1.1 Fiskální nerovnováha
Fiskální nerovnováhu můžeme obecně definovat jako stav nesouladu mezi příjmy a výdaji.
Základním hlediskem při charakteristice fiskální nerovnováhy je časový horizont, ve kterém
fiskální nerovnováha vzniká. Z hlediska krátkodobého je fiskální nerovnováha
charakterizována rozpočtovým deficitem, z hlediska dlouhodobého pak veřejným dluhem.
Krátkodobá fiskální nerovnováha je tedy stav, kdy se rozpočtové příjmy nerovnají
rozpočtovým výdajům v daném rozpočtovém období (obvykle jeden rok). Kromě deficitu tak
může vzniknout jako projev krátkodobé fiskální nerovnováhy i přebytek hospodaření. Ten je
však v posledních letech ve většině vyspělých zemí spíše výjimkou, proto se přebytku
hospodaření nebudeme v textu dále věnovat.
Deficit můžeme členit z několika hledisek. První je hledisko časové, díky kterému můžeme
rozlišit deficit na začátku rozpočtového období, v průběhu rozpočtového období a na
konci rozpočtového období.
Deficit dále dělíme na cyklický a strukturální. Cyklický (pasivní) deficit je dán působením
vnějších faktorů na ekonomiku. Hlavními vnějšími faktory vzniku pasivního deficitu jsou
hospodářský pokles (deprese), zvýšení cen základních surovin, mimořádné události (válečný
konflikt, přírodní katastrofa apod.) a také úroky z veřejného dluhu. Strukturální (aktivní)
deficit je nástrojem fiskální politiky státu. Vzniká na základě rozhodnutí vlády a jeho cílem je
pozitivně ovlivnit hospodářskou situaci v zemi. Mezi hlavní faktory vzniku aktivního deficitu
patří expanzivní fiskální politika, vládní populismus, snaha rozložit důsledky výdajového
šoku do více let či snaha rozložit daňovou zátěž spojenou s budováním nákladnějších
veřejných projektů na více generací.
Dalším členěním je rozložení deficitu na primární deficit a úroky z veřejného dluhu.
Primární deficit vzniká v daném rozpočtovém období a vyjadřuje nárůst zadlužení vlivem
vládní fiskální politiky a exogenních faktorů s výjimkou úroků z veřejného dluhu. Celkový
deficit je pak součtem primárního deficitu a úroků z veřejného dluhu.
To je důležité vzhledem ke skutečnosti, že mezi deficitem a veřejným dluhem existuje
dvousměrná kauzalita. Deficit veřejných rozpočtů může způsobovat nárůst veřejného dluhu,
je-li financován dluhově. Na druhé straně úroky z veřejného dluhu zvyšují výdaje rozpočtu,
tedy mohou vznik deficitu zapříčinit. Může se vyskytnout i situace, kdy úroky z veřejného
dluhu dosahují takové výše, že i při primárním přebytku hospodaření skončí schodkem.
Aby mohl být objem rozpočtových výdajů vyšší než objem příjmů, je nutné krýt tyto výdaje
jinak než příjmy. Existují následující možnosti krytí deficitu:
1. monetární krytí, tj. transformace deficitu do nárůstu monetární báze,
2. dluhové krytí, tj. transformace do veřejného dluhu,
3. krytí aktivy, tj. výtěžkem z prodeje státního majetku či výnosy z privatizace.
Při dluhovém financování (tzv. debt financed deficit) jednotlivci i firmy (včetně komerčních
bank) nakupují státní cenné papíry. Takto získané prostředky mohou pak být použity k
financování vládních potřeb stejně jako daňové příjmy.
Při krytí rozpočtového deficitu domácím úvěrem se využívá soukromých úspor. Tento
způsob financování deficitu se projeví nárůstem domácího veřejného dluhu. Krytí
rozpočtového deficitu zahraničním úvěrem se naopak projevuje zvýšením zahraničního
veřejného dluhu. Přesto je tato možnost reálnější díky lepšímu fungování kapitálových trhů v
zahraničí. Problémem je tu relativně nízká mezinárodní kredibilita zemí s deficitem, která
musí být podpořena státními zárukami, a která se dále odráží ve vyšších úrocích z dluhu
(daných vyšší mírou rizika).
Krytí deficitu úvěrem od centrální banky (tzv. money financed deficit) má negativní
monetární důsledky, a proto je ve většině zemí legislativně omezeno. Jedná se buď o přímý
úvěr vládě nebo o nákup státních dluhopisů centrální bankou, tzv. úvěrovou emisi. Nákup
státních obligací centrální bankou na sekundárním trhu se nazývá monetizací dluhu, i když se
pak nejedná o přímý vztah ke krytí deficitu.
S deficitem úzce souvisí veřejný dluh, který je projevem dlouhodobé fiskální nerovnováhy.
Dluh může být nazýván také státním či vládním, vymezení se liší podle toho, jaké stupně
veřejné správy, resp. veřejných rozpočtů jsou do dluhu zahrnuty. Veřejný dluh můžeme
definovat jako souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu. Představuje
současně pohledávku vůči současné i budoucí daňové povinnosti obyvatelstva.
Veřejný dluh je možné vyjadřovat jako hrubý nebo čistý. Běžně se používá ukazatel hrubý
dluh, což je celkový dluh veřejného sektoru bez ohledu na pohledávky. Čistý dluh se
většinou definuje jako hrubý dluh očištěný o státní finanční aktiva (finanční rezervy, účelové
prostředky vlády vedené na zvláštních účtech, finanční rezervy na rizika vládních úvěrů a
státní záruky, pohledávky vůči zahraničí). Metodika výpočtu čistého dluhu se mezi zeměmi
různí. Pro mezinárodní srovnávání se proto používá hrubý dluh, resp. jeho podíl na HDP dané
země, který logicky dosahuje vyššího procenta než čistý dluh.
Při srovnávání je dále nutné rozlišit absolutní a relativní vyjádření výše dluhu, protože na
objem dluhu působí i cenová hladina, počet obyvatel, velikost ekonomiky a další vlivy. Proto
se ke komparaci nejčastěji používá ukazatel relativní váha veřejného dluhu, vztahující objem
hrubého veřejného dluhu k velikosti ekonomiky, vyjádřené objemem HDP.
Veřejný dluh je dále možné vyjadřovat jako vnější (zahraniční), který zahrnuje půjčky ze
zahraničí a vnitřní (domácí), který vzniká uvnitř země. Ve většině zemí má veřejný dluh
podobu vládních dluhopisů. Ty mohou být neobchodovatelné či obchodovatelné (těch je
většina a stávají se normálním produktem kapitálového trhu). Podle doby splatnosti je lze
členit na:
- krátkodobé, s dobou splatnosti do jednoho roku, nejčastěji pokladniční poukázky,
- střednědobé, s dobou splatnosti 1-10 let, tzv. notes,
- dlouhodobé, s dobou splatnosti nad 10 let, tzv. bonds.
Vláda při řešení dluhového problému může využít pasivní či aktivní cestu. Pasivní cesta
spočívá ve spoléhání se na vliv pozitivních exogenních faktorů na výši dluhu. Jde o situaci,
kdy tempo ekonomického růstu značně a trvale převyšuje efektivní reálnou úrokovou sazbu z
veřejného dluhu; dále jde o vliv exogenní inflace na snižování výše dluhu a o zahraniční
granty či dary, případně prominutí části zahraničního vládního dluhu či úroků.
Při uplatnění aktivní cesty má vláda jako hlavní alternativu rozpočtové řešení (tzn. splacení
dluhu včetně úroků z přebytku běžného rozpočtu); krytí dluhu z výnosu mimořádné veřejné
dávky; monetární řešení - tzv. monetizaci dluhu, popř. snížení jeho reálné hodnoty záměrně
vyvolanou inflací a politicko-administrativní řešení - tj. rozhodnutí administrativně likvidující
veřejný dluh, případně úrok.
Na závěr je potřeba připomenout, že Česká republika je jako člen Evropské unie vázána
dodržovat stanovená fiskální pravidla. Jedná se o Maastrichtská kritéria, která stanoví
maximálně přípustnou hodnotu pro velikost primárního deficitu i veřejného dluhu. Pro
primární deficit je hranice stanovena na maximálně 3 % HDP, pro výši veřejného dluhu je
hranice na 60 % HDP.
1.2 Metodiky vyjádření deficitu
Pro vyjádření deficitu a hospodaření veřejných financí se v současné době používají dvě
metodiky, a to metodika Mezinárodního měnového fondu, tzv. vládní finanční statistika
(GFS), a metodika Evropské unie, tzv. metodika národních účtů (ESA 95). V následujících
podkapitolách jsou jednotlivé metodiky definovány, aby byly zřejmé rozdíly mezi nimi včetně
výhod a nevýhod spojených s jejich používáním.
1.2.1 Metodika ,,European System Of Integrated Accounts" (ESA 95)
Tato metodika je zdokonalenou verzí dříve používané metodiky ESA 78. Národní účetnictví
za vládní sektor v této metodice zachycuje transakce daného fiskálního roku na předpisovém,
tzv. akruálním principu. Operace jsou sledovány tehdy, když se ekonomická hodnota
vytváří, transformuje nebo zaniká, když se zvyšují pohledávky a závazky, transformují nebo
zanikají. Tím se zohledňuje hospodaření vlády nejen z krátkodobého hlediska, ale také z
hlediska dlouhodobé perspektivy.
Konečné saldo se označuje jako čisté výpůjčky nebo čisté půjčky vládního sektoru (potřeba
financování) a je svým charakterem určitou obdobou hospodářského výsledku. Udává se jak
celkově pro celý vládní sektor, tak i jednotlivě, pro centrální vládu, místní vládu a fondy
sociálního zabezpečení, přičemž standard národních účtů ESA 95 více vyhovuje potřebám
analýzy makroekonomických dopadů hospodaření vládního sektoru než metodika GFS.
Pro použití této metodiky je nutná existence tzv. systému národních účtů. Proces, který vede
k výpočtu deficitu z hotovostní báze (přepočet z metodiky GFS), je značně obtížný. Platí to
zejména v případě tranzitivních ekonomik, které se vyznačují množstvím nestandardních a
složitých operacích a také značným zpožděním při zveřejňování národních účtů. Jako nejlepší
odhad lze použít saldo veřejných rozpočtů očištěné o vliv privatizačních příjmů a dotace
transformačním institucím.1
Data v této metodice vykazuje v ČR od roku 1993 Český statistický úřad, nyní jsou
publikována s časovým zpožděním 18 měsíců. To výrazně snižuje možnost užití národních
účtů vládního sektoru pro včasnou reakci fiskální politiky na aktuální vývoj veřejných
financí.2
1
BEZDĚK, V. Riziko na straně vlády. Ekonom. 2000. str. 24
2
Ministerstvo financí ČR. Makroekonomická predikce vývoje na 2003. [online]. c2003
1.2.2 Metodika ,,Government Finance Statistics" (GFS)
Metodika vládní finanční statistiky Mezinárodního měnového fondu se používá od roku 1986,
proto nese název GFS 1986. Data vykazovaná na jejím základě pokrývají institucionální
jednotky všech úrovní vlád. Vládní statistika je konstruována jako součet jednotlivých složek
vládního sektoru, kde je následně uplatněna konsolidace příjmů a výdajů za účelem vyloučení
vzájemných vztahů mezi jednotlivými složkami vlády.
Data na základě této metodiky má povinnost sledovat a vykazovat Ministerstvo financí
České republiky. Operace běžného roku jsou sledovány na pokladním, tzv. cash principu,
tedy v okamžiku, kdy je příjmová, resp. výdajová operace peněžně realizována. Metodika
sleduje veřejné finance z hlediska skutečného toku vládních finančních prostředků v daném
roce a saldo hospodaření je tedy výsledkem všech peněžních transakcí v průběhu fiskálního
roku. 3
Vládní sektor (veřejné rozpočty) v metodice GFS 1986 zahrnuje:
- Státní rozpočet vč. operací na účtech státních finančních aktiv a Národního fondu
- Mimorozpočtové fondy:
- Státní fondy:
Státní fond životního prostředí
Státní fond pro zúrodňování půdy
Státní fond kultury
Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie
Státní fond dopravní infrastruktury (od roku 2000)
Státní fond rozvoje bydlení (od roku 2000)
Státní intervenční zemědělský fond (od roku 2001)
- Privatizační fondy:
Fond národního majetku (FNM)
Pozemkový fond ČR (PF ČR)
- Zdravotní pojišťovny (VZP i oborové pojišťovny)
- Rozpočty územních samosprávných celků, obce, do r. 2000 tato položka zahrnovala
okresy (od r. 2001 do 2002 byly okresy kapitolou státního rozpočtu, k 31.12.2002 byly
zrušeny), od roku 2001 jsou zde zachyceny nově vzniklé kraje.
V metodice GSF 1986 se sledují následující druhy deficitů:
1. saldo vládního sektoru včetně čistých půjček - bilance rozpočtových nebo projektovaných
příjmů a schválených výdajů, která zahrnuje i příjmy a výdaje z operací spojených s
privatizací majetkových podílů státu a nabýváním a realizací jiného finančního majetku
(nákup a prodej akcií a majetkových podílů, splátky dříve poskytnutých vládních půjček,
realizované státní záruky, u nichž se předpokládá v budoucnu jejich návratnost apod.).
Koncept tohoto deficitu vychází z toho, že tyto operace jsou prováděny v rámci schválených
hospodářských politik a tento deficit má přímou vazbu na výši dluhu.
2. saldo vládního sektoru bez čistých půjček - z deficitu se vylučují operace finančního
charakteru, např. příjmy z privatizace, kdy se jedná pouze o změnu v rámci finančních aktiv,
tj. státní majetkové účasti se mění v likvidní finanční aktiva, ostatní prodeje a nákupy cenných
3
Ministerstvo financí ČR. Makroekonomická predikce vývoje na 2003. [online]. c2003
papírů, jak za účelem řízení likvidity tak realizace hospodářských politik, dále realizované
garance klasifikované jako půjčka, která současně představuje vznik pohledávky vlády za
daným subjektem, jemuž byla záruka vystavena, proto se snížení peněžních prostředků odráží
ve zvýšení jiné formy aktiva (pohledávka). Souhrn všech těchto operací je označován za čisté
půjčky (tj. půjčky mínus splátky).
3. saldo vládního sektoru očištěné o čisté půjčky a dotace transformačním institucím - tento
ukazatel je očištěn jednak o výše popisované operace finančního charakteru a dále o dotace
tzv. transformačním institucím, tj. úhradu ztrát ČKA/KOB a dotace z FNM pro finanční
skupinu ČKA/KOB a Českou inkasní. Cílem těchto úprav je očistit saldo na příjmové i
výdajové straně o finanční operace a operace jednorázového charakteru (především náklady
spojené se stabilizací transformující se ekonomiky). Tento ukazatel je používán jako hrubá
aproximace pro výpočet Maastrichtského kritéria.
Výhodou metodiky GFS 1986 je její včasnost, transparentnost (ve většině případů díky přímé
vazbě na rozpočtovou skladbu) a nižší nároky na zdrojová data. Nedostatkem je, že
systematicky nesleduje pohledávky a závazky, nejsou zohledněny náklady a výnosy, není k
dispozici rozvaha vládního sektoru, pouze vybrané položky na straně pasiv (dluh v nominální
hodnotě).
Tyto nedostatky se snaží odstranit nová metodika Mezinárodního měnového fondu GFS
2001. Účelem této vylepšené metodiky je schopnost lépe informovat tvůrce fiskální politiky o
likviditě a fiskální udržitelnosti. K implementaci standardu GFS 2001 bude docházet
paralelně s fungováním stávajícího systému vládní finanční statistiky GFS 1986.
Nová metodologie GFS 2001 se svojí podstatou blíží metodologii ESA 95 (která je popsána
v předchozí podkapitole). Rozdíl od systému GFS 1986, který pracuje s daty pouze na
pokladní bázi, zachycuje nová metodologie účetní operace rovněž na akruální bázi. Zahrnuje
tak všechny události, které mají vliv na finanční výkonnost, pozici nebo likviditu vládního
sektoru.
Rovněž institucionální pokrytí je obdobné jako u metodiky národních účtů (ESA 95). GFS
2001 pokrývá institucionální jednotky všech úrovní vlád, na rozdíl od GFS 1986 zahrnuje
celkové hospodaření České konsolidační agentury (ČKA), Podpůrného a garančního
rolnického a lesnického fondu, Správy železniční dopravní cesty, veřejných vysokých škol a
dále celkové hospodaření příspěvkových organizací zařazených do vládního sektoru. Dále,
aby se institucionální pokrytí co nejvíce blížilo ESA 95, byly na základě doporučení mise
Eurostatu (listopad 2003) do vládního sektoru zařazeny dceřinné společnosti ČKA - Konpo,
Česká finanční s. r. o., Prisko, a. s. a také Vinařský fond a Česká inkasní s.r.o.
1.3 Management veřejného dluhu
Management veřejného dluhu může být charakterizován jako souhrn aktivit, mezi které patří
hlavně vypracování strategie financování veřejného dluhu, vypracování roční bilance potřeb a
zdrojů financování vládního dluhu, splatného v příslušném roku, uzavírání úvěrových smluv
v měně státu, vydávání státních cenných papírů, splácení a vyplácení jistiny a výnosů ze
státních cenných papírů, řízení finančních operací a jiných činností souvisejících s řízením
rizik státního dluhu, vedení evidence státního dluhu, účtování o státním dluhu (Nemec, 2005).
Institucionální zabezpečení managementu veřejného dluhu se v jednotlivých zemích liší.
Mezinárodní instituce (MMF, OECD) věnují této problematice velkou pozornost, důvodem je
zřejmě velký růst veřejného dluhu nejen ve většině vyspělých zemí. V publikacích těchto
institucí a na jejich webových stránkách lze nalézt množství dokumentů a příruček pro
členské i nečlenské země týkající se managementu veřejného dluhu (viz www.imf.org,
www.oecd.org).
V následujících podkapitolách se podíváme na současné institucionální zabezpečení veřejného
dluhu v České republice. Následně popíšeme nové institucionální zabezpečení veřejného
dluhu na Slovensku, které bylo realizováno na základě zahraničních zkušeností v roce 2003 a
které je také v souladu se standardy Evropské unie. Tato alternativa může být do budoucna
příkladem také pro nové institucionální zabezpečení veřejného dluhu v České republice.
1.3.1 Institucionální zabezpečení managementu veřejného dluhu v České
republice
V České republice zajišťuje v současnosti management veřejného dluhu oddělení Řízení
státního dluhu na Ministerstvu financí České republiky. Tato činnost byla vykonávána od
roku 1990 v rámci oddělení Státních cenných papírů, k jejímu vydělení do samostatného
oddělení Řízení státního dluhu došlo 1. října 2003. Oddělení je organizační součástí
ministerstva a je řízeno přímo I. náměstkem ministra financí.
Oddělení Řízení státního dluhu zahrnuje řízení výpůjčních operací včetně řízení likvidity
(tzv.front-office), strategické směrování a řízení rizik (tzv.middle-office) a predikce,
provádění plateb, účtování, statistiku a reporting (tzv.back-office). V současné době tvoří
personál oddělení 12 pracovníků.
Hlavním úkolem oddělení je účinné, jednoduché, transparentní a komplexní zajištění
výpůjčních potřeb centrální vlády a jejích platebních závazků při minimalizaci ekonomických
nákladů v dlouhodobém horizontu při udržování akceptovatelné míry rizik. Oddělení je také
zodpovědné za řízení likvidity státní pokladny a každodenní udržování solventnosti státu. Při
zajišťování výpůjčních potřeb operuje oddělení na tuzemských i zahraničních finančních
trzích. Financování vychází ze strategických záměrů a cílů vytvořených na základě požadavků
finanční politiky vlády České republiky. Oddělení jedná jménem a na účet České republiky.
Oddělení Řízení státního dluhu spravuje hrubý státní dluh centrální vlády, který tvoří zhruba
90 % hrubého dluhu centrální vlády. Do působnosti a evidence není zařazen dluh
mimorozpočtových fondů, fondů sociálního a zdravotního pojištění, krajů a obcí. Do státního
dluhu nejsou rovněž zařazeny státní záruky, které spravuje přímo státní rozpočet.
Praktické řízení státního dluhu je prováděno od roku 2004 pomocí strategických cílů
(tzv.targets), které určuje Ministerstvo financí na základně nejlepších zkušeností zemí OECD
a na základě vlastních finančních analýz dluhového portfolia. Samostatným plněním těchto
cílů se vymezuje prostor pro řízení portfolia státního dluhu v dlouhodobém horizontu.
Jádrem návrhů alternativních dluhových strategií je řízení rizik. Řízení rizik zajišťuje, že
minimalizace nákladů je realizována v rámci dlouhodobě udržitelných limitů. Identifikace
hlavních rizik českého dluhového managementu je podmíněna v první řadě prohlubováním
primárních rozpočtových deficitů, které vedou k růstu výpůjčních požadavků centrální vlády.
Rozlišujeme následující rizika:
- refinanční riziko souvisí se skutečností, že v posledních letech existuje výrazný
převis objemu dluhu, který je nutno refinancovat nad objemem dluhu splatným
v daném roce. Existuje hrozba, že si stát nedokáže půjčit na krytí svého splatného
dluhu anebo že si dokáže půjčit jen obtížně a za relativně nevýhodných podmínek,
hlavně cenových. Toto riziko je ovlivněno především ratingem země, který hodnotí
politicko-ekonomickou stabilitu za určitý časový úsek na základě nezávislých
predikcí;
- úrokové riziko souvisí úzce s refinančním rizikem. Je to riziko vyplývající z dopadu
změn tržních úrokových sazeb na dluhové úrokové sazby. Toto riziko vyplývá z
potřeby refinancování dluhu, který bude splatný v budoucnu při neznámých, resp.
odhadovaných úrokových sazbách a ze změn kupónů při plavajících úrokových
sazbách státních dluhopisů. Riziku nárůstu úrokových sazeb je vystaveno portfolio s
krátkou dobou splatnosti a dluhové závazky navázané na pohyblivou úrokovou sazbu;
- riziko likvidity vyjadřuje míru pravděpodobnosti, že stát nebude mít k dispozici
dostatek likvidity na krytí svých splatných závazků. Likvidita se řídí buď pasivním
způsobem, kdy stát musí udržovat na jeho zabezpečení poměrně vysoké přebytky
finančních prostředků nebo aktivním způsobem (např. agentura typu Státní pokladny);
- kurzové riziko ­ základním ukazatelem tohoto rizika je podíl dluhu v zahraniční
měně k celkovému dluhu. Posilňování domácí měny přináší úsporu rozpočtových
prostředků, znehodnocení naopak zvýšení nároků na rozpočtové prostředky;
- riziko protistran znamená riziko, že protistrana nebude schopna plnit své závazky
vyplývající z finančních operací. Toto riziko se sleduje zejména v souvislosti z
poskytováním státních záruk nejčastěji při emisi cenných papírů anebo získávání
úvěrů podniky (nejčastěji státními), které mají strategický význam.
U refinančního rizika byl zmíněn termín rating. Rating České republiky je oceněním její
úvěruschopnosti (kredibility) na zahraničních trzích. Ocenění je syntetickým výrazem kvality
českého státu jako dlužníka a jeho ekonomické schopnosti dodržet vydané vlastní závazky a
splatit včas a v úplném množství úroky i jistinu dlužné částky. Toto ocenění má význam v
tom, že dlužník musí za rozdíl mezi nejlepším a svým ratingovým oceněním věřitelům platit
tzv. kreditní přirážku při vydávání nových emisí, která horší kvalitu dlužníka zohledňuje.
1.3.2 Institucionální zabezpečení managementu veřejného dluhu na Slovensku
Slovensko v souladu s trendy zemí s rozvinutou tržní ekonomickou (OECD), včetně zemí
eurozóny, přechází k aktivnímu řízení dluhu a likvidity. Institucionální zabezpečení
managementu veřejného dluhu na Slovensku je realizováno na dvou úrovních:
1. Ministerstvo financí SR;
2. Agentura pro řízení dluhu a likvidity (ARDaL), Národní banka Slovenska, Státní
pokladna.
Nové agentury, tj. Agentura pro řízení dluhu a likvidity a Státní pokladna vznikly v roce
2003, v průběhu tohoto roku se formovalo jejich základní organizační, personální a
informační vybavení. Zároveň se dolaďoval rozsah činností, které zůstanou na Ministerstvu
financí SR a které bude vykonávat Státní pokladna, ARDaL a Národní banka SR. Rozdělení
kompetencí jednotlivých institucí zapojených do řízení veřejného dluhu je v současnosti dáno
následovně.
Ministerstvo financí SR:
- strategicko-koncepční řízení
- správa státního dluhu, vypracování strategie financování státního dluhu
- uzavírání smluv za SR
- vedení evidence a účetnictví o státních dluhu.
Agentura pro řízení dluhu a likvidity:
- pro ministerstvo zabezpečuje vydávání státních cenných papírů včetně aukcí
- podílí se na tvorbě strategie řízení dluhu
- ve spolupráci se státní pokladnou zodpovídá za zabezpečení denní platební schopnosti
státu
- vykonává finanční operace na finančním trhu související se zabezpečením proti tržním
rizikům při řízení dluhu a likvidity
- ve spolupráci se státní pokladnou optimalizuje zůstatek na jediném účtu státu
- poskytuje Národní bance Slovenska podklady pro vypořádání emisí státních cenných
papírů
- vypracovává na denní bázi operativní plán zdrojů a potřeb financování průběžného
schodku státního rozpočtu a splatného státního dluhu v horizontu jednoho měsíce.
- spolupracuje na evidování, vykazování a analýzách státního dluhu a likvidity podle
požadavků ministerstva a zabezpečuje ostatní činnosti v souladu s platnými normami.
Národní banka Slovenska:
- jako agent státu vypořádává výsledky primárních emisí státních dluhopisů a státních
pokladničních poukázek, vypořádává státní pokladniční poukázky při jejich splatnosti,
realizuje výplatu kuponů a jiných státních dluhopisů při jejich splatnosti
- podílí se na aktivitách pro rozvoj trhu státních cenných papírů a podporuje standardizaci
vypořádání státních cenných papírů podle obvyklé praxe EU
- připravuje podklady pro tvorbu strategie řízení dluhu, likvidity a rizik v souvislosti
s měnovou politikou a na expertní úrovni koncepčně spolupracuje při řízení státního
dluhu.
Státní pokladna
- zodpovídá společně s ARDaL za zabezpečení denní platební schopnosti státu (centralizuje
příjmy, realizuje výdaje)
- společně s ARDaL řídí a optimalizuje zůstatek na jediném účtu státu
- spravuje pohledávky a závazky státního rozpočtu
- spolupracuje s MF SR, NBS a ARDaL.
Hlavním cílem Agentury pro řízení dluhu a likvidity je tedy aktivně působit na finančních
trzích a zabezpečovat dostatek peněz na krytí dluhu a potřeb státního rozpočtu. Už v prvním
období svého fungování vypracovala ARDaL dokument ,,Strategie řízení státního dluhu do
roku 2006". Strategie obsahuje východiska, cíle a hlavní principy reformy řízení veřejného a
státního dluhu.
Státní pokladna představuje nový systém v komplexním finančním managementu veřejných
financí a v řízení hotovosti, dluhu a investování krátkodobých přebytků likvidity veřejného
sektoru. Jejími hlavními cíli je zabezpečit centralizaci příjmů a realizaci veřejných rozpočtů,
správu pohledávek a závazků státního rozpočtu a denní likviditu státního rozpočtu. Do
samotného výkonu veřejné správy a do kompetencí jejích jednotlivých složek Státní pokladna
nezasahuje.
Státní pokladna umožňuje centrální řízení státních aktiv a pasiv prostřednictvím evidence
fyzického majetku sátu a akcionářských podílů ve státních podnicích a státních akciových
společnostech. Organizace, které mají ve správě různé druhy nefinančních aktiv, musí
spolupracovat při koordinaci svojí finanční politiky ze SP. Existence Státní pokladny ulehčuje
proces přípravy státního rozpočtu, především podrobnými informacemi o realizaci veřejných
rozpočtů předešlého roku, plány rozpočtových prostředků a výsledky uplatňování kontroly
výdajů před jejich uskutečněním.
Klienty Státní pokladny v podmínkách SR jsou především instituce rozpočtové soustavy. Na
Slovensku se jedná o státní rozpočtové a příspěvkové organizace, veřejné vysoké školy, státní
fondy, Sociální pojišťovnu, veřejné zdravotní pojišťovny, Ústředí práce, sociálních věcí a
rodiny, Slovenský pozemkový fond, vyšší územní celky a jejich rozpočtové organizace,
právnické osoby, ve kterých je zřízená implementační agentura pro rozvojové programy
financované z EU, ministerstvo, které realizuje rozpočet rozpočtové kapitoly Všeobecná
pokladniční správa, Souhrnný finanční vztah k obcím a vyšším územním celkům, Slovenský
rozhlas a Slovenská televize, Fond národního majetku.
Od zavedení Státní poklady se očekávají víceré výhody:
- zvýšení transparentnosti při vynakládání veřejných prostředků - veřejné prostředky
budou vynakládány výlučně v systému Státní pokladny podle přesně specifikovaných
pravidel. Stát tedy bude mít v kterémkoliv momentě přesné informace o svých finančních
prostředcích. Pro porovnání - v současnosti má stát informace pouze o už zrealizovaných
platbách a to ve velmi zúžené kumulativní podobě. SP bude mít přehled o stavu a
struktuře čerpání rozpočtu každého klienta a jeho plánech čerpání - tedy téměř o 3000
organizacích veřejné správy;
- posilnění kontroly před uskutečněním výdaje - každý výdaj klientů Státní pokladny
bude kontrolovaný dříve než dojde k jeho vynaložení. Pokud by výdaj byl v rozporu se
schváleným rozpočtem, Státní pokladna ho nezrealizuje. Tento proces by měl probíhat
v on-line režimu. V současnosti se kontrola koná až po provedení výdaje, tedy nelze
zabránit případným újmám. Na druhé straně Státní pokladna nebude žádným způsobem
vstupovat do plánovaných a schválených výdajů a hlavně nebude vstupovat do jejich
samotného věcného obsahu;
- efektivnější řízení veřejných financí ­ Státní pokladna bude centralizovat finanční
prostředky celé veřejné správy s výjimkou obcí na jediném účtu Státní pokladny, který
bude vedený v Národní bance Slovenska. Znamená to, že veřejné prostředky budou v plné
míře pod kontrolou státu a budou bezpečně uložené v Národní bance Slovenska.
V současnosti jsou prostředky hlavně veřejnoprávních institucí uložené v komerčních
bankách. To s sebou i přes stabilizaci bankovního sektoru nese určitá rizika. Navíc
v případě zhodnocování těchto prostředků bude profitovat stát. Další výhodou je, že
platby, které se budou uskutečňovat mezi klienty Státní pokladny nebudou znamenat
snížení stavu jediného účtu Státní pokladny. To se projeví snížením nákladů na emisi
státních cenných papírů, které se využívají na průběžné krytí deficitu jediného účtu státu
v současnosti. Zrychlí se také finanční tok od plátce daní na centrální účet Státní
pokladny, finanční prostředky budou k dispozici dřív než nyní (v současnosti se jedná o 2
- 3 denní zpoždění);
- efektivnější a transparentnější řízení dluhu a likvidity - mnohé země EU problém
zvýšení transparentnosti a profesionalizace řízení dluhu řeší zřízením specializovaných
agentur. Na Slovensku vznikla dříve zmíněná ARDaL (30 zaměstnanců), která vykonává
činnosti v oblasti řízení dluhu a likvidity na kvalitativně vyšší úrovni. Umožňuje to kromě
jiného i skutečnost, že při výběru zaměstnanců není limitovaná platovými tabulkami
platnými pro státní správu. Zabezpečuje řízení rizik a analýzy finančních trhů. Všechny
tyto nové funkce společně s jistou mírou nezávislosti na státu přispívají k zásadním
úsporám veřejných prostředků. Stát bude politicky vstupovat do řízení dluhu výlučně
prostřednictvím strategie řízení dluhu. Každodenní operativa je ve výlučné kompetenci
agentury;
- redukce provozních nákladů ­ Státní pokladna je budovaná jako centralizovaná
instituce, kde by většina činností měla být automatizovaná prostřednictvím informačního
systému. Předpokládá se, že v ní bude pracovat 110 zaměstnanců, což je vzhledem
k rozsahu činností srovnatelné s jinými zeměmi EU;
- standardizace řízení veřejných financí v souladu s požadavky EU - EU požaduje od
členských i kandidátských zemí vybudování striktních kontrolních mechanismů na správu
podpůrných fondů EU. Řešení systému Státní pokladny, které se realizuje na Slovensku, a
jeho legislativní podpora byla připravovaná ve spolupráci se špičkovými experty EU na
danou problematiku a i z tohoto důvodu je hodnocená ze strany EU, ale i MMF a Světové
banky jako jedno z neprogresivnějších řešení.