017, realizace
tematické knihy o městském parku v Ostravě v Ateliéru grafického designu OU na jaře 2017
a sociologické reflexe výtvarného projektu Sousedé realizovaného studenty Fakulty umění a
designu UJEP ve spolupráci s galerií transitdisplay v zimě 2016.
Komunikace sociologie se sociálními poli architektury či umění se kvalitativně liší od
komunikace uvnitř sociálně-vědného pole, nebo od komunikace se sociálním polem
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
samosprávy a veřejné politiky. Namísto vyjednávání přesvědčivosti a užitečnosti myšlenky či
moderace veřejnosprávních realizací a legislativních úprav se zde představované interpretace
a koncepty odráží v hmotových řešeních, ať již se jedná o stavební realizace či umělecké
předměty a gesta.
Americký filozof Arthur Coleman Danto přinesl do teorie umění koncept transfigurace,
představil jej v jeho nejznámější knize The Transfiguration of the Commonplace (1984).
Koncept transfigurace vyjadřuje přeměnu předmětu běžného užití v umělecký objekt. V
diskusní části mého příspěvku se na koncept transfigurace podívám ve vztahu se sociálněvědným
diskurzem. Co přesně architektovi či umělci přináší střet se sociologickým diskurzem
před, při nebo po tvorbě architektonického návrhu či uměleckého gesta? Jedná se o instpiraci
jako každou jinou, nebo je sociálně-vědný diskurz, který se zrodil v procesu modernizace a
společenské transformace s tímto procesem související, v něčem specifický?
VIZUÁLNÍ <---> VERBÁLNÍ
Zdeňka Němcová Zedníčková, FUA TUL
Příspěvek se zabývá popisem spolupráce sociologa a architektů v navrhovacím procesu
urbanistického projektu. Konkrétně spolupráce na čistě akademickém studentském zadání lokality
problematické z pohledu jak architektonického tak sociálního prostředí.
Architektura a urbanismus jsou komplexní obory, které ze své podstaty musí zohledňovat
široké spektrum vstupů z mnoha vědních oblastí od umělecko-filosofických, přes technickotechnologické
až po sociální. Architekt a o to více urbanista se musí umět efektivně
pohybovat v mezioborovém prostoru, protože kvalita jeho analytického procesu je pro
výslednou syntézu klíčová.
Práce se statistickými daty sociologické povahy je v urbanistické praxi běžná. Přímý kontakt
se sociologem ovlivňující formulování obsahu a náplně navrhované lokality už tak běžný není.
Architektův pohled na řešené území se od sociologova v mnohém liší. Jeho čtení kontextu
místa je založení primárně na vizuální podobě prostředí a až v druhém plánu se teprve opírá
o tvrdá data a vědecké teorie. Vizuální seznámení s lokalitou poskytuje architektovi
komplexní údaje - o morfologii terénu a přírodních podmínkách, o historických stopách a
kvalitě zástavby, o prostorových vazbách, prostupnosti struktur a dopravním zatížení, o
hierarchiích, proporcích a kvalitách prostorů, o potenciálech i problematických místech
současných i budoucích, v neposlední řadě o ekonomice a toku peněz i o skladbě obyvatel a
jejich sociálním statutu a je tedy pro pochopení charakteru místa a schopnosti s ním pracovat
nenahraditelné.
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
Jaký vliv mělo setkání vizuálně zaměřených architektů se silně verbálním světem sociologie
na navrhovací proces a výsledný produkt jejich semestrálního snažení a čím se lišil od běžně
praktikovaných postupů? V čem byl obohacující? Pokusím se nabídnout zhodnocení tohoto
pokusu z pohledu architekta a pedagoga.
*„VYLOUČENÉ LOKALITY – MĚSTA, KTERÁ NECHCEME VIDĚT (?)“
Příběhy ze života míst ve městech, která byla někdy v minulosti jako vyloučená označena
nebo se tak o nich začalo mluvit. Co mají tato místa společného? Co je charakterizuje? Jaké
jsou možné cesty, které mohou označené území vrátit zpátky mezi viditelné a ne-vyloučené
části měst?
Sociálně vyloučené lokality: Místa, která neumíme vidět
Kolektiv BRIZOLIT, Katedra antropologie, Západočeská univerzita v Plzni
Jak konceptualizovat a v geografickém prostoru ČR identifikovat sociálně vyloučené lokality?
Při zodpovídání této otázky lze rozeznat dva přístupy: laický a administrativně-byrokratický.
Ten první chápe SVL jako nebezpečnou oblast, která je obývána převážně Romy a která je
stigmatizována svým okolím jako místo morálního zmaru, společenského úpadku a zločinu.
Administrativně-byrokratický přístup byl zčásti formulován v opozici k laickému přístupu,
zejména vůči jeho etnorasovému základu. SVL je zde vymezená jako prostor, kde dochází
zejména ke koncentraci lidí pobírajících dávky na bydlení a který je od svého okolí vydělen
materiálně či symbolicky („špatná adresa“). Ani tento druhý přístup se však neukázal jako
uspokojivý, a to především z důvodu nedostupnosti dat potřebných k naplnění stanovených
indikátorů SVL. V tomto příspěvku se pokoušíme o identifikaci dalších dvou přístupů ke
konceptualizaci SVL na základě dosavadního výzkumu v rámci projektu BRIZOLIT. První
přístup nazýváme jako sociodemografický; je založen na zjištění specifických charakteristik,
jimiž se populace SVL odlišuje od populace ČR. Druhý přístup staví do svého středu
ekonomiku vykořisťování, které rozumíme jako systému operujícímu na základě logiky
investice za účelem zisku a neustále produkujícímu v řadách obyvelstva SVL. Závěrem tyto
přístupy vyhodnotíme, zreflektujeme a dekonstruujeme.
Nezamýšlené důsledky označení „sociálně vyloučená lokalita“
Monika Bjelončíková, Vendula Gojová, Fakulta sociálních studií Ostravské univerzity
Příspěvek seznamuje s částí výsledků výzkumu provedeného metodou participativního
výzkumu zakotveného v komunitě. Výzkum byl realizován v tzv. sociálně vyloučené lokalitě a
byl orientován na identifikaci a analýzu potřeb jejích obyvatel a obyvatel jejího sousedství.
Cílem příspěvku je pomocí výzkumných výsledků, konceptu sociálního vyloučení a etiketizační
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
teorie reflektovat nezamýšlené důsledky, které může přinést označení určitého území jako
sociálně vyloučeného.
Tato reflexe je orientována především vnímáním samotných obyvatel sociálně vyloučené
lokality a jejího sousedství.
Dilemata komunitních pracovníků působících v tzv. sociálně vyloučených lokalitách
Alice Gojová, Vendula Gojová, Fakulta sociálních studií Ostravské univerzity
Podle Analýzy sociálně vyloučených lokalit v ČR z roku 2015 se počet sociálně vyloučených
lokalit v porovnání s rokem 2006 téměř zdvojnásobil, v Moravskoslezském kraji vzrostl
trojnásobně. Podle závěrů Analýzy se málo studií se také věnuje problematice účasti
veřejnosti na rozhodování či aktivního zapojení cílových skupin. Jedním z nástrojů aktivního
zapojení cílových skupin je komunitní práce.
Komunitní práce je založena na myšlenkách zplnomocňování komunit, budování jejich
kapacit k participaci a kolektivnímu jednání s cílem zvyšovat jejich politický vliv a kvalitu
komunitního života. Komunitní práce zdůrazňuje participaci lidí, sdílení a redistribuci moci,
vzájemnou solidaritu a pomoc, mobilizování pocitu sounáležitosti a budování mobilizované a
udržitelné komunity. Ačkoliv jsou v odborné literatuře popsány určité zásady pro
zplnomocňování a participaci na úrovni komunitní práce, zůstávají spíše na úrovni obecných
doporučení. Komunitní pracovníci tak mnohdy musí řešit situace, které bychom mohli označit
jako dilemata. Dilemata chápeme jako situace, kdy stojí pracovník před dvěma vzájemně
neslučitelnými možnostmi, mezi kterými musí volit. Dilemata vnímáme jako situace vznikající
v interakci systémů hodnot.
V příspěvku představíme výsledky akčního výzkumu komunitní práce realizovaného s týmem
6 komunitních pracovníků, kteří od roku 2014 působí ve třech lokalitách, které byly v rámci
Moravskoslezského kraje označeny jako sociálně vyloučené. Akční výzkum byl chápán jako
systematický sběr informací a jejich reflexe s cílem dosažení sociální změny na základě
reflexivní praxe.
„Tři kroky pro kolonii Válcoven“
Eva Špačková, katedra architektury FAST VŠB – TU Ostrava, spolupráce Tomáš Čech
Příspěvek o projektu komunitního vzdělávacího plánovacího workshopu pro obyvatele
bývalého sídliště Válcoven plechu ve Frýdku-Místku ve spolupráci s místním sdružením
obyvatel Rada sídliště Válcoven plechu a komunitními pracovníky. Projekt byl zaměřen na
téma revitalizace areálu sídliště, které je považováno za „vyloučenou“ část města. Připravili
jsme plánovací workshop ve spolupráci s místními obyvateli a komunitními pracovníky
Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který představil možnosti a formy, které je možné
(Ne)viditelná města, Brno, 24. a 25. listopadu 2017
Poznámky:
využít při budoucím plánování obnovy v sídlišti. Součástí aktivit projektu byla urbánní hra jako
způsob hledání společných závěrů a podkladů pro budoucí kroky při úpravách sídliště. Při
průzkumech jsme objevili polozapomenutý dřevěný „švédský“ kříž, který podle pověsti stojí
v místě hřbitova švédských vojáků za třicetileté války. Obnova okolí kříže se může stát
symbolem obnovy celé lokality, která spadá do seznamu těch „vyloučených“. Závěr
workshopu se odehrál v největší zasedací místnosti frýdecké radnice za účasti primátora a
dalších představitelů města, kde proběhla společná diskuse s obyvateli sídliště.