8. VOLBY A VÝMĚNY POLITIKU 8.1. ÚVOD Společenský plánovač a politik nSpolečenský plánovač je osoba, která v idealizovaném světě vytváří optimální politiky v nekonečně dlouhém časovém období. nPolitik čelí v reálném světě v pravidelných intervalech riziku, že bude vystřídán jiným politikem a tohoto rizika si je vědom. Jak riziko nezvolení ovlivňuje chování politiků? 1)Mohou preferovat politiky, které zvýší pravděpodobnost jejich znovuzvolení 2)Politik, který se obává, že by mohl být nezvolen, může volit politiky, které budou limitovat možnosti jeho nástupce 3)Volby zanášejí do tvorby hospodářské politiky nejistotu Ideologičtí a oportunističtí politici nJe cílem politika udržet si funkci nebo implementovat konkrétní program? n nOportunistický politik (opportunistic, office-motivated) je politik, který se zajímá především o udržení úřadů a výhod spojených s vládnutím. nIdeologický politik (partisan) je politik, který se zajímá především o prosazení svého politického programu. n n n Chování politiků nDva rozdílní oportunističtí politici budou ve stejné věci preferovat stejné politiky. nDva rozdílní ideologičtí politici budou ve stejné věci preferovat odlišné politiky. n nV realitě oba motivy splývají → k prosazení programu je potřeba získat/udržet úřad. Volby nVolby = obvyklý mechanismus pro výběr tvůrců hospodářské politiky (v civilizovaných zemích) n nVe volbách vybírají voliči své zástupce, aby z jejich pověření vytvářeli hospodářské politiky → klasický případ problému pán-správce. n Volby z pohledu modelu pán-správce ØJak může být správce (politik) motivován, aby v úřadě prováděl politiku, která je prospěšná pánovi (voliči)? ØKdy se volič rozhodne ve volbách správce znovuzvolit, a kdy ho vymění? ØJak činy správce (politika) v úřadu ovlivňují rozhodování pána (voliče) ve volbách? n Komplikace! nModel pán-správce je nejvíce užitečný v případě jednoho pána a jednoho správce. nVe volbách je ovšem mnoho pánů (voličů) s odlišnými preferencemi. → jak rozklíčovat vazbu mezi činy politika a jeho volebním (ne)úspěchem? Střídání stráží nJak se bude chovat politik, který tuší, že neuspěje ve volbách (popřípadě již nechce kandidovat)? Pokud je ideologický a zajímá ho co se bude dít po jeho odchodu, potom: a)se může snažit zvýšit pravděpodobnost, že jeho nástupcem bude někdo s podobnými preferencemi jako má o sám b)pokud se obává, že bude zvolen někdo s kompletně odlišnými preferencemi, může se snažit limitovat jeho budoucí možnosti volby → svázat mu ruce (třeba zvýšit veřejný dluh) 8.2. VOLBY A HODNOCENÍ POLITIKU Volby jako kontrolní mechanismus nVe volbách se politici zodpovídají voličům. Volby umožňují voličům vybrat nejlepší kandidáty. Nejlepší může znamenat buď nejvíce schopný nebo nejvíce ideologický blízký pozici daného voliče. nVolby fungují také jako korekční mechanismus. Špatní/neschopní politici budou ve volbách vyměněni, což působí jako memento pro politiky v úřadě. n Volby jako prevence morálního hazardu nPokud výkonnost politiků v úřadě není daná pouze jejich vnitřními charakteristikami (ideologie, kompetentnost), ale také absencí oportunistického chování politiků v úřadě (lenost, korupce), potom volby mohou sloužit jako nástroj blokace takovýchto vzorců chování nPokud by zvolení politici vykazovali tendenci k takovémuto typu chování, mohou jim voliči vyhrožovat výměnou. Barroův model (1973) nModel: Formalizace myšlenky, jak možnost znovu(ne)zvolení může vynucovat takové chování politiků, aby sledovali zájmy voličů a nikoliv své vlastní nPředpoklady: dokonalé informace, konečný horizont nIdea: Základním ekonomickým problémem v modelu je poskytování veřejného statku g financovaného zdaněním, kdy optimální množství veřejných statku z pohledu voliče je g*. n nZdroj: R. Barro: The Control of Politicians: An Economic Model. Public Choice. Vol. 14 Politik v Barroově modelu nPoskytované množství veřejného statku je určeno oportunistickým politikem, který by v případě absence volební kontroly volil úroveň výdajů na veřejné statky g^, která je ovšem vyšší než optimální z pohledu reprezentativního voliče. (g^ > g*) nPolitik preferuje vyšší než optimální výdaje na veřejné statky, protože mu přinášejí výhody spojené s vládnutím n Volby v Barroově modelu nVoliči kontrolují politika následovně: 1)Voliči stanoví hodnotu kritickou hodnotu g# (g* ≤ g# < g^) 2)Politik je znovuzvolen, pokud během jeho vlády byly skutečné vládní výdaje g menší než g# (g ˂ g#) 3)Politik není znovuzvolen, pokud během jeho vlády byly skutečné vládní výdaje větší než g# (g > g#). Kritická hodnota g# nKritická hodnota g# potom závisí na: §délce volebního období §počtu období, které chce politik zastávat v úřadě (reprezentuje hodnotu znovuzvolení) §politikově diskontním faktoru §rozdílem mezi jeho platem ve funkci a v alternativním zaměstnání n nR. Barro pak v rámci modelu zkoumá, jak se bude měnit rovnováha v závislosti na změnách parametrů modelu (frekvence voleb) n Slabina Barroova modelu nVoliči jsou modelování jako identičtí reprezentativní agenti → model neumožňuje zachytit konflikty zájmů mezi voliči a možnosti politiků těchto konfliktů využívat. n Ferejohnův model (1986) nModel volební kontroly politiků, který překonává některé limity Barro modelu. nPředpoklady: nekonečný horizont (politici se zajímají i o to, co se bude dít po jejich odchodu z funkce). Pouze výsledky hospodářské politiky jsou pozorovány voliči (nikoliv akce/úmysly) → model nedokonalých informací. Všichni kandidáti ve volbách jsou identičtí ve schopnostech a ideologii. n nFerejohn, J. (1986): Incumbent Performance and Electoral Control. Public Choice. Preference voličů nKlíčový vliv má předpoklad o skladbě voličů. Pokud jsou všichni voliči identičtí (mají stejné preference) → potom stejně jako Barro modelu volby ve Ferejohn modelu blokují u politika oportunistické chování. nPokud jsou voliči heterogenní (mají odlišné preference) → potom politik může jednotlivé skupiny voličů stavět proti sobě a být tak minimálně kontrolován. Hra politika s voliči nPokud mají voliči odlišné preference, politik s nimi může hrát hru kočky s myší, kdy pomocí různých dotací pro různé skupiny hledá minimální potřebnou většinu pro své zvolení. nPokud se voliči nemohou společně domluvit na politika(!), potom se v důsledku takovýchto her se politik může stát voliči zcela nekontrolovatelný. Důsledky… nV důsledku konfliktu preferencí mezi jednotlivými skupinami voličů (a jejich využívání politikem) dochází k situaci, kdy voliči jsou nakonec v horší situaci, než kdyby politik prováděl pouze všeobecně prospěšnou politiku. nNavíc ani výměna politika v tomto případě nepomůže, protože ten by měl v modelu zcela stejnou motivaci k takovémuto typu chování jako jeho předchůdce. Co s tím? nPokud by jednotlivci s odlišnými preferencemi hlasovali čistě podle svých individuálních zisků/ztrát, potom by bylo takové chování politika možné. nPokud se ovšem jednotlivci ve volbách rozhodují více podle agregátních úspěchů/neúspěchů politika, potom je možnost politika využívat distribučních konfliktů ve svůj prospěch limitována Voličovo dilema nNa základě čeho se rozhodují voliči ve volbách: -Individuální x Agregátní (preference) -Retrospektiva x Budoucnost (zkušenost x sliby) - nEmpirické studie naznačují, že voliči volí spíše na základě agregátních preferencí (Fair, 1978) a retrospektivní zkušenosti (Lewis-Beck, 1988). - n 8.3. OPORTUNISTICKÝ POLITICKOEKONOMICKÝ CYKLUS Politicko-ekonomický cyklus nPoliticko-ekonomický cyklus (PBC) = modely ekonomických cyklů ovlivněných cyklem politickým. nOportunistický PBC = snaha vyhrát volby pomocí oportunistické manipulace ekonomiky nKlíčová otázka: Jak volební soutěž mezi politikem v úřadě a jeho vyzyvatelem ovlivňuje makroekonomické agregáty? Empirická podpora pro OPBC 1)Ekonomická situace před volbami výrazně ovlivňuje rozhodování voličů 2)Politici jsou si tohoto faktu vědomi a snaží se jej využít n n→ empirické studie identifikující cyklický vývoj nástrojů hospodářské politiky a ukazatelů ekonomické aktivity, které jsou korelovány s průběhem politického cyklu s vrcholem v období voleb Zdroj: Tufte (1978) Empirické studie nKramer (1971): Počet hlasů ve volbách pro vládnoucí stranu (do Kongresu USA) je silně determinován tempem růstu reálného důchodu na hlavu a mírou inflace ve volebním roce. nFair (1978): Prezidentské volby v USA 1916-1976. Prezidentské volby analyzovány jako referendum o hospodářské politice. n n Fair (1978) – výsledky (1) nEkonomická výkonnost hospodářství před volbami ovlivňuje volební výsledek. nZměny reálného HNP na hlavu (a nezaměstnanosti) ve volebním roce se významně projevovaly ve volebním výsledku. n1% zvýšení reálného růstu zvyšuje počet hlasů vládnoucí strany také přibližně o 1% nNejsilnější čtvrtletní efekt je možné naměřit těsně před volbami. n nZdroj: Fair, R. (1978): The Effects of Economic Events on Votes for President. The Review of Economics and Statistics. n Fair (1978) – výsledky (2) nOstatních 14 zkoumaných makroekonomických indikátorů mělo na volební výsledek pouze malý vliv. Významná byla pouze míra inflace v dvouletém období před volbami. nDalším zásadním výsledkem bylo, že voliči mají vysoký diskontní faktor. Neberou tak v úvahu výsledky starší než rok či dva. nPodobné výsledky byly identifikovány v řadě dalších studií provedených v dalších zemích. Individuální x agregátní nRozhodují se voliči ve volbách na základě agregátní nebo individuální ekonomické situace? nLewis-Beck (1988): Analýza mnoha průřezových studií → výsledek: individuální ekonomická situace má minimální vliv na volební hlasování nZdůvodnění(?): Volič racionálně usuzuje, že agregátní ekonomická situace je lepším měřítkem schopností politika než jeho individuální ekonomická situace. Oportunistická manipulace nPokud voliči reagují na agregátní ekonomickou situaci, potom se politici budou snažit této skutečnosti využít. nZvyšování veřejných výdajů a transferů ve volebním roce, odkládání zvyšování daní → snaha příznivým způsobem ovlivnit ekonomickou situaci těsně před volbami. Nordhausův model PBC (1) -všichni voliči jsou identičtí → mezi voliči neexistují konflikty zájmů → rozhodují se na základě vývoje makroekonomických indikátorů -oportunistický politik se snaží před volbami stimulovat ekonomiku, aby snížil nezaměstnanost, náklad v podobě inflace přijde až po volbách -oportunismus politika znamená, že on sám nemá žádné preference ohledně inflace a nezaměstnanosti. - - nZdroj: Nordhaus (1975): The Political Business Cycle. Review of Economic Studies. - Nordhausův model PBC (2) nEkonomika je charakteristická klesající Phillipsovou křivkou, která vytváří volbu mezi inflací a nezaměstnaností a inflační očekávání se přizpůsobují pomalu. nVoliči preferují jak nízkou inflaci, tak nízkou nezaměstnanost, ale při hodnocení politiků mají krátkou paměť a žádnou schopnost předvídat. n nPomalé přizpůsobování inflačních očekávání v důsledku ekonomické stimulace, společně s krátkozrakými voliči umožňuje politikovi manipulaci s makroekonomickými proměnnými ke svému prospěchu. n Nordhausův model PBC (3) nNordhausův model je opět založen na dvou rovnicích Barro-Gordon modelu nCílem politika je maximalizovat pravděpodobnost svého znovuzvolení. nVoličovo rozhodování je retrospektivní, tudíž je závislé na výsledcích hospodářské politiky politika v minulosti. nEkonomická výkonnost je měřena vývojem inflace a nezaměstnanosti, tudíž voličova nespokojenost s nimi je možné měřit pomoci ztrátové funkce z Barro-Gordon modelu. n n Ztrátová funkce voličů π*…. míra inflace, kterou voliči preferují θ.... váha, kterou voliči přikládají odchylkám inflace relativně k nezaměstnanosti Pro jednoduchost předpokládáme, že π* = 0 Kolik hlasů politik získá ve volbách? n n Volby na konci období t. Počet hlasů Nt je funkcí blahobytu voličů Počet období mezi volbami…..4 0 < β < 1….. Diskontní faktor na minulé výkony politiků Ohledně β předpokládáme, že je malé a odráží tak rychlé zapomínání voličů Phillipsova křivka ninflace (π) reaguje na růst peněžní zásoby (μ) se zpožděním: πt = μt-1 nodchylka míry nezaměstnanosti Ut v každém období od přirozené míry nezaměstnanosti (nuly v našem značení) potom závisí na rozdílu mezi skutečnou mírou růstu peněžní zásoby a všeobecně očekávanou mírou růstu peněžní zásoby (μte): Ut = - (μt – μte) ncentrální banka kontroluje μ. Jak fungují očekávání? nadaptivní očekávání: n n nα....koeficient v rozmezí 0 až 1, který udává s jakou rychlostí se očekávání přizpůsobují minulým tempům růstu peněžní zásoby n nÚpravou: Zjednodušení pro jedno volební období nPředpokládejme, že volby se uskutečňují každé 4 roky, a že α je blízké nule, to znamená, že α2 a vyšší jsou přibližně nula, čímž dostáváme: n n Jak se utváří očekávání? n nezávisí na očekáváných budoucích politikách → očekávání nejsou racionální. n nAbsence racionálních očekávání společně s neexistencí jakéhokoliv jiného spojení mezi obdobími umožňuje politikovi využívat vazbu mezi inflaci a nezaměstnanosti k ovlivnění svého volebního výsledku. Očekávaný počet hlasů ve volbách Voličovo rozhodování nVoliči jsou dozadu-hledící (backward-looking) ve dvou dimenzích: n→ počet hlasů závisí na politikových výkonech v minulosti n→ očekávání růstu peněžní zásoby závisí pouze na minulých hodnotách tempa růstu peněžní zásoby n Politikovo rozhodování nPolitik, aby maximalizoval počet hlasů ve volbách, tak zvolí následující sekvence míry růstu peněžní zásoby: n n Fungování modelu 1)Těsně před volbami vláda stimuluje ekonomiku pomocí expanzivní monetární politiky a nezaměstnanost klesá v důsledku vysokého neočekávaného růstu peněžní zásoby. 2)V období těsně po volbách, kdy se začne projevovat vyšší inflace, vláda otočí. Způsobí recesi pomocí restriktivní měnové politiky, aby srazila inflační očekávání. 3)Politik udržuje během volebního období úroveň ekonomické aktivity nízkou, aby udržel nízké inflační očekávání až do období těsně před volbami, aby hospodářské oživení (způsobené překvapivou monetární expanzí) mohlo být dosaženo za cenu relativně mírného nárůstu inflace. 4)V dalším volebním cyklu se celý postup opakuje Zhodnocení modelu nPolitik kontroluje CB → neslučitelné s konceptem nezávislosti CB → ale, kroky CB mohou být ovlivněny vládní politikou nDalším problémem je předpoklad neracionálních očekávání voličů Důsledky adaptivních očekávání nVoliči jsou naivní jak ve svých inflačních očekáváních, tak v hodnocení politiků. nI když volič zažil politickou oportunistickou manipulaci v minulém období, znovu na ní skočí v současném období. nPokud voliči pochopí princip této politické strategie, model přestane fungovat n Jak z toho ven… nJeden možný způsob argumentace je, že často pozorujeme situaci, kdy politici jsou schopni „přehrát“ voliče. nProto i když tuto situaci nejsme schopni vysvětlit z pozice racionálních očekávání, bereme jí prostě jako empirický fakt. nOvšem logičtější bude zdůvodnění, že prostě nerozumíme chování voličů → potřebujeme lepší teorie/model Literatura nA. Drazen: Chapter 7: Elections and Changes of Policymakers ss. 219 - 238