Charakteristické rysy ekotopu: Svahy a ploché vrcholové hřbety v nejvyšších polohách hornatin v nadm. výškách 1100-1300 m. Na minerálně chudších silikátových horninách krystalinika a karpatského flyše vznikly horské typické, kambizemní nebo rankrové podzoly. Jsou to půdy mělké až středně hluboké, štěrkovité až kamenité, dobře propustné, trvale vlhké, minerálně chudé a kyselé. Humifikace je silně zpomalená, převládající humusovou formou je morový moder až mor. Výskyt je omezen na nejchladnější klimatickou oblast CH 4. Klima je extrémně drsné, s velmi krátkou vegetační dobou a velmi vysokými srážkami. Velmi významně se uplatňují srážky horizontální.

Přírodní stav geobiocenóz: Ekologické podmínky této skupiny snáší nejlépe smrk ztepilý (Picea abies). Obvykle mezernaté smrkové porosty s hluboce zavětvenými kmeny doplňuje jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), výjimečně i javor klen (Acer pseudoplatanus). Pokud se ojediněle vyskytuje buk lesní (Fagus sylvatica), vytváří pouze keřovou formu. Přirozené zmlazení smrku probíhá většinou na padlých kmenech, takže se v porostech často vyskytují jedinci s chůdovitými kořeny.
V synusii podrostu převládají druhy acidofilní, charakteristický je pravidelný výskyt montanních druhů. K dominantám patří třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), bika lesní (Luzula sylvatica), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), borůvka (Vaccinium myrtillus), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), v rozvolněných porostech i papratka alpská (Athyrium distentifolium). Z montanních druhů se nejčastěji vyskytují podbělice alpská (Homogyne alpina), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), věsenka nachová (Prenanthes purpurea). Z mechorostů je nejčastější ploník ztenčený (Polytrichum formosum), charakteristický je výskyt lesklece čeřitého (Plagiothecium undulatum). Vlhký surový humus umožňuje ostrůvkovitý výskyt rašeliníku (Sphagnum sp.), pravidelně se vyskytuje též sedmikvítek evropský (Trientalis europaea).

Z hmyzu se vyskytují některé druhy s vazbou na smrk - lýkožrout smrkový (Ips typographus), lýkožrout menší (Ips amitinus), lýkohub smrkový (Polygraphus polygraphus), tesařík smrkový (Tetropium castaneum), obaleč smrkový (Laspeyresia pactolana), bekyně mniška (Lymantria monacha), pilatka smrková (Pristiphora abietina), lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus), smolák smrkový (Pissodes harcyniae), tesařík obecný (Corymbia rubra), ploskohřbetka smrková (Cephalcia abietis) a puklice smrková (Physokermes piceae). Některé z nich však mohou v tomto vegetačním stupni pouze doznívat.

Ze střevlíkovitých brouků zde končí výskyt Carabus violaceus a Carabus glabratus. Zcela chybí Carabus coriaceus. Charakteristická jsou společenstva drobných druhů rodu Trechus - Trechus pilisensis, T. pilchellus, T. latus. Dále se vyskytuje Calathus metalicus, Pterostichus pumilio, Pterostichus unctulatus.

Ve spojení s drsnými klimatickými podmínkami jsou troficky chudá stanoviště této skupiny pro měkkýše velmi nevhodná. I přesto se zde vyskytují některé odolné druhy jako např. vrkoč horský (Vertigo alpestris), slimáčník táhlý (Semilimax kotulae), vrásenka pomezní (Discus ruderatus) či ostroústka bezzuboá (Columella edentula).

Z plazů se i na těchto stanovištích vyskytuje ještěrka živorodá (Zootoca viviparia) a zmije obecná (Vipera berus).

Z ptáků jsou charakteristické tyto druhy vázané na jehličnany: křivka obecná (Loxia curvirostra), datlík tříprstý (Picoides tridactylus), králíček obecný (Regulus regulus), králíček ohnivý (Regulus ignicapillus), sýkora uhelníček (Periparus ater). Dále se vyskytuje také sýc rousný (Aegolius funereus), tetřev hlušec (Tetrao urogallus), kos horský (Turdus torquatus) a z vyšších poloh sem zasahuje linduška horská (Anthus spinoletta).

Ze savců jsou typické horské druhy jako rejsek horský (Sorex alpinus), netopýr severní (Etesitus nilssoni), myšivka horská (Sicista betulina).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie