KULTURA pojetí kultury,základní ekonomické prvky kultury, státní intervence do kultury, kulturní politika Přednáška EKMA 20. 9. 2006 Přístupy k pojmu kultura - ANTROPOLOGICKÉ Širší pojetí: • Proces kulturní emancipace jedince a lidské společnosti • Kultura tak ovlivňuje jedince i společnost: – Socializací – Tvorbou hodnot – Vzory činností a jednání – Modely Užší pojetí: • Zvláštní sféra společenského života, kde probíhají kulturní procesy vznikají kulturní produkty. • Vztahuje se především na oblast umění a ochrany kulturních hodnot. • Funkce této sféry – Tvorba, – Produkce – Zprostředkování – Ochrana kulturních statků Pojetí UNESCO (Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu) „Kultura musí být považována za soubor distinktivních duchovních a hmotných, intelektuálních i citových rysů, které charakterizují společnost nebo společenskou skupinu, kultura zahrnuje vedle umění a písemnictví také způsoby života, způsoby soužití, hodnotové systémy, tradice a přesvědčení“ MK ČR v dokumentu Kulturní politika „Kultura je významným faktorem života občanské společnosti, který podstatnou mírou napomáhá její integraci jako celku. Přispívá k rozvoji intelektuální, emociální i morální úrovně každého občana a plní v tomto smyslu výchovně vzdělávací funkci. Propojuje Českou republiku s vnějším světem, zároveň ji však z něj i vyděluje, charakterizuje ji v porovnání s ostatními státy.“ Základní prvky ekonomického systému kultury • Kulturní procesy – Fáze: tvorba, produkce, zprostředkování, distribuce, spotřeba a ochrana a udržování kulturních hodnot – Probíhají buď v odvětví kultury – institucionalizovaná kultura, nebo spontánně (kulturní sféra) • Kulturní produkty • Kulturní instituce Členění kulturních činností • Podle charakteru vlastnictví a způsobu rozhodování – Veřejný (municipální) sektor – Soukromý ziskový sektor – Soukromý neziskový sektor • Podle způsobu financování – Privátní statky – Čistě veřejné statky – Smíšené veřejné statky – Poručnické statky • Podle oborů Členění kulturních činností podle oborů . Efektivnost v odvětví kultury • Převažujícím typem veřejných statků jsou smíšené veřejné statky lokálního významu. • I když kulturní statky a v poslední době i masmédia mají obrovský vnitřní kapitál, je někdy velmi obtížné tento potenciální kapitál zhodnotit. • Základem ekonomické hodnoty kulturních statků a produktů je jejich vzácnost a užitná hodnota. Velké obtíže jsou spojeny s hodnocením volně dostupných kulturních statků nebo kulturních služeb poskytovaných za neekvivalentní vstupné. Kulturní statky mají v očích veřejnosti totiž často vysokou hodnotu, ale zároveň minimální cenu. Viz dále tabulka • Řazení kultury do neproduktivní sféry. • Nástroj měření – C-B analýzy – Měření multiplikačních efektů – analýza poptávající strany C-B analýza - př. Typologie nákladů a užitků při opravě památky Multiplikační efekty v odvětví kultury • Smyslem těchto úvah je fakt, že multiplikační efekt způsobí větší přínos ekonomice než je původní výše prvotního výdaje (dotace, subvence), a proto by možná změna výdajů na kulturu neměla být poměřována pouze užitky plynoucími v samostatné oblasti kultury, ale rovněž s užitky plynoucími z multiplikačních efektů. Je zřejmé, že v tomto pojetí by sumarizovaný přínos z výdajů (dotací, subvencí) veřejných rozpočtů na kulturu převyšoval tradiční pojetí přínosů. • Na základě výše uvedených skutečností byla na základě výzkumů v Porýní – Vestfálsku (Richter, K. – Schmidtke, K. 1988), ve Vídni (1990?)i v Ostravě (Galetková, K. – Hon, J. – Široký, J. 1995) potvrzena zdánlivě banální teze: divadla nejen peníze stojí, ale také peníze přinášejí. Základní premisou je, že: • divadlo, dotované z rozpočtu města, je nejen uměleckou, ale i výrobní jednotkou, která indikuje multiplikační efekty v dalších hospodářských činnostech podnikatelských subjektů, působících především na daném území a poskytujících divadlu za úplatu své produkty, • divadlo, dotované z rozpočtu města, svými produkty indikuje vlastní a doprovodné výdaje za zboží a služby, uspokojující potřeby svých zákazníků – návštěvníků, a tím • divadlo, dotované z rozpočtu města, vyvolává zpětné odvody do městského, ale i státního rozpočtu. Základní hypotéza zní: divadlem vyvolané externí vlivy na hospodářství, a přímé i zprostředkované daňové odvody, převyšující komunální subvence. Dílčí hypotézy: • výdaje obyvatelstva, související s návštěvností na divadelních představeních, vyvolávají jejich další, externí výdaje; • divadla, jako dotované instituce, svými požadavky na různé odvětví (obory), vyvolávají u těchto odvětví (oborů) dodatečné příjmy – divadla se tedy chovají jako výrobní jednotky, které jsou mnohonásobně provázané s hospodářským životem měst, regionů i státu; • takto vyvolané externí výdaje obyvatel a dodatečné příjmy podniků dále multiplikují svoje účinky. Intervence státu do kultury Důvody intervencí dle neoklasické ekonomie: • Nedokonalá konkurence – ta ruší jednotné kritérium rozhodování spotřebitelů i producentů a následně i mechanismu efektivního rozmísťování zdrojů. Výrobci se řídí jiným souborem relativních cen než spotřebitelé, • existenci veřejných statků – takových statků nebo služeb, které mají dvě specifické vlastnosti: nerivalitní spotřebu a nevyloučitelnost ze spotřeby. To způsobuje neochotu investovat do produkce těchto statků i problém zvaný „černé pasažérství“, • existenci externalit - neboli efektu přelévání, tj. taková situace, kdy činnost jednoho ekonomického subjektu způsobuje nezamýšlené náklady (přínosy) jiným subjektům, aniž by byl jejich původce zpoplatněn, • nedokonalé informace – takovou situaci, kdy má jedna strana trhu úplnější informace než strana druhá, je tímto tedy zvýhodněna. Další možné faktory zásahů státu: • vytvoření právního a regulativního rámce upravujícího produkci kulturních statků, • umění a výchova k němu se příznivě podílí na tvorbě lidského potencionálu a identity jedince a přeneseně i společnosti, • spravedlnost při poskytování kulturních statků, • udržení diversity kulturních statků a podpora menšin, podpora kulturní diferenciace, • podpora uchování kulturního dědictví a umožnění (rovného) přístupu k němu, • média mají moc manipulovat a proto se snaží politici získat vliv v těchto institucích. Argumenty „pro“ veřejné zabezpečení kulturních statků a služeb • trh degraduje kulturní hodnoty na pouhé prostředky k dosažení zisku, zatímco ony skrývají v sobě mnohem víc; kulturní statky mívají jako by dvojí užitečnost: jednak pro svého autora, jemuž umožní vyjádření vlastních pocitů, názorů, myšlenek, jednak pro spotřebitele, jemuž přináší často vyšší uspokojení v podobě katarzí, relaxací apod. • trh nedokáže zabezpečit neziskovou kulturní produkci v dostatečném objemu a struktuře • kulturní statky přinášení mnohdy pozitivní externality a žádají si proto veřejnou podporu. Argumenty „proti“ veřejnému zabezpečení kulturních statků a služeb • veřejné zabezpečení snižuje možnost svobodné volby a vede k uniformitě v produkci a spotřebě kulturních statků • vzniká nebezpečí ztráty odpovědnosti za sebe sama (morální hazard) • vzniká nebezpečí neefektivnosti z důvodu neoprávněného zařazení do veřejného sektoru, nebo může docházet k alokační či produkční neefektivnosti v oblasti kultury • často dochází k efektu „přetížení“, neboť velká část kulturních statků má charakter smíšených veřejných statků a jejich poskytování je vázáno na kapacitu kulturních zařízení • vzniká i eventualita nadspotřeby a ztráty z této nadspotřeby, neboť v důsledku přerušení vazby mezi „placením“ a spotřebou veřejných statků se spotřebitel nemusí chovat racionálně. Kulturní politika určitý záměr v oblasti kultury, jakási obecná představa toho, jakou roli má plnit stát v kultuře, jaké priority vymezuje v odvětví kultury. Faktory ovlivňující kulturní politiku státu • Pojetí kultury – Vztah tvůrců ke kultuře • Vnitřní faktory – Krátkodobé: politické klima, program a cíle vlády, hospodářská situace země – Dlouhodobé: kulturní úroveň obyvatelstva, rozvinutost kulturních zájmů a potřeb, síla kulturní tradice země • Vnější faktory – Globální politická situace – Příslušnost země do určitého kulturního regionu • Kolektivní potřeby obyvatelstva Modely správy kultury • Vědomě redukované představy zkoumané reality • Vznikají od 60.- 70. let 20. století, tj. nedlouho poté, co kultura začala být politickým tématem • Cíl – porovnání jednotlivých modelů kulturní správy a srovnání s ohledem na ekonomickou výkonnost a právní rámec Modely Cummingse a Katze (konec 80. let 20. st.) • model s jedním centrálním orgánem, který zajišťuje veškerou kulturní politiku (Francie) • model kdy je odpovědnost rozložena mezi více ministerstev (Itálie) • model s kvazi-autonomní organizací (VB) • manažerský (impresario) model (bývalé socialistické státy) Hillman-Chartrandův model (80. léta 20. století) • Stát Ulehčovatel • Stát Patron • Stát Architekt • Stát Konstruktér Per Mangset (90. léta 20. st.) – porovnávat rozdíly v dimenzích jednotlivých kulturních politik: • je rozhodování o kultuře a umění soustředěno do jednoho orgánu (ministerstvo), nebo je rozděleno mezi několik orgánů (ministerstev), převažuje centrální nebo decentralizovaná správa? • centrální orgán rozhoduje sám, nebo využívá nezávislých (expertních) poradních orgánů, pokud ano jaké mají tyto orgány pravomoci? • převažuje financování z veřejných nebo soukromých zdrojů? Současnost – unifikace zemí EU „Přestože je podrobná analýza kulturních politik a související administrativní struktura evropských států nemožná bez jednotné typologie, je také nutné dodat, že vzory (great European Paradigms) kulturní správy se vzájemně velmi přiblížily. Staly se méně různorodými, více uniformními a již dlouho neexistují ve své původní ryzí (modelové) podobě. Jednotlivé typické vlastnosti jednoho modelu byly implementovány do jiného a změny jsou i opačným směrem.“ (Rásky – Perez, 1996) Kulturní politika v ČR • 1996 – Bílá kniha • 10. ledna 2001 vláda ČR konečně schválila závazný dokument: „Kulturní politika: Funkce kultury, hlavní cíle a nástroje kulturní politky“ Bílá kniha, 1996, ministr Pavel Tigrid • Výše dotací ze státního rozpočtu na kulturu by se v ČR měla pohybovat kolem 1 % (v období od 1990 - 1999 se tato výše pohybovala ve výši 0,8 %, přičemž v této položce nejsou podchyceny výdaje obcí na kulturu). • Základní orientace kulturní politiky by měla směřovat k liberálnímu, případně smíšenému typu (jako je tomu ve Švédsku, ve Velké Británii, v Dánsku nebo v Maďarsku). • Prioritou kulturní politiky by měly být i nadále památková péče, národní kulturní instituce (ale omezit jejich dnešní počet), knihovny, při zachování kulturní identity, decentralizace a podpory místních iniciativ. • Zaměření kulturní politiky by mělo být „převážně doporučující“, které se opírá o realizaci jednotlivých programů. Bílá kniha, 1996, ministr Pavel Tigrid • V rámci typů centrálních institucí státu odpovědných za realizaci kulturní politiky se doporučuje prostudovat systém britský, v němž existuje odnedávna ministerstvo pro kulturní dědictví, a pak několik „uměleckých rad“ (Art Councils). • Z typů vnitřního uspořádání ministerstva či jiného úřadu bude nejvýhodnější oborové uspořádání ministerstva či jiných úřadů. • Ze způsobů financování je nejlépe vyhovující smíšený způsob financování, tedy částečně teritoriální a z části prostřednictvím nestátních organizací. Upozorňuje se na to, že podíl sponzorství na podpoře kultury je v evropských zemích vesměs nízký, činí 1 - 4 %. • Z typů vztahů vlády (a státu) vůči kultuře a umění se podle vzoru Velké Británie doporučuje tzv. úloha p a t r o n a , Hlavní cíle současné kulturní politiky ČR: • garantovat ochranu svobody tvorby umělců a tvůrců a vytvářet podmínky pro využívání této svobody, • vytvářet podmínky pro realizaci kulturních aktivit občanů zejména na základě občanského sdružování (spolčování), • vytvářet podmínky pro decentralizaci rozhodování v celém kulturním systému a pro přenášení rozhodovacích procesů mimo • gerenci orgánů státní správy a jejich nezávislost i ekonomickou ("umělci rozhodují sami o sobě"), • garantovat rovnost přístupu občanů ke kulturnímu bohatství a usnadňovat tento Hlavní cíle kulturní politiky ČR: • přístup znevýhodněným společenským skupinám (menšiny, osoby se zdravotním postižením), • garantovat ochranu kulturního dědictví a podporovat péči o ně, • garantovat svobodný přístup občanů k informacím, podporovat výměnu informací uvnitř systému kultury, mezi systémem kultury a vnějším prostředím bez ohledu na jazykové a administrativní hranice, • podporovat výchovu a osvětu v systému tvorby i užívání kulturních statků, • brzdit negativní vlivy komercionalizace kultury. Nástroje kulturní politiky: • Legislativní • Ekonomické • Institucionální • Řídící • Metodické Dosavadní vývoj odvětví kultury v ČR- do r. 1989: • efektivní rozvoj v duchu primárních cílů a funkcí oblasti kultury (a masmédií) byl znemožněn převahou státního monopolu vlastnického, kompetenčního a rozhodovacího, neexistencí pluralitních forem kulturní produkce a uspokojování kulturních potřeb obyvatelstva, strnulostí státního managementu v těchto sférách, • upřednostňoval se ideologický a politický význam uspokojování kulturních potřeb, • odvětví kultury bylo zařazeno do tzv. nevýrobní sféry, kulturní instituce nebyly motivovány k efektivnějšímu chováni, což vedlo k absolutnímu nezájmu o zlepšení vlastních hospodářských výsledků; Dosavadní vývoj odvětví kultury v ČR- po r. 1989: • v důsledku toho, že bývalé ekonomické systémy působící v kultuře byly neadaptabilní na změny ekonomického prostředí, vyplynul pokles výkonnosti, v horším případě úplné zhroucení některých kulturních institucí, • v důsledku cenové liberalizace vzrostly neinvestiční výdaje - zvýšení cen nájemného, energie a paliv, nedostatek peněz na obnovy a rekonstrukce kulturních objektů, • zvýšil se nedostatek finančních prostředků v kultuře, a to působením některých vnějších vlivů - např. zpřísněním výdajové politiky státního rozpočtu, zavedením odpisovací povinnosti pro příspěvkové organizace, počáteční pokles návštěvnosti kulturních zařízení, apod. Kulturně politické priority EU: • přispívat k rozvoji kultury členských států při respektování jejich národní a regionální rozdílnosti, a to s přihlédnutím ke společnému kulturnímu dědictví, • povzbuzovat současnou kulturní tvorbu, • podporovat kulturní spolupráci na principu osobních kontaktů, cirkulace děl a využití moderních komunikačních technologií, • intervenovat ve prospěch lepšího poznání kultury, její difúze a historie evropských národů, • uchování a ochrana kulturního dědictví evropského významu, • nekomerční kulturní výměny umělecké tvorby, • kulturní spolupráce s třetími zeměmi a kompetentními mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy.