ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO né či zavádějící, mohou být za několik let pokládány pouze za kosmetickou záležitost a podobný rozpor kdykoli snadno najdeme mezi různými podskupinami naší společnosti. Velmi nedávno například začalo být přijatelné barvení vlasů s cílem zakrýt šediny, i když stále existují Části populace, které tuto možnost nepřijaly.62 Pokládá se za nezávadné, když přistěhovalci oblečením a etiketou napodobují rodilé Američany, ale nadále je zpochybňováno, když si amerikanizují jméno63 nebo nos.64 Vyzkoušejme další přístup k pochopení zkreslování skutečnosti. „Vy loženou'4, „nehoráznou" či nepokrytou Ice je možné definovat jako lež, u níž existují nezvratné důkazy o tom, že její autor věděl, že lže, a lhal vědomě. Příkladem je něčí-tvrzení, že byl na určitém místě v určitou dobu, což se přitom nestálo. (Některé druhy vydávání se za někoho jiného vyžadují lýtci\lži, mnohé takové lži naopak neznamenají, že se lhář vydává za někoho jiného.) Ti, kdo jsou přistiženi při nepokrytém lhaní, nejenže během interakce ztratí tvář, ale možná ji ztratí navždy, protože^ obecenstvo může dospět k závěru, že pokud jednotlivec dokáže takto lhát jednou, již nikdy mu nemohou plně důvěřovat. Avšak existuje množství „nevinných lží", k nimž se uchylují lékaři, potenciální hosté a další, zřejmě proto, aby Šetřili city svého obecenstva. Tyto druhy nepravd se nepokládají za tak strašné. (O lžích, které mají chránit jiné spíše než lháře samotného, budeme pojednávat ještě v dalších oddílech.) Navíc v každodenním životě je z hlediska účinkujícího většinou možné záměrně vzbudit téměř jakýkoli falešný dojem, aniž by se účinkující stavěl do neobhajitelnč pozice někoho, kdo řekl nespornou lež. Komunikační techniky, jako jsou narážky, strategická nejednoznačnost Či vynechání klíčových informací, umožňují oklamávajícímu jednotlivci těžit ze lži, ani/, by prakticky vzato opravdu lhal. Hromadné sdělovací prostředky mají vlastní verzi těchto technik a dokazují, že například promyšlenými úhly záběrů a střihem dokáží změnit vlažnou odezvu na slavnou osobnost v divokou reakci.65 Odstíny polopravd mezi lží a pravdou a obtíže, které toto kontinuum způsobuje, jsou oficiálně uznávány. Organizace,'j ako například správní rady realitních kanceláří, sestavují kodexy,jež výslovně určují, do jaké míry lze budit neurčitý dojem přeháněním 62 I 1 HERECKÉ VÝKONY skutečnosti, jejím příliš skromným popisem, či vynecháváním některých faktů.66 Britská státní služba zřejmě funguje na základě podobného ujednání: „Pravidlo (které se týká .prohlášení, jež jsou určena veřejnosti nebo pravděpodobně na veřejnost proniknou') je jednoduché. Nesmí být řečeno nic, co by nebyla pravda; někdy je však stejně zbytečné jako nežádoucí říkat vše závažné'a současné pravdivé, i když je to v zájmu veřejnosti; dané skutečnosti mohou být sdělovány v jakémkoli výhodném pořadí. Je úžasné, co v těchto mezích dokáže zručný stylista. Je možné cynicky, i když s určitou mírou pravdy poznamenat, že dokonalá odpověď na zahanbující otázku v dolní sněmovně parlamentu je stručná, zdánlivě otázku vyčerpávajícím způsobem zodpovídá, v případě zpochybnění je možné prokázat přesnost jejího každičkého slova, nedává možnost k položení žádných nepříjemných dodatečných dotazů a přitom neodhalí vůbec nic."67 Právo zasahuje do mnoha běžných společenských detailů zavedením jednoho detailu vlastního. Americké právo činí rozdíl mezi úmyslem, hrubou nedbalostí a přísnou odpovědností; zkreslování skutečnosti se pokládá za záměrný čin, který však může vzejít jak ze slov, tak z Činů, z víceznačného prohlášení i zavádějící čisté pravdy, neodhalení skutečnosti či bránění jejímu odhalení.68 Trestuhodné neodhalení skutečnosti se posuzuje různě v závislosti na oblasti života, v níž k němu dojde, přičemž existují jiné normy pro oblast reklamy a jiné pro profesionální poradce. Právo navíc stanoví následující: •'■ i.Vyličcní stavu "věcí učiněné v upřímné víře v jejich pravdivost může přesto být hrubou nedbalostí pro nedostatek pozornosti při zjišťování sdělovaných skutečností, při způsobu jejich sdělování či pro absenci dovedností a schopností vyžadovaných určitou profesí Či podnikáním.69 " v. .Skutečnost, že obžalovaný nebyl na případu zainteresován, že měl ly nejlepší úmysly a že si myslel, že žalující straně prokazuje laskavost, ho ještě nezbavuje odpovědnosti, pokud se prokáže. Že měl ve skutečnosti v úmyslu žalující stranu oklamat."70 Když ponecháme stranou nepopiratelné vydávání se za jinou osobu a nepokryté lži a budeme se věnovat jiným druhům zkreslo- 63 ERVINO GOFFMAN / VSlCHNl HRAJEME DIVADLO vání skutečnosti, objevíme, že rozdíl Činěný „selským rozumem" mezi pravdivými a falešnými dojmy se stává ještě méně udržitelným. Činnost pokládaná v jednom desetiletí za Šarlatánskou se v příští dekádč stává přijatelnou a legitimní-profesí.7' A činnost, pokládaná na3í společností za legitimní, je Šarlatánstvím ve společnostech jiných. Co je důležitější, zjišťujeme, že jen těžko nalezneme legitimní každodenní zaměstnání nebo vztah, jehož účastníci se nepodílejí na utajovaných praktikách, neslučitelných s dojmem, který účinkující v obecenstvu vyvolávají. Přestože konla&tní výkony i konkrétní tolc či úlohy mohou účinkujícího stavět do pozice, v níž nemá co skrývat, v určitém bodč celého trvání Činnosti se vyskytne něco, k Čemu nemůže přistupovat se vší otevřeností. Čím větáí je počet diskutovaných otázek a Čím' vět&{ jeipočet hereckých rolí Spadajících do rámce naplňované role či vztahu, tím větší se zdá pravděpodobnost existence utajovaných problémů. Proto lze předpokládat, že i ve fungujícím manželství mohou partneři jeden před druhým utajovat skutečnosti týkající se financi, minulých milostných zkušeností, současného, flirtování, .Špatných' či nákladných návyků, osobních aspirací a obav, toho, co provedly děti, skutečného názoru na příbuzné nebo společné známé aid.72 S takto strategicky vymezenými body diskrétnosti je možné ve vztahu udržovat žádaný status quo, aniž by bylo nutné strnule přenášet veškeré důsledky tohoto uspořádání do všech oblastí života. Měli bychom zaznamenat snad nejdůležitější postřeh, totiž že falešný dojem udržovaný jednotlivcem v jedné oblasti jeho úloh může ohrozit celý jeho vztah nebo roli, jejíž je tato úloha součástí, protože diskreditujíci odhalení v jedné oblasti činnosti jednotlivce vrhne pochybnosti na mnoho dalších oblastí;. v.nichŽ třeba nemá viibcc co skrývat. Podobně, chce-H jednotlivec během svého výkonu zatajit byť jen jedinou věc a.hrozí-li její odhaleni pouze v jednom konkrétním bodě představení nebo slovního obratu, může nervozita účinkujícího přesto prostoupit celý výkon. V předchozích oddílech této kapitoly jsme pojednávali o některých obecných charakteristikách představení: aktivita orientovaná na pracovní úkoly má tendenci měnit se_v aktivitu orientovanou na komunikaci; fasáda, za níž je prezentována určitá úloha, bude 64 HERECKÉ VÝKONY pravděpodobně vhodná i pro další, poněkud odlišné úlohy, a proto pravděpodobně nebude stoprocentně vhodná pro žádnou konkrétní úlohu; jednotlivci vynakládají dostatečnou sebekontrolu s cílem uchovat pracovní konsensus; zdůrazňováním určitých skutečností a utajováním jiných je posilován idealizovaný dojem; účinkující udržuje logickou souvislost výrazových prostředků a daleko víc, než má jeho obecenstvo vzhledem k proklamovanému účelu představení za opodstatněné, dbá na to, aby nedošlo k drobným nesouladům. Na všechny tyto obecné charakteristiky lze hledět jako na omezení interakce, jež se přenášejí na jednotlivce a mění jeho činnosti v představení. Místo aby pouze vykonával svůj úkol a dával volný průchod svým pocitům, bude jednotlivec vyjadřovat, že úkol vykonává, a bude sdělovat své pocity v přijatelné formě. Obecně řečeno, prezentovaná činnost se do určité míry bude lišit od činnosti samotné, a nevyhnutelné ji proto bude zkreslovat. A protože se od jednotlivec požaduje, aby se při prezentaci své činnosti spoléhal na určité znaky, celkový dojem, který vzbudí, ať již je jakkoli věrný skutečnosti, bude záviset na * všech narušeních, k nimž dojde a jimiž jsou dojmy ovlivněné. Daří se nám udržet logickou představu, že zdání, které se jednotlivec snaží vzbudit, může být zdiskreditováno skutečností, která je s ním v rozporu. Naproti se tomu se Často nedá tvrdit, že by skutečnosti odporující kýženému dojmu byty opravdovější realitou, než je ta, kterou popírají. Cynický názor na každodenní výkony může být stejně jednostranný jako názor účinkujícího. V případě mnoha sociologických otázek možná ani není nutné rozhodnout, co je skutečnější, zda ten dojem, který se účinkující snaží vzbudit, anebo ten, který si účinkující vyvolat nepřeje. Alespoň pro tuto práci je klíčovou pouze ta sociologická úvaha, že dojmy vzbuzované při každodenníchivýkonechjsou narušovány. Budeme chtít vědět, jaký druh zdání skutečnosti může otřást předkládaným dojmem skutečnosti, „Co je pravou skutečností?" můžeme ponechat badatelům v jiných oborech. Budeme se ptát: „Jakými způsoby je možné zdiskreditovat daný dojem?", což není totéž jako otázka „V jakých ohledech může být daný dojem faleSný?" Vracíme se tedy zpět k představě, že zatímco výkon podvodní- 65 ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO ků a lhářů je zcela flagrantně falešný a v tomto ohledu se HSí od obvyklých výkonů, obojí druh výkonů si je podobný v péči, jakou jejich účinkující musí vynaložit na udržení dojmu"; který chtějí vzbudit. Proto například víme, že oficiální kodex'chování britských státních úředníků" a amerických baseballových rozhodčích74 je zavazuje nejen k tomu, aby se zdrželi uzavírání jakýchkoli nepatřičných „transakci", ale také aby se zdrželi i těch nejnevinnějších činů, které by snad mohly budij (mylné) zdání, že k nějaké tajné úmluvě došlo. Ať již upřímný účinkující hodlá sdělovat pravdu, nebo neupřímný účinkující-lež,-Jba si musí dát po> zor, aby svůj výkon oživili vhodnými.výrazy, vyloučili z něj výra^ zy/které by mohly předkládaný dojem zdiskreditovat; a dát si pozor, aby si obecenstvo zjejich výkonu nevyvodilo nezamýšlené závěry." Díky těmto sdíleným, dramatickými možnostem se nám vyplatí studovat výkony, které se přetvařují, abychom se poučili o těch, které jsou upřímné.76 Mystifikace Již jsem se zmínil o způsobech, jimiž jednotlivec určité záležitosti ve svém vystoupení zdůrazňuje a jiné skrývá. Budeme-li pokládat vnímání za určitou formu kontaktu a sdílení, pak kontrola vnímaného je současně kontrolou kontaktu a ohraničení a regulace předváděného je ohraničením a regulací tohoto kontaktu. Je.zde souvislost mezi informačními a rituálními vztahy. Nedostatečná regulace informací určených obecenstvu představuje možné narušení zamýšleného výkladu situace, nedostatečná regulace kontaktu představujemožné rituální poskvrnění účinkujícího: es Je obecnč přijímanou myšlenkou, že omezení kontaktu, udržování společenského odstupu, poskytuje'způsob, jakým je možné v obecenstvu Vzbudit a udržet respekt - způsob, jakřekl Kenneth Burke, jímž jemožné obecenstvo udržovat ve vztahu k účinkujícímu, ve stavu mystifikace. Jako příklad nechť nám poslouží Coo- leyho závěry: „Do jaké míry člověk může klamat ostatní falešnou představou sebe sama, záleží na mnoha různých okolnostech. Jak jsme již po- 66 HERECKÉ VÝKONY dotkli, člověk sám může být pouhou hříčkou okolností a nemusí mít vůbec žádný konkrétní vztah k představě, již budí a která může být nezávislým produktem obrazotvornosti. To se ovšem stává jen zřídka, kromě těch případů, kde neexistuje žádný bezprostřední kontakt mezi vůdcem a jeho stoupenci, a částečně to vysvětluje, proč moc, zejména zakrývá-li vnitřní osobní slabosti, má vždy tendenci halit se do formalit a uměle vytvářených záhad, jejichž úkolem je zabránit familiárnímu kontaktu a tak dát obrazotvornosti příležitost k idealizaci... Disciplína v armádě či námořnictvu například velmi jasně rozeznává nezbytnost těch formalit, které oddělují vyšší hodnosti od nižších a pomáhají tak prosazovat nezpochybňovanou nadřazenost těch vyšších. Stejným způsobem, poznamenává profesor Ross ve své práci „O ovládání společ-ósti", užívají světaznalí muži vybraných mravů jako prostředku zastření své pravé podstaty, a toto utajování slouží mezi jiným "-uchování jakési jejich nadřazenosti nad méně kultivovanými -obami."77 Ponsonby, který radí norskému králi, zastává stejnou teorii: „Jednou večer se mi král Haakon svěřoval s tím, jaké potíže mu působí republikánské sklony opozice a jak opatrný v důsledku toho musí být ve všem, co udělá nebo řekne. Řekl mi, že se proto rozhodl vycházel co ncjčastčji mezi obyčejné lidi. Myslel si, že by si mohl u nich získat větší oblibu, kdyby společně s královnou Maud místo automobilem cestoval tramvají. Otevřeně jsem mu povčdčl, Že bych to pokládal za hrubou chy-, protože familiárnost s sebou přináší pohrdání; Jako námořní štojnik jistě ví, že kapitán lodě nikdy nestoluje s ostatními dů-ojníky, ale udržuje si od nich hrdý odstup. To má samozřejmě ranit jakýmkoli důvěrnostem. Řekl jsem králi Haakonoyi, že si vystoupit na piedestál a zůstat tam. Aby neutrpěl úhonu, ižc /. něj sestoupit jen příležitostně. Lidé nechtějí krále, s nímž se mohli bratříčkovat, ale někoho záhadného jako delfská věš-iTK!. Monarchie je totiž výplodem mysli každého jednotlivce, rád uvažuje o tom, co by dělal, kdyby byl králem. Lidé ánovníkovi přičítají všechny myslitelné ctnosti a nadání. Proto >y museli být zákonitě zklamáni, kdyby ho viděli na ulici jako íbyčejného člověka."78 67 ERVING GOFFMAN / VSlCHNI HRAJEME DIVADLO Logický extrém implikovaný takovouto t«*í.aťjiž je ve skutečnosti správná, nebo chybná, by byl úplně zácmit obecenstvu v pozorování účinkujícího. V dobách, kdy ackfcHJici tvrdil, že má nadpozemské vlastnosti a moc^byl lema logický závěr i uskutečňován. Je samozřejmé, že v záležitosti udržování spofečenského odstupu bude obecenstvo samo často spolupracovat,ti» že bude reagovat uctivé a s respektem vůči posvátné be/úhonaosti přisuzované účinkujícímu. Jak poznamenal Simmel: , j. „Řídit se druhým z tčehto rozhodnutí odpovídá pocitu (který rovněž funguje i jinde), že každá lidská bytost se nachází ve středu ideální koule. 1 když se v různých směrech Bí velikosti a uši se podle osoby, s níž člověkudržujc vztahy, tato hmle nemůže být narušena, aniž by se tím nezničila hodnota charakteru v ni uzavřeného jednotlivce. Takovou kouli kolem každé!» člověka vytváří jeho ,česť. Jazyk velmi výstižně označuje urážku něčí cti slovy ,zaScl příliš daleko'; poloměr koule vyznačuje pomyslnou vzdálenost, jejíž překročení jinou osobou uráží Čest osoby uvnitř této koule."« Durkheim podobně poznamenal: „Lidský charakter je posvátná věc; člověk jej neporušuje ani nepřekračuje jeho hranice, přičemž současně nejvyšší blaho vzniká při společném sdíleni."80 Je třeba zcela jasně říci, že v rozporu s tím, co vyplývá z Coo-leyho postřehů, obecenstvo.cítí úctu^a odstup k účinkujícím podobného Či nižšího posiavenírstejnějako k účinkujícím v postavení nadřazeném. Ať již mají tyto zábrany pro,pbccenstvo jakoukoli funkci, účinkujícímu dávají určitý prostor pro. to, aby vytvářel dojem djej vlastního výběru, a pro jeho.>ylastní dobro nebo i pro dobro obecenstva mu umožňují fungovat. Jsou mu ochranou nebo hrozbou, jež by detajlní inspekce zničila. Rád bych zde na závěr dodal, že záležitosti, jež obecenstvo proj svou úctu vůči účinkujícímu ponechává stranou, jsou většinou záležitostmi, které by účinkujícího v případě odhalení přivedly do zahanbující situace. Jak poznamenal Riczler, máme zde základní společenskou minci, s úctou na jedné a hanbou na druhé straně. .^ 68 HERECKÉ VÝKONY Obecenstvo za představením tuší tajemnou moc a záhadu, kdežto účinkující šije vědom, že jeho tajemství jsou banální. Nespočetné lidové příhody a zasvěcovací obřady svědčí o tom, že skutečným tajemstvím je často to, že žádná záhada neexistuje; problémem je, jak to utajit před obecenstvem. Skutečnost a lest Afc-naší vlastní angloamerické kultuře existuji podle všeho dva obecně přijímané modely, na jejichž základě formulujeme vlastní pojetí chování: jsou to skutečné, vážně míněné či upřímné výkony ;a:na. druhé straně výkony falešné, které nám předvádějí dokonalí ;i iluzí a které buď nemáme brát vážně, jako v případě herců, riebo naopak máme, jsou-li jejich původcem podvodníci. Skutečné výkony vnímáme jako něco, co vůbec nebylo sestaveno za určitým clem, co je nezámčmým produktem nevědomé reakce jednotliv-na skutečnosti vyplývající ze situace, v níž se ocitl. A zosnova-vykbny vnímáme jako něco pracně slepeného, faleš na faleš, íotože skutečnost, na niž by jednotlivé součásti takového chování ohly reagovat, prostě neexistuje. Nyní bude nutné ukázat, že toto Ují pojetí zřejmě funguje jako ideologie upřímných účinkují-h, protože dodává sílu jejich vystoupení, ale jako analýza je vyhovující, ékněmc na začátek, že existuje mnoho jednotlivců, kteří ^feři, že výklad situace, tak jak jej obvykle prezentují, cčnč realitou. Nehodlám se zde zabývat jejich poměrným stoupením v obyvatelstvu, ale spíše strukturálním vztahem je-I i přímnosti vůči vlastním výkonům. Má-li se představení vy-včtŠina jeho svědků musí být přesvědčena, že je účinkující ŕ vád i se vsí upřímností. To je tedy strukturálním místem upřím-ramatu události. Účinkující mohou být upřímní - nebo přípini věřit ve vlastní upřímnost -, ale lento druh kladného vlastní roli ještě není nezbytný pro přesvědčivost Neexistuje příliš francouzských kuchařů, kteří jsou ti ruskými špiony, a snad ani není tolik žen, jež hrají glký před jedním a roli milenky před jiným mužem; ta- )S!l ! skuté. 64 ERViNO GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO ková dvojrole se však vyskytují a mohou se hrát úspěšné a dlouho. To naznačuje, že i když jsou lidé obvykle skutečné tím, kým se zdají, toto zdání mohlo být přesto zmanipulované. Mezi zdáním a realitou tu pak nastane vyvážený vztah, nikoli vztah skutečný nebo logický. Navíc, vzhledem k neočekávaným hrozbám, které ohrožují představení, a vzhledem k potřebé (o níž ještě pohovoříme) udržovat solidaritu se spoluúčinkujicími a určitý odstup od svodku, zjistíme, že strnulá neschopnost odpoutat se od vlastního vnitřního pohledu na skutečnost může někdyivýkon jednotlivce ohrozit. Některé výkony jsou předvedeny úspěšně a zcela neupřímné, jiné se vší otevřeností; pro představení obecně není nutný ani jeden z těchto extrémů a ani jeden není vhodný z dramaturgického hlediska. Z toho, co jsme uvedli, vyplývá, že upřímrřý, otevřený, vážně minčný výkon je na skutečný svčt napojen daleko méně, než bychom předpokládali. A lento závčr ještě posílí, když se znovu podíváme'na odstup kladený obvykle mezi značně upřímné výkony a výkony značně vykonstruované. V této souvislosti nám jako příklad poslouží pozoruhodný fenomén divadelního herectví. Stát se dobrým hercem vyžaduje veliké schopnosti, dlouhé školení a psychické předpoklady. Tato skutečnost by ale neměla odpoutat naši pozornost od skutečnosti jiné, totiž že téměř kdokoli se může naučit text role natolik dobře, aby v příznivě nakloněném publiku vzbudil tím, co před ním vytváří, určitý pocit reality. A to je zřejmě možné proto, že obyčejný společenský kontakt je konstruován stejné jako kontakt scénický, Že jde o výměnu dramaticky nafouknutých akcí, reakcí a závěrečných replik. Texty rolí mohou ožít i v rukou nezkušených herců, protože život sám je dramaticky hranou záležitostí. Celý svět. samozřejmě není jeviště, ale není jednoduché konkretizovat klíčové ohledy, v nichž jevištěm není. Nedávný rozvoj užívání „psychodramatu" jako.terapeutické techniky dokládá další věc. Při těchto inscenacích řízených psychiatrem pacienti nejenže dosti účinně hrají určité role, ale neužívají přitom ani žádný text. Jejich vlastní minulost je jim dostupná ve formě, která jim dovoluje zinscenovat její rekapitulaci. Úloha jednou odehraná se vší upřímností a opravdovostí zřejmě umožňuje účinkujícímu odehrát ji později znovu. Navíc úlohy ostatních 70 HERECKÉ VÝKONY významných účastníků minulé interakce se zdají být volné, takže se může převtělovat z osoby, jíž byl, v osoby jiné, které s ním byly v kontaktu. Tato možnost přeskakovat v případě nutnosti z role do role se dá předvídat; zjevně to může dělat každý. Protože když se v reálném životě učíme naplňovat svou úlohu, řídíme vlastní produkci nepříliš vědomým udržováním počáteční obeznámenosti s úlohami těch, na které se budeme obracet. A když nabudeme schopnosti řádné řídit svou skutečnou roli, můžeme to dělat částečně díky „předběžné socializaci"82, protože jsme již obeznámeni se skutečností, která se pro nás skutečností právě stává. Když se jednotlivec ve společnosti dostane do nového postavení a má hrát novou roli, pravděpodobné mu nikdo nebude podrobně, říkat, jak se má chovat, a ani skutečnosti vyplývající z jeho nové situace jej nebudou zpočátku nutit, aby určil svůj postoj bez toho, že by o tom jednotlivec sám přemýšlel. Je obvyklé, že se mu dostane jenom pár základních náznaků, rad a režijních poznámek a bude se očekávat, že již má ve svém repertoáru velké množství ' jednotlivých částí představení, které budou potřeba v novém prostředí. Jednotlivec už má patrně dobrou představu o tom, jak vypadají projevy skromnosti, podřízené úcty nebo spravedlivého rozhořčení, a může se je v případě potřeby pokusit zahrát. Dokonce může být schopen hrát roli hypnotického média83 nebo spáchat „nutkavý" zločin84 na základě modelů pro tyto činnosti, s nimiž se v minulosti seznámil. Divadelní herecký výkon nebo zinscenovaný podvod vyžadují podrobný scénář mluveného obsahu úlohy; ale valná Část dojmu, který si obecenstvo udělá, je často určena pouhými scénickými poznámkami. Očekává se, že tvůrce iluzí bude již vědět hodně o tom, jak přizpůsobovat hlas, výraz tváře a držení těla, i když on sám - podobně jako osoba, která ho režíruje - bude jenom těžko podrobně slovně vyjadřovat tento druh vědomostí. A tím se dostáváme k situaci přímo uvažujícího obyčejného Člověka. Socializace možná ani tak nepředstavuje učeni se mnoha konkrétním detailům jediné konkrétní role - často na to není dost času ani energie. Jak se zdá, vyžaduje se, aby si jednotlivec osvojil dostatečný počet .výrazových kousků, aby byl schopen „zaplnit" a do větší Či menší míry zvládnout jakoukoli roli, která mu pravděpodobně při- 71 ERVmC«MHMI , VJIICIIN! HRAJEME DIVADLO nadne ' — •■*»«■' každodenního života nejsou „hraná" n b" JfcLÄ smyslu, že účinkujíc, předem ví, eo udě- dVÄSS °be«ns,vo-pro néj budc mimof ádně "ne: Sř?í^j4.i« tomu v případě méně legitimních aOStUP*T- AlC SWJWJ * Ä :»J«„»li,«A «řeHem formu- lá, a d«*s*kvftU ÄWnku-který t0 p?"déľ°dobnÍ-Íe "ľ!" Dojen^lfcýztohO a ptataEJSV J*10 repertoáru ěinnosU. Struěně reěeno, isme leo&üCri m) bychom si myslch' KdÄ^ vWleviZni soutěži zápasníka, který do svého ""yz^tmev pohotově rozeznáme, že soupeře ^ fcjuj* ho * j'P ^ ho :Äľ^Ä- -« ™uže bý, „Jelena jiná ro.e, třeba ok čUL*^ l«'ovce, kterou bude předvádět se stejným role črstí (fc^K, S»W méně ocho[nl vidít> že zapálenu «^ pWS*,vě J ^ zafmcopofc,achatter pMO y P ^ „zvlád_ S^Sff^»eLproJeVUJebe2PřCdCh02Íh° promýíltní. Při č>rhí ka-4. V karibská oblasti, kteří se stanou „koněm", Při ěefbí oMech x k dozvMět ^ že S'äS?^* "n50**00 boha'k,erý do ní sedlá ojoba bud« s*P ť ominkam shromážděným v ži-vstoupíUrky -^^'7koa «gací tohoto kultu""; že posedlá ^Ä^"Ä^JhVw«*X vztah k těm, kdo. ÄÄ SZÄ^-C v ,en pravý okamžik riluálni slav: pnnnzejl.žeposedK« vykonávat své povinnosti spojene nos,, a p«.« «^ bude y ^ ^ s ftrto riuálemdo^ iduch pfilomjea,edů. J °.S,0ba|ml r^Äakľvlo koncové uspořádání ro.e koně lez,.é Sl uvědomit m « -e poscdIosl je skulcěná věc umožňuje účastný» Ku é ,. „emohou yyUttL a že osoby jsou «^^rická ,La ze středních vrstev hra-■ , íyž?0BÄhloupou, jsme připraveni poukázat na prv-je Pře ^mp^^'^J chováni. Aväak stejně jako ona 72 HERECKÉ VÝKONY tato účinkující je americká dívka ze střední vrstvy. Zcela jisto tu ale zanedbáváme včtäí část jejího výkonu. BčŽnč se říká, že různé společenské skupiny různými způsoby vyjadřují takové znaky, jako vék, pohlaví, území a třídní status, a že v každém případe jsou tyto holé znaky rozvinuty prostřednictvím vyhraněného a složitého kulturního uspořádání řádných způsobů chování. Být daným druhem Člověka tedy neznamená pouze být vlastníkem příslušných znaků, ale také udržovat normy chování a vzhledu,,které s ním vaše vlastní společenská skupina spojuje. Bezstarostná ne-nucenost, s níž účinkující neustále naplňují tyto .normy-zachovávající' úlohy, nevyvrací, že k představení došlo, pouze popírá. Že by si toho účinkující byli včdomi. \ Stav, situace a společenské postavení nejsou materiálními statky; aby byly vlastněny a vystavovány; jsou to vzorce vhodného chování, důsledného, vybroušeného a jasně artikulovaného. Af již jsou předváděny s lehkostí, nebo neobratně, vědomé, či nikoli, lstivě, či v dobré víře, jde v každém případě o něco, co je třeba | uskutečnit. Vhodný příklad nám poskytuje Sartre: I „Zamysleme se nad tímto číšníkem v kavárně. Má rychlé a ochotné pohyby, snad až příliš přesné, snad až příliš svižné. K zákazníkům přistupuje snad až příliš rychle. Nakloní se k nim snad až příliš nedočkavě; jeho hlas i oči vyjadřují snad až příliš starostlivý zájem o zákazníkovu objednávku. Konečně se vrátí a chůzí se snaží napodobovat neohebnou strnulost jakéhosi robota, zatímco podnos nese s lehkomyslností chodce na visutém laně j a drží ho ve vratké a věčně narušované rovnováze, kterou neustále obnovuje drobnými pohyby ruky a zápěstí. Veškeré jeho chování nám připomíná hni. Věnuje se spoutávání svých pohybů, jako .by byly součástí mechanismu a jeden ovládal druhý, jeho gesta a dokonce i jeho hlas se zdají být mechanické, přisuzuje si rych- I lost a nelítostnou svižnost včcí. Hraje si a baví se tím. Na co si ale uhraje? Nemusíme ho sledovat dlouho, abychom na to přišli: hraje si na to, že je číšníkem v kavárně. Na tom by nás nemělo nic překvapit. Tato hraje jakýmsi plánováním a zkoumáním. Dítě si hraje s vlastním tělem, aby ho probádalo, zjistilo, co kde je; číšník v kavárně si hraje se svým pracovním stavem, aby ho realizoval. iTato povinnost se nijak neliší od povinnosti všech jiných maloob- 73 ERVING GOFFMAN / VSlCHNt HRAJEME DIVADLO chodníků a podnikatelů. Jejich stav je zcela obřadný. Veřejnost od nich vyžaduje, aby své postavení rcaTizovali jako obřad; máme taneční vystoupení hokynáře, majitele aukční sínč, krejčího, kteří se jimi snaží přesvědčit svou klientelu, že nejsou ničím jiným než hokynáři, krejčími Či majiteli aukční síně. Zasněný hokynář je urážkou kupujícího, protože takový hokynář už není výhradně hokynářem. Společnost vyžaduje, aby se omezil na svoji funkci hokynáře, stejně jako se voják v pozoru mění ve»věc s přímým pohledem, kterým nic nevidí, kterým už nic vidět nemá, protože je to nařízení a ne momentální zájem, co rozhoduje o bodu, na nějž musí zaměřit oči (zrak .zaměřit na deset kroků dopředu'). Skutečně existuje mnoho předbčžných opatření, která člověka vězní v tom, kým je, jako kdybychom žili v trvalém strachu, že by mohl uniknout, že by se mohl utrhnout a najednou se vzepřít svému stavu."88 POZNÁMKY i Skutečným zločinem podvodníka snad ani není to, že bere lidem peníze, ale to, že nás všechny okrádá o přesvědčení, že způsoby chování a vzhled středních tříd dokáží uhrát pouze lide patřící ke střední třídí. Odborník zbavený iluzí může být až cynicky nepřátelský ke služebni-mu vztahu, jaký od nčj očekávají jeho zákaznici; podvodník je v takovém postavení, Že může v takovémto opovrženi chovat celý „legitimní" svět. . 2 Viz Taxcl, „Authority Structure in a Menial Hospital Ward", str. 4. Harry Stack Sullivan soudí, že takt účinkujících hospitalizovaných na psychiatrických oddáleních může fungoval i opačným směrem a přivádět je do postavení, které je přímo zavazuje k duševnímu zdraví. Blíž v jeho Článku „Socio-Psychiatric Research" v American Journal of Psychiatry, X, str. 987-8: „Studium „společenských uzdravení" v jednom z našich velkých psychiatrických ústavů mě před řadou let naučilo, že pacienti jsou Často propuštěni z ošetřování, protože se naučili neukazovat své symptomy před přítomnými osobami; jinými slovy, integrovati se natolik do svého osobního prostředí, že si uvědomili předsudky chované 74 HERECKÉ VÝKONY - vůči jejich halucinacím. Téměřjako by zmoudřeli natolik, že dokázali tolerovat duševní slabost, která je ze všech stran obklopovala, a konečné objevili, Že to není zášť vůči nim, ale pouhá zabedněnost. Mohli pak získat určité uspokojeni z kontaktu s ostatními a přitom se oprostit od části svého neodolatelného nutkání psychotickými pro-středky." 3 Robert Ezra Park, Race and Culture (Glencoc, Illinois: The Free Press, 1950), str. 249. 4 tamtéž, str. 250. 5 Studie o Shetlandském ostrově. 6 H. S. Becker a Blanche Greerová, „The Fate of Idealism in Medical School", American Sociological Review, 23, Str. 50-56. 7 A. L; Krocber, The Nature of Culture (Chicago: University of Chicago Press, 1952), str. 311. -8 H. E. Dale, The Higher Civil Service of Crest Britain (Oxford: Oxford University Press, 1941), str. 50. 9 David Solomon, „Career Contingccics of Chicago Physicians" (nepublikovaná doktorská dizertační práce, katedra sociologie, University of Chicago, 1952), str. 74. 10 J. Macgowan, Sidelights on Chinese Life (Philadelphia: Lippincott, 1908), str. 187 11 porovnej poznámky Kennetha Burkeho o „poměru scéna-výstup-he-rcc", A Grammar of Motives (New York: Prentice-Hall, 1945), str. 6-9. 12 E. í, Kahn, Jr, „Closings and Openings", New Yorker, 13. a 20. února E 1954. . 13 Viz Mervyn Jones, „White as a Sweep", New Statesman and Nation, 6. prosince 1952. 14 A. R. Radcliffe-Brown, „The Social Organisation of Australian Tribes", Oceania, 1, str. 440. 15 Viz důkladné pojednání o tomto problému od Dana C. Lorticho, „Do-. ctors without Patients: The Anesthesiologist, a New Medical Speciality" (nepublikovaná diplomová práce, katedra sociologie, University . ofChicago, 1950.) Rovněž viz třídílný Profil Dr. Rovcnstinea „Anesthesiologist" od Marka Murphyho, New Yorker, 25. října a 1. a 8. lis-- topadu 1947. 16 V některých nemocnicích student interní medicíny a medicíny vůbec vykonává úkoly, které jsou pod úroveň lékaře a přesahuji úroveň ses- 75