11. Nezaměstnanost
Tato kapitola je zaměřena na analýzu nezaměstnanosti, příčiny jejího vzniku, její typy, náklady a přínosy a
východiska hospodářské politiky pro její řešení.
Značná část nezaměstnanosti souvisí s průběhem hospodářského cyklu (kap. 14). Když ekonomika přechází
do recese, nezaměstnanost většinou roste, protože v souvislosti s poklesem ekonomické aktivity klesá poptávka
po práci. Ovšem ani v ostatních fázích hospodářského cyklu není nezaměstnanost nulová, určitá nezaměstnanost
existuje v ekonomice vždy, dokonce i v obdobích, kdy je velká poptávka po práci (jako tomu bylo např. v letech
poválečné obnovy). Vysvětlení můžeme hledat v koncepci přirozené míry nezaměstnanosti.
11.1 Co je nezaměstnanost
Značným problémem každého teoretického pojednání o nezaměstnanosti je definovat, co se vlastně skrývá
pod pojmem "nezaměstnanost". Oficiální statistika tím míní uchazeče o práci registrované na úřadu práce.
Pro získání přehledu o stavu nezaměstnanosti se v oficiálních statistikách tedy dělí obyvatelstvo v
produktivním věku (PP) do tří skupin: (1) ekonomicky aktivní zaměstnaní (AE), (2) ekonomicky aktivní
nezaměstnaní (AU) a (3) ekonomicky neaktivní (BN):
1. skupina (AE) zahrnuje všechny, kdo pracují v týdnu, kdy se dělá statistický přehled, včetně pracovníků na
částečný úvazek.
2. skupina (AU) zahrnuje lidi bez práce, kteří a) jsou dočasně uvolněni z práce a očekávají, že budou znovu
povoláni do zaměstnání, b) očekávají zprávu o novém zaměstnání během krátké doby (např. 4 týdnů), c)
aktivně si hledali práci v uplynulých 4 týdnech a jsou k dispozici pro přidělení práce.
3. skupinu (BN) tvoří zbývající - řádní studenti bez stálého zaměstnání, ti, kteří se starají doma o malé děti atd.
Některé statistiky sem zahrnují důchodce, jiné ne. Obr. 11.1. ukazuje, jak lze populaci rozdělit do
jednotlivých kategorií.
Při analýze trhu práce a nezaměstnanosti nás budou zajímat zejména první dvě skupiny, které spolu tvoří
ekonomicky aktivní obyvatelstvo (AL) neboli pracovní sílu (L). Celkovou populaci proto musíme rozdělit na
dvě skupiny: na ekonomicky aktivní obyvatelstvo, které patří do pracovní síly (oficiálně zaměstnaní a oficiálně
nezaměstnaní) a na ekonomicky neaktivní obyvatelstvo, které do pracovní síly nepatří. Co určuje velikost
pracovní síly? Jsou to především všichni lidé od ukončení povinné školní docházky do věku, který je zákonem
určen jako hranice odchodu do důchodu. Dále k nim musíme přidat ty, kteří pracují i po dosažení důchodového
věku. A naopak, musíme odečíst řádné studenty, vězně, ty, kdo jsou fyzicky a mentálně neschopní pracovat a ty,
kteří se rozhodli, že pracovat nebudou a práci si ani nehledají. Sem patří jednak skupina, která zahrnuje ženy v
domácnosti a pak druhá skupina, která zahrnuje muže a ženy, kteří z různých důvodů nepracují a práci si
nehledají (tyto dvě skupiny se nepočítají mezi oficiálně nezaměstnané).
Celkový počet nezaměstaných bývá označován jako zásobník nezaměstnaných. Člověk se může stát
nezaměstnaným (vstoupit do zásobníku nezaměstnaných) ze čtyř důvodů:
1) může opustit původní zaměstnání a hledat si zaměstnání nové, přičemž se registruje na úřadu práce,
2) může se znovu zařadit do pracovní síly (buď si chce najít zaměstnání poté, co dlouho nepracoval nebo si
hledá práci poprvé) a registrovat se přitom na úřadu práce,
3) může být dočasně vysazen. Vysazení znamená, že pracovník nebyl propuštěn, ale zaměstnavatel pro něj
dočasně nemá práci z důvodu špatného odbytu firmy,
4) může být trvale propuštěn z důvodů osobních či z důvodu toho, že firma ukončila činnost.
Člověk může naopak opustit zásobník práce ze tří důvodů:
1) může získat nové zaměstnání,
2) může být povolán zpět po předchozím vysazení,
3) může skončit s hledáním práce a opustit pracovní sílu.
Změny v zásobníku práce, tj. příliv a odliv nezaměstnaných, lze zkoumat (1) dle obratu trhu práce (čisté
změny zaměstnanosti) a (2) dle trvání doby nezaměstnanosti (období, během něhož je člověk nepřetržitě
nezaměstnaný). Obecně platí, že při dané míře nezaměstnanosti je obrat trhu práce tím vyšší, čím kratší je doba
Kapitola 11: Nezaměstnanost
- 108 - Makroekonomie

nezaměstnanosti. Přestože bývá obrat trhu práce značný, značná část nezaměstnanosti připadá na lidí, kteří jsou
nezaměstnaní velmi dlouho.
Obr. 11.1: Rozdělení populace z hlediska ekonomické aktivity
Z obr. 11.1 je patrné, že počet nezaměstnaných (UN) můžeme počítat různými způsoby podle účelu, ke
kterému výsledný údaj chceme použít. Některé možnosti, i když zdaleka ne všechny, si můžeme ukázat:
a) nezaměstnaní beroucí podporu (UNS) plus nezaměstnaní neberoucí podporu (UNM) plus účastníci speciálních
zaměstnaneckých aktivit (UNP) jako jsou veřejně prospěšné práce, praktikantská místa nebo rekvalifikace:
UN = UNS + UNM + UNP (1)
b) totéž, co ad a), kromě účastníků speciálních zaměstnaneckých aktivit:
UN = UNS + UNM (2)
c) totéž, co ad b), kromě nezaměstnaných neberoucích podporu:
UN = UNS (3)
d) totéž, co ad c), kromě těch, kdo berou podporu, ale nehledají si práci:
UN = část UNS (4)
Z uvedeného lze vyvodit závěr, že pojetí nezaměstnanosti není jednotné. Statistiky nezaměstnanosti vykazují
pouze ty lidi, kteří se zaregistrovali jako nezaměstnaní - nic víc a nic míň.
11.2 Měření nezaměstnanosti
Nezaměstnanost se většinou nevyjadřuje jako absolutní číslo, ale jako procentní míra. Míra
nezaměstnanosti (U) vyjadřuje počet nezaměstnaných (UN) jako procento z ekonomicky aktivního obyvatelstva
(AL) neboli pracovní síly (L):
U = UN/AL neboli U = UN/L (5)
Nezaměstnaní nepředstavují homogenní skupinu. Pracovní sílu lze rozdělit do několika skupin (dle
kvalifikace, věku, pohlaví) a u jenotlivých skupin se míra nezaměstnanosti výrazně liší (nejvyšší bývá často u
velmi mladých a nekvalifikovaných dělníků). Celková míra nezaměstnanosti je váženým průměrem míry
nezaměstnanosti jednotlivých skupin:
U = w1.U1 + w2.U2 + ... + wn.Un (6)
Uvedené způsoby měření míry nezaměstnanosti vyvolávají ovšem určité kontroverze:
(1) někteří kritici poukazují na to, že oficiální míra nezaměstnanosti je vyšší než skutečná, protože bere v úvahu
i ty, kteří nepravdivě uvádějí, že si hledají práci a ty, kteří mají nerealistická mzdová očekávání. Osoba,
která žádá nereálně vysoký plat není ve skutečnosti k dispozici pro práci, a tedy není ve skutečnosti
nezaměstnaná.
Kapitola 11: Nezaměstnanost
Makroekonomie - 109 -

(2) jiní na druhé straně říkají, že v těžkých časech (např. v recesi) mohou být dělníci odrazení a nehledají si
práci, když jsou stále odmítáni. Pak vypadnou z ekonomicky aktivního obyvatelstva. To znamená, že v
recesi míra nezaměstnanosti nemusí měřit plně zhoršení situace v zaměstnanosti.
Odrazení dělníci jsou ti, kteří chtějí pracovat, ale nehledají si nadále aktivně práci, protože si myslí, že
žádná práce není k dispozici. Když si přestanou hledat práci, nejsou nadále součástí ekonomicky aktivního
obyvatelstva a statistika s nimi nepočítá.
(3) v recesi roste počet lidí, kteří nemohou dostat práci na plný úvazek, a proto jsou nedobrovolně omezeni na
částečný úvazek (zkrácenou pracovní dobu). Tato podzaměstnanost se neprojeví ve statistikách
nezaměstnanosti, ale informace o ní jsou k dispozici. Hodiny práce takto ztracené jsou zahrnuty do ztráty
času pracovní síly. Tento údaj je vyšší než míra nezaměstnanosti, protože zahrnuje nejen nezaměstnané, ale
i podzaměstnané na zkrácený úvazek.
(4) podzaměstnanost má ještě jednu formu, která plyne ze způsobu, jakým podnikatelé reagují na pokles
prodejů. V recesi firmy nesnižují počet zaměstnanců nijak rychle - spíše ruší přesčasy a zkracují pracovní
dobu - takže zaměstnanost klesá pomaleji než výstup. A i když je odstraněna práce přesčas, zaměstnavatelé
váhají s vysazováním a propouštěním zaměstnanců. Jedna příčina je v tom, že člověk, který je vysazen či
propuštěn, si může najít práci jinde. A když prodeje firem opět vzrostou, mohou vzniknout dodatečné
náklady s najímáním a zaučováním dalších zaměstnanců. Takže vedoucí pracovníci raději drží zaměstnance
na jejich místech, i když nejsou plně využiti. Tito zaměstnanci jsou podzaměstnaní, protože produkují
podstatně méně než by mohli. Když jde ekonomika do recese, produktivita v důsledku uvedeného postupu
všeobecně klesá. Když naopak ekonomika přechází do fáze oživení, produktivita práce roste - firmy mají
podzaměstnanou práci a stroje, mohou zvýšit produkci, aniž najímají mnoho nových zaměstnanců.
Důsledkem uvedených skutečností je, že v průběhu hospodářského cyklu nezaměstnanost kolísá méně než
reálný produkt. Ekonom Arthur Okun (člen Rady ekonomických poradců prezidenta Johna Kennedyho) dospěl v
60. letech na základě empirických výzkumů k závěru, který je dnes označován jako Okunův zákon. Ten říká, že
jestliže reálný produkt vzroste (klesne) o 2-3 % oproti potenciálnímu produktu, míra nezaměstnanosti klesne
(vzroste) o 1 % oproti přirozené míře nezaměstnanosti (tj. míře nezaměstnanosti odpovídající úrovni
potenciálního produktu). Okunův zákon můžeme zapsat ve tvaru:
U = UN - n[100.(Y/YK) - 100] (7a)
Tento vzorec říká, že skutečná míra nezaměstnanosti je rovna přirozené míře nezaměstnanosti mínus mezeře
GDP násobené koeficientem n. Koeficient n udává poměr mezi změnou reálného produktu a změnou míry
nezaměstnanosti. Odhadujeme-li přirozenou míru nezaměstnanosti na 5 % a předpokládáme-li, že při poklesu
reálného důchodu o 2,5 % vzroste míra nezaměstnanosti o 1 %, získáme rovnici:
U = 5 - 0.4[100.(Y/YK) - 100] (7b)
11.3 Typy nezaměstnanosti
Ekonomická teorie člení nezaměstnanost do několika typů. Nejméně problematickým typem nezaměstnanosti
je frikční nezaměstnanost (UF), která zahrnuje lidi, kteří právě mění zaměstnání. Patří sem i ti, kdo si poprvé
hledají práci nebo sezónní pracovníci. Frikční nezaměstnanost je dočasná nezaměstnanost spojená s
přizpůsobováním v měnící se dynamické ekonomice. Vzniká z mnoha důvodů - např. noví pracovníci potřebují
čas, aby si našli práci, někteří dělníci opustí práci, aby se poohlédli po něčem lepším a někteří jsou nezaměstnaní
kvůli dočasným potížím (dočasné uzavření automobilky, která zavádí nový model).
Frikční nezaměstnanost je prakticky nevyhnutelná (vláda by musela např. nutit lidi, aby přijali první
zaměstnání). Je do určité míry i žádoucí, protože lidé mohou chtít nějaký čas věnovat hledání práce. Takový čas
může být dobře využit, protože první dostupné místo může být úplně nevyhovující. Nechat lidi hledat si lépe
placenou, produktivnější práci není dobré jen pro ně samotné, ale přispívá to také k celkové efektivnosti
ekonomiky.
Dále můžeme definovat strukturální nezaměstnost (US). Její odlišení od frikční nezaměstnanosti není zcela
jednoznačné. Strukturální nezaměstnanost souvisí s odvětvovými strukturálními změnami v ekonomice, se
strukturou trhu práce a s povahou pracovních míst v ekonomice. Vzniká proto, že umístění a/nebo vlastnosti
pracovní síly neodpovídají dostupným pracovním místům. To se může stát v důsledku poklesu poptávky po
Kapitola 11: Nezaměstnanost
- 110 - Makroekonomie

určitém výrobku, automatizace nebo jiné změny v technologii nebo v důsledku přemístění výroby na jiné místo
nebo proto, že noví zájemci o práci nemají kvalifikaci pro nabízená místa. Když se např. zavírají doly, neboť
uhlí je nahrazováno jinými komoditami, mnoho nezaměstnaných horníků není schopno najít si práci v místě
bydliště - musejí se stěhovat nebo se rekvalifikovat.
Protože strukturální nezaměstnanost trvá déle a je bolestnější než frikční, představuje sociální problém. Může
ale představovat bolestný vedlejší efekt žádoucí flexibility ekonomiky. Když např. technický pokrok vede ke
zrušení určitého druhu výroby, je nahrazen produktivnější výrobou. Přesto problémy spojené s propouštěním
mohou vyžadovat aktivní politiku vlády a vládní pomoc, která usnadní přizpůsobovací proces.
Cílem hospodářské politiky vlády však nemůže být úplná zaměstnanost. Je obtížné a do značné míry
nežádoucí vyloučit frikční i strukturální nezaměstnanost, takže tzv. plná zaměstnanost je o něco menší než
zaměstnání 100 % pracovních sil. Plnou zaměstnaností se obecně rozumí situace, kdy je v ekonomice dosaženo
přirozené míry nezaměstnanosti. Nejjednodušší (a jak uvidíme později nepříliš exaktní) definicí přirozené míry
nezaměstnanosti (UN) je její vyjádření jako součtu frikční a strukturální nezaměstnanosti:
UN = UF + US (8)
Nejzávažnějším typem nezaměstnanosti je cyklická nezaměstnanost (UC), která vzniká tím, že v recesi jsou
dělníci vysazováni a propouštěni a v konjunktuře opět přijímáni. O cyklické nezaměstnanosti hovoříme, když je
celková poptávka po práci nízká (na rozdíl od tzv. strukturální nezaměstnanosti, kdy je poptávka po práci nízká
jen v určitých oblastech a odvětvích). Cyklickou nezaměstnanost můžeme zapsat jako:
UC = U - UN (9)
To, co se v makroekonomických modelech označuje za nezaměstnanost, je právě cyklická nezaměstnanost a
Okunův zákon se vztahuje právě k ní.
Celkově pak pro míru nezaměstnanosti platí vztah:
U = UN + UC = UF + US + UC (10)
Cyklická nezaměstnanost je však veličina svým způsobem kontroverzní a v další části kapitoly si ji ještě dále
rozčleníme.
11.4 Přirozená míra nezaměstnanosti
Rovnováha v ekonomice je velmi důležitým předpokladem racionální alokace zdrojů a optimálního
uspokojování potřeb. Koncept rovnováhy z hlediska trhu práce souvisí s přirozenou mírou nezaměstnanosti. V
rovnici (5) jsme ji definovali jako součet friční a strukturální nezaměstnanosti. Takové pojetí přirozené míry
nezaměstnanosti je ovšem velmi zjednodušující a nevystihuje její podstatu a její úlohu v ekonomice.
V ekonomické teorii existuje několik názorů na to, jak chápat přirozenou míru nezaměstnanosti. S koncepcí
přirozené míry nezaměstnanosti přišel jako první Milton Friedman v souvislosti se svým pojetím Phillipsovy
křivky (viz kap. 13). M. Friedman definoval přirozenou míru nezaměstnanosti mikroekonomicky jako "úroveň
nezaměstnanosti, kterou bychom získali pomocí walrasovské soustavy rovnic všeobecné rovnováhy za
předpokladu, že by obsahovala skutečné strukturní charakteristiky trhu práce a trhu statků včetně tržních
nedokonalostí, stochastické proměnlivosti poptávky a nabídky, nákladů na získání informací o volných
pracovních místech a disponibilních pracovních silách, nákladech mobility, atd." [Milton Friedman: The Role of
Monetary Policy. The American Economic Review, 1968, č. 1, str. 8].
Tato definice je velmi složitá a pro naše účely si můžeme definovat přirozenou míru nezaměstnanosti jako
míru nezaměstnanosti, která vznikne působením tržních sil a kterou není možno trvale ovlivňovat opatřeními
monetární a fiskální politiky. Existuje, když je trh práce v rovnováze.
V současné době je obecně rozšířeno spíše makroekonomické chápání přirozené míry nezaměstnanosti, které
ji spojuje s mírou inflace. Je to úroveň nezaměstnanosti, při níž je míra inflace stabilní, nevykazuje tendenci k
růstu či poklesu. Tomuto pojetí přirozené míry nezaměstnanosti se říká NAIRU (Non Accelerating Inflation
Rate of Unemployment). NAIRU je determinována na trhu práce v procesu kolektivního vyjednávání. V
ekonomice existuje v daném časovém okamžiku "rozumná" reálná mzdová sazba1)
, která je dána relativní úrovní
Kapitola 11: Nezaměstnanost
Makroekonomie - 111 -

a produktivitou dané ekonomiky. Reálnou mzdovou sazbu determinuje v krátkém období kolektivní
vyjednávání, ale v dlouhém období cenová politika firem. Jestliže se odborům podaří dostat reálnou mzdovou
sazbu nad "rozumnou" úroveň, firmy postupně zvýší ceny své produkce, aby tím kompenzovaly vynucený růst
nominální mzdové sazby a udržely reálnou mzdovou sazbu na "rozumné úrovni". NAIRU je míra
nezaměstnanosti, která zajišťuje, že se reálná mzdová sazba stanovená odbory rovná "rozumné" mzdové sazbě.
Spojíme-li koncepci NAIRU s analýzou přílivu a odlivu nezaměstnaných ve vztahu k zásobníku
nezaměstnanosti, můžeme definovat přirozenou míru nezaměstnanosti šířeji jako úroveň nezaměstnanosti, při
níž je míra inflace stabilní, očekávání firem a zaměstnanců ohledně vývoje cen a mezd jsou správná a příliv a
odliv nezaměstnanosti se vyrovnávají.
Na základě této definice můžeme přesněji stanovit určující faktory přirozené míry nezaměstnanosti. Některé
faktory souvisejí s dobou trvání nezaměstnanosti: (1) úroveň a efektivnost úřadů práce, (2) motivace lidí hledat
si nové zaměstnání, (3) demografická skladba pracovní síly, (4) dostupnost a pestrost pracovních míst a (5) výše
a délka poskytování podpory v nezaměstnanosti. Další faktory souvisejí s frekvencí nezaměstnanosti (kolikrát se
daný pracovník stane za určité období nezaměstnaným): (6) variabilita poptávky po práci mezi jednotlivými
firmami v ekonomice a (7) intenzita, s jakou vstupují noví pracovníci do pracovní síly.
11.5 Trh práce a mobilita pracovní síly
Mobilitou práce se rozumí pohyb zaměstnanců mezi zaměstnavateli, profesemi a regiony. Míra mobility
práce je faktor, který ovlivňuje jak reálnou mzdovou sazbu, tak výši míry nezaměstnanosti. Mobilitu pracovní
síly ukazuje obr. 11.2.
Potenciální mobilita práce určuje teoretickou dolní hranici reálné mzdové sazby, kterou musí zaměstnavatelé
platit, aby si udrželi své zaměstnance. V podmínkách kolektivního vyjednávání je však skutečnou dolní hranicí
reálné mzdové sazby spíše sazba, o jejímž přijetí je možno přesvědčit odbory. Ta je obecně vyšší než teoretická
dolní hranice daná mobilitou práce. Nižší míra mobility práce přesto vede k růstu dolní hranice reálné mzdové
sazby a výše reálné mzdové sazby je jednou z determinant míry nezaměstnanosti.
Obr.11.2: Mobilita pracovní síly
Míra mobility práce má rovněž významný vliv na výši přirozené míry nezaměstnanosti. Pokud je trh práce
nedostatečně pružný a pracovní síla nedostatečně mobilní, dochází k růstu frikční i strukturální nezaměstnanosti.
Uchazeči o práci hledají zaměstnání relativně hůře a relativně delší dobu.
1)
V této kapitole budeme často používat termíny reálná mzdová sazba (W/P) a nominální mzdová sazba (W). To samozřejmě
neznamená, že předpokládáme existenci jednotné mzdové sazby u všech skupin zaměstnanců, ve všech firmách a regionech.
Termíny reálná mzdová sazba a nominální mzdová sazba budeme rozumět průměrné agregátní veličiny, které jsou váženy
významem té které skupiny zaměstnanců na trhu práce.
Kapitola 11: Nezaměstnanost
- 112 - Makroekonomie

Zdroje nepružnosti trhu práce spočívají v tom, že trh práce není aukční jako v dokonalé konkurenci, kde
cena roste nebo klesá, aby čistila trh, tj. nastolila rovnováhu. Trh práce je naopak segmentován a částečně
administrativně řízen. Existují různé kategorie zaměstnanců, mezi nimiž není mobilita. Dělníci mají úzce
zaměřenou kvalifikaci a nemohou přejít jednoduše k jiné práci (zejména u kvalifikovaných prací) - tento zdroj
nepružnosti může být do určité míry řešen univerzálnějším vzděláním a kvalifikací.
Pozitivní úlohu při zvyšování mobility práce mohou mít i úřady práce. Ty mohou výrazně ovlivnit např.
délku trvání nezaměstnanosti, zejména poskytováním dokonalejších informací o volných zdrojích práce na jedné
straně a o volných pracovních místech na straně druhé a také organizováním rekvalifikačních programů.
Další zdroj nedostatečné mobility pracovních sil plyne např. ze skutečnosti, že lidé musejí denně daleko
jezdit za prací, protože v místě bydliště není pro ně vhodné zaměstnání a pokud neexistuje dostatečně vyvinutý
trh s byty, tak se nemohou za prací stěhovat. Jsou proto nuceni setrvávat tam, kde se pro ně pracovní příležitost
nenachází. Zde je výrazným faktorem i způsob života, zvyklosti a tradice - připoutanost k místu bydlení, okruhu
příbuzných, známých apod. V České republice je mobilita pracovních sil omezena v současnosti tím, že lidé v
minulých desetiletích neměnili zaměstnání příliš často, nejsou příliš zvyklí stěhovat se za prací a jsou připoutáni
často k rodinným domům, které sami s velkou námahou a finančními problémy stavěli.
11.6 Příčiny nezaměstnanosti
Přičiny existence nezaměstnanosti v tržních ekonomikách jsou jedním z nejspornějších a nejdiskutovanějších
témat ekonomické teorie. Existence vysoké míry nezaměstnanosti v mnoha zemích v různých obdobích je reálný
fakt, který ovšem není jednoduché vysvětlit. Pokud se pohybujeme v rámci teorie cen, kde jsou všechny trhy
čištěny pohybem cen nahoru a dolů, není možno existenci nezaměstnanosti zdůvodnit. Proto nám zbývá pouze
jedna možnost: trh práce nefunguje jako dokonale konkurenční trh, na kterém je rychle a efektivně zajištěno
vyrovnávání množství nabízeného s množstvím poptávaným.
Většina soudobých analýz příčin nezaměstnanosti má výraznou mikroekonomickou povahu a za hlavní
příčinu nezaměstnanosti považuje nepružnost mezd. Na tom se shodují jak moderní teorie neoklasické, tak
soudobé teorie keynesiánské. Rozdíly mezi těmito školami spočívají spíše v tom, co považují za příčinu
nepružnosti mezd, jakou míru nepružnosti mezd připouštějí a jak dlouhý časový horizont jí přisuzují.
Obr.11.3: Dobrovolná nezaměstnanost Obr.11.4: Nedobrovolná nezaměstnanost
Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost
Klasický model trhu práce je popsán třemi vztahy: funkcí poptávky po práci, funkcí nabídky práce a
podmínkou rovnováhy. Funkce poptávky po práci je založena na dvou hypotézách: (1) firmy maximalizují zisk a
pohybují se v dokonale konkurenčním prostředí a (2) mezní produkt práce klesá s růstem zaměstnanosti (zákon
klesajících výnosů). Z hypotézy (1) vyplývá, že firma je v rovnováze, když zaměstnává takové množství práce,
při kterém se mezní produkt práce rovná reálné mzdové sazbě. Z hypotézy (2) vyplývá, že má-li firma
vyrovnávat mezní produkt práce a reálnou mzdovou sazbu, musí při poklesu reálné mzdové sazby zvýšit
Kapitola 11: Nezaměstnanost
Makroekonomie - 113 -

množství najímané práce a naopak. Křivka tržní poptávky po práci je tak zápornou funkcí reálné mzdové sazby.
Křivka tržní nabídky práce je naopak kladnou funkcí reálné mzdové sazby. Podmínkou rovnováhy je, že reálná
mzdová sazba musí být taková, aby bylo poptávané množství práce rovno nabízenému množství práce.
Na obr. 11.3 vidíme typický trh práce. Na vodorovné ose měříme množství poptávané a nabízené práce (NL).
Na ose svislé měříme cenu práce - reálnou mzdovou sazbu (W/P) (tj. nominální mzdová sazba W dělená
cenovým indexem P). Křivka nabídky se stává dokonale neelastickou, když je reálná mzdová sazba tak vysoká,
že práci nabízí prakticky celá pracovní síla ekonomiky (L). Rovnovážná úroveň zaměstnanosti NE je určena
průsečíkem křivky nabídky práce (Sn) a křivky poptávky po práci (Dn) a nastane v bodě E při rovnovážné
mzdové sazbě W/PE. Při této mzdové sazbě je množství nabízené práce rovno množství práce, které firmy chtějí
zaměstnat (úsečka AE). Za této situace existuje pouze dobrovolná nezaměstnanost, kterou představují ti lidé,
kteří při rovnovážné reálné mzdové sazbě nechtějí pracovat (úsečka EC).
V reálném světě však často docházelo k situacím, kdy byla nezaměstnanost příliš vysoká na to, aby mohla být
jednoduše celá považována za dobrovolnou a i kvalifikovaní pracovníci nemohli a nemohou najít při existující
mzdové sazbě zaměstnání. Někteří neoklasičtí ekonomové na počátku 20. století a zejména J.M.Keynes proto
vyslovili názor, že reálné mzdové sazby reagují na ekonomické šoky zpomaleně a se zpožděním a čistí trh práce
spíše v dlouhém období. Proto může vzniknout nedobrovolná nezaměstnanost.
Na obr. 11.4 vidíme situaci, která může vzniknout tehdy, je-li reálná mzdová sazba nepružná. V určitém
časovém okamžiku se trh práce vyznačuje příliš vysokou reálnou mzdovou sazbou (W/P2) namísto rovnovážné
reálné mzdové sazby (W/PE). Při reálné mzdové sazbě (W/P2) vzniká převis nabídky práce - počet lidí, kteří jsou
ochotni při této mzdové sazbě pracovat je dán úsečkou AC, ale firmy chtějí zaměstnat jen počet lidí daný
úsečkou AB. Proto bude zaměstnáno pouze množství lidí dané úsečkou AB, množství lidí dané úsečkou BC
představuje nedobrovolnou nezaměstnanost a množství lidí dané úsečkou CD tvoří dobrovolnou
nezaměstnanost. Nedobrovolná nezaměstnanost vzniká tehdy, jestliže jsou pracovníci ochotni pracovat za
danou reálnou mzdovou sazbu, ale nemohou najít zaměstnání.
Klasická nezaměstnanost
To, že nepružné mzdové sazby mohou vyvolávat nedobrovolnou nezaměstnanost, je zřejmé. Otázka ovšem
zní, zda jsou mzdové sazby skutečně nepružné a zejména jaké jsou příčiny jejich nepružnosti. Neoklasičtí
ekonomové většinou uvažují v dlouhém období, ve kterém považují reálnou mzdovou sazbu za zcela pružnou.
Pokud je reálná mzdová sazba zcela pružná, je křivka AS vertikální, reálný GDP nezávisí na výši AD a veškerá
nezaměstnanost je dobrovolná.
Pravdou je ovšem to, že tradiční neoklasická ekonomie měla značné problémy s vysvětlením vysoké
nezaměstnanosti v obdobích recese. Pokud jde o nedobrovolnou nezaměstnanost, v roce 1913 připouští A. C.
Pigou, že reálná mzdová sazba se přizpůsobuje pomalu a proto může dočasně vzniknout nedobrovolná
nezaměstnanost. Může vzniknout tehdy, pokud monopolní, odborové nebo jiné institucionální prvky (např.
minimální mzda) na trhu práce brání reálné mzdové sazbě klesnout na rovnovážnou úroveň. Nezaměstnanost je
tedy důsledkem příliš vysoké reálné mzdy2)
(např. na úrovni W/P2 v obr. 11.4), která je záměrně udržována nad
úrovní rovnovážné reálné mzdové sazby. Tento typ nezaměstnanosti je běžně označován jako klasická
nezaměstnanost nebo nezaměstnanost z reálné mzdy. Existuje obecná shoda v tom, že značná část vysoké
nezaměstnanosti ve vyspělých západních zemích v 80. a 90. letech je právě nezaměstnaností klasickou. Řešením
situace je podle neoklasických ekonomů v prvé řadě odstranění příčin nepružnosti mezd. Moderními klasickými
teoriemi nezaměstnanosti se podrobně zabývají kap. 13 a 14.
Keynesiánská nezaměstnanost
V reakci na hospodářskou krizi 30. let napadl J.M.Keynes do té doby převládající neoklasické pojetí
nezaměstnanosti ve třech směrech: (1) nominální mzdové sazby jsou velmi nepružné, (2) zaměstnanost je spíše
2)
V kap. 13 uvidíme, že "příliš nízká" či "příliš vysoká" reálná mzdová sazba existují zejména tehdy, když se skutečná míra
inflace odchyluje od očekávané míry inflace. V případě, že reálná mzdová sazba je "příliš vysoká", roste nezaměstnanost nad
svoji přirozenou míru. Když je reálná mzdová jsou "příliš nízká", množství poptávané práce a množství zaměstnaných rostou a
nezaměstnanost klesá pod svoji přirozenou míru.
Kapitola 11: Nezaměstnanost
- 114 - Makroekonomie

funkcí agregátní poptávky než reálné mzdové sazby a (3) nedobrovolná nezaměstnanost může přetrvávat velmi
dlouho.
Obr.11.5: Keynesiánská nezaměstnanost
Keynesovo pojetí přičin vzniku nedobrovolné nezaměstnanosti zachycuje obr. 11.5. V levé části vidíme
model AS-AD. Křivka SRAS0 je fixována pevnou nominální mzdovou sazbou (W0). V pravé části je zakreslen
známý model trhu práce. Ekonomika se původně nachází v bodě E0, je vyráběn potenciální produkt (YK) a míra
nezaměstnanosti je na své přirozené úrovni.
Nyní si představme, že se z nějaké příčiny sníží agregátní poptávka z AD0 na AD1 a ekonomika se přesune do
bodu E1. V neoklasickém modelu by poklesla cenová hladina, následně reálná mzdová sazba, agregátní nabídka
by se přesunula z SRAS0 na SRAS1 a ekonomika by se vrátila na původní úroveň reálného produktu a
zaměstnanosti v bodě E2.
V Keynesově modelu však zůstává agregátní nabídka v pozici SRAS0 a ekonomika uvázne v bodě E1. Důvod
je ten, že nominální mzdová sazba zůstává fixní na úrovni W0, zatímco cenová hladina klesá z úrovně P0 na
úroveň P1. Výsledkem je proto růst reálné mzdové sazby z W0/P0 na W0/P1 a existence nedobrovolné
nezaměstnanosti v rozsahu NE-N1.
Nedobrovolná nezaměstnanost v tomto modelu je dána tím, že firmy najímají málo zaměstnanců, neboť
nemohou prodat svou produkci z důvodu nedostatečné agregátní poptávky. Tento typ nezaměstnanosti je
nazýván keynesiánská nezaměstnanost neboli nezaměstnanost z nedostatečné poptávky. Řešením situace není
pokles reálných mezd, ale pouze růst agregátní poptávky na úroveň agregátní poptávky, která zajistí reálný
produkt na úrovni plné zaměstnanosti prostřednictví fiskální a monetární politiky. Při zcela nepružných mzdách
je v modelu AS-AD křivka AS horizontální a reálný produkt je určen pozicí křivky AD.
J. M. Keynes ovšem nedokázal uspokojivým způsobem vysvětlit, proč jsou nominální mzdové sazby
nepružné. Tento úkol se později snažili splnit někteří jeho následovníci. Jejich názory jsou zhruba následující:
(1) nominální mzdové sazby jsou u většiny firem administrativně stanovovány na základě platových stupnic,
které se mění po určité době a většinou u všech skupin pracovníků zhruba o stejné procento. Na výkyvy v
odbytu firmy reagují spíše nemzdovými opatřeními nebo maximálně zpomalením tempa růstu nominálních
mezd.
(2) nominální mzdové sazby jsou často stanovovány dlouhodobými dohodami zaměstnavatelů a odborů. Tyto
dlouhodobé dohody prakticky vylučují možnost poklesu nominálních mezd v krátkém období. Tento
argument lze částečně zpochybnit protiargumentem, že důležité nejsou nominální, ale reálné mzdové sazby.
Reálné mzdy mohou klesat či růst, pokud je míra inflace vyšší či nižší než míra růstu nominálních
mzdových sazeb,
(3) škola, která se nazývá nová keynesiánská ekonomie zdůvodňuje nepružnost mezd prostřednictvím teorie
efektivnostních mezd. Tato teorie tvrdí, že firmy nesnižují nominální mzdové sazby, neboť by to snížilo
jejich zisky. Firmy podle této teorie často platí svým zaměstnancům vyšší než rovnovážné tržní mzdové
sazby, neboť tím dávají svým zaměstnancům podnět k vysokému úsilí a pracovnímu nasazení. Těm, kteří si
Kapitola 11: Nezaměstnanost
Makroekonomie - 115 -

toho "neváží" nejsou snižovány mzdové sazby, ale jsou spíše potrestáni propuštěním a musí si hledat na trhu
práce zaměstnání s nižší tržní mzdovou sazbou.
(4) rozdílem mezi insidery (zaměstnanci ve firmách) a outsidery (nezaměstnaní hledající práci) lze vysvětlit
skutečnost, že ani při vysoké nezaměstnanosti nevznikají účinné tlaky na pokles mzdových sazeb. Mzdové
sazby jsou stanoveny jednáním mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Nezaměstnaní nemají prakticky
možnost, jak takto stanovené mzdové sazby ovlivnit ve svůj prospěch.
Nezaměstnanost a hospodářská politika
V části 11.3 jsme celkovou míru nezaměstnanosti rozdělili na nezaměstnanost frikční, strukturální a
cyklickou, přičemž do přirozené míry nezaměstnanosti jsme počítali nezaměstnanost frikční a strukturální:
U = UN + UC = UF + US + UC (11)
Existují však spory o to, zda považovat jak klasickou tak keynesiánskou nezaměstnanost za nezaměstnanost
cyklickou či ne. Někteří ekonomové tvrdí, že klasickou nezaměstnanost je třeba považovat za nezaměstnanost
dobrovolnou, neboť zaměstnanci se kolektivně rozhodují o stanovení mzdové sazby nad rovnovážnou úrovní. A
to činí skutečně dobrovolně. Proto je možno zařadit klasickou nezaměstnanost (UK) do přirozené míry
nezaměstnanosti. Za cyklickou nezaměstnanost nyní můžeme považovat pouze nezaměstnanost keynesiánskou
(UCK). Ta je způsobována pomalým přizpůsobováním trhu práce při poklesu agregátní poptávky a je tudíž
nedobrovolná. Celkovou míru nezaměstnanosti můžeme zapsat ve tvaru:
U = UN + UC = (UF + US + UK) + UCK (12)
Toto rozdělení nezaměstnanosti nám hodně napovídá o typech hospodářské politiky, kterými je možno snížit
míru nezaměstnanosti. V dlouhém období se sice ekonomika zbaví keynesiánské nezaměstnanosti sama, ale v
krátkém období může být vhodné eliminovat ji pomocí poptávkově orientované hospodářské politiky. Zbývající
části nezaměstnanosti však spadají do kategorie přirozené míry nezaměstnanosti a tu je možno snížit pouze
prostřednictvím hospodářské politiky orientované na nabídkovou stranu ekonomiky.
11.7. Přínosy a náklady nezaměstnanosti
Míra nezaměstnanosti je často chápána jako ukazatel ekonomické situace té které země. Je vysoká míra
nezaměstnanosti znakem nemoci ekonomiky nebo znakem její léčby? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá,
ale lze se k ní přiblížit porovnáváním nákladů a přínosů nezaměstnanosti. Pokud však hodnotíme náklady a
přínosy nezaměstnanosti, je zapotřebí rozlišovat mezi nezaměstnaností cyklickou na jedné straně a
nezaměstnaností frikční či strukturální na straně druhé.
Náklady cyklické nezaměstnanosti
Za náklady cyklické nezaměstnanosti můžeme označit několik ekonomických a sociálních aspektů:
Ztráta výstupu. S rostoucí nezaměstnaností vzniká ztráta výstupu, neboť skutečný produkt je pod úrovní
produktu potenciálního. Identifikovat společenské náklady dané ztrátou výstupu není jednoduché. Určitý odhad
těchto nákladů lze provést s pomocí Okunova zákona:
U = UN - n[100.(Y/YK) - 100] (7a)
Pokud bychom použili odhad Okunova zákona ve tvaru rovnice (9b), skutečná míra nezaměstnanosti by byla
6 % a skutečný produkt 1000 mld Kč, dosazením do rovnice (9b) bychom spočítali potenciální produkt a zjistili
bychom ztrátu produkce ve výši 26 mld Kč:
6 = 5 - 0.4[100.(1000/YK) - 100] ztráta produkce = YK - Y = 26 mld Kč
To, jak velké jsou tyto náklady nezaměstnanosti, závisí na výši přirozené míry nezaměstnanosti, na výši
skutečné míry nezaměstnanosti a na velikosti skutečného produktu. Někteří ekonomové usuzují v souladu s
Okunovým zákonem, že tyto náklady jsou značné a je nutno se jim vyhnout i za cenu zvýšené inflace. Jiní
ekonomové však tvrdí, že tyto ztráty jsou nižší z toho důvodu, že nezaměstnaní nepracují a mají více volného
času. Hodnota, kterou lze přisoudit tomuto volnému času je otázkou velmi kontroverzní. Lze tvrdit, že tato
Kapitola 11: Nezaměstnanost
- 116 - Makroekonomie

hodnota je nízká, neboť tento volný čas je spíše nechtěný. Hodnota volného času proto náklady cyklické
nezaměstnanosti odhadnuté dle Okunova zákona příliš nesnižuje.
Lidský kapitál. Druhým důležitým typem nákladů nezaměstnanosti je ztráta nezaměstnaného dělníka
vznikající z toho, že nemůže mít funkční postup a zvětšovat svůj lidský kapitál. Lidský kapitál je hodnota
vzdělání a schopností. Měří se jako množství peněz, které kdyby byly investovány při průměrné úrokové míře,
by nesly tentýž důchod jako získané schopnosti člověka. Dlouhá nezaměstnanost vážně snižuje hodnotu lidského
kapitálu, schopnosti ztrácejí svou hodnotu.
Kriminalita. Růst nezaměstnanosti může vést k růstu kriminality. Když si lidé nemohou vydělat příjem z
žádoucí (legitimní) práce, někdy řeší situaci nelegální činností. Vztah mezi výší nezaměstnanosti a úrovní
kriminalitity však není dle názorů sociologů příliš těsný.
Lidská důstojnost. Tento typ nákladů nezaměstnanosti je obtížné vyčíslit. Je to ztráta sebeúcty, která
postihuje mnohé, kdo jsou dlouho nezaměstnaní. Tento aspekt zřejmě způsobuje, že je nezaměstnanosti
přisuzován tak velký politický a sociální význam.
Náklady frikční a strukturální nezaměstnanosti
Odhadovat náklady těchto dvou typů nezaměstnanosti je mnohem obtížnější, než náklady cyklické
nezaměstnanosti. Můžeme se zeptat, o kolik vzroste reálný produkt, jestliže se podaří snížit přirozenou míru
nezaměstnanosti o 1 %. Odhady některých ekonomů hovoří zhruba o číslu 0,75 % (zatímco u Okunova zákona v
případě cyklické nezaměstnanosti to jsou 2-3 %). Přínos ze snížení přirozené míry nezaměstnanosti je nižší
především ze dvou důvodů: (1) má-li být snížena přirozená míra nezaměstnanosti, je třeba investovat, aby byl
vytvořen kapitál, s nímž by noví zaměstnanci pracovali, (2) určitá nezaměstnanost je v ekomice prospěšná.
Přínosy nezaměstnanosti
Představme si svět, ve kterém není žádná nezaměstnanost. Nikdo nehledá práci. Každý, kdo chtěl práci, ji má
a kdo ji nechtěl, nepracuje. Neexistuje žádný motiv, aby si člověk hledal práci. Když lidé dokončí školu, vezmou
první práci, která se nabízí, bez ohledu na to, zda jim vyhovuje nebo zda se na tuto práci hodí. V takovém světě
by pracovní příležitosti byly špatně přičleněny, produktivita práce by nebyla moc vysoká a bylo by malé
uspokojení z práce. Reálný svět se od tohoto liší. Jednak lidé neberou první práci, která se jim naskytne, naopak
věnují čas na hledání lepšího místa, porovnávají s ním svou kvalifikaci a zájmy, až najdou uspokojivou práci a
příjem. Tento aspekt způsobuje podstatné věkové rozdíly mezi nezaměstnanými, protože mladí lidé hledají práci
déle než starší, častěji mění práci, aby našli něco lepšího. Kromě toho, reálný svět je dynamický a stále se mění -
změny ve výrobě a spotřebě, nové technologie, firmy vznikají a zanikají - v tomto procesu staré pracovní
příležitosti mizí a jsou vytvářeny nové. Velké odvětvové změny vedou k velké fluktuaci a pohybu dělníků z
jednoho odvětví do druhého, ale i z jedné oblasti do druhé, a to se může dočasně projevit rostoucí mírou
nezaměstnanosti.
Kapitola 11: Nezaměstnanost
Makroekonomie - 117 -