MASARYKOVA UNIVERZITA
EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA


Mezinárodní finanční instituce

Distanční studijní podpora

Miroslav Sponer

Brno 2012

Textové pole: Autor: Ing. Miroslav Sponer, Ph.D. © Masarykova univerzita, 2012
Obsah

Úvod.. 4

1 Mezinárodní měnový systém.. 5

1.1 Vznik a vývoj mezinárodního měnového systému. 5

1.2 Bretton-woodský měnový systém.. 7

2 vznik a Fungování meziNárodních měnových a finančních Institucí 11

2.1 Banka pro mezinárodní platby. 11

2.2 Mezinárodní měnový fond. 13

2.3 Skupina Světové banky. 23

3 mezinárodní měnová spolupráce evropských zemí 28

3.1 Měnová spolupráce před vznikem Evropského měnového systému. 28

3.2 Evropský měnový systém.. 30

3.3 Formování Evropské měnové unie. 33

3.4 Maastrichtská dohoda. 34

3.5 Maastrichtská konvergenční kritéria. 36

3.6 Ekonomické zhodnocení Evropské měnové unie. 38

4 Koncepce měnové politiky evropskÉ UNIE.. 42

4.1 Institucionální základ Evropské měnové unie. 42

4.2 Strategie měnové politiky v podmínkách Evropské měnové unie. 45

4.3 Měnová politika Evropské centrální banky. 47

4.4 Dluhová krize. 48

Seznam literatury. 51

Úvod


Vážení,

vítejte při studiu předmětu Mezinárodní finanční instituce. Distanční studijní opora, kterou právě
začínáte číst, je určena studentům kombinovaného studia předmětu Mezinárodní finanční instituce
nabízeného v rámci magisterského studia oboru Finance. Je možné ji však doporučit každému, kdo se
zajímá o problematiku mezinárodní finanční spolupráce, nebo vývoj měnové integrace evropských zemí.

Cílem předmětu i tohoto textu je seznámit Vás s vývojem mezinárodní měnové spolupráce, její
současnou úrovní a mechanismy jejího fungování. Hlavní pozornost bude věnována vývoji měnové
spolupráce v poválečném období, neboť v tomto období byly položeny základy stávajících forem
spolupráce v měnové oblasti. Pro tuto spolupráci je charakteristické, že se opírá o činnost
nadnárodních měnových institucí. Proto bude v textu věnována pozornost těmto institucím, jejich
cílům a mechanismům jejich fungování.

Mezinárodní měnové instituce vznikaly vždy, když vznikl nějaký problém v měnové oblasti, který bylo
nutné řešit. Některé z takto vniklých institucí po vyřešení problémů ukončily svoji činnost, jiné
ukončily svoji činnost pro nereálnost cílů, další pak v průběhu činnosti změnily své původní cíle a
některé fungují od svého založení s původními cíli, které jsou postupně rozšiřovány v návaznosti na
probíhající změny v mezinárodních měnových vztazích.

Mezinárodní měnové instituce můžeme rozdělit z hlediska teritoriálního na instituce nadregionální,
které řeší měnové problémy přesahující rámec jednoho regionu (MMF, skupina Světové banky, BIS) a na
instituce regionální, které řeší měnové problémy v rámci jednoho regionu (EMS). Z hlediska
charakteru je možné mezinárodní měnové instituce členit na měnové instituce (MMF), bankovní
instituce (Světová banka) a dohody (EMS).

Věřím, že Vám tento text poskytne základní přehled o principech a fungování mezinárodní měnové
spolupráce.

Přeji Vám úspěšný vstup do světa mezinárodních finančních institucí.


V Brně, duben 2012


autor

1 Mezinárodní měnový systém

Cíl kapitoly

Cílem následující kapitoly je vysvětlení souvislostí se vznikem a vývojem mezinárodního měnového
systému a vzájemných vazeb mezi měnami a měnovými systémy jednotlivých zemí a oblastí. Souběžně si
vysvětlíme i pojem mezinárodní finanční systém a uvedeme mechanismy a vývoj mezinárodní měnové
spolupráce.

Časová zátěž

Tuto kapitolu doporučujeme studovat v prvním a druhém týdnu semestru v celkovém rozsahu 5 hodin.

1.1 Vznik a vývoj mezinárodního měnového systému

Rozvoj světové ekonomiky je v současné době nemyslitelný bez vzájemné provázanosti jednotlivých
národních ekonomik. Ekonomiky jednotlivých zemí jsou propojeny prostřednictvím mezinárodního
obchodu a mezinárodního pohybu kapitálu, které by nefungovaly bez existence rozvinutého a všeobecně
uznávaného měnového a finančního systému.

Mezinárodní měnový systém je souhrnem vzájemných vazeb mezi měnami a měnovými systémy jednotlivých
zemí a oblastí. Vznikal od poloviny 19. století jako důsledek a současně jako podmínka vzniku
světového trhu. Souběžně se vytvářel mezinárodní finanční systém, který lze definovat jako souhrn
peněžních, platebních, měnových, úvěrových a kapitálových vztahů, které vznikají při mezinárodní
hospodářské spolupráci.

Mezinárodní měnová a finanční spolupráce se začala utvářet v 19. století. Z počátku nešlo o
spolupráci ve formě, jak ji známe dnes, tedy o spolupráci založené na vytváření nadnárodních
měnových institucí s vymezeným statutem činnosti. V historických počátcích šlo většinou o dohody
uzavírané mezi jednotlivými zeměmi.

Příkladem těchto forem spolupráce byly mincovní unie. Cílem Latinské mincovní unie (uzavřené roku
1865 mezi Francií, Belgií, Itálií a Švýcarskem) bylo udržení měnového bimetalismu, tedy měnového
systému, ve kterém funkci měnového kovu plnilo zlato a stříbro (v pevném poměru 1 : 15,5). Latinská
mincovní unie neměla dlouhého trvání a v roce 1878 byla ražba stříbrných mincí zastavena, neboť
v důsledku znehodnocování stříbra v ostatních zemích, docházelo k odlivu zlata ze zemí unie.
Skandinávská mincovní unie (z roku 1872), usilovala naopak o přechod na standard zlaté mince.

K zavádění standardu zlaté mince začalo docházet v průběhu druhé poloviny 70. let devatenáctého
století. Pro tento měnový systém byla charakteristická volná ražba zlatých mincí, směnitelnost
ostatních druhů peněz (zejména bankovek) za zlato a volný dovoz a vývoz zlata. Oběh zlatých mincí a
směnitelnost ostatních druhů peněz za zlato vytvářely mechanismy automatické živelné regulace
množství peněz v oběhu. Standard zlaté mince působil pozitivně i na tendence k vyrovnanosti
platebních bilancí, zvláště pak vývozu a dovozu zboží. Pozitivní působení standardu zlaté mince
bylo důvodem, že v tomto období nedocházelo k žádným významnějším dohodám o úpravě mezinárodních
měnových a finančních vztahů.

Standard zlaté mince byl využíván až do počátku první světové války, kdy byly zlaté mince staženy
z oběhu, a směnitelnost bankovek za zlato byla zastavena. V mnoha zemích totiž docházelo k emisi
nekrytých státovek, které byly využívány k financování válečných výdajů. To způsobovalo inflační
znehodnocování peněz a následný hospodářský rozvrat, který pokračoval i v prvních poválečných
letech. Jednotlivé země se proto v poválečném období snažily o nastolení stabilního měnového
systému.[1]

Otázky obnovení stabilního měnového systému byly předmětem jednání několika mezinárodních
finančních konferencí (v roce 1920 v Bruselu, v roce 1922 v Haagu, Janově a Londýně), které se
snažily najít cestu k obnovení zlatého standardu předválečného typu. Výsledkem uvedených snah bylo
zavedení modifikovaných standardů zlatého slitku a zlaté devizy.

Standard zlatého slitku zavedla např. v roce 1925 Velká Británie a v roce 1928 Francie. Umožňoval
směnitelnost bankovek za zlato, avšak pouze ve slitcích, kdy váha slitku činila více než 12 kg.
Většina ostatních zemí přijala tzv. standard zlaté devizy. Tento systém umožňoval směnitelnost
národních měn za devizy, které byly směnitelné za zlato.

Specifický měnový vývoj probíhal ve Spojených státech amerických. V roce 1933 došlo ke zrušení
standardu zlaté mince a k zestátnění zlata. V roce 1934 americký dolar devalvoval (z 20,67 USD na
35 USD za 1 trojskou unci) a současně byl zaveden modifikovaný systém standardu zlatého slitku.
Tento systém umožňoval směnitelnost USD za zlato, ale pouze pro zahraniční měnové orgány (centrální
banky případně vlády jednotlivých zemí). Státní pokladna se stala vlastníkem měnového zlata, jehož
cena se devalvací zvýšila o 2,8 mld. USD. Tento zisk byl použit k vytvoření Stabilizačního měnového
fondu, který měl sloužit ke stabilizaci domácí měny.

Opuštění vazby emitovaných peněz na zlato vytvořilo prostor pro zásahy státu do peněžního oběhu,
jak vnitřního tak i do mezinárodních platebních vztahů, a to zejména na základě devizových omezení.
Dalším charakteristickým rysem tohoto období je vznik clearingových forem mezinárodních plateb a
vytváření měnových seskupení.

Devizová omezení uplatňovaná jednotlivými zeměmi byla zaměřena na ovlivňování způsobu prodeje a
nákupu drahých kovů a zahraničních měn, způsobu disponování zahraničními pohledávkami a závazky,
způsobu poskytování a splácení úvěrů ve vztahu k zahraničí apod.

Clearingové formy placení byly důsledkem malé stability měnových soustav a rostoucí nedůvěry
v národní měny. Při clearingu není nutné používat k úhradám peněžní prostředky, neboť peníze
v rámci vykompenzovaného obratu závazků a pohledávek slouží pouze jako početní jednotka.

Rozpad mezinárodního měnového systému měl rovněž vliv na vytváření měnových seskupení. Mezi hlavní
měnová seskupení patřil librový blok, který vznikl po zrušení zlatého standardu v Anglii a po
devalvaci libry v roce 1931, a dolarový blok, který vznikl po zrušení zlatého standardu ve
Spojených státech amerických a po devalvaci dolaru v roce 1934. Účastnické země těchto bloků
udržovaly rozhodující část svých devizových rezerv v měně vedoucí země a rovněž v této měně
prováděly své platební operace. Obě uvedená seskupení nebyla podložena oficiálními smlouvami, ale
měla formu volného sdružení zúčastněných států.

V roce 1936 byla uzavřena mezi Francií, Spojenými státy americkými a Velkou Británií tzv.
Trojstranná dohoda, která byla výsledkem snah o mezinárodní finanční spolupráci a vyloučení
nežádoucích jevů, k nimž docházelo v této oblasti v předcházejících letech. Smluvní strany se v ní
zavazovaly, že upustí od politiky soutěživého znehodnocování svých měn a že budou konzultovat
opatření, která by měla za následek podstatné změny v devizových kurzech.

Hospodářská krize na počátku 30. let se svými nežádoucími důsledky v oblasti ekonomické a sociální
tak byla doprovázena i krizí měnovou. Došlo k opuštění vazby emitovaných peněz na zlato a devalvaci
většiny měn. Nedůvěra v národní měny se negativně projevila ve vzájemných obchodních vztazích. Na
nepříznivé důsledky hospodářské krize reagovaly jednotlivé země zaváděním protekcionistických
opatření, kterými se snažily zmírnit negativní dopad krize na jejich vnitřní ekonomiky. Mezinárodní
hospodářské i měnové vztahy tak v meziválečném období procházely krizovým vývojem. Nakonec byly
zcela narušeny vypuknutím druhé světové války.[2] V důsledku nepříznivého dopadu této skutečnosti
na rozvoj mezinárodní hospodářské spolupráce, byla věnována značná pozornost poválečnému uspořádání
mezinárodních měnových vztahů. Jeho základy byly položeny již koncem druhé světové války a to na
konferenci, která se konala ve dnech 1. - 22. července 1944 v americkém městečku Bretton-Woods za
účasti zástupců 44 spojeneckých států. Cílem konference bylo dohodnout a připravit uspořádání
poválečných měnových vztahů tak, aby podporovaly rozvoj mezinárodního obchodu, zajišťovaly
stabilitu mezinárodních poměrů a vytvářely tak atmosféru vzájemné důvěry.

1.2 Bretton-woodský měnový systém[3]

Představy o poválečné mezinárodní měnové spolupráci byly formulovány na měnové a finanční
konferenci v Bretton Woods v roce 1944 a na konferenci v Havaně v roce 1948. Spolupráce měla být
založena na vybudování mezinárodního měnového systému, na tvorbě mezinárodních zdrojů kapitálu pro
rekonstrukci válkou zničeného hospodářství a na obnově a rozvoji mezinárodního obchodu.

Samotné konferenci v Bretton Woods předcházela řada jednání a diskusí k jednotlivým návrhům na
poválečné uspořádání mezinárodních měnových vztahů. Zásadně však stály proti sobě dva návrhy,
britský (Keynesův plán) a americký (Whiteův plán). Oba návrhy shodně předpokládaly vytvoření
nadnárodních měnových institucí, na které by byla přenesena jednotlivými členskými zeměmi určitá
pravomoc v oblasti měnových vztahů. Rozcházely se však v řadě podstatných otázek. Zatímco britský
návrh vycházel z pozice dlužnických zemí a nekladl příliš velký důraz na úlohu zlata
v mezinárodních měnových vztazích, americký návrh stál na bázi věřitelských zemí, disponujících
značnými zásobami zlata a prosazoval tedy zlato do mechanismu poválečného uspořádání mezinárodních
měnových vztahů. Rozpor mezi nimi byl i v otázce charakteru navrhovaných nadnárodních institucí a
objemu úvěrových zdrojů, kterými by tyto instituce disponovaly. Podle amerického plánu měla nová
instituce disponovat kapitálem ve výši 8,8 mld. USD a úvěry měly být poskytovány pouze do výše 200%
kvóty proti ekvivalentnímu složení dlužné částky v domácí měně. Tento plán počítal také
s uvolňováním mezinárodního obchodu. Britský návrh počítal s vyšší úvěrovou kapacitou nové
instituce a to ve výši 25 mld. USD a s vyšším růstem zadluženosti členských zemí. Počítal rovněž
s uplatňováním devizových omezení v mezinárodních obchodních vztazích. Přijatý návrh dohody
odpovídal v podstatě americkému návrhu a obsahoval především představu USA o poválečném
mezinárodním měnovém systému. Dohodnuté principy měnového uspořádání měly být realizovány nově
vytvořenými institucemi - Mezinárodním měnovým fondem a Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj.

Rozhodující jednání o uspořádání poválečných měnových vztahů bylo vedeno ve dnech 1. až 22.
července 1944 v americkém městě Bretton Woods za účasti delegátů ze 44 spojeneckých zemí. Cílem
konference bylo dohodnout a zavést takový mezinárodní měnový systém, který by podporoval rozvoj
mezinárodního obchodu, zajišťoval stabilitu mezinárodních hospodářských vztahů a vytvářel atmosféru
vzájemné důvěry. Zúčastněné země vypracovaly návrh budoucího mezinárodního měnového systému
založeného na pevných devizových kurzech. Na konferenci se tak ustanovil bretton-woodský měnový
systém, který fungoval až do počátku 70. let minulého století.

Mechanismus pevných devizových kurzů měl zabraňovat prudkým výkyvům devizových kurzů a přispívat
tak k udržení jejich dlouhodobé stability a tím vytvářet příznivé podmínky pro mezinárodní pohyb
zboží a služeb a pro mezinárodní pohyb kapitálu.

V souladu s tím byly členské země Mezinárodního měnového fondu vázány povinností vyjadřovat paritu
své národní měny ve zlatě nebo v amerických dolarech s tím, že změna parity o více než 10 % od
původně vymezené musí být konzultována s Fondem. Podle dalších ujednání měly být vzájemné devizové
operace prováděny na základě pevných devizových kurzů, při maximální odchylce ± 1 % od základní
parity.

Mechanismus fungování bretton-woodského měnového systému se opíral o zlato a americký dolar,
nejsilnější národní měnu poválečného období. Výsadní postavení amerického dolaru vyplývalo ze silné
ekonomické, vojenské i politické pozice, kterou si USA po válce ještě více upevnily dodávkami zboží
válkou zničeným zemím a vývozem kapitálu. Neméně důležitou roli sehrál i závazek americké vlády
volně směňovat dolary za zlato vládám a oficiálním měnovým institucím (centrálním bankám) členských
zemí Fondu, a to podle zlatého obsahu dolaru, platného od roku 1934, 35 dolarů za 1 trojskou unci
zlata (tj. 31,10348 g zlata).

Členské země Fondu se zavázaly, že budou vývoj devizového kurzu své národní měny intervenovat tak,
aby ho udržely ve stanoveném oscilačním pásmu. Vzhledem k tomu, že měnové parity jednotlivých
národních měn byly vázány na americký dolar, vedly devizové intervence nejen ke stabilitě kurzů
národních měn intervenujících zemí, ale současně ke stabilizaci kurzu amerického dolaru ve vztahu
k ostatním národním měnám.

Fungování bretton-woodského měnového systému bylo závislé na postavení a vývoji amerického dolaru.
Pozitivní hospodářský vývoj v USA a růst poptávky po dolarech v průběhu padesátých let vedly
k posilování amerického dolaru, což se odráželo i ve stabilním vývoji celého měnového systému. Na
přelomu padesátých a šedesátých let začala pozice amerického dolaru slábnout. Tlaky na znehodnocení
kurzu dolaru byly zapříčiněny především vnitřními hospodářskými problémy (inflačním růstem cen,
snížením amerického exportu, nárůstem pasívního salda platební bilance). Svoji roli sehrály také
příčiny vnější, které souvisely s rychlejším hospodářským rozvojem v některých zemích západní
Evropy, Japonsku a dalších zemích.

K případné devalvaci dolaru nebyla ochotna přistoupit ani americká vláda (především z prestižních
důvodů), ale ani členské státy Fondu, které se obávaly rozpadu mezinárodního měnového systému. Tato
obava vedla centrální banky průmyslově vyspělých zemí v roce 1961 k rozhodnutí vytvořit zvláštní
fond, tzv. zlatý pool, jehož úkolem bylo intervenovat na Londýnském zlatém trhu tak, aby byla
zachována oficiální cena zlata.

Přes toto a řadu dalších opatření realizovaných jak samotnými USA, tak i dalšími členskými zeměmi
Fondu, nebylo možné zabránit dalšímu znehodnocování dolaru. V roce 1968 došlo k rozpuštění zlatého
poolu, čímž se potvrdilo, že oficiální cena zlata je nízká, resp. kurz dolaru vůči ostatním
směnitelným měnám nadhodnocený. Současně s rozpuštěním zlatého poolu byl zaveden dvojí trh zlata.
Oficiální trh pro ústřední měnové instituce za úřední cenu (35 dolarů za 1 trojskou unci) a volný
trh pro ostatní subjekty za tržní cenu. V srpnu 1971 došlo ke zrušení směnitelnosti dolaru za
zlato. Tím zanikl i dvojí trh zlata a zlato bylo možné nakupovat pouze na volném trhu.

Na počátku 70. let začaly některé země revalvovat své národní měny a současně začalo docházet i
k postupnému zavádění systému volně pohyblivých devizových kurzů (floatingu).[4] V prosinci 1971
došlo na základě tzv. Smithsoniánské (Washingtonské) dohody k první devalvaci amerického dolaru (o
7,89 %) na 38 USD za trojskou unci. Bylo rovněž odsouhlaseno rozšíření povolených oscilačních pásem
na ± 2,25 % od základní parity. Washingtonská dohoda znamenala pouze dočasné uklidnění měnových
vztahů. V březnu 1973 došlo ke druhé devalvaci amerického dolaru (o 10 %) na 42,22 USD za trojskou
unci zlata. Nadále také pokračoval přechod národních měn k systému volně pohyblivých devizových
kurzů.

Od počátku 70. let tak začalo docházet k postupnému rozpadu bretton-woodského měnového systému
pevných devizových kurzů. Vedení Mezinárodního měnového fondu reagovalo na tento vývoj zpočátku
drobnými reformami v oblasti měnové politiky (např. zmiňovaným rozšířením oscilačního pásma na ±
2,25 % apod.). Zásadní změna kurzového mechanismu byla provedena po výroční konferenci Fondu, která
se konala v roce 1976 v Kingstonu na Jamajce. Na základě výsledků této konference došlo
k legalizaci existujícího stavu v kurzové oblasti, tj. využívání systému volně pohyblivých
devizových kurzů. Současně byla potvrzena politika směřující k omezení peněžních funkcí zlata a
jeho nahrazení systémem zvláštních práv čerpání. Úprava statutu Mezinárodního měnového fondu
v tomto smyslu vstoupila v platnost 1. dubna 1978.

Tím došlo k oficiálnímu opuštění koncepce dlouhodobé kurzové stability prosazované od 2. světové
války Mezinárodním měnovým fondem. Dohled a kontrola nad pohyby a vývojem devizových kurzů přešly
výlučně do kompetence jednotlivých zemí a jejich centrálních bank. Každá členská země Fondu si od
té doby může zvolit jakýkoliv systém devizových kurzů. Členské země jsou však povinny přijatou
kurzovou soustavu udržovat a nahlásit Fondu případný přechod na kurzovou soustavu jinou. Tento
měnový systém je označován jako Jamajský měnový systém.


Shrnutí kapitoly

Mezinárodní měnový systém je souhrnem vzájemných vazeb mezi měnami a měnovými systémy jednotlivých
zemí a oblastí. Vznikal od poloviny 19. století jako důsledek a současně jako podmínka vzniku
světového trhu. Souběžně se vytvářel mezinárodní finanční systém, který lze definovat jako souhrn
peněžních, platebních, měnových, úvěrových a kapitálových vztahů, které vznikají při mezinárodní
hospodářské spolupráci.

Mezinárodní měnová a finanční spolupráce se začala utvářet v 19. století. Z počátku nešlo o
spolupráci ve formě, jak ji známe dnes, tedy o spolupráci založené na vytváření nadnárodních
měnových institucí s vymezeným statutem činnosti. V historických počátcích šlo většinou o dohody
uzavírané mezi jednotlivými zeměmi.

Představy o mezinárodní měnové spolupráci po 2. světové válce byly formulovány na měnové a finanční
konferenci v Bretton Woods v roce 1944. Na této konferenci bylo rozhodnuto o vzniku
nejvýznamnějších nadnárodních institucí – Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro
obnovu a rozvoj.

Otázky k zamyšlení

1. Vysvětlete rozdíl mezi mezinárodním měnovým systémem a mezinárodním finančním systémem.

2. Jak fungoval standard zlaté mince?

3. Na čem byl založen Bretton-woodský měnový systém?

4. Jakým systémem byl Bretton-woodský měnový systém nahrazen a proč?

Pojmy k zapamatování

·        mezinárodní měnový systém,

·        mezinárodní finanční systém,

·        standard zlaté mince,

·        Bretton-woodský měnový systém,

·        Jamajský měnový systém,

·        mezinárodní měnová spolupráce,

·        mezinárodní měnové instituce.


2 vznik a Fungování meziNárodních měnových a finančních Institucí

Cíl kapitoly

Cílem této kapitoly je seznámit studenty se vznikem, cíli a mechanismy fungování hlavních
mezinárodních měnových a finančních institucí. V kapitole se budeme zabývat důvody vzniku
jednotlivých institucí, jejich hlavními cíli, organizační strukturou a principy fungování.

Časová zátěž

Tuto kapitolu doporučujeme studovat ve třetím a čtvrtém týdnu semestru v celkovém rozsahu 25 hodin.

2.1 Banka pro mezinárodní platby

Jednou z nejstarších dosud existujících mezinárodních měnových institucí je Banka pro mezinárodní
platby (Bank for International Settlements – BIS), která byla založena roku 1930. Myšlenky na
založení instituce, která by koordinovala činnost centrálních bank, se začaly objevovat již v roce
1890. Realizace byla možná až po 40 letech, kdy po první světové válce bylo nutné řešit válečné
reparace Německa, a složitý systém přerozdělování peněžních prostředků vyvolal potřebu vzniku
mezinárodní měnové instituce. V současné době jsou členy BIS skoro všechny centrální banky
evropských zemí, Evropská centrální banka, centrální banky USA, Kanady, Japonska, Austrálie,
Jihoafrické republiky a dalších zemí. Dalo by se říci, že BIS je především evropskou bankovní
institucí, protože většina kapitálu vlastněného americkými a japonskými bankami přešla do rukou
evropských centrálních bank. BIS má sídlo ve švýcarské Basileji a požívá podobných výsad jako
Mezinárodní měnový fond, skupina Světové banky či centrální banky v podobě imunity, výhod
fiskálního charakteru (osvobození od daní, neomezené nakládání se zlatem a devizami aj.), není
subjektem švýcarského práva atd.[5]

V prvním období své činnosti prováděla BIS operace spojené s likvidací válečných reparací Německa
po 1. světové válce a různé operace pro centrální banky evropských zemí týkající se především
obchodů se zlatem. Období 2. světové války bylo obdobím stagnace v činnosti banky. Banka se navíc
zkompromitovala vydáním deponovaného zlata Československou národní bankou Říšské bance. Na
konferenci v Bretton Woods se dokonce uvažovalo o jejím zrušení.

BIS zůstala nakonec zachována pro svůj význam v plnění specifických funkcí regionálního charakteru.
Její činnost se postupně oživovala. V roce 1946 navázala spolupráci s bretton-woodskými institucemi
a v dalších letech prováděla zúčtovací operace mezi evropskými zeměmi v rámci Marshallova plánu.
V padesátých a šedesátých letech se zvyšovala úloha banky jako agenta zmocněnce různých evropských
mezinárodních organizací. Banka se také podílela na koordinaci swapových operací centrálních bank a
stala se hlavním účastníkem trhu se zlatem. V 70. letech se banka podílela na operacích zaměřených
na udržení stability devizových kurzů měn členských zemí ES a později EMS.

V současné době se banka zaměřuje především na podporu měnové a finanční spolupráce evropských
centrálních bank (v oblasti měnové politiky, bankovní regulace a dohledu, řízení jejich devizových
rezerv, ekonomického a měnového výzkumu).

Podle statutu plní banka dva hlavní úkoly:

·        přispívá k rozvoji spolupráce mezi centrálními bankami členských zemí a vytváří příznivé
podmínky pro mezinárodní finanční operace,

·        vystupuje jako agent (zplnomocněnec) v mezinárodních finančních operacích a transakcích
nebo jednáních.

V souladu s prvním z hlavních úkolů může banka při respektování zájmů svých členů provádět tyto
operace:

- nakupovat a prodávat zlato na vlastní účet, nebo na účet centrálních bank,

- přijímat k deponování zlato centrálních bank a u nich zlato deponovat,

- nakupovat a prodávat zahraniční měny a cenné papíry na vlastní účet nebo na účet centrálních
bank,

- poskytovat centrálním bankám úvěry,

- eskontovat a reeskontovat směnky, šeky a jiné krátkodobé cenné papíry,

- otevírat běžné a depozitní účty u centrálních bank,

- přijímat od centrálních bank vklady na běžné a depozitní účty.


Naproti tomu nemůže provádět tyto operace:

- emitovat cenné papíry, splatné na požádání,

- poskytovat půjčky vládám,

- otevírat vládám běžné účty,

- nabývat nemovitosti apod.


Banka neprovádí žádnou činnost pro běžné bankovní klienty. Operace pro jiné subjekty než centrální
banky smí provádět jen tehdy, nemá-li centrální banka příslušné země námitky.

Veškerá činnost banky se tedy řídí zásadou zakotvenou v jednom z článků statutu: „Operace banky
musí být v souladu s měnovou politikou centrálních bank zainteresovaných zemí“. Banka proto nesmí
intervenovat na různých národních trzích bez souhlasu příslušných centrálních bank. O všech
zamýšlených operacích uvědomuje správní rada banky centrální banku příslušné země.

Pokud jde o plnění druhého hlavního úkolu, jeho předpokladem je existence vhodných technických
podmínek a zkušeností nezbytných k realizaci různých mezinárodních finančních dohod.

Vedle běžné bankovní činnosti poskytuje banka významné služby svojí informativní a konzultační
činností. V ročních zprávách je možné nalézt nejen údaje o činnosti banky, ale také přehledy o
stavu světové ekonomiky a měnového systému. Prostor je věnován údajům o těžbě a použití zlata, o
vývoji finančních trhů, zahraničním obchodě i platebních bilancích. Předmětem studií je také
euroměnový trh, který vzhledem ke svému objemu tvoří významnou součást mezinárodního měnového
systému.

Kromě informační činnosti se banka zabývá i výzkumnou činností. Provádí různé průzkumy a na
vyžádání centrálních bank zpracovává odborné studie a expertízy. Pokud si to centrální banky
nepřejí, nejsou tyto průzkumy zveřejňovány, ani sdělovány jiným zájemcům.

Velký význam pro zajištění stability mezinárodních finančních vztahů má i konzultační činnost
banky. Spočívá v pravidelných schůzkách guvernérů centrálních bank, které se konají v sídle banky
v Basileji. Předmětem jednání, kterého se často účastní i zástupci USA, Kanady a Japonska jsou
aktuální problémy mezinárodní měnové as finanční politiky, opatření na podporu určité měny apod.
Kromě toho organizuje banka pravidelné schůzky s dalšími představiteli centrálních bank
k projednání aktuálních otázek, které jsou předmětem jejich zájmu (vývoj ceny zlata, devizové trhy,
eurotrhy atd.). Banka rovněž svolává schůzky odborníků z finančních a obchodních kruhů, kde jsou
diskutovány současné problémy finanční a měnové situace.

Nejvyšším orgánem banky je valná hromada, která je svolávána každoročně a jejímž úkolem je zejména
schválit výroční zprávu, závěrečnou bilanci, provést příděly do rezervního fondu a vyhlásit výši
dividendy. Hlasovací právo přísluší pouze představitelům centrálních bank, které upsaly akcie.

2.2 Mezinárodní měnový fond

Na mezinárodní měnové konferenci v Bretton Woods v červenci 1944 byly založeny dvě hlavní instituce
dosavadní měnové a finanční spolupráce, Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund) a
Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development).

Důvody založení MMF je třeba hledat v měnovém uspořádání v období mezi dvěma světovými válkami, kdy
se nepodařilo obnovit systém standardu zlaté mince. V meziválečném období i přes značné snahy
zavést stabilní fungování měnových kurzů, jehož základem bude zlato, se postupně destabilizovaly
dlouhodobé pevné kurzy provázené nedostatkem peněz pro platební účely, měnovými devalvacemi a
nárůstem protekcionismu. Zmíněné problémy se ještě prohloubily během Velké hospodářské krize
v letech 1929-1934, což vedlo ke zhroucení mezinárodního obchodu, který mezi lety 1929-1932
zaznamenal pokles o 63 %[6].

Zkušenosti zemí s takto destabilizovanými ekonomickými vztahy a narušeným mezinárodním obchodem,
kdy se země při řešení společných měnových a hospodářských problémů řídily pouze vlastními zájmy,
vedly k poznání, že je třeba vytvořit efektivnější měnový systém založený na široké mezinárodní
spolupráci[7]. Už během II. světové války vznikají první návrhy budoucího uspořádání mezinárodního
měnového systému, který by napomohl poválečné obnově a hospodářskému rozvoji zemí. Na konferenci
v Bretton Woods se při jednání o novém měnovém systému vycházelo ze dvou návrhů – britského a
amerického. Oba návrhy přicházely s myšlenkou nadnárodních měnových institucí, na které by přešla i
jistá část národních pravomocí v měnové oblasti, nicméně v mnoha podstatných ohledech se neshodly.

Autorem britského návrhu byl John Manyard Keynes, který vycházel ze situace dlužnických zemí, ve
které se na konci druhé světové války nacházela Velké Británie trpící nedostatkem drahých kovů.
Keynesův návrh podporoval hladké fungování mezinárodních převodů plateb a vytvoření Mezinárodní
clearingové unie, jejíž funkce by se podobala funkci centrální banky. Primárním cílem Mezinárodní
clearingové unie mělo být vyrovnávání platebních bilancí členských zemí.


Americký návrh, jehož autorem byl Harry Dexter White, vycházel z pozice věřitelské země, které měla
k dispozici značné zásoby zlata. Whiteův návrh na rozdíl od Keynesova přikládal zlatu zásadní
význam a spolu se systémem pevných devizových kurzů bylo zlato základem plánu, který si kladl za
cíl především zajistit stabilitu na měnových trzích. Whiteův plán navrhoval vytvoření
Stabilizačního fondu disponující kapitálem ve výši 8,8 mld. USD vytvořeného z členských vkladů.
Fond by členským státům poskytoval krátkodobé úvěry potřebné k vyrovnání platební bilance
v maximální výši 200 % členské kvóty. Uvolnění deviz potřebných k vyrovnání platební bilance bylo
vázáno na složení dlužné částky v domácí měně. Dále se počítalo s postupným odstraňováním
devizových omezení, zavedením clearingových forem placení a přechodem k široké směnitelnosti měn. V
dohodě o novém poválečném měnovém upořádání přijaté na konferenci v Bretton Woods převážil americký
plán, který zachoval i některé prvky Keynesova návrhu.

Dohoda o vzniku obou institucí vstoupila v platnost 27. prosince 1945, kdy také obě instituce
oficiálně zahájily svoji činnost. Finanční operace začal Fond realizovat až 1. března 1947. Jeho
sídlem je Washington, D.C. (USA).

Politika a činnost Mezinárodního měnového fondu vycházejí z jeho stanov (známé jako „Články
dohody“). Původní stanovy byly zásadně změněny na základě dohody o zvláštních právech čerpání
uzavřené v Riu de Janeiru v roce 1967 (s účinností od 28. 7. 1969) a dohody o reformě mezinárodního
měnového systému podepsané v Kingstonu na Jamajce v roce 1976 (s účinností od 1. 4. 1978).[8]
V článku I. stanov Mezinárodního měnového fondu jsou formulovány cíle, kterými se má Fond řídit při
každém svém jednání a při všech rozhodnutích:[9]

·        podporovat mezinárodní měnovou součinnost (konzultace apod.) stálou institucí, která
zabezpečí mechanismus konzultací a spolupráce v mezinárodních měnových otázkách,

·        usnadňovat rozvoj a vyrovnaný růst mezinárodního obchodu a přispívat tak k podpoře a
udržování vysokého stupně zaměstnanosti a reálného důchodu i k rozvoji výrobních zdrojů všech členů
jakožto prvořadých cílů hospodářské politiky,

·        podporovat kurzovou stabilitu, udržovat řádná devizová ujednání mezi členy a vyhnout se
konkurenčnímu znehodnocování měn,

·        napomáhat při ustanovení mnohostranného systému plateb pro běžné transakce mezi členy a
při odstraňování devizových omezení, která brání rozvoji mezinárodního obchodu,

·        dodávat členům důvěru tím, že jim budou za přiměřených jistot dočasně přístupné všeobecné
zdroje Fondu, a poskytovat jim takto možnost napravit poruchy ve vyrovnanosti jejich platebních
bilancí, aniž by se Fond uchyloval k opatřením, která by mohla být škodlivá národní či mezinárodní
prosperitě,

·        zkracovat trvání a zmírnit stupeň nerovnováhy v mezinárodních platebních bilancích členů
Fondu.

Mezinárodní měnový fond musel v průběhu své činnosti reagovat na měnící se situaci na mezinárodních
finančních trzích a rozšířit původně stanovené cíle. Cíle Fondu se postupně rozšířily především
o:[10]

·        vytváření nových prostředků mezinárodní likvidity (SDR),

·        pomoc při řešení problému zadluženosti rozvojových zemí,

·        pomoc při řešení finančních krizí,

·        výzkumně informační a poradenskou činnost.


Organizační struktura a členství ve Fondu

V organizační struktuře MMF je několik rozhodovacích úrovní[11]. Nejvyšším rozhodovacím orgánem
Fondu je Rada guvernérů (Board of Governors), ve kterém jsou zastoupeny všechny členské země jedním
guvernérem (je jím zpravidla ministr financí nebo guvernér centrální banky). Do kompetence Rady
guvernérů patří rozhodování o změnách statutu Fondu, o přijímání nových členů, o ukončení členství
stávajícího člena, dále o základních otázkách činnosti Fondu, kam spadá např. úprava členských
kvót, emise SDR apod. Pravidelně se tento orgán schází na výročních zasedáních, aby posoudil
činnost Fondu za dané období.

Rada výkonných ředitelů (Executive Board) řídí běžné záležitosti v činnosti Fondu. Skládá se
z generálního ředitele a výkonných ředitelů, kterých je 24. Jsou to zástupci šesti zemí
s nejvyššími členskými kvótami (USA, VB, Německo, Francie, Japonsko, Saudská Arábie) a dále
zástupci Číny a Ruska. Ostatních 16 výkonných ředitelů zastupuje vždy určitou skupinu zemí
(konstituencí). Zabývají se administrativními a operativními záležitostmi, kam patří dohled nad
kurzovou politikou členů, opatření Fondu v rámci finanční pomoci členským zemím, konzultace se
členy aj.

Rada výkonných ředitelů volí generálního ředitele (Managing director), který nezastává funkci
guvernéra ani výkonného ředitele. Nemá hlasovací právo s výjimkou práva rozhodujícího hlasu při
rovnosti hlasů. Účastní se zasedání Rady guvernérů, též bez hlasovacího práva.

Pro plnění svých úkolů má Mezinárodní měnový fond postavení podobné diplomatickým zastoupením, je
vyňat ze soudní pravomoci států. Zaměstnanci Fondu (guvernéři, výkonní ředitelé, členové výborů,
zvláštní zástupci a další) jsou vyňati z jurisdikce států, kde působí a nevztahují se na ně ani
ostatní omezení, např. cizinecká či imigrační. Fond neplatí daně ani celní poplatky z aktiv,
majetku či příjmů zaměstnanců Fondu.

Členství ve Fondu upravuje článek II Článků dohody, který rozlišuje mezi členy původními a členy
ostatními. Za původní členy se považují ty země, které se zúčastnily konference v Bretton Woods a
které před 31.12.1945 ratifikovaly Dohodu. Země, které k Dohodě přistoupily později, jsou
považovány za ostatní členy MMF.

O členství v MMF se může ucházet každá země, která je ochotna se řídit podmínkami a principy
vymezenými Články dohody a podá oficiální žádost. Žádost o přijetí se překládá k přezkoumání
Výkonné radě, která žádost s kladným nebo zamítavým doporučením předloží Radě guvernérů, která
rozhodne o přijetí země za člena MMF. Žádost bývá doplněna údaji o vývoji stavu ekonomiky země
ucházející se o členství a návrhu výše členské kvóty.

Členství v MMF může být zemi podle článku XXVI Dohody nuceně zrušeno v případě, že členská země
přestane plnit své závazky vyplývající z Dohody, kdy Fond může takového člena prohlásit za
nezpůsobilého používat všeobecné zdroje Fondu. Pokud ani po uplynutí přiměřené lhůty nezačne
členská země své závazky opět plnit, může být země rozhodnutím Rady guvernérů (přijatým většinou
85% všech hlasů) vyzvána, aby se členství ve Fondu vzdala. Členská země se může svého členství
vzdát také dobrovolně podání písemné výpovědi.[12]

Povinnosti vyplývající z členství v MMF jsou obsaženy v  článku VIII Dohody a týkají následujících
oblastí:

·        finanční – povinnost splatit členské kvóty, splatit přijaté úvěry včetně úroků a
příslušných poplatků,

·        hospodářské politiky – usilovat o směnitelnost svých měn pro běžné transakce v rámci
běžného účtu platební bilance, vytvářet předpoklady pro kontinuální růst HDP a stabilní cenovou
hladinu,

·        informační – poskytovat Fondu informace o stavu hospodářství a mezinárodních transakcích
(vývoj platební bilance, vývoj HDP, cenové hladiny apod.),

·        povinnost v případě vážnějších poruch v platební bilanci respektovat doporučení MMF,

·        spolupracovat s Fondem ve všech oblastech vymezených Články dohody.[13]


S členstvím v MMF jsou spojena především práva a výhody. K těm nejvýznamnějším patří:


·        možnost čerpat úvěry ze zdrojů Fondu za výhodnějších podmínek než na mezinárodních
finančních trzích,

·        možnost být aktivním účastníkem při řešení problémů mezinárodního měnového systému,

·        možnost získat informace o ekonomické situaci ostatních členských zemí,

·        možnost kontaktu s vedoucími představiteli ostatních členských zemí a vedoucími
představiteli mezinárodní bankovní komunity,

·        možnost stát se členem Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj,

·        možnost využívat odborného poradenství MMF a Světové banky,

·        možnost účasti na odborných seminářích a kurzech.[14]

K 1. dubnu 2012 má Mezinárodní měnový fond 188 členských zemí. V MMF má každá členská země počet
hlasů odpovídající výši jejího členského podílu (kvóty) a hlasování je principielně podobné akciové
společnosti. Každý člen má 250 základních hlasů a za každých 100 000 SDR jeden hlas navíc. Podle
druhu projednávané záležitosti je k přijetí rozhodnutí potřeba 70 % nebo 85 % většiny, což u
druhého případu znamená pro USA skryté právo veta.

Členská země je povinna určenou kvótu složit do Fondu z 25 % ve směnitelných měnách (původně ve
zlatě, až do poslední úpravy statutu v roce 1976) a ze 75 % v domácí měně příslušné členské země.
Členské kvóty jsou přehodnocovány v časovém intervalu ne větším než pět let. Sbor guvernérů může
rovněž kdykoliv posoudit požadavek členské země na zvláštní zvýšení kvóty. Mechanismus všeobecného
a individuálního zvyšování členských kvót je flexibilní. Hlavním důvodem je vytvářet přiměřenou
finanční základnu pro Fond, odrážet růst světové ekonomiky a reagovat na změny v ekonomické síle
jednotlivých zemí.


Úvěrová politika Mezinárodního měnového fondu

Cílem úvěrové politiky Fondu je poskytovat pomoc členským zemím při vyrovnávání přechodných
deficitů v jejich platebních bilancích. Tak má Fond přispívat k odstraňování nerovnováhy
v mezinárodních platbách a k vytváření předpokladů pro plynulý mezinárodní platební styk.

Základem finanční aktivity Fondu jsou vlastní a cizí finanční zdroje:

·        splacené členské podíly,

·        zvláštní práva čerpání,

·        zlato v držení Fondu,

·        doplňkové zdroje na základě tzv. Všeobecné dohody o zápůjčce,

·        bilaterálně sjednané půjčky s centrálními bankami nebo vládami členských zemí.

Vlastní zdroje tvoří splacené podíly v rozsahu vymezených členských kvót. Kvóta je vypočtena na
základě objektivně posouzené ekonomické úrovně země (účasti dané země na světovém obchodě a výše
devizových rezerv). Členská kvóta musí být splacena z 25 % ve směnitelných měnách přijatelných pro
Fond a zbývajících 75 % se splácí v národní měně dané země. Celkový objem kvót činí 212 mld. SDR
(320 mld. USD).

Mezinárodní měnový fond je se svými zlatými rezervami v hodnotě 90.5 milionů troyských uncí zlata
třetím největším oficiálním držitelem zlata na světě. Veškeré zlato MMF získal před rokem 1978, kdy
se 25 % členského podílu splácelo ve zlatě, členské země také mohly zlato použít k nákupu
konvertibilní měny nebo splácení dluhu.[15] Toto zlato či alespoň jeho část lze považovat za další
možný zdroj financování činnosti MMF.

Dodatek k Článkům dohody z roku 1978 však výrazně omezil používání zlata Fondem v jeho transakcích.
Fond smí zlato pouze prodávat za tržní cenu či jej přijmout při vyrovnání závazků od členské země,
všechny ostatní transakce včetně nákupu zlata jsou zakázány. Povolené operace se zlatem podléhají
souhlasu 85 % většiny hlasů. Po roce 1980 prováděl Fond se zlatem operace jen zřídka, až v roce
2009 schválila Výkonná rada program postupného odprodeje 403,3 metrických tun zlata, který byl
ukončen v roce 2010. Výtěžek z toho prodeje slouží k rozšíření zdrojů, ze kterých se dotuje
poskytování levných úvěrů pro chudé země a k rozšíření koncesního financování nízko příjmových
zemí.

Všeobecná dohoda o zápůjčce (General Arrangement to Borrow – GAB) byla uzavřena v roce 1962
s deseti hospodářsky nejvyspělejšími členskými zeměmi. Tyto země se zavázaly poskytnout Fondu své
národní měny do sjednaného rozsahu. Nyní je sjednaná částka ve výši 18,5 mld. SDR.

V roce 1997 byla v souvislosti finanční krizí v Mexiku podepsána Nová dohoda o zápůjčce (New
Arrangement to Borrow - NAB) s cílem zajistit rozsáhlejší finanční zdroje pro případ budoucích
finančních krizí. Nová dohoda o zápůjčce je souborem úvěrových dohod mezi MMF a 39 státy a
institucemi. Touto dohodou se zdvojnásobila částka, kterou má Fond k dispozici v rámci obou dohod
(GAB i NAB) na 34 mld. SDR. Dohoda byla dosud obnovena třikrát, naposledy v roce 2009.

Dalším cizím zdrojem Fondu jsou půjčky, které získává na základě dohod uzavřených s vládami a
centrálními bankami členských zemí a s Bankou pro mezinárodní platby. Tyto půjčky byly dosud
sjednány na částku přesahující 33 mld. SDR.

Fond ve snaze pomoci postiženým členským zemím při řešení jejich ekonomických problémů začal tedy
s postupem času využívat i cizí zdroje. Drží se však zásady, že jejich čerpání je pouze dočasné a
přistupuje k němu pouze v případě nutnosti profinancovat mimořádné potřeby těchto zemí.

Fond používá uvedené zdroje k poskytování finanční pomoci členským zemím, které mají problémy
s platební bilancí. Čerpání prostředků probíhá na principu swapových operací, kdy členská země
prodává Fondu svou národní měnu a dostává od něj požadovanou cizí měnu (v příslušném ekvivalentu).
Po uplynutí stanovené doby je domácí měna odkoupena zpět za cizí měnu.

Chce-li se členská země ucházet o finanční pomoc Fondu, posuzují se následující obecná kritéria
přístupu ke zdrojům:

·        zda má země problémy s platební bilancí,

·        zda má dostatečnou kapacitu splatit půjčené prostředky,

·        zda bude ochotna realizovat stabilizační program,

·        jaká je úroveň nesplacených půjček a historie čerpání zdrojů,

·        platební disciplína země.[16]

Fond zpřístupňuje členským zemím své zdroje dvěma způsoby. Původní články Dohody připouštěly
čerpání prostředků Fondu členskými zeměmi v případě obecných problémů s platební bilanci pouze
prostřednictvím dvou základních tranší. Později se k tomuto způsobu přidali tzv. facility, což jsou
speciální politiky, a poskytnutí zdrojů Fondu touto cestou je třeba zdůvodnit specifickými
potřebami platební bilance.

Politika tranší zahrnuje dvě tranše – rezervní tranši a úvěrovou tranši. Rezervní tranše (Reserve
Tranche) představuje automatické (nepodmíněné) čerpání zdrojů Fondu v pásmu, ve kterém může členská
země získat cizí měnu za ekvivalent měny domácí do až výše 25% členské kvóty splacené ve směnitelné
měně. Jedná se o rezervní vklad, který lze kdykoli využít, přičemž se jeho využitím členská země
nedostává do dlužnického postavení vůči Fondu. Rezervní tranše nezakládá povinnost zpětného odkupu
domácí měny a až na manipulační poplatek nepodléhají ani žádným dalším poplatkům.


Úvěrová tranše (Credit Tranche) představuje čerpání zdrojů Fondu v pásmu, ve kterém může členská
země získat cizí měnu za ekvivalent měny domácí ve čtyřech tranších, každá do výše 25% členské
kvóty. Členská země tak může od Fondu odkoupit prostředky až do výše 100% členské kvóty. Čerpání
první tranše není podmíněno splněním žádných podmínek. U dalších tranší je uvolňování zdrojů vázáno
na splnění určitých podmínek. V roce 1952 přijala Výkonná rada MMF strategii upravující čerpání
úvěrových tranší v režimu tzv. Pohotovostních dohod (Stand-By Arrangement - SBA), což znamená, že
prostředky jsou uvolňovány postupně v závislosti na plnění dohodnutých podmínek.[17]


V případě vážnějších poruch platební bilance či mimořádných okolností, kdy úvěrové tranše nemohou
pokrýt potřeby členských zemí, lze uvolnit zdroje Fondu prostřednictvím speciálních politik tzv.
facilit. Tyto facility odpovídají velmi specifickým podmínkám členských zemí. Existuje skupina
facilit určených pro nízko příjmové členské země, v jejichž rámci mohou čerpat zdroje Fondu za
zvýhodněných podmínek a dále facility pro členské země čelící ekonomické nebo finanční krizi.

Pro členské země zasažené nepředvídanou přírodní katastrofou či válečným konfliktem je pak určena
podpora za zvýhodněných podmínek (concessional terms) v rámci politiky pomoci v případě nouze. Tato
podpora v případě přírodních katastrof byla zavedena v roce 1962 pod názvem Pomoc při přírodních
katastrofách (Emergency Natural Disaster Assistance) a jejím cílem je především řešení problému
nedostatku deviz v důsledku poklesu exportu nebo nárůstu importu.


Pomoc v případě nouze byla v roce 1995 rozšířena také na země postižené válkou. Pomoci zemím
postiženým válkou (Emergency Post-Conflict Assistance) je omezena na země, které mají naléhavé
problémy s platební bilancí, a nemohou v důsledku válečného konfliktu začít s obnovou
makroekonomické stability. Podpora za strany Fondu musí být součástí širšího mezinárodního úsilí o
poválečnou obnovu v členské zemi a Fond zde obvykle působí jako zprostředkovatel tohoto úsilí.


U všech facilit (s výjimkou zvýhodněný půjček) se účtují úrokové sazby stanovené MMF, u půjček nad
určitý limit se účtuje přirážka. Úroková sazba vychází s úrokové sazby pro SDR a je každý týden
aktualizována podle vývoje na mezinárodních trzích. Možná výše čerpaných prostředků od Fondu se
označuje jako přístupový limit, jehož výše se odvíjí od typu půjčky

(obvykle je násobkem členské kvóty).


Politika MMF v oblasti zahraniční zadluženosti

K výrazné orientaci Mezinárodního měnového fondu na řešení problémů zahraniční zadluženosti
rozvojových zemí došlo na přelomu 70. a 80. let. V průběhu činnosti Fondu byla sice přijímána
některá opatření, zaměřená na problematiku rozvojových zemí, avšak tato opatření měla velice
omezený význam.

Již v roce 1963 bylo v rámci úvěrového mechanismu Fondu zavedeno Kompenzační financování, které
mělo sloužit především rozvojovým zemím k financování cenových výkyvů u vývozu surovin, který se
nepříznivě promítl do platební bilance. V roce 1969 bylo zavedeno financování nárazníkových zásob.
Tento systém poskytování pomoci měl spíše symbolický charakter. V jeho rámci byly poskytnuty úvěry
rozvojovým zemím ve výši několika desítek milionů USD především na tři druhy surovin - olovo, cukr
a kaučuk.

K řešení problémů rozvojových zemí měl přispět Svěřenecký fond zavedený v roce 1976. Z tohoto fondu
mohly získat rozvojové země úvěry s dobou splatnosti 10 let při úrokové sazbě 0,5%. Celkem byly
z tohoto fondu za dobu jeho existence (do roku 1981) poskytnuty úvěry ve výši 3 mld USD. Úvěry
mohly čerpat pouze země, jejichž HDP na 1 obyvatele nepřesáhl v roce 1973 300 USD. Fond podmínil
poskytnutí těchto úvěrů rozvojovým zemím přijetím ekonomických programů, zaměřených na zlepšení
platební bilance cestou devalvace měny, zmrazením mezd a platů, omezením státního sektoru, snížením
státních výdajů, liberalizací dovozu a otevřením prostoru pro příliv soukromého zahraničního
kapitálu. Vzhledem k tomu, že se nepřehlíželo ke specifickým problémům jednotlivých zemí, nebyla
tato opatření příliš účinná, především z hlediska potřeb odstraňování strukturálních deformací,
snižování zadluženosti a dosahování ekonomického růstu.

V zájmu rozšíření úvěrové aktivity začal Fond v 80. letech v daleko větší míře využívat cizích
zdrojů. Tak vznikla „politika rozšířeného přístupu ke zdrojům Fondu“. Tím mohla být zvýšena
maximální výše úvěru, kterou může členská země od Fondu získat, a to až na 600% kvóty. Tento
mechanismus vedl ke zdražení úvěrů poskytovaných Fondem. Fond poskytuje úvěry z cizích zdrojů na
komerčním principu, tzn., že úroky z úvěrů jsou stanoveny v takové výši, aby zcela pokryly náklady
na získání zdrojů a přinesly určitý zisk (zpravidla 0,2%).

Tyto drahé úvěry nemohly využívat chudší rozvojové země. Pro ně byl v roce 1986 vytvořen Fond
strukturální adaptace, jehož zdroji jsou splátky dříve poskytnutých úvěrů ze Svěřeneckého fondu.
K těmto úvěrům má přístup 62 rozvojových zemí s nejnižší ekonomickou úrovní. Úvěry jsou poskytovány
s dobou splatnosti až 10 let při úrokové sazbě 0,5%.

Význam Fondu z hlediska řešení dluhového problému nespočívá pouze v objemu poskytovaných úvěrů
(jejich podíl na úvěrech poskytovaných Fondem je od počátku 80. let vyšší než 90%), ale v růstu
úvěrové důvěryhodnosti, která pro členské země znamená možnost získání dalších půjček na
mezinárodních finančních trzích. Fond také plní velmi důležitou úlohu při jednáních věřitelů
s dlužníky o restrukturalizaci dluhů resp. jejich konverzi na nové splátkové a úvěrové podmínky.
K tomu má přispívat i systém tzv. zesíleného dohledu, zavedeného v roce 1985. Je prováděn Fondem na
žádost členské země, která usiluje o dlouhodobou restrukturalizaci zahraničních dluhů a potřebuje
záštitu fondu při jednání s věřitelskými komerčními bankami.

Ještě počátkem 80. let 20. stol. byla dluhová krize chápána jako dočasný problém likvidity a
v souladu s tímto názorem bylo snížení dluhové povinnosti vždy jen částečné a krátkodobé.
V polovině 80. let bylo uznáno, že se jedná o závažný problém a členské země tzv. Pařížského klubu
sdružující největší věřitele světa přistoupily k radikálnější redukci závazků svých dlužníků. Růst
dluhového zatížení a kumulaci nedoplatků se ovšem zastavit nepodařilo. Za této situace vznikla
iniciativa pro tzv. Těžce zadlužené chudé země (Heavily Indebted Poor Countries – HIPC).

Iniciativa Těžce zadlužené chudé země (dále jen HIPC) byla zahájena v roce 1996 (je nazývána
Original HIPC)[18] a po ní následovala v roce 1999 „posílená“ iniciativa HIPC (je nazývána Enhanced
HIPC), která byla ovlivněna nevládními organizacemi.

Úprava z roku 1999 se týkala těchto tří oblastí:

·                     hlubší a širší pomoc při snižování dluhů,

·                     rychlejší pomoc při snižování dluhů,

·                     větší propojení mezi dluhovou pomocí a odstraňováním chudoby.

Programy se soustředily na odpouštění zejména takových dluhů, u kterých věřitele představovaly
nadnárodní instituce jako je skupina Světové banky, Mezinárodní měnový fond a regionální rozvojové
banky. Realizace iniciativy HIPC je velice technicky náročná, poměrně zdlouhavá a obtížně dosahuje
reálného úspěchu.


Politika MMF v oblasti mezinárodní likvidity

Na svém výročním zasedání v Riu de Janeiru v roce 1967 schválil Mezinárodní měnový fond Dohodu o
emisi doplňkové instituce devizových rezerv a tím vlastně posvětil vznik zvláštních práv čerpání
(SDR - Special Drawing Rights). Reagoval tak na klesající mezinárodní likviditu, kterou rozumíme
poměr objemu devizových rezerv ve vztahu k objemu celosvětovému mezinárodnímu obchodu. Tento poměr
klesl v průběhu 60. let ze 60 % na 30 %. V polovině 60. let vzrostl naopak podíl národních měn
(hlavně USD) v devizových rezervách a rezervy ve zlatě byly nižší něž rezervy devizové. To mělo
vliv na omezení světového obchodu.

Vytvořením nadnárodních jednotek SDR chtěl Mezinárodní měnový fond vyřešit problém nedostatečné
mezinárodní likvidity. Jednotky SDR se měly stát rezervní měnou a postupně vytlačit zlato a snížit
význam USD ve funkci rezervní měny. Tento předpoklad se však nikdy nepodařilo uskutečnit (podíl SDR
na devizových rezervách nikdy nepřekročil 5 %). Problém jednotek SDR je také v tom, že jsou
nerovnoměrně rozděleny mezi jednotlivé členské země v závislosti na výši jejich kvót.

Hodnota jednotek SDR je košovou měnou. V měnovém koši SDR jsou v současnosti čtyři měny, které jsou
nejvíce využívány v mezinárodním obchodě a v mezinárodním pohybu kapitálu. Je to americký dolar,
euro, japonský jen a britská libra. Měnový koš jednotky SDR se v pravidelných intervalech upravuje
tak, aby odrážel význam jednotlivých měn. K úpravám dochází každých pět let.

S držením jednotek SDR a jejich využíváním při čerpání úvěrové pomoci od Fondu souvisí její
úročení. Úroková míra je u jednotek SDR odvozena od úrokových měr na peněžních trzích těch zemí,
jejichž měny tvoří měnový koš pro výpočet hodnoty SDR.

Mezinárodní měnový fond emitoval jednotky SDR vždy tak, aby došlo k zabezpečení dostatečné
mezinárodní likvidity. Jednotky SDR se do oběhu dostávají v jednotlivých vlnách emisí. Jednotlivé
emise měly různou délku trvání a také objemy emisí se výrazně lišily. První emise se uskutečnila
v letech 1970-1972 a bylo při ní do oběhu vypuštěno 9,3 miliard SDR. Druhá emise se uskutečnila v
období 1979-1981 v celkové hodnotě 12,1 miliard SDR. Třetí, nejrozsáhlejší emise se uskutečnila
v srpnu 2009 a její hodnota byla celkem 161,2 miliardy SDR. V září 2009 došlo také ke speciální
emisi, kdy cílem této emise bylo zrovnoprávnit všechny členy Fondu v jejich participaci na emisi
jednotek SDR. Některé země se staly členy Fondu až po roku 1981. Celkový objem emisí jednotek SDR
tak činí 204,1 miliard SDR.


Mezinárodní měnový fond a mezinárodní měnový systém

Pro mezinárodní měnovou spolupráci znamenalo založení Mezinárodního měnového fondu velký předěl.
Byla to právě jeho činnost zaměřená na podporu světového obchodu a zabezpečení měnové stability,
která vnesením jistých pravidel a zásad do mezinárodních ekonomických vztahů přispěla k dalšímu
rozvoji. Práce Fondu byla do konce 60. let 20. století hodnocena kladně. Přesto se nepodařilo
dosáhnout některých vytyčených cílů (např. v zavádění volné směnitelnosti měn). K zásadním změnám
v činnosti Mezinárodního měnového fondu došlo na počátku 70. let 20. století, po opuštění původních
principů bretton-woodského měnového systému. Po tomto období se zintenzivnila činnost Fondu
v oblasti finanční politiky, zejména při řešení problémů s deficity platebních bilancí členských
zemí (zpřístupňováním zdrojů Fondu), a to zejména s ohledem na potřeby rozvojových zemí.

Výrazný předěl v činnosti Fondu je spojen s počátkem 90. let 20. století, kdy došlo ke změnám
v politických a hospodářských vztazích mezi Východem a Západem (rozšíření členské základny Fondu o
země střední a východní Evropy). Zemím střední a východní Evropy byla poskytnuta rozsáhlá finanční
a technická pomoc (přechod z centrálně plánovaných ekonomik na ekonomiky tržní), která byla rovněž
kladně vnímána a hodnocena.

V polovině 90. let 20. století začalo pro Fond nelehké období. Došlo k vypuknutí finanční krize
v Mexiku. Po zkušenostech z předchozí krize v Mexiku (1982) Fond řešil krizi poskytnutím velkorysé
finanční pomoci, která zklidnila situaci a stabilizovala mexickou ekonomiku.

Po úspěšném zvládnutí Mexické krize chtěl Fond urychlit jednání o rozšíření jeho oficiálních cílů o
liberalizaci pohybu kapitálu. K tomu ale nedošlo, neboť v té době propukla finanční krize
v jihovýchodní Asii (1997). Fond znovu poskytl postiženým zemím (Thajsko, Indonésie, Korea)
finanční pomoc, což se následně stalo terčem kritiky. Způsob řešení krize byl stejný v obou
oblastech, i když příčiny byly odlišné.[19] V tomto období se začínaly ozývat hlasy, které volaly
po reformě Mezinárodního měnového fondu. Tyto názory ještě zesílily, když Fond neúspěšně zasahoval
při finanční krizi v Rusku a Brazílii na konci 90. let 20. století.[20]

V roce 2001 přijal Mezinárodní měnový fond novou strategii, která se zaměřuje na předcházení
finančním krizím. Značná pozornost byla věnována analýze příčin finančních krizí. Protože byly
příčiny často spojovány s problémy bankovního sektoru, soustřeďuje se Mezinárodní měnový fond právě
na analýzu bank a ostatních finančních institucí (analýzu ukazatelů vnější zadluženosti), které
mají signalizovat případné problémy. Jak se ukázalo v nedávné minulosti, případné analýzy mohou
upozornit na určité nebezpečí, ale vypuknutí krize stejně nezabrání.

Globální finanční krize, která vypukla na podzim 2008, měla formu krize úvěrové, krize likvidity a
krize investiční. Mezinárodní měnový fond na globální finanční krizi zareagoval okamžitě a během
posledních dvou měsíců roku 2008 poskytl své zdroje pěti členským zemí v rozsahu 500 - 1200 %
jejich členské kvóty. Došlo také k zavedení Facility krátkodobé likvidity (Short-term Liquidity
Facility - SLF) pro členské země čelící krátkodobým problémům na kapitálovém účtu. V posledním
čtvrtletí roku 2008 došlo k rapidnímu poklesu dostupných zdrojů Fondu, přičemž výše nesplacených
úvěrů vzrostla ze 7,6 mld. SDR koncem září 2008 na 17,5 mld. SDR na konci roku 2008.[21] Z tohoto
důvodu se v dubnu 2009 země skupiny G-20[22] v reakci na globální finanční krizi dohodly na
navýšení dostupných zdrojů pro MMF až o 500 mld. USD prostřednictvím Nové dohody o zápůjčce (NAB),
což ztrojnásobilo celkové dostupné zdroje z předkrizového období o 250 mld. USD. Nová dohoda o
zápůjčce byla doposud aktivována dvakrát. Poprvé v roce 1998 k financování překlenovacího úvěru
Brazílii a podruhé v dubnu 2011, kdy došlo k aktivaci 334 mld. USD sloužící k navýšení zdrojů
dostupných Fondu.[23] K dalšímu navýšení zdrojů Fondu došlo rámci 14. všeobecné revize kvót, která
byla uskutečněna s dvouletým předstihem v prosinci 2010. V rámci této revize se zdvojnásobily
dostupné zdroje Fondu z členských kvót (dosáhly 476,8 mld. SDR). Dále došlo k významnému nárůstu
devizových rezerv členských zemí, kterého bylo dosaženo prostřednictvím speciální alokace
zvláštních práv čerpání v roce 2009, čímž se jejich množství téměř zdesetinásobilo z 21,4 mld. SDR
na 204 mld. SDR.[24]


2.3 Skupina Světové banky

Na mezinárodní měnové konferenci v Bretton Woods v červenci 1944 došlo k založení Mezinárodního
měnového fondu (International Monetary Fund) a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (International
Bank for Reconstruction and Development).

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj je hlavní institucí tzv. Skupiny Světové banky (The World
Bank Group). V průběhu let se postupně k této hlavní instituci přidružily další agencie, které plní
specifické úkoly a spolu s Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj tvoří zmiňovanou Skupinu Světové
banky:

·        Mezinárodní sdružení (asociace) pro rozvoj (IDA),

·        Mezinárodní finanční korporace (IFC),

·        Agentura pro poskytování mnohostranných investičních záruk (MIGA),

·        Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (ICSID).

Přidružené agencie jsou formálně samostatné a každá z nich plní specifické funkce. Ve skutečnosti
tvoří uvedené instituce nedílnou součást Skupiny Světové banky a navzájem se doplňují. Všechny
čtyři agencie jsou nadnárodními institucemi a mají stejné výsady jako Mezinárodní banka pro obnovu
a rozvoj. Členem přidružených agencií se může stát pouze členská země Banky. Agencie mají některé
shodné principy činnosti jako Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (např. rozdělení hlasovacího
práva, princip rozhodování, kritéria výběru projektů a jejich hodnocení). Organizační struktura
agencií je totožná se strukturou Banky a prezident Banky je ex offo prezidentem všech přidružených
agencií.[25]

Skupina Světové banky je nadnárodní finanční organizací, která v zájmu zlepšení kvality lidského
života na celé zemi, především však v rozvojových zemích, podporuje hospodářský růst a rozvoj. Tato
podpora se uskutečňuje na jedné straně poskytováním půjček, na druhé straně technickou pomocí a
poradenstvím.

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development –
IBRD) zahájila svoji činnost v červnu 1946 ve Washingtonu, kde má své sídlo. Členy Banky mohou být
pouze členské země Mezinárodního měnového fondu. Členství v IBRD neznamená automatické členství
v ostatních, výše uvedených institucích Skupiny Světové banky.

K původnímu poslání Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj patřilo financování poválečné obnovy
hospodářství členských zemí. První úvěry (ve výši 500 mil. USD) byly použity skutečně na tyto účely
a směřovaly do zemí západní Evropy. Po přijetí Marshallova plánu se těžiště činnosti banky
přesunulo do financování strukturálních a rozvojových programů především v oblasti rozvojových
zemí.

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj je tedy nejvýznamnější institucí, která poskytuje úvěry
rozvojovým zemím na financování projektů a programů v nejrůznějších odvětvích ekonomiky. Významná
je i činnost Banky v oblasti ekonomické analýzy a výzkumu, technické pomoci, tvorby rozvojových
strategií a ovlivňování směrů hospodářské politiky rozvojových zemí.[26]

Činnost IBRD, stejně jako její politika je upravena články Dohody (Articles of Agreement), kde jsou
hlavní cíle Banky uvedeny: [27]

·        přispívat k hospodářskému rozvoji ekonomicky slabších členských zemí podporou
produktivních investic,

·        podporovat rozvoj výrobních zdrojů za účelem růstu světového obchodu a životní úrovně
nejširší populace,

·        koordinovat poskytování půjček tak, aby byla zajištěna priorita nejnaléhavějších projektů.

Úvěry poskytované IBRD členským zemím jsou vždy určeny na konkrétní projekt a týkají se
dlouhodobých strukturálních programů. Ke zdrojům, které pro tyto účely Banka používá, patří jak
vlastní zdroje (tvořené základním kapitálem a rezervami), tak zdroje cizí (získané emisí obligací).
Banka používá i další zdroje, které získává odprodejem části svých úvěrů nebo tzv.
spolufinancováním.

Vlastní zdroje banky jsou tvořeny splacenými členskými podíly, které jsou při vstupu do IBRD
členské země povinny splatit ve výši 1 % v USD a z 9 % v národní měně země. Znamená to, že členské
země splatí pouze část svého upsaného podílu, nicméně jsou povinny na požádání mít k dispozici i
nesplacenou část pro případ, že by banka utrpěla tak vážné ztráty, že by nebyla schopná dostát svým
závazkům vůči věřitelům.[28]

Upsaný a splacený kapitál činí 11,4 miliard USD, nesplacený upsaný kapitál na požádání činí 178,4
miliard USD z celkového základního kapitálu činícího 189,8 miliard USD. Do vlastních zdrojů banky
lze také zahrnout rezervy vytvářené ze zisku, které spolu se splaceným kapitálem činí 38 miliard
USD.[29]

Při poskytování úvěrů nesmí jejich objem přesáhnout výši základního kapitálu a rezerv. Maximální
poměr půjček k vlastnímu kapitálu může být 1:1, což ze Světové banky činí jednu z nejobezřetnějších
a nejkonzervativnějších finančních institucí na světě. V současné době se objem úvěrů pohybuje
kolem 55 % základního kapitálu a rezerv, což činí 120 miliard USD.[30]

Většinu svých finančních zdrojů však Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj získává na mezinárodních
finančních trzích. Díky nejvyššímu možnému ratingu dluhopisů AAA, který je Bance ratingovými
agenturami udělován od roku 1959, si může IBRD vypůjčovat finanční prostředky za velmi výhodných
podmínek. Dluhové papíry vydávané Světovou bankou jsou díky systému garancí banky a vlád členských
zemí za poskytnuté půjčky považovány za jedny z nejbezpečnějších.[31]

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj poskytuje úvěry zemím, jejichž příjem na hlavu se pohybuje
mezi 1 000 USD až 10 000 USD ročně, s dobou splatnosti 15 – 20 let a možností odkladu splátek 3-5
let. Úroková sazba, kterou si banka za poskytování půjček účtuje, se odvíjí od variabilní úrokové
sazby, kterou je obvykle šestiměsíční LIBOR.[32] Banka úvěry poskytuje pouze s vládními garancemi
za jejich splacení.[33]

V případě poskytnutí půjčky dohlíží IBRD na to, zda jsou prostředky čerpány v souladu s dohodnutými
podmínkami a prostřednictvím svých misí na místě realizace projektu kontroluje postup prací,
účetnictví projektu a způsob, jakým je nakládáno se zbožím a zařízením nakoupeným z úvěru.[34]


Mezinárodní sdružení pro rozvoj

Mezinárodní sdružení (asociace) pro rozvoj (International Development Association – IDA) bylo
založeno v roce 1960.[35] V květnu 1961 byl touto institucí poskytnut první úvěr.

IDA poskytuje úvěry vládám chudých rozvojových zemí, jejichž HDP na obyvatele je nižší než
stanovená částka v USD ročně (tato výše HDP na obyvatele je pravidelně valorizována) a pro něž jsou
úvěry od IBRD příliš drahé. IDA je nezávislá na IBRD a neexistuje ani žádné kapitálové propojení
(IBRD nesmí poskytovat IDA úvěry). Finanční zdroje IDA jsou tvořeny nenávratnými příspěvky vlád
členských zemí (obnovují se zpravidla jednou za tři roky) a částí zisku IBRD ve výši 20 %.

Úvěry poskytované IDA jsou směřovány převážně do oblastí školství, zemědělství, rozvoje venkovských
oblastí, zdravotnictví a dalších. Všechny úvěry jsou bezúročné, pouze je z nich placen manipulační
poplatek (ve výši cca 1 % p.a. z čerpané částky). Doba splatnosti úvěrů byla do roku 1987 padesát
let, od tohoto roku byla zkrácena na 35 až 40 let s desetiletým odkladem splátek.[36]

Mezinárodní finanční korporace

Mezinárodní finanční korporace (International Finance Corporation – IFC) byla založena v roce 1956.
Jejím základním cílem je podpora rozvoje soukromého sektoru v rozvojových zemích. Má vlastní
pravidla činnosti a je právně i finančně nezávislá. Své aktivity koordinuje s ostatními členy
Skupiny Světové banky.

Základní kapitál Mezinárodní finanční korporace je tvořen vklady jejích 182 členů, které jsou
odvozeny od jejich podílů v Mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj. Upsaný kapitál musí členské země
splatit v plné výši do 30 dnů a to ve zlatě nebo amerických dolarech.

Hlavním zdrojem pro poskytování úvěrů jsou však cizí zdroje, které IFC získává díky svému vysokému
AAA ratingu, silné akcionářské podpoře a výši splaceného základního kapitálu za velmi výhodných
podmínek na mezinárodních finančních trzích.

Úvěry poskytnuté IFC směřují na podporu rozvoje soukromého sektoru, zejména v méně rozvinutých
oblastech členských zemí, a jsou poskytovány bez vládních záruk. Doba splatnosti je 7 až 12 let
s možným odkladem splátek o 1 až 3 roky. Úrokové sazby úvěrů jsou vyšší než u úvěrů Mezinárodní
banky pro obnovu a rozvoj. U schválených projektů IFC poskytuje úvěry pouze do výše 25 % celkových
investičních nákladů. Další podmínkou je, že pořizovací cena projektů musí přesahovat 20 mil. USD.
Podíl financování ze strany IFC není zpravidla vyšší než 100 mil. USD.

Mezinárodní agentura pro poskytování mnohostranných investičních záruk

Mezinárodní agentura pro poskytování mnohostranných investičních záruk (Multilateral Investment
Guarantee Agency – MIGA) byla založena v roce 1988. Hlavním cílem agentury je podpora přílivu
soukromého kapitálu ve formě přímých zahraničních investic do rozvojových zemí, a to
prostřednictvím garancí a záruk investorům převážně za tzv. neobchodní rizika (riziko zestátnění,
ztráty v důsledku válečných konfliktů aj.). Členy agentury se mohou stát pouze členské země
IBRD.[37]

Agentura inkasuje za poskytnuté záruky od investorů pojistné prémie, kterými pokrývá
administrativní náklady a tvoří z nich rezervní fond pro případnou výplatu pojistného. Sazby jsou
závislé na rizikovosti projektu a pohybují se v rozmezí 0,3 – 1,5 % p.a. z výše poskytnuté záruky.

Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů

Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of
Investment Disputes – ICSID) zahájilo svoji činnost v roce 1966. Smyslem činnosti ICSID je řešení
investičních sporů mezi vládami a soukromými zahraničními investory. Spory se snaží řešit nejdříve
dohodou (prostřednictvím smírčích soudců), nebo arbitráží (činností rozhodců). Právním podkladem
pro činnost ICSID je „Úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států“ (známá
též jako Washingtonská úmluva). Tato úmluva vstoupila v platnost v roce 1966.

Náklady na spory hradí zúčastněné strany. Chod Centra je hrazen z rozpočtu IBRD. Arbitrážní
rozhodnutí ICSID jsou závazná pro všechny členské země. ICSID poskytuje také poradenské služby,
provádí výzkumnou činnost a vydává přední publikace v oblasti zahraničního investičního práva.[38]

Shrnutí kapitoly

Jednou z nejstarších dosud existujících mezinárodních měnových institucí je Banka pro mezinárodní
platby (Bank for International Settlements – BIS), která byla založena roku 1930. V současné době
se banka zaměřuje především na podporu měnové a finanční spolupráce evropských centrálních bank
(v oblasti měnové politiky, bankovní regulace a dohledu, řízení jejich devizových rezerv,
ekonomického a měnového výzkumu).

Na mezinárodní měnové konferenci v Bretton Woods v červenci 1944 byly založeny dvě hlavní instituce
dosavadní měnové a finanční spolupráce, Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund) a
Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development).

Cílem Mezinárodního měnového fondu je usnadňovat rozvoj a vyrovnaný růst mezinárodního obchodu a
přispívat tak k podpoře a udržování vysokého stupně zaměstnanosti a růstu reálného důchodu všech
členů, jakožto prvořadých cílů hospodářské politiky. Fond ve své úvěrové činnosti poskytuje
členským zemím zvýhodněné úvěry na vyrovnávání přechodných deficitů jejich platebních bilancí,
emituje nové prostředky mezinárodní likvidity (jednotky SDR), řeší problematiku zadluženosti a
další měnové otázky v souvislosti s aktuálním měnovým vývojem.

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj je hlavní institucí tzv. Skupiny Světové banky (The World
Bank Group). V průběhu let se postupně k této hlavní instituci přidružily další agencie, které plní
specifické úkoly a spolu s Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj tvoří zmiňovanou Skupinu Světové
banky. Mezi přidružené instituce patří Mezinárodní sdružení (asociace) pro rozvoj (IDA),
Mezinárodní finanční korporace (IFC), Agentura pro poskytování mnohostranných investičních záruk
(MIGA) a Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (ICSID).

Skupina Světové banky je nadnárodní finanční organizací, která v zájmu zlepšení kvality lidského
života na celé zemi, především však v rozvojových zemích, podporuje formou konkrétních projektů
hospodářský růst a rozvoj.

Otázky k zamyšlení

1. Která z nadnárodních měnových institucí je nejstarší a jaké jsou její dnešní cíle?

2. Jaké důvody vedly k vytvoření Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro obnovu a
rozvoj?

3. Vyjmenujte hlavní cíle Mezinárodního měnového fondu v dnešní době.

4. Na co se zaměřuje Mezinárodní měnový fond ve své úvěrové politice a z jakých zdrojů úvěry
poskytuje?

5. Jaký je hlavní cíl Skupiny Světové banky?

6. Které instituce jsou sdruženy ve Skupině Světové banky a jaké jsou jejich hlavní úkoly?

Pojmy k zapamatování

·        mezinárodní měnové a finanční instituce,

·        Banka pro mezinárodní platby,

·        Mezinárodní měnový fond,

·        Skupina Světové banky,

·        Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj,

·        Mezinárodní sdružení pro rozvoj,

·        Mezinárodní finanční korporace,

·        Agentura pro poskytování mnohostranných investičních záruk,

·        Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů,

·        mezinárodní likvidita,

·        zvláštní práva čerpání.

3 mezinárodní měnová spolupráce evropských zemí

Cíl kapitoly

Po nastudování následující kapitoly pochopíte důvody rozvoje měnové spolupráce mezi evropskými
zeměmi a také důvody vzniku Evropské měnové unie. V kapitole provedeme zhodnocení přínosů a
nákladů, které souvisejí se zavedením společné měny.

Časová zátěž

Studiu této kapitoly věnujte pátý až osmý týden semestru v celkovém rozsahu 25 hodin.

3.1 Měnová spolupráce před vznikem Evropského měnového systému


Prohlubování integračních procesů v Evropě, směřující k vytvoření jednotného vnitřního trhu,
vyvolalo již poměrně krátce po uzavření Římských dohod problém koordinace měnové politiky členských
zemí a určité stabilizace devizových kurzů jejich národních měn. Měnová politika zůstala totiž ve
svrchované působnosti jednotlivých členských zemí. Tato zdrženlivost v oblasti koordinace měnové
politiky, charakteristická pro počáteční období činnosti EHS, přímo souvisela s relativně příznivým
ekonomickým vývojem členských zemí. Svoji roli v tomto období sehrál také Mezinárodní měnový fond,
který charakterem své činnosti přispěl značnou měrou k celkové měnové stabilitě.

Na nutnost koordinace měnové politiky poukázala poprvé Komise EHS v roce 1962, kdy zdůraznila, že
společný postup v měnové oblasti je nezbytným předpokladem další koordinace v oblasti hospodářské
vůbec. Nedostatečný rozsah a kvalita tehdejší měnové spolupráce se ukázaly v plné míře během
měnových krizí v průběhu 60. let. Na konkrétních problémech a jejich důsledcích se tak ukázalo, že
mechanismus koordinace měnových politik založený pouze na vzájemných konzultacích a vůli
zúčastněných stran je nedostačující. Proto se také začaly objevovat první návrhy na vytvoření
nového mechanismu spolupráce v hospodářské a měnové oblasti.

Na summitu ES, konaném v prosinci 1969 v Haagu, byl přijat záměr prohloubit integraci směrem k
vytvoření hospodářské a měnové unie. Vypracováním realizačního projektu byla pověřena komise v čele
s pozdějším předsedou lucemburské vlády Wernerem. Výsledný dokument, označovaný jako Wernerova
zpráva, byl dokončen již v roce 1970 a předpokládal vytvoření hospodářské a měnové unie během
deseti let, a to ve třech stádiích. V prvním stádiu se měla omezit fluktuace devizových kursů do
určitého rozpětí a vlády měly začít koordinovat měnovou a fiskální politiku. V druhém stádiu se měl
zúžit limit pohybu devizových kursů a divergence vývoje cen. Ve třetím stádiu mělo dojít k
nezvratné fixaci devizových kurzů, měla být zrušena kontrola pohybu kapitálu a kontrolu měnové
politiky měl převzít Systém centrálních bank členských zemí, obdobný americkému Federálnímu
rezervnímu systému. Společný rozpočet ES měl být výrazně posílen, což platilo i pro koordinaci
daňové politiky a principů veřejných výdajů. Autoři zprávy tedy spojovali postupné zavádění měnové
unie s fixací devizových kurzů národních měn, opírajíce se o činnost Systému centrálních bank. V
důvodové zprávě byl naznačen i záměr zavedení společné měny, který měl být zvážen a připraven
Systémem centrálních bank. V souladu se zaměřením zprávy však byly sledovány převážně problémy
související s přípravou a realizací měnové unie a nikoliv další integrační záměry.[39]

Integrační proces v pojetí Wernerova plánu se setkal s podporou většiny členských zemí ES. Výjimkou
byla pouze Francie, která ho považovala za příliš velký zásah do státní suverenity, a na jejím
odporu také tento plán ztroskotal. Kompromisním řešením měla být rezoluce Rady ES a zástupců vlád
členských zemí ES z března 1971 o etapovitém uskutečňování hospodářské a měnové unie. Proti plánu
Wernerovy skupiny představovala tato rezoluce krok zpět, protože rezoluce není podle Římských smluv
právně závazná, takže šlo prakticky pouze o projev politické vůle vytvořit v průběhu příštích let
ve třech etapách hospodářskou a měnovou unii. Konkrétní opatření omezeného dosahu byla přijata jen
pro první etapu. Centrální banky byly požádány, aby sladěnými akcemi vůči americkému dolaru pokusně
zúžily kursové rozpětí mezi měnami členských zemí. Dále bylo uloženo zřídit Evropský fond měnové
spolupráce.[40]

Plnění plánu výstavby hospodářské a měnové unie bylo narušeno vypuknutím mezinárodní měnové krize v
květnu 1971. Příliv spekulativního kapitálu do Evropy vedl k opuštění systému pevných devizových
kursů u západoněmecké marky a holandského guldenu a po zrušení směnitelnosti amerického dolaru za
zlato i u ostatních měn Společenství. Rozšíření oscilačního pásma devizových kursů na ± 2,25 % vůči
USD (na základě Smithoniánských dohod z 18. 12. 1971), vedlo k dočasnému uklidnění mezinárodní
měnové situace a bylo také impulsem pro pokračování snah o zavedení hospodářské a měnové unie.

Rezoluce Rady ES a zástupců vlád členských zemí ES z 21. března 1972 usilovala o vytvoření
svébytného měnového prostoru v rámci mezinárodního měnového systému. Centrální banky členských zemí
byly vyzvány, aby nejpozději k 1. 7. 1972 nepřesahovalo maximální kurzové rozpětí mezi dvěma měnami
členských zemí ES v určitém okamžiku ± 2,25 % (tím byla vyloučena možnost rozpětí mezi devizovými
kurzy měn členských zemí až 9 %, vyplývající z všeobecného rozšíření přípustného oscilačního pásma
na ± 2,25 %). Toto zúžení kurzového rozpětí mezi měnami členských zemí bylo uskutečněno v dubnu
1972. Vznikl tak mechanismus tzv. měnového hada. V důsledku propuknutí surovinové a energetické
krize však byly členské země nuceny použít měnová opatření nad rámec měnového hada. Dočasné,
případně trvalé opouštění systému měnového hada členskými státy znamenalo ztroskotání i tohoto
pokusu o zvýšení měnové stability v rámci Evropského společenství.

Záměry v oblasti prohlubování koordinačního procesu v rámci ES, obsažené ve Wernerově plánu, se tak
nepodařilo zrealizovat. Příčiny bylo možné hledat jak v oblasti měnové a ekonomické, tak i
politické. Hlavním problémem v měnové oblasti byla značná kurzová nestabilita vyvolaná opuštěním
bretton-woodských principů kurzového mechanismu přechodem na systémy volně pohyblivých kurzů. Snahu
řešit tento problém zavedením vlastního kurzového mechanismu v rámci ES znesnadňovaly hospodářské
problémy, do kterých se jednotlivé země dostaly v důsledku propuknutí již zmíněné surovinové a
energetické krize. Snahy jednotlivých členských zemí zmírnit nepříznivé důsledky těchto krizí na
jejich vnitřní ekonomiky, zavedením nezbytných opatření, byly většinou v rozporu s proklamovanými
integračními procesy.

3.2 Evropský měnový systém


S podnětem na vytvoření Evropského měnového systému přišly Francie a SRN. Úsilí těchto dvou zemí o
prohlubování měnové spolupráce bylo motivováno u Francie snahou o zpomalení inflačního vývoje a u
SRN snahou o zastavení neustálého zhodnocování marky.

Evropský měnový systém měl zahájit svoji činnost 1. ledna 1979, ale pro rozpory v oblasti agrární
politiky mezi SRN a Francií byl tento termín posunut na 13. března 1979. Jeho členy se staly
všechny členské země Evropského společenství: Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko,
Nizozemí, SRN a Velká Británie. Do systému se postupně zapojily i nové členské země ES, Řecko v
roce 1981, Španělsko a Portugalsko v roce 1986, Rakousko, Švédsko a Finsko v roce 1995.

Hlavním cílem Evropského měnového systému bylo obnovit stabilní kurzové vztahy mezi měnami
členských zemí a přispět tak k prohloubení ekonomické integrace. Evropský měnový systém se opíral o
tři vzájemně propojené prvky, evropskou měnovou jednotku ECU, kurzový mechanismus ERM a úvěrový
mechanismus.

Evropská měnová jednotka (European Currency Unit, ECU) byla základní složkou Evropského měnového
systému. Její hodnota byla odvozována z koše měn členských zemí. Množství národní měnové jednotky
obsažené v měnovém koši bylo závislé na celkovém ekonomickém potenciálu země, podílu této země na
vzájemném obchodu a podílu země na ujednání o krátkodobé finanční podpoře. Hodnota ECU byla
vyjadřována v národních měnách členských zemí, a to na základě jejich zastoupení v měnovém koši a
platného bilaterálního středního kurzu národních měn. Tyto střední kurzy byly odvozeny křížovým
pravidlem z pevně stanovených středních kurzů národních měn k měnové jednotce ECU.

Košový způsob odvozování hodnoty ECU znamenal, že hodnota ECU se měnila v závislosti na změně
vzájemných kurzů měn obsažených v měnovém koši. Denní kurz ECU byl tedy výsledkem denních změn
bilaterálních tržních kurzů národních měn násobených konstantními měnovými účastmi těchto měn v
koši.[41]

V rámci ES byly měnové jednotky ECU používány jako platební prostředek mezi centrálními bankami
členských zemí ES v souvislosti s intervenčními operacemi a mezivládními úvěry poskytnutými na tyto
účely, jako zúčtovací jednotka v rámci jak intervenčního, tak i úvěrového systému, ke stanovení
hodnoty středních kurzů měn členských zemí a zároveň i pásma, v jakém se mohou běžné tržní kurzy od
bilaterálních středních kurzů odchylovat.

Jako platební prostředek byly využívány měnové jednotky ECU, emitované Evropským fondem měnové
spolupráce, do kterého každá členská země vkládala 20 % svých zlatých a dolarových rezerv. Na účty
centrálních bank u FECOMU byla připsána protihodnota těchto devizových rezerv v jednotkách ECU.
Měnové jednotky ECU byly tedy rezervním aktivem centrálních bank u FECOMU. Emisí ECU se rozsah
devizových rezerv jednotlivých členských zemí neměnil, měnila se pouze jejich struktura. Znamenalo
to také, že ECU byla kryta zlatem a americkými dolary. Výše emitovaných jednotek ECU byla
obnovována každé tři měsíce tak, aby tato aktiva odpovídala požadovanému podílu devizových rezerv.

Měnové jednotky ECU emitované FECOMEM (tzv. oficiální ECU) bylo možné používat pouze v rámci EMS. K
těmto jednotkám měly přístup pouze centrální banky členských zemí ES a centrální banky třetích zemí
a mezinárodní měnové instituce, kterým byl udělen statut třetího držitele (např. Banka pro
mezinárodní platby, centrální banky Malty, Norska a Švýcarska).

Vedle těchto oficiálních jednotek ECU existovaly i ECU obchodní (soukromá) vydávaná národními
bankami jednotlivých zemí. Obchodní jednotky ECU používané na finančních trzích byly shodné s
oficiálními jednotkami ECU definovanými legislativou ES, což znamenalo, že se opíraly o jednotnou
kurzovou základnu. Jejich ekonomická podstata, a tedy i oblasti využití však byly podstatně
odlišné. Oficiální jednotky ECU byly emitovány FECOMEM a mohli s nimi disponovat pouze oficiální
držitelé, kdežto obchodními jednotkami ECU mohl disponovat jakýkoli subjekt na trhu.

Zatímco emise a použití oficiálních jednotek ECU byly omezeny pravidly FECOMU, emise obchodních ECU
se neustále zvyšovaly a způsoby jejich využití jako finančního nástroje se stále zdokonalovaly. V
důsledku charakteru obchodních ECU byl rozsah jejich emise v souladu s potřebami zajištění
mezinárodních operací.[42] Zájem o obchodní jednotky ECU byl ovlivněn jejich stabilitou, a také
„střední“ úrokovou sazbou (váženým průměrem úrokových sazeb na národních trzích), která byla
přitažlivá pro dlužníky ze zemí s vysokou úrokovou sazbou a věřitele ze zemí s nízkou úrokovou
sazbou.

Další složkou Evropského měnového systému byl mechanismus směnných kurzů (Exchange Rate Mechanism),
který spojoval systém pevných devizových kurzů uplatňovaných v rámci daného regionu, se systémem
volně pohyblivých kurzů mimo rámec regionu. Devizové kurzy měn zúčastněných zemí udržovaly striktně
vymezená pásma oscilace mezi sebou navzájem, zatímco ve vztahu k měnám mimo ERM se volně
pohybovaly. To umožňovalo snižovat kurzová rizika a vytvářet příznivější klima pro vzájemné
obchodní a kapitálové transakce uvnitř regionu a zároveň byl měnový vývoj všech zúčastněných zemí
ovlivňován vnějšími vlivy, zprostředkovanými především vývojem kurzu amerického dolaru a japonského
jenu.

Evropský kurzový mechanismus byl založen na intervenčních nákupech a prodejích národních měn
členských zemí příslušnými centrálními bankami na jejich národních devizových trzích. Všechny měny
členských zemí EMS měly stanovený střední kurz k měnové jednotce ECU. Na základě těchto středních
kurzů byly propočteny křížovým pravidlem tzv. bilaterální střední kurzy zúčastněných měn vůči sobě
navzájem. Centrální banky byly povinné udržovat tržní kurzy národních měn v rámci povoleného
rozpětí (tzv. horního a dolního intervenčního bodu), které bylo původně stanoveno ve výši ± 2,25 %
(u britské libry, italské liry, španělské pesety, portugalského escuda ± 6 %). Po několika otřesech
ERM v letech 1992 a 1993 byla oscilační pásma rozšířena na ± 15 %. V  době příprav na zahájení
třetí etapy Hospodářské a měnové unie byla v rámci EMS často diskutována otázka, do jaké míry jsou
takto široká pásma konzistentní s integračními cíli EU a zda je možné rozšíření pásem považovat
pouze za přechodné. Skutečností však bylo, že centrální banky většiny členských zemí udržovaly
dobrovolně užší pásma oscilace (často na úrovni původních ± 2,25 %).

Soustava bilaterálních středních kurzů národních měn byla základem tzv. paritní mřížky. Intervenční
body byly v paritní mřížce vyjádřeny v absolutních částkách (v měnových jednotkách), jako nejnižší
a nejvyšší vzájemně přípustné kurzy. Změna středních kurzů národních měn k měnové jednotce ECU
znamenala i změnu bilaterálních středních kurzů národních měn, a tím i limitní výše vzájemných
denních kurzů.

Krize ERM v roce 1992 potvrdila skutečnost, že základním předpokladem úspěšného fungování pevných
devizových kurzů je v prvé řadě rovnovážný vývoj platebních bilancí a nízké rozpětí inflačních a
úrokových diferenciálů mezi jednotlivými zeměmi. Pokud tyto předpoklady nejsou splněny, rozhoduje o
dalším úspěšném fungování pevných devizových kurzů ochota centrálních orgánů k pružným revalvacím a
devalvacím ústředních kurzů svých měn.

Kursový mechanismus EMS byl doplněn úvěrovým mechanismem, který navázal na stávající úvěrové
instrumenty v rámci ES s tím, že byl rozšířen o nové úvěrové facility, které byly spojeny s
intervenčním mechanismem.

V rámci mechanismu velmi krátkodobých úvěrů (byl zaveden v roce 1979) byly mezi centrálními bankami
poskytovány úvěry na principu swapových operací, prostřednictvím Evropského fondu měnové
spolupráce. Tyto úvěry se používaly k intervenování na devizových trzích. Byly splatné do 45 dní s
tím, že za určitých podmínek bylo možné lhůtu splatnosti prodloužit o tři měsíce.

Mechanismus krátkodobé finanční podpory (byl zaveden již v roce 1970) sloužil k financování
deficitů platebních bilancí, způsobených nepředvídanými událostmi nebo nepříznivým konjunkturálním
vývojem. V rámci tohoto mechanismu byla pro každou centrální banku vymezena tzv. věřitelská a
dlužnická kvóta. Úvěry byly v rámci tohoto mechanismu poskytovány na dobu tří měsíců s možností
prodloužení o další tři měsíce.

Mechanismus střednědobé finanční pomoci (byl zaveden v roce 1971) sloužil k financování vážnějších
poruch platebních bilancí členských zemí ES. Tyto úvěry byly vázány na splnění určitých finančních
a hospodářských podmínek, které dlužnickému státu uložila Rada ES.  Poskytnutí střednědobého úvěru
každému členskému státu bylo omezeno příslušným limitem. Úvěry byly poskytovány na dobu 2 - 5 let,
při úrokových sazbách, které se pohybovaly na úrovni mezi tržní úrokovou sazbou a úrokovou sazbou
Mezinárodního měnového fondu.

V rámci mechanismu dlouhodobých úvěrů (byl zaveden v roce 1975) mohly členské země čerpat úvěry k
financování výrazných poruch platební bilance, způsobených nepříznivým cenovým vývojem. Tyto úvěry
byly podmíněny realizací opatření, které vedly k ozdravení celkové ekonomické situace dlužnické
země. Úvěrové zdroje získávala Rada ES emisí vlastních cenných papírů na mezinárodních finančních
trzích.

Evropský měnový systém je možné považovat za druhý pokus o vytvoření zóny měnové stability v rámci
Evropských společenství (prvním pokusem byl měnový had). EMS vycházel ze záměru Wernerovy zprávy
dosáhnout stabilizace devizových kurzů národních měn, a to původně ve stejně úzkém rozpětí možného
pohybu ± 2,25 %. Odlišnost EMS od postupu obsaženém ve Wernerově zprávě však spočívala v tom, že
EMS nezmocňoval orgány ES k regulaci fiskální a měnové politiky, za kterou nadále nesly odpovědnost
domácí autority.

Stabilizace devizových kurzů národních měn ES byla doprovázena některými nedostatky, které ji
dočasně anebo trvaleji snižovaly. Komplikovala ji především skutečnost, že do kurzového mechanismu
nebyly zapojeny všechny členské země. Španělsko se do kurzového mechanismu zapojilo teprve v roce
1989, Velká Británie v roce 1990 a Portugalsko dokonce až v roce 1992. Řecko zůstávalo pro vážné
ekonomické problémy až do roku 1998 mimo tento mechanismus spolu s Velkou Británií, která ho
opustila v roce 1992 (v témže roce vystoupila i Itálie, která vstoupila zpět na konci roku 1996).
Dalším nedostatkem byla neschopnost některých států udržovat fixované rozpětí devizového kurzu.
Španělsko a Portugalsko využívaly od svého vstupu do kurzového mechanismu širší oscilační pásmo ± 6
%, které až do roku 1990 využívala také Itálie a po celou dobu své účasti v kurzovém mechanismu i
Velká Británie. Po turbulencích na devizových trzích v roce 1992 a 1993 došlo k devalvaci španělské
pesety, portugalského escuda a následně i irské libry, k výstupu zmíněných dvou států z kurzového
mechanismu a nakonec i k rozšíření pásma oscilace od středního kurzu z ± 2,25 % na ± 15 % v roce
1993, což ve své podstatě odporovalo původnímu záměru.

Kurzový mechanismus EMS se však nezměnil. V roce 1993 se situace na mezinárodních finančních trzích
stabilizovala a nejvyšší představitelé ES došli k závěru, že reforma EMS není nutná. Přes výše
uvedené problémy je možné říci, že Evropský měnový systém po celé období svého fungování přispíval
k udržení měnové stability v rámci ES a stal se tak impulsem pro další prohlubování spolupráce
členských zemí v hospodářské a měnové oblasti.

3.3 Formování Evropské měnové unie

V 80. letech zesílila snaha o prohloubení ekonomické integrace, která vedla k přijetí tzv. Bílé
knihy o jednotném vnitřním trhu (projednané a schválené na summitu v Miláně v červnu 1985). Bílá
kniha identifikovala opatření, které měly vést k vytvoření skutečného jednotného vnitřního trhu.
Aby bylo možné tato opatření realizovat, bylo nutné doplnit Římskou smlouvu (alespoň o pravidla
rozhodování). Proto byla svolána mezivládní konference do Bruselu a Luxembourgu (v roce 1985), kde
byl navržen dokument, známý později jako Jednotný evropský akt (Single European Act, SEA). Jednotný
evropský akt vstoupil v platnost po příslušných ratifikacích vládami členských států v roce 1987.
Přinesl čtyři nové důležité principy, především variability v přijímání společných zákonů (nová
legislativa nemusí být jednotně přijímána ve všech státech najednou), institucionalizaci Evropské
rady, změnu rozhodovacích principů zavedením kvalifikované většiny a závazek evropské politické
spolupráce.

Jednotný vnitřní trh projektovaný v Bílé knize a zakotvený Jednotným evropským aktem představoval
významný úspěch v procesu evropské integrace. Koncem roku 1992 byla přijata většina opatření
vedoucích k jednotnému vnitřnímu trhu a k jeho vytvoření došlo k 1. lednu 1993. Kromě toho dostala
evropská integrace nový impuls také v podobě zvýšeného zájmu o spolupráci a partnerství ze zemí
mimo Společenství. Se státy CEFTA byla zahájena jednání o dohodě, která by jim umožnila
participovat na jednotném vnitřním trhu.


Delorsova zpráva

Logickým vyústěním snahy o prohloubení ekonomické integrace bylo i obnovení zájmu o měnovou unii.
Další impuls k těsnější spolupráci v hospodářské a měnové oblasti přinesla schůzka představitelů
Evropského společenství v Hanoveru v roce 1988. Podkladem pro toto jednání byla „Zpráva o
hospodářské a měnové unii v zemích Evropského společenství“ vypracovaná skupinou expertů za
předsednictví presidenta Komise ES J. Delorse (Delorsova zpráva). Tato zpráva se stala závazným
dokumentem vymezujícím základní organizační principy při vytváření hospodářské a měnové unie
v rámci ES.

Podle autorů Delorsovy zprávy měla být měnová unie v rámci ES konstituována jako oblast s jedinou
měnou, ve které by měnová politika byla již řízena na nadnárodní úrovni. Toho mělo být dosaženo
zavedením plné a neodvolatelné směnitelnosti národních měn, liberalizací pohybu kapitálu a
zavedením pevných devizových kurzů bez kurzových rozpětí.

Delorsova zpráva převzala četné závěry Wernerovy zprávy, tj. tři etapy realizace, horizont 10 let a
potřebu harmonizovat fiskální politiku. Naopak lišila se tím, že doporučovala zrušit kontrolu
mezinárodního pohybu kapitálu hned na počátku plnění projektu a nenavrhovala převedení regulace
fiskální politiky členských zemí na orgány ES.

Na rozdíl od decentralizace fiskální politiky však zpráva navrhla postupnou kompletní centralizaci
měnové politiky, kterou měla řídit (namísto Wernerova Evropského systému centrálních bank) Evropská
centrální banka. Tato instituce dává větší záruky pro udržení cenové stability, tím i měnové
stability uvnitř ES a bude zodpovědná za fungování systému vzájemných plateb a uskutečňování reálné
měnové a kurzové politiky, v koordinaci s příslušnými autoritami členských států ES.[43]

Delorsova zpráva předpokládala vznik Evropské centrální banky již v průběhu druhé fáze s cílem
připravit jednotnou měnovou politiku. Proti tomu se postavily delegace Německa a Nizozemí, podle
jejichž názoru je měnová politika nedělitelná. Přenos suverenity musí být v této oblasti dokonalý a
dojde k němu tudíž až ve třetí fázi. Z tohoto důvodu byla pro druhou etapu vytvořena přechodná
instituce bez pravomocí v oblasti měnové politiky, Evropský měnový institut (EMI), který zahájil
svou činnost 1. ledna 1994 a byl řízen centrálními bankami členských zemí v čele s nezávislým
předsedou. Jeho úkoly spočívaly v posílení používání jednotek ECU a zejména v koordinaci měnových
politik, aby byla zajištěna cenová stabilita a zejména připravena třetí fáze (nástroje a procedury,
technická příprava nových bankovek apod.). EMI vydával rovněž doporučení vládám a Radě EU.

3.4 Maastrichtská dohoda

V únoru 1992 byla podepsána v Nizozemském Maastrichtu dohoda,[44] která blíže specifikuje další
postup EU k hospodářské a měnové unii. Smlouva navazuje na Delorsovu zprávu a blíže specifikuje z
obsahového i časového hlediska jednotlivé etapy. Ve smlouvě byla přijata rovněž kritéria sbližování
ekonomik, které Delorsova zpráva ještě neobsahovala.

Smlouva počítala s tím, že první etapa bude probíhat podle původně dohodnutého harmonogramu, tzn.
že bude dokončena do konce roku 1993. Do druhé etapy vstoupily členské země k 1. lednu 1994. Cílem
této etapy bylo podpořit konvergenci hospodářských politik členských států orientovanou na
stabilitu a vytvořit tak předpoklady pro přechod do konečné fáze. Současně měly být vytvořeny
právní, institucionální a organizační předpoklady pro přechod do třetího stupně. Výbor guvernérů
centrálních bank členských států (který působil od roku 1964) byl nahrazen Evropským měnovým
institutem, který měl, jak už bylo uvedeno, svojí činností přispívat k rozvoji spolupráce mezi
centrálními bankami členských zemí a posilovat tak koordinaci měnových politik jednotlivých zemí
s cílem zajistit měnovou stabilitu. EMI byl také pověřen přípravou měnové strategie a nástrojů
společné měnové politiky pro třetí fázi měnové unie, přičemž zodpovědnost za měnovou politiku nesly
v této etapě ještě plně jednotlivé členské státy. Na začátku této etapy měly být rovněž odstraněny
všechny překážky, bránící volnému pohybu kapitálu mezi jednotlivými zeměmi.

Vstup do třetí etapy je podmíněn splněním kritérií ekonomického sbližování dohodnutých v
Maastrichtu. Plnění těchto kritérií bylo průběžně sledováno Komisí ES a Evropským měnovým
institutem. Tyto instituce informovaly Radu ES o tom, které země požadovaná kritéria plní a jsou
tedy způsobilé pro přechod do závěrečné etapy.[45]

Dvanáctka schválila v Maastrichtu také protokol doplňující Smlouvu se stejnou zákonnou platností, o
nezvratnosti procesu realizace třetí etapy EMU. Je v něm zdůrazněno, že všechny členské státy
respektují vůli Společenství k rychlému nastartování třetí etapy a že žádný členský stát tomu
nebude bránit. Velká Británie a Dánsko se až do odvolání třetí etapy nezúčastní. Nicméně Velká
Británie neuspěla v pokusu otevřít možnost opting-out (rozhodnutí o neúčasti) pro každý členský
stát, který by si to přál. Bylo tak zažehnáno riziko podpisu pouze jakési rámcové dohody, která by
snižovala věrohodnost celého procesu.

Maastrichtskou smlouvou bylo rovněž stanoveno, že statut budoucí Evropské centrální banky zaručuje
její nezávislost. Vedle svého hlavního poslání, udržení cenové stability, bude ECB plnit další
úkoly vyplývající ze Smlouvy, například podporovat hospodářskou aktivitu (pokud to však nebude
v rozporu s hlavním cílem udržení cenové stability). Národní centrální banky získaly postupně
nezávislost během druhé fáze.

Souhrnně lze konstatovat, že Maastrichtská smlouva zavedla v Evropě nový měnový režim a stanovila
konvergenční makroekonomické prvky Společenství. Zatímco na úrovni národních ekonomik nejsou
základní prvky hospodářské politiky zpravidla dány psanými pravidly, Smlouva rozdělila úlohy mezi
instituce, stanovila cíle jejich působení, kodifikovala diskusní a rozhodovací procedury a
stanovila kvantitativní kritéria pro politické rozhodování.

V návaznosti na Maastrichtskou smlouvu stanovil madridský summit, konaný v prosinci 1995, časový
harmonogram zavedení jednotné měny. Summit našel také nové označení pro společnou měnu. Zatímco
Maastrichtská smlouva se zmiňuje o ECU, bylo toto pojmenování odmítnuto především proto, že
představitelé Německa je spojovali s Evropskou měnovou jednotkou, měnovým košem, který od roku 1979
vytrvale ztrácel svou hodnotu vůči německé marce. Místo toho padla volba na nepodnětný název
„euro“. Bylo rozhodnuto, že stávající jednotka ECU bude směňována k euro v kursu jedna ku jedné.

Podle madridského harmonogramu mělo být rozhodnutí o přechodu na jednotnou měnu přijato v první
polovině roku 1998 na základě údajů o výkonu ekonomik za rok 1997. Směnné kurzy zúčastněných zemí
byly neodvolatelně zafixovány, a to od 1. ledna 1999. Počínaje tímto datem byl výkon měnové
politiky předán Evropské centrální bance a zahraničně vývozní operace se začaly uskutečňovat
v euro, stejně jako nové emise státních dluhopisů. Společnosti se mohly rozhodnout k používání eura
v tomto stadiu interně i mezi sebou, nebyly k tomu ale nikterak povinovány. Po třech letech byly
národní měny vyřazeny z oběhu, neboť v průběhu prvních dvou měsíců roku 2002 byly do oběhu zaváděny
bankovky a mince euro. Všechny šeky, převody a úvěrové karty byly konvertovány na euro. Převod byl
dokončen do 1. března 2002, kdy přestaly národní bankovky a mince platit jako zákonné platidlo.

Na summitu konaném koncem roku 1996 v Dublinu bylo dosaženo základní dohody o Německem inspirovaném
Paktu stability (jako ústupek Francii přejmenovaném na Pakt stability a růstu), který měl zajistit
trvalou rozpočtovou kázeň členů EMU i po roce 1999. Kromě případů silné recese riskují vlády, které
dovolí, aby jejich deficit překročil tří procentní hranici, sankce ve formě bezúročného depozita,
případně pokuty až do výše 0,5 % HDP.

Dublinský summit rovněž upřesnil podrobnosti nového mechanismu směnných kurzů (ERM II), který bude
upravovat vztahy mezi zeměmi, jež se účastní systému jednotné měny a mezi zeměmi, které zůstanou
mimo tento systém. Měny těchto zemí se budou moci pohybovat uvnitř původního pásma vůči euru.
Členství v mechanismu ERM II není povinné, ale země, které se rozhodnou vstoupit do měnové unie,
musí být členy ERM II alespoň po dobu dvou let před přijetím společné měny.

Třetí etapa hospodářské a měnové unie, která je charakterizována zavedením jednotné měny, začala
podle harmonogramu stanoveného madridským summitem 1. ledna 1999. S cílem vybrat země, které se
měly od počátku této fáze účastnit, se konala zvláštní vrcholná konference v Bruselu (květen 1998),
na které Evropská rada představitelů států a vlád stanovila prvních jedenáct zemí Evropské unie,
které se projektu společné měny účastní od 1. ledna 1999. Podle očekávání mělo hlasování dramatické
politické podtexty a nakonec došlo k akceptaci předložených návrhů Evropské komise a EMI (tzn. že z
různých důvodů se členy EMU nestaly od počátku pouze Velká Británie, Dánsko, Řecko a Švédsko).[46]

Na zmíněném vrcholném setkání v Bruselu byla, vedle výběru zemí připravených pro zavedení jednotné
měny, učiněna také rozhodnutí pro bezproblémový start EMU. Rada pro hospodářství a finance (ECOFIN)
rozhodla, že stávající bilaterální kurzy států EMU v Evropském systému směnných kurzů mají být
neodvolatelně fixovány a převedeny na přepočítací kurzy k měnové jednotce euro. Tím měl být umožněn
bezproblémový přechod národních měn na euro a zabráněno eventuálním spekulativním pohybům na
devizových trzích v období před konečnou fixací kursů k 31. prosinci 1998.

Třetí etapa (zahájená k 1. lednu 1999) uzavřela zavádění EMU. K tomuto datu začala Evropská měnová
unie účinně fungovat. Vstupem do této etapy byly neodvolatelně zafixovány devizové kurzy národních
měn k euru a tím také devizové kurzy účastnických zemí mezi sebou navzájem. Odpovědnost za měnovou
politiku přešla na Evropský systém centrálních bank (ESCB), který se skládá z Evropské centrální
banky (ECB) a národních centrálních bank členských zemí EU. Na konci třetí etapy, která byla
ukončena v únoru roku 2002, byla provedena zmíněná výměna národních hotovostních peněz za bankovky
a mince euro.

3.5 Maastrichtská konvergenční kritéria

Výběr účastnických zemí EMU Radou EU byl proveden na základě doporučení Komise EU v souladu s
odstavcem 109j Smlouvy o Evropském společenství. Odstavec 109j Smlouvy o Evropském společenství pod
názvem Konvergenční kritéria stanoví, že Komise EU a EMI informují Radu EU, do jaké míry již
členské země splnily své závazky při zavádění Evropské hospodářské a měnové unie. V jejich zprávách
byla přezkoumána také otázka, do jaké míry jsou vnitřní právní předpisy, včetně ustanovení o
postavení jednotlivých centrálních bank v souladu s odst. 107[47] a odst. 108[48] této smlouvy i
ustanovení o postavení Evropského systému centrálních bank, v jednotlivých členských zemích
slučitelné. Dále bylo přezkoumáno, zda je zaručen vysoký stupeň dlouhodobé konvergence.

Jednotlivé členské země Evropské unie se zavázaly ke splnění následujících kritérií konvergence,
jako podmínky pro zavedení jednotné měny k 1. 1. 1999:

I.     Kritérium cenové stability znamená, že členský stát vykazuje trvalou cenovou stabilitu
a průměrná míra inflace (měřená pomocí tzv. harmonizovaného indexu spotřebitelských cen) za
poslední rok před hodnocením nepřekročí o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří
členských zemí, které vykazují nejlepší výsledek v oblasti cenové stability.

II.   Kritérium dlouhodobě udržitelného finančního postavení veřejných rozpočtů znamená, že se
členské země vyvarují přehnaných deficitů, zejména:

a)    poměr plánovaného nebo skutečného deficitu státního rozpočtu nesmí překročit 3% HDP, v
případě, že překračuje, musí být buď doloženo, že poměr významně klesá a bylo dosaženo hodnoty,
která se blíží hodnotě kritéria, nebo je referenční hodnota pouze výjimečně a přechodně
překračována a poměr zůstává v její blízkosti,

b)   poměr státního dluhu nepřekračuje hodnotu 60% HDP, pokud překračuje, potom musí být tendence
dluhu klesající a dostatečně rychle se blížící referenční hodnotě.

III.Kritérium konvergence úrokových měr znamená, že v průběhu jednoho roku před hodnocením v
jednotlivých státech průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba (z dlouhodobých státních dluhopisů
nebo podobných cenných papírů) nepřekročila o více než 2 % průměrnou sazbu nejvýše tří členských
zemí, které dosahují nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.

IV.Kritérium účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému znamená, že členský
stát dodržel nejméně v posledních dvou letech před hodnocením devizový kurz své měny bez výrazných
pohybů ve stanovených mezích v rámci mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému. Zejména
nesmí ve stejném časovém období sám ze svého podnětu devalvovat bilaterální kurz své měny vůči
nějaké jiné měně členské země.


Cílem stanovení kritérií makroekonomické konvergence bylo připravit tzv. objektivní předpoklady pro
rozhodnutí o míře konvergence a o přijetí zemí EU do Hospodářské a měnové unie. K žádnému jinému
primárnímu cíli tato konvergenční kritéria neslouží.

Formulace i použitelnost (a rovněž důsledky této použitelnosti) konvergenčních kritérií byla od
počátku předmětem kritiky. Docházelo ke zpochybňování toho, zda jejich plnění skutečně odráží
přiblížení ekonomické úrovně jednotlivých zemí EU. Fakt, že až dodatečně byl brán ohled na
chronickou nezaměstnanost, která není ve výčtu kritérií zastoupena a která se stala zpětně jakýmsi
neoficiálním šestým kritériem i to, že hospodářský růst je obsažen v těchto kritériích pouze
nepřímo, je důkazem jejich jisté omezené možnosti postihnout ekonomickou konvergenci zcela
komplexně.

Diskutabilní jsou i důsledky aplikace těchto kritérií. Především zkušenost ukázala, že do měnové
unie se nakonec kvalifikovaly i země, které kritéria splnily ne zcela důsledně. Tyto země využily
verbální možnosti obsažené v protokolu k Dohodě, že pokud dosáhnou přesvědčivého zlepšení
příslušného kritéria, mohou se o členství v EMU rovněž ucházet. Dále je možné uvést, že přes
všechny proklamované sliby se země snažily o splnění těchto kritérií jednorázově, k jistému pevnému
konkrétnímu datu, které bylo rozhodným pro vstup do EMU. Toto jednorázové snažení, které se
projevovalo například ohromnými přesuny státního a veřejného majetku prostřednictvím opčních smluv,
ze kterých plynuly jednorázové rozpočtové příjmy, či zaváděním speciálních „euro daní“, je však
spíše projevem ekonomické divergence mezi jednotlivými zeměmi než projevem jejich sblížení.

Objektivně je však nutné připustit, že aplikace maastrichtských kritérií přinesla do ekonomického
postavení členských zemí mnohem více pozitivních než negativních skutečností. Především vedla
k tomu, že míra inflace ve všech zemích Unie bez výjimky (včetně těch, které předem deklarovaly, že
do EMU a euro oblasti nevstoupí) dosáhla v současném období svých minimálních hodnot. Již samotný
fakt, že průměrná míra inflace v zemích EU činila například v říjnu 1998 1,0 %, je dostatečným
vyznamenáním, na kterém se valnou měrou podílela právě maastrichtská kritéria. K inflační a měnové
disciplíně a stabilitě se připojily nejen tradičně umírněné země tzv. tvrdého jádra EMU, ale i
země, které ještě v první polovině 90. let měly míru inflace dvoucifernou, například Řecko. Spolu
s tím byl velmi silný důraz kladen na snižování dlouhodobých úrokových sazeb, které mělo odrážet
nejen snižující se míru rizika v regionu, ale rovněž příznivé podmínky pro dlouhodobý hospodářský
růst.

Největším problémem pro většinu členských zemí Unie a rovněž důvodem pro ne právě standardní
chování bylo plnění kritérií fiskální disciplíny a stability. Země EU, zvyklé od šedesátých let na
masové přerozdělování prostředků přes státní rozpočet, jak pro účely financování velkorysé sociální
sítě, tak i pro prorůstovou hospodářskou politiku, se ocitly v deficitní pasti. Rostoucí deficity
státních rozpočtů, které se během třiceti let naakumulovaly ve značné dluhy, začaly představovat
zřejmě největší hrozbu pro stabilitu měnové unie.  Zkušenost zemí EU z upřímného úsilí výrazně
srazit deficity, je významná v tom, že přestože se míra deficitů k HDP zredukovala na polovinu,
ohromné státní dluhy se nepodařilo srazit téměř vůbec. Tato zkušenost je velmi užitečná především
pro sociálnědemokratické experimentátory hazardující s rozpočtovým deficitním financováním.

Plnění konvergenčních kritérií mělo zajistit, aby do Evropské měnové unie mohly vstoupit pouze země
se stejným směřováním hospodářského vývoje, které již delší dobu nezměnily úroveň devizového kurzu
své měny. Přísné dodržování těchto kritérií má rozhodující význam pro úspěch EMU. Jinak by mohlo
dojít např. k tomu, že v zemích, které ještě potřebují používat devizový kurz jako nástroj
hospodářské politiky by se nutná přizpůsobení přesunula na jiné oblasti. Je možné učinit závěr, že
bez adekvátní připravenosti předem není možné do EMU vstoupit.

3.6 Ekonomické zhodnocení Evropské měnové unie

Měnovou unii lze charakterizovat jako oblast, ve které dochází k nahrazení národních měn členských
zemí společnou měnou a kde odpovědnost za měnovou politiku přechází na nadnárodní instituci.
Takovýto krok může na jedné straně přinést pro zainteresované země řadu výhod, na druhé straně však
může být rovněž spojen s nárůstem nákladů. Přechod k jednotné měně je ekonomicky zdůvodněn,
jestliže celkové přínosy převýší případné ztráty.

Jako rozhodující ekonomická přednost Evropské měnové unie byla často zdůrazňována skutečnost, že
v rámci Evropské unie dojde ke snížení transakčních nákladů. Ačkoliv k takové úspoře došlo, je
nutné si uvědomit, že její závažnost je nepatrná. Podle odhadů Komise EU činí celkové úspory
transakčních nákladů po zavedení EMU pouhé 0,5 % HDP celé EU.

Z ekonomického pohledu vyplývá opodstatněnost měnové unie v prvé řadě ze stále těsnějšího
propojování evropských finančních trhů. Jedná se přitom o relativně nový fenomén, který se začal
dynamicky rozvíjet teprve po odstranění všech kontrol pohybu kapitálu v Evropě (červenec 1990) a
dovršením vnitřního trhu finančních služeb (leden 1993).

Integrované finanční prostředí s „proměnlivými“ devizovými kurzy je z tohoto hlediska neustále
konfrontováno s rizikem masivního pohybu kapitálu mezi zúčastněnými státy, aniž by to bylo
vysvětlitelné makroekonomickými ukazateli. V tom spočívá největší rozdíl ve srovnání s měnovou
unií, kde je investiční rozhodování ovlivněno výhradně efektivním výnosem a rizikem jednotlivých
investic.

Přednost měnové unie ve srovnání se systémem regionálně pevných kurzů spočívá ve fixaci směnných
kurzů, resp. v zavedení společné měny, což zabrání všem poruchám, které mohou nastat vlivem
spekulace na devizových trzích. Naproti tomu v případě Evropského měnového systému by bylo nutné
vždy počítat se spekulativními útoky, jimiž je testována hodnověrnost stanovených paritních hodnot.
Na obranu tohoto systému je potom nutné využít restriktivních monetárních opatření.

V případě vnitřního trhu s volně pohyblivými devizovými kurzy by bylo nutné počítat s tím, že může
docházet ke spekulativním vlnám doprovázeným silnými výchylkami devizových kurzů, zřetelně
přesahujícími národní diference ve vývoji mezd a cen. V zemi se zhodnocenou měnou by došlo
k znevýhodnění domácích podniků v mezinárodní hospodářské soutěži, ačkoliv se nijak nezměnila
jejich technologická výkonnost ani mzdové náklady. V zemi s podhodnocenou měnou by naopak došlo ke
zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti domácích producentů, ačkoli nedošlo ke zlepšení
produktivity ani snížení mzdových nákladů.

Hlavní přednost měnové unie tedy spočívá v tom, že uvnitř EU odstraňuje podnikatelská rizika
spojená s místem výroby a rizika podmíněná změnami devizových kurzů. Z tohoto hlediska teprve
měnová unie umožní Evropě plné využití předností vnitřního trhu. V případě závažných poruch
v hospodářské soutěži způsobených chybnými výkyvy devizových kurzů by nebylo možné vyloučit, že by
v jednotlivých zemích znovu převládly protekcionistické tendence. Bylo by nutné počítat také s tím,
že v případě silných tlaků na zhodnocení měny by se mohly objevit i snahy o omezování pohybu
kapitálu, což by rovněž ohrožovalo existenci jednotného vnitřního trhu.

Zatímco měnové šoky v systému regionálně pevných kurzů znamenají především negativní
makroekonomické efekty, v systému volně pohyblivých kurzů se dotýkají především mezinárodní dělby
práce a jsou tedy mikroekonomické povahy. Akceptace vnitřního trhu tedy závisí v neposlední řadě na
tom, aby nebyla zpochybněna funkčnost tržního mechanismu na zbožových trzích spekulativními pohyby
kapitálu.

Zavedení EMU přispělo k rovným podmínkám hospodářské soutěže podniků, snížilo náklady na směnu a
jištění devizového kurzu. Prohloubila se vzájemná propojenost jednotlivých zemí prostřednictvím
přímých a portfoliových investic. Zvýšila se také transparentnost cen a trhu a tím i intenzita
hospodářské soutěže. Měnová unie tak podpořila funkčnost jednotného vnitřního trhu. Ekonomické
výhody se však neomezují pouze na zbožové trhy. Zavedením EMU vznikl v Evropě společný finanční
trh, který se svým významem blíží finančnímu trhu USA. Konkurence na finančních trzích, mezi
jednotlivými centry, jakož i v oblasti nabídek finančních služeb zesílila. Z toho plynou výhody pro
soukromé investory a ostatní uživatele finančních služeb. Společná měna euro se jako mezinárodní
obchodní, investiční a rezervní měna stala skutečnou konkurenční měnou vzhledem k americkému dolaru
(USD), čímž došlo k výrazné modifikaci mezinárodního měnového systému.

Náklady spojené se zavedením měnové unie je možné zkoumat především z makroekonomického hlediska.
Jde hlavně o náklady, které vzniknou při ztrátě devizového kurzu jako nástroje hospodářské a měnové
politiky, a s redukcí úlohy centrální banky ve vnitřní ekonomice.

Další náklady, které vznikly jednotlivým zemím po jejich zapojení do měnové unie můžeme analyzovat
pomocí vztahu mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti. Pokud je cílem vlády plná zaměstnanost,
může vláda svojí expanzivní politikou snížit míru nezaměstnanosti, ale za cenu zvýšení míry
inflace. Naopak při uplatňování restriktivní měnové politiky se bude snižovat míra inflace při
rostoucí míře nezaměstnanosti. Dlouhodobě sice není možné využít expanzivní politiky k realizaci
žádoucích výsledků v oblasti zaměstnanosti, ale pro vlády s krátkodobými cíli jsou tyto změny stále
vyhledávaným nástrojem. Zapojením do měnové unie ztratily vlády možnost využít tohoto nástroje pro
sledování svých cílů.

Zapojením země do měnové unie dochází také k eliminaci důležitého zdroje financování deficitu
státního rozpočtu. Tímto zdrojem jsou výnosy státu z monopolu emise peněz centrální bankou. Vstupem
do měnové unie, která se vyznačuje cenovou stabilitou, odpadla pro zainteresované země možnost
využít tohoto způsobu financování.

Na základě výše uvedených přínosů a nákladů spojených s přechodem na měnovou unii, je možné učinit
závěr, že jednotlivé země profitují na měnové unii rozdílně. Vstup do měnové unie může být pro
některé země spojen i s poklesem životní úrovně.

Shrnutí kapitoly

Zdrženlivost evropských zemí v oblasti měnové spolupráce, charakteristická pro počáteční období
činnosti EHS, přímo souvisela s relativně příznivým ekonomickým vývojem členských zemí. Svoji roli
v tomto období sehrál také Mezinárodní měnový fond a fungování Breton-woodského mechanismu pevných
kurzů, který přispěl značnou měrou k celkové měnové stabilitě. Nedostatečný rozsah a kvalita
tehdejší měnové spolupráce se ukázaly v plné míře během měnových krizí v průběhu 60. let. Ukázalo
se, že mechanismus koordinace měnových politik založený pouze na vzájemných konzultacích a vůli
zúčastněných stran je nedostačující. Proto se také začaly objevovat první návrhy na vytvoření
nového mechanismu spolupráce v hospodářské a měnové oblasti.

Hlavním cílem Evropského měnového systému bylo obnovit stabilní kurzové vztahy mezi měnami
členských zemí a přispět tak k prohloubení ekonomické integrace. Evropský měnový systém se opíral o
tři vzájemně propojené prvky, evropskou měnovou jednotku ECU, kurzový mechanismus ERM a úvěrový
mechanismus.

V únoru 1992 byla podepsána v Nizozemském Maastrichtu dohoda, která blíže specifikovala další
postup EU k hospodářské a měnové unii. Smlouva navázala na Delorsovu zprávu a blíže specifikovala z
obsahového i časového hlediska jednotlivé etapy. Ve smlouvě byla přijata rovněž kritéria sbližování
ekonomik, známá jako maastrichtská konvergenční kritéria. Plnění těchto kritérií má zajistit, že
přijetí jednotné měny přinese ekonomikám členských zemí větší přínosy, než případné náklady.




Otázky k zamyšlení

1. Kdy se začíná poprvé uvažovat o vytvoření Evropské měnové unie?

2. Co bylo hlavním cílem Evropského měnového systému?

3. Jak fungoval Evropský kurzový mechanismus (ERM)?

4. Vyjmenujte a vysvětlete jednotlivá konvergenční kritéria.

5. Co bylo důvodem pro zavedení konvergenčních kritérií?

6. Jaké jsou hlavní výhody a nevýhody měnové unie?

Pojmy k zapamatování

·        měnová spolupráce,

·        koordinace měnových politik,

·        Wernerův plán,

·        měnový had,

·        Evropský měnový systém,

·        Evropský kurzový mechanismus,

·        ECU,

·        Delorsova zpráva,

·        Maastrichtská dohoda,

·        měnová unie,

·        konvergenční kritéria,

·        ekonomické zhodnocení měnové unie.



4 Koncepce měnové politiky evropskÉ UNIE

Cíl kapitoly

Po nastudování následující kapitoly pochopíte úlohu Evropské centrální banky, důvody volby její
měnové strategie a seznámíte se s měnovými nástroji, které používá. V kapitole provedeme zhodnocení
měnové politiky Evropské centrální banky a hlavních důvodů dnešní dluhové krize Eurozóny.

Časová zátěž

Studiu této kapitoly věnujte devátý až jedenáctý týden semestru v celkovém rozsahu 20 hodin.

4.1 Institucionální základ Evropské měnové unie

Jednotná měnová politika, která začala být uplatňována 1. ledna 1999, vyžadovala i příslušný
institucionální rámec. Tím se stala Evropská centrální banka tvořící spolu s centrálními bankami
členských států EU Evropský systém centrálních bank. Základním institucionálně právním rysem tohoto
systému je nezávislost na orgánech EU i na orgánech členských států.

Evropský měnový institut jako předchůdce ECB

Evropský měnový institut[49] (European Monetary Institute) zahájil svoji činnost 1. ledna 1994.
Svoji činnost ukončil Evropský měnový institut de facto k 31. květnu 1998,[50] kdy byl
transformován v Evropskou centrální banku. Hlavními úkoly Evropského měnového institutu bylo
napomáhat k plnění konvergenčních kritérií, nutných pro vstup do třetí etapy měnové unie, zvláště
hlavních makroekonomických ukazatelů, a podniknout veškeré přípravné kroky, nezbytné pro zřízení
Evropské centrální banky a Evropského systému centrálních bank jakožto orgánů nezbytných pro řízení
jednotné měnové politiky a pro zavedení společné měny euro v poslední etapě.[51]

Evropský měnový institut byl organizací EU s právní subjektivitou, založený na základě Smlouvy o
EU. Členy EMI byly centrální banky členských zemí. Rozhodujícím a řídícím orgánem EMI byla Rada,
jejiž členy byli prezident a guvernéři národních centrálních bank, z nichž jeden se stal
viceprezidentem. Prezident byl jmenován nejvyššími představiteli vlád členských států na tříleté
období.[52] Schůzí Rady EMI se mohli účastnit i členové Komise EU a prezident Rady EU, avšak neměli
hlasovací právo. Jednání Rady byla důvěrná a konala se nejméně desetkrát ročně.

Při posuzování úlohy EMI v evropských strukturách je nutné zdůraznit fakt, že EMI neplnil funkci
Evropské centrální banky. Z toho důvodu neměl žádnou odpovědnost za vedení měnové politiky v EU, ta
zůstala plně v pravomoci národních orgánů. EMI rovněž neměl žádné pravomoci pro provádění
devizových intervencí. Úkoly EMI byly tedy převážně poradního charakteru, případně se jednalo o
úkoly spojené s měnovou jednotkou ECU. Ačkoliv EMI nedisponoval pravomocemi pro přímé ovlivnění
měnové politiky centrálních bank, hrál významnou úlohu v procesu její koordinace. Svoji úlohu plnil
formou sestavování měnových analýz, vydáváním doporučení a nedirektivním přesvědčováním, přičemž
respektoval při řízení měnové politiky svrchovanost národních autorit.

Posilování spolupráce mezi národními centrálními bankami a posilování koordinace národních měnových
politik s přihlédnutím k zajištění cenové stability bylo v období let 1994 - 1998 klíčovým
předpokladem přechodu k jednotné měnové politice. Evropský měnový institut hrál v tomto procesu
koordinace měnových politik velmi konstruktivní úlohu, přestože se aktivně neúčastnil měnových
operací, ani nedisponoval žádnými zvláštními pravomocemi k prosazování nástrojů měnové politiky.
EMI vydával posudky a doporučení o všeobecné orientaci měnové a kurzové politiky v Evropské unii.
Doporučení se týkala také fungování EMS. EMI přijal dohled nad fungováním EMS. Zabýval se
pravidelným monitorováním vývoje devizového trhu a vývoje úrokových měr a analýzou všech faktorů
ovlivňujících fungování ERM. EMI rovněž konzultoval záležitosti ovlivňující stabilitu finančních
institucí a trhů, spadající do kompetencí centrálních bank.

Velmi podstatným prvkem přípravných prací Evropského měnového institutu byl návrh strategie měnové
politiky orientované na stabilitu a rozvoj nástrojů a procedur pro její uplatnění. V souladu
s ustanoveními Smlouvy o ES pracoval EMI na návrzích koncepce činnosti Evropské centrální banky a
Evropského systému centrálních bank. Evropský měnový institut zejména definoval koncepci a rámec
jednotné měnové politiky ve třetí etapě měnové unie. Přestože tato jednotná měnová politika nebyla
součástí právní úpravy o činnosti EMI, přispěl Evropský měnový institut v letech 1994 - 1998
k vymezení jejích základních bodů.

EMI podporoval rovněž harmonizaci pravidel sběru, zpracování a distribuce statistických dat v
kompetentních oblastech (spolehlivá statistika je pro řízení jednotné měnové politiky nezbytná, a
úkolem EMI bylo položit základy společných statistik sledujících měnovou bázi, vývoj bankovního
sektoru, platebních bilancí aj.), efektivitu zahraničních plateb a dohlížel na přípravu
euro-bankovek. EMI předkládal každoročně Radě ministrů zprávu o stavu příprav na třetí stadium.

Evropský systém centrálních bank

Evropský systém centrálních bank (ESCB) byl zřízen 1. ledna 1999 jako orgán pro koordinaci jednotné
měnové politiky Evropské unie. ESCB je založen na německém modelu[53] a skládá se z Evropské
centrální banky a národních centrálních bank všech členských států EU. ESCB je tedy tvořen dvěma
skupinami centrálních bank, jednak centrálními bankami členů měnové unie včetně ECB a jednak
centrálními bankami zemí, které se měnové unie dosud neúčastní. Rozdíl mezi oběma skupinami
centrálních bank lze vyjádřit mírou účasti na společné měnové politice. Členové měnové unie a ECB
provádějí jednotnou měnovou politiku, zatímco centrální banky mimo oblast měnové unie provádějí
každá svoji vlastní měnovou politiku. Tento rozdíl je ve skutečnosti málo výrazný, neboť měnová
politika obou skupin je výrazně koordinována právě vlivem ESCB, což je i hlavním smyslem tohoto
orgánu.

Národní centrální banky stejně jako ECB si v daném systému zachovávají postavení samostatných
právnických osob, zatímco ESCB právní subjektivitu nemá. ESCB není tedy samostatným orgánem, ale
korporací centrálních bank. Rozhodujícím orgánem je Řídící rada, kterou tvoří Výkonný výbor
Evropské centrální banky a guvernéři národních centrálních bank. Každý člen Řídící rady má
hlasovací právo, při rovnosti hlasů rozhoduje hlas prezidenta. Rada ECB rozhoduje zásadně prostou
většinou. Pro rozhodnutí o rozdělení zisku ECB je však nutná dvoutřetinová většina vážených hlasů
prezidentů centrálních bank. Váhy hlasů jsou určeny kapitálovými podíly národních centrálních bank
v ECB (kapitálové podíly jsou stanoveny na základě podílu obyvatelstva a hrubého domácího produktu
jednotlivých zemí). Členové Evropské komise a prezident Rady EU se mohou účastnit zasedání Řídící
rady, mají však pouze právo podávat návrhy, nikoli hlasovat.

Prvořadým cílem ESCB je udržovat cenovou stabilitu, podporovat jednotlivé hospodářské politiky EU a
nedělitelnost měnové politiky. Tyto cíle mají být uskutečňovány na zásadách otevřeného tržního
hospodářství, volné soutěže, principů federalismu a subsidiarity. Poslední dva jmenované principy
nejsou v rozporu, vyplývají z přítomnosti dvou skupin centrálních bank uvnitř systému, tzn.
centrálních bank, které se musejí podřídit jednotné měnové politice, a centrálních bank, které si
vzhledem ke svému postavení mimo oblast měnové unie mohou zachovat autonomii měnové politiky.
Vzhledem k tomu, že tyto cíle byly formulovány Smlouvou o ES, je patrné, že již v době jejího
vstupu v platnost bylo zohledněno, že ne všechny země EU se budou měnové unie účastnit od počátku.

Podstatným znakem ESCB je jeho nezávislost na jakémkoliv orgánu EU. Obsah tohoto principu
nezávislosti je shodný s principem nezávislosti národních centrálních bank na jejich státních
orgánech i nezávislosti ECB. Instituce a orgány EU se ve Smlouvě o ES zavázaly, že budou tento
princip nezávislosti respektovat a že se nebudou snažit ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů ESCB
a ECB nebo národních centrálních bank při plnění jejich úkolů.

Základními úkoly ESCB je definovat a uskutečňovat jednotnou měnovou politiku EU, provádět devizové
operace, držet a spravovat devizové rezervy členských států v cizích měnách a podporovat hladké
fungování platebních systémů.

Úloha Evropské centrální banky

Evropská centrální banka a Evropský systém centrálních bank byly oficiálně zřízeny 1. ledna 1999
(de facto však začaly fungovat již od 1. června 1998). Předpokladem pro zřízení Evropské centrální
banky bylo jmenování Řídící rady, které na doporučení Evropského parlamentu bylo provedeno na konci
května 1998 Radou EU. Od zřízení ECB do 1. ledna 1999 musela být přijata veškerá důležitá
rozhodnutí a provedeny přípravy pro plnou funkčnost ECB a ESCB. Na prvním zasedání Řídící rady v
červnu 1998 byla stanovena vnitřní struktura, za základ byla převzata organizační struktura
Evropského měnového institutu, který založením ECB splnil svoji úlohu a zanikl. ECB musela také
rozhodnout o strategii a instrumentech měnové politiky, aby se mohly národní centrální banky
přizpůsobit a umožnit tak bezproblémový přechod na jednotnou měnu.

Evropská centrální banka je centrální institucí evropské měnové unie. Jako nová instituce EU
převzala odpovědnost za měnovou politiku zemí účastnících se EMU. Tím došlo pro tyto členské země
EU k zásadní změně v měnovém režimu, kterou lze považovat za vyvrcholení měnového integračního
procesu v Evropě.

Evropská centrální banka je orgánem pro řízení a výkon jednotné měnové politiky těch členských zemí
EU, které se účastní měnové unie. Národní centrální banky zemí měnové unie pozbývají pravomoci v
oblasti měnové politiky a tyto pravomoci postupují Evropské centrální bance. V konečném důsledku se
pak samy stávají pouhými nástroji pro výkon jednotné měnové politiky, kterou určuje Evropská
centrální banka.

Prvořadým cílem Evropské centrální banky, resp. ESCB, je podle čl. 105 Maastrichtské smlouvy
zajištění cenové a měnové stability v Evropě. Není-li to v rozporu s těmito cíli, má ECB navíc za
úkol podporovat všeobecnou hospodářskou politiku EU.

Vedle řízení měnové politiky má ECB za úkol podporovat bezproblémové fungování platebního systému,
provádět devizové obchody a spravovat měnové rezervy jednotlivých členských zemí. Kromě toho má
charakter poradního orgánu vůči orgánům EU a národním vládám, např. v oblasti bankovního dohledu a
v otázkách stability finančního systému.

Rada ECB má výsadní právo rozhodovat o emisi euro-bankovek a euro-mincí. Bankovky budou emitovány
prostřednictvím ECB a národních centrálních bank. Emise euro-mincí zůstává v kompetenci
jednotlivých vlád účastnických zemí, objemy emise však podléhají povolení ze strany ECB. Mince mají
jednu stranu společnou pro všechny státy měnové unie a druhou stranu národní.

Evropská centrální banka je s ohledem na zajištění důvěryhodnosti jednotné evropské měnové politiky
vybavena vysokým stupněm nezávislosti. Jedná se o nezávislost na doporučeních politických
institucí, jak na národní úrovni, tak na úrovni Evropské unie. Nezávislost Evropské centrální banky
lze definovat jako institucionální nezávislost, operativní nezávislost (svoboda ve výběru a použití
měnově-politických instrumentů), personální nezávislost (členové Rady ECB jsou jmenováni na dlouhé
funkční období, u Řídící rady se jedná o dobu až osmi let, přičemž opakované jmenování je
nepřípustné, guvernéři národních bank zastávají funkční období minimálně pěti let a nové jmenování
je možné), finanční nezávislost (jedinými upisovateli a vlastníky kapitálu ECB jsou nezávislé
národní centrální banky). Statut nezávislosti Evropské centrální banky má zabránit především tomu,
aby statutárně zakotvený prioritní měnově-politický cíl cenové stability nebyl pod politickými
tlaky zatlačen do pozadí a nahrazen jinými hospodářsko-politickými cíli, např. snížením
nezaměstnanosti.


4.2 Strategie měnové politiky v podmínkách Evropské měnové unie

Zákonem stanovená nezávislost Evropské centrální banky znamená, že ECB může svobodně volit jak svou
měnově-politickou strategii, tak instrumentárium své měnové politiky. Volba strategie i vhodného
instrumentária v koncepci společné měny byla obtížným úkolem, protože neexistovala jistota o
fungování mechanismu transmise monetárních impulsů v měnové unii. Tento problém byl umocněn
skutečností, že centrální banka neměla žádný časový prostor pro získání praktických zkušeností v
této oblasti před počátkem realizace jednotné měnové politiky. Od počátku existence měnové unie
přitom musela být uplatněna taková koncepce měnové politiky, která bude vykazovat minimum chyb v
řízení a dosahování stanoveného cíle. Záleželo především na tom, jak Evropská centrální banka
zajistí stabilitu evropské měny při stávajících odlišných způsobech řízení peněžního oběhu v
členských zemích, resp. jak je bude konvergovat. Jednalo se jednak o pojetí, konstrukci a využívání
transmisního mechanismu Evropské centrální banky a jednak o transparentnost měnové politiky banky.

Klasifikace strategií měnové politiky

Vyjdeme-li z obecné klasifikace jednotlivých strategií měnové politiky, může centrální banka zvolit
a sledovat ve své koncepci orientaci na cíl peněžní zásoby, cíl inflace, cíl devizového kursu, nebo
případně tzv. klasický styl.

Jedenáct zemí účastnících se projektu měnové unie mělo rozdílné tradice a zkušenosti
s měnově-politickými cíli a vztahovými veličinami. S koncepcí orientovanou na peněžní zásobu měla
zkušenosti např. německá centrální banka, inflační cíl byl sledován několik let ve Finsku a
Španělsku, ale také v zemích, které se přímo neúčastní projektu společné měny, ve Velké Británii a
Švédsku. Nizozemí a Rakousko měly zase zkušenosti z dlouhodobého sledování cíle devizového kursu
(jejich měny byly pevně ukotveny na německou marku).


Dlouhodobý stabilní vztah mezi peněžní zásobou a cenovou hladinou a peněžní zásobou a reálným
důchodem se v řadě vyspělých území v průběhu 80. let silně uvolnil nebo zcela zmizel v důsledku
strukturálních změn na finančních trzích způsobených finančními inovacemi, deregulacemi, rostoucím
stupněm integrace mezinárodních kapitálových trhů a rostoucí měnovou substitucí. Proto mnohé
centrální banky opustily používání měnových agregátů jako střednědobého kritéria měnové politiky a
přešly v průběhu 80. let a na počátku 90. let k používání jiných mezicílů nebo k explicitnímu
stanovení cíle míry inflace (inflation targeting regime). Naopak v některých zemích (např. ve Velké
Británii, Španělsku, Finsku a Švédsku) bylo hlavním důvodem přechodu ke strategii cílování inflace
hledání nové „nominální kotvy“ měnové politiky poté, co původní strategie cílování devizového kursu
nebyla po turbulencích na devizových trzích v letech 1992-93 již dále realizovatelná.

Měnová strategie cílování inflace je charakteristická tím, že centrální banky zveřejňují explicitně
kvantitativní inflační cíl, který je specifikován na základě příslušného cenového indexu, cílové
hodnoty a intervalu tolerance, časového horizontu a také možných situací, při nichž může dojít
k modifikaci či nedosažení stanoveného cíle. Uplatnění této strategie vyžaduje garanci cenové
stability jako hlavního cíle měnové politiky, nezávislost centrální banky při volbě prostředků k
dosažení cíle a rovněž institucionální zakotvení povinnosti centrální banky zodpovídat se
veřejnosti z dosažení cíle.

Měnově politická rozhodnutí centrální banky při cílování inflace vycházejí z podmíněných inflačních
prognóz, podřizují se tedy vývoji očekávané inflace s ohledem na ohlášený inflační cíl. Transmisní
mechanismus cílování inflace tedy nelze považovat za mechanismus fungující bez jakéhokoliv
zprostředkujícího mezicíle. Jestliže centrální banka stanovila současně krátkodobý a střednědobý
inflační cíl, pak jako mezicíl obvykle vystupuje odchylka skutečné inflace a stanoveného
krátkodobého cíle. Při střednědobé orientaci monetární politiky je mezicíl představován podmíněnou
inflační prognózou. V situaci, kdy se prognózovaná inflace začíná odchylovat od inflačního cíle,
musí centrální banka na měnící se střednědobou inflační prognózu reagovat změnou nastavení svého
operativního cíle, kterým jsou zpravidla krátkodobé úrokové sazby.

V devadesátých letech, vedle již zmíněného přímého cílování inflace, využívají některé centrální
banky strategii cílování devizového kurzu, neboli tzv. „currency board“. Jedná se o systém, v němž
se centrální banka neodvolatelně zavazuje udržet pevný kurz k některé neinflační světové měně,
případně koši měn. Kurzový transmisní mechanismus měnové politiky tedy spočívá ve fixaci devizového
kurzu. Tento mechanismus předpokládá, že fixní devizový kurz zaručí stejné tempo růstu domácích
peněžních agregátů jako v ekonomice (ekonomikách), na niž je kurz fixován. Tím by mělo být dosaženo
i srovnatelného tempa růstu cenové hladiny. Devizový kurz v tomto mechanismu figuruje jak v roli
operativního, tak zprostředkujícího kritéria. Hlavním nástrojem jsou devizové intervence, které
automaticky (avšak zpětně) zajišťují rovnováhu na peněžním trhu.

Fixování devizového kurzu představuje značnou ztrátu autonomie měnové politiky země. Výhodou je
získání tzv. nominální kotvy, která může především v období vysoké volatility ostatních proměnných
(např. v období transformace) sloužit jako úspěšný stabilizační nástroj. Podmínkou pro udržení
fixního devizového kurzu je obezřetná měnová a fiskální politika (rozpočtová disciplína) a
dostatečný objem devizových rezerv.

Měnovou koncepci orientovanou na cíl devizového kurzu používaly v období před vstupem do EMU
centrální banky Nizozemí a Rakouska. Orientaci centrální banky na cíl devizového kurzu však nelze
považovat za vhodnou strategii pro společnou evropskou měnovou politiku, protože Evropská měnová
unie je považována za prostor s relativně malou otevřeností, resp. vnější závislostí. Navíc je
nemožné najít vhodnou kotvu (měnu) pro ukotvení společné měny.

Pod označení koncepce „klasického“ stylu je možné zahrnout měnové strategie, při jejichž uplatnění
měnová politika sleduje vedle zajištění cenové stability také funkci stabilizace ekonomického
vývoje. Proto také měnově-politická rozhodnutí centrální banky vycházejí ze sledování a
vyhodnocování většího počtu ekonomických proměnných. Od předchozích strategií se tato koncepce
odlišuje také tím, že centrální banka neoznamuje veřejnosti žádné explicitní cílové veličiny v
podobě cíle inflace nebo růstu peněžní zásoby. Pro činnost centrální banky je zpravidla rozhodující
sledování rozdílu mezi skutečným a potenciálním outputem ekonomiky nebo rozdílu mezi skutečnou a
přirozenou nezaměstnaností s cílem zajišťovat dlouhodobě cenovou stabilitu a krátkodobě stabilní
zaměstnanost. V případě, kdy očekávaný skutečný output je nižší než potenciální, usiluje centrální
banka o zvýšení skutečného outputu snížením úrokových sazeb bez zvýšení inflace. Transmisní
mechanismus spočívá ve fixaci krátkodobých úrokových sazeb. Ty by pak prostřednictvím dlouhodobých
úrokových sazeb měly působit na investice a spotřebu s konečným cílem zvyšování zaměstnanosti a
produktu.

4.3 Měnová politika Evropské centrální banky

Koncepce i provádění měnové politiky v členských zemích EMU je od 1. ledna 1999 záležitostí
Evropské centrální banky. Jejím úkolem je zajistit spolehlivé a předvídatelné fungování evropské
měny. Jedná se jak o pojetí, konstrukci a využívání transmisního mechanismu ECB, tak o
transparentnost měnové politiky banky.

Ke splnění strategie zajišťování cenové stability si Evropská centrální banka stanovila dva cíle,
přímý cíl v podobě stanovení nejvyšší přijatelné inflace a nepřímý cíl prostřednictvím působení na
měnovou politiku pomocí peněžních agregátů.

K podpoře odpovědnosti a transparentnosti měnové politiky připravila Řídící rada ECB jasnou
kvantifikovanou definici cenové stability. Meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských
cen (HICP) v Eurozóně by neměl převyšovat 2 %. (Avšak rovněž deflace je považována za
nekonzistentní s požadavkem cenové stability). Řídící rada dále vymezila, že cenová stabilita má
být udržitelná po střednědobé období. ECB tedy nebude reagovat na krátkodobé odchylky (vyvolané
například šoky v cenách energií či specifickými fiskálními opatřeními) od hladiny inflace
považované za kompatibilní s cenovou stabilitou.

Hlavními nástroji pro realizaci výše uvedených cílů měnové politiky ECB jsou operace na volném trhu
a povinné minimální rezervy. Evropská centrální banka provádí čtyři typy operací na volném trhu.
Hlavní refinanční (repo) operace, které slouží k řízení likvidity s omezenou lhůtou, jsou prováděny
jako standardní, každý týden vyhlašované tendry v podobě zpětných transakcí dodávajících likviditu
s dobou splatnosti dva týdny. Tento týdenní tender představuje klíčovou proměnou, jejímž
prostřednictvím ECB signalizuje svůj postoj k měnové politice. Dlouhodobější refinanční (repo)
operace, které jsou prováděny jako standardní měsíční tendry v podobě zpětných transakcí
dodávajících likviditu s dobou splatnosti tři měsíce. Jejich smyslem je zajistit dlouhodobější
refinanční potřeby finančního systému. Operace na dolaďování (fine-tuning operations) jsou
prováděny nepravidelně podle potřeby a jejich smyslem je uhlazení dopadů na úrokové sazby v případě
neočekávaných šoků v likviditě na peněžním trhu. Strukturální operace k ovlivnění pozic
strukturální aktivity bankovního systému vůči ESCB. Evropský systém centrálních bank může vydávat
dluhové certifikáty a provádět jejich prostřednictvím zpětné i přímé transakce, kdykoliv si přeje
přizpůsobit strukturální pozici ve vztahu k finančnímu sektoru.


Podpůrným instrumentem operací na volném trhu jsou služby pro partnery na finančních trzích
(standing facilities) umožňující příslušným protistranám (úvěrovým institucím) investovat své denní
přebytky likvidity nebo pokrývat své okamžité potřeby likvidity. Jedná se o dva okruhy služeb,
marginální výpůjční facility a depozitní facility. Podle svého vlastního uvážení mohou partnerské
strany využít marginální výpůjční facility (svou povahou podobné lombardnímu úvěru) k získání
jednodenního úvěru od příslušné národní centrální banky, jež je kryta odpovídajícím typem aktiv. To
vede k tomu, že úroková míra pro marginální výpůjční facilitu obvykle určuje maximální úroveň pro
úrokové sazby na overnight peněžním trhu. Komerční banky mohou naopak využít depozitní facility
k otevření jednodenních depozit u příslušné národní centrální banky. Úroková míra pro depozitní
facility tedy určuje za normálních podmínek minimální úroveň pro úrokové sazby na overnight
peněžním trhu. Marginální výpůjční sazba a depozitní sazba tak vytvářejí koridor kolem úrokové
sazby pro týdenní tender a overnight úrokové sazby na peněžním trhu.

Evropská centrální banka může požadovat[54] na úvěrových institucích členských států, aby v souladu
s cíli měnové politiky udržovaly v ECB, resp. u národních centrálních bank, povinné minimální
rezervy. Systém povinných minimálních rezerv přispívá ke stabilizaci úrokových sazeb na peněžním
trhu a vytváří dostatečnou strukturální poptávku po penězích centrální banky.

Evropská centrální banka má za úkol zřetelně sdělovat veřejnosti své hlavní cíle.[55] Očekává se,
že transparentnost měnové politiky banky otevře prostor pro diskuze o výhodách a nevýhodách různých
alternativ její měnové politiky. Otevřenost by měla také zvýšit účinnost měnové politiky, a to
zejména ve dvou směrech. Transparentnost především ovlivní konkrétní inflační očekávání, což může
inflaci přibrzdit tím, že se její míra zakalkuluje do úvah investorů, výrobců i domácností.
Účastníci finančních trhů usnadní úlohu centrální banky při jejím zajišťování vyhlášeného
inflačního cíle tím, že působí na stabilizaci tržních výkyvů, protože vědí, jak bude přibližně
úvěrově a úrokově reagovat centrální banka. Transparentnost měnové politiky usnadní i fungování
emisního mechanismu.

4.4 Dluhová krize

V poslední době se velká část zemí Evropské unie nachází v dluhové krizi, která ovlivňuje
ekonomickou situaci, vývoj na finančních trzích, ale i politickou situaci v těchto zemích. V centru
pozornosti jsou především země tzv. skupiny PIGS (Portugalsko, Itálie, Řecko, Španělsko). Někdy se
pro tuto skupinu používá i označení GIPSI (navíc zahrnuje Irskou republiku). Středem pozornosti
jsou i další země mimo uvedenou skupinu (například Francie a Belgie).

Dluhová krize se však točí především kolem Řecka. V dubnu 2011 vzrostly úroky z desetiletých
řeckých dluhopisů přes 13 %, z dvouletých dluhopisů přes 17 % a pětileté dluhopisy naznačují 60%
pravděpodobnost bankrotu země do pěti let.  Ratingová agentura S&P, část expertů Evropské unie a
německá vláda se shodli, že v případě Řecka je nevyhnutelná restrukturalizace části dluhu. Na konci
roku 2011 překročily desetileté dluhopisy 21 %, v únoru 2012 dosáhly neuvěřitelných 30 %. Při
těchto úrovních je již restrukturalizace dluhu nevyhnutelná.

Na počátku března 2012 většina soukromých držitelů řeckých dluhopisů souhlasila s výměnou dluhopisů
za dluhopisy s nižší nominální hodnotou a delší dobou splatnosti. Díky tomuto rozhodnutí řecký dluh
poklesl z 350 mld. eur až o 107 miliard. Toto rozhodnutí bylo podmínkou pro poskytnutí druhé
finanční pomoci ve výši 130 miliard eur (3,2 bilionů CZK). Bez peněz EU a MMF by nebylo Řecko během
března schopno splatit své dluhy ve výši 14,5 mld. EUR a muselo by vyhlásit bankrot. Dobrovolně
souhlasilo přibližně 85 % soukromých držitelů. Někteří investoři uzavřeli CDS kontrakty proti
bankrotu Řecka. Tyto pojistky činily celkem 2,4 miliard EUR. V případě nedobrovolné výměny však
vzniknl mnohem závažnější problém než výplata pojistek, a to, nedůvěra v evropské dluhopisy
jakékoliv země.

Druhou finanční pomoc bude Řecko čerpat až do konce roku 2014. Podle hodnotící zprávy Evropské
komise (EK), která je závazná, musí Řecko omezit dalších 5,5 % HDP rozpočtových výdajů. Pokud mají
věřitelé půjčku vyplácet, požadují, aby Řecko v roce 2013 vytvořilo primární rozpočtový přebytek
bez dluhové služby 1,8 % HDP, v následujícím roce 4,5 % HDP. Současně v roce 2013 EK očekává
stabilizaci ekonomiky, přičemž v následujícím roce by reálné HDP Řecka mělo vzrůst o 2,5 %. Dále je
očekáván pokles mezd v soukromém sektoru, což by mohlo napomoci zvýšit konkurenceschopnost Řecka na
zahraničních trzích.

Za hlavní důvod dluhové krize v Řecku považuje většina ekonomů dlouhodobě špatnou rozpočtovou
politiku. Přitom ještě v roce 1980 činilo řecké zadlužení 21 % HDP, v roce 1984 to bylo již 41 %
HDP a v roce 1996 neuvěřitelných 112 % HDP.

Druhý faktor řecké dluhové krize je měnový. V tomto směru je situace obdobná i v ostatních zemích
Eurozóny. Nízké úrokové sazby na počátku nového tisíciletí způsobily úvěrový boom. Euro díky nízkým
úrokovým sazbám podpořilo řeckou prosperitu a růst. Tento pozitivní vývoj se odrazil také v míře
nezaměstnanosti, která v roce 2000 činila 11,2 %, v roce 2008 to bylo již 7,7 %. Ekonomický růst
vedl k růstu cen a zejména mezd, což snižovalo konkurenceschopnost řecké ekonomiky na zahraničních
trzích. Nízká konkurenceschopnost se projevila v deficitní obchodní bilanci. S příchodem finanční a
ekonomické krize v roce 2009 úvěrová bublina splaskla se všemi svými důsledky na ekonomickou a
sociální úroveň obyvatelstva.[56]

Rozpočtové zadlužování Řecka má dlouhé pokračování. Od zavedení eura vykazuje Řecko deficitní
rozpočtové finance. Například v roce 2004 to bylo 7,5 % HDP, 2009 9,8 % HDP a v roce 2010
neuvěřitelných 16 % HDP. Řecko se dlouhodobě potýká se zadlužením.

Řecku by rozhodně pomohla suverénní monetární a kurzová politika. Znehodnocení samostatné měny by
vedlo k větší atraktivnosti řeckého zboží a služeb. Při společné měnové a kurzové politice ECB může
Řecko provést pouze vnitřní devalvaci. Muselo by dojít k razantnímu snížení výrobních nákladů proti
ostatním zemím. Protože se to nedá v takovém měřítku realizovat zvýšením produktivity (zvláště ne
v případě Řecka), budou muset klesnout reálné příjmy obyvatelstva. To bude pro Řecko představovat
bolestné období a růst nezaměstnanosti.


Shrnutí kapitoly

Jednotná měnová politika, která začala být uplatňována 1. ledna 1999, vyžadovala i příslušný
institucionální rámec. Tím se stala Evropská centrální banka tvořící spolu s centrálními bankami
členských států EU Evropský systém centrálních bank. Základním institucionálně právním rysem tohoto
systému je nezávislost na orgánech EU i na orgánech členských států.

Zákonem stanovená nezávislost Evropské centrální banky znamená, že ECB může svobodně volit jak svou
měnově-politickou strategii, tak instrumentárium své měnové politiky. Ke splnění strategie
zajišťování cenové stability si Evropská centrální banka stanovila dva cíle, přímý cíl v podobě
stanovení nejvyšší přijatelné inflace a nepřímý cíl prostřednictvím působení na měnovou politiku
pomocí peněžních agregátů. Hlavním nástrojem pro realizaci výše uvedených cílů měnové politiky ECB
jsou operace na volném trhu.

V poslední době se velká část zemí Evropské unie nachází v dluhové krizi, která ovlivňuje
ekonomickou situaci, vývoj na finančních trzích, ale i politickou situaci v těchto zemích. Za
hlavní důvody dluhové krize jsou zmiňovány dlouhodobě špatné rozpočtové politiky jednotlivých zemí
a měnové důvody v podobě nízkých úrokových sazeb, které vedly k úvěrové expanzi v těchto zemích.


Otázky k zamyšlení

1. Kdy začal fungovat Evropský měnový institut, a jaké byly jeho úkoly?

2. Co je hlavním cílem Evropské centrální banky?

3. Jakou strategii si pro svoji měnovou politiku zvolila ECB?

4. Co je hlavním nástrojem měnové politiky ECB?

5. Jaké jsou hlavní důvody dluhové krize v zemích Evropské unie?

Pojmy k zapamatování

·        měnová politika,

·        koordinace měnových politik,

·        Evropský měnový institut,

·        Evropská centrální banka

·        Evropský systém centrálních bank,

·        strategie měnové politiky,

·        transmisní mechanismus,

·        nástroje měnové politiky,

·        dluhová krize.



Seznam literatury

Monografie

[1]         DURČÁKOVÁ, J.; MANDEL, M. Mezinárodní finance. 4. vyd., Praha : Management Press, 2010.
494 s. ISBN 978-80-7261-221-5.

[2]         FOSTER, J. B.; MAGDOFF, F.; BAROŠ, R. Velká finanční krize: příčiny a následky.
1. české vyd. Všeň : Grimmus, 2009. 156 s. ISBN 80-902831-1-4.

[3]         JANKOVSKÁ, A.; SPONER, M. Mezinárodní finance. Brno : Masarykova univerzita, 1999. ISBN
80-210-2087-3.

[4]         JÍLEK, J. Finanční trhy a investování. Praha : Grada Publishing, 2009. 648 s. ISBN
80-247-1653-4.

[5]         JÍLEK, J. Peníze a měnová politika. Praha : Grada, 2004. 742 s. ISBN 80-24707-69-1.

[6]         kohout, p. Investiční strategie pro třetí tisíciletí. 6. vyd.,  Praha : Grada
Pubslishing,  2010, 296 s. ISBN 978-80-247-3315-9.

[7]         KRAFT, J.; FÁREK, J. Světová ekonomika a ekonomická integrace v období globalizace.
Liberec : Technická univerzita v Liberci, 2008. 252 s. ISBN 978-80-7372-413-9.

[8]         KUBIŠTA, V. Mezinárodní ekonomické vztahy. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 375 s. ISBN
978-80-7380-191-5.

[9]         MADURA, J. International Financial Management. 3. vyd., St. Paul : WPC, 1992. ISBN
0-314-86272-2.

[10]     MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006.
270 s. ISBN 80-245-1053-7.

[11]     MISHKIN, F. S.; EAKINS, S. G. Financial markets and institutions. 6th ed. Boston : Pearson
Prentice Hall, 2009. 675 s. ISBN 9780321374219.

[12]     PROCHÁZKA, P. Mezinárodní bankovnictví. Praha : Bankovní institut, 1996. 347 s. ISBN
80-902243-0-X.

[13]     REVENDA, Z. Centrální bankovnictví. 2. rozš. vyd. Praha : Management Press, 2001. 782 s.
ISBN 80-7261-051-1.

[14]     REVENDA, Z. a kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 4. vyd. Praha : Management Press,
2005. 627 s. ISBN 80-7261-132-1.

[15]     SEDLÁČEK, P. Mezinárodní měnový fond ve 21. století. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008.
256 s. ISBN 978-80-7400-012-6.

[16]     SEJBAL, J. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. 420 s. ISBN
80-210-1734-1.

[17]     SVOBODA, M. a kol. Základy financí. Brno : Masarykova univerzita, 2009. 195 s.
ISBN 978-80-210-4976-5.

Články

[18]     SPONER, M. Evropská měnová integrace. Finanční aspekty hospodářství. In Sborník ESF MU,
Brno, 1998.

[19]     SPONER, M. Měnová politika a měnový vývoj v období transformace československé, resp.
české ekonomiky (1990 – 1995). In Sborník ESF MU, Brno. 1996.

Internetové zdroje:

[20]     Česká národní banka. Dostupné na: <http://www.cnb.cz/>.

[21]     Český statistický úřad. Dostupné na: <http://www.czso.cz/>.

[22]     Evropská centrální banka. Dostupné na: <http://www.ecb.int/home/html/index.en.html>.

[23]     Fakta a čísla OSN. Dostupné na: <http://www.osn.cz/publikace/fakta-a-cisla-osn>.

[24]     Mezinárodní měnový fond. Dostupné na: <http://www.imf.org/external/index.htm>.

[25]     Ministerstvo financí České republiky. Dostupné na: <http://www.mfcr.cz/>.

[26]     Skupina Světové banky. Dostupné na: <http://web.worldbank.org>.

[27]     Wikipedia. Dostupné na: <http://en.wikipedia.org/>.
________________________________

[1] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha : VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s. 14
– 15.

[2] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s. 20.

[3] upraveno podle SVOBODA, M. a kol. Základy financí. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 122.

[4] Kanada zavedla systém volně pohyblivého kurzu už v roce 1970.

[5] BIS History. Dostupné z: <http://www.bis.org/about/history.htm>.

[6] SEDLÁČEK, P. Mezinárodní měnový fond ve 21. století, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 3

[7] KRAFT, J., FÁREK, J. Světová ekonomika a ekonomická integrace v období globalizace, Liberec:
Technická univerzita v Liberci, 2008, s. 54

[8] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s. 28.

[9] International Monetary Fund Articles of Agreement (schváleny 11. listopadu 1992). Washington,
D. C. s. 5.

[10] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s. 29.

[11] IMF Organization Chart, As of November 2003, dostupné z
<http://www.imf.org/external/np/obp/orgcht.htm>

[12] IMF Articles of Agreement, Article XXVI – Articles of Withdrawal [online], dostupné z
<http://www.imf.org/external/pubs/ft/aa/aa26.htm>.

[13] KUBIŠTA, V. Mezinárodní ekonomické vztahy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009,  s. 214

[14] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s. 38
- 39

[15] SEDLÁČEK, P. Mezinárodní měnový fond ve 21. století., Praha: C. H. Beck, 2008, s. 95

[16] SEDLÁČEK, Petr. Mezinárodní měnový fond ve 21. století, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 84

[17] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s. 66
- 67

[18] Volně přeloženo jako „původní“ iniciativa HIPC

[19] Další kritika se snesla na Fond z důvodu, že krizi v dostatečném předstihu neidentifikoval. Na
obranu nutno říci, že Fond jisté signály vydával, ale představitelé těchto zemí na varování
nereagovali.

[20] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s. 88,
98.

[21] IMF: Review of the Adequacy of and Options for Supplementing Fund Resouces [online]. Dostupné
z: <http://www.imf.org/external/np/pp/eng/2009/011209.pdf>.

[22] Skupina zemí tvořená vyspělými státy – Francie, Německo, Itálie, USA, Velká Británie, Kanada a
Japonsko (G7) a dále  – Argentina, Austrálie, Brazílie, Čína, Indie, Indonésie, Mexiko, Rusko,
Saúdská Arábie, Jižní Afrika, Korejská republika a Turecko.

[23] IMF: IMF Standing Borrowing Arrangements  [online]. Dostupné z:
<http://www.imf.org/external/np/exr/facts/gabnab.htm>.

[24] IMF: Special Drawing Rights  [online]. Dostupné z:
<http://www.imf.org/external/np/exr/facts/sdr.htm>.

[25] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s.
121.

[26] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s.
107, 108.

[27] IBRD Articles of Agreement [online]. Dostupné z: <http://web.worldbank.org>.

[28] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s. 112

[29] WB: Financial Strenght Backed by Shareholder Support [online].  Dostupné z:
<http://treasury.worldbank.org/cmd/htm/financial_shareholder.html>.

[30] WB: Financial Strenght Backed by Shareholder Support [online]. Dostupné z:
<http://treasury.worldbank.org/cmd/htm/financial_shareholder.html>.

[31] WB: How IBRD is Financed  [online]. Dostupné z: <http://go.worldbank.org/LAG4BZ1VD1>.

[32] LIBOR je úroková sazba, za kterou si banky na londýnském mezibankovním trhu půjčují peníze.

[33] IBRD: Financing [online]. Dostupné z: <http://treasury.worldbank.org/bdm/htm/financing.html>.

[34] MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. Praha: VŠE, Nakladatelství Oeconomica, 2006, s. 120

[35] IDA Articles of Agreement, (Effective September 24, 1960). Washington.

[36] Fakta a čísla OSN. Dostupné z: <http://www.osn.cz/publikace/fakta-a-cisla-osn>.

[37] Více o MIGA na: <http://www.miga.org/screens/about/about.htm>.

[38] Více o ICSID na: <http://www.worldbank.org/icsid/about/about.htm>.

[39] Sponer,M.: Evropská měnová integrace, Finanční aspekty hospodářství, Sborník ESF MU, Brno
1998.

[40] Evropský fond měnové spolupráce (European Monetary Cooperation Fund), označovaný též FECOM
(Fond European de Cooperation Monetaire) byl založen v dubnu 1973. Tato instituce měla členským
zemím ES usnadňovat provádění devizových intervencí na devizových trzích.

[41] Sponer,M.: Evropská měnová integrace, Finanční aspekty hospodářství, Sborník ESF MU, Brno
1998.


[42] Proto také např. v období 1982 - 1993 vzrostl objem emise obchodních ECU ze 14,1 mld na 464,5
mld ECU (z toho 77,4 mld připadalo na emisi obligací, 194 mld na bankovní depozita a 193,1 mld na
bankovní úvěry), zatímco emise oficiálních jednotek ECU vzrostla za stejné období ze 42,3 mld pouze
na 48,5 mld ECU.

[43] Sponer, M.: Evropská měnová integrace, Finanční aspekty hospodářství, Sborník ESF MU, Brno
1998.

[44] Maastrichtská smlouva, nazvaná podle nizozemského Maastrichtu, kde na přelomu let 1991-1992
probíhala jednání, formálně zahrnuje dvě smlouvy, Smlouvu o Evropské unii (která se opírá o tři
pilíře, ekonomický směřující k EMU, zahraničně politický a bezpečnostní, justice a vnitřních věcí.)
a Smlouvu o Evropském společenství, která představuje podstatně rozšířenou verzi Římské smlouvy. Po
složitém ratifikačním procesu v jednotlivých členských zemích vstoupily Smlouvy v platnost v
listopadu 1993. Nejkonkrétnější iniciativou v rámci Maastrichtské smlouvy byl nový pokus vybudovat
Evropskou měnovou unii na základech EMS.

[45]Podle maastrichtského plánu se měl přechod do třetího stadia EMU, kdy se Evropská centrální
banka měla ujmout řízení společné měnové politiky, uskutečnit nejpozději do ledna 1999, a to ve
všech členských státech, které budou k tomuto okamžiku připraveny a ochotny tento přechod provést.

[46]Podle závěrů konference Řecko nesplnilo stanovená  konvergenční kritéria, tzn. že nebylo na
vstup do měnové unie ekonomicky připraveno, ostatní tři země se k účasti samy nerozhodly. Velká
Británie a Dánsko se vzhledem k výjimkám z Maastrichtské smlouvy měnové unie účastnit nemusejí a na
euro zatím nepřistoupilo ani Švédsko, které se rozhodlo své připojení odložit. V případě Švédska
nebylo možné veřejně vyhlásit, že odmítá vstoupit do měnové unie, čímž by mohlo dojít k prolomení
důvěryhodnosti celého procesu. Proto byla neúčast Švédska zdůvodněna neplněním předepsaných
kritérií. Jako hlavní důvod byla označena dlouhodobá neúčast této země v systému ERM. Váha tohoto
kritéria však byla předmětem diskusí.

[47] V odst. 107 Smlouvy o ES se praví, že orgány a výbory Společenství, a stejně tak i vlády
jednotlivých členských zemí se zavazují, že se nepokusí ovlivňovat členy orgánů Evropské centrální
banky nebo národních centrálních bank při vykonávání jejich úkolů.

[48] Odstavec 108 pojednává o přiblížení vnitřních právních předpisů jednotlivých zemí. Podle
tohoto ustanovení musí každý členský stát zajistit, aby nejpozději do okamžiku zřízení Evropského
systému centrálních bank jeho vnitřní právní předpisy včetně ustanovení o postavení jeho centrální
banky byly v souladu s touto smlouvou a stejně tak s ustanoveními ESCB.

[49] Sídlem Evropského měnového institutu se stal na základě rozhodnutí mimořádného zasedání
Evropské rady v Bruselu ze dne 29. října 1993 Frankfurt nad Mohanem.

[50] Evropský měnový institut měl ukončit svoji činnost de iure až k 31. prosinci 1998, ale
z důvodu lepší přípravy funkcí Evropské centrální banky začala tato nová instituce neformálně
fungovat o půl roku dříve.

[51] Tomášek, M. Právní základy evropské měnové unie, Praha: Bankovní institut, 1999.

[52] Prvním prezidentem Evropského měnového institutu byl zvolen Alexandr Lamfalussy.

[53] Německý systém centrálních bank odpovídá spolkovému uspořádání, skládá se z Bundesbanky  a z
centrálních bank pro jednotlivé spolkové země.

[54] Podle článku 19 Dodatkového protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské
centrální banky.

[55] Zprávu o plnění cílů ECB předkládá čtvrtletně k projednání Evropskému parlamentu.

[56] kohout, p. Investiční strategie pro třetí tisíciletí.  Praha: Grada Pubslishing, 2010, s.
243 - 244.