   Církevní školy, soukromé školy, vyšší odborné školy

   

   

   Církevní školství

   

   LEGISLATIVA

   

   Obecně se církevní školství řídí běžnou legislativou. V církvích nejsou žádné speciální
   předpisy, kterými by se měly církevní školy řídit. Platí obecná církevní a právní legislativa.
   O katolických školách se zmiňuje Kodex kanonického práva (CIC).

     + Kodex kanonického práva (hlava 1) CIC

       Školský zákon
     + Zákon o pedagogických pracovnících
     + Listina základních práv a svobod
     + Bílá kniha Národní program rozvoje vzdělávání v ČR

   HISTORIE CÍRKEVNÍHO ŠKOLSTVÍ





   František Morkes - Pedagogické muzeum J.A.Komenského v Praze



   Po listopadu 1989 došlo v naší zemi, vedle dalších změn, i k obnově církevního školství. Tato
   obnova byla přitom provázena argumentací, že jde o opětovnou renesanci školství, jehož
   existence byla násilně přerušena totalitním systémem, obecným vztahem totalitní moci k 
   otázkám víry a církví a na školském poli pak přijímanými školskými zákony.

   Byla to argumentace v podstatě opodstatněná a správná. V  historii však obvykle nebývá něco
   jen  jednoznačně bílé nebo černé - a proto ani tato argumentace nevystihovala v plné
   barvitosti a šíři složitosti historického vývoje.

   

   Mohli bychom konstatovat, že vývoj církevních škol na našem území byl vždy určitým odrazem
   vzájemných vztahů mezi existujícím státním útvarem a církví

   

   

   Starší historie církevního školství

   Zamýšlíme-li se nad historií církevního školství a peripetiemi jeho historického vývoje a
   formování v průběhu uplynulých století, je nutno jasně konstatovat a také zdůraznit, že ve
   středověku patřila církev k nejvýznamnějším nositelům vzdělanosti. Nepochybně byli první
   hlasatelé křesťanství i prvními učiteli. Legendy pak uvádějí, že první latinskou školou v naší
   zemi byla škola v Budči, která údajně poskytla vzdělání i sv. Václavovi. Máme doloženu první
   zprávu o latinské škole v Praze u sv. Víta z roku 1068, nepochybně existovala ale již před
   tímto datem. Z roku 1073 máme zprávu o škole olomoucké a roku 1132 se již připomíná  v
   Olomouci úřad kanovníka scholastika, tedy hodnostáře, který měl v církvi školy na starosti.
   Obdobný úřad můžeme zaznamenat roku 1234 i v Brně a roku 1248 ve Znojmě. Za zaznamenání stojí
   i  školské počiny benediktinů v Rajhradě (1048), v Hradisku u Olomouce (1078) a v Třebíči
   (1109). První doložená světská škola přitom existovala až okolo roku 1270 v Praze. Z této
   doby, tedy z let panování krále Přemysla Otakara II. je doložena i existence židovských škol,
   neboť v tehdy sepsaném Řádu židovském byl zařazen i článek znějící „Kdokoli by blázny dělal ze
   škol židovských, ten a takový dvě hřivny pokuty soudci židovskému položí“.

   

   V našich zemích je jistě možno bez jakékoliv nadsázky považovat za hlavní představitelku
   středověké vzdělanosti pražskou Univerzitu Karlovu, založenou roku 1348. Podle zakládací
   listiny došlo k založení univerzity proto, „aby obyvatelé českého království, lačnící po
   plodech vědění, se nemuseli doprošovat almužny v cizích zemích, ale našli v království stůl k
   pohoštění prostřený a aby neobcházeli daleké kraje a nežebrali v cizích končinách, nýbrž mohli
   z ciziny jiné k sobě zváti“. Je zapotřebí ovšem konstatovat, že založení univerzity nemůžeme
   vnímat jako izolovaný akt. Šlo o skutečnost koncepčně zcela zapadající do  vnitřní i
   zahraniční politiky tehdejšího panovníka Karla IV. Již v roce 1344, tedy ještě dříve než usedl
   na český královský trůn, se Karel IV. zasloužil o založení pražského arcibiskupství v roce
   1344, čímž se stala česká církev autonomní a vymanila se z vlivu mohučského arcibiskupství. Po
   nastoupení na trůn utvářel Čechy jako oporu své rodové moci a Prahu koncepčně budoval jako
   středisko říše.

   I při zcela mimořádném významu, jakým v evropském měřítku nepochybně založení pražské
   univerzity bylo, je dobré mít na paměti, že zakladatelský akt - zcela mimořádný pro země
   ležící severně od Alp, protože šlo o první vysoké učení v tomto geografickém regionu - mohl
   být vnímán jinak v zemích západní a jižní Evropy. V roce založení pražské univerzity bylo
   například  v Itálii již univerzit 14, ve Španělsku 5. Pražská univerzita, založená po vzoru
   pařížské Sorbonny, tak byla co do starobylosti 32. evropskou univerzitou.

   I když byla univerzita v Praze založena Karlem IV. především proto, aby poskytovala vzdělání
   obyvatelům českého království, bylo zcela v zájmu Karlovy politiky, aby měla i mezinárodní
   prestiž. A protože univerzita v Praze plnila po určitý čas i funkci jediné univerzity také pro
   celou německy mluvící část Karlovy říše, byly na ní zohledněny i požadavky ostatních národů.
   Především proto byli studenti i učitelé děleni na čtyři „národy“ podle regionálního principu.
   Vedle českého národa tak  na univerzitě měly svá práva národy bavorský, saský a polský. To 
   samozřejmě vyvolávalo určité problémy, pokud mělo na univerzitě docházet k hlasování o
   sporných otázkách. Počátkem 15. století již nabyla rivalita mezi českými a německými učiteli
   na univerzitě výrazně nových rysů především proto, že zatímco čeští učitelé se oficiálně
   hlásili k reformnímu pojetí Johna Wicklifa (Jana Viklefa), který navrhoval, aby nápravy církve
   se ujal sám stát reprezentovaný panovníkem a šlechtou, němečtí univerzitní učitelé zastávali
   stanovisko protikladné. Soupeření obou stran došlo až tak daleko, že němečtí  univerzitní
   mistři obvinili české u papežské kurie z hlásání viklefovských bludů. To vyvolalo nelibost u
   krále Václava IV., který považoval tento postup - řečeno moderní politickou terminologií - za
   hanobení  Království českého v cizině.  A odplata přišla poměrně brzy. Již v roce 1408
   jmenoval panovník do konšelské rady Starého Města Pražského většinu členů české národnosti
   (poprvé v historii - dosud vždy převažovali v konšelské radě Němci, zatímco výrazně českou
   byla konšelská rada Nového Města) a 18. ledna 1409 vydal svůj známý Kutnohorský dekret.

   Tímto dekretem změnil Václav IV. poměr hlasů na univerzitě tak, že napříště měl mít český
   národ tři hlasy a zbývající národy pouze hlas jeden. Reformně orientovaná skupina českých
   učitelů, významně reprezentovaná Janem Husem, tak získala kontrolu nad celou univerzitou.

   Němečtí učitelé a žáci, kteří si udržovali na univerzitě početní převahu, se cítili podvedeni
   a na výraz svého protestu natrvalo opustili Prahu. Řada z nich odešla do Vídně, Erfurtu,
   Heidelbergu či Krakova, většina však odešla do Lipska, kde podnítili ve stejném roce vznik
   další univerzity.

   Odchod několika set učitelů a studentů univerzity - exodus doposud v dějinách školství
   nebývalý -  představoval významný zlom v dalších dějinách pražské univerzity. Šlo především o
   dvě zásadní skutečnosti :

   ·       pražská univerzita se z nadnárodní instituce přeměnila v první výrazně národní
   univerzitu v Evropě

   ·       v důsledku této přeměny  však začala ztrácet kontakty se světem.

   

   V tomto okamžiku bychom mohli konstatovat, že v období středověku bývala vzdělanost obecně
   spojována především se studiem na univerzitách, které měly ve společnosti velmi významné
   postavení. Dalo by se i říci, že výrazně dominantním ve struktuře vzdělávání byl jeho nejvyšší
   a v podstatě až závěrečný článek. Obecná vzdělanost širších vrstev zůstávala - a to i přes
   existenci městských či klášterních škol - zcela v pozadí.

   Obecně pak můžeme konstatovat, že v dobách, kdy se školství teprve konstituovalo a kdy ještě
   zdaleka nebyla zavedena povinná školní docházka, měly v otázkách vzdělávání zcela mimořádný
   význam a postavení některé církevní řády. V roce 1556 přišli do Prahy jezuité, jejichž
   školství se postupem doby stalo z řady důvodů proslulým. Od počátku se zařizovali v
   Klementinu, které se stalo jejich centrem, značně obratně. Vedle latinské školy otevřeli i
   třídu „dětinskou“, v níž učili česky číst a psát. Charakteristickým rysem jezuitského školství
   byla nejen jeho efektivita, opírající se o vysokou a vhodně stimulovanou studijní morálku
   žáků, probouzející  v nich značnou ctižádost, ale také vzorný pořádek a kázeň. Tady je ovšem
   zapotřebí zdůraznit, že kázeň nebyla vynucovaná nadměrným bitím, neboť to jezuité ze své školy
   odstranili. Žáci byli vedeni k samostatné práci častými písemnými pracemi, které byly pečlivě
   posuzovány s ohledem na individualitu žáka. Za znamenitý býval považován i výcvik paměti.
   Nadto dokázali jezuité své žáky zaujmout a poměrně brzy se proto po Praze vyprávělo, kterak u
   jezuitů se žák za tři měsíce více naučí než u předešlých učitelů za dvě léta. V roce 1562
   zakládají jezuité v Praze Ferdinandovu akademii, která se jako druhé pražské vysoké učení v
   roce 1654 slučuje s Univerzitou Karlovou a vytváří společnou Karlo-Ferdinandovu univerzitu. K
   původnímu názvu Univerzita Karlova se pražská česká univerzita (v roce 1882 byla
   Karlo-Ferdinandova univerita v Praze rozdělena na českou a německou a formálně obě nesly
   označení Karlo-Ferdinandova univerzita) vrátila až v letech samostatného československého
   státu zákonem z roku 1920. Úspěchy jezuitů v Praze a jejich ohlasy nepochybně napomohly i
   šíření řádu do dalších míst. Jezuitská kolej byla otevřena v roce 1566 v Olomouci a 1578 v
   Brně. Když se dostalo roku 1572 olomouckému učilišti univerzitních privilegií, za podpory
   českých pánů byly otevřeny další jezuitské koleje v Krumlově (1588), Chomutově (1592) a
   Jindřichově Hradci (1594).

   Zcela specifické bylo pro vývoj církevního školství pobělohorské období, v němž  dochází k
   výrazné náboženské netoleranci. Ta přinutila k odchodu ze země, spolu s dalšími, i posledního
   biskupa Jednoty bratrské a pedagoga nesporně světového významu - J.A.Komenského. Obdobně z
   našich zemí zmizely i bratrské školy, jejichž činnost pokračovala v exilu. Samotný Komenský,
   působící pedagogicky v zahraničí, přitom o návratu do Čech dlouho uvažoval a v určitých fázích
   třicetileté války se mu zdál i reálný. Aby byl na návrat řádně připraven, zpracoval (vedle
   dalších pedagogických spisů) poměrně stručný spisek Navržení krátké o obnovení škol v
   království českém, který měl být zřejmě vydán jako školský reformní program Jednoty bratrské
   po návratu do vlasti. Zajímavé na spisku bylo, že finančně měla být školská obnova zajištěna
   vrchností s využitím konfiskovaného majetku jezuitů a klášterů.

   

   Nutno zdůraznit i to, že do českých zemí  proniká v 17. století řád, který se v dalším vývoji
   pozitivně zapsal do historie našeho školství. V roce 1655 přicházejí do Prahy z  Belgie první
   sestry Voršilky. Zprvu se usadily na Malé Straně u zámeckých schodů, kde začaly vyučovat
   dívky. Později si založily klášter a školu na Újezdě. Klášter a školu na Novém Městě pak
   budovaly po zakoupení komplexu několika domů v roce 1672. Jejich výchovný systém, v němž byly
   dívky soustředěny v penzionátech, vycházel z optimismu, důvěru v dobro a zdar z práce. Byl
   zcela prost tělesných trestů a náležitě zohledňoval ruční práce: pro chudé jako zdroj obživy,
   pro bohaté jako ochranu před zahálkou.

   

   Řádem který bývá označován jako řád, který si získal největší zásluhy o rozvoj našich škol,
   byli piaristé. Řád byl založen roku 1597 v Římě a řehole se zakrátko rozšířila po Itálii,
   Polsku i v rakouských zemích. V roce 1631 vznikla piaristická kolej v Mikulově, v roce 1633 ve
   Strážnici a roku 1634 v Lipníku. Později ještě v Příboře, Hustopečích a Kyjově. V Čechách byla
   první piaristická kolej založena v Litoměřicích (1640), na které roku 1644 začalo vyučování.
   Druhou kolej založili piaristé ve Slaném (1658), další pak v Kosmonosích (1688). Následovaly
   Benešov (1704) a Rychnov nad Kněžnou (1714). V Praze se piaristé, otcové pobožných škol, 
   usadili v roce 1752 v Celetné ulici (v domě s průchodem do Štupartské ulice),  kde zřídili 4
   české a 2 německé třídy. Poněvadž zájem o jejich školu rychle vzrůstal, zakoupili v roce 1758
   v Panské ulici dvě spáleniště a zbudovali tam kolej, do níž se roku 1766 přestěhovali. V
   Litomyšli měli piaristé od roku 1733 také dvouleté studium filosofické, do něhož byli
   přijímáni i světští studující. Zcela bezpečně také víme, že piaristé používali při výuce
   Komenského spis Orbis pictus (pro věcné vzdělání) a běžně používali i jeho učebnici latiny
   Janua linquarum. Svým příznivým postojem k české řeči, jakožto mateřskému jazyku žáků,
   získávali značnou úctu i vděk místních činitelů. Významné totiž bylo, že piaristické akademie
   a představení žáků se konaly téměř výhradně v češtině, zatímco podobné jezuitské akce byly v
   převážné většině vedeny jazykem latinským.

   Vedle piaristů zřídily v různých místech své školy i další řády. Od roku 1656 učili v Chrudimi
   kapucíni, později i  ve Falknově, Kolíně (1667), Opočně, Zákupech, Rumburce a v  Mnichovu
   Hradišti (1699).  Františkáni měli své školy v Hájku, Hostinném, Hořovicích a Zásmukách.
   Augustiniáni zřídili školy ve Lnářích, Bělé, Ročově, České Lípě, jezuité ještě ve Staré
   Boleslavi, na Svaté Hoře (1658), v Košumberce, Tuchoměřicích a v Opařanech. Ve svých zbožích
   zakládali menší školy i křížovníci s červenou hvězdou a praemonstráté (strahovští, želivští,
   tepelští).

   O vyšší latinské školy pečovali dominikáni v Broumově, augustiniáni v České Lípě (1627),  v
   Domažlicích a v Německém Brodě, praemonstráté vydržovali řádová gymnázia v Žatci a Teplé,
   dominikáni v Plzni, minorité v Pardubicích.

   Obvykle se řídila drtivá většina těchto  škol, obzvláště od počátku 18. století, jezuitským
   vzorem.

   Zhruba v polovině 18. století, v roce 1747, přišly do Prahy také první členky řehole
   Anglických panen, které zřídily na Malé Straně ústav pro výchovu šlechtických dívek

   

   Zcela specifické poslání měly v historii našeho školství školy bratrské. Obvykle v nich
   vyučoval kněz, někdy svěřoval výuku svým pomocníkům, jáhnům. Zvláštní učitelský stav na
   bratrských školách neexistoval. Výuka byla vedena v češtině a organizována byla ve dvou
   stupních. Pro malé to bylo „učení dětinské“ (mající dívčí a chlapecké oddělení), pro
   dospělejší „učení vyšší“ (to bylo pouze chlapecké). Školy byly zřizovány při sborech,
   nejstarší byla v Mladé Boleslavi, jejíž rozvoj okolo roku 1500 byl spojen s činností
   mladoboleslavské tiskárny. Základem výuky býval katechismus a některá jeho vydání byla pro
   praktickou potřebu přímo opatřena i slabikářem a abecedou. Oblíbené byly sbírky mravních
   pravidel a mudrosloví. Bezpečně o bratrských školách a výuce na nich víme, že vštípily svým
   žákům pro celý život zálibu v pilnosti, úctu k práci, smysl pro řád a kázeň. Vedly mládež též
   ke snášenlivosti a touze po stálém zdokonalování dobrou knihou.

   Po bitvě na Bílé hoře, kdy bylo Obnoveným zřízením zemským z roku 1627 připuštěno v zemi pouze
   katolické náboženství, existovaly bratrské školy v místech, kam se příslušníci Jednoty
   bratrské uchýlili. Významný podíl na existenci a rozvoji bratrského školství i v těchto letech
   měl pochopitelně stále J.A.Komenský.

   

   Zcela mimořádný význam má pro celý vývoj našeho školství především 18. století. Zcela
   oprávněně a opodstatněně můžeme konstatovat, že svými školskými reformami zahajuje již zcela
   nové období v dějinách našeho školství. Terezianské a josefinské reformy byly ovšem až
   záležitostí posledních tří desetiletí. Před nimi ovšem nebyla situace ještě zdaleka utěšená.
   Po učiteli se například nežádalo nic než to, aby složil vyznání víry a zavázal se, že bude
   chodit ke zpovědi a přijímání. Umí-li učit, na to se ho nikdo neptal. Jsou přitom doloženy
   případy, kdy zájemci o učitelské místo byli zkoušeni před očima celé obce v kostele, pak ještě
   na faře. Z nich je zcela zřejmé, že obvykle uměli stěží číst a psát, z počtů často neznali ani
   sčítání a odčítání. Takový učitel - často vysloužilý voják, mající silný hlas a umějící si
   zjednat autoritu - si při výuce vypomáhal jak uměl. Mohli bychom proto s jistou
   pravděpodobností říci, že v mnohých školách, kde vyučovali duchovní, byly poměry pro žáky
   příznivější a snesitelnější, neboť kněz se alespoň „slitoval nad lidem“  (jak se někdy v
   literatuře konstatuje). Pro mnohé z těchto vlasteneckých kněží, kteří se obdivovali každému
   kdo někdy přispěl ke slávě vlasti,  byla v této době charakteristická (a v této době rozhodně
   ne zcela obecná) i jistá snášenlivá zbožnost. Tedy i v pohledu na Mistra Jana Husa nebo
   J.A.Komenského. Bylo proto logické, že školy klášterní, které byly zřizovány některými řády,
   se těšily značné pozornosti. Nepochybně k tomu přispívala i skutečnost, že kněží (a opět
   obzvláště řádoví) měli obecně rozhodující úlohu na intelektuálním životě tehdejší doby.

   

   Vezmeme-li v úvahu tento historický vývoj, musíme poprávu konstatovat, že tereziánské a
   josefinské školské reformy v závěru 18. století byly výrazným pokrokem. Císařovna Marie
   Terezie bývá zmiňována nejen v souvislosti se zavedením povinné školní docházky v roce 1774,
   ale často bývá uváděn i její výrok, že škola je politikum. Z přesvědčení, že otázka škol a
   školní docházky je mimořádně závažnou skutečností, na níž by mělo záležet především a v prvé
   řadě státu, se odvíjela i veškerá školská politika uskutečňovaná Marií Terezií a po její smrti
   jejím synem Josefem II. Školské reformy sice byly koncipovány a do značné míry i realizovány
   významnými představiteli církve (mimo jiné proto, že školy byly zakládány při jednotlivých
   farách, jejichž počet na konci tohoto století významně narůstal), na straně druhé však
   docházelo (například zrušením jezuitského řádu v roce 1773 a převedením jeho majetku do
   studijního fondu, z něhož byly financovány střední školy či zabíráním nejrůznějšího dalšího
   církevního majetku) k omezení vlivu církve v této oblasti. Tím že byl zrušen jezuitský řád,
   který spravoval většinu gymnázií, došlo ovšem k situaci, že se objevil pro tyto školy
   nedostatek učitelů, neboť na gymnáziu již nemohl učit kdokoliv a na učitelská místa bylo
   nařízeno konati veřejnou konkursní zkoušku. Bylo proto nařízeno, aby zkoušce se podrobivší
   dosavadní učitelé (tedy převážně bývalí příslušníci jezuitského řádu) měli při obsazování
   učitelských míst přednost. Ke snahám státu o omezení moci církve v oblasti školství můžeme
   počítat i zřízení tzv. generálních seminářů pro přípravu kněžského dorostu v roce 1783. Již o
   sedm let později, v roce 1790, však došlo k jejich zrušení a  řízení těchto učilišť pro
   přípravu duchovních bylo navráceno biskupům.

   

   Za všechny představitele církve, kteří se  značně aktivně podíleli na koncipování a
   prosazování školských reforem (ale také sami provozovali aktivní pedagogickou činnost) byl
   chtěl jmenovat alespoň dva - Ignáce Felbigera (1724 - 1788) a Ferdinanda Kindermanna (1744 -
   1801). Ignác Felbiger, opat augustiniánského kláštera v Zahani, byl autorem první metodické
   příručky pro učitele. Jeho Methodní kniha, která vyšla již v roce 1777, byla knihou
   německo-českou, což bylo mimořádně významné. Ferdinand Kindermann pak patřil (už jako farář v
   Kaplici) k významným školským reformátorům. Mimo jiné položil základy k vytváření
   hospodářských škol, v nichž žáci  vyráběli i určité produkty pro trh. V roce 1775 byl jmenován
   členem zemské školní komise a stal se vrchním školským dozorcem. V letech 1790 - 1801 pak
   podporoval rozvoj školství již z titulu litoměřického biskupa.

   Chtěl bych tady v této souvislosti jasně konstatovat, že  by rozhodně neměla být přehlížena
   pozitivní role duchovních v rozvoji škol v 18. i počátkem 19. století. Mimo jiné proto, že
   obvykle měli vyšší vzdělání než většina tehdy ještě nijak profesně připravených učitelů a pak
   také proto, že pro otázky vzdělávání a výchovy malých dětí měli mnohem větší cit než
   vysloužilí vojáci, zběhlí studenti či jiní vyučující považující své učitelování pouze za
   dočasné, jen do doby získání alespoň písařského místa či do svatby s bohatými vdovami.

   

   Přestože Josef II. vydal v roce 1781 toleranční patent, legalizující a občansky
   zrovnoprávňující evangelíky s katolíky, výrazná většina školství zůstala nadále pod dohledem
   katolické církve. Tuto skutečnost neovlivnilo ve větší míře ani to, že ve stejném roce vydal
   císař nařízení o zrušení všech klášterů, které se nezabývaly vyučováním, vědeckou nebo
   charitativní činností. Zrušeny tak byly všechny řády rozjímavé a žebravé.

   K vydání tolerančního patentu byl chtěl přičinit poznámku, která by ukázala problémy, které
   byly s jeho uplatňováním spojeny. Když v roce 1782, tedy rok po vydání tolerančního patentu,
   zemřela jakási Dorota Procházková v obci Žhery u Českého Brodu, bylo celkem třikrát neseno
   její tělo na hřbitov, nikdy ale nebyla pohřbena. Problém byl v tom, že žena se přihlásila k
   evangelické víře a katolíci vždy zabránili jejímu pohřbení na dosud pouze katolickém hřbitově
   v sousedních Skramníkách. Po čtvrté se pohřeb konal za asistence vojska z Prahy, Kouřimi a
   Českého Brodu, které muselo rozehnat dav asi 9 tisíc vesničanů, kteří se do Skramníků
   svolávali vyzváněnín na kostelní zvony. Koho tehdy vojáci chytili, tomu vyplatili 25 ran holí.
   Poté zůstali vojáci ve Skramníkách ještě několik dnů (přičemž obec a fara je musely živit a
   postarat se i o jejich koně) a odešli teprve tehdy, když došlo k sepsání dohody, že nikdo se
   nebude vdovci za pohřeb mstít.

   

   Chtěl bych konstatovat i to, že ačkoliv výrazná většina našich spoluobčanů zná z tohoto období
   řadu jmen významných a zasloužilých mužů - aktivně zapojených do našeho národního obrození
   nebo tvůrců a zakladatelů naší vědecké a krásné literatury - mnohdy vůbec netuší, že se
   jednalo o vystudované duchovní. Pokud si tuto skutečnost nebudeme všichni uvědomovat, bude to
   samozřejmě snižovat i hodnocení pozitivního přínosu církví v našich dějinách.

   Význam řady reprezentantů církve je zapotřebí vážně zmínit především v souvislosti s národním
   obrozením. Řada z jeho významných a oslavovaných představitelů, jejichž zásluhy o povznesení
   českého národního života a českého jazyka jsou nezpochybnitelné, byla duchovními (je možno
   jmenovat nejen Dobrovského či Puchmajera, ale například i slovenského Kollára).

   

   Nedá mi to, abych v souvislosti s Janem Kollárem neuvedl jednu nepříliš známou skutečnost.
   Zatímco obecně se považuje hudebnost českého národa v 19. století za výrazné pozitivum (a
   nemusím nijak zdůrazňovat, že tato hudebnost byla spojena velmi těsně jak se školou, tak i s
   církví - farními učiteli se mohli stát jen ti, kteří měli dokonalou hudební průpravu a
   schopnosti), Kollár upozornil i na její nepříznivé důsledky. Když působil jako mladý
   evangelický diakon v  Uhrách, doslova konstatoval: „To hluboké pohřížení, ba zatopení národu
   českého v moři muziky, které jiní tak vychvalují, já nechválím. Tato láska k hudbě zodrodila
   se u Čechův  již téměř v hudební nemoc. I hudba má své meze jak u jednotlivcův, tak i u celých
   národův. Již Plato a jiní to poznamenali, že hudba na jedné straně zjemňuje a vzdělává, tak na
   druhé snadno nebezpečnou bývá, anť národ vyčivuje, měkkým, zženštilým, chabým, k otroctví
   náchylným činí. Čehož příklad na cikáních máme, jež v Uhrách nejlepší hudebníci a nejhorší
   bojovníci jsou. To ustavičné housličkování, troubení, pískání, cinkání a zpívání odvodí duši
   od vznešenějších předmětův, city přepíná a předráždívá a člověka ku podnikání velikých a
   obtížných skutkův neschopným činí. Já obávám se, aby Čechové své vlastenectví a svou národnost
   naposledy sami, v nejvlastnějším smyslu toho slova neprohráli a nepromuzikovali. Již nyní
   hemžejí všechny jejich noviny, rozmluvy, schůzky a spolky jen zprávami o hudbě, o koncertích,
   o akademiích, quartetech a těmto podobných věcech až ke zhnusení“.

   

   

   Já bych v této souvislosti chtěl jmenovat alespoň jednoho z nich. Zcela úmyslně toho, jehož
   jméno již upadlo prakticky v zapomnění, přestože jeho zásluhy byly nebývalé.

   Mám na mysli Karla Aloise Vinařického (1803 - 1869). Po ukončení bohosloveckých studií mu
   nabídl pražský arcibiskup Václav Chlumčanský z Přestavlk úřad obřadníka. Přízeň, které se
   Vinařický u arcibiskupa těšil, se projevila i v tom, že byl osobně arcibiskupem vysvěcen na
   kněze o celé dva roky dříve (a navíc v památný den sv. Václava), než bývalo podle dosaženého
   věku obyčejem. Vinařický založil a vydával Časopis pro katolické duchovenstvo, který - tištěný
   již latinkou a psaný analogickým pravopisem - byl výraznou novinkou v tehdejších jazykových
   půtkách. V roce 1832 bylo Vinařickému Musejním sborem svěřeno, již jako známému činiteli a
   obratnému stylistovi, vypracování Pamětního spisu, kterým měla být císaři doložena potřeba
   vzdělávání mládeže v českém, tedy mateřském jazyce. Po smrti arcibiskupa Chlumčanského se
   Vinařický stal arcibiskupským archivářem, opětovně se stal obřadníkem i nového arcibiskupa
   Aloise Krakovského z Kolovrat. Od roku 1833 působil jako farář v Kováni u Mladé Boleslavi, kam
   za ním jezdila řada předních osobností včetně F. Palackého nebo F.L. Čelakovského. V roce 1849
   přešel do Týna nad Vltavou, kde nastoupil úřad děkana a zasloužil se o významné povznesení
   tamní školy. Od roku 1855 pak byl vikářem soběslavským. V závěrečných letech svého života
   působil již jako kanovník vyšehradské kapituly.

   Vinařický byl nejen autorem Pamětního spisu o nynějším stavu vyučování v jazyku českém na
   vyučovacích ústavech v Čechách, ale i prvního skutečně moderního slabikáře Česká abeceda, aneb
   Malého čtenáře knížka první z roku 1839 a neméně zdařilé české Čítanky z roku 1850, za níž
   následovaly ještě další. Vinařický byl i značně oblíbeným autorem dětí, neboť pro ně sepsal
   řadu básniček a říkadel, lahodně rytmických a zvukomalebných, mnohdy s výrazným pedagogickým
   nábojem. Ještě dnes jsou z jeho básniček pro děti známy minimálně dvě: Tluče bubeníček, tluče
   na buben a Ivanku náš, copak děláš...

   

   V této souvislosti bych mohl upozornit i na to, že u příležitosti 130. výročí úmrtí Karla
   Aloise Vinařického v roce 1999 jsem o něm publikoval článek ve Slánském obzoru, tedy v ročence
   vydávané Vlastivědným muzeem ve Slaném a Státním okresním archivem v Kladně. O rok dříve, tedy
   v roce 1998 jsem hovořil na konferenci s názvem Růže stolistá ve Strakonicích, tedy na
   konferenci věnované osobnosti Františka Ladislava Čelakovského, o vzájemné korespondenci
   Čelakovského s Vinařickým. Slibovaný sborník z konference však ještě nevyšel.

   

   Ale nebyl to jen K.A.Vinařický, který pozitivně zasáhl do vývoje našeho školství. Nepochybně
   by se našly celé desítky duchovních, kteří působili v konkrétních regionech a ve školách buď
   přímo učili, nebo se o jejich rozvoj zasloužili. Jejich jména jsou dnes v mnohem větším
   zapomenutí než je jméno K.A.Vinařického - a dodejme, že zcela neprávem.

   Malý ilustrační příklad. Komu dnes něco říká jméno faráře Vincence Zahradníka? A přitom, pokud
   bychom jeho myšlenky a zásady, které prosazoval, prezentovali na některém setkání současných
   učitelů snažících se o novou, moderní školu 21. století a o takové škole odpovídající metody,
   tak bychom jistě sklidili zasloužený potlesk. Posuďte sami, cituji: „Komu jest učiti jiné,
   nemá právě proto přestati nikdy učiti se sám“. V současnosti, kdy vytahujeme jako velký objev
   nutnost celoživotního vzdělávání, je to nanejvýš aktuální. Zahradník zdůrazňoval i to, že
   učitel musí umět učit. A umět učit že znamená zaměstnávat smysly, paměť, fantazii, rozum,
   soudnost a přitom i srdce dětí! Říkal také, že učitel by měl mít řádný charakter a že má
   existovat shoda mezi ním a jeho poučeními, protože „nikde se neprozradí pokrytec tak rychle
   jako ve škole“. Povahová a intelektuální kvalita učitele byla Zahradníkovi také mnohem
   důležitější než zdokonalování učebnic a metod výuky. Přestože Vincenc Zahradník žil v letech
   1790 - 1836,  jeho pojetí školy je nesporně i pro nás velice současné.

   

   Pokud jsem se již zmínil, že Vinařický se těšil značné přízni arcibiskupa Václava
   Chlumčanského, je možno  konstatovat i to, že také tento arcibiskup patřil mezi velké
   příznivce školství. Jako litoměřický biskup zřídil bohoslovecký ústav a přičinil se o mnohé
   školní stavby, jako arcibiskup se pravidelně účastnil ve svém letním sídle v Dolních Břežanech
   závěrečných zkoušek žáků místní školy. Žákům břežanské školy daroval i hedvábný prapor se
   zlatým nápisem „K bohu vede ctnost a víra“. Na rubové straně praporu byl nápis „Pocta dobrým
   žákům od Václava Leopolda Chlumčanského, arcibiskupa pražského r. 1826“. Jeho štědrost,
   projevující se již dříve vynaložením značných částek na pražské chudé, našla výraz i (jak
   prameny dokládají) v rozhazování drobných peněz dětem před školou ve Zvoli (kam přijíždíval na
   oslu) a v tom, že učitelé na panství břežanském měli nejen lepší fasse (tedy součet všech
   peněžních a naturálních požitků), ale založil v jejich prospěch i zvláštní nadace.

   

   Podívejme se ale i na to, jaký byl vzájemný vztah mezi učiteli a duchovními. V první polovině
   19. století bylo přímo učitelovou povinností pilně sledovat vyučování katechety a to co
   katecheta učil, v mládeži utvrzovat. Před vyučováním či po něm byla školní mládež také
   každodenně  voděna na mši svatou. V roce 1831 zrušila konsistoř docházku dětí na mši ve všední
   dny, v nichž byla tuhá zima, mělo být postaráno i o to, aby děti mohly v kostele sedět a
   nemusely stát na chladné dlažbě. V roce 1848 znovu gubernium nařizuje, aby společné bohoslužby
   byly upraveny vzhledem k věku, zdraví a rozumu dětí a také vzhledem k ročnímu počasí.
   Historické dokumenty pak dokládají, že ve 40. a 50. letech 19. století bylo na pražských
   školách vyučováno katechismu jen vlažně a povrchně, že si katecheti často měnívali rozvrhy
   hodin, přenechávali svoji výuku učitelům,  učitelé pak při výuce katechetů nebývali přítomni a
   s žáky katechismus neopakovali.

   V roce 1842 si vrchní školní dozorce například oběžníkem stěžuje na to, že při slavnostní
   jízdě Jeho Eminence arcibiskupa žáci škol (ale i celé školní třídy) kráčeli mimo, nesmekli
   čepice a žádným způsobem nevzdávali církevnímu hodnostáři úctu. Oběžníkem proto kladl na srdce
   katechetům a učitelům (kteří museli text oběžníku podepsat), aby školní mládež náležitě
   poučili o tom, že má býti „svému arcipastýři zvláště uctivou“. Dokonce i školní řády mívaly v
   té době zcela specifický zvláštní oddíl, v němž byli žáci poučováni o tom, jak se mají chovat
   v kostele.

   

   V tomto okamžiku bych chtěl věnovat pozornost i problému, který bych nazval „školy pro
   nekatolické děti“. V podstatě by šlo o školy protestantské a židovské.

   Samostatné židovské školy bývaly zřízeny pouze ve větších městech. Úřady přitom na vzdělávání
   židovských dětí dbaly, neboť panovaly obavy z toho, že nevzdělaná židovská mládež by mohla být
   postrachem pro veřejnou mravnost. Dekret císařského dvora z roku 1810 dokonce přikazoval, že
   se nemůže konat svatba židovských snoubenců, pokud „neprokázali známost Bne-Zionu“. Zákony
   ovšem povolovaly docházení židovských dětí i do katolických škol (když si to rodiče přáli) a
   židovští žáci mohli při náboženských hodinách a při modlitbě odcházet. Ovšem aby „mladistvé
   mysli svých křesťanských spolužáků jakýmkoli způsobem nenakazili“ bylo nařízeno posazovat
   židovské děti ve veřejných školách do zvláštních, oddělených lavic.

   Problematika židovského školství je značně specifická a v 19. století se dostává do těsného
   sousedství školství německého. Nejen proto, že státním vyučovacím jazykem - a tedy i jazykem
   používaným v židovských školách, byla němčina - ale i proto, že po oficiálním zrovnoprávnění
   němčiny s češtinou ve smyslu vyučovacích jazyků (tedy po roce 1866) byly židovské školy v
   podstatě německé.

   Osobně jsem se židovským školstvím nijak podrobněji nezabýval a musím konstatovat, že mé
   znalosti jsou v tomto směru spíše útržkovité než ucelené. Nepochybně ale pro tehdy nepříliš
   početné židovské školy platilo v plném rozsahu to, co platí obecně pro školy i dnes. Že totiž
   jejich kvalitu dělají především učitelé. A že se proto jejich kvalita může i poměrně rychle
   měnit.

   Ve zprávě o situaci na hlavní židovské škole v Praze v roce 1820 si její ředitel stěžoval, že
   škola postupuje račím krokem a že se na ní rozmáhá nevědomost a nemravnost. Příčinu viděl v
   učitelích, které vybrali starší židovské obce. O jednom říkal, že pro něho musí být ráno
   posílán posel aby do školy vůbec přišel, o druhém pak že nestojí také za nic....

   

   Protestantské školy dostaly šanci obnovit svoji činnost vydáním tolerančního patentu v roce
   1781. Do konce roku 1782 se k protestantům přihlásila na 90 tisíc vyznavačů (obzvláště kolem
   bývalých středisek církve českobratrské, lutherské, utrakvistické). Roku 1848, vlivem
   politických událostí, dochází pak v náboženství k úplné rovnoprávnosti všech vyznání. Vzhledem
   k tomu, že protestanté neměli po letech zákazu vlastní bohoslovce, vypomáhali často mladí
   kazatelé z Uher - Maďaři i Slováci - kteří se teprve tady učili česky. Jednoho z
   nejpřednějších - Jana Végha v Libiši - učil česky V.Kramerius. Postupně však budovali
   modlitebny, kostelíky. Církevní sbor s kostelem a školou se však směl postavit pouze tam, kde
   se přihlásilo nejméně 100 rodin, čili 500 duší.

   Samozřejmě, že se objevily i vážné problémy. Například v Proseči postavili protestanté
   kostelík a do něho dveře z jižní strany. Když pak byly udělány dveře i ze strany východní,
   došlo k situaci, že nesnášenliví věřící vtrhli do modlitebny, rozsekali dveře a jak praví
   Jubilejní Almanach o českých evangelických sborech,  byl tehdy i celý vnitřek chrámu surově
   zneuctěn. Ve Vysoké u Mělníka byla zase stavba kostela zastavena na podkladě udání katolického
   faráře - okna prý byla proti zákonu příliš nádherná. Po dostavení byl farář potrestán
   vojenskou exekucí a okna i dveře se musely přestavět! (Další podrobnosti o ostatních
   „tolerančních“ školách: článek Emanuela Havelky České konfesijní školy protestantské, in
   Pedagogické rozhledy, 1908, str.801 - 809)

   Protestantské školy této doby je ovšem možno charakterizovat jako školy ryze národní a
   lidové,  který měly významný podíl na obrozenecké a buditelské práci. Směle můžeme i říci, že
   šlo o školy propagující průkopnické lidové vzdělání a že  navazovaly na školství Jednoty
   bratrské - tedy na školství tradičně dobré. Potvrzovala to i skutečnost, že protestantské
   školy bývaly při vizitacích chváleny i od katolických vrchností.

   Poměrně zajímavé je, že již v roce 1782 vyšla pro potřeby protestanských škol učební kniha
   Slabikář pro žáky helvétského a augšpurského vyznání.

   

   V roce 1855  došlo tzv. konkordátem k vymezení vzájemných vztahů církve a školy. Konkordát v
   podstatě stanovil, že školy byly opět plně pod církevním dozorem. Z jeho ustanovení můžeme
   citovat: „Veškeré vyučování mládeže na veřejných i soukromých školách bude nauce církve
   katolické přiměřeno. Biskupové jako vrchní pastýři budou říditi náboženské vychování mládeže
   na všech veřejných a soukromých školách a nad ním bdíti, aby v žádném předmětu vyučovacím nic
   nepřicházelo, co by se příčilo katolické víře a čistotě mravů. Všichni učitelé katolických
   obecných škol postaveni budou pod dohlídku církevní“.

   Situace se výrazně mění císařským patentem z 8. dubna 1861, jímž byla zaručena protestantům 
   rovnost s katolíky, svoboda a veřejnost vyznání, samospráva, kostely s věží a zvony atd.
   Prosincovými zákony z roku 1867 byla tato rovnoprávnost potvrzena. Paradoxně ale dochází k
   častému rušení protestanských škol: pokud například učitel používal obecní pole a louku, byla
   taková škola prohlášena za obecní, obdobně i v případech, kdy byla školní budova postavena za
   přispění obecní pokladny.

   

   Dalším vývojem dochází ke stavu, že například v roce 1908 měla reformovaná církev v Čechách 60
   a na Moravě 25 sborů - všechny výhradně české. Augsburská církev měla v Čechách 15, na Moravě
   12 a ve Slezsku 1 český sbor, další augsburské sbory byly německé.

   

   Podle zákona z roku 1868  převzal řízení škol stát a dozor nad školami přešel z farářů na
   místní školní rady, z vikářů na okresní školní rady a z konsistoře na zemskou školní radu.
   Národní školy byly postaveny na interkonfesijní základ, církvím a náboženským společnostem
   však bylo ponecháno právo zřizovat a na svůj náklad vydržovat školy soukromé (s možností práva
   veřejnosti). Tato úprava však neplatila v tehdejších Horních Uhrách (tedy na Slovensku), kde
   nadále církve zřizovaly školy veřejné. Na tento zákon, který vymezoval vztah církve ke škole,
   navazoval v roce 1869 říšský zákon, stanovující pravidla vyučování na obecných školách a
   prodlužující školní docházku na 8 let. Praktická realizace zákona nebyla okamžitá, můžeme však
   konstatovat, že těmito zákonnými opatřeními se v našich zemích koncipuje nová, moderní škola,
   jejíž významným znakem je právě také její interkonfesijnost.

   

   Obecně je proto možno konstatovat, že v průběhu 19. století dochází  zakládáním kongregací či
   návratem Jednoty bratrské ke změnám církevní mapy našich zemí. Je možno uvést, že v roce 1853 
   složily v Hiršově na Šumavě sliby  první české členky kongregace Školských sester de Notre
   Dame, v roce 1856 byla v Praze založena česká kongregace sester svatého řádu sv. Františka, v
   roce 1871 byla v severních Čechách založena starokatolická církev odpůrci dogmatu o papežské
   neomylnosti, od roku 1880 se do Čech znovu vrací Jednota bratrská (pod názvem evangelická
   církev bratrská), v roce 1887 je v Českých Budějovicích založena česká kongregace sester
   Nejsvětější svátosti

   

   V těchto souvislostech nepostrádá zajímavosti ani drobná zmínka v časopisu Beseda učitelská z
   roku 1878, která konstatuje že menší zájem o včelaření mezi učiteli  byl ovlivněn právě i
   zmenšujícím se zájmem o včelí vosk, neboť  reformované církve vykazovaly podstatně menší
   spotřebu svící. Zmiňoval se o tom farář Antonín Flesar na schůzi učitelského spolku Budeč v
   Opočně.  Menší zájem o včelaření přijímal, spolu s dalšími učiteli, s jistou nelibostí i
   proto, že včelu považoval pro školní děti za pedagogicky vhodný příklad čistoty, svornosti,
   pracovitosti, lásky k rodičům, domu i vlasti. Uváděl přitom, že o vedle vyzdvižení této
   příkladnosti mohou o včelách učitelé hovořit i v některých dalších předmětech - například v
   počtech.

   Jestliže jsem nyní věnoval několik vět včelám, dovolte ještě jednu. Včela patřila, právě pro
   již uvedené vlastnosti,  k nejoblíbenějším živým tvorům i u osobnosti takového rozměru jako
   byl J.A.Komenský.

   

   Při celkovém pohledu na 19. století můžeme konstatovat, že v otázkách vzájemného vztahu církve
   a státu bylo v oblasti školství obdobím značně dynamickým, s postupně se prohlubující a
   narůstající laicizací škol a jejich pedagogických sborů. Počátkem století reagovaly úřady na
   stesky církve na nedostatek kněžského dorostu tím, že zřídily pro tuto přípravu nové školy (v
   roce 1802 byla zřízena lycea) a že byla obnovena dříve zaniklá gymnázia. V roce 1806 tak mohli
   otevřít premonstráti gymnázium v Plzni, cisterciáci v Oseku a v Chomutově, piaristé ve Slaném,
   Ostrově, Kadani a Rychnově nad Kněžnou a benediktini v České Lípě. O rok později byla obnovena
   gymnázia v Jičíně a v Jindřichově Hradci, na nichž již byla zavedena volná soutěž mezi
   světskými a laickými učiteli. Poměr katolické církve ke školám a školské politice v říši byl
   pak upraven, jak jsem se již zmínil - v roce 1855 tzv. konkordátem. Dohoda stanovovala, že
   katolické církvi přísluší spravování škol - a to i jménem státu. O třináct let později - v
   roce 1868 - byly pravomoci církve ve školských otázkách opět formulovány nově. Veškeré
   pravomoce v řízení škol i dozor nad nimi převzal v plném rozsahu stát. Řízení škol pak bylo
   realizováno prostřednictvím školních rad, které byly zřizovány jako zemské, okresní a místní.
   Proti tomuto stavu protestovali v roce 1879 čeští biskupové. Ve svém memorandu  požadovali
   obnovení dřívějšího vlivu církve na výuku a výchovu. K jejich memorandu se připojili i ostatní
   biskupové v předlitavských zemích Rakousko-Uherska. K požadavkům memoranda částečně přihlédla
   novela školského zákona z roku 1883, když zvýšila počet výukových hodin náboženství ve školách
   a vyžadovala od učitelů konání dozoru při náboženských cvičeních. Na učitelských ústavech
   novela znovu zaváděla hru na varhany, která - jako potřebná pouze pro kostely a nikoliv již
   pro školy - byla v roce 1874 na učitelských ústavech nahrazena hrou na housle. Novelou byla
   výrazně porušena i interkonfesijnost škol. Jako nové se však objevily problémy finanční -
   církve neměly mnohdy peníze na provoz škol, i v církvích ubylo nadšení, obětavosti a lásky:
   Pak se ovšem škola stala tíživým břemenem.

   

   Spjatost školy a církve dokládá i drobná příhoda ze Žižkova. Když se v roce 1879 opravoval
   olšanský kostel, nebylo na Žižkově místa, kde by se mohly konat bohoslužby. Pražský arcibiskup
   proto povolil, aby se nedělní a sváteční mše pro školní mládež sloužily přímo před budovou
   školy na Komenského náměstí.

   Závěr století, kdy dochází nejen k významnému početnímu nárůstu různých škol a stoupá také
   celková profesionalizace učitelů, je v otázkách postavení církve na školách ovlivněn i 
   narůstající spolkovou organizovaností a politizací veřejného života, v němž politizující
   katolicismus není narůstajícími počty učitelů pozitivně přijímán. Poměrně rozsáhlá je  z této
   doby i pedagogická literatura konstatující, že například účelem katolických řádových škol je
   vypěstovat tu stránku katolické zbožnosti, kterou zavrhovali i všichni katoličtí reformátoři.
   Tedy zbožnost, která ideovou podstatu křesťanství ničí a hluboce znemravňuje. Objevovaly se i
   četné kritiky dívčích klášterních škol. Učitelé uváděli jako svoji vážnou námitku to, že
   klášterní odloučenost vede dívky k jistému buď samotářství, zádumčivosti a uzavřenosti, nebo k
   nesprávné a škodlivé snivosti, která jim ukazuje svět v barvách nepravdivých a nadpřirozených.
   Za velmi vážné považovali i to, že klášterní školy byly - v době probouzejícího  a
   rozmáhajícího se vlastenectví - i vhodným místem poněmčování. Proces prohlubující se
   profesionalizace učitelů, jako zcela specifické pracovní skupiny, byl pak poznamenán -
   nepochybně i v určité závislosti na vzniku politického hnutí jako nového společenského
   fenoménu - poměrně značným a obecným odklonem učitelstva od náboženství a církví.

   Začínala vítězit představa, že škola je instituce kulturní a vědecká a že v ní mají 
   rozhodovat pouze pedagogické ohledy. Proto  neměla být spojena  s církví - ať se jedná o
   kteroukoliv církev - protože pak by nutně byla s touto církví svázána společnými zájmy.

   Ideálem byla škola volná, v níž by se mládež různého vyznání učila a  připravovala společně.
   Učila by se tím i vzájemné toleranci, tak důležité pro život, protože i v něm by také
   vyznavači různého náboženství museli žít společně.

   S tímto dědictvím vstoupilo české školství do 20. století a tedy i do nově se utvořivšího
   československého státu v roce 1918.

   

   Stát a církevní školy ve dvacátém století

   V tomto okamžiku je zapotřebí si uvědomit, že v oblasti školství platila bezprostředně po
   vytvoření samostatné československé republiky tzv. recepční norma, která ponechávala v plné
   platnosti veškeré zákony a dříve platná nařízení.  Nový stát je měnil a přizpůsoboval novým
   poměrům  postupně. Nepostrádá přitom rozhodně jisté zajímavosti,  že jedněmi z prvních
   vysokých škol, které v samostatném státu vznikly, byly bohoslovecké fakulty. Nejdříve  Husova
   československá evangelická fakulta bohoslovecká v Praze, o jejímž vzniku přijalo Národní
   shromáždění příslušný zákon  8. dubna 1919, pak katolická bohoslovecká fakulta v Bratislavě
   (zákonem ze dne 24. července 1919). Na podzim roku 1919 došlo i ke změnám na církevní mapě
   nového státu, když došlo,  na podkladě mimořádného generálního synodu českých evangelíků
   helvetského a augsburgského vyznání, k vytvoření společné církve pod názvem „českobratrská
   církev evangelická“.

   

   Církevní školy existující v letech předmnichovské republiky byly oprávněny:

   ·       samy voliti své učitele, podléhající jejich disciplinárnímu řádu

   ·       určovat vyučovací řeč školy a používané učebnice

   ·       určovat systém a způsob vyučování při dodržování několika podmínek

    - předpisům musí vyhovovat školní budova

    - předpisům musí odpovídat organizace školy

    - učitelé musí mít stejné vzdělání jako na veřejných školách stejného druhu

    -  učitelé nesmějí vykonávat žádný úřad kromě členství v úřadech samosprávních a
   církevních,   mohou  však vypomáhat při bohoslužbách a pohřbech, s povolením úřadů mohli i
   soukromě vyučovat

    - škola musí být vybavena nejnutnějšími pomůckami.

   

   Veškeré církevní školy přitom měly být pod státním dozorem. Církevní školy byly přitom děleny
   na „erárné“ a „řádové“. V případě erárných škol byl stát držitelem majetku a byl v postavení
   patrona školy. Řádové církevní školy, vydržované řády nebo kongregacemi, nepodléhaly
   všeobecným disciplinárním předpisům. Všechny církevní školy mohly, zdůrazňuji slovo mohly, 
   dostávat od státu podporu, ta však v žádném případě nebyla nároková. U řádových škol bývala
   tato podpora menší - zdůvodňovalo se to tím, že učitelé na těchto školách platově
   nepostupovali a neměli ani nárok na výslužné.

   

   Vážným problémem nově vzniklého státu v oblasti školství byla jeho unifikace. Odlišnost
   dřívějšího historického vývoje, kdy v rámci mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchie se
   školství vyvíjelo odlišně v tzv. Předlitavsku (do kterého patřily i české země a Slezsko) a
   Zalitavsku (do něhož patřilo Slovensko i Podkarpatská Rus), byla zdrojem mnohých problémů. 
   Můžeme konstatovat, že na Slovensku v roce 1918 prakticky neexistovaly jiné střední školy než
   maďarské a střední školy slovenské, tedy jak se tehdy říkalo s „československým vyučovacím
   jazykem,“ tam zakládali teprve učitelé služebně na Slovensko přikázaní ministerstvem školství
   a národní osvěty.  Ovšem krácení reálek o jeden rok v rámci postupné unifikace školství (na
   Slovensku byly maďarské reálky osmileté, zatímco v českých zemích byly reálky sedmileté) bylo
   naopak mnohdy vydáváno za úmyslnou českou snahu snížit na Slovensku vzdělanost. V důsledku
   kratší povinné školní docházky přijímaly i učitelské ústavy na Slovensku své žáky o rok dříve
   a situaci vyřešilo ministerstvo tím, že jejich žákům úředně prominulo jeden rok věku.

   K podstatnému rozdílu došlo v otázkách zřizovatelských pravomocí především obecných škol. Na
   Slovensku byly veškeré zřizovatelské pravomoci k těmto nejpočetnějším školám, zabezpečujícím
   povinnou školní docházku, ponechány církvi. Obec zřizovala školu jen v případě, že tam již
   nebyla škola zřízená církví, nebo v případě, že je v obci nejméně 30 dětí, jejichž rodiče je
   nechtějí posílat do církevní školy, popřípadě když církevní vrchnost ani po trojím napomenutí
   vládou neodstranila nedostatky církevní školy. Posledním důvodem pro povinnost obce zřídit
   školu bylo to, že existující církevní škola nemůže pojmout pro nedostatek místa všechny děti.

   

   Změna, která v roce 1918 nastala ve vzájemných vztazích státu a církve ve školách se projevila
   i tím, že již v jednom z prvních výnosů ministra školství Habrmana bylo uvedeno, že „politické
   a náboženské přesvědčení nemůže být předmětem disciplinárního vyšetřování“. Dne 25. listopadu
   1918 pak vydalo ministerstvo výnos o náboženských úkonech. V tomto výnosu, platném pro všechny
   střední školy, se sdělovalo, že náboženské úkony nejsou integrující částí náboženské výuky ve
   školách (jak to stanovila nařízení z roku 1870) a proto že ani neúčast žactva na těchto
   úkonech nemá žádný vliv na známku z mravů, ani na známku prospěchovou z náboženství. Účast
   žáků na náboženských úkonech měla být pouze záležitostí jejich náboženského citu, případně
   vůle rodičů. Současně ministerstvo školství zrušilo i povinnost profesorů mít při náboženských
   úkonech nad žactvem dozor. V případě žáků obecných a občanských škol výnos stanovil, že i
   jejich účast na náboženských úkonech je dobrovolná a že je třeba se vystříhati „všelikého
   nátlaku pro účastenství v nich“.  V tomto případě upozorňoval výnos i na to, že zejména v zimě
   mohou útlé a chatrně oděné děti v nevytopené kapli či studeném kostele snadno utrpět újmu na
   zdraví. Obdobně jako v případě středních škol, ani u žáků  obecných  a měšťanských škol neměla
   neúčast mít vliv na známky z chování nebo náboženství a dozor učitelů při náboženských úkonech
   se stával dobrovolným.

   Pokud jsem tyto skutečnosti citoval z Věstníku MŠANO ze dne 1.3.1919, chtěl bych uvést i to,
   že 15.3.1919 stejný Věstník zveřejnil i výňatek ze zákona, v němž byla uvedena trestní
   odpovědnost toho, kdo by se posmíval některé církvi nebo náboženské společnosti státem zákonně
   uznané, kdo by je zlehčoval, kdo by urazil služebníka náboženského při výkonu bohoslužebných
   obřadů nebo se při nich neslušně tak choval, že by z toho mohlo vzejít pohoršení. Takovéto
   chování bylo charakterizováno jako přečin, pokud by se nejednalo dokonce o zločin rušení
   náboženství, a mělo být potrestáno tuhým vězením od jednoho do šesti měsíců.

   Ministerské stanovisko k náboženským úkonům bylo precizováno ve výnosu z 9.5.1919. Tam v
   podstatě opakovalo nutnou dobrovolnost účasti, nově však zdůraznilo, že účast nemá být na újmu
   času určeného k vyučování. V případě bohoslužebných úkonů jednotlivých konfesí, které by
   nepřipadaly na volné  dny, mohl žáka třídní učitel uvolnit, v případě že o to rodiče požádali
   věrohodným způsobem. Výnos konstatoval, že k náboženským úkonům je nutno počítati i konfesijní
   modlitby, k nimž náleží i  pozdrav Pochválen buď... I ten se měl stát pro žáky i učitele, mimo
   hodiny náboženství, jen dobrovolným. Z výnosu bych chtěl přímo citovat: „Škola ani úřady
   nejsou více oprávněny, aby žactvu a učiteli účast na jakýchkoli úkonech náboženských
   přikazovaly, stejně však nejsou ani úřední orgánové, ani učitelé oprávněni, aby v jakékoliv
   formě ji zakazovali, nebo v ní jakkoli bránili, pokud není v odporu se školními zákony a řádem
   školním. Jakýkoli nátlak v tom neb onom směru není naprosto dovolen.“ Mimořádně zajímavá je
   skutečnost, že text výnosu zdůrazňoval, aby školy postupovaly v těchto otázkách šetrným a
   taktním výchovným postupem při náležitém respektování místních poměrů. A opět je možno
   citovat: „Povaha věci a rozdílnost místních poměrů nepřipouštějí, aby centrální úřady vydaly
   zde předpisy podrobné. Ponechává se tedy pečlivé úvaze jednotlivých učitelův a sborův
   učitelských, aby u vědomí vlastní odpovědnosti vychovatelské upravili otázky zdánlivě sporné
   podle zvláštních poměrů místních v každém jednotlivém případě...“

   V roce 1921 pak ministerstvo reagovalo již na stížnosti, které dostalo. Šlo o stížnosti na
   jednání příčící se interkonfesijnímu rázu veřejných škol a zásadám svobody učení a svědomí a
   svobody projevu mínění v otázkách  náboženských svobod a snášenlivosti - konkrétně šlo o
   agitaci ve prospěch některých vyznání nebo pro vystupování z církve.

   

   Pozornost byla věnována i dodržování církevních svátků žáky ve školách, na nichž se tyto
   svátky běžně neslavily. Proto například uveřejnil Věstník MŠANO v roce 1921 přehled židovských
   svátků, jejichž známost byla nejmenší, a ve stejném roce konstatoval i to, že na židovských
   školách se vyučuje v dobách křesťanských či evangelických svátků, popřípadě i v neděli,
   protože dnem volna je sobota - šabes. Ze vzpomínkových publikací k výročí škol je zřejmé i to,
   že na interkonfesijních školách v sobotu sice žáci židovského náboženství většinou do školy
   chodili, při vyučování odpovídali, ale zásadně si nic nezapisovali a nepsali a někteří si ten
   den dokonce nechali do školy nosit i aktovku.

   

   Jedním z vážných problémů byla i otázka výuky náboženství. K  té se vyjádřilo ministerstvo
   svým výnosem ze dne 11.8.1919.  Aby  povinnou výukou náboženství nedocházelo k zjevnému
   rozporu mezi výchovou školní a rodinnou, stanovil, že

   ·       zproštěni výuky mají být žáci bez vyznání a žáci vyznání státem neuznaného (pokud si
   rodiče účast ve výuce výslovně nepřejí)

   ·       i u žáků náležejících k určitému vyznání mohli rodiče požádat o zproštění výuky.

   V roce 1920 ministerstvo ještě dodatečně nařídilo okresním školním radám, aby u každé  žádosti
   o zproštění z výuky náboženství protokolárně zjistily důvody, pro které si otec, matka či
   poručník nepřeje, aby se dítě výuky účastnilo. K žádosti pak měly připojit svůj posudek, zda
   by účast dítěte při výuce náboženství vedla k rozporům mezi výchovou ve škole a v rodině.

   

   I v případě výuky náboženství na středních školách je nutno konstatovat, že došlo k snížení
   počtu výukových hodin, náboženství však nadále zůstávalo v přehledu vyučovaných předmětů na
   vysvědčení na prvním místě. V červenci 1919 ministerstvo rozhodlo, že učitelé katolického
   náboženství, kteří tak ztratili část svých úvazkových hodin, jsou povinni - vyžadují-li to
   zřetele služební - vyučovat také předmětům, pro které nenabyli učitelské způsobilosti.

   Problematikou středních škol, kde se nevyučovalo povinnému náboženství ve všech ročních,
   věnovaly pozornost další výnosy. Ty mimo jiné stanovily, že je na nich možno realizovat
   nepovinnou výuku, pokud se přihlásí 20 účastníků.

   Vzhledem k tomu, že byl rozhodnutím ministerstva školství v roce 1919 snížen počet vyučovacích
   hodin náboženství, upravili v návaznosti na rozhodnutí ministerstva čeští a slovenští
   biskupové v roce 1922, podle přípisu arcibiskupského ordinariátu v Praze, osnovu vyučování
   katolickému náboženství na středních školách. Úpravy se týkaly jednak povinné výuky (ta byla
   stanovena ve třech ročnících po dvou hodinách týdně, ve dvou následných ročnících po jedné
   hodině týdně), jednak nepovinné výuky (s určitou odlišností pro reálky a pro gymnázia). Osnova
   katolického náboženství pro střední školy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byla publikována
   ve Věstníku MŠANO, č.6/1922, ze dne 15. června 1922

   

   Nesporně zajímavé je i nařízení, že výuka židovskému náboženství v němčině se povolovala na
   slovenských školách jen v prvním poválečném roce. Od školního roku 1919/20 se již vyžadovala
   tato výuka ve slovenštině a učitelé židovského náboženství se měli podrobit zkoušce ze
   slovenštiny.

   

   Změnilo se i celkové nahlížení na povinnosti učitelů ve vztahu k náboženství, což se projevilo
   i v požadavcích poradní sboru pro obecné školy, který při ministerstvu školství a národní
   osvěty existoval a v němž měli zastoupení učitelé těchto škol. Ti požadovali, aby při
   zkouškách učitelské způsobilosti nebyli učitelé-absolventi učitelských ústavů podrobováni také
   zkoušce z vyučování náboženství.

   

   K výuce náboženství je možno říci ještě to, že i po přijetí tzv. malého školského zákona v
   roce 1922 (byl tak označován zákon, kterým se měnily a doplňovaly zákony o školách obecných a
   měšťanských, tedy zákon č.226/1922 Sb.) bylo ponecháno náboženství na prvním místě v seznamu
   vyučovaných předmětů a rodiče měli - jak jsem již uvedl - právo své děti z výuky náboženství
   odhlásit. Statistické údaje o počtech odhlášených dětí z výuky náboženství sice neexistují, dá
   se však předpokládat, že tyto počty byly odlišné v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Tuto
   domněnku by potvrzovaly i četné informace ze schůzí učitelských spolků, na nichž  věnovali
   učitelé také značnou pozornost  tomu, na kolika školách jsou ve třídách zavěšeny kříže a na
   kolika již byly ze školních tříd odstraněny. Vzhledem k tomu, že školy musely v povinných
   výkazech uvádět počty žáků hlásících se k jednotlivým náboženským vyzvání, jsou tyto údaje
   zachovány ve statistikách.

   

   Poznámka: Ve statistice středního školství ve školním roce 1921-22 je například uvedeno
   následující náboženské složení žáků:

   Římsko- katolické                 73703 žáků, tj. 73,0%

   Řecko- katolické                        215 žáků, tj.  0,2%

   Různé evangelické                  7985 žáků, tj.  7,9%

   Československé                      5209 žáků, tj.  5,2%

   Mojžíšské                              8106 žáků, tj.  8,1%

   Jiné                                          58 žáků, tj.  0,1%

   Bez vyznání                           5521 žáků, tj. 5,5%

   

   Pokud bychom se dívali na statistiku jednotlivých vyznání podle škol, museli bychom
   konstatovat, že více než 100 evangelíků navštěvovalo střední školy v 9 slovenských městech a v
   Aši.

   Více než 100 žáků československého náboženství bylo v Praze 7, Jaroměři, Náchodě, Jičíně,
   Olomouci, Litovli, Rakovníce a v Lounech.

   Více než 100 žáků mojžíšského náboženství bylo na školách s „československým“ vyučovacím
   jazykem v Novém Městě na Váhem a v  Žilině. Dále na 4 ústavech s maďarským vyučovacím jazykem
   a na 11 německých ústavech (Karlovy Vary, Levoča, 5x v Praze, 2x v Moravské Ostravě a 2x v
   Brně).

   Nejvíce žáků bez vyznání bylo na 3  školách v Praze a dále v Mostě, Hradci Králové, Mladé
   Boleslavi, Rakovníku, Kladně a nejvíce pak na českém reformním reálném gymnáziu v Duchcově.

   

   Řada zpráv z dobových pramenů konstatuje také hromadné vystupování učitelů z církve.
   Samozřejmě opět především na školách v Čechách 

   Že se nejednalo o problém okrajový je možno usuzovat z toho, že v roce 1921 upozornilo
   ministerstvo na skutečnost, že mnozí učitelé si sami upravují text na vysvědčení o zkoušce
   učitelské způsobilosti v rubrice ozřejmující jejich náboženské vyznání. Upozornilo nejen na
   nepřípustnost takového jednání, ale i na možnost považovat tyto svévolné úpravy za falšování
   úřední listiny.

   O stálé potřebnosti učitelů náboženství ve školách ostatně podává dostatečný přehled
   pravidelně publikovaný seznam volných učitelských míst ve Věstníku ministerstva. V roce 1921 
   vydává ministerstvo pokyny i k tomu, aby bylo povoleno vykonat zkoušku učitelské způsobilosti
   i kněžím, kteří - v době kdy byli v duchovní správě - vyučovali alespoň 6 hodin týdně po dobu
   dvou roků náboženství. Dalšími podmínkami pro připuštění ke zkoušce bylo maturitní vysvědčení
   (na střední škole nebo učitelském ústavu), případně vyučování po dobu jednoho školního roku ve
   funkci třídního učitele. Platnost tohoto povolení, původně stanoveného na jeden školní rok,
   byla v dalších letech ještě prodlužována.

   Podle zvláštního nařízení zemské školní rady bylo v roce 1922 rozhodnuto také o započítávání
   let duchovní správy do služební doby učitelů jakožto státních zaměstnanců. Toto započítávání
   doby bylo důležité především pro zařazování do stanovených hodnostních a platových tříd.

   

   Je zapotřebí zmínit i jednu zcela mimořádnou skutečnost, na níž  se často zapomíná a která je
   z hlediska posouzení historického vývoje církevních škol mimořádně důležitá. V letech
   předmnichovské republiky (ale už i v dobách Rakousko-Uherska) patřily z hlediska organizačního
   členění církevní školy společně se soukromými, městskými a matičními školami do velmi často
   blíže nespecifikované skupiny nestátních škol. V nejrůznějších pramenech, ale i statistikách
   se mnohdy vůbec nedá určit, o jakou školu se vlastně jednalo, takže určité obecně vyslovené
   teze mohou být ve vztahu ke konkrétnímu typu škol - a tady mám na mysli typ školy podle jejího
   zřizovatele - i zkreslené a zavádějící. Poměrně obtížně se proto dá určit i početnost a
   žánrová pestrost církevních škol. Ve statistikách středních škol nebývá vždy jasně uvedeno, že
   se jedná o školu církevní, v případě škol nižšího stupně statistiky církevní zřizovatele
   prakticky neuvádějí vůbec. Když jsem si toto uvědomil, řekl jsem si, že se pokusím   zmapovat
   - byť i neuměle a alespoň pro určitou ilustraci - alespoň jednu skutečnost.

   Vycházel jsem ze skutečnosti, že každá škola nestátního zřizovatele, a tedy i církevní škola,
   vydávala svým žákům vysvědčení. Pokud ovšem chtěla, aby její vysvědčení byla obecně
   právoplatná a nebyly to spíše vzpomínkové suvenýry, musela získat tzv. právo veřejnosti. Toto
   právo udělovalo ministerstvo školství a národní osvěty - a rozhodně ho neudělovalo
   automaticky, ale teprve poté, co škola prokázala určité pozitivní výsledky a vyhověla i
   určitým obecným požadavkům (její učitelé museli mít takovou kvalifikaci, aby mohli stejnou
   funkci zastávat i na státní škole, v závislosti na typu školy musela mít i odpovídající
   vybavení pomůckami, odbornými kabinety, knihovnou). Ne každá nestátní škola o právo veřejnosti
   usilovalo, ne každá o toto právo usilující požadavkům vyhověla a bylo jí uděleno. Pokud se
   jednalo o střední školu ukončenou maturitní zkouškou ale nemající právo veřejnosti, mohli sice
   její žáci maturitní zkoušku skládat, ale na státním ústavu. Dbalo se přitom na to, aby všichni
   kandidáti zkoušky skládali maturitu na stejném ústavu a nerozptýlili se na několik různých
   škol. Tento požadavek vycházel z nutnosti získat o absolventech  takové školy a o jejich
   znalostech větší přehled.

   Dal jsem si tedy tu práci a prošel jsem Věstníky ministerstva školství a národní osvěty za
   období let 1920 - 1922 a v samostatné rubrice Právo veřejnosti hledal církevní školy.

   

   Přehled církevních škol, kterým bylo uděleno právo veřejnosti, je následující:

   

   Rok 1920

   Ženský učitelský ústav kongregace Školských sester de Notre Dame v Praze u Sv. Anny

   Ženský učitelský ústav u sv. Josefa v Českých Budějovicích

   Ženský učitelský ústav kongregace  sester Nejsvětější svátosti oltářní v Českých Budějovicích,
   cvičná škola s ním spojená, jakož i vzdělávací ústav pro pěstounky

   Ženský učitelský ústav kongregace Školských sester sv. Františka v Chrudimi, cvičná škola s
   ním spojená

   Biskupské gymnázium v Bohosudově

   Řádové gymnázium v Broumově

   Dívčí reálné gymnázium kongregace Školských sester sv. Františka na Král. Vinohradech

   Arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči

   Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži

   Rok 1921

   Opakuje se udělení ženským učitelským ústavům kongregace Školských sester de Notre Dame u sv.
   Anny v Praze a u sv. Josefa v Českých Budějovicích, kongregace Školských sester v Chrudimi,
   kongregace  sester Nejsvětější svátosti oltářní v Českých Budějovicích.

   Ženskému učitelskému ústavu v klášteře Voršilek v Kutné Hoře

   Dívčí škole měšťanské sester Dominikánek v Brně

   Německé roční rodinné škole sester sv. Kříže v Chebu, sv. Kříže v Chomutově a ve Varnsdorfu

   Německé roční rodinné škole řádu Voršilek ve Frývaldově

   Německému ženskému učitelskému ústavu u sv. Voršily v Liberci

   Dívčímu reálnému gymnáziu kongregace Školských sester sv. Františka na Král. Vinohradech

   Arcibiskupskému gymnáziu v Praze-Bubenči

   První třídě spolkového židovského reformního reálného gymnázia s německým jazykem vyučovacím v
   Brně

   Ženskému učitelskému ústavu s maďarskou vyučovací řečí řádu Uršulinek v Bratislavě

   Učitelskému ústavu ve Sv. Janu u Berouna

   Ženskému římsko-katolickému učitelskému ústavu v Levoči

   Rok 1922

   Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži

   První a druhé třídě spolkového židovského gymnázia s německým vyučovacím jazykem v Brně

   Dívčí dvojtřídní obchodní škole kongregace Školských sester řádu sv. Františka na Král.
   Vinohradech

   Druhé třídě dvouleté školy rodinné sester sv. Kříže v Chebu

   

   Poměrně zajímavé byly i bezprostřední formulace ministerstva o uděleném právu veřejnosti.
   Někdy šlo o udělení práva veřejnosti jen některé třídě (obvykle ale začínajícím ročníkům),
   opakované udělení je dokladem toho, že právo veřejnosti bylo uděleno jen na jeden školní rok,
   v některých případech však byla formulace taková, že právo veřejnosti je uděleno na dobu, po
   kterou bude škola plnit příslušné zákonné podmínky.

   

   V oficiálním přehledu církevních středních škol existujících ve školním roce 1921-22 v
   Československu jsou pak uvedeny tyto školy (v závorce s počty žáků):

   

   Klasická gymnázia česká:

   Klášter pod Znievom, katolické (83)

   Kroměříž, arcibiskupské (332)

   Praha-Bubeneč, arcibiskupské (240)

   Prešov, evangelické (164, z toho 9 žákyň)

   Klasická gymnázia německá:

   Bohosudov, biskupské (208)

   Bratislava, evangelické (132, z toho 56 žákyň)

   Broumov, benediktinské (181, z toho 19 žákyň)

   Doupov, nadační biskupské (139)

   Klasická gymnázia maďarská

   Bratislava, evangelické (512, z toho 70 žákyň)

   Komárno, benediktinské (425, z toho 31 žákyň)

   Nové Zámky (katolické, 553, z toho 37 žákyň)

   Prešov, evangelické (265, z toho 59 žákyň)

   Reálná gymnázia československá:

   Rimavská Sobota, protestantské (86, z toho 10 žákyň)

   Spišská Nová ves, evangelické (77, z toho 2 žákyně)

   Praha-Královské Vinohrady, dívčí reálné, škol. sester sv. Františka (204 žákyň)

   Reálná gymnázia německá:

   Kežmarok, evangelické (347, z toho 41 žákyň)

   Rimavská Sobota, protestantské (398, z toho 46 žákyň)

   

   Učitelské ústavy:

   Banská Štiavnica, evangelický, koedukační (43)

   Čáslav, evangelický, postátněný (137)

   České Budějovice, ženský klášter u sv. Josefa (73)

   České Budějovice, ženský, klášter u Nejsvětější Svátosti (80)

   Chrudim, ženský, klášterní školských sester sv. Františka (119)

   Sv. Jan pod Skalou, klášter bratří sv. Jana de la Salle (120)

   Olomouc - Řepčín, ženský klášterní, dominikánek (154)

   Praha, ženský klášterní, školských sester de Notre Dame (90)

   Prešov, evangelický (85)

   Spišské Podhradí, katolický (76, z toho 12 žákyň)

   Trnava, ženský, katolický (110)

   Cheb, německý ženský, klášter u sv. Kříže (113)

   Bratislava, ženský, maďarský, klášterní, uršulinek (106)

   Prešov, ruský, řecko-katolický (105, z toho 37 žákyň)

   Odborné učitelské ústavy:

   Cheb, německý, klášterní u sv. Kříže (5 - pro učitelky domácích nauk)

   České Budějovice, klášterní, u Nejsvětější Svátosti (17 - pro pěstounky)

   Hradec Králové, klášterní, sester de Notre Dame (7 - pro pěstounky)

   Cheb, německý, klášterní u sv. Kříže (24 - pro pěstounky)

   

   Obdobným způsobem  by se samozřejmě daly projít i značně rozsáhlé seznamy škol, které byly
   nově zřizovány. I tam by se nepochybně nalezla řada církevních škol, z pohledu tohoto referátu
   jsem tomu ale již nevěnoval pozornost. Takže uvedu jen to, čeho jsem si všiml zcela náhodně:
   český odbor zemské školní rady povolil například 8. listopadu 1921 zřízení obecné školy v
   Praze, Jáchymova ulice Židovskému spolku školskému pro Čechy se dvěma postupnými třídami a
   pětitřídní obecnou a občanskou dívčí školu Praze - Hradčany, v Úvoze kongregaci Milosrdných
   sester Karla Boromejského

   Obdobně by se dalo postihnout, ovšem opět by to bylo časově značně náročné,  rušení církevních
   škol (již ve školním roce 1921-22 byl například zrušen v Liberci klášterní ženský učitelský
   ústav). A opět je možno připojit drobnou poznámku. Právě otázky okolo zřizovatelských práv a
   rušení jednotlivých škol byly určitým jablkem sváru. Stát se například v roce 1921 domníval,
   že je záhodno zrušit německý teologický seminář ve Vidnavě. Návrhy byly postoupeny zemské
   vládě v Opavě i zemské správě brněnské, která jej dala k vyjádření olomoucké arcibiskupské
   konsistoři. Po rozkladu biskupa Bertrama že zřizování a rušení seminářů je věcí čistě církevní
   a vláda do něho nemůže zasahovat, neboť semináře byly zřízeny na podkladě smlouvy státu s
   církví, bylo od záměru upuštěno. Otázka zamýšleného rušení semináře ve Vidnavě byla napadena i
   proto, že v duchu mírových smluv měl být zaručen dostatek škol i národnostním menšinám a v
   tomto případě šlo o seminář německý.

   

   Závěr

   Nyní, v závěru svého vystoupení dospívám k poznatku, který zatím neměl přílišnou publicitu. Je
   to skutečnost, že zdánlivě jednoduchá a lacině se nabízející rovnice, že demokratická
   republika automaticky a maximálně vycházela vstříc právě soukromým  školám (tedy systému
   pluralitních zřizovatelů škol) a podporovala ve školství  nestátní zřizovatelské aktivity, s
   níž se někdy v diskusích počítá jako s nezvratným axiomem, tehdy neplatila v takovém rozsahu,
   jak si dnes představujeme. Naopak bychom mohli jasně konstatovat, že především v oblasti
   středního školství (a tedy hlavně gymnázií) byly realizovány značně intenzívní postátňovací
   snahy. Proces postátňování škol vyplýval především ze snahy nestátních zřizovatelů (tedy ze
   strany nejrůznějších spolků, řady měst, ale  i církve) zbavit se tíživého finančního břemene.
   Významnou roli však sehrávala v té době i stále intenzívněji se uplatňující myšlenka, že o
   vzdělání vyšší než jaké poskytuje obecná a měšťanská škola se má postarat především stát.
   Zestátňování škol se realizovalo na podkladě tzv. postátňovací smlouvy. Stát zpravidla
   přebíral v úplnosti placení učitelů, ale ostatní náklady na provoz školy bývaly již řešeny
   různě případ od případu. V letech 1919 - 1928, tedy za prvních deset let existence, převzal 
   stát v Čechách úplně 13 středoškolských ústavů, v Moravskoslezské zemi pak 18 středoškolských
   ústavů. K převzetí pouze nákladů na platy učitelů došlo v Čechách u dalších 18 (z nich byly v
   pozdějších letech některé postátněny úplně a 2 ústavy byly zrušeny). V Moravskoslezské zemi
   šlo o postátnění devíti ústavů, z nichž 4 byly později také převzaty státem úplně a 2 ústavy
   byly zrušeny.

   Postátňovací akce středního školství pokračovala ještě v první polovině 30. let. Cílovým byl
   stav, aby výrazná většina z celkového počtu 298 reálek a gymnázií všech typů (včetně škol na
   území dnes již zahraničního Slovenska) byla státních. Nestátních reálek a gymnázií, které by
   byly vydržovány městy, spolky a církvemi, mělo zůstat celkově pouze 15. O něco větší mělo být
   procentové zastoupení nestátních škol mezi středoškolskými učitelskými ústavy. Zatímco
   státních učitelských ústavů bylo 46, nestátních jich bylo 16. Z odborných učitelských ústavů,
   připravujících učitelky dívčích ručních prací a pěstounky mateřských škol, bylo z celkového
   počtu 31 ústavů nestátních devatenáct.

   Do roku 1933 se postátňovací akce z církevních škol dotkla velmi konkrétně následujících škol:
   evangelických gymnázií v Banské Bystrici, ve Spišské Nové Vsi, v Bratislavě,  v Rimavské
   Sobotě, v Kežmaroku a v Prešově a  evangelických učitelských ústavů v Prešově a Banské
   Štiavnici a dále městského katolického gymnázia v Nových Zámcích. Tedy pouze škol na
   Slovensku.

   Podařilo se mi zjistit, že ve školním roce 1933/34 existovaly v Československu podle svého
   zřizovatele  (jako zcela nezpochybnitelné) pouze následující církevní střední školy  (je
   zapotřebí vzít v úvahu, že podle tehdejší terminologie byly jako střední školy označovány
   pouze gymnázia všech typů, učitelské ústavy a reálky - existující střední odborné školy
   nepatřily tehdy do zastřešujícího pojmu „střední školy“ a byly vedeny zvlášť):

   

   Gymnázia:

   Arcibiskupské gymnázium v Praze (s celkem 452 žáky)

   Řádové dívčí reálné gymnázium na Královských Vinohradech (bez 5. a 7. ročníku, 297 žákyň)

   Řádové dívčí gymnázium v Brně (jen 1. ročník, 28 žákyň)

   Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži (457 žáků)

   Židovské gymnázium v Brně (6.- 8. třídy, německé, 231 žáků)

   Františkánské gymnázium v Malackách (492 žáků)

   Evangelické gymnázium v Prešově (ped. sbor státní, 444 žáků)

   Katolické gymnázium v Klášteru pod Znievom (348 žáků)

   Hebrejské gymnázium v Mukačevě (298 žáků)

   Německé biskupské gymnázium v Bohosudově (439 žáků)

   Německé benediktinské gymnázium v Broumově (bez 1. a 3. ročníku, 159 žáků)

   Německé evangelické reálné gymnázium v Kežmaroku (sbor státní, 386 žáků)

   Maďarské benediktinské gymnázium v Komárně (624 žáků)

   Učitelské ústavy:

   Ženský řádový u sv. Josefa, České Budějovice (jen 2. a 4. ročník, 91 žaček)

   Ženský řádový u Nejsvětější Svátosti, České Budějovice (jen 1. a 3. ročník, 81 žaček)

   Ženský řádový, Kutná Hora (jen 2. a 4. ročník, 81 žaček)

   Ženský řádový, Chrudim (161 žaček)

   Řádový mužský, Svatý Jan pod Skalou (157 žáků)

   Řádový ženský, Praha (jen 1. a 3. ročník, 85 žaček)

   Německý ženský řádový, Cheb (166 žaček)

   Ženský řádový, Olomouc-Řepčín (161 žaček)

   Katolický mužský, Kapitula Spišská (240 žáků)

   Řádový ženský, Levoča (158 žaček)

   Ženský řádový, Bratislava (160 žaček)

   Ruský řecko-katolický, Prešov (160 žáků)

   Ruský mužský řecko-katolický, Užhorod (164 žáků)

   Ruský ženský řecko-katolický, Užhorod (168 žáků)

   Odborné učitelské ústavy a ústavy pro vzdělávání opatrovatelek:

   Řádový pro opatrovatelky, České Budějovice (68 žaček)

   Řádový pro opatrovatelky, Hradec Králové (42 žaček)

   Řádový pro opatrovatelky, Cheb (65 žaček)

   Řádový pro učitelky domácích nauk, Cheb (67 žaček)

   Řádový pro učitelky domácích nauk, Olomouc-Řepčín (25 žaček)

   Řádový pro opatrovatelky, Napajedla (25 žaček)

   Řádový pro opatrovatelky, Přerov (22 žaček)

   Německý řádový pro opatrovatelky, Šternberk (21 žaček)

   Řádový pro učitelky domácích nauk, Levoča (25 žaček)

   

   Přes tento zdánlivě a na první pohled i dlouhý seznam musíme opětovně jasně konstatovat, že
   značně charakteristickým rysem školství demokratické předmnichovské republiky byl - alespoň v
   oblasti středního školství - jeho etatismus. Tím se naše školství i poněkud lišilo od
   školských systému okolních zemí, v nichž zastoupení církevního školství bylo mnohem výraznější
   a početnější. V období značné aktivity při zakládání nových škol po roce 1918 - kdy je ovšem
   zapotřebí právě s ohledem na vývoj, k němuž došlo v našem školství v posledním desetiletí
   jasně říci, že předmnichovské Československo nepropadlo jakési zakladatelské manii, nýbrž že
   se jednalo často pouze o přesuny, jimiž měly být napraveny dřívější organizační nedostatky -
   se dá z celkových přehledů jen velmi obtížně určit konkrétní zřizovatel školy, protože se
   zcela běžně operuje termínem „nestátní zřizovatel“ což může samozřejmě znamenat církevní, ale
   i městskou školu. Prokazatelně novými církevními školami byly: obnovené katolické gymnázium v
   Kláštěře pod Znievom (1919), židovské reformní reálné gymnázium v Brně (1920), katolický
   ženský učitelský ústav v Levoči (1920),  židovské reformní reálné gymnázium v Mukačevě (1925),
   františkánské gymnázium v Malackách (1927), slovenská pobočka evangelického reálného gymnázia
   v Kežmaroku (1927), řádový ústav pro učitelky domácích nauk v Levoči (1928). Ještě v roce 1933
   bylo v Brně zřízeno české dívčí gymnázium řádu sester Cyrilometodějských, na Slovensku pak -
   paradoxně bez oficiálního úředního souhlasu - vznikly počátkem třicátých let čtyři
   středoškolské katolické ústavy: řádové dívčí reálné gymnázium v Bratislavě, ženský učitelský
   ústav v Nitře a ústavy pro pěstounky mateřských škol v Cíferu a Ružomberoku.

   Nepochybně poněkud jiný by byl obraz církevního školství orientovaného na děti ve věku povinné
   školní docházky či na zcela speciální a výjimečné školy s určením pro děti nejrůznějším
   způsobem postižené. To je ale oblast, která přesahuje nejen možnosti mého referátu, ale obávám
   se, že v současné době i mé možnosti jako historika. Znovu tedy mohu jen opakovat to, co jsem
   řekl již v samotném úvodu. Církevní školství zatím stále hledá svého historika - já jím již ve
   svém věku a v čase, který mám ještě vyměřený pro tvůrčí práci, rozhodně nebudu.

   

   Pro ucelený obraz historického vývoje je vhodné připomenout i to, že rozpad samostatného
   československého státu v roce 1939 s sebou přinesl výrazné změny v postavení církevních škol
   na Slovensku. Zatímco v předmnichovském Československu byla péče o vzdělání dětí záležitostí
   státu, církve, obcí i soukromých osob a korporací, ve slovenském státu byla zákonem č.
   308/1940 Sb.  tato péče omezena pouze na církev a obce. Základním typem lidových škol se ve
   slovenském státu staly církevní školy, které se ze zákona zakládaly v každé obci, v níž žilo
   alespoň 30 dětí podléhajících povinnosti školní docházky a hlásících se ke stejné církvi.
   Výjimkou mohly být jen obce, v nichž děti věřících občanů různých církví nedosahovaly 4/5 z
   celkového počtu školou povinných dětí a přitom žádná z církví neměla dostatečný počet dětí
   svého vyznání pro založení vlastní, alespoň trojtřídní lidové školy. Pokud v takové obci
   nedošlo k vzájemné dohodě církví o založení společné církevní školy, byla založena obecní
   škola pro všechny školou povinné děti bez ohledu na jejich náboženství. Mimořádně významné
   přitom bylo ustanovení, že veškeré náklady škol - a to církevních i obecních - měly nést
   příslušné obce. Pokud by financování školy obec nezvládala, dostávala od státu příspěvek, stát
   pak také vyplácel mzdy učitelům. Výjimku tvořily pouze školy, které si církev založila na
   vlastní náklady - tedy školy řeholní. Ty pak nebyly státem nijak finančně podporovány, stát
   nevyplácel ani mzdy učitelům.

   Slovenský stát v letech druhé světové války usiloval výrazně o to, aby jeho školy  měly
   vyhraněně slovenský charakter. Jeho obsah viděl v sepětí národního a křesťanského ducha. Od
   učitelů proto vyžadoval, aby i oni se „obrodili“ a součástí této obrody měla být  i změna
   jejich poměru k církvi. V každé třídě byl pověšen kříž, ministerským nařízením bylo určeno, že
   vyučování začíná a končí společnou modlitbou, výuka náboženství se stala povinnou pro všechny
   žáky - tedy i pro žáky bez jakéhokoliv vyznání. A protože bylo pedagogicky neúnosné, aby v
   okamžiku společné modlitby se společně se žáky nemodlil i jejich učitel, postarala se školská
   správa slovenského státu velmi rychle o to, aby se školy těchto učitelů zbavily.

   

                (Referát  na setkání ředitelů církevních škol, Praha dne 7.11.2000)

   

   http://skolstvi.cirkev.cz/docs/historie.doc

   

                             MEZINÁRODNÍ ŠKOLSKÉ KŘESŤANSKÉ ORGANIZACE

                                              O I E C

   (Oficina International de Educación Católica) (Mezinárodní výbor pro katolickou výchovu)

   Nevládní organizace s celosvětovou působností, která reprezentuje katolickou výchovu a
   vzdělávání, spolupracuje s Organizací spojených národů, UNESCO, UNICEF a dalšími evropskými a
   světovými organizacemi. Je výrazem přítomnosti křesťanů v oblasti výchovy a vzdělávání.
   Podporuje rozšiřování katolických škol a podílí se na přípravě katolických učitelů. Snaží se o
   zvyšování gramotnosti a základního vzdělání v zemích, kde je vzdělávání stále na nízké úrovni.
   Organizuje kolokvia a studijní setkání, sdílí zkušenosti v jednotlivých zemích.

                                              C E E C

   (Comité Européen pour l´Enseignement Catholique) (Evropská komise pro katolickou výchovu)

   Evropská organizace, sdružující představitele církevního školství, školských sekcí biskupských
   konferencí a dalších organizací spojených s činností především katolických škol. Spolupracuje
   též s řadou evropských organizací a organizuje přednášky, přípravné semináře pro katolické
   učitele, kongresy. Zabývá se součinností těchto škol a státu. Snaží se o podporu církevního
   školství v zemích střední a východní Evropy – v posledních letech přibyli členové mnoha těchto
   států a rozvíjí se jejich spolupráce.

                                            G E R F E C

   (Le Groupement Européen d´Etude et de Recherche pour la Formation des Enseignant Chrétiens)
   (Evropská výzkumná a studijní skupina pro přípravu křesťanských učitelů)

   Interkulturální a interkonfesní organizace. Pořádá kurzy pro křesťanské učitele, zejména v
   oblastech zvyšování povědomí o evropských otázkách, občanství, křesťanský pohled na evropské
   vzdělávání, sbližování různých vyznání v Evropě. Je určena pro učitele, výchovné poradce,
   vedoucí výcviků a školení pro učitele, studenty pedagogiky, budoucí učitele.

   

   +--------------------------------------------------------------------------------------------+
   |Fond církevního školství                                                                    |
   |--------------------------------------------------------------------------------------------|
   |Církve v ČR jsou zatím stále z podstatné části závislé na státních dotacích, které nejsou   |
   |nikterak veliké. Z toho důvodu budeme velmi vděčni za každý finanční příspěvek na konto     |
   |fondu církevního školství:                                                                  |
   |                                                                                            |
   |                               HVB Bank Czech Republic, a.s.                                |
   |                                    53 04 77 91 16/2700                                     |
   |                                                                                            |
   |Prostředky tohoto fondu, do kterého přispívají školy, zřizovatelé škol, sponzoři a ostatní  |
   |dárci, spravuje mons. Lobkowicz, OPraem., biskup ostravsko-opavský a předseda Subkomise     |
   |regionálního školství Komise pro katolickou výchovu České biskupské konference. O jakémkoli |
   |daru Vám na požádání vystavíme příslušné potvrzení.                                         |
   |                                                                                            |
   |Veškeré finanční příspěvky jsou určeny pouze pro potřeby církevního školství. Účetnictví    |
   |fondu je k dispozici na Sekci církevního školství, Thákurova 3, Praha 6.                    |
   |                                                                                            |
   |ZA JAKOUKOLI FINANČNÍ POMOC PÁN BŮH ZAPLAŤ.                                                 |
   |                                                                                            |
   |Zdroje: http://skolstvi.cirkev.cz                                                           |
   +--------------------------------------------------------------------------------------------+

   http://cs.crossmap.com/cirkevni-skoly/financie_CR.htm

   

   +--------------------------------------------------------------------------------------------+
   |Štatistiky počtu cirkevných škol                                                            |
   |--------------------------------------------------------------------------------------------|
   |Církve a náboženské společnosti se již tradičně věnují také vzdělávání. Nejvíce škol udržují|
   |instituce římskokatolické církve, pak následují školy ostatních denominací a několik škol má|
   |také Federace židovských obcí . Na celkovém počtu škol se církevní školy podílejí v průměru |
   |necelým jedním procentem. Tento podíl je však vyšší u škol poskytujících úplné střední a    |
   |vyšší odborné vzdělání. Školám a školským zařízením, jejichž zřizovatelem jsou církve a     |
   |náboženské společnosti, přiděluje MŠMT ČR v celém rozsahu finanční prostředky vyčleněné ze  |
   |státního rozpočtu podle zákona č. 132/2000                                                  |
   |Sb. o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích,|
   |zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze.                                |
   +--------------------------------------------------------------------------------------------+

   

   

   Jak úspěšné jsou církevní školy v porovnání se školami jiných zřizovatelů nebo státních?
   (základky, střední, VOŠ)

   

   Nelze říci, že by církevní školy byly vyloženě lepší nebo horší než jiné.

   Především je potřeba si uvědomit že tzv. „konkurenční“ školy jsou jen jednou skupinou
   církevních škol. Jde především o gymnázia a také některé základní, střední a vyšší odborné
   školy. Tyto mohou konkurovat státním a soukromým školám, protože si vybírají žáky a studenty
   podle přijímacích zkoušek a řízení. Obecně se v žebříčcích úspěšnosti, srovnávacích testech a
   porovnávacích studiích umisťují spíše na předních místech mezi ostatními a týká se to i
   soutěží jednotlivých žáků na olympiádách apod. Je to dáno i tím, že jsou již svým zřizovatelem
   výjimečné a také tím, že jsou v porovnání se „státními“ školami poměrně „mladé“ (max. 16 let).
   Ale především jsou dobré díky kvalitním křesťanským učitelům. Křesťanských pedagogů není sice
   v našem státě mnoho, ale stále je jich mnohem více, než by mohly církevní školy pojmout. Je
   logické, že si církevní školy vyberou ty kvalitnější. Tato skupina církevních škol je tedy
   rozhodně přinejmenším srovnatelná se špičkami našeho školství.

   Ve druhé skupině jsou školy tzv. „sociální“. Jsou to např. dívčí katolické školy, speciální
   školy, školy při stacionářích apod. Tyto školy nemají ambice někomu konkurovat, ale přesto
   jsou bezesporu velmi potřebné. Nezabývají se těmi nejlepšími studenty, ale těmi, kteří
   potřebují nejvíce pomoci. Je třeba zde uvést, že většina těchto škol je zřízena
   protestantskými církvemi.

   Pro církve obecně je velkou výhodou, že mají zastoupení v obou typech škol.

   

   Jaká jsou kritéria posouzení - např. dostávají se ze základních škol snáze na gymnázia a ze
   středních církevních škol lépe na univerzity?

   

   Jediným kritériem pro přijetí žáka či studenta na nějakou školu (odhlédneme-li od korupce a
   podobných praktik) v naší zemi je úspěšné složení přijímací zkoušky nebo úspěch v přijímacím
   řízení. Obecně není pravdou, že by na církevních školách studovali jen věřící a naopak. Takže
   to, že někdo studuje na církevní škole není žádnou výhodou pro přechod na vyšší stupeň
   církevní školy a ti ostatní nejsou nijak znevýhodněni.

   Existuje řada kritérií, jak zhodnotit úspěšnost školy při přechodu jejích absolventů na vyšší
   stupeň. Žádné z nich však není (a ani být nemůže) objektivní. Obávám se, že v této otázce
   nelze najít zákonitosti. Myslím si, že nikdo nemůže 100% říci a doložit, které školy jsou
   v tomto směru úspěšnější než ty druhé. Zde mohu pouze uvést, že střední vzdělání se u nás již
   stalo standartem, takže skoro všichni absolventi základních škol jdou na školy střední. Také
   se u nás velmi rozšířilo vysoké školství (co do množství i co do stupňů) a tak mnoho studentů
   středních škol dnes pokračuje na školách vysokých (a třeba i v zahraničí).

   Jinou otázkou však zůstává, zda jsou naše školy (všech zřizovatelů) stále stejně kvalitní a
   srovnatelné se světem. Snad ano.

   

   

   Čím a jak se církevní školy liší? Jejich určující rysy

   

   Školní vzdělávání obecně se dělí na vzdělávání ve vědách a výchovu pro život. Ani jedna z obou
   složek nemůže být zanedbána. Co se týká výuky, neměl by být mezi školami církevními a
   „státními“ žádný rozdíl. V obou typech škol se používají tytéž učebnice i výukové metody.
   (Soukromé školy zde ponechám stranou. Často přebírají jiné výukové metody i učebnice ze
   zahraničí a nelze je tedy v tomto směru porovnávat).

   Církevní školy se liší právě tou druhou složkou, výchovou, na kterou kladou větší důraz, než
   necírkevní školy a křesťanské pojetí výchovy je také často od necírkevních škol odlišné.
   Církevní školy se zabývají každým žákem individuálně. Mnoho necírkevních škol se od dob
   komunismu také změnilo a také začínají klást na výchovu žáků důraz, ale většina z nich k tomu
   nepřistupuje z hlediska křesťanského.

   I církevní školy se v tomto směru potýkají s potížemi. Je stále málo kněží na školách, žáci
   jsou přetíženi vzdělávací složkou a hůře vstřebávají tu „nepovinnou“ výchovnou, zřizovatelé
   škol mají mnoho jiných starostí než se zabývat výchovou na svých školách apod. Přesto se
   odlišnost dobré církevní školy ukazuje již při příchodu do školy atmosférou, výzdobou a
   chováním žáků i pedagogického personálu. Nejdůležitější zde není výchova k asertivitě a
   (mnohdy bezohledné) dravosti, ale výchova k pomoci slabším a k poctivé práci.

   

   Je vhodné se lišit? (třebas i s ohledem na sekularizovanou společnost)

   

   To je těžká otázka. Ani biskupové nejsou zajedno v tom, zda je lepší mít církevní školy, nebo
   raději působit evangelicky v těch necírkevních. 16 let novodobého církevního školství ukázalo,
   že církevní školy jsou společností respektovány a mnohdy i vyhledávány. Podle mého názoru je
   to církev, resp. církve, kdo si málo uvědomuje potenciál, který v evangelizaci společnosti
   církevní školy mají. Každý, kdo církevní školou prošel má bez ohledu na jeho víru a
   přesvědčení přinejmenším pojem o náboženství a o církvi. Těžko potom tento absolvent bez
   výhrad přijme tvrzení o překonanosti církve, nepotřebnosti náboženství nebo o jedinečnosti
   materialismu. V tomto směru dělají církevní školy mnoho práce. Pokud by náš národ byl národem
   věřících lidí, neměly by církevní školy smysl. Nyní však často působí i jako misie. Myslím, že
   v našem ateistickém prostředí je nejen vhodné ale i nutné se lišit.

   

   

   Proč by měli věřící rodiče dávat své děti na církevní školy? V čem jsou pro jejich děti lepší?
   Nehrozí tu nebezpečí skleníkového prostředí, kdy pak děti budou mít problémy (v kolektivu) při
   přechodu do „sekulární“ školy?

   

   Určitá povinnost katolíků posílat své děti do katolických škol je dána kodexem kanonického
   práva (čl.796 – 798). Katoličtí biskupové však mají také povinnost tyto školy v potřebném
   množství zakládat (čl.802). Nekatolické církevní školy tuto úpravu nemají. Církevní školy jsou
   pro křesťanskou mládež zárukou křesťanské výchovy. Tato výchova by měla doplňovat výchovu
   rodinnou a farní a tyto části výchovy nelze vzájemně nikdy zcela nahradit.

   Pokud je církevní škola dobrá, tak nedopustí, aby se v ní skleníkový efekt projevil.
   V církevních školách studuje přibližně polovina dětí a mládeže z nevěřících rodin. Výsledkem
   bývá i rozšíření řad křesťanů, ale tito žáci a studenti jsou zároveň zárukou „otevřených oken“
   virtuálního skleníku. Problém může nastat spíš v případě, že „sekulární“ škola je ve
   skutečnosti skleníkem, který nepustí žádný „závan“ křesťanského myšlení, názorů a víry.
   Křesťané by se neměli přizpůsobovat nekřesťanskému okolí, ale měli by se snažit své okolí
   křesťansky ovlivňovat. Problémy tedy nastat mohou, ale křesťanem se člověk nestává proto, aby
   se jim vyhýbal, ale proto, aby se je snažil řešit. Je to jistě méně pohodlné, ale zároveň
   mnohem správnější.

   

   Jaké jsou současné problémy církevních škol v Česku?

   

   Současných problémů je celá řada. Nejprve bych se zastavil u toho, co se podařilo. Máme 120
   církevních škol a školských zařízení. Všechny jsou zapsány v Rejstříku ministerstva školství a
   všechny jsou právnickými osobami. Církevní školství je řádně podchyceno novým Školským
   zákonem. Církevní školy jsou kompaktním celkem přesto, že mají 35 zřizovatelů z několika
   církví. Pokrývají veškeré typy škol od předškolních zařízení až po teologické fakulty vysokých
   škol. Jsou poměrně velmi úspěšné a mnoho z nich spolupracuje s českými i zahraničními
   partnery. Takže důvod ke spokojenosti zde je.

   A nyní k těm problémům. Církevních škol je málo a zdaleka nepokrývají potřeby věřících. Církve
   nemají příliš odvahy tuto v moha ohledech problémovou oblast rozšiřovat a stát se zase bojí
   přílišného rozmachu církevního školství, pokud by mu dal volnost v rozšiřování a zakládání
   škol. Pomoc by mohla přijít ze strany politiků, kteří uvažují o tzv. „batůžcích“ pro žáky: žák
   „dostane“ peníze a kterou školu si vybere, tam je „odevzdá“. Doufejme, že se pak také najde
   dostatek ochotných církevních zřizovatelů.

   Dalším problémem je absence jakékoli koncepce v církevním školství. Církevní školství nemá
   žádné zastřešení i když ho zatím částečně suplovala Sekce katolického školství při ČBK. Pro
   církevní školy neexistuje žádný kodex, nebo podobný dokument a tyto školy nemají jednotné
   vedení. Možná by to nebyl velký problém, kdyby jich bylo třicetkrát více, ale církevní školy
   tvoří necelé 1% z českých škol. Školy často byly a bohužel dosud jsou, zakládány chaoticky,
   nekoncepčně a často v místech, kde je poptávka po nich nulová. Naopak jiná místa, kde je
   volání věřících po církevní škole velmi silné jsou bezdůvodně přehlížena.

   Přesto největším problémem církevního školství zůstává financování. V současné době již nejde
   ani tak o výši rozpočtu, ale o jeho tvorbu. Prakticky je fond církevního školství každoročně
   navyšován o nějaké to procento v souvislosti s navyšováním peněz ve státním školství. Poté
   církevní školy zjistí, kolik jim chybí, aby byly konkurenceschopné a ministerstvo školství jim
   rozpočet během roku a po dlouhém dohadování ještě o něco navýší. Přestože je tento systém
   opatřen dekorací virtuálních normativů, je pro církevní školy a zejména jejich vedení velmi
   stresující. Zde je jednoznačně nutná novelizace příslušných právních norem.

   

   http://skolstvi.cirkev.cz/docs/KT.doc

   

   Masové zřizování nových církevních škol se nechystá

   ----------------------------------------------------------------------------------------------

   Celkové kapacity by se ale mohly zdvojnásobit

   Říká se, že církve mají v šuplíku stohy žádostí o zřízení nové církevní školy anebo o zvýšení
   kapacit škol stávajících, a jen čekají na vhodnou chvíli, aby je podaly. Představitelé
   církevního školství odhadují, že by tímto způsobem počet jejich škol mohl vzrůst v budoucnu až
   dvojnásobně.

   ----------------------------------------------------------------------------------------------

   Dramatický výhled se však zdaleka nemusí naplnit. Jednak regulační páky, které mají v rukou
   kraje a ministerstvo školství při zařazování nových škol a kapacit do rejstříku, nemusejí
   povolit tlaku církví, jednak ani v případě maximální vstřícnosti vůči spekulovanému
   dvojnásobku by neměl být reálný nárůst velký, protože na zhruba 106 církevních školách dnes
   studuje pouze necelé jedno procento žáků.

   Čeká se na vyřešení subjektivity

   Jedním z hlavních důvodů, proč nemohou vznikat nové církevní školy, je jejich nevyjasněná
   právní subjektivita. Několik let vlekoucí se tahanice o vlastní právní subjektivitu, kterou
   dodnes fakticky nezískaly (UN č. 29 a 31/2005), nakonec uchystaly církevním školám past
   v podobě ustanovení školského zákona, který jim ukládá do 31. března příštího roku předložit
   evidenční list právnické osoby.

   Podle ředitele odboru správy sítě škol MŠMT SVATOPLUKA SPURNÉHO se právě z těchto důvodů na
   ministerstvo školství žádosti o zřízení nové církevní školy příliš nehrnou.

   „Jakákoli žádost mívá od prvopočátku jeden zásadní problém - škola, o kterou jde, nemá
   vyjasněnou právní subjektivitu. Na ministerstvu kultury zatím přetrvává, pokud vím, nechuť
   přidělovat těmto školám statut církevní právnické osoby. Co se týká zařízení mimoškolských,
   nový školský zákon jejich zařazování nově přidělil krajům. V posledních letech nepamatuji, že
   bychom měli nějaký problém s církevními školami, a to ani v oblasti změny kapacit. Čeká se na
   vyřešení právní subjektivity,“ řekl S. Spurný.

   Církve: Zatím jednáme

   Problém s neujasněnou právní subjektivitou potvrzuje i DANIEL KUCHYŇKA, který v České
   biskupské konferenci zastupuje církevní školství.

   „Je pravda, že také tato otázka brání vzniku nových škol. Ministerstvo teď nebude zařazovat
   školu, která nemá jasnou právní formu, aby s tím mělo od 1. dubna příštího roku potíže,“
   konstatoval.

   Nedávno proběhlo setkání ředitelů církevních škol, na němž zaznělo, že se o vhodném právním
   ukotvení bude ještě jednat.

   „Církev prohlásila, že chce církevní školy jako církevní právnické osoby. Proto pokračují
   jednání s ministerstvem kultury o tom, zda by bylo možné naše školy takto zaregistrovat.
   Objevila se také nabídka ODS na posunutí zmíněné zákonné lhůty na pozdější dobu, což by nám
   usnadnilo další vyjednávání. A konečně je tady možnost transformovat se na školskou právnickou
   osobu a vyhovět tím představám státu, nebo na jinou, stávající právní formu. Vše je tedy zatím
   ve hře. Ředitelé církevních škol tuto informaci přijali. I mezi nimi jsou určité rozpory,
   váhají, zda trvat na církevní právnické osobě, nebo přejít na školskou právnickou osobu,
   kterou zavedl školský zákon. Fakt je, že volba jakékoli formy nepřinese církevním školám žádné
   zemětřesení, a to je podstatné.“

   Druhou bariérou vzniku nových subjektů anebo zvyšování kapacit jsou peníze. Tvrzení, že
   církevní školy jsou financovány jako školy veřejné, může být jen optický klam.

   „Kdyby ministerstvo školství vyhovělo žádostem o zařazení nových církevních škol nebo kapacit,
   musely by být financovány na úkor ostatních církevních škol. Takový je princip. Například při
   založení Gymnázia ve Velehradě stoupl rozpočet církevních škol o desítky milionů korun,
   prakticky však ani o korunu, protože balík peněz určený pro církevní školství se navýšil jen o
   běžné zvýšení srovnatelné s veřejnou sférou. Ministerstvo financí, které přiděluje školskému
   rezortu peníze, by mělo od okamžiku vyřešeného problému s právní subjektivitou reflektovat
   zvýšení kapacit. Zatím to neřeší,“ řekl D. Kuchyňka.

   Potvrdil zároveň dohady o tom, že církevní zřizovatelé mají připraveno v šuplíku několik škol,
   pro které by rádi okamžitě podali žádost o zápis do rejstříku.

   „Nelze ale očekávat nějaký boom. Osobně se domnívám, že v možnostech církevního školství je
   možné zvýšení z jednoho maximálně na dvě procenta žáků. Pro samotné církevní školství by šlo o
   významný počin, ale z hlediska celku to není mnoho. Církevní školy existují proto, aby
   zjednodušeně řečeno, uspokojovaly poptávku obyvatel, která sice není závratná, ale rozhodně je
   výrazně neuspokojená. A to nemluvím jen o věřících. Odhadem polovina žáků k nám přichází
   z laických rodin.“

   V každém větším městě jedna

   Zastánkyní výraznějšího zvýšení kapacit církevního školství je i poslankyně MICHAELA ŠOJDROVÁ
   (KDU-ČSL), která UN řekla, že iniciativa v prvé řadě musí vyjít z církevního školství a církve
   samotné.

   „Jezdím po celé republice, proto vím, jakou funkci církevní školy plní, a mohu srovnávat.
   Myslím, že by bylo dobré, aby v každém větším městě existovala církevní základní škola a
   v návaznosti na tuto síť pak i církevní školy střední. Tak tomu dnes zdaleka není.“

   Otázkou však je, jak posilovat církevní školy v době populační krize, kvůli níž ministerstvo
   školství nechce další kapacity povolovat.

   „Demografický pokles se už na základních školách pomalu zastavuje – jako se zastavil na
   mateřských školách. Optimalizace veřejných škol stále probíhá a ještě jsou volné kapacity,
   které by mohly využít církevní školy. Je tu prostor pro místní církve, aby se dohodly s obcemi
   na tom, že například jedna z rušených základních škol bude nabídnuta církvi. Tímto postupem
   byla rozšířena základní církevní škola v Hradci nad Moravicí s prvním stupněm a také v Opavě a
   připravují se další podobné kroky v jiných místech – vím minimálně o dvou případech.“

   Církevní škola je ovšem pro stát dražší, protože musí financovat i její provoz, což v případě
   základních a středních škol činí obec, respektive kraj.

   „Myslím, že církevní školy zdaleka nejsou tak drahé, protože jim hodně pomáhají církve ze
   svých zdrojů a rodiče prostřednictvím darů. Finanční navýšení považuji za zanedbatelné.
   Samozřejmě stát musí zvážit jeho účel. Jsem přesvědčena, že se mu investice navíc vyplatí,
   neboť církevní školy jsou vynikající alternativou zejména v přístupu k žákům. Nejsem zastáncem
   jen církevních škol, jejich existence je ale i pro veřejné školy prospěšná, mohou si zdravě
   konkurovat ve výchově, která v pojetí církevních škol klade důraz například na etiku, výuku
   náboženství nebo volnočasové aktivity.“

   Záporná populační vlna však zanedlouho dorazí na školy střední, kde se optimalizuje jako na
   běžícím pásu. I v tomto sektoru vidíte prostor pro nové církevní školy?

   „Hodně záleží na místních podmínkách, na kvalitě projektu a potřebách trhu práce. Rozhodně
   není dobré říkat, dětí ubývá, síť škol se nepohne, zakonzervuje se. Určitá obměna být musí.
   Rozhodovat by se mělo citlivě, ale s chutí k novým věcem. Netvrdím, že mám nyní na stole
   žádost o zřízení nové církevní střední školy, ale vím třeba o žádostech na zřízení školních
   klubů při církevních středních školách. Tady už nejde o pravomoc ministerstva, nýbrž krajů, u
   nichž jsem zaznamenala malou vstřícnost. Konkrétně Olomoucký kraj neumožnil rozšíření kapacity
   školního klubu Biskupského gymnázia v Prostějově. Náklady na pedagogy a provoz by ho ročně
   vyšly asi na 300 tisíc korun. Přitom klub nabízí jedinečné volnočasové aktivity, které
   doplňují vzdělávací program školy. Stále opakuji, že rozšiřovat nabídku volnočasových aktivit
   je důležité. Jistě, možná to bude stát dva tři pedagogy navíc, ale v budoucnu ušetříme velké
   peníze díky tomu, že budeme mít vychované a vzdělané lidi.“

   V současnosti vzniku nových škol brání i jejich problematická právní subjektivita...

   „Myslím, že ne. Církevní školy se mohou stát školskou právnickou osobou či právním subjektem
   podle jiného zákona – tak to říká školský zákon. Podle zákona o církvích mohou církve
   zařazovat své školy také jako církevní právnické osoby.“

   Ministerstvo kultury však odmítá evidovat školy jako církevní právnické osoby.

   „Myslím, že by každý soud dal církvím zapravdu. Církevní právnická osoba byla původně vymezena
   jen pro kultovní účely, tudíž byla nepoužitelná pro vzdělávací účely. Ústavní soud však před
   časem právě toto omezení vypustil. Očekávám však, že zřizovatelé zvolí perspektivnější řešení,
   a to právě školskou právnickou osobu, protože by měli do budoucnosti daleko větší jistotu. Je
   ale na církvích, jak se rozhodnou.“

   Velký zájem

   D. Kuchyňka hovořil o neuspokojené poptávce po studiu na církevních školách. Obrátili jsme se
   na několik škol, aby nám jeho slova potvrdily, či vyvrátily.

   „Právě jsme na vyšší škole zavedli nový obor sociální činnost pro etnické minority v dálkové
   formě. Zájem o něj je ohromný, normativ na něj naopak velmi nízký,“ řekla UN ředitelka VOŠ
   sociálně právní a střední sociální školy v Praze 4 JITKA JAROŠOVÁ. „Tlak neuspokojené poptávky
   ale víc cítíme na střední škole, kde je počet zájemců pravidelně dvojnásobný. Zkoušeli jsme
   požádat o vyšší kapacitu, nepovolí. Na církevní školství přijde jeden balík peněz, čím víc
   bude škol a kapacit, tím víc se ten balík rozmělní.“

   Ředitel Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži ŠTĚPÁN BEKÁREK uvedl: „Pro nás to takový problém
   není. Od roku 1991, kdy jsme zahájili činnost, máme kapacitu naplněnou. Vím ale, že kdybychom
   ji chtěli navýšit, měli bychom s tím problémy.“

   „Musím potvrdit velký zájem, do první třídy se nám hlásil více než dvojnásobek počtu zájemců,
   který jsme byli schopni přijmout,“ informovala ředitelka Základní školy při Biskupském
   gymnáziu Bohosudov – Krupka JANA PUCHAROVÁ. „Na druhém stupni nám odchází řada dětí do
   sousedního biskupského gymnázia a my si dobíráme děti z jiných škol, a opět jsme museli
   několik dětí odříct. Nemáme ale zájem o navýšení kapacity, říkám si – lepší kvalita než
   kvantita. Ale jsou školy, kde tuto potřebu objektivně mají. My jsme například měli zájem
   s biskupským gymnáziem, s nímž žijeme v jednom objektu, vytvořit středisko dětí a mládeže pro
   starší dorost. Neuspěli jsme. Nelze ho zařadit do rejstříku a tak nemůže být financované jako
   třeba klasický dům dětí a mládeže.“

   

   

   

Metodický pokyn k finančnímu vypořádání dotací poskytnutých církevním školám za rok 2006

   Metodický pokyn k finančnímu vypořádání dotací poskytnutých právnickým osobám vykonávajícím
   činnost škol a školských zařízení zřizovaným registrovanými církvemi nebo náboženskými
   společnostmi, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní
   školy, za rok 2006  

   Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydává v souladu s vyhláškou Ministerstva
   financí       č. 551/2004 Sb., kterou se stanoví zásady a termíny finančního vypořádání vztahů
   se státním rozpočtem, státními finančními aktivy nebo Národním fondem, pro finanční vypořádání
   dotací poskytnutých právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských zařízení
   zřizovaným registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi, kterým bylo přiznáno
   oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, za kalendářní rok 2006 metodický
   pokyn, jehož plné znění se nachází v souboru Cirkevni_skoly.doc Cirkevni_skoly.doc (30,00 KB).

   Církevní školy předloží finanční vypořádání dotací poskytnutých ministerstvem v elektronickém
   formátu (Excel) na e-mailovou adresu festovas@msmt.cz a v tištěné podobě spolu s podrobným
   komentářem na adresu odboru 44 v doporučeném termínu do 7. února 2007 na tiskopisech uvedených
   v souboru tabulky_se_vzorci.xls tabulky_se_vzorci.xls (31,50 KB).

Metodický pokyn k finančnímu vypořádání dotací poskytnutých právnickým osobám vykonávajícím činnost
škol a školských zařízení zřizovaným registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi, kterým
bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, za rok 2005

   Č.j.: 26 519/2005 - 44

   V Praze dne 13. září 2005

   Metodický pokyn k finančnímu vypořádání dotací poskytnutých právnickým osobám vykonávajícím
   činnost škol a školských zařízení zřizovaným registrovanými církvemi nebo náboženskými
   společnostmi, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní
   školy, za rok 2005

   Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") vydává v souladu s
   vyhláškou Ministerstva financí č. 551/2004 Sb., kterou se stanoví zásady a termíny finančního
   vypořádání vztahů se státním rozpočtem, státními finančními aktivy nebo Národním fondem, pro
   finanční vypořádání dotací poskytnutých právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a
   školských zařízení zřizovaným registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi, kterým
   bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy (dále jen "církevní
   školy"), za kalendářní rok 2005 tento metodický pokyn:

   V kalendářním roce 2005 převádí ministerstvo v souladu s § 162 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.,
   o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) a podle
   § 14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících
   zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, prostředky určené pro církevní
   školy z účtu ministerstva přímo jednotlivým církevním školám.

   Církevní školy provedou finanční vypořádání dotací poskytnutých ministerstvem za kalendářní
   rok 2005 v rozsahu tabulky uvedené v příloze a spolu s komentářem jej předloží ministerstvu v
   elektronické podobě na e-mail festovas@msmt.cz a v tištěné podobě na adresu odboru 44 v
   termínu do

   7. února 2006.

   V komentáři budou uvedeny především důvody nevyčerpání jednotlivých titulů účelových dotací.

   Nevyčerpané prostředky z poskytnutých dotací převede církevní škola na depozitní účet
   ministerstva č. 6015-821001/0710 v termínu do

   15. února 2006.

   Zároveň církevní škola zašle avízo o uskutečněné platbě odboru 44 - státního závěrečného účtu
   a metodiky účetnictví a odboru 15 - hlavního účetního.

   Podle pokynu budou vyúčtovány veškeré dotace poskytnuté podle zákona č. 561/2005 Sb. i podle
   zákona č. 218/2000 Sb., s výjimkou dotací poskytnutých na neukončené projekty spolufinancované
   z rozpočtu Evropské unie (dále jen "EU").

   Finanční vypořádání dotací na projekty spolufinancované z rozpočtu Evropské unie (Úprava
   vzdělávacích programů 7. ročníků škol směřující k rozvoji klíčových kompetencí žáků - projekt
   HODINA) se provede v souladu s § 1 odst. 4 vyhlášky č. 551/2004 Sb. k 31. prosinci roku, v
   němž bude projekt spolufinancovaný z rozpočtu EU ukončen.

   Ing. Zdeněk Bernard v.r.

   vrchní ředitel sekce ekonomické

   http://www.msmt.cz/ekonomika-skolstvi/metodicky-pokyn-k-financnimu-vyporadani-dotaci-poskytnutych-pravnickym-osobam-vykonavajicim-cinnost-skol-a-skolskych-zarizeni-zrizovanym-registrovanymi-cirkvemi-nebo-nabozenskymi-spolecnostmi-kterym-bylo-priznano-opravneni-k-vykonu-zvla