Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta cestovní ruch UČEBNÍ TEXT Martin Šauer, Jiří Vystoupil, Andrea Holešinská a kolektiv Brno 2015 INVESTICE DO ROZVOJE VZDELÁVANÍ Inovace studia ekonomických disciplín v souladu s požadavky znalostní ekonomiky (CZ.1.07/2.2.00/28.0227) Autoři: Ing. Martin Šauer, Ph.D.: kap. 1, 2, 6, 7, 8, 10, 12.2 Doc. RNDr. Jiří Vystoupil, CSc: kap. 1, 3, 5, 9 Ing. Andrea Holešinská, Ph.D.: kap. 8, 10, 12.1 Doc. Ing. Monika Palatková, Ph.D.: kap. 4,12.2 Ing. Martina Pásková, Ph.D.: kap. 8 Prof. RNDr. Josef Zelenka, Ph.D.: case study 5 RNDr. Dana Fialová, Ph.D.: kap. 9.3 RNDr. Jiří Vágner, Ph.D.: kap. 9.3 Ing. Petr Halámek, Ph.D.: kap. 12.3 Ing. Ondřej Řepík: kap. 6, 7,10,11 Ing. Ondřej Petr: kap. 5 Recenzenti: prof. RNDr. René Wokoun, CSc. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem RNDr. Jiří Šíp, Ph.D. Polytechnická univerzita v Jihlavě © Masarykova univerzita, 2015 OBSAH ÚVOD....................................................................................................................................................9 ČÁST L: POJETÍ CESTOVNÍHO RUCHU ...............................................................................11 1 VÝCHODISKA............................................................................................................................11 1.1 Definice a pojmy cestovního ruchu..........................................................................11 1.1.1 Definice účastníka cestovního ruchu.......................................................13 1.1.2 Vztah volného času, rekreace a cestovního ruchu.................................16 1.2 Cestovní ruch jako systém..........................................................................................17 1.3 Zdroje rozvoje cestovního ruchu - historický přehled..........................................22 1.3.1 Historie vývoje cestovního ruchu v Evropě...........................................22 1.3.2 Historie vývoje cestovního ruchu v ČR..................................................28 Literatura..............................................................................................................................32 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU....................................................................................34 2.1 Definice poptávky cestovního ruchu........................................................................34 2.1.1 Faktory ovlivňující poptávku cestovního ruchu...................................35 2.2 Chování účastníků cestovního ruchu.......................................................................49 2.2.1 Typologie účastníků cestovního ruchu...................................................49 2.2.2 Poptávkové trendy.....................................................................................50 2.2.3 Spotřební chování návštěvníků................................................................53 2.2.4 Měření poptávky cestovního ruchu........................................................55 Literatura..............................................................................................................................62 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU.......................................................................................76 3.1 Primární potenciál nabídky cestovního ruchu.......................................................76 3.1.1 Přírodní potenciál/předpoklady cestovního ruchu..............................76 3.1.2 Kulturně-historický potenciál cestovního ruchu..................................80 3.2 Sekundární potenciál nabídky cestovního ruchu...................................................85 3.2.1 Ubytovací zařízení....................................................................................85 3.2.2 Základní dopravní infrastruktura cestovního ruchu...........................97 3.2.3 Ostatní dopravní a sportovně-rekreační infrastruktura....................106 3.2.4 Cestovní kanceláře, agentury a touroperátoři ....................................113 Literatura............................................................................................................................119 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU................................................................................121 4.1 Východiska.................................................................................................................121 4.1.1 Destinace jako území (region)..............................................................121 4.1.2 Destinace jako konkurenční jednotka - systémové pojetí................122 4.1.3 Destinace jako sociální prostor sdílený rezidenty a návštěvníky.....123 4.1.4 Destinace jako síť (network)..................................................................124 4.2 Destinace cestovního ruchu - přístupy k vymezení............................................125 4.2.1 Vymezení destinace na základě administrativních hranic................126 4.2.2 Vymezení destinace podle soustředění poptávky...............................125 4.2.3 Vymezení destinace podle míry zásahů veřejného sektoru..............127 4.2.4 Vymezení destinace podle využití strategie indukce, dedukce či centralizace..................................................................................................................127 4.2.5 Vymezeí destinace podle vybraných indikátorů rozvoje cestovního ruchu.....................................................................................128 Literatura............................................................................................................................130 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU..............................................................................................131 5.1 Definice a základní pojmy........................................................................................131 5.2 Cestovní ruch z geografického hlediska.................................................................133 5.3 Cestovní ruch podle motivace.................................................................................133 5.4 Cestovní ruch podle místa pobytu..........................................................................149 5.5 Cestovní ruch podle věku návštěvníků..................................................................154 5.6 Cestovní ruch ze sociologického hlediska.............................................................155 5.7 Cestovní ruch podle délky účasti............................................................................156 5.8 Cestovní ruch podle počtu účastníků a způsobu organizování.........................157 5.9 Cestovní ruch podle ročního období.....................................................................157 5.10 Cestovní ruch z hlediska trvalé udržitelnosti......................................................158 5.11 Cestovní ruch podle použitého dopravního prostředku...................................158 5.12 Cestovní ruch z hlediska dynamiky.....................................................................159 Literatura............................................................................................................................160 ČÁST II: EKONOMICKÉ ASPEKTY CESTOVNÍHO RUCHU..........................................162 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ................................................................162 6.1.1 Cestovní ruch a teorie rozvoje..............................................................167 6.1.2 Cestovní ruch a teorie růstu...................................................................175 6.1.3 Cestovní ruch a regionálni rozvoj.........................................................176 Literatura............................................................................................................................179 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU.............................................................180 7.1 Ekonomické přínosy cestovního ruchu.................................................................180 7.1.1 Zdroj příjmů.............................................................................................180 7.1.2 Platební bilance.......................................................................................183 7.1.3 Vytváření zaměstnanosti........................................................................183 7.1.4 Přispění místním ekonomikám (obce, regiony).................................184 7.1.5 Negativní vlivy cestovního ruchu..........................................................184 7.2 Měření ekonomických dopadů cestovního ruchu................................................187 7.2.1 Satelitní účet cestovního ruchu..............................................................187 7.2.2 Input-Output modely..............................................................................196 7.2.3 Matice sociálního účetnictví SAM........................................................200 7.2.4 Modely všeobecné rovnováhy (CGE)...................................................200 7.2.5 Cost benefit analýza (CBA)....................................................................202 Literatura............................................................................................................................205 ČÁST III.: ENVIRONMENTÁLNI A SOCIOKULTURNÍ ASPEKTY CESTOVNÍHO RUCHU..........................................................................................211 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU............................................................211 8.1 Udržitelný rozvoj cestovního ruchu.......................................................................211 8.2 Vlivy cestovního ruchu.............................................................................................215 8.2.1 Kauzální model DPSIR...........................................................................216 8.2.2 Vlivy cestovního ruchu na přírodní prostředí....................................218 8.2.3 Vlivy cestovního ruchu na sociokulturní prostředí...........................221 8.3 Metody měření vybraných aspektů udržitelného rozvoje cestovního ruchu... 223 8.3.1 Měření sociokulturních vlivů.................................................................223 8.4 Vybrané teoretické koncepty udržitelného rozvoje..............................................225 8.4.1 Koncept únosné kapacity území............................................................225 8.4.2 Životní cyklus destinace ........................................................................228 8.4.3 Teorie společenské směny......................................................................234 8.5 Nástroje udržitelného rozvoje cestovního ruchu..................................................235 8.5.1 Certifikační systémy................................................................................236 8.5.2 Geoparky...................................................................................................240 8.6 Monitoring a hodnocení udržitelného rozvoje cestovního ruchu.....................241 8.6.1 Indikátory udržitelného rozvoje cestovního ruchu............................244 8.6.2 Proces hodnocení udržitelného rozvoje cestovního ruchu...............247 8.6.3 Příklady indikátoru v praxi....................................................................249 Literatura............................................................................................................................257 ČÁST IV: PROSTOROVÉ ASPEKTY CESTOVNÍHO RUCHU.........................................271 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU................................................................................271 9.1 Geografie cestovního ruchu - objekt a předmět jejího studia............................271 9.1.1 Stručný přehled problémového zaměření geografie cestovního ruchu ....................................................................................273 9.2 Prostorová analýza cestovního ruchu....................................................................274 9.2.1 Základní charakteristiky prostorové analýzy cestovního ruchu.......274 9.2.2 Turistické/návštěvní proudy..................................................................289 9.3 Druhé bydlení............................................................................................................292 9.3.1 Druhé bydlení jako specifický fenomén cestovního ruchu...............292 9.3.2 Vývoj druhého bydlení...........................................................................292 9.3.3 Mezinárodní srovnání.............................................................................294 9.3.4 Výzkum druhého bydlení.......................................................................295 9.4 Regionalizace cestovního ruchu..............................................................................299 9.4.1 Teoreticko-metodické přístupy k regionalizaci...................................299 9.5 Geografické aspekty mezinárodního cestovního ruchu......................................307 Literatura............................................................................................................................325 ČÁST V: PLÁNOVÁNÍ A ŘÍZENÍ UDRŽITELNÉHO ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU.............................................................................................328 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU...................................................................................328 10.1 Východiska politiky cestovního ruchu - role státu v oblasti cestovního ruchu.....................................................................................................328 10.2 Legitimita politiky cestovního ruchu...................................................................333 10.2.1 Mikroekonomické důvody podpory cestovního ruchu...................333 10.2.2 Makroekonomické důvody podpory cestovního ruchu..................337 10.3 Cíle politiky cestovního ruchu..............................................................................338 10.4 Nositelé politiky cestovního ruchu.......................................................................340 10.5 Nástroje politiky cestovního ruchu......................................................................342 10.6 Hodnocení politiky cestovního ruchu.................................................................343 Literatura............................................................................................................................345 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU............................................................................347 11.1 Úvod.........................................................................................................................347 11.2 Historie plánování v cestovním ruchu.................................................................349 11.3 Definice....................................................................................................................350 11.4 Přístupy k problematice plánování v cestovním ruchu.....................................352 11.5 Metody plánování v cestovním ruchu.................................................................357 11.5.1 Kvalitativní metody (tzv. subjektivní metody)..................................357 11.5.2 Kvantitativní metody (tzv. objektivní metody).................................364 11.6 Úrovně plánování....................................................................................................369 11.6.1 Plánování v cestovním ruchu na mezinárodní úrovni.....................369 11.6.2 Plánování v cestovním ruchu na národní úrovni.............................369 11.6.3 Plánování v cestovním ruchu na regionální (lokální) úrovni.........370 11.7.1 Identifikace potřeby plánovat..............................................................372 11.7.2 Nastavení cílů a účelu strategie............................................................372 11.7.3 Průzkum již existujících dat.................................................................373 11.7.4 Implementace nových zdrojů dat, nových šetření............................373 11.7.5 Analýza sekundárních a primárních dat............................................374 11.7.6 Formulace politiky a plánu..................................................................375 11.7. 7 Doporučení...........................................................................................375 11.7. 8 Implementace plánu.............................................................................376 11.7. 9 Monitoring a případná reformulace plánu.......................................376 Literatura............................................................................................................................377 12 ŘÍZENÍ V CESTOVNÍM RUCHU.......................................................................................378 12.1 Management destinace...........................................................................................378 12.1.1 Definice destinačního managementu a základní principy..............378 12.1.2 Funkce destinačního managementu...................................................381 2.1.3 Destinační management a udržitelnost................................................385 12.2 Marketing destinace................................................................................................394 12.2.1 Marketing v destinačním řízení..........................................................394 12.2.2 Marketingová strategie destinace........................................................397 12.2.3 Produkt cestovního ruchu....................................................................401 12.2.4 Segmentace trhu....................................................................................403 12.2.5 Positioning destinace............................................................................415 12.2.6 Marketingový mix (Marketingové aktivity)......................................424 12.2.7 Partnerství v marketingovém managementu destinace...................429 12.2.8 Klíčové marketingové aktivity.............................................................435 12.3 Řízení a hodnocení projektů v cestovním ruchu................................................437 12.3.1 Projekt a řízení projektů ......................................................................438 12.3.2 Studie proveditelnosti ..........................................................................440 Literatura............................................................................................................................445 Rejstřík...............................................................................................................................463 Seznam Tabulek................................................................................................................471 Seznam Obrázků...............................................................................................................474 ÚVOD 9 ÚVOD Cestovní ruch si obyčejně spojujeme s dovolenou, poznáváním nových míst, příjemně stráveným volným časem či únikem od pracovních povinností. Tato představa je však poněkud nepřesná. Cestovní ruch je více než to. Je dnes průmyslem, který generuje celosvětově biliony korun příjmů a stovky tisíc pracovních míst. Je sociálním fenoménem, který ovlivňuje stále větší část světové populace. Je jevem, který se nesmazatelně otiskuje do krajiny kolem nás. Cestovní ruch také mění sociokulturní a přírodní složky prostoru, ve kterém žijeme. Cestovní ruch je charakteristický svojí komplexností. Nelze jej studovat z hlediska jednoho paradigmatu či prostřednictvím jednoho vědního oboru. V cestovním ruchu se odehrává celá řada interakcí mezi různorodými skupinami aktérů, jejichž jednání je vedeno rozdílnou motivací a zájmy. Je to složitý systém s pestrou strukturou vazeb, které nacházíme jak uvnitř cestovního ruchu, tak ve spojení s jeho vnějším prostředím. S vědomím výše zmíněných souvislostí se autorský kolektiv snažil výklad problematiky cestovního ruchu postihnout v celé své šíři. Nenalezneme zde však vše, to také nebylo cílem. Jde o učební text, který má být základním průvodcem studia zajímavého, ale komplikovaného světa cestovního ruchu. Základní osa publikace vychází z povahy cestovního ruchu jako průřezové, multioborové vědní disciplíny. Východiskem je systémový pohled na cestovní ruch. V úvodních kapitolách se čtenář seznámí se základními prvky systému cestovního ruchu. Získá přehled o nabídce a poptávce cestovního ruchu a faktorech, které je ovlivňují. Určitým završením těchto kapitol je část věnovaná vymezení a chápaní pojmu destinace. Destinace cestovního ruchu je přitom úhelným kamenem výkladu této publikace. Jde o entitu, která integruje jednotlivé prvky nabídky (kapitola č. 3) a zároveň je předmětem poptávky cestovního ruchu (kapitola č. 2). Destinace je územím, jehož rozvoj musí být postaven na třech pilířích: na ekonomické životaschopnosti, sociální spravedlnosti a environmentálni přijatelnosti. Právě ekonomická, sociální a environmentálni dimenze cestovního ruchu jsou páteří celého textu. V jednotlivých kapitolách jsou rozebrány vztahy cestovního ruchu k uvedeným složkám rozvoje. Pozornost je soustředěna na charakteristiku a klasifikaci vlivů cestovního ruchu a na metody jejich měření (kapitoly č. 6, 7, 8). Pří interpretaci problematiky cestovního ruchu nesmíme zapomenout ani na jeho prostorové souvislosti. Procesy cestování se vždy odehrávají v určitém prostoru, jenž přímo i nepřímo ovlivňuje ostatní aspekty cestovního ruchu (kapitola č. 9). I díky tomu se cestovní ruch projevuje výrazně nerovnoměrně a je vázán na určité funkčně prostorové zákonitosti. Geografická analýza problémů cestovního ruchu je tedy pro pochopení všech souvislostí nezbytná. Poslední část textu přináší přehled a rozbor možných nástrojů udržitelného rozvoje cestovního ruchu. Základním východiskem je zde politika cestovního ruchu, která vytváří základní rámec pro prosazování udržitelnosti rozvoje cestovního ruchu (kapitola č. 10). Jedenáctá kapitola se zabývá principy a metodami plánování, kapitola následující pak problematikou řízení cestovního ruchu v destinaci (destinační management a marketing, projektové řízení). Ambicí textu je postihnout všechny základní a vybrané alternativní přístupy ke studiu cestovního ruchu. Učebnice má sloužit jako základní vstupní materiál pro výuku cestovního ruchu na vysokých školách a zároveň se může stát východiskem pro užší profilaci v dílčích problémech rozvoje cestovního ruchu. Ing. Martin Sauer, Ph.D. 10 ÚVOD x/- ČÁST I.: POJETÍ CESTOVNÍHO RUCHU 1 ČÁST I.: POJETÍ CESTOVNÍHO RUCHU 1 východiska 1.1 DEFINICE A POJMY CESTOVNÍHO RUCHU Cestovní ruch je relativně novou lidskou aktivitou, která až v posledních desetiletích získává na významu v akademickém i podnikatelském prostředí. Růst popularity cestovního ruchu je vázán na jeho stále významnější postavení ve světové ekonomice. Pouze mezinárodní cestovní ruch dnes generuje více než jednu miliardu mezinárodních příjezdů a přináší do národních ekonomik přes jeden bilion dolarů. Podle WTTC a jeho fiktivního satelitního účtu se cestovní ruch podílí na celosvětovém HDP 9 % a vytváří 270 mil. pracovních míst (9 % celkové zaměstnanosti). Tato fakta ukazují na to, že cestovní ruch se stal globálním fenoménem s přesahem do mnoha dimenzí našeho života. Není to pouze ekonomika, ale své místo cestovní ruch nachází v environmentálním, sociálním a kulturním prostředí. I díky tomu je dnes cestovní ruch předmětem studia mnoha akademiků a badatelů. To neznamená, že jde o etablovaný vědní obor či disciplínu. Právě naopak. Důvodem je povaha a charakter cestovního ruchu, který se jako předmět studia velmi obtížně definuje. Cestovní ruch je totiž typický svojí multidisci-plinaritou a průřezovostí. Cestovní ruch je dnes studován perspektivou mnoha oborů (viz obr. 1-1). V této souvislosti se vedou diskuse, zda je cestovní ruch samostatnou vědní disciplínou, nebo se nachází v tzv. „pre-science" či „pre-paradigmatic" fázi své konstituce (Cooper 2003:2). Někteří autoři (např. Leiper, 1981) vidí (nebo by v budoucnu rádi viděli) cestovní ruch jako samostatnou vědní disciplínu s vlastním systémem poznání skutečnosti. Tito autoři tvrdí, že na cestovní ruch je třeba pohlížet skrze holistickou perspektivu, než se omezovat na hlediska jednotlivých oborů a disciplín. Na druhou stranu historicky byl a je cestovní ruch zkoumán v hranicích nejrůznějších vědních disciplín. Jak uvádí Ritchie, Sheehan & Timur (2008) „každý odněkud pochází" a právě původ badatele do značné míry ovlivňuje jeho pohled na fenomén cestovního ruchu. Dann & Cohen (1991) konstatují, že žádná všeobjímající teorie cestovního ruchu neexistuje, protože: „cestovní ruch, stejně jako jiné oblasti lidského konání, je pouze předmětem výzkumu", tedy slovy Ritchi-eho, Sheehana & Timura (2008) pouhou matérií pro teoretické přístupy jiných oborů. Jafari & Ritchie (1981) popisují širokou škálu disciplín, z jejichž hlediska byl cestovní ruch zkoumán. Cohen (1979: 31), významná postava sociologie cestovního ruchu poznamenává, že snahy o sjednocení cestovního ruchu jako oboru studia nevedou k obecné teorii, ale spíše: „k souboru empirických charakteristik, které odlisují cestovní ruch od ostatních sociálních jevů." Dále uvádí, že hranice mezi cestovním ruchem a souvisejícími obory nejsou vždy jasné a v řadě případů se musíme vypořádat s obtížně uchopitelnými průniky. Na druhou stranu Cooper (2003: 2) konstatuje: „vezmeme-li v úvahu Kuhnovo (1970) pojetí paradigmatu, současná fáze vývoje bádání v oblasti cestovního ruchu jednoznačně nezapadá do konceptu plně vyvinutého paradigmatu. Podle Kuhna v tomto případě hrozí nebezpečí, že v případě dlouhotrvající fragmentace předmětu studia do bezpočtu oborů a disciplín, které často nemluví stejným akademickým jazykem, zůstane cestovní ruch pouze povrchně a volně formulovaným souborem znalostí". I 1 VÝCHODISKA Obr. 1-1: Multidisciplinarita cestovního ruchu Pramen: Jafari & Brent Ritchie, 1981 I díky tomu neexistuje jediná univerzální definice cestovního ruchu. V běžném životě je sice cestovní ruch vnímán poměrně jednoznačně - je spojován hlavně s cestováním, změnou místa pobytu a pro většinu lidí znamená hlavně dovolenou (Matějova, 2012), za pojmem cestovní ruch se ale skrývá mnohem více. První pokusy o definici cestovního ruchu se váží k počátkům minulého století a můžeme je charakterizovat jako pokusy o odlišení cestovního ruchu od širšího pojmu cestování (Stratd-ner, 1905; Schullern, 1911; Morgenroth, 1927; in Malá, 2002: 7). V pozdějších definicích se začal vyskytovat i větší důraz na sociální a ekonomické aspekty cestovního ruchu. Například Němčanský (1999) uvádí Bormanovu definici, která je založena na vymezení účelu cesty a upozorňuje na její dočasnost. Naopak jiní autoři zdůrazňují vztahy mezi lidmi, které vznikají na základě účasti na cestovním ruchu (Gluckman), nebo přepravní stránku a vztahy mezi místem bydliště a cílovým místem (E. Fedor, H. Poser). V poválečném období se stala východiskem vědeckého zkoumání definice Hunzikera a Krapfa, kteří definují cestovní ruch jako 1 VÝCHODISKA „souhrnné označení vztahů a jevů, vznikajících na základě cesty a pobytu místně cizích osob, pokud se pobytem nesleduje usídlenia není s ním spojena žádná výdělečná činnosť (Šíp & Klůfová, 2003). Tato definice využila systémového přístupu a stala se tak základem ucelené teorie cestovního ruchu. Obdobnou definici formuloval i Kašpar (1995), jež se však liší pouze v detailech. Autoři se tak v definicích vyjadřují k chápání teorie o podstatě a funkci cestovního ruchu. S poněkud technickým pojetím definice, dané statistickým účelem, přichází Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO, 1995), která definuje cestovní ruch jako „souhrn aktivit osob cestujících do míst mimo jejich obvyklé prostředí a pobývajících v těchto místech po dobu ne delší než jeden rok (resp. 6 měsíců), za účelem trávení volného času, podnikání (výdělečná činnost není založena na trvalém či přechodném pracovním poměru) či jiným účelem". Z definice vyplývá několik skutečností. Aby se cesta stala součástí cestovního ruchu, musí být: • dočasná, • nepravidelná, • účelově zaměřená (jak volný čas, tak podnikání). Naopak vylučuje: • cesty v rámci bydliště, • pravidelné cesty do zahraničí, • dočasné přestěhování za prací, • dlouhodobou migraci. Autoři Výkladového slovníku cestovního ruchu (Zelenka & Pásková, 2012: 83) nahlížejí na cestovní ruch jako na „komplexní společenský jev, jako souhrn aktivit účastníků cestovního ruchu, souhrn procesů budování a provozování zařízení se službami pro účastníky cestovního ruchu včetně souhrnu aktivit osob, které tyto služby nabízejí a zajišťují, aktivit spojených s využíváním, rozvojem a ochranou zdrojů pro cestovní ruch, souhrn politických a veřejně-správních aktivit a reakce místní komunity a ekosystémů na uvedené aktivity". Existuje také celá řada definic, které zdůrazňují ekonomický význam cestovního ruchu (Mr-kosová, 2013). Příkladem může být definice Poláčka (in Kotíková, 2002), který chápe cestovní ruch jako „národohospodářské odvětví (úsek služeb), které se zabývá cestováním a s ním spojeným ubytováním, stravováním a jinými službami poskytovanými osobám, které necestují za svou obživou". V případě ekonomických definic cestovního ruchu lze pozorovat důraz různých autorů na jednu ze dvou stran trhu. Na tuto skutečnost upozorňuje Petrů (1999), která uvádí: „definice orientovaná poptávkově se soustřeďuje na chování turistů a na jejich potřeby, kdežto definice orientovaná nabídkově obvykle popisuje nabízené produkty, tj. to, co by měl turista prožít". 1.1.1 Definice účastníka cestovního ruchu Ruku v ruce s definicí cestovního ruchu docházelo průběžně k vymezování pojmu účastníka cestovního ruchu. Především s rozvojem statistiky cestovního ruchu nabývá tento pojem na významu. Například výše uvedená definice cestovního ruchu UNWTO již s tímto pojmem implicitně pracuje. To je dáno poptávkovou orientací statistických definic cestovního ruchu (blíže kapitola 2). Rozlišení osob na ty, jež jsou účastníky cestovního ruchu, a na ty, kteří nejsou, je velmi důležité v metodice sestavování satelitního účtu cestovního ruchu (blíže kapitola č. 7) či v případě hodnocení ekonomických přínosů cestovního ruchu. 1 VÝCHODISKA V návaznosti na svou definici cestovního ruchu UNWTO definuje účastníka cestovního ruchu jako „každou osobu, která pobývá přechodně mimo místo svého běžného pobytu po dobu nepřevyšující 12 po sobě jdoucích měsíců, přičemž motivací pro cestu není výdělečná činnost v tomto místě a účastní se tedy některého druhu nebo formy cestovního ruchu." (Zelenka & Pásková, 2013). V cestovním ruchu se setkáváme s dalšími pojmy, které dále specifikují účastníka cestovního ruchu, resp. jej vyčleňují mimo cestovní ruch. V tomto smyslu je inspirující obrázek 1-2. Účastníci cestovního ruchu jsou zejména ve statistických výkazech uváděni pod pojmem návštěvníci (visitors). Ty můžeme podle délky pobytu v destinaci členit na: • turisty - dočasní návštěvníci, kteří v navštěvovaném místě přenocují, • výletníky - dočasní návštěvníci, kteří se v navštěvovaném místě zdrží pouze jeden den, aniž by v místě přenocovali. Jiným pojmem jsou cestující (travellers). Jde o pojem nadřazený pojmu účastník cestovního ruchu. Podle Výkladového slovníku cestovního ruchu (Zelenka & Pásková, 2012: 372) se za cestujícího považuje „každá osoba cestující z jednoho místa do druhého. Pro statistiky cestovního ruchu je důležité rozdělení cestujících na návštěvníky (synonymum účastníka), kteří jsou sledováni v rámci cestovního ruchu, a na ostatní cestující, kteří cestují za zaměstnáním, do školy apod. a nejsou považováni za účastníky cestovního ruchu. Je však nutné uvědomit si, že v některých statistikách (např. při sledování přechodu hranic) se mohou objevit i ostatní cestující a může být obtížné odlišit je od návštěvníků." Ze schématu je zřejmé co odlišuje účastníka cestovního ruchu od ostatních cestujících. Kromě výše zmíněného členění lze návštěvníky rozdělit podle jejich původu na domácí a zahraniční. Česká statistika však pro tyto kategorie návštěvníků uvádí pojmy rezident (domácí návštěvník) a nerezident (zahraniční návštěvník). Tento fakt může způsobit zmatení pojmů. Pojem rezident je obvykle spojován s osobou „která sídlí v dané zemi více než jeden rok. Jsou to tedy občané státu, ale i cizinci, kteří v zemi dlouhodobě žijí a jejichž rezidentská země je stejná jako země navštívená. Vztaženo k lokálnímu cestovnímu ruchu jde o místní obyvatele dané destinace" (Zelenka & Pásková, 2012: 493) 1 VÝCHODISKA Obr. 1-2: Vymezení a klasifikace účastníků cestovního ruchu Rezidenti Návštěvníci Necestovatelé Cestovatelé V rámci cestovního ruchu Další cestovatelé Mezinárodní Domácí Interkontinentálni kontinentální Meziregionální Regionální Turisti Výletníci Primární účel cestování Obchod Návštěva přátel nebo příbuzných Osobní důvody Primární aktivity Porady Konference Inspekce Sekundární aktivity Stravování v restauracích Rekreace Nákupy Prohlídka památek Návštěva přátel nebo příbuzných Primární aktivity Socializace Stravováni doma Domácí zábava Sekundární aktivity Stravování v restauracích Fyzická rekreace Nákupy Prohlídka památek Zábava ve městě Primární aktivity Nákupy Návštěva právníka Schůzka u lékaře Sekundární aktivity Stravování v restauracích Návštěva přátel nebo příbuzných Dojíždějící Místní cestovatelé1 Skupina Studenti Migrující Dočasní pracující Potěšení Primární aktivity Rekreace Prohlídka památek Stravování v restauracích Sekundární aktivity Návštěva přátel nebo příbuzných Konference Obchod Nákupy Pramen: Hall & Page, 2006 1 Cestovatelé, kteří cestují na krátké vzdálenosti (méně než 80 km od domova). 2 Studenti cestující mezi domovem a školou, ostatní účely cestování studentů se nepočítají. 3 Cestovatelé stěhující se na nová místa, včetně emigrantů, imigrantů, utečenců, domácí migrace, kočovníků. 1 VÝCHODISKA 1.1.2 Vztah volného času, rekreace a cestovního ruchu Hranice mezi volným časem, rekreací a cestovním ruchem není pevně daná. Naopak se vzájemně překrývají. Vztah mezi uvedenými pojmy dobře ilustruje následující obrázek 1-3. Co z něj vyplývá? Slovy Zelenky & Páskové (2012): „Cestovní ruch vždy zahrnuje cestování, ale ne každé cestování je cestovním ruchem. Cestovní ruch zahrnuje rekreaci, ale ne každá rekreace je cestovním ruchem. Cestovní ruch se uskutečňuje ve volném čase, ale ne celý volný čas je věnován cestovnímu ruchu." Obr. 1-3: Vztah mezi volným časem, rekreací a cestovním ruchem Práce .♦•** ♦** Volný čas ........................... v ....... \ ♦ ♦ • * * ♦•• .* tv....... ♦♦ • .»**♦♦ ♦ ■ *** ♦ ♦ ■ * • Cestovní .♦** ........ : *•* • N. : Obchodní*. ruch .♦* I *. . , \ ! Volnočasové » ♦cestovaní % • _ . . ; ♦ : cestovaní .» \ » ♦ * * Rekreace / *. ♦ 1 ♦ ■ ** * * »* ,♦** Pravidelné .* ....... **•.. \ ....... ..........::»..,.;. *""•*■•*'•,.............■*• ..*** volnočasové .* ...•**** aktivity Pramen: Hall & Page, 2006, s.5 Relace mezi volným časem a prací je zřejmá. Podle přístupu trade-off, za předpokladu uspokojení biologických potřeb (spánek, strava, hygiena, zdravotní péče...), dělíme svůj čas mezi práci a volný čas. Odborná literatura (např. Dumazedier, 1967) se při vymezení volného času shoduje na tom, že jde o čas, ve kterém konáme činnosti dobrovolně, z vlastního zájmu a děláme to primárně pro uspokojení zvláštního konání těchto činností. Dle Safra a Patočkové (2010:21) „ specifickou část mimopracovní doby, po kterou člověk nemusí vykonávat žádné činnosti, které by vnímal jako povinnosti nebo něco, co vykonává v souvislosti s péčí o děti nebo ostatní členy rodiny, v souvislosti se zabezpečením chodu domácnosti, přepravou nebo uspokojováním svých biofyziologických potřeb (spánek, jídlo, hygiena, zdravotní péče apod.) Tato část mimopracovní doby se označuje jako čas vázaný. Čas je tedy rozlišován na čas pracovní a mimopracovní, který se dále dělí na čas volný a vázaný." Cestovní ruch zahrnuje poměrně velkou část našeho volného času. Nicméně se přelévá i do našich pracovních aktivit. Typickým příkladem jsou obchodní cesty, kongresový a veletržní cestovní ruch či incentivní cestovní ruch (v anglosaském prostředí mluvíme o tzv. business tra-vel). Na druhou stranu veškerý volný čas nemůžeme ztotožnit s volným časem. Existuje řada volnočasových aktivit, které realizujeme doma či v blízkém okolí (v pojmech statistické definice cestovního ruchu mluvíme o obvyklém prostředí). 1 VÝCHODISKA Rekreace je dalším pojmem, který je s cestovním ruchem často spojován. Někdy je dokonce považován za synonymum. Takové chápání je však chybné (viz obr. 1-3). Rekreaci lze v užším slova smyslu chápat jako „souhrn odpočinkových činností, provozovaných ve volném čase (o dovolené), zpravidla však nedaleko bydliště v rámci druhého bydlení, dětských táborů apod.". (Zelenka & Pásková, 2012:485). Podstatou rekreace by měla být regenerace fyzických a duševních sil populace1. Rekreace však nemusí být spojována pouze s volným časem. Takovým případem je skutečnost, kdy se pracovní aktivity prolínají se zájmy a koníčky daného jedince. Hall a Page (2006) v tomto případě mluví o tzv. „serious leisure" (volně přeloženo jako pracovní rekreace). Průnik všech tří pojmů (cestovní ruch, volný čas a rekreace) tvoří rekreační cestovní ruch (leisure travel), který je uskutečňován ve volném čase, klade důraz na regeneraci/odpočinek a zároveň je realizován mimo obvyklé prostředí zúčastněných osob. Jiné pojetí vztahu cestovního ruchu, rekreace a volného času přináší Page & Connel (2009). Jejich přístup zdůrazňuje faktor vzdálenosti. S rostoucí vzdáleností od místa bydliště se od vol-nočasových aktivit přesouváme k rekreaci a končíme v oblasti cestovního ruchu (viz obr. 1-4). Obr. 1-4: Vymezení cestovního ruchu a jeho dělení v rámci volného času Mezinárodní cestovní ruch Domov Mimo domov V zemi V zahraničí Volný čas strávený doma Rekreace Cestovní ruch Pramen: Page & Connell, 2009 Tento přístup realitu hodně zjednodušuje a uvažuje pouze jeden faktor diferenciace pojmů. Výše nastíněné vymezení pokládáme za přesnější. 1.2 CESTOVNÍ RUCH JAKO SYSTEM Cestovní ruch není možné v nejširším slova smyslu posuzovat odděleně od prostředí, v němž se odehrává. Zmíněná multi a interdisciplinarita cestovního ruchu vyžaduje širší, vícerozměrný přístup ke studiu cestovního ruchu. Claude Kašpar (1995) se snaží složitost cestovního ruchu uchopit prostřednictvím systémové teorie. Systémem přitom rozumí jednotu různorodých prvků, mezi kterými existují určité vztahy anebo mezi kterými je možné takovéto vztahy vytvořit. Vlastnosti systému jako celku nejsou přitom určovány souhrnem vlastností jednotlivých prvků, ale spíše vlastnostmi struktury objektu a integračními vazbami. Z tohoto důvodu 1 V anglosaském prostředí se může objevovat jiné vymezení pojmu rekreace, dané historickými konse-kvencemi rozvoje poznání o cestovním ruchu a rekreaci. Blíže viz Hall & Page (2006: 4-5). 1 VÝCHODISKA nelze oddělit tyto vazby a struktury od analýzy podmínek existence a analýzy systémového okolí. Podle tohoto přístupu se systém cestovního ruchu skládá ze dvou základních podsystémů: subjekty cestovního ruchu a objekty cestovního ruchu. V rámci těchto podsystémů pak můžeme definovat základní prvky celého systému cestovního ruchu. V případě subjektů cestovního ruchu to jsou účastníci cestovního ruchu. Tedy osoby, které cestují a využívají objekty cestovního ruchu. Těmi jsou cílové destinace, nabízené služby cestovního ruchu a organizace cestovního ruchu. Obr. 1-5: Systém cestovního ruchu Ekonomické prostředí Nadřazený systém Sociální prostředí Technologické prostředí Pramen: Kašpar, 1995 Nadřazené systémy tvoří pro cestovní ruch nějaký rámec, prostředí, ve kterém se aktivita cestovního ruchu může odehrávat. Ekonomickým prostředím můžeme chápat ekonomickou situaci v dané zemi, kam cestujeme, nebo i naši vlastní ekonomickou situaci. Ekonomické prostředí ale představuje i systém trhu, čili poptávky a nabídky, poskytování veřejných statků ale také podstatné sledování a vyjadřování ekonomického přínosu cestovního ruchu (Vystoupil et al., 2006). 1 VÝCHODISKA Sociálním prostředím v případě cestovního ruchu rozumíme především mezilidské interakce. Politické prostředí je tvořeno politickou a institucionální rovinou cestovního ruchu. Pokud chceme někam vycestovat, být účastníkem cestovního ruchu, s největší pravděpodobností použijeme nějaký dopravní prostředek, který je ovlivněn vývojem technologie. Do technologického prostředí ale spadají i informační systémy, které nám umožňují si z pohodlí domova vybrat dovolenou na internetu, zarezervovat si letenky, ubytování, a zajišťují nám přístup k mnoha jiným informacím. V neposlední řadě je tu ekologické prostředí, především pak krajina a environmentálni dopad cestovního ruchu, kdy dochází k znečištění ovzduší, produkci odpadů a vůbec narušování přirozeného krajinného rázu. Systém cestovního ruchu je v důsledku svých vztahů k vnějšímu prostředí (okolí) otevřeným systémem. Když je systém cestovního ruchu silně ovlivňován vnějším prostředím, které ho obklopuje, ale sám toto prostředí ovlivňuje, můžeme hovořit o inputech (vstupech, resp. vlivu nadřazených systémů) anebo o outputech (výstupech, resp. vliv na nadřazené systémy). Intenzita inputů a outputů nám může poskytnout informace o míře vlivu jiných nadřazených systémů na cestovní ruch, resp. o míře vlivu cestovního ruchu jako systému na jiné systémy. Obr. 1-6: Systém cestovního ruchu podle Biegera Pramen: Bieger, 2004 Na práci Kašpara navázal v poslední době Bieger, který původní Kašparův model zdynamizoval. Vymezil celkem čtyři subsystémy: cílové místo, doprava, zprostředkovatelé a poptávka. Tyto subsystémy jsou ve vzájemné interakci s vnějším prostředím, které tvoří hospodářství, společnost, politika, ekologie a technologie. Jak uvádí Gúčik (2010), subsystémy tvoří vlastní systémy. V systému cestovního ruchu je hlavním prvkem cílové místo, které představuje tzv černou skříňku (black box). Při jeho dalším zkoumání se ukáže, že samo cílové místo je systémem, který tvoří vztahy mezi podniky, 1 VÝCHODISKA organizacemi a infrastrukturou. Gúčik (2010: 33) v tomto ohledu cituje Biegera: „Statiku modelu dynamizuje vliv různých okolností, např. v důsledku technologického pokroku došlo k zřizování telefonických center, a později i internetu v subsystému zprostředkovatelů. Zavádění informačních technologií ovlivnilo proces koncentrace zprostředkovatelů. Vliv technologických změn v subsystému zprostředkovatelů se projevil i v subsystémech cílového místa a poptávky." Obr. 1-7: Dynamika v systému cestovního ruchu Pramen: Bieger, 2004 Další přístup k vymezení cestovního ruchu jako systému publikoval Šíp (2000). Podle tohoto autora lze cestovní ruch chápat jako reálný socioekonomický volný systém, jehož základními stavebními prvky jsou subsystém nabídky, subsystém poptávky, subsystém realizační a vazby mezi nimi představující toky turistů, služeb, informací a finančních prostředků. Vazby uvnitř systému cestovního ruchu jsou ovlivňovány na základě aktivace potenciálů cestovního ruchu. Struktura potenciálů je hierarchicky uspořádaná a jejich základní vlastností je komplementarita. Místem, kde dochází ke střetu potenciálů, je trh cestovního ruchu. Potenciály na straně poptávky se vyznačují selektivním charakterem a můžeme je ztotožnit s životní úrovní, kvalitou životního prostředí a úrovní předkládané nabídky. Potenciály na straně nabídky ovlivňují lokalizaci návštěvnosti do konkrétních míst a členíme je na přírodní a společenské atraktivity (primární), sekundární (materiálně-technická základna) a terciální (institucionální zabezpečení). Jiné modely čerpají z geografických poznatků o cestovním ruchu. Zaměřují se na analýzu a hodnocení podmínek vzniku, rozvoje a disperse cestovního ruchu. Příkladem (hojně 1 VÝCHODISKA využitým v této publikaci) může být Mariotův prostorový model cestovního ruchu (1983). Mariot přichází s funkčním přístupem hodnocení podmínek rozvoje cestovního ruchu. V takovém případě je nutné rozlišovat dvě skupiny předpokladů. První se váže na místa lokalizace cestovního ruchu (nabídky) a druhá skupina se realizuje mimo tyto oblasti. Celkově jsou předpoklady cestovního ruchu rozděleny na tři základní skupiny: lokalizační, selektivní a realizační. Zatímco lokalizační předpoklady jsou vyjádřením potenciálu území pro rozvoj cestovního ruchu2 a mají funkci atraktora návštěvníků do destinace, pak selektivní předpoklady působí na míru účasti populace na aktivitách cestovního ruchu. Jde tedy o faktory, které daného jedince vytlačují z místa jeho obvyklého pobytu. Obr. 1-8: Prostorový model podle P. Mariota i t 1 < Pramen: vlastní zpracování Spojení lokalizačních a selektivních předpokladů umožňují předpoklady realizační. Za realizační předpoklady považujeme vybavenost území infrastrukturou cestovního ruchu. Určitou syntézu představuje model cestovního ruchu publikovaný Walterem Freyerem (2011: 47). Tzv. modulární model cestovního ruchu tvoří šest základních modulů: ekonomický (ekonomie a ekonomika, společenský (sociologie), životní prostředí (ekologie), volný čas (leisure science), individuální (psychologie) a politický modul (politologie). Středem modulárního přístupu jsou objekty zkoumání (Freyer, 2011: 46-47): • Vzájemné vztahy lidí v průběhu cestování odlišnými kulturními prostory (rezidenti jako hostitelé, návštěvníci jako hosté); • Vztahy lidí a institucí a naopak - legislativní i nelegislativní podmínky cestování (víza, pasová agenda, zdravotní opatření); • Vzájemné vztahy institucí (poskytovatelé a zprostředkovatelé služeb, ministerstva a jiné orgány veřejné správy); • Objasnění samotné podstaty cestování (filozofie, motivace); • Vytváření možností (např. prostřednictvím hospodářské, sociální politiky a politiky životního prostředí); • Cestování jako důležité specifikum cestovního ruchu, které sjednocuje či propojuje mnohé výše uvedené aspekty cestovního ruchu. Vedle těchto šesti základních modulů je nutné podle Freyera (2011: 48) definovat další. Jako příklady uvádí medicínu, dopravu/mobilitu, architekturu, geografii či právo. 2 Kopšo et al. (1992) mluví o způsobilosti určitého území poskytnout podmínky pro rozvoj cestovního ruchu. 1 VÝCHODISKA Obr. 1-9: Multidisciplinarita cestovního ruchu (podle Freyera) Pramen: Freyer, 2011 1.3 ZDROJE ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU - HISTORICKÝ PŘEHLED 1.3.1 Historie vývoje cestovního ruchu v Evropě Cílem této kapitoly je prezentovat přehled důležitých procesů, typů, struktur a trendů v cestovním ruchu na pozadí historického vývoje. Zabývá se postupně počátečními formami cestování ve starověku a ve středověku. Následně je prostor věnován předchůdci moderního cestovního ruchu, tedy cestování středních vrstev společnosti za vzděláním a kulturou. Dále je stručně popsán boom masového cestovního ruchu na konci 19. století a ještě dynamičtější růst jeho významu od 60. let 20. století. Toto období se vyznačuje novými formami rekreace a v poslední fázi vývoje i výrazným vlivem globalizace. Rané formy cestování a typy cest Cestování motivované poznáním, obchodem, rekreací nebo vzděláním existovalo již ve starověkém světě (Egypt v dobách faraónů, starověké Řecko a Římská říše). Privilegované skupiny obyvatel (zejména šlechta, vzdělanci, obchodníci) podnikaly první cesty pro potěšení, hledání 1 VÝCHODISKA zážitku a relaxaci. Jejich zápisky nám říkají, že navštěvovaly slavné památky a pozůstatky starověké egyptské kultury (např. stupňovité pyramidy v Sakkáře, Sfingy a Velké pyramidy v Gize). Řekové měli podobné tradice - cestovali například do Delf, účastnili se hudebních a sportovních soutěží (první podoby olympijských her), objevuje se nový typ cestování - tzv. výzkumné cesty (např. Herodot, zcestovalý spisovatel se zájmem jak o historii, tak o etnológii, který navštívil Egypt, Severní Afriku, Černé moře, Mezopotámii (Babylon) a Itálii). (Gyr, 2010: 2) Antický Řím dal také impuls k cestování a zvláštní formě prázdnin. Prázdninové cestování začalo nabývat na důležitosti také vlivem rozvoje tehdejší „turistické" infrastruktury (existence sítě cest, které zajišťovaly nejen transport vojáků a zboží, ale také soukromé cesty). V tomto období cestovaly především bohaté vrstvy obyvatelstva, hledající poučení a potěšení. V prvním století n. 1. se začínají objevovat první „cestovní kanceláře", které organizovaly cesty pro jednotlivce i skupiny, poskytovaly informace a zajišťovaly ubytování a jídlo. Zámožní Římané hledali odpočinek v přímořských letoviscích na jihu Itálie nebo trávili čas na egyptských a řeckých plážích. Antický svět neznal pouze „koupací" prázdniny, ale také rozvinul ranou formu letních ozdravných pobytů v budovaných termálních lázních a luxusních venkovských usedlostech navštěvovaných v průběhu letních měsíců. Úpadek Římské říše vedl k postupnému zániku mnoha cest. Cestování se tak stalo obtížnějším, nebezpečnějším a komplikovanějším a díky tomu i intenzita cestování klesla. (Gyr, 2010: 3) Mobilita středověké společnosti byla utvářena svými vlastními formami. Chápání cestování se lišilo dle skupin - zahrnujících obchodníky, studenty, vojáky, poutníky, cestovatele, žebráky a zloděje. Od 12. století vzrostl význam pohybu potulných učenců. Cesty do známých vzdělávacích institucí ve Francii (Paříž, Montpellier), v Anglii (Oxford) a Itálii (Bologna) se staly přirozenou složkou vzdělání. Cestování již nebylo pouze o pouhém přesunu do cílových destinací, ale stalo se prostředkem poznávání světa kolem nás. Tuto změnu lze krátce charakterizovat vyjádřením „i cesta může být cílem". Hlavním znakem těchto cest nebylo pouze vzdělávání, ale také uvolněný život na hraně tehdejších mravů. Cestování bylo v této době vnímáno jako prostředek sebezdokonalování a seberealizace. (Gyr, 2010: 3) Předchůdci moderního cestovního ruchu Uvedené charakteristiky se v průběhu času stále více prohlubovaly. Účel cest zůstával stejný, co se měnilo, byly osoby, které cestovaly. Za účelem vzdělávání už necestovali pouze učenci, ale také mladí šlechticové, kteří podnikali dlouhé cesty (obvykle jeden až tři roky) po hlavních kulturních a vzdělávacích centrech Evropy. Mluvíme o období 16.-18. století, kdy vedle rozšiřování vzdělání bylo hlavním motivem cest získávat a zdokonalovat společenské dovednosti. Nicméně, v průběhu času nabíraly volný čas a zábava na důležitosti. Z Anglie cesty směřovaly například do Francie a Itálie (tzv. Grand Tour, blíže Freyer, 2006:11). Výlety do klasických míst v Itálii představovaly vrchol cesty, ale především byla navštěvována velká města v jiných zemích: Londýn, Paříž, Amsterdam, Madrid, Mnichov, Vídeň a Praha měly značnou přitažlivost. Během cesty mladí šlechtici navštívili královské dvory a šlechtické statky, účastnili se různých akcí a festivalů, s cílem naučit se v praxi ovládat příslušnou etiketu a společenské dovednosti (tanec, jezdectví, znalost jazyků, společensko-ekonomické souvislosti, jednání tváří v tvář, ovládání dobrých mravů). Výběr destinací byl ovlivněn politickými, společenskými a profesními zájmy šlechty, určitou roli hrály také zájmy v oblasti umění a zábavy. Dohlíželo se na to, aby šlechta téměř nepřišla 1 VÝCHODISKA do kontaktu s ostatními třídami společnosti. Jednalo se o specifický způsob dirigismu, který byl založen na dodržování silných společenských norem, byl orientovaný pouze na elitu a měl cíl zachovat pravidla aristokracie. Od 18. do 19. století se účastníky naučných výprav/cest stává i střední třída společnosti, kterou napodobili i významní poetové a filozofové 18. století jako např. Jean-Jacques Rousseau, Charles Baron de Montesquieu, Johann Wolfgang Goethe, Gotthold Ephraim Lessing a mnoho dalších. Všichni cestovali do Itálie nebo Francie a hledali poučení, diskutovali, získávali vědomosti a zahraniční zkušenosti, které následně zpracovali do literárních děl, cestopisných článků a novel (románů). Postupně dochází k zahrnutí i jiných vrstev populace a zkrácení cest. Lidé cestovali vlaky, prozkoumávali krajinu a města, navštěvovali významná místa, která jim nabízela příroda, kultura a umění. Vedle střední vrstvy, která cestovala ze vzdělávacích důvodů, se vyvinula další forma cestovního ruchu orientovaná na kulturu, průmysl a technologie. Tyto cesty se podnikaly za účelem shromažďování informací a byly řízeny profesionálním zájmem a ekonomickou motivací. Podnikatelé cestovali do Francie, Británie a Německa s hlavním cílem naučit se něco 0 technologických procesech a novinkách v průmyslu. Zajímali se o současný vývoj obchodu, zemědělství, průmyslu, technologií a výroby. (Gyr, 2010: 7). V další fázi vývoje (všeobecně je datována od konce 18. století do roku 1850, blíže Freyer, 2006: 10) se „turistické" cestování týkalo stále jen skupinky bohatých šlechticů a skupinky vzdělaných odborníků. Pro ně bylo cestování demonstrativním vyjádřením jejich společenské třídy, která poukazovala na moc, společenské postavení (status), peníze a volný čas. V tomto období docházelo ve větší míře k nahrazování vzdělávacích aspektů cesty motivy zábavy a potěšení. Stejně tak příslušníci vyšší střední třídy (průmyslníci) se snažili napodobovat cestovní chování bohatých šlechticů. V důsledku toho se aristokraté chtěli vyhnout kontaktu se zbohatlou buržoazií, vyhledávali exkluzivnější destinace a lukrativnější zábavu. To je zřejmé ze skutečnosti, že právě oni byli nadšení z nově obnovené „lázeňské" dovolené. Navštěvovali luxusní lázeňská města s nově postavenými kasiny (například Baden-Baden, Karlovy Vary, Vichy nebo 1 Cheltenham). Život zde byl soustředěn zejména na společenské události, bankety, plesy, dostihy, dobrodružství a hazard. Podobně se rozšířila forma dovolených v pobřežních letoviscích (Brighton, Côte dÄzur, Malta, Madeira a Egypt). Počátky moderního cestovního ruchu Zásadní přelom v cestování obyvatelstva přináší průmyslová revoluce. Objev parního stroje a jeho využití nejdříve v lodní, později v železniční dopravě, výrazně zlepšilo pohyblivost turistů. Díky tomu dochází ke zkracování cest, velmi populární se stávají krátkodobé pobyty i jednodenní výlety (např. v roce 1823 vypustilo Švýcarsko svojí první parní loď na Ženevském jezeře). Železnice nebyla postavena prioritně pro podporu cestovního ruchu. Avšak od poloviny 19. století si vzala pohodlí cestujících do vlastních rukou a proto je právem považována za matku moderního masového cestovního ruchu. Jestliže cestování a turistické výlety byly doménou vyšší vrstvy obyvatelstva ještě do poloviny 19. století, pak s rozvojem industrializačních a urbanizačních procesů se vznikající nižší střední a pracující třída postupně stává motorem rozvoje masového cestovního ruchu počínaje kratšími celodenními výlety vlakem a lodí. Prvními takovými účastníky cestovního ruchu 1 VÝCHODISKA byli vzdělanci pracující ve státní sféře, školách, universitách, nebo také spisovatelé, novináři, právníci, malíři. Od roku 1860 se cestovní ruch více zpopularizoval. Cestování se začalo formovat do populárního hnutí. Období, o kterém mluvíme (datované asi od poloviny 19. stol. do počátku první světové války), bylo tedy charakteristické vzestupem kultury cestování střední třídy, její formování, popularizace a diverzifikace. To připravilo prostor pro masový cestovní ruch, kde je možné rozeznat moderní koncepty trávení volného času. Vývoj postupoval periodicky a byl postaven na měnících se sociálních podmínkách a faktorech. Nepochybně nej důležitější změny nezahrnují pouze pokrok v industrializaci, demografické změny, urbanizaci a revoluci v dopravě, ale i zlepšení společenských a pracovních práv, růst reálného příjmu obyvatelstva a následné změny ve spotřebitelské poptávce. Nové přístupy, inovace a řídící mechanismy se objevují čím dál častěji. Příkladem může být fenomén knižních průvodců. První publikace sice vycházely již v 18. století, většího rozmachu ale dosáhly až v století devatenáctém. Co do rozsahu i tržeb dosáhl největšího úspěchu Karl Baedeker (1801-1859) jako „zakladatel"německých průvodců v 19. století. V roce 1827 založil nakladatelství a produkoval řadu průvodců spolehlivého a pečlivě ověřeného obsahu. Jejich standardizovaný formát umožnil čtenáři snadno a rychle najít potřebnou podporu a rady; knihy představovaly určitý způsob předávání informací. „Baedeker" však obsahoval více než informace a doporučení; vydavatel definoval způsob cestování a představoval turistické atrakce, které nejvíce stojí za návštěvu. Návštěva těchto turistických cílů se opravdu brzy stala cestova-telskou povinností. V Anglii podobnou roli sehrálo nakladatelství Johna Murray (1808-1892), které v roce 1836 vydalo tzv. „RedBook" - prvního průvodce Holandskem, Belgií a Porýním. Další inovací cestovního ruchu byly od 40. let 19. století organizované „levné"hromadné zájezdy. Za jejich vynálezce (a zároveň průkopníka komerčního masového cestovního ruchu) je považován Thomas Cook (1808-1892). Od roku 1855 nabízel Cook organizované zájezdy do zahraničí, například v roce 1863 do Švýcarska. Účastnila se jich rozmanitá klientela, od hlav států a šlechty po představitele střední, nižší střední i dělnické třídy. Velkého úspěchu dosáhl Cook s levnými zájezdy s konečnou cenou pro střední třídu, často do zahraničních destinací. Jeho úspěchy podnítily v Evropě (zejména v německy mluvících zemích) zakládání dalších cestovních kanceláří, které si záhy dokázaly vybudovat pozici specializované instituce. Zpřístupnění Alp turistům bylo jedním z dalších důležitých faktorů rozvoje cestovního ruchu v Evropě v 19. století. Předcházelo mu okouzlení přírodou rozvinuté pod vlivem sentimentálního vykreslení hor osvícenstvím a romantismem. To vedlo k utváření skupin lidí (později označovaných za turisty), složených z výzkumníků, šlechticů, umělců, malířů, spisovatelů a dalších členů vzdělané společnosti, stejně jako čím dál mobilnější střední třídy. Průkopníky byli nadšení britští horolezci, kteří vyhledávali exkluzivní sportovní zážitky (hlavně zdolávání horských vrcholů ve Švýcarsku). Svojí trvalou přítomností podpořili rozvoj modernější infrastruktury cestovního ruchu (například výstavba hotelů, horských chat, horských železnic, atd.), stejně jako napomohli přenosu kulturních prvků. V těchto procesech hrály stále důležitější roli horolezecká sdružení založená po celé Evropě (hlavně v Anglii, Rakousku, Německu a Itálii). Horolezecké asociace brzy získaly popularitu, vydávaly klubové zprávy, ročenky a ces-tovatelské průvodce, počet členů výrazně rostl. Trend se stále více rozšiřoval mezi nižší společenské třídy, na přelomu století dokonce pohltil např. proletárskou turistickou asociaci Na-turfreunde („Přátelé přírody" - Vídeň, 1895). Tento raný celospolečenský cestovní ruch, byl 1 VÝCHODISKA charakteristický novým kolektivním étosem v kombinaci s nekomerčními prvky, které jsou vnímány jako předchůdci „měkkého cestovního ruchu". Jednalo se např. o pocit společenské sounáležitosti, vnímání významu životního prostředí a pochopení pro místní obyvatelstvo, venkov a kulturní bohatství (Gyr, 2010: 10). Přelom 19. a 20. století je obdobím růstu, v němž se například mezi lety 1871 a 1913 počet uskutečněných pobytů v hotelech či jiných formách rekreačního ubytování v Německu zvýšil o více než 400 %. Vedle vyšší střední třídy začala brzy i celá střední třída cestovat do nově otevřených přímořských letovisek na pobřeží Severního a Baltského moře, stejně jako do lázní, klimatických (zdravotních) středisek a center hazardu (vzor lze nalézt u britské společnosti). Ztráta jejich dřívější exkluzivity a posun směrem k zábavě a rozptýlení znamenal zvýšení sociální dostupnosti, s výjimkou nových lyžařských středisek, která si do počátku 20. století stále udržovala exklusivní klientelu (Gyr, 2010: 12). Rozvoj moderního cestovního ruchu Rozvoj cestovního ruchu v 20. století můžeme rozdělit do dvou etap. První fázi lze vymezit obdobím mezi lety 1915 a 1945. Je to období, kdy se ve společnosti konstituuje a rozvíjí právo na odpočinek. První pokusy se sice objevily ještě na přelomu století (Německo, Rakousko), nicméně většina evropských zemí neměla před rokem 1900 přesný zákon o dovolené. Právo na odpočinek se od šlechty, profesí střední třídy a vysoce postavených byrokratů postupně rozšířilo k podnikatelům, obchodníkům, středně postaveným byrokratům, úředníkům a učitelům. Fakticky zákonem zaručená dovolená byla nejdříve přiznávána státním zaměstnancům. U ostatních byla dovolená až do první světové války výjimkou. Podobný vývoj se odehrál ve Švýcarsku - dovolené pro státní úředníky federální správy byly uzákoněny v roce 1923. V průmyslu byl nárok na dovolenou zaveden mnohem později. Toto období je také typické rozvojem využívání tzv. letních sídel (způsob dovolené, který se vztahoval i na rodiny s dětmi). Pojem letní sídlo označoval termín (použitý novodobě poprvé v roce 1836) pro způsob dovolené střední třídy, jejíž představitelé hledali v létě odpočinek na venkově jakožto alternativu mořského pobřeží. Letní sídlo může být taktéž chápáno „...jako série jednodenních výletů opakovaných po dobu několika týdnů, během kterých vyměníme bydlení v jednoduchém domě nebo pokoji v centru města za bydlení uprostřed venkovské krajiny, často vzdálené jen pár hodin od bydliště. Slouží především zbytku rodiny, zejména dětem, které se neúčastní nákladných obchodních nebo společenských akcí." (Gyr, 2010: 12). Kategorii letní sídlo nalezneme i v nabídce českých turistických průvodců po roce 1920 (vlastnili je především příslušníci vyšších sociálních vrstev, resp. si je pronajímali na dovolenou). Přítomnost lidí v letních sídlech ovlivnila často výstavbu další turistické infrastruktury, např. označení pěších tras a výstavbu penzionů, lesních restaurací, rozhleden a příležitostí k rekreaci (zejména v Německu, Švýcarsku, Rakousku, ale i v Československé republice). Mezi lety 1933 a 1939 se objevil nový impuls pro další růst objemu cestování a dovolené zaměřený na masy. Tento vývoj přesáhl kdysi tradiční povahu cestování jako výsady střední třídy tím, že vedl ke vzniku sociálního cestovního ruchu. Ten se vyznačoval státní organizací dovolené a rekreace (především v Německu). Podobný vývoj následoval po druhé světové válce v mnoha evropských socialistických zemích (například v Československu, Bulharsku, NDR, v Sovětském svazu). Tato státní intervence přispěla k rozvoji masového cestovního ruchu a do jisté míry k jeho demokratizaci byť na úkor širokých mas a ve prospěch tehdejších vládnoucích systémů. 1 VÝCHODISKA Druhá fáze zahrnuje vývoj v oblasti cestovního ruchu v poválečném období až do současnosti. Jde jednoznačně o vrchol cestovního ruchu, označovaný často v německé odborné literatuře fází „praxe a konsolidace" (Gyr, 2010: 16). Tato označení se vztahuje k období, v němž probíhal rozvoj a renovace infrastruktury a dovolené se staly běžnou formou rekreace. V posledních několika desetiletích se cestovní ruch stal významnou součástí globální ekonomiky a je jednou z určujících charakteristik moderních zemí. Cestovní ruch překračuje hranice prostorové, časové, sociální a kulturní dimenze našeho světa. Tyto oblasti jsou jeho společným jmenovatelem. Panuje shoda na tom, že obrovská konjunktura v poválečném období byla spojena s hospodářským růstem, technologickým pokrokem, s nárůstem fondu volného času (v důsledku zkracování pracovní doby), s vysokou úrovní konkurence a s vytvářením nových destinaci a stylů cestování. Zvýšení rekreační mobility širokých vrstev společnosti je třeba vnímat v tomto kontextu. Tento rozvoj měl řadu důsledků, včetně rostoucí inflace, urbanizace, bezprecedentní výstavby dopravních a komunikačních sítí. Opravdový masový rozvoj cestovního ruchu začal v 60. letech 20. století. Trh a subjekty na trhu pod tlakem konkurenčního prostředí v tomto období přinášely neustálé inovace nabídky cestovního ruchu. Dovolená se stále relativně zlevňovala. Významnou roli v těchto procesech sehrály cestovní kanceláře a touroperátoři. V tomto segmentu se neuplatňovaly pouze specializované cestovní agentury a turistické organizace, ale také obchodní řetězce (Neckermann) či vydavatelství (Thomson), které začaly nově nabízet zájezdy s doplňkovými službami. Silný podnět rozvoji cestovního ruchu poskytly nové pohodlné a rychlé formy dopravy (zejména automobilová a letecká doprava). Charterové lety přinesly další zlevnění dovolené a zlepšily dostupnost mnoha zahraničních destinací. Nabídka nejdříve směřovala do sousedních zemí a poté do vzdálenějších destinací. Asi od roku 1970 tvořily jednoznačnou většinu cest cesty do zahraničí. Tento trend směrem k zahraničním dovoleným poslední dobou vzrostl ještě více (počet mladistvých a dospělých, kteří podniknou zahraniční dovolenou, vzrostl mezi lety 1950 a 1990 ve většině evropských zemí více než třikrát). Nicméně při interpretaci uvedených trendů, je nutné rozlišit mezi odlišnými úrovněmi intenzity v různých zemích Evropy. Aby se tak stalo, je nutné se podívat na frekvenci, druhy dopravy, trendy a destinace, stejně jako na nesčetné statistiky a studie trhu a výsledky, které charakterizují sociální či kulturní cestovatelské chování. Například v polovině 70. let 20. století 70-80 % dospělé populace ve Skandinávii jelo na dovolenou, zatímco v Británii, Nizozemí a Švýcarsku byl tento podíl kolem 60 % a v Itálii jen okolo 25 % (Gyr, 2010: 20). Kvantitativní i kvalitativní nárůst cestovního ruchu, spojený s rozsáhlou turistickou dopravou, souvisel (byl ovlivněn) také s novou sociálně-strukturální expanzí (zejména v 90. letech minulého století). Dovolená a cestování se staly přístupné stále širším vrstvám obyvatelstva, nejen tradičním (bohatším) turistům, tedy státním zaměstnancům, úředníkům, pracovníkům, absolventům a městským zaměstnancům, kteří mají mnohé benefity. Venkovské obyvatelstvo a sociální skupiny vymezené podle věku a pohlaví (ženy, svobodní, důchodci) využívají cestovní ruch v míře jejich různých požadavků. To navazuje na centrální charakteristiku moderního cestovního ruchu, totiž na diverzifikaci a specializaci v důsledku globalizace. 1 VÝCHODISKA 1.3.2 Historie vývoje cestovního ruchu v ČR Období do roku 1918 Hovoříme-li o historii cestovního ruchu v České republice, můžeme bez velkých chyb začít u data založení Klubu českých turistů v roce 1888. Důvodem k založení českého turistického spolku v rámci Rakouska-Uherska bylo více, k těm nej významnějším lze řadit zejména rozmach národní myšlenky a snah k posile cestovního ruchu a jeho propagace za hranicemi, k utužování styků se slovanskými zeměmi a v neposlední řadě (a možná nej důležitější z hlediska vlastní podpory rozvoje cestovního ruchu) k pořádání výletů a přednášek (první přímý propagační prostředek), vzbuzování zájmů o cestování, vydávání vlastního časopisu, turistických průvodců a map, postupné budování nezbytné infrastruktury pro cestovní ruch jako jsou ubytovací zařízení - v té době zejména chaty, noclehárny a útulny, budování a značení turistických cest a tras, aj. (Vystoupil, Šauer et al., 2011: 22). „Předválečný růst naší turistiky byl růstem stromu vysoko na horách. Zatímco v té době angličtí lordi a studenti kolejí a universit svobodně plnili svou turistiku a cestování sportem, lovem, tábořením, dobýváním alpských vrcholů, cestami po vodě sladké i slané, zatímco Němci, Francouzi a Italové svobodně a rychle tvořili tradici vysokohorské turistiky v Alpách a tradici cestování za kulturami minulými i současnými v celém světě, zůstali jsme my odkázáni na své malé území, neboť jsme nebyli bohatí a nejezdili proto daleko. A naše předválečná tradice byla důsledkem poměrů; vznikla turistika, jež kladla větší důraz na nespočetné krásy naší vlasti a historický význam našich krajů, méně na význam pobytu v přírodě. Naše turistická praxe se tvořila jen mimochodem. Tato účelová a esteticky podložená turistika, se současnými snahami o největší zpřístupnění a propagaci objevovaných přírodních krás tvořila náš turistický program dlouhou řadu let i po světové válce." (KČST, 1938: 10-11.) Vývoj organizační struktury Klubu českých turistů v letech 1888-1918 začal založením ústředí jako spolku s působností v Čechách v roce 1888 a postupně zakládáním samostatných odborů (jako právnických osob), s pozdějším rozšířením činnosti Klubu na Moravu a Slezsko. Činnost a aktivity Klubu v rakouském režimu byly z tehdejších politických důvodů značně omezené (šíření slovanské národní myšlenky), podobně prvotní činnost, jakou bylo značkování turistických cest (naprostá většina soukromých majetků, zejm. lesních pozemků), podobně vzbuzování zájmu o turistiku naráželo na neporozumění pro zájmy o rekreaci a sociální rozvoj (neexistovala osmihodinová pracovní doba, nebylo nedělního klidu, v novinách ještě nebyly např. sloupce a rubriky pro turistické zprávy a propagaci). Ve světle těchto souvislostí bylo významným počinem Klubu vydávání vlastního „Časopisu turistů" od roku 1889 (jeden z nejstarších časopisů o cestovním ruchu v Evropě). Za vrchol činnosti Klubu v době před založením samostatného státu bylo pokládáno zejména budování rozhleden a turistických chat, resp. budování prvních turistických stezek. Období 1918-1948 Vznik samostatného československého státu v roce 1918 otevřel cestovnímu ruchu u nás zcela nové obzory. Obrovsky se zvýšila chuť obyvatelstva k poznání a cestování. Rozvoj cestovního ruchu lze do značné míry ztotožnit s programem a úkoly největší turistické organizace u nás, Klubu československých turistů. Ve stručnosti lze úkoly tehdejšího programu, realizovaného vletech 1918-1938, sumarizovat následovně: značkování, stavba turistických cest a stezek, ubytování v chatách a noclehárnách, krasová bádání a zpřístupňování jeskyň, zřizování stanic 1 VÝCHODISKA KČST, podpora zvyšování úrovně hostinství, budování různých zařízení rekreačních, zdokonalování dopravních spojů, činnost vydavatelská a nakladatelská, propagační a tisková (vydávání průvodců, map, časopisů), podpora cestování mládeže, péče, ochrana a udržování památek, významných pro cestovní ruch, bezpečnost a první pomoc v horách. Budování statistické základny o cestovním ruchu Statistická data o cestovním ruchu v nově vzniklém Československu v roce 1918 vznikala postupně. V roce 1919 byl zřízen Státní úřad statistický a první relevantní statistická data o cestovním ruchu vznikala dalších několik let. Jako první informační zdroj o ubytovacích zařízeních v Československu byl v roce 1921 vydán Ministerstvem průmyslu, obchodu a živností „Státní adresář hotelů v Republice Československé"3. Adresář za jednotlivé tehdejší obce Čech (1012 obcí), Moravy (512), Slezska (104), Slovenska (265) a Podkarpatské Rusi (25 obcí) uvádí hotely, turistické hotely, hostince, resp. zájezdní hostince, a to s velkou podrobností údajů (adresa zařízení a jeho dopravní poloha, majitel či pronajímatel, počty pokojů a lůžek včetně ceny za ubytování). První relevantní data publikovaná ve 3. svazku Statistické příručky Republiky Československé z roku 1927 uváděla ucelenější data za léta 1925, 1926 a 1927 o „cizineckém ruchu" u nás. Publikovaná data o domácím a cizineckém ruchu pocházela z šetření policejního ředitelství pražského (data o Praze), z ostatního území pak data z šetření zemských politických správ pro Čechy, Moravu a Slezsko, posléze data o návštěvnosti soukromých a státních lázní z věstníků tehdejšího Ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, resp. dotazy u jednotlivých míst lázeňských (Vystoupil, Šauer et al., 2011: 26). Jestliže tehdejší hodnocení považovala cizinecký ruch za významný, pak domácí cestovní ruch byl ještě významnější. Podle statistik z roku 1937 navštívilo různá místa v Československé republice téměř 3,8 mil. našich turistů, s průměrnou délkou pobytu 4 dny. Největší podíl turistů byl v Čechách - 44 % (z toho v Praze 14 %), dále v zemi Moravskoslezské - 25 %, na Slovensku - 13 %, na Podkarpatské Rusi necelá 2 % turistů. Naše lázně navštívilo téměř 16 % turistů. Období 1948-1989 Únorem 1948 a následnou změnou společensko-politických poměrů se zcela zásadně změnily podmínky rozvoje cestovního ruchu a následně také jeho formy a druhy u nás. Cestovní ruch se 40 let přestal rozvíjet jako „svobodomyslná" podnikatelská činnost na jedné straně, na straně druhé byla výrazně omezena ve stejném smyslu „svobodomyslnost" rozvoje turistické poptávky. Prvním negativním faktorem v rozvoji cestovního ruchu bylo výrazné omezení svobodného cestování do zahraničí. Uzavření „západních" hranic znamenalo nejen „povinnou" orientaci cestování našich obyvatel do sousedních „socialistických" zemí, ale předurčilo i „masový" a konzumní charakter v turistické nabídce pro naše obyvatelstvo, i když pochopitelně zůstala orientace na klasické přírodní a kulturně historické atraktivity a cíle. V těchto souvislostech lze v domácím cestovním ruchu vymezit několik základních tendencí a trendů v rozvoji „socialisticky" orientovaného cestovního ruchu. • Padesátá léta znamenala celkový úpadek domácího i zahraničního cestovního ruchu, a to nejen z ekonomických, ale především z politických důvodů. Prvním významným omezujícím krokem byly znárodňovací dekrety pro soukromý sektor cestovního ruchu 3 Zákonem ze dne 4. pros. 1919 č. 649 Sb. uloženo bylo ministerstvu obchodu zříditi hotelový instruk-torát a vydávati Státní adresář hotelů. 1 VÝCHODISKA z předválečného Československa. Po roce 1948 byly postupně znárodňovány majetky nej-větších soukromých podnikatelských subjektů (zejm. hotely, lázeňská zařízení, restauranty, zábavní zařízení), vyhlášením socialistického zdravotnictví v r. 1955 došlo prakticky ke zrušení a znárodnění soukromého lázeňského sektoru, jednoho z nej důležitějších segmentů cestovního ruchu u nás, apod. V tomto kontextu došlo i ke zrušení jednoho z nej-důležitějších činitelů a organizátorů cestovního ruchu - Klubu československých turistů (včetně znárodnění jeho rozsáhlé turistické infrastruktury). Podobně se výrazně změnila geografické struktura zahraniční návštěvnosti na jedné straně a zahraniční destinace našich turistů na straně druhé při výrazném omezení jejich počtů i celkové intenzity cestování na našem území. • Koncem 50. let minulého století se objevila první „socialistická" forma tzv. masové rekreace pracujících, označovaná a vedená v české statistice jako tzv. „vázaný" cestovní ruch a rekreace, a to nejdříve v podobě „výběrové rekreace ROH", organizované jeho ústřední radou (ÚRO). Podniková a výběrová rekreace ROH měla ve struktuře domácího cestovního ruchu v socialistické České republice významné místo. Například na ubytovací kapacitě celého sektoru cestovního ruchu se v roce 1985 podílela téměř 203 tis. lůžky - kolem 57 % (Vystoupil, 1988: 217-218). Nej významnějším problémem podnikové rekreace, kromě cenového pokřivení rekreační nabídky, byla po celá „socialistická" léta především nízká úroveň využití tohoto mohutného rekreačního potenciálu (dlouhodobě jen kolem 22 % využití). • Šedesátá (zejména jejich druhá polovina) a sedmdesátá léta minulého století byla obdobím kvantitativního rozvoje masové rekreace a „sociálních" forem cestovního ruchu obyvatelstva u nás. Došlo k intenzivnímu rozvoji letní rekreace u vodních nádrží, na významných rybnících a rekreačních řekách. Výstavbu u těchto vodních rekreačních zdrojů představovaly především objekty podnikové rekreace a objekty individuální rekreace (chaty). Z objektů tehdejšího „volného" cestovního ruchu šlo především o kempinky, chatové osady a tábořiště. Kvalitnější hotelová báze většinou chyběla, docházelo často jen k rekonstrukci starších zařízení. • Postupný „kvantitativní1 rozvoj rekreace a cestovního ruchu v 60. a 70. letech minulého století směřoval také do našich horských oblastí. Kromě již existujících tradičních horských rekreačních a turistických středisek vznikala v šedesátých a zejména v sedmdesátých letech střediska nová, a to v Beskydách, Jeseníkách, Bílých Karpatech, na Šumavě a na Vysočině. Podobně jako u vody směřovala do hor výstavba podnikových rekreačních zařízení, začala také transformace volného obytného fondu na „oblíbené" chalupy (zejména zájem velkoměstského obyvatelstva), kvalitnější hotelová ubytovací zařízení se příliš nestavěla (s výjimkou Krkonoš). • Nepříliš příznivá situace v rozvoji cestovního ruchu v šedesátých a sedmdesátých letech se odrážela také v turisticky atraktivnějších městech a ve většině našich lázní. Modernější konkurenceschopná nicméně „panelová" hotelová zařízení se stavěla povětšinou jen v našich velkoměstech a vybraných krajských a okresních městech. • Trendy sedmdesátých let pokračovaly i v letech osmdesátých. S rozvojem podpory podnikové a odborářské rekreace se zvyšovala domácí návštěvnost všech našich turisticky atraktivních horských oblastí, kam směřovala rovněž výstavba základní a doprovodné infrastruktury. Období po roce 1990 Zásadní demokratizace politických poměrů po roce 1989 znamenala i zásadní změny ve vývoji a organizaci cestovního ruchu v ČR. První krok změn zahájil v roce 1991 zákon o „malé" 1 VÝCHODISKA privatizaci, kterým byla postupně navrácena znárodněná zařízení především základní infrastruktury cestovního ruchu do rukou původních podnikatelských subjektů - fyzických osob (drobní a střední podnikatelé), tedy povětšinou menší ubytovací, pohostinská a restaurační zařízení, byť v značně zanedbaném stavu. Tento proces trval více jak 15 let, tedy zhruba do roku 2006. Lze odhadovat, že z více než 4000 ubytovacích zařízení v ČR s kapacitou 156 tis. lůžek v sektoru tehdejšího volného cestovního ruchu (v roce 1987) se navrátila fyzickým osobám asi V2 těchto zařízení (z pohledu lůžkových kapacit však jen asi 20 %), zhruba desetina obcím a městům, ostatní zařízení pak byla transformována na soukromá v rámci velké privatizace (kolem 40 % ubytovacích zařízení, ovšem s lůžkovou kapacitou větší než 70 %). Navazující „velká" privatizace v období let 1993-2000 znamenala zásadní změnu majitelských poměrů především u významnějších zařízení základní a doprovodné infrastruktury cestovního ruchu (hotely, lázeňská zařízení, zařízení podnikové a výběrové rekreace ROH, vybraná sportovně-rekreační infrastruktura, cestovní kanceláře aj.). Tento významný potenciál privatizovaly především již vzniklé a vznikající soukromé podnikatelské subjekty na jedné straně (asi 85 %), nemalý majetek připadl také obcím (především městům). Lze odhadovat, že např. z 200 tis. lůžek v zařízeních podnikové a výběrové rekreace ROH přešlo do „normálního" privátního sektoru téměř 80 %, 10 % zůstalo dodnes v majetku našich odborů a dalších 10 % skončilo likvidací. Podobně se privatizovala naprostá většina lázeňských zařízení, a to nejen samotná lázeňské péče ale i více než 30 tis. lázeňských lůžek, dnes započítávaných do sektoru cestovního ruchu. Další významná změna se týkala poptávky v cestovním ruchu u nás. Otevření hranic zcela zásadně změnilo geopolitickou orientaci jak v zahraničním pasivním tak i v aktivním cestovním ruchu. Jestliže např. v polovině 80. let směřovalo zhruba 20 mil. účastí našich obyvatel ke krátkodobým i pobytovým rekreačním a turistickým cestám do tehdejších socialistických zemí a další 1 mil. účastí obyvatel na „západ" (z toho však asi 600 tis. formou služebních cest), pak v současnosti je situace zcela opačná. Zcela zásadně se ve sledovaném období v ČR změnilo bývalé direktivní řízení a organizace rozvoje cestovního ruchu na moderní demokratické, ať již na centrální, krajské či lokální úrovni. Na tomto místě lze uvést nové nástroje a nositele politiky cestovního ruchu u nás jako např. státní a krajské politiky, koncepce a programy rozvoje cestovního ruchu, včetně alokace významných finančních prostředků (po vstupu ČR do EU), organizace a činnost turistických regionů a oblastí, znovuzakládání turistických spolků a organizací na národní, regionální a lokální úrovni, nová role měst a obcí v podpoře cestovního ruchu, moderní výuka cestovního ruchu na vysokých a středních školách (zejm. managementu a marketingu). Po roce 1989 zaznamenaly v sektoru cestovního ruchu asi největší boom cestovní kanceláře, a to ve svých nejrůznějších podobách. Jestliže koncem roku 1989 existovalo u nás 11 státních a „družstevních" cestovních kanceláří, pak v roce 1995 jich bylo evidováno téměř 1 200, v současnosti je jich podle údajů ČSÚ asi 900, z toho však jen pouze 10-15 významnějších tourope-rátorů. Podobný trend zaznamenaly také informace pro turisty, zejména zakládáním a činností turistických informačních center (TIC), kterých je v současnosti již více než 400 ve významnějších střediscích cestovního ruchu. Těmito zásadními kroky se Česká republika navrátila k „normálním" poměrům panujícím v evropském cestovním ruchu kontinuitne více než 100 let. 1 VÝCHODISKA LITERATURA Cohen, E. (1979). Rethinking the Sociology of Tourism. Annals of Tourism Research, vol. 6, č. 1, Elsevier Science, Orlando, s. 18-35. DOI: 10.1016/0160-7383(79)90092-6 Bieger, T (2004). Tourismuslehre - Ein Grundriss. Bern: Haupt. ISBN 3-8252-2536-4. Brent Ritchie, J. R., Sheehan L. R., Timur, S. (2008). Tourism Sciences or Tourism Studies? Implications for the Design and Content of Tourism Programming, Téoros (Online). Převzato 14. srpna 2014 z http://teo-ros.revues.org/1621 Cooper, Ch. (2003). Classic Reviews in Tourism (Ed. By Chris Cooper). Channel View Publications. ISBN 1-853150-44-X Dann, G., Cohen, E. (1991). Sociology and Tourism. Annals of Tourism Research, vol. 18, s. 155-169. DOI: 10.1016/0160-7383(91)90045-D Dumazedier, J. (1967). Toward a society of leisure. New York: Free Press. Freyer, W. (2006). Tourismus: Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. Oldenbourg Verlag. Freyer, W. (2011). Tourismus: Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. (10., überarbeitete und aktualisierte Aufl., xvii, 578 s.) München: Oldenbourg. Gúčik, M. (2010). Cestovný ruch: úvod do štúdia. 1. vyd. Banská Bystrica: DALI-BB pre Slovak-Swiss Tourism, 307 s. ISBN 978-80-89090-80-8. Gyr, U. (2010). The History of Tourism: Structures on the Path to Modernity. In: Europäische Geschichte Online (EGO), Mainz. Hall, M. C. & Page, S. J. (2006). The Geography of Tourism and Recreation: Environment, place and space. Routledge. Jafari, J. & Brent Ritchie, J. R. (1981). Toward a framework for tourism education: Problems and prospects. Annals of Tourism Research, 8(1), 13-34. Kaspar, C. (1995). Základy cestovného ruchu: príspevok... k teórii a praxi cestovného ruchu. Ekonomická fakulta UMB, Banská Bystrica KČST (1938). 50 let Klubu československých turistů 1888-1938. Praha: KČST Kopšo, E. (1992). Geografia cestovného ruchu. (1. vyd., 327 s.) Bratislava: Slov. pedagog, nakl. Kotíková, H. (2002). Cestovní ruch a volný čas. In: Volný čas a jeho současné problémy: sborník příspěvků přednesených na vědeckém symposiu v Olomouci, ve dnech 20. a 21. května 2002. Hodaň, Bohuslav. Olomouc: Hanex. ISBN 80-85783-37-1. Kuhn, T. S. (1970). The structure of scientific revolutions, 2. Leiper, N. (1981). Towards a cohesive curriculum tourism: The case for a distinct discipline. Annals of tourism Research, 8(1), 69-84. Malá, V. (2002). Základy cestovního ruchu. VŠE, Praha Mariot, P. (1983). Geografia cestovného ruchu. Bratislava: Veda 1983,1. vyd. 249 s. Matějova, E. (2012). Směry výzkumy geografie cestovního ruchu. ESF MU (bakalářská práce, vedoucí M. Sauer) Page, S. J. & Connell, J. (2009). Tourism a modem synthesis, third edition. Andover: South-Western Cengae Learning Petrů, Z. (1999). Základy ekonomiky cestovního ruchu, 1. vyd. Praha: Idea servis, 107 s. ISBN 80-859-7029-5. Pompl, W. (1997). Beschaffungsmanagement. (2., aktualisierte und erw. Aufl.) S. 1.: [s. n.]. Šafr, J., Patočková, V. (2010). Trávení volného času v ČR ve srovnání s evropskými zeměmi. Naše společnost: časopis Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. roč. 8, č. 2. Převzato 2. 5. 2013 z http://cwm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a4016/ fll/100122s_Nase%20spolecnost%202010_2.pdf Šíp, J. (2000). Problémy cestovního ruchu na příkladu okresu Tábor. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy (disertační práce) Šíp, J., Klufová, R. (2003). Vybrané přístupy ke studiu problematiky cestovního ruchu. In Hasman, M., Říha, J., Šittler, E., Dvořák, V. (eds.): „Cestovní ruch v České republice - problémy a možnosti jejich řešení, svazek 1". Tábor: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta, s. 294-300. 1 VÝCHODISKA UNWTO (1995). Concepts, definitions and classifications for tourism statistics. Technical manual no. 1. Vystoupil, J et. al (2006). Základy cestovního ruchu. Distanční studijní opora. ESF MU. Brno. ISBN 8021042052 Vystoupil, J. (1988). Rozvoj cestovního ruchu a rekreace v ČSSR a jeho územní organizace. Sborník CSGS, 93(3), 210-230. Vystoupil, J. (2007). Geografické problémy cestovního ruchu. Bratislava, PrF UK. Vystoupil, J., Sauer, M., et al. (2011). Geografie cestovního ruchu České republiky. Aleš Čeněk. Zelenka, J., Pásková, M. (2002). Výkladový slovní cestovního ruchu, 1 vyd. Praha: Linde Praha. ISBN 80-239-0152-4 Zelenka, J., Pásková, M. (2012). Výkladový slovní cestovního ruchu, 2 vyd. Praha: Linde Praha. ISBN 978-80-7201-880-2 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU 2 poptávka cestovního ruchu 2.1 DEFINICE POPTÁVKY CESTOVNÍHO RUCHU Na poptávku cestovního ruchu se lze dívat z různých hledisek. Úhel pohledu většinou určuje účel zkoumání poptávky a oborová specializace jedince, který poptávku studuje. Proto se také nesetkáváme s univerzální definicí poptávky, i když ekonomické vymezení převažuje. Důvodem je samotný koncept poptávky, který má svůj původ právě v ekonomii. Přesto, vedle ekonomického vymezení poptávky cestovního ruchu se můžeme setkat s psychologickou či geografickou definicí poptávky. Podle Palatkové a Zichové (2011) je možné z hlediska ekonomické teorie poptávku charakterizovat jako celkové množství zboží a služeb (statků), které všichni spotřebitelé chtějí koupit za konkrétní cenu. Poptávka cestovního ruchu je podle Dwyera, L., Forsytha, P. & Dwyera, W. (2010) vztažena k ochotě a schopnosti spotřebitelů nakupovat různé množství produktu cestovního ruchu za různé ceny v průběhu jakéhokoliv časového období. Naproti tomu psychologové sledují poptávku cestovního ruchu přes filtr motivací a chování návštěvníků v destinacích (Cooper et al., 2008). V tomto případě jsou předmětem studia podněty, které vyvolávají touhu cestovat a dále vzorce chování účastníků cestovního ruchu. Geografové se zase zaměřují na prostorovou distribuci poptávky a na identifikaci faktorů, které tuto distribuci ovlivňují. Poptávka cestovního ruchu může být kategorizována podle ochoty a schopnosti populace účastnit se aktivit v cestovním ruchu. Z tohoto hlediska mluvíme o třech typech poptávky (Cooper et al., 2008): tzv. efektivní/současné poptávce, potlačené poptávce a nulové poptávce. Efektivní poptávkou se rozumí aktuální počet účastníků cestovního ruchu, tedy těch, kteří jsou v destinaci či na cestě do a z destinace. S takto vyjádřenou poptávkou se setkáváme nejčastěji. Pokud obecně hovoříme o poptávce, máme většinou implicitně na mysli tento typ poptávky. Dalším typem poptávky je tzv. potlačená poptávka. Ta zahrnuje část populace, která z nějakého důvodu nemůže cestovat. Můžeme rozlišit dva podtypy potlačené poptávky. Prvním podtypem je potenciální poptávka. V tomto případě existuje touha vycestovat, nicméně na straně subjektu cestovního ruchu (potenciálního návštěvníka) se vyskytují překážky, které realizaci cesty neumožňují (např. ekonomická situace v domácnosti, zdravotní stav, péče o děti, atd.) Odstraněním bariér se potlačená poptávka stává poptávkou efektivní. Druhým podtypem potlačené poptávky je odložená poptávka. Zde jsou příčiny neuskutečnění cesty na straně nabídky (obsazenost hotelů, počasí, přírodní katastrofy, apod.) Přehled důvodů neuskutečnění cesty a jejich zastoupení v německé populaci přináší následující tabulka. V každé společnosti se vyskytuje část populace, která nechce cestovat či není schopna cestovat (vliv věku). Tito lidé se rozhodli, že svůj čas a peníze investují do jiných statků, než jsou služby cestovního ruchu. Pro tento segment populace se používá označení nulová či žádná poptávka (no demand). 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 2-1: Motivy necestování Otázka: „Proč jste nebyli v minulém roce (2004) na dovolené?" RA 2005 Občas cestují Pravidelně cestují N= 1974 (možnost multiple-choice odpovědí, údaje v %) Necestují V místě bydliště a okolí je dostatek možností k odpočinku a rekreaci 7,1 6,9 7,2 Osobní důvody 54,6 54,8 54,5 zdravotní 24,3 26,0 22,5 způsobené věkem 12,2 17,0 7,3 kvůli dětem 5,2 4,4 6,1 (domácí) zvířata 6,6 8,8 4,3 domácí práce/rekonstrukce/stěhování 7,8 6,2 9,4 jiné rodinné důvody 16,5 14,8 18,3 příliš mnoho práce 12,2 11,4 13,1 Finanční důvody 52,5 57,1 47,7 nedostatek financí 49,1 53,7 44,3 nejistota v podnikání 7,7 7,8 7,5 nejistota zaměstnání/strach ze ztráty práce 4,8 4,8 4,7 nezaměstnanost 7,1 8,7 5,4 neklidná politická situace v místě dovolené/oba- 1,3 1,2 1,5 vy z teroristického útoku preferuji kratší dovolené (2-4 dny) 9,2 7,6 10,8 šetřím peníze na větší cestu/více cest 3,3 2,2 4,5 peníze a čas raději utratím za jiné věci než cestování 9,0 10,7 7,3 již jsem hodně cestoval 1,6 1,7 1,5 jiné důvody 6,4 6,7 6,1 bez odpovědi 1,2 1,0 1,5 Pramen: Reisenanalyse, 2005, vlastní dopočty (in Preyer, 2011) 2.1.1 Faktory ovlivňující poptávku cestovního ruchu Na faktory ovlivňující velikost a strukturu poptávky se můžeme dívat z různých úhlů pohledu. Jinak budou k této otázce přistupovat ekonomové, jinak sociologové či geografové. Určitou syntézu možných hledisek přináší Freyer (2011: 68), který definuje šest základních oblastí ovlivňujících poptávku cestovního ruchu (viz Obr. 2-1). Jsou to: motivace jedinců, společnost, životní prostředí, hospodářství, nabídka a stát. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 2-1: Faktory ovlivňující poptávku cestovního ruchu Společnost • Hodnoty a normy • Společenský pořádek • Struktura společnosti • Trávení volného času • Mobilita Životní prostředí • Klima • Krajina • Ekologie • Urbanizace • Sousedství Jednotlivec • Instinkt cestovatele? • Základní potřeba? • Zvědavost, badatelství • Samota, kontakt • Potěšení, aktivita • Odpočinek, regenerace • Obchod • Komunikace Poptávka po • ubytování • stravování • dopravě • zprostředkování služeb • průvodcovských službách • doplňkových produktech^ poskytovaných službách Hospodářství • Obecný vývoj trhů • Chování trhů • Příjmová situace • Přerozdělování • Ceny a směnné kurzy • Trh práce a výrobní podmínky Dopravní náklady Stát • Legislatívni prostredí • Devízové, pasové a čelní predpisy • Politické pomery Nabídka • Plnění, produkce • Cena • Odbyt • Reklama Pramen: Freyer, 2011 Vedie tohoto členění se lze na faktory poptávky cestovního ruchu dívat i z jiného pohledu. Pa-latková a Zichová (2011) rozlišují mezi faktory motivujícími k účasti na poptávce cestovního ruchu a faktory limitujícími. Motivaci potom ovlivňují sociokulturní, individuální a vnější podněty a vlivy (viz Obr. 2-2). Omezení na straně poptávky jsou dána jak poptávající stranou (příjem, volný čas, zdravotní stav), tak stranou nabídky (cena produktu, propagace, atd.). V dalším textu však vyjdeme z členění podle Freyera a vybrané vlivy si zevrubně rozebereme. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 2-2: Faktory ovlivňující formování poptávky SOCIO KULTURNÍ • Kultura • Referenční skupiny • Třídy individuálni • Životní styl • Životní hodnoty • Zkušenosti • (osobnost) MOTIVUJÍCÍ FAKTORY (potřeby, emoce) POPTÁVAJÍCÍ • Disponibilní důchod • Volný čas • Zdravotní stav 4 1 i LIMITUJÍCÍ FAKTORY VNEJSI PODNET NABÍDKY • Vliv propagačního mixu • Značka nabízející • Charakter a dostupnost produktu • Cena • Propagace Pramen: Palatková & Zichová, 2014 Motivace jedinců Motivace přestavují hybnou sílu lidského jednání. Velký sociologický slovník (Maříková, Pe-trusek & Vodákova, 1996) definuje motivaci jako: „psychický stav vyvolávající činnost, chování či jednání zaměřující se určitým směrem". Vycházejí jak zevnitř člověka (motivace jsou podmíněny fyziologickými procesy a psychickými stavy), tak mohou být ovlivňovány vnějším prostředím. Vnitřním zdrojem motivace je motiv čili pohnutka (Výrost, 2008). Motivace též bývá nazývána „pudovou potřebou" (viz Drápela, 2003), tedy jakýsi silný podnět vyvolávající odezvu. Tyto odezvy mohou přicházet zevně (např. elektrická rána, rozčilující hlasitá hudba, aj.), jiné jsou vrozené a nazývají se „primárnípudové potřeby" (bolest, hlad, žízeň, mráz, sexuální touha atd.). Chování je proto vždy motivováno přítomnými potřebami, nikoli minulými událostmi. V obdobném duchu můžeme dělit potřeby na (Pauknerová, 2012): • primární (biologické) - zajišťují fyzické přežití jedince a fungují na principu fyziologické homeostázy, např. hlad - prožitek nedostatku jídla; • sekundární (sociální, kulturní) - jde např. o pocit nedostatku lásky, zázemí, a objevují se v důsledku srovnání se s druhými, se standardem ve společnosti apod. Pravděpodobně nej citovanějším autorem, který se zabýval vztahem jednotlivých potřeb, je Maslow a jeho teorie hierarchie potřeb. Podle této teorie lidé chtějí stále více, a to, co chtějí, je závislé od toho, co mají. Naše potřeby jsou podle Maslowa hierarchizovány podle důležitosti do pěti úrovní (Dědina & Cejthamr, 2010: 145): • Fyzické potřeby. Homeostáze (automatická snaha těla udržovat normální fungování) jako například ukojení hladu a žízně, potřeba kyslíku a regulace teploty, dále spánek, uspokojení smyslů, aktivita, mateřské pudy a samozřejmě sexuální touha. • Potřeba jistoty. Zajištění a jistota, osvobození od bolesti a hrozby fyzického napadení, ochrana před nebezpečím a nedostatkem, potřeba předvídání a uspořádanosti. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU • Potřeba lásky (společenské potřeby). City, pocit příslušnosti k někomu, společenské aktivity, přátelství a dávání a přijímání lásky. • Potřeba vážnosti. Zahrnuje jak úctu k sobě samému, tak úctu k ostatním. Součástí úcty k sobě samému je touha po důvěře, moci, nezávislosti a svobodě a také úspěchu. Úcta od ostatních obsahuje pověst či prestiž, postavení, uznání, pozornost a ocenění. • Potřeba seberealizace. Rozvíjení a realizace plného potenciálu jedince. Nejedná se vždy o tvůrčí úkoly, formy se mění od jedince k jedinci. Jakmile je uspokojena potřeba nižší úrovně, přestává fungovat jako motivátor a jedinec se přesouvá na hierarchicky vyšší úroveň vnímání potřeb. Člověka motivují pouze neuspokojené potřeby. Maslow ale zdůrazňuje, že pořadí není jasně dané a vyskytují se výjimky a také kulturní rozdíly. Stejně tak nemusí dojít k 100% uspokojení na dané úrovni k tomu, abychom začali pociťovat potřeby jiné. Spíše se procento uspokojení snižuje se vzrůstající úrovní potřeb. Jaký je vztah Maslowovy teorie a cestovního ruchu? Podle Malé (1999: 61, in Palatková 2011: 40) „člověk nepociťuje bezprostředně potřebu cestovního ruchu jako takového, nýbrž pociťuje řadu zcela konkrétních potřeb biologického i společenského charakteru. Tyto potřeby se nacházejí na všech úrovních tzv. Maslowovy pyramidy potřeb. ..".V zásadě každá z těchto potřeb může být uspokojena jiným způsobem než prostřednictvím cestovního ruchu". Cestovní ruch však dokáže jednotlivé potřeby uspokojovat na jiné, většinou na vyšší, kvalitativní úrovni (vzhledem ke změně obvyklého prostředí, eliminaci rušivých faktorů apod.). Stejná autorka rozlišuje v souvislosti s Maslowovou teorií dvě skupiny uspokojování potřeb. První se váže k vlastní účasti na cestovním ruchu. Jde o uspokojování potřeb, jež nás motivují k opuštění obvyklého prostředí. Mezi takové motivy řadíme (Palatková, 2011: 41): • regeneraci fyzických a psychických sil; • poznání v širším slova smyslu; • sociální kontakty/vazby; profesní motivy. Analýze toho typu motivů se budeme věnovat v dalších částech textu. Tyto motivy prostupují všemi úrovněmi Maslowovy pyramidy s výjimkou základny. Druhá skupina uspokojování potřeb je naopak svázána s nutností během cesty do destinace a pobytu v ní uspokojovat základní fyziologické potřeby (potřebu stravování, přechodného ubytování, apod.). Vztah cestovního ruchu a Maslowovy teorie potřeb rozebírá ve své publikaci i Freyer (2011). Jeho přístup je obdobný jako výše uvedené pojetí Malé a Palatkové. Obr. 2-3 přehledně znázorňuje příklady motivací v cestovním ruchu pro jednotlivé úrovně Maslowovy pyramidy. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 2-3: Maslowova pyramida potřeb seberealizace*. Obecné vysvětlení Příklady z cestovního ruchu Sebepoznáni, nezávislost, radost, štěstí Cestováni jako cíl: obveselení, radost, slunce / potřeba uznání \ Prestiž, vůle, volnost Cestování jako známka prestiže a společenského postavení / potřeba sounáležitosti \ Láska, přátelství, solidarita, kontakt, komunikace Soukromé o společenské návštěvy / potřeba bezpečí \ Opatření do budoucna: zákony, pojištění Cestování za účelem zajištění základního příjmu, např. ozdravné pobyty zaměstnanců, služební cesty, lázeňství / základní potřeby \ Jídlo, pití, spánek, bydlení, sexualita Cestování za uspokojením základních potřeb, např. cesta do práce, ev. služební cesty Pramen: Freyer, 2011 V souvislosti s motivacemi v cestovním ruchu se často setkáváme s jejich členěním na tzv. push a pull faktory, tedy faktor přitahování a vytlačování (Crompton, 1979; Dann & Pearce, 1981; Jamrozy & Uysal 1994; Hsu & Huanag 2008; Klenosky 2002). Faktory vytlačování (push fac-tors) jsou definovány jako vnitřní motivy a síly, které nutí potenciální návštěvníky hledat aktivity, jež uspokojí jejich potřeby. Motivují rezidenty k opuštění místa bydliště. Mezi hlavní motivy patří (Hsu& Huanag, 2008): touha po úniku z „obvyklého prostředí', odpočinek a relaxace, prestiž, zdraví a fitness, dobrodružství a sociální interakce. Zelenka & Palatková (2012) s faktory vytlačování spojují především negativní konotace. Zmínění autoři mezi odstředivými faktory uvádí nekvalitní životní prostředí, kongesce ve velkých městech, pracovní vypětí, monotónní prostředí (nedostatek podnětů). Faktory přitahování (pull factors) naopak představují takové prvky či procesy, které přispívají k turistické atraktivitě lokality, resp. destinace. Usyal a Jurowski (1994) mluví o turistické infrastruktuře, kulturních atraktivitách či plážích. Zatímco tzv. push faktory tradičně spojujeme s procesem vyvolání touhy po cestování, pak pull faktory rozhodují o výběru konkrétní destinace. Crompton (1979) identifikoval devět základních motivací k cestování. Tyto motivace rozčlenil do dvou základních skupin: sociopsychologických motivů a kulturních motivů. Sedm z nich přiřadil do první skupiny: únik ze všedního prostředí, objevování a hodnocení sám sebe, relaxace, prestiž, návrat do minulosti, posílení vztahů v rodině, usnadnění sociálních interakcí. Za kulturní motivy považoval vzdělání a novost (hledání něčeho nového či odlišného). I když ne zcela explicitně, Crompton uvedené dvě skupiny motivací přiřadil ke zmíněným pull a push faktorům. Sociopsychologické motivy lze považovat za faktory vytlačování a kulturní pak za faktory přitahování. Zařazení faktoru novosti do skupiny pull faktorů je diskutabilní. Např. Jamrozy & Uysal (1994) právě „novost" považují za jeden ze znaků odstředivých sil. Zmínění autoři realizovali rozsáhlý výzkum mezi německými účastníky cestovního ruchu a identifikovali osm faktorů vytlačování a jedenáct faktorů přitahování. Mezi push faktory řadí: únik, novost, rodinnou a přátelskou pospolitost, sporty, dobrodružství a vzrušení, dobře známé prostředí, nic nedělání a prestiž. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Za pull faktory považuje prostředí pro aktivní sport, jedinečné přírodní prostředí, bezpečnost, slunce, nízké náklady, kulturní aktivity, zábava, pamětihodnosti, místní kultura, odlišná kultura a kuchyně a jedinečnost malých měst/vesnic/hor. Z výše uvedeného je patrné, že neexistuje jednoznačná hranice mezi jednotlivými póly motivačních faktorů. Jeden a tentýž faktor můžeme z určitého hlediska považovat za zdroj vytlačování a z jiného pohledu pak za faktor přitahování naší pozornosti k destinaci. Problematikou motivace v oblasti cestovního ruchu a rekreace se zabýval i Iso-Ahola (1982). V jeho práci objevujeme pokus o sloučení obou pohledů na motivace návštěvníků. Konkrétně Iso-Ahola uvažuje o dvou dimenzích motivace. První je o hledání „vnitřní odměny" a o úniku z „běžného/rutinního prostředí1. Podle Iso-Aholy se tyto dvě proměnné vzájemně nevylučují, naopak mohou být v případě jedné osoby zapojeny současně. Kromě tohoto členění Iso-Ahola zavádí ještě jeden dvoudimenzionální rozměr motivací. Jak hledání vnitřní odměny, tak únik z běžného/rutinního prostředí se rozpadají na personální (psychologické) a interpersonální (sociální) komponenty. Výsledkem jsou čtyři typy motivací: osobní hledání, osobní úniky, mezilidské hledání a úniky od společnosti. Graficky je tento model vyjádřen maticí (viz následující obrázek), která shrnuje všechny uvedené proměnné motivace k cestování. Obr. 2-4: Model sociální psychologie v cestovním ruchu podle Iso-Aholy Hledání vnitřní odměny Osobní Interpersonální o C C OJ T3 O T3 >m ro m T3 O Q. Osobní prostředí Interpersonální prostředí Egoismus Únik od zodpovědnosti Rodina a přátelé Prestiž, společenský status Potkávat nové lidi v nových místech Pramen: Iso-Ahola, S., 1982 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Rámeček: Příklady motivací podle jednotlivých dimenzí Iso-Áhola modelu Osobní únik: • Opustit své běžné/normální prostředí • Snaha o změnu svého každodenního rytmu života • Snaha o překonání špatné nálady Osobní hledání (hledání sám sebe): • Říci ostatním o mých zkušenostech • Cítit se vnitřně dobře • Zažít nové věci (sám pro sebe) Úniky od společnosti: • Vyhnout se lidem, které mě obtěžují, rozčilují • Únik od stresu sociálního prostředí (např. v zaměstnání) • Vyhnout se kontaktům s ostatními Mezilidské hledání: • Být s lidmi s podobnými zájmy • Utužit rodinné a přátelské vazby • Poznat nové lidi Problematika motivací je stále velmi fragmentovaná. Přístupů a teorií je celá řada, jedno dominantní pojetí motivací v cestovním ruchu neexistuje. Jako důkaz této skutečnosti zde uvádíme další dva příklady klasifikace motivů v cestovním ruchu. Opaschowski (1985, in Gúčik, 2010) vymezil pět hlavních motivů, charakteristických pro návštěvníky z ekonomicky vyspělých/ rozvinutých států světa. Jsou to: • zážitek (změna a poznávání nového místa), • spontánnost (nevázanost, věnovat se aktivitám, na které mám právě chuť), • uvolnění (od každodenního napětí, vypnout a nic nedělat), • aktivita (být činný, sám nebo společně s jinými něco podnikat), • příroda (užívat si blízkost přírody, mít potěšení z krajiny v nenarušeném přírodním prostředí). Druhým příkladem klasifikace motivací je jejich členění podle Ritchieho a Goeldnera (2006). Ti rozdělili motivace do následujících skupin: fyzické motivy (rekreace, léčení, sport), kulturní motivy (poznávání zemí, kultur, zvyků, umělecké zájmy), mezilidské motivy (návštěva známých a přátel, sociální kontakty, útěk od civilizace) a prestiž (touha po uznání). Společenské vlivy (sociální) K těmto vlivům řadíme především demografickou a vzdělanostní strukturu společnosti, volný čas a kulturu (uspořádání hodnot ve společnosti). Jednou z nejdůležitějších demografických proměnných ovlivňujících poptávku je věk. Právě věková struktura populace a její změny stojí za rozdíly v chování návštěvníků v destinaci. Vliv věku je často spojován s dalšími vzájemně propojenými faktory. Řadíme sem rodinný stav, velikost rodiny, vzdělání či společenské postavení. Komplexně se vliv těchto proměnných snaží uchopit model životního cyklu rodiny (Wells & Gubar, 1966). 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Tento model definuje devět fází, kterými jedinec během svého života prochází. Model vychází z tradičního konceptu rodiny. Tudíž právě rodina, výchova dětí a jejich osamostatnění hrají v modelu zásadní roli. V první fázi životního cyklu je jedinec svobodný a nezávislý na ostatních, v další fázi již vstupuje do manželství, nicméně je stále ještě bez dětí. Až v třetí fázi přichází do jeho života dítě, hovoříme o rodině s dětmi předškolního věku (tzv Plné hnízdo I), následuje etapa rodiny s dětmi školního věku Plné hnízdo II), dále rodiny se staršími nezávislými dětmi (Plné hnízdo III). Odchod dětí od rodiny představuje zásadní přelom v životním cyklu rodiny. V tomto případě mluvíme o fázi tzv. Prázdného hnízda I, kdy je člověk stále ekonomicky aktivní, ale jeho fond volného času roste. Poslední etapy životního cyklu rodiny jsou spojeny se seniorským věkem. Senioři v důchodu představují ve Wellsově a Gubarově modelu skupinu Prázdné hnízdo II. Konečně celý cyklus se uzavírá smrtí jednoho z partnerů (pracující pozůstalý a osamocený pozůstalý v důchodu). Z hlediska sklonu k cestování lze první vrchol hledat u kategorie svobodných jedinců a nově sezdaných párů. Jednotlivci v těchto kategoriích jsou mladí, podnikaví a nemají na sobě závislé děti. Jejich disponibilní důchod je pravděpodobně utracen za luxusní statky, jako je dovolená. Pokles nastává u sezdaných párů s dětmi. Podobná situace nastává u samoživitelů s dětmi, a to pravděpodobně kvůli jejich obecně horší finanční situaci. Druhý vrchol, který je vyšší než předchozí, je spojen se skupinou Prázdné hnízdo I, kdy si jednotlivci užívají lepší finanční situace a nemusí již významně finančně podporovat svoje děti. (blíže viz Stodůlková, 2009). Podle Gúčika (2010) je třeba vliv demografických faktorů na poptávku cestovního ruchu posuzovat hlavně z hlediska stárnutí populace, růstu významu zdraví v populaci, poklesu porodnosti a prodlužování věku odchodu do důchodu. V důsledku toho se mění i životní styl obyvatelstva s dopady i na cestovní ruch. Stárnutí populace napříč Evropou vede k růstu významu seniorů jako segmentu poptávky. S procesem stárnutí roste disponibilní fond volného času, na druhé straně ze zdravotních a finančních důvodů klesá jejich cestovatelská aktivita. Příjem jedince se obvykle zvyšuje až do důchodového věku (což je ve většině evropských zemí 65 let). V tomto bodě dosáhne příjem vrcholu a dále pak klesá až na úroveň důchodové podpory. Volný čas roste poté, co dojde k osamostatnění dětí. Zdravotní stav se na druhou stranu s rostoucím věkem zhoršuje (A. Fleischer, A. Pizam, 2002: 113). Právě příjem a zdravotní stav jsou dva zásadní faktory, které ovlivňují míru účasti seniorů na cestovním ruchu. Právě v počátečních fázích seniorského věku jsou senioři poměrně vysoce cestovatelsky aktivní. Gerontologové to vysvětlují snahou o realizaci sebe sama, jež vede k hledání odpovídajících aktivit a zážitků. Senioři si uvědomují, že mají omezenou dobu života a tak se snaží vtěsnat co nejvíce činností a aktivit, které doposud nestihli. To seniory motivuje k poznávání světa, dokud jim ještě stačí jejich fyzické síly. Později jejich aktivita klesá a stávají se vzhledem k cestovnímu ruchu pasivnější (A. Fleischer, A. Pizam, 2002: 108). Senioři mají v rámci cestování určité specifické potřeby. Tíhnou ke službám spojeným se zdravím, pojištěním a pohodlím. Pro seniory jsou méně důležité fyzické aktivity (např. za nepodstatné mohou považovat nabídku fitness v hotelu). Naopak je pro ně důležitá blízkost nákupního centra, centra města, restaurace, možnost vzít si s sebou domácí zvíře apod. (A. Fleischer, A. Pizam, 2002:111). Pozornost je také obrácena na cestování s handicapovanými jedinci, kteří uvítají snadnou dostupnost první pomoci a mají speciální požadavky týkající se například bezbariérových prostor. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Chování návštěvníků v destinaci je vedle věku ovlivněno i úrovní vzdělání. Populace s vyšším vzděláním má obvykle i vyšší sklon k cestování. Odlišné jsou i preference přímo v destinaci. Vzdělání rozšiřuje obzory. Vzdělaný člověk má větší povědomí o možnostech trávení pobytu v destinaci, má lepší přístup k informacím a nabídkám. Ve výsledku je daleko aktivnější a náročnější klient. V mnoha případech mu nestačí povrchní informace a vyžaduje hlubší proniknutí do prostředí destinace. Volný čas Cestovní ruch je volnočasová aktivita, proto je volný čas jedním z předpokladů vzniku a rozvoje cestovního ruchu (Gúčik, 2010). Vymezení pojmu volný čas jsme se věnovali v první kapitole. Zde si uvedeme pouze základní trendy, které vedly k tvorbě vhodného prostředí pro rozvoj cestovního ruchu. Z předešlého textu již víme, že volný čas lze vymezit inverzí času pracovního a času věnovaného biologickým potřebám a obsluze domácnosti. Dle Gúčika (2010) fond volného času tvoří přibližně 25 % času bdělosti člověka (očištěno o čas spánku) a je možné ho rozdělit na denní volný čas (asi 6 %), víkendový volný čas (12 %) a dovolenou (asi 7 % času bdělosti). Fond volného času je ve většině zemí legislativně upraven. V České republice máme k dispozici 126 volných dní v průběhu víkendů a státních svátků a minimálně 20 dnů dovolené. Česká republika tak se svými možnými volnými dny patří k evropskému průměru a tedy k světovému nadprůměru. Například ve Spojených státech amerických zákon zaměstnancům nezaručuje žádný den placeného volna (dovolené). V praxi však americké firmy poskytují svým zaměstnancům po pěti odpracovaných letech tři týdny placeného volno, jinde dovolenou zaměstnanců zajišťují kolektivní smlouvy. Minimální placené volno garantuje stát zaměstnancům v Asii (Čína, Thajsko, Filipíny). Ke státům s největším počtem potenciálních volných dnů (dovolená a státní svátky) patří evropské země jako Rakousko (38 dní), Malta (38), Francie, Švédsko či Španělsko (všichni 36). Slovensko má o tři státní svátky více než Česká republika. Zajímavý je i pohled do minulosti. Opaschowski (1989, in Kožnar, 2006) publikoval na konci minulého století vývoj rozdělení času ve struktuře lidského života (viz Tab. 2-2). Vlivem zkracování pracovní doby, ale i růstem délky života dochází v průběhu posledních více než dvou století k výraznému nárůstu volného času. Dnes volný čas zaujímá ve skladbě časového fondu první místo, druhé si zachovávají základní životní potřeby a až třetí je oblast práce. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 2-2: Rozdělení času ve struktuře lidského života Celkový čas života Dříve (kolem roku 1800) Včera (osmdesátá léta 20. stol.) Dnes (devadesátá léta 20. stol.) Zítra (kolem roku 2010) Poměr mezi roky 1800 a 2010 roků 50,2 69,6 76,9 78,8 1,57 = dní 16333 25417 27917 28750 1,57 = hodin 440 tis. 610 tis. 670 tis. 690 tis. 1,57 = % 100 % 100 % 100 % 100 % - Z toho času v hodinách biologické potřeby 188 tis. = 41 % 255 tis. = 42% 270 tis. = 40% 290 tis. = 42% 1,61 1,02 práce, povolání 150 tis. = 34 % 75 tis. = 12% 60 tis. = 9% 40 tis. = 6% 0,27 0,18 čas k dispozici 110 tis. = 25 % 280 tis. = 46% 340 tis. = 51 % 360 tis. = 52% 3,27 2,08 Pramen: Opaschowski, 1989 Na druhou stranu dnes dochází ke stírání jednoznačných hranic mezi časem věnovaným práci a volným časem. Informační technologie, rozvoj internetu, změny v organizaci práce vedou k tomu, že práce či pracovní činnosti vstupují do domácností a do prostoru, který byl dříve doménou volnočasových aktivit (vyřizování e-mailů během dovolené, home office, apod.). Vedle toho vidíme nové trendy v inovacích pracovního prostředí. Hlavně technologické firmy kladou velký důraz na možnosti relaxace v průběhu pracovní aktivity. Vznikají tak nové koncepty kancelářských budov plné klidových a volnočasových zón. Vlivy životního prostředí Životní prostředí ovlivňuje poptávku po cestovním ruchu především prostřednictvím topografických podmínek jako počasí, krajina či poloha vůči bydlišti návštěvníka (Freyer, 2011). Je zřejmé, že obyvatelé chladných a deštivých oblastí budou vyhledávat k trávení své dovolené oblasti slunné a teplé. Stejně tak, jestliže bydlíte u moře, pak vaše touha prožít dovolenou u vody bude menší, nežli u obyvatel vnitrozemských států. Životní prostředí můžeme chápat i v širším významu. Zahrnuje v podstatě všechny vlivy, které formují život člověka a společnosti. Gúčik (2010) vymezuje tři základní komponenty životního prostředí: obytné, pracovní a rekreační prostředí. Obytné prostředí, tedy prostředí, ve kterém trávíme podstatnou část našeho časového fondu (3/4), patří k základním činitelům, které ovlivňují rekreativitu (popř. sklon k cestování) obyvatelstva. Vystoupil & Šauer (2006) v této souvislosti hovoří o urbanizačních faktorech. Proces urbanizace vede k rostoucímu podílu obyvatel žijících ve městech. Vysoký stupeň urbanizace je spojen s industrializací, vysokou hustotou zalidnění, antropogenním prostředím, vysokým tempem života a s ekologickými problémy. Výsledkem je tlak prostředí na psychickou i fyzickou kondici obyvatel měst, který se snaží kompenzovat krátkodobými pobyty v přírodě a volné krajině. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Např. Vystoupil (1981) uvádí, že právě urbanizace je významným diferenciačním faktorem rekreační aktivity obyvatelstva. Zcela jiné nároky má venkovské a městské obyvatelstvo, zejména na víkendovou rekreaci, ať již po stránce kvantitativní či kvalitativní. V celoevropském průměru se např. krátkodobé (víkendové) rekreace účastní více či méně pravidelně kolem 40 % městského a jen asi 5-10 % venkovského obyvatelstva, rovněž tak druhé bydlení je výraznou doménou městského obyvatelstva. Podobnou úroveň diferenciace představuje velikost města, jeho funkce a urbanisticko- architektonický charakter. Urbanistické a sociologické studie hodnotí za nej významnější řádovou velikost města. Svou roli hraje také socioekonomická struktura města a jeho funkce (významné rozdíly v rekreační účasti a aktivitách volného času vykazují obyvatelé měst s dominantními centrálními funkcemi a vysokým podílem terciéru oproti městům průmyslovým s vysokou mírou migrace apod.). V západní společnosti se jako reakce na negativní důsledky urbanizace prosazují nové trendy. I když jsou marginální, určitý směr vývoje naznačují. Příkladem může být tzv emenitní migrace, která je motivovaná příjemným a hodnotným životním prostředím (Zelenka & Pásková, 2012). Svým způsobem jde o jednu z forem suburbanizačních procesů. Život na venkově je částečně propojen s hodnotovým rámcem a způsobem života městského obyvatelstva (Bartoš et al., 2011). To platí i o rekreačních aktivitách a účasti na cestovním ruchu (vykazují podobné vzorce cestovních zvyklostí jako městské obyvatelstvo). Pracovní prostředí také má svůj vliv na charakter trávení volného času a na naše rekreační aktivity. Někteří autoři si všimli vazby mezi charakterem práce a způsobem trávení dovolené. Mluví o tzv. kompenzačním principu, kdy fyzicky náročná pracovní činnost je v období dovolených kompenzována zvýšenou potřebou relaxace (pobyty u moře, důraz na odpočinek, pasivní pojetí dovolené). Naopak práce spojená s nedostatkem pohybu vede k preferenci aktivní, sportovně orientované dovolené. Kritikové této teorie poukazují na to, že uvedený vztah neplatí absolutně. Jako příklad uvádějí situaci, kdy kreativní pracovní činnost by musela být kompenzována fádní, monotónní dovolenou. V takových situacích spíše platí jiné vazby, kdy naopak pracovní návyky se transformují i do způsobů trávení volného času. V tomto případě hovoříme o komplementárním vztahu mezi prací a volným časem. Např. intelektuálně náročné zaměstnání je projevem charakterových vlastností člověka. Tyto vlastnosti si přenáší i do volnočasových aktivit, konkrétně v podobě například aktivní dovolené s touhou po hlubších zážitcích. Naopak rutinní pracovní činnost vede k pasivnějším formám rekreace. Posledním faktorem životního prostředí je prostředí vlastní destinace (někdy hovoříme o rekreačním prostředí). Hlavní roli zde hraje potenciál území k rozvoji cestovního ruchu. Tvoří ho nejen přírodní předpoklady (reliéf, klima, land use, hydrologické poměry, fauna a flora), ale také antropogenní faktory (památky, kultura, tradice, akce, apod.). Bližší rozbor otázek souvisejících s hodnocením a analýzou potenciálu rozvoje cestovního ruchu je obsahem kapitoly č. 5. Ekonomické vlivy4 Význam poptávky cestovního ruchu v teoretickém systému cestovního ruchu je nenahraditelný. Jak uvádí např. Keller, Bieger & AIEST (2004), problém spočívá v tom, že cestovní ruch jako ucelené (i statisticky podchytitelné) odvětví národního hospodářství v podstatě 4 Text ekonomických vlivů na poptávku cestovního ruchu je výtah článku Sauer, M. (2012): Ekonomické aspekty cestovního ruchu - současné směřování výzkumu. Czech Journal of Tourism, vol. 1/1. Ekonomicko-správní fakulta. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU neexistuje, naopak v různých podobách do většiny odvětví vstupuje. Cestovní ruch je tak pro svoji strukturní nejednoznačnost obtížně uchopitelným jevem a jeho vymezení vychází právě pouze ze strany poptávky (Šauer, 2008). Podobně Dwyer et al., (2010) zmiňuje, že z turistické poptávky vychází vyčíslení ekonomických přínosů a ekonomických dopadů cestovního ruchu. Otázka faktorů, které ovlivňují velikost poptávky, byla vždy předmětem velké pozornosti ekonomů cestovního ruchu (viz dále). Fakticky panuje shoda na tom, které základní faktory určují velikost poptávky. (Dwyer et al., 2010) definuje poptávku cestovního ruchu následovně: (1) Qx=f(Px,Y,N,Ps,Pc,T,M) Qx = velikost poptávky po statku/službě cestovního ruchu x, Px = cena statku/služby cestovního ruchu x, Y = příjem spotřebitele, N = objem trhu (počet spotřebitelů na trhu), P = cena substitutů statku/služby cestovního ruchu x, P = cena komplementu statku/služby cestovního ruchu x, T = spotřebitelovy preference a vkus, M = marketingové výdaje. Zatímco změna prvního faktoru vyvolává posun po křivce poptávky, další faktory vedou k posunu celé křivky poptávky. Míru vlivu změny jednotlivých proměnných na poptávku měříme tzv. elasticitou poptávky (cenovou, příjmovou, křížovou, popřípadě reklamní). Citlivost poptávky na změny výše uvedených determinant je základním předmětem výzkumu ekonomie cestovního ruchu. V této souvislosti se setkáváme s pojmem modelování turistické poptávky. Cílem je vytvořit teoretický model chování poptávky, který je dále ověřován na empirických datech. Nejpoužívanější metodou je regresní analýza, často modifikovaná či doplněná o další komponenty, které mají výsledný model zpřesnit. V praxi se nejčastěji setkáváme s variantou log-log modelu. Ta vychází z mocninné funkce ve tvaru) (2) Qx = a0(pf1)(Yl}2)(Nl}3)(pf4)(pf5)(T86)(Ml}7)fi, kterou následně převádíme zlogaritmováním na lineární funkci (3) lnQx = In : 07 "I H7 '..II 07 2 peaks no pea I-, ll-l......--U' 7-IK -. l-lř ■ . II-IJ- ■ . III-LI ' I -■. -l-ľ. .11-0' Bednights in all paid forms of accommodations-foreign & domestic (2007) Pramen: TourMIS, workshop (2009) Pozn.: osa x - měsíce v roce; osa y - procentní zastoupení počtu přenocování 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 2-10: Giniho koeficient a sezónnost poptávky cestovního ruchu Croatia (Gini= . 0.685) II III IV V VI VII VIII I* X XI XII IV V VI VII Vlil IX K XI XII Sweden (Gini = .131) VI VII VIII IX Bednights in all paid forms of accommodations - foreign & domestic (2008) Pramen: TourMIS, workshop, 2009 Pozn.: osa x - měsíce v roce; osa y - procentní zastoupení počtu přenocování Poznámky ke kvalitě statistického sledování v ČR K výše uvedeným analýzám a hodnocením je potřebná kvalitní statistika hostů v ubytovacích zařízeních, zejm. hromadných ubytovacích zařízeních, týkajících se počtu hostů, jejich přenocování a geografické struktury. Návštěvnost je v České republice sledována Českým statistickým úřadem, který pravidelně vyhodnocuje návštěvnost v hromadných ubytovacích zařízeních9. Zjišťován je počet hostů rozlišený na domácí a zahraniční návštěvníky, dále je sledován geografický původ zahraničních návštěvníků (identifikace nej významnějších zdrojových zemí). Ubytovací zařízení s nižší kapacitou (ubytování v soukromí) nejsou předmětem sledování kapacit ubytovacích zařízení. Tento typ ubytování je evidován pouze v rámci výběrových šetření týkajících se domácího a příjezdového cestovního ruchu. Počet přenocování v hromadných ubytovacích zařízeních je publikován ve stejné struktuře jako počet hostů, navíc však zohledňuje délku pobytu v ubytovacím zařízení. Údaje o návštěvnosti v hromadných ubytovacích zařízeních cestovního ruchu se získávají z měsíčního výběrového šetření cestovního ruchu a čtvrtletního šetření cestovního ruchu. Do statistického zjišťování jsou zahrnuta ubytovací zařízení sloužící cestovnímu ruchu a provozována na komerčním principu právnickými nebo fyzickými osobami. Výsledky šetření o návštěvnosti v hromadných ubytovacích zařízeních jsou přímo ovlivňovány stavem registru ubytovacích zařízení10. Publikovaná data jsou tedy souhrnem zpracovaných dotazníků a statisticky dopočtených dat za ubytovací zařízení, od kterých nebyl vyplněný dotazník získán. Přehled počtu hostů, resp. přenocování v ubytovacích zařízeních je v současnosti uváděn v rámci 9 Zařízení s minimálně pěti pokoji nebo deseti lůžky sloužící pro účely cestovního ruchu. 10 V roce 2012 byl na základě censu ubytovacích zařízení zásadně aktualizován. Od tohoto roku CSU jsou informace o kapacitách a výkonech ubytovacích zařízení vyšší (zvýšila se datová základna pro sběr informací). Metodicky jsou tak data nesrovnatelná s předešlými roky. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU časových řad v územní podrobnosti České republiky a krajů. Podrobnější údaje (za okresy, obce s rozšířenou působností či obce) lze získat prostřednictvím aplikace Veřejné databáze. Problémem je však nízká návratnost dotazníků od respondentů (majitelů či pronájemců ubytovacích zařízení), která způsobuje malou spolehlivost dat u většiny zejména menších obcí ČR. Tato skutečnost velmi znesnadňuje vyhodnocování účinnosti opatření, která jsou v rámci programových a strategických dokumentů přijímána. Charakter a povaha poptávky cestovního ruchu v České republice je publikován v monografii Geografie cestovního ruchu ČR (2011, kapitola č. 6). Naleznete zde analýzy trendů vývoje českého cestovního ruchu s důrazem na jeho prostorové konsekvence. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU LITERATURA Anastasopoulos, P. G. (1984). Interdependencies in international travel: the role of relative prices. A case study of the Mediterranean region. Dissertation Abstracts International, A (Humanities and Social Sciences), 45(5). Bakkalsalihoglu, I. (1987). Analysis of Demand for International Tourism in Northern Mediterranean Countries. Northern Illinois University, USA (disertační práce) Bartoš, M., Kusová, D., Těšitel, J., Novotná, M., Kopp, J. Macháček, J., Moss, L. A. G., Glorioso, R. S. (2011). Amenitni migrace do venkovských oblasti České republiky. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce. 196 s. Buhalis, D. & Costa, C. (2007): Tourism business frontiers: consumers, products and industry. Butterworth-Hein em ann. Cohen, E. (1979). Rethinking the sociology of tourism. Annals of tourism research, 6(1), 18-35. Cooper, C. et al. (2008). Tourism: principles and practice. (4th ed., xxix, 704 p.) Harlow, England: Prentice Hall Financial Times. Cooper, Ch. (2003). Classic reviews in tourism. Clevedon: Channel View Publications. Crompton, J. (1979). Motivations for pleasure vacation. Annals of Tourism Research, vol. 6(issue 4), pp. 408-424. Crouch, G. I. (1992). Effect of income and price on international tourism. Annals of Tourism Research, 19(4), 643-664. doi: 10.1016/0160-7383(92)90059-X Crouch, G. I. (1994). The study of international tourism demand: A review of findings. Journal of Travel Research, 33(1), 12 Crouch, G. I. (1995). A meta-analysis of tourism demand. Annals of Tourism Research, 22(1), 103-118. doi: 10.1016/0160-7383(94)00054-V Dann, G., & Pearce, P. (1981). Tourist motivation an appraisal. Annals of Tourism Research, vol. 8(issue 2), pp. 48-67. Dědina, J. & Cejthamr, V. (2010). Management a organizační chování. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Grada Publishing a. s. Drápela, V. (2003). Přehled teorií osobnosti. (4. vyd., 175 s., Překlad Karel Balcar). Praha: Portál. Dwyer, L. et al. (2010). Tourism economics and policy. Bristol: Channel View Publications. Dwyer, L., Forsyth, P., & Dwyer, W. (c2010). Tourism economics and policy, (xviii, 855 p.) Tonawanda, NY: Channel View Publications. Freyer, W. (c2011). Tourismus: Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. (10., überarbeitete und aktualisierte Aufl., xvii, 578 s.) München: Oldenbourg. Goeldner, C, & Ritchie, J. (2008). Tourism: principles, practices, philosophies. (10th ed., xvii, 590 s.) Hobo-ken, N. J.: John Wiley. Haiyan, S. & Wong, K. K. F. (2003). Tourism Demand Modeling: A Time-Varying Parameter Approach. Journal of Travel Research, 42(1), 57. Horner, S. & Swarbrooke, J. (2003). Cestovní ruch, ubytování a stravování, využití volného času: aplikovaný marketing služeb. Grada Publishing. Hsu, C. H. C. & Huanag, S. (2008). Travel Motivation: A Critical Review of the Concept's Development. In Martin, E. Tourism management: analysis, behaviour and strategy. Wallingford, UK: CABI Pub. Iso-Ahola, S. (1982). Toward a social psychological theory of tourism motivation: A rejoinder. Annals of Tourism Research, vol. 9 (issue 2), pp. 256-262. Jamrozy, U, & Uysal, M. (1994). Travel motivation variations of overseas German visitors. Global tourist behavior, 6(3-4), 135. Jang, S., & Wu, C. (2006). Seniors' travel motivation and the influential factors: An examination of Taiwanese seniors. Tourism Management, vol. 27 (issue 2), pp. 306-316. Keller, P., Bieger, T, & Association internationale d'experts scientifiques du, tourisme. (2004). The Future of Small and Medium Sized Enterprises in Tourism: 54th Congress 2004, Petra, Jordan: Editions AIEST. Klenosky, D. (2002). The „Pull" of Tourism Destinations: A Means-End Investigation. Journal of Travel Research, vol. 40(issue 4), pp. 385-395. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Kotier, Ph. & Keller, K. L. (2013). Marketing management. [4. vyd.]. Překlad Tomáš Juppa, Martin Machek. Praha: Grada, 814 s. ISBN 978-80-247-4150-5. Kožnar, M. (2006). Zacházení s časem volna v historickém pohledu. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta, (bakalářská práce) Křížek, Z. (2008). Jak psát reklamní text. 3., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada, 220 s. Manažer. ISBN 978-80-247-2452-2. Kulendran, N, & Divisekera, S. (2007). Measuring the economic impact of Australian tourism marketing expenditure. Tourism Economics, 13(2), 261-274. Lim, Ch. (1997). Review of international tourism demand models. Annals of Tourism Research, 24(4), 835-849. doi: 10.1016/S0160-7383(97)00049-2 Martin, C. A., & Witt, S. F. (1987). Tourism demand forecasting models: Choice of appropriate variable to represent tourists' cost of living. Tourism management, 8(3), 233-246. Maříková, H., Petrusek, M., & Vodákova, A. (1996). Velký sociologický slovník I. Praha: Karolinum. ISBN 8071843113. Mello, M. D., et al. (2002). A system of equations model of UK tourism demand in neighbouring countries. Applied Economics, 34(4), 509-521. Morrison, A. M. (1995). Marketing pohostinství a cestovního ruchu. Praha: Victoria Publishing. ISBN 80-85605-90-2 Njegovan, N. (2006). Elasticities of demand for leisure air travel: A system modelling approach. Journal of Air Transport Management, 12(1), 33-39. doi: 10.1016/j.jairtraman.2005.09.003 Opaschowski, H. W. (1989). Freizeitpädagogik. Hamburk: Rowohlt-König. Palatková, M., & Zichová, J. (2011) Ekonomika turismu: turismus České republiky: vymezení a fungování trhu turismu, přístupy k hodnocení významu a vlivu turismu, charakteristika turismu České republiky. (1. vyd., 205 s.) Praha: Grada. Papatheodorou, A. (1999). The demand for international tourism in the Mediterranean region. Applied Economics, 31(5), 619-630. Pauknerová, D. (2012). Psychologie pro ekonomy a manažery. (3., aktualiz. a dopi. vyd., 259 s.) Praha: Grada. Schiffman, L. & Kanuk, L. (2004). Nákupní chovaní. Brno: Computer Press, s. r. o. ISBN 80-2510094-4 Snepenger, D., King, J., Marshall, E., & Uysal, M. (2006). Modeling Iso-Ahola's Motivation Theory in the Tourism Context. Journal of Travel Research, vol. 45(issue 2), pp. 140-149. Song, H., & Witt, S. F. (2000). Tourism Demand Modelling and Forecasting: Modern Econometric Approaches: Pergamon. Sauer, M. (2008). Podpora cestovního ruchu z veřejných financí. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, (disertační práce, vedoucí J. Vystoupil). Převzato z http://is.muni.cz/th/11092/esf_d/ Výrost, J. (Ed.). (2008). Sociální psychologie. 2., přepracované a rozšířené vydání. Grada Publishing a. s. Vystoupil, J. (1981). Geografické problémy (krátkodobé) rekreace v ČSR. Kandidátská disertační práce. Brno, GÚ ČSAV. Vystoupil, J., Sauer, M., Holešinská, A., Kunc, J. (2007). Metody pro tvorbu strategických a programových dokumentů cestovního ruchu. Brno: ESF MU. Walker, J. R., & Walker, J. T. (2004). Introduction to hospitality management (str. 20-23). Upper Saddle River, NJ: Prentice Hall. Wall, G., & Mathieson, A. (2006) Tourism: change, impacts, and opportunities. (1st., xiii, 412 p.) Harlow, England: Pearson Prentice Hall. Zelenka, J., & Pásková, M. (2012). Výkladový slovník cestovního ruchu. (Kompletně přeprac. a dopi. 2. vyd., 768 s.) Praha: Linde Praha. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU CASE STUDY 1: GENERACE X, Y, Z V průběhu 20. století přišla celá řada impulsů, ať už společenských nebo technologických, které zapříčinily, že se populace, její hodnoty a charakteristiky začaly významně obměňovat. Díky rychlému vývoji, modernizaci a rozvoji společnosti neustále dochází k silnějšímu a jasnějšímu vymezení jednotlivých generací. Jedním z výzkumných fenoménů, které jsou s problematikou generačního vývoje a obměny spojeny, je studium spotřebitelského chování a vývoj poptávkových trendů. S postupem času se navíc rozdíly mezi generacemi neustále prohlubují, takže v současnosti svět sdílí několik zásadně odlišných generací a nebylo nikdy zajímavější a důležitější se této problematice generací věnovat. Někteří sociologové a další odborníci se navíc domnívají, že generace je jedním ze základních sociálních kategorií ve společnosti. Na druhou stranu jiní tvrdí, že je význam příslušnosti k určité generaci přeceňován a je zastíněn jinými faktory, jako je třída, pohlaví, rasa, vzdělání, apod. Ačkoli některé generační rozdíly existovaly skrz historii, moderní generační rozdíly jsou často přičítány rychlé změně kultury v moderní a postmoderní době, a to zejména s ohledem na takové věci jako je hudební vkus, móda, technologie a politika. V textu níže jsou popsány hlavní typy generací, které ovšem nejsou homogenní a mají celou řadu podkategorií. Dále je třeba si uvědomit, že specifika generací jsou velmi významně ovlivněna sociokulturním, ekonomickým a politickým prostředím v dané části světa. Následující text se zabývá především generacemi v rámci tzv. „prvního světa", čili západní Evropy a USA. V takzvaném „druhém světě"" a jeho sousedících státech se většinou přidává zpoždění alespoň 5 let, způsobené pozdějším otevřením kulturní výměny po pádu železné a takzvané bambusové opony. Takže například generace Z má ve státech BRICS a v okolí data narození v letech 2000 až 2015. To zřejmě platí i v Thajsku, Ukrajině, Mexiku, Kanadě nebo na Taiwanu (společnostech ovlivněných některou ze zemí BRICS). Situace v České republice je trochu komplikovanější. Jednak byly jednotlivé generace výrazně ovlivněny historickými milníky a zcela odlišnými politicko-ekonomickými systémy, které na našem území fungovaly, a pak také jsme země geograficky položená ve středu Evropy, kde se jednotlivé kultury setkávají. Obecně mají sociologové v České republice tendenci rozlišovat mezi venkovem a velkými městy. Pokud žijete ve velkém městě a jste v silném kontaktu s alespoň jedním světovým jazykem a jeho kulturou, ono kulturní zdržení 5 let se vás netýká. Podobná situace je typická také například pro Jižní Koreu, Japonsko, Polsko, Austrálii nebo Argentinu. Zbytek světa, tedy „třetí" a „čtvrtý" svět není z hlediska kulturních generací zmapován. 11 Druhým světem byly po druhé světové válce označovány komunistické státy východního bloku pod vlivem SSSR. Po svržení komunistických režimů ve východní Evropě a rozpadu SSSR sice východní blok zanikl, nicméně z pohledu sociologického se první a druhý svět sbližují jen velmi pomalu a jen v některých zemích. V jiné odborné literatuře je tzv. „druhým světem" myšleno po Studené válce vzniknuvší uskupení zemí BRICS: Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika. an IP a- o Obs upn. TO TOx rva] na: o' s v-i K I I Oq ^ 2 §-. § § ä. i ^ N 8 s 8- s i o o s 2 3 TO S d 2 TO a 3- Kj O Generační vlny podle data narození 1950 1955 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2010... 2025 ;® <$ ® f 1 Baby Boomers Dělí se na tzv. 'Hippies' a 'Yuppies', vychováni byli generací tzv. 'Builders' Narodili se po WW II do rostoucího, optimistického a finančně stabilního světa Byli svědky několika důležitých sociálních změn -postavení ženy ve společnosti, uznání práv menšin, apod. Růst bohatství vede k rostoucí spotřebě Lidé jsou idealističtí a soutěživí Generace X Jsou známi také jako 'Latchkey Kids', vychováni byli generací prvních Baby Boomers ■ Narozeni do světa ekonomické nejistoty a rostoucí rozvodovosti ■ Růst populartity diskoték, hip-hopu a nových technologii jako je kabelová televize nebo videohry Lidé jsou individualističtí a skeptičtí k autoritám Generace Y Jsou známi také jako 'Millennial Generation', vychováni byli generací pozdních Baby Boomers ■ Narozeni do světa, který je poznamenán rostoucími meziregionálními a mezikomunitními konflikty ■ Jsou svědky růstu digitálních technologií - neustálá komunikace přes email a mobilní telefony ■ Lidé jsou optimističtí mají rádi nové technologie, mají svůj vlastní životní styl a své názory, jsou věrni značkám i4T Generace Z Jsou také známi jako 'Digital Natives', vychováni byli Generací X ■ Narozeni do světa, který čelí řadě nových výzev - např. terorismus, environ. problémy ■ Jsou svědky rostoucího užití malých elektronických zařízení a digitálních technologií - např. internet, sociální sítě, apod. • Lidé rádi používají nové technologie a dobře si s nimi rozumí, jsou globálně propojení ve virtuálním světě, jsou flexibilní, jsou tolerantní k 3[ OL v. Generace Alpha O 3- TOx 3 a °S TO S TO 2 TO< 3 TOS s- S~ a Pravděpodobně budou tzv. 'Google Kids' ■ Narozeni do světa v jeho nové podobě, objevuje se ekonomické zpomalování ■ Očekává se, že budou při práci s IT šikovnější a budou vzdělanější a materialističtější než předchozí K TO< S a, TO 3- a 2 a T3 O T3 —\ >-< > n o < 73 C n o < 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Generace Baby Boomers Generace lidí narozená po druhé světové válce (nejčastěji počítáno jako období let 1946 až 1964) je označována jako Baby Boomers. Ve skutečnosti však jde o pop kulturní označení pro americkou generaci. U nás se sociologie zkoumáním generací v dřívějších dobách nezaobírala, proto nebyla tato generace nikdy zasazena do českého prostředí. Generace předcházející Baby Boomerům se v USA označuje jako Tichá generace (1925 až 1945), generací následující je pak Generace X. Generace Baby Boomers byla spojena se vznikem subkultur hippies a punk. Jelikož rok narození Baby Boomers přišel až po ekonomické depresi ve 30. letech a po druhé světové válce, tak tato generace bývá někdy označována jako „Pokrizová generace". Vyrostla v relativně bezpečných dobách a v období ekonomické prosperity. Je to velmi optimistická generace, která přinesla mnoho změn do tehdejší společnosti a zřekla se hodnot svých rodičů. Baby Boomers se vyznačují tím, že se nebojí utrácet, a to především za výrobky a služby, které jim usnadňují život. Proto je americké firmy milují. Až donedávna vytvářela tato generace polovinu amerických spotřebitelských výdajů. Nyní již však většina této generace není ekonomicky aktivní. Výše uvedená charakteristika se promítla také do spotřebitelského chování a rozhodování v rámci cestovního ruchu. V USA a západní Evropě se jedná o generaci, která ráda a často cestuje. Při cestování nemají žádné bariéry a strach. Cestují především do již osvědčených destinací. V zemích střední a východní Evropy je cestovní ruch výrazně ovlivněn vznikem socialistického bloku, který výrazně tlumí cesty do zahraničí. Rozvíjí se domácí cestovní ruch, vzniká fenomén druhého bydlení. Po pádu železné opony jsou příslušníci této generace lační po poznání života v západní a jižní Evropě, což jim bylo téměř po celý život upíráno. Generace X Generace X je pojem, jímž se označuje generace v USA a v západní Evropě, jejíž příslušníci se narodili přibližně v rozmezí let 1965 až 1982 a jejich formativní roky trvaly zhruba 20 až 25 leť2. V českém prostředí je pro tuto generaci často užíván termín Husákovy děti. Označují se tak lidé narození v Československu v silné populační vlně, která začala počátkem 70. let 20. století, v době tzv. normalizace. V té době byl prvním (později generálním) tajemníkem KSČ a od roku 1975 prezidentem Gustáv Husák. Generace X a tzv. Husákovy děti se formovaly ve zcela odlišném společensko-ekonomickém a politickém prostředí. Jak je již zmíněno výše, tak v Československu byla tvrdá normalizace. 12 K formativním rokům lidského života například Chum (2013) uvádí, že člověk je bytost výrazně definovaná okolními vlivy, které mají největší dopad v určitých životních etapách. Fyzická, emocionální, konceptuálni i hodnotová stránka každého z nás se celý život učí, v jakém světě žijeme a jak v něm existovat. Z evolučních důvodů jde především o první roky života - co se v nich událo, to také do značné míry určuje, jak bude náš život pokračovat (výživa, důvěra, zranění a nemoc, vzdělání). Behavioristé a antropologové mluví o takzvaných „imprintech", tedy klíčových chvílích, kdy si náš lidský mozkový hardware vytváří vlastní myšlenkový software. U zvířat se imprinty dobře ukazují například při fixaci na matku: Pokud mláděti místo matky do života vložíme třeba basketbalový míč, souhra instinktů na něj vytvoří mateřský im-print. Podobně se mládě chová při vytváření imprintů na vrstevníky, potravu, partnery a další pro přežití jedince i druhu zásadní prvky reality. U člověka přichází do hry navíc určitá míra sebeuvědomění a reflexe, takže lidské imprinty zasahují i do jazyka nebo třeba používání nástrojů. Jak se svět kolem nás komplikuje, každá další generace potřebuje na vytvoření imprintů více času a imprinty samy jsou komplexnější a dynamičtější. Tím pádem jsou formativní roky s každou generací o něco delší. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Lidé neměli přístup k informacím o životě v západním světě, fungovala zde silná propaganda, nebylo možné volně cestovat do zahraničí a především nebylo možné jakkoli nesouhlasit s tehdejším režimem. I přesto lze u obou generací najít některé společné znaky. Pro označení Generace X se používají také názvy baby busters, post boomers (po babyboo-mu) či generace lenochů (slackers). Označení této skupiny zpopularizoval Douglas Coupland svou knihou s názvem „Generace X: Vyprávění pro akcelerovanou kulturu". Tato kniha však paradoxně popisovala generaci, která nemá různá přízviska a nálepky ráda - „říkejte nám prostě X" (Bergh, 2012). Generace X se odlišuje výrazně pesimistickým vnímáním světa. V době dospívání (čili v době, kdy se formují hodnoty), se ve společnosti poprvé objevují negativní společenské jevy - ekonomická krize, studená válka, rozšíření sexuálně přenosných nemocí (např. AIDS), tvrdých drog, zvýšení rozvodovosti apod. To neznamená, že všichni z Generace X stráví celý život v depresi, ale pro celou generaci je typické zpochybňování hodnot, větší důraz na individualismus a často je jí také připisován větší nezájem o společnost. Jsou také mnohem méně loajální a je těžké si je získat na svou stranu. Ale není vše jen negativní - Generace X si umí užívat život ve stylu Carpe Diem (latinské rčení s významem „užívej dne")". Generace X je mimo jiné nazývána také jako generace Umělá, protože označení „X" je marketingová nálepka vyjadřující, že mladí své doby neměli zdánlivě žádný společný cíl nebo žebříček hodnot. Každý měl nějaké své „životní X" a za tím se rozhodl jít, případně se rozhodl žádné životní X nevyhledávat. Tato generace často ve velkém sdílí životní cíle svých rodičů (kariéra, rodina, dům, pověst apod.), ale zároveň odmítá jakýkoliv jeden celkový pohled na svět. Je schopna vnímat i prožívat několik revolučních vlivů a životních stylů najednou. Civilizaci přináší hlavně zpochybnění dosavadních přístupů k práci a politice, vyžaduje více pravomocí a volnosti. V produktivním věku pracují X za méně peněz než jejich radiče a mají celkově více práce. Nedostatek dlouhodobých jistot jim nahrazuje vzrůst osobní svobody. Ve výsledku jde o výrazně postojovou generaci, která hledá takové hodnoty a významy, které se vyplatí zastávat celý život (Chum, 2013). Generace Y Generace Y je pojem, který se poprvé objevil v srpnu 1993 v časopisu Advertising Age, přičemž popisoval generaci dětí narozených v letech 1985 až 1995, jejichž formativní roky trvají zhruba 25 let. Dnes už často označuje i generaci narozenou mezi lety 1974 (respektive 1976) až 2000. Generace Y se chápe jako následovník generace X. Generace Y jsou většinou děti rodičů narazených v poválečných letech (tzn. Baby Boomers)14. Do roku 2025 bude generace Y tvořit převážnou část populace v produktivním věku. V současnosti jsou ekonomicky aktivní, požadují vyšší životní úroveň a chtějí být více zodpovědní za sociální jistoty, důraz kladou i na osobní uplatnění, zároveň se velice zajímají o svůj osobní život, což je v rozporu s předchozí generací X, která tyto hodnoty kladla na spodní příčky žebříčku hodnot. Zástupci generace Y chtějí naplno využít všech možností, které jim 13 http://www.generacey.cz/zjisti-jaka-jsi-generace/generace-x 14 Objevily se i pokusy označit tuto generaci anglicky jako Millennials nebo jako internetovou generaci (iGen) a dát jí název podle klíčových událostí a trendů, které se jí týkají. Další názvy jsou Echo Boomers (jako děti narozené generaci Boom Generation), Net Generation (1. generace, která od dětství používá ICT) 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU otevřená společnost nabízí, ale zároveň kvůli tomu odmítají obětovat osobní život. V pracovním životě proto začínají požadovat flexibilní pracovní dobu i místo zaměstnání (resp. odmítají časově náročná zaměstnání a chtějí pracovat z domova). Prioritou je pro ně, aby měli čas na sebe a své blízké. Jedná se o první generaci, jejíž mozek je silně formován informačními technologiemi a vizí reálné civilizační změny. Jsou komunikativní, přes internet vytvářejí virtuální komunity a jsou otevření novým myšlenkám. Více se zaměřují na volný čas, práci berou jen jako snadný způsob, jak zaplatit účty. V menší míře si vybírají práci podle její smysluplnosti, ale více cílí na vysoké finanční i společenské uznání. Zároveň se jedná o generaci, která miluje cestování. Velká část z nich pracuje proto, aby mohli cestovat a užít si života, poznat nepoznané a zažít něco nového. Před tím, než založí rodinu, tak často pro své cesty volí vzdálenější a exotické destinace. Chtějí si užít, než budou mít děti. Naopak se svými dětmi pak rádi cestují po osvědčených destinacích a obecně častěji po tuzemsku. Vracejí se na místa, která navštívili se svými rodiči. Chum (2013) dodává, že generace Y je generací otázek a zpochybňování. Svoboda a nové možnosti udělaly z Y takzvanou Občanskou generaci, která nevěří ani rodině, ani kariéře, ani vzdělání a ani státu. Často se označuje také jako Názorová generace - jsou schopni a ochotni měnit a přizpůsobovat své názory, domluvit se je pro ně důležitější než mít poslední slovo. Bohužel díky tomu působí v očích starších generací nerozhodně a bezpáteřně. Rozdíly oproti Generaci X jsou poměrně výrazné, čehož si všímají mnozí zaměstnavatelé, ale i firmy na straně nabídky. Generace Z Generace Z15 je společný název pro skupinu lidí narozených od poloviny 90. let 20. století do současnosti, přičemž jejich formativní roky mohou trvat až 30 let. Generace vyrostla na síti World Wide Web, která začala být stále více dostupná po roce 1991. Nejmladší zástupci této generace se narodili během menšího baby-boomu v době světové finanční krize končící kolem roku 2010. Generace Z se narodila a vyrůstala po éře studené války a pádu Sovětského svazu. Rodiči generace Z jsou typicky zástupci generace X. Generace Z je vysoce propojená, mnozí z této generace po celý život využívají komunikační a mediální technologie jako internet, rychlé zasílání zpráv (instant messaging, textové zprávy), MP3 přehrávače, mobilní telefony nebo YouTube. Tím si vysloužili přezdívku „digitální domorodci". Nejsou omezeni na domácí počítač, internet mají všude s sebou (v tabletech, laptopech, mobilních telefonech, apod.). Výrazný rozdíl mezi generací Y a generací Z je ten, že členové předchozí generace pamatují život před vzestupem využívání masových technologií, zatímco následující generace se narodila, až když nové komunikační a informační technologie již existovaly. Tato generace se také narodila do éry postmodernismu a globalizace. Generace Z je známá pro život online a v rychlém tempu. Je pro ni typické okamžité sdílení myšlenek a poznatků na různá témata, pomocí různých médií a produktů. Někteří rodiče generace Z pracují na částečný úvazek nebo ve svých domovech, aby jejich děti mohly být vychovávány jimi nebo jinými členy rodiny namísto různých zařízení denní péče16. Na druhou stranu Chum (2013) uvádí, že generace Z je také zatím tou nej roztříštěnější 15 Pro generaci Z se používají i další označení: Generace M (M jako multitasking), Generace I (I jako internet), Generace 11. září (odkazující na mladou populaci - 11 let a méně - v době útoků z 11. září 2001). 16 http://grailresearch.com/pdf/ContenPodsPdf/Consumers_of_Tomorrow_Insights_and_Observati-ons_About_Generation_Z.pdf 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU a nejrůznorodější generací. Zdá se, že Z mají v plánu na společnost úplně zanevřít. Definováni internetem a multikulturním prostředím, válkami a finanční krizí, rozpadem rodin a v podstatě kompletní ztrátou jistot, obracejí se lidé generace Z k sobě sama a individuální specializaci. Jejich prioritou je vzdělání a rozvoj svých schopností. Podle dosavadních průzkumů jsou Z posedlí přímou zkušeností, takže si musí na všechno sáhnout a vše vyzkoušet na vlastní kůži, zároveň ale žijí odděleně a „na síti". Jsou intelektuálně vyspělí, dospívají velmi rychle, nechápou termíny jako status quo nebo tradice, podvědomě cítí, že si svůj svět budou muset vybudovat sami. Věří především ve svou schopnost vyřešit každý problém po svém, takže se očekává, že generace Z bude úplně obcházet tradiční společenská řešení. Stejně jako u generace Y i příslušníci generace Z milují cestování. Ještě ve větším počtu cestují do vzdálených destinací, nemají strach, milují adrenalinové cesty. 0 svých cestách a navštívených destinacích jsou schopni získat velké množství informací přes internet a sociální sítě. Mnozí si při svých cestách některou z destinací natolik zamilují, že se sem natrvalo přestěhují. Cestování je tak pro mnohé symbolickým hledáním nového a lepšího domova, kde chtějí založit rodinu, pracovat a žít. Generace Alfa Data narození se u této generace pohybují mezi lety 2010 až 2025. Jejich formativní roky budou trvat minimálně 30 let. Jsou nebo budou dětmi generací X, Y a Z. Jde o první generaci kompletně narozenou ve 21. století. Prozatím se ale o této generaci moc neví. Většina těch, kdo studují kulturní generace, je považuje za zcela zásadní zlom v dějinách lidstva. Nejen, že budou tyto děti žít ve světě prolnutém informačně-komunikačními technologiemi a na pokraji ekologicko-humanitární krize, ale především budou ve věku informací a krizí žít i jejich rodiče, učitelé, starší spolužáci a životní vzory. Velkou změnou, která se od generace Alfa očekává, je příchod nové vlny globalismu a postupné dokončení rozpadu nacionalismu, který již pomalu započala generace Z. Pokud kontrakulturní myslitelé píší o tom, že lidstvo ještě ani netuší, v jak velké krizi je, a pokud technooptimističtí komentátoři píší, že lidstvo ještě ani netuší, jak velkou změnu nám přinesl internet (a další technologie), generace Alfa by podle všeho měla zosobnit jejich nejhorší obavy i největší naděje (Chum, 2013). Zdroje: Chum, S. (2013). Současné generace X, Y a Z - krátké seznámení. Publikováno na blog.idnes.cz, listopad 2013, http://sebastianchum.blog.idnes.ez/c/372981 /Soucasne-generace-X-Y-a-Z-kratke-seznameni.html. Van den Bergh, J. (2012). Jak cool značky zůstávají hot. Brno : Bizbooks, 248 s. ISBN 978-80-265-0002-5. http://vvvvw.sangri-lla.cz/file/soubory/rodina_a_zam%C4%9Bstn%C3%A1n/sou%C4%8Dasn%C3%A9_generace.pdf http: //www. gene racey.cz http://grailresearch.com/pdf/ContenPodsPdf/Consumers_of_Tomorrow_lnsights_and_Observations_About_Ge-neration_Z.pdf 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU CASE STUDY 2: SETŘENI NÁVŠTEVNOSTI TURISTICKÝCH REGIONU CR Šetření návštěvnosti turistických regionů ČR organizovala Česká centrála cestovního ruchu CzechTourism v letech 2010 až 2014. Podobný výzkum zde byl realizován i v letech předchozích. Měl ovšem řadu nedostatků, nebyl koncepčně nastaven a zástupci regionů nebyl vůbec přijat. V regionech proto v tomto období docházelo k samostatným šetřením, která nebyla se šetřením na národní úrovni provázána ani zkoordinována. Nově nastavená metodika a šetření od roku 2010 bohužel nebylo možné na 100 % s těmito předešlými šetřeními provázat. Nově nastavený monitoring byl financován z finančních prostředků IOP (Integrovaný operační program). Během realizace byl každoročně rozdělen na zimní a letní etapu, přičemž kontinuálně probíhal po dobu pěti let. Cíl monitoringu Cílem monitoringu v turistických regionech ČR bylo zmapovat spokojenost návštěvníků v jednotlivých krajích, frekvenci návštěv jednotlivých turistických oblastí v průběhu kalendářního roku, zjištění hlavních motivátorů a bariér návštěvnosti těchto oblastí a identifikace slabých stránek pro zlepšení dané destinace. Předmět monitoringu a jeho obsahová struktura Předmětem monitoringu byla analýza názorů návštěvníků turistických regionů a oblastí, vztahujících se k domácímu cestovnímu ruchu. Realizace spočívala v přípravě příslušné metodiky výzkumu, zajištění tazatelské sítě, zajištění sběru dat, vyhodnocování dat získaných v průběhu výzkumu, vyhodnocení výsledků výzkumu vypracováním průběžných zpráv a závěrečné zprávy a prezentaci výsledků výzkumu odborné veřejnosti. Po každé jednotlivé etapě (letní nebo zimní) byla vypracována etapová závěrečná zpráva, a to do jednoho měsíce od ukončení sběru dat v každé jednotlivé etapě. Po ukončení celé realizace monitoringu byla vypracována jedna závěrečná zpráva, která obsahovala výsledky všech etap, zhodnocení vývoje cestovního ruchu v období realizace monitoringu a doporučení pro další aktivity v oblasti domácího cestovního ruchu, Struktura návštěvníků daných oblastí byla monitorována ukazateli identifikujícími respondenty z hledisek důležitých pro jejich kategorizace do specifických skupin v oblasti cestovního ruchu (hlavně člení dle délky pobytu, způsobu zabezpečení cesty a pobytu, počtu účastníků, věku účastníků, převažujícího motivu pobytu apod.). Názory návštěvníků na úroveň jednotlivých aspektů cestovního ruchu byly zjišťovány jejich subjektivním hodnocením a prožívanou realitou. Souhrn těchto názorů umožnil při splnění podmínek reprezentativnosti generalizaci na všechny návštěvníky daných oblastí. Monitoring postihoval především tyto oblasti a faktory: identifikace a segmentace respondentů • lokalita a období sběru dat • věková kategorie, pohlaví a vzdělání • odkud, s kým a jak přijeli charakteristiky pobytu • délka a frekvence pobytu 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU • ubytování a stravování • důvod návštěvy • aktivity realizované v regionu hodnocení regionu • poskytované služby • infrastruktura a vybavenost • péče o rozvoj cestovního ruchu doplňkové charakteristiky • zdroje informací o regionu • náklady na pobyt • míra věrnosti regionu individuální názory nebo náměty S tímto vymezením předmětu průzkumu korespondovaly dílčí cíle: • zjistit profil návštěvníků v jednotlivých turistických regionech a oblastech z hlediska základních znaků jejich pobytu a charakterizovat podle těchto znaků nejsilněji zastoupené skupiny návštěvníků; • zjistit pozitivní a negativní působení sledovaných faktorů cestovního ruchu, jejich hodnocení z hlediska zastoupených typů návštěvníků, vyhodnotit slabé stránky a vyvodit z nich návrhy na žádoucí změny; • zjistit specifika jednotlivých oblastí a provést meziregionální porovnání; • založit časovou řadu, která v budoucnu umožní vyhodnocování změn a posunů podle jednotlivých faktorů. Zkušeností z předešlých šetření a identifikace klíčových oblastí Díky zkušenosti ze čtyř vln monitoringu v letech 2005 až 2008, nastavování metodiky a následné analýzy dat spolu s interpretací, byla identifikována slabá místa předchozích vln, která se týkala všech fází monitoringu. Změny pro všechny fáze výzkumu od metodologie přes dotazník až po výsledné analýzy a způsob prezentace byly přijaty především pro oblast sběru dat, místa dotazování, strukturu dotazníku a následné analýzy dat. Jedním z hlavních problémů v minulých vlnách byla jednoznačně kvalita sběru dat. Vzhledem k tomu, že se jednalo o klíčovou část výzkumu, neboť na základě sebraných primárních dat byly dělány všechny ostatní analýzy, bylo třeba věnovat sběru dat zvýšenou pozornost. V minulosti byly tyto úkony rozdělené mezi více subjektů, všude byl uplatňován jiný nebo žádný klíč pro náhodný výběr a rovněž kontrola sběru dat byla nejednotná. Ve výsledku to přinášelo méně konzistentní data, což v některých momentech zatěžovalo trendové analýzy. Volba míst pro dotazování byla zvolena relativně vhodně, problémem byl způsob výběru respondentů přímo na místě. Použitá metoda Výzkum domácího cestovního ruchu byl prováděn metodou osobního dotazování s použitím standardizovaného dotazníku jako primární šetření v určené době a v určených lokalitách prostřednictvím sítě proškolených tazatelů. Respondenti byli vybíráni a oslovováni náhodně přímo 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU v terénu. Sběr dat byl anonymní. Při tvorbě dotazníku byl kladen důraz především na srozumitelnost otázek a na postižení co největšího počtu faktorů při únosném rozsahu zvládnutelném v časovém limitu do 15 minut. Dotazník pracoval se sadou otázek, z nichž většina byla uzavřených (s nabídkou možností, jejichž volba se prováděla zakroužkováním). Otevřené byly otázky ke geografické identifikaci a otázka specifikující nedostatky a reakce turistů na aktuální téma. Neformální možnost jakéhokoliv dalšího vyjádření byla respondentům umožněna v závěru. Některé otázky pracovaly se škálováním, aby bylo možno na omezené ploše postihnout co nejvíce faktorů. Tato forma je osvědčená u průzkumů, které pracují s velkým počtem respondentů, neanalyzují podrobnosti a jsou vyhodnocovány statistickými metodami hromadného zpracování dat. K respondentům je vstřícná (málo je zatěžuje), je pro ně srozumitelná i v případě samostatného vyplňování dotazníku, vkládání dat do počítače nevyžaduje další samostatné kódování, zaručena je srovnatelnost dat podle třídících kritérií. Dotazník byl pro všechny kraje a turistické regiony totožný, pouze v každé etapě byl rozšířen o 3 otázky, které se v průběhu realizace výzkumu měnily. a) Výběrový soubor V rámci monitoringu byl kladen důraz na reprezentativnost vzorku, což znamená, že výsledky zpracované za výběrový soubor by měly být vypovídající za všechny členy základního souboru (výsledky lze zobecnit s danou pravděpodobností a s určenou mírou spolehlivosti jako vypovídající za všechny návštěvníky daného regionu). U průzkumu návštěvníků v terénu ovšem není jejich struktura a počet předem znám a nelze tudíž uplatnit kvótní výběr podle předem stanovených znaků, který by reprezentativnost výběrového souboru zaručily. Při mapování návštěvníků v daném regionu je důležité dobře stanovit místa sběru dat. Ta nemohou pokrýt všechny navštěvované lokality, měla by je ale reprezentovat. Vycházet lze z toho, že návštěvník se v regionu pohybuje - stejného návštěvníka lze teoreticky zastihnout na mnoha místech a bude se přitom jednat stále o tentýž subjekt s charakteristikami a názory, které se nemění. Místa sběru dat by měla respektovat základní typologii turisticky atraktivních míst v jejich rozličnosti, to znamená nestanovit jen určitý typ lokalit, např. pouze hrady a zámky, ale podchytit návštěvníky i v dalších místech jejich soustředěného výskytu, jako např. v rekreačních centrech, v místech přírodních atraktivit, ve skanzenech, muzeích apod. Podobnou roli hraje i časové období. Sběr dat by neměl probíhat jen v přesně stanovenou dobu (např. jeden určený letní víkend), ale měl by být rozložen do delšího časového úseku, v různých týdnech a v různých dnech v týdnu v daném časovém období (tj. určených letních či zimních měsíců). Eliminují se tím případné náhodné výkyvy dané např. nepříznivým počasím (podstatou je, aby všichni respondenti nebyli osloveni v jeden deštivý den, který se může negativně promítnout v jejich náladě, určitá část jich však v souboru být může). V případě monitoringu návštěvnosti turistických regionů byla proto stanovena lhůta minimálně jednoho měsíce. Zpracován byl detailní rozpis sběru dat zahrnující místa, data a časová rozmezí dotazování pro jednotlivá místa, a to tak, že v rámci každého turistického regionu byla dodržována variabilita jednotlivých dnů v týdnu a také časových rozmezí v průběhu dne. Zajištění reprezentativnosti výběrového souboru se tedy dotýká nejen jeho velikosti, ale rovněž místa a času. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU b) Časové období realizace monitoringu Monitoring byl organizován ve dvou časových etapách každého kalendářního roku k podchycení sezónních rozdílů. Vycházelo se z toho, že profil návštěvníků je jiný v plné letní turistické sezóně a jiný mimo toto období, přičemž specifická je ještě zimní sezóna na horách. V období od 1. 7. do 31. 8. probíhal sběr dat pro letní etapu příslušného roku. Naproti tomu sběr dat pro zimní etapu probíhal od 15. 12. do 28. 2. příslušného raku. Měsíce září a březen byly určeny k vypracování průběžné závěrečné zprávy. c) Sběr dat Sběr dat byl plně organizován ze strany dodavatelské společnosti (Ipsos Tambor) a zajištěn smluvními členy tazatelské sítě společnosti Ipsos Tambor. Zajišťovat sběr dat mohli pouze proškolení tazatelé, kteří byli důkladně seznámeni s cíli a obsahem projektu a byli také detailně seznámeni s dotazníkem. Celkově se na sběru dat podílelo přibližně 100 až 150 tazatelů v závislosti na zimní nebo letní etapě a počtu míst dotazování. Všichni tazatelé byli důkladně proškoleni a instruováni. Přednostně byli vybíráni prověření a zkušení tazatelé s praxí v realizaci adekvátních rozsáhlých šetření. Většina tazatelů měla minimálně středoškolské vzdělání. V průběhu realizace sběru dat byla práce tazatelů kontrolována dvěma způsoby. Jednak bylo určeno několik kontrolorů, kteří dle harmonogramu kontrolovali daná místa dotazování, zda tazatel skutečně dodržuje připravený harmonogram dotazování a daná místa a je na nich fyzicky přítomen. Jiné kontroly probíhaly formou fiktivního rozhovoru, kdy kontrolor vystupuje jako potenciální respondent a nechá se tazatelem oslovit k účasti na daném výzkumu. V tomto kroku byla hodnocena schopnost tazatele reagovat na dotazy fiktivního respondenta, vysvětlit hlavní myšlenku a cíle celého projektu a schopnost vysvětlit případné dotazy k jednotlivým otázkám. Dalším kontrolním mechanismem byla zpětná kontrola datového souboru. V každém regionu muselo být takto zkonrolováno minimálně 50 % dotazníků. d) Místa sběru dat Místa sběru dat byla maximálně diverzifikována. V jednotlivých lokalitách probíhalo dotazování na různých turistických místech - informační centra, pamětihodnosti, historické budovy, přírodní památky, na POS (Point of sales), před ubytovacími zařízeními, apod. Jedině tak bylo možné zajistit, aby byl vzorek respondentů heterogenní, aby se nestávalo, že bude oddotazo-ván např. celý zájezd, který už z logiky věci předpokládá respondenty s určitým společným zájmem a nepokrývá odlišné preference respondentů. Rovněž bylo omezeno dotazování na místech, jako je parkoviště, aby ve vzorku nebyli nadhodnoceni respondenti s určitým typem dopravního prostředku. Skladba respondentů tedy musela být co nejpestřejší (rodiny, větší skupiny i jednotlivci, pěší, cyklisté a v zimě i lyžaři, starší i mladší, apod.). V každém turistickém regionu bylo pro dotazování vybráno 10 až 15 lokalit (vždy podle velikosti oblasti, šíře a pestrosti turistické nabídky). Pro každou lokalitu bylo doporučeno získat 50 vyplněných dotazníků. Vybrané lokality pra dotazování byla místa soustředěného cestovního ruchu a zvýšeného pohybu návštěvníků pokrývající pokud možno rovnoměrně celý region. Jejich výběr závisel na místních podmínkách a zpravidla se lišil pro letní a zimní sezónu. Kromě významných turistických cílů v regionu (kulturní, historické, přírodní, technické, architektonické a jiné atraktivity, vodní plochy, rekreační centra, lyžařská střediska, rozhledny atd.) to byly také informační centra, 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU sportovní centra, místa konání slavností, ubytovací kapacity, kempy, lázně, muzea a výstavy, příp. nádraží, nákupní centra, apod. Lokality byly vymezeny rámcově, protože v rámci dané lokality existovalo zpravidla více míst soustředěného cestovního ruchu, přičemž jedno z nich bylo možné chápat jako výchozí. Tím, že se tazatelé v terénu pohybovali, zajistili větší pestrost oslovených návštěvníků. e) Velikost výběrového vzorku Pro zajištění reprezentativnosti nemusel být výběrový soubor respondentů příliš rozsáhlý. Statisticky vzato při obvyklém intervalu spolehlivosti 0,05 na hladině významnosti 95 % byl postačující soubor 384 respondentů, a to i kdyby základní soubor všech návštěvníků regionu byl v řádu několika milionů. Vzhledem k výběrovým chybám bylo ale nutno pracovat s určitou rezervou a velikost výběrového souboru zvýšit. Velikost výběrového souboru činila minimálně 500 respondentů v každé etapě sběru dat za příslušnou oblast. Výsledky za takový soubor pak bylo možné zpracovat s předpokladem, že s pravděpodobností 95 % se pohybují v intervalu ± 5 %, což představuje obvykle užívanou spolehlivost. U menších podsouborů (např. závislosti sledované jen pro určitou věkovou kategorii) může být chyba větší. Z dřívějších analýz návštěvníků lze potvrdit, že soubor nad 500 dotazníků již dobře zachycuje hlavní trendy a rozdíly mezi proměnnými. Analytické zpracování dat Vyhodnocování dotazníků bylo prováděno externě nasmlouvanou firmou, která zabezpečila vyhodnocení dotazníků za všechny regiony a také celkově za národní úroveň. Podmínkou kvalitního zpracování dat byla znalost statistických postupů a využití vhodného statistického softwaru pro práci s hromadnými daty, který umožnil uplatnění všech potřebných vyhodnocovacích procedur. Signifikantní (tj. statisticky významné) vztahy byly zjišťovány v rámci několikastupňového třídění. Jako základní třídící znaky byly stanoveny proměnné: • turistický region (pro souhrnné zpracování za celou republiku), • turistická oblast v rámci turistického regionu (podle členění regionů), • kraj (v případě zpracování na krajské úrovni pro potřeby kraje), • etapa průzkumu (sezóna a rok v časové řadě), • věková kategorie, • příjezdová vzdálenost, • délka pobytu (jednodenní návštěvníci vs. turisté). Pomocnými třídícími znaky byly ukazatele typu pohlaví, vzdělání, ubytování a frekvence návštěvy. Dále bylo podle okolností pracováno se silnými skupinami respondentů vytříděnými podle proměnných typu způsob dopravy (např. vyčlenění motorizovaných návštěvníků při vyhodnocování dopravní infrastruktury), doprovod (např. analýza rodin s dětmi), náklady na pobyt (analýza návštěvníků s nízkými nebo vysokými výdaji, pokud budou tvořit dostatečně silnou skupinu), důvod návštěvy (sport, poznání, zábava, sakrální turistika atd.), příp. analýza vyčleněných skupin výrazně nespokojených s hodnocenými faktory, analýza uživatelů internetu a jiných. 2 POPTÁVKA CESTOVNÍHO RUCHU Statistické analýzy Statistické analýzy zahrnovaly především: • základní vyhodnocení četností získaných dat, • zjišťování statisticky významných závislostí mezi proměnnými, • vyhodnocování specifických kategorií respondentů, • posuzování posunů odpovědí v čase (po dalších etapách), • meziregionální porovnání. Třídění, korelační a jiné analýzy byly zpracovány tabulkově i graficky a byly podkladem k interpretaci jednotlivých oblastí výzkumu domácího cestovního ruchu ve zprávě a pro prezentační účely. Vytvořena byla také typologie návštěvníků podle sledovaných ukazatelů. V rámci statistického rozboru odpovědí bylo detailněji pracováno s jednotlivými definovanými segmenty (stávajícími dle způsobu ubytování a dle sociodemografických ukazatelů jako je věk, počet dětí, atd.) a preferovanými aktivitami. Především byly tyto segmenty analyzovány z hlediska jejich celkové spokojenosti a indexu loajality. Byly tak identifikovány rizikové segmenty s nižší spokojeností a loajalitou (opakovanou návštěvou) regionu a určeny jejich bariéry. V případě skupin s vysokou spokojeností a indexem opakované návštěvy byly určeny tzv. motiváto-ry. Zároveň byl určen profil respondentů z rizikových segmentů, což umožnilo navrhnout akční plán konkrétních opatření na zvýšení počtu opakovaných návštěv. Byla tedy vytvořena univerzální segmentace turistů, které se vzájemně vylučují a umožňují tak rozdělit populaci do specifických skupin, z nichž každá je něčím typická nebo se jinak chová. Vkládání dat do aktivní databáze Po dokončení sběru dat a jejich analýzy byla vždy všechna data online zpřístupněna veřejnosti na webovém portálu http://monitoring.czechtourism.cz/. Zajištěn tak byl rychlý přenos získaných informací a dat mezi všechny aktéry v cestovním ruchu. Dále byl zprovozněn on-line systém, který velice rychle umožňoval získaná data třídit, sestavovat časové řady, srovnávat výsledky za segmenty, turistické regiony, kraje a turistické oblasti, nebo data srovnávat za pomoci sociodemografických ukazatelů. Schopen byl také generovat grafy i tabulky na jakékoliv zadání. Zdroje: Monitoring návštěvníků v turistických regionech ČR - Metodika průzkumu, objednatel: Česká centrála cestovního ruchu - CzechTourism, zhotovitel: Institut Rozvoje Podnikání, s. r. o., březen 2005. Výzkum zaměřený na domácí cestovní ruch - Finální metodika, zadavatel: Česká centrála cestovního ruchu - CzechTourism, dodavatel: IpsosTambor, s. r. o., dostupné na: http://monitoring.czechtourism.cz/ CzechTourism/metodika.html 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 3 nabídka cestovního ruchu Tak jako v případě poptávky i na nabídku cestovního ruchu můžeme nahlížet z různých úhlů pohledu. Zobecňující definici podává například Gúčik (2010), podle něhož tvoří podstatu nabídky cestovního ruchu soubor prvků, které v různé kombinaci tvoří různé statky a služby cestovního ruchu. Nositeli nabídky cestovního ruchu jsou v jeho pojetí cílové místo, podniky cestovního ruchu a instituce cestovního ruchu. Charakter a rozsah nabídky je podmíněn charakterem primární nabídky, od níž je odvozena sekundární nabídka. Primární nabídku tvoří přírodní a kulturně-historický potenciál cílové destinace, který svou atraktivností dává cestovnímu ruchu dynamiku a charakteristickou podobu. Sekundární nabídka zahrnuje všechny druhy zařízení a jejich služby, které musí být k dispozici pro účastníky cestovního ruchu. Jejich rozsah a struktura závisí na primární nabídce (Gúčik, 2010: 167-168). Konečně lze také hovořit o terciérní nabídce, kam lze zařadit především různé aktivity managementu destinací (například výchovné, environmentálni, informační, aj.). Na nabídku cestovního ruchu působí mnoho vnitřních a zejména vnějších vlivů (faktorů). Jejich shrnutí lze nalézt především v německých učebnicích o cestovním ruchu. Například Fre-yer (2006: 122-125) v publikaci Tourismus uvádí mezi hlavními vlivy společenské a ekonomické vlivy, vlivy životního prostředí, dále státní a podnikatelské vlivy, resp. vlivy poptávky. 3.1 PRIMÁRNÍ POTENCIÁL NABÍDKY CESTOVNÍHO RUCHU Za primární potenciál (prvky) nabídky cestovního ruchu jsou všeobecně považovány přírodní a kulturně-historický potenciál, vpojetí prostorového modelu cestovního ruchu Mariota (1971) označované jako lokalizační předpoklady cestovního ruchu. 3.1.1 Přírodní potenciál/předpoklady cestovního ruchu Přírodní předpoklady cestovního ruchu jsou součástí lokalizačních předpokladů cestovního ruchu, zahrnující krajinu s jejím reliéfem, přírodními zdroji a přírodními útvary (pohoří, roviny, osamělé skalní útvary - skalní města, sopky, jeskyně, propasti, atd.) a vodstvem (vodní plochy a vodní toky - moře, oceány, jezera, vodopády, přehrady atd.), dále klima, flóru, faunu. Součástí přírodních předpokladů jsou také fytogeografické předpoklady cestovního ruchu (tolik definice Výkladového slovníku cestovního ruchu - Zelenka & Pásková, 2012: 466). Přírodní podmínky, resp. přírodní potenciál, jsou rozhodujícími lokalizačními faktory většiny aktivit cestovního ruchu a rekreace, zejména jeho pobytových forem. Zároveň také určují základní funkčně-prostorové dimenze či diferenciace v rekreačním využití území. Dosavadní výsledky výzkumu v oblasti přírodních podmínek cestovního ruchu ukazují na obecnou shodu ve struktuře činitelů ovlivňující přírodní potenciál území. Například Mariot (1971), Kop-šo et al. (1992), Vystoupil (1979; 1981) a další považují za základní přírodní předpoklady reliéf území, klimatické, hydrologické, biogeografické a zoogeografické podmínky. Reliéf )e základním strukturním prvkem přírodních rekreačních zdrojů. Povrchové tvary reliéfu (morfologický charakter krajiny) umožňují různorodé funkční využití pro cestovní ruch a rekreaci. Reliéf navíc podmiňuje výskyt a lokalizaci řady ostatních přírodních rekreačních prvků, např. říční sítě, vegetačního krytu, hospodářského využití území, rozmístění sídel apod. Povrch krajiny můžeme posuzovat ze dvou diametrálně odlišných hledisek, a to morfologické 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU členění krajiny obecně, tj. makroformy reliéfu, a podrobné členění krajiny, tj. mikroformy reliéfu. Pro různé rekreační aktivity je dále důležitá členitost reliéfu (horizontální a vertikální). Klimatické poměry patří rovněž mezi základní přírodní předpoklady pro cestovní ruch a rekreaci. Vliv klimatu na rekreační využití území je možné posuzovat ze dvou základních hledisek, a to působení horizontální a vertikální zonálnosti klimatu a působení klimatických prvků v konkrétním území či lokalitě, tedy působení mikroklimatických, resp. mezoklimatických podmínek (např. teplota, sněhová pokrývka, sluneční svit). Na lokalizaci středisek cestovního ruchu tak působí klimatické podmínky ve třech chorických úrovních - horizontální klimatická zonalita, vertikální klimatická zonalita a mikroklimatické podmínky (pořadí jejich vlivu je v každé rovině jiné). Dalším přírodním činitelem, který významně podmiňuje využití krajiny z hlediska cestovního ruchu, je vodstvo (především moře, jezera, vodní nádrže a řeky). Míra jejich významu je různá podle stupně jejich atraktivnosti, mohutnosti a především využitelnosti pro rekreaci a cestovní ruch. Mimo mnohostranného významu působí voda jako významný krajinotvorný prvek. Hydrologické podmínky mají jeden z rozhodujících vlivů na lokalizaci, určení rozsahu, intenzity a směru turistických proudů a rekreačních pobytů (např. v CR je více než 20 % turistické ubytovací základny soustředěno kolem vodních ploch a toků, v Chorvatsku více než 75 % ubytovacích kapacit leží u moře, ve Francii kolem 55 %, v Německu přes 35 %). Rostlinstvo má z hlediska cestovního ruchu a rekreace rovněž nezastupitelnou roli. Dotváří celkový charakter krajiny a je důležitou složkou přírodního prostředí. K základním přírodním rekreačním prvkům patří lesy (hlavně v mírném pásmu). Jejich rozmístění a druhová skladba podporuje zejména rozvoj turistiky a letní rekreace a nejvíce příměstskou víkendovou rekreaci. Podobně jako předcházející komponenty přírodního prostředí i živočíšstvo patří k činitelům trvalého charakteru. Ponejvíce jde o lov zvěře (například lovecká safari) a rybolov. Zvláštní postavení mají zoologické zahrady, které patří k významným atraktivitám cestovního ruchu (svou podstatou a funkcí je lze také zařadit do doprovodné infrastruktury cestovního ruchu). Vedle hodnocení dílčích složek přírodního potenciálu cestovního ruchu je možné hodnotit přírodní atraktivitu území prostřednictvím syntetizujících charakteristik. Souhrnný přírodní potenciál cestovního ruchu může být například modelován prostřednictvím potenciálních rekreačních ploch. Ty nám v územní podrobnosti regionů, resp. obcí přehledně generalizují vliv celkových přírodních podmínek na současný stav a intenzitu funkčn prostorového využití území. Ukazatel potenciálních rekreačních ploch je samozřejmě velmi hrubým vyjádřením přírodní atraktivity území pro cestovní ruch, je vhodné jej doplnit o další analýzy a hodnocení založená například na systému ochrany přírody (především velkoplošná chráněná území). Tato území na jedné straně soustřeďují vysokou koncentraci přírodních atraktivit, na straně druhé jsou vysoce homogenní celky se společnými specifiky. 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Rámeček: Potenciální rekreační plochy v ČR Metodika sestavení ukazatele Potenciální rekreační plochy je poměrně jednoduchá. Hodnota ukazatele vzniká součtem ploch rekreačně využitelných v katastrálních územích jednotlivých obcí ČR, který je poté vydělen celkovou rozlohou obce (jeho hodnota se na území ČR pohybuje od 0,8 do 98,6 %). Tyto údaje jsou obsaženy v tzv. ÚHDP (úhrnné hodnoty druhů pozemků, nebo též katastr nemovitostí), jehož registr spravuje ČUZK (Český úřad zeměměřičský a katastrální). Za rekreačně využitelné plochy z registru ÚHDP jsou v našem pojetí považovány plochy lesní půdy, luk a pastvin, zahrad, sadů, dále vodní plochy (tekoucí a stojaté vody) Pro názornou prostorovou diferenciaci uvedeného ukazatele byla zvolena následující hodnotící stupnice: • do 20,0 % potenciálních rekreačních ploch - zemědělsky velmi intenzivně využívaná venkovská krajina, pro cestovní ruch a rekreaci jen velmi málo vhodné přírodní podmínky; • 20,0-37,9 % potenciálních rekreačních ploch - většinou zemědělsky využívaná venkovská krajina v nížinách a pahorkatinách, pro cestovní ruch a rekreaci málo vhodné přírodní podmínky; • 38,0-56,9 % potenciálních rekreačních ploch - venkovská krajina s průměrnými přírodními podmínkami pro cestovní ruch a rekreaci; • 57,0-74,9 % potenciálních rekreačních ploch - podhorská a vysočinná venkovská krajina s příznivými přírodními podmínkami pro cestovní ruch a rekreaci; • 75,0 a více % potenciálních rekreačních ploch - povětšinou horské oblasti s velmi příznivými přírodními podmínkami. Územní diferenciaci hodnot podílu potenciálních rekreačních ploch v územní podrobnosti obcí znázorňuje přiložený kartogram. POTENCIÁLNÍ REKREAČNÍ PLOCHY Pramen: Vystoupil et al, 2006 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 3-1: Přírodní chráněná území ve vybraných zemích Asie a Pacifiku 2008 Země Mořská území (v % rozlohy země) Pevninská území (v % rozlohy země) Země Mořská území (v % rozlohy země) Pevninská území (v % rozlohy země) Čína 0,3 15,1 Rusko 6,3 9,0 Japonsko 5,2 14,1 Kazachstán - 2,8 Jižní Korea 3,2 4,3 Austrálie 70,6 10,2 Kambodža 0,4 24,0 Nová Kaledonie 0,2 7,4 Indonésie 1,8 15,7 Nový Zéland 7,1 29,5 Laos - 15,9 Papua. N. Guinea 0,5 9,7 Malajsko 4,6 20,3 Samoa 1,5 3,6 Barma 0,5 6,7 Filipíny 0,7 17,2 Asie a Pacifik 7,8 10,1 Thajsko 3,9 20,4 Afrika - 10,7 Vietnam 1,4 5,6 Evropa 3,8 13,5 Indie 1,5 4,8 Jižní Amerika 9,í 22,7 Irán 3,5 7,0 Severní Amerika 20,1 17,8 Pákistán 1,1 9,0 Turecko 2,8 1,9 Svět celkem 9,6 13,8 Pramen: UNESCAP, 2009 Tab. 3-2: Národní parky ve střední a východní Evropě (2012) Země Počet národních parků Podíl NP na rozloze území (v%) Země Počet národních parků Podíl NP na rozloze území (v%) Albánie 14 4,1 Moldavsko - - Bělorusko 4 1,6 Černá Hora 5 7,9 Bulharsko 3 1,8 Polsko 23 1,0 Chorvatsko 8 1,8 Rumunsko 13 1,4 Česká republika 4 1,5 Rusko 23 0,1 Estonsko 5 4,3 Srbsko 5 2,3 Maďarsko 10 5,2 Slovensko 9 7,5 Lotyšsko 4 3,2 Slovinsko 1 4,1 Litva 5 2,4 Ukrajina 17 1,2 Makedonie 3 3,8 celkem 159 Pramen: Wyrzykowski, Widawski etal, 2012:19 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 3-3: Regionální rozložení návštěvnosti národních parků USA (2010) Stat USA Počet návštěvníků v mil. Stat USA Počet návštěvníků v mil. Stat USA Počet návštěvníků v mil. California 34,9 Utah 9,0 Montana 4,6 D. of Columbia 33,1 Tennessee 7,9 Hawaii 4,5 Virginia 22,7 Washington 7,3 South Dakota 4,2 New York 17,5 Georgia 6,8 Missouri 4,1 North Carolina 17,1 Mississippi 6,6 Maryland 3,5 Arizona 10,5 Wyoming 6,3 Ohio 2,8 Massachusetts 9,9 Colorado 5,6 Arkansas 3,1 Florida 9,2 Texas 5,5 Maine 2,5 Pennsylvania 9,0 Nevada 5,4 Alaska 2,3 USA celkem 279,3 Pramen: U. S. National Park Service, 2010 3.1.2 Kulturně-historický potenciál cestovního ruchu Vedle přírodních předpokladů mají svou nezastupitelnou roli i kulturně-historicképředpoklady (potenciál). Základním specifikem kulturně-historického potenciálu, na rozdíl od přírodních předpokladů je, že byl vytvořen zásahem člověka do krajiny. Další odlišnost lze spatřovat v charakteru rozmístění kulturně-historického potenciálu, který je ve srovnání s areálovým a liniovým rozložením přírodního potenciálu lokalizován převážně bodově. Z hlediska činitele cestovního ruchu (na straně nabídky) tvoří kulturně-historický potenciál doplňkovou funkci atraktivitám přírodního charakteru. V odborné literatuře je vyzdvihováno specifické postavení kulturně-historického potenciálu, resp. jeho jedné složky, kterou jsou kulturně-historické památky, v souvislosti s motivací návštěvníků. Právě kulturně-historické památky mají významný motivační vliv na migrační pohyb účastníků cestovního ruchu, a to jak v mezinárodním tak domácím měřítku. Klíčovým motivačním impulsem k cestovnímu ruchu zaměřenému na kulturně-historické památky je především seznámení se s historií, architekturou a kulturou konkrétního území. Kulturně-historický potenciál je značně rozsáhlý a navíc různorodý, což vyvolává potřebu jeho zpřehlednění, resp. členění. Proto se jednotlivé atraktivity vykazující společné/shodné znaky shlukují do skupin. Například Stránský (1976) vymezuje společenské atraktivity na tři podskupiny, a to na kulturně-historické památky; kulturní zařízení a kulturní akce; a zvláště pak vymezuje sportovní, zábavní a podobná zařízení a podniky. Vymezením poslední podskupiny však dochází k prolnutí lokalizačních předpokladů s realizačními, jelikož sportovní zařízení jsou součástí sportovně-rekreační infrastruktury, která spadá do realizačních předpokladů cestovního ruchu. 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Při identifikaci shodných znaků jednotlivých složek kulturně-historického potenciálu a následném vymezení jeho skupin lze vycházet ze dvou charakteristik, a to z funkce kulturně-historického potenciálu a z časové neměnnosti kulturně-historického potenciálu. Funkce kulturně-historického potenciálu je odvozena od motivace účastníků cestovního ruchu k návštěvě dané atraktivity. Rozlišujeme tak funkci poznávací a funkci společenskou. V případě časové neměnnosti se jedná o relativní stálost (existenci) určité atraktivity v místě a čase, kterou lze vyjádřit stupnicí od relativně neměnných/stálých atraktivit (např. muzeum) až po atraktivity snadno měnitelné/nestálé (např. hudební festival). Průnikem těchto dvou vlastností u jednotlivých složek kulturně-historického potenciálu dochází k následnému členění: kulturně-historicképamátky, kulturní zařízení a společenské akce. Kulturně-historické památky představují významné doklady historického vývoje, způsobu života a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jakožto projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Charakteristickým znakem kultur-ně-historických památek je jejich historická, umělecká, vědecká či technická hodnota. Mezi kulturně-historické památky dále patří věci, které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Všeobecně je možné kulturně-historické památky rozdělit na památky movité a nemovité a jejich soubory. Kulturně-historické památky představují v rámci kulturně-historického potenciálu cestovního ruchu tu nej důležitější složku, která se významně podílí na rozvoji cestovního ruchu ve většině turisticky atraktivních zemí. Například v České republice je evidováno více než 40 tisíc nemovitých památek, z nichž přes 800 je zároveň vyhlášeno národní kulturní památkou nebo památkovou rezervací či zónou. Dokladem skutečného významu památek pro cestovní ruch je jejich návštěvnost, která slouží jako indikátor atraktivity. Návštěvnost kulturně-historických památek je statisticky sledována ve většině zemí u těch objektů, které jsou veřejně přístupné za vstupné (například v ČR bylo v roce 2013 evidováno 288 takových památkových objektů, jejich celková návštěvnost se uváděla kolem 10 mil. návštěvníků). Z mezinárodního hlediska nejvyšší stupeň atraktivity pro cestovní ruch představují památky zařazené do seznamu světového dědictví UNESCO. Například v roce 2014 bylo v seznamu světového dědictví UNESCO (World Heritage List) evidováno ve světě celkem 1007 položek, z toho 779 položek kulturního, 197 přírodního a 31 smíšeného dědictví. Za kulturní dědictví jsou považovány památníky (např. architektonická díla, díla světového malířství a sochařství), skupiny budov, lokality (např. výtvory člověka, kombinovaná díla člověka a přírody, místa archeologických nálezů). 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 3-4: Památky UNESCO v zemích střední a východní Evropy Země Počet památek Počet památek zařazených po roce 1990 Země Počet památek Počet památek zařazených po roce 1990 Albánie 2 2 Moldavsko 1 1 Bělorusko 4 3 Černá Hora 2 - BaH 2 2 Polsko 13 8 Bulharsko 9 0 Rumunsko 7 7 Chorvatsko 7 4 Rusko (evr. část) 15 12 Česká republika 12 12 Srbsko 4 2 Estonsko 2 2 Slovensko 7 7 Maďarsko 10 8 Slovinsko 3 2 Lotyšsko 2 2 Ukrajina 5 4 Litva 4 4 Makedonie 1 - celkem 112 82 Pramen: Wyrzykowski, Widawski et al, 2012:20 V zásadě lze kulturně-historické památky rozdělit do tří skupin, a to na architektonické památky, přírodní památky a soubory materiálních a duchovních projevů člověka. Pro cestovní ruch mají největší význam architektonické památky (nemovité), které jsou nejčas-tějším motivem cest návštěvníků za poznáním těchto objektů. Z tohoto hlediska hovoříme o poznávací funkci kulturně-historických památek. Architektonické památky můžeme podrobněji členit do více skupin, např. v ČR či na Slovensku se dělí do dvou základních skupin, a to na profánní (světské) a sakrální (církevní) památky. Ještě podrobněji lze světské památky členit na historická jádra měst, historické územní celky, městskou architekturu, lidovou architekturu, technické památky, vojenské památky, sochy, sousoší, kašny a drobná kamenická a kovová díla, mezi památky církevní řadíme zejména chrámy, katedrály, kláštery, kostely, kaple, rotundy, synagogy, (židovské) hřbitovy, betlémy apod. Mezi nej atraktivnější kulturně-historické památky z hlediska cestovního ruchu lze v mezinárodním srovnání zařadit památky kulturního dědictví, městské památkové rezervace a zóny a národní kulturní památky. Názornou ukázku může představovat následující rámeček. Do skupiny kulturně-historických památek se vedle architektonických památek také řadí tzv. přírodní památky, které dokládají vývoj lidské společnosti a které připomínají určitou historickou nebo kulturní událost. Veskrze se jedná o krajinné památky, které jsou nejčastěji součástí zámků, městských paláců či klášterů, tj. zahrady, parky, arboreta apod., nebo o archeologická naleziště. Klasickým příkladem v ČR je Lednicko-valtický areál, kulturní krajina zapsaná na seznam UNESCO, nebo archeologické naleziště v Dolních Věstonicích či vyhlášené arboretum při zámku v Průhonicích. Nedílnou součástí kulturně-historického potenciálu, resp. kulturního dědictví mnoha národů, jsou i soubory materiálních a duchovních projevů vytvořených člověkem, mezi které se 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU především zahrnují jazyk, tradice, kulinářské speciality, umění a hudba, historie a její viditelné pozůstatky, řemesla, náboženství, tradiční oblečení či volnočasové aktivity Všechny tyto složky kulturního dědictví, které se vytvořily na základě předávání vědomostí a zvyků z generace na generaci, více či méně představují předpoklady rozvoje cestovního ruchu. Cestovní ruch je v této souvislosti možné chápat jako „formu interkulturální interakce" (Pásková, 2003), který přenáší prvky kultury a vzájemně je mísí a tím ovlivňuje turisty na jedné straně a domácí obyvatele na straně druhé. Rámeček: Národní kulturní památky a památky UNESCO v ČR Česká republika je bohatá na kulturně-historické památky, které jsou význačné svojí hodnotou a z hlediska cestovního ruchu představují dominantní faktor jeho rozvoje. O jedinečné hodnotě některých kulturních památek svědčí jejich prohlášení za národní kulturní památku (NKP), která je součástí nejvýznamnějšího kulturního bohatství národa. V Ústředním seznamu kulturních památek ČR je v současnosti evidováno 236 (resp. 238) zápisů movitých či nemovitých věcí jako národní kulturní památka (z toho tvoří 43 % hrady a zámky, 26 % církevní památky, 11 % architektonické památky, 7 % technické památky, 6 % hradiště, 6 % lidová architektura, 1 % vojenské památky). Z mezinárodního hlediska je nejvyšším stupněm ochrany zařazení památky na seznam kulturního dědictví UNESCO. Do seznamu světového dědictví UNESCO je v ČR zapsáno 12 kulturních památek, všechny byly zapsány po roce 1990 (Zelená hora - poutní místo u Zdaru nad Sázavou, město Telč s historickým jádrem města, město Třebíč s židovskou čtvrtí a s románskou bazilikou sv. Prokopa, historické jádro města Český Krumlov s hradem a zámkem, barokní náves vesnice Holašovice, Lednicko-valtický areál, více než 180 km2 kulturní krajiny ve stylu anglického kra-jinářství, funkcionalistická vila Tugendhat v Brně, historické jádro hlavního města Prahy - Pražský hrad, Staroměstské náměstí - radnice, chrám sv. Víta, atd.), středověké jádro města Kutná Hora včetně pozdně gotického chrámu sv. Barbory, renesanční zámek v Litomyšli, raně barokní zámek v Kroměříži s Podzámeckou zahradou a s pozdně renesanční Květnou zahradou, monumentální barokní morový sloup Nejsvatější Trojice, který vévodí Hornímu náměstí v Olomouci). Kartogram: Městské památkové rezervace a zóny, památky UNESCO Památková ochrana \ ) pimitka UNESCO Zdn)j dat:NPÚ.20D5 Pramen: Vystoupil, Šauer et al., 2011 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Druhou skupinu kulturně-historického potenciálu tvoří kulturní zařízení, která zastávají jak funkci poznávací, tak funkci společenskou, což odpovídá i jejich charakteru, a svojí povahou jsou spíše v čase neměnná. Kulturní zařízení dělíme obvykle do tří kategorií, a to: • muzea, galerie a památníky divadla • hvězdárny a planetária Mezi nej významnější kulturní zařízení patří především kategorie muzea, galerie a památníky. Tab. 3-5: Nej slavnější galerie světa (2013) Galerie Sídlo Galerie Sídlo Musee du Louvre Paříž The British Museum Londýn Museo Nacional del Prado Madrid Akropolis Museum Atény The Museum of Modern Art New York The Museum of Egyptian Antiquities Káhira Pinacoteca di Brera Milán Rijksmuseum Amsterdam Kunsthistorisches Museum Vídeň Treťjakovská galérie Moskva Gosudarstvennyj Ermitäz Petrohrad Koninklijk Museum voor Schone Künsten Antverpy Groeninge Museum Bruggy Staatliche Kunstsammlungen Drážďany National Gallery Londýn The Metropolitan Museum of Art New York Galleria degli Uffizi Florencie The Guggenheim Museums New York Alte Pinakothek Mnichov Musei Vatikani Vatikán Tate Gallery Londýn Puškinovo múzeum Moskva Centre Pompidou Paříž Chateau de Versailles Versailles Musee de Orsay Paříž The Palace Museum Peking Pramen: Web Galery of Art Na kulturní zařízení úzce navazuje třetí skupina kulturně-historického potenciálu, kterou představují společenské akce (události), jež plní společenskou funkci a z hlediska časové neměnnosti spadají mezi atraktivity poměrně snadno měnitelné, tj. nestálé. Díky této charakteristice není jednoduché všechny společenské akce podchytit a v podstatě ani hodnotit. Společenské akce zahrnují vedle kulturních (hudební/filmové festivaly, karnevaly apod.) a sportovních akcí (mistrovství, olympijské hry, světové poháry či místní sportovní akce s dlouhou tradicí) i výstavní (výstaviště) a kongresové (kongresová centra) akce. Jiným způsobem členění společenských akcí je jejich kategorizace dle místa realizace, a to na akce interiérové (pořádané v určitém zařízení - budově) a outdoorové (pořádané venku - pod širým nebem). V rámci tohoto členění je možné identifikovat zdroje pro získání statistik o návštěvnosti konkrétních společenských akcí. Zatímco u outdoorových akcí jsou těmito zdroji jednotliví pořadatelé, u akcí interiérových je možné využít souhrnných statistik dle typu zařízení, ve kterém se akce uskutečnila. 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU O významnosti konkrétní společenské akce rozhoduje její tradice (délka trvání) a návštěvnost, resp. šíře okruhu návštěvníků, kteří určují, zda se jedná o akci mezinárodního, národního či regionálního charakteru. 3.2 SEKUNDÁRNÍ POTENCIÁL NABÍDKY CESTOVNÍHO RUCHU Sekundární potenciál nabídky cestovního ruchu (též realizační předpoklady cestovního ruchu) představuje předpoklady nezbytné pro rozvinutí primárních zdrojů cestovního ruchu (též lokalizační předpoklady). Zahrnují komunikační předpoklady (textura a struktura komunikační sítě, dostupnost území) a infrastrukturu cestovního ruchu (ubytovací zařízení, stravovací zařízení, kulturní, zábavní, sportovní, dopravní) a další služby cestovního ruchu. Sekundární potenciál nabídky umožňuje svou existencí vlastní uskutečnění cestovního ruchu a rekreace. Význam spočívá v její schopnosti vytvářet spojovací článek a prostorovou konkretizaci vztahů mezi oblastmi, resp. centry zájmu o cestovní ruch a rekreaci (póly nabídky) a cílovými místy, resp. oblastmi cestovního ruchu a rekreace (nabídka). Na tomto obecném a zjednodušeném přístupu je založena většina studií zabývajících se analýzou sekundárního potenciálu cestovního ruchu a rekreace. Například podle Mariota (1983) se tyto vztahy realizují prostřednictvím komunikačních předpokladů a materiálně-technickou základnou, resp. základní a doplňkovou infrastrukturou cestovního ruchu. Infrastruktura cestovního ruchu je v klasickém pojetí chápána jako součást sekundárního potenciálu nabídky cestovního ruchu, resp. jako souhrn organizačně-technických předpokladů pro uspokojování potřeb účastníků v cestovním ruchu v dané destinaci (doprava, komunikace, technické sítě, maloobchodní síť, banky a směnárny, cestovní kanceláře, kulturní zařízení, zábavní a sportovní zařízení, atd.). Infrastrukturu cestovního ruchu lze rozdělit na základní (doprava, ubytovací a stravovací zařízení) a doplňkovou. Jádrem infrastruktury cestovního ruchu je suprastruktura cestovního ruchu, např. ubytovací, stravovací, turistické, dopravní služby a doplňkové služby cestovního ruchu (Zelenka & Pásková, 2012: 235). Hlavní zájem geografického a ekonomického výzkumu u nás i ve většině evropských zemí byl a je soustředěn zejména na rozhodující součást infrastruktury cestovního ruchu, a to na ubytovací zařízení a vybranou sportovně rekreační a dopravně rekreační infrastrukturu cestovního ruchu. Analýza a hodnocení vývoje současného stavu, resp. jejich prostorové lokalizace je v uvedeném kontextu hlavní náplní této kapitoly. 3.2.1 Ubytovací zařízení Ubytovací zařízení jsou objekty, prostory nebo plochy, kde je veřejnosti poskytováno ubytování. Je součástí základní infrastruktury cestovního ruchu. Bývá spojeno se stravovacími službami v plném nebo omezeném rozsahu a případně i s poskytováním dalších služeb. Dělí se dále na celoroční nebo sezónní, hotelového typu a ostatní, na hromadné ubytování a individuální ubytování, na komerční ubytování a ubytování mimo veřejné formy cestovního ruchu. Jeho kapacita je využívána zejména pro cestovní ruch. Existuje mnoho různých typů, lišících se velikostí, vybaveností, umístěním, kvalitou a rozsahem služeb, segmentem hostů, ubytováním pro veřejnost či pouze pro vlastníky, jejich rodinné příslušníky a známé, atd. (Zelenka & Pásková, 2012: 588-589). Ubytovací zařízení cestovního ruchu se běžně člení na hromadná a individuální. Dle Výkladového slovníku cestovního ruchu (Zelenka & Pásková, 2012: 212) lze definovat hromadná 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU ubytovací zařízení cestovního ruchu jako ubytovací zařízení poskytující přenocování v pokoji nebo v jiné ubytovací jednotce. Počet poskytnutých míst musí být větší než určené minimum (například v ČR je podle ČSÚ za hromadné ubytovací zařízení považováno zařízení s minimálně pěti pokoji nebo deseti lůžky sloužícími pro účely cestovního ruchu, ubytovací zařízení s nižší kapacitou se řadí do kategorie individuální ubytovací zařízení neboli ubytování v soukromí). Mezi hromadná ubytovací zařízení patří hotely, motely17, botelyls, penzióny, turistické ubytovny, chatové osady, kempy a ostatní ubytovací zařízení (například rekreační zařízení podniků, školicí střediska, historické objekty, lázeňská zařízení a jiná ubytovací zařízení, která vyčleňují lůžkovou kapacitu pro cestovní ruch - např. domovy mládeže, vysokoškolské koleje, podnikové ubytovny, apod.). Hotel - ubytovací zařízení s nejméně 10 pokoji (norma v ČR) pro hosty a s recepcí, které zajišťuje vedle přechodného ubytování a kompletních celodenních stravovacích služeb i široký sortiment dalších služeb pro hosty. Podle velikosti a vybavenosti pokojů, kvality a rozsahu svých služeb je hotel klasifikován zpravidla do 5 tříd. UNWTO vymezuje hotely výčtem a popisem minima služeb, označení hotel se vztahuje k hotelům, motelům - hostincům u silnic, plážovým hotelům, aparthotelům a obdobným zařízením poskytujícím hotelové služby. Podle rozsahu a druhu poskytovaných služeb, stavební dispozice a svého zaměření se rozlišují apartho-tel, apartmánový hotel, baby hotel, biohotel, botel, butik hotel, horstel, hotel garni, kabinový hotel, lázeňský hotel, letištní hotel, motel, tranzitní hotel, aj. Hotely jednoho typu nabízejí rezorty v hotelových řetězcích (Zelenka & Pásková, 2012: 207). Turistický význam regionu a jeho středisek je celosvětově (viz statistiky UNWTO) měřen ukazateli kapacitními, a to počty turistických a rekreačních zařízení a lůžek (lůžka v hromadných ubytovacích zařízeních, lůžka v soukromí, lůžka v objektech individuální rekreace - chaty, chalupy). Vývoj, druhová struktura a především prostorové rozmístění ubytovacích zařízení významně souvisely a souvisí s dlouhodobou atraktivitou hlavních typů (druhů a forem) cestovního ruchu v libovolné destinaci. Kdybychom měli vybrat 3 základní srovnávací ukazatele významu a prostorové (geografické) diferenciace cestovního ruchu z hlediska mezinárodních, národních i regionálních srovnání, lze s určitostí říci, že jsou to kapacity ubytovacích zařízení, počty hostů a přenocování hostů v nich. Základní analýzy u nás i v zahraničí se povětšinou soustředí na následující kvantitativní, resp. kvalitativní charakteristiky ubytovací infrastruktury: • počty ubytovacích zařízení a lůžkových kapacit v nich, • prostorová (geografická) diferenciace v rozložení ubytovacích kapacit (koncentrace, disperze), • význam a podíl hromadných a individuálních ubytovacích zařízení, • druhová skladba lůžkových kapacit (zejm. kvalita - např. podíl lůžek v hotelech a jim podobných zařízeních, sezónní lůžka - campingy, aj.), • využití lůžkových kapacit (celoroční, sezónní, podle hlavních forem cestovního ruchu), 17 Motel je ubytovací zařízení umístěné zpravidla v blízkosti významnější komunikace a sloužící především k přechodnému ubytování motoristům. V řadě zemí vytváří motely řetězce, budované na základě franšízingu (např. super 8 motel v USA, francouzské motely F 1 (Zelenka & Pásková, 2012: 356-357). 18 Botel je ubytovací zařízení s možností stravování, umístěné v trvale zakotvené osobní lodi nejčastěji ve městě, nebo hotel (motel) v přístavu, obsluhující zejména uživatele lodí (Zelenka & Pásková, 2012: 70). 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU • geografická, demografická a psychografická segmentace při výběru ubytovacích zařízení, • vývojové trendy ve struktuře a ve výstavbě ubytovacích zařízení (lůžkové kapacity a druhová skladba). Rozmístění kapacit ubytovacích zařízení významně koreluje s vnímanou turistickou atraktivitou jakéhokoliv území. Je proto jedním ze základních kamenů diferenciace atraktivity území. Pohled na územní rozložení současné sítě ubytovacích zařízení jasně dokumentuje významné geografické diferenciace a především velmi výraznou územní koncentraci, a to do středisek s významným kulturně historickým potenciálem na jedné straně (historická města, lázně), na straně druhé pak do středisek s významným přírodním potenciálem a předpoklady (horská střediska, střediska letní rekreace u vody). První srovnávací úroveň výše uvedených charakteristik a jejich prostorových diferenciací lze představit na souboru evropských zemí jako celku (resp. zemí EU), druhou úroveň pak lze dokumentovat na vybraných evropských zemích a třetí nejpodrobnější úroveň na příkladu České republiky. To dokumentují následující tabulky a grafy. První představují přehledy ubytovacích kapacit. Tab. 3-6: Ubytovací kapacity v hotelech a ostatních ubytovacích zařízeních - země EU 2011 Hotely a lůžka v nich Ostatní ubytovací zařízení a lůžka v nich Region, země Počet zařízení Počet lůžek(v tis.) Region, země Počet zařízení Počet lůžek(v tis.) EU celkem 202 021 12 602 EU celkem 270 197 15 414 v tom: vtom: Velká Británie 39939 1411 Velká Británie 46738 1861 Německo 35579 1749 Německo 17585 1575 Itálie 33911 2253 Itálie 119818 2489 Francie 17219 1252 Francie 11297 3765 Španělsko 19262 1838 Španělsko 25135 1552 Rakousko 13134 594 Rakousko 6875 387 Řecko 9648 764 Řecko 18244 348 Portugalsko 2019 289 Portugalsko 327 197 Švédsko 1998 225 Švédsko 2145 566 Nizozemsko 3194 214 Nizozemsko 3773 992 ČR 4612 262 ČR 3045 200 Pramen: ČSÚ, Eurostat 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 3-7:Ubytovací kapacity v hotelech, hostincích a penzionech - země Evropy 2011 Země Počet lůžek(v tis.) Země Počet lůžek(v tis.) Itálie 2253 Norsko 177 Španělsko 1838 Irsko 167 Německo 1749 Maďarsko 159 Francie 1252 Chorvatsko 155 Velká Británie 1411 Belgie 131 Řecko 764 Finsko 122 Rakousko 594 Dánsko 87 Švýcarsko 274 Kypr 83 Portugalsko 289 Slovensko 75 ČR 262 Slovinsko 45 Portugalsko 258 Malta 38 Polsko 253 Estonsko 31 Rumunsko 249 Lotyšsko 27 Bulharsko 242 Litva 26 Švédsko 225 Island 21 Nizozemsko 214 Lucembursko 16 Pramen: Statistisches Bundesamt, 2013: 674 Tab. 3-8: Vývoj ubytovacích kapacit ve vybraných evropských zemích v letech 1980-2012 Země Počet lůžek ve všech ubytovacích zařízení (v tis.) 1980 1990 2000 2012 Belgie 470 494 392 370 Bulharsko 102 120 136 301 Česká republika 220 330 438 520 Dánsko - - 383 440 Německo 1023 1817 3008 3465 Řecko 285 525 704 1119 Španělsko 984 1886 2623 3415 Francie 2747 3734 4448 5013 Itálie 2652 3178 3912 4763 Nizozemsko 490 785 1139 1213 Rakousko 635 810 928 979 Polsko - - 651 675 Portugalsko 305 451 485 487 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Země Počet lůžek ve všech ubytovacích zařízení (v tis.) 1980 1990 2000 2012 Rumunsko 136 253 280 285 Finsko 57 92 223 247 Švédsko 183 282 634 793 Velká Británie - - 1587 3464 Norsko 98 116 501 516 Švýcarsko 183 282 1072 1094 Chorvatsko 240 490 485 799 EU (28 zemí) - - 21600 29818 Pramen: Debeva, Apoštolov, Lukanova, 2000:175-176 - údaje za roky 1980 a 1990; Eurostat - údaje za roky 2000 a 2012 Obr. 3-1: Počet lůžek v hotelech a podobných zařízeních na 1000 obyvatel v zemích EU 27 (2011) Zahl der Betten in Hotels und ähnlichen Betrieben 2011 je 1.000 Einwohner Pramen: Eurostat, 2013 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 3-9: Kapacita hromadných ubytovacích zařízení podle kategorie ubytovacího zařízení v ČR Rok Počet lůžek celkem hotely celkem hotely 5* hotely 4* ostatní hotely pensiony kempy chatové osady a turistické ubytovny Ostatní 2005 435 993 232 211 9 851 35 127 121 181 66 052 27 656 58 173 115 171 2007 451 707 248 077 10 935 44 801 122 649 69 692 29 600 57 052 116 978 2012 472 015 271 427 12 431 65 576 125 243 68 178 30 004 54 357 116 227 Pramen: ČSÚ Tab. 3-10: Druhová skladba lůžek ubytovacích zařízení vybraných spolkových zemí Rakouska (2009) Ubytovací zařízení Kärnten Salzburg Steiermark Tirol Wien Rakousko hotely a podobná za- 64 592 101 491 56 937 178 559 50 911 587 899 řízení v tom 4-5 * hotely 21 756 44 522 20 080 73 557 31 215 24 1657 v tom 3 * hotely 27 855 41 331 26 204 58 191 14 445 216 230 vtom 1-2 * hotely 14 981 15 638 10 653 46 811 5 251 130 012 prázdninové byty a domy 15 433 17 876 6 453 31 015 74 77 952 privátní ubytování 11 264 14 407 10 117 31 460 108 86 409 privátní ubytování na venkově 4 070 8 005 6 675 11 772 0 37 597 privátní rekreační byty a domy 24 798 31 784 9 937 67 596 0 161 845 kempinky 64 010 24 554 16 064 43 825 3 374 198 407 ostatní ubytovací za- řízení ubytovací zařízení celkem 199 328 229 981 124 320 39 3747 5 6867 1 285 777 Pramen: Statistik Austria, 2010 Druhová skladba ubytovacích zařízení (a lůžek v nich) vyjádřená zejména poměrem mezi základnou hotelových zařízení, kempinků a ostatních hromadných ubytovacích zařízení (prázdninová obydlí, rekreační zařízení aj.) naznačuje na jedné straně ekonomickou vyspělost regionů a význam cestovního ruchu v nich, na straně druhé specifikaci a převažující formy (typy) cestovního ruchu v nich (například přímořská letoviska - význam kempinků, města a horská střediska - převaha hotelové báze, lázeňská střediska - hotely a lázeňská sanatoria a zařízení, oblasti venkovské turistiky - převážně skromnější ostatní ubytovací zařízení, apod.). Tyto tendence lze pozorovat například v různých regionech Evropy v následujícím grafu. 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 3-2: Top 20 regionů EU-27 (NUTS 3) podle ubytovací kapacity (počty lůžek v tis.) 2011 Venezia(ITH35) Mallorca (ES532) Girona [E5512] Cornwall and Isles of SciiFy(UKK30} VariFR825) Bolzano-EozendTHlO) Barcelona [ESSlD Rorna(fTl43) Sauoie(FR717) Herault (FRS13) Vendee [FUST 5] Tarragona [ES514) Cha rente-Maritime (FR532) Paris (FR101) Rimini (ITH59) Alicante/Alacant (ES521) Trento (ITH20) Landes(FR613) Gironde(FR612) Malaga [ES617) Zdroj: Eurostat, 2012 Hotely Kempy i Ostatní hromadná ubytovací zařízení Důležitým prvkem konkurenceschopnosti cestovního ruchu v národním i regionálním měřítku je také kvalita jeho nabízených služeb. Jedním z prvních odvětví průmyslu cestovního ruchu, které reagovalo na zvýšené nároky návštěvníků (zejména ze zahraničí) kvalitou nabízených služeb, byl ubytovací sektor. V mnoha evropských turisticky významných zemích již v 70. letech minulého století začaly být vypracovávány a doporučovány, resp. vyžadovány kategorizace hotelových zařízení či později dále kempinků, TIC. Organizaci těchto kategorizací garantovaly a garantují různé státní národní či regionální orgány na jedné straně, na straně druhé národní a regionální profesní organizace cestovního ruchu. Vývoj a současný stav uvedených iniciativ zachycuje následující tabulka. 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 3-11: Zásady kategorizace hotelů ve vybraných evropských zemích Země Oficiální Národ- Povinná Tvůrce Řídící Financování klasifika- ní či re- či dobro- klasifikač- a kontrolní systému ce hotelů gionální volnákla- ních kri- orgán úroveň sifikace térií klasifikace Rakousko ano národní dobro- profesní profesní profesní volná sdružení sdružení sdružení Belgie ano národní povinná centrální orgány státní orgány centrální orgány Finsko ne - - - - - Francie ano národní dobro- centrální státní or- provozovatel volná orgány gány hotelu Řecko ano národní povinná centrální orgány státní orgány veřejné prostředky Španělsko ano národní povinná regionální orgány - - Nizozemsko ano národní povinná centrální orgány profesní sdružení profesní sdružení Německo ano národní dobrovolná profesní sdružení profesní sdružení klasifikovaný hotel Švýcarsko ano národní povinná pro členy SHA SHA národní i regionální orgány SHA SHA Maďarsko ano národní povinná profesní sdružení státní orgány veřejné prostředky Slovensko ano národní dobrovolná centrální orgány veřejné prostředky Velká Bri- ano národní dobro- centrální národní i lo- klasifikovaný tánie volná orgány kální orgány hotel Itálie ano regionální povinná regionální orgány lokální orgány veřejné prostředky ČR ano národní dobro- centrální centrální or- veřejné pro- volná orgány gány středky Pramen: Kůrek, 2011:157 pozn. SHA - švýcarské hotelové sdružení Výstavba, ekonomická a obchodní organizace ubytovacích zařízení a služeb s nimi souvisejících prošla v posledních 40-50 letech mnoha rozvojovými fázemi - od rozdrobené struktury malých povětšinou rodinných ubytovacích zařízení (penziony, ubytovací hostince, hotýlky) až k výstavbě velkokapacitních moderních hotelových zařízení v tradičních či nových atraktivních destinacích. Tento vývoj byl a je doprovázen (z důvodu snižování nákladů, převaha nabídky nad poptávkou) vznikem národních a především nadnárodních hotelových 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU a obchodních nadnárodních společností a koncernů, zabývajících se poskytováním komplexních služeb v cestovním ruchu. Názornou ukázku tohoto vývoje představuje následující tabulka. Tab. 3-12: Největší hotelové společnosti světa 2006 Společnost Země Počet pokojů Počet hotelů Vybrané značky Intercontinental VB 556 246 3741 Intercontinental, Holiday Inn, Crowne Plaza, Staybridge Suites Wyndham Worldwide USA 543 234 6 473 Days Inn, Travelodge, Howard Johnson, Ramada, Super 8 Marriott USA 513 832 2832 Marriott, Renaissance, Courtyard by Marriott, Ritz Carlton Hilton Hotels USA 501 478 2935 Histon, Doubletree, Hampton Hotels, Conrad Accor Francie 486 512 4121 Sofitel, Novotel, Mercure, Formule 1, Etap, Ibis, Motel 6 Choice Hotels USA 435 00 5376 Comfort Inn, Quality, Slep Inn, Clarion, Evino Lodge, Best Western USA 315 401 4164 Best Western Starwood USA 265 600 871 Westin, St. Regis, Sheraton, W Hotels, Four Points by Sheraton, Aloft Carlson USA 145 331 945 Regent International, Radisson, Park Plaza, Grand Hyatt Global Hyatt USA 140 416 749 Hyatt Place, Hyatt Resort, Park Hyatt, Grand Hyatt TUI Německo 82 111 279 Riu, Robinson, Grecotel, Iberotel Steigenberger Německo 14 002 82 Steigenberger, Intercity Movenpick Švýcarsko 13 768 58 Movenpick Kempinski Švýcarsko 12 464 53 Kempinski Pramen: Fuchs, Mündt, Zollondz, 2008: 349 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Rámeček: Struktura a prostorové rozložení hromadných ubytovacích zařízení v ČR Koncentrace ubytovacích zařízení směřovala od počátků rozvoje moderního cestovního ruchu (od 2. poloviny 19. stol.) především do Prahy a velkých kulturně-obchodních středisek - měst, dále významně do našich lázní. Poválečné období (1946-1960) neznamenalo významnější rozvoj naší ubytovací základny cestovního ruchu (v roce 1960 asi 60 tisíc lůžek v ubytovacích zařízeních ve více jak 900 obcích). Od šedesátých let minulého století u nás začíná rozvoj masových „socialistických" forem a druhů cestovního ruchu, a to především výběrové a podnikové rekreace ROH na jedné straně, a masových „sociálních" forem cestovního ruchu, zejm. rekreace u vody, spojených s výstavbou kempů, chatových osad, tábořišť, turistických ubytoven na straně druhé. Výsledkem byl poměrně dynamický růst ubytovací základny. Například v roce 1976 bylo u nás evidováno 110 tis. lůžek v ubytovacích zařízeních volného cestovního ruchu (z toho 63 tis. lůžek v hotelových zařízeních) a 162 tis. lůžek v zařízeních vázaného cestovního ruchu (výběrová a podniková rekreace ROH, lázeňská zařízení směřující zejména do horských turistických středisek a k rekreačním nádržím) v celkem 950 obcích. Významné změny nastaly v ČR po roce 1990 (transformace podnikových zařízení ROH na běžná komerční ubytovací zařízení a podobně i lázeňských ubytovacích zařízení, výstavba nových ubytovacích zařízení a konečně výrazná kvalitativní změna v druhové skladbě ubytovacích zařízení. V období 1987-2014 se celkový počet lůžek v ubytovacích zařízeních cestovního ruchu zvýšil z cca 360 tis. na cca 550 tis., tedy cca o 55 %. Nová výstavba směřovala především do Prahy (v roce 1987 bylo v Praze kolem 25 tis. lůžek, v roce 2013 již téměř 90 tis. lůžek, a to zcela jiné kvality). Další výstavba ubytovacích zařízení směřovala do přírodně atraktivních oblastí (na Šumavu, do jižních Čech, do Krkonoš, částečně také na Vysočinu a do nově budovaných horských středisek v Jesenících, celoplošně pak také do lázeňských středisek při jejich celkové modernizaci) a celkově výběrově do historicky atraktivních měst. V lokalizaci se významně projevila změna nové geopolitic-ké atraktivity cestovního ruchu, tedy zájmu rozhodující zahraniční klientely, především z Německa, Nizozemí a částečně z Rakouska. Z hlediska funkční struktury současné nabídky cestovního ruchu v ČR připadá zhruba 45 % lůžkové kapacity na střediska městského a kulturně-poznávacího cestovního ruchu, 16-17 % na střediska letní rekreace u vody, 19-20 % na střediska horského cestovního ruchu, asi 8 % lůžkových kapacit na lázeňská střediska a na ostatní střediska cestovního ruchu, většinou ve venkovském prostředí, zhruba 10 % kapacit ubytovacích zařízení v ČR. 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU HROMADNÁ UBYTOVACÍ ZAŘÍZENÍ Poíet lúčok: (b1» li i i i i Ttnuntty ctatfr E£f MU ĚffrJů Pramen: Vystoupil, Šauer et ah, 2011 Obr. 3-3: Prostorové rozložení ubytovacích zařízení ve Švýcarsku UBYTOVACÍ ZAŘÍZENÍ V ROCE 2009 Pramen: Bundesamt für Statistik Schweiz, vlastní analýzy 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 3-4: Regionální rozložení lůžek v ubytovacích zařízeních Slovinska 2007 Pramen: Ogrin, Plut et al, 2009:51 Obr. 3-5: Využití lůžek v ubytovacích zařízeních Rakouska v zimní sezoně 2006/2007 Bettenauslastung im Winterhalbjahr 2006/2007 nach Gemeinden Pramen: Statistik Austria, 2008: 57-59 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 3-6: Využití lůžek v ubytovacích zařízeních Rakouska v letní sezoně 2008 Bettenauslastung im Sommerhalbjahr 2007 nach Gemeinden Pramen: Statistik Austria, 2008: 57-59 3.2.2 Základní dopravní infrastruktura cestovního ruchu Doprava představuje v současném světě velmi významný fenomén. Teze platí jak obecně, tak i ve specifickém případě cestovního ruchu. Bez rychlé, bezpečné a kvalitní dopravy by nemohly tak obrovské počty osob cestovat na velké, často i mezikontinentální vzdálenosti. Doprava tudíž představuje faktor, bez nějž by de facto existence cestovního ruchu nebyla možná. Doprava obvykle umožňuje propojení dvou zpravidla v prostoru oddělených oblastí (Page, 1998): • oblastí, z nichž pocházejí účastníci cestovního ruchu (tj. míst, v nichž se generuje poptávka po cestovním ruchu - v největší míře jde o silně urbanizované regiony ve vyspělých státech světa); • oblastí, v nichž se nacházejí zdroje cestovního ruchu (tj. míst, v nichž je koncentrována nabídka cestovního ruchu - jedná se zejména o regiony disponující přírodními zajímavostmi, kulturně-historickými památkami a dalšími atraktivitami). K propojování obou typů výše uvedených oblastí (Page, 1998) dochází na všech hierarchických úrovních, tj. od úrovně globální až po úroveň lokální (i příměstská rekreace bývá často spojena s nějakou formou dopravy, ať už jde o cestu autem do příměstského letoviska, cestu městskou hromadnou dopravou na okraj města či o jízdu na kole). V tomto ohledu doprava představuje klíčový faktor, který umožňuje prostorové projevy činnosti lidí v rámci cestovního ruchu a turismu. K cestám do destinací cestovního ruchu jsou přitom využívány různé druhy dopravních prostředků, na jedné straně spektra lze uvést technologicky pokročilou dopravu leteckou, na druhé straně spektra pak leží tradiční doprava pěší. 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Postavení dopravy v systému cestovního ruchu je však ve skutečnosti komplikovanější, neboť doprava může představovat i hlavní náplň/aktivitu cestovního ruchu. To platí přesto, že v konkrétních případech může být rozlišení mezi čistě turistickým a účelovým využitím dopravy (respektive určitého dopravního prostředku) sporné (blíže viz např. Duval, 2007). V takovém případě je pro účastníky cestovního ruchu důležitější samotná cesta, respektive pohyb v prostoru, cíl cesty je významný méně. Příkladů tohoto pojetí dopravy je velké množství, k ilustraci problematiky lze uvést např. výpravy podnikané karavany či osobními auty, „cruising" (v nej-jednodušším pojetí jde o rekreační plavbu) s analogiemi i v jiných druzích dopravy (jízdy luxusních vlakových souprav, příležitostné lety např. nadzvukových letounů) a s jistým nadhledem lze do tohoto typu využití dopravy v rámci cestovního ruchu zařadit i cyklistiku (pakliže je prioritou cyklisty sportovní výkon a nikoliv návštěva na trase položených míst). Specifickou činností, která se rovněž může odehrávat ve sféře cestovního ruchu, mohou být i aktivity tzv. „spotterů", ať už jsou předmětem jejich zájmu letadla, vlaky, autobusy či jiný druh dopravy (Vystoupil, Šauer et al., 2011: 90). Hodnocení dopravních poměrů se opírá o analýzu rozmístění komunikačních sítí a o rozbory dostupnosti turistických a rekreačních míst a oblastí. V evropských poměrech mají význam především analýzy dopravní propustnosti víkendového rekreačního cestovního ruchu a časová dosažitelnost atraktivních rekreačních oblastí (moře horské oblasti). Specifický význam má doprava u mezinárodního cestovního ruchu. Změny v dopravní technice a dopravních prostředcích se projevují i na změně směrů a cílů cestovního ruchu. Ovlivňují přitom formy a místa cestovního ruchu. Z dopravních prostředků dominují ty, které zkracují čas cesty. Intenzivní rozvoj cestovního ruchu po druhé světové válce byl z počátku úzce svázán s rozvojem železniční sítě, resp. železniční dopravy jako takové, od 70. let minulého století její význam velmi poklesl vlivem rozvoje automobilové a letecké dopravy. Obr. 3-7: Příjezdy v mezinárodním cestovním ruchu podle druhu použitého dopravního prostředku v roce 2008 (v %) Vodní doprava Pozn.: v roce 2013 relvantní data: letecká doprava - 53 %, silniční doprava - 40 %, vodní doprava - 5 %, železniční doprava - 3 % Pramen: UNWTO, 2010 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Osobní automobilová doprava se vyznačuje velkou rozvojovou dynamikou. Z hlediska cestovního ruchu má v současnosti nejmasovější charakter, neboť je prostorově nejmobilnější a umožňuje okamžitý pohyb obyvatelstva z jiných sídel až po cílová místa. Počet automobilů v posledních 75 letech neustále narůstá (v roce 1938 bylo ve světě asi 43 mil. automobilů veškerých typů, v současnosti jezdí na světě okolo 800 mil. automobilů, z toho asi 660 mil. osobních - v roce 2012). V souvislosti s tím roste i míra motorizace obyvatelstva - v roce 2011 např. v 27 zemích EU připadalo na 1000 obyvatel 460 automobilů. Tab. 3-13: Míra motorizace vybraných zemí Evropy 2011 Země Počet automobilů na 1000 obyvatel Země Počet automobilů na 1000 obyvatel Itálie 610 Řecko 380 Finsko 551 Bulharsko 368 Německo 525 Slovensko 324 Švýcarsko 523 Maďarsko 310 Rakousko 520 Lotyšsko 300 Slovinsko 519 Rumunsko 203 Francie 500 Makedonie 152 Česká republika 436 EU (27 zemí) 460 Pramen: ČSÚ, Eurostat Osobní automobilová doprava v cestovním ruchu má největší intenzitu především na kratší až střední vzdálenosti v souvislosti s prostorovou strukturou osídlení (vysílající místa) a hlavními atraktivitami domácích a zejména zahraničních destinací (cílová místa). Například v současnosti nejvíce zatížené trasy vlivem cestovního ruchu v Evropě jsou dálniční komunikace z velkých evropských aglomerací směrem do přímořských a horských středisek na jedné straně a zázemí velkoměst v oblasti příměstské víkendové rekreace (blíže graficky znázorněny turistické proudy v Evropě v podkapitole o mezinárodním cestovním ruchu). S cestovním ruchem úzce souvisí od 70. let minulého století i rozvoj karavaningu jako nové formy rodinné mototuristiky. V současnosti se používají rozličné typy obytných přívěsů za osobní vozidla, nebo přímo obytné automobily. Odhaduje se, že se v Evropě ročně vyrobí přibližně 400 000 kusů obytných přívěsů. Největší uživatelé karavaningu jsou především USA, Velká Británie, Francie, Německo, Nizozemsko, Belgie a Itálie. Rozvoj karavaningu vyvolává zvýšené prostorové nároky v autokempech a nové formy organizace a kvality jim poskytovaných služeb. Osobní železniční doprava prošla v posledních 100 letech významnými změnami, které vyplynuly především z konkurence rozvoje jiných dopravních prostředků, především automobilové a letecké dopravy, zejména co se týká domácího a mezinárodního cestovního ruchu. V posledních 30 letech došlo k významnému poklesu v počtu přepravovaných účastníků cestovního ruchu, a to ve vnitrostátní i v mezinárodní přepravě (například v období 2008-2013 se podíl železniční dopravy u příjezdů v mezinárodním cestovním ruchu pohyboval jen kolem 2-3 % (UNWTO, 2013). Jedním z následků tohoto vývoje je selekce železniční dopravy (redukce lokálních a regionálních tratí) s orientací na její novou konkurenceschopnost (rychlost, cena, 100 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU propustnost, pohodlí) zejména na kratší a střední vzdálenosti a spojení z a do hlavních center osídlení významnými dopravními koridory. Objevují se i nové moderní služby železnice (např. lůžkové spací vozy pro účastníky cestovního ruchu i s převozem jejich osobních automobilů), nejčastěji do evropských přímořských destinací. Velmi dynamicky rozvíjejícím se dopravním odvětvím je letecká doprava. Ve světovém dopravním systému se uplatňuje zejména v přepravě osob na střední a velké vzdálenosti kontinentálního, ale nejvíce i interkontinentálního charakteru. Úměrně vzrůstá její význam zdokonalováním dopravních prostředků (zvyšování rychlosti a přepravní kapacity letadel) a technické vybavenosti (letiště, zabezpečovací zařízení). Předností letecké dopravy je rychlost, čímž se podstatně zkracuje čas na linkách interkontinentálního charakteru. V roce 2010 bylo leteckou dopravou přepraveno celosvětově 2,8 mld. cestujících, nalétáno bylo celkem 4684 mld. osobo-kilometrů, z toho vnitrostátní dopravou 1811 mld. osobo-kilometrů (OECD, 2013:27). V současnosti se uvádí ve statistikách překročení počtu 3,2 mld. přepravených cestujících, z toho téměř 1,3 mil. přepravených cestujících v mezinárodní letecké dopravě (ICAO, 2013). V regionálním pohledu z celkových 3,2 mld. přepravených cestujících bylo přepraveno v roce 2013 v letecké dopravě nejvíce v regionu Asie - Pacifik 32,5 %, v regionu Evropa 26,3 %, v regionu Severní Amerika 26,3 %, nejméně v regionu Afrika - 2,3 %. Letecká dopravní síť se neustále vyvíjí a mění své rozložení. Základní změny jsou vyvolávané sítí letišť. V současnosti je na světě zaregistrovaných téměř 5000 letišť, ze kterých největší mezinárodní letiště odbavují ročně stovky milionů cestujících (viz tabulka). Velká světová mezinárodní letiště tvoří rozsáhlé plošné komplexy zabezpečující komplexní služby cestujícím. Letecké linky v Evropě a Severní Americe ročně využívá asi 30-35 % osob jako účastníků domácího a mezinárodního cestovního ruchu z celkového počtu přepravených cestujících. V rámci daných kontinentů, při interkontinentálních letech, podíl účastníků cestovního ruchu neustále stoupá. Na ostatních základních spojích je počet přeletů značně menší (Evropa - Blízký východ, Blízký východ - Střední východ, Afrika - Střední východ, Střední východ - Austrálie, Evropa - Jižní Amerika), při neustálém nárůstu letecké dopravy mezi Evropu a Čínou a Severní Amerikou a Čínou a severovýchodní Asií. Minimální frekvence letů je přes jižní Atlantik a Tichý oceán (viz následující obrázek). 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 1 Obr. 3-8: Světové dopravní proudy osobní letecké dopravy (osobokilometry) 1995 Pramen: OECD, 2013:82 Tab. 3-14: Letecká doprava ve vybraných zemích OECD 2010 Země Celkový počet oso-bo-kilometrů (v mil.) Země Celkový počet oso-bo-kilometrů (v mil.) USA 1299,9 Itálie 50,5 Čína 488,5 Švýcarsko 40,6 Velká Británie 229,7 Portugalsko 25,9 Německo 202,1 Nový Zéland 25,5 Francie 154,8 Rakousko 19,3 Japonsko 138,1 Finsko 19,0 Kanada 115,8 Mexiko 18,6 Rusko 109,4 Dánsko 12,0 Irsko 100,7 Norsko 9,0 Indie 99,7 Švédsko 9,0 Austrálie 96,6 Belgie 8,6 Jižní Korea 91,8 Řecko 8,6 Španělsko 88,3 Ukrajina 7,0 102 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Země Celkový počet oso-bo-kilometrů (v mil.) Země Celkový počet oso-bo-kilometrů (v mil.) Nizozemsko 87,7 Turecko 64,8 Česká republika 6,0 Pramen: OECD, 2013:64 Tab. 3-15: Letecká přeprava cestujících ve vybraných zemích Evropy 2013 Země Celkový počet přepravených cestujících (v mil.) Země Celkový počet přepravených cestujících (v mil.) Belgie 26,4 Rakousko 25,7 Bulharsko 7,1 Polsko 21,8 Česká republika 12.2 Portugalsko 28,3 Dánsko 27,5 Rumunsko 9,7 Německo 180,8 Slovinsko 1,3 Irsko 24,6 Slovensko 1,6 Řecko 31,6 Finsko 16,6 Španělsko 157,7 Švédsko 30,4 Francie 138,3 Velká Británie 210,5 Itálie 116,0 Norsko 34,6 Lotyšsko 4,8 Švýcarsko 44,2 Maďarsko 8,5 Makedonie - Nizozemsko 55,7 EU (27 zemí) 832,5 Pramen: ČSÚ, Eurostat, 2013 Počet leteckých spojů roste o hodně rychleji než přírůstek počtu cestujících. Současné energetické problémy a zejména problémy konkurenceschopnosti vedly k určitému omezení pravidelných leteckých spojů ve více evropských i mimoevropských státech. Tento problém vyřešily významně tzv. charterové lety, organizované specializovanými cestovními kancelářemi a novými leteckými společnostmi na jistých trasách, v určitých obdobích roku s přesně vymezeným cílem. Takovéto zájezdy s paušálně sníženou cenou zahrnují dopravní náklady na cestě tam i zpět a často i náklady spojené s ubytováním a stravováním po dobu trvání zájezdu. Ve většině případů jde o kyvadlový způsob dopravy. Největší intenzita charterových linek je mezi zeměmi severní a západní Evropy a oblastmi Středozemního moře (skandinávské země, Velká Británie, SRN). Tyto lety získávají stále větší popularitu také ve Francii, Švýcarsku, Holandsku a Belgii. Značná část účastníků evropských charterových letů směřuje do Španělska, Itálie a Řecka. Narůstající význam těchto letů po organizační stránce vedl ke vzniku specializovaných leteckých společností, které mnohé následně zfázovaly s velkými touroperátory (vetikální integrace, blíže viz kapitola 9.5) či leteckými společnostmi. Významným prvkem letecké dopravní infrastruktury jsou letiště. Jejich prostorové rozmístění ovlivňuje celosvětově především systém 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 1 osídlení (hlavní města a metropolitní oblasti) a rozloha nej významnějších zemí světa a významně také národní a regionální hledisko cestovního ruchu. Tab. 3-16: Nejvýznamnější TOP 20 světová letiště 2012 Letiště země počet přepravených cestujících (v mil.) Hartsfield Jackson Atlanta International USA 95,5 Beijing Capital International Čína 81,9 London Heathrow VB 70,0 Tokyo International Japonsko 66,8 Chicago O Hare International USA 66,6 Los Angeles International USA 63,7 Charles de Gaulle International Francie 61,6 Dallas Fort Worth International USA 58,6 Soekarno-Hatta International Indonésie 57,8 Dubai International SAE 57,7 Frankfurt am Main International Německo 57,5 Hong Kong International Kai Tak Hong Kong (Čína) 56,1 Denver International USA 53,2 Suvarnabhumi Thajsko 53,0 Singapore Changi International Singapur 51,2 Amsterdam Schiphol Nizozemsko 51,0 John F Kennedy International USA 49,3 Guangzhou Baiyun International Čína 48,5 Madrid Barajas International Španělsko 45,2 Atatürk International Turecko 45,1 Pramen: ACI, 2013 Dalším trendem v letecké dopravě je zavádění nízkonákladových leteckých linek (low-cost air transport), zejména ve spojitosti s mezinárodním cestovním ruchem. Mezi nejvýznamnější nízkonákladové přepravce patří v současnosti v Evropě například Easy Jet, Ryanair, Air Berlin. Koncept nízkých provozních nákladů umožňující snížit ceny letenek přinesl nový trend v letecké dopravě a stává se konkurencí nejen tradičním leteckým společnostem, ale i silniční a železniční dálkové dopravě. Podstatou činnosti nízkonákladových leteckých společností je tvorba co nejlevnějšího produktu v místě působení. To znamená, že nabízí nižší cenu pravidelné letecké přepravy než klasické letecké společnosti výměnou za omezené služby a menší komfort při cestování. Jejich hlavním cílem je minimalizace nákladů. Nejvyšší podíl nízkonákladové letecké dopravy z celkové osobní letecké dopravy vykazují v současnosti regiony jižní Asie, jižní Ameriky, Evropské unie, celosvětový podíl nízkonákladové letecké dopravy se pohybuje kolem 20-25 %. 104 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Leteckou dopravou přepravení účastníci cestovního ruchu dominují zejména ostrovním destinacím či destinacím s velmi vzdálenými zdrojovými trhy či centry osídlení. Předpokládá se, že v budoucnosti úloha letecké dopravy v přepravě účastníků cestovního ruchu bude systematicky narůstat a v přepravě na velké vzdálenosti bude mít významnější podíl. Letecká doprava prošla podobně jako organizace ubytovacích zařízení mnoha rozvojovými fázemi - od rozdrobené struktury malých leteckých přepravců přes národní dopravce až k současným nej významnějším nadnárodním přepravcům (opět především důvody konkurenceschopnosti). Přehled nej významnějších světových leteckých společností současnosti podává následující tabulka. Impulsem k tomuto trendu byla také celosvětová snaha o bezpečnost a propojenost mezinárodní letecké přepravy, která dala vzniknout zejména Mezinárodní asociaci leteckých dopravců (LATA - International Air Transport Association), která je nevládní mezinárodní organizací sdružující okolo 240 leteckých dopravců ze 140 zemí celého světa, kteří zajišťují okolo 94 % pravidelné mezinárodní letecké přepravy), a Mezinárodní organizaci pro civilní letectví (ICAO - International Civil Aviation Organization), mezivládní organizaci přidružené k OSN, která pomáhá koordinovat mezinárodní civilní letectví. Tab. 3-17: Významné světové letecké společnosti (2012) Název Země Název Země Air America USA Air Canada Kanada Alaska International USA Aeroméxico Mexiko American Airlines USA TAM Airlines Brazílie Continental Airlines USA Avianca Kolumbie Delta Air Lines USA EgyptAir Egypt Pan American World Airways USA South African Airways JAR Northwest Airlines USA Quantas Austrálie Trans World Airlines USA Air France Francie United Airlines USA Alitalia Itálie US Airways USA Lufthansa Německo Air China Čína KLM Nizozemsko Shanghai Airlines Čína Aeroflot Rusko Air India Indie Iberia Španělsko Garuda Indonesia Indonésie Spanair Španělsko All Nippon Airways Japonsko SWISS Švýcarsko Japan Airlines Japonsko Turkish Airlines Turecko Korean Air Jižní Korea BMI VB Asiana Airlines Jižní Korea British Airways VB Thai Airways Thajsko Easy Jet VB Pramen: LATA, 2014; ICAO 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 1 Jednou z nejvyšších forem spolupráce leteckých společností je vytváření celosvětových aliancí leteckých společností, které započalo v roce 1997. PodrobnostiDůvodem byla a je jednak globalizace nabídky a distribuce dopravních leteckých služeb, jednak ekonomické důvody. Vznik aliancí umožnila liberalizace a deregulace letecké dopravy a jejich cílem je především konkurenceschopnost členských leteckých společností. Aliance umožňují nabízet přepravu do různých částí světa a dosahovat tak celosvětového pokrytí. Složení aliancí není neměnné (Veselá, 2007). Ve světě v současné době (2013) působí 3 hlavní aliance, a to Star Alliance, Skyteam a Oneworld. Rámeček: Letecké aliance Star Alliance Byla založena jako první v roce 1997 a dnes má 27 členů, kteří mají více než 4 400 letadel, vypravují více než 18 000 letů denně a létají na přibližně 1 300 letišť v téměř 200 zemích. Členy Star Alliance jsou například: Air Canada (Kanada), Air China (Čína), Air India (Indie), All Nippon Airways (Japonsko), Austrian Airlines (Rakousko), Lufthansa (Německo), Scandinavian Airlines (SAS - Dánsko, Norsko, Švédsko), Turkish Airlines (Turecko), United Airlines (USA). Skyteam Byla založena v roce 2000 a nyní má 20 členů, kteří provozují téměř 4 500 letadel, vypravují více než 15 700 letů denně a létají na více než 1 000 letišť ve 178 zemích. Členy aliance Skyteam jsou například: Aeroflot (Rusko), Aeroméxico (Mexiko), Air France (Francie), Alitalia (Itálie), China Eastern Airlines (Čína), Delta Air Lines (USA), KLM (Nizozemí), Korean Air (Jižní Korea). Oneworld Byla založena v roce 1999 a nyní má 15 aktivních členů, kteří provozují více než 3 300 letadel, vypravují přes 14 000 letů denně a létají přibližně na 1 000 letišť ve 152 zemích. Členy aliance Oneworld jsou například: American Airlines (USA), British Airways (Velká Británie), Iberia (Španělsko), Japan Airlines (Japonsko), Qantas (Austrálie). V závislosti na rozvoji mezikontinentální letecké dopravy klesá význam osobní námořní dopravy. Osobní námořní doprava má pro svoje specifika zvláštní význam v rozvoji cestovního ruchu. Jde například o rekreační plavby, o které je čím dál větší zájem ze strany účastníků mezinárodního cestovního ruchu. V současnosti převládají v rekreačních ostrovních regionech Karibiku, jakož i ve Středozemním moři. Aktuální je i koncepce tzv. plovoucích turistických ostrovů, které budou splňovat všechny podmínky komplexnosti poskytovaných služeb na otevřeném moři. Mimo základních služeb stravování, ubytování a obchodu, budou poskytovat i lázeňskou léčbu, sport, zábavu. To je všechno, co dnes poskytují přímořská rekreační střediska. Další formou služeb, které poskytuje námořní doprava pro účastníky cestovního ruchu, je zabezpečení trajektové dopravy. Od poloviny 20. století zaznamenala dynamický rozvoj v souvislosti s automobilovou dopravou. Největší část trajektových propojení je v Evropě, přičemž nejhustější sít spojení je na Baltském moři (v regionu Baltského a Severního moře existuje víc než 200 trajektových spojení mezi Německem a skandinávskými státy, mezi Velkou Británií a kontinentem), dále ve Středozemním moři mezi Francií a Korsikou, Itálií a Sardinií, Sicílií, Španělskem a Baleárským mořem, v oblasti Jaderského a Egejského moře, apod. 106 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Nezanedbatelnou funkci má také rekreační trajektová doprava v oblasti kanadských a amerických jezer, v Japonsku a na Novém Zélandu. Námořní doprava se neustále technicky modernizuje. Osobní lodě zaznamenaly podstatné zvýšení rychlosti a zkvalitnění komfortu. Využívají se povětšinou na kratší vzdálenosti (v zátokách, mezi pevninou a ostrovy). Stavějí se také moderní typy výletních lodí pro okružní plavby (například světový turistický koncern TUI). Mezi největší námořní osobní přístavy pro cestovní ruch v současnosti patří Nassau, Free-port (Bahamy), Cozumel (Mexiko), Civitavecchia, Neapol, Livorno, Santorini (Itálie), Pireus, Korgu (Řecko), St. Maarten, San Juan (Portoriko), Split, Dubrovník (Chorvatsko), Marseille (Francie), Palma de Malorca, Santa Cruz de Tenerife, Las Palmas a mnoho dalších. 3.2.3 Ostatní dopravní a sportovně-rekreační infrastruktura Samostatnou kategorii využití dopravy v rámci cestovního ruchu přestavuje i její pojetí jakožto specifického typu sportovně-rekreační infrastruktury. V tomto případě můžeme dopravu chápat jako nástroj usnadňující pohyb účastníků cestovního ruchu přímo v cílové destinaci či umožňující jim zde sportovně-rekreační vyžití. Do takto široce definovaného typu dopravy vázaného čistě na cestovní ruch lze zařadit zejména následující skutečnosti: • infrastruktura zimních sportů (vybavenost zimních středisek pro sjezdové a běžecké lyžování); • infrastruktura pro potřeby pěší turistiky (značené trasy pro pěší turistiku, tematické a naučné stezky); • infrastruktura cykloturistiky (značené cyklotrasy, značené cyklostezky, značené cyklotu-ristické trasy); • další specifické typy dopravních služeb, které lze zařadit do kategorie sportovně-rekreační infrastruktury (letní provoz lanovek, provoz skibusů a cyklobusů, značené hippostezky, značené trasy pro vozíčkáře apod.). Sjezdové lyžování patří spolu s běžeckým lyžováním k nej významnějším aktivitám charakteristickým pro zimní část turistické sezóny. Určitou nevýhodou sjezdového lyžování například i ve srovnání s lyžováním běžeckým jsou poměrně náročné lokalizační a realizační předpoklady. K základním podmínkám jeho úspěšného rozvoje totiž patří (Vystoupil, Šauer et al., 2011:11): • příhodná konfigurace terénu a příznivé fyzickogeografické podmínky (existence svahu, který musí splňovat řadu kritérií, jako je například délka, sklon, expozice vůči světovým stranám apod.); • vhodné místní klimatické podmínky (projevující se délkou zimní sezóny, teplotními charakteristikami, výškou a dobou trvání sněhové pokrývky, větrností apod.); • vysoké investiční náklady spojené s výstavbou a infrastrukturním vybavením vlastních lyžařských areálů (investice do rychlých a kapacitních přepravních zařízení jako jsou např. lanové dráhy, nákup techniky k zasněžování, úpravě a osvětlení svahů apod.). Ke komplexnímu hodnocení kvality středisek sjezdového lyžování ovšem nepostačuje informace pouze o celkové délce sjezdových tratí. Důležitá je i jejich infrastrukturní vybavenost především kapacitními a rychlými přepravními zařízeními a další důležitou technikou jako jsou např. systémy umělého zasněžování, zařízení pro úpravu svahů, odbavovací systémy, vybavenost pro snowboarding, dostatečná parkovací kapacita apod. 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 1 První a důležitou součástí dopravní infrastruktury rekreačních a turistických středisek (a to nejen pro sjezdové lyžování) jsou pozemní a lanové dráhy (pozemní lanovky - i ozubené, sedačkové lanovky). Nej významnější koncentrace této infrastruktury lze nalézt především v evropských alpských zemích (Francie, Itálie, Německo, Rakousko, Švýcarsko), od 70. let minulého století nastal bouřlivý rozvoj také v horských střediscích USA, Kanady, Japonska a Číny. Jednu z nerozsáhlejších informací poskytují databáze www.lift-world.info, resp. www.seil-bahntechnik.net. V uvedených databázích z roku 2014 je například registrováno 58 pozemních a 189 kyvadlových lanovek v evropských alpských zemích. Dále zde nalezneme obrovské množství sedadlových lanovek (1 až 8místné) - více než 5 200, s jasnou koncentrací jejich lokalizace v evropských alpských zemích, dále v USA a dále ve významově rostoucích destinacích zimních sportů a cestovního ruchu (například Japonsko, Kanada, Čína). Tab. 3-18: Vybrané významné pozemní lanovky ve Švýcarsku 2013 Misto Název Šikmá délka v m Beatenberg Thunersee-Beatenberg 1705 Braunwald Braunwald Bahn 1367 Cossonay Gare-Ville 1228 Crans - Montana Sierre - Montana - Crans 4192 Davos Parsennbahn 2 2214 Interlaken Harderbahn 1447 Leubringen Biel - Magglingen 1693 Linthal Tierfehd - Ochsenstäfeli 1778 Lugano San Salvátore 1629 Moleson Funicularie Moléson - Plan-Francey 1368 Montreux Territet-Glion - Pontresina Muottas Muragl-Bahn 2201 St. Moritz Chantarella-Corviglia 1616 St.-Luc St.-Luc - Tignousa 1275 Stans Stans - Kälti 1574 Stoos Drahtseilbahn Schlatti - Stoos 1361 Zermatt Zermatt - Sunnegga 1584 Pramen: http://www.seilbahntechnik.net/cs/lifls/Ort/standseilbahn/pagel.htm 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 3-19: Nejdelší lanové dráhy v ČR (2014) Název Oblast Délka v m Provoz Krupka - Komáří Vížka Krušné hory 2348 celoroční Janské Lázně - Černá hora Krkonoše 2307 celoroční Rokytnice - Lysá hora Krkonoše 2198 v zimní sezóně Jáchymov - Klínovec Krušné hory 2168 ve výstavbě Růžová hora - Sněžka Krkonoše 1969 celoroční Kouty nad Děsnou - Dlouhé Stráně Jeseníky 1933 celoroční Čerňava - Šerák Jeseníky 1810 celoroční Krasetín - Kleť Blanský les 1792 celoroční Pec pod Sněžkou - Růžová hora Krkonoše 1747 celoroční Červená voda - Buková hora Orlické hory 1672 celoroční Ráztoka - Pustevny Beskydy 1637 celoroční Špindlerův Mlýn - Pláň Krkonoše 1579 celoroční Špičák - Hoffmanovy Boudy Šumava 1483 celoroční Liberec - Skalka Ještědský hřbet 1472 celoroční Ramzová - Čerňava Jeseníky 1459 celoroční Herlíkovice - Žalý Krkonoše 1433 celoroční Pramen: www.lanove-drahy.cz Tab. 3-20: Sportovně-rekreační infrastruktura významných lyžařských středisek v Itálii (2014) Lyžařské středisko Délka červených sjezdovek Délka modrých sjezdovek Délka černých sjezdovek v km Přepravní kapacita lanovek osoby/hod Val di Sole (Trentino occidentiale) 128 144 39 139 300 Valle ďAosta/Monte Rosa (Valle ďAosta) 111 262 61 127 900 Sestriére a Via Lattea (Valle ďAosta) 95 220 85 113 000 Val di Fassa (Súdtirol) 73 130 24 112 000 Val Gardena (Súdtirol) 52 105 18 105 800 Breuil - Červinio (Valle ďAosta) 69 188 56 91 000 Alta Badia (Súdtirol) 70 52 8 84 950 Val di Fiemme (Súdtirol) 36 55 18 74 200 Kronplatz (Súdtirol) 56 32 29 69 800 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 1 Lyžařské středisko Délka červených sjezdovek Délka modrých sjezdovek Délka černých sjezdovek v km Přepravní kapacita lanovek osoby/hod Cortina d'Ampezzo (Südtirol) 62 62 20 59 000 Livigno (Trentino occidentale) 30 65 20 55 000 Marmolada - Arabba (Südtirol) 26 37 13 52 400 Mondolé Ski (Valle d'Aosta) 60 25 15 50 000 Ski Center Latemar (Südtirol) 27 39 8 46 400 Madonna di Campiglio (Trent, occidentale) 32 72 12 44 600 Passo Tonale (Trentino occidentale) 20 64 16 44 000 Val Venosta (Südtirol) 69 82 42 43 900 Bormio (Trentino occidentale) 28 63 15 43 200 Tre Valli (Südtirol) 43 46 11 42 200 Bardonecchia (Valle d'Aosta) 30 59 10 30 000 Pramen: www.zimni-alpy.cz V Itálii je v současnosti více než 45 významnějších, povětšinou velkokapacitních a zasněžova-ných zimních lyžařských středisek, ve Švýcarsku 52, ve Francii 40, v Rakousku přes 90, ve Slovinsku 2, 16 v Německu. Běžecké lyžování představuje další významnou aktivitu cestovního ruchu v zimní části turistické sezóny. Ve srovnání s lyžováním sjezdovým je určitou výhodou běžeckého lyžování skutečnost, že tato sportovní aktivita je o něco méně náročná z hlediska požadavků na splnění lokalizačních a realizačních předpokladů: • na rozdíl od sjezdového lyžování je základní podmínkou pro jeho rozvoj pouze dostatečně dlouhé období se souvislou a dostatečně vysokou sněhovou pokrývkou, další nároky týkající se ostatních fyzickogeografických předpokladů již tak přísné nejsou (z hlediska reliéfu jsou pro běžecké lyžování dokonce výhodou spíše rovinatější nebo povlovnější terény, vysloveně horské pasáže se strmými a dlouhými svahy jsou pro sportovní vyžití tohoto druhu vhodné méně); • ve srovnání se sjezdovým lyžováním lze v případě běžeckého lyžování zdůraznit i nižší investice nutné k jeho rozvoji - kromě pořízení a provozu technologických zařízení potřebných ke strojové úpravě vhodných tras (a případného osvětlení krátkých okruhů pro večerní lyžování) nejsou k jeho rozvoji zapotřebí žádné další zásadní investice, jako jsou v případě sjezdového lyžování, např. drahá přepravní zařízení (tj. vleky a lanovky); o 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU • výhodnější je také celkově větší prostorová disperze aktivit běžeckého lyžování, z níž vyplývá lokálně nižší environmentálni vliv na přírodní ekosystémy Pěší turistika patří k nejstarším rekreačním volnočasovým aktivitám. Jsou s ní spojovány počátky cestovního ruchu v ČR a Evropě. Pěší turistika propojuje sportovní vyžití s poznáváním přírodních a rovněž i kulturně-historických zajímavostí. Může být sice pěstována bez existence specifické infrastruktury, nicméně vybavenost území značenými turistickými trasami a naučnými stezkami může přispět ke zvýšení jejich pozitivních ekonomických a rozvojových efektů. Jako příklad země s úspěšnou tradicí budování turistických tras s vysokou kvalitou lze závěrem uvést Českou republiku (viz Rámeček). Obr. 3-9: Prostorové rozmístění lanových drah - Švýcarsko 2010 Seilbahnanlagen in der Schweiz 2010 Pramen: Seilbahnen Schweiz, 2010 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 111 -\s Obr. 3-10: Nejvýznamnější lyžařská střediska Švýcarska 2010 Pramen: vlastní analýzy Obr. 3-11: Sjezdové lyžování v ČR Pramen: Vystoupil et dl., 2006 2 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 3-12: Běžkové lyžování v ČR Pramen: Vystoupil et dl., 2006 Rámeček: Turistické trasy v ČR Značení turistických tras má v ČR dlouhou a zajímavou tradici. Pomineme-li počáteční aktivity německých spolků v pohraničí z přelomu 19. a 20. století, lze konstatovat, že síť značených cest Klubu českých turistů (dále KČT), která v území celé ČR zpřístupňuje nej zajímavější a nej-atraktivnější lokality, začala vznikat již roku 1889. Značené trasy pak rychle přibývaly, v roce 1920 jich bylo v tehdejším Československu 25 000 km a v roce 1938 již 40 000 km. Druhá světová válka a dále léta 1950-54 znamenaly pro turistické značení krizové období - neprováděla se potřebná pravidelná obnova značení a celá síť značených tras byla značně narušena. Teprve od roku 1958 se většinu značených tras podařilo znovu obnovit a postupně vybavit směrovkami a nástěnnými mapami. Síť značených cest se i nadále postupně zvětšovala. Brzy po roce 1989 bylo provedeno i vyznačení sítě turistických tras v dlouhá léta nepřístupném pásmu při rakouské a německé hranici. V současné době je v ČR vyznačeno téměř 40 tisíc kilometrů pěších tras. Z toho zhruba 1 470 kilometrů je součástí tzv. mezinárodních dálkových cest Evropské asociace turistických klubů (EWV). Toto sdružení vytváří prakticky ve všech evropských státech vzájemně propojené, většinou pěší turistické trasy, jejichž celková délka se v současné době pohybuje kolem 55 tisíc kilometrů. Celkem je v členských státech EWV vyznačeno 11 takových cest, z nichž dvě procházejí také územím České republiky: • trasa E3 Istanbul (Turecko) - severní pohraniční pohoří v České republice - kap St. Vincent (Španělsko), • trasa E10 Nuorgam (Německo) - severojižní trasa napříč Čechami (spojnice Krkonoš a Šumavy) - Tarifa (Španělsko). 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 1 Nej hustší síť značených turistických tras existuje v České republice obecně ve třech typech území: • v atraktivních horských oblastech, • v ostatních přírodně zajímavých územích (např. krasová území, skalní města, rozsáhlé lesní komplexy apod.), • v rekreačním zázemí větších měst. Převedeme-li výše uvedené obecné vymezení regionů s nejhustším turistickým značením do konkrétních geografických názvů, můžeme v České republice vyjmenovat následující oblasti: Beskydy, Hrubý Jeseník, Rychlebské hory a Králický Sněžník, Litovelské Pomoraví a okolí, Orlické hory, Teplicko-Adršpašské skály a Broumovské stěny, Krkonoše, Český ráj, Jizerské hory a masív Ještědu, Lužické hory, Kokořínsko, Českosaské Švýcarsko, České středohoří, Českosaské Švýcarsko, České středohoří, Krušné hory, Slavkovský les (zvláště v okolí lázní Karlovy Vary a Františkovy Lázně), Šumava, Povltaví (okolí vltavských přehrad jižně od Prahy), Český kras a Křivoklátsko, vybrané oblasti Českomoravské vrchoviny, Moravský kras a Lednicko-Val-tický areál. Existující síť klasickým způsobem značených turistických tras je doplněna sítí tzv. naučných stezek. Ty bývají v terénu značeny v místě výskytu mimořádných přírodních nebo i socioekonomických zajímavostí, za jejich základní cíl lze považovat zvýšení atraktivity takových míst prostřednictvím poskytnutí potřebných informací návštěvníkům. V České republice je v současnosti vyznačeno zhruba 350 takových stezek (www.stezka.cz). Naučné stezky jsou na území České republiky rozmístěny relativně rovnoměrně, větší koncentrace je často charakteristická pro velká města (např. v Praze je vyznačeno osm naučných stezek, v Brně šest, v Plzni čtyři apod.) a také pro významná turistická střediska (např. v Prachaticích je vyznačeno šest naučných stezek, v Deštném v Orlických horách tři apod.). Pramen: Vystoupil et al., 2006 3.2.4 Cestovní kanceláře, agentury a touroperátoři Cestovní kanceláře a cestovní agentury jsou běžnou součástí trhu cestovního ruchu, který lze charakterizovat jako vzájemné působení nabídky a poptávky po zboží a službách cestovního ruchu. Na trhu cestovního ruchu rozeznáváme přitom jeho tři základní subjekty, a to prodávající (například provozovatel služeb nebo majitel ubytovacích kapacit, dopravce apod.), kupující (zákazník - přímý spotřebitel, další CK (jednotlivec, skupina, organizace) a zprostředkovatel. Při zprostředkování prodeje služeb cestovního ruchu existuje více možností vztahů (např. modely: prodejce - zprostředkovatel - zákazník, prodejce - 1. zprostředkovatel - 2. zprostředkovatel - zákazník, aj.). CK je někdy zároveň prodávajícím i zprostředkovatelem prodeje, a to v případě, že je schopna celý produkt vyrobit sama a zároveň jej prodat. Cestovní kancelář je organizace, která nabízí, rezervuje a prodává vlastní zájezdy, zájezdy připravené jinými cestovními kancelářemi a další služby cestovního ruchu individuálním zájemcům a jiným cestovním kancelářím. Je tedy organizátorem zájezdů. Na rozdíl od cestovní agentury mohou být smlouvy o prodeji zájezdu individuálnímu zákazníkovi (cestovní smlouvy) uzavřeny jejím jménem u zájezdů, které sama připravila. Cestovní kancelář poskytuje zákazníkům často další služby - cestovní pojištění, obstarání víz, směnu deviz a šeků, prodej map a průvodců. Cestovní kanceláře lze dělit podle zaměření nabízených zájezdů na všeobecné a specializované CK, podle klientely na příjezdové CK, výjezdové CK a zaměřené na domácí cestovní ruch, podle územní působnosti na mezinárodní, regionální a místní (Zelenka & Pásková, 2012: 82). Cestovní agentura je organizace rezervující a prodávající jako zprostředkovatel 4 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU jednotlivé služby cestovního ruchu (ubytování, doprava, půjčování aut, cestovní pojištění, aj.) a zájezdy (komplexy služeb), vytvořené cestovními kancelářemi/touroperátory koncovým zákazníkům. Cestovní agentura je distribučním kanálem pro zájezdy a další služby a vstupuje v současnosti do silného konkurenčního boje s přímým vyhledáváním a objednáváním jednotlivých služeb a package zákazníky na webu. Její základní výhodou je poradenství, které však budou postupně nabízet také sociální sítě a chatterboty a další technologie webu 3.0 (Zelenka & Pásková, 2012: 81). Touroperátor je velkoobchodník v cestovním ruchu (velikost, objem obchodu ho tedy v praxi cestovního ruchu odlišuje od cestovní kanceláře), který vyhledává pro cestovní ruch atraktivní místa, nasmlouvá zde ubytování, stravování a doplňkové služby cestovního ruchu. Vytváří zájezdy, organizuje služby cestovního ruchu a nabízí a prodává je přímo nebo prostřednictvím prodejců. Sestavuje katalogy, kde nabízí jednotlivým cestovním kancelářím a cestovním agenturám pobytová místa nebo zájezdové trasy. Vytváří většinou i širokou reklamní kampaň pro dané teritorium. Teritoria jednotlivých touroperátorů se většinou překrývají, pro prosazení se na trhu je rozhodující marketingová strategie - cena, způsob propagace, kvalita sítě spolupracujících cestovních kanceláří a cestovních agentur, atd. (Zelenka & Pásková, 2012: 572). Dělení cestovních kanceláří 1. Dělení cestovních kanceláří dle klientely a) Příjezdové cestovní kanceláře (incomingové) Jedná se o cestovní kanceláře, které se zabývají aktivním cestovním ruchem, tedy zajišťují ubytování, program, případně dopravu a další služby pro partnerské zahraniční cestovní kanceláře (například fakultativní výlety, okružní jízdy, zajišťování vstupenek na kulturní a sportovní akce). Jedná se jak o služby pro jednotlivce, tak i pro skupiny. Pro příjezdové cestovní kanceláře je zákazníkem většinou zahraniční partner nebo zprostředkovatel. b) Výjezdové cestovní kanceláře (outcomingové) Jde o cestovní kanceláře pracující ve sféře pasivního cestovního ruchu. Na základě spolupráce se zahraničními obchodními partnery vytváří konečný produkt, který nabízí spotřebiteli ve formě zájezdu nebo pobytu, případně s dalšími službami. Velmi často se jednotlivé cestovní kanceláře zabývají jen dílčí nabídkou, zaměřují se na jednu či několik zemí a snaží se v tomto sektoru předložit zákazníkovi kvalitní a lákavý produkt. Tento produkt nabízí jak přímému odběrateli, tak dalším prodejcům. Některé cestovní kanceláře se zabývají výhradně poznávacími zájezdy. Pro výjezdové cestovní kanceláře je zpravidla zákazníkem tuzemec, ať již přímý klient či zprostředkovatel. 2. Dělení cestovních kanceláří podle zaměření činnosti a) Všeobecné cestovní kanceláře Poskytují služby v plném rozsahu, mají přiměřený pracovní tým, vybavení i sortiment. Jde většinou o velké a významné cestovní kanceláře. b) Specializované cestovní kanceláře Dosahují obvykle vyšší kvality služeb díky specializaci na určitou oblast či činnost nebo specializací na určitou vrstvu - druh klientely Touto specializovanou činností se zabývají 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 1 i cestovní agentury. Užší specializace přináší subjektu možnost oslovit specializované zájemce v širším okruhu, tedy i celostátně. Při dobře zvolené specializaci a díky dobře zpracovaným a prodávaným produktům lze tímto způsobem zaujmout přední místo na specializovaném trhu. Velmi vyhledávanými specializacemi jsou odvětví sportů, ať již jde 0 sporty adrenalinové, vodácké, orientace na turistiku, cyklistiku. Některé cestovní kanceláře se zaměřují na málo navštěvované a dosud turistickým ruchem málo dotčené destinace. Častá je i specializace na jedinou destinaci. Některé cestovní kanceláře se zabývají výhradně poznávacími zájezdy nebo kongresovou turistikou. 3. Dělení cestovních kanceláří podle územní působnosti Podle územní působnosti lze cestovní kanceláře členit na mezinárodní, regionální a místní. Na mezinárodní úrovni jde především o nejvýznamnější světové společnosti na trhu služeb cestovního ruchu (např. Thomas Cook, Neckermann, TUI, American Express, Thomson, Globus - Cosmos, aj.), na národní a regionální úrovni jde často o národní tou-roperátory a větší cestovní kanceláře, na lokální úrovni pak často o nejrůznější turistické agentury. Základní činností cestovní kanceláře je příprava a vytváření produktu cestovní kanceláře. Produkt cestovní kanceláře tvoří balíček služeb nebo jednotlivá služba. Konečný produkt, který klient kupuje, je výsledkem jeho volby, tedy sestavení ideální skladby služeb nebo volba jedné služby nejvýhodnější pro zákazníka. Produkt v domácím cestovním ruchu mnohdy tvoří jedna poskytovaná služba (zejména ubytování). Jindy v kombinaci s polopenzí nebo doprovodným programem, výlety, cvičením tvoří balíček služeb. Základním cílem cestovních kanceláří je vydobýt si své vlastní místo na trhu cestovního ruchu, upevňovat a zesilovat svou pozici, zvyšovat počet klientů, v souvislosti s tím 1 počet provizních prodejců, zkvalitňovat produkt. Jako ukazatel indexu růstu cestovní kanceláře je například počet klientů v poměru k počtu zaměstnanců, roční obrat, počet provizních prodejců aj. Základním pilířem k úspěchu je samozřejmě vytvoření a prodej kvalitního vlastního produktu. Prodej v dnešní době probíhá mnoha různými formami. Prodej produktu se dá rozdělit na dvě základní kategorie, a to přímý prodej a nepřímý prodej. Mezi základní nástroje přímého prodeje patří především pultový přímý prodej, přímý internetový prodej, přímý prodej na veletrzích, prodejních akcích apod. U nepřímého jde potom především o provizní pultový prodej, o zprostředkovaný internetový prodej a o další formy prodeje (např. bartrem). Mezi základní služby poskytované a zajišťované cestovními kancelářemi a touroperáto-ry patří služby: • touroperátorské (organizace, kompletace služeb, vytváření produktů pro prodejce a klienty, sestavení nabídky katalogů pro prodejce i přímé zákazníky, vytváření široké reklamní kampaně), • ubytovací (fixní nákup kapacit, nákup ubytovacích kapacit a služeb na garanci, kontingent na ubytovací kapacity a služby, služby v rámci cestovního ruchu a cestovní kanceláře, rezervace kapacity na vyžádání, nákup samotného objektu za účelem poskytování ubytovacích a dalších služeb), 6 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU • dopravní (nákup charterové dopravy od dopravce, nákup nepravidelné dopravy od dopravce, nákup nebo nákup na garanci kyvadlové dopravy, rezervace a nákup jednotlivých jízdenek, letenek), • stravovací (stravování obsahuje následující základní kategorie - snídaně kontinentální, bufetové snídaně, švédský stůl, servírované pokrmy - turistické menu, výběr z menu, výběr á la carte, bufet, švédský stůl), • průvodcovské a delegátské (odborný průvodce - specializovaný průvodce, průvodce zájezdu, turistický průvodce, horský vůdce, horský průvodce, animátor, pobytový delegát), • animační (zahrnují plánování programu a volnočasových aktivit klientů čerpajících balíček služeb od dané cestovní kanceláře), • peněžní a směnárenské (hotovostní a bezhotovostní platební styk, směnitelnost domácí a cizí měny, aj.), • pojišťovací (cestovní pojištění povinné a dobrovolné, individuální, variantní a komplexní cestovní pojištění, pojištění léčebných výloh, speciální cestovní pojištění - sport, pracovní cesty, pojištění zavazadel, pojistná událost, pojistná částka, pojistné plnění, pojistná smlouva, asistenční služba, aj.), • vízová (vízum, vízová povinnost, vstupní a tranzitní vízum), • informativní (informace, které cestovní kanceláře mohou předat zákazníkovi v rámci nabízeného produktu, informace, které CK využívá při tvorbě svého produktu, informace o cestovních dokladech a pasových službách), • celní (clo, osvobození od cla, zákaz vývozu, dovoz s předepsaným povolením, oznamovací povinnost), • zdravotní (zdravotní riziko, zdravotní informace, očkování), • doplňkové (prodej map, průvodců a knih s turistickou tématikou, prodej dálničních známek, prodej upomínkových předmětů, prodej vstupenek na kulturní a další akce, apod.). 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 1 Rámeček: Vývoj cestovních kanceláří V polovině 19. století, kdy docházelo k velkým změnám společenským, kulturním i technickým, dospěla evropská společnost k historickému mezníku v oblasti cestovního ruchu. V roce 1841 byla v Anglii ukončena stavba železnice z Dělby do Rugby. Na její slavnostní otevření bylo třeba přepravit 570 osob. Této organizační povinnosti se ujal anglický podnikatel Thomas Cook. Využil příležitosti a založil první cestovní kancelář na světě. Kancelář Thomas Cook zorganizovala první hromadný domácí zájezd. Další velký posun kupředu v rozvoji jeho cestovních kanceláří jistě způsobila Světová výstava v Paříži (1867), kam přepravoval návštěvníky, zajišťoval jim ubytování a program. Na základě stále přibývajících zkušeností vypracoval systém, jehož některé prvky jsou využívány v cestovních kancelářích dodnes (například kromě prodeje zájezdů vydávání hotelových kuponů v roce 1869, v roce 1874 zavedení produktu cestovní šeky, později známý jako American Express, zavedení produktu „vše v ceně", od roku 1888 cestovní kanceláře po celém světě, aj.). Cestovní kancelář Thomas Cook byla v průběhu následujících více než 165 let mnohokrát transformována a restrukturalizována, v současnosti se představuje koncern pod značkou Thomas Cook Group plc (TC). Pod Thomas Cook spadá více než 2400 cestovních kanceláří (přes 4000 poboček), více než 21 touroperátorů, zaměstnává po celém světě přes 30 tisíc zaměstnanců, jejími klienty v posledních letech je celoročně kolem 25 mil. zákazníků, celkový obrat firmy je v současnosti přes 9,5 mld. liber. Společnost Thomas Cook je dnes druhým největším evropským touroperátorem a třetím na světě, obsluhuje 5 geografických segmentů (např. Spojené království a Irsko, Indie a Střední Východ, kontinentální a severní Evropa, Severní Amerika) v 21 zemích, operuje velkou leteckou flotilou (téměř 100 letadel) a rozsáhlými ubytovacími službami, mimo jiné i divizními směnárnami (Palatková, 2011: 136). Pod skupinu Thomas Cook patří desítky značek (např. Thomas Cook, Condor, Neckerman, My Sunquest) a mnoho významných národních touroperátorů specializovaných na určitý typ zájezdů (Palatková, 2011: 136). Cestovní kancelář Neckermann Reisen byla založena v roce 1962. V roce 1998 se stala součástí skupiny Thomas Cook. Neckermann Reisen se řadí mezi nejznámější německé cestovní kanceláře. Své pobočky má i na území České republiky. Kromě leteckých pobytových zájezdů lze využít i nabídky okružních poznávacích cest a plavby po moři luxusními loděmi. Největší evropskou cestovní kanceláří je v současnosti společnost TUI (Touristik Union International AG). Byla založena v roce 1968. Cestovní kancelář TUI je vlastníkem více než 3 500 cestovních agentur, téměř 300 hotelů v 29 zemích světa, dále vlastní (patří do jejího koncernu) i letecké společnosti i výletní lodi pro okružní plavby. V roce 2013 pracovalo ve společnosti přes 74 tisíc zaměstnanců. Kompletní nabídka dovolených sestává ze zájezdů do destinací po celém světě, ze vzdálenějších například Dominikánská republika, Kuba, Mexiko, Maledivy, Mauritius, Srí Lanka a Seychely, z destinací na krátkých a středních doletech lze uvést například Kanárské ostrovy, Egypt, Tunisko, Turecko, řecké ostrovy a Malta. V obchodní činnosti se zájem TUI soustředí zejména ve svých hlavních oblastech (a divizích), a to: TUI Travel, TUI Hotels & Resorts (největší prázdninový hoteliér Evropy s více než 270 hotely s kapacitou přes 150 tisíc lůžek) a flotila výletních lodí TUI Kreutzfahrten (www.tui-group.com). Dalším globálním evropským touroperátorem je společnost Kuoni Group (se sídlem v Zurychu) se svými hlavními divizemi Destination & Accommodation Services, Tour Operating a Visa Processing Services. Významným mezníkem na poli evropského cestovního ruchu a evropské organizace cestovních kanceláří a touroperátorů bylo založení mezinárodní organizace ECTAA (The European Travel Agents' and Tours Operators' Associations), založená v roce 1961 se sídlem v Bruselu. ECTAA sdružuje národní asociace cestovních kanceláří a agentur 26 členských zemí EU a Švýcarska a Norska (od roku 2005 je jejím členem také Asociace českých cestovních kanceláří a agentur - ACCKA). ECTAA zastupuje v celkovém součtu více než 60 000 evropských cestovních kanceláří a agentur zabývajících se výjezdovou a příjezdovou činností s odhadovaným obratem přes 60 mld. Eur (ECTAA, Activity Report 2011/2012, 2012/2013). 8 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU ECTAA vytváří ve své působnosti pracovní komise složené z expertů na danou oblast, kteří zpracovávají doporučení a stanoviska ECTAA k nej důležitějším tématům. Stávajícími komisemi jsou Komise pro letecké záležitosti, Komise pro právní záležitosti, Komise pro daňové záležitosti, Komise pro technologii, Komise incomingová, Komise touroperátorská a Komise pro destinace a udržitelnost cestovního ruchu. Význam ECTAA v její působnosti dokumentuje i její členská základna, kterou tvoří více než 60 tisíc jejich členů (viz následující tabulka). Tab. 3-21: Počet cestovních kanceláří a touroperátorů v zemích EU (2008, 2012) Země 2008 2012 Země 2008 2012 Belgie 1158 Německo 11046 9986 Bulharsko 2068 Nizozemsko 960 949 Černá Hora Norsko 710 690 Česká republika 2258 2130 Polsko Dánsko 594 Portugalsko 1122 Estonsko 1008 Rakousko 2553 2625 Finsko 710 390 Rumunsko 3200 2800 Francie 3670 3969 Řecko Chorvatsko 849 715 Slovensko 650 1000 Itálie 11846 11167 Slovinsko 400 496 Irsko 273 Srbsko Kypr 435 Španělsko 5100 6075 Lotyšsko 578 Švýcarsko 2500 2135 Maďarsko 1122 1290 Švédsko 887 800 Malta 248 Velká Británie 7810 6654 Pramen: ECTAA, 2014 V dnešní době dochází k vyrovnání nabídky a poptávky na trhu. Vzhledem k intenzivní globa-lizaci, která zasahuje všechny oblasti světového trhu, dochází k přijímání nových trendů v cestovním ruchu. Podmínky k podnikání v této oblasti jsou stále těžší. Letecká doprava zaznamenává prudký rozvoj, dochází k přebytkům v oblasti letových i ubytovacích kapacit, vzrůstá konkurence v oblasti služeb, na trh expandují nové atraktivní destinace a neustále se zkvalitňují rezervační systémy. Dochází ke slučování subjektů do silnějších, ekonomicky stabilnějších celků, které rozhodně lépe odolají konkurenčnímu boji. V delším časovém horizontu lze očekávat, že cestovních kanceláří bude ubývat, potenciál stávajících subjektů bude posilovat, neustále bude docházet ke zkvalitňování struktury stávajících subjektů. Rovněž lze očekávat, že situace na trhu se bude vyvíjet k profilaci nových silných ekonomických subjektů, které získají dominantní postavení na trhu. 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU 1 LITERATURA Odborná monografie a články Debeva, T., Apoštolov, N., Lukanova, G. (2000). Chotelierstvto v Evropa - kategorii, lokalizaci, razvitie. Varna. 348 s. Duval, D. T. (2007). Tourism and transport: modes, networks and flows (Vol. 1). Channel View Publications. Freyer, W. (2006). Tourismus: Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. Oldenbourg Verlag. Fuchs, W., Mündt, J. W., Zollondz, H. D. (2008). Lexikon Tourismus. Destinationen, Gastronomie, Hotelle -rie, Reisemittler, Reiseveranstalter, Verkehrsträger, München. Gúčik, M. (2010). Cestovný ruch: úvod do štúdia. 1. vyd. Banská Bystrica: DALI-BB pre Slovak-Swiss Tourism, 307 s. ISBN 978-80-89090-80-8. Kopšo, E., et al. (1992). Geografia cestovného ruchu. SPN. Kurek, W. (2011). Turystyka. Warszawa, PWN. 541 s. Mariot, P. (1971). Funkčné hodnotenie predpokladov cestovného ruchu ako podklad pre vytvorenie priestorového modelu cestovného ruchu. Geografický časopis, Bratislava, 23, 242- 254. Mariot, P. (1983). Geografia cestovného ruchu. Veda. Ogrin, D., Plut, D., et al. (2009). Aplikativna fizična geografija Slovenije. Znanstvena založba Filozofske fa-kultete. Page, S. (1998). Transport for recreation and tourism. Modern transport geography, 217-240. Palatková, M. (2011). Marketingový management destinací. Grada Publishing a. s. Pásková, M. (2003). Změny geografického prostředí vyvolané rozvojem cestovního ruchu ve světle kritic-ko-realistické metodologie. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Praha. Stránský, K. (1976). Geografie cestovního ruchu. Praha, VŠE. Veselá, L. (2007). Strategické aliance leteckých společností. Diplomová práce. VŠE, FMV, Praha. Vystoupil, J. (1979). K výzkumu přírodních rekreačních zdrojů. Sborník ČSGS, 84, 140-146. Vystoupil, J. (1981). Geografické problémy (krátkodobé) rekreace v ČSR. Geografický ústav ČSAV. Vystoupil, J., et al. (2006). Atlas cestovního ruchu České republiky. Praha-Brno, MMR ČR. Vystoupil, J., Šauer, M., et al. (2011). Geografie cestovního ruchu České republiky. Aleš Čeněk. Wyrzykowski, J. & Widawski, K. (2012). Geography of Tourism of Central and Eastern Europe Countries. Institute of Geography and Regional Development. Univerity of Wroclaw. Zelenka, J. & Pásková, M. (2012). Výkladový slovník cestovního ruchu. Linde Praha Ostatní použité zdroje Bundesamt für Statistik Schweiz: http://www.bfs.admin.ch/bfs/portal/de/index.html. Český statistický úřad: www.czso.cz. Český úřad zeměměřičský a katastrální: www.cuzk.cz. Eurostat: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/eurostat/home/. Evropské asociace turistických klubů, EWV: www.era-ewv-ferp.com. International Air Transport Association, IATA: www.iata.org. International Civil Aviation Organization, ICAO (2013): The World of Air Transport Report. International Civil Aviation Organization, ICAO: www.icao.int. Lanové dráhy v České republice: www.lanove-drahy.cz. Lanovková databáze: www.lift-world.info, resp. www.seilbahntechnik.net. Národní památkový ústav: Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Organisation for Economic Cooperation and Development, OECD (2013): Trends in Transport Sector 1970-2010. Seilbahnen Schweiz (2010): Fakten und Zahlen zur Schweizer Seilbahnbranche, Ausgabe 2010. Social Commission for Asia and Pacific, UNESCAP (2009): Statistical Year Book for Asia and the Pacific 2008. 120 3 NABÍDKA CESTOVNÍHO RUCHU Statistik Austria (2008): Tourismus in Österreich 2007. Statistik Austria (2010): Tourismus in Osterreich 2009. Statistisches Bundesamt (2013): Statistisches Jahrbuch Deutschland. The Airports Council International, ACI (2013): Airport World. The European Travel Agents' and Tours Operators' Associations, ECTAA (2014): Table of Statistics. The European Travel Agents' and Tours Operators' Associations, ECTAA: Activity Report 2011/2012, 2012/2013. Touristik Union International: www.tui-group.com. U. S. National Park Service (2010): Land Resources Board 2010. Web Galery of Art: www.wga.hu. World Heritage Convention: whc.unesco.org. World Tourism Organization, UNWTO (2010): Tourism Highlights 2009. World Tourism Organization, UNWTO (2013): Tourism Highlights 2013. World Tourism Organization, UNWTO: www.unwto.org. www.stezka.cz. www. zimni- alpy. cz. 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU 1 4. destinace cestovního ruchu 4.1 VÝCHODISKA Teoretické vymezení destinace cestovního ruchu je velmi bohaté, avšak již z pojmu samotného je zřejmé, že se jedná o „místo určenľ nebo geograficky určený „cíl cesty". „Destinace je představována svazkem různých služeb koncentrovaných v určitém místě nebo oblasti. Destinace je chápána jako „geografický prostor (stát, místo, region), který si klient (segment) vybírá jako svůj cíl cesty." (Bieger, 1996: 3) Destinace jsou definovány jako regionální, mezinárodně (globálně) konkurenceschopné, strategicky řízené jednotky nabídky na mezinárodním trhu. Vymezení a hierarchie destinací na jednotlivých úrovních je základem systému řízení destinace na národní úrovni. Destinace lze vymezit na národní, (sub) regionální, místní, ale i kontinentální úrovni. Destinaci lze vymezit jako svazek různých služeb koncentrovaných v určitém místě nebo oblasti (regionu), které jsou poskytovány v návaznosti na potenciál cestovního ruchu (atraktivity) místa nebo oblasti. Určení velikosti a charakteru destinace závisí v první řadě na základní nabídce (atraktivity) a odvozené nabídce destinace (služby) jako dvou faktorech strany nabídky. Významnou roli při vymezení destinace sehrává však i strana poptávky, zejména pak motivace k cestě do destinace a vzdálenost mezi výchozím místem a destinací. (Palatková, 2006). Pro podrobnější vysvětlení k pojetí a vymezení destinace a různé přístupy (Palatková, 2006). Podle Pearce lze ve vymezení konceptu destinace rozlišit následující čtyři přístupy (Pearce, 2012): • destinace jako území, resp. region • destinace jako systém • destinace jako sociální prostor sdílený rezidenty a návštěvníky • destinace jako síť (network) 4.1.1 Destinace jako území (region) Koncept regionu lze rozdělit na dva hlavní proudy (Kadeřábková, Mates & Wokoun, 2004), a to koncept zabývající se generelním pojetím regionu (obecný přístup) a koncept založený na „speciálním"pojetí regionu (např. plánovací, ekonomické pojetí regionu). Oba proudy mají kořeny v novověké geografii 18. a 19. století založené na myšlence „přirozeného" rozdělení vyplývajícího z vlastností povrchu země, a tedy zároveň rozdělení „geografického" odpovídajícího zájmům a charakteru geografie jako vědy. Uvedený přístup je v kontrastu s rozdělením „umělým", tedy zařízeným člověkem spočívajícím zejména v rozdělení podle politicko-admi-nistrativních hranic (Kadeřábková, Mates & Wokoun, 2004). „Přirozené" rozdělení využívané v cestovním ruchu vede ke vzniku a vymezení destinací, a to zejména na základě primární a sekundární nabídky a realizované poptávky. Stejně jako region má i destinace určitou strukturu. Struktura je jednou z významných charakteristik regionu. Na základě struktury lze vymezit geografické regiony homogenní a nehomogenní (heterogenní, spádové, nodální či funkční). Vymezování homogenních regionů se soustředí hlavně na hledání shodných vlastností, nikoliv na zjišťování vzájemných vztahů, 122 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU a proto lze homogenní regiony vymezit zejména z pohledu geografického. Regiony nehomogenní se vyznačují jednotností ve vztahu své vnitřní struktury a organizace a skládají se z jednoho či více center a periferie spojené vzájemnými vztahy. Funkční regiony se vyznačují vzájemnými vztahy mezi složkami krajinné sféry. Kritériem spojení prostorových prvků do jednoho regionu je charakter a síla jejich vzájemného působení. (Kadeřábková, Mates & Wo-koun,2004) Region19 či místo představují pro návštěvníka (klienta) destinaci, kterou vnímá, nakupuje a spotřebovává. Vnímání a vymezení destinace ze strany klienta může být podstatné pro stanovení toho, který region či místo se stává „skutečnou"destinací cestovního ruchu. Nejedná se pouze o existenci předpokladů pro rozvoj cestovního ruchu, ale o existenci sekundární nabídky (infrastruktura), její provázání s nabídkou primární (atraktivity) a „prodej" daného regionu či místa tak, aby byl vnímán jako „produkt". Zjednodušeně lze konstatovat, že ne každé místo či region je „skutečnou" destinací tak, jak je vnímána klientem. (Palatková, 2011, s. 11) 4.1.2 Destinace jako konkurenční jednotka - systémové pojetí Destinace by měla být vnímána jako „produkt" a měla by nabízet návštěvníkovi tzv. řetězec služeb (obr. 4-1) a uspokojovat tak jeho očekávání a potřeby. Moderní přístupy v marketingovém řízení destinace založené na procesním přístupu označují vytváření řetězce služeb za klíčový moment marketingového řízení destinace, a to zejména na regionální a místní úrovni (Brati & Schmidt, 1998 :2). Vazba řetězce služeb na určité teritorium je rozhodující pro klienta, který vnímá řetězec služeb v daném regionu či místě jako celek. Na tvorbě řetězce služeb se podílejí subjekty zapojené do systému destinace, tedy subjekty veřejného i soukromého, event. nevládního neziskového sektoru, které mají mezi sebou vztahy a vazby i finanční toky. Destinace představuje sama o sobě „produkt" složený z dalších mnoha produktů, ať už se jedná o služby nabízené soukromým sektorem či menší destinace. Díky přítomnosti nabízených a spotřebovávaných služeb (Goodal & Ashworth, 1993: 7) bývají destinace někdy označovány jako tzv. rekreační produkt cestovního ruchu (TRP, tourist recreation producť). Podstatný aspekt definování destinace různých úrovní představuje v systémovém přístupu hierarchie destinací národní - regionální - místní úrovně. Každou úroveň destinace je tak možné nabízet a prodat více způsoby a na více trzích (tzv. multiprodejnost destinací). Návštěvníci „spotřebovávají" rekreační produkt cestovního ruchu na různých úrovních, různým způsobem, s odlišnými předchozími zkušenostmi a motivy. Poněvadž je destinace „multiprodejným" produktem, viděno ze strany nabídky, je zároveň „multinakupovaným" produktem z hlediska poptávky, jelikož žádný návštěvník nemá exkluzivní právo na „konzumaci" destinace, kterou si koupil. V temže fyzickém prostoru může docházet ke konzumaci totožných služeb (Goodall, Ashworth, 1993:10), avšak každý klient konzumuje vlastně jiný produkt (řetězec služeb vytvářený v systému destinace) díky diferencovaným postojům, zájmům a názorům (AIO, attitudes, interests, opinions). 19 Regionem je podle zákona 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje „... územní celek vymezený pomocí administrativních hranic krajů, okresů, správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem, správních obvodů obcí s rozšířenou působností obcí nebo sdružení obcí, jehož rozvoj je podporován podle tohoto zákona". Pojetí regionu však může být různé - většinou se rozděluje na všeobecné pojetí a specifické pojetí (hledisko plánovací, ekonomické, socioekonomické apod.). 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU 1 Obr. 4-1: Řetězec služeb v destinaci Složky řetězce služeb destinace klientovi ft Péče o klienty po návratu z destinace ft Zpáteční cesta ft Rozloučení a odjezd z destinace ft Stravování ft Sport / Aktivity ft Zábava ft Péče o klienta v destinaci ft Informační servis v destinaci ft Ubytování ft Přijetí (přivítání) v destinaci ft Příjezd do destinace (doprava) ft Knihování ft Informace jako zdroj pro rozhodnutí c -m > o c -m -m c o tsi i— Q. 'E > O .Ľ u > c (TS T3 (TS C > (TS > o c o (TS U (TS C O o Pramen: Bieger, 1996:13 Destinace bývá někdy označována na základě souborů atributů destinace ovlivňujících poptávku jako tzv. soubor příležitostí destinace (DAOS, destination area oportunity set), (podrobněji Palatková, 2006: 25). Přestože je destinace chápána primárně ve vazbě na konkrétní fyzický prostor, nemusí fyzicky existovat a její existence může být prezentována pouze jako mentální koncept v myslích klientů. Mentální koncept, resp. vnímání destinace je jedním z rozhodujících faktorů vymezení destinace alespoň v teoretické rovině. V praktické rovině je vnímání využíváno při stanovení komunikační strategie s důrazem na strategii značky. Destinace představují navzájem si konkurující jednotky existující ve vzájemných vztazích a vystavené působení vnějšího prostředí. Destinace plní řadu funkcí směřujících ke společnému cíli, a to prodeji (ať již regulovanému nebo neomezenému), resp. zvyšování vlastní konkurenceschopnosti na mezinárodním a domácím trhu cestovního ruchu. K základním funkcím patří funkce marketingová (marketing destinace), funkce nabídková, funkce zastoupení různých zájmových skupin a funkce plánovací (Brati, Schmidt, 1998: 3). 4.1.3 Destinace jako sociální prostor sdílený rezidenty a návštěvníky Cílem působení destinací na trhu cestovního ruchu je prodej, tedy v důsledku realizace pozitivních ekonomických efektů (podrobněji Palatková & Zichová, 2011). Kromě ekonomického rozměru má však destinace i sociálně-kulturní rozměr (např. rezidenti, kultura, tradice, gastronomie) a stejně tak fyzický rozměr (např. fyzické prostředí, sekundární nabídka, fyzické podmínky). Zahrnutí uvedených třech pilířů jako pilířů udržitelnosti (udržitelného cestovního ruchu v destinaci) znamená zároveň komplexní přístup k pojetí destinace, tedy pojetí destinace jako společensko-ekonomického systému, zapojující rezidenty do vztahů uvnitř destinace stejně jako navenek, hospodařící se zdroji fyzickými i sociokulturními, využívající politiku cestovního ruchu pro realizaci ekonomických efektů s ohledem na rezidenty žijící v destinaci (Palatková, 2011). 124 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU 4.1.4 Destinace jako síť (network) Destinace jsou většinou považovány za síťové systémy (March & Wilkinsin, 2009; Scott et al., 2008) složené z mnoha subjektů veřejného, soukromého a nevládního neziskového sektoru a rezidentů a tomu odpovídající složitostí vazeb a vztahů mezi nimi. Na destinace lze v uvedeném kontextu pak nahlížet z pohledu teorie sítí jako na inter-organizační síť volně vymezených skupin nezávislých subjektů propojených dohromady a zahrnutých v celku, resp. destinaci (Scott et al., 2008) či jako souhrn uzlů a vzájemných vztahů uvnitř destinace (Pavlovich, 2003). Meriläinen a Lemmetyinen pak definují strategickou síť na základě využití přístupů strategického managementu (např. Campbell & Wilson, 1996; Möller & Rajala, 2007) jako „... záměrně zformovanou strategickou jednotku zahrnující soubor aktivit spojených obchodními vazbami a realizovaných více než dvěma subjekty (společnosti nebo ostatní organizace), využívajících různých zdrojů." (Meriläinen & Lemmetyinen, 2011: 26). Strategická síť (destinace) se zaměřuje na vytváření hodnoty (pro návštěvníka, rezidenta a další „podílníky"). Destinace je v kontextu strategické sítě často nesprávně pojímána jako uzavřený systém (Möller & Rajala, 2007). Destinaci jako strategickou síť propojenou s okolím vzájemnými vazbami lze pak vymezit jako inter-organizační, na plnění cílů orientovanou síť zahrnující aktivity a procesy orientované na vytváření hodnot, vzájemně propojené pomocí obchodních vazeb a využívající zdroje jednotlivých subjektů v síti (Meriläinen & Lemmetyinen, 2011: 26). Z uvedených přístupů je nejčastěji využívaný systémový přístup, přístup na základě vytváření sítí existuje spíše v teoretické rovině a bere za základ přístup na základě systému. Destinaci jako systém lze chápat ve dvou významech, které spolu úzce souvisejí: 1. Destinace jako systém jednotlivých úrovní řízení destinace (národní, regionální, místní), tedy jako součást nějaké větší destinace složené z destinací menších. 2. Destinace jako soubor vztahů uvnitř samotné destinace, tedy mezi soukromým a veřejným sektorem, organizací marketingového řízení a rezidenty apod., např. pojetí podle Bratia a Schmidta (1998) vymezující dalších šest podsystémů destinace (podrobněji Palatková, 2006): • politika značky, • organizace marketingového řízení, • distribuční cesty, • systém řízení kvality, • systém řízení znalostí, • klíčové produkty. Destinace představuje složitý systém složený až z desítek, stovek či tisíců subjektů veřejného, soukromého a nevládního neziskového sektoru a rezidentů, mezi nimiž existují ekonomické, společenské, kulturní a další typy vazeb a probíhají procesy, především ekonomické, společen-sko-kulturní a ekologické, a stejně tak existují vazby mezi prvky systému a okolím destinace. Uvnitř destinace jako systému lze vymezit podsystémy, ať už destinace na nižší hierarchické úrovni či podle specializace (např. profesně zaměřená společenství), příp. dalších kritérií. Destinace jako komplexní společensko-ekonomický systém je tak charakteristická vzájemným vnitřním propojením jednotlivých prvků a subsystémů, vysokou dynamikou a změnou struktury i vztahů v čase, působením množství zpětných vazeb, nelinearitou a dalšími atributy. 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU 1 4.2 DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU - PŘÍSTUPY K VYMEZENÍ20 Vymezení destinace cestovního ruchu vychází z jejího teoretického vymezení a pojetí. Pro praktické vymezení destinace cestovního ruchu neexistuje žádný spolehlivý ani jednotný recept. Obvykle se jedná o kombinaci teoretického východiska přizpůsobeného reálným podmínkám v destinaci (např. administrativní hranice, systém veřejné správy, systém veřejných rozpočtů). Většinou bývá v praxi využíváno vymezení destinace na základě geografického prostoru, kdy je třeba stanovit celou hierarchii s návaznostmi na vyšší a nižší stupně destinace (nadnárodní - národní - (sub)regionální - místní - resort). Destinace na národní úrovni je obvykle vymezena administrativní (státní) hranicí21 stejně jako jsou místní destinace vymezeny administrativní hranicí města (obce). Nejproblematičtější a zároveň nej důležitější je vymezení hranice regionálních destinací jako těžiště celého systému marketingového řízení destinace. Vymezení destinací na regionální úrovni a tedy základní nastavení systému marketingového řízení může být průsečíkem různých zájmových skupin. Odlišné přístupy reflektují administrativní (politické) hledisko nebo hledisko obchodní (vztah nabídky a poptávky) a z pohledu dosažené efektivnosti a účinnosti se mohou uplatněné přístupy významně lišit. Podstatným faktorem promítajícím se do praktického vymezení destinace je charakter veřejné správy a veřejných financí určující do značné míry výslednou podobu celé hierarchie (systému) destinace. Destinaci lze pak vymezit pomocí kombinace následujících přístupů (Palatková, 2011: 13): • podle administrativních hranic, • podle soustředění poptávky (vzdálenost a motivace), • podle míry zásahu veřejného sektoru do tvorby a fungování systému, • podle strategie indukce, dedukce či centralizace, • podle vybraných indikátorů rozvoje cestovního ruchu. 4.2.1 Vymezení destinace na základě administrativních hranic Využití administrativních hranic pro vymezení destinací se jeví jako technicky nejjednodušší způsob, jehož hlavní předností je využití stávající struktury veřejné správy, veřejných financí i statistického sledování jako základu pro institucionální, kompetenční a finanční zajištění fungování celého systému. Zásadní nevýhodou je však riziko nesouladu s nabídkou a poptávkou, a tedy riziko nízké efektivnosti a účinnosti marketingového řízení takto vymezené destinace. Návštěvník vnímá destinaci jako „soubor příležitostí", podle primárních předpokladů pro realizaci cestovního ruchu a podle sekundární nabídky pro uspokojení jeho potřeb. Vymezení destinace na základě administrativních hranic nemusí splňovat obchodní hledisko ve smyslu uspokojení potřeb návštěvníka destinace22. 20 V podkapitole je využito podkap. 1.1.2 publikace Marketingový management destinace turismu (Palatková, 2011). 21 Existuje však řada regionálních příhraničních projektů na podporu cestovního ruchu (např. Jeseníky - Nysa, euroregiony). 22 Výjimkou může být např. Rakousko, kde hranice „regionálních" destinací odpovídají administrativním hranicím devíti spolkových zemí. Problematické se jeví administrativní hledisko v případě České republiky, kde hranice krajů nekopírují přirozené hranice turistických regionů (např. Krkonoše, Šumava). 126 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU 4.2.2 Vymezení destinace podle soustředění poptávky Tradičním přístupem vymezení destinace nejen v teoretické, ale i v praktické rovině je určení velikosti a charakteru destinace v závislosti na motivaci k cestě do destinace a na vzdálenosti zdrojového trhu a destinace (obrázek 4-2). Návštěvník vnímá a posuzuje destinaci jako celek a celkový zážitek, a tedy určuje, který geografický prostor (region, místo) pro něj představuje destinaci. Určující je nabídka (řetězec) služeb vázaná na dané teritorium, ale i komunikační kampaně, které mohou vnímání a posuzování volby destinace ovlivnit. Různé segmenty (potenciálních) návštěvníků tak vnímají (a vymezují) destinaci různými způsoby. Stejný geografický prostor pak může být odlišně vymezen jako destinace pro domácí trh, pro trh sousedních zemí nebo pro trh mimoevropský. S určitými výhradami lze konstatovat, že čím vzdálenější je zdrojový trh od destinace, tím větší je teritorium vnímané destinace23. Česká republika je vnímána a nakupována domácími návštěvníky jako konkrétní místo či region, návštěvníky ze sousedních zemí jako Praha či další místa a regiony, avšak návštěvníky ze vzdálenějších evropských zemí (s výjimkou Nizozemí) většinou jako Praha24 (díky silné vitalitě a kalibru značky Praha) nebo jako součást subregionu střední (východní) Evropa. Návštěvníci z mimoevropských zemí vnímají Českou republiku jako součást Evropy, jako součást subregionu střední (východní) Evropa či jako postkomunistickou zemi zařazenou ve východní části Evropy. Motivace k cestě do destinace je dána vnímáním destinace, ale i reálnými předpoklady pro realizaci cestovního ruchu. Motivace, resp. důvod návštěvy jsou určeny produktovým mixem nabízeným destinací. Pokud bude důvodem cesty relaxace, pak vnímá a hodnotí destinaci z hlediska schopnosti destinace uspokojit jeho potřeby (motivaci). Od destinace pak návštěvník očekává, že mu nabídne relaxační pobyt provázaný s ostatními službami. 23 S velikostí destinace a následně s tvorbou produktu (regionální hledisko) souvisí i „akční rádius" návštěvníka, který činí podle průzkumů asi 50 km, tedy v součtu asi 100 km celkem (Luft, 2005: 70). Teritorium (intenzivní pobytový prostor návštěvníka), které připadá v úvahu pro „operativní" řízení, tedy činí asi 7 850 km2. 24 Vazba mezi vzdáleností a velikostí destinace nemusí platit absolutně bez výjimky. Silné a mezinárodně či globálně známé destinace menšího rozměru (např. městské destinace, významná poutní místa, pláže, lyžařské, přímořské či lázeňské rezorty a další) jsou ať už díky významnému potenciálu, silnému komunikačnímu mixu (např. filmová tvorba) či dalším příčinám (např. konání významných sportovních či kulturních událostí), vnímány samy o sobě bez ohledu na vzdálenost zdrojového trhu. Vnímání má velice silnou vazbu na image destinace a na klíčové produkty, resp. klíčové konkurenční výhody destinace. (Palatková, 2011: 14) 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU 1 Obr. 4-2: Destinace cestovního ruchu a vazba na motivaci a vzdálenost Destinace Kontinent Země Region Místo Resort speciální vlastní cílové země skupiny sousední země ostatní kontinenty Trh Pramen: Bieger, 1996:2 4.2.3 Vymezení destinace podle míry zásahů veřejného sektoru Míra zásahů veřejného sektoru do vymezení destinace a jejího marketingového řízení představuje často diskutované téma v odborných kruzích. Vymezení a fungování destinace může z pohledu míry zásahů veřejného sektoru nabývat dvou hraničních podob, a to vytváření a fungování destinace tzv. zdola25 (bottom-up přístup) na základě politiky laissez-fair a tzv. shora (top-down přístup) spočívajícím v nastavení pevných pravidel shora, nejčastěji formou zákona o podpoře cestovního ruchu. Nejčastější variantu představuje smíšený systém využívající předností obou předchozích přístupů. 4.2.4 Vymezení destinace podle využití strategie indukce, dedukce či centra- Přímou vazbu na efektivnost a účinnost marketingového řízení destinace má její vymezení podle kritéria indukce, dedukce či centralizace (Múller, 1998). Strategie indukce rozděluje (národní) destinaci na menší destinace podle obchodního hlediska na základě posouzení předpokladů pro rozvoj cestovního ruchu v dané oblasti. Indukční strategie v zásadě spočívá v rozšíření silné destinace místo nebo region s vlastní mezinárodně známou značkou na širší region. Jednoznačnou výhodou z hlediska výkonnosti marketingového řízení je plná akceptace obchodního a marketingového přístupu a řízení procesů podle potřeb návštěvníka, využití konkurenčních výhod, známé značky, což umožňuje jasnou koncentraci na maximálně několik méně známých značek. Strategii indukce lze považovat za koncentrovanou racionalizační strategii zaměřenou na efektivní využívání zdrojů, poněvadž snižuje počet regionálních a lokálních destinací a umožňuje koncentraci prostředků i řízení destinace s nižšími náklady 25 Vymezení destinací a tvorba systému destinace „zdola" je typická pro Českou republiku po roce 1993, kdy je vytváření institucí v rámci systému CR a vztahů mezi nimi ponecháno na iniciativách soukromého sektoru nebo veřejného sektoru na regionální a místní úrovni (Palatková, 2011). lizace 128 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU a nároky na personální obsazení. Strategie koncentrace skrývá politické riziko ve vyloučení méně populárních regionů a míst z účasti na prodeji národní destinace na mezinárodním trhu, takže na mapě národní destinace hrozí vznik tzv. bílých míst. Dlouhodobě hrozí prohlubování rozdílů mezi atraktivními a méně známými a atraktivními regiony (místy), která ustupují do pozadí i se svými slabými značkami26, (Müller, 1998: 356-357). Strategie indukce je blízká strategii řízení firmy s jednoznačnou orientací na výkonnost, avšak její praktické politické prosazení bývá obtížné. Naproti tomu strategie dedukce rozděluje (národní) destinaci na regionální a místní na základě geografických kritérií, politických hranic či jinak zvolených parametrů tak, že na mapě nezůstávají žádná bílá místa. Obchodní a marketingové hledisko orientované na potřeby klienta ustupují do pozadí a stávají se druhořadými. Výhodou dedukční strategie je politická podpora, možnost posílení kompetencí centrální společnosti řízení destinace i vysoká motivace regionálních a místních společností. Potenciálním rizikem strategie dedukce je vymezení destinace na regionální úrovni nikoliv dle potřeb a vnímání klienta, ale podle politických či administrativních hranic. Dlouhodobě hrozí nižší efektivnost a účinnost marketingového řízení takto vymezených destinací z důvodu rozporu marketingových a politických cílů a kompromisů. Uplatnění strategie dedukce bývá spojeno s vysokými výdaji na koordinaci celého systému marketingového řízení, s nízkou flexibilitou řídících institucí a struktur i s nedostatečnou snahou hledat a prosadit své strategické konkurenční výhody. Ani spolupráce jakkoliv velkého počtu slabých a málo známých destinací neimplikuje ve výsledku jednu silnou destinaci a účinný systém marketingového řízení (Müller, 1998: 358-359). Centralizační strategie jako třetí volba vymezení destinace znamená vytvoření jednoho společného centra pro celou destinaci (národní), která zajišťuje kompletně marketingové řízení destinace při pokrytí celého území státu. Výhodou strategie centralizace je jednoznačné řízení a kompetence bez vznikajících duplicit i financování systému řízení a z tohoto pohledu ji lze považovat za efektivní a účinnou. Potenciální nevýhodou může být nežádoucí posílení vztahů uvnitř samotné destinace, které ztěžuje spolupráci navenek. V případě aplikace centralizační strategie je systém řízení destinace závislý na veřejných zdrojích i na náklonnosti politické scény. (Müller, 1998: 359-361) 4.2.5 Vymezeí destinace podle vybraných indikátorů rozvoje cestovního ruchu Velmi častým kritériem vymezení destinace je stanovení ukazatelů nabídky a poptávky ve vazbě na destinaci. S cílem zajistit efektivnost a účinnost zdrojů vynaložených zejména z veřejných rozpočtů může být destinace stanovena na základě splnění minimálních hodnot vybraných indikátorů nabídky a poptávky (např. počet lůžek, úroveň devizového inkasa, návštěvnost, počet přenocování). Cílem stanovení minimálních hodnot je koncentrace finančních prostředků a dosažení efektivnosti a účinnosti systému marketingového řízení. 26 Sporné při využití strategie indukce může být využití regionů z hlediska příjezdového či domácího turismu, které se může výrazně lišit. 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU 1 Obr. 4-3: Destinace v globálním a mezinárodním pojetí Hospodaření s přírodním prostorem a sociálními zdroji Nové požadavky současného klienta Světová soutěž organizovaných destinací Náklady na infrastrukturu pro volný čas + management Tržní síla partnera pro odbyt a prodej DESTINACE V GLOBÁLNI KONKURENCI (Evropa a zámoří) - min. 1 milión přenocováni ročně - min. 50 miliónů CZK marketingový rozpočet - min. 7 500 kvalitních lůžek (min. ***) DESTINACE V MEZINÁRODNI KONKURENCI (vlastní země + nejbližší zahraničí) - min. 600 000 přenocování ročně - min. 25 miliónů CZK marketingový rozpočet - min. 5 000 kvalitních lůžek (min. ***) Pramen: Brati a Schmidt, 1998:1 Příklad modelu sestaveného pro rakouské (regionální) destinace (Brati, Schmidt, 1998:11) stanovuje tři indikátory, a to počet přenocování, lůžkovou kapacitu min. *** a rozpočet na marketing ve vztahu ke globálnímu, mezinárodnímu a národnímu (domácímu) trhu (obr. 4-3). Model předpokládá existenci moderní infrastruktury pro volný čas (sportoviště, kultura, zábava apod.) i obchodně orientovaný management destinace. Závěry modelu nedoporučují vytvářet vlastní společnosti marketingového řízení ani operovat na mezinárodním/globálním trhu v případě, že destinace nedosáhne daných parametrů. Alternativou je uplatnění jiných strategií, např. spojení destinací či tvorba velmi specializovaného nikového produktu, s nímž mohou destinace na mezinárodní/globální trh proniknout. Výše uvedené přístupy ukazují obtížné vymezení destinace v praktické rovině, které čistě teoretická vymezení destinace obvykle nejsou schopna řešit v čisté podobě. Významným hlediskem vymezení destinace musí být naplnění jejího obchodního významu, nikoliv pouze politický či administrativní účel. Z hlediska prosazování obchodního aspektu lze pak různé přístupy kombinovat, a to zejména přístup založený na soustředění, a tedy podrobné analýze poptávky (motivace a vzdálenost), přístup založený na efektivnosti a účinnosti (strategie indukce, dedukce, a centralizace) a jistě i přístup založený na kalkulaci vybraných indikátorů poptávky a nabídky z hlediska rozvoje cestovního ruchu. V praxi bývá volba výsledného přístupu obvykle kombinací výše uvedených přístupů, avšak se stále větším důrazem na obchodní prvek. Důvodem je snaha o zvyšování konkurenceschopnosti destinace na globálním a mezinárodním trhu CR. 4. DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU LITERATURA Bieger, T. (1996). Management von Destinationen und Tourismusorganisationen. München: Oldenburg Verlag. Brati, H., & Schmidt, F. (1998). Destination Management. Wien: Wirtschaftsministerium, ÖAR-Regional-beratung, GmbH. Campbell, A. J. & Wilson, D. T. (1996). Managed networks-creating strategic advantage. D. Iacobucci (Ed.), Networks in marketing, Sage, Newbury Park (1996), pp. 125-143 Goodall, B., & Ashworth, G. (1993). Marketing Tourism Places. Routledge Kateřábková, J., Mates, P., Wokoun, R. (2004). Úvod do regionálních věd a veřejné správy. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. 447 s. ISBN 8086473805 March, R., & Wilkinson, I. (2009). Conceptual tools for evaluating tourism partnerships. Tourism Management, 30(3), 455-462. Meriläinen, K., & Lemmetyinen, A. (2011). Destination network management: A conceptual analysis. Tourism Review of AIEST - International Association of Scientific Experts in Tourism, 66(3), 25-31. Möller, K. & Rajala, A. (2007). Rise of strategic nets: new modes of value creation. Industrial Marketing Management, Vol. 36, pp. 895-908. Palatková, M. (2006). Marketingová strategie destinace cestovního ruchu: jak získat více příjmů z cestovního ruchu. (1. vyd., 341 s.) Praha: Grada. Palatková, M. (2011). Marketingový management destinací. (1. vyd., 208 s.). Praha: Grada. ISBN 8024772108 Palatková, M., & Zichová, J. (2011) Ekonomika turismu: turismus České republiky: vymezení a fungování trhu turismu, přístupy k hodnocení významu a vlivu turismu, charakteristika turismu České republiky. (1. vyd., 205 s.) Praha: Grada. Pavlovich, K. (2003). The evolution and transformation of a tourism destination network: the Waitomo Caves, New Zealand. Tourism Management, 24(2), 203-221. Pearce, D. G. (2012). Frameworks for Tourism Research. CABI. ISBN 1845938992 Scott, N. et al. (2008). Destination networks: four Australian cases, Annals of Tourism Research, Vol. 35 No. l,pp. 169-188 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 5 typy cestovního ruchu 5.1 DEFINICE A ZÁKLADNÍ POJMY Cestovní ruch má mnoho podob a v jeho studiu se vyvinulo mnoho teoretických přístupů. Jedním z nich je třídění, resp. klasifikace jeho nejrůznějších forem a druhů. V odborné literatuře se za posledních 50 let objevilo několik třídících principů, resp. definicí pro jeho rozličné formy a druhy, které nejsou vždy totožné. Například „slovenská" škola cestovního ruchu hovoří pouze o druzích cestovního ruchu a jejich jevových formách (Gúčik, 2010: 60, 61), klasické školy cestovního ruchu, mezi něž patří i česká škola, oddělují povětšinou od sebe formy a druhy cestovního ruchu. V těchto souvislostech můžeme také citovat z Výkladového slovníku cestovního ruchu (Zelenka & Pásková, 2002: 70, 93), kde: • „druh cestovního ruchu = typ cestovního ruchu, pro jehož určení je klíčovým kriéeriem „jevový průběh cestovního ruchu a způsob jeho realizace v závislosti na geografických, ekonomických, společenských a jiných podmínkách, jakož i jeho účinky". Toto obecné kriéerium se dále dělí podle objektivních faktorů (prostorové, časové, sociální a demograficé, vlivy cestovního ruchu) - např. místa realizace cestovního ruchu (domácí a zahraniční, mezinárodní cestovní ruch, národní, příhraniční, výjezdový, vnitřní), doby trvání pobytu - kritériem je hranice tří (resp. čtyř) přenocování (krátkodobý, dlouhodobý cestovní ruch), způsobu zabezpečení cesty a pobytu (organizovaný, neorganizovaný), převažujícího prostředí pobytu (městský, venkovský, lázeňský, přírodní, vodní cestovní ruch)". • „forma cestovního ruchu = typ cestovního ruchu, pro jehož určení je klíčoiem kritériem motivace návštěvníka. Základními motivacemi cestovního ruchu jsou odpočinek, poznávání prostředí a kontakty s lidmi, odtud základní formy cestovního ruchu: rekreační, pobytový, lázeňský, lovecký, poznávací (kulturně poznávací, přírodně poznávací, historicky poznávací), sci-o-profesní (profesně orientovaný) - např. obchodní, kongresový, incentivní cestovní ruch), aj". Mnohostranný charakter cestovního ruchu způsobuje, že dosud nebyla vypracována jeho jednotná a vyčerpávající klasifikace. Existují různá kritéria dělení cestovního ruchu. Mezi nejčastěji aplikované patří motiv cestování. V praxi však z hlediska cestovního ruchu realizují lidé různé potřeby a nejčastěji se řídí více než jedním motivem. Přestože se lidé v praxi lidé řídí více motivy, existuje tu snaha o určitý stupeň generalizace a vymezení hlavních motivů cestování. Například Kůrek (2011:197) je definuje takto: • poznávací, spojené s rozvojem vnitřním (kulturním), • rekreační, směřované na regeneraci fyzických a psychických sil, • náboženské, • spojené se služebními aktivitami, tzv. služební (byznysové). V rámci skupiny rekreačních potřeb lze dále vydělit dva hlavní motivy cestování, a to motiv zdravotní a motiv potřeby realizace oblíbených aktivit, rekreace a sportu. V těchto souvislostech je možné vydělit šest hlavních typů cestovního ruchu (Kůrek, 2011: 197): • poznávací cestovní ruch (v tom např. přírodní cestovní ruch, geoturistika, ekoturistika, turistická safari, přímořský, horský, městský, příměstský, venkovský cestovní ruch, kulturní, 132 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU etnický, festivalový, gastronomický, vinařský cestovní ruch), • rekreační cestovní ruch (např. agroturistika, mořský, zábavní, obchodní cestovní ruch), • zdravotní cestovní ruch (např. lázeňský a wellness cestovní ruch, lékařský cestovní ruch), • kvalifikovaný cestovní ruch (též také specializovaný) - (pěší turistika, cykloturistika, jezdecká, lyžařská, veslařská turistika), • náboženský cestovní ruch, • služební cestovní ruch (individuální služební cesty, veletržní a kongresový cestovní ruch, motivační/incentivní cestovní ruch). Jiná v odborné literatuře aplikovaná kritéria klasifikace cestovního ruchu mají ponejvíce formální charakter (například členění podle kritérií společenských skupin, krajinného prostředí, sportovních aktivit, délky pobytu, počtu účastníků cestování, organizačních forem, dopravního charakteru cestování, aj.). V pojetí této učebnice budeme pro zjednodušení problematiky dále používat zejména termínu typy cestovního ruchu, do nichž jsou sjednoceny jak formy, tak druhy cestovního ruchu, a důraz při třídění bude kladen na rozlišení základních třídících principů. Pro tento postup lze s úspěchem možné použít principy (přístup) „slovenské" školy, kdy jednotlivé druhy cestovního ruchu je možné třídit pdlez následujících hledisek (Gúčik, 2010: 60-61): • z geografického hlediska - domácí, zahraniční, vnitřní, národní, mezinárodní, regionální, příjezdový, výjezdový cestovní ruch, • podle motivace - rekreační sportovní a dobrodužný, kulturní, zdravotní a lázeňský, gastronomický obchodní, nákupní, politický, náboženský cestovní ruch, • podle převažujícího místa pobytu - městský, příměstský, venkovský, horský, velehorský, přímořský cestovní ruch, • podle veku návštěvníků - dětský, mládežnický, rodinný, seniorský cestovní ruch, • ze sociologického hlediska - návštěva přátel a příbuzných, sociální, etnický cestovní ruch, • podle délky účasti - výletní, krátkodobý, víkendový, dlouhodobý cestovní ruch, • podle počtu návštěvníků - individuální, skupinový, masový cestovní ruch, • podle způsobu organizace - individuální cesty, organizované zájezdy, • podle ročního období - sezónní, mimosezónní, celoroční cestovní ruch, • z hlediska trvalé udržitelnosti - ekologický cestovní ruch, • podle použitého dopravního prostředku - železniční, lodní, letecký, motorizovaný cestovní ruch, • z hlediska dynamiky - pobytový, putovní cestovní ruch. S cílem rozlišit j ednotlivé druhy cestovního ruchu a j ej ich j evové formy j e nutné brát do úvahy, že se neustále vyvíjejí a obohacují v závislosti na poptávce návštěvníků (potřeby, cíle, preference) a na technio— technologických možnostech nabídky (Gúčik, 2010: 61). V následujícím textu se nyní budeme podrobněji zabývat jejich dalším tříděním a charakteristikami. 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 5.2 CESTOVNÍ RUCH Z GEOGRAFICKÉHO HLEDISKA Členění cestovního ruchu z geografického hlediska rozlišuje domácí, zahraniční a mezinárodní cestovní ruch. Domácí cestovní ruch tvoří cestování a pobyt domácího obyvatelstva na území vlastního státu. V ekonomicky vyspělých zemích se stal historicky základem rozvoje zahraničního cestovního ruchu, naopak v turisticky atraktivnějších rozvojových zemích (moře, hory, kulturně-historic-ké památky) je základem rozvoje často zahraniční cestovní ruch, protože chudé domácí obyvatelstvo má velmi omezené možnosti v účasti na cestovním ruchu (Gúčik, 2010: 61). Zahraniční cestovní ruch tvoří cestování a pobyt obyvatel určitého státu v zahraničí. Rozlišuje se přitom aktivní zahraniční cestovní ruch (příjezdy a pobyty cizinců na území určitého státu) a pasivní zahraniční cestovní ruch (výjezdy a pobyty domácího obyvatelstva v jiném státu). Podle klasifikace UNWTO se aktivní zahraniční cestovní ruch označuje jako příjezdový cestovní ruch a pasivní zahraniční cestovní ruch jako výjezdový cestovní ruch (podrobněji je o mezinárodním cestovním ruchu pojednáno v kapitole 9.5). V praxi se používá i označení vnitřní cestovní ruch (souhrn domácího a příjezdového cestovního ruchu) a národní cestovní ruch (domácí a výjezdový cestovní ruch). V odborné literatuře i v praxi se hovoří také o regionálním cestovním ruchu, čímž se rozumí cestovní ruch v regionech a v zemích jako cílových oblastech. V domácím cestovním ruchu hovoříme například o cestovním ruchu regionu Krkonoš, jižních Čech, Moravského krasu, aj. Klasifikace UNWTO rozlišuje cestovní ruch makroregionů například Evropy, Ameriky, Asie a Pacifiku, Afriky, resp. regionální mezinárodní cestovní ruch subregionů - např. Severní a Západní Evropy, Jihovýchodní Asie, Oceánie či Subsaharské Afriky (Gúčik, 2010: 62). 5.3 CESTOVNÍ RUCH PODLE MOTIVACE Rozhodujícím podnětem účasti na cestovním ruchu je motiv, kterým může být rekreace, sportovní či kulturní vyžití, zdravotní důvody, obchodní aktivity, nákupy či politické události. V těchto souvislostech můžeme rozlišit následující typy cestovního ruchu. Rekreační cestovní ruch představuje nejen pasivní ale i aktivní odpočinek ve vhodném (přírodním) prostředí s cílem obnovy fyzických a duševních sil. Jeho podstata je daná různými rekreačními aktivitami (např. procházky, sportovní aktivity, výlety, poznávání přírody a památek). Rekreační cestovní ruch má význam zejména v souvislosti se zhoršujícím se životním prostředím, zejména v urbanizovaných prostorech. Rekreační cestovní ruch může mít podobu individuální nebo rodinné rekreace, kterou si návštěvníci organizují sami ve vlastních rekreačních zařízeních (chaty a chalupy), nebo organizovanou formou v rekreačních zařízeních podniků a různých spolků. Rekreační pobyty pro rodiny s dětmi jsou dnes v nabídce i v zařízeních komerční podnikatelské sféry (hotely, penziony) se specifickým programem pro tento segment návštěvníků. Poměrně úzce zaměřený na specifické zájmy a využití volného času je tematický cestovní ruch. Obvykle se soustředí do zábavních tematických parků (např. Legoland v Dánsku, Orlando na Floridě, Európe Park v Německu, Asterix ve Francii) Teématický cestovní ruch umožňuje získání komplexního zážitku ve vymezeném prostoru za krátký čas. Zábavní parky (ang. amusement parks) a tematické parky (ang. theme parks) jako turistické atrakce charakterizuje 134 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU všeobecně rychlé tempo rozvoje od 70. let minulého století. Jako příklad lze uvést Disneyland, který je tematickým zábavním parkem v Anaheimu v Kalifornii (byl otevřen v roce 1955) nebo Walt Disney World Resort na Floridě u města Orlando, otevřený v roce 1971. Park je nejnavště-vovanější rekreační oblastí na světě, zahrnující čtyři tematické parky, mnoho tematických hotelů, golfová hřiště, vodní parky a mnoho nákupních, stravovacích a dalších rekreačních možností. V Evropě je nejznámějším a nejnavštěvovanějším Disneyland Paris. Rozkládá se 32 km východně od Paříže ve městě Marne-la-Vallée. Park byl otevřen v roce 1992. Celý resort zaměstnává v průměru 12 tisíc osob, v roce 2012 jej navštívilo 16 miliónů návštěvníků. Zvláštní postavení zaujímají parky Legoland, které jsou řetězcem zábavních tematických parků, v nichž figurují výhradně díly ze stavebnice Lego. Legoland zahrnuje parky Legoland Billund (Billund, Dánsko, otevřen v roce 1968, nejstarší z celého řetězce), Legoland California (Carlsbad, Kalifornie, USA), Legoland Deutschland (Gúnzburg, Německo) a Legoland Windsor (Windsor, Berkshire, Anglie). Tab. 5-1: Nejnavštěvovanější zábavní a tematické parky světa (2005) Zábavní park Lokalizace Počet návštěvníků (v mil.) Magic Kingdom (Walt Disney World) Lake Buena Vista (Florida, USA) 16,2 Disneyland Anaheim (Kalifornie, USA) 14,5 Tokyo Disneyland Tokio (Japonsko) 13,0 Tokyo Disney Sea Tokio (Japonsko) 12,0 Disneyland Paris Mame-la-Vallee (Francie) 10,2 Epcot (Walt Disney World) Lake Buena Vista (Florida, USA) 9,9 Disney-MGM Studios (WDW) Lake Buena Vista (Florida, USA) 8,6 Disney Animal Kingdom Lake Buena Vista (Florida, USA) 8,2 Universal Studios Osaka (Japonsko) 8,0 Universal Studios Orlando (Florida, USA) 6,1 Blackpool Pleasure Beach Blackpool (Velká Británie) 6,0 Pramen: Kůrek, 2011:247 Sportovní cestovní ruch představuje pobyt ve vhodném (přírodním) prostředí spojený s různorodými sportovními činnostmi, které předpokládají i fyzické schopnosti. Tento typ cestovního ruchu zahrnuje například turistiku, pro níž je typická změna místa. Turistika může být pěší, horská, vodní, cykloturistika. K turistice patří také kempování a karavaning. Z dalších sportovních aktivit jsou oblíbené v létě koupání a vodní sporty, tenis, golf a různé míčové hry, v zimě převažuje lyžování (sjezdové i běžkařské) a bruslení. Specifickou formou turistiky je ekoturistika spojená s putováním přírodou a poznáváním. Rozvíjí se převážně v krajinářsky a přírodně hodnotných územích. Podporuje přírodní prostředí navštíveného regionu a potřebu ho chránit jako přírodní a kulturní dědictví. Nejvhodnějším dopravním prostředkem pro ekoturistiku po vyznačených trasách je kolo. Turistika zaměřená na pobyt v lesním prostředí s poznáváním přírody a lesnické činnosti se označuje jako lesoturistika (Gúčik, 2010: 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 64). Formou sportovního cestovního ruchu je také lovecká turistika spojená s lovem volně žijící zvěře. Hlavní centra zájmu o loveckou turistiku představují zejména vyspělé západní státy (USA, Kanada, Německo, Dánsko, Francie, Itálie, aj.), typickými oblastmi nabídky jsou Afrika, Asie a východní Evropa, USA, Kanada a severní Evropa. Do sportovního cestovního ruchu patří také rekreační rybářství. Součástí sportovního cestovního ruchu je také dobrodružný cestovní ruch (např. extrémní sporty, lety balónem, paragliding, snowboarding, rafting, potápění, apod.). Obr. 5-1: Rostoucí diverzita sportovních aktivit v přírodě ve střední Evropě (1995) Volnočasové aktivity i Létání v ultra-lightu Paragliding Závěsné létání Parašutismus Bezmotorové létání Závěsné létání Letectví Parašutismus Let balónem Bezmotorové létání Letectví Snowboarding Let balónem Jízda na skibobu Parašutismus Jízda na sněžném skútru Bezmotorové létání Jízda na skibobu Sjezdové lyžování Letectví Jízda na sněžném skútru Běžecké lyžování Let balónem Sjezdové lyžování Sáňkování Běžecké lyžování Jízda na sněžném skútru Sáňkování Lanovky Sjezdové lyžování Horské železnice Běžecké lyžování Lanovky Horolezectví Let balónem Sáňkování Horské železnice Horská turistika Horolezectví Běžecké lyžování Lanovky Horská turistika Jízda na horském kole Sáňkování Horské železnice Motoristické srazy Horolezectví Motoristické srazy Motocross Lanovky Horská turistika Motocross Cyklistika Horské železnice Cyklistika Horolezectví Motoristické srazy Běhání Horská turistika Motocross Běhání Jezdectví Cyklistika Jezdectví Turistika Motoristické srazy Turistika Rybaření Běžecké lyžování Motocross Běhání Rybaření Lov Sáňkování Cyklistika Jezdectví Lov Turistika Golf Jezdectví Rybaření Golf Horská turistika Turistika Lov Rybaření Windsurfing Lov Golf Potápění Potápění Jezdectví Šnorchlování Šnorchlování Turistika Golf Vodní lyžování Vodní lyžování Vodní lyžování Rybaření Jízda na kajaku Jízda na kajaku Jízda na kajaku Lov Jízda motorovým Jízda motorovým Jízda motorovým Jízda motorovým člunem člunem člunem člunem Golf Plachtění na ledu Plachtění na ledu Plachtění na ledu Plachtění na ledu Kanoistika Kanoistika Kanoistika Kanoistika Veslování Veslování Veslování Veslování Veslování Plachtění Plachtění Plachtění Plachtění Plachtění Bruslení Bruslení Bruslení Bruslení Bruslení Plavání Plavání Plavání Plavání Plavání před rokem 1850 před rokem 1900 před rokem 1945 před rokem 1975 dnes Pramen: Heinze, 2000: 37 136 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU \/- Rámeček: Letní rekreace u vody v ČR Rekreace u vody a vodní turistika patří k tradičním typům cestovního ruchu. Jejich lokalizace je logicky vázána na vodní plochy a toky, čímž se podílí na liniovém rozmístění cestovního ruchu. Stupeň využití území je dále podmíněn klimatickými faktory. Rekreace u vody a vodní turistika je tak výrazně orientována na letní sezónu. Značný význam, zejména pro domácí cestovní ruch, mají uměle vybudované vodní plochy. Jako příklad významu a prostorového rozložení letní rekreace u vody (často jako faktor příměstské rekreace) uvádíme soubor 276 vodních ploch nadregionálního (15 vodních nádrží a rybníků) a regionálního významu na území ČR, u nichž je soustředěno více než 15 % lůžkových kapacit v hromadných ubytovacích zařízeních (MMR, 2014; vlastní analýzy). Prostorově jsou vodní plochy relativně výrazně diferencovány (nejvyšší koncentrace v Jihočeském a Jihomoravském kraji). Celkově je ve střediscích letní rekreace u vody soustředěno asi 17 % lůžkové kapacity hromadných ubytovacích zařízení v ČR, přičemž střediska u vodních ploch nadregionálního významu tvoří více než polovinu této kapacity. Kartogram: Střediska letní rekreace a cestovního ruchu Z; ne C3l 'íeEMís.D ka - s:l.as Ľs.: c :fch zajV-ôvcí:' 233i Pramen: Vystoupil et al, 2006 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Rámeček: Zimní rekreace a cestovní ruch v ČR Zimní sezóna je ve srovnání s létem specifickým obdobím, v němž je cestovní ruch spojen především s aktivitami charakteristickými sportovním vyžitím - k nej důležitějším zimním sportům přitom patří sjezdové a běžecké lyžování a též bruslení. Vzhledem k lokalizační náročnosti obou klasických lyžařských zimních sportů není překvapením, že aktivity tohoto typu jsou uvnitř ČR republiky výrazně koncentrovány. K základním podmínkám, resp. problémům rozvoje sjezdového lyžování patří zejména příhodná konfigurace terénu a příznivé fyzicko-geografické podmínky, vysoké investiční náklady spojené s výstavbou a infrastrukturním vybavením vlastních lyžařských areálů a často také obtížná vyjednávači pozice provozovatelů skiareálů s orgány ochrany přírody, a to vzhledem k jejich vnímanému negativnímu environmentálnímu vlivu. Největší koncentrace středisek sjezdového lyžování regionálního a národního významu je charakteristická pro nejvyšší pohoří České republiky, tj. Krkonoše, Jizerské hory, Hrubý Jeseník, Beskydy, Šumavu, Krušné hory a Orlické hory. Běžecké lyžování je ve srovnání s lyžováním sjezdovým lokalizačně méně náročné - základní podmínkou pro jeho rozvoj je totiž pouze dostatečně dlouhé období se souvislou a dostatečně vysokou sněhovou pokrývkou, nároky týkající se ostatních fyzicko-geografických předpokladů již tak přísné nejsou. Ve srovnání se sjezdovým lyžováním je možné hovořit také o jeho nižší investiční nákladnosti a o jeho menším environmentálním vlivu na přírodní ekosystémy. ZIMNÍ SPORTY A REKREACE Pramen: Vystoupil et al, 2006 138 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU Kulturní cestovní ruch představuje mnohostranný přístup uspokojování duševních potřeb lidí (vzdělávání, poznávání, zábava, rozptýlení). Má mnoho forem a stupňů intenzity. V praxi nabývá podob návštěv muzeí, galerií, kulturních pamětihodností, archeologických nalezišť, hudebních, divadelních a filmových festivalů, společenských a náboženských akcí. Kulturní památky, skupiny budov a lokality s výjimečnou světovou hodnotou z historického, estetického, etnografického nebo antropologického hlediska, podobně jako i přírodní jevy, geologické a fyzickogeografické útvary a přírodní lokality se světovou hodnotou z hlediska vědy, 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 se zapisují do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V Seznamu je zapsáno přes 1000 lokalit z více jak 120 států světa. Například v České republice je v Seznamu zapsáno 12 pamětihodností. Z hlediska cestovního ruchu je také významný reprezentativní výběr objektů kulturního dědictví v jedné nebo více zemích, které tvoří kulturní trasy (schválení rezoluce o kulturních trasách v roce 1998 Radou Evropy). Úlohou evropských kulturních tras je poznávání cest, kterými migrovali lidé a ideje, umělecké, filosofické, náboženské a další fenomény a projevy spolupráce lidí v evropském prostředí, založených na společných kulturních tradicích (uveďme např. existující Cesty poutníků, Hedvábnou cestu, Cesty baroka, Středověké kláštery, Evropské parky a zahrady, Jantarovou cestu a další). Prvky kulturního cestovního ruchu má také vlastivědná turistika, která je obsahově zaměřená na poznávání památek přírodního, archeologického, etnografického, historického a uměleckého charakteru v regionu nebo na území státu. Jejím posláním je rozvíjet zájem návštěvníků a turistů o regionální historii, zprostředkovávat co nej všestrannější poznávání domova. Charakter vlastivědné turistiky mají také organizované školní výlety. Specifickou formou kulturního cestovního ruchu je geoturistika, která má charakter vlastivědné turistiky a poznávání. Motivem je například seznamování se s geologickými procesy na povrchu Země (např. činnost moří, řek a ledovců, vulkanická činnost). K objektům geoturistiky patří také doly, zejména ty, které se změnily na muzea. Hlavním motivem poznávání jsou geo-turistické atraktivity (geologické objekty a procesy) a geoturistické trasy. Součástí kulturního cestovního ruchu je také náboženský cestovní ruch. Je spojen s tradicemi světových náboženství. Jeho nejčastějším projevem jsou poutě (účastníci poutě, náboženský akt a poutní místo). Náboženský cestovní ruch se od kulturního cestovního ruchu liší náboženskými motivy, cílem je návštěva svatých míst. Doba cesty a pobytu v poutních místech je věnována modlitbám, meditacím a jiným formám pobožnosti (Kůrek, 2011: 292). Poutním (kultovním) místem může být město, obec, osada nebo krajinný prvek (svatá hora). Z nejvýznamnějších světových poutních míst lze uvést zejména Lurdy, Czestochowa (Jasna Góra), Santiago de Compostella, Vatikán, Řím, Jeruzalém, Betlém, Nazaret, muslimští poutníci směřují do Mekky a Mediny, Židé do Izraele, buddhisté na Srí Lanku, a podobně (Gúčik, 2010: 65). Existují i místa spojená s více náboženstvími - například Jeruzalém (křesťané, židé, muslimové), Benáres (Benaraš, Vánárasí, Indie) - vyznavači hinduismu, buddhismu, islámu, džinismu, Adamův štít (Srí Lanka) - buddhisté, muslimové, částečně i křesťané a hinduisté. Velikost náboženského cestovního ruchu je velmi obtížné změřit, odhaduje se asi na 200 mil. účastníků ročně, z toho křesťané 200 mil., hinduisté 30 mil., islamisté a buddhisté 40 mil., vyznavači jiných náboženství 30 mil. Za nejnavštěvovanější poutní (svatá) místa na světě jsou nejčastěji uváděny francouzské Lurdy, polská Czestochowa a Mekka s mnohamilionovými proudy návštěvníků ročně (Kůrek, 2011: 295). Součástí kulturního cestovního ruchu je také vzděláváníXvzdělávací cestovní ruch). Jeho účastníci se seznamují nejen s historií, kulturou, ale i se sociální a ekonomickou situací navštíveného státu či cílového místa. Populární formou je také studium na zahraničních univerzitách, letní univerzitní kurzy a odborné stáže. 140 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU Kulturní cestovní ruch ovlivňuje společenskou, kulturní a odbornou úroveň lidí, a proto se často kombinuje s jinými typy (druhy) cestovního ruchu, například s rekreačním, lázeňským, zdravotním, kongresovým. Péče o zdraví, fyzickou regeneraci a psychickou pohodu má tisíciletou tradici. Nejen v minulosti ale i v současnosti je významným motivem účasti na cestovním ruchu zdravotní cestovní ruch. Příčinou rozvoje zdravotního cestovního ruchu je vedle stárnutí populace zejména životní prostředí, životní styl a vysoké tempo života, nedostatek pohybu, špatná životospráva. Podnikatelé reagují na tyto požadavky nabídkou specifických produktů pro zdraví spojených s odbornou péčí a rehabilitací. Současným trendem se stává pohoda, péče o tělo a krásu. Součástí zdravotního cestovního ruchu je již několik století lázeňský cestovní ruch, který je spojen se zdravotně-preventivními a léčebnými činnostmi pod lékařským dohledem. Podmínkou rozvoje lázeňského cestovního ruchu je existence přírodního léčebného zdroje, který se využívá na lázeňskou léčbu. Co jsou to vlastně lázně, lázeňské místo a vlastní lázeňský cestovní ruch jako jeden z typů cestovního ruchu? Podle Výkladového slovníku cestovního ruchu tvoří lázně „komplex ubytovacích, stravovacích, rehabilitačních, sportovních a léčebných zařízení, využívajících pro dosažení léčebného účinku na klienty přírodních a léčivých zdrojů (minerální a termální prameny, peloidy, humidity (slatiny, rašeliniště) a bahna (prostá,sirná), vřídelníplyny, klimatické podmínky, moře, vysoká nadmořská výška, jeskyně) a léčebných procedur. Podle přírodních zdrojů je časté dělení lázní na termální, klimatické a bahenní" (Zelenka & Pásková, 2002: 158). Moderním trendem jsou kondiční, preventivně-zdravotní a tzv. wellness pobyty v lázních. Vzhledem k tradicím a pověsti českého lázeňství a klientele z vyšších středních vrstev s nadprůměrnými výdaji je lázeňství jednou z klíčových forem aktivního příjezdového cestovního ruchu. Mezi ostatními formami cestovního ruchu a rekreace je lázeňství považováno za tzv. měkkou formu s minimem nežádoucích projevů masovosti, se kterou se v dnešním cestovním ruchu zpravidla setkáváme. Navíc lázně a lázeňský provoz přispívají ke snižování sezónnosti jednotlivých míst v cestovním ruchu, což je pro Českou republiku jako v mnoha ohledech typickou sezónní destinaci pozitivní skutečnost. Proto se také lázeňství, dle rozložení účasti během roku, někdy označuje za celoroční typ cestovního ruchu. 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Rámeček: Lázeňství a lázeňský ruch v ČR V České republice se v současné době nachází 36 lázeňských lokalit (dále také lázní; tento počet není totožný s počtem obcí s přiděleným statutem lázeňského místa). Lázně jsou na našem území rozmístěny velmi nerovnoměrně, s výjimkou Hlavního města Prahy a kraje Vysočina se však alespoň jedno lázeňské místo nachází v každém ze zbývajících krajů. Nejvíce lázní (celkem sedm) lze nalézt na území Olomouckého kraje, na druhé místo s celkem pěti lokalitami se řadí Karlovarský kraj, na třetí místo pak se čtyřmi lázněmi Ústecký kraj. Jelikož se na našem území nachází relativně dostatek přírodních léčivých zdrojů (zejména termálních vod), začínají postupně v jejich blízkosti vznikat nové lázně, tzn., že trend rušení lázní se obrátil v proces opačný. Nic však v této době nebrání tomu, aby léčebné zařízení využívalo schválený přírodní léčivý zdroj a nabízelo své služby klientům z řad samoplátců (Sudíková, 2009). Nové lázně vznikají především v místech tradičních, kde již lázně v minulosti byly a jež mají dobré předpoklady pro rozvoj lázeňské činnosti. Existují ale i zcela nová místa, ve kterých se připravují zajímavé projekty nových lázeňských či lázeňsko-wellnessových center (Attl, 2006). V roce 2008 bylo v ČR v provozu 86 lázeňských zdravotnických zařízení, z toho 2 dětské léčebny (v Lázních Kynžvart a Poděbradech). Více než polovina všech lázeňských zařízení je lokalizována v Karlovarském kraji, přičemž jen v Karlových Varech se jedná o 36 zařízení (více než 40 %). Kartogram: Lázeňství v ČR ZůrťJ.Zi+iin il Ů*2Ůín ti.., ú pHrťi*il£h b Ort Cil Otů t Cil. Ů 20 4Ů ŮŮ ŮŮ tú kin rfa|ľ>, pUUiil Afriň C" SŮ T M=CŮA~A Pfi*ŕ*k irx Iíľiiľ (■ liiúb i-J- IAa- iJ- n tilami i*.yuTi in Hn"^r e*j:i'i "EUxi±ki lrtnii'i:*.-|--li 111 -A cLfí 2tC£ Pramen: Vystoupil et al., 2006 Nabídku zdravotního cestovního ruchu zabezpečují jednak lázeňská zařízení rozšiřováním své nabídky a jednak hotely v rekreačních střediscích. Základním prvkem nabídky jsou sportov-ně-rekreační aktivity a programy s cílem zvýšení pohybové aktivity, podnětů pro duševní aktivitu, nabídka zdravé stravy a tělesné krásy pro pocit radosti ze života. Pro manažery jsou nabízeny např. pracovní pobyty, které obsahují školení a rehabilitační aktivity. Nabídka takových produktů je reakcí na růst zdravotního uvědomění lidí a jejich snahy preventivně ovlivňovat svoje zdraví. 142 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU Wellness jako aktivita zdravotního cestovního ruchu klade důraz zdravý životní styl, zodpovědný přístup k vlastnímu zdraví, zvyšování kvality života, dosažení psychické a fyzické rovnováhy V současnosti existuje řada wellness hotelů, služby wellness poskytují i aquaparky a četné přírodní lázně. Součástí wellness je nabídka tzv. spa (sanae per aqua), které pomocí procedur závislých na vodě (např. parní koupel, sauna, vířivka) nabízí zákazníkům relaxaci a regeneraci. Spa často nabízejí hotely, které se orientují na pobyty pro rodiny a manažery. Z moderního současného pohledu je wellness kombinací relaxačních a některých léčebných metod a naopak lázeňské kůry v sobě zahrnují kromě léčebných funkcí i některé aspekty wellness produktů. Tato skutečnost svádí k otázce, jaký je vlastně rozdíl mezi lázeňstvím a wellness. Ten nejvýznamnější spočívá především v tom, že lázeňství má v sobě zahrnutou léčebnou funkci a jeho cílem je léčit či doléčovat zdravotní komplikace. Cílem wellness je naproti tomu zdravým životním stylem těmto problémům předcházet formou prevence. Lázeňství je v podstatě vždy vázáno na přírodní léčivé zdroje, přičemž wellness zařízení mohou fungovat jak v prostředí lázní, tak mimo lázeňské oblasti bez nutnosti vazby na přírodní léčivé zdroje. Lázeňství a především wellness jsou specifickou formou cestovního ruchu, využívající obdobnou infrastrukturu a přinášející pozitivní ekonomický a multiplikační efekt. Německy mluvící země (Německo, Švýcarsko, Rakousko) jako jedny z prvních rychle reagovaly na vývoj oboru. Zejména rakouský a německý trh patří mezi průkopníky wellness v Evropě. V posledních letech tento typ cestovního ruchu v západní Evropě prochází určitou stagnací a někde dokonce i s poklesem návštěvnosti. Mez četnými důvody se uvádí (Mundt, 2006) hlavně konkurence levnějších zařízení ve střední a východní Evropě. Výjimečné postavení má stále Švýcarsko, které si zakládá na tradici velmi vysoké kvality nabízených služeb, které lákají především vyšší příjmové skupiny hostů. Jako nejvýznamnější destinace wellness v zemích střední a východní Evropy je v posledních letech označováno Slovensko a Maďarsko. Slovensko je podle Poděbradského (2008) známé poměrně vysokou kvalitou služeb a nízkými cenami. Maďarsko a speciálně Budapešť nabízí v Evropě bezkonkurenční specifickou formu wellness cestovního ruchu - městský wellness. Polsko zažívá velký boom wellness za podpory financí z fondů EU, pomocí nichž vybudovalo velkou základnu a přetáhlo řadu německých zákazníků z Rakouska. Slovinsko taktéž podporuje rozvoj wellness infrastruktury. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem spojeným se stagnací wellness cestovního ruchu nastupuje v ekonomicky i turisticky vyspělých zemích druhá vlna wellness - tzv. selfness, jež se zaměřuje na individualitu jednotlivce a respektuje specifika a nezaměnitelnost přání jednotlivce. Wellness cestovní ruch se řadí spíše mezi krátkodobé formy cestovního ruchu. Průměrná délka wellness pobytu je podle Deutscher Wellnes Verband (2008) asi 2,6 dne. Z hlediska motivace se prosazuje i gastronomický cestovní ruch spojený s ochutnáváním gastronomických specialit. Jde o uplatnění národní, regionální a etnické gastronomie. Součástí gastronomického cestovního ruchu jsou také nápoje (víno, pivo, lihoviny). Tradiční výroba vína, piva a lihovin je přitažlivá pro návštěvníky i motivem cestování. Cílem jsou exkurze do vinic, účast na vinobraních a vinařských slavnostech nebo návštěvy vinných sklepů, podobně jako návštěvy výroben lihovin a pivovarů. Součástí gastronomického cestovního ruchu jsou také tematicky zaměřená gastronomická setkání, například mezinárodní soutěž ve vaření bryn-zových halušek na Slovensku (Gučík, 2010: 70). 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Rámeček: Golf v ČR Golf jako sport má dlouhou tradici. Cestovní ruch se zaměřením na golf je však fenoménem posledních třiceti let. Díky rostoucí popularitě tohoto sportu a jeho skloubení s cestovním ruchem začala vznikat nová golfová hřiště. Například Portugalsko mělo v 80. letech 23 golfových hřišť a dnes má na 80 kvalitních resortů. V České republice se golf provozuje od počátku 20. století, ale teprve na jeho konci můžeme pozorovat rostoucí tendenci ve výstavbě (obnovování/rozšiřování) golfových hřišť. Roste také zájem o golf i ze strany účastníků cestovního ruchu. V této souvislosti se můžeme setkat s pojmem „golfová turistika", kdy jsou vytvářeny a nabízeny přímo produkty (programy) cestovního ruchu se zaměřením na tuto aktivitu. Na území České republiky se v současnosti nachází přes 80 outdoorových golfových hřišť, v jejichž zázemí jsou ubytovací zařízení. Mezi vyhlášené golfové resorty patří: Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Konopiště, Karlštejn, Slavkov, Čeladná, apod. Nejstarší golfové hřiště u nás se nachází v Karlových Varech a vzniklo v roce 1904. Golf v ČR Pramen: Vystoupil, Šauer et al, 2011 Vinařský cestovní ruch je motivem nejen pro pěstovatele vinné révy a znalců vína. Už ve starověkém Řecku a Římě se věnovala pozornost vínu a zejména vinným slavnostem a božstvům. Ve 20. letech minulého století byly např. v Německu tzv vinné cesty spojené s výrobou a spotřebou vína. V současnosti existují vinné cesty nejen v Evropě (Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Rakousko, Švýcarsko), ale i v Americe (USA, Argentina) a v Austrálii. Ve střední Evropě jsou známé vinné cesty v ČR, Maďarsku a na Slovensku. 144 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU Rámeček: Vinařský cestovní ruch v ČR Vinařský cestovní ruch patří v ČR k poměrně mladým turistickým aktivitám, víno jako turistický produkt se začalo ve větší míře prosazovat teprve nedávno. Počátky vinařského cestovního ruchu je možné hledat především na jižní Moravě, kde je pěstování vína tradičně svázáno se specifickou venkovskou kulturou a lidovou architekturou. V současné době je vinařský cestovní ruch úzce spjat jak s rozličnými formami aktivního cestovního ruchu - pěší turistikou, cykloturistikou, tak s rekreačními pobyty u vody, návštěvou kulturních, historických a přírodních památek a dalších atraktivit. Vzhledem k uvedeným predispozicím má vinařská turistika sezónní charakter, s jednoznačnou dominancí v letní sezóně. Vinařský cestovní ruch je v poslední době v České republice, resp. speciálně na Moravě často diskutovaným pojmem. Pod záštitou různých organizací a sdružení (většinou samosprávných a neziskových) vznikla řada aktivit, které se snaží vinařský cestovní ruch a vše, co je s ním spojené, dostat do povědomí široké veřejnosti. Na mezinárodním fóru jsou pořádány semináře a sympozia, kterých se účastní výrobci vín, majitelé vinoték, zástupci vinařských obcí, mi-kroregionů a zájmových sdružení, ale i např. vinařských stezek, kde je tuzemský vinařský cestovní ruch a aktivity s ním spojené konfrontován s podobnými aktivitami v geograficky blízkých zemích (Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Německo, Itálie - jižní Tyrolsko a další). Mezinárodní spolupráce na poli využití vinařství v cestovním ruchu je velmi žádoucí, a to i vzhledem ke zkušenostem turisticky vyspělých zemí s touto formou cestovního ruchu, které se již po řadu let jeví jako značně perspektivní (Vystoupil & Kunc, 2009). Pramen: Vystoupil et al., 2006 Obchodní cestovní ruch je souborným označením pro obchodní jednání, kongresy, veletrhy a výstavy, v anglosaské literatuře označovaný jako MICE (meetings, incentive, conventions, exhibitions). V evropské odborné literatuře se obvykle označuje souhrnným názvem kongresový cestovní ruch. Na rozdíl od ostatních typů (druhů) cestovního ruchu se uskutečňuje v pracovní době. 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Obchodní jednání mají různé formy a jsou spojené s pracovními (služebními) cestami s cílem navazování obchodních kontaktů, školení managementu a prezentací nových produktů včetně motivačních (stimulačních) cest. Kongresový cestovní ruch považuje Malá (2002), i Zelenka s Páskovou (2002) za formu cestovního ruchu realizovanou na základě motivu návštěvníka, resp. jeho účastníka. Orieška (2004) naopak hovoří o kongresovém cestovním ruchu jako o druhu a uvádí, že „rozhodnutí o účasti je zřídka výsledkem osobního rozhodnutí zájemce" (Orieška, 2004: 10). Odlišnosti lze nalézt i v definici samotného pojmu kongresový cestovní ruch. Zatímco Zelenka & Pásková (2002) ve Výkladovém slovníku cestovního ruchu definují kongresový cestovní ruch jako „cestovní ruch, jehož účastníci jsou motivováni setkáváním s odborníky a odborným programem na kongresech27, konferencích28, sympóziích29, seminářích,přednáškách apod". Orieška (2004) s odvoláním na další autory zahrnuje do kongresového cestovního ruchu i výstavy30 a veletrhy31. Akce kongresového cestovního ruchu se tak rozděluje na dvě skupiny - tradiční kongresové akce (kongresy, konference, sympozia a semináře) a výstavní a veletržní akce (výstavy, veletrhy, workshopy). Vzhledem k vývoji obou typů cestovního ruchu je třeba podotknout, že počátky veletržního cestovního ruchu jsou mnohem starší než tradice kongresového cestovního ruchu. Pro kongresový (i veletržní) cestovní ruch je příznačné, že vedle vědecko-informační funkce naplňuje funkci ekonomickou a významně tím ovlivňuje regionální ekonomiku, viz multi-plikační efekt - nabaluje na sebe celou řadu doplňkových služeb. Ekonomická funkce souvisí se segmentací trhu, resp. s typem účastníků kongresových/veletržních akcí, kteří jsou vzdělaní a povětšinou pocházejí z vyšších sociálních vrstev, mají lukrativní práci a jejich zaměstnavatel jim hradí (část) výdaje spojené s účastí na kongresové/veletržní akci, proto si mohou dovolit užívat služeb vyššího standardu. Kongresový (veletržní) cestovní ruch není tak citlivý na ekonomické výkyvy (např. změny devizových kurzů, recese apod.) jako jiné typy cestovního ruchu. Z mikroekonomického pohledu představuje kongresový (veletržní) cestovní ruch ekonomické přínosy pro hotely v podobě prodloužení sezóny, a tím efektivní využití disponibilních kapacit. Nejčastěji se totiž kongresové/veletržní akce konají v termínech duben - červen a září - říjen. Další charakteristikou kongresového (i veletržního) cestovního ruchu je jeho koncentrace do větších měst - středisek, která disponují vhodným zázemím (kongresová centra, hotely, výstavní a veletržní prostory) pro realizaci kongresových/veletržních akcí, ale i nezbytnou infrastrukturou (dopravní spojení). 27 Kongresem se rozumí akce zvláštního, nejčastěji mezinárodního významu, zaměřeného na výměnu výsledků lidského poznání z různých společenských oblastí. Synonymem kongresu je sjezd. (Orieška, 2004: 32) 28 Konference má charakter větší schůze - porady, svolané k projednání určitých otázek zaměřující se na vyjádření stanovisek k různým aspektům odborné problematiky. Synonymem je fórum, eventuálně mítink (Orieška, 2004: 32) 29 Sympozium je vědecká konference užšího speciálního oboru spojená s vědeckou diskusí o dané problematice. (Orieška, 2004: 32) 30 Výstava je komplexní propagační akce s předvedením exponátů. Má informativní charakter s cílem prezentovat nabídku. (Orieška, 2004: 37) 31 Veletrh je rozsahem prezentace větší než výstava a zpravidla má mezinárodní účast. Jedná se o obchodní výstavní akci, během které jsou navazovány obchodní kontakty a uzavírány kontrakty. (Orieška, 2004: 37) 146 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU Stále důležitějším segmentem je pořádání kongresových akcí. Kongresový cestovní ruch je spojen s cestováním a pobytem v kongresových místech a zaměřuje se na výměnu vědeckých a odborných poznatků a zkušeností. Součástí kongresů jsou doprovodné, před- a pokongre-sové programy spojené s využitím volného času v kongresovém místě, v navštíveném regionu či zemi. Kongresové akce se rozdělují podle počtu účastníků a účelu (do 50 osob jde o semináře, školení, kolokvia, kulaté stoly, do 300 osob jde o konferenci nebo sympozium, nad 300 osob jde potom o kongres či sjezd). Kongres může být národní nebo mezinárodní. Mezinárodní kongresy organizují mezinárodní organizace za účasti zástupců alespoň tří zemí. Rozvoj vědy a techniky ovlivnil i pořádání veletrhů a výstav, které mohou mít národní nebo mezinárodní charakter. Obvykle se veletrhy a výstavy soustředí do veletržních areálů a výstavišť. Vyvolávají pozornost nejen odborné, ale i laické veřejnosti. V průběhu veletrhů jsou organizovány často obchodní jednání, prezentace a další odborné a kulturní akce. Kongresový cestovní ruch patří k nej efektivnějším typům cestovního ruchu. Výdaje zahraničních účastníků kongresů jsou v průměru 2 až 3krát větší než výdaje ostatních turistů. Pro kongresový cestovní ruch je také charakteristické, že se ho zúčastňují vzdělaní lidé ze středních a vyšších sociálních vrstev. Náklady spojené s účastí na kongresech jim obvykle hradí zaměstnavatel. Účastníci kongresů mají společný zájem, potřebu se střetávat, vyměňovat si odborné a vědecké informace, získávat větší přehled, rozšiřovat si obzor a přitom uspokojovat nejen individuální, ale i společenské potřeby. Na rozdíl od ostatních typů (druhů) cestovního ruchu se kongresové akce nenabízejí v katalozích, ale organizátoři se s nabídkou obracejí přímo na odbornou veřejnost. Pro pořádání kongresů jsou důležité kongresové sály s komplexním vybavením. Obvykle jsou součástí kongresových hotelů nebo kulturně-společenských center. Oproti tradici veletržního cestovního ruchu je kongresová turistika relativně mladá, ovšem o to větší pozornost je jí v současnosti věnována. Dle statistik Mezinárodní asociace kongresů a konferencí (ICCA, 2014) celosvětově patří mezi pětici zemí, které hostí nejvíce kongresových akcí, USA, Německo, Španělsko, Francie, Velká Británie. Největšími centry kongresového cestovního ruchu jsou dlouhodobě: Paříž, Madrid, Vídeň, Barcelona, Berlín, Londýn. Praha se pohybuje těsně za první desítkou nejvyhledávanějších center kongresového cestovního ruchu. V roce 2013 byla na 11. místě (121 akcí). 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Tab. 5-2: Země a města pořádající mezinárodní kongresy (2013) Pořadí Země Počet kongresů Pořadí Město Počet kongresů 1 USA 829 1 Paříž 204 2 Německo 722 2 Madrid 186 3 Španělsko 562 3 Vídeň 182 4 Francie 527 4 Barcelona 179 5 Velká Británie 525 5 Berlín 178 6 Itálie 447 6 Singapur 175 7 Japonsko 342 7 Londýn 166 8 Čína 340 8 Istanbul 146 9 Brazílie 315 9 Lisabon 125 10 Nizozemsko 302 10 Soul 125 11 Kanada 290 11 Praha 121 12 Jižní Korea 260 12 Amsterdam 120 13 Portugalsko 249 13 Dublin 114 14 Rakousko 244 14 Buenos Aires 113 15 Švédsko 238 15 Brusel 111 16 Austrálie 231 16 Kodaň 109 17 Argentina 223 17 Budapešť 106 18 Turecko 221 18 Peking 105 19 Belgie 214 19 Řím 99 20 Švýcarsko 205 20 Bangkok 93 Pramen: ICCA, 2014 148 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU Rámeček: Kongresový a veletržní cestovní ruch v ČR Na území ČR se nachází více než 800 zařízení, ve kterých lze realizovat kongresový cestovní ruch. Jejich význam se však značně liší, a to kapacitou prostorů, vybaveností samotného zařízení, dostupnou infrastrukturou a doplňkovými službami. Obecně poskytují zázemí pro kongresový cestovní ruch ubytovací zařízení, vysoké školy (univerzity) a (kongresová) společenská centra. Využít však lze i prostory divadel či muzeí. Tato skutečnost, resp. existence těchto zařízení, nám do jisté míry identifikuje místa koncentrace kongresového cestovního ruchu v České republice. Nej lepším potenciálem pro realizaci kongresového cestovního ruchu, tj. kapacitou zařízení a jejich vybavením, disponuje hlavní město Praha, které se jako jediné v ČR řadí do kategorie mezinárodního významu, což dokládá i výčet uskutečněných významných mezinárodních kongresů, konferencí či sympozií, a následně mezinárodní statistika ICCA. Střediska nadregionálního významu jsou například Brno, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Hradec Králové a Špindlerův Mlýn, kde kapacita zařízení pro pořádání kongresů překračuje jeden tisíc účastníků a konají se zde pravidelná domácí setkání (národního rozsahu), které jsou střídány „nepravidelnými" mezinárodními akcemi. Na regionální úrovni se nacházejí města, které disponují zařízeními, jež mají kapacitu v rozmezí 200 až 999 účastníků, a konají se zde akce převážně regionálního významu. Do této kategorie náleží přes 60 obcí, např. Český Krumlov, Liberec, Jihlava, Karviná, Zlín, Litomyšl, Františkovy Lázně, Opava či Tábor. VELETRŽNÍ A KONGRESOVÝ CESTOVNÍ RUCH 1 I A bUlti • Icfclfr* A mjm*M • r»#or4li A —< O Pramen: Vystoupil et al., 2006 Motivační (incentivní) cestovní ruch představuje cestování s cílem motivovat nebo stimulovat zaměstnance, kteří se podílejí na obchodním úspěchu organizace (podniku) a jejichž výsledky jsou měřitelné. Motivační pobyt je možné získat na základě interní soutěže. Stimulace (odměna) může organizaci pomoci k dosažení nějakého cíle a u pracovníka vyvolat další motivaci. V poslední době se stimulační pobyty nevztahují jen na obchodní, ale na všechny zaměstnance a také na jejich partnery, např. distributory, zákazníky, novináře, aj. Cílová místa, která se 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 chtějí prosadit na trhu motivačního cestovního ruchu, musí vyhovět náročným požadavkům, prokázat velkou kreativitu při tvorbě produktu a při získávání zákazníků (Gučík, 2010: 71,72). Specifickým motivem účasti na cestovním ruchu je také nákupní cestovní ruch. Nákupy se rozvíjí v důsledku odlišné cenové hladiny spotřebního zboží zejména v příhraničních oblastech sousedních států. 5.4 CESTOVNÍ RUCH PODLE MÍSTA POBYTU Z hlediska převažujícího místa pobytu jde o městský, příměstský, venkovský, horský nebo přímořský cestovní ruch. Městský cestovní ruch představuje každou formu pobytu návštěvníků ve městě. Může být motivovaný pracovně (obchodní, veletržní, kongresový) nebo turisticky (kulturní, vzdělávací, nákupní, zdravotní, návštěva příbuzných a známých). Z hlediska délky pobytu ve městě může jít o výletní nebo pobytový cestovní ruch. Na tomto místě můžeme uvést definici z německého výkladového slovníku Všeobecné geografie (Leser, 1997: 811): „Městský cestovní ruch je cestování do historicky nebo kulturně významných či přírodně zajímavých měst, resp. s nabídkou nákupních možností a volnočasových aktivit, které má povětšinou krátkodobý charakter (zpravidla 1-4 dny)." Pod pojmem městský cestovní ruch se rozumí nejen cesta ze soukromých důvodů, ale představuje souhrnný název pro více druhů cestovního ruchu ve městech, jako například návštěva měst (Sightseeing), kulturně-společenský cestovní ruch (Event tourism), víkendový cestovní ruch, soukromý nákupní cestovní ruch, obchodní cesty, konferenční, kongresový a veletržní cestovní ruch, lázeňský a léčebný cestovní ruch. Městský cestovní ruch je jedním z nejstarších typů cestovního ruchu. Jeho počátky lze nalézt již ve starověkém Řecku a Římě a jsou spojovány zejména s obchodními a politickými zájmy. Zvláště obchodní zájmy byly velkým impulsem rozvoje městského cestovního ruchu ve středověku a v raném novověku (impulsy - obchod, poznávání kulturních tradic a historických pamětihodností - známé Grand Tour tehdejší šlechty po evropských městech, aj.). Teprve od konce 19. století se městský cestovní ruch stal masovým fenoménem s mnoha motivacemi a podobami (viz definice). Návštěva měst umožňuje poznávat nejen významné kulturní a historické památky, architektonická a stavební, výtvarná a umělecká díla, ale i současný život v nich. Pro města je to příležitost prezentovat kulturní hodnoty, organizované akce a přiměřeně je ekonomicky zhodnotit. Možnosti rozvoje městského cestovního ruchu mají všechny velikostní typy měst za předpokladu, že kromě primární nabídky jsou dopravně dostupné, mají kulturní infrastrukturu, nákupní možnosti, stravovací a ubytovací služby a organizované kulturní, obchodní a sportovní akce. Nejznámějšími středisky městského cestovního ruchu v Evropě jsou například Paříž, Řím, Londýn, Vídeň, Benátky, Florencie, Milán, Brusel, Barcelona, Berlín, Praha, Amsterdam, Budapešť, Mnichov. To je však jen velmi stručný výčet evropských turisticky atraktivních měst. V celosvětovém měřítku je tento seznam mnohem delší. Například podle výzkumů společnosti Master Card je sledováno dlouhodobě více jak 130 turisticky nej zajímavějších a nej-navštěvovanějších měst světa (Global Destination Cities Index). Na tomto místě lze uvést poslední výsledky z roku 2013. 150 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU Tah. 5-3: TOP 20 nejnavštěvovanějších měst světa (2013) Pořadí Pěsto Počet zahr. turistů (v mil.) Příjmy (v mld. USD) Pořadí Město Počet zahr. turistů (v mil.) Příjmy (v mld. USD) 1 Bangkok 15,99 14,3 11 Soul 8,19 10,8 2 Londýn 15,96 16,3 12 Milán 6,83 6,6 3 Paříž 13,92 14,6 13 Řím 6,71 6,4 4 Singapur 11,75 13,5 14 Šanghaj 6,50 6,9 5 New York 11,52 18,6 15 Amsterdam 6,35 6,3 6 Istanbul 10,37 - 16 Tokio 5,8 12,7 7 Dubai 9,89 10,4 17 Vídeň 5,37 4,8 8 Kuala Lumpur 9,20 7,8 18 Taipei 5,19 8,1 9 Hongkong 8,72 6,3 19 Rijád 5,05 3,4 10 Barcelona 8,41 8,9 20 Los Angeles 4,84 7,8 Pramen: Master Card, 2013 Tab. 5-4: TOP 10 nejnavštěvovanějších měst světa podle regionů (2013) Region /pořadí Město Počet zahraničních turistů (v mil.) Příjmy (v mld. USD) Region /pořadí Město Počet zahraničních turistů (v mil.) Příjmy (v mld. USD) Asie / Pacifik Střední Východ a Afrika 1 Bangkok 16,0 14,3 1 Dubai 9,9 10,4 2 Singapur 11,7 13,5 2 Rijád 5,0 3,4 3 Kuala Lumpur 9,2 7,8 3 Johannesburg 2,5 2,7 4 Hong Kong 8,7 6,3 4 Ammán 2,4 2,0 5 Soul 8,2 10,8 5 Lagos 2,2 0,9 6 Šanghaj 6,2 6,9 6 Káhira 2,1 1,7 7 Tokio 5,8 12,7 7 Abu Dhabí 1,7 1,7 8 Taipei 5,2 8,1 8 Tunis 1,7 1,1 9 Peking 4,8 - 9 Casablanca 1,0 - 10 Ghuan-gzhou 4,7 10 Tel Aviv 0,9 1,3 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Evropa Severní Amerika 1 Londýn 16,0 16,3 1 New York 11,5 18,6 2 Paříž 13,9 14,6 2 Los Angeles 4,8 7,8 3 Istanbul 10,4 - 3 Miami 3,9 6,3 4 Barcelona 8,4 8,9 4 Toronto 3,4 4,2 5 Milán 6,8 6,6 5 Vancouver 3,4 6,5 6 Řím 6,7 6,4 6 San Francisco 3,0 4,8 7 Amsterdam 6,3 6,3 7 Washington 2,3 3,7 8 Vídeň 5,4 4,8 8 Chicago 2,2 3,5 9 Madrid 4,7 5,1 9 Montreal 2,0 2,2 10 Praha 4,4 - 10 Boston 1,6 2,6 Latinská Amerika 1 Mexiko City 3,1 2,2 2 Buenos Aires 2,6 2,7 3 Sao Paulo 2,4 2,9 4 Lima 1,8 1,4 5 San Jose 1,4 - 6 Rio de Janeiro 1,4 1,7 7 Bogota 0,9 0,8 8 Montevideo 0,7 0,6 9 Quito 0,6 0,4 10 Caracas 0,6 0,7 Pramen: Master Card, 2013 152 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU Rámeček: Městský cestovní ruch v ČR Historický vývoj a rozvoj cestovního ruchu v České republice vždy významně souvisel s návštěvností měst, zejména z důvodu bohaté nabídky kulturně-historických, architektonických a stavebních památek v nich na jedné straně a z důvodu jejich postavení jako přirozených center obchodu, kultury a služeb na straně druhé. Nelze opomenout ani významné postavení lázeňských měst a městských horských středisek cestovního ruchu. Celkově významné postavení měst v cestovním ruchu ČR lze dokumentovat faktem, že v současnosti v roce 2014 v nich bylo lokalizováno kolem 42 % kapacit a více než 46 % přenocování (ČSÚ, MMR, vlastní výzkumy). Tuto situaci ovlivňuje zejména fenomén hlavního města Prahy. Ta se v současnosti podílí téměř 18 % na celkové ubytovací kapacitě ČR (tj. téměř 40 % z ubytovací kapacity ve městech ČR). Ještě větší význam má Praha na celkovém počtu přenocování v HUZ v ČR a především dominuje při srovnání jejího podílu cizinců v ČR. Pro hodnocení turistické atraktivnosti měst v ČR byla vybrána přítomnost nejvýznamnějších kulturně-historických památek a atraktivit (přítomnost MPR a MPZ, významných hradů a zámků, památek UNESCO, významných souborů lidové architektury, významných památek církevní architektury, veletrhů a festivalů mezinárodního významu, významných lázní). MĚSTSKÝ CESTOVNÍ RUCH ;.Jiíj|íJhí ■!■:=_. Lil vil Tfc:-J- ftu'i\ľ ů ÍC 4Ů ŮÚ ŮÚ tC Kin NLiaivř piiídiMl Arniňfc 1 ííl i1 PAAHA.zr.11 Pramen: Vystoupil et al, 2006; Vystoupil, Šauer et al, 2011 Příměstský cestovní ruch, resp. také příměstská rekreace, je spojen s rozvojem urbanizace a snahou umožnit realizaci rekreačních aktivit v zázemí větších měst. Váže se na vhodné přírodní prostředí, které svou kvalitou umožňuje fyzické zotavení a psychické uvolnění. Rekreace se může odehrávat uvnitř sídla (vnitroměstská rekreace) a v jeho nejbližším okolí (příměstská rekreace). Příměstská rekreace má krátkodobý charakter a může jít o denní (půldenní) nebo víkendovou rekreaci spojenou s přenocováním. Je pro ni typická malá vzdálenost mezi místem bydliště a místem rekreace. Tu ovlivňuje také významně prostorová struktura osídlení a velikost zkoumaného území (region, země). 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Venkovský cestovní ruch zahrnuje soubor činností spojených s cestováním a pobytem lidí ve venkovském prostředí. Rozvíjí se v posledních desetiletích zejména vlivem urbanizace, rychlého životního tempa, které nutí městské obyvatelstvo k návratu do přírody. Obvykle jde o ubytování ve venkovských domech a různých jednodušších ubytovacích zařízeních ve venkovském prostředí, kde součástí nabídky je i možnost stravování či vlastní přípravy stravy a vykonávání různých činností spojených s pobytem na venkově a v přírodě. Může mít i formu chataření a chalupaření. Cílem venkovského cestovního ruchu je zapojení se do služeb městským obyvatelstvem. Nezbytné je vytváření domácké atmosféry a komunikace s hosty. Podstatou rozvoje venkovského cestovního ruchu je návrat člověka k přírodě a odklon od masového cestovního ruchu k individuálním formám využití dovolené na venkově. V globálním měřítku se venkovský cestovní ruch začal rozvíjet a propagovat až v 90. letech 20. století (Page & Connell, 2006). Patmore (1983) či Robinson (1990) zmiňují zásadní vliv industrializace, rozvoje dopravy a soukromého vlastnictví aut na rozvoj venkovského cestovního ruchu a jeho rozptýlení mimo železniční koridory. Silným důvodem rozvoje venkovského cestovního ruchu byla i potřeba uniknout z kolotoče moderního života a zhoršujícího se prostředí měst do přírody k tradicím (Hall & Page, 2006; Slepička, 1989), čemuž odpovídají i oblasti, v nichž je v současné Evropě venkovský cestovní ruch realizován. Ty jsou většinou dostatečně vzdáleny od měst, ale také např. od potenciálně rušivého pobřežního turismu. Typicky se jedná o zemědělské regiony s bohatou historií a jedinečnými kulturními tradicemi (Rátz, 2004). Červenková (2008) uvádí, že v případě České republiky lze kořeny venkovského cestovního ruchu hledat na počátku 20. století, kdy se začal rozvíjet tramping. Další projevy následovaly až po překonání problémů poválečného období. Od konce 60. let se ve venkovských regionech začalo prosazovat chataření a chalupaření, které bylo vedle obecných motivů také prostředkem seberealizace uvnitř socialistického státu. Venkovský cestovní ruch v dnešním pojetí se začal v České republice vyvíjet v 90. letech 20. století. Na venkov se oproti jeho tradičnímu zemědělskému obrazu začalo pohlížet v širší perspektivě, jako na kulturní a přírodní prostor určený k životu a rekreaci. Venkovský cestovní ruch měl přinést zlepšení společensko-e-konomických podmínek venkova. Mezi nejčastěji identifikovanými hlavními formami venkovského cestovního ruchu jsou eko-turismus, agroturismus a ekoagroturismus. Ekoturismus je zaměřený na poznávání přírodních krás s maximální snahou o jejich neporušení. Častým cílem jsou chráněná území s typickými aktivitami, jako např. pěší turistika, cykloturistika, hipoturistika, fotografování volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Charakteristickými pro ekoturismus jsou přívlastky šetrný, ohleduplný, zodpovědný, udržitelný (Pásková, Zelenka, 2002). Ekoturismus může být spojen i s aktivním přístupem k ochraně přírody. Agroturismus je podle Šimkové (2008) zemědělsky orientovaný cestovní ruch s přímým vztahem k zemědělským pracím, provozovaný přímo podnikateli v zemědělské prvovýrobě. Stejně jako v případě ekoturismu je i snahou agroturismu citlivý přístup k životnímu prostředí, ačkoli to nemusí být jeho primární cíl. Důležitým rysem agroturismu je také důraz na ochranu a rozvoj kulturního dědictví venkova. Podstatou této formy venkovského cestovního ruchu je ubytování (nebo alespoň návštěva) v prostředí zemědělské usedlosti s možností seznámení se s venkovským způsobem života, resp. aktivního zapojení se do zemědělských činností 154 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU a konzumace místní produkce, přičemž dalšími aktivitami mohou být typicky jízda na koni, lov zvěře, rybaření, pěší turistika, cykloturistika nebo prosté pozorování zvířat, příp. péče o ně (Pásková, Zelenka, 2002). Ekoagroturismus je specifickou formou agroturistiky, která spočívá v pobytu turistů na ekologicky hospodařících farmách zabývajících se alternativním zemědělstvím. Svým způsobem se jedná o splynutí ekoturismu a agroturismu. Návštěvník má možnost pracovat na farmě a konzumovat bioprodukty. Doprovodné aktivity jsou stejné jako v případě agroturistiky. Pro provozovatele agroturismu a ekoagroturismu je významný i jejich ekonomický aspekt (Pásková, Zelenka, 2002). Alternativní uspořádání definovaných kategorií nabízí Šimková (2008), v jejímž pojetí jsou ekoturismus a venkovský cestovní ruch rovnocennými podmnožinami zeleného cestovního ruchu. Agroturismus a ekoagroturismus spadají pod venkovský cestovní ruch, spolu s novými kategoriemi, kterými jsou chataření a chalupaření, ale také „vesnický cestovní ruch". Náplní vesnického turismu jsou dle Šimkové (2008) individuální rekreační aktivity, přičemž využívá celé společenské, kulturní a historické zázemí venkova. Jedná se např. o poznávání tradičních lidových řemesel (mlýny, kovárny, hamry, krajkářství, výroba modrotisku, keramiky), návštěvu místních pamětihodností (poutní místa, muzea, hrady, zámky), místních přírodních lokalit (jeskyně, přírodní útvary, obory s divokou zvěří) nebo poznávání národopisných tradic (slavnosti, hody, poutě, posvícení, vinobraní). Ubytování zde nenabývá žádné specifické podoby, doprovodné aktivity se nijak neliší od předchozích kategorií. Charakter reliéfu je jedním z faktorů, které určují území s vhodnými předpoklady pro rozvoj cestovního ruchu. K vlastnostem reliéfu patří nadmořská výška, členitost reliéfu, úhel sklonu, expozice svahů, kontrastní formy reliéfu a estetické vlastnosti krajiny. Z tohoto hlediska rozlišujeme nížinný a horský cestovní ruch. Pro nížinný cestovní ruch ve středoevropských poměrech je charakteristická nízká nadmořská výška a s tím spojené hydrologické a klimatické poměry. V ČR se v tomto pásmu rozvíjí zejména koupání a vodní sporty na vodních plochách a řekách v letní sezoně. S rostoucí nadmořskou výškou roste sklon reliéfu, což je předpokladem pro turistiku a zimní sporty. V takové krajině se hovoří o horském cestovním ruchu. Ve výškách nad 1500 m n m. hovoříme o vysokohorském cestovním ruchu. Posledním významným typem cestovního ruchu je přímořský cestovní ruch. Pro rozvoj přímořského cestovního ruchu má význam nejen teplota vody v jednotlivých měsících, ale i její čistota, kvalita a sklon dna, členitost, výška a charakter pobřeží, rozloha pláží. Statistiky UN-WTO uvádějí, že více než polovina zahraniční návštěvnosti v Evropě se soustředůje v oblasti Středozemního moře, téměř podobné platí o mořských pobřežích a světovém cestovním ruchu. 5.5 CESTOVNÍ RUCH PODLE VĚKU NÁVŠTĚVNÍKŮ Cestovní ruch dětí je formou organizovaného cestovního ruchu. Týká se dětí do 15 let, které cestují obvykle bez rodičů, ale vždy pod dohledem dospělých osob. Pro děti se organizují školní exkurze mimo místo bydliště nebo školy a výlety, prázdninové tábory, školy v přírodě, vzdělávací a jazykové kurzy. 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Cestovní ruch spojený s cestováním mladých lidí ve věku 15 až 25 let, kteří věkem nepatří mezi děti, už se nezúčastňují dovolené s rodiči a ještě nemají vlastní rodiny, se označuje jako mládežnický (juniorský) cestovní ruch. Účast mládeže na cestovním ruchu je ovlivněná sociálně-e-konomickou situací a fondem volného času. Mládež upřednostňuje kolektivní akce s možností sociálního kontaktu a hlučnější zábavy, turistiku, sportovní a kulturní soutěžení. Při uspokojování svých potřeb napodobují dospělé a vyžadují přitom jednoduché služby za přístupné ceny. Cestování mládeže je poznamenané preferencí nezávislosti, individuálního organizování, touhou potkávat se a cestovat se svými vrstevníky, zájmem poznávat společnost a kulturu v navštíveném místě (Gučík, 2010: 77). Organizátoři cestovního ruchu nabízejí mládeži mezinárodní výměny na bázi reciprocity se závazným programem, výměnné pobyty s ubytováním v rodinách s dětmi s cílem prohloubit jazykové vědomosti a zručnosti, jazykové kurzy, mezinárodní pracovní programy, zahraniční praxe kombinované s poznáváním lidí a kultury hostitelské země. Dnešní mladí lidé jsou budoucí dospělí zákazníci, proto jim vycházejí vstříc např. finanční instituce, přestože nejsou lukrativním zákazníkem, ale v budoucnosti se jimi pravděpodobně stanou. I mezinárodní organizace zvýhodňují mladé cestovatele, např. Federace mezinárodních mládežnických organizací (FIYTO) poskytuje specializované produkty pro mládež, podobně Mezinárodní studentská cestovatelská konfederace (ITIC). Rodinný cestovní ruch se týká manželských párů s dětmi a párů, které už mají odrostlé děti. Jde 0 heterogenní skupinu, která je diferovaná nejen z hlediska věku partnerů (26-55 let) a sociálního zabezpečení rodiny, ale i somatického zdraví. Jsou významným nositelem poptávky po cestovním ruchu, kterému je nezbytné přizpůsobit i nabídku diferovaných produktů. Přitom je důležitá nabídka služeb pro děti. 1 senioři se zúčastňují cestovního ruchu. Jde o seniorský cestovní ruch. Senioři vyjadřují vývojovou fázi lidského života po 55. roku věku. V ekonomicky vyspělých zemích je pro ně typický dostatek volného času a dostatečný kupní fond, mohou proto cestovat dále a častěji. Senioři mají svoje potřeby a cíle, jsou méně pohybliví, vyžadují cílenou nabídku, dobrou gastronomii, příjemnou atmosféru a vysokou kvalitu služeb. Preferují cestování ve skupinách, poznávací zájezdy, lázeňské a zdravotní pobyty, lodní zájezdy, dlouhodobé pobyly zvláště v zimním období, čímž se odlišují od ostatních návštěvníků. Seniory je možné rozdělit do více věkových skupin. O účasti seniorů na cestovním ruchu rozhoduje nejen jejich biologická, psychická ale i sociální situace. Velký je jejich potenciál pro mimose-zonní cestování a využití kapacit zařízení cestovního ruchu. Ve zvýšené míře se u nich vyskytují zdravotní postižení, což vyvolává specifické potřeby od poskytovatelů turistických služeb. 5.6 CESTOVNÍ RUCH ZE SOCIOLOGICKÉHO HLEDISKA Podle sociologického hlediska členíme cestovní ruch na návštěvy příbuzných a přátel, etnický cestovní ruch a sociální cestovní ruch. Návštěvy přátel a příbuzných jsou značně rozšířené v domácím i zahraničním cestovním ruchu. Jde obvykle o individuálně organizované cesty, které jsou spojeny s delším pobytem a nižšími spotřebovanými výdaji. Přátelé se obvykle navštěvují po dobu studia či práce v zahraničí, při příležitosti rodinných událostí, resp. může jít i o vzájemné pozvání na dovolenou. 156 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU Etnický cestovní ruch se rozvíjí jako důsledek diaspory, která je důsledkem emigrace obyvatelstva z vlasti, resp. vytváření etnického společenství v důsledku změny státních hranic. Zatímco emigrace má obvykle politický e ekonomický charakter, ke změně státních hranic dochází z politických důvodů. Diaspora má vliv na proces tvorby etnických skupin, které spojuje společný původ, kultura jazyk a historicky vzniklé označení. Bez ohledu na stupeň asimilace je pro etnický cestovní ruch důležitá dynamika života etnické skupiny obyvatelstva a její vnitřní integrace spojená s udržováním prvků kulturní identity oživované společenským životem, vydavatelskou činností a kontakty se zemí původu. Zvláštní význam má v těchto souvislostech genealogický cestovní ruch, který je spojen s hledáním kořenů (genealogie). Účast sociálně slabších vrstev obyvatelstva na cestovním ruchu se zabezpečuje obvykle speciálními podpůrnými opatřeními. Jde o sociální cestovní ruch, který se v současnosti v EU označuje za cestovní ruch pro všechny. V podmínkách tržní ekonomiky se sociálně slabší vrstvy obyvatelstva včetně zdravotně postižených osob nemohou zúčastňovat cestovního ruchu, nebo jen v omezené míře. Sociální cestovní ruch vznikl ve 20. století po druhé světové válce, tj. v období, kdy se začalo hovořit o právu na odpočinek, volný čas a placenou dovolenou, které se právně zakotvilo v mnoha národních ústavách. Po druhé světové válce začali vznikat různí organizátoři sociálního cestovního ruchu jako podpůrné pokladny, důchodové pokladny, odbory, aj. V mnohých zemích se začala rozvíjet podniková rekreace. S jejím vznikem je spojena i činnost finančně podporované infrastruktury cestovního ruchu a nabídka speciálních služeb. Tak vznikla síť zařízení přístupná pro všechny. Rozvinula se i finanční pomoc ve formě subvencí, půjček a individuálních příspěvků, které snižují náklady dětí, mládeže a rodin. V současnosti existují různé formy podpory sociálního cestovního ruchu, např. prodej cestovních nebo rekreačních šeků (Francie, Švýcarsko), úlevy na dani z příjmu podnikatele (Polsko, Maďarsko), účelové spoření, splátkový prodej služeb cestovního ruchu, cestovní slevy v MHD pro některé kategorie obyvatelstva. Smyslem je zabezpečení nejen účasti na cestovním ruchu sociálně slabších skupin obyvatelstva a stimulace jejich poptávky, ale i vytváření příznivých podmínek i pro realizaci nabídky (Gučík, 2010: 79). Pro skupiny zdravotně postižených osob je nutné nabízet aktivity cestovního ruchu se zohledněním jejich specifických potřeb a požadavků. Nositelem nabídky pro zdravotně postižené osoby jsou obvykle organizace zdravotně postižených, které uspořádávají různé sportovní, kulturní a společenské akce, organizují rekondice, kurzy sociální rehabilitace a rekreace. I když organizování účasti zdravotně postižených osob na cestovním ruchu je organizačně, sociálně i ekonomicky náročnější, je nutné vytvářet pro ně stejné možnosti jako pro zdravou populaci. 5.7 CESTOVNÍ RUCH PODLE DÉLKY ÚČASTI Podle délky účasti na cestovním ruchu je možné rozlišit výletní, krátkodobý, víkendový a dlouhodobý cestovní ruch. Výletní cestovní ruch je spojen s pobytem mimo místo trvalého bydliště kratším než jeden den, tj. bez přenocování. Z hlediska času může jít o půldenní nebo celodenní výlet do přírody nebo do města. Může jít o individuální nebo organizovaný výlet. Krátkodobý cestovní ruch je spojen s cestováním doma nebo v zahraničí. Na daném místě se uskuteční v době nepřekračující určitý počet nocí nebo dní (obvykle 2-3 dny). Krátkodobého 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 cestovního ruchu se obyvatelstvo zúčastňuje nečastěji v době víkendu, a proto se označuje také jako víkendový cestovní ruch. Když délka pobytu v cestovním ruchu přesáhne 3-4 přenocování, hovoříme o dlouhodobém cestovním ruchu. V jednotlivých zemích je délka pobytu stanovena různě. 5.8 CESTOVNÍ RUCH PODLE POČTU ÚČASTNÍKŮ A ZPŮSOBU ORGANIZOVÁNÍ Počet návštěvníků je kritériem členění cestovního ruchu na individuální, skupinový a masový. Podstatou individuálního cestovního ruchu jsou individuálně nezávislí jednotlivci nebo rodiny a samostatné organizování cestování a pobytu v cílovém místě. Umožňuje tak seberealizaci při tvorbě programu, výběru dopravního prostředku a dalších služeb v závislosti na motivu účasti na cestovním ruchu. Individuální účast na cestovním ruchu je často ovlivněná vlastnictvím automobilu, chaty či chalupy nebo finančními možnostmi. Předností individuálního organizování cestováníje seberealizace při tvorbě programu, individuální zajišťování služeb a libovolné přizpůsobování se podmínkám. Významný vliv má na to vlastnictví auta a tzv. druhého bytu. Významným důvodem individuálního organizování cestování jsou menší výdaje než při organizovaném cestování. Protipólem individuálního cestovního ruchu je cestovní ruch organizovaných skupin návštěvníků. Produktem organizovaného cestovního ruchu je zájezd, který má společné pevné body programu, přitom volnost jednotlivce je omezená. Organizovaným cestovním ruchem se zabývají cestovní kanceláře (touroperátoři), které nabízejí standardní zájezdy jako balíčky služeb. I sportovní, kulturní a charitativní organizace se zabývají organizovaným cestovním ruchem. Produktem cestovních kanceláří je zájezd/pobyt, který má společné pevné body programu a volnost rozhodování jednotlivce je přitom omezená. 5.9 CESTOVNÍ RUCH PODLE ROČNÍHO OBDOBÍ Podle ročních období rozlišujeme obvykle sezónní, mimosezónní nebo celoroční cestovní ruch. Sezónnost v cestovním ruchu je důsledkem nepravidelnosti a nerovnoměrnosti vývoje, který má původ v přírodních a sociálních faktorech. Přírodní faktory mají vliv na střídání ročních období, klimatické a povětrnostní změny, délku dne. To ovlivňuje období s příznivými a méně příznivými podmínkami pro cestovní ruch. Působení přírodních faktorů je objektivní a není možné jejich vliv podstatně omezit. Sociální faktory, zejména tradiční čerpání dovolené, školní prázdniny, vznikající působením přírodních faktorů, ovlivňují účast na cestovním ruchu v průběhu roku. V mírném zeměpisném pásmu rozlišujeme dvě hlavní sezóny - letní a zimní sezónu. Rozhodujícím přírodním faktorem, ovlivňujícím sezónnost v cestovním ruchu, je klima. Na rozvoj cestovního ruchu pozitivně působí zejména teplota vzduchu, sněhová pokrývka, sluneční svit, srážky. Mlhy, větrnost a klimatické inverze působí po celý rok negativně na aktivity cestovního ruchu. V průběhu roku se vliv termických hodnot mění. V letním půlroce jsou pozitivní co nejvyšší teploty, v zimním půlroce se pozitivněji projevují nízké teploty (pod bodem mrazu). Vhodné aktivity v cestovním ruchu se vážou převážně na vnější prostředí, např. koupání a vodní sporty 158 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU v letním půlroce, v zimním půlroce dominuje lyžování a zimní sporty. V letním a zimním půlroce dosahuje cestovní ruch svoje maximum z hlediska návštěvnosti a výkonů zařízení. Období mezi dvěma hlavními sezónami - mimosezónní období - je charakteristické nestálým počasím, často s mlhami a klimatickou inverzí. Vhodné aktivity v tomto období se vážou na vnitřní prostory a v nich vytvořené podmínky na využívání volného času. V mimosezónním období klesá návštěvnost zařízení cestovního ruchu. Celoroční cestovní ruch je příznačný pro dvou sezónní střediska cestovního ruchu, která je nezbytné kombinovat s aktivitami vytvořenými na mimosezónní využívání. Pro střediska s celoročním provozem je charakteristická výrazná sezóna projevující se v návštěvnosti zařízení cestovního ruchu. Sezónnost je imanentní vlastnost cestovního ruchu, její zmírnění je možné využíváním marketingových nástrojů (produkt, cena, podpora prodeje, marketingová komunikace) a administrativními opatřeními (regulace dovolených a školních prázdnin). 5.10 CESTOVNÍ RUCH Z HLEDISKA TRVALÉ UDRŽITELNOSTI Nástrojem trvale udržitelného cestovního ruchu je jeho ekologizace. Ekologický cestovní ruch je protipólem masového cestovního ruchu a znamená odpovědné cestování, které chrání přírodní a kulturní dědictví a udržuje blahobyt místního obyvatelstva. Netýká se jen návštěvníků, kteří se ztotožňují s přírodou a snaží se ji chránit, ale i nabídky regionů v cestovním ruchu a podnikatelů. Nositelem poptávky po ekologickém cestovním ruchu jsou lidé se speciálním zájmem o ochranu životního prostředí, konkrétně přírody a kultury, ale i další návštěvníci, kteří si přejí do svého programu pobytu zahrnout výlet do přírodní rezervace jako součást poznávání a odpočinku. Ekologický cestovní ruch přispívá k trvale udržitelnému rozvoji cestovního ruchu. Podrobnější informace k tomuto tématu jsou obsaženy v kapitole č. 8. 5.11 CESTOVNÍ RUCH PODLE POUŽITÉHO DOPRAVNÍHO PROSTŘEDKU Základem klasifikace cestovního ruchu podle dopravního prostředku je, aby dopravce byl i jeho organizátorem. To znamená, že nejde jen o použití dopravního prostředku, ale i o zabezpečení služeb. Rozlišujeme přitom železniční, lodní a letecký cestovní ruch (Gučík, 2010: 85). Železniční cestovní ruch organizuje dopravce po železnici. Poskytuje nejen služby přepravy (v rekreačních vlacích), ale i ubytování (lehátkové a spací vozy) a stravování (restaurační a bufetové vozy). Vlak zastavuje ve stanicích na trase, které účastníci zájezdu navštěvují včetně výletů do okolí. Lodní cestovní ruch je spojen s cestováním a s pobytem na lodi nebo na jachtě. Dopravce zabezpečuje přepravu na linkové nebo výletní lodi včetně ubytování, stravování, rekreačních a společenských a zábavních služeb. Rekreační plavby jsou obyčejně vícedenní a organizují se po určité trase, kde účastníci navštěvují nejen přístavní města, ale i jejich okolí. V nabídce lodních společností jsou i vyhlídkové plavby, léčebné plavby po světových mořích, případně podmořské potápění, plavby ponorkou, apod. Letecký cestovní ruch obyčejně v kombinaci s jinými druhy dopravy a poskytovateli služeb nabízí komplexní služby při cestách na velké vzdálenosti a při návštěvách významných atraktivit cestovního ruchu. Využívá přitom pravidelné linky nebo nepravidelnou (charterovou) 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 dopravu. Přepravci organizují i vyhlídkové lety nad významnými atraktivitami, např. vodopády, vulkány, městy. S rostoucím stupněm automobilizace obyvatelstva se rozvíjí mototuristika, pro niž je charakteristická nezávislost na veřejné dopravě, rychlost přemísťování se (pohyb) a vysoký akční rádius. Při mototuristice si cestování organizuje návštěvník sám, na což používá vlastní nebo pronajatý dopravní prostředek. Formou mototuristiky je i karavaning, který má charakter mo-toturistiky jako rodinného sportovního odvětví a řeší nejen rychlou přepravu, ale poskytuje i ubytování v místě pobytu. Předpokladem rozvoje karavaningu jsou autokempingy. Kromě toho existuje stálý karavaning, kdy má karavanista svůj obytný přívěs trvale umístěn v au-tokempingu a využívá ho jako rekreační chatu (časté zejména v Nizozemí). 5.12 CESTOVNÍ RUCH Z HLEDISKA DYNAMIKY Z hlediska dynamiky se v odborné literatuře uvádí členění cestovního ruchu na pobytový a putovní. Tuto klasifikaci používají zejména urbanisté, kteří při urbanistickém řešení rekreačních prostorů navrhují statické nebo dynamické aktivity cestovního ruchu (Gúčik, 2010: 86). Pobytový (statický) cestovní ruch je spojen s pobytem převážně v cílovém místě, ve kterém se s ohledem na délku pobytu vytvářejí podmínky pro vykonávání rekreačních a kulturních aktivit a budují k tomu adekvátní zařízení. Putovní (dynamický) cestovní ruch je spojen s putováním, které může být hvězdicové nebo etapové. Hvězdicové putování je spojeno s pobytem na jednom místě, ze kterého se organizují výlety do blízkého i vzdáleného okolí. Při etapovém putování se obvykle každý den mění místo pobytu, když se překonávají větší vzdálenosti a po trase se navštěvují významné přírodní a kul-turně-historické atraktivity a organizované akce. 160 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU LITERATURA Odborná monografie a články Attl, P. (2006). Fenomén jménem wellness. Vademecum zdraví. Bramwell, B. (1994). Rural tourism and sustainable rural tourism. Journal of Sustainable Tourism, 2(1-2), 1-6. Cako, J., et al. (1993). Charakteristika vidieckeho turizmu a predmet jeho činnosti. In: Kolektiv autorov. Vidiecky turizmus a agroturizmus na Slovensku. Bratislava, Réka, 57-59. Červenková, M. (2008). Venkovský prostor a venkovský turismus. Masarykova univerzita, Brno. Gúčik, M. (2010). Cestovný ruch: úvod do studia. 1. vyd. Banská Bystrica: DALI-BB pre Slovak-Swiss Tourism, 307 s. ISBN 978-80-89090-80-8. Hall, C. M. & Page, S. J. (2002). The geography of tourism and recreation: environment, place and space. Routledge. Hall, C. M. & Page, S. J. (2006). The geography of tourism and recreation. Routledge, third edition. Heinze, G. W. (2000). Transport and leisure. Presentation at theECMTRound Table, 111, 1-51. Krištofčáková, M. (2005). Vidiecky cestovný ruch v Španielsku. In: Ekonomická revue cestovného ruchu, 4/2005, 240-242. Kurek, W. (2011). Turystyka. Warszawa, PWN. 541 s. Lane, B. (1994). What is rural tourism? fournal of sustainable tourism, 2(1-2), 7-21. Leser, H. (1997). Diercke Wörterbuch Allgemeine Geographic München, Braunschweig. Malá, V. (2002). Základy cestovního ruchu. VŠE Praha. Mündt, J. W. (2006). Tourismus. 3. völlig überarbeitete und ergänzte Auflage. Němčanský, M. (1996). Agroturistika. Opava: OPF Slezská univerzita v Opavě, 158 s. ISBN 80-85879-36-0-4. Orieška, J. (2004). Kongresový cestovní ruch. Praha: Idea servis. 139 s. ISBN80-85970-45-7. Page, S. & Connell, J. (2006). Tourism: a modern synthesis. London: Thomson. Zelenka, J. & Pásková, M. (2002). Výkladový slovník cestovního ruchu. Ministerstvo pro místní rozvoj. Zelenka, J. & Pásková, M. (2012). Výkladový slovník cestovního ruchu. Linde Praha. Patmore, J. A. (1983). Recreation and resources: leisure patterns and leisure places. Recreation and resources: leisure patterns and leisure places. Petr, O. (2012). Venkovský cestovní ruch v kontextu rozvoje českého venkova. Czech fournal of Tourism, 135-155. Poděbradský, J. (2008). Wellness v CR. EPO Consult, s. r. o, Ministerstvo pro místní rozvoj, Praha. Rátz, T. (2004). European tourism. J. Kodolányi Univ. College Department of Tourism. Robinson, G. M. (1990). Conflict and Change in the Countryside. London, Belhaven Press. Shaw, G. & Williams, A. M. (2002). Critical Issues in Tourism: A Geographical Perspective. Maiden, Blackwell Publishing, second edition. Slepička, A. (1989). Proměny venkova: venkov našeho věku. Praha, Svoboda. 388 s. Stříbrná, M. (2005). Venkovská turistika a agroturistika. Praha, Profi Press. 65 s. Sudíková, L. (2009). Lázeňský cestovní ruch v České republice a Evropě. Masarykova univerzita, Brno. Šimková, E. (2008). Udržitelný rozvoj venkova a role venkovské turistiky. In: E+M Ekonomie a Management, 11(1), 26-32. Škvarčeková, G. (1993). Územné predpoklady vzniku a rozvoja vidieckeho cestovného ruchu. In: Kolektiv autorov. Vidiecky turizmus a agroturizmus na Slovensku. Bratislava, Réka. s. 30-41. Vystoupil, J., et al. (2006). Atlas cestovního ruchu České republiky. Praha-Brno, MMR ČR. Vystoupil, J. & Kunc, J. (2009). Geografický výzkum cestovního ruchu a rekreace v ČR v letech 1950-2008. Geographica Moravica 1/2009, 103-119. Vystoupil, J., Šauer, M., et al. (2011). Geografie cestovního ruchu České republiky. Aleš Čeněk. Wall, G. & Mathieson, A. (2006). Tourism: change, impacts, and opportunities. Pearson Education. 5 TYPY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Ostatní použité zdroje Český statistický úřad: www.czso.cz. Deutscher Wellnes Verband: www.wellnessverband.de. Euro Velo network: www.eurovelo.org. Master Card (2013): Global Destination Cities Index. Mezinárodní asociace kongresů a konferencí, ICCA (2009): Statistics Report. International Association Meetings Market: Country and city ranking 2008. Mezinárodní asociace kongresů a konferencí, ICCA (2014): Statistics Report. International Association Meetings Market: Country and city ranking 2013. Ministerstvo pro místní rozvoj: www.mmr.cz. Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu, UNESCO: www.unesco.org. World Tourism Organization, UNWTO: www.unwto.org. ČÁST II: EKONOMICKÉ ASPEKTY CESTOVNÍHO RUCHU ČÁST II: EKONOMICKÉ ASPEKTY CESTOVNÍHO RUCHU 6 cestovní ruch a ekonomický rozvoj O cestovním ruchu lze hovořit jako o jednom z katalyzátorů současné globální ekonomiky. Cestování je moderním statkem s rostoucí poptávkou, na niž reaguje neustále se měnící a rozšiřující nabídka. Během svého vývoje se ve vyspělých zemích světa cestování přeměnilo ze statku luxusního na statek běžné spotřeby. Souvisí to nejen s přeměnou celé společnosti, ale také s technologickým pokrokem, který tyto změny zprostředkoval. Cestovní ruch tak má globálně jedno z nejrychleji se rozvíjejících tržních prostředí. Ve většině zemí světa je cestovní ruch zároveň silným ekonomickým odvětvím s významným podílem na národním HDP. Vedle toho přetváří podobu společnosti, zasahuje do životního prostředí a ovlivňuje naše bezprostřední okolí. Všechny tyto souvislosti spojené s cestovním ruchem jsou příčinou toho, proč je fenomén cestovního ruchu a jeho vliv na ekonomický a společenský rozvoj tak populárním předmětem výzkumu. Sharpley a Telfer (2004) uvádí, že kvůli svému rapidnímu a pokračujícímu růstu, který je spojen s řadou dopadů na ekonomiku, je právě cestovní ruch považován za jeden z nejefektiv-nějších nástrojů pro dosažení rozvoje. Tento fakt platí jak v rozvojových, tak také ve vyspělých zemích, kde se cestovní ruch již stal důležitou a integrální součástí rozvojových koncepcí. V rozvojových zemích a periferních regionech je cestovní ruch navíc signálem zásadních politických a ekonomických změn. Obecně je proto vnímán jako symbol západního stylu života a zdroj pokroku a modernizace. To však přináší svá rizika, o kterých pojednává kapitola č. 8. Cestovní ruch může mít obrovský potenciál pro současný i budoucí ekonomický rozvoj. I proto jej jednotlivé státy zahrnují mezi jednu z prioritních oblastí pro rozvoj. Děje se tak i přesto, že cestovní ruch s sebou přináší řadu negativních dopadů na destinace. Pokud hovoříme o cestovním ruchu jako o nástroji rozvoje, tak bychom si především měli definovat, co si pod pojmem rozvoj vůbec představujeme. V různých odborných zdrojích je koncept rozvoje pojímán odlišně a s tím také pak souvisí role, jakou cestovní ruch v tomto procesu hraje. V ekonomické teorii je problematice rozvoje a růstu věnován poměrně velký prostor. Stejně jako jinde, tak i zde se poznatky, myšlenky a praktické zkušenosti postupně tříbí a vzniká sled teorií, které se této problematice věnují. Většinou se jedná o obecné teorie, které lze ale vztáhnout i na oblast cestovního ruchu, případně je u některých cestovní ruch natolik významný ekonomický a společenský prvek, že je mu věnován samostatný prostor. Vybrané teorie jsou předmětem následujících podkapitol. V nejobecnější rovině je za rozvoj považován proces, během něhož se společnost posunuje z jednoho bodu do druhého. Dochází ke změnám ve společenských vztazích, přetváří se podoba společnosti, formují se nové myšlenky, vazby a osobní preference. Koncept rozvoje může být vykládán v globálním, národním, regionálním nebo i lokálním rozměru. V jeho důsledku 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ 1 se totiž mění naše bezprostřední okolí. Nejčastěji je ovšem rozvoj spojován s modernizací ve stylu vyspělých západních zemí, který je dosahován skrze ekonomický růst. V tomto pojetí rozvoj nastává tehdy, pokud národní ekonomika roste, národní produkční kapacity se zvyšují a zároveň je míra růstu výstupu rychlejší než míra růstu populace. Sharpley a Telfer (2004) pod pojmem rozvoj chápou socioekonomickou změnu a pokrok a růst kvalitativních indikátorů, jako jsou růst příjmu na hlavu, pokles chudoby, větší sociální spravedlnost, modernizace v podobě sociálních změn, vyšší stupeň zaměstnanosti, zlepšení přístupu ke zdravotnické péči, lepší život s větším portfoliem možností seberealizace apod. Nicméně rozvoj má velké množství dimenzí, je zkoumán v souvislosti s nejrůznějšími disciplínami, což ve výsledku neumožňuje sestavit jeho univerzální definici. Jak například uvádějí Stabler, Papatheodorou a Sinclair (2010), pod ekonomickým růstem chápeme růst objemu zboží a služeb, které ekonomika vyprodukuje za určitou časovou jednotku. Pokud nejsou dostupné zdroje plně a efektivně využívány, pak může být reálný růst dosažen i přesto, že celkové produkční kapacity ekonomiky nevzrůstají. Potenciální růst naproti tomu znamená posun hranice výrobních možností doprava (viz Obr. 6-1). Příčinou může být technologický pokrok, kultivace lidského kapitálu nebo zlepšení infrastruktury. Potenciální růst je v tomto kontextu u některých jiných autorů chápán jako tzv „ekonomický rozvoj". Obr. 6-1: Hranice výrobních možností A, B - ekonomika funguje při plném využití zdrojů (ovšem při jiném poměru výstupu 1 a 2} C - ekonomika funguje opět při plném využití zdrojů, ale zároveň při větším objemu výstupu, důvodem je např. technologický pokrok D - dostupné zdroje nejsou plně využity Výstup 2 Pramen: vlastní zpracování Ještě v první polovině 20. století jsou pojmy „rozvoj" a „ekonomický rozvoj" (resp. „ekonomický růst") chápána jako synonyma. Ekonomické síly totiž v té době hrají v rozvoji tak významnou úlohu, že se stávají jeho nutnými předpoklady V padesátých a šedesátých letech se objevují první zmínky o tom, že cesta od zaostalosti k vyspělosti se skládá z různých ekonomických cyklů. Ve stejné době proto rozvoj začíná být definován prostřednictvím ekonomických ukazatelů jako je HDP a HDP per capita nebo pomocí kritérií, které popisují strukturální změny v ekonomice. Na konci šedesátých let se ovšem v mnoha zemích ukazuje, že ekonomický růst selhává při řešení sociálních a politických problémů. Tehdejší národní ekonomiky sice plní své růstové cíle, životní standard většiny lidí však zůstával nezměněn. Termín „rozvoj" začíná být proto chápán v širším kontextu, kdy zahrnuje otázky spojené se vzděláváním, zdravotnictvím nebo bytovou problematikou. Během 70. let se chápání rozvoje ještě více zprošťuje ekonomických aspektů. 164 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ Problematika rozvoje se více zabývá otázkami chudoby ve společnosti, nezaměstnanosti nebo soběstačnosti jedince. Koncept ekonomického rozvoje se tedy za půl století existence posouvá od ekonomického růstu až po koncept zahrnující dalekosáhlé, trvalé a pozitivní změny v rámci lidské existence. Někteří autoři mluví o konceptu „šťastného života", pod nějž spadá naplnění sociálních, kulturních, politických, environmentálních a ekonomických cílů. Jak uvádí Goulet (1989), cílem tohoto procesu je seberealizace jedinců ve společnosti, která zahrnuje minimálně těchto pět dimenzí: » 1. ekonomická dimenze - tvorba bohatství a spravedlivé ocenění vynaložených zdrojů, překonání chudoby; » 2. sociální dimenze - zlepšení zdravotnické péče, systému vzdělávání, lepší pracovní příležitosti, kvalitnější bydlení; » 3. politická dimenze - dodržování lidských práv, politická svoboda, tvorba politického systému dle požadavků a potřeb většiny; » 4. kulturní dimenze - ochrana kulturních hodnot; » 5. environmentálni dimenze - udržení kvalitního životního prostředí pro další generace; » 6. paradigma „naplněného života" - udržení a posilování důvěry, symbolů a systémů ve společnosti. Jaký je tedy vztah mezi obecnými otázkami rozvoje a cestovním ruchem? Může či umí cestovní ruch přispívat k socioekonomickému rozvoji společnosti? To vše jsou poměrně jednoduché otázky, ale odpovědna ně je složitá. V prvé řadě je třeba cestovní ruch a jeho efekty posuzovat v širších souvislostech. Často se však naopak setkáváme se zdůrazňováním pouze některých dílčích efektů. Například v podání řady autorů cestovní ruch vystupuje jako všelék na strukturální problémy a na zaostalost. Jeho socioekonomické vlivy jsou posuzovány izolovaně od okolního světa a zbylých sektorů ekonomiky. To je ovšem nerealistické a krátkozraké. Jeden sektor (byť např. cestovní ruch) nemůže vyřešit všechny problémy, se kterými se rozvojové země a strukturálně postižené regiony potýkají. Na druhou stranu je logické, že jsou témata „cestovní ruch" a „rozvoj" v národním, globálním i lokálním kontextu často spojována. Hall a Lew (2009) zdůrazňují, že se jedná o vysoce prorůstové a průřezové odvětví, které přenáší pozitivní signály do celé ekonomiky a společnosti. Na příkladu pozitivních a negativních vlivů cestovního ruchu lze pozorovat, že je cestovní ruch opravdu nejen ekonomickou činností, ale plní také celou řadu dalších funkcí ve společnosti a musí být tak i hodnocen. 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ 1 Tab. 6-1: Pozitiva a negativa rozvoje cestovního ruchu NEGATIVA POZITIVA Růst místních cen Rozšiřování škály poskytovaných služeb Rostoucí náklady bydlení, nedostatek ubytovacích prostor Větší vybavenost infrastrukturou a společenskými zařízeními Více místních konfliktů, méně přátelská atmosféra Více restauračních a zábavních zařízení s různorodou nabídkou Dopady na životní prostředí Obnova kulturně-historického dědictví Destinace ztrácí svůj původní nádech a ráz, pro který se stala předmětem zájmu (vytváří se nová umělá atmosféra) Lepší kvalita dopravní infrastruktury, intenzivnější opravy Nárůst kriminality a domácího násilí Lepší zdravotnické služby Rostoucí rasismus Lepší údržba prostoru destinace, pravidelný úklid Příliš mnoho osobních zájmů, které se v destinaci střetávají Přehlížení místních problémů Pramen: Hall & Page, 2006 Vztah mezi cestovním ruchem a širším sociokulturním, politickým a ekonomickým prostředím zachycuje následující schéma. Jeho hlavním smyslem je poukázat na vzájemnou provázanost globálního prostředí a místních podmínek, ve kterých se cestovní ruch odehrává. Ačkoli je možné studovat jednotlivé prvky cestovního ruchu, jeho specifické důsledky i vnější faktory cestovního ruchu odděleně, úplný obraz na fenomén cestovního ruchu podává pouze systémový pohled, kde se všechny prvky sytému navzájem ovlivňují (viz kapitola 1). 166 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ Obr. 6-2-: Model zachycující vztah mezi cestovním ruchem a rozvojem Dominantní rozvojové paradigma Globální politickoekonomické prostředí Podoba mezinárodního cestovního ruchu Globální sociokulturní prostředí Spotřebitelské chování a trendy v cestovním ruchu Charakter rozvoje cestovního ruchu z' Rozvoj životního prostředí / 3 /-Ekonomický a politický rozvoj v. / 3 Sociokulturní rozvoj 3 Rozvoj společnosti 3 Rozvoj lidských zdrojů Charakter lokálního/regionálního /národního rozvoje Pramen: Sharpley, R., Telfer, D. ]., 2004 Cooper, Fletcher, Gilbert, Fyall a Wanhill (2008) tvrdí, že rozvoj je procesem nikdy nekončícím, který se děje v neustále se měnícím prostředí. Tento fakt by si měli uvědomit především nositelé politiky cestovního ruchu, kteří vytvářejí koncepce dlouhodobého rozvoje. Stanovené cíle a použité nástroje proto musí být v souladu se současnými a budoucími trendy a měnícím se prostředím. Zároveň rozvoj cestovního ruchu nemůže být nikdy optimální, pokud nebude založen na určitém konsensu a partnerství jednotlivých aktérů v cestovním ruchu. Soukromý sektor je totiž většinou krátkozraký a soustředí pozornost na krátkodobé zisky a cíle. Veřejný sektor by naproti tomu měl pohlížet na jednotlivá odvětví dlouhodobě, koncepčně a v širším kontextu. Goldner a Ritchie (2006) vyjmenovávají nej důležitější z rozvojových cílů v cestovním ruchu: • zajištění podmínek pro zvyšování životního standardu skrze ekonomické přínosy cestovního ruchu; 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ 1 • rozvoj infrastruktury a rekreačních zařízení pro rezidenty i nerezidenty; • v regionech a destinacích rozvíjet cestovní ruch takovým způsobem, který bude v souladu s charakterem a specifiky daného prostoru; • program rozvoje cestovního ruchu musí být v daném prostoru v souladu s kulturní, sociální a ekonomickou filozofií místní vlády a místních obyvatel; • maximalizovat spokojenost návštěvníků. Má-li být cestovní ruch součástí celonárodní rozvojové koncepce, pak musí být řízen a rozvíjen na základě dobře nastavené strategie. Nositelé politiky cestovního ruchu přitom musí brát ohled na koordinaci odvětví, které s cestovním ruchem souvisejí, musí vycházet z nabídky a poptávky v cestovním ruchu. Proces plánování rozvoje cestovního ruchu je ovlivňován mnoha nositeli a zájmovými skupinami, jejichž cíle mohou být v konfliktu (blíže kapitola č. 10 a 11). Cooper, Fletcher, Gilbert, Fyall a Wanhill (2008) sumarizují vlastnosti cestovního ruchu, které je třeba v souvislosti s problematikou rozvoje brát v úvahu: • Specifika produktu cestovního ruchu a jeho unikátnost. • Cestovní ruch jako nástroj pro vyrovnávání disparít a redistribuci bohatství • Vysoká náročnost na pracovní sílu. • Podcenění vzdělávání v cestovním ruchu. Specifika trhu cestovního ruchu, vč. struktury tržních subjektů. • Protekcionismus. • Cestovní ruch jako průřezové odvětví. • Různorodá cenová elasticita. • Sezónnost. • Vysoké fixní náklady. 6.1.1 Cestovní ruch a teorie rozvoje Cestovní ruch je součástí mnoha teorií rozvoje, přičemž v nich vystupuje jako více či méně významný nástroj pro zajištění rozvoje a všech jeho atributů. V jednotlivých teoriích je neustále zkoumána schopnost cestovního ruchu iniciovat rozvoj a schopnost aktérů identifikovat a vyčíslit všechny jeho přínosy a náklady pro ekonomiku a společnost. Teoriemi rozvoje se v souvislosti s cestovním ruchem zabývají například Sharpley a Telfer (2004), kteří tvrdí, že obecné teorie rozvoje a teorie rozvoje cestovního ruchu se vyvíjí již od druhé světové války podobným směrem a s podobným časovým průběhem. První výzkumy se však v cestovním ruchu objevují již ve 30. letech 20. století. Impulsem se stává rozvoj masového cestovního ruchu. Mezi nositele poválečného výzkumu patří především instituce jako Světová banka, OSN nebo OECD. V 60. letech je již cestovní ruch chápán jako jeden z významných nástrojů rozvoje. V rámci tehdejší teorie modernizace vystupuje cestovní ruch jako tvůrce zaměstnanosti, zdroj zahraničních příjmů a zároveň jsou vyzdvihovány jeho silné multiplikační efekty a jejich vliv na místní ekonomiku. Postupem času dochází ke kritickému zhodnocení přínosů cestovního ruchu. Řada autorů zdůrazňuje, že ve skutečnosti jsou multiplikační efekty daleko nižší, než se do té doby kalkulovalo. Současně se objevují hlasy, že cestovní ruch nemusí být vždy vhodným nástrojem rozvoje. Podobné kritické přístupy se vyskytují například u zastánců teorie závislosti. V 80. a 90. letech 168 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ přichází na scénu neoliberální ekonomie, která se u cestovního ruchu zaměřuje na mezinárodní trhy a považuje ho za neviditelné exportní odvětví sektoru služeb. V dalším období je u cestovního ruchu zkoumán především koncept udržitelnosti, který se stává součástí teorií alternativního rozvoje. Předmětem zájmu jsou v tomto případě nové a alternativní typy cestovního ruchu, jako je například ekoturismus. Následující tabulka shrnuje základní koncept čtyř hlavních teoretických přístupů k problematice rozvoje po druhé světové válce. V dalším textu jsou pak jednotlivé přístupy blíže zkoumány. Tab. 6-2: Hlavní teoretické přístupy k problematice rozvoje Období Rozvojové paradigma Vybrané teoretické přístupy nebo modely Klíčové strategie/koncepty/témata 50. a 60. léta 20. století Teorie modernizace Etapizace všechny společnosti procházejí podobnými vývojovými etapami, jaké již proběhly v západních zemích Difúze rozšiřování růstových impulsů směrem od rozvinutých území; růstové póly; zásahy státu; rozvoj regionální ekonomiky 50. a 60. léta 20. století Teorie závislosti Neokolonialismus zaostávání způsobené vyčerpáním zdrojů vyspělými státy; vliv kultury západních zemí Dualismus chudoba je funkcí globálního ekonomického růstu; bohatí a chudí - mezi zeměmi a uvnitř zemí; regionální disparity Strukturalismus domácí trhy; substituty dováženého zboží; sociální reformy; protekcionismus; státní zásahy polovina 70. let a 80. léta 20. století Ekonomický neolibe-ralismus Volný trh makroekonomie strany nabídky; princip volné tržní soutěže; privatizace Strukturální změny zaměřuje se na tržní síly a konkurenční exporty Jeden svět celosvětové zavedení nového finančního systému; rozhodování o otázkách výroby jsou činěna v mezinárodním měřítku 70. a 80. léta 20. století Alternativní rozvoj Základní potřeby prioritami jsou jídlo, bydlení, voda, zdraví a vzdělání Místní aktivity rozvoj orientovaný na lidi; rozhodovací pravomoci na místní úrovni; posílení místních aktivit; neziskový sektor Pohlaví postavení žen v rámci rozvoje; vztahy mezi pohlavími; silnější postavení žen Udržitelný rozvoj management životního prostředí; plnit potřeby současné generace, aniž by byly diskriminovány potřeby budoucích generací Pramen: Sharpley a Telfer, 2004, upraveno autory 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ 1 Teorie modernizace Modernizace je definována jako socioekonomický rozvoj, který sleduje evoluční křivku od tradiční společnosti po moderní společnost v podobě, jaká existuje v Severní Americe nebo Evropě. Základním rysem je posun od zemědělství k průmyslu, od rurálního k urbánnímu, přičemž finanční sektor hraje ústřední roli. Kořeny modernizace jsou spojeny s růstovou ekonomickou teorií, která je postavena na keynesiánských modelech. Do konceptu modernizace spadají také teorie a strategie regionálního rozvoje, které se mimo jiné zabývají přenosem a rozptylem růstových impulsů v geografickém prostoru. Modernizace byla jedním ze základních teoretických přístupů v rozvojových zemích. Cestovní ruch byl v této souvislosti považován za nástroj rozvoje, který zvyšuje zaměstnanost, generuje zahraniční příjmy, zvyšuje HDP, přitahuje rozvojový kapitál, je nástrojem pro transfer technologií a nástrojem regionálního rozvoje. Zároveň cestovní ruch sloužil pro podporu moderního způsobu života se západními hodnotami a byl považován za součást moderní společnosti. Úlohou státu bylo vytvořit základní podmínky pro ekonomický růst. Zastánci modernizace jsou kritizováni za příliš vysoký stupeň abstrakce. Například podle představitelů teorie závislosti je modernizace ideologií, která má pouze ospravedlnit západní angažovanost a dominanci v rozvíjejícím se světě. Teorie závislosti Teorie závislosti je jednou z nejznámějších neo-marxistických rozvojových teorií. Zastánci tvrdí, že rozvojové země fungují v externích a interních politických, institucionálních a ekonomických strukturách, které je udržují v neustálé závislosti na vyspělých zemích. I proto tento koncept získal řadu příznivců v řadách rozvojových zemí. Teorie závislosti je spojována spíše se studiem příčin zaostávání rozvojových ekonomik, než s výzkumem faktorů a důsledků rozvoje. Neokoloniální model závislosti je například postaven na tvrzení, že se třetí svět nachází ve stavu permanentní zaostalosti. Tento stav je důsledkem historické evoluce mezinárodního kapitalistického systému, který je charakteristický velkými rozdíly mezi chudými a bohatými státy. Chudé země jsou navíc často závislé na pomoci od mezinárodních institucí, jako je Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, které jsou ovšem ovládány vyspělými mocnostmi. Výsledný mezinárodní systém je pak charakteristický obrovskými rozdíly mezi bohatými vyspělými státy (jádro) a chudými zaostalými státy (periferie). Z pohledu cestovního ruchu se tento přístup prosazuje především v popisu situace některých rozvojových ekonomik. Jde o případy, kdy je cestovní ruch rozvíjen z velké míry zahraničním kapitálem a zároveň význam cestovního ruchu v ekonomice je natolik vysoký, že představuje pro dané země významné riziko. Cooper a kol. (2008) v souvislosti s teorií závislosti upozorňuje na roli zahraničních investorů a dodavatelů (touroperátoři, dopravní společnosti), kteří zisky vyvádí mimo destinaci. Podstatná část výdajů návštěvníků neskončí v místní ekonomice, ale velmi rychle uniká. To je také příčina ekonomického zaostávání. Význam cestovního ruchu je v rámci této teorie neoddiskutovatelný, nicméně v ekonomice může vystupovat jako sti-mulant nebo brzda rozvoje. Teorie závislosti je nejčastěji kritizována za přílišnou obecnost, pesimičnost, rétoričnost a za nadřazování vnějších faktorů rozvoje před vnitřními. Většina dílčích teorií je pak postavena na výrazném zjednodušení skutečnosti. Modely se tak stávají bud vyloženě chybnými, nebo jsou 170 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ natolik obecné a zjednodušené, že jsou nepoužitelné pro většinu praktických problémů. Právě proto jsou její zastánci jen velmi zřídka schopni formulovat konkrétní a praktická doporučení. Ekonomický neoliberalismus Neoliberalismus se vyvinul jako reakce na politiku silných státních intervencí. V rámci rozvojových teorií byl neoliberalismus protikladem k názorům Keynese. Ekonomický neoliberalismus získal na popularitě s příchodem ropné krize na začátku 70. let. V důsledku krize bylo nutné restrukturalizovat mezinárodní kapitalismus, což vedlo k redefmici role státu ve společnosti i ekonomice, fakticky tím skončilo období keynesiánství a státu blahobytu. Neoliberalismus je založen na neoklasické ekonomické teorii, která považuje lidi za samostatné jednotky propojené pouze tržními sílami. Vychází také z práce Adama Smithe a jeho principu laissez-faire, nebo Davida Richarda a jeho teorie komparativní výhody. Všem těmto přístupům je společné, že požadují minimální státní zásahy do ekonomických procesů, privatizaci státních podniků, volnou soutěž a upřednostňují nabídkovou stranu ekonomiky. Zastánci teorie závislosti se naproti tomu zaměřovali na stimulaci poptávky, státní intervence, centrálně plánované hospodářství nebo hledání substitutů k dováženému zboží. Z pohledu neoliberalismu je cestovní ruch považován za vhodný faktor růstu rozvojových ekonomik. Mezi klíčová doporučení pro hospodářskou politiku patří vytváření vhodných podmínek pro soukromé investice. Jde tedy o odstraňování bariér pro příliv zahraničního kapitálu spojených s výstavbou hotelových a zábavních resortů. Dalším charakteristickým znakem neoliberalismu je stimulace mezinárodního obchodu a podpora exportu. V tomto světle je opět vhodným nástrojem cestovní ruch, jelikož má mezinárodní rozměr a přináší do země devizy. S příchodem neoliberalismu je tedy cestovnímu ruchu přiznáván mnohem větší význam jako ekonomické aktivitě, která generuje zahraniční příjmy, snižuje nezaměstnanost, pomáhá se strukturálními problémy, apod. V rozvojových zemích může být cestovní ruch novým impulsem pro místní ekonomiku. Často je také jediným odvětvím, které má v rozvojové zemi dobré vyhlídky a přináší okamžitý efekt. V teorii neoliberalismu má stát daleko menší prostor než v jiných teoriích, nicméně jeho úloha je velmi významná. Výjimkou není ani cestovní ruch, kde vládní rozhodnutí mohou významně ovlivňovat investice v cestovním ruchu, výběr cílové destinace nebo spotřebitelské chování v samotné destinaci. Stát vytváří podmínky pro rozvojové aktivity soukromého sektoru. Na druhou stranu přehlíží sociokulturní, environmentálni a politické aspekty rozvoje. Alternativní rozvojové teorie Alternativní rozvojové teorie jsou pragmatické, široce pojaté přístupy, které vycházejí spíše z kritiky modelů předešlých. Jejich ekonomické modely se zaměřují na člověka a prostředí, ve kterém žije. Jejich vznik v 70. letech iniciovaly mezinárodní veřejně prospěšné organizace, které hledaly alternativní a na člověka orientované přístupy. Neziskový sektor se stal hlavním nositelem těchto přístupů a výrazně tak zvýšil svůj vliv na lokální a komunitní rozvoj. Alternativní rozvojové teorie nachází nespočet zastánců i v rámci problematiky cestovního ruchu, kteří se zabývají celou řadou aktuálních témat, jako jsou: rozvoj domácího cestovního ruchu, podpora místních podnikatelů, zesílení pozice místních aktérů v procesu řízení, role žen v cestovním ruchu a udržitelný cestovní ruch. Udržitelný rozvoj je jedním z nejčastěji skloňovaných konceptů v cestovním ruchu vůbec. Poměrně velká pozornost je věnována 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ 1 také podnikatelským subjektům a jejich struktuře. Domácí cestovní ruch je některými autory považován za lepší generátor místních příjmů než zahraniční cestovní ruch, jelikož závisí více na místních zdrojích. Do konceptu alternativních teorií rozvoje výborně zapadá také ekoturis-mus, jako jedna z nejrychleji rostoucích forem cestovního ruchu současnosti. Aspekt udržitelnosti je pravděpodobně nej rozšířenější myšlenkou alternativních teorií rozvoje. Goeldner, Ritchie a Brent (2006) uvádějí, že koncept udržitelného rozvoje je součástí teorií ekonomického rozvoje (růstu) a také rozvoje v té nejširší rovině. Je stále populárnějším, jelikož je založen na principu zachování životního standardu na úrovni, kterou máme nyní. Základní myšlenka spočívá v poznání, že lidstvo už nemůže dále tolik využívat globální prostředí, jako tomu bylo v minulosti. I přesto, že otázka udržitelnosti je palčivější pro jiná hospodářská odvětví (těžba nerostných surovin, strojírenství, hutní průmysl, apod.), tak cestovní ruch se dostává do středu zájmu právě kvůli své roli ve společnosti a ekonomice. Předmětem zájmu je v konceptu udržitelného rozvoje především přínos cestovního ruchu pro dlouhodobý spokojený život na planetě. V odborné literatuře se problematikou udržitelného rozvoje cestovního ruchu zabývá celá řada autorů. Někteří z nich studují samotnou podstatu udržitelnosti a přiměřenosti rozvoje. Kladou si například otázky: Pro koho má být rozvoj přiměřený? Kdo posoudí jeho přiměřenost (resp. Kdo určí míru udržitelnosti)? Každý člověk přiměřenost vnímá jinak. Už samotný termín „udržitelný rozvoj" má v odborné literatuře mnoho podob a neexistuje jeho jednotně uznávaná definice. Zároveň také není sestavena škála indikátorů, které by dokázaly říct, zda se jedná o udržitelný rozvoj nebo už je princip porušen. Obecně lze říci, že odborná veřejnost se shoduje hlavně v tom, že rozvoj cestovního ruchu nemůže být plánován a posuzován izolovaně. Cestovní ruch je ovlivněn řadou procesů a aktivit a stejně tak funguje v určitém prostředí, které jej formuje. Stát nebo region, který si koncepčně stanoví, že chce cestovní ruch rozvíjet udržitelně, tak musí vyřešit následující otazníky: • jaká bude úloha státu (pasivní nebo aktivní), • vlastnictví a kontrola (veřejná či soukromá), • mezinárodní vs. domácí cestovní ruch, • míra rozvoje cestovního ruchu, • integrovaný rozvoj cestovního ruchu vs. rozvoj turistických enkláv Pokud má být cestovní ruch integrální součástí místní ekonomiky a společnosti, pak musí být rozvíjen v přiměřené míře, musí se jednat o vhodné typy cestovního ruchu, musí být udržitelný, jeho zdroje musí být využívány s rozmyslem, musí být vytvořeny vhodné podmínky pro jeho rozvoj, místní komunita musí být vtažena do plánovacího a rozhodovacího procesu. Z pohledu celé řady autorů je pro udržitelný rozvoj cestovního ruchu klíčové, jakým způsobem je vnímán místní komunitou. Krátkodobě i dlouhodobě by měl být rozvoj cestovního ruchu v souladu s potřebami místních obyvatel, což vyústí ve zlepšení životního standardu a kvality jejich života. Zároveň by mělo být dbáno na ochranu zdejšího životního prostředí a kulturních hodnot. Globálně jsou odpůrci alternativních teorií roztříštěni jako teorie samotná. Většinou je předmětem jejich kritiky skutečnost, že v dlouhém období může být v důsledku její aplikace 172 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ zpomalen ekonomický růst nebo může vést k silnější státní kontrole. Princip udržitelného rozvoje je mnohými autory považován za vágní a nejednoznačný. Často totiž není zřejmé, co má být vlastně udržováno, jakým způsobem, na jaké úrovni, pro koho to má být udržováno a kdo o tom všem rozhoduje. V posledních dvaceti letech se mezi zastánci alternativních teorií objevují až tak pesimistické názory, že myšlenka rozvoje je kompletně v ruinách. Sachs (1992) uvádí, že zklamání a znepokojení, selhání a kriminalita jsou prvky, které rozvoj doprovázejí a zároveň nám říkají, že princip rozvoje nefunguje. Navíc historické souvislosti, které myšlenku rozvoje vznesly do popředí zájmu, již zmizely. Rozvoj se stal zastaralým. Naděje a touhy v něj vkládané jsou již vyčerpány. Sachs, Peet a další autoři jsou představiteli tzv. post-rozvojového přístupu, který odmítá způsob myšlení a žití jako výsledek moderního rozvoje. Upřednostňuje revitalizované verze nemoderních a nezápadních filozofií a kultur. Západní rozvoj je destruktivní silou, které je potřeba zabránit. Shrnutí V předcházejícím textu jsme si nastínili vývojová stádia v rámci teorií rozvoje, kdy jsme plynule přešli od teorie modernizace vyznačující se důrazem na ekonomický růst až po alternativní teorie (resp. teorie udržitelného rozvoje). Debata o rozvoji cestovního ruchu se tak posunula od podpory pozitivních dopadů cestovního ruchu na ekonomický rozvoj až po negativa spojená s rozvojem cestovního ruchu. Negativa mají svoji základnu hlavně v neekonomických oblastech, jako jsou negativní dopady na prostředí v destinaci (životní prostředí, sociální a kulturní prostředí), negativní specifika rozvoje cestovního ruchu v méně vyspělých zemích apod. Debata o rozvoji cestovního ruchu je u řady autorů příliš zjednodušována, přičemž přehlížejí celou řadu okolností. Následující tabulka sumarizuje základní rysy čtyř výše uvedených teorií rozvoje. Vybrány jsou takové charakteristiky, které souvisí s cestovním ruchem. Tab. 6-3: Cestovní ruch a teorie rozvoje Komponenty rozvoje Teorie modernizace Teorie závislosti Ekonomický neoli-beralismus Alternativní rozvoj A) stupeň a kontrola rozvoje zaměření ekonomický ekonomický ekonomický udržitelnost stupeň rozvoje velký velký / malý velký malý míra rozvoje rychlý rychlý rychlý postupný ekonomický rozměr od bohatých k chudým místní vlastníci úvěrové programy místní vlastníci plánování shora dolů shora dolů shora dolů zespodu nahoru místní úroveň omezená silná omezená silná vlastnictví zahraniční místní zahraniční místní kontrola odvětví vnější vnitřní vnější vnitřní 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ 1 A) stupeň a kontrola rozvoje úloha státu velká / malá velká malá velká / malá původ managementu zahraniční domácí zahraniční domácí typ ubytování velké resorty mix velké resorty mix územní rozměr koncentrovaná různorodá koncentrovaná různorodá typ turistů masový turista mix masový turista zvláštní zájem cíl marketingu balíčky služeb mix balíčky služeb nezávislý typ zaměstnanosti formální ne / formální formální ne / formální úroveň infrastruktury vysoká vysoká / nízká vysoká nízká kapitálové vstupy vysoké vysoké/ nízké vysoké nízké transfer technologií vysoký mix vysoký mix B) environmentálni a sociální souvislosti užití zdrojů vysoké vysoké/ nízké vysoké nízké ochrana životního prostředí nízká mix nízká vysoká vnitřní integrace nízká vysoká nízká vysoká mezisektorové vazby nízké vysoké nízké vysoké kulturní povědomí vykořisťova-telský ochranářský vykořisťovatelský ochranářský rozvoj institucí nízký vysoký nízký vysoký místní sounáležitost nízká vysoká nízká vysoká adaptivní kapacita nízká nízká nízká nízká Pramen: Sharpley & Telfer, 2004, upraveno autory Na základě analýzy jednotlivých rozvojových teorií a jejich priorit sestavují Sharpley a Telfer (2004) několik praktických návrhů a doporučení pro nositele politiky cestovního ruchu. Ideově nejblíže mají návrhy k teorii udržitelného rozvoje, nicméně ovlivněny jsou všemi čtyřmi probíranými teoretickými koncepty. V praxi jsme ale bohužel svědky toho, že existuje velká mezera mezi principy rozvoje cestovního ruchu a jejich realizací v praxi, kde existují významné bariéry, které brání v implementaci doporučení z tabulky níže. 174 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ Tab. 6-4: Doporučené charakteristiky rozvoje pro zajištění jeho udržitelnosti a přiměřenosti Komponenty rozvoje Doporučené charakteristiky rozvoje A) stupeň a kontrola rozvoje zaměření ziskovost, ale součástí širšího konceptu udržitelného rozvoje stupeň rozvoje mix malých a velkých dovolenkových resortů, restaurací a dalších zařízení míra rozvoje postupný rozvoj v souladu s velikostí destinace ekonomický rozměr využití místních zdrojů, vysoký stupeň lokální participace plánování spolupráce s aktéry v cestovním ruchu, zapojení místních obyvatel místní úroveň vysoký stupeň lokálního zapojení na všech stupních rozvoje vlastnictví mix domácího a zahraničního vlastnictví kontrola odvětví odvětví ovládáno místními subjekty, u kterých částečně figurují zahraniční vstupy (za účelem přenosu know-how, dofinancovaní, apod.) úloha státu investice v cestovním ruchu, environmentálni regulativy původ managementu mix zahraničních expertů a místních zkušených specialistů ubytování rozvoj všech typů ubytování, tzn. od malých zařízení po větší a luxusní resorty územní (prostorový) rozměr mix koncentrovaných a územně rozptýlených aktivit typ turistů mix jednotlivých typů (nezaměřovat se pouze na jeden typ turisty); největší důraz klást na poznávací cestovní ruch, který spoléhá na místní prostředí a zajímavosti; stanovení pravidel chování pro turisty v destinaci cíl marketingu identifikace marketingové segmentace, která nejlépe vyhovuje místním podmínkám typ zaměstnanosti kombinace dlouhodobé (trvalé úvazky) a krátkodobé (dohody) zaměstnanosti úroveň infrastruktury v závislosti na místní kapacitě, musí být řešeno v souladu ekonomickými principy kapitálové vstupy mix velkých a menších kapitálových vstupů transfer technologií vysoký stupeň - nutno integrovat do mezinárodního cestovního ruchu 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ 1 B) environmentálni a sociální souvislosti užití zdrojů efektivní využití zdrojů, kvalitní management ochrana životního prostředí udržitelný přístup k užití životního prostředí; použití nástrojů ochrany životního prostředí pro zajištění principu udržitelnos-ti (například E. I. A.) vnitřní integrace vysoký stupeň přenosu efektů dovnitř destinace - užití místních produktů mezisektorové vazby redukovat přenos efektů mimo destinaci, zintenzivňovat místní vazby, prohlubovat místní kooperaci kulturní povědomí zachovat kulturní integritu destinace; návštěvníci musí být v průběhu pobytu seznámeni s místní kulturou rozvoj institucí koordinované snahy pro posílení místních institucí a jejich vlivu místní sounáležitost místní komunita ovlivňuje míru a rozsah rozvoje Pramen: Sharpley & Telfer, 2004, upraveno autory 6.1.2 Cestovní ruch a teorie růstu Ekonomický rozvoj je většinou spojen se strukturálními změnami v ekonomice, kdy zaznamenáváme přechod od primárního sektoru k sekundárnímu a následně k sektoru služeb. Rozvoj se projevuje mimo jiné také tak, že dochází ke kontinuálnímu růstu životního standardu v celé populaci. Ekonomický rozvoj je tedy obvykle spojen s ekonomickým růstem, nicméně ekonomický růst nemusí vždy nutně vyústit v ekonomický rozvoj (Stabler, Papatheodorou, Sinclair, 2010). Základní rozdíl mezi rozvojem a růstem je, že růst je vždy chápán pouze v čistě ekonomické dimenzi, kdežto rozvoj zahrnuje otázky environmentálni, sociální, apod. O ekonomickém růstu se mluví dnes a denně ve všech sdělovacích prostředcích. Tento pojem je totiž širokou veřejností vnímán jako jasný prostředek pro posouzení, v jaké kondici se ekonomika nachází a jakým způsobem se bude dále vyvíjet. Pro naše účely je ovšem nutné tento termín patřičně objasnit. Hospodářským (ekonomickým) růstem se tedy rozumí vzestup hospodářského potenciálu země, ke kterému dochází v souvislosti s kvantitativním zvyšováním (růstem) potenciálního hrubého domácího produktu. Při sledování růstu produktu je ovšem třeba odlišovat dvojí situaci: • jedná-li se o zvýšení krátkodobé, které je po určité době vystřídané poklesem produktu, nebo • jedná-li se o dlouhodobý trend spojený obvykle s víceméně plynulým zvyšováním produkčních možností ekonomiky. V prvním případě jde o růst skutečného produktu ve smyslu jeho cyklického kolísání, ve druhém případě jde o dlouhodobý růst potenciálního produktu, neboli o hospodářský růst. Podle Kellera a Biegra (2007) vzniká růst v důsledku zvyšování produktivity výrobních faktorů nebo zapojením dodatečných jednotek výrobních faktorů. V obou případech jde přitom o takový vývoj zdrojů hospodářského růstu, jejichž výsledkem je obvykle dlouhodobý růst 176 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ (nikoliv stagnace nebo pokles) potenciálního produktu. Zdroje ekonomického růstu je tedy možné rozdělit do dvou skupin: • Kvantitativní zdroje růstu: do výroby jsou zapojována nová kvanta práce, přírodních zdrojů a kapitálu se stejnými kvalitativními charakteristikami. Je-li hospodářský růst založen na těchto zdrojích, bývá označován jako extenzivní růst. • Kvalitativní zdroje růstu: zvyšování kvalifikace pracovníků, využívání kvalitnějších přírodních zdrojů, rozvoj technické úrovně fixního kapitálu. Kvalitativní zdroje růstu bývají označovány také jako technologická změna (technologický pokrok). Je-li zdrojem hospodářského růstu převážně rozvoj kvalitativních stránek výrobních faktorů, hovoříme o intenzivním růstu. V hospodářské realitě dochází v rozvinutých ekonomikách vždy ke kombinaci obou typů zdrojů - kvantitativních i kvalitativních. Stejně tak tomu je i v cestovním ruchu. Problematiku ekonomického růstu je zde ovšem nutné vykládat komplexněji než je tomu v případě určitého výrobního procesu. Kvantitativním růstem jsou ale i zde situace, kdy zapojujeme dodatečné jednotky výrobních faktorů. Vybudováním nového zimního střediska zapojíme dodatečné jednotky kapitálu i práce a výsledkem bude růst ekonomických veličin. Rozvoj základní a doprovodné infrastruktury cestovního ruchu lze tedy přeneseně považovat za kvantitativní zdroje růstu. Na druhou stranu kvalitativní zdroje růstu hrají v současném cestovním ruchu stále významnější úlohu. Množství informací, způsob jejich prezentace a jejich skládání do konkrétního spotřebovávaného balíčku (produktu) jsou hybateli moderního cestovního ruchu a udávají směr ekonomickému růstu, který je s nimi spojen. Marketing cestovního ruchu je tedy jakýmsi souborem kvalitativních zdrojů ekonomického růstu. 6.1.3 Cestovní ruch a regionální rozvoj Cestovní ruch je často považován za vhodný ekonomický nástroj regionálního rozvoje a politiky. Řada odborníků a politiků vidí v cestovním ruchu cestu, jak snižovat ekonomické nerovnosti mezi regiony. Jednou z nej významnějších vlastností je jeho schopnost šířit své přínosy i do okolních regionů. O ekonomickém významu cestovního ruchu je pojednáno v následující kapitole. Na tomto místě shrneme nej důležitější poznatky a pokusíme se o jejich implikaci pro regionální politiku. Význam cestovního ruchu lze spatřovat v jeho pozitivních účincích na platební bilanci státu, zdroj příjmů a tvorbu zaměstnanosti. Cestovní ruch je „neviditelným" exportem, přináší do území dodatečné zdroje. V této souvislosti je možné na cestovní ruch aplikovat jednu z teorií regionálního rozvoje - a sice teorii exportní základny (North, 1955), přičemž cestovní ruch jako takový představuje tzv. „základní odvětvť a za tzv. „obslužná odvětví' (do značné míry závisející na cestovním ruchu) lze považovat např. pohostinské služby, komunální služby, maloobchodní síť, provozování uměleckých řemesel, sportovní a zábavní průmysl a do jisté míry také zemědělství, stavebnictví, dopravu a informační a komunikační infrastrukturu obecně (Pásková, 2003: 26). Při aplikaci této teorie je důležité sledovat řádovostní úroveň sledovaných aktivit. Tradičně je vliv cestovního ruchu pro platební bilanci chápán v územní úrovni států. V obecnějším pojetí však platí pro všechny územní jednotky (státy, regiony, mezoregiony, makroregiony), i když pouze skrytě (neexistence obchodních bilancí na nižších územních úrovních). V této souvislosti je význam cestovního ruchu jako faktoru rozvoje regionu závislý na úspěšnosti destinace na příslušné úrovni trhu (např. globálním trhu), a tedy na schopnosti aktivizovat odpovídající přírodní a kulturní potenciál destinace. Z logiky věci pak vyplývají i implikace pro regionální 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ 1 politiku státu - selektivní podpora regionů (destinací) s dostatečným potenciálem uspět na mezinárodních trzích. Pro mnohé regiony je však šance nastartování růstové trajektorie založené na zapojení regionu do mezinárodního cestovního ruchu velmi malá. Příjmová funkce cestovního ruchu (cestovní ruch jako zdroj příjmů) je nejčastěji vysvětlována pomocí příjmového multiplikátoru (Vanhove, 2005; Goeldner & Ritchie, 2006; Cooper et al., 2008). Specifikem cestovního ruchu jsou silnější vnitroregionální vazby aktérů, jež vedou k relativně nižším únikům finančních prostředků z regionu. Důvodem je komplexita a provázanost produktu cestovního ruchu. Intenzita vzájemných vazeb mezi jednotlivými ekonomickými subjekty je jedním ze základních stavebních prvků regionální teorie „jádro - periférie" (Per-roux, 1955). Nicméně omezení Perrouxovy teorie pouze na systém input-output analýz je příliš zkratkovité. Jak uvádí Lasuén (1969, in Blažek - Uhlíř 2002: 83), je podle této techniky růstu dosahováno nadprůměrnou velikostí firem nebo nadprůměrným multiplikátorem, nikoli díky inovacím, jak v původní práci tvrdil Perroux. Aplikací teorie „jádro - periferie" se okrajově zabývá i Pásková (2003: 25), která chápe rozvoj cestovního ruchu jako nerovnoměrný, časoprostorově polarizovaný proces. Na druhou stranu upozorňuje, že cestovní ruch v koncepčních materiálech vlády a v odborné literatuře bývá často uváděn jako nástroj snižování nerovnoměrnosti regionálního rozvoje. Tato tvrzení vycházejí z předpokladu, že nerovnoměrnost rozvoje cestovního ruchu má opačnou orientaci než nerovnoměrnost obecného ekonomického rozvoje. Cestovní ruch se totiž rozvíjí zejména v oblastech, jejichž prostředí je socioekonomickým rozvojem nejméně poškozeno, tedy mimo jádra tohoto rozvoje. Upozorňuje však, že tento předpoklad byl zcela správný v předešlé etapě vývoje cestovního ruchu, kdy byl cestovní ruch ve svých definičních znacích téměř ztotožnitelný s jevem rekreace, resp. je správný, jedná-li se o rekreační formy cestovního ruchu. Ale v případě rozvoje množství moderních forem cestovního ruchu (kongresový cestovní ruch, obchodní cestovní ruch) tento vztah neplatí, neboť tyto moderní formy cestovního ruchu se rozvíjejí především v jádrových oblastech (periferní oblasti jsou k jejich rozvoji vzhledem k náročnosti infrastruktury cestovního ruchu nevhodné). Jádro rozvoje těchto forem cestovního ruchu tak může být chápáno jako „růstový pól" (Perroux, 1950), v němž jsou koncentrovány aktivity „hnacího odvětví" i „hnaných odvětvi" (Perroux, 1950) - v tomto případě (zejména zahraničního) cestovního ruchu. Mezi jádrem rozvoje cestovního ruchu a jeho periferií lze vysledovat působení centripetálních vazeb, kdy jádro koncentrující v sobě aktivity „hnacího odvětví" přitahuje aktivity „hnaných odvětví" (analogických s výše popsanými obslužnými odvětvími). Perroux (1950) zmiňuje proces polarizace jakožto proces zvyšování rozdílu mezi pólem a periferií, avšak na rozdíl od Myrdala (1957), který předpokládá negativní kumulativní efekt, konstatuje, že by postupně mělo docházet k rozšiřování pólu na úkor periferního území, resp. k zvyšování vzájemné provázanosti mezi pólem a periferií (difúzni proces). Při úvahách o aplikovatelnosti teorie „jádro - periférie" v praktické regionální politice jsme omezeni nedostatečným množstvím empirických studií, které by kvantifikovaly velikost multiplikátorů jednotlivých forem cestovního ruchu a jejich inovační potenciál. Různé formy cestovního ruchu nepochybně v různé míře přispívají k ekonomickému rozvoji destinace. Otázkou je i schopnost cestovního ruchu iniciovat difúzni proces mezi polem rozvoje a periférií. Také Blažek s Uhlířem (2002:85) poznamenávají, že pro povzbuzení ekonomického růstu zaostávajících regionů nestačí jen alokace dynamických odvětví (např. cestovního ruchu), ale je nutno změnit celé sociální a ekonomické prostředí regionu, což je velmi obtížné. 178 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ Posledním významným ekonomickým důvodem podpory cestovního ruchu je jeho schopnost generovat zaměstnanost. Ta je dána hlavně výše uvedenými specifiky cestovního ruchu. Za prvé, cestovní ruch je pracovně intenzivním odvětvím s vysokým podílem lidské práce. Za druhé, cestovní ruch je charakteristický nadprůměrným multiplikátorem zaměstnanosti. Naopak mezi nejzávažnější výhrady patří nízká kvalita pracovní síly, nízká míra ohodnocení práce, relativně vysoký podíl práce realizované v šedé ekonomice. V souvislosti s významem zaměstnanosti je často zmiňována role malých a středních podnikatelů. Cestovní ruch je odvětvím s tradičně vysokým zastoupením těchto firem32. A právě malým a středním podnikům (SME) některé regionální teorie (teorie výrobních okrsků a flexibilní specializace) přisuzují zásadní význam pro regionální rozvoj (Brusco, 1982, Becattini, 1978, Bag-nasco, 1977) a zaměstnanost (Birche, 1987). Zatímco jednoznačný přínos SME pro zaměstnanost nebyl dalšími studiemi zcela prokázán, význam malých a středních podniků je dnes podle Blažka (in Sýkora, 1993) spíše shledáván v jejich schopnosti udržovat konkurenční prostředí v ekonomice a spojován s jejich vysokou flexibilitou (realizace jednoduchých nápadů). Význam SME není pouze v jejich existenci jako takové, ale nutnou podmínkou úspěšného rozvoje cestovního ruchu (a tedy i regionu) je jejich schopnost vzájemně spolupracovat. Díky spolupráci jednotlivých subjektů vznikají synergické efekty v podobě vyšší míry inovací, nových řídicích metod řízení a TQM33, „economies ofscope", internalizace negativních externalit zejména na životním prostředí atd. Navíc v rámci destinačního marketingu jsou zabezpečovány i takové úkoly, které nejsou v silách nebo zájmu jednotlivců - např. budování a péče o značku. Základem prosperity regionu jsou tedy kvalitní sociální, kulturní a institucionální struktury a ne-hierarchický systém organizace spolupráce malých firem. Rolí vzájemných kontaktů a těsností vazeb mezi podnikatelskými subjekty a dalšími organizacemi v regionu se zabývaly práce Granovettera a Whitea, kteří poukazovali na důležitost aspektu vzájemné důvěry při jakýchkoliv ekonomických transakcích. Proces nastolování důvěry je dán opakovanými úspěšnými interakcemi na bázi reciprocity a vzájemné výhodnosti. V této souvislosti mluvíme o tzv. networkingu (blíže Blažek & Uhlíř, 2002). Vzniku sítí je možno napomoci například vytvořením vhodného institucionálního prostředí a podporou vzájemné spolupráce. V cestovním ruchu je takovou institucionalizovanou platformou spolupráce tvz. des-tinační společnost (spolek, sdružení cestovního ruchu), která je zřízena za účelem koordinovaného řízení destinace.Mezi její hlavní úkoly patří tvorba produktů, jejich realizační marketing, rozvoj sítě TIC, zabezpečování kvality služeb, poradenství, marketingové a statistické výzkumy atd. Aplikace tohoto konceptu v cestovním ruchu nabývá na významu také díky povaze a charakteru produktu cestovního ruchu. Ten je třeba chápat jako souhrn veškeré nabídky destinace (včetně celkové atmosféry destinace), poskytovaný jako komplex dílčích služeb jednotlivými soukromými a veřejnými subjekty. Schopnost vzájemné spolupráce na společné nabídce destinace je jedním ze zásadních faktorů úspěšnosti destinace. Dle výše zmíněného pojetí je klíčovým doporučením pro politiku cestovního ruchu (resp. regionální politiku) podporovat vzájemnou spolupráci místních subjektů vytvářením vhodného institucionálního prostředí. Cílem tedy není podporovat jednotlivé podnikatele, ale pomocí nepřímých nástrojů aktivovat místní iniciativu, a to jak u subjektů soukromého sektoru, tak subjektů veřejného sektoru (případně obou sektorů navzájem). 32 Např. studie OECD, HORECA uvádějí podíl SME okolo 85-95 %. 33 TQM = Total Quality Management (celkové řízení jakosti). 6 CESTOVNÍ RUCH A EKONOMICKÝ ROZVOJ 1 LITERATURA Becker, C. (2007). Geographie der Freizeit und des Tourismus: Bilanz und Ausblick (3., unveränd. Aufl. ed.). München u. a.: Oldenbourg. Birch, D. G. (1987). Job creation in America: How our smallest companies put the most people to work. University of Illinois at Urbana-Champaigns Academy for Entrepreneurial Leadership Historical Research Reference in Entrepreneurship. Blair, J. (1995). Local economic development: Analysis and practice. Thousand Oaks: SAGE Publications. Blažek, J., & Uhlíř, D. (2002). Teorie regionálního rozvoje: nástin, kritika, klasifikace. (1st ed.) V Praze: Karolinum. Brusco, S. (1982). The Emilian model: productive decentralisation and social integration. Cambridge journal of economics, 167-184. Capello, R. (2009). Handbook of regional growth and development theories. Cheltenham, UK: Edward Elgar. Cooper, C. et al. (2008). Tourism: Principles and practice (4th ed.). Harlow, England: Prentice Hall Financial Times. Dwyer, L. (2006). International handbook on the economics of tourism. Cheltenham, UK: E. Elgar. Goeldner, C, & Ritchie, J. (2006). Tourism: Principles, practices, philosophies (10th ed.). Hoboken, N. J.: J. Wiley. Goulet, D. (n. d.). Participation in development: New avenues. World Development, 165-178. Hall, C, & Lew, A. (2009). Understanding and managing tourism impacts: An integrated approach. Milton Park, Abingdon, Oxon: Routledge. Hall, C, & Page, S. (2006). The geography of tourism and recreation: Environment, place and space (3rd ed.). London: Routledge. Holman, R. (2011). Ekonomie (5th ed.). V Praze: C. H. Beck. Kirk, D. (2008). Publication in Review: Keller, P., & Bieger, T. (Eds.). (2007). Productivity in Tourism: Fundamentals and Concepts for Achieving Growth and Competitiveness. International Tourism Research and Concepts (Vol. 2). Berlin: Erich Schmidt Verlag, journal of Hospitality & Tourism Research, 411-413. Myrdal, G. (1957). Economic Theory and Under-Development Regions. Gerarld Duckworth. Pásková, M. (2003). Vlivy cestovního ruchu na přírodní i lidmi vytvořené prostředí a jejich časoprostorové souvislosti. Praha: Karlova univerzita, (disertační práce, vedoucí J. Blažek) Perroux, F. (1950). Economic space: theory and applications. The Quarterly Journal of Economics, 89-104. Sachs, W. (1992). The Development dictionary: A guide to knowledge as power. London: Zed Books. Samuelson, P., & Nordhaus, W. (2007). Ekonomie: 18. vydání (1st ed.). Praha: NS Svoboda. Sharpley, R. (2002). Tourism and development concepts and issues. Clevendon: Channel View Publications. Stabler, M., & Papatheodorou, A. (2010). The economics of tourism (2nd ed.). New York: Routledge. Tribe, J. (2011). The economics of recreation, leisure and tourism (4th ed.). Oxford: Butterworth-Heinemann. Vanhove, N. (2005). The Economics of Tourism Destinations. Nakladatelství Elsevier, Amsterdam, 251 s. ISBN 0750666374 180 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 7 ekonomické vlivy cestovního ruchu 7.1 EKONOMICKÉ PŘÍNOSY CESTOVNÍHO RUCHU Cestovní ruch má jak pozitivní, tak negativní ekonomické efekty. V odborné literatuře a studiích (Vanhove, 2005; Keller, 2004; Goeldner & Ritchie, 2006, aj.) je prostor věnován především pozitivním účinkům cestovního ruchu na úrovni států, regionů a destinací. V obecné rovině je ekonomický význam cestovního ruchu dán skutečností, že do cílové destinace přináší dodatečnou poptávku po statcích a službách. Ta následně vyvolává celou řadu pozitivních efektů, které můžeme shrnout do následujících bodů: • Slouží jako zdroj příjmů; • Vytváří zaměstnanost; • Přispívá k aktivnímu saldu platební bilance; • Přispívá místním ekonomikám (obce, regiony). 7.1.1 Zdroj příjmů Objemem tržeb v mezinárodním obchodě se cestovní ruch řadí na čtvrté místo mezi hospodářskými odvětvími za obchod s ropou, chemický průmysl a obchod s automobily (UNWTO). V 83 % zemí světa se odvětví cestovního ruchu řadí mezi pět odvětví s největším podílem na vývozu zboží a pro 38 % zemí světa pak představuje odvětví cestovního ruchu největší zdroj devizových příjmů. Příjmy z mezinárodního cestovního ruchu představovaly v roce 2013 přibližně 6 procent celosvětového exportu zboží a služeb (vyjádřeno v US dolarech). Pokud uvážíme výhradně vývoz služeb, podíl cestovního ruchu na exportu se zvýší na 30 procent (blíže viz Tourism Highlights, UNWTO). Obr. 7-1: Ekonomický růst (HDP) a mezinárodní příjezdy Economic Growth (GDP) & International Tourist Arrivals 12 6 -■ ■ - ■ I, i Real GDP i Touri st Arrivals 'Average 1975-2000 ^Average 1975-2000 - -B 1975 1980 Pramen: UNWTO, 2007 1985 1990 1995 2000 2005 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Stejně jako v jiných odvětvích i cestovní ruch své příjmy multiplikuje. Multiplikátor cestovního ruchu poskytuje informace o tom, o co vyšší jsou příjmy než výdaje cestovního ruchu, které je vyvolaly Multiplikátor vlivu cestovního ruchu na národní hospodářství (národní, regionální, místní) je závislý na objemu dovozu (čím nižší je objem dovozu, tím vyšší je multiplikátor příjmů) a sklonu ke spotřebě (čím je vyšší sklon ke spotřebě, tím vyšší je multiplikátor příjmů). Pro cestovní ruch je však charakteristické dominantní vnitroregionální přelévání příjmů z cestovního ruchu (Page, 2007). To znamená, že primární příjmy z cestovního ruchu plynou do regionálního zemědělství, obchodu a živností. Tyto příjmy se potom znovu vydají ve prospěch toho samého regionu, ve kterém vznikly. Výška multiplikátoru cestovního ruchu je závislá na hospodářské soběstačnosti, na šířce struktury daného národního hospodářství, resp. na stupni rozvoje tohoto národního hospodářství. Vanhove (2005) a další autoři (např. Dwyer & Forsyth, 2010, Wall & Mathieson, 2006) rozděluj 1 efekty cestovního ruchu do tří skupin: • „přímé efekty" vyvolané výdaji turistů (efekty prvního kola), • „nepřímé efekty" probíhají v okamžiku, kdy subjekty na straně nabídky cestovního ruchu nakupují statky od subjektů v rámci jiných odvětví, • „efekty vyvolané" se vyskytují, jestliže jsou dodatečné příjmy z rostoucího CR utraceny v místní ekonomice na nákup dalšího zboží, což opět vyvolá růst příjmů, které se promítnou znovu do růstu poptávky (dochází tak k multiplikačnímu efektu v příjmech, v zaměstnanosti i vládních výdajích). Obr. 7-2: Přímé, nepřímé a vyvolané efekty výdajů účastníků cestovního ruchu PRIME NEPRIME Výdaje návštěvníků Dovozy Vláda Firmy L Domácnosti VYVOLANÉ Dovozy Vláda Firmy Domácnosti Dovozy Vláda Firmy Domácnosti Pramen: Ennew (2003) in Dwyer, L., Forsyth, P. a Dwyer, W. (2010) 182 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 7-3: HPH cestovního ruchu podle odvětví národního hospodářství (2012) Nespecifická. odvětví 3% Sportovní a rekreační služby 1% Kulturní služby 4% Druhé domovy 4% Ostatní doprava a. dopravníslužby Letecká doprava 2% ™ Pramen: Satelitní účet cestovního ruchu ČR, ČSÚ (2013) Železniční doprava 5% Silničnídoprava 5% Obr. 7-4: Srovnání velikosti multiplikátoru v cestovním ruchu a celé ekonomice Comparing T&T and total economy multipliers Travel & Tourism 4.5 - 4.0 1 3.5 erforms 11 average 3.0 - 2.5 - s % 2.0 ■ E g 1 15 - 1.0 - 0.5 00 - Canada 0.5 1.0 1.5 Source ; Oxford Economics Pramen: WTTC, Benchmarking Travel & Tourism Sector, 2012 3.0 3.5 Total Economy 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 1 7.1.2 Platební bilance Bilance cestovního ruchu tvoří dílčí bilanci platební bilance a je jednou z možností kvantifikace ekonomického významu cestovního ruchu pro daný stát. Bilance cestovního ruchu státu představuje vztah mezi hodnotou produktů, které se prodaly cizincům, a hodnotou produktů, které koupilo domácí obyvatelstvo v cizině. Odráží tak veškerý platební styk subjektů cestovního ruchu uskutečněný se zahraničím (bez oběhu kapitálu). Cestovní ruch je v této souvislosti neviditelným importem, resp. exportem. Pozitivní efekty má však pouze aktivní cestovní ruch, který generuje devizové příjmy. Ty ale mohou být vynulovány výdaji rezidentů na výjezdový cestovní ruch. Ekonomické přínosy na platební bilanci jsou tedy závislé na postavení dané země v mezinárodním cestovním ruchu. Vanhove (2005:173) upozorňuje, že cestovní ruch je také považován za odvětví s nízkým podílem indukovaného importu. Důvodem je charakter spotřeby účastníků cestovního ruchu, jejichž potřeby jsou uspokojovány především místními producenty. Ve srovnání s ostatními exportními odvětvími cestovní ruch nevyvolává tlak na dovozní stranu platební bilance34. Nicméně některé formy masového cestovního ruchu (např. přímořská turistika) mohou vyvolávat opačné efekty. Účastníci těchto forem požadují statky a služby ve struktuře a kvalitě, kterou znají z domova. Na své dovolené tak chtějí spotřebovávat komodity, které jsou pro ně osvědčené, nechtějí experimentovat a hlavním důvodem pro jejich cestování je odpočinek a relaxace. Aktivní cestovní ruch je důležitým faktorem vyrovnání platební bilance mnoha zemí (Švýcarsko, Portugalsko, Španělsko). Dokáže pokrýt značnou část deficitu obchodní bilance. I v České republice přispívá cestovní ruch k pozitivnímu saldu obchodní bilance. V roce 2012 devizové příjmy přesáhly 138 mld. Kč a svou výší se přibližují historickým maximům z roku 2007 (140 mld. Kč). Nicméně vlivem sílícího exportu v jiných odvětvích relativní význam cestovního ruchu na bilanci statků a služeb klesá. Dnes tento podíl dosahuje hodnoty 5,4 %. Naproti tomu např. SRN, Japonsko, Nizozemí a další státy vykazují značný deficit v bilanci cestovního ruchu. Nejvyšší podíl příjmů ze zahraničního cestovního ruchu na exportu výrobků a služeb dosahuje v zemích EU Řecko (kolem 29 %), Kypr (27 %), Portugalsko (17,5 %) a Malta (13,5 %). 7.1.3 Vytváření zaměstnanosti Podle odhadů WTTC cestovní ruch generuje přibližně 101 milionů pracovních míst, tj, 3,4 % celkové zaměstnanosti. Vezmeme-li v úvahu i nepřímé efekty cestovního ruchu, pak jeho podíl vzroste na 8,7 %. Prognózy mezinárodních organizací předpokládají nejen absolutní nárůst pracovních míst v cestovním ruchu, ale i růst podílu na celkové zaměstnanosti (např. WTTC odhaduje, že v roce 2023 bude podíl cestovního ruchu na zaměstnanosti okolo 9,9 %). Význam cestovního ruchu jako zdroje zaměstnanosti je dán několika skutečnostmi: • Za prvé, cestovní ruch je odvětví s vysokou náročností na pracovní síly. Míra zavádění automatice je zde omezená, lidské zdroje zůstávají v mnoha činnostech nenahraditelným výrobním faktorem. • Za druhé, cestovní ruch vytváří pracovní příležitosti bez velkých investic (blíže Kašpar, 1996). 34 Turisté touží poznávat místní kulturu, gastronomii a s nadšením nakupují místní výrobky a využívají služby, které pro ně mají nádech exotiky. 184 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU • Za třetí, cestovní ruch je charakteristický nadprůměrným multiplikátorem zaměstnanosti. Příčinou je mimo jiné komplementarita produktu cestovního ruchu (vznik jedné služby vyvolává tlak na poskytování dalších služeb v cestovním ruchu). • Za čtvrté, zmíněná komplementarita produktů cestovního ruchu je úzce svázána s určitým územím. Díky tomu je i multiplikátor přímé zaměstnanosti do jisté míry územně determinován. • Za páté, vedle vlivu cestovního ruchu na přímou zaměstnanost generuje cestovní ruch pracovní místa i ve zprostředkovatelských odvětvích (ekonomika cestovního ruchu). 7.1.4 Přispění místním ekonomikám (obce, regiony) Cestovní ruch je vysoce selektivním fenoménem. Jeho rozvoj je podmíněn vhodností a atraktivitou přírodních a kulturně-historických podmínek, jakož i vybaveností území turistickou infrastrukturou. Jestliže jsou splněny tyto podmínky, pak cestovní ruch může mít významné ekonomické dopady na místní ekonomiku. Ty plynou především z (Malá a kol., 2002): • výdajů účastníků cestovního ruchu a jejich přesunu z míst bydliště do míst cestovního ruchu, • daňových příjmů a různých poplatků, které se stávají významnými zdroji místních rozpočtů, • vytváření podnikatelských příležitostí a zaměstnanosti, • vytváření investičních příležitostí, • zlepšování celkové úrovně infrastruktury a vybavenosti nejen pro účastníky cestovního ruchu, ale i pro místní obyvatelstvo, • podněcování rozvoje řady ekonomických aktivit včetně místních řemesel. Tak cestovní ruch ekonomicky zhodnocuje přírodní a kulturně-historický potenciál daných míst, který by bez cestovního ruchu zůstal v převážné míře nevyužit. Míra naplnění uvedených efektů je determinována následujícími faktory (Vanhove, 2005): • vybaveností destinace atraktivitami a infrastrukturou cestovního ruchu, • hodnotou a intenzitou výdajů, úrovní ekonomického rozvoje v destinaci, • velikostí ekonomické základny destinace, • mírou, ve které výdaje návštěvníků zůstávají v destinaci, • mírou, ve které destinace vyrovnává sezónnost turistické poptávky. 7.1.5 Negativní vlivy cestovního ruchu Pozornost odborné veřejnosti se zaměřuje především na hodnocení pozitivních ekonomických efektů a dopadů cestovního ruchu. Studií, které se orientují na identifikaci a popis negativních ekonomických vlivů je poměrně málo. Navíc podle Walla a Mathiesona (2006: 145) se výzkum v této oblasti omezuje pouze na zřetelné přímé efekty, jako jsou investice do zařízení cestovního ruchu, náklady na marketing, náklady na dopravní a další infrastrukturu. Většina odborných statí a studií však neřeší měření skrytých, nepřímých nákladů spojených s rozvojem cestovního ruchu. Mezi takové patří například dovoz zboží ze zahraničí (uspokojující potřeby návštěvníků destinací cestovního ruchu), růst cenové hladiny, transfer zisků nadnárodních/ 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 1 zahraničních společností mimo domácí ekonomiku či náklady obětované příležitosti. Mezi nejčastěji uváděné negativní ekonomické dopady cestovního ruchu patří (Cooper et al. 2008, Wall & Mathienson, 2006): Vedlejší náklady (incidental costs) Vedlejší náklady jsou spojeny s nepřímými (sekundárními) dopady cestovního ruchu. Někdy jsou také označovány jako negativní externality. Podle Fretchtlinga (in Vanhove 2005) vedou negativní externality ke změně kvality života rezidentů destinace a k nákladům financovaným veřejnou správou. Následující tabulka ukazuje přehled různých dopadů cestovního ruchu na místní prostředí, které nemají primárně ekonomickou povahu. Nicméně v konečném důsledku se projeví ve zvýšených požadavcích na veřejné finanční zdroje. Tab. 7-1: Přímé a nepřímé vedlejší náklady cestovního ruchu na místní obyvatelstvo Náklady na kvalitu života Fiskální náklady Dopravní zácpy, dopravní nehody Výstavba silnic a dálnic, policie, veřejná doprava, doprava v klidu, letiště Kriminalita Policie, justice Záchranné systémy Hasiči, ambulance a policie Znečištění vody Kanalizace a čističky odpadních vod Znečištění vzduchu Policie, správní úřady, veřejná doprava Odpady Svoz odpadů a odpadové hospodářství Hluk Policie, správní úřady Poškozování krajiny a přírody Státní správa - výkon ochrany přírody Poškozování sociálního a kulturního Státní správa - výkon ochrany kulturního dědictví, dědictví muzea,... Nemoci Nemocnice a další zdravotnická zařízení, potravinářská inspekce, hygienické stanice Pramen: Prechtling, 1996 (in Wall & Mathienson, 2006), upraveno Reakce na negativní externality se liší a rezidenti mohou zvolit jednu z možností, jak se s těmito externalitami vyrovnají: • přijmout sníženou kvalitu života způsobenou těmito externalitami; • zmírnit pokles kvality života pomocí veřejných výdajů; • zavést poplatky a daně přímo na návštěvníky destinace. Ekonomické úniky (leakages) Ekonomickými úniky (např. Zelenka & Pásková, 2002: 303) je označován „pokles příjmů státu nebo regionu, místa, způsobený nutností importovat zboží, služby nebo finanční prostředky z okolních států nebo regionů". Dále stejný zdroj uvádí, že v cestovním ruchu jsou typické „především pro mezinárodní hotelové řetězce, restaurační řetězce a velké mezinárodní touroperáto-ry, kteří dovážejí zboží a služby do destinace na úkor místního zboží a služeb a odčerpávají zisk". 186 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Např. UNEP uvádí, že ve většině all-inclusive zájezdch, okolo 80 % výdajů cestujících jde aerolinkám, hotelům a mezinárodním společnostem, a ne místním podnikatelům nebo zaměstnancům. Největší úniky jsou zaznamenávány v rozvojových zemích světa. Velikost úniků je dána hlavně charakterem spotřebního chování návštěvníků. Četné studie (ProPoor Tourism, Working páper 17) dokazují, že míra úniků je daleko větší u zahraničních návštěvníků z vyspělých zemí světa, než v případě např. domácích návštěvníků. Vedle importu zboží a služeb negativně ovlivňují celkové zisky z cestovního ruchu i úniky daní. Zisky nadnárodních koncernů do velké míry plynou do míst jejich sídel, ne do lokalit jednotlivých provozoven. Snižování ekonomických úniků souvisí s větším zapojením míšním komunity do poskytování služeb cestovního ruchu a tedy směřováním k endogennímu rozvoji destinace obecně. Ekonomická závislost na cestovním ruchu Pro řadu státu (zejména rozvojových) s omezenými možnostmi rozvoje se cestovní ruch stal dominantním zdrojem příjmů národního hospodářství. Bezvýhradná důvěra těchto málo diverzifikovaných ekonomik v cestovní ruch (především masový) zvyšuje jejich citlivost na přírodní katastrofy, mezinárodní otřesy a další neočekávané události,jenž mohou mít katastrofální důsledky na jejich ekonomiku. Ekonomická závislost na cestovním ruchu je typická pro malé ostrovní státy v Karibském moři a Tichém oceánu. Riziko negativního vývoje umocňují i zde realizované formy cestovního ruchu. Tyto státy nabízejí tzv. 3S produkt35, charakteristický vysokou elasticitou poptávky na cenu a vysokou mírou standardizace a tedy i jeho zaměnitelností. Turistické enklávy Turisté, kteří celou svou dovolenou tráví v jediném středisku nebo na výletní lodi, přičemž toto místo prakticky neopustí a uskuteční zde veškeré své výdaje, nedávají možnost výdělku i jiným podnikatelům v destinaci. Takovéto all-inclusive hotely sice vytvářejí nejvyšší obnos příjmů, ale jejich přínos pro ekonomiku je menší než u ostatních ubytovacích zařízení, dovážejí také více produktů a zaměstnávají méně lidí než jiné hotely a mají tedy menší efekt pro místní ekonomiku. Vznik a rozvoj enkláv má i své urbanizační efekty. Cestovní ruch ve své masové formě může postupně vytlačovat (popř. potlačovat) běžné funkce sídla (obytné, komerční) ve prospěch funkce turistické. Jak uvádí Pásková (2003: 77) v destinacích „je preferováno uspokojování potřeb návštěvníků destinace na úkor každodenních potřeb a životního stylu rezidentů" jako důsledek „nadměrné36 míry aktivace jejího potenciálu pro rozvoj cestovního ruchu". Autorka tento proces nazývá tzv. turistifikací, přičemž ho nechápe jako výslednici pouze ekonomických vlivů, ale jako následek synergického působení soio-kulturních, psychologických a estetických faktorů. Jak tvrdí Cohen (1972:170), v případě autentických atraktivit lze pozorovat „tendenci transformovat nebo s nimi manipulovat za účelem jejich zpřístupnění pro masovou turistickou spotřebu. Jsou vybaveny zařízeními cestovního ruchu, rekonstruovány, krajinářsky upraveny, vyčištěny od nežádoucích elementů, inscenizovány, řízeny či jinak organizovány. Výsledkem je rozsáhlá ztráta jejich původní atmosféry a vzhledu a postupná izolace od běžného života a přirozené struktury hostitelské společnosti". 35 Definičními znaky produktu jsou moře (sea), slunce (sun) a písek (sand). Jde o produkt typický pro masový cestovní ruch realizovaný v přímořských letoviscích. Dnes tvoří největší podíl v nabídce nadnárodních tour-operátorů. 36 Nad horní mez únosné kapacity území pro rozvoj cestovního ruchu. 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Inflace Cestovní ruch může vést k nadprůměrnému zvýšení cenové hladiny v důsledku rostoucí poptávky turistů po základních službách a zboží (Mclntosh, Goeldner, Ritchie, 1995: 24). Příčinou je její koncentrace v čase a prostoru. Tlak na růst cen není dán jenom vyšší poptávkou. Zahraniční návštěvníci mohou importovat úroveň jejich domácí cenové hladiny do cílové destinace. Tento efekt působí tehdy, jestliže cenová hladina ve zdrojové zemi návštěvníka je vyšší než cenová hladina cílové destinace. V takovém případě jsou zahraniční návštěvníci ochotni platit relativně vyšší cenu, která odpovídá domácí cenové úrovní. Růst cen tak negativně působí na místní obyvatelstvo, jehož příjem neroste úměrně. Vyšší životní náklady obyvatelstva, zvláště v rozvojových zemích, přinášejí řadu sociálně patologických problémů od růstu kriminality, po stěhování obyvatelstva, až k vylidnění oblasti. Infrastrukturní náklady Výstavba doprovodné infrastruktury pro cestovní ruch klade na místní vlády a daňové poplatníky nemalé požadavky a může mít za následek omezení vládních výdajů do jiných odvětví, jako je např. vzdělávání či zdravotnictví. V tomto kontextu Wall a Mathienson (2006) mluví o nákladech obětované příležitosti. Charakter zaměstnání Přestože cestovní ruch je významným zdrojem zaměstnanosti, přináší i řadu negativních důsledků pro charakter a kvalitu pracovních míst. Předně cestovní ruch generuje především sezónní zaměstnanost odvislou od cyklické povahy poptávky. Dalším problémem je kvalita pracovní síly. Cestovní ruch je charakteristický vysokým zastoupením méně kvalifikované práce s podprůměrnými mzdami. Sezónnost Sezónní charakter cestovního ruchu má vliv na nestabilitu prostředí, ve kterém se podnikatelé a firmy cestovního ruchu pohybují. Vedle zmíněných vlivů na zaměstnanost sezónnost ovlivňuje, resp. zvyšuje rizika spojená s návratností investic. 7.2 MĚŘENÍ EKONOMICKÝCH DOPADŮ CESTOVNÍHO RUCHU Měření ekonomického významu cestovního ruchu je velice komplikované. Jak je naznačeno výše, cestovní ruch se od většiny ekonomických aktivit odlišuje tím, že je zajišťován velkým množstvím poskytovatelů z různých odvětví ekonomiky. Cestovní ruch je tak zachycen ve statistikách odvětví, která se více či méně podílí na realizaci produktu cestovního ruchu. (Coo-per et al., 2008). 7.2.1 Satelitní účet cestovního ruchu Velmi intenzivní rozvoj cestovního ruchu v poslední třetině 20. století vyvolává potřebu získat realistické informace o ekonomickém a sociálním vlivu cestovního ruchu. Od konce 80. let 20. století se mezinárodní organizace jako Organizace spojených národů (OSN), Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Světová rada cestování a cestovního ruchu (WTTC) a mnohé daší, zabývají možností vytvořit jednotný mezinárodně srovnatelný statistický systém cestovního ruchu. V roce 2000 schvaluje OSN zavedení tvz. Satelitního účtu cestovního ruchu (Tourism Satellite Accounts — TSA) 188 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU jako mezinárodně standardizované metody umožňující vyčíslení ekonomického významu cestovního ruchu. Metodika sestavení TSA je sjednocena manuálem Tourism Satellite Account: Recommended Methodological Framework, která obsahuje základní postupy a doporučení tvorby TSA a která definuje rozdělení produktů na charakteristické, související a nespecifické produkty. Technika zpracování TSA, zejména návody k správné implementaci datových zdrojů a jejich následnému zpracování do výstupních tabulek, popisuje Euroepan Implementation Manual on Tourism Satellite Account. TSA je tvořen soustavou deseti tabulek, které obsahují finanční a nefinanční statistiky týkající se cestovního ruchu. Sestavení celé soustavy tabulek je časově, administrativně a organizačně velmi náročné. Zavádění TSA do praxe probíhá v jednotlivých zemích postupně a v různém pořadí sestavování jednotlivých tabulek. Gestorem a jediným zpracovatelem všech součástí TSA v České republice je Český statistický úřad. Plně sestavený TSA poskytuje: • makroekonomické agregáty, pomocí kterých je možné popsat rozsah a ekonomický význam cestovního ruchu - např. přidanou hodnotu cestovního ruchu a hrubý národní produkt cestovního ruchu, a které budou odpovídat podobným agregátům v ekonomice jako celku; • podrobné údaje o spotřebě návštěvníků a o tom, jak této spotřebě odpovídá domácí nabídka a dovoz (tyto údaje jsou integrovány do tabulek a grafů odvozených od obecných tabulek dodávek a užití používaných v národních účtech); • podrobné výrobní účty jednotlivých odvětví cestovního ruchu včetně údajů o zaměstnanosti a jejich propojení s dalšími výrobními ekonomickými aktivitami a tvorbou kapitálu; • základní informace požadované pro rozvoj modelů ekonomického dopadu cestovního ruchu; • vztah mezi ekonomickými údaji a dalšími nepeněžními informacemi o cestovním ruchu, jako např. o počtu výletů, délce pobytu, účelu cesty, dopravních prostředcích, atd. Systém satelitního účtu cestovního ruchu Základní struktura TSA je založena na obecné rovnováze mezi poptávkou a nabídkou produktu vytvářeného odvětvím cestovního ruchu. TSA vychází ze systému národních účtů a proto je vztah mezi poptávkou a nabídkou možné zkoumat podle tabulek dodávek a užití. Hledisko poptávky Základní součástí analýzy poptávky cestovního ruchu je vymezení základních pojmů a definic. Jedná se především o definice návštěvníka, obvyklého prostředí, délky pobytu, účel návštěvy apod. V některých případech však nejsou definice pevně určené a jednotlivé země mají možnost stanovit si vlastní kritéria v závislosti na konkrétních podmínkách. Nejvíce diskutovanými pojmy jsou obvyklé prostředí a definice druhého domova. Z hlediska poptávky má nejvýznamnější úlohu spotřeba účastníka cestovního ruchu. Návštěvníkovy výdaje na konečnou spotřebu odpovídají ve finančním vyjádření pojmu „výdaje návštěvníků", který je tradičně užíván v analýzách cestovního ruchu. Podle typu a kategorie 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 1 cestovního ruchu se odvozují různé agregáty návštěvníkovy spotřeby: • spotřeba domácího cestovního ruchu; • spotřeba příjezdového cestovního ruchu; • spotřeba výjezdového cestovního ruchu; • spotřeba vnitřního cestovního ruchu; • spotřeba národního cestovního ruchu. Pro stanovení celkového počtu návštěvníků se využívá statistika návštěvnosti v HUZ a podíly ubytovaných návštěvníků v této kategorii ubytovacích zařízení. Obr. 7-5: Postup odhadu celkového počtu návštěvníků Počet turistů ubytovaných v hromadných ubytovacích zařízeních = A (Modifikovaný odhad - podkladem šetřeni ČSÚ) ^ Počet turistů ubytovaných v individuálních ubytovacích zařízeních = B (Podíl jednotlivých kategorií UZ zjištěn v setřeni na hranicích) Celkový počet zahraničních turistů = C = A + B Podíl jednotlivých skupin návštěvníků (tzv. čárkovací metoda) Celkový počet jednodenních návštěvníků = D Celkový počet tranzitujících návštěvníku = E Celkový počet návštěvníků (účastníků cestovního ruchu) N = C + D + E Pramen: CSU, 2005 Hledisko nabídky Analýza nabídky se zaměřuje na klasifikaci produktů a činností v cestovním ruchu. Jak bylo již zmíněno výše, cestovní ruch je sice některými autory považován za ekonomické odvětví, nicméně v odvětvové klasifikaci NACE Rev. 1.1, ze které národní účty vycházejí, definován není. Produkt cestovního ruchu je nutné chápat jako souhrn služeb, z nichž každá může být produkována jiným odvětvím. TSA člení produkty i odvětví do tří skupin: • produkty a činnosti charakteristické pro cestovní ruch, jejichž hlavní produkce je charakteristická pro cestovní ruch a které by při nepřítomnosti návštěvníků přestaly existovat ve významném množství nebo by se jejich spotřeba výrazně snížila; • produkty a činnosti související s cestovním ruchem jsou takové, u kterých by byl při nepřítomnosti návštěvníků zaznamenán pokles produkce; • produkty a činnosti nespecifické, u kterých z hlediska produkce nehraje cestovní ruch větší roli. Vytvářejí všeobecné podmínky pro rozvoj cestovního ruchu a předpoklady pro činnost těch odvětví, které přímo produkují služby pro cestovní ruch. 190 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Pro mezinárodní srovnání je důležité, aby charakteristické produkty a odvětví byly ve všech zemích jednotné. Zařazení do zbývajících dvou skupin může být různé a závisí na místních odlišnostech jednotlivých zemí. Obr. 7-6: Rozdělení činností (odvětví) a produktů ve vztahu k cestovnímu ruchu Národní hospodářství Všechna odvětví (činnosti) Specifické činnosti CR Charakteristické činnosti CR Híavní produkce Vedlejší produkce Charakteristické produkty Související produkty Nespec if cké produkty Činnosti související s cestovním ruchem Híavní produkce Vedlejší produkce Související produkty Charakteristické produkty Nespec if cké produkty Nespecifické činností CR Hlavní produkce Vedlejší produkce Nespecif cké produkty Související produkty Charakteristické produkty Pramen: ČSÚ, 2005 V tabulce 7-2 jsou zachycena vybraná charakteristická odvětví a produkty společně s vybranými položkami dle systému klasifikací použitých v České republice. Jednotlivá odvětví a produkty, které by měly být zařazeny do daných skupin, vymezuje manuál Tourism Satellite Account: Recommended Methodological Framework (TSA-RMF). S nabídkovou stranou úzce souvisí i vyčíslení odpovídajících proměnných v cestovním ruchu jako je hrubá přidaná hodnota, domácí produkt, zaměstnanost a tvorba kapitálu. Tab. 7-2: Seznam charakteristických odvětví a produktů cestovního ruchu Seznam charakteristických odvětví cestovního ruchu NACE Seznam charakteristických produktů cestovního ruchu CPA 1 - Hotely a podobná ubytovací zařízení 551,552 1 - Ubytovací služby 2 - Druhé domovy i. n. 1.1. Hotely a ostatní ubytovací služby 551,552 3 - Restaurace a podobná zařízení 553, 554 1.2. Služby druhých domovů i. n. 4 - Osobní železniční doprava 555 2 - Stravovací služby 553,554 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Seznam charakteristických odvětví cestovního ruchu NACE Seznam charakteristických produktů cestovního ruchu CPA 5 - Osobní silniční doprava 601 3 - Služby osobní dopravy 555 6 - Osobní lodní doprava 602 3.1. Služby železniční dopravy 601 7 - Osobní letecká doprava 611,612 3.2. Služby silniční dopravy 602 8 - Doplňkové služby osobní dopravy 621,622 3.3. Služby lodní dopravy 611,612 9 - Pronájem dopravního zařízení 632 3.4. Služby letecké dopravy 621,622 10 - Cestovní agentury a podobná zařízení 711,712 3.5. Doplňkové služby osobní dopravy 632 11 - Kulturní služby 3.6. Pronájem dopravního zařízení 711,712 12 - Sportovní a rekreační služby 633 3.7. Údržbářské a opravárenské služby 502,504 4 - Služby cestovní kanceláře/ agentury a průvodce i. n. - imputované nájemné 4.1. Služby cestovních agentur 633 4.2. Služby cestovních kanceláří 633 4.3. Turistické informace a průvodcovské služby 633 5 - Kulturní služby 5.1. Divadla a koncerty 923 5.2. Muzea a ostatní kulturní služby 925 6 - Rekreační a ostatní zábavní služby 6.1. Sport a rekreačně-sportov-ní služby 926 6.2. Ostatní zábavní a rekreační služby 927 7 - Různé služby cestovního ruchu 7.1. Finanční a pojišťovací služby 660 7.2. Pronájem ostatního zboží 714 7.3. Ostatní služby cestovního ruchu Pramen: ČSÚ (2005) 192 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Struktura Satelitního účtu cestovního ruchu37 Jak bylo uvedeno, TSA se skládá z deseti metodicky ucelených tabulek, které umožňují vyčíslení a porovnání poptávky a nabídky odvětví cestovního ruchu, stanovení hrubé přidané hodnoty a hrubého domácího produktu cestovního ruchu. Dále je možné také posoudit význam cestovního ruchu pro celkovou zaměstnanost a tvorbu hrubého fixního kapitálu či kolektivní spotřebu. Poptávka cestovního ruchu Výdaje na návštěvníkovu konečnou spotřebu podle produktů a typů cestovního ruchu obsahují tabulky TI - T4. V celkových výdajích je také zahrnuta spotřeba na služební cesty, které podle definice patří do cestovního ruchu, i když se v tomto případě jedná o mezi-spotře-bu podniků. Poptávku cestovního ruchu v TSA je možné zjistit dvěma přístupy: • Z datových podkladů národních účtů podle tabulek dodávek a užití. Tento způsob má výhodu lepší porovnatelnosti nabídky a poptávky, avšak vyžaduje kvalitní a podrobná data z národních účtů. Při této metodě zjišťování poptávky cestovního ruchu je nutné podrobné dělení produktů ve zdrojových datech. V České republice však takto podrobná data nejsou k dispozici. • Ze statistických šetření cestovního ruchu jako jsou např. šetření na hranicích (příjezdový a výjezdový cestovní ruch), výběrová šetření v domácnostech (domácí a výjezdový cestovní ruch) nebo jejich kombinací. Zdrojem dat jsou šetření zaměřená přímo na návštěvníka a jeho spotřebu. Při jejich přípravě jsou zohledněny konkrétní požadavky TSA. Nevýhodou je finanční náročnost a je nutné brát v úvahu nižší statistickou spolehlivost s ohledem na rozsah výběrového souboru šetření. Při tomto přístupu se nelze vyhnout některým odhadům a zjednodušením. Pro sestavení poptávkové strany TSA je v České republice používán tento přístup. » Příjezdový cestovní ruch - tabulka TI Tabulka vyjadřuje výdaje nerezidentů na konečnou spotřebu ve sledované zemi podle typu návštěvníků. Nejvhodnější zdroj dat je šetření nerezidentů na hranicích, které mimo jiných informací poskytuje údaje o počtech zahraničních návštěvníků a výdaje zahraničních návštěvníků ve sledované zemi rozdělené podle jednotlivých typů návštěvníků (turisté, jednodenní návštěvníci, tranzitující). » Domácí cestovní ruch - tabulka T2 Hlavním kritériem pro zařazení výdajů do této tabulky je místo alokace finančních prostředků. Domácí cestovní ruch obsahuje i výdaje vztahují se k výjezdovému cestovnímu ruchu, ale které zůstávají ve sledované zemi. » Výjezdový cestovní ruch - tabulka T3 Hlavním kritériem je opět alokace finančních prostředků. Tato tabulka zahrnuje výdaje spojené s cestou do zahraničí, ale pouze ty, které jsou realizované mimo ekonomické území sledované země. 37 Tato a další kap. týkající se satelitního účtu cestovního ruchu byly zpracovány s využitím podkladů ČSÚ (2005) a Štefek (2014). 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 1 » Spotřeba vnitřního cestovního ruchu - tabulka T4 Tato tabulka spojuje údaje z tabulek TI a T2 a znázorňuje všechny finanční prostředky alokované na ekonomickém území sledovaného státu plynoucí z cestovního ruchu. Pro výpočet hospodářského dopadu cestovního ruchu ve sledované zemi je tento souhrnný ukazatel následně porovnáván s domácí nabídkou. Nabídka cestovního ruchu » Produkce, mezispotřeba a hrubá přidaná hodnota cestovního ruchu - tabulka T5 Vychází z tabulek dodávek a užití a skládá se ze dvou hlavních částí. V horní části je produkce oceněná v základních cenách dělená podle odvětví (NACE - sloupce) a produktů (CPA - řádky). V dolní části je uvedena mezispotřeba oceněná v kupních cenách ve stejném členění jako produkce. Rozdíl mezi produkcí a mezispotřebou tvoří hrubou přidanou hodnotu vyjádřenou v základních cenách. Sestavení této tabulky vyžaduje vymezení charakteristických, souvisejících a nespecifických odvětví a produktů. » Hrubý domácí produkt cestovního ruchu - tabulka T6 Tato tabulka tvoří jádro celého systému TSA. Umožňuje celkové porovnání spotřeby vnitřního cestovního ruchu s nabídkou, která je vyjádřena celkovými domácími dodávkami. Porovnání umožňuje výpočet hrubé přidané hodnoty a hrubého domácího produktu cestovního ruchu. Pro výpočet se používají údaje z tabulky T5, k nimž jsou přidány daně, dotace, a dovoz členěné podle CPA za všechna odvětví dohromady. Hrubý domácí produkt cestovního ruchu se vypočítá součtem hrubé přidané hodnoty cestovního ruchu (rozdílu produkce a mezispotřeby) a čistých daní (daní z cestovního ruchu snížených o dotace do cestovního ruchu). Rozlišují se dva základní způsoby vyčíslení produkce cestovního ruchu jako celku. Prvním je stanovení podílů cestovního ruchu (tourism ratio) na produkci jednotlivých produktů v jednotlivých vybraných odvětvích. V tabulkách T5 a T6 jsou vyjádřeny konečné hodnoty výrobních účtů odvětví cestovního ruchu. Podíly jsou předem expertně odhadnuty na základě detailní znalosti specifik národní ekonomiky, spotřeby vnitřního cestovního ruchu a dalších zdrojů informací. Druhý způsob vyjadřuje výrobní účty jednotlivých produktů a odvětví za celou ekonomiku, to znamená, že nevyjadřuje předem pouze nabídku cestovního ruchu. Podíl spotřeby vnitřního cestovního ruchu (tabulka T4) na nabídce jednotlivých produktů je následně vypočítán v tabulce T6 a zpětně použit pro vyjádření hrubé přidané hodnoty v odvětvích odpovídajících těmto produktům. » Zaměstnanost v cestovním ruchu - tabulka T7 Pro zkoumání zaměstnanosti v cestovním ruchu jsou brána v úvahu jeho specifika. V tomto případě jde zejména o významnou sezónnost. Z tohoto důvodu jsou používány ukazatele jako pracovní místa, ekvivalent zaměstnání na plný úvazek, celkový počet odpracovaných hodin apod. Tabulka zaměstnanosti zohledňuje počet podniků cestovního ruchu a počet zaměstnaných osob členěných podle statutu zaměstnanosti (zaměstnanci a ostatní) a podle pohlaví. Doporučuje se popisovat zaměstnanost počtem pracovních míst a počtem zaměstnaných osob pouze v odvětvích charakteristických pro cestovní ruch. 194 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU » Tvorba hrubého fixního kapitálu cestovního ruchu - tabulka T8 Způsob zjišťování tvorby hrubého fixního kapitálu cestovního ruchu může být obdobný jako v případě produkce či mezispotřeby To znamená, že k jednotlivým odvětvím cestovního ruchu jsou přiřazeny podíly cestovního ruchu (tourism ratio), kterými je tvorba hrubého fixního kapitálu upravena. » Kolektivní spotřeba cestovního ruchu - tabulka T9 Kolektivní spotřebou cestovního ruchu rozumíme netržní služby vážící se k cestovnímu ruchu jako je např. propagace trhu, plánování, rozvoj cestovního ruchu atd. Hodnota těchto činností je posuzována pomocí jejich výrobních nákladů. Mezinárodní metodika odhadů kolektivní spotřeby cestovního ruchu není zatím podrobně popsána a je doporučováno tuto tabulku zpracovat až v druhé etapě tvorby TSA. » Nepeněžní ukazatele cestovního ruchu - tabulka T10 Tyto tabulky obsahují naturální ukazatele z různých statistických šetření např. v domácnostech, v ubytovacích zařízeních apod. Problematické či nezjišťované údaje jsou většinou odhadovány. Zdroje dat pro tvorbu TSA v České republice Setření návštěvnosti v hromadných ubytovacích zařízeních (HUZ) zjišťuje počty příjezdů a přenocování turistů členěných na rezidenty a nerezidenty v jednotlivých kategoriích ubytovacího zařízení. Dalšími údaji jsou evidenční počet zaměstnanců, využití lůžek a pokojů u hotelů a pensionů. Od roku 2003 jsou v šetření plošně zahrnuta všechna HUZ. Zveřejňování výsledků probíhá čtvrtletně v členění za celou Českou republiku a jednotlivé kraje. Výběrové šetření cestovního ruchu zjišťuje informace o domácím a výjezdovém cestovním ruchu rezidentů České republiky. Od roku 2003 probíhá jako samostatné šetření v domácnostech. Osoby starší 15 let jsou dotazovány na informace o jednodenních výletech a cestách spojených s přenocováním uskutečněných ve sledovaném měsíci mimo obvyklé prostředí. Součástí šetření je i zjišťování výdajů. Údaje jsou následně pomocí koeficientů přepočteny na celou populaci starší 15 let. Setření příjezdového cestovního ruchu probíhá od roku 2005 kontinuálně na 18 silničních hraničních přechodech, 2 železničních stanicích a letišti Václava Havla v Praze. Setření především poskytuje podklady pro odhad počtu zahraničních návštěvníků v České republice, strukturu a výši jejich výdajů. Organizačně výzkum zajišťuje společnost STEM/MARK a šetření probíhá ve spolupráci s Ministerstvem pro místní rozvoj. Výsledky jsou zveřejňovány čtvrtletně. Platební bilance České národní banky slouží jako podklad pro statistiku údajů o vývozu služeb. Tato data jsou využívána pro porovnání celkové spotřeby příjezdového cestovního ruchu ze šetření a pro zjištění detailnější struktury spotřeby vnitřního cestovního ruchu. Statistika národních účtů je využívána pro zjištění údajů o produkci, mezispotřebě, dovozu, daních, dotacích a tvorbě hrubého fixního kapitálu. Časové zpoždění a pro potřeby cestovního ruchu málo podrobné členění ukazatelů vede k použití odhadů, které způsobuje nepřesnost. Další zdroje informací, jako je např. ubytovací a podniková statistika, resortní šetření, 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 1 informace poskytované profesními sdruženími a odbornými institucemi, mezinárodní studie, jednorázová či pravidelná šetření návštěvníků jsou využívána pro doplnění, zpřesnění či ověření informací získaných z výše zmíněných šetření a z národního účetnictví. TSA na regionální úrovni TSA sestavený na národní úrovni, je možné využít pro vyjádření dopadů cestovního ruchu v regionu. V současné době však neexistuje žádná jednotná metodika pro sestavení regionálního satelitního účtu cestovního ruchu. Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO) navrhuje pro tvorbu regionálních satelitních účtů cestovního ruchu dvě teritoriální úrovně. „První z nich je region, identifikovaný jako administrativní celek odpovídající prvnímu stupni územní disagregace země v termínech svého politického a administrativního členění (pro Českou Republiku NUTS 2). Druhou úroveň tvoří destinace cestovního ruchu jako subregionální území s podstatnou aktivitou z oblasti cestovního ruchu (obce, sdružení obcí atd.)." Dále podle UNWTO existují dva možné přístupy pro sestavení regionálního satelitního účtu cestovního ruchu. Přístup top-down je těsně navázán na systém národních účtů a opírá se o existenci národního satelitního účtu cestovního ruchu. Druhým přístupem je tzv. bottom-up, pro který je nezbytnou podmínkou dostatek informací na regionální úrovni. (Petříčkova, in Franke et al., 2012) Top-down Využití tohoto přístupu vyžaduje plně sestavený národní satelitní účet cestovního ruchu. Současně je nutné mít přístup k regionálním indikátorům vztahujícím se k cestovnímu ruchu. Podstatou přístupu je rozdělení údajů na národní úrovni mezi jednotlivé regiony na základě vhodného indikátoru, který co nejlépe odráží odhadované vlastnosti. Veškeré průzkumy musí být prováděny v rovnoměrném regionálním členění a zvolené indikátory a statistiky musí být reprezentativní pro každý z regionů. Výhody (Petříčkova, in Franke et al., 2012): je požadováno menší množství informací na regionální úrovni; • při existenci plně sestaveného satelitního účtu cestovního ruchu je většina dat známá; • nižší náročnost na čas a lidské zdroje; • regiony jsou velmi dobře srovnatelné mezi sebou. Nevýhody (Petříčkova, in Franke et al., 2012): • není využito přímých informací z regionů; • může dojít k nesprávnému zvolení regionálního indikátoru, podle kterého je regionalizace provedena a tím ke zkreslení výsledných údajů; • jedná se o odhady. Bottom-up Podstatou tohoto přístupu je, že region je považován za samostatný stát a okolní regiony za sousední země. Nezbytnou podmínkou je dostatek informací na regionální úrovni a existence propracovaného a fungujícího regionálního účetnictví. Součet regionálních hodnot musí odpovídat hodnotám na národní úrovni. Regionální satelitní účet cestovního ruchu je velmi náročný na specifické informace a analýzy. Aplikace tohoto přístupu vyžaduje určení sledované proměnné, která existuje i na národní úrovni a stanovit další specifické proměnné charakteristické pro zvolený region. 196 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Výhody (Petříčkova, in Franke et al., 2012): • přímé použití relevantních zdrojů a dat z regionální úrovně; • vyšší vypovídací schopnost o zkoumaném regionu. Nevýhody (Petříčkova, in Franke et al., 2012): • je obtížné zajistit konzistentnost dat mezi různými regiony; • vyšší časová náročnost a vyšší cena na provádění regionálních šetření; • nutnost nastavení a udržení partnerství s regionálními aktéry v odvětví cestovního ruchu. Základní důvody pro sestavování satelitních účtů cestovního ruchu na regionální úrovni (Petříčkova, in Franke et al., 2012): • výstupy z regionálních satelitních účtů cestovního ruchu budou základem veřejným představitelům na regionální úrovni při tvorbě koncepčních a strategických dokumentů k rozvoji daného regionu či lokality; • výstupy budou sloužit k efektivnějšímu získávání a alokaci národních i evropských zdrojů na podporu projektů v cestovním ruchu; • regionální data se stanou významnými vstupy při rozhodovacím procesu o konkrétních investicích v oblasti cestovního ruchu a jeho infrastruktuře; • regionální informace pomohou lépe zacílit marketingové kampaně na podporu regionálních produktů cestovního ruchu; • výstupy pomohou při identifikaci budoucích investičních příležitostí regionu. Rámeček: Příklad regionalizace TSA - Rakousko Cestovní ruch je v Rakousku pomocí národního satelitního účtu cestovního ruchu vyčíslován od roku 2001. Regionální satelitní účet cestovního ruchu byl sestrojen pro 3 spolkové země - Horní Rakousko, Dolní Rakousko a Vídeň. V tomto případě je uplatňován přístup bottom-up avšak při podrobném zkoumání zdrojů dat lze říci, že se jedná o kombinaci obou přístupů. Základním zdrojem dat a informací při sestavování jsou podniky a významnou roli mají i obce. Statistický úřad Rakouska vypracoval dotazník, který je poskytován obcím, které dále dotazník předávají podnikatelům. Sběr a zpracování dotazníků se provádí jednou měsíčně. Šetření je zaměřeno na počet ubytovaných turistů, jejich národnost, počet strávených nocí v ubytovacím zařízení, způsob a druh dopravy, výdaje před cestou, během cesty a po cestě. Při samotném sestavování regionálního satelitního účtu cestovního ruchu však vzniká značné zpoždění z důvodu odhadů některých ukazatelů, jako je např. HDP na základě údajů z minulých let. Na straně poptávky je velice komplikované získávání informací o příjezdovém a výjezdovém cestovním ruchu. Mezi regiony neexistuje žádná hranice, kde by se dala tato statistika získat. Na straně nabídky je využíváno šetření domácností, které je prováděno na úrovni celého státu, a pro regiony jsou tyto data pouze odhadována. Rakousko je jednou z mála evropských zemí, která sestavuje kvalitní regionální satelitní účet cest ovního ruchu. (Petříčkova, in Franke et al., 2012) 7.2.2 Input-Output modely Koncept multiplikátoru38 Z výše uvedeného textu vyplývá důležitost multiplikátoru pro hodnocení ekonomického dopadu cestovního ruchu - konkrétně pro vyčíslení sekundárních efektů cestovního ruchu 38 Text této kapitoly je zpracován s využitím podkladů Stefek (2014). 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 1 na ekonomiku území. V této kapitole budou blíže popsány typy multiplikátoru a metody používané pro jeho stanovení. Koncept multiplikátoru je založen na poznatku, že prodej produktu jedné firmy vyžaduje současně nákup produktů od jiných firem v rámci místní ekonomiky. To znamená, že firma nenakupuje pouze primární vstupy, jako je např. pracovní síla a suroviny, ale také meziprodukty a služby vyrobené a poskytované jinými subjekty z různých odvětví ekonomiky. Změna v poptávce po koncových produktech určitého odvětví ovlivní nejen toto odvětví, ale i odvětví, které mu dodává zboží a služby. Jelikož jsou jednotlivé firmy na sobě navzájem závislé, změna ve výdajích návštěvníků způsobí změnu v celkové produkci místní ekonomiky, příjmu domácností, zaměstnanosti, daňových příjmů a devizových příjmů. Tyto změny mohou být větší, rovné nebo menší než změna ve výdajích návštěvníků, která je způsobila (Cooper & Fletcher, 2008). Multiplikátor tedy vyjadřuje vzájemnou závislost mezi odvětvími v rámci určité územní ekonomiky (Stynes, 1997). Literatura vymezuje následující typy multiplikátorů (Cooper & Fletcher, 2008; Wall & Mathi-eson, 2006; Stynes, 1997; Vanhove, 2005): • Transakční multiplikátor (transactions or sales multiplier) měří změnu příjmu ekonomických subjektů jako důsledek zvýšení výdajů návštěvníků. • Produkční multiplikátor (output multiplier) měří změnu v produkci ekonomiky vlivem zvýšení výdajů návštěvníků. Produkční multiplikátor se od transakčního liší zahrnutím zásob do výpočtu. • Příjmový multiplikátor (income multiplier) měří změnu v příjmu v ekonomice vyvolanou zvýšením výdajů návštěvníků. Existují dva typy příjmového multiplikátoru. Pokud předpokládáme, že dodatečná 1 Kč výdajů účastníků cestovního ruchu vytvoří přímý efekt 50 haléřů a sekundární efekt (nepřímý a indukovaný efekt) 25 haléřů mohou se hodnoty příjmového multiplikátoru výrazně lišit v závislosti na užité metodě jejich výpočtu (Wall & Ma-thienson 2006): I. Ortodoxní příjmový multiplikátor přímý efekt + sekundární efekt 0,5 + 0,25 pnjmovy multiplikátor =-——;——-= -——-= 1,5 primy efekt 0,5 II. Neortodoxní příjmový multiplikátor přímý efekt + sekundární efekt 0,5 + 0,25 príjmový multiplikátor — —-—-—-;-= -= 0,75 vydaj účastníku cestovního ruchu 1 • Multiplikátor zaměstnanosti (employment multiplier) měří celkovou zaměstnanost vyvolanou dodatečnou jednotkou výdajů. Výpočet je značně komplikovaný a zakládá se na velké míře odhadů. • Multiplikátor vládních příjmů (government revenue multiplier) měří dopad na příjmy veřejných rozpočtů vyvolaných zvýšením výdajů o jednotku. • Multiplikátor dovozu (import multiplier) představuje hodnotu dovezeného zboží a služeb na dodatečnou jednotku výdajů. Velikost multiplikátoru je podle Wall & Mathieson (2006) ovlivněna vnitřní strukturou ekonomiky. Je závislá na objemu dovozu - čím nižší je objem dovozu, tím vyšší je multiplikátor příjmů a sklonu ke spotřebě - čím vyšší sklon ke spotřebě, tím vyšší je multiplikátor příjmů. 198 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Významným faktorem je také způsob jakým výdaje prostupují do jednotlivých sektorů ekonomiky. Pokud ekonomika vykazuje vyšší propojenost mezi jednotlivými sektory, bude i hodnota multiplikátoru vyšší. Input-output model Input-output model zachycuje tok finančních prostředků mezi odvětvími v rámci sledované ekonomiky. Základním předpokladem modelu je, že každé hospodářské odvětví musí nakupovat vstupy od jiných odvětví, aby mohlo vytvořit další jednotku produkce. Dalšími důležitými předpoklady jsou podle Stynes (1997): • firmy daného odvětví používají stejnou technologii a vyrábějí identický produkt; • velikost vstupů a výstupů je v lineárním vztahu z důvodu neexistence úspor z rozsahu produkce v odvětví; • změny ve výdajích domácností a změny v příjmech jsou v lineárním vztahu; • nabídka zcela uspokojuje poptávku; • výrobní kapacity jsou neomezené. Ekonomická aktivita sledovaného území je zachycena v maticové formě v podobě tzv. input-output tabulek, kde každé odvětví ekonomiky představuje odběratele zboží a služeb od jiných odvětví ekonomiky (sloupec) a také dodavatele zboží a služeb dalším odvětvím (řádek). Tyto tabulky znázorňují strukturu kompletní produkce území za určité časové období a s jejich pomocí můžeme určit, jaké typy vstupů využívá každé odvětví. Input-output tabulku proto můžeme využít k předpovědi důsledků, které bude mít změna poptávky v jednom odvětví na zbytek ekonomiky (Dwyer, 2008). 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU 1 Obr. 7-7: Struktura input-output tabulky Prodeje komu Nákupy od Poptávka po meziproduktech odvětví Konečná poptávka Celkový výstup 1 2 3 4 m H 1 G E Výrobní odvětví Odvětví 1 Xn Xl2 Xl3 x14 Xlm Ci li Gi Ei Xi Odvětví 2 X21 X22 X23 X24 x2m c2 l2 G2 E2 X2 Odvětví 3 X31 X32 X33 X34 x3m c3 l3 G3 E3 x3 Odvětví 4 x41 X42 X43 X44 X4m C4 I4 G4 E4 x4 Odvětví m xml xm2 xm3 Xm4 Xmm r *-tn lm Gm Em Xm Primární vstupy Mzdy a platy Wi W2 W3 w4 wm wc Wj WG WE w Zisky/dividendy Pi P2 P3 P4 pm Pc Pl PG Pe p Daně Ti T2 T3 T4 Tm Tc Ti TG Te T Import Mi M2 M3 M4 Mm Mc Mi MG ME M Celkové vstupy Xi x2 x3 X4 Xm C 1 G E X kde X = výstup C = spotřeba domácností I = investice G = vládní výdaje Pramen: Cooper - Pletcher 2008 E = export M = import W = mzdy a platy P = zisky a dividendy I = daně Konečná poptávka: H = spotřeba domácností I = investiční výdaje G = vládní výdaje E = výdaje na export Tabulka zobrazuje číselné vztahy mezi vstupy jednotlivých odvětví (vertikální členění) a jejich výstupy/produkcí (horizontální členění) a bývá rozčleněna na 4 kvadranty: » I. Kvadrant - čtvercová matice mezispotřeby v symetrickém členění produkt na produkt nebo odvětví na odvětví; » II. Kvadrant - popisuje vztahy mezi dodávajícími výrobními odvětvími a autonomními odvětvími v podobě konečného užití; » III. Kvadrant - obsahem jsou informace o hrubé přidané hodnotě udávající úhrn mzdových nákladů, spotřeby fixního kapitálu, daní a zisku a dále údaje o dovozu jednotlivých výrobků. Projevují se zde vazby mezi primárními vstupy (pracovní síla, kapitál, výrobní kapacity) a výrobními odvětvími; » IV. Kvadrant - zaznamenává přímé vztahy mezi primárními vstupy a konečným užitím (Dwyer, 2008). Surugiu (2009) poznamenává, že I-O model má ve své podstatě účetní povahu, kdy celkové tržby prodejců musí být rovny celkovým výdajům kupujících. V rámci každého sektoru ekonomiky je pak celkový výstup roven celkovému vstupu. Přesto, že input-output metoda byla velmi často používána pro vyjádření ekonomického dopadu cestovního ruchu, s růstem požadavků na přesnost kvantifikace dopadů roste počet kritiků 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU tohoto modelu. Například Tyrrell a Johnston (2001) tvrdí, že i kdyby byl model I-O sebevíc detailní, tak stejně bude generovat velmi nepřesné a zavádějící výsledky. Briassoulis (1991) dodává, že je model založen na extrémně nerealistických předpokladech, které vytvářejí zcela mylnou představu, jak ekonomika v reálu funguje. Podle Dwyera, Forsytha a Spurra (2003) je reálná ekonomika jakýmsi všeobecně rovnovážným systémem, kde musí být vždy zachována rovnováha a ve kterém jsou nepřímé a zpětné dopady stejně důležité jako ty přímé. Model nezo-hledňuje změnu cen, a proto nemůže zachytit efekt substituce. Dále předpokládá fixní strukturu vstupů a statickou lineární produkční funkci. I-O pozitiva: • jedná se o model poměrně jednoduchý, efektivní, efektní a flexibilní, data pro sestavení modelu jsou většinou volně dostupná, • model zachycuje jak počáteční tak i průběžné dopady na produkci a spotřebu, • postaven na odhadu multiplikátorů přidané hodnoty, příjmu, výstupu a zaměstnanosti. I-O negativa: • založen na historickém principu (na datech z minulosti), • neuvažuje úrokové sazby a jejich pohyby, nezohledňuje situaci na trhu práce a nepřihlíží ke změnám cenové hladiny v čase, nereflektuje efekty cestovního ruchu mimo vymezené území, • postaven na nereálném předpokladu, že ekonomika disponuje dostatečným množstvím zdrojů. Navíc se u všech zdrojů předpokládá, že tam, kde jsou aktuálně používány, jsou maximálně efektivně využívány. Čili neexistuje impuls pro jejich použití nějak jinak, • předpokládá, že spotřebitelské preference nerezidentů jsou stejné jako u rezidentů. 7.2.3 Matice sociálního účetnictví SAM Matice sociálního účetnictví zobrazuje všechny toky v ekonomice v jejich vzájemném propojení. Poukazuje na vzájemný vztah mezi výrobním procesem, odměnou výrobních faktorů, rozdělením a užitím důchodů prostřednictvím podrobného členění submatic, resp. účtů v matici dle skupin jednotek (např. dle produktů, institucí, sektorů). Výběr jednotek a klasifikace jednotek závisí na typu účtu a na účelu analýzy. Výhody SAM (Wagner, 1997): • Znázorňuje strukturu ekonomiky jako vztah mezi produkcí, rozdělením příjmů a poptávky v rámci regionální ekonomiky; • Poskytuje ucelený rámec pro zachycení regionálních ekonomických údajů; • Umožňuje výpočet regionálního multiplikátoru pro určení významu cestovního ruchu na regionální ekonomiku. SAM je většinou využívána pro zkoumání ekonomické struktury velkých regionů a států. Wagner (1997) tuto metodu využil pro stanovení ekonomických dopadů regionu Guaraque-caba ve státě Páraná v Brazílii. 7.2.4 Modely všeobecné rovnováhy (CGE) Modely CGE jsou mnohem sofistikovanější nástroje pro pochopení všech konsekvencí, které s rozvojem cestovního ruchu pro ekonomiku a její rovnováhu vyplývají. V praxi jsou běžně užívány pro kvantifikaci efektů, kdy se v důsledku určité výrazné změny (např. rozsáhlé 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU investice nebo změny úrokové sazby) ekonomika posunuje z jednoho rovnovážného bodu do jiného. Stále častěji jsou využívány v Austrálii, Velké Británii, USA nebo Kanadě (Dwyer, For-syth & Spurr, 2005). Nejčastěji se objevují při nejrůznějších analýzách cestovního ruchu, kde těží ze své multisektorové podstaty a schopnosti testovat nejrůznější aktuální i potenciální scénáře. Modelování tak může být přizpůsobeno alternativním podmínkám, jako jsou flexibilní nebo pevné ceny, různé hladiny směnných kurzů, rozdíly v mobilitě výrobních faktorů nebo různé typy konkurence. Zvláštní postavení mají modely CGE v případě politiky cestovního ruchu, kde pomáhají nositelům odpovídat na otázky typu „Co se stane, když...", na které je nutné v souvislosti s rozvojem cestovního ruchu odpovědět (Ennew, 2003). Oproti jiným modelům kalkulují s více proměnnými a zohledňují vzájemné vazby mezi cestovním ruchem, spotřebiteli, zahraničními producenty a zbylými sektory v lokální ekonomice. V některých případech pak může být výsledek celkového dopadu výrazně nižší než u modelu I-O. Modely I-O totiž počítají s pozitivními dopady cestovního ruchu na ekonomiku, ale víceméně ignorují srovnatelně velké dopady negativní (Dwyer, Forsyth & Spurr, 2006). Model CGE mimo jiné kalkuluje i s efekty vytěsnění. Carlsen (2004) připomíná skutečnost, že oba modely jsou postaveny na stejném přístupu, ale u modelu CGE jsou již vyloučeny restriktivní a nerealistické předpoklady spojené s modelem I-O. Na druhou stranu je přesnost modelu limitována dostupností potřebných dat. Ennew (2003) uvádí, že podstatou modelu CGE je matematická modelace základních vztahů uvnitř ekonomiky (například faktory determinující úroveň poptávky a nabídky, apod.). Tento matematický výstup je pak kalibrován na reálná data tak, aby poskytoval co nepřesnější obraz skutečnosti. Jedině pomocí takto komplexního modelu, který zahrnuje podnikatelský sektor, veřejný sektor i spotřebitele, je možno postihnout ekonomické dopady vyvolané změnami výdajů v cestovním ruchu, změnami v dotační nebo daňové politice nebo jinými politickými či tržními změnami. Obecně se analýza cestovního ruchu se skládá ze dvou částí. Nejprve se kvantifikuje charakter a rozsah přímých výdajů plynoucích do regionu v důsledku cestovního ruchu a poté se vymodeluje dopad těchto výdajů (Corcoran, Allcock, Frost & Johnson, 1999: 19). Postup: 1. Výpočet čistých sektorových výdajů. 2. Určení rovnice popisující ekonomické chování trhu, což zahrnuje také určení struktury trhu a její přizpůsobení k tržní rovnováze. 3. Vytvoření explicitních teoretických předpokladů týkajících se tohoto tržního chování se zohledněním spotřebních preferencí. 4. Získání dat do rovnic pro počáteční rovnovážné řešení. To se často skládá z tabulky Input-Output a souvisejících parametrů (např. elasticita). 5. Výběr proměnných stanovením endogenních i exogenních systémů a specifikace vnějších proměnných, což bývají přímé výdaje v rámci cestovního ruchu. 6. Spuštění modelu a generování výsledků v podobě změněných endogenních proměnných a měření změny porovnáním původního a nového řešení. V mnoha CGE modelech (např. ORANI-G) jsou výsledky označeny jako procentuální zvýšení nebo snížení z původního řešení. 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU CGE pozitiva: kvantifikuje multiplikační efekty, • při kvantifikaci dopadů zohledňuje dostupnost výrobních faktorů, dění na trhu práce, kalkuluje s cenovými efekty, dovozem zboží a služeb nebo zdaněním (je například schopen promítnout změny v míře zdanění nebo v daňovém výnosu do změn v ekonomické aktivitě), • počítá s efektem vytěsnění na trhu práce, na trhu zboží a služeb, kapitálovém trhu nebo na trhu s nemovitostmi (zohledňuje různou cenovou elasticitu), • je schopen reflektovat dopady na větším území, mezi jednotlivými regiony či státy, • CGE modeluje konsekvence vyplývající z podpory cestovního ruchu z veřejných financí, • je schopen odhadnout dopady růstu poptávky v cestovním ruchu za situace různých makroekonomických scénářů. CGE negativa: • založen na příliš široké škále různých ekonomických scénářů, • model často postrádá transparentnost a čitelnost, • model vyžaduje existenci maximálně komplexní databáze informací o akci, • kalkulace modelu je v důsledku velké náročnosti na data také poměrně nákladná, čímž se model stává vhodným spíše pro velké národní nebo mezinárodní akce. 7.2.5 Cost benefit analýza (CBA) Vedle ekonomických dopadů má cestovní ruch řadu dalších celospolečenských dopadů, které je nutné při hodnocení zohlednit. Předmětem zkoumání by tak měly být mimo jiné sociální dopady, které mají významný vliv na kvalitu života v destinaci. Stejně tak jsou důležité dopady cestovního ruchu na životní prostředí. Z dalších efektů lze zmínit například vliv cestovního ruchu na image destinace nebo na podnikatelské prostředí. Polo a Valle (2009) například uvádějí, že cestovní ruch v naší společnosti sice generuje velké ekonomické bohatství, ale zároveň si musíme být vědomi nákladů, které jsou s jeho tvorbou spojeny. Právě proto musí být i cestovní ruch plánován a řízen, aby byl jeho rozvoj v souladu s místní ekonomikou a aby nedocházelo k degradaci prostředí. CBA analýza je evaluační technika, která je v podstatě založena na dvou principech: „omezenost zdrojů" a „náklady obětované příležitosti". Vytváří tak rámec pro určení nejlepšího možného užití zdrojů. Jednoduše řečeno, CBA vznikla, jelikož bylo nutné dohlédnout za hranice ekonomických dopadů cestovního ruchu a zohlednit jeho dopady komplexně. (Dwyer, Forsy-th a Spurr, 2005). V případě veřejné podpory je CBA tím nejlepším možným nástrojem pro analýzu dopadů plánovaných projektů, protože ukazuje čisté sociální přínosy a dává tak jasnou odpověď veřejnému sektoru, jestli jsou veřejné zdroje alokovány efektivně (Dwyer, Forsyth, 2009). Základním pravidlem pak je, že čisté přínosy projektu cestovního ruchu (tj. přínosy snížené o náklady) by měly být pozitivní, čímž se projekt stává celospolečensky realizovatelným. Na druhou stranu není tato technika příliš rozšířená, jelikož je její výstavba pro konkrétní zkoumaný jev výrazně obtížnější, než je tomu u výše uvedených ekonomických modelů. Je to ovšem pouze záležitost schopnosti identifikace a zhodnocení nákladů a přínosů konkrétního projektu v té nejkomplexnější rovině. Přehled potenciálních přínosů a nákladů je na příkladu akce cestovního ruchu uveden v následující tabulce. 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 7-3: Hmotné a nehmotné přínosy a náklady na příkladu akcí v cestovním ruchu Hmotné přínosy a náklady akcí přínosy náklady budování nových zázemí pro konání akcí kapitálová náročnost, je nezbytné dobudovat chybějící zázemí a infrastrukturu tvorba pracovních míst a podnikatelských příležitostí dodatečné náklady na zaměstnance (jejich platy a pojištění) růst výdajů na cestovní ruch před konáním akce, během jejího konání a po skončení akce dodatečné náklady na nezbytné služby (policie, hasiči, údržba silnic, čistící jednotky, apod.) publicita v médiích a tvorba image destinace nutnost celoroční správy zázemí, kde se akce koná Nehmotné přínosy a náklady akcí přínosy náklady pocit hrdosti a příslušnosti k dané komunitě příliš mnoho lidí v destinaci v době konání akce, pocit nepohody obnova kulturního dědictví hluk a znečištění růst investic a zájmu o místo konání (destinaci) kriminalita, ničení soukromého vlastnictví růst hodnoty komerčního a rezidenčního vlastnictví odjezd rezidentů v době konání akce, potenciální návštěvníci destinace v době konání akce sem raději nejedou Pramen: Carlsen, 2004 Autoři Corcoran, Allcock, Frost a Johnson (1999) ve svém příspěvku popisují průběh modelu CBA v následujícím pořadí: 3. Definování problému a omezení. 4. Identifikace alternativ. 5. Specifikace hmotných i nehmotných přínosů a nákladů a jejich rozložení v čase. 6. Ocenění těchto přínosů a nákladů pomocí tržních informací, pokud nejsou k dispozici lze využít vhodných kvantitativních metod, např. metoda stínových cen ocenění (oceňování statku nebo služby pomocí nákladů obětované příležitosti výroby nebo spotřeby oceňované komodity). 7. Výpočet čisté současné hodnoty. 8. Určení citlivosti analýzy na nejistotu a nespolehlivost dat. 9. Uvážení otázky kapitálu. 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU CBA pozitiva: • do kalkulace lze zahrnout hmotné i nehmotné náklady, • obsahuje náklady obětované příležitosti, • počítá s omezeností zdrojů, • obsahuje externality. CBA negativa: • velmi náročná na data, • nezohledňuje možnost distribuce nákladů a přínosů, • náklady a přínosy akce si často vzájemně protiřečí (například požadavky na dodatečný úklid vstupují do CBA jako dodatečné náklady na úklid a také jako přínosy v podobě růstu zaměstnanosti), • mnoho přínosů a nákladů akcí je nemožné kvantifikovat, • v porovnání s I-O nebo CGE má celkem vysokou míru subjektivity. 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU LITERATURA Briassoulis, H. (1991). Methodological issues: Tourism input-output analysis. Annals of Tourism Research, vol. 18, no. 3, pp. 485-495. ISSN 0160-7383. Carlsen, J. (2004). Chapter 16: The economics and evaluation of festivals and events. Festival and events management: an international arts and culture perspective, p. 246-259, ISN: 075065872X. Cohen, E. (1972). Towards a Sociology of International Tourism. Social Research, 39, č. 1, New School for Social Research, New York, s. 164-182. Cooper, C. et al. (2008). Tourism: principles and practice. (4th ed., xxix, 704 p.) Harlow, England: Prentice Hall Financial Times. Corcoran, K., Allcock, A., Frost, T., & Johnson, L. (1999). Valuing tourism: Methods and techniques (Vol. BTR Occasional Paper, No 28). Canberra, Australia: Bureau of Tourism Research. CSÚ (2014). Cestovní ruch - časové řady. Převzato z http://www.czso.ez/csu/redakce.nsf/i/cru_cr CSÚ (2005). Metodika satelitního účtu České republiky. Převzato z http://www.czso.cz/ csu/redakce.nsf/i/metodika_tabulky_satelitniho_uctu_cestovniho_ruchu/$Filemetod_tsa.pdf Dwyer, L., Forsyth, P., Spurr, R. (2003). Evaluating tourism's economic effects: new and old approaches. Tourism Management, vol 25, pp. 307-317. Doi:10.1016/S0261-5177(03)00131-6. Dwyer, L., Forsyth, P., Spurr, R. (2005). Estimating the Impacts of Special Events on an Economy. Journal of Travel Research, vol. 43, p. 351-359, DOI: 10.1177/0047287505274648.10.1016/S0261-5177(03)00131-6. Dwyer, L., Forsyth, P., Spurr, R. (2006). Assessing the Economic Impacts of Events: A Computable General Equilibrium Approach. Journal of Travel Research, vol. 45, no. 1, pp. 59-66. DOI: 10.1177/0047287506288907. Dwyer, L., & Forsyth, P. (2010). Tourism economics and policy (Vol. 3). Channel View Publications. Ennew, CH. (2003). Understanding the economic impact of tourism. Lecture, Christel DeHaan Tourism and Travel Research Institute, pp. 463-466. Goeldner, C, & Ritchie, J. (2006). Tourism: Principles, practices, philosophies (10th ed.). Hoboken, N. J.: J. Wiley. Keller, P. (1999). Zukunftsorientierte Tourismuspolitik: Strategische Fragestellungen. In: Zukunftsorientierte Tourismuspolitik - ein Beitrag zur strategischen Entwicklung von Standorten. AIEST, St. Gallen Malá, V. et al. (2002). Základy cestovního ruchu. Fakulta mezinárodních vztahů, VŠE, Praha, 1. vydání, 100 s. ISBN 80-245-0439-1 Mcintosh, R. W., Goeldner, C. R., & Ritchie, J. B. (1995). Tourism: principles, practices, philosophies (No. Ed. 7). John Wiley and Sons. Page, S. J. (2007). Tourism Management: Managing for Change. Nakladatelství Elsevier, Amsterdam, 2. vydání, 473 stran, s. 336-378. ISBN 0750682051 Pásková, M. (2003). Vlivy cestovního ruchu na přírodní i lidmi vytvořené prostředí a jejich časoprostorové souvislosti. Praha: Karlova univerzita, (disertační práce, vedoucí J. Blažek). Petříčkova, L. (2012). Satelitní účet cestovního ruchu na regionální úrovni. In Franke, A. et al. Statistiky cestovního ruchu. (Vyd. 1., x, 230 s.) Praha: Wolters Kluwer Česká republika. Polo, C, & Valle, E. (2011). The Weight of Tourism in the Balearic Islands. Estudios de Economía Aplica-da, 50, 29-3. Stynes, D. J. (1997). Economic Impacts of Tourism: A Handbook for Tourism Professionals. Illinois Bureau of Tourism, Illinois Department of Commerce and Community Affairs. Surugiu, C. (2009). The Economic Impact of Tourism: An Input-Output Analysis. Romanian Journal of Economics, p. 142-161. Stefek, P. (2014). Ekonomický význam cestovního ruchu (Případová studie regionu Sumpersko) - Setření poptávky cestovního ruchu. Brno: ESF MU. (diplomová práce, vedoucí M. Sauer). Tyrrell, J. T., Johnston, R. J. (2001). A Framework for Assessing Direct Economic Impacts of Tourist Events Distinguishing Origins, Destinations, and Causes of Expenditures. Journal of Travel Research, vol. 40, no. 1, p. 94-100. DOI: 10.1177/004728750104000112. UNWTO (2007). World Tourism Barometer. Volume 5, No. 3, http://www.unwto.org/ facts/eng/pdf/barometer/UNWTO_Barom07_3_en.pdf 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Vanhove, N. (2005). The Economics of Tourism Destinations. Nakladatelství Elsevier, Amsterdam, 251 s. ISBN 0750666374 Wagner, J. E. (1997). Estimating the economic impacts of tourism. Annals of Tourism Research, 24(3), 592-608. Wall, G., Mathieson, A. (2006). Tourism: change, impacts, and opportunities. Pearson Education. WTTC (2012). Benchmarking Travel & Tourism Sector. Zelenka, J., Pásková, M. (2002). Výkladový slovní cestovního ruchu, 1 vyd. Praha: Lindě Praha. ISBN 80-239-0152-4. 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU CASE STUDY 3: TVORBA TSA V ČESKÉ REPUBLICE Historie satelitního účtu cestovního ruchu v ČR Úkol vytvářet satelitní účet cestovního ruchu byl statistice cestovního ruchu uložen v roce 1999. Tehdy vláda ČR přijala usnesení k návrhu Koncepce státní politiky cestovního ruchu České republiky předloženého MMR, kde uložila předsedovi ČSÚ ve spolupráci s ministry pra místní rozvoj, financí a průmyslu a obchodu „zřídit satelitní účet cestovního ruchu ... a případně modifikovat klasifikaci činností pro odvětví cestovního ruchu". V letech 2002 až 2004 byla vypracována studie proveditelnosti tohoto úkolu v podmínkách ČR. Postupně byly zjištěny a utříděny dostupné statistické informace o cestovním ruchu, posouzena jejich hodnota ve vztahu k TSA, jejich vzájemná srovnatelnost a věrohodnost. Výsledkem této studie bylo rozhodnutí o konkrétních metodických východiscích resp. o způsobu prací na sestavování TSA v ČR. Koncem roku 2004 byla zveřejněna první podoba národní metodiky, avšak při jejím konkrétním naplňování v časové řadě byla zjištěna značná absence věrohodných podkladů a těžko vysvětlitelné meziroční rozdíly v existujících podkladových datech. Tyto problémy se staly příčinou pomalého postupu ke konečné podobě TSA v ČR. Bylo potřeba nejprve zavést některá statistická šetření a stávající přizpůsobit požadavkům TSA. V oblasti domácího a výjezdového cestovního ruchu byly tyto podmínky splněny v první polovině roku 2004, kdy byly známy první výsledky za rak 2003 z nově zavedeného šetření v domácnostech. Na straně příjezdového cestovního ruchu však byla situace komplikovanější a až v průběhu roku 2005 se zahájilo pravidelné šetření na hranicích. Z hlediska metodického se tvorba TSA v České republice opírá o mezinárodně platné a schválené dokumenty. Díky tomu lze zároveň TSA České republiky považovat za srovnatelný v mezinárodním měřítku a tudíž i s účty jiných států. Nicméně na druhou stranu je nutné podotknout, že zmíněné mezinárodně platné manuály stanovují pouze určité principy pro sestavování TSA, v jejichž rámci je možný variabilní postup jednotlivých zemí podle jejich vnitřních podmínek v oblasti statistiky cestovního ruchu. Nejsou tedy přesným návodem, který bylo možné beze zbytku použít. Zdroje dat pro tvorbu TSA v ČR Data na poptávkové straně TSA pokrývají především realizovaná šetření cestovního ruchu. Ta samozřejmě neslouží pouze pro potřeby tvorby TSA, ale uspokojují zároveň požadavky tuzemských uživatelů a naplňují legislativu EU v oblasti statistiky cestovního ruchu. Mezi hlavní zdroje dat na poptávkové straně patří: • Šetření návštěvnosti v hromadných ubytovacích zařízeních (HUZ) - Toto šetření ČSÚ zjišťuje počty příjezdů a přenocování turistů členěných na rezidenty a nerezidenty (a dále podle země trvalého pobytu) v jednotlivých kategoriích ubytovacích zařízení, šetří průměrný evidenční počet zaměstnanců a využití lůžek a pokojů u hotelů a pensionů. Od roku 2003 jsou do šetření zahrnuta všechna hromadná ubytovací zařízení plošně. • Výběrové šetření cestovního ruchu - Toto šetření ČSÚ zjišťuje počty příjezdů a přenocování turistů členěných na rezidenty a nerezidenty (a dále podle země trvalého pobytu) v jednotlivých kategoriích ubytovacích zařízení, šetří průměrný evidenční počet zaměstnanců a využití lůžek a pokojů u hotelů a pensionů. Od roku 2003 jsou do šetření zahrnuta všechna hromadná ubytovací zařízení plošně. 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU • Příjezdový cestovní ruch - Toto šetření ČSÚ zjišťuje počty příjezdů a přenocování turistů členěných na rezidenty a nerezidenty (a dále podle země trvalého pobytu) v jednotlivých kategoriích ubytovacích zařízení, šetří průměrný evidenční počet zaměstnanců a využití lůžek a pokojů u hotelů a pensionů. Od roku 2003 jsou do šetření zahrnuta všechna WWhromad-ná ubytovací zařízení plošně. • Platební bilance ČNB - Data z příjmové části platební bilance ČNB slouží jako podklad statistiky národních účtů, konkrétně údajů o vývozu služeb. Jako hlavní zdroj dat v nabídkové části TSA je využívána statistika národních účtů, a to údaje o produkci, mezispotřebě, dovozu, daních, dotacích a tvorbě hrubého fixního kapitálu. Určitým problémem je časové zpoždění (zhruba 6-10 měsíců) a pro potřeby cestovního ruchu málo podrobné členění těchto ukazatelů. Z těchto důvodů je v řadě případů nutné využívat odhady, což s sebou nese riziko nepřesností, které je tím větší, čím hrubší členění ukazatelů poskytují používané zdroje. Strana poptávky Základním pracovním schématem při tvorbě tabulky T1 o příjezdovém CR je stanovení odhadu počtu zahraničních návštěvníků v ČR v členění výletníci, turisté, tranzitující. Šetření příjezdového cestovního ruchu na hranicích není na odhad celkového počtu návštěvníků zaměřeno. Poskytuje však pracovní podklady ke zjištění struktury návštěvníků, k čemuž slouží tzv. čárkova-cí metoda realizovaná na hranicích ČR souběžně s šetřením. Při odhadu počtu účastníků cestovního ruchu je následně využívána statistika návštěvnosti v HUZ (ČSÚ) a podíly turistů ubytovaných v této kategorii ubytovacích zařízení. V následujícím pracovním postupu stanovení celkové spotřeby příjezdového cestovního ruchu bylo nutné přistupovat rovněž k řadě zjednodušení, neboť šetření na hranicích má pro potřeby sestavování TSA relativně krátkou dobu trvání. Kvalifikovaným způsobem tak musela být extrapolována spotřeba v obdobích, která nebyla šetřením pokryta (roky 2003, 2004 a 1. čtvrtletí 2005). Výpočet příjmů z cestovního ruchu nerezidentů zahrnuje rovněž konstrukci částky z plateb předem v zemi trvalého pobytu, jež nakonec směřuje do České republiky. Například výdaje placené za ubytování ve formě zájezdu se prakticky vždy v plné výši přesouvají tuzemským poskytovatelům těchto služeb. Podobně část výdajů za dopravu směřuje českým dopravcům (např. ČSA), pokud návštěvníci jejich služby využijí. 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 7-8: Postup odhadu celkového počtu návštěvníků Počet turistů ubytovaných v hromadných ubytovacích zařízeních = A (Modifikovaný odhad - podkladem šetření ČSÚ) ^ Počet turistů ubytovaných v individuálních ubytovacích zařízeních = B (Podíl jednotlivých kategorií UZ zjištěn v šetření na hranicích) ^ Celkový počet zahraničních turistů = C = A + B Podíl jednotlivých skupin návštěvníku (tzv. čárkovací metoda) Celkový počet jednodenních návštěvníků = D Celkový počet tranzitujících návštěvníků = E Celkový počet návštěvníků (účastníků cestovního ruchu) N = C + D + E Pramen: ČSÚ, 2014 Následuje hlavní část konstrukce tabulek, v níž jsou poměrně složitým způsobem provedeny přesuny a správné rozčlenění výdajů dle skutečné alokace finančních prostředků. V kategorii zájezd je ponechána pouze marže CK/CA, dopočítána je plná struktura položek pro všechny druhy cest (delší, kratší, služební, jednodenní) a dochází k přerozdělení části výdajů, které jsou vynaloženy v ČR, nicméně služby související s těmito výdaji poskytují nerezidentské subjekty. V závěru je provedena jistá korekce domácího cestovního ruchu z hlediska druhých domovů a vlastních rekreačních objektů. Strana nabídky Základním východiskem tvorby tabulek nabídky (v TSA tabulky T5 a T6) je kvalitní rozčlenění a analýza datových podkladů národního účetnictví. Stěžejní jsou přitom matice produkce (P.1) a mezispotřeby (P.2), které jsou pro potřeby sestavování TSA upraveny do formátu 127 odvětví dle OKEČ (sloupce) x 229 produktů dle SKP (řádky). V rámci tohoto členění jsou vymezena charakteristická, související a nespecifická odvětví a produkty cestovního ruchu. Zohledňují se jak požadavky manuálu TSA-RMF, tak jistá specifika klasifikací používaných v ČR. Platí, že charakteristická odvětví a produkty jsou plně totožné s předpisy v manuálu. Ne vždy však musí odvětví, jehož hlavní produkcí je charakteristický produkt, být chápáno rovněž jako charakteristické. Mezi související patří v našem systému všechny zbylé produkty, které jsou součástí spotřeby vnitřního cestovního ruchu. Nespecifické produkty jsou pak takové, po kterých nebyla na území České republiky v rámci cestovního ruchu žádná poptávka, a tedy je za účelem cestovního ruchu nikdo nespotřeboval. V tomto bodě je samozřejmě nutné přijímat jistá zjednodušení, neboť při vyčlenění souvisejících produktů jsou podkladem data o spotřebě vnitřního cestovního ruchu. Ta vychází jednak z příjmové části platební bilance ČNB a jednak ze šetření statistiky rodinných účtů. Používány jsou rovněž kvalifikované odhady. Ačkoli platí, že v souvislosti s cestovním ruchem může být spotřebován v podstatě kterýkoli produkt národního hospodářství, do spotřebního koše návštěvníka jsou vytipovány pouze nejdůležitější a nejčastěji poptávané produkty (cca 50 položek). o 7 EKONOMICKÉ VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Zároveň podle kritérií stanovených pro určování charakteristických produktů cestovního ruchu mohou být některé činnosti považovány za charakteristické pro cestovní ruch díky významu této charakteristické komodity pro návštěvníka, i když jejich charakteristická produkce není prodávána převážně návštěvníkům. To může být případ některých stravovacích, kulturních, ale i rekreačních služeb. Podstatnou část produkce těchto odvětví totiž kromě účastníků cestovního ruchu využívají běžní spotřebitelé v rámci svého obvyklého prostředí. Rovněž v dopravních službách je sice samostatně vyčleněna osobní doprava, nicméně významný podíl na její produkci představuje pravidelné dojíždění pracujících do zaměstnání a studentů do škol. Obr. 7-9: Postup výpočtu HPH a HDP CR výrobní metodou39 Celkový Výstup domácích Výrobců (v základních cenách) + daně - dotace + dovoz Celková domácí nabídka CR (v kupních cenách) _ spotřeba vnitřního CR Podíl CR na domácí nabídce — celková domácí nabídka CR HPH CR = I [ Podíl CR i...n * HPH i...n ] HDP CR = HPH CR + Daně CR1) Pramen: ČSÚ, 2014 Zdroj: Český statistický úřad (2014). Metodika satelitního účtu České republiky. Dostupné z WWW: http://www. czso.cz/csu/redakce. nsf/i/metodika_tabulky_satelitniho_uctu_cestovniho_ruchu/$File/metod_tsa.pdf 39 Položka Daně CR je počítána jako daně mínus dotace do cestovního ruchu. ČÁST III.: ENVIRONMENTÁLNI A SOCIOKULTURNÍ ASPEKTY CESTOVNÍHO RUCHU 211 ČÁST III.: ENVIRONMENTÁLNI A SOCIOKULTURNÍ ASPEKTY CESTOVNÍHO RUCHU 8 udržitelný rozvoj cestovního ruchu Cestovní ruch jako každý jiný socioekonomický jev ovlivňuje životní prostředí člověka, a to jak pozitivním, tak i negativním způsobem. Ze samotné povahy cestovního ruchu jako takového vyplývá, že má dopad na míru i skladbu čerpání ekosystémových služeb. Cestovní ruch je specifickým výrazem lidské mobility, při níž dochází k přemisťování osob do prostředí, do kterého jak sociokulturně tak i biologicky nepatří. A navíc se stal v masovém měřítku samozřejmou součástí trávení volného času i výkonu pracovních povinností. Jak vyplývá z předchozích kapitol, nabídka cestovního ruchu je založena na primárních (přírodní a kulturní dědictví a další atraktivity cestovního ruchu, původní infrastruktura pro místní obyvatelstvo, atd.), sekundárních (turistická infrastruktura a atrakce a další nepůvodní infrastruktura atd.) a terciárních (ucelené produkty cestovního ruchu) zdrojích. Všechny zmíněné zdroje, resp. jejich kombinace a vzájemný poměr determinují atraktivitu destinace pro potenciální návštěvníky. Cestovní ruch má schopnost svými vlastními aktivitami zmíněné zdroje vytvářet, revitalizo-vat, udržovat, ale i poškozovat. V případě poškozování jde o projev, který bývá často označován jako efekt turistické pasti. Nejcitlivěji jsou sledovány dopady cestovního ruchu na primární zdroje, jelikož jde o zdroje neobnovitelné. Poškozování primárních zdrojů může mít pro destinace fatální důsledky - trvalou ztrátu své atraktivity. Intenzita dopadu tohoto efektu je dána zejména intenzitou relativní návštěvnosti (vztažená na počet obyvatel), sezónností, zranitelností ekosystémů, mírou ekonomické závislosti domácího obyvatelstva na cestovním ruchu a mírou regulace cestovního ruchu. Právě tyto skutečnosti kladou na problematiku rozvoje cestovního ruchu specifické požadavky. Jako odpověď na tyto potřeby se stále silněji prosazují principy udržitelného rozvoje. Těmto aspektům je věnována celá kapitola. 8.1 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Myšlenka udržitelného rozvoje je vlastně politickou koncepcí, která usiluje o rovnovážný rozvoj společnosti, založený na dostupnosti přírodních a lidských zdrojů na naší planetě. Podstatou konceptu udržitelného rozvoje je snaha zdolat tři základní problémy: • problém rostoucího vyčerpání neobnovitelných zdrojů, • problém nadužívaní obnovitelných zdrojů a přírody, • problém spravedlnosti mezi lidmi a národy. 2 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Co si tedy pod pojmem udržitelný rozvoj představit? Definic a přístupů je poměrně mnoho. Asi nej citovanější definice vychází ze zprávy Světové komise „Our Common Future" (1987), vedené G. H. Brundtlandovou. Zde je udržitelný rozvoj definován jako: „takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současných generací, aniž by ohrozil možnosti generací budoucích uspokojovat jejich vlastní potřeby". Podle Kaletové (2007) je tato definice velmi liberální, nic nenařizu-je ani nediktuje. Všímá si antropocentrického přístupu - definice hned o začátku říká, že nám jde o nás, o lidi, ale zároveň v sobě zahrnuje lidské uvědomění nutnosti chránit přírodu a zachování života ve všech jeho formách. Definice Evropského parlamentu zase zdůrazňuje aspekt samotného rozvoje. Podle této instituce je udržitelný rozvoj o: „zlepšování životní úrovně a blahobytu lidí v mezích kapacity ekosystémů při zachování přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro současné a příští generace". Pojem „rozvoj" je klíčový a záleží na jeho chápání v závislosti na lidských hodnotách (blíže k problematice rozvoje v kapitole 5.1). Pod tímto pojmem běžně chápeme určitou pozitivní změnu stavu společnosti, civilizace. Otázkou je, jak hodnotíme onen lepší stav. Každý jedinec může v tomto ohledu činit odlišné závěry, dané jeho filosofickou, náboženskou a světonázorovou orientací. Koncepce udržitelného rozvoje tedy není po této stránce neutrální, „objektivní", je na stupnici lidských hodnot výrazně závislá. Následující schéma naznačuje vztah mezi základními složkami udržitelnosti a definuje jeho východiska. Udržitelný rozvoj stojí na třech dimenzích rozvoje: na sociálním, environmentál-ním a ekonomickém pilíři. Pouze v průniku všech tří složek rozvoje můžeme hovořit o jeho udržitelnosti. Zároveň platí, že takový rozvoj je sociálně a environmentálne přijatelný, ekonomicky a sociálně spravedlivý a environmentálne a ekonomicky proveditelný či životaschopný. Obr. 8-1: Pilíře udržitelného rozvoje Pramen: Pásková, 2009 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU 213 Udržitelný rozvoj cestovního ruchu vychází z koncepce udržitelného rozvoje, a zkráceně řečeno, jedná se o aplikaci principů udržitelného rozvoje na odvětví cestovního ruchu a jeho rozpracování podle specifik charakteristických pro cestovní ruch. Podle UNWTO (blíže Vourc'h & Denman, 2003): „Udržitelný rozvoj cestovního ruchu splňuje potřeby současných turistů a hostitelských regionů, zatímco chrání a zvyšuje příležitosti do budoucna. Je chápán jako směřování řízení všech zdrojů takovým způsobem, že mohou být naplněny ekonomické, sociální a estetické potřeby, zatímco budou udržovány kulturní integrita, základní ekologické procesy, biologická rozmanitost a životapodpůrné systémy." Výkladový slovník cestovního ruchu (Zelenka & Pásková, 2012) uvádí 3 možné pohledy. Jedná se o environmentálni vymezení zaměřené na ochranu a zachování životního prostředí a respektování života místních obyvatel. Holistická definice se zabývá dopadem aktivit návštěvníků na životní a člověkem vytvořené prostředí a komunitu, aniž by tyto prvky byly nadměrně zatěžovány a došlo k omezení možnosti využití míst v budoucnu. Posledním pohledem je eko-nomicko-environmentální vymezení UNWTO: „Schopnost destinace udržet si potenciál konkurence v soutěži s novými, historicky méně využívanými destinacemi, přitáhnout první i opakované návštěvníky, podržet si kulturní jedinečnost, být v rovnováze s životním prostředím" (citováno z Zelenka & Pásková, 2012) V úvodu kapitoly byl zmíněn význam udržitelnosti pro rozvoj cestovního ruchu. Místní obyvatelstvo, veřejná správa (obce, kraje, ministerstva), neziskové organizace, ale i soukromý sektor pomalu zjišťují, že životní prostředí (v tom nejširším slova smyslu) je jedním ze základních prvků cestovního ruchu a jedním z jeho nejhodnotnějších aktiv. Z tohoto důvodu se v procesu plánování a řízení cestovního ruchu musí uplatňovat principy udržitelného cestovního ruchu. To znamená, že by udržitelný rozvoj cestovního ruchu měl (UNWTO & UNEP, 2005): • Optimálně využívat environmentálni zdroje, jež představují klíčové prvky rozvoje cestovního ruchu, a to tak, aby byly zachovány základní ekologické procesy v území a chráněny přírodní dědictví a biodiverzita. • Respektovat sociálně-kulturní autentičnost hostitelských společenství, uchovat jejich vzniklé a živoucí kulturní dědictví a tradiční hodnoty a přispět k mezikulturnímu porozumění a toleranci. • Zajistit životaschopné, dlouhodobě trvající hospodářské činnosti, zabezpečit sociálně-eko-nomicképřínosy všem účastníkům, jež jsou značně rozdělené, zahrnující stabilní zaměstnanost a možnosti výdělku, sociální služby hostitelským společenstvím a přispívání k zmírnění chudoby. Udržitelný rozvoj cestovního ruchu je vlastně komunitně vedeným rozvojem. Předpokládá participaci všech zainteresovaných aktérů (stakeholders) a pevné politické vedení k zajištění společného konsensu. Dosahování udržitelného cestovního ruchu je nepřetržitý proces, který vyžaduje neustálý monitoring a přizpůsobování aktivit novým skutečnostem. Udržitelný cestovní ruch by rovněž měl zajistit vysokou úroveň spokojenosti turistů a zajistit pro ně smysluplnou zkušenost z návštěvy destinace. 4 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU V této souvislosti můžeme uvést dvanáct oblastí, které podle studie „Making Tourism More Sustainable" (UNWTO & UNEP, 2005; in Kraus, 2006) představují základní agendu udržitelného rozvoje cestovního ruchu: 1) Ekonomická životaschopnost - zabezpečit životaschopnost a konkurenceschopnost destinací cestovního ruchu a podnikatelů tak, že jsou schopni pokračovat v prosperitě a zachování dlouhodobých přínosů. 2) Místní prosperita - maximalizovat přínosy cestovního ruchu k ekonomické prosperitě hostitelské destinace, včetně podílu z útrat návštěvníků, které zůstávají v místě. 3) Kvalita zaměstnání - posílit množství a kvalitu místních pracovních míst vytvářených a podporovaných cestovním ruchem, včetně úrovně platů, podmínek služeb a dostupnosti všem bez diskriminace pohlaví, rasy nebo jiným způsobem. 4) Sociální rovnost - snažit se o širokou a spravedlivou distribuci ekonomických a sociálních přínosů z cestovního ruchu skrze příjemce ve společenství, včetně zlepšování příležitostí, příjmů a služeb dostupných pro chudé. 5) Uspokojení návštěvníků - poskytnout bezpečné, uspokojivé a plnohodnotné zážitky pro návštěvníky, přístupné všem bez diskriminace pohlaví, rasy, handicapu nebo jiným způsobem. 6) Místní kontrola - zaměstnat a zplnomocnit místní společenství na plánování a rozhodování o managementu a budoucím vývoji cestovního ruchu v jejich oblasti, po konzultaci s ostatními účastníky. 7) Blahobyt společenství - udržovat a posílit kvalitu života místních společenství, včetně sociálních struktur a přístupu ke zdrojům, vybavení a životně podpůrným systémům, vyhýbání se jakékoliv formě sociální degradace nebo vykořisťování. 8) Kulturní bohatství - respektování a povznesení historického dědictví, původní kultury, tradic a charakteristických zvláštností společenství. 9) Fyzická integrita - udržování a povznesení kvality krajiny, jak městské, tak venkovské, a vyhnutí se fyzické a vizuální degradaci prostředí. 10) Biologická různorodost - podpora zachování přírodních oblastí, lokalit a divoké zvěře, minimalizace jejich poškození. 11) Efektivita zdrojů - minimalizovat použití vzácných a neobnovitelných zdrojů v rozvoji a provozu zařízení a služeb cestovního ruchu. 12) Environmentálni čistota - minimalizovat znečištění vzduchu, vody a země a produkce odpadů podnikateli v cestovním ruchu a návštěvníky. Někdy je udržitelný cestovní ruch považován za zvláštní druh cestovního ruchu, který se zaměřuje na tu část trhu, která je citlivá na environmentálni a sociální vlivy, poskytuje specifické druhy produktů specializovanými CK a obyčejně je v rozporu s masovým cestovním ruchem. Toto je však chybný výklad. V předešlém textu jsme chtěli zdůraznit, že udržitelný cestovní ruch je holistický koncept, paradigma, který je přítomností/budoucností cestovního ruchu jako celku. Podobně zúžení problematiky pouze na ekoturismus je mylná představa o udržitelném cestovním ruchu. Ekoturismus můžeme považovat pouze za jednu z forem udržitelného 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU 215 cestovního ruchu, která se orientuje pouze na určitý segment trhu. Jde o cestovní ruch v přírodních/kulturních oblastech se silným akcentem na ochranu přírodního a kulturního dědictví a vzdělávání. Obyčejně je organizovaný pro malé skupiny. 8.2 VLIVY CESTOVNÍHO RUCHU Dopady cestovního ruchu na prostředí jsou v porovnání s jinými hospodářskými odvětvími (zejména s průmyslem) méně zřetelné, mají odlišný průběh i charakter a často bývají nehmotné povahy. Podle zahraničních zkušeností mají dlouhodobější charakter. Přirozené procesy cestovního ruchu založené na tržních silách mají tendenci, díky existenci externalit, intenzivně působit na sociokulturní a přírodní prostředí destinací. V mnoha případech vede neregulovaný cestovní ruch k řadě negativních vlivů spojených s nadměrným tempem spotřeby neobnovitelných zdrojů. Odstraňování těchto dopadů či zvrácení nežádoucího vývoje bývá finančně i organizačně tím náročnější, čím později se začne k cestovnímu ruchu přistupovat systematicky a komplexně. S negativními dopady cestovního ruchu se přitom nesetkáváme pouze v místě pobytu návštěvníka (tedy destinaci), ale má vliv na širší území. Tato skutečnost souvisí hlavně s nutností přemísťování osob z jednoho místa do druhého. Klíčovým prvkem je zde zvolená forma dopravy. V případě lokálních dopadů hrají významnou roli aktivity turistů, které jsou závislé na nabídce destinace a délce pobytu (jednodenní vs. pobytoví návštěvníci). Tab. 8-1: Životní cyklus návštěvníka Úroveň Regionální/nadregio-nální (globální) Místní úroveň Aktivita Příjezd a návrat návštěvníka Délka pobytu v destinaci Aktivity v destinaci Popis Přeprava, druh dopravního prostředku Výstavba ubytovacích kapacit Provoz ubytovacích kapacit Nabídka potravin a dalšího zboží Likvidace odpadů Výstavba turistické infrastruktury Provoz turistické infrastruktury Místní přeprava Turistické aktivity spojené s vybaveností destinace turistickou infrastrukturou Turistické aktivity nezávislé na turistické infrastruktuře Pramen: Piis (2003) 6 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU 8.2.1 Kauzální model DPSIR Další z přístupů, který popisuje vliv aktivit cestovního ruchu na prostředí, je model DPSIR. Ten vychází ze schematického popisu příčinného řetězce vlivů rozvoje lidských aktivit na životní prostředí. Název metody je odvozen z počátečních písmen anglických termínů, označujících hlavní pilíře tohoto modelu: Driving force (hnací síla), Pressure (tlak), State (stav), Im-pact (dopad), Response (odezva). Tento model se zabývá dopady na všechny dimenze prostředí. Příčinné souvislosti procesu vzájemného působení mezi cestovním ruchem a geografickým prostředím jsou popsány následovně: • Hnací síla - rozvoje společnosti představují v podstatě dichotomii filosofie rozvoje dnešní společnosti. Jde na jedné straně o rostoucí konzumní trend (rozvoj společnosti chápaný jako neustálé zvyšování potřeb a tím i spotřeby zdrojů) a na druhé straně o rostoucí zájem o kvalitu životního prostředí. Cestovní ruch je umožňován a podporován oběma těmito silami (masový vs. udržitelný cestovní ruch). • Tlak - zejména na primární (a často neobnovitelné) zdroje cestovního ruchu. Zásadní problém spočívá v tom, že destinační zdroje jsou zpravidla zároveň zdroji místní komunity. Typickými případy jsou tlak na vodní zdroje, na zdroje energie a odpadové hospodářství, na dopravní a zásobovací systém atd. • Stav - resp. jeho změna je výsledkem výše popsaného tlaku. V záporném případě jde o kontaminaci a poškození jednotlivých složek životního prostředí. Dlouhodobá změna stavu vyúsťuje v procesy, jakými jsou změna v míře biodiverzity, snížení autoregulační schopnosti prostředí, změna v kvalitě a kvantitě potenciálu pro rozvoj cestovního ruchu a turistifika-ce destinačního prostředí. • Dopad - jde o žádoucí či nežádoucí změnu ve funkci a užitné hodnotě destinačních zdrojů pro destinační aktéry, tedy změnu ve schopnosti plnit v plné míře své původní funkce, zejména z hlediska uspokojování potřeb destinačních aktérů. • Odezva - na výše uvedené dopady cestovního ruchu jsou změny např. v míře regulace, v legislativě, kvalitativní i kvantitativní změny v nabídce produktů cestovního ruchu a poptávce po destinaci. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU 21 Obr. 8-2: Schéma kauzálního řetězce působení cestovního ruchu - aplikace modelu DPSIR CR je umožni n a podnicován HNACÍ SILOU - makropodmínkami ve zdrojových oblastech i destinacích: spoteební trendy, hodnotová hierarchie a životni styl, environmentálni osvi ta a gramotnost, kvalita životního prosteedí, vývoj vztahu mezi volným ěasem a prací, socio-ekonomická a politická situace, podnikatelské a investiční prosteedí Politika podpory CR Technologický pokrok (zejména v dopravi) CR působí TLAK na složky místního párodního a sociálního prosteedí, na vodní zdroje, energie, odpadové hospodáeství, místní infrastrukturu, místní životní styl, na místní rozpočet, na úroveô podnikatelského a institucionálního prosteedí, na vzdi lanost, kultivaci a chování místních obyvatel, na dodržování mezinárodni i národní legislativy) Parodii a spoleěnost reaguje ODEZVOU na procesy zrnin i výsledný stav prosteedí; zmi ny postojů obyvatel k CR, reakce institucionálního prosteedí, zmi na v návšti vnosti a formách CR, zmi na v politice CR, zmi ny postojů ochrany peírody a památkové péče, zrniny zájmu investorů, reakce složek peírodniho prosteedí, derezidencializace atd. Zmi ny ve stavu ŽPmají DOPAD na možnosti výkonu poteeb živých organismů: dopad na psychický a fyzický stav obyvatel, dopad na životní styl rezidentů, na dostupnost služeb, na kvalitu prožitku návšti vniků, na kvalitu kapitálu privátní sféry, na možnost socializace atd.) Výsledkem tlaku je zmi na STAVU resp. v kvaliti a kvantiti složek destinaěního prosteedí; zmi na v krajinném rázu; vzorci sociálního chováni, výskyt patologických jevů, kongesce, zmi na v miee biodiverzity; zmi na schopnosti autoregulace destinaěního prosteedí, zmi na hodnoty únosné kapacity, zmi na socio-ekonomické struktury a skladby služeb nabízených v centru destinace, zmi na toků látek a energií, zmi na v atraktivnosti destinace, zmi na toků informací a financí, v tempu a rozsahu šíeení inovací Pramen: Pásková, 2003 Z představeného modelu vyplývá význam především monitoringu dopadů cestovního ruchu a hledání příčin těchto dopadů. Následující tabulka představuje stručný souhrn jak pozitivních tak i negativních vlivů cestovního ruchu. Ty jsou členěny podle základních pilířů udržitelného cestovního ruchu. V dalším textuje věnován prostor těm nejvýznamnějším. 8 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 8-2: Pozitivní a negativní vlivy cestovního ruchu Vlivy Pozitivní Negativní Ekonomické vlivy cestovního ruchu Ekonomické • zvýšení výdajů na cestovní ruch • lokální inflace • vytvoření pracovních míst • spekulace na trhu s nemovitostmi • zvýšení nabídky práce • neúspěch při přilákání turistů • zvýšení životního standardu • lepší alternativy pro investování • zvýšení investic • nadhodnocený odhad nákladů na rozvoj Komerční • zvýšení povědomí o regionu jako turistické destinaci cestovního ruchu • neočekávané náklady příležitosti (transfery • zvýšení znalostí o potenciálu regionu využitelného pro investice a obchodní aktivity ze zdravotních a vzdělávacích fondů) • získání negativní pověsti v důsledku nevyhovujících zařízení, nepatřičných • tvorba nových zařízení, atraktivit a infrastruktury praktik nebo nadsazených cen • negativní reakce místních podnikatelů na • zvýšení dostupnosti destinací novou konkurenci Sociokulturní vlivy cestovního ruchu Sociokulturní • zvýšení úrovně zájmu místních obyvatel a jejich spoluúčast na aktivitách cestovního ruchu • komercionalizace aktivit • modifikace původu akcí a aktivit ve prospěch cestovního ruchu • posílení regionálních hodnot a tradic • potenciální zvýšení kriminality Psychologické • posílení místní hrdosti a společenského ducha • změny ve společenské struktuře • sociální dislokace • zvýšené vnímání mimo-místních vjemů • obranné tendence vůči turistům • nedorozumění vedoucí k odlišné Politicko- • rozšíření povědomí o regionu a jeho pohostinnosti domácích i turistů administrativní hodnotách na mezinárodní úrovni • ekonomická exploze místních obyvatel • rozvoj zkušeností z oblasti plánování vyvolaná uspokojením politických ambicí • pokřivení reality v důsledku politických rozhodnutí • nezvládnutí se vypořádat s danou situací • neschopnost dosáhnout cíle • zvýšení administrativních nákladů • zneužití cestovního ruchu pro realizaci nepopulárních rozhodnutí • prosazování ideologie místních elit Environmentálni vlivy cestovního ruchu Fyzicko- • rozvoj nových zařízení • škody na životním prostředí environmentální • zlepšení místní infrastruktury • změny v přírodních procesech • ochrana dědictví • architektonické znečištění (ztráta rázu • strategie řízení návštěvnosti krajiny) • zničení dědictví • přelidnění (nerovnoměrné zatěžování území) • zásahy do způsobu života zvířat Pramen: Hall, Page, 2006 8.2.2 Vlivy cestovního ruchu na přírodní prostředí Kvalita prostředí (přírodního i člověkem vytvořeného) je pro cestovní ruch nezbytná. Negativní vlivy expanze cestovního ruchu mohou postupně zničit environmentálni zdroje, na kterých primárně závisí. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU 219 Vlivy cestovního ruchu na složky přírodního prostředí lze klasifikovat podle vztahu k biosféře na změny složek přírodního prostředí (na kvantitativní a kvalitativní změny zastoupení druhů flóry a fauny a na změny ekosystémů). Vlivy cestovního ruchu na složky přírodního prostředí jsou často a ve srovnání s dopady cestovního ruchu na sociokulturní sféru poměrně dlouho analyzovány. V následující části jsou uvedeny typické dopady cestovního ruchu na složky přírodního prostředí, jednotlivé ekosystémy a celou biosféru. V zahraniční literatuře se souhrn dopadů změn vyvolaných ve významné míře cestovním ruchem v přírodních složkách životního prostředí označuje pojmem „turistické znečištění" („touristpollution"). Přirozeně zde existuje také silná zpětná vazba, neboť všechny složky tohoto turistického znečištění, ať už ve svém souhrnu, ve vzájemné kombinaci či jednotlivě, snižují potenciál daného území pro rozvoj cestovního ruchu. V případě turistických dopadů na jednotlivé složky přírodního prostředí jde sice o dopady změn vyvolaných cestovním ruchem, ovšem vyvolatelných zpravidla stejně tak dobře rozvojem jakéhokoli jiného ekonomického odvětví. Další skupinou jsou dopady změn vyvolaných jen částečně cestovním ruchem, tedy v synergii s vlivy dalších působitelů (aktivity rezidentů, zemědělství, průmyslu, nákladní dopravy atd.) (Pásková, 2003). Cestovní ruch tedy přispívá přímo (bezprostřední dopady jeho aktivit) i nepřímo (spotřeba zdrojů, které byly předtím někde vytěženy, vypěstovány, zpracovány, vyrobeny) ke znečišťování všech složek přírodního prostředí (vnášení fyzikálních, chemických nebo biologických činitelů do složek přírodního prostředí, které jsou pro něj svými kvalitativními nebo kvantitativními parametry cizorodé) (Pásková, 2003). Negativní environmentálni dopady cestovního ruchu Hlavní environmentálni vlivy cestovního ruchu představují a) tlak na přírodní zdroje, b) znečištění a vytváření odpadů, c) poškození ekosystémů (Neto, 2002; in Kraus, 2006). I. Tlak na přírodní zdroje Voda - především voda sladkovodní, kterou cestovní ruch obecně nadužívá pro hotely, bazény, golfová hřiště a osobní spotřebu vody pro turisty. Např. v suchých oblastech jako je Středomoří se může denní spotřeba vody vyšplhat až na 440 litrů na osobu. Místní zdroje - V hlavní sezónně je v mnoha destinacích až desetkrát více obyvatel než v jiném období, což klade na lokální zdroje (elektrická energie, potraviny, aj.) enormní požadavky. Může docházet k nadužívaní zdrojů až na samou hranici únosnosti. Přírodní zdroje - přírodní zdroje, ať už obnovitelné nebo neobnovitelné, jako jsou minerály, fosilní paliva, úrodná půda, lesy, korálové útesy, mokřiny apod., trpí rozšiřováním infrastruktury cestovního ruchu a přítomností či pohybem návštěvníků destinace. II. Znečištění a tvorba odpadů Znečištění ovzduší a hluk - Mezinárodní asociace pro civilní letectví (International Civil Avi-ation Organization, ICAO) uvádí, „že množství mezinárodních leteckých pasažérů celosvětově vzrostlo z 88 milionů v roce 1972 na 6,3 mld. v roce 2014".40 Turisté tak dnes představují více než 60 % letecké přepravy a spolupodílejí se na růstu emisí v ovzduší (blíže ). Podle UNW-TO byla letecká doprava v roce 2013 s 53 % nejčastějším způsobem dopravy turistů do hostitelské země, následuje silniční doprava s 40 %, lodní 5 % a železniční 2 %. Jak je vidět, výrazně 40 About Sustainable Tourism 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU převažuje doprava nepříznivá životnímu prostředí. Obr. 8-3: Distribuce emisí podle sektorů cestovního ruchu SUB-SECTORS ZOOS co; (Mt) % Airtransport 515 40 % J*bf* Car transport 420 32 % Other transport 45 3 % Accommodation 275 21 % DISTRIBUTION Activities 48 4 % OF EMISSIONS TOTAL 1304 100 % ™ ubStor tota 1 world <'pcc 2007b) 16400 Tourism contribution 5 % Pramen: Dupeyras & Rey de Assis, 2011 Pevný odpad a smetí - nakládání s tuhým odpadem z turistických zařízení a jeho následná likvidace je opravdovým problémem pro řadu destinací, především v méně rozvinutých zemích, které nedisponují vhodnými prostředky a technologiemi. Kanalizační splašky (odpadní voda) - budování zařízení cestovního ruchu v blízkosti moří a jezer často vede k nárůstu znečištění odpadními vodami, následkem je pak poškození fauny a flóry. Odtok kanalizačních splašků do moře vážně ohrožuje kvalitu pláží a schopnost přežití korálových útesů. Estetické znečištění - znamená poškození vzhledu krajiny nevhodnými stavebními prvky, které nejsou v souladu s přirozeným vzhledem krajiny a místní „domorodou" architekturou, např. hotelové přímořské komplexy. III. Poškození ekosystémů Intenzivní turistická činnost v přírodních oblastech může zapříčinit nezvratné poškození ekosystémů, zvláště pokud infrastruktura v těchto lokalitách není dostatečně připravena na nápor masového cestovního ruchu. Cestovní ruch a rekreační aktivity v pobřežních oblastech poškozují pobřeží, devastují korálové útesy a ostatní mořské ekosystémy. Ekosystémy v horských oblastech jsou stále více ohroženy oblíbenými turistickými aktivitami, jako je lyžování nebo pěší turistika. Varováním pro rozvojové země je narůstající odlesňovaní mající za následek urychlení procesů eroze a sesuvů půdy. Přínos cestovního ruchu k ochraně životního prostředí Kraus (2006) ve své závěrečné práci upozorňuje na skutečnost, že cestovní ruch nevytváří pouze negativní dopady na prostředí, ale disponuje evidentním potenciálem přinášet i prospěšné efekty. Ty formuloval následovně. Finanční příspěvky - i díky cestovnímu ruchu může být ze strany státu (a jeho politik) věnována přírodně cenným lokalitám větší pozornost. Důsledkem mohou být veřejné investice do šetrných forem cestovního ruchu a interpretace přírodního dědictví. Další finanční zdroje mohou pocházet i od samotných návštěvníků - výdaje za vstupné do národních parků, expozic, za průvodcovské služby, apod. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Zlepšení environmentálního managementu a plánování - efektivním environmentálním managementem turistických destinací a včasným plánováním rozvoje cestovního ruchu se může předejít zhoršení přírodních zdrojů. Cestovní ruch může být katalyzátorem aktivit zaměřených na environmentálni management a plánování. Zvýšení povědomí o životním prostředí - tím způsobem, že podniky cestovního ruchu budou informovat o svých environmentálních zlepšeních a ukážou hostům, jak mohou oni sami přispět k ochraně životního prostředí. Monitoring - rozvoj cestovního ruchu může do území přinést moderní techniky sledování vlivu lidské činnosti na environmentálni prostředí. 8.2.3 Vlivy cestovního ruchu na sociokulturní prostředí V porovnání s vlivy cestovního ruchu na přírodní složky prostředí se sociokulturní dopady neprojevují zpravidla tak zřetelně a bezprostředně, jsou hůře identifikovatelné a měřitelné, méně medializované a zatím ne důsledně zkoumané (Pásková, 2003). Přesto je tato problematika předmětem výzkumu a úvah řady autorů (např. Cohen 1972, 1979, Plog 1973, MacCannell 1973, Doxey 1975, Noronha 1979: 9-12, Ap 1990, Urry 1990, Ashworth - Tunbridge 1990, Getz 1993), které uvádějí a analyzují různorodé vlivy cestovního ruchu na sociokulturní prostředí. Tyto vlivy se vyznačují změnami v rovině psychologické, sociální, kulturní, ekonomické, urbanistické a projevují se jako materiální i imateriální. Negativní sociálně-kulturní vlivy cestovního ruchu Mezi základní negativní vlivy můžeme v souladu s Páskovou (2003) či Krausem (2006) zařadit následující problémy. I. Změna nebo ztráta původní identity a hodnot Cestovní ruch může způsobit změnu nebo ztrátu místní identity a hodnot, kterou přinášejí následující úzce příbuzné vlivy: Komodifikace (Commodification) - komodifikaci lze vymezit jako adaptaci kultury dané oblasti na požadavky cestovního ruchu, kdy jsou místní tradiční náboženské a folklorní obřady či slavnosti nabízeny jako komodita a přizpůsobeny očekáváním turistů. Dle Páskové (2003) je v rámci procesu komercializace zboží vyráběno a nabízeno masově a ztrácí se jeho jedinečnost - příkladem je komodifikace a stereotypizace místního uměleckého řemesla a masová výroba více či méně kýčovitých suvenýrů. Standardizace - představuje pro destinaci riziko v tom, že návštěvnicí sice v krajině, ubytování, jídle apod. hledají něco nového a neznámého, současně to však nesmí být příliš nové nebo neznámé, protože vlastně jen málo turistů hledá zcela nové věci.Turisté se často poptávají po jim známém vybavení v neznámém prostředí, např. mají rádi známé fast-food restaurace a hotelové řetězce. Ztráta autentičnosti a hraná autentičnost - jde o přizpůsobení se určité kulturní podobě, manifestace této podoby turistům nebo jejich přesvědčování, že jde o „skutečnou autenticitu". Masovému turistovi často stačí pouze povrchní pohled na místní život, bez znalosti hlubších souvislostí nebo zájmu o ně. Ztráta autenticity je tedy procesem mizení nebo oslabování původnosti, reálnosti, pravdivosti. Pokud turisté potřebují jen náznak místní atmosféry, rychlý pohled na místní život, bez žádných znalostí nebo dokonce zájmu, může způsobit stagnaci kultury. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Přizpůsobení se turistické poptávce - na poptávku turistů po suvenýrech, umění, řemeslných produktech zareagovala řada producentů změnou vzhledu jejich výrobků tak, aby odpovídaly vkusu turistů. Místní komunita tak ztrácí svoje tradice a autenticitu. II. Kulturní střety Cestovní ruch jako pohyb lidí z různých geografických oblastí vytváří vztahy mezi lidmi, kteří by se jinak nesetkali. Kulturní střety pak mohou vznikat jako výsledek rozdílností v kulturách, etnikách, náboženských skupinách, hodnotách a životních stylech, jazycích a úrovních blahobytu. Dualizace společnosti - představuje označení pro proces, v němž se rozděluje společnost v základních rysech na dvě odlišné socioekonomické třídy, na chudé a bohaté. Duální společnosti často vznikají v intenzivně navštěvovaných destinacích, kde vrstva podnikatelů v cestovním ruchu výrazně profituje z intenzity cestovního ruchu, zatímco zbytek místních obyvatel spíše trpí zvýšenými životními náklady, především díky cestovním ruchem způsobené inflaci. (Pásková, 2003) Turistická iritace - označuje proces vývoje vztahu místních obyvatel k cestovnímu ruchu, zpravidla ve svých aplikacích zužovaný na negativní vývoj vztahu rezidentů k návštěvníkům destinace (blíže viz Pásková, 2003). Příčinou konfliktů je často neznalost či nedbalost návštěvníků v otázkách úcty k místním zvyklostem a morálním hodnotám. Dobrým příkladem je fotografování, které může u mnoha místních lidí přinejmenším způsobit pobouření. Kulturní střety v pracovním prostředí - zvláště v destinacích rozvojových zemí jsou jako manažeři na vrcholových a prestižnějších místech zaměstnáváni cizinci, zatímco nižší pozice a nekvalifikovaná místa jsou obsazena místními lidmi. Toto může vyvolat neshody, pobouření a růst rozdílů mezi kulturami. III. Fyzické vlivy způsobující sociální stres Spory o používání zdrojů - jak již bylo řečeno, cestovní ruch a místní obyvatelstvo si jsou konkurenty ve využívání základních zdrojů jako je voda a energie z důvodu jejich vzácnosti. Sociální stres plyne z poškození životního prostředí a růstu infrastrukturálních nákladů místního společenství, např. vyšší daně placené za zlepšení dodávek vody nebo kanalizační zařízení. Ničení kulturních hodnot - především jde o poškození kulturních zdrojů, které vzniklo vandalismem, krádežemi nebo nelegálním vývozem věcí kulturního dědictví do zahraničí. Neshody s tradičními uživateli půdy - konflikty vznikají zejména v atraktivních oblastech, jako jsou přímořské oblasti a ostrovy, když má být rozhodnuto o uvolnění pozemků pro výstavbu turistických zařízení nebo o zachování místního tradičního využití půdy. Nejednou jsou to místní obyvatelé, kteří musejí ustoupit, jelikož se má za to, že cestovní ruch přinese vyšší ekonomickou hodnotu. IV. Etnické problémy Nárůst kriminality - v urbanizovaných oblastech s masovým cestovním ruchem, kde se kumuluje velké množstvím turistů, je patrný rozmach nejrůznějších zločineckých aktivit. Cestovní ruch je rovněž spojen s rozvojem hazardu, který může zapříčinit negativní změny v sociálním chování. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Práce dětí - pomineme-li nyní skutečnost, že mnoho pracovních míst v turistickém sektoru ani zdaleka neodpovídá uspokojivým pracovním podmínkám, pak nejpalčivějším problémem zůstává práce dětí. Dětská práce existuje v rozvojových i rozvinutých zemích. Podle odhadů Mezinárodní organizace práce (ILO) bylo 13-19 milionů dětí a mladých lidí pod 18 let věku (10-15 procent všech zaměstnaných v cestovním ruchu) celosvětově zaměstnáno v průmyslu cestovního ruchu. Tato čísla ovšem nevěnují pozornost počtu dětí pracujících v neformálním sektoru v pomocných činnostech. Prostituce a sexuální turistika - komerční sexuální zneužívání dětí a mladých žen přichází v mnoha zemích světa souběžně s růstem cestovního ruchu. I když samotný cestovní ruch není příčinou pohlavního zneužívání, poskytuje k němu snadnější přístup, přičemž nejpalčivějším problémem je dětská sexuální turistika. Pozitivní vlivy cestovního ruchu na sociokulturní prostředí Cestovní ruch napomáhá k posílení sociálního rozvoje především růstem zaměstnanosti, přerozdělováním příjmů a zmírněním chudoby. Další pozitivní vlivy cestovního ruchu představují (Kraus, 2006): Cestovní ruch jako mírotvorná síla - cestování přináší vzájemný kontakt, porozumění a kulturní výměnu mezi hostiteli a návštěvníky. Rozvíjí se tak šance k oboustrannému pochopení, zmenšení předsudků, zmírnění napětí ve světě a přispění k míru. Posílení společenství - cestovní ruch má schopnost přinést místním společenstvím novou vitalitu. Dokladem toho je oživování folklorních tradic nebo tvorba nových pracovních míst, která mají vliv na snížení migrace z venkovských oblastí. Podstatný je také růst vlivu místních obyvatel na rozvoj cestovního ruchu, stejně tak zlepšení jejich pracovních pozic a příjmových vyhlídek. Vybavenost pro cestovní ruch přináší prospěch místním obyvatelům - rozvoj veřejného příslušenství a služeb v souvislosti s cestovním ruchem dává místním možnosti, které by jinak pravděpodobně nevznikly a pomáhají tak zlepšit životní úroveň destinace. Cestovní ruch povzbuzuje občanské zapojení a hrdost - přispívá k pozvednutí místního sebevědomí o hodnotě přírodních a kulturních míst a může povzbudit pocit hrdosti o místním a národním dědictví a zájem o jeho uchování. 8.3 METODY MĚŘENÍ VYBRANÝCH ASPEKTŮ UDRŽITELNÉHO ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU 8.3.1 Měření sociokulturních vlivů Charakteristiky sociálně-kulturního pilíře naznačily, že podchycení, resp. měření sociálně-kulturních vlivů cestovního ruchu je založeno na hodnotových soudech, které mají subjektivní povahu. Jedná se tedy o kvalitativní metody, v rámci kterých se provádí analýzy založené na sociometrických metodách, a to dotazníkové šetření či strukturovaný rozhovor složený z uzavřených a otevřených otázek. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Pro získání komplexního obrazu je nezbytné, aby analýza sociálně-kulturních vlivů cestovního ruchu probíhala pravidelně a zahrnovala tři dílčí analýzy: • analýzu turisty (jeho poptávky po službách, jeho chování, očekávání a aktivity), • analýzu domácího občana (jeho úlohu v rámci cestovního ruchu, jeho postoje a pocity k poskytovaným službám turistům a v neposlední řadě jeho zájem o vliv turistů na tradiční způsob života), • analýzu vztahů mezi turisty a domácími obyvateli (tj. druh kontaktu a výsledek kontaktu). Iritační index Doxeyho iritační index (iridex) (Doxey, 1975) ilustruje, jak interakce mezi turisty a rezidenty může vyústit do různých stupňů iritace (nevraživosti). Přičemž rezidenti prochází čtyřmi stádii: • euforie - počáteční fáze rozvoje, kdy jsou návštěvníci i investoři vítáni a kdy existuje ze strany místní správy minimální plánování a kontrolní mechanismus; • apatie - návštěvníci jsou bráni na milost a dochází k přímému kontaktu návštěvníka s rezidentem, vztah je spíše formální až komerční, proces plánování zahrnuje spíše marketing; • znechucení - dovršení bodu saturace, kdy rezidenti mají obavy z cestovního ruchu jako průmyslu, nositelé rozhodnutí hledají řešení ve zvyšování infrastruktury na místo omezení růstu turistů; • antagonismus - otevřené vyjádření odporu, kdy jsou návštěvníci vnímáni jako tvůrci problémů. Tento index popisuje ve své práci i Pásková (2003) a považuje jej vedle Defertovy funkce za jeden z klíčových ukazatelů sociálně-kulturních vlivů cestovního ruchu. Defertova (turistická) funkce Defertova funkce, neboli turistická funkce, vyjadřuje intenzitu turistické aktivity v dané destinaci poměrem počtu dvou populací: navštěvující a navštěvované. Turistická funkce sleduje tedy kvantitativní aspekt intenzity cestovního ruchu a je vyjádřena vzorcem: T(f)=Nxl00/P; kde N = počet stálých lůžek a P = počet rezidentů destinace. Výhodou tohoto ukazatele je snadná dostupnost dat, jejich interpretace však vyžaduje přihlédnutí k dalším skutečnostem - např. k míře využití lůžkové kapacity či k typům cestovního ruchu, k sezónnosti v destinaci (velká města s nevýraznou sezónností v protikladu se sezónním využitím horských ubytovacích zařízení), do zátěže destinace by mělo být započítáno i druhé bydlení. Předpokládá se přímá úměra mezi růstem tohoto ukazatele (případně mezi růstem od určité hodnoty) a nárůstem nevraživosti rezidentů vůči návštěvníkům. Proto tento ukazatel bývá též alternativně vyjadřován iritačním indexem. Matice chování a postojů rezidentů k cestovnímu ruchu Přínosná je matice Bjorklunda a Philbricka (1972). Matice zachycuje aktivní nebo pasivní přístup k cestovnímu ruchu a negativní či pozitivní postoje k cestovnímu ruchu. Matice je schopna zaznamenat odlišnost zájmů komunity včetně postojů veřejného sektoru, soukromníků i rezidentů. Podle výsledků šetření spadá většina populace do dvou pasivních kategorií, 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU což můžeme vysvětlit buď tak, že bezeslova akceptují cestovní ruch vzhledem k jeho výhodám, nebo že nevidí žádný způsob odvrácení negativního postoje k cestovnímu ruchu. Obr. 8-4: Bjorklundova a Philbrickova matice Chování residentu Aktivní Pasivní Pozitivní Postoj k cestovnímu ruchu Agresivní podpora něčeho výhodného Tichá akceptace něčeho ^ výhodného Agresivní odpor k něčemu nepříjemnému Odevzdaná akceptace něčeho nepříjemného Negativní Pramen: Page, 1995:143 Šipky v obrázku naznačují možné změny v chování či v postojích domácích obyvatel vyvolaných sociálně-kulturními vlivy cestovního ruchu. 8.4 VYBRANÉ TEORETICKÉ KONCEPTY UDRŽITELNÉHO ROZVOJE41 8.4.1 Koncept únosné kapacity území Jako každé jiné odvětví je rozvoj cestovního ruchu závislý na přijatelné míře zatížitelnosti geografického prostředí, ve kterém se „rozvíjí", a to nikoli izolovaně, nýbrž v podmínkách vzájemné spolupráce a koordinace s ostatními funkcemi území. Zásadním ukazatelem „udržitelnosti" vývoje destinace je pak relace hodnoty aktivovaného potenciálu území pro rozvoj cestovního ruchu (kvalitativní i kvantitativní aspekty potenciální návštěvnosti) v dané lokalitě k hodnotě únosné kapacity jejího území z hlediska rozvoje cestovního ruchu. V obecném pojetí lze únosnou kapacitu popsat jako vyjádření odborně podložené (expertíza) a společensky přijatelné (sociologické šetření) maximální míry zatížení daného území an-tropogenními vlivy. Jde o takovou míru územní zátěže, která nezpůsobí trvalé snížení těch hodnot přírodních složek a sociokulturního prostředí, o kterých existuje společenská shoda ve smyslu nezbytnosti usilovat o jejich zachování. Specificky v cestovním ruchu se pak jedná o maximální míru zatížení daného území aktivitami souvisejícími s cestovním ruchem, při níž ještě nedochází k nevratnému snížení kvality přírodních ani sociálních aspektů geografického prostředí destinace, jak definuje v případě rekreace ve volné přírodě např. Stankey (1981). Jde v podstatě o dlouhodobě udržitelnou míru využívání destinačních zdrojů, tedy místních 41 Kapitola je zpracována s využitím podkladů v Pásková (2003) 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU zdrojů rozvoje cestovního ruchu (např. Getz, 1983). V praxi jde spíše o jakýsi optimální kompromis mezi zájmy klíčových skupin aktérů destinace (Russo, 2002b; Pásková, 2001), který se musí ovšem zakládat především na znalosti míry autoregenerace (autoregulační schopnosti) společenských a ekologických systémů řešeného území, na shodě zmíněných aktérů ve smyslu nutnosti udržet určité kvalitativní i kvantitativní parametry destinačních zdrojů (např. Getz, 1983), musí zohledňovat aspekt kvality zážitku a míru spokojenosti návštěvníka destinace (např. Hovinen, 1982) a musí též vycházet ze znalosti rocesční typických vlivů na místní komunitu (např. Wall, 1982, Canestrelli & Costa, 1991), její socioekonomickou strukturu a kulturní dědictví (např. Getz, 1983). Jedná se tedy o složený ukazatel, který vychází z míry environmentálni zranitelnosti řešeného území a ze současného způsobu využívání řešeného území (inventarizace a rozbor stávajícího land use - nejen cestovního ruchu) a reflektuje přibližnou velikost potenciálu řešeného území pro rozvoj cestovního ruchu. Identifikuje schopnost (i změny této schopnosti) řešeného území unést reprezentativní soubor na něm provozovaných aktivit cestovního ruchu. Zpravidla jde o ukazatel, který lze vyjádřit pomocí dílčích, v realitě vzájemně neoddělitelných ukazatelů (složek) kvantity, kvality a citlivosti přírodních i antropogenních zdrojů daného území (destinace). Cílem tohoto složeného indikátoru je odhadnout mezní hodnoty (intenzity a tempa) rozvoje potenciálních a reálných forem cestovního ruchu, jež jsou nebo mohou být provozovány v řešené destinaci. Tyto hodnoty není vhodné vyjadřovat numericky, tedy explicitně ve formě počtu uživatelů (redukovaně chápáno návštěvníků) či velikosti infrastruktury cestovního ruchu, ale spíše indikovat pomocí pokud možno co nejpřesnějšího popisu varujícího (pohotovostního) stavu řešeného území. Tento popis spočívá především v definování symptomů nezdravého vývoje cestovního ruchu na řešeném území, tj. ve shodě mezioborového týmu (s přihlédnutím k potřebám a názorům dalších aktérů řešeného území), které jevy sledovat jakožto první projevy a procesy nežádoucích změn na území destinace. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že meze fyzické i společenské únosnosti rozvoje cestovního ruchu, resp. změn jím způsobených na řešeném území, mohou být posunuty v souvislosti s kvalitou a intenzitou místního destinačního managementu, zejména návštěvnického managementu (např. Cooper 1981, Price, Moss & Williams 1997: 251, Shaw & Williams 2002: 311). Tento nástroj a další nástroje destinačního managementu jsou dále diskutovány v kapitole 12. V literatuře (Coccossis, Mexa & Collovini 2002: 22-23; Getz 1993; Wall 1982; aj.) se setkáváme s různými dimenzemi únosnosti území pro rozvoj cestovního ruchu. Mezi nejčastěji uváděné patří fyzická dimenze, ekologická dimenze, ekonomická dimenze, psychologická dimenze a sociokulturní dimenze. Fyzicky únosná kapacita Určuje maximální objem rozvoje (zpravidla vyjádřený pomocí maximálního počtu osob), které může daný objekt či prostranství pojmout, aniž by došlo k jeho fyzické destrukci. Jedná se o nejvyšší možnou zátěž (např. počet osob), kterou může systém daného objektu či prostranství snést nárazově, avšak opakování či pravidelnost takovéto zátěže může způsobit jeho sociálnímu či ekologickému systému nenávratné škody (viz další složky únosné kapacity). Tyto hodnoty lze poměrně snadno stanovit pro uzavřené objekty a ohraničená prostranství typu jeskynních prostor či areálu zámeckých zahrad, složitější jsou případy otevřených prostranství, např. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU krasových oblastí, středisek zimních sportů, památkových rezervací a zón, skalních měst či okolí vodních toků a ploch. Ekonomicky únosná kapacita Ve svém teoretickém vyjádření vychází tato „optimalizační kapacita" z tzv. Paretova optima a pomocí abstraktní „optimalizační rovnice" určuje dlouhodobě udržitelný kompromis mezi ekonomickou výtěžností a kvalitou životního prostředí v destinaci: stanovuje tedy míru maximálního ekonomického přínosu cestovního ruchu pro destinaci při současné minimalizaci čerpání kapitálu (exploataci neobnovitelných - primárních - zdrojů) cestovního ruchu (kvalita sociokulturního i přírodního prostředí destinace). Ekologicky únosná kapacita Tato „absorpční kapacita"udává maximální úroveň dlouhodobě chápaného rozvoje cestovního ruchu (tj. turistické zátěže), se kterou se destinační prostředí či jeho určitý výsek vyrovná bez trvalých následků, tedy do okamžiku, kdy se objeví první symptomy nežádoucího vývoje (pokles výskytu určitého živočišného či rostlinného druhu, nadměrná eroze, abraze kořenů stromů atd.). Tato nejvýše možná akceptovatelná úroveň rozvoje je přirozeně přímo úměrná autoregulační schopnosti (pružnosti) daného ekosystému. Zjištěná hodnota této složky kapacity by měla být směrodatnou především při zřizování parkovacích ploch na přístupových komunikacích v místech nástupu do řešených oblastí, například u vstupů do chráněné oblasti či do jejích jednotlivých zón. Institucionálně únosná kapacita Tuto složku kapacity lze označit jako „organizační"kapacitu, neboť zahrnuje administrativní připravenost pro další rozvoj cestovního ruchu, úroveň destinačního managementu, originalitu destinačního produktu, úroveň kooperace a koordinace jednotlivých složek místní samosprávy a úroveň její spolupráce se státní správou, apod. Tato složka únosné kapacity území pro rozvoj cestovního ruchu se jako jediná zaměřuje na stanovení dolní (min.) meze rozvoje, doporučuje tedy nejnižší přijatelnou kvalitativní i kvantitativní úroveň institucí a organizací, spolupráce soukromého a veřejného sektoru na území destinace. Sociokulturně únosná kapacita Tato „toleranční" kapacita představuje hranici rozvoje cestovního ruchu, při jejímž překročení aktivity cestovního ruchu se v místní komunitě projevují první symptomy nežádoucích nevratných změn. Může jít o narušení lokálního životního stylu, postupnou ztrátu kulturní identity a změnu v tradiční hodnotové hierarchii. Mezi základní ukazatele sociokulturní složky turisticky únosné kapacity území pro rozvoj cestovního ruchu by měla patřit míra turistické iritace (viz case study Iritační index v praxi) a Defertova funkce42. Psychologicky únosná kapacita „Satisfakční kapacita" zahrnuje subjektivní ukazatele indikující maximální stupeň rozvoje cestovního ruchu (intenzity návštěvnosti), který je ještě kompatibilní s určitým typem turistického zážitku, vyhledávaným v daném objektu či prostranství. Jde o horní mez rozvoje cestovního ruchu, při níž se již začínají vyskytovat první projevy nežádoucího vývoje cestovního ruchu 42 Df = (počet lůžek / počet obyvatel) * 100, podrobněji viz kapitola č. 8.3. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU z hlediska spokojenosti návštěvníka destinace. Existuje určitá percepční (a tedy značně subjektivní) hranice, od které lidé vnímají „přelidněnost" území. 8.4.2 Životní cyklus destinace Koncept životního cyklu destinace představuje užitečný konceptuálni rámec pro studium dynamiky a udržitelnosti destinačního prostředí. Tento model vytváří vhodnou platformu pro ověřování a aplikaci ostatních zmiňovaných konceptů (zejména únosné kapacity území a sociální změny). Jde o jediný vlastní („endogenní") teoretický koncept studií cestovního ruchu (Wall 1982:188). Model má vysokou deskriptívni a explanační hodnotu, nabízí dobrou základnu pro výzkum, zaměřený na objasnění konkrétního destinačního vývoje a jeho příčin, ovšem při zohlednění působení běžných civilizačních procesů (globalizace, urbanizace atd.). Jedná se o teoretický konstrukt, který poskytuje konceptuálni rámec pro studium (základní i aplikovaný výzkum) vývoje turistické destinace a představuje tak jednu z mnoha aplikací klasické křivky životního cyklu výrobku, zavedenou ekonomy Vernon (1966), Polli a Cook (1969) a tradičně používanou v marketingu. Trajektorii životního cyklu destinace lze vykreslit jako křivku, která podchycuje vývoj hodnot základních ukazatelů vývoje potenciálu, stavu a dopadů efektů cestovního ruchu v destinaci. Jedná se především o vývoj hodnoty únosné kapacity území pro rozvoj cestovního ruchu, objemu návštěvnosti, segmentační struktury zejména z hlediska vzorce časoprostorového a spotřebního chování typického návštěvníka (např. Plog, 1973; Cohen, 1972), Defertovy funkce (Pearce, 1987), iritačního indexu (Doxey, 1975), velikosti příjmů z cestovního ruchu na obyvatele, míry využití ubytovací kapacity, počtu uživatelů (návštěvníků a místních obyvatel) na jednotku plochy, množství odpadu, úrovně hlučnosti, míry sezónnosti a postojů rezidentů k místnímu rozvoji cestovního ruchu. Z hlediska trajektorie vývoje destinace je důležité rozlišovat dva základní druhy cestovního ruchu: masově provozovaný (hromadný) cestovní ruch a individuálně provozovaný cestovní ruch. Toto dělení představuje jedno ze základních kritérií pro vymezení kontinua mezi tzv. „měkkým"a„tvrdým"cestovním ruchem (Krippendorf, 1987: 107; Snowdon, Slee &Farr, 2000: 144-145). Rozvoj „měkkého" cestovního ruchu je souborem dlouhodobě zaměřených aktivit, charakterizovaných zejména individuální návštěvností destinace a jejím převážně endogenním rozvojem. Rozvoj „tvrdého" cestovního ruchu naopak představuje krátkodobě orientovaný (rychlá návratnost investic), převážně exogénni rozvoj cestovního ruchu, založený na hromadné návštěvnosti destinace. Z těchto charakteristik je zřejmé, že „měkký" cestovní ruch implikuje spíše plochou křivku destinačního vývoje, kdežto rozvoj „tvrdého" cestovního ruchu s sebou zpravidla nese strmou trajektorii vývoje destinace. V případě rozvoje „tvrdého" cestovního ruchu je rychlý ekonomický růst vykoupen labilitou systému destinace. Příčinou je fakt, že exogénni aktéři dostatečně neznají či ignorují skutečnou hodnotu destinačních zdrojů (zejména jejich hodnotu pro místní obyvatele). Naopak při rozvoji „měkkého" cestovního ruchu sice probíhá ekonomický růst v pozvolnějším tempu, to je však kompenzováno relativní stabilitou destinačního systému. Je zřejmé, že pro zachování kontinuity vývoje destinace je nezbytné usilovat o udržování rovnováhy mezi působením endogenních a exogenních aktérů. Nejčastěji citovaným a uváděným konceptem životního cyklu destinace je Butlerův (1980) model. Ten popisuje cyklus vývoje destinace v šesti základních fázích: objevení, vtažení, rozvoj, 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU konsolidace, stagnace a poststagnace43. Jako indikátory vývoje cestovního ruchu ve vztahu ke stavu a vývoji primárních, sekundárních, terciárních zdrojů cestovního ruchu jsou nejčastěji uváděny růst počtu návštěvníků, růst podílu přenocujících návštěvníků, změna počtu konkurenčních destinací, průměrné výdaje návštěvníků; změna v segmentační struktuře, tržní podíl; intenzita a způsob propagace (náklady, účast na mezinárodních veletrzích) a cenová inflace tažená cestovním ruchem (např. Cooper, 1992; Getz, 1993; Haywood, 1992; Wall, 1982). Obr. 8-5: Životní cyklus destinace s vyznačením převažujících typů návštěvníků Indikátory vývoje cest. ruchu Kritické rozmezí únosné kapacity (saturaění interval) Plogova segmentace alocentrik midcentrik psychocentrik eas Pramen: Pásková (2003) - kompilace z Butler (1980), Noronha (1979), Plog (1973) Tento model bývá v odborné literatuře často uváděn a diskutován a je postupně ověřován v konkrétních destinacích, přičemž v mnohých případech dochází k jeho výrazné modifikaci, resp. k jeho určité specializaci - viz např. Agarwal (1994, 1997, 2002), Cooper (1992), di Benedetto & Bojanic (1993), Douglas (1997), Hovinen (1981, 2002), Lundtorp - Wanhill (2001), Oppermann (1995), Miossec (1976), Prideaux (2000) a Priestley - Mundet (1998). Butlerův model životního cyklu destinace Fáze I: Objevování V této fázi obvykle do nové destinace zcela neorganizovaně proudí poměrně malý počet individuálních návštěvníků. Jedná se o velmi malý segment poptávky, např. Seaton - Bennet (1996:125) uvádí pouze 2,5 % celkové poptávky. Tento segment návštěvníků preferuje dobro- 43 Alternativním vymezením fází životního cyklu destinace je etapizace destinačního vývoje, kterou ještě před Butlerem (1980) navrhl Noronha (1976): odhalení destinace, místní kontrola, institucionalizace. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU družnější formu cestování, které si zpravidla zajišťuje vlastními silami a na základě vlastních znalostí. Zpravidla se jedná o návštěvníky ze vzdálenějších zdrojových oblastí, kteří jsou do destinace přitahováni jejími jedinečnými nebo podstatně odlišnými přírodními a kulturními charakteristikami. Návštěvnost území prozatím nevykazuje žádné známky pravidelnosti. Protože ve vznikající destinaci zatím neexistuje téměř žádná infrastruktura cestovního ruchu (zejména ubytovací kapacity), je míra využívání místní (původní, „neturistické") infrastruktury a intenzita kontaktu návštěvníků s místními obyvateli značná. Návštěvníci tohoto typu jsou označováni jako alocentrici (Plog 1973, Smith 1990) nebo jako „objevovatelé" (Cohen 1972, Noronha 1979: 9-12), zpravidla znají nebo se snaží intenzivně poznávat jazyk i místní kulturu a jsou místní komunitou obvykle příznivě přijímáni. Podle Doxeyho (1975) iritační-ho indexu lze stávající postoj většiny místních obyvatel k návštěvníkům a potažmo k rozvoji cestovního ruchu charakterizovat jako euforie. Na fyzickou strukturu a sociální prostředí (ekonomický a společenský život místních obyvatel) destinace mají tito návštěvníci relativně malý vliv, ale zprostředkováním své zkušenosti dávají rozhodující impuls pro zvyšování návštěvnosti destinace náročnějším segmentům, vyhledávajícím relativně větší komfort a jistotu, i inovativním investorům. Jako příklady destinací v této vývojové fázi Butler před dvaceti lety uváděl polární oblast Kanady a Latinskou Ameriku, které návštěvníky přitahovaly přírodními a kulturně historickými charakteristikami. Fáze II: Vtažení Spolu s nárůstem objemu a pravidelnosti návštěvnosti destinace se někteří místní obyvatelé začínají realizovat v podnikání cestovního ruchu. Poskytují služby a vybavenost obecně převážně či dokonce výlučně pro návštěvníky. Kontakt mezi návštěvníky a místními obyvateli zůstává stále relativně intenzivní a dochází k jeho komercializaci. Ve smyslu Doxeyho (1975) iritačního kontinua lze ohledně postoje místních obyvatel k návštěvníkům a k rozvoji cestovního ruchu hovořit o kombinaci euforie s jistou mírou apatie. V této fázi se postupně formuje propagace cestovního ruchu a začínají též zřetelně krystalizovat zdrojové oblasti destinace. Destinace se začíná vyznačovat svým podstatným atributem - sezónností. Rozvoj cestovního ruchu začíná nabývat jisté úrovně organizovanosti, začínají se projevovat první tlaky na samosprávu a veřejné instituce ve smyslu zabezpečení infrastruktury cestovního ruchu. Jako příklad destinací nacházejících se v této fázi Butler uváděl méně rozvinuté pacifické a karibské ostrovy, které vykazovaly výše popsané pravidelnosti, stejně jako méně dostupné oblasti západní Evropy a Severní Ameriky. Fáze III: Rozvoj Ve fázi rozvoje disponuje už lokalita dobře vymezeným okruhem zdrojových oblastí, formovaným částečně důraznou propagací cestovního ruchu v těchto oblastech. S postupem této fáze aktivita místních obyvatel a jejich kontrola nad rozvojem cestovního ruchu výrazně klesá. Některá místně provozovaná zařízení cestovního ruchu jsou dokonce vytlačena většími, sofistikovanějšími a modernějšími zařízeními, provozovanými vnějšími subjekty, zejména v případě ubytovacích kapacit. Změny ve fyzickém vzhledu území jsou znatelné a zpravidla ne všechny jsou přijímány všemi místními obyvateli. Masový a exogénni rozvoj cestovního ruchu s sebou přináší významné nežádoucí dopady na ekonomické, fyzické, ekologické, sociokulturní i percepční prostře- 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU 231 dí. V pozdější etapě této vývojové fáze je podle Ioannidese (1995) v rostoucí míře nezbytné, aby docházelo k systematickému plánování rozvoje cestovního ruchu na lokální, regionální i národní úrovni za účelem kontroly všech nejvážnějších stávajících i potenciálních problémů s tímto rozvojem souvisejících. Butler uváděl jako příklad destinací nacházejících se v této fázi části Mexika, destinace na rozvinutějších pacifických ostrovech (např. Vanuatu a Tuvalu) a na severním a západním pobřeží Afriky (např. Namibie), Ioannides (1995) uvádí jako příklad Bahamy a Barbados. V hlavní sezóně počty návštěvníků převyšují počet místních obyvatel, typická je masovost cestovního ruchu a diverzifikace nabídky. Kontrola rozvoje přechází do rukou zahraničních podnikatelů, stále se zvyšující nároky na standard služeb a vybavení vedou k importu surovin, materiálů, ale i pracovní (zejména sezónní) síly. Díky narůstajícím požadavkům návštěvníků dochází k rozvoji v destinaci dříve se nevyskytujících služeb (prádelny, fitness centra atd.), ale také sportovních a kulturně zábavních služeb a tím i změně životního stylu obyvatel. Dochází také ke změně v typu návštěvníka, kterým se stává segment označovaný podle Plogo-vy (1973) klasifikace jako midcentrik, v Cohenově (1972) terminologii „institucializovaný návštěvník". V rámci Doxeyho (1975) iritační škály je viditelný posun v postoji místních obyvatel k návštěvníkům a k rozvoji cestovního ruchu směrem k apatii. Podle Ryana (1991: 133) je možné rozlišit dvě etapy této fáze: raná etapa fáze, vyznačující se podle něj nabídkou „balíků" organizovaných služeb (především zájezdů) specializovaných cestovních kanceláří, jejichž služeb využívají zatím spíše alocentrici, a pozdní etapa, kdy se z výklenkových stávají masové cestovní kanceláře, napojené na vnější (národní i zahraniční) partnery, a místně provozované podniky jsou marginalizovány. Výrazně se začíná projevovat proces komercializace vztahu mezi návštěvníky a místními obyvateli (pokles spontánnosti i frekvence kontaktů, nárůst zprostředkovanosti kontaktů a jejich obchodní motivace). Fáze IV: Konsolidace V této fázi dochází ke zřetelnému zpomalování tempa růstu návštěvnosti, i když absolutní počet návštěvníků ještě stále roste a celkový denní počet návštěvníků převyšuje počet stálých obyvatel. Převážná část místní ekonomiky je vázána na cestovní ruch, který se tak stává tzv. bazickým odvětvím (viz Johnston a kol. 1981: 90). Aktivity cestovního ruchu se stávají pro destinaci životně důležité z hlediska příjmů i zaměstnanosti. Narůstá infrastruktura cestovního ruchu a místo získává turisticky monokulturní charakter s vytvářením tzv. turistických ghett44. V destinaci se začínají objevovat pobočky významných hotelových i pohostinských řetězců, ale vzniká málo místních osobitých provozoven. Marketing a propagace nabývají značné intenzity a vyznačují se snahou rozšířit návštěvnickou sezónu i zdrojové oblasti destinace. Typické je organizování masového cestovního ruchu, převažuje typ návštěvníka bez zájmu o reálný život rezidentů, který směřuje do destinace popisované a prodávané cestovní kanceláří jako „turistický ráj". Plog (1973) označuje tento segment návštěvníků jako kvazipsychocent-riky. Stále vysoký objem návštěvníků a vybavenosti jim určené vzbuzuje čím dál větší nespokojenost u místních obyvatel, zejména těch, kteří z cestovního ruchu nijak neprofitují. Za po- 44 Kompaktní část území sídla, na níž postupně došlo k vytlačení (resp. potlačení) běžných funkcí sídla (nejen obytné) funkcí komerční, navíc ve značné míře úzce zaměřenou na nabídku služeb cestovního ruchu. Tento jev je zpravidla doprovázen zvýšením cenové hladiny (turistická inflace), snížením dostupnosti zboží běžné denní potřeby, kongescí veřejných komunikací a prostranství atd. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU užití Doxeyho (1975) iritační škály lze poukázat na zřetelný vývoj postoje místních obyvatel k návštěvníkům a k rozvoji cestovního ruchu obecně ve smyslu jejich „znechucení" z tohoto rozvoje. Podle Ioannidese (1995) někteří návštěvníci přestávají destinaci vyhledávat, protože ji začínají vnímat jako podřadnou, přelidněnou a již neschopnou poskytnout jim neobyčejné zážitky, které vyžadují. Butler poukazoval na takovéto vývojové trendy v destinacích, jako jsou oblasti Karibiku a severního Středomoří. Fáze V: Stagnace Předposlední fáze je nejkritičtější etapou destinačního cyklu, neboť její průběh do značné míry rozhoduje o tom, která z variant poslední fáze se stane skutečností. Počet návštěvníků dosahuje svého vrcholu, průměrná délka pobytu a průměrná útrata návštěvníka zpravidla vykazují klesající tendenci. Díky značné časové a prostorové koncentraci návštěvnosti a nedostatečné kvalitě destinačního managementu, zejména managementu zdrojů cestovního ruchu, dochází k nasycení většiny rozměrů únosné kapacity destinace. Od tohoto okamžiku se změny v destinačním prostředí stávají výrazně nežádoucími a zpravidla nevratnými. Destinace má velice pevně zakotvenou image, ale již není moderní. Management destinace a další subjekty zainteresované v cestovním ruchu se spoléhají především na již zavedenou klientelu a zaměřují se zejména na konferenční formy cestovního ruchu. Ubytovací kapacita již nebývá ani v sezóně plně využita a musí být vynakládáno značné úsilí k udržení i tohoto stupně návštěvnosti. Přírodní a autentické kulturní atraktivity jsou postupně vytlačeny uměle vytvořenými atrakcemi. Atraktivnost destinace spojená s její původností proto klesá a destinace je vyhledávána návštěvníky, kteří vykazují charakteristiky segmentu označovaného Plogem (1973) jako kvazipsychocentrici a Cohenem (1972) jako „organizovaní masoví turisté", pro které autenticita destinace nepředstavuje klíčovou motivaci k její návštěvě. Postoj místních obyvatel k tomuto typu návštěvníků začíná nabývat negativního charakteru, v rámci Doxeyho (1975) iritační škály lze hovořit o přechodu mezi „znechucením" a „nepřátelstvím", o celkovém nárůstu antagonistických postojů místních obyvatel k rozvoji cestovního ruchu. V této fázi se zhoršení postoje týká i obyvatel angažovaných v cestovním ruchu, neboť přínosy z cestovního ruchu se snižují. Jako příklad destinací nacházejících se ve stagnační fázi Butler uvedl přímořská letoviska na španělském pobřeží Costa Brava a chatové oblasti kanadského jezera Ontario. Fáze VI: Poststagnace Fáze poststagnace může v závislosti na předchozím vývoji proběhnout v pěti základních variantách (viz výše uvedený Obr.). Fáze úpadku je výsledkem vyčerpání zdrojů destinace, výrazného snížení kvality životního prostředí, degradace místního životního stylu, ztráty genia loci. Kromě nepřiměřené exploatace destinačních zdrojů bývá tento stav často výsledkem válečných konfliktů, epidemií či přírodních katastrof atd. Scénář poklesu se vyznačuje postupným útlumem návštěvnosti, zpravidla zapříčiněným překročením únosné kapacity území pro rozvoj cestovního ruchu a nedostatečnými investicemi do údržby a inovace infrastruktury cestovního ruchu. Další možnou variantou poststagnační fáze je stabilizace, která je charakterizována udržováním stabilní úrovně návštěvnosti destinace poté, co se jí podařilo vyrovnat se s předcháze- 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU jícím poklesem. Fáze adaptace je spojená s jistými modifikacemi rozvoje cestovního ruchu a přizpůsobení únosné kapacitě území, přičemž pokračující ochrana zdrojů cestovního ruchu umožní jistou míru růstu návštěvnosti. Fáze omlazení zpravidla představuje výsledek promyšleného destinačního managementu, který vedl ke změně image destinace a zvýšení její únosné kapacity pomocí efektivních metod řízení, inovací, nových technologií atd. Touto fází začíná nový životní cyklus destinace a opětovný vzrůst návštěvnosti. Koncept životního cyklu destinace díky své vysoké úrovni komplexity a s ní související jistou teoreticko-metodologickou nevyhraněností ponechává na jedné straně velký prostor pro možnosti jeho aplikace, avšak na druhé straně klade vysoké nároky na interpretaci zjištěných skutečností, resp. na patřičné zohlednění faktorů a příčinné objasnění vztahů, zjištěných v rámci použití tohoto konceptu. To předpokládá znalost zkoumaného území, teoretických konstruktů souvisejících s destinačním vývojem a schopnost aplikovat současně znalosti z více oborů. Značný aplikační a interpretační prostor modelu s sebou kromě výše uvedených předností přináší také určité problémy a dilemata (viz Tab. 8-3). Tab. 8-3: Nej častější problémy, spojené s aplikací konceptu životního cyklu destinace Popis problému Citace vybraných autorú skepticismus k použitelnosti jediného univerzálně platného modelu Cohen (1979:24), Prosser (1995: 38), Bianchi (1994:186), Choy (1992) rocesční specifický model (nízká míra zobecnitelnosti) Haywood (1986), Cooper - Jackson (1989), Cooper (1994), Hovinen (2002), Young (1983: 41) omezená aplikovatelnost modelu životního cyklu produktu na destinace cestovního ruchu Agarwal (1994), Prosser (1995: 38), Choy (1992) nedostatek empirického zázemí - hypotetický charakter modelu, zatím nízká úroveň verifikace, subjektivní posuzování Wall (1982), Wilkinson (1987), Cooper (1994), Shaw - Williams (1994: 165) absence orientačních časových intervalů pro jednotlivé fáze destinačního vývoje Wall (1982), Haywood (1986), Agarwal (1994) omezená praktická využitelnost modelu pro plánování rozvoje cestovního ruchu Wall (1982: 190), Agarwal (1994), Young (1983: 41), Cooper (1992a), Haywood (1986) omezená prediktivní schopnost Hovinen (1981, 2002), Wall (1982: 190), Cooper - Jackson (1989), Cooper (1994) omezená preskriptivní funkce Young (1983: 41) značný rozdíl mezi aplikací modelu na urbanizované území a převážně přírodní (rekreační) území Wall (1982: 190), Roberts (1991: 444), Priestley - Mundet (1998) obtížné získávání srovnatelných dat (časové řady) Cooper (1994), Haywood (1986) obtížné určování inflexních bodů Cooper - Jackson (1989), Ryan (1991: 53), Haywood (1986) obtížné „odizolování" efektů působení cestovního ruchu od ostatních procesů Shaw - Williams (1994: 89) obtížný výběr vhodných indikátorů změn Young (1983: 41), Prosser (1995: 38) 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Popis problému Citace vybraných autorů nejasné geografické měřítko Hovinen (1981, 2002), Agarwal (1997) deterministické pojetí modelu Haywood (1986) odlišnost mezi destinacemi cestovního ruchu a klasicky chápanými produkty Prosser (1995: 38), Choy (1992) otázka postcyklického stavu destinace Young (1983: 41), Brougham - Butler (1981: 570) Pramen: Pásková, 2003, upraveno 8.4.3 Teorie společenské směny Změny způsobené v destinaci cestovním ruchem mají často své příčiny ve způsobu přijímání rozvoje cestovního ruchu místními obyvateli, v jejich postojích k němu a v jejich vztahu k návštěvníkům. Dlouhodobě vyvážený vývoj cestovního ruchu je podmíněn vzájemnou výhodností společenské směny mezi těmito základními skupinami uživatelů destinačního území, tedy oboustranně vyhledávanou výměnou určitých (nejen ekonomických) statků a hodnot. Ze strany návštěvníků jde o hledání spíše stabilizujících momentů (odpočinek, sebepo-tvrzení, hledání vlastních kořenů a rovnováhy atd.) a na straně místních obyvatel se jedná spíše o vyhledávání dynamizujících momentů (ekonomický rozvoj, kontakty, inovace, modernizace atd.). Teorie společenské směny tak vytváří vhodný rámec pro podchycování a analýzu příčinnos-ti a variability dopadů cestovního ruchu a jejich percepcí. Aplikace této teorie tímto činí výzkum efektů cestovního ruchu na území destinace komplexnějším, neboť rozšiřuje jeho pohled „z vnějšku"na destinaci jako celek o tzv. „zvnitřňující" přístup (Bryon 2002: 42-43), kdy je komplementárně sledována také vnitřní heterogenita destinace z hlediska reálných i vnímaných dopadů cestovního ruchu. V Sociologickém slovníku (Geist, 1992) je tento koncept popsán jako sociologická teorie, která aplikuje principy behavioristické psychologie na sociální jevy a považuje výroky beha-vioristické psychologie za obecně platné vysvětlující poučky všech sociálních věd. Vychází z popisného neobehaviorismu, který se omezuje na zjišťování vztahů mezi velikostí podnětů a údaji o chování (tzv. černá skříňka). Podle Geista (1992) zde jednu z dominantních úloh hrají faktory jako posilování, odměna, trest a učení kromě v behaviorismu běžných aspektů jako podmiňování, generalizace atd. Těžiště teorie sociální směny spočívá v mikrorovině a za hlavní úkol považuje Geist (1992) vysvětlení „opakované směny prospěchu (odměny) mezi lidmi", kterými se řídí mezilidské vztahy. Podstatou sociálních procesuje tedy směna, vzájemná výměna odměn mezi partnery. Vedle toho Blau (in Geist, 1992) rozšířil chápání stran směny, nezabývá se individuálními mezilidskými vztahy, ale soustředí se na otázky sociální struktury, směn a moci v institucionální rovině. Teorie společenské směny představuje užitečný teoretický rámec pro pochopení postojů místních obyvatel k rozvoji cestovního ruchu, jak navrhuje např. Ap (in Hernandez, Garcia & Cohen, 1996). Tento autor tvrdí, že teorie směny „je spjata s interpretací výměny zdrojů mezi jednotlivci a skupinami v situaci vzájemné interakce. Interakce jsou chápány jako proces, v kterém se vzájemně aktéři zásobují hodnotnými zdroji. Pojem aktér se vztahuje k osobě, která disponuje zdroji, nebo ke skupině, která jedná jako jednotný útvar" (Ap, in Hernandez, Garcia & 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Cohen, 1996: 760). Jak je Ap citován v uvedené publikaci dále, „místní obyvatelé oceňují cestovní ruch ve smyslu společenské směny, což znamená, že ho ohodnocují ve smyslu očekávaných přínosů nebo nákladů spojených se službami, které poskytují". V průběhu vývoje destinace dochází k významným změnám ve formě a intenzitě této společenské interakce, konkrétně směny materiálních i imateriálních hodnot mezi rezidenty a návštěvníky. Proto je vhodné provázat tento koncept s konceptem vývoje životního cyklu. Protože teorie společenské směny operuje s náklady a přínosy, umožňuje utvořit si představu 0 tom, jaké faktory mohou ovlivnit postoje místních obyvatel právě pomocí rozboru nákladů a přínosů, spojených s rozvojem cestovního ruchu. Lze předpokládat, že se tyto postoje, stejně jako samotné dopady cestovního ruchu, budou lišit pro jednotlivé destinační typy či pro jednotlivé zóny v rámci určité destinace. Tuto skutečnost do jisté míry potvrzují Meyer & Arendt (1985), Belisle & Hoy (1980) a dále např. Sambrook & Kermath (in Hernandez, Garda & Cohen, 1996: 760), kteří taxonomizovali různé typy destinací v Dominikánské republice. Dobrý přehled aplikací této teorie v cestovním ruchu podávají např. Shaw & Williams (2002), Cohen (1972), Švehla (1996), Getz (1993) a Brunt & Courtney (1999). Jako značně problematické se jeví v kontextu dostupné literatury zaměňování subjektivních postojů, vnímání, názorů se samotnými vlivy jakožto „objektivně" probíhajícími jevy (Rus-so, 2002b). Poměrně častým problémem je zaměňování následků a příčin v kauzálním řetězci zkoumaných dopadů cestovního ruchu na jednotlivé aktéry či skupiny (Wall, 1982, Russo, 2002a). Komplikované je též vymezování jednotlivých skupin destinačních aktérů a přiřazování „váhy" významu jejich působení v procesu destinačního vývoje (Getz, 1992). Slabinou aplikace této teorie bývá její běžná redukce na užší koncept „host - hostitel", tedy pouze na zkoumání vztahu mezi místními obyvateli a návštěvníky, a to především v rozvojových zemích, kde tento vztah nabývá nezřídka extrémních poloh. Korektním postupem je však sledovat, analyzovat a interpretovat celkový vztah místních obyvatel k vývoji cestovního ruchu a specifické rysy i obecné trendy (míru výhodnosti a intenzity) tohoto vztahu, včetně kontaktu s návštěvníky destinace. Podobným způsobem často dochází k chápání zkoumaného vztahu rezidentů k cestovnímu ruchu jako a priori negativního vztahu, což je zřejmě dáno samotným názvem samotné aplikace - konceptu „turistické iritace". Vždy by však měly být objektivně posuzovány kladné i záporné vlivy cestovního ruchu a jejich percepce desti-načními aktéry. 8.5 NÁSTROJE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU Způsobů jak přispět k udržitelnému rozvoji cestovního ruchu a jak ovlivňovat jednání jednotlivých aktérů cestovního ruchu je mnoho. Management destinace, veřejná správa, ale 1 soukromé společnosti mohou pracovat s širokým souborem nástrojů. Jejich základní přehled podává Tab. 8-4. Jde o pestrou paletu aktivit, které se liší mírou dobrovolnosti zapojení a mírou státních/legislativních zásahů. Na tomto místě nelze všechny nástroje a techniky udržitelného rozvoje popsat. Zde si uvedeme pouze některé příklady zajímavých přístupů k realizaci udržitelného rozvoje. Zároveň další možnosti aplikace nástrojů přináší další kapitoly učebnice, zejména kapitoly č. 8.6, 11 a 12. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 8-4: Typologie nástrojů udržitelného cestovního ruchu Typy nástrojů Příklady Nástroje měření Indikátory udržitelnosti a monitoring Určení limitů cestovního ruchu Příkazové a kontrolní nástroje Legislativa, regulace a licence Plánování využití půdy a kontrola rozvoje Územní plánování Zonace EIA (posouzení vlivu na životní prostředí) Jiné Ekonomické nástroje Daně a poplatky Finanční pobídky a smlouvy Dotace Obchodní licence Dobrovolné nástroje Směrnice a kodexy chování Zpravodajství a auditing Dobrovolné příspěvky (např. karbonový offsetting) Podpůrné nástroje Vzdělávání stakeholderů Marketingové a informační služby Pramen: UNWTO & UNEP, 2005 8.5.1 Certifikační systémy Výkladový slovník cestovního ruchu (Zelenka & Pásková, 2012) definuje certifikaci jako: „proces ověření prokazující, že náležitě identifikovaný produkt, postup, kvalifikace pracovníka nebo služba jsou ve shodě s předepsanou normou nebo jiným normativním dokumentem, resp. ve shodě se specifikovanými požadavky". Certifikace je tedy určitý mechanismus k zajištění, že produkty nebo aktivity splňují standardy, které mohou být stanoveny vládou, podnikateli v cestovním ruchu nebo dalšími významnými účastníky cestovního ruchu. Certifikace primárně slouží k potvrzení aktivit a standardů turistických podnikatelů jako jsou poskytovatelé ubytování, zajištění bezpečnosti zákazníků a jejich uspokojení. Nicméně může být také rozšířena k pokrytí problematiky udržitelnosti. Klíčové prvky certifikace jsou: dobrovolná participace provozovatelů, dobře definovaná kritéria a standardy, proces ověření a ocenění (certifikace). Certifikace a ekoznačky slouží především třem účelům, a sice (Kraus, 2006): • stimulaci poskytovatelů služeb cestovního ruchu k zavádění zlepšení jejich činnosti se zaměřením na větší environmentálni, ekonomickou a sociální udržitelnost poskytováním podnětů a technické pomoci pro tuto činnost, • rozpoznávání a diferenciaci turistických produktů a služeb, které splňují environmentálni, ekonomické a sociální standardy nad úroveň požadovanou platnou legislativou, • orientování spotřebitelů podle charakteristik udržitelnosti služeb cestovního ruchu, které existují na trhu. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Společně s certifikací se setkáváme s pojmem „ekoznačka" (ecolabel). Podle Výkladového slovníku cestovního ruchu (Zelenka & Páková, 2012) jde o „označování environmentálni vhodnosti produktu (značka environmentálni kvality) - nižšího nežádoucího vlivu produktu na životní prostředí v průběhu jeho celého životního cyklu (těžby suroviny, výroby, spotřeby a likvidace produktu) v porovnání s produkty určenými pro obdobné použití". Pro období 2000/2001 UNWTO pověřila ECOTRANS k provedení první celosvětové srovnávací analýzy dobrovolných iniciativ pro udržitelný cestovní ruch. V roce 2002 byla publikována pod titulem Dobrovolné iniciativy udržitelného rozvoje v cestovním ruchu: celosvětový přehled a komparační analýzy 104 ekoznaček, ocenění a sebezávazků. Studie nabídla zajímavá zjištění: • velká většina certifikovaných turistických produktů je situována v Evropě (78 %), 7 % na jiných kontinentech, přičemž 5 % je interkontinentálních, • 2/3 ekoznaček je vytvořeno a řízeno soukromými turistickými asociacemi a nevládními neziskovými organizacemi a 1/3 vládními organizacemi, • náklady na vývoj studií ekoznaček byly z 1/3 pokryty ze soukromých zdrojů, z 1/3 veřejnými zdroji, nebo propojenými korporacemi, • 47 % těchto ekoznaček bylo implementováno mezi lety 1996-2000,47 % je ještě starších a 6 % je stále v implementační fázi, • během posledních 5 let ekoznačky použité na ubytování umožnily redukovat množství energie a spotřebované vody, stejně tak produkci odpadu, která by odpovídala produkci 2 000 hotelů v jednom roce, • průměrná výkonnost certifikovaných ubytovacích zařízení může být hodnocena o 20 % lépe než průměrná výkonnost podnikatelů v Evropě. V předešlých letech došlo k nárůstu programů zaměřených na environmentálni management a výkonnost, všeobecně označovaných jako ekoznačka. Podle zprávy organizace ECOTRANS „Sustainability in tourism: A guide through the label jungle" z roku 2014 lze po celém světě najít až 140 certifikačních programů v cestovním ruchu a toto číslo postupně stoupá. Převážná část z těchto programů se soustředí především na environmentálni problémy a některé z nich i na sociální aspekty. Certifikační programy související se sociální a pracovní problematikou jsou mnohem méně běžné. Mezi nej významnější certifikační systémy patří Green Globe, The Blue Flag, The Green Key, European Ecolabel. European Ecolabel wwwMCDlabeLLU Ekoznačka EU byla založena v roce 1992 k podpoře produktů (a služeb) se zmenšeným en-vironmentálním dopadem. Evropská ekoznačka pro turistické ubytovací služby (EU květina) 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU existuje od roku 2003 a slouží k certifikaci turistických ubytovacích služeb. Poté, co Evropská komise ustanovila kritéria pro služby v místech na kempování, je od roku 2005 udělována i těmto zařízením. Ekoznačka Evropské unie je garancí vysoké environmentálni výkonnosti a spotřebiteli garantuje přidanou hodnotu, pokud si vybere takto certifikované zařízení, protože ubytovací služby a podniky nesoucí logo květiny jsou oficiálně zařazeny mezi ekologicky nejšetrnější ve své lokalitě. Environmentálni závazky jsou zaměřené na zdravé ubytování, zdravou výživu a čisté životní prostředí pro hosty a zaměstnance. Ekologicky šetrné turistické ubytování používá přírodní stavební materiály, má nekuřácké prostory a omezuje použití nebezpečných chemikálií. Provozovatelé ubytování ocenění EU květinou mají právo toto oficiální logo používat ve svých propagačních materiálech, využívat marketingového průvodce (obsahuje praktické rady, tipy a kontrolní seznamy) a pomoc při zlepšení práce s médii, při turistických akcích, reklamě, PR aktivitách, atd. Kritéria pro získání ekoznačky jsou dvojí: povinná, která musí být splněna všechna, pokud je lze uplatnit (pokud je nelze uplatnit, žadatel musí vysvětlit důvody). Volitelná kritéria, jež je třeba splnit v souladu s požadavky danými bodovým systémem. The Blue Flag Ekoznačka Blue Flag (modrá vlajka, BF) slouží pro ocenění pláží a přístavišť. Pochází z Francie, kde byla v roce 1985 použita k ohodnocení vody na koupání. Od roku 1987 se tato ekoznačka v rámci Evropského roku životního prostředí začala šířit i do ostatních zemí Evropského společenství. Kampaň je řízena Nadací pro environmentálni výchovu (The Foundation for Environmental Education, FEE), která jako nevládní nezisková organizace má v současnosti 67 členů v Evropě, Asii, Oceánii a obou Amerikách. Partnery BF jsou UNWTO, UNEP, EU, Mezinárodní federace záchrany života, Evropská unie pro ochranu pobřeží, Mezinárodní zastupitelstvo asociace námořního průmyslu. Od roku 1999 jsou náklady hrazeny z poplatků žadatelů a sponzorů. Náklady na národní úrovni jsou kryty z příspěvků různých ministerstev, sponzorů a poplatků žadatelů. V roce 1987 bylo BF oceněno 244 pláží a 208 přístavišť z 10 zemí, přičemž v roce 2014 je to více než 4000 pláží a přístavišť v 48 zemích. Kampaň BF kromě evropských zemí probíhá v Jihoafrické republice, Mexiku, Brazílii, Kanadě, Maroku, Tunisku, na Novém Zélandu a v pěti zemích v Karibské oblasti, a ve vybraných zemích Blízkého Východu. BF je podle zjištění nej-známější ekoznačku pro cestovní ruch na světě. EFF rozhodla, že kritéria by měla být pro všechny oblasti podobná, nicméně někde je pro specifické environmentálni podmínky regionu nelze použít, a tak jsou zde kritéria používána s některými změnami. BF se podílí na iniciativě VISIT 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU The Green Key The Green Key (zelený klíč, GK) je mezinárodní ekoznačka pro produkty cestovního ruchu. Tvoří ji dvě dříve samostatné ekoznačky, a to dánská ekoznačka k certifikaci hotelů existující od roku 1994 a francouzská ekoznačka pro kempinková místa s činností od roku 1998. V dnešní době se certifikace vztahuje na hotely, kempinková místa, mládežnické ubytovny, restaurace, volnočasová zařízení a konferenční zařízení. Ekoznačka GK je pátým mezinárodním programem Organizace pro environmentální vzdělávání, kam rovněž spadá ekoznačka Blue Flag. Partnery projektu jsou Dánská asociace hotelů, restaurací a turistického průmyslu; Dánská agentura pro ochranu životního prostředí; Dánský úřad cestovního ruchu aj. a z francouzské strany již zmiňovaná FEE; Ministerstvo životního prostředí; Naturistická federace aj. Tato iniciativa byla podporovaná finančně hlavně dánským ministerstvem, v současné době by měly členské příspěvky pokrýt náklady certifikačního procesu. V současnosti je dle organizace certifikováno více než 2 200 hotelů a dalších zařízení ve 45 zemích světa. GK kritéria se sestávají z několika standardizovaných mezinárodních kritérií, která jsou povinná v každé zemi, a specifických národních kritérií, přizpůsobených vnitrostátním okolnostem daného státu. GK je součástí iniciativy VISIT Green Globe Green Globe (zelená planeta, GG) je globální systém benchmarkingu, certifikace a zlepšení založený na Agendě 21a principech pro udržitelný rozvoj. GG byl založen v roce 1994 Světovou radou cestování a cestovního ruchu (WTTC) k převedení principů Agendy 21 do praktických činností cestovního ruchu. V roce 1999 pak začalo nezávislé certifikovaní. V rámci svých standardů dnes GG pracuje s 337 indikátory roztříděnými do 41 kritérií udržitelnosti. Příslušné ukazatele se liší podle typu certifikace, zeměpisné oblasti, i podle místních podmínek. Certifikace je uplatnitelná v řadě odvětví přímo či nepřímo spojených s cestovním ruchem (ubytování, restaurace, konferenční a výstavní haly, výletní lodě, ekoturismus, golfová hřiště, letecké společnosti, prázdninová letoviska, návštěvnická centra, vinařské závody aj.). GG jako mezinárodní manažerský program v cestovním průmyslu má podporu 30 hlavních průmyslových a vládních organizací světa jako je Mezinárodní asociace Hotelů a restaurací, Asijsko-pacifická cestovní organizace, UNWTO, UNEP, Sdružení mezinárodní letecké dopravy, Asociace britských cestovních kanceláří atd. Hlavní sídlo je v USA, na certifikaci GG se podílejí účastníci ze všech kontinentů a přibližně 50 zemí. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU 8.5.2 Geoparky45 Geopark je území, kde se nacházejí geologické jevy zvláštního významu ve smyslu jejich vědecké kvality, ojedinělosti, estetické přitažlivosti a výchovné hodnoty. Kromě geologických prvků zahrnuje i geomorfologické, archeologické, ekologické jevy. Důležitou složkou území geo-parku je i jeho kulturně-historické dědictví. Geopark však pouze nechrání přírodní a kulturní hodnoty území. Jeho filozofie je postavena na aktivním zapojení místních obyvatel a podnikatelů do činností geoparku s cílem rozvíjet území v souladu s principy udržitelného rozvoje cestovního ruchu. Myšlenka popularizace a prezentace unikátních geotopů vznikla na konci devadesátých let minulého století a byla završena v roce 2000 na konferenci evropských geoparků, kde došlo k vytvoření Sítě evropských geoparků (European Geoparks Network - EGN) spojením prvních čtyř geoparků (francouzský Reservě Géologique de Haute-Provence, řecký Lesboský zkamenělý les, německý Vulkaneifel a španělský Kulturní park Maestrazgo). Dnes má Síť evropských geoparků 64 členů z 21 zemí Evropy.46 Nezbytným prvkem činnosti geoparku je spolupráce na místní a mezinárodní úrovni. Zástupci jednotlivých geoparků musí aktivně pracovat pro celou síť. Ta totiž slouží jako fórum pro výměnu zkušeností. Vedle Sítě evropských geoparků funguje od roku 2004 druhé oficiální sdružení národních geoparků. Jde o Světovou síť geoparků UNESCO (Global Geoparks Network), která vznikla na základě Pekingské deklarace o ochraně světového geologického dědictví a Madonské deklarace schválené na první mezinárodní konferenci o geoparcích v Pekingu. Tyto dokumenty se zabývají posláním geoparků, jejich definicí a vymezením vztahů mezi jednotlivými sítěmi. Například na základě Madonské deklarace se členové Sítě evropských geoparků automaticky stávají i členy sítě světové. Tento vztah platí i opačně v případě vyloučení geoparku ze sítě. Z původních sedmnácti evropských a osmi čínských geoparků se Světová síť geoparků rozrostla na dnešních 54 členů ze sedmnácti zemí světa (kromě evropských a čínských parků jsou členy sítě první parky z Brazílie, Iránu a Malajsie). Ideou obou sítí je spojit jedinečnost území ve formě geologické rozmanitosti s vhodnou prezentací neživé přírody široké veřejnosti. Ta se uskutečňuje prostřednictvím registrovaných značek, které na jedné straně přinášejí pro potenciální návštěvníky záruku kvality poskytovaných služeb, na straně druhé přispívají k formování image výjimečných a exkluzivních destinací cestovního ruchu. Poskytování značky kvality pro udržitelně spravovaná území má za cíl propagovat a podporovat produkty zaměřené na odpovědný hospodářský rozvoj. Síť geoparků nepůsobí pouze navenek, ale také dovnitř každého geoparku. Jedním z kritérií pro členství v síti evropských, potažmo světových geoparků je vybudování řídících struktur, které zajistí dlouhodobou udržitelnost veškerých aktivit parku a zapojení místních aktérů do tohoto procesu. Zároveň síť geoparků slouží jako fórum pro výměnu znalostí, zkušeností a osvědčených postupů. Podstatu geoparku můžeme shrnout prostřednictvím jeho cílů: • ochrana a zachování původního geologického bohatství a geologických celků, 45 Tato kapitola byla zpracována s využitím podkladů Šauer & Vystoupil (2008). 46 Jejich seznam naleznete na www.europeangeoparks.org. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU • vzdělávání veřejnosti o hodnotách příslušného regionu a přispět k výuce a výzkumu v geologických vědách, • udržitelný rozvoj geoturismu, • vzbudit zájem místní i turistické veřejnosti o poznání geologické hodnoty území. Geoparky v České republice Předpokladem pro vstup do nadnárodních sítí geoparků je získání titulu národní geopark. V této souvislosti vznikla na půdě Ministerstvo životního prostředí (MŽP) iniciativa, která vedla k vytvoření systémuasítěnárodníchgeoparkůČeskérepubliky.Postupapodmínkyproudělení titulu národní geopark, jakožto i způsob kontroly provozu národních geoparků upravuje směrnice47 MŽP vydaná v roce 2007. Titul národní geopark uděluje ministr životního prostředí, a to na základě doporučení Rady národních geoparků48. Ta fakticky hodnotí uchazeče podle předem daných kritérií a rozhoduje o způsobilosti zařazení do sítě národních geoparků. Hodnotící kritéria lze rozčlenit do pěti tematických bloků. První sada kritérií hodnotí geologickou cennost území, popřípadě význam ostatních složek přírodního a kulturního dědictví. Další skupinou kritérií jsou kritéria zabývající se organizačním zajištěním správy geoparků. Jde o posouzení kompetentnosti navrhovaného řídicího subjektu, věcného a finančního plánu činností geoparků či marketingové strategie. Třetí hodnocenou oblastí jsou informační, interpretační a výzkumné aktivity a environmentálni osvěta (výzkum a monitoring ge-otopů, zajištění geoprůvodců, spolupráce se vzdělávacími institucemi, vzdělávací programy). Čtvrtá sada kritérií hodnotí problematiku geoturismu. Je hodnocena předpokládaná propagační a informační činnost, zajištěná infrastruktura pro turistické aktivity v národním geoparků, systém návštěvnického managementu či řešení veřejné dopravy v geoparků. Poslední skupina hodnocených kritérií se týká regionálního udržitelného rozvoje. Zde je kladen důraz na podporu a tvorbu regionálních produktů a zapojení místních obyvatel do činností národního geoparků. Dnes na území České republiky nalezneme celkem šest Národních geoparků. Prvním a zatím jediným geoparkem ve světové síti je geopark Český ráj. Ostatní - Egeria (Karlovarský kraj), Geo Loci (Tachovsko), Železné hory (Chrudimsko), Kraj blanických rytířů (Vlašim) a Pod-beskydí (Štramberk) - na začlenění do evropské/světové sítě čekají. Bližší informace o geo-parcích v České republice jsou dostupné na webu www.narodnigeoparky.cz. 8.6 MONITORING A HODNOCENÍ UDRŽITELNÉHO ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU V předešlých kapitolách jsme se seznámili s hlavními nástroji udržitelného rozvoje cestovního ruchu, které má destinace k dispozici. Nezbytným předpokladem správného využití těchto nastrojuje vhodně nastavený systém monitoringu a hodnocení procesů souvisejících s cestovním ruchem. Ve své podstatě lze říci, že monitoring rozvoje cestovního ruchu, úžeji pak 47 Směrnice MŽP č. 6/2007 k zabezpečení jednotného postupu rezortu při nominaci území na národní geopark. 48 Rada národních geoparků patří mezi hlavní orgány v rámci vznikající Sítě národních geoparků. Je složena ze zástupců orgánů a institucí z oblasti geologie, památkové péče, archeologie, vzdělávání, ochrany přírody a krajiny a specialistů na udržitelný rozvoj. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU sledování účelnosti a efektivnosti jednotlivých opatření politiky cestovního ruchu, je důležitým prvkem managementu destinace. Podle Maiera a Ctyrokého (Maier a kol., 2012) poznání rozložení a intenzity ekonomických, sociálních i environmentálních jevů v území napomáhá porozumění probíhajícím změnám, jejich charakteru a příčinám. Zatímco monitoring lze chápat jako proces získávání informací o prostředí destinace cestovního ruchu, hodnocení je návaznou aktivitou vedoucí k subjektivně či objektivně formulovaným závěrům o zkoumaném jevu. Základem je účel hodnocení. Tedy pro koho a k čemu má hodnocení sloužit. Výstupy hodnocení mohou být využity k hospodářsko-politickým rozhodnutím (hodnocení politiky cestovního ruchu), vědecko-výzkumným účelům (poznávání objektivní reality), k mezinárodnímu srovnávání (studie mezinárodních organizací cestovního ruchu), k rozhodování místní správy, podnikatelů či obyvatel. Nelze sledovat a hodnotit pouze dopady probíhajících procesů vázaných na cestovní ruch. Předmětem zájmu jsou dost často i příčiny či spouštěcí mechanismy těchto procesů. V souvislosti se zaváděním principů programového a projektového řízení v rámci kohezní politiky EU se stále silněji prosazuje systémové hodnocení členěné do několika časových a procesních fází. Např. je to rozlišování v hodnocení výstupů, výsledků a dopadů (v tomto případě intervence) či ex-ante, mid-term a ex-post hodnocení jednotlivých etap projektu/programu. Hodnocení udržitelného rozvoje by mělo být komplexní interdisciplinární činností (Louda & Jílková, 2012). Komplexnost problematiky udržitelného rozvoje determinuje nutnost zapojení celé řady odborníků, místní správy, obyvatelstva, podnikatelů a dalších osob a subjektů. Snaha o nalézání celospolečenského koncensu je však jedním z hlavních rizik celého procesu. Podle stejných autorů (Louda & Jílková, 2012) hodnocení udržitelného rozvoje implicitně obsahuje několik problémových okruhů, které mají zcela zásadní vliv jak na konečnou podobu vyhodnocení udržitelného rozvoje, tak i na využití těchto výstupů těmi, kteří rozhodují (decision-makery). V zásadě jde o to, co za udržitelný rozvoj považujeme, jaký chápeme vztah mezi jednotlivými komponentami udržitelného rozvoje, jaké priority a cíle udržitelného rozvoje formulujeme, jak tento rozvoj měříme a jak stanovujeme tzv limity udržitelnosti. Louda a Jílková (2012) upozorňují, že hodnotit udržitelný rozvoj bez jasné deklarace odpovědí na tyto otázky, značně ohrožuje kvalitu a validitu hodnotitelského procesu. A to zejména v důsledku subjektivních přístupů různých hodnotitelů, což následně omezuje porovnatel-nost těchto vyhodnocení vzájemně mezi sebou. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Rámeček: Ex-ante, mid-term a ex-post hodnocení Hodnocení ex-ante - je základem pro vypracování politik a plánů rozvoje, snažíme se zde odhadnout budoucí efekty navrhovaných opatření a vyhodnotit jejich předpokládanou účinnost. Hodnocení mid-term - hodnocení probíhá v průběhu (např. polovině) plánované aktivity. Zkoumají se první výsledky, jejich relevance a míra dosažení předpokládaného cíle. Hodnocení slouží hlavně k průběžným úpravám prováděných plánů a politik. Hodnocení ex-post - využíváme k zpětnému hodnocení úspěšnosti naplňování přijatých politik a plánů (Maier a kol., 2012) Část evaluace Evaluační devatero I. Hodnocení ex-ante 1. Je strategie orientovaná na nejdůležitější oblasti? 2. Předkládá strategie v těchto oblastech správná řešení? 3. Jsou tato řešení realistická? II. Mid-term hodnocení 4. Daří se nám realizace strategie, přibližujeme se k jejím cílům? 5. Co funguje a co nefunguje? 6. Co bychom měli změnit? III. Ex-post hodnocení 7. Jaké jsou skutečně dosažené výsledky realizace strategie? 8. Byla realizace efektivní a účinná? 9. Co bych měl příště udělat jinak a lépe? Pramen: DHV, 2010 Základním nedostatkem při uskutečňování obou procesů, způsobujícím jejich znehodnocení, je ad hoc konání - tedy nekoncepčnost, nepřipravenost celého přístupu. Nemalým problémem většiny současných realizovaných hodnocení, která jsou systémově nastavena jako „ex-post", jsou pochopitelně prováděna zpětně, což při nekoncepčním přístupu znamená, že jsou většinou jen s námahou shromažďovány relevantní výchozí podkladové informace k evaluaci, které měly být zachycovány (monitorovány) již průběžně a účelově strukturovány s ohledem na přijaté cíle hodnocení. V literatuře (např. Maier a kol., 2012) se objevují dva základní přístupy k popisu udržitelného rozvoje. Prvním z nich je kvalitativní hodnocení udržitelného rozvoje. V teorii i praxi se nejčastěji v této souvislosti setkáváme se SWOT analýzou, tedy hodnocením silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb udržitelného rozvoje území. Tato metoda je hojně využívaná při tvorbě strategických dokumentů rozvoje území či v územně plánovací praxi (zde je vyžadována i zákonem). Smyslem SWOT analýzy je stručné, nicméně syntetické a komplexní hodnocení reality. Jde svým způsobem o expertní hodnocení, které zohledňuje zkušenosti a souborné znalosti hodnotitele. SWOT analýza je popisná metoda. Dle Loudy a Jílkové (2012) je její výhodou skutečnost, že dokáže zachytit informace, které se jen těžko dají měřit numerickými indikátory. Na druhou stranu hlavní nevýhodou je riziko subjektivity hodnocení dané osobou hodnotitele. Podstatou kvantitativního přístupu je snaha o přesné (vyčíslitelné) měření stavu a vývoje jednotlivých složek či oblastí udržitelného rozvoje cestovního ruchu. V tomto případě provádíme monitoring a hodnocení prostřednictvím indikátorů, které dobře vystihují jejich účel. Velkou výhodou využití indikátorů je objektivita tohoto přístupu a relativně snadná interpretace výsledků pozorování. Nevýhodou je pak to, co je v kvalitativním přístupu považováno 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU za výhodu. Indikátory velmi obtížně měří kvalitativní změny v území, nelze jimi zcela postihnout všechny procesy či specifika. Při tvorbě monitorovacích a hodnotících systémů udržitelného rozvoje cestovního ruchu je dobré využívat obou přístupů, resp. je vzájemně kombinovat. Např. základní vyhodnocení indikátorů lze doplnit o SWOT analýzu. 8.6.1 Indikátory udržitelného rozvoje cestovního ruchu Indikátorem rozumíme ukazatel, který se snaží zjednodušenou formou popsat objektivní realitu. Internetový ABC slovník cizích slov (2013) k tomu uvádí: „Indikátor je prostředek navržený ke snížení velkého počtu dat a ukazatelů směrem k jejich jednodušší formě při zachování jejich podstatného smyslu a původního významu". Výkladový slovník cestovního ruchu (Zelenka & Pásková, 2012) definuje indikátor udržitelného rozvoje takto: „vhodně zvolená entita (veličina, hodnota), měřená nebo získaná výpočtem, která má zřejmý vztah k vyhodnocení globálního vývoje, vývoje státu, ekosystému, regionu, obce nebo společnosti ve vztahu k naplňování koncepce udržitelného rozvoje." Velmi citovanou definicí je charakteristika indikátoru udržitelného rozvoje publikovaná Centrem pro otázky životního prostředí (COŽP, 2013): „Indikátory jsou výsledkem zpracování a určité interpretace primárních dat (je to druh informace). Nemají smysl samy o sobě, ale v širších souvislostech - jsou zaměřeny určitým směrem, něco ukazují." Jiná definice (TIMUR, 2013) zohledňuje hlavně časové hledisko využití indikátorů. Zdůrazňuje hlavně potřebu kontinuálního sledování, zaznamenávání a vyhodnocování přesně stanovených veličin. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že mezi klíčové charakteristiky indikátoru patří: prostředek k zjednodušení reality, který je měřitelný (může mít jak kvantitativní tak kvalitativní formu) a díky tomu i snadněji interpretovatelný, a konečně je využíván pro časová a prostorová srovnání. Při tvorbě indikátorů se prosazují dva základní směry (EnviWiki, 2013): • klíčové (titulkové, „headline") indikátory » Velký počet témat vztahujících se k udržitelnosti rozvoje (i cestovního ruchu) je důvodem snahy o výběr klíčových indikátorů, které by měly poskytnout jednoduchou a jasnou informaci o vybraných klíčových faktorech. Příkladem může být snaha vytvářet specifické sady indikátorů pro jednotlivé priority a opatření Koncepce státní politiky cestovního ruchu (tento strategický dokument definuje 4 základní priority a 13 opatření). V rámci tohoto přístupu je největším problémem vytvoření takové metodiky, která by sladila různé hierarchické úrovně sledovaných problémů a zajistila návaznost a doplňkovost jednotlivých indikátorů. • agregované indikátory » Integrují do jediného údaje řadu skutečností s cílem poskytnout celkový obraz. Takovým indikátorem je na příklad Index konkurenceschopnosti cestovního ruchu (Travel&Tourism Competitiveness Index) publikovaný Světovým ekonomických fórem (WEF). Zatímco u souborů klíčových indikátorů jde především o správnou selekci indikátorů, které jsou „atraktivní1 pro politiky i veřejnost a jsou dostatečně reprezentativní (vysoko korelují s dalšími jevy), agregované indikátory musí mít jednak „správný" výběr proměnných, jednak musí být založeny na správném agregačním algoritmu (pro sloučení dílčích dat či indikátorů). To je 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU zároveň i největší slabina toho přístupu. Agregací různých vstupních veličin nutně dochází k schematizaci zkoumaného jevu či procesu. Z podstaty popisovaného problému vyplývá i široká škála různých členění a pohledů na indikátory samotné. Jejich výstižný a stručný přehled přináší níže uvedená tabulka. Tab. 8-5: Přehled kritérií pro typologii efektů změn vyvolaných cestovním ruchem Kriteriální hledisko Skupiny indikátorů prostoru (měřítka) lokální, regionální, národní, makroregionální, globální indikátory metody kvalitativní, kvantitativní indikátory času časové řady (indikátory vývoje), zmapování situace (indikátory stavu), kontrolování plnění cílů strategického plánu (indikátory srovnávací) dimenze geografického prostředí ekonomické, sociální, psychologické, legislativní, politické, demografické, ekologické, technologické, etické, estetické indikátory formy absolutní a relativní ukazatele, kapacitní indikátory a ukazatele výkonu míry žádoucnosti indikátory pozitivních a negativních dopadů, resp. (ne) žádoucích48 statistické indikátory průměrných hodnot a extrémních hodnot, ukazatelé četnosti, korelační koeficienty, indexy změn atd. kvantifikovatelnosti měřitelné a neměřitelné (intuitivní, subjektivní, objektivní hodnocení) typu prostředí indikátory jevové, percepční, behaviorální účelu sledování edukativní indikátory, indikátory pro podnikatelskou sféru, indikátory veřejného mínění, environmentálního posuzování, územního potenciálu atd. vratnosti dopadu indikátory vratných, nevratných dopadů Pramen: Pásková, 2006 Při výběru a zaměření indikátorů je tedy třeba zodpovědět několik zásadních otázek, které mohou přispět k celkové kvalitě celého indikátorového systému. Newton (2001) (in Maier & Čtyroký, 2012) doporučuje řešit následující klíčová témata: • Pro koho jsou indikátory určeny? Existuje velké množství různých cílových skupin, přičemž každá z nich je schopna rozumět jinak pojatým indikátorům. • K čemu mají indikátory sloužit? Jaké má být základní využití indikátorů? Co je předmětem hodnocení? Jaké problémy mají být pomocí indikátorů hledány/hodnoceny? • V jakém kontextu je vnímáno území? Výběr indikátorů bude odlišný, budou-li sloužit politické reprezentaci pro rozhodování, či mají-li sloužit vědeckým účelům. • Jaký má být záběr indikátorů? Jaká má být úroveň prostorového detailu (národní, regionální, lokální, apod.) a tematického zaměření (cílové skupiny, tematické oblasti, hospodářské sektory). 49 Míra žádoucnosti musí však být vždy vztažena k určitému časoprostoru, je silně kontextuální, mění se s intenzitou daného jevu a v rámci segmentační struktury hodnotitelů. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU • Kým je indikátorový rámec vyvíjen a indikátory zpracovávány? Jedná se o expertní výstup, výsledek konzultací mezi zájmovými skupinami,... ? Indikátorové sady a systémy Komplexita monitorování a hodnocení cestovního ruchu determinuje potřebu využívání široké škály indikátorů. V tomto případě hovoříme o indikátorových systémech. Konečným cílem managementu destinace by mělo být vytvoření propracované struktury indikátorů, která zohledňuje vnitřní vazby, závislosti a hierarchické úrovně cestovního ruchu. Problematika cestovního ruchu je často tříděna podle tří základních pilířů udržitelného rozvoje (ekonomický, environmentálni a sociokulturní) nebo rozdělena do tematických problémových okruhů (např. marketing, turistická infrastruktura, poptávka, apod.). Za tyto okruhy témat jsou pak zvlášť vybírány indikátory a skupinám takových indikátorů říkáme indikátorové sady. Podle Maiera a Ctyrokého (2012) můžeme v případě indikátorových systémů rozlišit dva základní přístupy k jejich tvorbě: • Srovnávací (benchmarkingové) systémy pro sledování stavu a vývoje obecných aspektů rozvoje území. Tyto systémy jsou častější a jednodušší variantou. Jejich účelem je vytvoření reprezentativní společné sady indikátorů, která umožní vzájemné porovnávání vybraných charakteristik mezi jednotlivými územími a jejich relativní porovnání v průběhu času. • Hodnotící systémy specificky vytvářené pro sledování a hodnocení vývoje v konkrétním území představují druhý případ tvorby indikátorů. Účelem hodnotících systémů je převážně poskytování zpětné vazby pro řízení a plánování destinace (politik, strategií, plánů a programů). Předpoklady dobrých indikátorů Mají-li být indikátory skutečně použitelné, musí splňovat řadu kritérií. Například Centrum pro otázky životního prostředí UK takových předpokladů uvádí 14 (blíže viz EnviWiki, 2013). Maier a Ctyroký (2012) zúžili tento výběr na pět klíčových faktorů: • Účel - vyjadřuje vhodnost zvoleného indikátoru směrem k jeho schopnosti poskytnout jasnou informaci o dané problematice. Jinými slovy, zda indikátor odpovídá svou konstrukcí míře potřebné podrobnosti a jasně vystihuje stav či změny ve zkoumané oblasti. • Měřitelnost - zde posuzujeme schopnost indikátoru kvantifikovat sledovaný jev. V zásadě jde o možnost získání dat (získávání podkladových údajů musí být technicky dostupné). • Reprezentativnost - vyjadřuje míru úplnosti a adekvátnosti vzhledem k řešenému problému. • Spolehlivost a realizovatelnost - kvalita indikátoru je vždy závislá na kvalitě datových zdrojů, které do něj vstupují, a na volbě a správném využití statisticko-matematických metod, které daný indikátor formalizují. Dalším aspektem jsou okolnosti reálného sestavení navrženého indikátoru. Nejde pouze o výše zmíněné technické podmínky, ale zdrojová data musí být i časově a finančně dostupná. • Vypovídací hodnota - při konstrukci indikátoru musíme mít na mysli i to, komu bude indikátor sloužit. Informace předávané prostřednictvím indikátoru musí být pro cílový okruh uživatelů srozumitelné. Tato vlastnost je rozhodující, jelikož je indikátor základním komunikačním nástrojem managementu destinace (resp. dalších aktérů destinace cestovního ruchu). 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Výběr indikátorů by měl podchytit všechny podstatné procesy, které ovlivňují udržitelnost všech aktivit v destinaci. V rámci hodnocení je třeba rozlišovat mezi popisem stavu cestovního ruchu v destinaci či hodnocením aktivit působících na dosažení změny nebo sledováním dopadů aktivit managementu. Naznačené možnosti monitoringu a hodnocení velmi dobře vystihuje model DPSIR popsaný v kapitole 8.2.1. 8.6.2 Proces hodnocení udržitelného rozvoje cestovního ruchu Monitoring a hodnocení udržitelného rozvoje cestovního ruchu nejsou vůbec jednoduchou záležitostí. Dosud jsme naznačili problémy s tvorbou indikátorů samotných. Nicméně definováním indikátorů celý proces nekončí. Kvalita monitoringu a hodnocení úzce souvisí s celkovým pojetím plánování a managementem cestovního ruchu v destinaci. Nejde (ač se tak může zdát) o poslední krok v posloupnosti jednotlivých aktivit řízení, naopak jde o aktivity průřezové, které se prolínají jak časově tak věcně do všech činností, které destinace činí. Na hodnocení musíme pohlížet jako na proces, který začíná už analýzou prostředí destinace a končí reakcí na zjištěné skutečnosti. Celkově můžeme formulovat devět klíčových fází hodnocení udržitelného rozvoje cestovního ruchu: 1. Analýza současného stavu cestovního ruchu v destinaci. Každá taková analýza přináší managementu destinace informace nejen: • o charakteru a míře využití (zatížení) nabídky cestovního ruchu a desti-načních zdrojů, • o vývoji, objemu a struktuře poptávky, • o postavení vzhledem ke konkurenci, • o kvalitě řízení, kooperaci, koordinaci uvnitř destinace, » ale také o dostupnosti a kvalitě dat, které výše zmíněné jevy a procesy popisují. Tyto informace jsou velmi důležitým vstupním faktorem, který ovlivňuje nastavení vlastního systému monitoringu a hodnocení cestovního ruchu v destinaci. 2. Návrh cílů, priorit a opatření rozvoje cestovního ruchu v destinaci. Každé hodnocení musí být vztaženo k cíli, který sledujeme. Formulace cílů, priorit a opatření je výsledkem diskusí a vyjednávání mezi aktéry cestovního ruchu v destinaci a veřejností. Již zde je prostor pro veřejnou debatu i nad monitorovacím a hodnotícím systémem rozvoje destinace. Důvodem je požadavek navázat cíle, priority a opatření na klíčová témata indikátorové soustavy. Může také dojít k transformaci definovaných priorit a opatření do struktury tří základních pilířů udržitelného rozvoje (ekonomický, environmentálni a sociální). 3. Vypracování metodiky monitoringu a hodnocení cestovního ruchu. Metodika stanoví postup, jakým způsobem dospějeme k vlastnímu systému hodnocení udržitelného rozvoje destinace. Nejdříve je třeba definitivně vyřešit otázky účelu (K čemu má systém sloužit?), využitelnosti a udržitelnosti (Komu bude systém sloužit? Kdo a jak bude systém udržovat?) a realizovatelnosti (Jaké datové zdroje jsou k dispozici?) hodnocení. Odpovědi na tyto otázky mimo jiné vyústí v rozhodnutí o rozsahu a hloubce celého systému. Maier a Čtyroký (2012) v této souvislosti hovoří o třech možnostech: 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU • První možností je tvorba systému pouze pro obecné účely sledování prioritních směrů rozvoje bez přímé vazby na požadované výstupy. Systém bude mít pouze popisný charakter, kdy jeho podstatou bude pouze seznam klíčových oblastí udržitelného rozvoje a k nim vztažených vybraných indikátorů. Nepředpokládáme zde žádné souhrnné syntetické vyhodnocení, systém bude využíván pouze pro ilustrační a porovnávací účely. • Druhou možností je systém pro posuzování úspěšnosti naplňování předem definovaných cílů nebo priorit rozvoje. Obvykle není posuzováno dosažení nějakých konkrétních prahových hodnot, ale přistupuje se k hodnocení trendů. • Třetí možností je návrh systému, který by měl umožňovat vedle sledování vývoje hodnot ukazatelů v jednotlivých tématech nebo dílčích územích také jejich agregaci pro účely souhrnného vyhodnocení. Agregace většinou probíhá na základě vážení jednotlivých dílčích indikátorů. 4. Výběr indikátorů. Sestavení souboru vhodných ukazatelů je nejnáročnějším krokem při tvorbě hodnotícího systému. Tvůrce se zde musí vyrovnat s minimálně dvěma problémy. První je dán technickými, časovými a finančními omezeními na získání potřebné informace (tedy problém datových zdrojů) a možnostmi ukazatele interpretovat daný jev či proces. A za druhé je to potřeba společenského konsensu na struktuře a celkové podobě hodnotícího systému (což úzce souvisí s výše uvedenou nutností shody aktérů cestovního ruchu na cílech a prioritách destinace). 5. Ověření vhodnosti zvolených indikátorů. V této fázi procesu dochází k vytříbení souboru indikátorů, neboť některé ukazatele se ukáží být prakticky ne-sledovatelné. Na všechny navržené indikátory bychom měli uplatnit kritéria uvedená v části Předpoklady dobrých indikátorů (kapitola 8.6.1). Dle Páskové (2006) musíme dále zvážit citlivost indikátoru na změny v čase, využitelnost pro extrapolaci budoucího vývoje či též vymezení vhodné územní jednotky sledování (neboť hodnotu každého ukazatele není vhodné sledovat na celém území destinace - např. hodnoty ekologicky i psychologicky únosné kapacity je vhodné sledovat jen v nejvíce turisticky exponovaných částech území destinace). 6. Realizace monitoringu a hodnocení rozvoje cestovního ruchu. Monitoring a hodnocení rozvoje cestovního ruchu musí být dlouhodobou a kontinuální aktivitou. Zajištění periodicity je nezbytností. Ta však může být pro různé indikátory jiná, dle povahy sledovaného jevu. Např. změny ve vnímání destinace (image) jsou dlouhodobého charakteru a měříme je v delších časových intervalech, naopak turistická poptávka se může v čase i prostoru velmi rychle měnit, a proto zde přistupujeme k častějším měřením (např. jednou ročně či měsíčně). 7. Stanovení mezí únosnosti jednotlivých indikátorů a cílových hodnot. Z hlediska únosné kapacity území pro rozvoj cestovního ruchu je nezbytné stanovit maximální přijatelnou hodnotu (či spíše interval hodnot) každého sledovaného indikátoru. Tyto hodnoty je nutné průběžně aktualizovat a upravovat dle stupně poznání o problematice a na základě vývoje cestovního ruchu v destinaci. 8. Interpretace naměřených hodnot a hledání příčinných souvislostí. Sledovaný efekt může být výsledkem působení jednoho vnitřního činitele či synergického působení více faktorů a podmínek. Tyto skutečnosti je třeba mít na mysli a zo- 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU hledňovat působení vnějších faktorů, za nichž měření probíhalo (sezóna, počasí, denní doba, ekonomická a politická stabilita, nepodchycená ekonomika, pohyb měnového kurzu, velikost a struktura vzorku, míra objektivnosti, použitá metodika atd.). Výklad hodnot by měl být vztahován zejména k udržitelnosti (únosnosti) rozvoje CR. 9. Reakce na výsledky hodnocení. Naměřené hodnoty indikátorů indikují určitý stav, ve kterém se cestovní ruch v destinaci nachází. Management destinace by měl mít již předem navrženy scénáře budoucího vývoje, kde je definováno několik alternativních postupů reakce na změny ve vnitřním i vnějším prostředí destinace. 8.6.3 Příklady indikátorů v praxi Za vhodný metodologický podklad pro tvorbu konkrétních indikátorů v konkrétní destinaci i na různých geografických úrovních (mikroregion, region, stát, makroregion) lze považovat soubor deseti klíčových indikátorů udržitelného rozvoje, které pro specifika cestovního ruchu zpracovala Mezinárodní pracovní skupina pro indikátory udržitelného cestovního ruchu při UNWTO v roce 1992 (viz Tab. 8-6, UNWTO 1998). Mají dvě formy - klíčové indikátory využitelné univerzálně ve všech destinacích (ochrana území, stres, intenzita užívání, sociální dopady, kontrola rozvoje, ...) a specifické indikátory pro vybrané typy destinací. (Pásková, 2008) Zkušenosti s rozvojem cestovního ruchu na malých ostrovech ukazují, že jsou vzhledem ke své velikosti a mnohdy i koloniální historii velmi citlivé na vnější změny a aktivity zahraničních subjektů. Proto se v těchto územích prioritně sledují kapitálové toky, hodnota zahraničního vlastnictví, struktura zaměstnanosti, ale také environmentálni efekty - jako dostupnost zdrojů, především pitné vody, elektřiny, apod. V chráněných územích je zase větší pozornost věnována biodiverzitě a její ochraně. Sleduje se rychlost reprodukce klíčových druhů, změna složení druhů, míra pytlačení v území, nebezpečí vyplývající z interakce lidí a živočichů a vzájemné interakce mezi lidmi. Pro horské oblasti jsou relevantními ukazateli reprodukce vybraných druhů, pokračující přítomnost volně žijících zvířat v tradičně obydlených oblastech, rozsah eroze způsobené návštěvníky, dopravní dostupnost, kongesce veřejných prostor a komunikací, podíl relativně ekologičtějšího způsobu dopravy (např. železniční doprava, vodní doprava), spokojenost zákazníků, úroveň estetické kvality. Na územích s kulturními atraktivitami se sledují ty procesy, jež mají vliv hlavně na socio-kulturní prostředí destinace. Mezi takové indikátory můžeme uvést intenzitu využití kultur-ně-historických lokalit, cenu za restaurátorské práce či úroveň znečištění vzduchu. V oblasti sociálních vlivů cestovního ruchu je to například dopad na jazyk místních obyvatel, míra kriminality nebo celková kvalita života místních obyvatel. Dalšími destinačními typy, pro které UNWTO doporučila specifické indikátory, jsou pobřežní oblasti, osídlená místa a destinace pro ekoturismus. Výskyt daných dopadů se měří pomocí fenomenálních (jevových, objektivních) indikátorů, jejich vnímání pomocí percepčních (vjemových, subjektivních) indikátorů. Tyto indikátory udržitelného rozvoje cestovního ruchu je podle místních (geografických, demografických, administrativně správních atd.) podmínek nutné rozpracovat takovým způsobem, aby je bylo možné využívat na různých geografických úrovních a pro různé destinační 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU typy jako postupně budovanou pevnou základnu (časové řady hodnot indikátorů) pro rozhodovací procesy všech aktérů a tím se přispělo k dosažení udržitelnosti rozvoje cestovního ruchu. Tab. 8-6: Klíčové indikátory udržitelného cestovního ruchu Indikátor Způsob vytvoření a zjišťování indikátoru Příklad metod sběru dat UNWTO 1 ochrana území kategorie ochrany území podle indexu IUCN záznamy správy území o jeho zařazení do určitých kategorií ochrany, mapy UNWTO 2 stres počty turistů (návštěvníků) navštěvujících místo (za rok, za nejnavštěvovanější měsíc) počty turistů (návštěvníků), množství odpadu ve specifické studované oblasti UNWTO 3 intenzita užívání počty osob/ha v hlavní sezóně počty návštěvníků pláží, ubytovaných hostů apod. UNWTO 4 sociální dopady poměr počtu turistů (návštěvníků) a místních obyvatel (v hlavní sezóně a průměrně) počty turistů (návštěvníků) v místě, záznamy policie o přestupcích návštěvníků atd. UNWTO 5 kontrola rozvoje existence procedury environmentálního ověření (EIA) nebo formální kontroly rozvoje místa (land use) a intenzity užívání materiály útvaru územního rozvoje, stavebního úřadu atd. UNWTO 6 odpadové hospodářství množství pevného odpadu a podíl recyklovaného odpadu, kapacita a míra využití hygienických zařízení v místě data statistických úřadů, záznamy o odvozech nákladů (počty nakládek), poměr osob / hygienických zařízení v hlavní sezóně UNWTO 7 proces plánování existence rozvojového regionálního plánu pro destinaci cestovního ruchu, který zahrnuje oblast cestovního ruchu plánovací dokumentace pro regionální i místní cestovní ruch (včetně překladu) UNWTO 8 kritické ekosystémy počty vzácných/ohrožených biologických druhů časové řady počtů ohrožených druhů UNWTO 9 spokojenost spotřebitelů míra spokojenosti návštěvníků pravidelná dotazníková šetření (cizinci zvlášť) UNWTO 10 spokojenost místních obyvatel míra spokojenosti místních obyvatel pravidelný monitoring faktorů spokojenosti s vývojem cestovního ruchu 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Indikátor Způsob vytvoření a zjišťování indikátoru Příklad metod sběru dat Indikátory určené pro lokální úroveň Sezónnost cestovního ruchu poměr prodaných lůžek v hlavní a vedlejší sezóně měsíční časové řady hostů registrovaných ubytovacích zařízení Negativní dopady na přírodu pytlačení, neoficiální vstupy do chráněných oblastí atd. úřední záznamy incidentů Degradace kulturního kapitálu náklady náprav škod zapříčiněných turismem data správců památek, pořadatelů festivalů atd. Složené indikátory UNWTO A: únosná kapacita včasné varování: měření klíčových faktorů (několik složek) ovlivňujících schopnost místa absorbovat různou intenzitu cestovního ruchu kombinace ukazatelů kvality vody, přístupu k vodě, citlivosti místa kapacity infrastruktury UNWTO B: tlak na místo (lokalitu) měření míry vlivu cestovního ruchu a kumulovaných vlivů dalších odvětví na dané místo, přírodní a kulturní atributy vlivu náklady na úklid, odstranění škod, hustota využívání místa (osoby/m2), sezónní návaly, negativní prvky chování UNWTO C: atraktivnost kvantitativní měření těch atributů místa, které je dělají přitažlivým pro cestovní ruch a mohou se měnit v čase kombinace ukazatelů kvality vody, srovnávacího oceňování krajinné a sociokulturní rozmanitosti, úroveň údržby, hodnocení návštěvníků Pramen: UNWTO 1998 (in Pásková, 2008) V roce 2013 vydala Evropská komise manuál vytvořený společně s univerzitou v Surrey, který definuje soubor 67 indikátorů členěných do čtyř základních problémových okruhů udržitelného rozvoje: destinační management, ekonomický význam, sociální a kulturní dopady a environmentálni dopady. Samotné indikátory jsou členěny na klíčové (těch je 27) a volitelné (celkem 40). Autoři (European Tourism Indicator System [ETIS], 2013) zdůrazňují flexibilitu celého systému. S monitoringem lze začít i přesto, že nejsou v destinaci k dispozici data pro všechny klíčové nebo volitelné indikátory. Celý systém je otevřený, je možné jej implementovat do stávajících hodnotících systémů. Hlavní přidanou hodnotou tohoto manuálu je jeho zaměření přímo na destinace cestovního ruchu a jejich management. A také je to snaha o zapojení co nejširšího okruhu aktérů cestovního ruchu, tak aby se rozvoj destinace stal společným zájmem všech zainteresovaných. Tomu odpovídá navržený postup implementace indikátorové soustavy v praxi. Celý proces monitoringu a hodnocení je rozdělen do následujících sedmi kroků: 1. Zvýšení povědomí o problematice rozvoje cestovního ruchu v destinaci. 2. Vytvoření profilu destinace (analýza současné situace rozvoje cestovního ruchu). 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU 3. Zformování pracovních skupin klíčových aktérů destinace. 4. Stanovení rolí a odpovědností. 5. Sběr dat. 6. Analýza výsledků. 7. Realizace udržitelného rozvoje a neustálé zlepšování celého systému. Níže uvedené tabulky uvádějí přehled navržených indikátorů pro destinaci cestovního ruchu. Tab. 8-7: Indikátory pro oblast destinačního managementu Kritéria Referenční indikátor Klíčový indikátor je šedý a volitelný indikátor je bílý A.l Udržitelná politika cestovního ruchu A.l.l Procento destinací se strategií udržitelného rozvoje, s dohodnutým monitoringem a kontrolou aktivit A.l.1.1 Procento obyvatel spokojených s jejich zapojením a vlivem na plánování a rozvoj cestovního ruchu A.l.1.2 Procento destinací zastoupené DMO A.2 Udržitelný management v podnicích cestovního ruchu A.2.1 Procento podniků cestovního ruchu / zařízení v destinaci využívající dobrovolných certifikačních systémů (labeling kvality/udržitelnosti/CSR opatření) A.2.1.1 Počet podniků cestovního ruchu, které vypracovávají zprávy o udržitelném rozvoji v souladu s Global Reporting Ini-tiative (GRI) A.3 Spokojenost návštěvníků (zákazníků) A.3.1 Podíl návštěvníků spokojených s celkovým pobytem v destinaci A.3.1.1 Procento opakovaných návštěvníků (do pěti let) A.4 Informace a komunikace A.4.1 Podíl návštěvníků, kteří zaznamenali snahy destinace o udržitelný rozvoj A.4.1.1 Podíl podniků cestovního ruchu, které zdůrazňují svůj přínos pro udržitelný rozvoj v destinaci ve svých marketingových aktivitách. Pramen: ETIS, 2013 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 8-8: Indikátory pro oblast ekonomického významu Kritéria Referenční indikátor Klíčový indikátor je šedý a volitelný indikátor je bílý B.l Turistické proudy (objem a hodnota) v destinaci B.1.1 Počet přenocování za měsíc B.l.1.1 Význam cestovního ruchu v destinaci (% GDP) B.l.1.2 Počet jednodenních návštěvníků v hlavní sezónně a mimo sezónu B.l.1.3 Denní výdaje jednodenního návštěvníka B.1.2 Denní výdaje turisty (ubytování, stravování, další služby) B.2 Výkonnost podniků cestovního ruchu B.2.1 Průměrná délka pobytu turistů (noci) B.2.1.1 Průměrná délka pobytu jednodenních návštěvníků (v hodinách) B.2.1.2 B.2.2 B.2.2.1 Podíl deseti největších podniků cestovního ruchu zapojených do destinačního managementu a marketingu Využití lůžek v ubytovacích zařízeních za měsíc a průměr za rok Průměrná cena za lůžko v destinaci B.3 Objem a kvalita zaměstnanců cestovního ruchu B.3.1 Podíl přímé zaměstnanosti v cestovním ruchu k celkové zaměstnanosti v destinaci B.3.1.1 Podíl sezónní zaměstnanosti B.3.1.2 Podíl podniků cestovního ruchu poskytujících pracovní stáže pro studenty B.4 Bezpečnost a zdraví B.4.1 Podíl podniků cestovního ruchu, u nichž v posledním roce proběhla kontrola požární bezpečnosti B.4.1.1 Podíl turistů, kteří podají stížnost na policii B.5 Dodavatelský řetězec B.5.1 Podíl podniků cestovního ruchu, které aktivně vyhledávají (nakupují) místní, šetrné a fair trade zboží a služby. B.5.1.1 Podíl statků a služeb zahrnutých do politiky podpory poskytování místních, šetrných a/nebo fair trade produktů cestovního ruchu v destinaci B.5.1.2 Podíl podniků cestovního ruchu, které využívají minimálně 25 % potravin (jídla a nápojů) od místních/regionálních producentů. Pramen: ETIS, 2013 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 8-9: Indikátory pro oblast sociokulturních dopadů Kritéria Referenční indikátor Klíčový indikátor je šedý a volitelný indikátor je bílý Cl Soci-okulturní vlivy C.1.1 Počet turistů/návštěvníků na 100 obyvatel Cl.1.1 Podíl místních obyvatel spokojených s rozvojem cestovního ruchu v destinaci (měsíc/sezóna) Cl.1.2 Počet lůžek v HUZ na 100 obyvatel Cl.1.3 Počet druhých domů/domů k pronájmu na 100 obyvatel C.2 Rovnost žen a muzu C.2.1 Podíl mužů a žen zaměstnaných v sektoru cestovního ruchu C.2.1.1 Podíl podniků cestovního ruchu, ve kterých je v pozici ředitele žena C.2.1.2 Průměrná mzda ženy k průměrné mzdě muže v oblasti cestovního ruchu (tříděné podle typu pozice) C.3 Rovnost/dostupnost C.3.1 Podíl HUZ s pokoji přístupnými osobám se zdravotním postižením/ jsou držiteli příslušné certifikace C.3.1.1 Podíl turistických cílů v destinaci dostupných veřejnou hromadnou dopravou vhodnou pro zdravotně postižené osoby či pro osoby se specifickými požadavky na dostupnost. C.3.2 Podíl turistických cílů přístupných pro zdravotně postižené osoby či pro osoby se specifickými požadavky na dostupnost. C.3.2.1 Podíl návštěvníků spokojených s dostupností turistických cílů pro zdravotně postižené osoby či osoby se specifickými požadavky na dostupnost C.4 Ochrana kulturního dědictví, místní identity a hodnot C.4.1 Podíl destinace zahrnuté do politiky či plánu ochrany kulturního dědictví C.4.1.1 Podíl obyvatel, kteří mají pozitivní nebo negativní pohled na dopady cestovního ruchu na identitu destinace. C.4.1.2 Podíl největších akcí cestovního ruchu (eventů) zaměřených na tradiční/místní kulturu a hodnoty. Pramen: ETIS, 2013 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 8-10: Indikátory pro oblast environmentálních dopadů Kritéria Referenční indikátor Klíčový indikátor je šedý a volitelný indikátor je bílý D.l Snižování vlivu dopravy D.l.l Podíl turistů a jednodenních návštěvníků využívajících k příjezdu do destinace dopravy(veřejné/osobní a typ) D.l.1.1 Podíl návštěvníků využívajících k přepravě po destinaci místní/šetrnou/veřejnou hromadnou dopravu. D.1.2 Průměrná vzdálenost (v km) mezi místem pobytu turisty a jeho cílovou destinací (z domova, popř. předešlé destinace a zpět) D.l.2.1 Průměrná vzdálenost (v km) mezi místem pobytu jednodenního návštěvníka a jeho cílovou destinací (tam a zpět) D.2 Klimatické změny D.2.1 Podíl podniků cestovního ruchu zapojených do programů zmírňování změny klimatu - jako jsou: kompenzace produkce C02, nízkoenergetické systémy, atd. - a programů adaptace (reakce). D.2.1.1 Podíl destinací zapojených do strategie či plánu adaptace na klimatické změny D.2.1.2 Podíl ubytování a turistické infrastruktury umístěné v „zranitelných" oblastech. D.3 Odpadové hospodářství D.3.1 Objem produkce odpadu v destinaci (v tunách na obyvatele za rok a měsíc) D.3.1.1 Podíl podniků cestovního ruchu separujících různé typy odpadů D.3.2 Objem recyklovaného odpadu (procento na obyvatele a rok) D.4 Čištění odpadních vod D.4.1 Podíl odpadních vod vypouštěných minimálně až po druhém stupni čištění D.4.1.1 Podíl HUZ připojených ke kanalizační síti a/nebo používající terciérní čištění odpadních vod. D.5 Vodní hospodářství D.5.1 Podíl spotřeby pitné vody na turistu a den k celkové spotřebě vody na osobu a den. D.5.1.1 Podíl podniků cestovního ruchu s nízkým průtokem sprchových hlavic a kohoutů a / nebo duálním splachováním WC / suchými pisoáry D.5.1.2 Podíl podniků cestovního ruchu využívajících recyklovanou vodu D.5.1.3 Podíl vody v destinaci pocházející z její recyklace. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU D.6 Spotřeba energie D.6.1 Podíl spotřeby energie na turistu a den k celkové spotřebě energie na osobu a den. D.6.1.1 Podíl podniků cestovního ruchu, které přešly na nízkoe-nergetické osvětlení D.6.1.2 Podíl spotřeby energie z obnovitelných zdrojů (MWh) na celkové spotřebě energie D.7 Krajina a ochrana bio-diverzity D.7.1 Podíl chráněných území na celkové rozloze destinace (v km2) D.7.1.1 Podíl podniků v sektoru cestovního ruchu aktivně podporujících ochranu, zachování a řízení místní biodiver-zity a krajiny D.7.1.2 Podíl destinace zahrnuté do řízení biodiverzity a monitorovacích plánů D.8 Světelný odpad a hluk D.8.1 V destinaci jsou implementovány takové politiky, které vyžadují od podniků cestovního ruchu minimalizaci emisí světla a hluku D.8.1.1 Podíl destinace a podíl obyvatelstva zahrnutých do místní strategie a/nebo plánů na snížení emisí hluku a světla. D.9 Kvalita koupacích vod D.9.1 Úroveň kontaminace na 100 ml (fekální koliformní bakterie, Campylobacter) D.9.1.1 Počet dní uzavřených pláží/pobřeží z důvodu kontaminace Počet dní uzavřených pláží/pobřeží z důvodu kontaminace Pramen: ETIS, 2013 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU LITERATURA ABC slovník cizích slov (2007). Převzato 15. Července 2013 z http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slo-vo/indikator Agarwal, S. (1994). The Resort Cycle Revisited: Implications for Resorts. In: Cooper, Ch. P. - Lockwood, A. (ed.): Progress in Tourism, Recreation and Hospitality Management. Belhaven Press, London, s. 194-207. Agarwal, S. (1997). The Resort Cycle and Seaside Tourism: An Assessment of its Applicability and Validity. Tourism Management, 18, č. 2, Elsevier Science, Orlando, s. 65-73. Agarwal, S. (2002). Restructuring Seaside Tourism: the Resort Lifecyle. Annals of Tourism Research, 29, č. 1, Elsevier Science, Orlando, s. 25-55. Ap, J. (1990). Residents' Perceptions Research on the Social Impacts of Tourism. Annals of Tourism Research, 17, č. 4, Elsevier Science, Orlando, s. 610-616. Ashworth, G. J. & Tunbridge, J. E. (1990). The Tourist-Historic City, Belhaven Press, London, 283 str. Belisle, F. J. & Hoy, D. R. (1980). The Perceived Impact of Tourism by Residents: a Case Study in Santa Marta, Colombia. Annals of Tourism Research, 7, č. 1, Elsevier Science, Orlando, s. 83-101. Bjorklund, E. M. & Philbrick, A. K. (1972). Spatial configurations of mental proces. Unpublished paper, Department of Geography, University of Western Ontario. Brunt, P., Courtnez, P. (1999). Host Perceptions of Sociocultural Impacts. Annals of Tourism Research, 26, č. 3, Elsevier Science, Orlando, s. 493-515. Bryon, J. (2002). The Challenge of Measuring Tourist-Resident Impact. In: Jansen-Verbeke, M. (ed.): Tourism studies in Bruges. WES Research and Consultancy, Bruges, s. 42-51. Butler, R. W. (1980). The Concept of a Tourism Area Cycle of Evolution: Implication for Management of Re-sources. Canadian Geographer, 24, č. 1, Blackwell Publishing, Oxford, s. 5-12. Canestrelli, E. & Costa, P. (1991). Tourist Carrying Capacity: a Fuzzy Approach. Annals of Tourism Research, 18, č. 2, Elsevier Science, Orlando, s. 295-311. Coccossis, H, Mexa, A. & Collovini, A. (2002). "Defining, measuring and evaluating carrying capacity in European tourism destinations. Material for a Document" . - EU Commission Report B4-3040/2000/294577/MAR/D2, (Prepared report by Coccossis, H, Mexa, A. and Collovini, A., University of the Aegean, Dept. Of Environmental Studies, Laboratory of Environmental Planning). http://europa.eu.int/comm./environment/iczm/tcca_material.pdf Cohen, E. (1979). Rethinking the Sociology of Tourism. Annals of Tourism Research, 6, č. 1, Elsevier Science, Orlando, s. 18-35. Cooper, Ch. (1981). The Spatial and Temporal Behaviour of Tourists. Regional Studies, 15, č. 5, Elsevier Science, Orlando, s. 359-371. Cooper, Ch. (1992). The Life Cycle Concept and Strategic Planning for Coastal Resorts. Built Environment, 18, č. 1, Bulder House, London, s. 57-66. COŽP (2013). Co jsou to indikátory. Převzato 13. července z http://www.czp.cuni.cz/czp/index.php/cz/dpt-of-env-indicators/56-centrum/oddeleni/indikatory-environmentalni-udrzitelnosti/12-co-jsou-to-indika-tory?highlight=YTo20ntpOjA7czoyOiJjbyI7aTox03M6MjoidG8i02k6MjtzOjQ6Impzb3Ui02k6Mzt-zOjEwOiJpbmRpa2F0b3J5IjtpOjQ7czolOiJjbyB0byI7aTolO3M6NzoidG8ganNvdSI7fQ== DHV (2010). Aplikace strategického hodnotícího rámce pro strategie místního rozvoje v České republice v pilotních regionech. Di Benedetto, C, Bojanic, D. (1993). Tourism area life cycle extensions. Annals of Tourism Research, 20, č. 3, Elsevier Science, Orlando, s. 557-570. Douglas, N. (1997). Applying the Life Cycle Model to Melanesia. Annals of Tourism Research, 24, č. 1, Elsevier Science, Orlando, s. 1-22. Doxey, G. V. A. (1975). Causation Theory of Visitor-Resident Irritants; Methodology and Research Inference. In: The Travel Research Association Conference No. 6, TTRA, San Diego (California), s. 195-198. Dupeyras, A., Rey de Assis, H. (2011) Climate change and tourism policy in OECD countries. (99 s.) Paris: OECD. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU EnviWiki (2013). Indikátory udržitelného rozvoje. Převzato 13. Července z http://www.enviwiki.cz/wiki/In-dik%C3%Altory_udr%C5%BEiteln%C3%A9ho_rozvoje EU DG Enterprise and Industry (2013). European Tourism Indicator systém. Toolkit for sustainable destinations. Geist, B. (1992). Sociologický slovník, Victoria Publishing, London, 647 str. Getz, D. (1983). Capacity to Absorb Tourism. Concepts and Implications for Strategic Planning. Annals of Tourism Research, 10, č. 2, Elsevier Science, Orlando, s. 239-262. Getz, D. (1993). Impacts of Tourism on Residents' Leisure: Concepts and a Longitudinal Case Study of Spey Valley, Scotland. The Journal of Tourism Studies, 4, č. 2, s. 33-44 Hall, M. C. & Page, S. J. (2006). The Geography of Tourism and Recreation: Environment, place and space. Routledge. Haywood, M. K. (1992). Revisiting Resort Cycle. Annals of Tourism Research, 19, č. 2, Elsevier Science, Orlando, s. 351-354. Hernandez, S. A., Garcia, H., Cohen, J. (1996). Residents Attitudes towards an Instant Tourist Enclave. Annals of Tourism Research, 23, č. 4, Elsevier Science, Orlando, s. 755-779. Hovinen, G. R. (1981). A Tourist Cycle in Lancaster Country, Pennsylvania. Canadian Geographer, 15, č. 3, Blackwell Publishing, Oxford, s. 283-286. Hovinen, G. R. (1982). Visitor Cycles: Outlook for Tourism in Lancaster Country. Annals of Tourism Research, 9, č. 9, Elsevier Science, Orlando, s. 570-573. Hovinen, G. R. (2002). Revisiting the Destination Lifecycle Model. Annals of Tourism Research, 29, č. 1, Elsevier Science, Orlando, s. 209-230. Ioannides, D. (1995). The State, Transnationals and Less Developed Countries - Department of Urban Planning and Policy Development, Rutgers University, New Brunswick (NJ), 336 str. Johnston, R. J. et al. (1981). The Dictionary of Human Geography, Basil Blackwell Publisher, Oxford, 2. vydání, 375 str. Kaletová, I. (2007). Udržitelný rozvoj a jeho ekonomický a ekologický aspekt. Přírodovědecká fakulta. Unive-zita Palackého v Olomouci (diplomová práce, vedoucí A. Létal) Kraus, D. (2006). Trvale udržitelný rozvoj cestovního ruchu. ESF MU, 92 s. (diplomová práce, vedoucí M. Sauer) Krippendorf, J. (1987). The Holiday Makers. Butterworth-Heinemann, Oxford, 148 str. Louda, J. & Jílková, J. (2012). Udržitelný rozvoj - ekonomický a politický pohled. Praha: Alfa Nakladatelství. ISBN 978-80-87197-59-2. Lundtorp, S. & Wanhill, S. (2001). The Resort Lifecycle Theory, Generating Processes and Estimation. Annals of Tourism Research, 28, č. 4, Elsevier Science, Orlando, s. 947-964. MacCannell, D. (1973). Staged Authenticity: Arrangements of Social Space in Tourist Settings. American Journal of Sociology, 79, s. 589-603. Maier, K. & Čtyroký, J. (2012). Sledování a hodnocení udržitelného rozvoje území. In Maier, K. a kol. Udržitelný rozvoj území. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-4198-7. Meyer, Arendt, K. (1985). The Grand Isle: Louisiana Resort Cycle. Annals of Tourism Research, 12, č. 3. Elsevier Science, Orlando, s. 449-465. Miossec, J. M. (1976). Elements pour une Theori' de VEspace Touristique. Les Cahiers du Tourisme, Centre des Hautes Etudes Touristiques, Aix-en-Provence, 63 str. Moldan, B. (n. d.). Sedmnáct (velmi zhuštěných) tezí o udržitelném rozvoji. Moos, L. A. G. et al. (2000): Tourism in Bioregional Context. Approaching Ecosystemic Practise in the Šumava, Czech Republic. In: Godde, P. M. - Price, M. E - Zimmermann, E M. (ed.): Tourism and Development in Mountain Regions. Wallingford: CAB International, s. 85-113. Neto, E (2002). Sustainable Tourism, Environmental Protection and Natural Resource Management: Paradise on Earth? In International Colloquium on Regional Governance and Sustainable Development in Tourism-driven Economies, Cancun, Mexico, 20-22 February 2002 Newton, P. (2001). Urban indicators for Managing Cities. Cities Data Book. Urban Indicators and the Management of Cities. Manilla: Asian Development Bank. ISBN 971-561-312-8. Noronha, R. (1979). Social and Cultural Dimensions of Tourism, World Bank, New York, 63 str. 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU OECD (2009). Evaluation framework for local development strategies in the Czech Republic. Guide on how to approach evaluation of local development strategies in the Czech Republic. Získáno 8. července z http://www.oecd.org/cfe/leed/42781545.pdf Oppermann, M. (1995). Travel life cycle. Annals of Tourism Research, 22, č. 3, Elsevier Science, Orlando, s. 535-552. Page, S. J. (1995). Urban Tourism. London: Routledge. ISBN 0-415-11218-4. Pásková, M. (2001). Environmentální dopady cestovního ruchu v Českém Krumlově. In: Sborník 6. mezinárodní konference Cestovní ruch, regionální rozvoj a školství. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta, Tábor, s. 167-172. Pásková, M. (2003). Vlivy cestovního ruchu na přírodní i lidmi vytvořené prostředí a jejich časoprostorové souvislosti. Praha: Karlova univerzita, (disertační práce, vedoucí J. Blažek) Pásková, M. (2008). Udržitelnost rozvoje cestovního ruchu. Hradec Králové: Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové. ISBN 978-80-7041-658-7. Pearce, D. (1987). Tourism Today: a Geographical Analysis, Longman Scientific & Technical, New York, 229 str. Pils M. (2003). Destination indicators for tourism, sustainable development and quality management. Eco-Trans. Plog, S. C. (1973). Why Destinations Rise and Fall in Popularity, Cornell Hotel and Restaurant Administration Quarterly (Nov.), s. 13-16. Polli, R. & Cook, V. (1969). Validity of the product life cycle. Journal of Business, 385-400. Price, M. F., Moss, L. A. G. & Williams, P. W. (1997). Tourism and Amenity Migration. In: Meserli, B. -Ives, J. D. (ed.): Mountains of the World: a Global Priority. Parthenon Publishing, London and New York, s. 249-280. Prideaux, B. (2000). The Resort Development Spectrum - a New Approach to Modelling Resort Development. Tourism Management, 21, č. 3, Elsevier Science, Orlando, s. 225-240. Priestley, G., Mundet, L. (1998). The Post-Stagnation Phase of the Resort Cycle. Annals of Tourism Research, 25, č. 1, Elsevier Science, Orlando, s. 85-111. Russo, A. P. (2002a). The „Vicious Circle" of Tourism Development in Heritage Cities. Annals of Tourism Research, 29, č. 1, Elsevier Science, Orlando, s. 165-182. Russo, A. P. (2002b). A Stakeholders' Approach to Tourism Policy in Bruges. In: Jansen-Verbeke, M. (ed.): Tourism Studies in Bruges. WES Research and Consultancy, Bruges, s. 32-41. Ryan, Ch. (1991). Recreation Tourism - a Social Science Perspective. Routledge, London, 227 str. Seaton, A. V. & Bennet, M. M. (1996). The Marketing of Tourism Products: Concepts, Issues and Cases, International Thomson Business Press, London, 540 str. Shaw, G. & Williams, A. M. (2002). Critical Issues in Tourism: a Geographical Perspective. Blackwell Publishers, Oxford, 371 str. Smith, S. L. J. (1990). A Test of Plog's Alio centric/Psycho centric Model: Evidence from Seven Nations. Journal of Travel Research, 28, č. 4, SAGE Publications, London, s. 40-43. Snowdon, P., Slee, B., Farr, H. (2000). The Economic Impacts of Different Types of Tourism in Upland and Mountain Areas of Europe. In: Godde, P. M. - Price, M. F. - Zimmermann, F. M. (ed.): Tourism and Development in Mountain Regions. CAB International, Wallingford, s. 144. Stankey, G. H. (1981). Integrating wildland recreation research into decision making: pitfalls and promises. Recreation Research Review, 9, č. 1, s. 31-37. Sauer, M., Vystoupil, J. (2008). Geoparky - nový nástroj udržitelného rozvoje cestovního ruchu. Životné prostredie. Bratislava: Ústav krajinnej ekologie SAV. Vol. 42, č. 1., s. 39-43. Svehla, M. (1996). Arrowtown - the Perceived Impacts of Tourism by Residents (disertační práce University of Otago), Ústav životního prostředí Univerzity Karlovy, Praha, 73 str. TIMUR (2013). Co je to indikátor. Převzato 13. července z http://www.timur.cz/indikatory/co-je-indika-tor-8.html. UNWTO & UNEP (2005). Making tourism more sustainable: a guide for policy makers. United Nations Environment Programme, Division of Technology, Industry and Economics. ISBN 978-92-844-0821-4. UNWTO (1998). Guide for Local Authorities on Developing Sustainable Tourism. Madrid, 194 s. Urry, J. (1990). The Tourist Gaze: Leisure and Travel in Contemporary Society. London: Allen and Unwin, 8 UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU SAGE Publications, London. Vernon, R. (1966). International investment and international trade in the product cycle. Quarterly Journal of Economics, 80, s. 190-207. Vourc'h, A., Denman, R. (2003): Agenda 21 for the travel & tourism industrym - Towards environmentally sustainable development. UNEP. Dostupné na Wall, G. (1982). Cycles and Capacity: Incipient Theory or Conceptual Contradiction? Tourism Management, 3, č. 3, Elsevier Science, Orlando, s. 188-192. World Commission on Environment and Development (1987). Our common future (Vol. 383). Oxford: Oxford University Press. Zelenka, J. & Pásková, M. (2012). Výkladový slovní cestovního ruchu. Praha: Lindě Praha. ISBN 978-80-7201-880-2. Zelenka, J. (n. d.). Metodika pro udržitelnost cestovního ruchu v národních parcích. PPT prezentace. Dostupné na < http://fim.uhk.cz/sustour/UserFiles/File/zelenka2.pptx> (cit. 9. 1. 2014). CASE STUDY 4: IRITAČNÍ INDEX V PRAXI Cíl výzkumu Cílem terénního šetření bylo zjistit, jak respondenti (obyvatelstvo Českého Krumlova) vnímá dopady cestovního ruchu. Šetření názorů a postojů klíčových aktérů Vzorek klíčových aktérů byl určen selektivním výběrem, a to podle významu role daného aktéra v destinačním vývoji a jeho schopnosti odpovídat na připravené otázky. Většina těchto aktérů bydlela minimálně čtyři roky bud' v Českém Krumlově či v jeho blízkém okolí a působila v něm v současné funkci alespoň tři roky. Ze skupin destinačních aktérů se jedná o aktéry působící ve fyzické, ekologické, ekonomické a institucionální dimenzi: starosta města, dva desti-nační manažeři, ředitel divadla, ředitel okresního vlastivědného muzea, ředitelka Mezinárod--ního artcentra E. Schieleho, dva památkáři, bývalý starosta a nyní provozovatel významné in-comingové agentury, ředitel Státního hradu a zámku, kronikářka města, majitel hotelového řetězce, zástupce ředitele správy CHKO, vedoucí odboru územního rozvoje města, ekonom, majitel jezdeckého klubu, správce informačního centra, ředitel ČKRF. Účelem šetření těchto klíčových aktérů bylo zjistit jejich názory na intenzitu a žádoucnost dopadů rozvoje cestovního ruchu a mimo jiné tak získat podklady pro odhalování příčinnosti, tedy kauzálních sil, podmínek a okohností těchto dopadů. Skupina aktérů je vnitřně nesourodá vzhledem k odlišným postojům k destinačním zdrojům, proto bylo dotazováno 10 aktérů spíše konzervativní orientace a 10 aktérů označitelných spíše jako „rozvojáři". Šetření názorů a postojů místních obyvatel Výběr respondentů nebyl náhodný, ale byl proveden metodou kvótního výběru, který zohlednil prostorovou strukturu sledovaných dopadů, takže vycházel z výsledků studie časoprostorových charakteristik zátěže města cestovním ruchem. Vzhledem k předpokladu, že percepce místních obyvatel se budou lišit v závislosti na situovanosti jejich bydliště vzhledem k destinační-mu jádru, bylo dotazováno 12 rezidentů jádrové zóny a 11 rezidentů přechodné zóny. Výběr rezidentů také zohledňoval věkovou a socioekonomickou strukturu obyvatel, usiloval o rovnoměrné zastoupení obyvatel profitujících a ne profitujících z cestovního ruchu. Hlavní technikou konkrétního výzkumu byly strukturované rozhovory se 43 destinačními aktéry, doplňkovou techniku představovalo zmíněné pozorování a sdílení prostředí a tedy denních prožitků s českokrumlovskými destinačními aktéry. Všechny uvedené techniky patří mezi standardní kvalitativní metody. V rámci standardizovaných rozhovorů byli respondenti dotazováni nejen na jimi vnímaný charakter, míru žádoucnosti, intenzitu a prostorové rozložení sledovaných dopadů cestovního ruchu na geografické prostředí, ale také na faktory, které tyto aspekty dopadů ovlivňovaly. Dále byli respondenti dotazováni na jimi vnímané zpětné vazby těchto dopadů na samotný systém cestovního ruchu, tedy změny vyvolané v tomto subsystému geografického prostředí dopady cestovního ruchu. Míra žádoucnosti sledovaných efektů změn vyvolaných cestovním ruchem zjištěná s použitím klasické pětistupňové Likertovy škály byla upravena do formy čtyřstupňového (Doxey 1975) iri-tačního indexu, čímž byla provedena transformace metody klasické stupnice na škálu turistické iritace. Bohužel v Českém Krumlově nebyla k dispozici srovnatelná historická data pro zjištění vývoje iritačního indexu během životního cyklu této destinace. 262 \y- Výsledky Na základě vlastního konkrétního šetření bylo zjištěno, že vnímání dopadů cestovního ruchu se liší jak mezi jednotlivými skupinami destinačních aktérů (zejména mezi řadovými místními obyvateli a klíčovými aktéry), tak z prostorového hlediska (zejména mezi destinačním jádrem a jemu přiléhajícím územím). Značně heterogenní byly ovšem i výpovědi v rámci skupiny klíčových aktérů. Aktéři patřící do skupiny ochránců zdrojů (památkáři, ochránci přírody a částečně pracovníci územního plánování) vykazovali ve srovnání se skupinou „rozvojářů" o něco méně příznivý postoj k dopadům rozvoje cestovního ruchu, konkrétně v Doxeyho škále lze postoj obou skupin označit jako „apatie", přičemž v případě ochránců zdrojů jde o pozici blížící se „iritaci" („znechucení") a v případě „rozvojářů" jde o přechod z fáze „euforie" do „apatie". Postoj rezidentů k dopadům cestovního ruchu z hlediska jeho žádoucnosti lze označit jako přechod od „apatie" k „iritaci". Tito řadoví obyvatelé se lišili v zabarvení svých postojů zejména z hlediska lokalizace místa jejich bydliště vzhledem k centru destinace. Byl totiž zjištěn přímo úměrný trend vztahu mezi vzdáleností bydliště rezidentů od centrální části destinačního jádra41 a mírou žádoucnosti souhrnně vnímaného dopadu cestovního ruchu (Pearsonův koeficient 0,601)42 i jeho jednotlivých částí, zejména dopadu na atmosféru města (Pearsonův koeficient 0,500), na životní styl rezidentů (Pearsonův koeficient 0,267) a na životní úroveň rezidentů (Pearsonův koeficient 0,216). Obyvatelé jádrové zóny destinace vykazovali ve srovnání s obyvateli zbytku města zřetelně nepříznivější postoje k dopadům rozvoje cestovního ruchu, které je možné v Doxeyho terminologii označit jako přechod od „apatie" k „iritaci". Naopak obyvatelé části území přiléhajícího k destinačnímu jádru (Horní Brána) se k těmto dopadům vyjadřovali o něco příznivěji, jejich vztah k cestovnímu ruchu je možné charakterizovat jako „apatii". Neprokázalo se sice, že by se postoje místních obyvatel k cestovnímu ruchu výrazněji lišily vzhledem ke skutečnosti, zda respondent má či nemá příjmy z cestovního ruchu, výsledky šetření však ukázaly na přímo úměrný trend vztahu mezi mírou žádoucnosti vnímaných dopadů a výší těchto příjmů (Pearsonův koeficient 0,304). Bylo dále zjištěno, že vnímání žádoucnosti dopadů se liší podle věkové kategorie respondentů, neboť se zvyšujícím se věkem nabývá percepce místních obyvatel negativního zabarvení, zejména ohledně dopadu cestovního ruchu na společnost (byl indikován nepřímo úměrný trend vztahu mezi věkem a mírou žádoucnosti vnímaných společenských změn - Pearsonův koeficient -0,339). Podobný trend vztahu byl zjištěn mezi věkem a intenzitou vnímání dopadu cestovního ruchu na atmosféru města. Na základě výpovědí rezidentů se ukázalo, že pokročilost fáze destinačního vývoje nijak výrazně neovlivňuje jejich vztah k návštěvníkům, resp. že během destinačního vývoje zůstává poměrně konstantní a vesměs pozitivní. Je však do jisté míry ovlivňován roční dobou, resp. sezónními vlivy cestovního ruchu, zejména pak kongescí veřejných prostranství a komunikací. Vztah, názory a reakce destinačních aktérů na formu a intenzitu rozvoje cestovního ruchu vycházejí zejména z toho, v jaké intenzitě a v jaké míře žádoucnosti vnímají dopady působení cestovního ruchu na jejich geografické prostředí. Jejich percepce těchto dopadů jsou ovlivněny mnoha faktory. Jde např. o míru profesní, sociální a hlavně teritoriální mobility místních 41 Při určování této vzdálenosti bylo za centrum destinačního jádra považováno nám. Svornosti. 42 Je nutno vzít v úvahu velikost vzorku tohoto konkrétního empirického šetření (23 respondentů) - nejde o primárně reprezentativní, ale spíše o orientační hodnoty. obyvatel, neboť např. frekvence jejich účasti na cestovním ruchu, ale i jiné formě mobility, která umožňuje srovnání s ostatními destinacemi, zvyšuje schopnost vžít se do pocitů návštěvníka, a tedy pochopit a akceptovat jeho chování. Stupeň žádoucnosti vnímaného dopadu je v zásadní míře ovlivněn intenzitou dopadů cestovního ruchu na kvalitu života daného desti-načního aktéra, projevující se např. zvýšenými životními náklady (turistická inflace) a kongescí veřejných komunikací a prostranství, resp. je naopak ovlivněn např. mírou profitu dané osoby z cestovního ruchu (výhodnost společenské směny, která souvisí s cestovním ruchem). Důležitými faktory v případě místních obyvatel jsou také lokalizace bydliště rezidenta, zejména vůči uzlům a koridorům turistických toků, a vzdálenost (resp. dostupnost) od jádrové zóny obecně. V případě klíčových aktérů byla významným faktorem míra jejich „ochranářského" založení (resp. jejich postojové pozice v kontinuu „ochranář - rozvojář"). Bylo zjištěno, že existuje významný nepřímo úměrný trend ve vztahu mezi mírou žádoucnosti souhrnně vnímaného dopadu cestovního ruchu a mírou tohoto ochranářského založení klíčového aktéra (Pearso-nův koeficient -0,531). V případě „rozvojářsky" založených klíčových aktérů byla míra žádoucnosti souhrnně vnímaného dopadu cestovního ruchu ovlivněna délkou působnosti daného aktéra v jeho funkci, neboť se ukázalo, že existuje nepřímo úměrný trend ve vztahu mezi zmíněnou mírou žádoucnosti a dobou této působnosti (Pearsonův koeficient -0,774). Tentýž vztah se prokázal i v případě míry žádoucnosti vnímaného dopadu na atmosféru města (Pearsonův koeficient -0,790). Přímo úměrný trend byl dále zjištěn pro vztah mezi zmíněnou mírou žádoucnosti a intenzitou souhrnného dopadu, vnímaného ze strany „rozvojářsky" založených klíčových aktérů. Je příznačné, že žádoucnost i intenzita dopadů ze strany „rozvojářů" se během jejich působení v destinaci vyvíjí ve smyslu nárůstu intenzity a negativity pociťování dopadů cestovního ruchu, přičemž pro skupinu ochranářů je spíše typický stálý relativně intenzivní a negativní způsob vnímání těchto dopadů. To může být zapříčiněno mimo jiné skutečností, že konzervativně založení klíčoví aktéři v průměru působí v destinaci déle, a proto je jejich způsob percepce dopadů cestovního ruchu stabilnější. Byl totiž zjištěn přímo úměrný trend ve vztahu mezi dobou působnosti daného klíčového aktéra a mírou jeho ochranářského založení (Pearsonův koeficient 0,458). Dalším významným faktorem je míra aktivity, resp. angažovanosti rezidenta v místní politice, nebo jeho participace na místním společenském životě. Výpovědi respondentů i míra shody těchto výpovědí s vlastními postoji aktérů mohou být také ovlivněny dobou výzkumu (např. sezóna nebo období shodující se s jinými sociologickými průzkumy), momentálním psychickým stavem respondenta, demografickými a psychografickými charakteristikami respondentů. Lze tedy shrnout, že percepce dopadů cestovního ruchu, názory a postoje k cestovnímu ruchu ze strany rezidentů i klíčových aktérů jsou ovlivňovány následujícími vnitřními faktory (charakteristikami destinačních aktérů): • demografická charakteristika • geografická charakteristika (prostorová lokalizace) - absolutní i relativní poloha místa bydliště či pracoviště vzhledem k historickému jádru atd. • otázka bydlení (charakter a lokalizace rezidence) • profesní situace 264 \y- • sociokulturní charakteristika • vzorec spotřebního chování • míra identity (ztotožnění se s městem) • míra mobility (pracovní, teritoriální, sociální) • míra participace na rozhodovacích procesech cestovního ruchu a účast na veřejném životě obecně • psychografická charakteristika (introvert - extrovert) Mezi vnější faktory, ovlivňující percepce a postoj destinačního aktéra, patří např. místní (ale i regionální a národní) politika cestovního ruchu, úroveň destinačního managementu, kvalita a kvantita infrastruktury cestovního ruchu, environmentálni politika na lokální, regionální i národní úrovni, dopravní systém, image, genius loď, atmosféra města a jeho kulturní a spolkový život. Pramen: Pásková, 2003 CASE STUDY 5: NÁRODNÍ PARKY A CESTOVNÍ RUCH Josef Zelenka: Metodika pro udržitelnost cestovního ruchu v národních parcích Kontext Národní parky byly vyhlášeny a zřízeny na základě antropogenní („zachování krásných přírodních či kulturních scenérií pro příští generace") či biocentrické („ochrana podmínek pro endemické druhy a ochrana geologického dědictví, vytvoření divočiny pro zachování podmínek pro vývoj druhů") motivace. Tvoří velmi různě velké a různě lidskými aktivitami ovlivněné ostrovy uprostřed kulturní krajiny. Národní parky (NP) a přírodní (případně kulturně přírodní) památky zapsané na seznamu UNESCO patří celosvětově k atraktivitám, které mohou být hlavním důvodem cesty do dané země. Národní parky patří k intenzivně navštěvovaným místům se všemi potenciálně nebezpečnými dopady návštěvnosti (vč. budování a využívání infrastruktury cestovního ruchu). V souvislosti s chápáním významu národního parku se setkáváme s několika krajními tvrzeními: 1. Pro NP je cestovní ruch velkou hrozbou a měl by být co nejvíce regulován a omezován. 2. V NP lze nalézt rovnováhu mezi uspokojením poptávky cestovního ruchu a ochranou přírody a krajiny v rámci realizace přístupů udržitelného rozvoje. 3. V NP může být cestovní ruch prospěšný pro zachování a dokonce rozvoj přírodního dědictví. Chybně položenou otázkou by bylo, které z těchto tvrzení je správné. Každé z těchto tvrzení může být platné v jiné části konkrétního NP či jeho okolí. Strategickou vizí udržitelného rozvoje cestovního ruchu v NP je dosáhnout současné platnosti tvrzení č. 2 a 3. Základní východisko NP je složitý systém zejména v kontextu geografickém, historickém, časové dynamiky, rozdílných lidských zájmů a externích vlivů a jakákoli úspěšná koncepce managementu musí vycházet ze systémového managementu. Motivace, mentální a percepční mapy a udržitelnost rozvoje cestovního ruchu v NP Zatím nej rozšířenější mentální mapou NP v ČR je jejich vnímání jako osamělých ostrovů chráněné přírody, jehož existence stojí státní finance, jeho vyhlášení prosadili environmentálni fundamentalisté, který brání rozvoji ekonomických aktivit, včetně rozvoje cestovního ruchu, a jemuž „vládnou" nekompromisní správy NP se svými zákazy a pokutami. Součástí mentální mapy NP je také vnímání cestovního ruchu jako vždy rušivého faktoru pro ochranu přírody a krajiny v NP. Tato mentální mapa je již značně archaická, podle výzkumu však mají mentální mapy značnou setrvačnost a mění se v horizontu až desítek let vlivem osobní zkušenosti, případně i vhodně zvolené a opakované marketingové komunikace „Aktualizovaná" mentální mapa NP by měla ostrov změnit na rozsáhlý region kulturní krajiny s kvalitním krajinným plánováním, který je perlou pra přírodu i člověka. NP by měl být vnímán jako vzácné místo zachovávající a do budoucna snad i rozvíjející biodiverzitu, kterou člověk 266 \y- dlouhodobě tak výrazně narušuje. Součástí mentální mapy NP ve veřejnosti by se měl stát vedle moderního vnímání jeho multi-funkčnosti: • majestátní genius loď jejich mnohých míst, • příležitost pro spíše individuální přírodní cestovní ruch v jeho různých formách a typech, • pocit hrdosti a sounáležitosti místních obyvatel s hodnotným územím NP a možnost pro rezidenty v něm podnikat, • správa NP jako respektovaný partner udržitelného využívání NP. Výsledky výzkumu percepce krajiny ukazují, že percepční mapy návštěvníků zatím ještě neoceňují všechna přírodně zajímavá místa a jsou zaměřeny zejména na ocenění „tradičních" atraktivit (vodopády, skalní města aj.). Percepční mapa návštěvníků by mohla být obohacena o: • místa s lesem ponechaným vlastnímu vývoji a bez pravidelných udržovaných stromořadí stej nově kého lesa, • místa, kde člověk může utéci přes masovým cestovním ruchem a být sám s několika kameny, kapradím a studánkou, které si sám objevil, • i takovéto percepční mapy se objevují u návštěvníků a dokážou odhalovat krásu mnohých míst. Strategický management udržitelnosti cestovního ruchu v NP Mnozí autoři a organizace formulovali ucelené přístupy managementu cestovního ruchu v NP a dalších chráněných územích, založené na strategickém managementu, vyvážené kombinací několika různých přístupů a nástrojů, respektování místních podmínek a zapojení různých aktérů. Doporučený postup strategického managementu vychází z obecných postupů strategického managementu a přístupů integrovaného managementu, jejichž základními východisky jsou postupné zlepšování s rozvojem zdrojů managementu, rozhodování vycházející z přesných informací a znalostí, systémové myšlení a systémový a procesní přístup, plánování, prevence problémů, zapojení všech lidí v organizaci a řízení vstupů i výstupů a vliv na okolí organizace. Postup strategického managementu má dvě základní části: • úvodní část s analýzou dostupných informací a znalostí, stanovení mise, vize, strategie, základních nástrojů • ve vhodně zvolených časových cyklech několika let se opakující část plánování, realizace plánu a jeho evaluace A. Úvodní část • Na základě získání a analýzy (o způsobu realizace managementu cestovního ruchu v NP, o aktérech cestovního ruchu, charakteristikách a hodnotách území NP, dopadech cestovního ruchu, rizicích, problémech aj.) provedení syntézy s cílem popsat stav cestovního ruchu v NP a přístupy k jeho managementu. • Stanovení (mise), vize, strategie, záměrů, priorit, politiky udržitelnosti cestovního ruchu v NP a způsobu realizace managementu cestovního ruchu. 267 Tři základní výstupy: • omplexní analýza vstupních podmínek, • stanovení vize a strategických přístupů (součástí mimo jiné volby míry participace aktérů cestovního ruchu; vize a strategie důsledně vychází z místních podmínek NP), • vytvoření základních podmínek jejich realizace (koncipování základních postupů plánování, aktivace zdrojů, konstituování pracovního týmu aj.), • Stanovení vize - žádoucí stav udržitelnosti cestovního ruchu v NP (a okolí), dostupnost zdrojů realizace managementu NP (a okolí), budoucí realizované přístupy managementu a přístupy k zapojení různých aktérů cestovního ruchu, • Analýza vstupních informací a znalostí pra management cestovního ruchu by měla zahrnovat: • Znalosti segmentů návštěvníků území a jejich typických aktivit. • Znalosti dopadů cestovního ruchu tříděné podle typů dopadů a jejich intenzity/závažnosti pro území jako celek i podle geografického místa dopadu. • Úvodní představy o ÚK a charakteristikách území, významných pro předmět ochrany přírody a krajiny. • Stav monitorování území. • Základní cíle výzkumu cestovního ruchu v území, požadované výstupy a metodiku výzkumu. • Stav spolupráce managementu cestovního ruchu s aktéry cestovního ruchu, možnosti spolupráce a její slabá místa. B. Plánování • posouzení alternativních scénářů dosažení záměrů a cílů; • vytvoření časového plánu (dlouhodobého a typicky i ročního) s ohledem na míru realizace záměrů a cílů, na dostupné zdroje i způsob získávání zdrojů, způsoby průběžné i periodické kontroly realizace plánu; • vytvoření časového harmonogramu, způsoby průběžné i periodické kontroly realizace plánovaných cílů a postupů, postupy, odpovědnosti, plánované zdroje, souvislosti managementu cestovního ruchu a dalších oblastí aktivit správy NP; • významnou součástí je způsob využití typických nástrojů a postupů, které má management NP k dispozici - časoprostorové zonace NP ve vztahu k cestovnímu ruchu, návštěvnického a participativního managementu, managementu aktivit cestovního ruchu, územního rozsahu managementu, monitoringu, výzkumu, podpory vhodných produktů cestovního ruchu atd.; • výzkum a monitoring návštěvnosti (včetně segmentace návštěvníků), infrastruktury cestovního ruchu a jejich dopadů; • postup rozvoje participativního managementu; • postup zpřesňování únosné kapacity území, resp. nalezení limitních charakteristik území; • přístupy, techniky a zdroje návštěvnického managementu; • způsob podpory vhodných produktů cestovního ruchu vedoucí k vytěsňování nevhodných forem cestovního ruchu a certifikace environmentálních aspektů služeb cestovního ruchu; • marketing udržitelnosti cestovního ruchu - cílové skupiny, obsah a formy komunikace, kon- trala efektivity; • časová a prostorová regionalizace území ve vztahu k cestovnímu ruchu. C. Participativní management • je často významnou součástí různých konceptů managementu v chráněném území, zpracovaných v různých metodikách; • participativní management a spolupráce s aktéry cestovního ruchu jsou zásadní pro rozšíření aktivit managementu cestovního urchu v NP i do okolí NP a jeho význam spočívá nejen ve využití potenciálu různých aktérů cestovního ruchu pro udržitelnost cestovního ruchu v NP, ale také ve snížení negativních dopadů jejich aktivit, chování, rozhodnutí a investic; • nabízí velké možnosti zejména pro vytváření povědomí a společné sdílení hodnot NP, pro zvýšení efektivity ochrany přírody a krajiny i realizace projektů udržitelnosti cestovního ruchu i pro zvýšení kvality managementu cestovního ruchu v NP; • jeho základním východiskem je důraz na postupné a místními podmínkami a zkušenostmi podmíněné vytváření sítí (clusterů) správy NP a dalších aktérů cestovního ruchu a také kvalitní komunikace s aktéry cestovního ruchu, jejímž základem je/ by měla být empatie, zvážení různých pohledů aktérů cestovního ruchu na NP a také vhodný obsah a odborná úroveň komunikace; • zapojení aktérů cestovního ruchu vyžaduje zpočátku vyšší „investici zdrojů" (času, lidí, financí) v porovnání s okamžitým přínosem spolupráce s aktéry cestovního ruchu; • profit ze zapojení aktérů cestovního ruchu se projevuje postupně, je dlouhodobý, kvantitativně i kvalitativně přesahuje „investici zdrojů" a řadu záměrů a cílů vůbec nelze bez participace aktérů cestovního ruchu dosáhnout; • spolupráce správy NP a aktérů cestovního ruchu a vytváření sítí prohloubí vzájemnou informovanost, ochranu přírody a krajiny NP a jeho okolí, podpoří environmentálni vzdělávání, žádoucí formy zaměstnanosti, dopravu s minimalizovanými dopady na životní prostředí, selektivní dostupnost NP ve vztahu k potřebám cestovního ruchu, zlepšování informačních a interpretačních služeb atd. D. Zonace NP ve vztahu k cestovnímu ruchu • respektuje přírodní a krajinné hodnoty území a vychází také z historie a možností rozvoje cestovního ruchu v NP a v jeho okolí; • podle hodnot NP a dalších kritérií určuje časová a prostorová zonace ve vztahu k cestovnímu ruchu, která je zobecněním pevně geograficky stanovených zón a zohledňuje různou citlivost různých částí NP v různých obdobích roku, základní způsoby využití NP pro cestovní ruch s prioritou ochrany přírody a krajiny; Zonace NP ve vztahu k cestovnímu ruchu by měla být • pravidelně vyhodnocována na základě nových poznatků monitoringu a výzkumu v daném NP i v dalších chráněných územích; • rozšířena geograficky i na okolí NP, neboť mnohé dopady cestovního ruchu v okolí NP mohou mít vliv i na NP; naopak okolí NP by mělo být přednostně využíváno pro environmentálne citlivý rozvoj infrastruktury cestovního ruchu a produktů cestovního ruchu; • časově podmíněná složka zonace území ve vztahu k cestovnímu ruchu by se měla stát běžnou součástí komunikace s návštěvníky a dalšími aktéry cestovního ruchu (např. omezení vstupu/vyšší stupeň ochrany území v době hnízdění ptáků); • navržená zonace by měla být výsledkem komplexního vyhodnocení, jehož součástí je zhodnocení dosavadní zonace ze zákona i případně již dříve realizované zonace území ve vztahu k cestovnímu ruchu, výsledků monitoringu, poznatků výzkumu, vzájemné souvislosti jednotlivých zón, překryvu různě stanovených zón včetně zonace ve vztahu k cestovnímu ruchu, stanovisek aktérů cestovního ruchu a případného modelování toků návštěvníků a dopadů cestovního ruchu. Shrnutí Úspěšný management cestovního ruchu v NP vyžaduje: • strategický a systémový přístup, • dlouhodobou realizaci s plánováním a kontinuálním zlepšováním, • dostatečné množství zdrojů včetně výstupů výzkumu a monitoringu, • vyváženou aplikaci různých nástrojů a přístupů, u nichž je nutné uvažovat jejich přínosy, rizika, časový faktor i zdroje pro jejich realizaci. 270 \y- Zdroje BENKHARD, B. (2004): Relations Between lUCN-Zoning and Tourism in the Hungarian National Parks. In: Proceedings of the Second International Conference on Monitoring and Management of Visitor Flows in Recreational and Protected Areas, June 16-20, Rovaniemi, Finland, pp. 230-235, ISBN 951-40-1930-X, pp. 377-381, online na http://www.metla.fi/julkaisut/workingpapers/2004/mwp002-55.pdf, staženo 27.6.2010 BODNÁR, R. (2004): The effect of the tourism of the Hortobágy National Park on the surrounding settlements - lesson of a questionnaire survey. In: Proceedings of the Second International Conference on Monitoring and Management of Visitor Flows in Recreational and Protected Areas, June 16-20, Rovaniemi, Finland, pp. 230-235, ISBN 951-40-1930-X, online na http://www.metla.fi/julkaisut/workingpa-pers/2004/mwp002-56.pdf, staženo 27. 6. 2010 CBD (2007): Managing Tourism 6t Biodiversity. User's Manual on the CBD Guidelines on Biodiversity and Tourism Development. CBD a UNEP, ISBN 92-9225-069-8, 125 p., dostupné online na http://tourism.cbd.int/ manual.shtml, staženo 26. 6. 2010 CEBALLOS-LASCURAIN, H. (2001): Integrating Biodiversity into the Tourism Sector: Best Practice Guidelines. Report to UNEP/UNDP/GEF/BPSP, dostupné online na www.cbd.int/doc/case-studies/tour/cs-tour-unep.pdf, staženo 27. 6. 2010 COMMITTEE (2002): Public Participation in Protected Area Management Best Practice. Parks and Wildlife Commission of the Northern Territory, dostupné online na http://www.environment.gov.au/parks/publi-cations/best-practice/pubs/public-participation.doc, staženo 27. 6. 2010 EAGLES, P. J. F. - MCCOOL, S. F. - HAYNES, Ch. D. (2002): Sustainable Tourism in Protected Areas: Guidelines for Planning and Management. UNEP/IUCN (World Commission on Protected Areas)/WTO, Best Practice Protected Area Guidelines Series No. 8, 183 p., 175 p., ISBN 2-8317-0648-3, dostupné online na http://www.iucn.org/dbtw-wpd/edocs/PAG-008.pdf GOKHELASHVILI, R. ET AL (2002): Tourism Infrastructure Planning in Tusheti National Park of Georgia. In: Monitoring and Management of Visitor Flows in Recreational and Protected Areas. Conference Proceedings ed. by A. Arnberger, C Brandenburg, A. Muhar, pp. 74-77, online na http://www.boku.ac.at/ifl/ veranst/mmvconference/, staženo 27. 6. 2010 KOL. (2008): Percepce krajiny a genius loci. Gaudeamus Hradec Králové, 326 str., ISBN 978-80-7041-191-9 MOSE, I., WEIXLBAUMER, N. (2006): Protected Areas as a Tool for Regional Development? In: Siegrist, D. ET AL (eds.). Proceedings of the Third International Conference on Monitoring and Management of Visitor Flows in Recreational and Protected Areas. Rapperswil, Switzerland, 13-17 September, ISBN 3-033-00935-2, pp. 149-154, online na http://www.wsl.ch/mmv-3/, staženo dne 26. 6. 2010 PEDERSEN, A. (2002): Managing Tourism at World Heritage Sites: a Practical Manual for World Heritage Site Managers. UNESCO World Heritage Centre, dostupné online na whc.unesco.org/uploads/activities/docu-ments/activity-113-2.pdf, staženo 27. 6. 2010 SUCHANT, R. - SCHÄFER, A. (2002): Integrating Tourism and Grouse Habitat Protection in the Black Forest. In: Monitoring and Management of Visitor Flows in Recreational and Protected Areas. Conference Proceedings ed. by A. Arnberger, C Brandenburg, A. Muhar, pp. 95-101, online na http://www.boku.ac.at/ifl/ veranst/mmvconference/, staženo 27. 6. 2010 TARBAEVA, V. - FOMICHYOVA, T. (2002): Development of Ecotourism in the Largest National Park „Yugyd va". In: Monitoring and Management of Visitor Flows in Recreational and Protected Areas. Conference Proceedings ed. by A. Arnberger, C Brandenburg, A. Muhar, pp. 371-372, dostupné online na http:// www.boku.ac.at/ifl/veranst/mmvconference/, staženo 27. 6. 2010 ZELENKA, J., MARTÍNKOVÁ, A., FLOGELOVÁ, A. (2008): Mostecko. Poznatky z provedených anketárních a dotazníkových šetření a řízených rozhovorů ve vybraných oblastech v období VII-XII/2007. Czech Hospitality and Tourism Papers, roč. 4, zvláštní č. 2, str. 150-164, ISSN 1801-1535 Pramen: Zelenka, J. (2010) ČÁST IV: PROSTOROVÉ ASPEKTY CESTOVNÍHO RUCHU ČÁST IV: PROSTOROVÉ ASPEKTY CESTOVNÍHO RUCHU 9 geografie cestovního ruchu Cestovní ruch jako součást kategorie volného času je složitým a mnohovrstevným společenským fenoménem. Jako objekt svého studia si ho vzalo v posledních 100 letech mnoho vědních disciplín. Ty si postupně nastavovaly zrcadlo, co a jak budou na „cestování" zkoumat. Tím si postupně určovaly vlastní (specifický) předmět svého bádání, stavěly si svoje výzkumné koncepty a metodické přístupy. S rozvojem poznání se zároveň začaly vytvářet hlavní problémové okruhy ve výzkumu fenoménu cestovního ruchu. Ve značném stupni věcné generalizace lze celý systém cestovního ruchu přirovnat ke krychli s šesti stěnami, které představují níže uvedené hlavní problémové okruhy. První stěnu z nich představují ekonomické problémy cestovního ruchu, spojené zejména s otázkami přínosů cestovního ruchu (např. finanční příjmy a zaměstnanost) a nástroji pro rozvoj, organizaci resp. řízení cestovního ruchu (např. marketing, management). Druhou stěnu představují sociokulturníproblémy cestovního ruchu, jako jsou například vlivy kulturně-his-torických předpokladů (památky), vlivy kulturního dědictví, folkloru a tradic, aj. Třetí stěnu reprezentují environmentálni problémy cestovního ruchu. Patří sem nejen otázka hodnocení přírodních předpokladů pro cestovní ruch, tedy jejich využitelnost, ale zároveň i ochrana přírodních rekreačních zdrojů pro cestovní ruch a zároveň i proti negativním vlivům cestovního ruchu. Čtvrtou stěnu pomyslné krychle představuje základní a doprovodná infrastruktura cestovního ruchu, kde mezi základní infrastrukturu počítáme ubytovací a gastronomickou infrastrukturu, dále také „suprastrukturu", kterou tvoří především dopravní systémy. Cestovní ruch představuje výrazně prostorový systém. Vše, co se odehrává v procesech cestování, se odehrává v určitém prostoru, který představuje pomyslnou pátou stěnu krychle, tedy základnu, na níž uvedené procesy plují (geografické/prostorové problémy cestovního ruchu). Konečně střechovou šestou stěnu představuje to nejdůležitější pro potenciální zákazníky, totiž turistické produkty, založené na hlavních i specifických typech cestovního ruchu. 9.1 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU - OBJEKT A PŘEDMĚT JEJÍHO STUDIA Cestovní ruch je interdisciplinárním odvětvím a jeho dílčí aspekty jsou zkoumány z mnoha hledisek. Geografické přístupy k cestovnímu ruchu jsou zaměřeny jak na obecné aspekty, tak na teritoriální (regionální) aspekty jevu, na směry pohybu a vazby účastníků cestovního ruchu k prostoru - krajině v čase. Z hlediska geografie cestovního ruchu, jako vědní disciplíny, představuje cestovní ruch v širokém slova smyslu vztahy mezi aktivitami cestovního ruchu, potenciálem krajiny a dílčími složkami geosféry. Geografie cestovního ruchu v užším slova smyslu zkoumá prostorové aspekty a vztahy mezi různými typy a procesy cestovního 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU ruchu a krajinou, reálné rozmístění cestovního ruchu a interakce pohybu a pobytu účastníků cestovního ruchu v konkrétních regionech. Předmět geografie cestovního ruchu je ovlivněn jednak postojem autorů k definici cestovního ruchu jako objektu studia a jednak požadavky, které nastoluje rozvoj teoretického poznání a samotné praxe. S formováním definice cestovního ruchu se zpřesňoval i předmět studia geografie cestovního ruchu, navzdory tomu je však stále široký. Například Šprincová (1975) pokládala za předmět geografie cestovního ruchu zejména studium předpokladů a lokalizačních faktorů cestovního ruchu, studium směrů a rozmístění cestovního ruchu a jeho rajoni-zaci, studium teritoriálních vztahů, vytvořených cestovním ruchem (například mezi oblastmi poptávky a nabídky) a konečně studium vlivů, kterými cestovní ruch působí na okolní prostředí a život společnosti. V úkolech geografie cestovního ruchu podle Šprincové (1975) jsou zahrnuty i takové, které už nesouvisí s geografickým výzkumem cestovního ruchu, ale představují fázi využití poznatků geografie cestovního ruchu v praxi. Představitelé starší polské geografické školy cestovního ruchu Warszyňska a Jackowski (1978) za předmět geografie cestovního ruchu pokládají „analýzu forem a vztahů prostorových jevů cestovního ruchu a také s tím spojených procesů ovlivňujících prostor". Cílem výzkumů potom je vytvoření teoretických základů pro přijímání správných rozhodnutí nezbytných pro cílevědomé řízení cestovního ruchu při zohlednění jeho sociálních, prostorových a ekonomických aspektů. Významný slovenský geograf cestovního ruchu Mariot (1983) za předmět studia geografie cestovního ruchu pokládal „výzkum prostorových aspektů interakcí mezi cestovním ruchem a krajinou. Cílem geografických výzkumů cestovního ruchu je určit zákonitosti vývoje těchto interakci' (Mariot, 1983: 16). Nejde přitom o jakékoliv přemísťování obyvatelstva, ale jen o takové, které je spojeno s volným časem a je motivované reprodukcí fyzických a duševních sil člověka. Předmětem zájmu geografie cestovního ruchu jsou potom interakce, které ho vyvolávají nebo kterými tato změna místa pobytu obyvatel působí na krajinu. Z metodického i praktického hlediska má geografie cestovního ruchu významné místo v systému geografických disciplín. Tuto pozici geografie cestovního ruchu posuzovali různí autoři v historickém kontextu odlišně. Například Grunthal (1929) zahrnul otázky cestovního ruchu do geografie dopravy, jiní autoři do politické geografie nebo kulturní geografie, geografie obyvatelstva apod. Ještě v padesátých letech v evropských zemích patřila geografie cestovního ruchu do aplikované geografie. Až na začátku šedesátých let byla pod vlivem rozvoje cestovního ruchu a jeho vědeckého zkoumání zařazena problematika cestovního ruchu jako součást geografie služeb s výraznou tendencí osamostatnění. Úkoly geografie cestovního ruchu, její předmět zkoumání, který z ní dělá interdisciplinární a syntetizující disciplínu, vytvářely podmínky pro její uznání jako samostatné geografické disciplíny. Při geografických výzkumech cestovního ruchu je možné se setkat s mnohými prvky z jiných odvětví geografie, a to zejména fyzické a ekonomické geografie. Geografové, zkoumající cestovní ruch, využívají i poznatky negeografických disciplín, zejména přírodních věd (balneológie, klimatologie, ekologie aj.), ekonomických věd (ekonomiky cestovního ruchu, ekonomiky oblastí, statistiky cestovního ruchu), demografie, urbanizmu, společenských věd (zejména sociologie) i historických věd. Z hlediska poznání se geografie cestovního ruchu opírá o komplexní výzkum faktorů, které 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU ovlivňují rozvoj cestovního ruchu (přírodní, sociální, technické a ekonomické). Geografie cestovního ruchu je interdisciplinární a syntetizující vědní disciplína, je organickou součástí geografických věd. Z hlediska výzkumu je významný její podíl na poznávání prostorové organizace a funkčního systému člověk - příroda. Praktické poznatky výzkumů geografie cestovního ruchu jsou významné zejména pro územní a prostorové plánování, která využívají zejména jejich analytickou, koncepční a prognostickou funkci. Základním teoretickým a metodologickým problémem geografie cestovního ruchu je „regionalizace" cestovního ruchu jako formy prostorové klasifikace. 9.1.1 Stručný přehled problémového zaměření geografie cestovního ruchu Geografie cestovního ruchu se ve své zhruba 80leté historii soustředila a soustřeďuje v hrubém generalizujícím přehledu na následující hlavní problémové okruhy (Vystoupil, 2007; Toušek, Kunc, Vystoupil et al., 2008: 306-307): • Analýza a hodnocení základních faktorů a podmínek rozvoje cestovního ruchu. Toto široké téma zahrnuje především hodnocení vlivu přírodních, kulturně-historických, ekonomických a společenských podmínek a předpokladů pro cestovní ruch, a to na různých prostorových úrovních (střediska, oblasti, regiony, země, svět). Ve stejném pojetí jsou tyto analýzy a hodnocení také často označovány jako lokalizační, selektivní a realizační faktory a předpoklady cestovního ruchu. V tomto pojetí je především akceptováno chápání cestovního ruchu jako prostorového modelu. Konečně třetí podobné pojetí je označováno v geografické literatuře jako analýza a hodnocení turistické nabídky a poptávky. Ve struktuře této a následující kapitoly je upřednostněn první přístup. • Prostorová analýza cestovního ruchu. Tento nejrozsáhlejší problémový okruh je nejstar-ším a nej vlastnějším předmětem geografie cestovního ruchu jako syntetizující prostorové vědy. Do této oblasti spadají výzkumy intenzity a struktury návštěvnosti, formování a směřování turistických a návštěvnických proudů, typizace a rajonizace návštěvních míst cestovního ruchu a regionální výzkumy menších územních celků, regionální analýzy větších oblastí cestovního ruchu, rajonizace a regionalizace národní úrovně. Spadají sem rovněž problémy územní organizace krátkodobé rekreace městského obyvatelstva (krátkodobé rekreační migrace) a problematika územní organizace druhého bydlení. • Geografická analýza hlavních typů (forem a druhů) cestovního ruchu (městský a venkovský cestovní ruch, zimní a letní cestovní ruch, kongresový a veletržní cestovní ruch, vinařský cestovní ruch, cestovní ruch seniorů a mládeže, lázeňský a zdravotní cestovní ruch, druhé bydlení, průmyslový cestovní ruch). • Geografické aspekty mezinárodního cestovního ruchu (vývoj prostorového rozšíření a diferenciace, hlavní turistické proudy, zdrojové a příjmové oblasti, ekonomický význam). • Koncepce a prognózy rozvoje cestovního ruchu a rekreace (prognózy rozvoje krátkodobé rekreace měst a velkoměst, diferenciované rekreační nároky obyvatelstva, regionální koncepce a prognózy, marketingové studie budoucí návštěvnosti, globální prognózy, prognózy rozvoje mezinárodního cestovního ruchu v celosvětovém i regionálním pohledu, informační, ekologické a dopravní problémy spojené s budoucím rozvojem cestovního ruchu a rekreace). • Geograficko-kartografické přístupy a metody v cestovním ruchu (metodika tvorby tematických turisticko-geografických map - obsah a zaměření, charakter turistických map, atlasy cestovního ruchu). 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU • Udržitelný rozvoj cestovního ruchu, hodnocení vlivů cestovního ruchu na geografické prostředí (vlivy globální, národní, regionální a lokální, vlivy cestovního ruchu na rekreační krajinu, urbanizace rekreačního prostoru, vlivy cestovního ruchu na složky přírodního prostředí - turistické znečištění, emise, působení na ekosystémy, vlivy cestovního ruchu na sociální a kulturní prostředí - sociální, etnické, kulturní, urbanistické, ekonomické a infra-strukturální efekty). V následujícím textu se pozornost soustředí především na prostorovou analýzu cestovního ruchu (geografická a regionální diferenciace návštěvnosti, formování a směřování turistických a návštěvnických proudů, faktor sezónnosti, typizace návštěvních míst cestovního ruchu, regionální analýzy oblastí cestovního ruchu), na problematiku druhého bydlení a její územní organizace, na regionalizaci cestovního ruchu národní a regionální úrovně (funčně-prostorové typy rekreační krajiny, jejich funkce a význam) na geografické aspekty mezinárodního cestovního ruchu (geografické/prostorové rozložení návštěvnosti a jeho diferenciace, hlavní turistické proudy, hlavní střediska mezinárodního cestovního ruchu, zdrojové a příjmové oblasti). Problematika základních faktorů a podmínek rozvoje cestovního ruchu je v logice této učebnice zařazena do kapitoly Nabídka cestovního ruchu, podobně analýza hlavních typů (forem a druhů) cestovního ruchu do kapitoly Hlavní typy cestovního ruchu. Geograficko - kartografické přístupy a metody v cestovním ruchu, zejména metodika tvorby tematických map cestovního ruchu zde nejsou podrobněji popsány, konkrétní ukázky kartografických zobrazovacích přístupů a metod naleznou zájemci v jednotlivých částech této kapitoly. 9.2 PROSTOROVÁ ANALÝZA CESTOVNÍHO RUCHU Cestovní ruch představuje v současnosti jak lokální, tak regionální, národní až celosvětově prostorový systém daný především obrovskou mobilitou stávajících návštěvníků a turistů a jejich ekonomickými možnostmi. Prostorové vztahy a souvislosti mezi vysílajícími a cílovými místy, tedy územní organizaci cestovního ruchu, již více než 60 let studuje především geografie cestovního ruchu. Z geografického hlediska představuje územní organizace syntetické vyjádření vlivů dílčích rekreačních potenciálů, působících zde ve formě přírodních (lokalizačních) a socioekonomických podmínek a předpokladů (selektivní a realizační). Základními nástroji studia prostorových vztahů v cestovním ruchu, především pobytu a pohybu návštěvníků a turistů, jsou jednak geografické přístupy a metody, jednak statistické informace a kartografické metody a přístupy. Základní statistické informace (mezinárodní, národní, regionální a lokální) poskytují především příslušné státní statistické úřady, resp. odvětvová ministerstva na jedné straně, na straně druhé mezinárodní, národní a regionální zájmové organizace zabývající se problematikou cestovního ruchu a rekreace (například turistické centrály, speciální výzkumné instituce, profesní sdružení), které působí na všech výše uvedených prostorových úrovních. Dalším zdrojem cenných informací je pochopitelně i vlastní výzkum. 9.2.1 Základní charakteristiky prostorové analýzy cestovního ruchu První analýzy prostorových charakteristik cestovního ruchu byly spojeny se vznikem regionálních a národních statistik v evropských turisticky významných zemích. Jako příklad lze uvést statistiky lázeňských míst (Švýcarsko, Německo, Rakousko-Uhersko, Anglie) již na 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU konci 80. let 19. století. Jednalo se nejčastěji o počty hostů či o počty jejich přenocování, o jejich geografický původ, o ekonomický přínos z jejich pobytu v návštěvních místech, především v lázních, podobně také ve městech jako centrech obchodu, mezinárodních výstav a společenských akcí. Statistické úřady v mnoha zemích začaly publikovat ještě před druhou světovou válkou nejen data o cestovním ruchu na národní úrovni - statistiky kapacit ubytovacích zařízení, jejich druhové skladby, statistiky jejich výkonů, tedy počtu turistů a jejich přenocování (domácích a zahraničních, resp. hlavních zdrojových zemí zahraniční návštěvnosti), ale také podrobné informace o regionálním členění (země, kantóny, provincie, jiné historické či administrativně-správní regiony) a ještě podrobněji výše uvedené informace o hlavních centrech (střediska, městské, horské či lázeňské destinace) cestovního ruchu. Z věcného a obsahového hlediska k základním charakteristikám prostorové analýzy cestovního ruchu patří v mnoha zemích prostorová/geografická rozložení návštěvnosti turistů v územní podrobnosti větších administrativně-správních jednotek (kraje, země, provincie, vojvodství, župy, apod.), turistických regionů a oblastí či nej menších jednotek - obcí a měst. Tyto základní informace jsou dále doplňované o další podrobnější charakteristiky návštěvnosti, například o domácí a zahraniční návštěvnost, o hodnocení vlivu sezónnosti, o délku pobytu turistů, aj. Jako ukázky těchto základních přístupů mohou sloužit připojené kartogramy a přehledové tabulky. Obr. 9-1: Regionální rozložení lůžkových kapacit a přenocování turistů v Maďarsku 2009 14. A kereskedelmi szállások féróhelyei ezer akosra, a vendégéjszakák megoszlása, 2009 Bed-places in public accommodation establishments per thousand inhabitants, distribution o f tourism nights, 2009 Szálláůférůhely ezer lakosra Bed-places per thousands Pramen: http://portal.ksh.hu/pls/ksh/docs/hun/xflp/terstat2009graf/chart.htmU'14 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 9-2: Přenocování turistů v hotelech a lázeňských zařízeních ve Švýcarsku 1997 Logiernächtt in Motal- und Kurbetrieben 1997 Nutte« dar»» ľhótellerie etdans l« etabliH#mert$ de eure en 19£T Anz«M dir Lsa** riKhlfl * Bď4l*«TI1 Iii' Sniitnt Fl* *WJI dp 1 MK41iQu» IWlKlťl NŕutMl Pozn.: počty přenocování a počty přenocování na 1000 obyvatel Pramen: Bundesamt für Statistik Schweiz, 1998, vlastní analýzy 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 9-3: Přenocování zahraničních turistů na 1000 obyvatel ve Slovinsku 2007 Prenočitve tujih turistov na 1 000 prebivalcev, 2007 Overnight stays of foreign tourists per í 000 population, 2007 k-.nviň fa 1 niDrj pŕärjiví4rav v ďlů ■'i í n| mnr /ar fais 10-» 1 Du -1 GOS.ř 999 ■.-! uyr-^rru p'rLŕdnľ slraKLv l> i skalní n ti La. Je-skyiůl li'N-ií'iikib dřediáfci Ktatni tjrÍ5.-ická stŕe-diŕka Luftů-ľrtla ven^uvBkä KrůJIra a aflzr vými n "^poklony pro C1* Mnrftovriki krujii .1 :; iiruričri vili firi/iJinik^dy p-a ÍÍR vensovnKa hrajira a ii ii niB.h'ml pľeapohlady TjH|fcrjp|a*"ŕ p i skřive mit »í:i|i úlv:i-y t pŕuälúŕy ZiirviJa-. CSC iL'.'-. £ ji*.. := .■ Ji Velkoplošná ohrártěnů Ciieml I národní park I ICHKO Arehllaklonické pamálky Pramen: Vystoupil et al, 2006 Obr. 9-23: Územně-plánovacíprincip rajonizace ČSR 1981 RAJONIZACE CESTOVNÍHO RUCHU 1981 F'vdlarr.:ko Pramen: Dohnal et al., 1987, vlastní konstrukce 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Marketingový přístup k regionalizaci cestovního ruchu vychází z potřeb propagace regionů a destinací. Neméně důležitým důvodem je řešení organizace cestovního ruchu (vznik destinací cestovního ruchu). Filozoficky vychází z percepčních charakteristik území, tedy z toho, jak je území vnímáno potenciálními návštěvníky destinace. Do jisté míry jde o postmoder-ní pojetí regionu (Toušek, Kunc, Vystoupil et al., 2008), kde převažují subjektivní charakteristiky a kritéria. Region je vymezován na základě dlouhodobých kulturních a historických zkušeností jedinců či skupin obyvatel. Tyto zkušenosti se pak promítají do značky destinace, jež je vyjádřením příslušnosti regionu k prostoru. Charakteristickým rysem takto vymezených regionů je nejednoznačnost jejich hranic. Ty nejsou obvykle jasně definované, navíc může docházet k různým překryvům. Proto si v praxi často pomáháme administrativním přístupem k tvorbě regionů. Ten sice nabourává vnitřní přirozenost vymezeného regionu, ale na druhou stranu umožňuje jednoznačnou identifikaci hranic. Z uvedeného vyplývá, že jde o velmi subjektivní a individualistický přístup. Každý hodnotitel (návštěvník) může rozdělení území do turistických regionů vnímat různě. Nicméně i zde dochází k seskupování názorů jednotlivců do větších celků, jež se pak uplatňují v segmentaci turistické poptávky. Je zřejmé, že na dané území se bude dívat jinak návštěvník ze zámoří a jinak domácí návštěvník. Každý z nich má zcela jiné zkušenosti s daným prostorem a díky tomu i tento prostor jinak vnímá. Marketingová regionalizace cestovního ruchu by tak měla být prováděna pro hlavní segmenty návštěvníků zvlášť. Například následující kartogram ukazuje geografickou regionalizaci cestovního ruchu CR z pohledu německých návštěvníků (srovnej s oficiálním členěním marketingových turistických regionů dle CzechTourism). Obr. 9-24: Turistické regiony ČR očima Němců ' k Jizerské , peskydv' istýnske vrchy J Pramen: http://de.pensionhotel.cz/czech/night-life/ 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Rámeček: Geografický a územně-plánovací přístup k regionalizaci cestovního ruchu v ČR V roce 2006 byla v ČR provedena komplexní geografická regionalizace (rajonizace) České republiky (Vystoupil J. et al. 2006). První rovina zpracování regionalizace je založena na členění území do relativně homogenních geografických celků určujících základním způsobem jejich turistické a rekreační využití. Těmi byly určeny horská krajina, venkovská krajina, velkoplošné pískovcové skalní útvary a urbanizované prostory. Tento prostorový regionalizační pohled byl doplněn o lokalizaci a funkční typologizaci významných středisek cestovního ruchu a rekreace - městská střediska, lázeňská střediska, horská střediska zimní a letní rekreace, střediska letní rekreace u vody, významná střediska druhého bydlení, atd.). Druhou srovnávací regionalizační rovinu představuje časoprostorový pohled na turisticko-rekre-ační využití, a to vymezením hlavních oblastí a center víkendové a pobytové rekreace a cestovního ruchu v ČR. Základním stavebním prvkem je zde vymezení hlVavních příměstských rekreačních zázemí měst ČR (města nad 20 tis. obyvatel). Toto vymezení je založeno především na lokalizaci objektů individuální rekreace (chaty a chalupy) obyvatel uvedených měst. Jedním z významných ukazatelů prostorové diferenciace cestovního ruchu území je turistic-ko-rekreační funkce, vyjadřující intenzitu turistické aktivity v dané destinaci (oblasti, regionu, obci). V nejobecnější poloze ji lze vyjádřit poměrem počtu dvou populací, a to populace navštěvující (hosté) a populace navštěvované (domácí bydlící obyvatelstvo). Tato funkce je vyjadřována poměrem počtu turistických a rekreačních lůžek ku počtu trvale bydlících obyvatel. Jedním z významných problémů udržitelného cestovního ruchu je také otázka rekreační, resp. turistické únosnosti území. Základním ukazatelem, kterým lze „hrubě" vyjádřit prostorové diferenciace cestovního ruchu území na národní i regionální úrovni, je ukazatel turisticko-rekreačního zatížení území. Tento ukazatel je konstruován jako počet turistických a rekreačních lůžek na km2. Geografické rozložení ukazatele zatížení logicky koreluje s turistickou atraktivitou území (nadprůměrné zatížení ve většině horských oblastí, v oblastech intenzivní chatové rekreace, kolem nejvýznamnějších rekreačních řek a vodních ploch a v příměstských rekreačních oblastech všeobecně). Členění území České republiky na menší celky (oblasti, regiony) z hlediska hodnocení potenciálu cestovního ruchu má poměrně dlouhou tradici. V roce 1962 byla schválena Rajonizace cestovního ruchu ČSR. Metodika zpracování kladla důraz především na přírodní a antropo-'genní podmínky. Celá republika byla rozdělena na území vhodná a nevhodná pro cestovní ruch a rekreaci. Na územích vhodných pro cestovní ruch bylo vymezeno 47 oblastí cestovního ruchu s určením stupně jejich atraktivnosti funkcí a sezónnosti, což byl základ pro zařazení oblastí cestovního ruchu do čtyř kategorií mezinárodního až oblastního významu (Vystoupil, Holešinská, Kunc, Šauer, 2007b: 7). Spolu s oblastmi byly vyhodnoceny také vztahy městských sídel a lázeňských měst k cestovnímu ruchu. V roce 1981 byla provedena její aktualizace. V roce 1991 pozbyla právní platnosti a prakticky se již nevyužívá. Slovensko aktualizovalo v roce 2003 Rajonizáciu cestovného ruchu Slovenskej republiky jako jeden z nástrojů řízení cestovního ruchu (např. Gúčik, 2004). 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Pramen: Hungary Tourist Guide 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Rámeček: Marketingové turistické regiony České republiky Členění území do marketingových turistických regionů nemá v České republice dlouhou tradici. Až politické a společenské změny po roce 1989 zásadně mění charakter a strukturu cestovního ruchu. Roste jeho význam, mění se využívání volného času, dochází k zvýšené mobilitě obyvatelstva. To vše a další faktory vedly k růstu konkurence. Boj o návštěvníky je stále těžší a těžší. I z těchto důvodů Česká centrála cestovního ruchu - CzechTourism v letech 1998-1999 iniciovala vznik marketingových turistických regionů. Ve výsledku bylo území České republiky rozděleno do 15 marketingových regionů, které však postrádaly vhodnou hierarchickou strukturu. Velikost i význam jednotlivých regionů se výrazně lišily, jakož i filozofie jejich vymezení. Některé regiony vycházely z přirozených fyzickogeografických prvků (Šumava, Krkonoše), jinde však převážila administrativně-správní kritéria. Díky tomu došlo i k vytvoření mnohdy nefunkčních či z pohledu cestovního ruchu zcela nesmyslných územních celků (Severní Morava a Slezsko). Problémem byla i vlastní podstata marketingového přístupu regionalizace cestovního ruchu - tj. per-cepce místa (regionu) návštěvníky. Revize marketingových turistických regionů ČR přinesla několik změn, které odstranily nejvý-znamnější nelogičnosti. Přibyly dva nové turistické regiony (Východní Morava a Královehradecko), došlo ke změně názvů (např. Český Sever - Českolipsko a Jizerské hory). Celkově se členění více přiblížilo reálné situaci v území, kdy rozhodující slovo v regionech mají krajské samosprávy. Podobným vývojem prošlo i členění území ČR na nižší územní jednotky - marketingové turistické oblasti. Ty mají sloužit především pro rozvoj domácího cestovního ruchu. Dnes jich je vymezeno 40. Tato regionalizace však trpí stejnými neduhy jako vymezení marketingových turistických regionů. Jde hlavně o nerovnoměrnost v hierarchii významu jednotlivých oblastí. Některé jsou totožné s turistickými regiony (Vysočina, Jižní Čechy, Krkonoše, apod.), jiné - vzhledem ke svému turistickému potenciálu - stěží dosahují regionálního významu (Moravské Kravařsko, Těšínské Slezsko, apod.). Kartogram: Marketingové turistické regiony ČR 2014 Pramen: CzechTourism, MMR 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 9-26: Turistické regiony Švýcarska 2012 Číslo Turisticky region Kantóny, resp. jejich časti 1 Graubünden Kanton Graubünden 2 Ostschweiz Kantóny Glarus, Appenzell, Thurgau, Schaffhausen, St. Gallen 3 Zürych Region Kantóny Zürych, Zug, Aargau, Schwyz, Schaffhausen, St. Gallen 4 Luzern/ vierwaldsttätersee Kantóny Luzern, Uri, Obwalden, nidwalden, Schwyz, Aargau, 5 Basel Region Kantóny Basel-Stadt, Basel-Landschaft, Solothurn, Aargau 6 Bern Region Kantóny Bern, Solothurn, Aargau, 7 Berner Oberland Kanton Bern, 8 Jura a Drei-Seen-Land Kantóny Neuenburg, Jura, Bern, Solothurn 9 Genferseegebiet Kanton Waadt 10 Genf Kanton Genf 11 Wallis Kanton Wallis 12 Tessin Kanton Tessin 13 Fribourg Region Kanton Freiburg Pramen: Schweizer Tourismus in Zahlen 2012. Struktur- und Branchendata. Schweizer Tourismus-Verband, 2013 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU 9.5 GEOGRAFICKÉ ASPEKTY MEZINÁRODNÍHO CESTOVNÍHO RUCHU Cestovní ruch je jedním z nejpozoruhodnějších ekonomických a sociálních fenoménů našeho století. Nepochybně si udrží tuto pozici v dalších desetiletích. Každý rok se zvětšuje podíl obyvatel světa, kteří se účastní aktivit cestovního ruchu a pro většinu zemí se cestovní ruch rozvíjí jako jeden z nejdynamičtějších a nejrychleji rostoucích sektorů ekonomiky. Mezinárodní cestovní ruch představuje v celosvětovém měřítku významnou součást celkového cestovního ruchu (rozlišuje se přitom domácí a zahraniční cestovní ruch). Mezinárodní cestovní ruch se přitom podílí asi 10 % na celkovém objemu světového cestovního ruchu, podobné postavení má mezinárodní cestovní ruch i ve srovnání příjmů či výdajů. Mezinárodní cestovní ruch je jeden z hlavních článků mezinárodního obchodu. V roce 1997 bylo zaznamenáno celkově 612 milionů mezinárodních turistických příjezdů, v roce 2002 více než 700 mil., v roce 2013 již více než 1 miliarda mezinárodních turistických příjezdů. Termín turistický příjezd je vztažen na celkový počet uskutečněných turistických cest, protože někteří turisté mohou uskutečnit více než jednu mezinárodní cestu za rok. Většina mezinárodních turistů přijíždí do destinací na krátkodobý nebo střednědobý pobyt, v jednotlivých regionech nejsou u těchto krátkodobých či střednědobých turistů patrné přílišné rozdíly v jejich počtu, naproti tomu u turistů přijíždějících na dlouhodobý pobyt, který může být velmi důležitý pro mnoho míst, jsou tyto rozdíly už patrnější (například lázeňská místa, přímořská letoviska). Mezinárodní cestovní ruch se tradičně měří pomocí mezinárodních příjezdů a příjmů z něho. Mezinárodní příjmy z cestovního ruchu (vyjma mezinárodních příjmů z jízdného) dosáhly v roce 1999 455 mld. USD, v roce 2013 kolem 1,3 bilionu USD (UNWTO World Tourism Barometer, 2014). Ačkoliv nejsou dostupná všechna hodnotící data, předpokládá se, že celkově je domácí cestovní ruch až desetinásobně vyšší než mezinárodní. Cestovní ruch je důležitou aktivitou v mnoha velkých zemích, přispívá 5-10 % národnímu HDP. Avšak v některých menších zemích a zvláště v několika malých ostrovních státech v oblasti Karibiku, rovníkového Pacifiku a Indického oceánu cestovní ruch vytváří až 20-25 % HDP. Předpokládá se, že na mnoha místech, kde cestovní ruch je stále menšinové odvětví, může dojít v brzké době k jeho poměrně rychlému růstu a v budoucnosti může nabýt na významnosti. U mezinárodního cestovního ruchu se předpokládá v příštích letech pokračování jeho růstu (okolo 3- 4 % ročně), jeho vysoká dynamika růstu je nejvyšší ze všech sektorů světového hospodářství. Srovnatelné tempo růstu má pouze mezinárodní obchod (mezinárodní cestovní ruch bývá také označován jako „skrytý" export). UNWTO v této souvislosti předpovídá okolo 1,6 miliardy mezinárodních příjezdů/účastí v roce 2020. Dále se předpokládá, že jeden ze čtyř turistických pobytů bude dlouhodobý. Všechny regiony světa by měly mít zajištěn solidní růst mezinárodního cestovního ruchu, stejně tak lze uvažovat o růstu domácího cestovního ruchu (blíže viz následující obrázek a tabulka). 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 9-27: Mezinárodní turistické příjezdy 1950-2020 (v mil.) I.60Ü 140D I ľCQ o I.OCO 3EK> 400 200 0 Actual ■ South Asia ■ Mddle East ■ Africa Eail Asla)Patfflc ■ Amadeas Forecast* 1.6hn 1 tin mn 1950 I960 1970 19B0 1530 2000 2010 Pramen: Tourism Highlights 2013. UNWTO, World Tourism Organization, 2013 Tab. 9-10: Prognóza vývoje mezinárodního cestovního ruchu do roku 2020 2020 Region Počet v mil. % podíl Průměrný roční růst 1995 2010 2020 1995 2020 1995-2020 Svět celkem 565 1006 1561 100 100 4,1 Afrika 20 47 77 3,6 5,0 5,5 Amerika 110 190 282 19,3 18,1 3,8 Východní Asie a Pacifik 85 195 397 14,4 25,4 6,5 Evropa 336 527 717 59,8 45,9 3,1 Střední Východ 14 36 69 2,2 4,4 6,7 Jižní Asie 4 11 19 0,7 1,2 6,2 Pramen: UNWTO World Tourism Barometer, 2014 Mezinárodní cestovní ruch je regionálně značně diferencován. Nejvýznamnějším turistickým regionem (v rámci statistik UNWTO) je stále Evropa, na kterou připadalo v roce 2011 534 mil. zahraničních příjezdů/účastí, tj. 51,6 % z celosvětového mezinárodního cestovního ruchu, podobná situace (byť méně příznivá) je i v příjmech z mezinárodního cestovního ruchu (v roce 2011 kolem 458 mld. dolarů, tj. 42,6 % celosvětového podílu). Vývojové trendy v posledních desetiletích (růst obyvatelstva asijských zemí a růst jejich kupní síly s orientací na „sousedský" cestovní ruch, stagnace růstu evropského obyvatelstva) naznačují další postupný pokles dominance Evropy v mezinárodním cestovním ruchu. Druhý nej významnější turistický region v současnosti již představuje Asie a Pacifik (více než 100% růst za posledních 11 let na cca 234 mil. zahraničních účastí, tj. téměř 23 %, asi 324 mld. 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU dolarů v příjmech, tj. 30 % z příjmů celosvětového mezinárodního cestovního ruchu). Třetím nejvýznamnějším turistickým regionem je Amerika s více než 163 mil. zahraničních účastí v roce 2011 (16 %) a s příjmy v roce 2011 více než 212 mld. dolarů (téměř 20 %), přičemž podíl Severní Ameriky činil 10,3 %, resp. 15,4 %. Následují turistické regiony Afriky a středního Východu, jejichž podíl se pohybuje v současnosti kolem 5 %, resp. 4 % v obou ukazatelích. Hlavním problémem uvedených regionů (jinak atraktivních) je dosud nedostatečná turistická infrastruktura a časté válečné konflikty. Výrazných změn doznal mezinárodní cestovní ruch po roce 1989 v Evropě. V postkomunistických evropských zemích se cestovní ruch vyvíjel velmi rozdílně. Největší přírůstky zahraničních návštěvníků (při celkové dominantní orientaci na západoevropské země a USA) zaznamenalo v 90. letech minulého století zejména Maďarsko, Polsko, ČR a Slovensko (zlepšení turistických služeb, stabilní politická situace, celková turistická atraktivnost), a to i z pohledu devizových příjmů (např. v CR se příjmy z aktivního zahraničního cestovního ruchu podílely vletech 1994-1998 14až 18%na našem exportu, v roce 1999 kolem 11 %, v současnosti tento podíl stále klesá z důvodu vyššího tempa růstu celkového HDP). Naproti tomu značný úbytek zahraniční návštěvnosti ve zmíněných letech zaznamenaly země bývalého SSSR, Bulharska, Rumunska, Albánie. V posledních 10 letech lze zaznamenat tendenci růstu u Ruska a pobaltských republik. Celkový podíl zemí střední a východní Evropy se v současnosti pohybuje kolem 11 % na návštěvnosti a 5 % na příjmech ze světového mezinárodního cestovního ruchu. Ještě větší regionální diferenciaci má mezinárodní cestovní ruch podle jednotlivých zemí. Podíváme-li se například na mezinárodní příjezdy v TOP 10 světových destinací (rok 2011), pak vedle stále dominujících zemí jako je Francie, USA, Španělsko, Itálie, Německo, Velká Británie se postupně mezi nej významnější země dostávají Čína, Turecko, Rusko a Malajsko (u Ruska a Číny však nelze ověřit kvalitu statistických informací), podobnou situaci lze zaznamenat rovněž u příjmů z mezinárodního cestovního ruchu (kromě klasických TOP 10 zemí - USA, Španělsko, Francie, Itálie, Německo, Velká Británie se začínají prosazovat země jako je Čína, Austrálie, Thajsko a Malajsko). Pro úplnost těchto základních srovnání můžeme měřit i ekonomickou sílu hlavních vysíla-jích zemí v mezinárodním cestovním ruchu. Kromě 8 nejbohatších zemí světa dlouhodobě v TOP 10 světových destinací (G 8), které se podílejí kolem 40 % na celosvětových výdajích v mezinárodním cestovním ruchu (rok 2011), je určitým překvapením 1. místo Číny a 5. místo Ruska. Základní přehled mezinárodního cestovního ruchu (příjezdy a příjmy) podle turistických regionů a subregionů včetně prognózy jejich vývoje do roku 2020 podávají následující čtyři tabulky. Podrobný přehled za jednotlivé země světa lze najít v každoroční zprávě UNWTO Tourism Highlights. o 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 9-11: Mezinárodní cestovní ruch (2011) Počet mezinárodních příjezdů % Příjmy v mil. USD % Regiony v mil. podíl podíl 2000 2005 2010 2011 2011 2011 2011 svět celkem 677 807 949 1035 100 1075 100 vtom: rozvinuté země 420 459 506 551 53,2 689 64,1 rozvojové země 257 348 443 484 46,8 386 35,9 Turistické regiony UNWTO Evropa 388 448,9 485,5 534,2 51,6 457,8 42,6 vtom: severní Evropa 46,4 60,4 62,8 64,9 6,3 72,4 6,7 západní Evropa 139,7 141,7 154,3 166,6 16,1 157 14,6 střední/východní Evropa 69,3 90,4 95,0 111,6 10,8 57 5,3 jižní/stredomorská Evropa 132,6 156,4 173,5 191,1 18,5 171,4 15,9 země EU 27 326,7 356,1 371,0 400,2 38,7 367,7 34,2 Asie a Pacifik 110,1 153,6 205,1 233,6 22,6 323,9 30,1 vtom: severovýchodní Asie 58,3 85,0 111,5 122,8 11,9 166,8 15,5 jihovýchodní Asie 36,1 48,5 70,0 84,6 8,2 91,7 8,5 Oceánie 9,6 11,0 11,6 12,1 1,2 41,2 3,8 jižní Asie 6,1 8,1 12,0 14,1 1,4 24,2 2,2 Amerika 128,2 133,3 150,4 163,1 15,8 212,6 19,8 vtom: severní Amerika 91,5 89,9 99,3 106,7 10,3 156,4 14,5 Karibik 17,1 18,8 19,5 20,9 2,0 24,5 2,3 střední Amerika 4,3 6,3 7,9 8,9 0,9 8 0,7 jižní Amerika 15,3 18,3 23,6 26,7 2,6 23,7 2,2 Afrika 26,2 34,8 49,9 52,4 5,1 33,6 3,1 vtom: severní Afrika 10,2 13,9 18,8 18,5 1,8 9,4 0,9 subsaharská Afrika 16,0 20,9 31,1 33,8 3,3 24,2 2,3 střední Východ 24,1 36,3 58,2 52,0 5,0 47 4,4 Pramen: Tourism Highlights 2013. UNWTO, World Tourism Organization, 2013 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU 3 Tab. 9-12: Vybrané charakteristiky mezinárodního cestovního ruchu Jižní Ameriky 2011 Země Počet příjezdů zahraničních turistů (v tis.) Počet příjezdů zahraničních turistů na 100 obyvatel Příjmy v USD na 1 příjezd % podíl zahraničního cestovního ruchu na HDP (v%) Barbados 588 205,0 1715 22,8 Panama 1473 41,0 1308 6,3 Mexiko 23403 20,6 507 1,0 Kostarika 2192 47,5 982 5,3 Brazílie 5433 2,8 1206 0,3 Chile 3070 17,8 596 0,7 Uruguay 2857 84,8 765 4,7 Peru 2598 8,7 908 1,2 Ekvádor 1141 7,6 739 1,3 Kolumbie 2385 5,2 923 0,7 Pramen: The Peru Travel and Tourism Competitiveness Report 2013. World Economic Forum, 2013 Tab. 9-13: Zdroje cestovního ruchu regionu ASEAN2011 Země Počet zahraničních turistů z regionu ASEAN (v tis.) Počet zahraničních turistů z ostatních regionů světa (v tis.) Počet zahraničních turistů celkem (v tis.) Malajsko 18,9 5,8 24,7 Thajsko 5,5 13,6 19,1 Singapur 5,4 4,8 13,2 Indonésie 3,2 4,4 7,6 Vietnam 0,8 5,2 6,0 Filipíny 0,3 3,6 3,9 Kambodža 1,1 1,8 2,9 Laos 2,2 0,5 2,7 Barma 0,1 0,7 0,8 Brunei 0,1 0,1 0,2 země ASEAN celkem 37,7 43,5 81,2 Pozn.: ASEAN - sdružení států jihovýchodní Asie. Pramen: Chheang, 2013 Nejčastější informací poskytovanou Světovou turistickou organizací (UNWTO) je přehled nej-významnějších cílových zemí v mezinárodním cestovním ruchu. V následující tabulce je uvedeno 10 nej významnějších zemí (kromě počtu příjezdů turistů do nich jsou uvedeny i jejich příjmy z mezinárodního cestovního ruchu, resp. i jejich výdaje na cestování jejich obyvatel do zahraničí). 2 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Tab. 9-14: Světové TOP 10 destinace (2011) Země Meziná-rodn příjezdy v mil. Země Příjmy vmld.USD Země Výdaje vmld. USD Francie 83,0 USA 126,2 Čína 102,0 USA 67,0 Španělsko 55,9 Německo 83,8 Čína 57,7 Francie 53,7 USA 83,5 Španělsko 57,7 Čína 50,0 Velká Británie 52,3 Itálie 46,4 Itálie 41,2 Rusko 42,8 Turecko 34,7 Německo 38,1 Francie 37,2 Německo 30,4 Velká Británie 36,4 Kanada 35,1 Velká Británie 29,3 Austrálie 31,5 Japonsko 27,8 Rusko 25,7 Thajsko 30,1 Austrálie 27,6 Malajsko 25,0 Malajsko 20,3 Itálie 26,4 Pramen: Tourism H-ighlights 2013. UNWTO, World Tourism Organization, 2013 Již více než 10 let publikuje Eurostat základní i podrobné srovnávací informace o cestovním ruchu v členských zemích EU, resp. v jejich regionech NUTS II. Nejčastěji se jedná o počty turistů a jejich přenocování v různých hromadných ubytovacích zařízeních, a to v absolutních i relativních (intenzita cestovního ruchu na obyvatele, resp. na rozlohu území) srovnáních. Názornou ukázkou mohou být následující tabulky a kartogramy. Obr. 9-28: Intenzita cestovního ruchu v zemích EU 2007 (počet přenocování turistů k počtu obyvatel) Pramen: Eurostat, 2010 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU 3 Obr. 9-29: Top 20 turistických regionů EU-27 (NUTS 2) dle počtu přenocování cizinců v hotelech, kempech a ostatních hromadných ubytovacích zařízeních (v mil.) 2011 O 10 20 30 40 50 60 70 80 Canarias (ES70) 111« Balears(ES53) Cataluňa(ESSI) Inner London (UKil) Íle de France (F RIO} Veneto (ITH3) Tirol (AT33} A-daluciú ;ES6l: TíHcara (ITI1J Lazio (ITI4J Provincia Autonoma d i Bolzano/Bozen (ITHl) Lombardia;ITC4) Provence-Alpes-Côte d'AzuT;F RŮ2) Comunidad Valencia na (ES52) Kriti(EL43} Salzburg (AT32) Notío Aígalo(EL42) Rhône-Alpes;FR71) Kýpros (CYOOJ Noord-Holland{NL32J Pramen: Eurostat, 2012, 2013 V rámci marketingových průzkumů zjišťují často národní turistické centrály a organizace své hlavní zdrojové trhy v oblasti mezinárodního cestovního ruchu (příjezdy do země), motivace zahraničních turistů k návštěvě země a jejich nejoblíbenější aktivity, resp. hlavní cílové země svých obyvatel v zahraničí (výjezdy ze země). Názorné ukázky uvedených analýz představují následující tabulky a obrázky. Tab. 9-15: TOP 20 nejvýznamnějších zámořských zemí do USA 2013 Země Počet příjezdů v tis. Země Počet příjezdů v tis. Japonsko 3730 Argentina 686 Velká Británie 3835 Indie 859 Brazílie 2060 Španělsko 620 Německo 1916 Nizozemsko 589 Francie 1505 Švédsko 477 Čína 1807 Švýcarsko 473 Jižní Korea 1360 Irsko 367 Austrálie 1205 Tajvan 385 Venezuela 788 Rusko 335 Itálie 839 Kolumbie 748 Zámořské země celkem 32038 Pramen: International Visitation to the United States: A Statistical Summary of U. S. Visitation, 2013 4 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 9-30: Podíl cizinců na počtu přenocování v hotelech, kempech a ostatních hromadných ubytovacích zařízeních v zemích EU, podle regionů NUTS 2, 2011 Ma-tinique rFR) Podíl nerezidentů na celkovém poctu přenocování (K): EU-27=4.3 Administrativní hranite: km Wapm-r podíle .VĽEftO líHľ ARCDŕTA PIWVv s.-.c. i i i i i i c-nalniy cbsnr: LS- W J UKNĽ Pramen: Vystoupil et ah, 2006 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 9-33: Hlavní mezinárodní turistické proudy v Evropě 1995 (všechny druhy dopravy) 3 -2,00-3,93 mil. ^ 4,00-6,90 mil. 1 ^ 7,00 - 9,99 mil. Pramen: Potier, 2000:103 Obr. 9-34: Hlavní mezinárodní turistické proudy Evropanů leteckou dopravou 1995 320 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU -■- 050 - 0.99 mil - 1,00 - 1,99 mil ^ 2,00 - 2,99 mil. ■^m^""^- 3,00 - 3,99 mil. ^■■■■■■■■■MBMM^^^- 4,00-4,99 mil. Pramen: Potier, 2000:115 Obr. 9-35: Hlavní mezinárodní turistické toky Evropanů automobilovou dopravou 1995 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU 1,00 - 1,99 mil. 2,00 - 2,99 mil 3,00 - 3,99 mil. Pramen: Potier, 2000:116 4,00-4,99 mil. 5,00 mil a více 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Velmi diskutovanou otázkou je zjišťování turistických výjezdů obyvatel určité země do zahraničí. Zjišťování pomocí anketních šetření u domácího obyvatelstva je poměrně nákladné prostřednictvím marketingových agentur, výběrová statistická šetření nejsou prováděna každoročně (většinou jednou za 5 let). Poměrně levný a kvalifikovaný přístup představuje analýza dat a informací z ročenky statistiky cestovního ruchu (Yearbook of Tourism Statistics, UNWTO). Jako příklad lze uvést údaje z ní o cestování českých turistů ve světě v roce 2011. Tab. 9-18: Cestování českých turistů ve světě 2011 cílová destinace počet účastí v tis. cílová destinace počet účastí v tis. cílová destinace počet účastí v tis. Chorvatsko 638 Egypt 110 Thajsko 27 Itálie 613 Švýcarsko 105 Irsko 25 Rakousko 604 Polsko 90 Černá Hora 25 Slovensko 477 Polsko 76 Kypr 21 Německo 359 Tunis 67 Čína 20 Řecko 309 Slovinsko 59 Rumunsko 20 Velká Británie 287 Ukrajina 52 Norsko 20 Španělsko 232 Rusko 41 Švédsko 17 Turecko 215 Nizozemsko 36 Finsko 14 Francie 200 Belgie 31 Izrael 13 Maďarsko 179 Dánsko 30 Bulharsko 176 Portugalsko 30 celkem 5456 Pramen: Yearbook of Tourism Statistics. Data 2007-2011, UNWTO, 2013 Obr. 9-36: Cestovní ruch v Africe 2010 a) Hlavní zdrojové země pro Afriku b) Podíl cestovního ruchu na HDP (v %) □ FRANCE □ THE UK I THE US □ GERMANY ■ PORTUGAL □ DATA NOT AVAILABLE □ > m □ 4-8* □ M □ 1-1.9» ■ < 1* □ DATA NOT AVAILABLE 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU Obr. 9-37: Hlavní dopravní proudy letecké dopravy v Africe a cestovní ruch 2010 Pramen: Tourism inAfrica. Harnessing Tourismfor Growth and Improved Livelihoods. The World Bank, 2013:41, 42, 47 Ve světové odborné literatuře se již delší dobu setkáváme s diskusí na téma globání segmenty v cestovním ruchu (Freyer, 2006; Ritter, 2007). Jde například o otázky globálního cestování, resp. o otázky globálních turistů zahrnujících podle Freyera (2006) konzumně orientované turisty, kteří netvoří žádnou elitu, ale často střední vrstvu společnosti středního věku, možná s o něco více penězi. Odhadem jde jen o 7 až 10 % celkového mezinárodního objemu poptávek. Podobné diskuse se v soušasnosti objevují také s problematikou tzv. „globálních mést" ve spojitosti s cestovním ruchem. Jde povětšinou o hlavní města a metropole s lákavou nabídkou poznání nejvyššího stupně komplexity městského života se všemi šancemi pro nákup, zábavu a zážitky, a to celoročně a často také ve dne i v noci (Ritter, 2007). Taková města jsou vyhledávána přímo kvůli nim samým pro několikadenní programy. Všechna jiná města, ačkoliv by také mohla být slavná kvůli svým uměleckým pokladům a památkám, jsou pro globální turisty jen druhořadými cíli - spíše zastávkami v cestovních programech, kde se zdrží zřídka déle jak jeden nebo dva dny. Globální turista je kvapný turista. Neexistuje také stimul vyhledat taková místa častěji jak jednou v životě. Odpočinková místa, koupání na pláži, místa zimních sportů, lázně a poutní místa se za určitých podmínek také mohou stát cíli globálního cestovního ruchu (Freyer, 2006). Jsou marketingovými objekty a konkurenčními jednotkami, které jsou celosvětově nabízené a poptávané. Potřebují k tomu odpovídající příslušenství, hotely nebo prázdninové kluby na mezinárodní úrovni v podobě známých řetězců, na místě služby pořadatelů a celosvětové elektronické 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU propojení, přirozeně také letiště v příznivém sousedství/blízkém okolí. Destinace se opírají sice o prvotní turistickou nabídku (moře, příroda, krajina, kultura), která se komplexně zhodnotila, avšak byla vyzdvižena z normální úrovně díky všem možným doplněním jako akce, kongresy, soutěže, tématické parky a muzea a především díky módním možnostem nakupování. Vždy nejnovější trendy zábavního průmyslu musejí být k dispozici, aby nebyly proti konkurenci pozadu. Z toho vyplývá u destinací tendence k přizpůsobení jejich palet nabídek - stávají se vyměnitelnými. Z toho důvodu se nemůže libovolně mnoho cílů nebo úzce přilehlých cílů umísťovat stejným způsobem pro mezinárodní cestovní ruch. Definičně a v praxi jsou destinace přičteny jen těžko ohraničitelným geografickým prostorům. Rozpětí sahá od zemí celkově (Dánsko, Irsko nebo Kypr) k jednotlivým ale dobře známým hotelovým centrům a klubovým vesnicím. Podle působení je počet mezinárodních destinací ve velkých státech mnohem nepatrnější, než by to odpovídalo geografickým možnostem. Globalizace v cestovním ruchu se opírá se o moderní, široce použitelný dopravní systém, dále o komunikačně-technologické propojení nabídky a poptávky (například nadnárodní hotelové řetězce, cestovní kanceláře a touroperátoři, opírající se o systém počítačové rezervace), mířící především na globální segment světového cestovního ruchu. Proces globalizace (v nejvyšší míře generalizace) začal díky propojení regionů Severní Amerika, Západní Evropa a Japonsko (propojení lodní a především leteckou dopravou přes Atla-tik a Pacifik), později podél tzv. jižních tras na asijskou periferii. Mimo hlavní oblasti působí hlavně v sousedících subtropech a tropech severní polokoule (uvnitř uvedených oblastí se utvářela a utváří již zmíněná globální města). K nim se mohou připojit globalizovaná místa ve zbylých oblastech, začleňujících se do sítě globaliace (Ritter, 2007). Tyto skutečnosti a myšlenky se nechají aplikovat na cestovní ruch a jeho hlavní cíle. Kromě tradičních destinací lze nové destinace nazvat jako globalizovaná místa cestovního ruchu (Freyer, 2006). Leží většinou v tropických a subtropických oblastech, při čemž se u tropů hovoří často o teplovodních cílech s potenciální celoroční sezónou (nejdůležitější lokality prázdninových klubů, okružních plaveb, aj.). V dalším zbytku obydleného světa jsou globalizovaná místa ještě velmi zřídka. Cestovní ruch podléhá také pravidlu, že globalizované destinace jsou velmi blízko konzumu, a proto jsou často výnosnější než všechny jiné ekonomické aktivity. Tyto znaky by je měly dělat v periferiích světa a jeho chudých oblastech rozhodujícím rozvojovým faktorem rozvoje cestovního ruchu. Diskuse nad otázkou a rolí mezinárodního cestovního ruchu ve vzdálených periferiích globalizovaného světa je dlouhodobým paradigmatem. V celosvětovém měřítku jde především o významný problém z hlediska prostorového rozsahu znevýhodněných a problémových oblastí, představujících asi 50 % osídleného světa. Konkrétně se jedná o následující typy - přelidněné oblasti, exklávy a ostrovy, vnitřní periferie zámořských kontinentů, uzavřené a bojkotované země, periferie starší globální ekonomiky (Ritter). Mezinárodní cestovní ruch nemůže přinést pro uvedené oblasti jediné řešení jejich rozvojových problémů. Může být však impulsem a příležitostí přilákání jiných ekonomických investic pro periferní oblasti. 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU LITERATURA Odborná monografie a články Butler, R. (2006). The tourism area life cycle (Vol. 1). Channel View Publications. Dohnal, V., et al. (1987). Rajonizace cestovního ruchu ČSR. Praha: Merkur. Duffková, J. (2002). První a druhý domov: Vývoj české záliby v chataření a chalupaření z pohledu sociologie. Přítomnost, 8, č. 2. Duffková, J. (2006). O tom, jak a proč vzniklo a (zatím) nezaniklo chataření a chalupaření v Cechách. Katedra sociologie FF UK. Fialová, D. (2000). Transformace druhého bydlení (v zázemí Prahy). Dizertační práce. KSGRR PřF UK, Praha. Fialová, D. (2012). Druhé bydlení v zázemí Prahy. Sociální proměny pražských čtvrtí. Praha: Academia, 229-249. Fialová, D. & Kadlecová, V. (2007). Nové trendy a dopady druhého bydlení. Kraft, S., Mičková, K., Rýpl, J., Švec. P., Vančura, M., eds. Česká geografie v Evropském prostom. Sborník XXI. Sjezdu České geografické společnosti, JČU PedF České Budějovice, 36-41. Fialová, D., Kadlecová, V., et al. (2009). Changes in second housing in the integrating Europe. Global changes: their regional and local aspects. Uniwersytet Warszawski, Warszawa. Flognfeldt Jr, T. (2004). Second homes as a part of a new rural lifestyle. Tourism, mobility and second homes: Between elite landscape and common ground, 233-243. Franch, P., et al. (2008). 4L tourism (landscape, lemure, leasing and limit): responding to new motivations and tourist to improve the competitiveness of Alpine destinations in sustainable way. Tourism Review, 63, č. 1,4-14. Freyer, W. (2006). Tourismus: Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. Oldenbourg Verlag. Gallent, N. & Tewdwr-Jones, M. (2000). Rural second homes in Europe: examining housing supply and planning control. Ashgate Publishing Ltd. Gardavský, V. (1986). Ke geografii rekreace. Sborník referátů, 6, 1-4. Godbey, G. & Bevins, M. I. (1987). The life cycle of second home ownership: a case study. Journal of Travel Research, 25(3), 18-22. Grünthal, A. (1929). Geographie des Fremdenverkehrs. Aufgabe - Methode - System. In: Der Hotelbetrieb (Beilage zu» Hotel «), 12(1929), 93-95. Gúčik, M. (2004). Regionalizácia - nástroj riadenia cestovného ruchu v území. Ekonomická revue cestovného ruchu, 195-203. Hägerstrand, T. (1967). Innovation Diffusion as a Spatial Process. University of Chicago Press, Chicago. Hall, C. M. & Müller, D. K. (2004). Tourism, mobility, and second homes: Between elite landscape and common ground (Vol. 15). Channel View Publications. Chheang, V. (2013). Tourism and Regional Integration in Southeast Asia. V. R. F. Series, 481. Jaakson, R. (1986). Second-home domestic tourism. Annals of Tourism Research, 13(3), 367-391. Jeršič, M., et al. (1999). Prostorsko planiranje rekreacije na prostém. Ministrstvo za okolje in prostor, Urad RS za prostorsko planiranje. Kadlecová, V. & Fialová, D. (2010). Recreational housing, a phenomenon significantly affecting rural areas. Moravian Geographical Report. Roč. 18, 38-44. Kadlecová, V. & Fialová, D. (2012). Timesharing a apartmánové byty. Urbanismus a územní rozvoj, 15, č. 1, 20-25. Kowalczyk, A. (1994). Geograficzno-spoleczne problémy zjawiska „drugich domów". Uniwersytet Warszawski, Wydzial Geografii i Studiów Regionálnych. Kučera, M. (1992). Rekreační objekty v České republice. Statistika, 8-9, 337-471. Mackovčin, R, et al. (2011). ATLAS KRAJINY ČESKÉ REPUBLIKY Výzkumný ústav SILVA TAROUCY pro krajinu a okrasné zahradnictví, wi, 5. Mariot, P. (1983). Geografia cestovného ruchu. Veda. Nožičková, V. (2010). Nově vzniklé rekreační lokality v kontextu sídelní struktury a ochrany krajiny v Česku. Diplomová práce. KSGRR PřF UK v Praze, Praha. Ogrin, D., Plut, D., et al. (2009). Aplikativna fizična geografija Slovenije. Znanstvena založba Filozofske fa- 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU kultete. Otrubová, E. (1996). Objekty individuálnej rekreácie na Slovensku v roku 1991. AFRNUC Geographica, (39), 181-191. Pásková, M. (2008). Udržitelnost rozvoje cestovního ruchu. Gaudeamus. Pásková, M. & Zelenka, J. (2002). Výkladový slovník cestovního ruchu. Ministerstvo pro místní rozvoj. Potier, F. (2000). Trends in tourism and international flows in Europe. Report of Round Table 111. Transport and Leisure, 89-122. Ritter, W. (2007). Globaler Tourismus und die Grenzen der Welt. In: Geographie der Freizeit und des Tourismus, 86-96. Roca, Z. (ed.). (2013). Second home tourism in Europe: lifestyle issues and policy responses. Ashgate Pub. Limited. Romeiss-Stracke, F. (2003). Abschied von der Spaßgesellschaft: Freizeit und Tourismus im 21. Jahrhundert. Büro Wilhelm. Strapp, J. D. (1988). The resort cycle and second homes. Annals of Tourism Research, 15(4), 504-516. Sprincová, S. (1975). Úvod do geografie cestovního ruchu. Olomouc: UR Timothy, D. J., et al. (2004). Recreational second homes in the United States: development issues and contemporary patterns. Tourism, mobility and second homes: Between elite landscape and common ground, 133-148. Toušek, V., Kunc, J., Vystoupil, J., et al. (2008). Ekonomická a sociální geografie. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Vágner, J. & Fialová, D. (2004). Regionální diferenciace druhého bydlení v Česku. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Vágner, J. & Fialová, D. (2011). Impacts of second home tourism on shaping regional identity in the regions with significant recreational function. Tourism & Management Studies, 285-294. Vystoupil, J. (2007). Geografické problémy cestovního ruchu. Bratislava, PrF UK. Vystoupil, I., et al. (2006). Atlas cestovního ruchu České republiky. Praha-Brno, MMR ČR. Vystoupil, I., Holešinská, A., Kunc, I., Sauer, M. (2007). Nová rajonizace cestovního ruchu. Praha, MMR ČR. Vystoupil, I., Sauer, M., et al. (2011). Geografie cestovního ruchu České republiky. Aleš Čeněk. Warszyňska, J. & Jackowski, A. (1978). Podstawy geografii turyzmu. Panstwowe Wydaw. Naukowe. Ostatní použité zdroje Amt der Tiroler Landesregierung (2006): Statistisches Handbuch für Tirol und Südtirol. Bundesamt für Statistik Schweiz (1998): Logiernächte in Hotel- und Kurbetrieben 1997. Bundesministerium für Wirtschaft und Technologie, BMWi (2013): Tourismuspolitischer Bericht der Bundesregierung. Česká centrála cestovního ruchu - CzechTourism: www.czechtourism.cz. Český statistický úřad: Sčítání lidu, domů a bytů 2001. Český statistický úřad: www.czso.cz. Eurostat (2013): Regional yearbook 2013. http://de.pensionhotel.cz/czech/night-life/. Hungary Tourist Guide: www.hungary-tourist-guide.com. Incredible India (2011): Tourism statistics at a glance. Institut za Turizam (2013): Hrvatski turizam u brojkama. Maďarský centrální statistický úřad: http://portal.ksh.hu/pls/ksh/docs/hun/xftp/terstat2009graf/chart. html? 14. Ministerstvo pro místní rozvoj: www.mmr.cz. Ministry of Tourism, New Zealand (2007): The Tourism Flows Model. Summary Dokument. Ministry of Tourism, New Zealand (2009): Economic Value of Visitors to New Zealand. National Association of State Park Directors. Tuscon (2011): www.naspd.org. 9 GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU National Travel and Tourism Office, USA (2013): Market Profile. National Travel and Tourisme Office. US Department of Commerce (2013): International Visitation to the United States: A Statistical Summary of U. S. Visitation. Nordic Centre for Spatial Development (2007): Second Homes in the Nordic Countries. Journal of Nordre-gio 7 (3). Office for National Statistics (2014): Travel Trends 2013. Schweizer Tourismus-Verband (2013): Schweizer Tourismus in Zahlen 2012. Struktur- und Branchendata. Statistics Belgium (2011): Etablissement ďhébergement collectif. Statistik Austria (2010): Tourismus in Österreich 2007. Statistik Austria (2014): Tourismus in Österreich 2013. The World Bank (2013): Tourism in Africa. Harnessing Tourism for Growth and Improved Livelihoods. U. S. Travel Association: www.ustravel.org. World Economic Forum (2013): The Peru Travel and Tourism Competitiveness Report 2013. World Tourism Organization, UNWTO (2013): Tourism Highlights 2013. World Tourism Organization, UNWTO (2013): Yearbook of Tourism Statistics. Data 2007-2011. World Tourism Organization, UNWTO (2014): World Tourism Barometer. Základní statistické instituce a informace čsú CzechTourism Eurostat BUNDESAMT für Statistik, Schweiz STATISTIK Austria STATISTICS Belgium UNWTO, World Tourism Organization, Madrid OECD WORLD Bank STATISTISCHES Bundesamt Deutschland HUNGARIAN Central Statistical Office INSEE, Institut national de la statistique et des études économique France ČÁST V: PLÁNOVÁNÍ A ŘÍZENÍ UDRŽITELNÉHO ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU ČÁST V: PLÁNOVÁNÍ A ŘÍZENÍ UDRŽITELNÉHO ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU 10 politika cestovního ruchu 10.1 VÝCHODISKA POLITIKY CESTOVNÍHO RUCHU - ROLE STÁTU V OBLASTI CESTOVNÍHO RUCHU Podobně jako v jiných odvětvích národního hospodářství, i v cestovním ruchu plní stát určité funkce. Povaha a rozsah těchto funkcí je v různých státech vnímán různě, a to s ohledem na sociálně-ekonomické uspořádání jednotlivých zemí. Jiné postavení bude mít stát v otázkách cestovního ruchu v centrálně plánovaných ekonomikách, odlišné pak v tradičních liberálně orientovaných zemích. Nicméně ať už je politicko-ekonomické uspořádání státu jakékoliv, vždy nalezneme v cestovním ruchu místo, kde stát hraje alespoň minimální roli (např. územní plánování, ochrana přírodního a kulturního dědictví, atd.). Podle Kellera (1999: 42) je z ekonomického hlediska role státu dána čtyřmi základními funkcemi (viz Obr. 10-1). V první řadě je stát v pozici koordinátora, který svou aktivitou v oblasti dopravy, veřejné infrastruktury, vzdělávání a zaměstnanosti ovlivňuje rámcové podmínky cestovního ruchu. Jako koproducent poskytuje účastníkům cestovního ruchu nejrůzněj-ší statky a služby v podobě např. zajištění bezpečnosti, dopravní obslužnosti, zpřístupňování vybraných turistických cílů, atd. V oblasti územního plánování či siřeji v prostorovém plánování se stát uplatňuje v podobě plánovače. Jeho úkolem je aktivně ovlivňovat časoprostorové uspořádání cestovního ruchu na regionální a místní úrovni. Konečně poslední rolí státu je funkce katalyzátoru, jakožto jakéhosi iniciátora rozvoje konkurenceschopnosti cestovního ruchu prostřednictvím nejrůznějších podpůrných programů. Freyer (2006) se však domnívá, že role státu nevychází pouze z ekonomických východisek, ale státní intervence jsou dány i těmito skutečnostmi: • Cestovní ruch má politické konsekvence. Existence cestovního ruchu je podmíněna svobodou pohybu, kterou garantuje stát. Vláda tak de facto poskytuje příležitosti k cestování. Vlastní mobilitu účastníků cestovního ruchu však omezují negativní jevy jako: terorismus, bezpečnostní a zdravotní rizika. Úkolem státu je tato rizika eliminovat a předcházet jim. • Cestovní ruch je hospodářský fenomén a jako takový pozitivně ovlivňuje ekonomiku dané země. Mezi nej významnější pozitivní ekonomické efekty řadíme: tvorbu zaměstnanosti, zdroj příjmů, pozitivní vliv na platební bilanci a podpora místních ekonomik (blíže viz kap. 1.3). • Cestovní ruch je environmentálním problémem, jelikož růst hlavně masového cestovního ruchu přináší negativní efekty na životní prostředí. Důvodem aktivní role státu v této 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU oblasti není zhoršování životního prostředí jako takového, ale existence efektu turistické pasti, při kterém dochází ke znehodnocování vlastních zdrojů cestovního ruchu. • Cestovní ruch je sociální problém, jelikož bez vládní pomoci by docházelo k vyloučení mnoha osob z účasti na cestovním ruchu. Obr. 10-1: Role státu v cestovním ruchu Pramen: Nováková, 2003, upraveno podle Kellera, 1999 Politika cestovního ruchu vychází z hospodářské politiky státu, jelikož je její integrální součástí. Dle ekonomických teorií jsou přístupy k hospodářské politice, a potažmo k politice cestovního ruchu, různé a odvíjí se od hospodářsko-politické koncepce vycházející z určitého myšlenkového proudu. Výsledné pojetí má následně dopad na řízení a hospodaření státu, tj. na výběr a stanovení cílů (priorit) a nástrojů na jejich dosažení. Na politiku cestovního ruchu však mají vliv i další faktory, které vytváří tzv. vnitřní a vnější prostředí pro realizaci cestovního ruchu. Například Němčanský (1999: 168; resp. Haedrich et al., 1998; resp. Kašpar, 1996) v tomto kontextu hovoří o tzv. „určujících činitelích politiky cestovního ruchu" a taxativně uvádí přírodní činitele, dopravní techniku, sociální činitele, ekonomické činitele, právní činitele a volní činitele. Při definování nástrojů politiky cestovního ruchu však definuje činitele ovlivňující poptávku cestovního ruchu (např. disponibilní čas, vývoj blahobytu (příjem) apod.) a činitele ovlivňující nabídku cestovního ruchu (např. výrobní a jiné náklady, nabídka pracovních míst, kvalifikace, externí informační nabídka). Zelenka & Pásková (2002: 84) definují základní faktory ovlivňující trh cestovního ruchu a vedle politiky cestovního ruchu jsou zde zahrnuty faktory ovlivňující nabídku cestovního ruchu (produkt cestovního ruchu; zdroje - atraktivita, infrastruktura, dostupnost; faktory - politická a ekonomická situace, klimatické změny a přírodní katastrofy) a poptávkou stranu cestovního ruchu (faktory - zahraniční vztahy, mobilita, systém dovolených a prázdnin, sociální, vzdělávací a zdravotní systém; determinanty - volný čas, příjmy, demografická situace, zdravotní stav, vzdělání; motivy - regenerace, poznávání, kontakty; motivační faktory - pull, push ). 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU Jakákoliv politika, včetně politiky cestovního ruchu, není realizována ve vakuu (viz Obr. 10-2), ale vždy v konkrétních podmínkách a je ovlivňována prostředím, ve kterém je konstituována. Politika cestovního ruchu je uskutečňována na různých prostorových úrovních (mezinárodní, národní, regionální a lokální), přičemž platí, čím nižší územní působnost, tím přímější dopad na cestovní ruch v destinaci. Vzhledem k četným endogenním a exogenním vlivům cestovního ruchu je politika cestovního ruchu v rámci zachování rovnováhy a udržitel-nosti vykonávána v rovině ekonomické, společenské a environmentálni. Každý z autorů (Kašpar, 1995; Freyer, in Laesser, Pechlaner, Weiermair, 2002; Pásková, Zelenka, 2002) přistupuje k pojetí politiky cestovního ruchu z různých úhlů pohledu. V zásadě lze politiku cestovního ruchu definovat jako systematickou činnost (vědomou podporu) vycházející ze souboru metod a nástrojů, kterými nositelé politiky směřují k naplňování vytyčených cílů. Předpokladem systematické činnosti je komplexní plánování, usměrňování (regulace) a realizace politiky cestovního ruchu. Pragmaticky pojatou definici politiky cestovního ruchu uvádějí Hall a Jenkins (1995), že „politika cestovního ruchu je cokoli, co se vláda rozhodne či nerozhodne konat ve vztahu k cestovnímu ruchu". V kontextu (ne)činnosti vlády je nutno citovat Pyeho (2007), který zdůrazňuje, že „cestovní ruch je jako oheň. Když je o něj dobře postaráno, je vynikajícím pomocníkem. Avšak ve spatných rukou může způsobit velké škody." Obr. 10-2: Schéma politiky cestovního ruchu Interdisciplinárni přístup Participace odvětví Vlastnosti produktu Malé a střední podniky Multiplikační efekt Sezónnost Veřejné statky Externality Veřejný vs, soukromý zájem Efektivnost u roven mezinárodni národn regionální lokální POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU rovina ekonomická společenská L ekologická Pramen: Vystoupil, Šauer, Holešinská, Metelková, 2006: 71, upraveno Holešinská, 2010 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU 331 Přístupy k politice cestovního ruchu V německy psané odborné literatuře (Kašpar, 1996; Bieger, 2002) se ustálily následující přístupy k politice cestovního ruchu: tzv politika řádu43, strukturální politika, pragmatická a koncepčně-dogmatická politika cestovního ruchu. Někteří autoři (např. Nováková, 2003) k tomuto tradičnímu členění přidávají ještě politiku cestovního ruchu jako normativní část řízení destinace (destinační management). Politika cestovního ruchu jako politika řádu Podstata politiky řádu vychází z koncepce ordoliberalismu. Za zakladatele tohoto myšlenkového proudu je považován německý ekonom Walter Eucken, který byl přesvědčen o existenci silné vazby mezi ekonomickým řádem a právním řádem a o nezastupitelné roli státu. Na rozdíl od modelu laissez faire ordoliberalismus nepředpokládá, že vznik a udržení řádu společnosti je spontánní proces. Tuto roli má plnit stát, který vytváří institucionální rámec, jež bude jednotlivcům garantovat základní hospodářské svobody, ochranu vlastnických práv a dodržování smluv. Jak uvádí Geršl (2006: 5) stát musí zajistit, aby na trzích vládla „výkonová" konkurence44, a to nikoli přímým zásahem (tj. např. ex post hodnocením, jak firmy realizovaly svůj zisk), ale ex ante ustanovením a vynucováním pravidel hry. Soustava formálních a neformálních pravidel je tedy conditio sine qua non jakýchkoliv ekonomických procesů. V souladu s touto koncepcí lze politiku cestovního ruchu jako politiku řádu definovat jako soubor následujících nástrojů a opatření (Kašpar, 1996: 157): • regulace turistické nabídky prostřednictvím koncesování činností, dohledu a kontroly (zvláště v oblasti hostinské živnosti, cestovních kanceláří a v dopravě), • ovlivňování poptávky prostřednictvím vízové povinnosti a jiných výjezdových a příjezdových omezení, regulací zásoby volného času (dovolená, termíny prázdnin), • ochrana spotřebitele prostřednictvím zvláštních zákonů v oblasti cestovního ruchu (např. zákon o cestovních kancelářích), • harmonizace nákladů (výdajů) prostřednictvím daňové a sociální politiky, jakož i prostřednictvím sociálních opatření profesních svazů, • vytváření podmínek pro volnou konkurenci a zajištění transparentního trhu prostřednictvím vhodných propagačních opatření. Politika cestovního ruchu jako strukturální politika Ekonomický rozvoj je spojen se změnami ve struktuře národního hospodářství. Tyto strukturální změny se však projevují nerovnoměrně. Některá odvětví rostou, jiná se naopak potýkají se ztrátou konkurenčních výhod. Podněty ke strukturálním změnám mohou přicházet jak z vnitřního prostředí ekonomiky, tak z vnějšku, přičemž mohou ovlivňovat ekonomické 43 Ordnungspolitik 44 Eucken (1952: 43) používá pojem výkonové konkurence v souvislosti s bojem proti akumulaci moci (vzniku monopolů). Eucken chápe tzv. performance competition (Leistungswettbewerb) jako jedinou legitimní strategii k úspěchu (a dosažení zisku) podnikatele na trzích, lepší službu spotřebitelům. Tuto vlastnost však každý trh nemá, neboť v řadě případů je pro podnikatele možné zvýšit zisk kartelovou dohodou, podvodem, zamlčováním informací či ovládnutím vzácného zdroje, a tyto možnosti se liší pro různé odvětví. Eucken (1952) přesvědčivě argumentuje, že pouze performance competition je pro občany přínosná a že např. pouhý volný vstup do odvětví nemůže tuto konkurenci zajistit. Proto dávali ordoliberálové takový důraz na prokonkurenční hospodářskou politiku, která se tak významně odrazila v německém antimonopolním zákonodárství. 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU prostředí ze strany poptávky (změny preferencí, demografické změny obyvatelstva, aj.) i nabídky (inovace, vnější nabídkové šoky, atd.). Cílem strukturální politiky je usměrňovat strukturu národního hospodářství tak, aby byla v souladu se společenskými cíli. Paulík (2001: 329) uvádí tři typy motivací ke strukturální politice: • Sociální motivace, projevující se snahou státu o eliminaci negativní sociálních důsledků strukturálních změn a udržení sociálního smíru. Aktivita státu se zde orientuje hlavně na cílevědomé vytváření nových pracovních příležitostí nahrazujících zanikající pracovní místa. • Zvýšení efektivnosti určitého oboru, ve smyslu snahy o udržení konkurenceschopnosti odvětví na světových trzích. • Bezpečnostní či strukturální preference, kde jde o uplatnění strukturální politiky ve všech oblastech, ve kterých se tržní síly neuplatňují anebo se uplatňují s četnými nedokonalostmi. Cestovní ruch může být předmětem intervencí v obou zmíněných příkladech. Na jedné straně velmi častou argumentací pro podporu cestovního ruchu je nevyhovující kvalitativní úroveň a struktura poskytovaných služeb a tím i ztráta konkurenceschopnosti, na straně druhé je cestovní ruch pokládán za perspektivní odvětví s potenciálem přispívat k rozvoji zaostalých a strukturálně postižených regionů (viz význam cestovního ruchu). Je nutné podotknout, že právě přímé intervence veřejných autorit jsou nejzřetelnější formou současné podpory cestovního ruchu v České republice. Tato skutečnost úzce souvisí s nastavením a realizací strukturální politiky a politiky soudržnosti EU. Moderní přístup ke strukturální politice však již tyto připomínky akceptuje a soustřeďuje se na vytváření systémového rámce, uvnitř kterého se změny ekonomické struktury dostavují jako výsledek působení tržních sil. Tento moderní přístup klade důraz na difúzi inovací v pe-spektivních odvětvích. Mimo to se systémová strukturální politika soustřeďuje na eliminaci strnulosti trhu práce a vytváření podmínek pro větší mobilitu pracovních sil (pracovní zákonodárství, vzdělávání). Celkově se tak strukturální politika posouvá směrem k principům výše zmíněného ordoliberalismu. Pragmatická politika cestovního ruchu Podle Kašpara (1995) a Zelenky - Páskové (2002) znamená pragmatický přístup konání na základě vnitřních souvislostí a událostí, tj. na základě existující situace. Pragmatická politika cestovního ruchu je poznamenána určitou nekoncepčností, elastickým formováním cestovního ruchu. Vychází z poznatku, že všechna rozhodnutí se uskutečňují v podmínkách nejistoty a mohou se proto projevit jako nesprávná (Paulík, 2002: 45). Zásahy do odvětví cestovního ruchu se uskutečňují, až když nastane nějaká alarmující situace, podpůrná opatření jsou většinou vyhlášena na časově omezenou dobu. Nabádá k politice malých kroků a spokojuje se s dílčími výsledky. Tento typ politiky je uplatňován např. ve Švýcarsku. Zastánci spíše aktivního přístupu a přímých intervencí státu v oblasti cestovního ruchu vytýkají pragmatické politice následující skutečnosti (Fischer, 1985: 61): • nerealistická očekávání ve schopnosti samoregulace rozvoje cestovního ruchu, • podceňování národohospodářského významu cestovního ruchu, • ztrátu synergických efektů jako důsledek nedostatečné koordinace cestovního ruchu, • častou konfrontaci, zatímco chybí společné rámcové cíle, • krátkozraký způsob myšlení a jednání mnohých nositelů rozhodnutí (řídících subjektů). 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU Koncepčně-dogmatická politika cestovního ruchu Koncepčně-dogmatickou45 politiku cestovního ruchu určuje koncepce, která má víceméně nátlakový charakter. Za projev dogmatismu můžeme označit např. strnulou dělbu práce mezi státem a soukromníky anebo mezi různými nositeli státní politiky cestovního ruchu. Dokazují to zahraniční příklady, které se týkají oprávnění na vykonávání domácí a zahraniční propagace, rozdělení úloh s ohledem na podporu infrastruktury cestovního ruchu atd. (Něm-čanský, 1999, Pásková, Zelenka, 2002). Politika cestovního ruchu je tak určitou koncepcí, na základě které se aktéři v cestovním ruchu orientují. Koncepci jako takovou chápe Nováková (2003) jako soubor cílů, opatření a aktivit, jež jsou základním nástrojem tržně zaměřené politiky cestovního ruchu. Z pohledu tržní ekonomiky je však otázkou, zda nátlakový charakter je vhodný či přípustný. V této souvislosti Kaspar/Wúrzl (1994) upozorňují, že koncepce je spíše aktem konsenzu než příkazů a omezení. Koncepce tak plní funkci poznávání souvislostí složitých vazeb v systému cestovního ruchu a koordinace aktivit v této oblasti. Dle Novákové (2003) má v praxi koncepční politika své limity. Hlavní problém spočívá v plnění cílů a opatření, která mají mnohdy nezávazný charakter. Ve světě existuje celá řada ideálních koncepcí, které však v této podobě nebyly nikdy realizovány. Naopak nalezneme i koncepty politicky přijatelné, ale obtížně ekonomicky uskutečnitelné. V německy psané literatuře se můžeme setkat s následujícími důvody neúspěchů koncepční politiky cestovního ruchu (Nováková 2003: 62): • dlouhodobé cíle koncepce cestovního ruchu jsou díky délce politického cyklu obtížně splnitelné, • nedostatek konkrétních cílů především v oblasti tržní strategie, • vypracování koncepcí je založeno na nedostatečných statistických podkladech, • zamítnutí koncepce aktéry, jejichž zájmy nebyly v koncepci dostatečně zohledněny, • roztříštěnost kompetencí a následné problémy s koordinací, • nedostatečné zvážení dopadů přijatých opatření, upřednostnění krátkodobých zisků před dlouhodobými efekty. 10.2 LEGITIMITA POLITIKY CESTOVNÍHO RUCHU V následujícím textu si přiblížíme příčiny vládních intervencí do cestovního ruchu. Ty mohou být vysvětlovány jednak na základě mikroekonomických důvodů, na druhou stranu mohou být dány snahou o snížení regionálních rozdílů, resp. aktivizace regionální konkurenceschopnosti v rámci regionální politiky. 10.2.1 Mikroekonomické důvody podpory cestovního ruchu Jak vyplývá ze studie WIFO (Lagebericht, 2005), lze z mikroekonomického hlediska, tedy z hlediska činnosti jednotlivých tržních subjektů, rozlišit tři typy argumentačních teorií ospravedlňujících vládní zásahy do cestovního ruchu: teorie tržních selhání, teorie transakčních nákladů a nová teorie růstu (viz Tab. 10-1). 45 někdy také označována jako konceptuálně-dogmatická viz Pásková, M., Zelenka, J. 2002 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU Podle A. Smithe existují v ekonomice automatické vyrovnávací mechanismy, které zajišťují samoregulaci trhů a vyrovnávají tak nesoulad mezi nabídkou a poptávkou. V dlouhém období je ekonomika schopna efektivně alokovat zdroje prostřednictvím mechanismu neviditelné ruky trhu, též nazýváno Paretovo optimum46. Tato idealizovaná myšlenka o fungování trhů ale existuje jen jako teoretická koncepce dokonalé konkurence, jejíž předpoklady se v praxi nenaplňují. Důvodem nefunkčnosti tohoto mechanismu je existence tržních a vládních selhání47. Tab. 10-1: Legitimita vládních zásahů do cestovního ruchu Ospravedlnění vládních zásahů do cestovního ruchu TRŽNÍ SELHÁNÍ TRANSAKČNÍ NÁKLADY NOVÁ TEORIE RŮSTU Předpoklady: existence dokonalé konkurence ekonomika dosahuje Pa-retova optima Předpoklad: existence vysokých transakčních nákladů u MSP v CR vyvolávajících poruchy nabídky CR Předpoklad: růst je determinován hospodářským systémem Výchozí bod: tržní selhání jsou způsobena: externalitami veřejnými statky nedokonalostmi trhu nedokonalou konkurencí Výchozí bod: snižování transakčních nákladů Výchozí bod: kultivace lidského kapitálu prostřednictvím učení a tréninku důraz kladen na rozvoj výzkumu a vývoje Pramen: WIPO, Lagebericht, 2005 (upraveno) Veřejné statky První skupinou tržních selhání nejenom v cestovním ruchu jsou veřejné statky. Jako důvody selhávání jsou standardně uváděny vlastnosti veřejných statků. Soukromé trhy nedokáží zajistit optimální alokaci veřejný statků z důvodů jejich vlastností. První takovou vlastností je nerivalitní spotřeba, která je podle Pearce (1995: 459) charakterizována následovně: „...pokud je (komodita nebo služba) nabízena jedné osobě, stává se dostupnou všem ostatním jednotlivcům bez vynaložení dodatečných nákladů...". Druhou vlastností veřejného statku je nevyloučitelnost spotřeby, tj. pokud je poskytován, není v moci výrobce zabránit komukoliv v jeho spotřebě. Cenový systém tak nemůže plnit svoji funkci, jelikož v systému mohou existovat jednotlivci, kteří nejsou ochotni pravdivě odkrýt svoje preference platit. Mohou spoléhat na to, že budou mít užitek ze spotřeby těch osob, které ochotu zaplatit projeví. 46 Paretovo optimum nastává tehdy, jsou-li zdroje a výstup ekonomicky využity způsobem, že neexistuje realokace, po které by někdo na tom byl lépe a současně nikdo hůře. Přes nesporný analytický význam je Páterovo kritérium značně restriktivní, neboť nedává návod, jak vybírat mezi alternativami, při nichž si jedna osoba přilepšuje na úkor jiné. Protože téměř každá ekonomická politika bude působit v něčí neprospěch, jedná se o závažné omezení. (Pearce, 1995: 290) 47 Zkoumáním otázek, ve kterých je systém tržního mechanismu nahrazen politickým systémem rozhodování, se zabývá teorie veřejné volby. Ta vyjmenovává podmínky pro efektivní alokaci zdrojů za přítomnosti veřejných statků a externalit a následně popisuje mechanismus politického rozhodování, který bude tržní selhání kompenzovat. Zároveň je ale v rámci teorie upozorněno na slabá místa politického rozhodování, která jsou příčinou vládních selhání (Dvorská-Krupková, 1994) 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU Tato situace se nazývá problém černého pasažéra (Malý, 1998). Další důvod neochoty nabízet veřejné statky soukromými subjekty uvádí Urban (2003). Ten upozorňuje na to, že statky jsou většinou spojeny s vysokými investicemi s dlouhodobou návratností přesahující možnosti soukromých podniků. Díky skutečnosti, že cestovní ruch zasahuje do celé řady oblastí ekonomické reality, je výskyt veřejných statků poměrně častý48. V čisté formě se však objevuje velmi zřídka. Mezi typické příklady můžeme uvést např. přírodní atraktivity - národní parky, pobřežní oblasti a moře, atd. Na tyto statky je mnohdy mylně nahlíženo jako na přirozenou a volně dostupnou entitu, i když vyžadují jistou míru údržby a dohledu. V těchto případech jsou vládní zásahy žádoucí a jejich úkolem je zabránit nadužívaní a destrukci těchto statků. Veřejným statkem v cestovním ruchu může být i například veřejné osvětlení, zajišťování bezpečnosti či městská zeleň, které primárně využívají rezidenti, ale zároveň jsou k dispozici turistům. Nicméně i zde platí všeobecná kritika poskytování veřejných statků, jelikož z důvodu neexistence přesných informací o preferenci spotřebitelů může docházet k chybným rozhodnutím v otázkách struktury a množství (Kliková & Kotlán, 2003). Externality Druhou skupinou tržních selhání jsou externality, které nabývají v ekonomice podoby buď jako externí užitky (pozitivní externality) nebo externí náklady (negativní externality). Důsledkem externalit dochází k odchylování soukromých nákladů/přínosů od nákladů/přínosů celospolečenských. Příčinou externalit je neexistence trhů (trh s čistým ovzduším, tichem, apod.) a absence přesného vymezení a vynucení vlastnických práv (např. vysoké transakční náklady jeho vynucení). Příjemci vedlejších efektů tak nejsou nuceni platit za získaný užitek nebo nejsou nijak odškodňovaní za ztrátu užitku. Realizace projektů v cestovním ruchu v řadě případů přináší jak pozitivní, tak negativní externí efekty. Přírodní a kulturně-historické atraktivity mohou být chápany jako komparativní výhody dané destinace, jež přitahují velké množství turistů. To však může vyvolat tzv. efekt turistické pasti, kdy díky aktivitám účastníků cestovního ruchu dochází k znehodnocování vlastního kapitálu destinace (poškozování např. přírodních atraktivit). Tím původní komparativní výhoda ztrácí na své síle. V této souvislosti Hartley a Hooper (1992) upozorňují, že v prostředí, kde při správě atraktivit cestovního ruchu působí soukromé subjekty, je řešením uvalení takových cen, které vyloučí tu část spotřebitelů, jež vyvolávají nadměrnou zátěž. Zároveň inkasované prostředky mohou být použity ve prospěch dané atraktivity. Z pozitivních externalit se v literatuře zabývající se cestovním ruchem setkáme zejména s vytvářením pozitivního image destinace a s tím spojenými marketingovými aktivitami. Někteří autoři (Pásková - Zelenka, 2002) považují za pozitivní externalitu i rozvoj infrastruktury. Například vybudování veletržního centra může vyvolat zvýšenou poptávku po hotelovém ubytování a dalších komplementárních službách veletržního cestovního ruchu. Na druhou stranu rozvoj infrastruktury může ve stejném případě přinést i negativní externí efekty v podobě rostoucí intenzity dopravy v destinaci. Je tedy otázkou, jakým způsobem by měli nositelé politiky cestovního ruchu reagovat na existenci externích efektů a jaké konkrétní kroky by měli podniknout. Příkladem učebnicových doporučení jsou návrhy Klikové a Kotlána (2003), kteří v případě negativních externalit 48 a ne vždy musí být apriori spojován s cestovním ruchem 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU vyzdvihují mikroekonomickou politiku státu, jež by se měla soustředit na přesnější vymezení vlastnických práv, na internalizaci externalit (např. fúzí subjektů, které mají vůči sobě externality), na uplatnění regulací a limitů produkce nebo na využití systému zdanění. Naopak pozitivní externality si zaslouží podporu státu, například prostřednictvím dotací49. Nedokonalá konkurence Nedokonalá konkurence je další skupinou tržních selhání. Tento termín je používán pro případy, kdy jsou porušeny některé z předpokladů dokonalé konkurence50. V cestovním ruchu se s touto tržní strukturou setkáváme celkem často. Charakter cestovního ruchu, který je postavený na výlučnosti nabídky (jedinečnosti turistických atraktivit) k tomuto stavu i přispívá. Z tohoto hlediska mohou některé exkluzivní destinace vystupovat v roli monopolu. Podobný charakter mohou mít i služby poskytované v rámci destinace - například vybrané tra-jektové linky na odlehlé ostrovy. Vanhove (2005) tvrdí, že v podmínkách cestovního ruchu je poměrně častou tržní strukturou oligopol. Nalezneme ho především v letecké přepravě, v sítích autopůjčoven nebo v nadnárodních rezervačních systémech. Eliminace negativních důsledků těchto tržních struktur je pak úlohou státu, který má případné nekalé činnosti (kartelové dohody) zabránit prostřednictvím hospodářsko-politických nástrojů. Mezi nejpoužíva-nější nástroje patří legislativní ochrana konkurence, regulace cen nebo zestátnění monopolu. Podle Samuelsona a Nordhause (1995) je v tomto případě velmi důležitá správná volba strategie vládních zásahů a jejich oprávněnost v dané situaci. Teorie transakčních nákladů Teorie transakčních nákladů je v cestovním ruchu spojena s jeho specifickou tržní strukturou založenou na malých a středních podnicích. Malé a střední firmy čelí deficitu informací, což vyvolává tlak na růst transakčních nákladů. Tím dochází k znevýhodnění vůči ostatním subjektům a narušení rovnocenného postavení na trhu. V tomto případě je stát v roli prostředníka, který se snaží tyto náklady snižovat, a to prostřednictvím podpory dlouhodobé spolupráce mezi tržními subjekty. Z tohoto hlediska jsou zásahy státu pokládány za oprávněné (Lagebericht, 2005). Asymetrické informace Pojem asymetrické informace znamená, že ekonomické subjekty na jedné straně trhu mají mnohem lepší informace než subjekty na druhé straně, což má závažné důsledky pro chování trhů. Asymetrické informace vznikají v důsledku utajené činnosti (nemohou být přesně a bez dodatečných nákladů pozorovatelné) a utajené informace (jedna strana trhu má více odborných znalostí). Důsledkem je podle Sojky (2001) degenerace trhu spojená s negativním výběrem a morálním hazardem. Negativní výběr je proces, kdy v důsledku nedostatečných informací spotřebitel preferuje horší kvalitu poskytovaných služeb. Morální hazard nastává v případě, že informovaný subjekt maximalizuje užitek snižováním užitku ostatních (neinformovaných). Pro oblast cestovního ruchu je příznačné, že na trhu panuje velká asymetrie informací mezi stranou nabídky a poptávky. Důvodem je povaha produktu cestovního ruchu - jeho 49 V této souvislosti se pak hovoří o tzv. Pigouovských daních a dotacích, kdy daně řeší externality negativní a dotace externality pozitivní (Halásek, 2004). 50 neexistence bariér vstupu do odvětví, velký počet subjektů na straně nabídky i poptávky, homogenní produkt, dokonalé informace a technologie přístupné bez výjimky všem subjektům na trhu 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU nehmotnost a obvykle velké geografické vzdálenosti mezi kupujícím a nabízejícím. Pobyt v destinaci kupuje potenciální návštěvník předem, na základě velmi omezených informací. Chce-li účastník cestovního ruchu minimalizovat riziko, má tendenci platit průměrnou cenu, bez ohledu na kvalitu poskytované služby. Poskytovatelé vysoce kvalitních služeb tak při vysokých nákladech dosahují relativně nízké míry zisku nebo dokonce ztráty. Ta je vede ke snižování nákladů a tím i kvality služeb. V důsledku toho se ale na straně poptávajících snižuje ochota platit původní průměrnou cenu, která opět klesá. Tento proces v extrémním případě vede k nabídce služeb té nejnižší možné kvality. Negativní výběr tak vede ke ztrátě konkurenceschopnosti a nutnosti vládní intervence v podobě odstranění informačních bariér. Nová teorie růstu Nová teorie růstu předpokládá dokonalou substituci výrobních faktorů, existenci výnosů z rozsahu a dokonalou konkurenci. Zdrojem růstu jsou endogenní faktory, jež jsou stimulovány podporou investic do veřejné infrastruktury a kultivace lidského potenciálu. Významnou roli zde hraje podpora vzdělávání, výzkumu a vývoje. Stát tak přispívá k šíření vědomostní základny jednotlivých tržních subjektů, které pak svou informovanější činností přispívají k všeobecnému růstu. 10.2.2 Makroekonomické důvody podpory cestovního ruchu Makroekonomické důvody podpory cestovního ruchu se odvíjí především od ekonomického významu cestovního ruchu pro národní hospodářství. Tato problematika byla diskutována v 6. a 7. kapitole. Vedle ekonomických důvodů však můžeme zmínit další pozitivní vlivy na sociální i environmentálni prostředí území. O některých jsme se zmínili v kapitole č. 8. Na tomto místě zdůrazníme, že cestovní ruch může přispět (ale nemusí) k aktivaci kulturního a přírodního potenciálu území a může být prostředkem patriotismu a národní hrdosti. Aktivace přírodního a kulturního dědictví Cestovní ruch ekonomicky zhodnocuje přírodní a kulturně-historický potenciál daných míst, který by bez cestovního ruchu zůstal v převážné míře nevyužit. Rozvoj těchto předpokladů přináší destinacím cestovního ruchu řadu komparativních výhod vůči jiným ekonomickým odvětvím. Tento fakt je nejlépe pozorovatelný v oblastech, které jsou považovány za zaostávající, nebo které se potýkají s restrukturalizací místní ekonomiky. Právě proto v těchto komparativních výhodách spatřuje mnoho politiků a odborníků na cestovní ruch hlavní zbraň při jeho rozvoji a také další důvod pro vládní intervence. Vanhove (2005) tvrdí, že komparativní výhody cestovního ruchu vychází už ze samotných podmínek a charakteristik cestovního ruchu. Účastníci cestovního ruchu touží po objevování něčeho nového, touží po zábavě a odpočinku, chtějí poznávat nové lidi a seznamovat se s nejrůznějšími místními tradicemi. Prostředkem k naplnění těchto tužeb jsou přírodní (pláže, pohoří) a kulturně-historické (kostely, hrady, muzea) zajímavosti, které přitahují turisty do dané destinace při poměrově nízkých výdajích na jejich údržbu (Mossé, 1973, in Vanhove, 2005). Některé turistické zajímavosti můžou být svou povahou natolik ojedinělé, že poskytují dané zemi postavení blízké monopolu. Komparativní výhoda pak přechází ve výhodu absolutní (Vellas & Bécherel, 1995, in Vanhove, 2005). Page (2007) považuje za další komparativní výhodu cestovního ruchu situaci, kdy cestovní ruch napomáhá zlepšení a ochraně životního prostředí už ze své podstaty. Účastníci 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU cestovního ruchu totiž vyhledávají destinace, které nebudou znečištěny a zároveň jim nabídnou zachovalé kulturně-historické nebo přírodní zajímavosti. Veřejné instituce a také subjekty na straně nabídky cestovního ruchu proto vydávají velké množství úsilí na ochranu životního prostředí a na zachování těchto atraktivit v nezměněné podobě pro další generace. V porovnání s průmyslovými odvětvími je tak cestovní ruch nejen původce nízkého znečištění, ale zároveň představuje sám o sobě ten nejlepší důvod pro ochranu těchto atraktivit. Atraktivní přírodní a kulturní prostředí také spoluutváří celkovou kvalitu podnikatelského prostředí území (Viturka et al., 2003). Kromě vlivu spojeného s přirozeným rozvojem podnikatelských aktivit v oblasti cestovního ruchu a rekreace je stále významnějším faktorem jeho nepřímého působení na celkovou image dané území. Atraktivní přírodní a kulturní prostředí tak může pozitivně ovlivňovat rozhodování firem například o jejich lokalizaci. Cestovní ruch jako prostředek patriotismu a národní image Podstatou cestovního ruchu je využívání primárních zdrojů destinace. Mezi ně řadíme výše zmíněné přírodní a kulturní dědictví země, jež můžeme chápat jako její „rodinné stříbro". Členové společnosti se s tímto dědictvím identifikují, pokládají ho za základ identity státu (národa) a snaží se jej uchovat. Cestovní ruch a jeho nabídka se tak stává „výkladní skříní" státu. Přispívá k tvorbě jeho celkové image (pozitivní i negativní). Patriotismus působí jak směrem dovnitř - sjednocování hodnot společnosti, tak směrem ven - snahou o vymezení se vůči ostatním národům (státům). Cestovní ruch a jeho podpora je v tomto kontextu považována za prostředek pozitivního působení na okolí. Patriotismus se neomezuje pouze na úroveň státu, ale má své deriváty na regionální a místní úrovni. 10.3 CÍLE POLITIKY CESTOVNÍHO RUCHU Definování cílů politiky cestovního ruchu je jedním z nejdůležitějších kroků procesu plánování. Cíle vymezují povahu budoucí politiky cestovního ruchu a vystihují konečnou podobu cestovního ruchu, které chtějí nositelé politiky cestovního ruchu dosáhnout. Elliott (1997) při výzkumu charakteru jednotlivých cílů jde ještě dále. Konstatuje, že cíle politiky cestovního ruchu jsou výrazem vládních záměrů v cestovním ruchu, přičemž jejich charakter a konkrétnost vyplývá z ideologického přesvědčení vlády. Hall a Jenkins (1995) sledovali vliv politického cyklu na cíle a priority vlády. Zjistili, že změna vlády z pravicově orientované na vládu levicovou vede k zásadní změně cílů politiky cestovního ruchu. Stát se tak stává významným aktérem politiky cestovního ruchu. Cíle politiky cestovního ruchu jsou v zásadě určovány charakterem hospodářské politiky a rolí státu v národním hospodářství. Cíle politiky cestovního ruchu je možné členit podle několika hledisek. Velmi častým kritériem je faktor času. Cíle politiky cestovního ruchu se tak rozlišují na dlouhodobé, střednědobé a krátkodobé. Z hlediska dopadu je Hall (2006) třídí na cíle ekonomické, sociální nebo environmentálni. S obdobným členěním se setkáváme i v německé literatuře (Freyer, 1995). Podle Eliotta (1997) lze dále ekonomické cíle dělit na makroekonomické a mikroekonomické cíle, přičemž prvně jmenované jsou pro samotný cestovní ruch daleko důležitější než cíle na mikroekonomické úrovni. Jiné hledisko zdůrazňuje například Němčanský (1999a), který rozeznává cíle dle jejich charakteru: • mezinárodní cíle (formulovány na úrovni WTO nebo OECD), • národní cíle (ministerstva, národní turistické organizace), 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU • regionální cíle (regionální turistické organizace, regiony)51, • profesní cíle (svaz hoteliérů). Metelková (2006) upozorňuje, že i když je politika cestovního ruchu integrální součástí hospodářské politiky, nespadají její cíle pouze do oblasti ekonomické, ale vzhledem k povaze produktu i do oblasti společenské a ekologické. Stále zřetelněji se ukazuje, že nesprávně chápaná politika cestovního ruchu může vést ke konfliktním situacím mezi ekonomickými cíli na jedné straně a ekologickými a/nebo společenskými (sociálními) cíli na druhé straně. Při tvorbě politiky cestovního ruchu a stanovování cílů je bezpodmínečně nutné zohlednit všechny oblasti. Např. švýcarská koncepce cestovního ruchu vidí cíl švýcarské politiky cestovního ruchu v „zabezpečení optimálního uspokojování různorodých potřeb cestovního ruchu lidí všech společenských vrstev v zařízeních cestovního ruchu a v nenarušeném životním prostředí. Mimo to je třeba brát v úvahu potřeby domácího obyvatelstva". Tento souhrnný cíl zahrnuje tři dílčí cíle, které berou v úvahu významné aspekty politiky cestovního ruchu ve společnosti, hospodářství a životním prostředí. Ekonomické cíle politiky cestovního ruchu vyplývají z jeho schopnosti přispívat k tvorbě produktu a zaměstnanosti (viz kap. 7.1). Ekonomické cíle většinou ve všech strategických a programových dokumentech převažují. To však neznamená, že by ostatním cílům měly být nadřazeny. Základním ekonomickým cílem je zvyšování konkurenceschopnosti destinace, na což se vážou další cíle, jako: růst devizových příjmů, růst příjmů z cestovního ruchu, tvorba pracovních míst atd. V poslední době však roste význam hlavně environmentálních/ekologických cílů. V tomto ohleduje třeba zohledňovat potřeby budoucích generací před maximalizací krátkodobých užitků z cestovního ruchu. Hall a Jenkins (1995) k tomu poznamenávají, že v obdobích recese se ale politika cestovního ruchu stejně koncentruje spíše na maximalizaci návštěvnosti destinace, než na zohlednění sociálních a ekologických aspektů cestovního ruchu. V současné politice cestovního ruchu se sociální cíle vyskytují velice zřídka. Politickou reprezentací jsou zanedbávány hlavně negativní efekty cestovního ruchu na sociokulturní prostředí (viz kapitola 8.2.3). Na rozdíl od ekonomických vlivů nejsou sociální a kulturní vlivy cestovního ruchu na místní komunity a na turisty na první pohled zřejmé. Často se jedná o vlivy způsobené nepřímo, které jsou těžko identifikovatelné, což v důsledku znesnadňuje jejich měřitelnost (Holešinská, 2007). To nakonec vede i k vágně definovaným sociálním cílům politiky cestovního ruchu. 51 U cílů mezinárodních, národních a regionálních lze také hovořit o jejich dělení z hlediska územního (Šauer, Vystoupil, 2006). 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU 10.4 NOSITELÉ POLITIKY CESTOVNÍHO RUCHU Nositeli politiky cestovního ruchu jsou subjekty, které se podílejí na procesu jejího formování, provádění, kontrole a hodnocení úspěšnosti. I zde platí, že institucionální zajištění této politiky vychází z širších hodnot hospodářsko-politického uspořádání daného státu. Z uvedené definice politiky cestovního ruchu vyplývá, že nositeli politiky mohou být (Hole-šinská, Šauer, Repík, 2011): • veřejnoprávní instituce (stát, regiony, obce, úřady), které jsou v oblasti politiky cestovního ruchu zřejmě nejangažovanější, • soukromoprávní instituce (profesní svazy, zájmová sdružení, podnikatelská sdružení), • dobrovolné zájmové skupiny a akční sdružení (místní hoteliéři, výbory). Podle míry participace na rozhodování lze rozlišovat mezi nositeli rozhodování (decizní sféra) a nositeli vlivu na rozhodování (vlivová sféra) bez rozhodovací a výkonné pravomoci. V současné době se jedná zejména o různá sdružení a asociace, hotelové řetězce, letecké společnosti a finanční společnosti, které usilují o ovládnutí politiky cestovního ruchu ve svůj prospěch a lobují za svoje zájmy. Očekává se, že v budoucnu budou mít na politice cestovního ruchu i řízení destinací větší vliv podnikatelské subjekty a profesní sdružení nebo svazy, jejichž aktivita je doposud poměrně nízká. (Holešinská, Šauer, Repík, 2011) Střet zájmů v cestovním ruchu mezi zájmovými skupinami vystihnul Hall (2007) na příkladu úvah o budoucnosti rozvoje odlehlých oblastí v Norsku. Zde se střetávají obchodní zájmy z řad farmářů a těžařů dřeva na jedné straně a na straně druhé zájmy aktérů v cestovním ruchu (turisté, majitelé kempů). Obě skupiny mají naprosto opačné požadavky, kdy proti sobě stojí využití přírodních zdrojů pro obchodní účely a ochrana a zachování přírodního dědictví. Celou situaci komplikuje paradoxně veřejný sektor, který v lokalitě prosazuje výstavbu přehrad a vodních elektráren. Ani v podmínkách České republiky nemusíme chodit k příkladům střetu zájmů daleko. Například Šumava je dlouhodobě kolbištěm různých zájmových skupin (starostové, správa NP, vědecká komunita, neziskové organizace, podnikatelé, těžařské firmy) a podoba rozvoje cestovního ruchu je předmětem vzájemných sporů. 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU Rámeček: Lokální rozvoj na Šumavě - střet zájmů Na území NP Šumava existuje střet mezi dvěma koncepcemi rozvoje území. První koncepci můžeme charakterizovat jako ochranářskou koncepci s cílem v maximální míře zachovat a poznávat relativně nedotčené přírodní prostředí a omezovat nebo zabránit jeho dalšímu poškozování sociálně-ekonomickými aktivitami. Druhou koncepci můžeme ve zkratce nazvat jako rozvojovou s cílem zajistit sociálně-ekonomický rozvoj obcí a obyvatel na území NP Šumava. Obě rozvojové strategie jsou pochopitelně přítomné ve všech územích s velkoplošnou ochranou území, ale právě na území NP Šumava, kde po dobu více než 40 let nebyl přirozený vývoj, tento potenciální konflikt více eskaloval a stal se i předmětem mediální prezentace. Jsme přesvědčeni, že rozvoj území Šumavy nelze chápat v kontextu bud' - anebo, tedy v rozporu dvou protichůdných tezí o budoucí funkci území. Rozvoj na území NP Šumava musí probíhat v souladu s principy obou hlavních výchozích tezí. Tedy rozvoj pro obyvatele a návštěvníky Šumavy lze dlouhodobě zajistit jedině v souladu s principem udržitelného rozvoje přírodního prostředí a současně Šumava představuje kulturní krajinu, kde obyvatelé žili a působili více než 400 let a proto je základním předpokladem udržení obou funkcí krajiny aktivní přítomnost bydlících obyvatel a dalších uživatelů území. Při posuzování jednotlivých rozvojových projektů, strategických záměrů nebo cílů na území NP Šumava je nutné prosazovat takové trendy, které povedou k dlouhodobému a trvale udržitelnému rozvoji celého území i jeho jednotlivých částí. Na příkladu Železné Rudy lze doložit, jak se proměnila struktura sídla a jeho nej bližší okolí při rychlé realizaci zdánlivě výhodných investičních nebo podnikatelských nabídek. To co bylo z krátkodobého pohledu v 90. letech minulého století výhodné, je z dlouhodobého hlediska jen obtížně přijatelné. Železná Ruda postupně ve prospěch jiných obcí na území NP Šumava ztratila svůj statut střediska v nedotčené přírodě se specifickými možnostmi rozvoje a stala se jedním z tuctových letních i zimních středisek komerčního a masového cestovního ruchu. Vzhledem k vývoji osídlení a hospodaření po roce 1948 v horských oblastech Šumavy došlo ke ztrátě hospodářských a obytných funkcí a zániku řady sídel. Je otázkou, jak se postavit ke zbývajícím sídlům. Extrémní snahy o maximální uvolnění podnikání, stejně jako snahy o „vytlačení" zbývajících bydlících obyvatel k zajištění krásného a „zeleného" koutu Evropy pro omezený počet turistů jsou neakceptovatelné. Znamená to tedy umožnit hospodářské fungování současných obcí. Na rozdíl od minulosti nebude aktivní život bydlícího obyvatelstva spojen s primární sférou (zemědělství a lesnictví) doplněné obsluhou slabého cestovního ruchu (jako tomu bylo v minulosti), ale bude spojen s multifunkční krajinou, kde ochrana přírodní ho prostředí (ekologické funkce) a podstatně s multifunkční krajinou, kde ochrana přírodního prostředí (ekologické funkce) a podstatně rozvinutější a trvale udržitelný cestovní ruch (jiný než v meziválečném období) musí tvořit základní funkce území a poskytovat většinu pracovních příležitostí bydlícímu obyvatelstvu. Tyto funkce budou doplňovat další, z hlediska významu pro obživu a tedy i zachování bydlícího obyvatelstva v území spíše doplňkové funkce lesnické, vodohospodářské, zemědělské či speciální. Proměna funkcí ovšem vyžaduje podporu sociálního rozvoje území především cestou zvyšování vzdělanosti, jazykové vybavenosti a schopnosti komunikace bydlícího a zde pracujícího obyvatelstva. Nové funkce je třeba pokládat pro území Šumavy za významné, neboť budou zajišťovat v nových sociálně-ekonomických podmínkách 21. století trvale udržitelný život a kulturní krajinu v části území NP Šumava, která je tradiční pro tuto oblast. Pramen: Perlín, R. & Bičík, I. (2010). Lokální rozvoj na Šumavě. Správa NP a CHKO Šumava Rozdělení kompetencí v oblasti podpory cestovního ruchu mezi centrem a nižšími územními jednotkami (země, kraje, departementy, kantóny) odpovídá typu uspořádání ekonomiky 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU (způsobu koordinace ekonomických aktivit). V takových zemích jako je např. Německo, Švýcarsko, Rakousko, Velká Británie nebo USA je nižším územním jednotkám ponechána výrazná pravomoc v oblasti cestovního ruchu. Naopak např. ve Francii, Itálii, Španělsku či Portugalsku má ústřední orgán kompetence pro záležitosti cestovního ruchu a koordinuje opatření i ve vztahu k jiným politikám. 10.5 NÁSTROJE POLITIKY CESTOVNÍHO RUCHU Nástroje používané v rámci politiky cestovního ruchu nabývají různé podoby. Stejně jako cíle politiky cestovního ruchu i volba konkrétních nástrojů je ovlivněna ideologickým základem hospodářské politiky. Odborná literatura (Hall & Page, 2006; Vanhove, 2005) většinou dělí nástroje politiky cestovního ruchu do několika skupin. V praktické politice cestovního ruchu se obvykle setkáváme s následujícími nástroji: • ekonomické (daňové zvýhodnění, subvence, ručení), • legislativní (zákony, vyhlášky), • informační (informační brožury, internetové portály), • institucionální a administrativní (institucionální zajištění), • nástroje strategického plánování (strategické a programové dokumenty), • výzkum a vývoj, • vzdělávání a osvěta, • mezinárodní spolupráce. Největší váhu mají instrumenty ekonomické, které jsou nej rozšířenější a nejlépe měřitelné. Mezi ekonomické nástroje patří např. dotace, granty, subvence, záruky za bankovní kredity, popř. bezúročné půjčky, sankce apod. Cílem těchto nastrojuje snížení investičních či provozních nákladů. Z hlediska efektivity je nej významnější nástroj institucionální a administrativní, jelikož má kardinální vliv na realizaci politiky cestovního ruchu. Institucionální nástroje jsou spojeny především s řízením a organizací cestovního ruchu v dané zemi. Naproti tomu administrativní nástroje jsou spojovány spíše s usměrňováním (regulací) politiky cestovního ruchu, a to zaváděním standardů, udělováním koncesí, povolení apod. (Holešinská, Šauer, Repík, 2011) Nástroje strategického plánování nabývají podoby strategických a programových dokumentů. Tyto dokumenty pak vlastně definují celkový rámec reálné politiky cestovního ruchu. Definují, na co se má politika cestovního soustředit a jakým způsobem má být dosaženo stanovených cílů. Zatímco většina přímých ekonomických nástrojů je zaměřena na oblast nabídky cestovního ruchu, moderní hospodářsko-politické nástroje cestovního ruchu jsou zaměřeny na poptávkovou stranu ekonomiky. Jejich účelem je pomáhat poskytovatelům služeb v cestovním ruchu při vyhledávání a rozvíjení nových trhů v cestovním ruchu a umožnit tak jejich realizaci na trhu (Hall & Jenkins, 1995). 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU 10.6 HODNOCENÍ POLITIKY CESTOVNÍHO RUCHU Působení vlády je obecně spojováno s neefektivním vynakládáním veřejných prostředků. Stejně jako u ostatních politik, i v případě cestovního ruchu vzniká potřeba hluboké analýzy jednotlivých činností a aktivit vlády. Ta by měla popsat podobu vládních zásahů do odvětví, jejich dopad a popřípadě doporučit změnu této politiky. Přesto v minulosti veřejný sektor nevěnoval této problematice mnoho pozornosti. Až v posledních desetiletích, zejména v souvislosti s implementací strukturální politiky EU nabývá na významu a lze očekávat její stálé rozšiřování. Na druhou stranu je dnes hodnocení veřejné politiky jednou z nej diskutovanějších a nejproblematičtějších otázek. Ve vztahu k cestovnímu ruchu Hall a Jenkins (1995) upozorňují na různorodost tohoto odvětví a z toho vyplývající potřebu politické analýzy. Politika cestovního ruchu je součástí dynamického a neustále se vyvíjejícího procesu, kterému se snaží její nositelé porozumět, snaží se předpovídat její celkové dopady na ekonomiku a zjišťují, jak nejlépe by měli v daném odvětví intervenovat. Analýza a proces hodnocení pomáhají zodpovědět nositelům politiky cestovního ruchu alespoň některé z těchto otázek. Odborníci na politiku cestovního ruchu se často zabývají otázkou, jak vůbec specifikovat proces hodnocení politiky cestovního ruchu, a zkoumají, jaké činnosti by měly být jeho náplní. Dye (1992 In Hall & Jenkins, 1995) se například domnívá, že „hodnocení veřejné politiky je učení o jejích důsledcích". Tato definice je však velmi obecná a zjednodušená. Podle Jen-kinse (1978 In Hall & Jenkins, 1995) úplně pomíjí takové vlivy jako je působení politického systému na celou veřejnou politiku. Ucelený pohled na hodnocení politiky cestovního ruchu přináší Rossi (1979 In Hall & Jenkins, 1995), který ho vymezuje jako „činnost, jejímž úkolem je sbírat, analyzovat a interpretovat data týkající se formulace, implementace a dopadů politiky cestovního ruchu. Hodnocení je prováděno z důvodů administrativních, manažerských apolitických za účelem plánování budoucího vývoje cestovního ruchu". Hogwood a Gunn (1984) k tomu dodávají, že „hodnocení veřejné politiky je mnohem více než jen pouhý sběr informací a jejich analýza. Je procesem rozhodování, jaké kroky musí být učiněny, aby se cestovní ruch vyvíjel žádoucím směrem. Proto je tedy hodnocení také procesem, v rámci něhož dochází k uplatnění politické moci". Jestliže má hodnocení politiky cestovního ruchu plnit výše popsané úkoly, musí být pro jeho správnou implementaci splněny určité předpoklady (Hall & Jenkins, 1995). Především je nutné přesně definovat, co je předmětem politiky cestovního ruchu (například prostřednictvím programových a strategických dokumentů na všech úrovních řízení). To znamená určit dlouhodobou vizi, strategické cíle a prioritní oblasti politiky cestovního ruchu. Všechny činnosti, rozhodnutí a výsledky, které jsou nositeli politiky cestovního ruchu uskutečňovány či dosaženy, musí být přesně zaznamenány. Důležitým faktorem hodnocení je dostupnost statistických dat a existence kontrolních orgánů, které budou včas zaznamenávat všechny výsledky a dopady politiky cestovního ruchu. Z dalších faktorů ovlivňujících výsledky hodnocení politiky cestovního ruchu je možné uvést (Hall & Jenkins, 1995): • srozumitelnost a charakter cílů politiky cestovního ruchu, • vládní priority, • změny ve vládě, • demografické a populační trendy, 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU • změny v očekáváních a potřebách v rámci cestovního ruchu, • reakce zájmových skupin a jejich vliv na politiku cestovního ruchu, • vliv veřejných institucí a masmedií, • změny v potřebách místních obyvatel a v jejich zájmech. Vlastní hodnocení veřejné politiky by se mělo odvíjet v několika rovinách. První rovinou je hodnocení relevantnosti stanovených cílů politiky. Je tedy třeba přesně zjistit, co je náplní politiky (např. cestovního ruchu), jaká je její dlouhodobá vize a struktura cílů. Obvykle se hodnotí srozumitelnost, jednoznačnost, a zda cíle vedou k řešení identifikovaných problémů a uspokojování potřeb. Druhou rovinou je hodnocení výsledků politiky (např. cestovního ruchu, regionální) ve vztahu k plánovaným cílům (zvýšení návštěvnosti, prodloužení délky pobytu, atd.). A konečně třetí rovinou je hodnocení efektivnosti veřejné politiky, tj. porovnání nákladů přínosů jednotlivých opatření. Hodnocení efektivnosti veřejné politiky patří vůbec k nejsložitějším úkolům. Blažek (1993) se dokonce domnívá, že celkové zhodnocení nákladů a přínosů regionální politiky (rozuměj např. cestovního ruchu, pozn. aut.) z ekonomického i sociálního hlediska je zatím nad síly současné vědy. Důvody jsou následující: • obtížně identifikovatelné čisté efekty programu, resp. politiky, • eliminace substitučního efektu dopadů politiky, • a efektu přemístění (Cooper, Fletcher, Wanhill, Gilbert, 2008) (např. nově vybudovaný penzion sice přiláká nové návštěvníky, ale současně na jiném místě destinace dojde k snížení návštěvnosti jiného, staršího penzionu). Díky působení těchto faktorů mohou být výsledky politiky cestovního ruchu ze strany některých ekonomů a politiků považovány za neúspěšné či nežádoucí. Je tomu tak ale proto, že v průběhu hodnocení nebyly důsledně brány v úvahu všechny výše zmíněné faktory. V praxi se velmi často setkáváme s podceňováním fáze hodnocení výsledků politiky cestovního ruchu. Mnohdy jsou zcela opomíjeny přínosy takovýchto hodnocení. Malá pozornost věnovaná této problematice pak vede k vyčleňování jen malého množství veřejných zdrojů na tuto činnost. Tato situace je výsledkem skutečnosti, kdy nositelé politiky cestovního ruchu mají tendenci zaměřovat svoji pozornost spíše na každodenní operativní rozhodování než na dlouhodobé strategické plánování. Celá řada autorů (např. Hall & Jenkins, 1995) zdůrazňuje, že hodnocení je činnost, která by měla probíhat po celou dobu implementace podpůrného programu. Mělo by jít o kontinuální proces, jehož výsledky budou vyhodnoceny a zahrnuty do operativního rozhodování nositelů politiky cestovního ruchu. Neexistuje žádný objektivní důvod, aby se proces hodnocení politiky cestovního ruchu uskutečňoval až na konci plánovacího období. Problémem všech výstupů jakýchkoliv hodnocení podpůrných programů je však časová náročnost reflexe jejich závěrů. 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU LITERATURA Bieger, T. (2002). Management von Destinationen, Lehr- und Handbücher zu Tourismus, Verkehr und Freizeit, 5. Auflage, München 2002. Blažek, J. (1993). Regionální vývoj a regionální politika. In Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii, Sýkora, L. (eds.), Přírodovědecká fakulta, Karlova univerzita, Praha, str. 120-146. Cooper, C, Fletcher, J., Wanhill, S., & Gilbert, D. (2008). Principles and Practice. Longham Grp, London. Elliot, J. (1997). Tourism politics and public sector management. Nakladatelství Routledge, Londýn, 1. vydání, 279 stran. ISBN 0415071577. Fischer, D. (1985). Qualitativer Fremdenverkehr - Neuorientierung der Tourismuspolitik auf der Grundlage einer Synthese von Tourismus und Landschaftsschutz, Dissertation der Hochschule St. Gallen, Bern 1985. Freyer, W. (2006). Tourismus: Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. Oldenbourg Verlag. Geršl, A. (2006). Liberalismus, německý ordoliberalismus a hospodářská politika. Merit Research Working ePaper 9/2006. HALÁSEK, D. et al. (2004). Rozhodování ve veřejném sektoru. Vysoká škola báňská - Technická univerzita, Ostrava, 1. vydání, 172 stran. ISBN 80-248-0570-7. Hall, C. M. (2007). North-south perspectives on tourism, regional development and peripheral areas. Tourism in peripheries: Perspectives from the far north and south, 19-37. Hall, C. M. & Jenkins, J. M. (1995). Tourism and Public Policy. Nakladatelství Routledge, Londýn, 1. vydání, 116 stran. ISBN 0-415-11345-7. Hall, M. C. & Page, S. J. (2006). The Geography of Tourism and Recreation: Environment, place and space. Routledge. Hartley, K. & Hooper, N. (1992). Tourism Policy: Market Failure and Public Choice. In TISDELL, C: The Economics Of Tourism I. Nakladatelství Edward Elgar Publishing, Northampton, 1. vydání, 488 stran, použity s. 15-27. ISBN 1858984033. Hogwood, B. W, & Gunn, L. A. (1984). Policy analysis for the real world (Vol. 69). Oxford: Oxford University Press. Holešinská, A. (2007). Sociokulturní pilíř udržitelného rozvoje cestovního ruchu. In Ekonomický a sociální pilíř udržitelného cestovního ruchu v České republice. Czech Institute for Tourism and Management, o. p. s. Praha. Holešinská, A., Sauer, M., Řepík, O. (2011). Politiky a nástroje podpory cestovního ruchu. ESF MU. Studijní text. ISBN 978-80-210-xxxx-x. Kaspar, C. (1995). Základy cestovného ruchu: príspevok... k teorii a praxi cestovného ruchu. Ekonomická fakulta UMB, Banská Bystrica. Kaspar, C. (1996). Die Tourismuslehre im Grundriss. Paul Haupt Verlag, Bern/Stuttgart/Sien Kaspar, C./Würzl, A. (1994). Musterkonzept für die lokale und regionale Entwicklung des Tourismus, Schweizerisches Programm für den Tourismus in den mitteleuropäischen Reformstaaten, St. Gallen 1994. Keller, P. (1999). Zukunftsorientierte Tourismuspolitik: Strategische Fragestellungen. In: Zukunftsorientierte Tourismuspolitik - ein Beitrag zur strategischen Entwicklung von Standorten. AIEST, St. Gallen. Kliková, CH., Kotlán I. (2003). Hospodářská politika. Nakladatelství Sokrates, Ostrava, 1. vydání, 275 stran, použity s. 11-59. ISBN 8086572048. Malý, I. (1998). Veřejné statky a veřejně poskytované statky. Politická ekonomie: Teorie, modelování, aplikace, Praha, Ekonomický ústav ČSAV. ISSN 0032 -3233,1998, vol. XLVI, no. 6/1998, s. 861-868. Metelková, P. (2006). Pragmatická politika cestovního ruchu na příkladu Švýcarska. In IX. Mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Brno: ESF MU, od s. 221-228, 8 s. ISBN 80-210-4155-2. Němčanský, M. (1999a). Odvětvi cestovního ruchu vybrané kapitoly I. díl. Obchodně podnikatelská fakulta, Slezská univerzita, Karviná, 1. vydání, 278 stran. ISBN 80-7248-034-0. Němčanský, M. (1999b). Odvětví cestovního ruchu vybrané kapitoly II. díl. Obchodně podnikatelská fakulta, Slezská univerzita, Karviná, 1999, 1. vydání, 258 stran. ISBN 80-7248-034-0. Nováková, E. (2003). Tourismuspolitik in Transformation am Beispiel der Tschechischen Republik. Univezität St. Gallen (disertační práce). Page, S. J. (2007). Tourism Management: Managing for Change. Nakladatelství Elsevier, Amsterdam, 2. vy- 10 POLITIKA CESTOVNÍHO RUCHU dání, 473 stran, použity s. 336-378. ISBN 0750682051. Paulík, T. (2002). Hospodářská politika, Kleinwächter, Frýdek-Místek, 449 s. ISBN 80-7248-148-7. Pearce, D. (1995). Tourism Today:A Geographical Analysis. Longman Scientific & Technical, Harlow, 2. vyd. 202 str. ISBN 0-582-22822-0. Pechlaner, H., Weiermair, K., & Laesser, C. (2002). Tourismuspolitik und Destinationsmanagement. Haupt, Bern 2002. Perlín, R. & Bičík, I. (2010). Lokální rozvoj na Šumavě. Správa NP a CHKO Šumava, Vimperk, 187 s. Samuelson, P. A. & Nordhaus, W. D. (1995). Ekonomie. Nakladatelství Svoboda, Praha, 2. vydání, 1011 stran. ISBN 80-205-0494-X. Sojka, M. (2001). Asymetrické informace a jejich důsledky pro metodologii ekonomie. Seminář Asymetrické informace - nová cesta ke zdůvodnění státních zásahů, 13. Urban, J. (2003). Základy teorie národního hospodářství. Nakladatelství ASPI, Praha, 1. vydání, 423 stran, použity s. 55-73. ISBN 80-863-957-23. Vanhove, N. (2005). The Economics of Tourism Destinations. Nakladatelství Elsevier, Amsterdam, 251 s. ISBN 0750666374. Viturka et al. (2003): Regionální vyhodnocení podnikatelského prostředí v České republice. Ekonomic-ko-správní fakulta MU, Brno. Vystoupil, J. & Šauer, M. (2006). Základy cestovního ruchu. Ekonomicko-správní fakulta, MU, Brno, 1. vydání, 163 stran. ISBN 80-210-4205-2. Zelenka, J. & Pásková, M. (2002). Výkladový slovní cestovního ruchu, 1 vyd. Praha: Linde Praha. ISBN 80-239-0152-4. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU 11 plánování v cestovním ruchu 11.1 ÚVOD V následujícím textu se dozvíme, co si pod pojmem plánování v cestovním ruchu představit, jakým způsobem se vyvíjelo, jakých podob nabývá v praxi, jaké metody využívá a z jakých kroků se skládá. Proč ale plánování vůbec existuje? Vždyť tu máme politiku cestovního ruchu, strategie a programy rozvoje, které nám budoucí rozvoj cestovního ruchu již řeší. Jenže plánování se v mnoha ohledech od politiky odlišuje a právě i tyto odlišnosti budou v textu níže zmíněny. Plánování je obecně nutné chápat jako cestu a nástroj k zajištění udržitelnosti a rozvoje cestovního ruchu v destinaci. V odborné literatuře se objevuje mnoho přístupů k plánování a politice. Některé z nich se zabývají ideovými prioritami plánování, jiné popisují nastavení a funkčnost plánů cestovního ruchu v jednotlivých zemích, další popisují strukturu aktérů, kteří se na tvorbě plánu podílejí nebo zkoumají, jakým způsobem jsou plány realizovány, a jak dalece se skutečnost od plánu odchyluje. Z dostupné literatury lze taktéž vyčíst, jaké charakteristiky by mělo moderní plánování v cestovním ruchu splňovat: • plánování v cestovním ruchu by mělo být strategické, • plánování v cestovním ruchu by mělo zajistit, že návštěvníci budou spokojeni, • plánování by mělo být koordinováno a komunikováno se zástupci jiných odvětví a místní komunity, • plánování by mělo zajistit takový rozvoj cestovního ruchu, který bude respektovat rozsah a charakter dané destinace, pro kterou plán vzniká, • plánování v cestovním ruchu by mělo usnadnit zapojení aktérů do procesu koordinace a veřejné podpory cestovního ruchu a také by mělo stanovit odpovědnost jednotlivých aktérů, • plánování v cestovním ruchu by mělo být efektivní a efektní, • nedílnou součástí plánování v cestovním ruchu by měl být monitoring, plánování by mělo být adaptivní, výchovné a vzdělávací. Tyto body jdou ruku v ruce se strategickými cíli, které si tvůrci plánů v cestovním ruchu kladou: • zajistit a řídit infrastrukturu, která je s návštěvností destinace spojena, • zapojit místní komunitu do procesu plánování tak, aby byl cestovní ruch v destinaci sociálně, kulturně, ekonomicky a environmentálne udržitelný, • převzít vedoucí roli v destinačním managementu za pomoci tvorby partnerství s klíčovými aktéry, • usnadnit regionální marketing cestovního ruchu a vývoj produktů cestovního ruchu. V tomto kontextu je zajímavé zmínit tzv. model VICE, který je mezinárodně chápán jednak jako šablona pro identifikaci klíčových skupin aktérů v cestovním ruchu a stejně tak ale slouží 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU pro identifikaci klíčových dimenzí strategie cestovního ruchu. Aby byly totiž plán a strategie v cestovním ruchu úspěšné, tak musí identifikovat, jakým způsobem: • přivítat, zaujmout a uspokojit NÁVŠTĚVNÍKY (VISITORS); • dosáhnout ziskového a prosperujícího SEKTORU (INDUSTRY); • zapojit a přinést přínosy MÍSTNÍ KOMUNITĚ (COMMUNITIES); • chránit a posílit místní životní prostředí (ENVIRONMENT). Obr. 11-1: Model VICE SEKTOR CESTOVNÍHO RUCHU Pramen: Tourism Recreation Research and Education Centre, 2004 Model může být použit pro otestování budoucí životaschopnosti a správnosti rozhodnutí v cestovním ruchu: • Jakým způsobem do budoucna ovlivní příslušné opatření / rozhodnutí chování návštěvníků? • Jaké jsou důsledky pro sektor cestovního ruchu? • Jaký je dopad na místní komunitu? • Jaký je dopad na životní prostředí? Dokud není možné získat pozitivní odpovědna všechny čtyři otázky, tak je rozhodnutí a následně jeho výstup pravděpodobně neudržitelný. Cooper, Fletcher, Fyall, Gilbert a Wanhill (2008) se zabývají také složením týmu, který je za tvorbu rozvojového plánu v cestovním ruchu zodpovědný. Měli by jej tvořit lidé s dostatečnými znalostmi, vzděláním a také zkušenostmi. Obecně řečeno se takový tým má skládat z následujících odborníků: • analytikové situace na trhu, jeho specifik; • plánovači a prognostikové; 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU • ekonomové; • odborníci na životní prostředí; • odborníci na stavebnictví a výstavbu a rozvoj infrastruktury; • odborníci na dopravu; • sociologové; • projektanti, architekti a designéři; • právníci. 11.2 HISTORIE PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Plánování v cestovním ruchu se vyvíjelo v čase a jeho podoba nebyla nikdy konstantní. Určena byla vždy aktuálními potřebami cestovního ruchu a obecně byla formulována v souladu s veřejnými politikami a problémy, které cestovní ruch v daném období obklopovaly a jednotlivé vlády je identifikovaly jako priority. Mezinárodní politika cestovního ruchu mezi vyspělými zeměmi může být rozdělena do pěti různých fází (viz tabulka níže). Z pohledu plánování je důležité především to, že bylo po druhé světové válce vůbec identifikováno postavení a význam cestovního ruchu v národních ekonomikách a jeho vliv na regionální rozvoj. Řekněme, že tyto dva faktory nejvíce zapříčinily vznik plánování v cestovním ruchu. Tab. 11-1: Mezinárodní politiky cestovního ruchu od roku 1945 do současnosti Období Charakteristika 1945-1955 Období, ve kterém musely být především překonány bariéry vytvořené po druhé světové válce a týkaly se oblastí jako policejní ochrana, celní správa, měna, zdravotnické regulativy, apod. 1955-1970 Stát se začíná více angažovat v oblastech, jako je marketing cestovního ruchu. Cílem je maximalizace využití potenciálu cestovního ruchu a zvýšení příjmů. 1970-1985 Stát stále více zasahuje a investuje do infrastruktury cestovního ruchu. Cestovní ruch je identifikován jako nástroj regionálního rozvoje. 1985-2000 Cestovní ruch se stává stále významnějším nástrojem regionálního rozvoje. Zvýšená pozornost je věnována otázce životního prostředí. Tlak na zefektivnění a redukci přímých zásahů státu do cestovního ruchu. Větší důraz je kladen na rozvoj partnerství a spolupráce veřejného a soukromého sektoru. Obecně se prosazuje samoregulace cestovního ruchu. 2000 a dále Nadále je cestovní ruch významným nástrojem regionálního rozvoje. Větší pozornost je věnována rozvoji síťování, spolupráci a tvorbě klastrů v cestovním ruchu. Bezpečnost a krizový management se stávají novou součástí politiky cestovního ruchu. Vliv cestovního ruchu na životní prostředí je s přibývajícími změny klimatu a zhoršením životního prostředí neustále předmětem diskusí. Významnějším aktérem v cestovním ruchu se stávají neziskové organizace. Typická je také výrazná redukce bariér pro cestování. Pramen: Hall (2008), Hall & Page (2006), Page & Connell (2009) 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Jak uvádí Hall (2008), tak je zřejmé, že se plánování za posledních 50 let výrazně proměnilo. Důvodem je fakt, že se výrazně obměnily problémy, které plánování a politika cestovního ruchu řeší: • objevují se nové problémy ve fyzickém prostředí, které nás obklopuje (například přírodní katastrofy). Společnost se s těmito problémy snaží vyrovnat. • změny v ekonomické, sociální, technologické, politické sféře, na které musí cestovní ruch reagovat a přizpůsobit se jim. Čím větší změny v těchto oblastech nastávají, tím větší problém k řešení v cestovním ruchu vzniká. • objevují se změny v přístupech, jakým způsobem by měl stát zasahovat a jestli vůbec by měl zasahovat. Nejedná se o změny pouze v úrovni, kdo by měl vládnout, ale obecně v politické filosofii. • objevují se změny v plánování a sociální teorii. Tento fakt zapříčiňuje, že vidíme svět odlišně a s tím se také mění to, co identifikujeme jako problém. • nové poznání nám přináší nové nástroje k řešení problémů, které ve společnosti vyvstávají. • mění se veřejné vnímání toho, co má být předmětem plánování. Vlády a nositelé plánování se těmto trendům přizpůsobují. 11.3 DEFINICE Termíny politika a plánování jsou spolu těsně spojeny. Plánování je termínem extrémně nejednoznačným a těžko definovatelným. Například Chadwick (1971 In Hall & Page, 2006) tvrdí, že termín plánování je velice relevantní. Lze si pod ním představit určitý proces, proces lidského myšlení a činností, které se týkají budoucnosti, Podle Chadwicka není plánování nic míň nebo víc, je to prostě velmi obecná lidská aktivita. Jeho poznatky jsou dále rozváděny Drorem (1973 In Hall, 2008), podle něhož je plánování procesem, kdy probíhá příprava určitých rozhodnutí pro činnosti, které budou vykonány v budoucnu. Proces je založen na stanovení dosažitelných cílů prostřednictvím dostupných nástrojů. Jak uvádí Friedmann (1959 In Hall, 2008), tak nejdůležitější charakteristikou plánování je, že směřuje do budoucna, k budoucím aktivitám. Getz (1987 In Hall & Page, 2006) upozorňuje na skutečnost, že z geografického pohledu bylo plánování v cestovním ruchu tradičně zaměřeno na problematiku využití území a jeho rozvoje, na problematiku regulativ v oblasti ubytovacích zařízení a bytové výstavby, tvorbu a rozvoj středisek cestovního ruchu, územní koncentraci cestovního ruchu, obnovu a ochranu historického a přírodního bohatství a problematiku zajištění základní dopravní infrastruktury pro cestovní ruch. Hall (2000a In Hall & Page, 2006) ovšem tvrdí, že v posledních letech se začínají v rámci plánování cestovního ruchu řešit také otázky environmentálni a sociokulturní. Zároveň vzrůstá tlak na tvorbu rozvojových strategií na národní, regionální a místní úrovni. U těchto strategií je kladen zvýšený důraz na ekonomickou stránku věci. Page a Connell (2009) chápou plánování jako jeden ze čtyř článků v systému managementu cestovního ruchu. Do tohoto systému řadí plánování, organizaci, koordinaci (vedení) a kontrolu. Plánování definují jako proces, jehož cílem je předvídat, regulovat a monitorovat změny takovým způsobem, aby bylo docíleno co nejširší udržitelnosti destinace a zároveň, aby byl maximalizován zážitek a spokojenost návštěvníků v destinaci. Dále například Wall a Mathi-eson (2006) vnímají plánování jako nástroj pro rozhodnutí a ovlivnění budoucnosti. Plán je navíc schopen budoucí efekty a příležitosti cílit jen na určité subjekty. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Plánování představuje určitý rozhodovací proces a vůbec formulaci politiky. Nicméně spíše než o individuální rozhodnutí jde o skupinu vzájemně závislých a propojených rozhodnutí. Samotné plánování je ale pouze jednou částí procesu tvorby rozhodnutí. Do procesu tvorby rozhodnutí je totiž nutné zahrnout například i vyjednávání, smlouvání, tvorbu kompromisů, užití donucovacích prostředků, tvorbu hodnot nebo volbu. Plánování jako proces musí být odlišeno od termínu „plán", který představuje skupinu rozhodnutí pro činnosti vykonávané v budoucnu. Hall a Page (2006) poznamenávají, že existuje vícero forem plánování (rozvojové, infrastrukturní, marketingové, apod.) vícero plánovacích struktur (nejrůznější nositelé z řad veřejného a neziskového sektoru), plánovacích škál (mezinárodní, národní, regionální, místní, odvětvové) a časových hledisek (různá časová období pro rozvoj, implementaci a evaluaci). Hall (2008) tvrdí, že v praxi existuje řada nejrůznějších přístupů k problematice plánování. Například si všímá, že i když plánování probíhá standardně v soukromém i veřejném sektoru, tak jeho charakteristiky a priority jsou vysoce odlišné. Veřejnému sektoru je plánování vlastní, protože je procesem, jak vůbec vymezit roli státu a racionalizovat jeho rozhodnutí. Fried-mann (1973 In Hall, 2008) vymezuje dva základní typy plánování, které se zásadně liší v postavení v rámci plánovacího systému: • rozvojové plánování - je velmi autonomní vzhledem ke stanovení cílových stavů, kterých má být dosaženo, a stanovení nástrojů, které mají být použity. Jinak řečeno jde o proces tvorby politiky. • adaptivní plánování - většina rozhodnutí je podmíněná tím, jak se chovají jedinci stojící mimo plánovací systém. Jinak řečeno jde o programování. Mnoho autorů v druhé polovině 20 století spojovalo plánování se socialistickým způsobem řízení státu a s modelem centrálního ekonomického plánování. Healey (1997 In Hall, 2008) zdůraznil, že plánování je v západních demokratických zemích v prvé řadě strategickým plánováním, které využívá jak veřejný, tak také soukromý sektor. Jak bylo již zmíněno výše, tak plánování a politika jsou těsně spojeny. Cullingsworth (1997 In Hall, 2008) tvrdí, že plánování je účelovým procesem, v jehož rámci jsou stanovovány cíle a politika, která je má implementovat. Naproti tomu pod pojmem politika je třeba chápat snahu o pochopení a vysvětlení podstaty dané politiky, politických rozhodnutí a toho, jakým způsobem jsou v politice přijímána rozhodnutí (Barrett a Fudge, 1981 In Hall, 2008). Kroll (1969 In Hall, 2008) uvádí, že veřejná politika je struktura nebo soutok hodnot a chování, které jsou dány ideovou povahou té které vlády, a je ústředním bodem vládních činností. Veřejná politika je ovlivněna jak ekonomickými, sociálními a kulturními charakteristikami společnosti, tak také formální strukturou vlády a dalšími znaky politického systému. Politika by tak měla být vnímána jako důsledek politického prostředí, hodnot, ideologií, distribuce moci, institucionálního rámce a důsledek rozhodovacího procesu. Goeldner a Ritchie (2006) považují politiku a plánování v cestovním ruchu za spojené nádoby, které je ovšem nutné od sebe rozeznat. Nejprve proto uvádějí jejich společné rysy: • jak plánování, tak i politika se zabývají budoucím rozvojem cestovního ruchu v určité destinaci nebo regionu, • plánování i politika zdůrazňují potřebu a nezbytnost strategického řízení. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Na druhou stranu mezi oběma existují také následující rozdíly: • formulace politiky je tvorbou velkého obrazu, kdežto plánování se často zaměřuje na detaily, vybrané části problematiky; • formulace politiky je kreativní činností, intelektuálním procesem, kdežto plánování je obecně spíše praktickým cvičením; • základem politiky je určitá vize, která má dlouhodobý a strategický charakter. Naproti tomu plánování operuje s kratším časovým horizontem. Vize politiky cestovního ruchu jsou běžně formulovány na několik desetiletí dopředu. Plány jsou ovšem v praxi tvořeny maximálně na několik budoucích let. • politika cestovního ruchu musí alespoň částečně předvídat budoucí okolnosti rozvoje, budoucí technologie a podobu okolního prostředí. Plánování ovšem pracuje spíše se současným stavem okolního prostředí, současnou situací v cestovním ruchu a s aktuálně dostupnými technologiemi. Plánování pracuje s predikcí v daleko menší míře než politika. • politika říká, co by mělo být udělováno v dlouhodobém horizontu v rámci rozvoje cestovního ruchu. Naproti tomu plánování řeší, jakým způsobem by mělo být dosaženo stanovených cílů. 11.4 PŘÍSTUPY K PROBLEMATICE PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU S první ucelenou systematizací přístupů k plánování v cestovním ruchu přichází v roce 1987 Donald Getz, který identifikoval čtyři základní přístupy: boosterism/politika oživení (blíže viz následující tabulka), ekonomický přístup, prostorový přístup a komunální přístup. Poslední zmíněný se zabývá především faktem, jakým způsobem ovlivňuje místní komunita zážitek a zkušenost návštěvníků destinace. Tyto čtyři přístupy se vzájemně nevylučují a nejsou ani sekvenční. Nicméně tento způsob kategorizace je vhodný pro prezentaci, jakými různými způsoby je k plánování v cestovním ruchu přistupováno a jaký výzkum, jaké plánovací metody, problémy a modely jsou s nimi spojeny. V roce 1995 Michael C. Hall k těmto čtyřem přístupům přidává ještě jeden a nazývá ho udržitelným. Následující tabulka zachycuje základní rysy všech výše uvedených pěti přístupů. Odlišují se především v samotných předpokladech plánování, definici problémů a také ve výzkumných metodách. Odborníci v cestovním ruchu si volí přístup k plánování dle své profese, vzdělání, dle svých hodnot, organizačního kontextu, v němž pracují, a také dle povahy objektu plánování. <3- Přístup k Základní předpoklady a plánovaní charakteristiky Definice problému v rámci plánování v cestovním ruchu Příklady užitých metod Příklady užitých modelů So ~4< "H, S? I s o a, s Boosterism/ • cestovní ruch je již ze své podstaty politika dobrý oživení • cestovní ruch by měl být maximálně rozvíjen • kulturní a přírodní zdroje by měly být maximálně využívány • nejlepším odborníkem na problematiku cestovního ruchu je trh cestovního ruchu • rozvoj cestovního ruchu je pojímán v úrovni podnikatelské/korporátní Ekonomický • cestovní ruch je rovnocenný dalším průmyslovým odvětvím • cestovní ruch jako zdroj zaměstnanosti a zahraničních příjmů; cestovní ruch zlepšuje podmínky obchodu, podporuje regionální rozvoj, urovnává regionální ekonomické disparity • nejlepší odborníkem na cestovní ruch je tvůrce plánu (nositel politiky cestovního ruchu) • rozvoj cestovního ruchu je definován v ekonomické rovině kolik návštěvníků může být přilákáno a ubytováno? jak mohou být překonány existující překážky? přístup podnikatelů (resp. hostitelů) je základem pro spokojenost návštěvníků cestovní ruch lze chápat jako pól růstu maximalizace multiplikátorů příjmu a zaměstnanosti ovlivňování spotřebitelského chovania výběru maximalizace ekonomického užitku z existujících externalit maximalizace ekonomického užitku z ochrany zdrojů • propagace • vnější vztahy • reklama • cíle růstu • nabídkově-poptávková analýza • analýza nákladů a výnosů • cílování a nastavování parametrů produktu pro určitý trh • rozvojové stimuly (pobídky) • tržní segmentace • prognostické modely vývoje poptávkové strany o -4 K 3- procesy řízeni národní plány rozvoje cestovního ruchu motivace ekonomické dopady ekonomické multiplikátory hedonistické oceňování Fyzický / • cestovní ruch jako uživatel zdrojů • únosná kapacita území (fyzická) • ekologické studie, expertízy • prostorové modely a prostorový • ekologický přístup k problematice • ovlivňování cestovatelských a analýzy procesy rozvoje zvyklostí, návyků a toků návštěvníků • hodnocení vlivů na životní • fyzické dopady • cestovní ruch jako fenomén • řízení návštěvnosti prostředí • studium problematiky v oblasti regionálního rozvoje a • koncentrace nebo rozptýlení • regionální plánování středisek a letovisek prostorového plánování návštěvníků • expertní studie zabývající se cestovního ruchu • ochrana (zachování) životního • vnímání přírody a životního dojmy a vnímáním • limity pro přijatelné prostředí prostředí změny • rozvoj je pojímán • management národních parků a • spektrum rekreačních v environmentálni rovině divočiny příležitostí • zachování genetické rozmanitosti • určení environmentálne citlivých • možnosti rozvoje oblastí cestovního ruchu • životní cyklus destinace Komunální • potřeba lokální kontroly a řízení • jakým způsobem posílit kontrolu • rozvoj místní komunity • ekologický pohled na • hledání cest pro rovnoměrný a nad místní komunitou? • informovanost a vzdělávání místní komunitu vyvážený rozvoj • poznat přístup místní komunity • postojové (resp. názorové, • sociální (vjemová) • hledání alternativ k rozvoji k cestovnímu ruchu preferenční) průzkumy únosná kapacita masového cestovního ruchu • identifikovat dopady cestovního • zhodnocení dopadů na • jakým způsobem jsou • tvůrce plánu spíše v roli ruchu na místní komunitu sociální oblast vnímány změny koordinátora než experta ■ sociální dopady • sociální multiplikátor • rozvoj definovaný pomocí sociokulturních atributů ? s f—i f—i Kj O O On S5 o o 00 2 < O K S" Udržitelný • integrace sociálních, ekonomických • pochopení systému cestovního • strategické plánování má • systémové modely a environmentálních hodnot ruchu přednost nebo zcela • integrované modely • plánování v cestovním ruchu jako • stanovení cílů a priorit nahrazuje běžné formy zaměřené na místa a integrální součást globálního • dosažení politické a administrativní plánování vazby a vztahy mezi plánovania plánování v jiných koordinace v rámci a mezi veřejným • zvyšování produkční takovými místy odvětvích a soukromým sektorem (výrobní) informovanosti a • kulturní bohatství jako • holistické plánování ■ kooperační a integrované systémy uvědomění zdroj • zachování základních a důležitých kontroly • zvyšování spotřebitelské • vnímání životního ekologických procesů • pochopení politické dimenze informovanosti a uvědomění prostředí • ochrana kulturního dědictví lidstva cestovního ruchu • zvyšování komunitního • obchodní ekologie a biodiversity • plánování cestovního ruchu za uvědomění • učící se organizace • mezigenerační rovnost a rovnost účelem naplnění požadavků místní • vliv zainteresovaných skupin v rámci jedné generace komunity a místního trhu • politická analýza • dosažení vyrovnanější v konkurenčním tržním prostředí • hodnotící výzkum spravedlnosti a příležitostí mezi • politická ekonomie národy • analýzy ambicí, snah a tužeb • plánovania politika jako argument • audit zainteresovaných • plánování jako proces skupin • plánovania implementace jako • environmentálni analýza a dvě strany jedné mince audit • poznání politické dimenze • interpretace cestovního ruchu 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Boosterism je v podstatě tím nejjednodušším přístupem, který je postaven na tvrzení, že rozvoj cestovního ruchu je již ze své podstaty pro ekonomiku a pro společnost dobrý a automaticky přináší pouze benefity. Místní komunita nemá v destinaci rozhodovací pravomoci, není zapojena do plánování a politiky cestovního ruchu. Getz (1987 In Hall & Page, 2006) kboos-terismu uvádí, že je stále praktikován, a to v podstatě dvěma skupinami lidí: politiky, kteří filosoficky nebo pragmaticky stále věří, že ekonomický růst je za každých okolností nutné podporovat, a lidmi, kteří finančně těží z cestovního ruchu a jeho růstu. Boosterism budou tito lidé podporovat až do doby, kdy si uvědomí, že byly vyčerpány nebo nenávratně zdevastovány místní zdroje, náklady obětované příležitosti jsou příliš vysoké nebo dokud si neuvědomí, že politická opozice proti růstu cestovního ruchu je až příliš silná. Do této doby je již ovšem většinou napácháno mnoho škod. Naproti tomu ekonomické plánování je postaveno na myšlence, že rozvoj cestovního ruchu má probíhat jen v určitých oblastech. Prioritou v rámci plánování jsou ekonomické dopady cestovního ruchu a jeho řízení takovým způsobem, aby byl maximalizován příjem a zaměstnanost jak v destinaci, tak v celé společnosti. Geografové jsou považováni za autory prostorového přístupu k plánování. Cestovní ruch ze své podstaty potřebuje, aby byl plánován prostorově a v určité únosné kapacitě. Minimalizovány tak budou negativní dopady cestovního ruchu na fyzické prostředí v destinacích. Komunální přístup zdůrazňuje sociální a politický kontext, v jehož rámci cestovní ruch existuje, a požaduje daleko větší lokální kontrolu nad procesem jeho rozvoje. I tento přístup je výrazně ovlivněn geografy. Postaven je totiž na silné urbánní a regionální plánovací tradici, kde je prioritou soulad s potřebami místní komunity. Komunální přístup je zároveň považován za plánování zezdola nahoru, kde je upřednostňován rozvoj v komunitě oproti rozvoji komunity. Návštěvník již není v tomto pojetí ústředním bodem plánování v cestovním ruchu. Stává se jím místní komunita v destinaci. Jednou z největších překážek při praktické implementaci komunálního přístupu je politická povaha plánovacího procesu v cestovním ruchu. Podstatou komunálního přístupu je, že bude místní komunita maximálně zapojena do plánování. Tím pádem bude mít kromě vlivu také kontrolu nad plánováním a tvorbou rozhodnutí. Praktické uplatnění tohoto přístupu také vyžaduje partnerství a kooperaci jednotlivých aktérů. Murphy (1985 In Hall & Page, 2006) dále tvrdí, že pokud má být cestovní ruch úspěšným a uznávaným odvětvím, tak musí být plánován a řízen jako odvětví s obnovitelnými zdroji a musí být založen na místní kapacitě a rozhodování místní komunity. Důraz je přitom kladen na průřezovost a velmi rychlý rozvoj cestovního ruchu. Od 90. let 20. století se odborníci v cestovním ruchu stále častěji zabývají předpoklady udr-žitelnosti rozvoje cestovního ruchu. Plánování udržitelného cestovního ruchu se stává nedílnou součástí plánování v cestovním ruchu a jeho cílem je zajistit trvalé a chráněné prostředí s minimální degradací zdrojů a životního prostředí, minimálním narušením kulturních aspektů a sociální nestabilitou. Tento směr v sobě integruje znaky ekonomického, prostorového a komunálního přístupu. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU 11.5 METODY PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU V rámci plánování a prognózovaní existuje celá řada metod, z nichž jsou vždy jen některé využívány v daném oboru. V praktickém plánování se pak jednotlivé metody vzájemně prolínají a doplňují. Je zřejmé, že příprava, sestavení a obhajoba plánu je spojena s pozorováním dějů v realitě a jejich analýzou, s racionálními úvahami a odvozováním soudů na základě zjištěných předpokladů. Aplikace plánovacích a prognostických metod je individuální záležitost, nelze postupovat schematicky a nejlépe je uplatnit kombinaci více metod. Skutečně zvolená metoda či kombinace metod závisí na možnostech, schopnostech a potřebách tvůrce plánu. V odborné literatuře jsou prognostické a plánovací metody nejčastěji rozděleny na kvalitativní (nebo též „subjektivní"), kvantitativní (též „objektivní") a systémové. Podobné členění ovšem neznamená, že by byly plány a prognózy sestavené převážně na základě subjektivních metod méně kvalitní než ty, které využívají ve větší míře objektivní metody. Jak objektivní tak subjektivní metody mají své přednosti a nedostatky a jde spíše o využívání předností obou metodických směrů. Určitou syntézu subjektivních a objektivních metod představují systémové modely. 11.5.1 Kvalitativní metody (tzv subjektivní metody) Kvalitativní metody jsou postaveny na skutečnosti, že budoucí vývoj je nejistý a může mít celou řadu podob. Je přímým pokračováním reálných (současných) trendů a skutečností a zároveň se mohou objevit trendy nové, v současném čase neexistující. Při plánování je ovšem nutné pracovat s každým možným scénářem budoucnosti a zvážit co nej širší škálu budoucích scénářů. Užitím kvalitativních metod získáváme pohled na budoucí vývoj z pohledu mnoha zainteresovaných subjektů. V následujícím textu jsou představeny nejčastěji užívané kvalitativní metody plánování. SWOT analýza52 SWOT analýza je metoda, jejíž pomocí je možno identifikovat silné stránky (v angličtině: Strengths), slabé stránky (Weaknesses), příležitosti (Opportunities) a hrozby (Threats), spojené s určitým projektem v cestovním ruchu, destinací, podnikatelskou činností nebo činností veřejného sektoru. Nejčastěji je tato metoda využívána v rámci marketingu cestovního ruchu nebo při analýze a tvorbě politiky cestovního ruchu. Díky tomu je možné komplexně vyhodnotit fungování destinace, nalézt problémy nebo nové možnosti rozvoje. SWOT analýza je pokládána za neoddělitelnou součást strategického (dlouhodobého) plánování. Základ metody spočívá v klasifikaci a ohodnocení jednotlivých faktorů, které jsou rozděleny do 4 výše uvedených základních skupin. Vzájemnou interakcí faktorů silných a slabých stránek na jedné straně vůči příležitostem a nebezpečím na straně druhé lze získat nové kvalitativní informace, které charakterizují a hodnotí úroveň jejich vzájemného střetu. Pro identifikaci jednotlivých faktorů a jejich ohodnocení (resp. určení jejich důležitosti) jsou v praxi běžně využívány níže uvedené metody. Analýza dokumentů Analýza dokumentů se vztahuje jak k textovým, tak k elementárním statistickým podkladům, které poskytují informace o objektu plánu a prognózy. Pokud jsou informace úplné, 52 http://www.businessvize.cz/planovani/kde-se-vzala-a-k-cemu-vsemu-je-vlastne-swot-analyza 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU metoda umožňuje získat komplexní přehled o daném problému. Plnému využití této metody brání mnohdy značná nesourodost podkladových materiálů s vysokými nároky na stanovení skutečných vývojových tendencí. Tato metoda by měla být součástí každé plánovací činnosti v cestovním ruchu. Poskytuje tak nezbytný historický vhled do zkoumané problematiky a informuje nás, jakým způsobem k ní bylo v minulosti přistupováno, jaké byly stanovovány rozvojové priority a cíle, jaké nástroje byly využívány a jaká struktura nositelů byla implementována. Brainstorming Brainstorming je skupinová technika zaměřená na generování co největšího počtu nápadů na dané téma. Je založena na skupinovém výkonu. Nosnou myšlenkou je předpoklad, že lidé ve skupině, na základě podnětů ostatních, vymyslí více, než by vymysleli jednotlivě. Nenucená a otevřená forma diskuse je podmínkou úspěchu této metody. Na rozdíl od delfské metody nemusí vyústit v konkrétní závěr. Poprvé s touto myšlenkou přišel v roce 1939 reklamní pracovník Alex Faickney Osborn. Nejčastěji se využívá v managementu, podnikání, při hledání optimálních postupů či v prognostice. Volně se překládá i jako burza nápadů (Štědroň, 2012). Brainstorming probíhá formou skupinového sezení. Před započetím je nutné problém jasně a zřetelně popsat. Ve skupině by měl vždy mluvit v jednom okamžiku pouze jeden. Po fázi vymýšlení přijde na řadu výběr nejlepších nápadů ze všech zapsaných. Zveřejněné nápady by neměly být nikým komentovány ani hodnoceny. I ten zdánlivě nejhloupější může inspirovat ostatní. U brainstormingu jde především o kvantitu nápadů. Pomáhá neformální prostředí a tým, který se navzájem zná (účastníci by se jinak mohli obávat, že se „shodí" před ostatními). Nepřípustná je jakákoli kritika ostatních. Dobrá nálada podporuje divergentní (rozbíhavé) myšlení. Formální struktura brainstormingového týmu by měla mimo jiné obsahovat zapisovatele, tedy člověka, který se nemusí nutně zúčastnit vymýšlení, ale zapíše všechny nápady, které byly řečeny. Čím více nápadů, tím pravděpodobnější je nalezení nejlepší varianty. Podle kritiků metody brainstormingu generují členové skupiny během svého společného sezení menší počet méně kreativních nápadů, než kdyby pracovali individuálně. Dále vzhledem k tomu, že účastníci nejsou hodnoceni samostatně za počet nápadů, ale veškeré nápady jsou sepisovány dohromady, mohou vlivem sociální lenivosti ztrácet motivaci k vymýšlení. Navíc i přes avizované a vzájemné nehodnocení si nápadů se účastníci obávají vyslovit své jedinečné myšlenky. Tato složka roste vlivem obtížnosti úkolu, tedy s pravděpodobností špatné odpovědi. Tím, že vždy mluví pouze jeden a druzí mlčí, může docházet k zapomínání nápadů, rušení diskusí nebo přerušení tvorby nápadů. V českém prostředí je pod pojmem brainstorming běžně označována téměř jakákoli profesní diskuse nad určitou problematikou. Podobné diskuse se uskutečňují na jednotlivých institucích v rámci pracovního kolektivu (porady oddělení), nebo probíhají například nad zněním strategického dokumentu nebo nad přípravou a realizací projektu. Dle konkrétní situace a samozřejmě také dle ochoty organizátorů diskuse se brainstormingových sezení účastní zástupci institucí veřejného sektoru, podnikatelé, zástupci akademické obce a neziskového sektoru nebo představitelé odborů. V cestovním ruchu je velikost a pestrost diskusních skupin kvůli jeho průřezové povaze často širší než u jiných oblastí. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Panel expertů (metoda expertní) Metoda expertního panelu je zaměřena na sumarizaci a syntézu širokého spektra dat a informací a vytvoření shrnující zprávy, která je souborem doporučení pro řešení zkoumaného problému, případně vznikne celková vize týkající se řešeného tématu. Cílovou skupinou je skupina různorodých expertů majících hluboké znalosti v dané oblasti a současně kreativní přístup k řešení problémů. Metoda může být použita samostatně, ale je rovněž kombinovatelná s řadou jiných metod, její modifikací bez osobních setkávání je metoda Delphi. Podobně jako u metody Delphi je důležitý výběr účastníků/expertů. Obvykle je prováděn na základě osobních kontaktů, analýzou zájmových skupin nebo systematickým způsobem v několika kolech. Hlavním úkolem týmu expertů je obvykle syntéza různých vstupních údajů. Může jít o výsledky rozhovorů, výzkumných zpráv, závěrů prognostických metod, apod. Tato data jsou expertní skupinou analyzována, opakovaně diskutována na zasedáních v předem stanovených intervalech a na závěr zpracována do zprávy, která navrhuje celkovou vizi řešení problému a dílčí doporučení. Metoda je vhodná pro řešení vysoce komplexních problémů, vyžadujících znalosti z různých oborů. Metoda není vhodná pro zapojení široké veřejnosti. Cílem metody je tedy za pomoci skupiny expertů vytvořit návrhy řešení vybraného problému na základě analýzy různých druhů dat.53 Opět se jedná o metodu běžně využívanou při formulaci strategických dokumentů a cílů politiky cestovního ruchu. Neocenitelná je také při volbě nástrojů politiky cestovního ruchu a nastavení struktury nositelů politiky. České prostředí se ovšem často potýká s faktem, že volba expertů není pro dané téma vhodná, panel není barevný a není složen z expertů, kteří by byli nestranní nebo by reprezentovali všechny zainteresované aktéry. Pro smysluplnost práce panelu je nutné jej obsadit skutečnými experty, kteří se v dané problematice pohybují dlouhodobě, jsou schopni identifikovat problémy rozvoje cestovního ruchu a kreativně stanovit jasné cíle v souladu s představou, jakým směrem se má cestovní ruch v dané destinaci dále vyvíjet. Může se jednat o odborníky z akademické sféry, podnikatele, pracovníky státní správy a samosprávy, zástupce profesních organizací a neziskového sektoru. Čím barevnější je skladba zainteresovaných subjektů, tím lépe je ošetřeno, že bude problémová oblast posouzena komplexně ze všech úhlů pohledu, a že bude nalezeno co nejvhodnější řešení. Metoda Delphi Starověká věštírna v Delfách byla součástí posvátného Apollonova okrsku nad městem Delfy ve Fókidě, asi 150 km severozápadně od Atén. Byla to nejslavnější věštírna a posvátné místo starého Řecka. Žádný státník se neodvážil vydat do války nebo činit závažná rozhodnutí bez rady z Delf, což svatyni dávalo obrovský vliv. Největšího rozmachu dosáhla věštírna v 7. a 6. století př. n. 1., kdy zde byly i pokladnice bohatých měst, a to podél cesty k Apollonovu okrsku. Vliv věštírny ovšem od 5. století př. n. 1. postupně slábl a její osud zpečetil zákaz uctívání pohanských kultů v roce 395 př. n. 1. Metoda Delphi je založena na etapovém (vícekolovém) zjištění názoru odborníků, při němž se dotazy formulují nejdříve obecně, pak se postupně zpřesňují a konkretizují směrem od obecného ke zvláštnímu. Mezi jednotlivými etapami je celý proces řízen pomocí statistických metod54. Metoda Delphi patří mezi nejužívanější metody kvalitativní analýzy rizik, jelikož 53 http://www.participativnimetody.cz/panel-expertu.html?print= 54 Dotazy jsou formulovány tak, aby bylo možné statistické zpracování ve formě zjištění mediánů a kvar- 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU určuje, co se může stát a za jakých podmínek Podobně jako brainstorming se využívá pro generování nových neotřelých myšlenek, ale na rozdíl od brainstormingu je její hlavní nevýhodou časová náročnost. V odborné literatuře je často také uváděna jako metoda nejvhodněj-ší pro stanovení plánovaných hodnot projektů. Metoda může sloužit k následujícím cílům: • přinést alespoň výhled nebo nastínění budoucího vývoje v dané oblasti, • stanovit konsensus nebo vyjasnit sporná témata mezi experty a odborníky, • stanovit společenské, ekologické, politické nebo ekonomické priority do budoucna, • přispět k osobní korekci názorů a postojů mezi účastníky. Obdobně jako u brainstormingu či u expertního panelu se Delphi účastní určitý počet nezávislých expertů (obvykle několik desítek). Největší odlišností od obou výše uvedených metod je anonymní spolupráce expertů (je tak odstraněna psychologická bariéra plynoucí z bezprostřední reakce účastníků v přímém kontaktu). Experti mezi sebou komunikují anonymně prostřednictvím informačních technologií. Postoje expertů o možných vývojích jsou upřesňovány v několika kolech pomocí zpětné vazby prostřednictvím poskytnuté informace o ostatních získaných poznatcích. Experti jsou seznámeni s postoji ostatních expertů z panelu a musí jim buď přizpůsobit své postoje (s novými daty a argumenty je změnit), nebo vyvrátit pomocí vlastní argumentace expertní názory kolegů (které jsou stále poskytovány anonymně). Výsledky jsou následně statisticky zpracovány. Obr. 11-2: Struktura metody Delphi Otázka, resp. řešený problém několik odpovědí k dané otázce a řešenému problému Úvodní kolo Odpovědi musí byt: - anonymní Reformulování jednotlivých odpovědí za účelem zúžení možných úhlů pohledu na dané téma Reformulace musí být provedena nezávislými a anonymními moderátory J KoloX Vybraní experti: - zhodnotí, jestli souhlasí s reformulací - srovnají a sblíží své úhly pohledu Opakující se reformulace odpovědí Provede se opětovná reformulace těmi stejnými moderátory Syntéza Pramen: Štědroň, 2012, upraveno a přeloženo tilů, zmenšení kvartilových intervalů a korelace mezi hodnotami časových horizontů objevu při dvou pravděpodobnostech 0,5 a 0,9, mezi nimiž se předpokládá psychologická souvislost. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Důležitým faktorem metody je formulace výzkumných i dílčích otázek tak, aby na ně bylo možno odpovídat kvantitativně. Veškeré odpovědi expertů musí být doprovázeny podrobnou argumentací. Výstupem jsou pak různá řešení daného problému a argumentace pro tato řešení. Důležité jsou také oponentní návrhy, které navrhovaná řešení zpochybňují a poukazují na jejich slabé stránky (Štědroň, 2012). Ve vyspělých zemích se jedná o metodu často využívanou při formulaci jednotlivých částí rozvojových strategií v cestovním ruchu, přičemž je oslovována celá řada odborníků. Výstupy této metody jsou pak běžně prezentovány v rámci strategických a koncepčních dokumentů a slouží jako základní kámen pro formulaci priorit a organizace politiky cestovního ruchu v dané destinaci. I přes její neoddiskutovatelné výhody není tato metoda v českém prostředí až tolik využívána. Nositelé plánování a politiky cestovního ruchu argumentují její časovou a organizační náročností. Nutno podotknout, že pro smysluplné a efektivní výstupy z metody Delphi je nezbytný kvalitní a dostatečně proškolený lidský potenciál, aby její průběh uřídil. Právě chybějící zkušenosti a odbornost v cestovním ruchu jsou zřejmě skutečnou bariérou, proč není tato metoda využívána. Metoda analogie Metoda analogie spočívá v nalezení analogie ve vývoji systémů obdobných jak z hlediska obsahové struktury, tak časových a místních podmínek. V ekonomických prognózách a v plánování se používá zejména historické analogie, která při dodržení podmínky odpovídající srovnatelnosti může poskytnout v krátké době a s nízkými náklady požadované poznatky. Podstata metody analogie spočívá v hledání či nalezení totožného vztahu mezi zkoumanými jevy či objekty. Jedná se o myšlenkový proces, při kterém na základě znalostí vztahů či procesů jevu lze usuzovat na vlastnosti podobného jevu, který je zkoumán. Na základě znalosti jednoho prvku a vztahů mezi jinými dvěma prvky se posuzuje prvek čtvrtý (zkoumaný). Tím se také analogie liší od jednoduché podobnosti. Analogie umožňuje pochopit to, co není známo, pomocí známého. Závěry analogie jsou však pouze pravděpodobné, nemají charakter kategorických nevyvratitelných tvrzení. Příbuznou metodou k analogii je například metoda komparativní (jinak řečeno metoda porovnávání podobností). Jak metoda analogie, tak i metoda komparativní jsou v cestovním ruchu běžně využívány. S jejich pomocí je predikován vývoj budoucí a nastavovány cíle a priority politiky cestovního ruchu. Metoda je využívána také v rámci vědecko-výzkumných aktivit v cestovním ruchu na vysokoškolských pracovištích. Používá se jak k analýze a hodnocení nastavení minulé politiky cestovního ruchu, tak i k výzkumu chování trhu a subjektů na straně nabídky i poptávky a ke zkoumání vlivu rozvoje cestovního ruchu na mimoekonomické stránky života společnosti. V cestovním ruchu jsou s pomocí této metody získávány odpovědi na řadu otázek, které souvisí s jeho průřezovostí a vlivem ostatních odvětví na cestovní ruch. Benchmarking Benchmarking je metodou, která má poměrně univerzální užití v různých fázích přípravy a realizace strategie a strategického plánování. Benchmarking55 v podstatě znamená porovnávání vstupů, procesů, metod a výstupů (produktů) firmy nebo destinace cestovního ruchu s konkurenty. Pod tímto označením ji poprvé použila společnost Xerox Corporation 55 odvozeno od anglického bench - vyměřovací laťka 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU na počátku 80. let 20. století. Nicméně podobně jako i jiné metody strategického plánování a managementu má tato metoda základy v armádním využití. Svým pojetím bývá spojována se zásadou čínského generála Sun-c (500 př. n. 1.): „Jestliže znáš svého nepřítele a znáš-li i sám sebe, nemusíš se bát o výsledek stovky bitev", nebo se zásadou: „buďnejlepším z nejlepších". Existuje mnoho různých podob benchmarkingu a řada různých odvozených procesních modelů. Stejně tak existuje mnoho desítek různých definic benchmarkingu založených na klíčových pojmech měření (poměřování), srovnávání, identifikace nejlepších praktik a postupů, implementace, zlepšování. Nejčastěji je benchmarking definován jako hledání nejlepších praktik a postupů v daném odvětví, které vedou k dosažení vynikajících výkonů díky zavádění uvedených nejlepších praktik. Benchmarking je tak investicí i metodicky a časově náročnou záležitostí (Palatková, Mráčková, Kittner, Kašťák, Šesták, 2013). V případě destinačního managementu může mít benchmarking následující procesní kroky: • vymezení trhu destinace (zevrubná funkčně-prostorová analýza nabídky a poptávky); • zjištění pozice destinace na příslušném trhu, poznání procesů a činností v destinaci, identifikace všech aktérů, detailní poznání nabídky destinace a forem cestovního ruchu v destinaci, zjištění silných stránek a slabin destinace. Veškerá zjištění je nutné nějakým způsobem kvantifikovat; • zjištění pozice konkurenčních destinací na trhu a také zjištění, jakými způsoby si v rámci poptávky zajišťuji svůj podíl na konkrétním trhu. Hledání příčiny, proč je daná destinace v daném segmentu nabídky atraktivnější pro návštěvníky než jiná; detailní poznání poptávky. Následuje sumarizace silných a slabých stránek konkurentů a jejich kvantifikace; • na základě výše uvedených bodů identifikujeme tzv. faktory úspěchu. Vycházíme přitom z poznání jak úspěchů a slabin vlastní destinace tak i silných a slabých stránek konkurenčních destinací; • aktivní snaha o užití dříve poznaného a získání převahy nad konkurenty. Benchmarking není metodou jednorázovou a časově ohraničenou. Měl by probíhat kontinuálně a při řízení destinace by pro něj měly být vytvořeny odpovídající podmínky. V rámci veřejné správy se benchmarking pomalu stává známou a užívanou metodou plánování, monitoringu a hodnocení. Na téma užití této metody v cestovním ruchu vzniklo v posledních letech několik odborných statí. Do budoucna lze předpokládat její vyšší zapojení při plánování a formulaci politiky cestovního ruchu. Metoda scénářů Metoda scénářů je čistě prognostickou metodou, jejímž cílem je sestavení několika pohledů do budoucnosti, které nastanou s určitou pravděpodobností. Tvůrce plánu se pak rozhoduje pro jeden z těchto scénářů, resp. dle možných scénářů může vznikat i několik variant plánu. Metoda ukazuje, jak se může vyvíjet budoucnost předmětu zkoumání v přítomnosti na základě vzájemné souvislosti postupně uskutečňovaných klíčových událostí. Výsledné scénáře jsou obrazem, který je uspořádaný ze všech dosažitelných a významných prognóz a informací. Do scénáře se zařazují jen ty prognózy, které souvisí s vývojem prognózovaného předmětu zkoumání. Cílem metody scénářů je určení kritických okamžiků vývoje, u kterých je třeba uskutečnit zásadní rozhodnutí. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Sestavení scénáře se zpravidla uskutečňuje v těchto krocích: • Definice, strukturování a analýza předmětu zkoumání - stanoví se cíl zkoumání a vymezí se předmět zkoumání • Identifikace, strukturování a analýza periferních oblastí (okolí) - stanoví se nejprve detailní popis vnějších faktorů (vlivů), jejich seřazení podle původu vzniku, stanoví se vzájemné vztahy mezi nimi. • Popis daného stavu pomocí deskriptorů - daný stav a okolí se charakterizují prostřednictvím několika ukazatelů (deskriptorů). • Shrnutí trendů - sestavuje se primární scénář - výběr neodporujících si kombinací z velkého množství možných kombinací. • Výběr a interpretace podstatných scénářů - prvotní výběr nejužitečnějšího scénáře, k němu se sestaví 2-5 dalších podrobných variant scénáře (scénářů). • Identifikace rušivých vlivů, ověřování jejich účinku na scénáře - roztřídění rušivých vlivů (se kterými se ve scénáři nepočítalo) podle relevantnosti a pravděpodobnosti jejich výskytu. • Analýza důsledků pro předmět zkoumání - z variant scénáře se odvodí prognózy k faktorům vlivu (zpětný myšlenkový postup kroku 1-3) • Realizace výsledků - přijímá se příslušné rozhodnutí se zohledněním všech relevantních variant scénáře Při vypracovávání scénářů a jejich hodnocení je třeba přihlížet k těmto důležitým momentům: • k širšímu okruhu faktorů a situací rozhodných pro analýzu budoucnosti, • ke kriticky důležitým podrobnostem (kritické deskriptivy), • k vlivu sociálních, ekonomických, psychologických, kulturních, politických, případně i jiných relevantních faktorů, • k využití scénářů k posuzování rozvoje minulých a současných situací. V praxi je metoda scénářů používána celkem často. Známy jsou situace, kdy je formulována rozvojová strategie a plán a přitom není ještě znám finanční rámec. Vzniká tak několik variant scénářů, na jejichž základě je sestaveno financování a následně plán. Nebo naopak může dokonce vznikat ke každému ze scénářů a finančnímu rámci samostatný plán. Jelikož je cestovní ruch průřezovým odvětvím a je závislý na mnoha odvětvích a na vývoji celé ekonomiky, tak i z tohoto pohledu je vhodné prognózovat pomocí scénářů vývoj cestovního ruchu a modelovat jeho externí faktory. Heuristické metody Heuristické metody racionalizují a systematizují tvůrčí práci při sestavování plánu nebo prognózy, umožňují přehledně a účelně uspořádat velké množství prognostických informací, vedou k vyloučení logických chyb a zbytečných omylů. Zkracují řešení tím, že zkoumají jen ty varianty řešení, které s určitou pravděpodobností uspokojí požadavky řešení. V prognostice se jedná především o přístupy, které nepracují se spolehlivými daty nebo zákonitostmi vývoje, ale se zkušenostmi prognostika a intuicí experta při volbě různých hypotéz o budoucnosti. Jednoduše řečeno těží z minulé zkušenosti řešitele (nositele plánu) a jeho tvůrčího myšlení. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Heuristický postup má obecně dvě relativně samostatné fáze: konstruktivní a zlepšovací. V konstruktivní fázi se vytváří určitá varianta řešení, ve zlepšovací fázi pak dochází k jejímu zlepšování tak, aby se hodnota kriteriální funkce nezhoršovala. K heuristickým metodám patří například rozhodovací analýza, větvené rozhodování, řešení sekvenčních problémů apod. Použití heuristických metod je účelné doplnit použitím dalších metod tvůrčího myšlení, jako: brainstorming, delfská metoda, alternativní dotazy, porovnávání funkcí ap. 11.5.2 Kvantitativní metody (tzv. objektivní metody) V kvantitativních metodách se, v protikladu ke kvalitativním, aplikuje statistická analýza dat z minulosti v různých časových pohledech. Prognostik nebo nositel plánu s využitím historických dat identifikuje cestu předpovědi, k ní přidá vhodný matematický model a pomocí rovnic modelu předpovídá a plánuje body v budoucnosti. Takový přístup předpokládá, že identifikovaná cesta pro předpověď pokračuje i do budoucnosti. Kvantitativní metody používané v plánovací a prognostické činnosti vycházejí z poznatků statistiky a aplikované matematiky, nebo jsou jejich kombinací. Ze statistických metod se jedná zejména o zkoumání založené na metodě extrapolace (resp. analýze trendových funkcí), na analýze modelů časových řad a využití regresních modelů. Modely časových řad Pod pojmem časová řada chápeme věcně a prostorově srovnatelná pozorování, která jsou jednoznačně uspořádána z hlediska času ve směru minulost - přítomnost. Modely časových řad pak analyzují chronologické sekvence pozorování jednotlivých proměnných. Pozorování mohou být uskutečněna ročně, kvartálně, měsíčně, týdně, denně, každou hodinu, atd. Zájmová proměnná může obsahovat jednotlivé naměřené údaje, údaje agregované či odvozené z ekonomické či jiné oblasti. Každopádně metody využívající časové řady vychází z předpokladu, že studiem minulých hodnot a jejich pohybu v čase lze předpovědět budoucí hodnoty analyzované proměnné. Vedle toho existují tzv. příčinné (deterministické) modely, které odvozují hodnoty předpovídané proměnné (závislé) z chování jiných proměnných (nezávislých). Například, velikost budoucího prodeje lze odvodit z objemu aktuálních výdajů, disponibilních příjmů zákazníků, cen produktů, apod. Cílem příčinných modelů je vyjádření vztahů mezi nezávislými proměnnými matematickým vzorcem k určení předpovídaných hodnot proměnné závislé. Metoda extrapolace (Analýza trendových funkcí) Metoda extrapolace je založena na prodlužování sledovaných vývojových řad. Vychází z předpokladu, že sledovaný proces se bude v budoucnu vyvíjet stejným směrem nebo i stejnou intenzitou. Poměrně vysokou poznávací hodnotu má extrapolace tehdy, pokud se podaří formulovat zákonitosti vývoje prognózovaného jevu nebo procesu například formou křivky vývoje (viz následující obrázek). 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Obr. 11-3: Křivky vývoje i iHodnota parametru Čas -► Pramen: Buřita, 2003 Trend popisuje vztahy mezi dvěma nebo více parametry. Je-li jedním z těchto parametrů čas, jedná se o časové řady sledovaných ukazatelů. Trend je definován, pokud jsou k dispozici data z více než dvou cyklů jeho průběhu a je-li možné určit jeho počátek a konec. Volba parametrů vychází z uživatelem požadovaného cíle prognózy. Dostatečně rozsáhlý seznam parametrů získáme soustředěním na ukazatele, které jsou nositelem pokroku. Po určení hlavních parametrů vývoje zjišťujeme parametry vedlejší, odvozené, doprovodné a jejich vlivy (urychlení/brzdění trendu). Pro určené parametry vývoje následuje sběr dat. Data tvoří bud časovou řadu, nebo řadu vzájemných vztahů na čase nezávislých. Časové řady se vhodně sestavují ze zpracovaných statistik (návštěvnost, přenocování, apod.). Časovou řadu charakterizuje uspořádanost a chronologie dat, kde jednotlivé údaje jsou v absolutních (naměřených) velikostech ve zvoleném intervalu nebo jako okamžité hodnoty nebo lze pracovat s odvozenými hodnotami v podobě poměrných či průměrných hodnot. V časových řadách se rozpoznávají složky trendové, cyklické (sezónní) a náhodné. Pro volbu délky extrapolovaného období existují 2 přístupy. První předpokládá, že spolehlivě předvídatelné trendy mají jen dlouhodobou povahu a proto je nutno analyzovat minulý průběh co nejdále (délka prognózy nesmí být delší než referenční řada). Druhý přístup proti tomu nepovažuje minulost za směrodatnou, protože budoucnost nikdy nemůže opakovat všechny vlivy ve stejné intenzitě a směru. Platí pak jen pro krátkodobá období do 5 let. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Rozptýlené hodnoty parametru trendu vyrovnáváme některou z matematických funkcí, z nichž největšího rozšíření doznaly funkce lineární, mocninná (dvojlogaritmická), semilo-garitmická, exponenciální, kvadratická, hyperbolická a logistická (tzv. S-funkce)56. Známá je například metoda regrese a korelace. V první etapě uplatnění této metody v prognostice se zpravidla hledá vhodná regresní funkce, která co nejvěrněji prokládá a vyrovnává uspořádaný soubor hodnot, vynesených v korelačním diagramu. Ve druhé fázi se zjišťuje, do jaké míry kolísají empirické hodnoty v korelačním diagramu okolo nalezené regresní funkce. Korelaci teoretických a naměřených hodnot vyčíslíme metodou nejmenších čtverců a těsnost jejich závislosti pak korelačním koeficientem. Matematické programování Matematické programování (resp. optimalizace) je snahou o nalezení takových hodnot proměnných, pro které daná cílová či účelová funkce nabývá minimální nebo maximální hodnoty. Mnoho teoretických úloh i úloh z reálného světa vede na řešení úlohy optimalizace. Problematika matematického programování je velice široká a zahrnuje oblasti lineárního a nelineárního programování, celočíselného a parametrického programování, nebo konvexního, kvadratického, dynamického a vícekriteriálního programování. Základní úlohu lineárního programování zformuloval Dantzig již v roce 1947 a současně později vypracoval i metodu řešení této úlohy (simplexovou metodu), která je dodnes nejpoužívanější. Úloha parametrického programování byla zformulována v roce 1955 a úloha celočíselného programování byla řešena v roce 1958. Dále následují již v různém pořadí kvadratické, lineárně lomené, geometrické, konvexní a nekonvexní programování. Metody síťové analýzy I přes řadu problémů, které jsou s jejím použitím spojeny, je síťová analýza dnes nejvíce používanou metodou plánování projektu. Je také nejvíce podporována běžnými komerčními 56 Lineární trendová funkce - lze ji pro její jednoduchost využít pro vyjádření vývoje prognózovaných veličin, jestliže absolutní přírůstky meziročních změn dané proměnné jsou přibližně konstantní a zároveň jestliže je pozorován konstantní vývoj také vně zkoumaného systému hodnot. Mocninná funkce umožňuje vyjádřit nelineární průběh vývoje prognózovaného jevu, a to jak progresivně, tak degresivně rostoucí anebo klesající. Relativní přírůstky jsou konstantní. Semilogaritmická funkce se používá zejména v těch případech, kdy rychlý pokles nebo růst příslušné proměnné je následován poklesem nebo růstem pozvolným, který v budoucnu bude znamenat spíše stagnaci. Exponenciála je vhodnou trendovou funkcí v těch případech, kdy absolutní přírůstky rostou, a vývoj probíhá geometrickou řadou. Poněvadž se hodnota prognózované proměnné s délkou prognostického horizontu výrazně mění, případná extrapolace pro toto období musí být doložena podrobným věcným rozborem. Z těchto důvodů se používá zejména ke krátkodobým nebo střednědobým prognózám. Kvadratická trendová funkce se s odpovídajícími výsledky používá pro vyjádření základní změny ve vývoji, kdy se pozitivní přírůstky mění v negativní a naopak. Pokud tato změna nenastane, i když v intervalu napozorovaných hodnot může být kvadratická funkce vhodná, případně extrapolace vede k nesprávným nebo ekonomicky bezobsažným výsledkům. Hyperbolická trendová funkce se při prognózách uplatňuje tehdy, jestliže se průběh časové řady zezdola nebo seshora asymptoticky blíží k určité konstantní hodnotě. V ekonomických prognózách se zpravidla jedná o hodnotu, která udává v závislosti na předmětu prognózy hladinu saturace příslušným výrobkem, nebo hladinu minimální potřeby daného výrobku, případně výrobního faktoru. V dlouhém časovém horizontu informační hodnota tohoto ukazatele klesá. Je to v důsledku rozporu mezi rostoucí mírou neurčitosti dostatečně časově vzdálených ekonomických procesů a extrapolovanou hodnotou, která nabývá ve stále větší míře charakter konstanty. S rostoucí nejistotou podmínek se extrapolovaná hodnota z hyperbolického trendu stává jedinou jistotou. Věcně lépe interpretovatelné výsledky poskytuje hyperbolický trend pro krátkodobé a střednědobé prognózy. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU plánovacími nástroji (MS Project). Síťová analýza předpokládá vytvoření jednoduchých sou-sledných závislostí mezi etapami a milníky, čímž vzniká tzv. síťový graf, ve kterém jsou zobrazeny souběžnosti a závislosti. Výsledný graf je závislý na zvoleném životním cyklu projektu. Pokud se v životním cyklu vyskytují smyčky, tak musíme určit počet iterací a do grafu zaznamenáváme po sobě jdoucí aktivity, nikoliv smyčky, což je jednou z největších slabin síťové analýzy. V síťovém grafu, který reprezentuje etapy projektu, plyne čas zleva doprava. Na konci i na začátku je vždy právě jedna aktivita, mezi těmito aktivitami můžeme najít kritickou cestu. Strukturální analýza Strukturální analýza má v podstatě podobu Leontěvova modelu, který je označován jako Input-Output model (dále také „I-O"). Tento model se ve výzkumné praxi objevuje v řadě modifikací a je nejběžněji využívaným modelem pro kalkulaci ekonomických dopadů. Bližší informace o modelu naleznete v kapitole 7.2. Systémové modely Mezi nejslibnější metody prognostické činnosti patří systémové modely. Prognostické systémové modely využívají jak objektivních, tak subjektivních metod pro vyjádření budoucnosti jako struktury, v níž jsou všechny dílčí prvky ve vzájemných souvislostech a interakcích. Systémový přístup je způsob chápání reality, který nemění základní metodologické nástroje prognózovaní. Systémový přístup při sestavování prognóz představuje účinný pořadači princip, který přispívá k dosažení souladu prognózy a skutečného vývoje. Územní, regionální a krajinné plánování (geografický přístup)57 Územně plánovací činnost, ať už v jedné obci či ve větším regionu, je možné definovat jako racionální činnost člověka, která usměrňuje, reguluje a vytváří podklady pro rozhodnutí o prostorové organizaci a funkčním uspořádání objektů v území. Při této činnosti je nutné vzít v úvahu veškerá dostupná data a informace o území, včetně jeho vývoje a širšího prostorového postavení. Plánovací činnost v jedné obci nelze provádět bez znalosti širšího spádového regionu, ani bez znalosti historického vývoje prostorové a funkční koncepce této lokality. Nejzásadnější z tohoto pohledu jsou informace obsažené v zákoně č. 183 / 2006, O územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a ve vyhlášce č. 500 / 2006, O územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti. Úkolem územního plánování je zejména: • zjišťovat a posuzovat stav území, jeho přírodní, kulturní a civilizační hodnoty, • stanovovat koncepci rozvoje území, včetně urbanistické koncepce s ohledem na hodnoty a podmínky území, • prověřovat a posuzovat potřebu změn v území, veřejný zájem na jejich provedení, jejich přínosy, problémy, rizika s ohledem například na veřejné zdraví, životní prostředí, geologickou stavbu území, vliv na veřejnou infrastrukturu a na její hospodárné využívání, • stanovovat urbanistické, architektonické a estetické požadavky na využívání a prostorové uspořádání území a na jeho změny, zejména na umístění, uspořádání a řešení staveb, • stanovovat podmínky pro provedení změn v území, zejména pak pro umístění a uspořádání staveb s ohledem na stávající charakter a hodnoty území, 57 zpracováno dle Balej a Raška, 2012 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU • vytvářet v území podmínky pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a to přírodě blízkým způsobem, • vytvářet v území podmínky pro odstraňování důsledků náhlých hospodářských změn, • stanovovat podmínky pro obnovu a rozvoj sídelní struktury a pro kvalitní bydlení. Úkolem územního plánování je také vyhodnocení vlivů politiky územního rozvoje, zásad územního rozvoje nebo územního plánu na vyvážený vztah územních podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území. Jeho součástí je posouzení vlivů na životní prostředí zpracované podle přílohy k tomuto zákonu a posouzení vlivu na evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast, pokud orgán ochrany přírody svým stanoviskem takovýto vliv nevyloučil. Politika územního rozvoje • stanoví republikové priority územního plánování pro zajištění udržitelného rozvoje území, • vymezuje oblasti se zvýšenými požadavky na změny v území z důvodů soustředění aktivit mezinárodního a republikového významu nebo které svým významem přesahují území jednoho kraje, to je rozvojové oblasti a rozvojové osy, • vymezuje oblasti se specifickými hodnotami a se specifickými problémy mezinárodního a republikového významu nebo které svým významem přesahují území jednoho kraje, • vymezuje plochy a koridory dopravní a technické infrastruktury mezinárodního a republikového významu nebo které svým významem přesahují území jednoho kraje, • stanoví ve vymezených oblastech, plochách a koridorech kritéria a podmínky pro rozhodování o možných variantách nebo alternativách změn v území a pro jejich posuzování, zejména s ohledem na jejich budoucí význam, možná ohrožení, rozvoj, útlum, preference a rizika. Součástí politiky územního rozvoje je i vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. Ve vyhodnocení vlivů na životní prostředí se popíšou a vyhodnotí zjištěné a předpokládané závažné vlivy politiky územního rozvoje na životní prostředí a přijatelné alternativy naplňující cíle politiky územního rozvoje. Regionální rozvoj je praktická a aplikační disciplína. Využívá regionálních a společenských věd jako je sociální geografie, regionální ekonomie, sociologie a další. Je doplňující disciplínou k prostorovému plánování. Zabývá se následujícími otázkami: Jaké regionální procesy mají vliv na rozvoj regionů? Jak rozvoj regionů ovlivňují různí aktéři? Proč a jak vznikají rozdíly mezi regiony? Zdali a jak lze rozdíly mezi regiony ovlivňovat? Jaká regionální politika je optimální a pro koho? Jaká je její účinnost a efektivita? Termínem rozvoj je převážně míněna změna kvality (k lepšímu!) nebo změna kvantity (tj. růst). Rozvoj území je vázán na sociálně-ekonomické jevy a procesy a jejich aktéry. Ač nelze zcela jednotlivé rozvojové procesy rozdělit, lze podle převažující oblasti, kterou postihují, sestavit „typologii dílčích rozvojů": ekonomický rozvoj, sociální rozvoj, územní rozvoj v užším smyslu. Regionální politika sleduje regionální rozdíly, jejich míru, charakter a příčiny. Definuje vlastní cíle, podporu rozvoje různých druhů území (např. zaostalých či růstových). Může přinášet podporu vybraných skupin aktérů/subjektů. Veřejná/vládní politika je druhem intervence vlády (národní, regionální), s cílem pomoci vybraným regionům. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Regionální plánování je způsob ovlivňování procesů regionálního rozvoje ovlivňováním jejich aktérů. Můžeme je regulovat, stimulovat či podporovat. Regionální rozvoj je upraven zákonem o podpoře regionálního rozvoje, vč. regionálního plánování a kompetencí veřejné správy. Regionální rozvoj je vždy realizován v čase. Z hlediska horizontu plánování a realizace dílčích rozvojových kroků lze hovořit o strategickém pojetí regionálního rozvoje (dlouhodobé cíle s očekávanou realizací, resp. s očekávanými efekty v dlouhodobém časovém horizontu), taktickém pojetí regionálního rozvoje (střednědobé cíle), operativní pojetí regionálního rozvoje (rozvojové kroky s okamžitou realizací a s okamžitými efekty, resp. efekty, které se projeví v krátkém období). Zejména v případě operativního pojetí regionálního rozvoje je třeba upozornit na dva různé přístupy (v krátkém období jsou nejmarkantnější): koncepční, systémový přístup a nekoncepční, nesystémový, ad hoc přístup. Současné platné právní předpisy v Česku termíny „krajinné plánování" a „krajinný plán" neznají. Krajinné plánování je racionální činnost, která převážně formou preventivně vyhotovené dokumentace reguluje činnost člověka v krajině (Sklenička, 2003). Obecně se krajinné plánování zaměřuje na regulaci hospodaření, na racionální formy využívání obnovitelných a neobnovitelných přírodních zdrojů, na řízení územního ekonomického a sociálního rozvoje při zachování všech přírodních, estetických a kulturních hodnot krajiny (Nepomucký & Salašová, 1997). Interdisciplinární charakter krajinného plánování má široké vazby na vědy o Zemi (jako je geografie, krajinná ekologie, ekologie, geologie, hydrologie apod.), na disciplíny zabývající se managementem území (urbanizmus, územní plánování, regionální rozvoj) a oborů zaměřených na socioekonomické procesy (ekonomie, demografie, sociologie, hospodářská politika apod.). Obecně platné cíle krajinného plánování podle Lowa s Michalem (1995) jsou: • vyvážený socioekonomický rozvoj regionů, • zlepšování životních podmínek obyvatelstva, • zodpovědné zacházení s přírodními zdroji a ochrana životního prostředí, • racionální využívání území. 11.6 ÚROVNĚ PLÁNOVÁNÍ Rozvojové plánování v cestovním ruchu může probíhat na mezinárodní, národní nebo regionální (resp. lokální) úrovni. 11.6.1 Plánování v cestovním ruchu na mezinárodní úrovni Na mezinárodní úrovni jsou nositeli plánování nadnárodní organizace jako UNWTO, EU, OECD nebo WTTC, které realizují jakousi formu plánování cestovního ruchu. Tato plánovací úroveň je ovšem často strukturálně slabá, málo konkrétní a v podstatě nevynutitelná. V praxi má proto spíše formu doporučení a návodů, jakými cestami by se měly členské státy vydat. 11.6.2 Plánování v cestovním ruchu na národní úrovni Plánování cestovního ruchu na národní úrovni představuje základní plánovací rámec pro danou zemi jako celek. Na druhou stranu se může konkrétněji zabývat určitými cíli pro vybrané 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU regiony nebo určitými specifickými oblastmi cestovního ruchu. Národní plány mohou vystupovat v podstatě v nejrůznější podobě: • politika cestovního ruchu; • marketingové strategie; • systém zdanění; • nastavení dotační politiky; • legislativa (týkající se např. zaměstnanosti, investic a jejich návratnosti, apod.); • rozvoj infrastruktury; • vnější a vnitřní systémy dopravy a organizace; • vzdělávací a školící programy. 11.6.3 Plánování v cestovním ruchu na regionální (lokální) úrovni Regionální a lokální plánování v cestovním ruchu se již zaobírá konkrétními problémy, které v daném regionu (destinaci) existují. Většinou bývá daleko více detailní a konkrétní než je plán na národní úrovni a jeho podoba se může výrazněji měnit region od regionu. V jednom regionu může být cestovní ruch významně subvencován a může být jednou z hlavních priorit rozvoje. Na druhou stranu v jiném regionu mohou být přijímána taková opatření, která cestovní ruch v dané lokalitě spíše tlumí. Nicméně existují určité mantinely, jak moc odlišný může být regionální rozvojový plán od národního. Plány na nižších úrovních by měly být v plném souladu s plány na vyšších úrovních a zároveň se nesmí regionální plány jakkoli narušovat. Plány na jednotlivých úrovních a i v rámci stejné úrovně by měly být vzájemně zharmonizovány, jak nejvíce místní podmínky v příslušné destinaci dovolí. Součástí plánů na všech úrovních by měla být informace, jakým způsobem jsou informace přenášeny na návštěvníky (resp. turisty). Každopádně bychom měli mít na mysli, že to, co turistům řekneme, je stejně důležité jako to, co jim neřekneme. Toto je jistě pravda z pohledu návštěvnického managementu, kdy existují snahy o směřování turistů pouze do vybraných regionů. Podobná informace se šíří velmi rychle prostřednictvím nejrůznějších médií (vč. internetu, který se stává stále důležitějším nástrojem pro rozvoj cestovního ruchu a jeho marketing). Nicméně jsou využívána i následující média: • návštěvnická centra; • turistická informační centra; • reklamní brožury, mapy, novinové články a televizní vysílání; • prohlídkové okruhy; • oficiální průvodci; • plakáty a další venkovní prezentace. Všechny tyto nástroje se běžně využívají pro zvýšení povědomí turistů o dané destinaci. Mohou být také využity na podporu více formálních programů, které jsou řízeny nositeli politiky cestovního ruchu. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU 11.7 PROCESNÍ KROKY V RÁMCI PLÁNOVÁNÍ Plánování by nemělo být vnímáno jako statický koncept, spíše jde o nalezení a rozvoj nejlepší strategie ve světě, kde se všechno mění v důsledku interních a externích faktorů. Na druhou stranu, i když je tedy plánování považováno za dynamický koncept a může nabývat řady podob, tak je zde poměrně stabilní struktura procesů, které v rámci plánování probíhají. Struktura procesů je v odborné literatuře popisována velmi podobně. Jednotliví autoři jako Hall (2008), Page a Connell (2009), Cooper, Fletcher, Fyall, Gilbert a Wanhill (2008) nebo Goeldner a Ritchie (2006) se ve svých modelech plánovacího procesu neliší nijak zásadně. Vždy je třeba brát v úvahu, za jakým účelem je jejich model sestaven, co je na něm prezentováno a na jakou část plánovacího procesu se autor zaměřuje a proč. Některé části plánovacího procesu jsou u různých autorů popisovány podrobněji, jiné jsou zase slučovány do jednoho funkčního celku. Nicméně poměrně vyváženým modelem plánovacího procesu se prezentují například Cooper, Fletcher, Fyall, Gilbert a Wanhill (2008). V jejich podání je základním smyslem plánování dosažení předem stanovených cílů prostřednictvím určitých nástrojů a činností. Model je prezentován na schématu níže a skládá se z devíti základních částí. 2 11 plánovaní v cestovním ruchu Obr. 11-4: Klíčové fáze plánovacího procesu Identifikace potřeby plánovat a příprava Nastavení cílů a účelu strategie r Průzkum existujících dat r Implementace nových zdrojů data, nových šetření 1 Analýza sekundárních a primárních dat Formulace politiky a plánu Doporučení Implementace plánu Monitoring a případná reformulace plánu Identifikujeme potřebu vytvořit strategii - důležitý krok kupředu Proč vůbec chceme rozvoj cestovního ruchu? Jaká data máme k dispozici? V souladu s principem veřejné volby je třeba zvažovat další varianty, jiné způsoby řešení a případně formulovat doporučení. Monitoring a proces reformulace (úprav) plánu se zpátky odráží do podoby politiky a fáze plánování. Pramen: Cooper, Pletcher, Pyall, Gilbert a Wanhill, 2008 11.7.1 Identifikace potřeby plánovat Na počátku plánování v cestovním ruchu stojí vůbec poznání, že cestovní ruch je tou správnou cestou rozvoje, přičemž není ovšem cestou bez překážek, se kterými se musí při svém rozvoji potýkat. Nositelé plánů (především orgány veřejné správy), soukromé společnosti a místní komunita si tak vedle důležitosti cestovního ruchu začínají uvědomovat, že určitá strategie a plán jsou nezbytné. Zároveň tento stav indikuje, že jsou si všichni aktéři vědomi, jak komplexním odvětvím je cestovní ruch, a že nevyhnutelně potřebuje ke svému rozvoji koordinaci. 11.7.2 Nastavení cílů a účelu strategie Aby byl rozvojový plán cestovního ruchu úspěšný, tak je nezbytné, aby jeho tvůrci měli jasno v cílech, kterých chtějí rozvojem cestovního ruchu a realizací plánu vůbec dosáhnout. Základní chybou při plánování rozvoje cestovního ruchu je, když nositelé plánování ztratí povědomí, proč byl právě cestovní ruch zvolen tím odvětvím, do jehož rozvoje se investuje tolik energie a vytváří se pro něj rozvojový plán. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Cooper, Fletcher, Fyall, Gilbert a Wanhill (2008) dále tvrdí, že pokud je cestovní ruch vnímán jako nejlepší nástroj pro generování příjmů a zaměstnanosti, pak by tyto cíle měly být již od počátku nedílnou součástí plánu. Při takto definovaných cílech se vyhneme problémům, které se v praxi běžně objevují, když máme cíle nastaveny za pomoci indikátoru počtu návštěvníků nebo přenocování. Mezi hlavní cíle, které se v praxi u plánů rozvoje cestovního ruchu běžně objevují, patří: • rozvíjet cestovní ruch na všech úrovních a ve všech jeho formách tak, aby byla zachována jeho vysoká kvalita a příliš nevzrůstala jeho nákladovost; • podporovat a rozvíjet cestovní ruch jako nástroj podpory a oživení kultury a ekonomiky; • distribuovat přímé i nepřímé ekonomické přínosy cestovního ruchu do co nejširšího území a do co největšího počtu destinací; • chránit a zachovávat kulturní a přírodní zdroje jako součást rozvoje cestovního ruchu (nejlépe prostřednictvím ochrany a podpory místních tradic ať už v podobě architektonické, kulturní nebo krajinné); • rozvíjet všechny formy cestovního ruchu, budovat nejrůznější zařízení a místa trávení volného času, aby byla zasažena co nejširší škála zahraničních i domácích turistů; • maximalizovat zahraniční příjmy z cestovního ruchu, aby byla zajištěna vyrovnaná platební bilance; • přitáhnout turisty vyšších tříd, kteří rádi a hodně utrácejí; • zvýšit možnosti zaměstnávání v cestovním ruchu; • cestovní ruch jako nástroj pomoci periferním regionům, kde v důsledku jeho existence rostou příjmy, zvyšuje se zaměstnanost a také se zpomaluje nebo zcela zastavuje odliv obyvatel. V rozvojových plánech je u cílů velmi důležité, aby byly stanoveny jasně, jednoznačně, nekonfliktně a dosažitelně. Zároveň na výše uvedeném seznamu cílů vidíme, že nejsou stanoveny konkrétně, čímž samozřejmě klesá schopnost reálně posoudit, jestli byl daný cíl dosažen nebo ne. Také se některé z těchto cílů mohou zdát konfliktní. Platí to především tam, kde je snaha do destinace dostat určité typy turistů, nebo kde specifikujeme požadovaný dopad cestovního ruchu. Tam, kde jsou cíle vágní nebo konfliktní, je rozvojový plán v cestovním ruchu předčasně odsouzen k selhání. 11.7.3 Průzkum již existujících dat Předtím, než se vrhneme na nový sběr dat nutných k tvorbě plánu, je nutné projít a zanaly-zovat zdroje dat již existující. V praxi se totiž realizuje celá řada výzkumů a existuje poměrně široká skála dat, která nejsou sbírána primárně za účelem plánování. Důležitá data často pocházejí od nejrůznějších vládních agentur a příspěvkových organizací. Pokud tuto fázi podceníme, tak můžeme při následné realizaci dotazníkových šetření také zjistit, že subjekty v cestovním ruchu (návštěvníci, podnikatelé, apod.) na stejné otázky již v rámci jiného průzkumu odpovídali. Bohužel není výjimkou situace, kdy velmi podobné výzkumy probíhají pod hlavičkou hned několika institucí. Nejsou tak mrhány jen čas a peníze, ale je také nabourávána důvěra podnikatelského prostředí ve schopnosti veřejného sektoru a nositelů plánu. 11.7.4 Implementace nových zdrojů dat, nových šetření V okamžiku, kdy jsme provedli důslednou analýzu již existujících dat a známe také cíle plánu, pak můžeme přejít k primárnímu výzkumu a realizovat potřebná dotazníková šetření. Pro 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU tvorbu rozvojového plánu jsou vyžadována data komplexní a v následující struktuře: • profil návštěvníka, jeho cestovní zvyklosti - analýza poptávky; • atraktivity cestovního ruchu; • ubytovací zařízení; • jiná zařízení cestovního ruchu; • dostupnost rozvojových ploch a možnosti jejich využití; • struktura ekonomiky - všechny sektory; • vzdělávání, potřeby školení a způsoby jejich zajištění; environmentálni indikátory; • sociokulturní charakteristiky; • investice a dostupný kapitál - všechny sektory; • organizace veřejného a soukromého sektoru; • relevantní legislativa a regulační omezení. Jedním z primárních důvodů, proč se vůbec analýza již existujících dat a sběr nových dat dělá, je, aby si nositelé politiky a plánování v cestovním ruchu uvědomili, jak důležité je vytvořit si kvalitní datovou základnu pro správné rozhodování, řízení, plánování a monitoring. Nositelé by měli pracovat na tvorbě dlouhodobé strategie sběru informací a statistických dat. Vytvořen by měl být informační systém, který by byl flexibilní a byl by připraven vstřebávat nově přicházející informace. 11.7.5 Analýza sekundárních a primárních dat Jakmile již máme cíle formulovány, tak je nezbytné pro tvorbu analytického rámce plánu zvolit data, která mají být sbírána. V momentě, kdy již máme data k dispozici, tak je nutné data posoudit pomocí nejrůznějších analytických nástrojů a z nejrůznějších úhlů pohledu. Analytická část by měla být složena především z následujících částí, z nichž některé mají povahu kvalitativní a jiné kvantitativní. Pro všechny níže uvedené body ovšem platí, že by měly být zkoumány dříve, než jsou formulována jakákoli doporučení pro politiku cestovního ruchu. a) Analýza aktiv a potenciálu (tedy toho, co máme k dispozici) V této analytické části zjišťujeme, jaký je současný stav, co všechno máme k dispozici, v čem jsou naše silné stránky, co tvoří naši nabídku a jaký je potenciál. Zároveň se zabýváme tím, jakým způsobem tato současná aktiva rozvíjet a jaké jsou možné překážky při jejich rozvoji. Součástí je také zhodnocení infrastruktury, abychom zjistili, zda jsou nějaké investice zcela nezbytné. V první fázi bychom k podobné analýze měli přistupovat zeširoka, prozkoumat vazbu těchto aktiv na jiná odvětví a jejich alternativní užití. Následně bychom se měli zaměřit na zhodnocení aktiv v cestovním ruchu a na to, jakým způsobem mohou být nejlépe využita v systému, který jsme si předtím zeširoka vydefinovali. b) Analýza trhu Analýza trhu je pravděpodobně tou nej důležitější fází tvorby rozvojového plánu. V cestovním ruchu jsou podobné tržní analýzy většinou pojaty příliš úzce, aby byly co nejlépe zacíleny na problematiku cestovního ruchu. V praxi jsou spojeny především s analýzou globálních, regionálních a místních tržních trendů z pohledu různých forem cestovního ruchu. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU Další fundamentální otázkou je: Proč turisté do této destinace vlastně jezdí? Mnoho rozvojových plánů bylo v minulosti postaveno na jednom zcela mylném předpokladu, a to, že tržní podíl je veličinou stálou a neměnnou. Každý rozvojový plán by měl být před svou implementací připomínkován a revidován. V této fázi by se mělo znovu posoudit, zda jsou stanovené cíle přiměřené, zda jsou zdrojové trhy návštěvníků zvoleny správně a zda je dobře nastavena cenová politika. Analýza trhu musí dále obsahovat analýzu konkurence a konkurenčních trhů. Obecně je toto součástí SWOT analýzy, kde jsou konkurenční a komparativní výhody rozebírány. c) Rozvojové plánování Pod názvem této fáze se skrývá především správné časové rozložení rozvojového plánu, aby jeho implementace byla úspěšná. Vedle toho jsou prováděny další analýzy tak, abychom dobře nastavili například marketingovou strategii, systém incentivních pobídek, organizační strukturu a vzdělávací programy. V neposlední řadě jsou hledány zdroje, které budou na realizaci rozvojového plánu použity. d) Analýza dopadů Analýza dopadů by měla být všeobjímající tak, abychom si udělali představu, co všechno rozvoj cestovního ruchu v dané destinaci přináší. Samozřejmostí jsou v současnosti modely možných dopadů na místní komunitu a životní prostředí, modely vlivu na hlavní ekonomické indikátory (zaměstnanost, příjem, příjmy veřejného sektoru, příliv zahraničního kapitálu, apod.) a modely ukazující ekonomickou návratnost daných opatření. Dále by měla být provedena analýza rizik a citlivost výsledků na změny v předpokladech, za kterých byl rozvojový plán nastavován. Tímto způsobem získáváme přehled o ekonomických, environmentálních a sociokulturních dopadech minulých a také připravovaných opatření. Možnost co nejpřes-nější predikce těchto dopadů je pro správné nastavení rozvojového plánu klíčovou záležitostí. 11.7.6 Formulace politiky a plánu Výstupy analytické části nebudou pravděpodobně směřovat pouze k jedinému možnému řešení. Naopak se bude nabízet celá řada možných cest, jakými lze nastavit rozvojovou strategii. Ke každé takové cestě by měl být na základě provedených analýz v hrubých rysech nastíněn rozvojový plán. Vytvořené plány je následně nutné posoudit na základě jejich potenciálních ekonomických, sociokulturních a fyzických nákladů a přínosů. Současně je třeba u každé z těchto rozvojových alternativ nutné zvážit, jaké další problémy mohou při implementaci vzniknout. Ty plány (resp. rozvojové alternativy), které naplňují většinu cílů a zároveň destinaci nevystavují nějakým vážným problémům, jsou pak vybrány, aby byly dále rozpracovány. Ze zúženého výběru možných alternativ je zvolen plán, který jde k finálnímu schválení politiky. 11.7. 7 Doporučení Vybraná nejlepší varianta rozvojového plánuje rozpracována do maximálních detailů a předložena ke schválení nositelům politiky a plánování cestovního ruchu. Společně s návrhem plánu je zasílán návrh doporučeného systému metod, s jejichž pomocí by měl být plán implementován a dosaženy jeho cíle. Tvůrci plánu musí zvolenou variantu plánu a způsob jeho implementace obhajovat a přesvědčovat zodpovědné nositele politiky, že toto je ta jediná správná varianta. Nicméně úkolem nositelů a také politiků je, aby se nad návrhem zamysleli 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU a tvůrcům plánu dali zpětnou vazbu, na které problémové okruhy a témata je třeba zaměřit větší pozornost a na které menší. V průběhu těchto diskusí se vytříbí finální podoba plánu. Tuto fázi tvorby plánu je třeba chápat jako období diskuse a argumentace mezi tvůrci plánu a nositeli politiky cestovního ruchu. 11.7. 8 Implementace plánu Metody implementace zvoleného plánu byly v podstatě vykomunikovány a určeny během předcházejících fází. V rámci analytické části bylo zkoumáno mnoho aspektů, které s implementací plánu souvisí. Mimo jiné se jednalo například o legislativní prostředí. V průběhu implementace pak dochází k tomu, že se schválený plán dostává do tohoto prostředí, pracuje s příslušnou legislativou a kontrolními mechanismy. Zároveň probíhá veřejná diskuse a debata o správnosti zvolené cesty a vhodnosti nastavení samotného plánu. Během implementační fáze je nutné věnovat pozornost načasování realizace plánu a jeho jednotlivých částí. S pomocí metody kritické cesty jsou zdůrazněny určité oblasti, kroky a elementy plánu, kterým je třeba v průběhu implementace věnovat zvýšenou pozornost. 11.7. 9 Monitoring a případná reformulace plánu Jakmile je plán vytvořen a je započato s jeho implementací, tak ve stejnou dobu musí začít důsledný monitoring, aby byly odhaleny jednak jakékoli nechtěné a opomenuté efekty realizace plánu a jednak také proto, aby bylo co nejdříve odhaleno případné odchýlení skutečnosti od plánu. Každá taková nová skutečnost musí být důsledně prozkoumána a zanalyzována a musí být zhodnocen její vliv na rozvojový plán a jeho cíle. Následně mohou tvůrci plánu přijít s doporučeními, jaká opatření mají být připjata, případně jakým způsobem má být plán reformu -lován, abychom zůstali na cestě k naplnění stanovených cílů. Tvůrci plánu a nositelé politiky cestovního ruchu využívají pro monitoring celou řadu indikátorů, které informují o vnějších i vnitřních faktorech, které mohou ovlivnit splnitelnost plánu. Nicméně i kdyby byl plán nastaven sebelépe, tak se v praxi vždycky vyskytnou nenadálé a nepředvídatelné překážky, na které musí nositelé politiky cestovního ruchu reagovat operativně. Mezi podobné nepředvídatelné okolnosti patří například epidemie, války, teroristické útoky nebo může být daná destinace vyhlášena za nebezpečnou k cestování. Vlivem těchto událostí klesá například zahraniční návštěvnost v dané destinaci a cestovní ruch se zde vy-chyluje ze své rozvojové cesty. Jen kvalitní a důsledná příprava na implementaci plánu je schopna zjistit, jak moc je zvolená strategie sensitivní na podobné záležitosti a předem nastínit, jakým způsobem by měli nositelé politiky cestovního ruchu a všichni aktéři v cestovním ruchu jednat. V těchto případech je nezbytné, aby byli lidé, kteří za plánem stojí a zajišťují jeho implementaci, dostatečně schopní a intuitivní. 11 PLÁNOVÁNÍ V CESTOVNÍM RUCHU LITERATURA Briassoulis, H. (n. d.). Methodological issues. Annals of Tourism Research, 485-495. Buřita, L. (2003). Prognostické metody a jejich využití v resortu MO. Dostupné z WWW: Centrum občanského vzdělávání (2013). Panel expertů. Dostupné z WWW: http://www.participativnime-tody.cz/panel-expertu.html. Cooper, C. (1998). Tourism: Principles and practice (2nd ed.). Harlow, England: Longman. Cooper, C. (2008). Tourism: principles and practice. (4th ed.) Harlow: Prentice-Hall. Goeldner, C, & Ritchie, J. (2006). Tourism: principles, practices, philosophies. (10th ed.) Hoboken, N. J.: John Wiley & Sons. Hall, C. (c2008). Tourism planning: policies, processes and relationships. (2nd ed.) Harlow: Pearson Prentice Hall. Hall, C, & Page, S. (c2006). The geography of tourism and recreation: environment, place and space. (3rd ed.) London: Routledge. Low, J., & Míchal, I. (2003). Krajinný ráz. Lesnická práce. ManagementMania (2013). Plánování (Planning). Dostupné z WWW: https://managementmania.com/cs/ plánováni Nepomucký, P. & Salašová, A. (1997). Krajinné plánováni. Ostrava: VSB - TU Ostrava. Page, S. (2011). Tourism management: An introduction (4th ed.). Oxford: Butterworth-Heinemann. Page, S. (2007). Tourism management: managing for change. (2nd ed.) Amsterdam: Elsevier. Page, S., & Connell, J. (c2009). Tourism: a modem synthesis. (3rd ed.) Andover: South-Western Cengage Learning. Palatková, M. (c2013). Management cestovních kanceláři a agentur. (1st ed.) Praha: Grada Publishing. Pásková, M. (2008). Udržitelnost rozvoje cestovního ruchu. (1st ed.) Hradec Králové: Gaudeamus. Sklenička, P. (2003). Základy krajinného plánování. Naděžda Skleničková. Sauer, M., & Řepík, O. (2013). Ekonomické aspekty událostí cestovního ruchu - teoretické přístupy k měření dopadů. XVI. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Sborník příspěvků, 593-602. Stědroň, B. (2012). Prognostické metody a jejich aplikace. (1st ed.) Praha: C. H. Beck. Tourism Recreation Research and Education Centre (2004). Tourism Planning Toolkit for Local Government. Dostupné z WWW: http://www.med.govt.nz/sectors-industries/tourism/pdf-docs-library/Tou-rism%20policy/tourismplanningtoolkit.pdf Wall, G., & Mathieson, A. (2006). Tourism: changes, impacts and opportunities. (1st ed., xiii, 412 s.) Harlow, England: Pearson Prentice Hall. Weaver, D., & Lawton, L. (2002). Tourism management: David Weaver, Laura Lawton. (2nd ed.). Milton, Qld: John Wiley. Zikmund, M. (2010). Kde se vzala a k čemu všemu je vlastně SWOT analýza. Dostupné z WWW: http:// www.businessvize.cz/planovani/kde- se-vzala- a-k- cemu-vsemu-j e-vlastně- swot- analýza 12 ŘÍZENÍ V CESTOVNÍM RUCHU 12 řízení v cestovním ruchu 12.1 MANAGEMENT DESTINACE Destinační management je v 90. letech 20. století považován za vyspělou formu řízení destinace (Brati & Schmidt, 1998), která se etabluje v turisticky vyspělých destinacích na základě poptávkou tažených trendů. Nejčastěji se uvádí (Brati & Schmidt, 1998; Pechlaner & Tchurtschenthaler, 2003; Fyall & Garrod, 2005) globalizace, koncentrace ekonomických aktivit a změny v chování spotřebitelů, které vytvářejí tlak na nabídku destinace, a tím ji stimulují k přijetí takových opatření, jež vedou k zachování konkurenceschopnosti. Jedním z takových opatření je právě aplikace destinačního managementu, což potvrzují Ritchie a Crouch (2006: 183), kteří spatřují destinační management jako klíč (nástroj) k „zachování" udržitelné konkurenční výhody. 12.1.1 Definice destinačního managementu a základní principy Destinační management je forma řízení, jejímž předmětem je destinace. Vzhledem ke komplexnosti vymezení destinace (viz kapitola 4) se jedná o velice specifickou formu řízení, která se odlišuje od klasické teorie řízení. Upozorňuje na to i Ritchie a Crouch (2006: 96), kteří konstatují, že zatímco klasická společnost v rámci procesu řízení „ovládá, nařizuje a kontroluje (reguluje) svoji činnost", DMO58 z pozice své moci, tedy při aplikaci destinačního managementu pouze „ovlivňuje, usnadňuje (podporuje) a koordinuje". Vyjdeme-li z těchto poznatků, pak destinační management, neboli řízení destinace, lze definovat jako „specifickou formu řízení, která spočívá v procesu založeném na kooperaci (spolupráci) mezi jednotlivými zainteresovanými aktéry cestovního ruchu a na koordinaci v oblasti plánování, organizování a rozhodování v destinaci (tzv. princip 2K), přičemž klíčovým faktorem úsp