1 HISTORIE
1.1 Poválečné období
1.1.1Klima pro radikální změny
WW2 byl válečný konflikt v němž již počtvrté za posledních 130 let proti sobě stály
Francie a Německo.
Následky byly děsivé...
o Z Evropa ­ 8 mil. mrtvých (z toho 6,4 mil Německo)
o S a V Evropa ­ 9 mil mrtvých (z toho 6,3 mil Polsko)
o Sovětský svaz ­ 20 mil. mrtvých
o Obrovský ekonomický pokles ( v roce 1945 bylo HDP Německa na úrovni
roku 1908, Francie na úrovni roku 1891, Rakouska 1886)
Tato fakta přiměla Evropu k razantní změně politiky a tlačila ji k integraci1
.
Ekonomická a humanitární situace v Evropě byla hrozná, obzvláště v Německu ­ zničená
infrastruktura, z domů zbyly ruiny, nelítostně tvrdá zima roku 1946-47 ještě více přispěla
k nedostatku potravin. Hlad byl všudypřítomný a jídlo bylo v mnohých evropských zemích až
do poloviny 50tých let na příděl. (např. v Německu byl příděl 900kcal/osobu/den ­ za
optimum se považuje okolo 2000 kcal). Mnoho Evropanů bylo závislých na humanitární
pomoci stejně tak, jako dnes mnoho Afričanů.
1.1.2Zásadní otázka a převládající ideologie
Do popředí zájmu se dostala zásadní otázka: jak zamezit další válce v Evropě? Návrhy
řešení odrážely různé pohledy na příčiny války. Můžeme je shrnout do tří základních
koncepcí.
1. Příčinou války je Německo. Řešením je tedy oddělit Německo od průmyslu
a přetransformovat ho na zemědělskou zemi2
.
2. Příčinou války je kapitalismus. Řešením je tedy komunismus.
3. Příčinou je nacionalismus. Řešením je užší integrace evropských zemí.
Přesvědčení, že řešení číslo 3 je nejlepší sice převažovalo, ale jeho prosazování se
neuskutečňovalo nijak drtivě, někde vůbec. Země měly jiné problémy (hlad, nedostatek
bydlení...) a navíc mnoho zemí bylo pod přímou kontrolou jiných národů (Rakousko a
Německo ­ 4 zóny vlivu, centrální a východní země pod kontrolou SSSR apod.), tyto země se
1
Je velmi těžké vžít se do situace roku 1945, srovnejte si, jak 3000 mrtvých po 11.září 2001 změnilo
vnímání světa a srovnejte to s milióny mrtvých ve WW2.
2
Tedy analogické myšlení, jako po WW1, kdy vítězové obdrželi teritoriální zisky i finanční reparace.
Důsledkem této teorie by pak bylo další kolo náhrad a nacionální rivalita, která mimo jiné byla jednou z příčin
WW2.
1
snažily více o obnovu svých vlád než, že by řešily otázky integrace. Obecně se dá říci, že v Z
Evropě převažovala snaha o odstranění děsivé humanitární situace.
V SSSR, kde se věřilo, že příčinou války je kapitalismus, se věci ubíraly jiným
směrem. Komunismus byl vnucen dříve nezávislým zemím: Litvě, Lotyšsku a Estonsku a
okolo roku 1948 se komunistické strany staly rozhodující silou ve všech zemích sovětského
vlivu. Komunisté převzali dále moc v Jugoslávii a Albánii a měli značnou sílu také v Řecku.
Komunistický pohled na věc měl ale také své zastoupení v mnohých zemích Z Evropy, kde
komunistické strany získaly ve volbách značný podíl hlasů (např. v Itálii a Francii).
1.1.3Studená válka
Sovětská vize světa se nelíbila spojencům z války (UK, USA) a nastala nová etapa
vztahů ­ studená válka. UK a USA se 1947 shodly, že možností, jak čelit nástrahám
komunismu je ekonomická síla, svoboda a demokracie Německa i ostatních západních zemí.
Z Německo (trizónie UK, USA, Francie) bylo zkonstituováno3
1948 pod vedením Konráda
Adenauera. Oficiálně Z Německo bylo založeno v květnu 1949.
Mezi oběma stranami se začala vytvářet obrovská propast (spuštěna železná opona).
Východní část Evropy byla tlačena (a dotlačena) k vládě jedné strany (komunistické), zatímco
západní část směřovala k demokratickému zřízení založeném na pluralitě názorů, sociálně
tržním hospodářství a evropské integraci.
Prvním faktickým a klíčovým důkazem, že spolupráce a integrace v Z Evropě je
možná, byla právě spojení tří zón vlivu v jednu trizonii. USA a UK se snažili o re-
industrializaci Německa a o jeho vnímání, spíše jako ekonomického partnera, nikoliv
vojenského protivníka. UK a USA podporovaly evropskou integraci, jako nejlepší cestu, jak
zamezit proniknutí komunismu do Z Evropy. Němečtí vůdci pak chápali integraci, jako
vhodnou cestu k tomu, že Německo bude znovu vnímáno jako ,,normální" národ. Itálie zase
vítala integraci, jako etapu, která zavře dveře za její fašistickou minulostí.
1.1.4OEEC a EPU
Velmi důležitým počinem v rámci boje proti komunismu v Evropě byl tzv. Maršalův
plán a Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC).
Jako reakci na hrozivou ekonomickou situaci v Evropě, ale také na rozpínavost
komunismu, ministr zahraničí USA C. Marshall přednesl svůj plán pomoci všem evropským
zemím na západ od Uralu, přijmou-li tyto země program ekonomické obnovy.
V Paříži byly předneseny návrhy pomoci jednotlivým zemím a byl ustanoven stálý
orgán, který bude koordinovat pomoc přímo v Evropě. Zemím východního bloku SSSR
zakázalo čerpat tuto podporu. Americký kongres byl zpočátku ve schvalování programu
zdrženlivý, ale po komunistickém puči 1948 v Československu program urychleně přijal.
3
Což přineslo první jasně viditelný konflikt studené války ­ zásobování Z Berlína (vyřešeno pomocí
,,vzdušného mostu").
2
Maršalův plán realizován prostřednictvím OEEC v letech 1948-1952 přinesl Evropě
12 mld. USD (polovina šla pro UK, Fr., Z Německo). Státy sovětského bloku na to reagovali
vytvořením vlastní organizace a to Rady vzájemné hospodářské pomoci (CMEA, RVHP)
v roce 1949.
Úkolem OEEC nebylo pouze přerozdělovat americkou pomoc svým členům, to je 13ti
zemím EU15 bez Finska (SSSR vyvíjelo tlak na neutralitu) a bez Španělska (diktatura
Franca), ale hlavně rozvíjet evropskou integraci např. prostřednictvím odstraňování
obchodních bariér, zlepšováním intra-evropského platebního styku (EPU European Payments
Union) apod..
Obchodní liberalizace byla důležitá přinejmenším ze dvou důvodů:
1. liberalizace nastartovala obchodní expanzi a rapidní ekonomický
růst,
2. liberalizace obchodu doprovázena silným ekonomickým růstem
změnila myšlení politiků, ukázala jim, že myšlenky 30tých let, kdy
se prosazovaly silné obchodní bariéry, nejsou opodstatněné, že
ekonomika zvyšuje tempa růstu s růstem mezinárodního obchodu,
nikoliv s jeho omezováním.
1.1.5Nutnost hlubší liberalizace
Ekonomiky sice vykazovaly dobré ekonomické výsledky, ale některým členským
státům se toto nezdálo jako dostatečná záruka mírového vývoje Evropy.
Německu nebylo umožněno pouze stát se ekonomicky silným státem, ale kvůli
nebezpečí sovětské agrese mu bylo také umožněno znovuvyzbrojení. Ekonomicky a vojensky
silné Německo budilo u některých z ostatních evropských států určité obavy.
1.2 Dvě větve evropské integrace, federalistická a
internacionální
Bylo jasné, že integrace se stane stavebním kamenem v budováni po WW2 Z Evropy.
Rozkol existoval (stejně jako dnes) v otázce úloh národních států. Zde můžeme rozlišit dvě
základní pozice.
1. demokracie není dostatečnou zárukou pro mír (Hitler se dostal poprvé
k moci demokratickou cestou), proto je třeba omezit role jednotlivých
národních vlád a spojit jednotlivé národy federální strukturou (idea
supranacionality)
2. nejlepší pro Evropu jsou stabilní demokratické národní vlády, které budou
úzce spolupracovat a to především v ekonomické oblasti (idea mezivládní
spolupráce)
Lidé zemí, které měly hrozné zkušenosti s ničivými účinky a následky nacionalismu,
ty chtěly radikálnější záruky pro mír a přikláněly se více k federalistické ideologii. Zástupci
3
této skupiny jsou především Belgie, Holandsko, Lucembursko, Německo, Francii, Rakousko
a Itálie.
Naopak lidé žijící v zemích, které se dokázaly ubránit cizí okupaci a dokázaly čelit
velkým lidským i materiálním ztrátám, ty požadovaly tradiční národní uspořádání. Zástupci
skupiny jsou UK, Dánsko, Norsko, Island, stejně tak neutrální Irsko, Švédsko a Švýcarsko.
Španělsko a Portugalsko zůstávalo pod fašistickou nadvládou až do 70s.
1.2.1Dva odlišné přístupy: Rada Evropy a Evropské sdružení uhlí a
oceli (ECSC)
V prvních letech po válce dominovala strategie efektivních demokratických národních
vlád a jejich vzájemné spolupráce. První tři organizace OEEC(1948), Rada Evropy (1949) a
Evropský dvůr pro lidská práva (1950) byly založeny právě na těchto principech.
První kroky dle federalistické strategie byly učiněny v roce 1952 uskutečněním
Schumanova plánu. Robert Schuman přišel s návrhem, že se Francie a Německo vzdají
kontroly nad těžbou resp. výrobou uhlí resp. oceli ve prospěch nějaké nadnárodní autority.
Další evropské národy (Belgie, Holandsko, Lucembursko a Itálie) přivítaly možnost přidat se
k tomuto uskupení a tak se ustanovila skupina (silná šestka), která je po dlouhou dobu
motorem další integrace.
1.2.2 Federativní směřování: Římské smlouvy
ECSC ukázalo, že Z Evropa je schopna integrace. Z Evropské země se rychle
vzpamatovávaly z WW2, ekonomicky i politicky sílily a rostly, nejvýrazněji Německo. 1955
mu bylo umožněno vstoupit do NATO a znovu obnovit svou armádu. Tato skutečnost a sílící
hrozba sovětského bloku znovu vyzvedávaly požadavky na další a hlubší evropskou integraci
a to především ekonomickou.
Výsledkem těchto snah bylo vytvoření dvou nadnárodních organizací a to
EURATOMU a Evropského hospodářského společenství (EEC). Římské smlouvy zavazovaly
členské státy k hluboké ekonomické spolupráci, včetně vytvoření celní unie, umožnění
volného pohybu osob, integrace kapitálových trhů a vytvoření určitých společných politik.
Smlouvou byly vytvořeny nadnárodní instituce: Evropské shromáždění (předchůdce EP),
Evropská komise, Evropský soudní dvůr, které měly provádění těchto cílů zaštiťovat,
dohlížet a případné nedodržování sankciovat.
1.2.3 Internacionální směřování: od OEEC k EFTA
Vytvoření EEC přineslo zcela nový prvek do Evropské integrace. Zatímco OEEC také
usilující o obchodní integraci, bylo postaveno na ne-diskriminační bázi, EEC bylo založeno
na jiných principech - diskriminačních, preferenčních. To vlastně znamenalo rozdělení OEEC
na dvě skupiny, kde první (in EEC) diskriminovala druhou (out EEC) a druhá byla
diskriminována první. Jako reakci na tuto nerovnováhu sedm z těchto outsiderů založilo
v roce 1960 vlastní obchodní uskupení a to Evropské sdružení volného obchodu (EFTA).
4
Zbývající země Evropy (mimo sféru SSSR) pak měly dvě možnosti připojení k EFTA nebo k
EEC.
1.2.4Dvě nepřekrývající se uskupení: Společný trh a EFTA
V 60tých letech byly v Z Evropě dva nepřekrývající se okruhy obchodu. A to v rámci
EFTA a EEC. Snižování bariér obchodu uvnitř EEC vedlo k obrovskému nárůstu obchodu
uvnitř tohoto uskupení (během formování CU z 30% na 50%), ale obchod s ne-členskými
zeměmi se téměř nezměnil (ve stejném období pokles z 8% na 7%).
1.3 Vývoj koncentrických kruhů: domino efekt, část I
Z počátku 60tých let měly firmy z obou seskupení zhruba stejný přístup na trhy
druhého uskupení, ale jak pokračovalo odstraňování bariér v rámci jednotlivých uskupení, tak
diskriminační charakter EEC byl stále zřejmější. Navíc ekonomická síla obou uskupení
nebyla ani zdaleka obdobná. Souhrnné HDP členů EEC bylo více než dvojnásobné ve
srovnání s EFTA a navíc rostlo rychleji. Z toho je zřejmé, že pro exportéry bylo mnohem
lákavější být členy EEC klubu než členy EFTA a v tomto smyslu také tlačily na své vlády.
Hovoříme o tzv. primárním domino efektu vyvolaném povahou jednotlivých uskupení.
1.3.1První rozšíření a vznik FTA (EEC-EFTA)
Prvním státem, který dal najevo svou snahu stát se členem EEC bylo UK (1961). Její
přičlenění by pro ostatní členské země EFTA znamenalo, že by musely čelit ještě mnohem
silnějšímu diskriminačnímu uskupení. Toto motivovalo země jako Irsko, Dánsko a Norsko
5
k tomu, aby se i ony snažily o rychlý vstup do EEC. Další země se nepřidaly z politických
důvodů, jako byla snaha o neutralitu (Rakousko, Finsko, Švédsko a Švýcarsko) nebo
z důvodů chybějící demokracie (Portugalsko) či proto, že nebyly závislé na EEC trhu (Island).
Snahy o rozšíření EEC byly potlačeny prohlášením Charles de Gaulle, který v roce
1963 odmítl přijmout do EEC nové země. Nicméně po mnohých vyjednáváních k prvnímu
rozšíření došlo v roce 1973 a to o UK, Dánsko a Irsko. Norští občané přičlenění odmítli
v referendu.
Rozšíření EEC znamenalo, že zatímco trhy EEC bobtnaly, trhy EFTA se smršťovaly,
Exportéři z ne-EEC zemí byli v nevýhodě oproti členům a tlačily na své vlády, aby se tato
situace změnila. Hovoříme o sekundárním domino efektu vyvolaným přestoupením zemí
(zejména UK) z EFTA do EEC. Důsledkem byl vznik zóny volného obchodu (FTA) mezi
zbylými EFTA členy a EEC.
Tak se dvě nepřekrývající se obchodní oblasti změnily v soustředné oblasti. Vnitřní
kruh znamenal těsnou spolupráci v rámci EEC např. v podobě volného obchodu všech
komodit (včetně zemědělských), společný celní sazebník, mnoho společných sektorálních
politik, společný pracovní trh apod., zatímco širší okruh zemí FTA znamenal ,,pouze" volný
pohyb průmyslového zboží.
1.4 Euro-pesimisté
Ačkoliv celní unie bylo dosaženo relativně hladce, další integrace byla brzděna
politickými krizemi 60s let a také ekonomickými šoky 70s.
6
1.4.1Politické šoky
Velmi dobré ekonomické výsledky v Z Evropě 50tých a 60tých letech vytvořily
velkou důvěru Evropanů ve schopnosti svých vlád vládnout. Dokonce na takové úrovni, že
obyvatelé členských zemí začínali litovat, že se v rámci Římských smluv země zavázaly
k hlubší integraci. V čele této sekce prosazující národní suverenitu stál Francouzský
prezident Charles de Gaulle.
Problémem se stalo hlasování v rámci Evropské Rady, kdy de Gaulle nechtěl
akceptovat, že by Francie mohla být v rámci většinového hlasování přehlasována a za těchto
podmínek se nechtěla účastnit další integrace (politika prázdné židle). Nakonec se problém
s hlasováním podařilo vyřešil tzv. Lucemburským kompromisem, kdy Francie se začala
znovu podílet na evropské integraci, ale na oplátku ve většině oblastí zůstalo zachováno
schvalování principem jednohlasnosti.
Tento konflikt ukázal federalistům, že jejich původní myšlenky na politickou integraci
byly chybné.
1.4.2Neúspěchy v měnové integraci
Koncem 60s let se začala v USA praktikovat nezodpovědná monetární politika ­ tisk
peněz pro Vietnamskou válku. A to v době, kdy většina důležitých měn byla navázána na
dolar (Bretton Woods). Tedy US inflace byla importována i do Evropy a jiných míst na světě.
Systém globálních fixních kurzů se zhroutil mezi lety 1971 - 1973.
Stabilita měnových kurzů byla chápána jako jeden z klíčových faktorů, který zapříčinil
obrovský rozmach mezinárodního obchodu po WW2. EEC hledalo cestu, jak zajistit tuto
stabilitu mezi svými členy. Werner předložil svůj detailní návrh na vytvoření měnové unie do
roku 1980.
Ekonomické prostředí pro vytvoření měnové unie v Evropě nemohlo být nepříznivější.
Měsíc potom, co se začalo pracovat na realizaci projektu, byl spuštěn bojkot dodávek arabské
ropy na západní trhy. Prudce rostoucí cena ropy se stala zlatým dolem pro ropu-exportující
země, ale ekonomické důsledky pro západní Evropu byly hrozné. Vysoká cena ropy výrazně
utlumovala ekonomickou aktivitu v Z Evropě a inflační tendence byly ještě navíc
podporovány monetární situací v USA.
V té době mnoho evropských států začala praktikovat expanzivní monetární a fiskální
politiku, aby byly zmírněny dopady ekonomického útlumu. Situace klesajících příjmů a
rostoucí inflace je známá jako stagflace. Jenom co se svět vzpamatoval z ropného šoku v roce
1973 byl tu nový neočekávaný růst cen ropy v roce 1979 s hrozbou další stagflace. Vysilující
série měnových otřesů odsoudily snahy o vytvoření evropské měnové unie k neúspěchu.
1.4.3Neúspěchy v těsnější obchodní integraci
Vždycky, když se nějaké obchodní bariéry odstranily, tak Evropané začali nové
vytvářet. Tyto nové překážky měly podobu detailních technických standardů a regulací, což
vedlo nikoliv k celistvosti, ale k fragmentaci evropského trhu. Tato politika technických
překážek obchodu byla obhajována, jako prostředek ochrany spotřebitele.
7
První vážná snaha o odstranění těchto překážek se objevila v roce 1969, kdy bylo
navrženo, aby všechny státy nastavily stejné a velmi detailní technické požadavky na každý
výrobek či skupinu výrobků. Direktivy měly být schvalovány principem jednohlasnosti.
Jednohlasnost vedla k tomu, že procedura odstraňování těchto technických překážek byla
pomalejší než tvorba nových bariér.
Kombinace extrémně slabých makroekonomických výsledků a neúspěchy v obchodní
liberalizaci a měnové unii znamenaly dobu temna pro evropský projekt. Mnoho Evropanů ať
už zevnitř uskupení nebo zvně začalo spekulovat o tom, že idea Evropské integrace ze 40s let
je již mrtvá.
1.4.4Světlá místa
I v této době se našel světlé body evropské integrace. Španělsko, Portugalsko a Řecko
přijalo demokratické vlády a tak se stalo vhodnými kandidáty na členství v EEC. Řecko se
připojilo 1981, Španělsko a Portugalsko 1986. V roce 1978 se podařilo rozjet evropský
monetární systém, který stabilizoval měnové kurzy uvnitř této zóny. EEC navýšilo své
rozpočty a to v letech 1970 a 1975. Instituce tří organizací (ESCS, Euratom, EEC) se
Slučovací smlouvou 1965 sloučily v jedny a byly uspořádány první přímé volby do
Evropského parlamentu 1979.
V USA a Evropě se bankéři rozhodli, že utnou vysokou inflaci (v mnoha zemích
dvoucifernou) a to tradiční cestou ­ vyvolanou dlouhou těžkou recesí. Mezi lety 1981-1983
výkony Evropských zemí rostly velmi pozvolna nebo dokonce klesaly. Inflace sice poklesla,
ale za cenu výrazného růstu nezaměstnanosti. V roce 1984 byl znovu nastartován ekonomický
růst. Politické postoje se přesto změnily ­ hlubší důvěra v trh se rozšířila skrz celý
industrializovaný svět. US prezident Reagan a britská ministerská předsedkyně Thatcherová
jsou často označováni za průkopníky tohoto znovuobjeveného přístupu k trhu, ale také
socialistický francouzský prezident Mitterand si osvojil mnohá tržní řešení problémů.
Existovalo mnoho příčin opětovnému příklonu k liberalismu, fakt, že intervencionalistická
politika vedla k 10ti letům chabých ekonomických výsledků, byla jistě jedna
z nejvýznamnějších.
1.5 Těsnější kruh a domino efekt, část II: program vnitřního
trhu a EEA
Toto příznivé klima evropské integrace bývá dáváno do spojitosti se jménem Jacques
Delors. Ten byl jmenován do čela Evropské komise 1985 a spustil program dokončení
vnitřního trhu (vytvoření jednotného trhu). V roce 1985 byla představená Bílá kniha, která
obsahovala na 300 opatření, které je nutno provést k tomu, aby společný trh byl
přetransformován na jednotný-vnitřní trh. Smlouva o dokončení vnitřního trhu (Jednotný
evropský akt) vstoupila v platnost 1987 po ratifikaci všemi členskými zeměmi.
8
1.5.1Program jednotného trhu: EC 92
V roce 1985 sice všechny firmy EC měly bezcelní přístup na ostatní trhy společenství,
ale rozhodně se nejednalo o volný obchod. Vnitřní EC trh byl protkán překážkami obchodu
typu: rozdílné technické parametry, průmyslová regulace, kapitálové kontroly, preferenční
zásobování, administrativní a přes-hraniční formality, rozdílné daňové sazby, rozdílné
přepravní podmínky apod. Důsledkem bylo pak neustálé omezování vnitřního obchodu.
Mnoho s těchto bariér bylo vytvořeno v 70tých letech, kdy vlády přijímaly opatření
k ochraně spotřebitele a životního prostředí. Navíc byl volný pohyb zboží omezován
národními a místními vládami, které všemožně podporovaly a dotovaly národní šampióny. U
poskytovatelů služeb bylo obvyklé požadovat certifikaci, která se lišila pro různé země. A aby
jednotlivé státy uchránily své poskytovatele služeb před konkurencí zvenčí, certifikační
proces byl uměle natahován a znesnadňován.
Program jednotného vnitřního trhu byl předložen v Bílé knize 1985 (Cockfield zpráva)
a včleněn do práva prostřednictvím Jednotného evropského aktu (1987 ratifikován). Cílem
bylo vytvořit oblast bez vnitřních překážek pro pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.
Klíčovými změnami bylo:
o modernizace nebo eliminace přes-hraničních formalit
o harmonizace DPH (do určitého pásma)
o liberalizace vládních nákupů
o harmonizace a vzájemné uznávání technických standardů na produkci, balení a
marketing
o odstranění všech omezení kapitálových přesunů
o větší integrace kapitálových trhů
o liberalizace přes-hraniční obchodní politiky, včetně vzájemného uznávání
povolení k obchodu vydávanými jednotlivými národními regulatorními
autoritami
Jednotný evropský akt přináší důležité institucionální změny. Například, co se týká
hlasování, všechny záležitosti k dotvoření vnitřního trhu se začaly schvalovat procedurou
většinového hlasování, nikoliv jednohlasností. Tyto změny ve schvalování se označují jako
nový přístup k technické liberalizaci obchodu.
Zacíleno na kapitálovou mobilitu
Součástí Jednotného evropského aktu byla i snaha o posílení kapitálové mobility.
Některé země se snažily o liberalizaci svých kapitálových trhů, ale hromadně se toto začalo
v EC prosazovat až díky direktivám aktu. Úplné otevření se kapitálovým přesunům bylo
započato 1988, kdy byly seškrtány všechny zbývající překážky pro pohyb kapitálů mezi EC
rezidenty.
9
1.5.2EEA a čtvrté rozšíření
Jednotný evropský akt sice znamenal mnohem těsnější integraci mezi členy EC, ale
ne-členské země musely čelit diskriminačním efektům vyvolaným integrací členů. Ačkoliv
EFTA významně exportovala do EC, diskriminace znamenala významné problémy pro EFTA
firmy.
V 80tých letech, se vlády EFTA rozhodly, že musí reagovat na jednotný trh. Několik
z nich se začalo ucházet o členství v EC (mezi nimi Rakousko), ostatní se snažily o bilaterální
vyjednávání. V roce 1989 byl předložen návrh na vznik Evropského hospodářského prostoru.
Který sice rozšiřoval jednotný trh na ostatní členy EFTA, ale s výjimkami zemědělských
komodit a společného vnějšího celního sazebníku.
Země EFTA chtěly z pochopitelných důvodů participovat na jednotném trhu. Dva
aspekty EEA jsou velmi výjimečné. Za prvé: Země EFTA musely přijmout legislativu (i
budoucí), která se týká fungování jednotného trhu EEC, aniž by se na její tvorbě podílely. Za
druhé: Vyjednávání s EFTA udělalo dobrou službu pozici supranacionality mezi členy EFTA,
když při vyjednávání museli mluvit jedním hlasem. Takováto supranacionalita je zvláštní ze
dvou důvodů. Za prvé: byla členům EFTA vnucena EC, homogenita totiž zjednodušovala
provádění úkolů okolo jednotného trhu. Za druhé: je zvláštní, že tato supranacionalita byla
členy EFTA akceptována, když po válce ji tyto země striktně odmítaly.
Ve skutečnosti nikdo z členů EFTA nechtěl být účasten EEA v takovéto podobě, jak
byla vyjednána. Na konci vyjednávání Rakousko, Finsko, Švédsko, Norsko a Švýcarsko
podaly přihlášku ke členství v EC. Pro tyto země se EEA stalo přechodnou smlouvou.
Švýcarští voliči odmítli členství v EEA (1992) a tak de facto zmrazili přihlášku jejich země i
do EC. Přistoupení dalších zemí EFTA k EEA bylo úspěšné. Rakousko, Finsko a Švédsko se
staly členy EC, Norští občané v referendu odmítli přistoupení. A tak fungovalo EEA na jedné
straně s EU 15 a na straně druhé s Norskem, Lichtenštejnskem a Islandem.
Samozřejmě, že v době studené války by bylo členství v EU nemyslitelné pro
Švédsko, Finsko, Rakousko a Švýcarsko, ale po změnách ve V Evropě 1989 bylo těmto
zemím dovoleno přidat se k EU (Švýcarsko tak nakonec neučinilo).
1.6 Komunistická rozpínavost a jeho velkolepý kolaps
Rozdělení Evropy na její komunistickou a kapitalistickou část bylo zpečetěno
výstavbou berlínské zdi 1961. Ačkoliv na začátku nebyl životní standard obou částí příliš
rozdílný v 80tých letech už byl markantní. Standard západoevropských občanů byl mnohem
vyšší než jejich východoevropských protějšků a to jak v ekonomické, tak politické oblasti.
Toto samozřejmě věděli i ve střední a východní Evropě. SSSR ovšem opět a opět kladl
tvrdošíjně překážky hospodářským reformám ve své zóně vlivu ekonomickým tlakem a
příležitostnými vojenskými intervencemi. V 80tých letech došlo k obratu a o změny
v zastaralém systému se pokoušel sám SSSR. Sovětský prezident Gorbačov přijal plán na
zavedení určitých ekonomických (s tržními prvky) reforem ­ PERESTROJKA a ubezpečil
10
satelity, že i ony mají právo na prosazení vlastních reforem a Sovětský svaz jim nebude klást
ani ekonomické ani vojenské překážky ­ GLASNOSŤ.
K prvním opravdu vážným změnám ve východním bloku došlo v Polsku 1989, kdy
polská dělnická strana Solidarita donutila komunistickou vládu k akceptování svobodných
parlamentních voleb. Komunisté prohráli a byla sestavená první demokratická vláda
v sovětském bloku.
To, že Moskva nezasáhla povzbudilo revoluční snahy v ostatních zemích tohoto bloku.
Pro reformní síly v Maďarské komunistické straně se snažily o demokratické volby a co víc,
otevřely hranice s Rakouskem. Tisíce východních Němců tohoto chtělo využít k přesunu do
Západního Německa. Toto zapříčinilo rozpoutání nepokojů a protestů proti vládě v NDR,
které vyvrcholily otevřením hranic mezi NSR a NDR. 9. 11. 1989 tisíce obyvatel západního a
východního Berlína se kladivy a krompáči snažilo o zničení Berlínské zďi, symbolu rozdělené
Evropy. Na konci roku 1989 již demokratické síly převládly v Polsku, Maďarsku,
Československu a Východním Německu. V roce 1990 došlo k znovu-spojení Německa a tři
pobaltské republiky Litva, Lotyšsko a Estonsko deklarovaly svou nezávislost na SSSR. Na
konci roku 1991 se rozpadl samotný Sovětský svaz ­ což byl definitivní konec jeho možných
intervencí do S a V Evropy. Evropské společenství zareagovalo hbitě a aby podpořilo mladé
demokracie, poskytlo těmto státům dočasnou pomoc a půjčky.
1.6.1 První kroky: Evropská smlouva se zeměmi východního bloku
Je jasné, že každá země oblasti chtěla volný přístup na trhy EC, pro nově svobodné
země V a S Evropy to bylo obchodní nutností. Nebyly myšlenky na to, že by vytvořily svou
vlastní zónu volného obchodu, či, že by se připojily k EFTA. Ze začátku tyto země čelily
ochranářským opatřením EU. V počátku si představitelé těchto zemí mysleli, že se jedná o
permanentní stav a že i po pádu železné opony zůstávají za oponou. Z těchto politických a
ekonomických důvodů byly nově svobodné země tlačeny k tomu, aby usilovaly o vstup do
EU. Naproti tomu EU byla k tomuto zpočátku neochotna. Ale i přesto byly s Polskem,
Československem a Maďarskem podepsány 1991 tzv. Asociační dohody. Obdobné dohody
byly 1994 podepsány s Rumunskem, Bulharskem, Albánií, Estonskem, Litvou A Lotyšskem.
EFTA kopírovala chování EU. Zpočátku paralyzovala nově vzniklé trhy, ale po podepsání
Asociačních dohod se snažila o vlastní bilaterální dohody s těmito zeměmi v oblasti volného
obchodu. Některé země východního bloku takovéto dohody začaly podepisovat i samy mezi
sebou. Nejvýznamnější byla dohoda o vzniku Středoevropské zóny volného obchodu
(CEFTA) mezi Československem (reprezentováno později jeho nástupnickými státy),
Polskem a Maďarskem, zóna byla následně rozšířena o Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko.
EU-CEEC (země střední a východní Evropy) asociační dohody byly velmi důležité
ekonomicky i politicky. Zabezpečovaly volný obchod mezi EU na jedné straně a každou zemi
CEEC zvlášť na straně druhé. Zavazovaly EU, že odstraní cla a kvantitativní překážky
obchodu pro tyto země do konce roku 1994, zemím CEEC bylo pro reciproční opatření
ponecháno více času. Protekcionismus byl ovšem zachován pro textilní produkty, uhlí, ocel a
samozřejmě pro všechny zemědělské produkty. Evropské dohody obsahovaly doložky týkající
11
se pohybů služeb, kapitálu a osob. Dohody liberalizovaly obchod se službami. Významným
prvkem Evropských dohod byl závazek CEEC, že právní řád v ekonomických a souvisejících
oblastech bude vytvářen dle práva EC. Což zahrnovalo například oblast soutěžního práva a
oblasti státní pomoci domácímu průmyslu.
To, že Evropské smlouvy byly bilaterální (nikoliv pluri-laterální, jako např. EEA)
odráželo rozporuplné přístupy zemí Z Evropy k rozšíření o CEEC země. Například uvedení
smluv do praxe bylo opožďováno díky úmyslně pomalé ratifikaci parlamenty členských zemí.
První dohody byly podepsány již 1991, ale v realitu byly uvedeny až 1994. A hlavním
důvodem byla právě chybějící politická vůle v stávajících členských zemích.
1.6.2Kodaňská kritéria, od roku 1993 kritéria vstupu do EU
EU oficiálně ukončilo své váhání ohledně spojení Z a V Evropy v roce 1993.
Evropská Rada na svém zasedání v Kodani uvedla, že země V Evropy jsou chápány jako
potenciální členové EU. Bylo to poprvé, kdy EU otevřeně vyjádřila, že se členstvím zemí
CEEC počítá. Rada zveřejnila kritéria, která musí být splněna, pokud se země chce stát
členem EU (kodaňská kritéria). Ke členství byla požadována stabilita institucí garantující
demokracii, vymahatelnost práva, garance a dodržování lidských práv, podpora menšin, tržní
ekonomika stejně tak jako schopnost vypořádat se s konkurenčním tlakem, který přijde se
vstupem země do Unie. Také byla vyžadována schopnost zemí přijímat a směřovat k takovým
opatřením, která povedou k politické, hospodářské i měnové unii.
Devět let poté Evropská Rada opět v Kodani rozhodla, že Kodaňský proces je ukončen
a může dojít k rozšíření.
K 1.5.2004 se staly novými členskými zeměmi EU:, Česká Republika, Slovenská
Republika, Maďarsko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Malta a Kypr.
1.7 Sjednocení Německa, Maastricht a euro
Politické změny 1989 znamenaly také obrovské změny pro EU. Po pádu Berlínské zdi,
bylo sjednocení obou částí Německa logickým následným krokem. Sjednocení Německa
znamenalo vytvoření skutečného obra v rámci EU. S 80ti milióny obyvatel, s 30%
evropského HDP znamenalo vznik mnohem většího státu než je Francie, Itálie či Velká
Británie. Toto spojení vyvolávalo obavy s narušení vyváženosti politických sil v rámci EU,
ale obavy byla také spojovány s obrovskou vojenskou silou znovu-sjednoceného Německa.
V době obav z tohoto silného státu přišel Delors se svou ideou měnové unie. Krok, který by
mohl znamenat vykročení k politické unii. Tato myšlenka byla rychle přijata francouzským
prezidentem Mitterand a německému kancléři Kohl dávala možnost vyměnit německou
marku za znovu-sjednocení Německa. Po dlouhých vyjednáváních byl Komisí stanoven cíl na
vytvoření měnové unie do roku 1999 a přijetí jednotné evropské měny do roku 2002. Tento
závazek byl deklarován v Maastrichtské smlouvě, která se formálně nazývá Smlouvou o
Evropské Unii.
Smlouva založila tří pilířový systém fungování EU. Rozdíly v jednotlivých pilířích
jsou dány rozdílnými rozhodovacími procedurami. Všechny záležitosti týkající se
12
ekonomické integrace jsou schvalovány většinovým hlasováním a jsou tedy součástí prvního
pilíře EU. Druhý a třetí pilíř je založen na mezivládní koordinaci a spolupráci. Kooperace
v oblasti národní bezpečnosti a zahraniční politiky je označována jako druhý pilíř, zatímco
třetím pilířem je spolupráce v oblasti přistěhovalecké politiky a justice.
1.8 Příprava na východní rozšíření: Amsterodamská smlouva a
smlouva z Nice
Ve chvíli, kdy EU15 připustilo rozšíření na východ, bylo jasné, že instituce EU budou
muset být reformovány. Struktura, která byla vytvořena pro 6 zemí, už tak sténala pod tíhou
15tky. Další nové členy by už stávající struktura nezvládla. EU v letech 1996-1997 svolalo
mezivládní konferenci, jejíž výsledkem byla Amsterodamská smlouva
1.8.1 Amsterodamská smlouva: pročištění Maastrichtu
Ambice Amsterodamské smlouvy byla vysoká, měla připravit prostředí pro reformy
hlavních evropských institucí. Ne, že by mezivládní konference selhala, ale skutečnost je
taková, že Amsterodamská smlouva je jakýmsi uhlazením Maastrichtské. Nejvýznamnější
změnou je zvýraznění role EU v oblasti sociální politiky, byla posílena úloha Evropského
parlamentu a zdůrazněna nutnost flexibilnější integrace.
Dohody v klíčové oblasti, to jest příprava institucí na vstup nových členů, nebylo
dosaženo. Členské země se pouze zavázaly, že tento problém bude vyřešen před samotným
rozšířením.
1.8.2Smlouva z Nice
Dohody v oblasti reformy institucí bylo dosaženo až v roce 2000 na summitu EU
v Nice. Smlouvy bylo dosaženo, nicméně smlouva nebyla úspěchem. Třemi klíčovými
otázkami nastolenými již Amsterodamskou smlouvou byly: velikost a složení Komise,
rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a reforma samotných pravidel hlasování.
Smlouva z Nice nedokázala vyřešit nic z výše jmenovaného. Co se týká Komise byla přijata
provizorní reforma, která měla být aplikována od roku 2005 do přijetí 27ho člena EU. Řešení
z dlouhodobého hlediska nebylo nalezeno. Co se týká rozšíření hlasování kvalifikovanou
většinou, zde došlo spíše k utřídění, ale posunu bylo dosaženo velmi malého, spíše žádného.
Co se týká reformy v rozhodovacích procedurách, tak zde je Smlouva z Nice vyloženě špatná.
Reforma znamená mnohem složitější systém, který se rozšířením stal ještě složitějším.
Přijímaní rozhodnutí v 27 by bylo mnohem průhlednější před reformou než po ní. Smlouva
dále znamená zvětšení síly pro větší státy. Smlouva vstoupila v platnost 2003, ale mnoho
jejích bodů bylo znovu projednáváno v rámci tzv. Evropského konventu.
1.8.3Evropský konvent
Neúspěchy řešit určité problémy smluv z Amsterodamu a z Nice přiměly EU, aby
ustanovila tzv. Evropský konvent. Jehož hlavním cílem bylo vytvořit návrh Evropské Ústavy,
jejíž součástí by byly i již vyřešené výše zmiňované problémy.
13
Chronologie vývoje 1948 ­ 2002
1948 OEEC Organization for European
Economic Co-operation
(založeno)
1950 Schuman plán Fr. ministr zahraničí Robert
Schuman (návrh na Evropské
sdružení uhlí a oceli (ECSC) )
1952 ECSC European Coal and Steel
Community (založeno)
Francie, Německo, Itálie,
Benelux
1952 EDC European Defence
Community (založeno)
Francie, Německo, Itálie,
Benelux
1957 EEC European Economic
Community (založeno)
Francie, Německo, Itálie,
Benelux
1957 Euratom European Atomic Energy
Community (založeno)
Francie, Německo, Itálie,
Benelux
1959 EFTA European Free Trade
Association (založeno)
Rakousko, Dánsko, Norsko,
Portugalsko, Švédsko,
Švýcarsko, Velká Británie
1968 CU Customs Union (dokončena)
1973 1.rozšíření Dánsko, Irsko, Velká Británie
1978 EMS,
ECU
European Monetary System a
European Currency Unit
(představeno)
1981 2.rozšíření Řecko
1986 3.rozšíření Španělsko a Portugalsko
1986 SEA Single European Act
(podepsán)
1990 Znovu-spojení
Německa
1992 EU
(Maastricht
Treaty)
European Union (vznik) díky
Maastricht Treaty
(podepsána)
1992 EEA European Economic Area
(založeno)
EC a EFTA (vyjma
Švýcarsko)
1995 4.rozšíření Rakousko, Finsko, Švédsko
14
1997 Amsterdam
Treaty
(podepsána)
1998 Euroland Rakousko, Finsko, Francie,
Německo, Irsko, Itálie,
Benelux, Portugalsko,
Španělsko, (nyní i Řecko)
1998 ECB European Central Bank
(založeno)
2000 Nice Treaty (podepsáno)
2002 Euro bankovky a mince v oběhu
2004 5.rozšíření Česká Republika, Slovensko,
Polsko, Maďarsko, Slovinsko,
Malta, Kypr, Litva, Lotyšsko,
Estonsko
Ekonomická integrace v Římské smlouvě
Závěr měl být politický, prostředky byly ekonomické. Jean Monet měl jasný cíl:
vybudovat Spojené státy Evropské, prostředkem k dosažení tohoto cíle měla být ekonomická
integrace. Idea byla jasná: spojit šest zemí do oblasti, kde firmy, zákazníci, majitelé kapitálu i
pracovníci nebudou čelit žádné diskriminaci založené na národnosti.
Jak vytvořit jednotnou ekonomickou oblast
Cílem bylo, aby v celém jednotném ekonomickém prostoru měli firmy resp. zákazníci
rovné příležitosti k prodeji resp. nákupu zboží. A navíc, aby majitelé výrobních faktorů jako
je práce a kapitál mohli tyto faktory uplatňovat svobodně kdekoliv v oblasti. Důležité kroky
k tomuto cíli jsou prezentovány dole.
Volný pohyb zboží
Zcela zřejmý je požadavek na odstranění všech přes-hraničních bariér prodeje a
nákupu. Toto je podstata článku 3 Smlouvy. Článek 3a odstraňuje všechny cla a kvantitativní
překážky, zakládá tedy zónu volného obchodu pro pohyb zboží. Cla a kvantitativní překážky
nejsou však jedinými překážkami obchodu. V čase dokázaly vlády objevit spoustu jiných
bariér, které působí obdobně jako cla či kvantitativní omezení. Proto článek 3a zahrnuje i
ustanovení o opatřeních s obdobným účinkem jako cla a kvóty. Článek 3e vyzývá
k ustanovení společné přepravní politiky, která bude zamezovat diskriminaci.
Společný vnější celní sazebník
Zboží by se nemohlo skutečně svobodně pohybovat v oblasti, pokud by nebyl
vytvořen společný celní sazebník pro třetí země. Pokud by ustanoven nebyl, docházelo by
k obchodním defektům, importní firmy by zboží ze třetích zemí vozily přes hranice toho státu,
15
který by měl nejnižší cla. Aby se tomuto zamezilo, článek 3b požaduje vytvoření společného
celního sazebníku. Přijetím tohoto opatření zóna volného obchodu přechází v celní unii. Je
třeba zdůraznit, že celní unie je již určitým stupněm politické integrace, protože vyžaduje
společný postup zemí v oblasti vnější obchodní politiky a vystupuje jako jeden celek
v jednání v těchto oblastech (např. v rámci GATT/WTO).
Zabezpečení nenarušené soutěže
Vytvoření celní unie není dostatečná záruka pro vytvoření jednotného ekonomického
prostoru. Obchodní liberalizace může být narušována dalšími veřejnými a soukromými
opatřeními uvnitř jednotlivých členských států. Smlouva proto vyzývá k institucionalizaci
takových opatření, která by zabezpečila, že konkurence na společném trhu nebude porušována
(článek 3f). To znamená: zákaz obchod-narušujících podpor pro národní producenty,
vytvoření společné soutěžní politiky, harmonizaci jednotlivých národních právních
ustanovení, která se týkají společného trhu a vyzývá k harmonizaci některých daní.
Konkrétně to znamená například:
o Zákaz státní podpory firmám (subvence, dotace...)
o Odstraňování anti-konkurenčního chování (opatření se týká těchto oblastí: kartely a
fůze vedoucí k zneužívání dominantního postavení, nekalé obchodní praktiky,
smlouvy o výhradním zastoupení apod.)
o Přibližování práva (sjednocování standardů, technických a zdravotních požadavků
apod.)
o Daně (zde se pouze říká, že Komise má určit, které daně je vhodné harmonizovat...)
Neomezování obchodu se službami
Článek 3c pokládá základní principy svobodného pohybu služeb.
Volný pohyb pracovníků a integrace kapitálových trhů
Předchozí zmíněná opatření jsou sice dostačující k vytvoření volného pohybu zboží, ale
nedostačují k uskutečnění jednotné ekonomické unie. Tato požaduje navíc integraci v oblasti
pohybu pracovníku a integraci kapitálového trhu. Tímto se zabývá článek 3c, který ukládá
zrušit bariéry ve volném pohybu práce a kapitálu.
Konkrétně to znamená například:
o Zákaz diskriminace pracovníků podle národnosti při přijímání, propouštění,
odměňování, při vytváření pracovních podmínek apod. Článek také explicitně uděluje
povolení pracovníkům k svobodnému pohybu po celé zóně při hledání pracovního
uplatnění.
o Právo vybudovat firmu na území jakéhokoliv státu oblasti. Právo přesouvat kapitál
mezi státy oblasti bez omezení. Problém je v tom, že smlouva umožňuje restrikce ve
volném pohybu kapitálu, pokud ten vyvolává makroekonomické distorze.
Směnné kurzy a makroekonomická koordinace
Fixní směnné kurzy byly v 50tých a 60tých let chápány jako norma úspěšného obchodu.
Zároveň byly ale známy problémy, které to může přinést (nerovnováhy platební bilance). Aby
16
tomuto bylo zamezeno, smlouva vyzývá k vytvoření společného koordinačního mechanizmu
v oblasti makroekonomické politiky, která by případným krizím vyvolaných v důsledku
nerovnováh platební bilance dokázala čelit.
Společná zemědělská politika
V 50tých letech zemědělský sektor v Evropě vypadal hodně jinak než nyní. Pětina
pracovní síly pracovala v tomto sektoru. Mimoto zemědělská politika byla hodně vzdálená od
systému laissez-faire. Po krizích 20tých a 30tých let mnoho zemí přijalo silně
intervencionalistickou politiku včetně kontroly cen a obchodních bariér. V 50tých letech byla
konkurenční schopnost zemědělství jednotlivých zemí šestky velmi odlišná. Francouzští a
holandští farmáři byli mnohem konkurenceschopnější než například němečtí. I tyto okolnosti
přiměly šestku, aby ne-jen vytvořila možnosti pro volný pohyb těchto komodit uvnitř zóny,
ale aby vytvořila i společnou zemědělskou politiku.
Opomíjená integrace: sociální politika
Smlouva se silně koncentrovala na ekonomickou integraci, na rozdíl od harmonizace
sociální politiky, zde vládlo zvláštní ticho.
Složitá politika v oblasti sociální harmonizace
Harmonizace v oblasti sociální politiky je velmi složitá a to nejméně ze dvou důvodů. Za
prvé. i když jsou si země podobné tak jako šestka, tak existují velmi rozdílné názory na to,
kterou část sociální politiky má zabezpečovat vláda a protože sociální politika viditelně
ovlivňuje přímo obyvatele daného státu, jsou tyto názory velmi pevné a těžko se měnící,
například mnohem pevnější než u opatření týkajících se společného celního sazebníku nebo
rušení kvantitativních omezení. Druhým důvodem je, že na oblast sociální harmonizace
můžeme těžko nahlížet, jako na oblast, kde je vhodné prosazovat kompromisy.
Co se týká cel ­ existuje jednoduchá ekonomická argumentace, my snížíme cla pro
Německo, Německo pro nás a je to oboustranně výhodné. Co se týká sociální politiky, není to
tak lehké, těžko by bylo např. v Bavorsku vyargumentovatelné, že otevírací doba v neděli je
nutná z důvodu sociální harmonizace či ve Francii zrušení 35ti hodinového pracovního týdne
z téhož důvodu. V oblasti sociální politiky ekonomické argumenty nestačí, velkou roli hraje
tradice, cítění lidí apod.. Proto harmonizace v této oblasti je velmi těžkým úkolem.
Ekonomové: dvě školy myšlení
Je nutná pro evropskou ekonomickou integraci i harmonizace sociální politiky? Tato
otázka byla objektem rozsáhlých debat. Z počátečních debat se vyvinuly dva pohledy na tuto
problematiku.
První škola ,,harmonizace před liberalizací" zastává názor, že udržování rozdílů ve
mzdách a sociálních podmínkách zvýhodňuje ty země, které mají více laissez-faire sociální
politiku (snižuje náklady). Druhá škola ,,není nutná harmonizace" argumentuje, že rozdílné
mzdy a sociální podmínky jsou odrazem rozdílné produktivity a jiných společenských
preferencí.
17
Sociální politika univerzální a selektivní a dopady na nutnost
harmonizace
Politiku zasahující do všech sektorů, nazveme univerzální, a tu, která postihuje jen
určitou část ekonomiky označíme za selektivní.
Souvislost mezi selektivností/univerzalitou a (ne)nutnosti harmonizace sociální
politiky si vysvětlíme na následujícím obrázku.
Výchozím stavem je ekonomika, která je pro jednoduchost tvořena jen dvěmi
odvětvími a to textilním a chemickým. LS
je celková nabídka práce v ekonomice, LD
je pak
poptávka po práci. Jako výchozí ekonomické prostředí budeme chápat laissez-faire. V tomto
prostředí je úroveň mezd dána wlf a zaměstnanost v jednotlivých sektorech pak Lch
a Lt
.
Následně se vláda rozhodne, že bude provozovat aktivní sociální politiku a přikáže
zaměstnavatelům, aby poskytovali svým zaměstnancům 6 týdnů dovolené ročně, ať jim
povinně přispívají na stravné v určité výši, stejně povinně musí zaměstnanci nyní přispívat i
na důchodové pojištění apod. Toto všechno jsou dodatečné náklady na jednoho zaměstnance,
které si označíme jako S ­ náklady sociální politiky.
a) univerzální politika ­ vláda se rozhodla, že tato ustanovení musí plnit všichni
zaměstnavatelé ve všech sektorech ekonomiky. Důsledkem je pak pokles LD
na
LD`
v obou odvětvích a pokles mzdy na wg. Zaměstnanost zůstává jak u
chemického, tak u textilního průmyslu na své původní úrovni.
b) selektivní politika ­ vláda se rozhodla, že ustanovení ohledně sociální politiky
musí splňovat pouze chemický průmysl. Pak dojde k poklesu LD
na LD`
pouze
v chemickém průmyslu. Mzdy (díky mobilitě práce), ale klesnou v obou sektorech
na úroveň ws. Úroveň zaměstnanosti v textilním průmyslu vzroste z Lt
a Lt`
a
v chemickém klesne z Lch
a Lch`
. Výsledkem je zvýhodnění textilního průmyslu,
který čelí nižším nákladům na práci než v prostředí laissez-faire.
Z tohoto plyne, že pokud je sociální politika univerzální nedochází k zvýhodňování
určitých sektorů a není nutná harmonizace (argument ,,není nutná harmonizace" školy). Ale
pokud je sociální politika selektivní, pak dochází k zvýhodňování (větší
18
konkurenceschopnosti) a je nutná harmonizace v této oblasti (argument ,,harmonizace před
liberalizací" školy).
Co se týká souvislosti s Římskou smlouvou, tak tvůrci vycházeli z toho, že sociální politika
je univerzální, proto není nutná její harmonizace. V reálném světě samozřejmě dochází i
k tomu, že univerzální politika může být diskriminační (v našem diagramu k tomu stačí
pozitivně naklonit křivku nabídky). Nicméně tvůrci evropské politiky měli na výběr: na jedné
straně nikterak velká diskriminace díky sociální politice a na straně druhé politické náklady
plynoucí ze změny (harmonizace) sociální politiky. Raději zvolili v počátcích první možnost.
K určité harmonizaci začalo docházet až na přelomu tisíciletí a to proto, že si země v průběhu
vývoje osvojily podobné sociální principy a tak harmonizace přestala být z politického
hlediska tolik bolestivá.
19