5. ČASOVÁ NEKONZISTENCE II 5.1. BARRO-GORDON MODEL Časová nekonzistence monetární politiky (1) nHlavním determinantem inflace je nadměrný růst peněžní zásoby. Pokud vzniká inflace musí nadměrně růst peněžní zásoba. nVe vyspělých zemích jsou příjmy z ražebného nízké. Proto možným zdůvodněním nadměrného růstu peněžní zásoby může být snaha politiků využít inverzního vztahu mezi inflací a nezaměstnaností. n n n n n Časová nekonzistence monetární politiky (2) nOvšem je známo, že v dlouhém období takovýto vztah nefunguje a důsledkem vyššího tempa růstu peněžní zásoby je pouze vyšší inflace bez ovlivnění reálných veličin (produkt a zaměstnanost). nProč potom politici provádějí inflační monetární politiku? Časová nekonzistence monetární politiky (3) nV Barro-Gordonově modelu je příčinnou inflační monetární politiky neschopnost politiků kredibilně se zavázat k provádění nízko-inflační monetární politiky. nPokud je očekávaná inflace nízká, mezní náklady dodatečné inflace jsou v krátkém období také nízké, což politiky vede k provádění expanzivních politik. n n Barro-Gordon model (1983) -první a nejvýznamnější aplikace problému časové nekonzistence v makroekonomii -využití monetární politiky k ovlivnění nezaměstnanosti a reálného produktu n §Barro, R – Gordon, D. (1983): Rules, Discretion and Reputation in a Model of Monetary Policy. Journal of Monetary Economics 12, 101-21. §Barro, R – Gordon, D. (1983): A Positive Theory of Monetary Policy in a Natural Rate Model. Journal of Political Economy 91, 589-610. - Předpoklady modelu §předpokládejme, že nezaměstnanost klesá v důsledku pozitivní inflace, pouze tehdy pokud je inflace neočekávaná (Phillipsova křivka s inflačními očekáváními) §dokonale anticipovaná monetární expanze se promítne do vyšších nominálních mezd a cen s nulovým dopadem na reálné veličiny n Otázka.. -Pokud by vláda/centrální banka prováděla „inflační“ politiku za účelem snížení nezaměstnanosti, potom by taková politika byla anticipována, a proto by byla neúčinná při snižování nezaměstnanosti. -Proč se ale potom v některých zemích objevují tendence k „inflační“ monetární politice („inflation bias“) s průměrnou mírou inflace vyšší než je společenský optimální? Adaptivní a racionální očekávání nAdaptivní očekávání → inflation bias vzniká díky pomalému přizpůsobování očekávání nRacionální očekávání → pokud má vláda i jednotlivci racionální očekávání, potom by k inflation bias docházet nemělo. nBarro-Gordon model → snaha vysvětlit inflation bias ve světě racionálních očekávání pomocí časové nekonzistence. n Podstata modelu nPokušení politiků provádět časově nekonzistentní monetární politiku vytváří „inflation bias“ nVláda zvolí expanzivní politiku, aby zvýšila výstup a snížila nezaměstnanost. Jakmile ale bude tato politika rozpoznána, přestane být účinná. nTudíž v dlouhém období je inflační monetární politika neúčinná v ovlivnění reálných veličin. Nicméně v krátkém období jsou vlády/CB v pokušení (argument časové nekonzistence) stimulovat reálnou ekonomiku (ve výsledku neúspěšně) n Důsledek modelu nVláda si je vědoma dlouhodobé neúčinnosti inflační monetární politiky, přesto v krátkém období podlehne pokušení provádět příliš expanzivní monetární politiku. nOproti modelu zdanění kapitálu je v tomto modelu optimální, pokud se vláda/CB dopředu zaváže (precommitment) k provádění konzistentní politiky (rules rather than discretion) Model nNení rozlišováno mezi vládou a centrální bankou. nV Barro-Gordon modelu monetární autorita volí posloupnost měr inflace πt ,aby minimalizovala diskontovanou očekávanou společenskou ztrátu. nO společenské ztrátové funkci se předpokládá, že je kvadratická v inflaci a nezaměstnanosti (minimalizace dvojího zla). Společenská ztrátová funkce Značení: ………společensky optimální míra inflace Ũ ….. ….společensky optimální míra nezaměstnanosti Ut+s ; Ũ……měřeny relativně v poměru k přirozené míře nezaměstnanosti β….diskontní faktor; Předpoklad: Předpokládá se, že míra nezaměstnanosti, kterou monetární autorita pokládá za optimální je pod úrovni přirozené míry nezaměstnanosti, tudíž Ũ je záporná. Tato divergence odráží existující distorze v přirozené míře (např. zdanění mezd), které způsobují, že přirozená míra nezaměstnanosti je vyšší než monetární autorita považuje za společensky optimální. Dynamika nezaměstnanosti nV každém období míra nezaměstnanosti Ut (měřená jako odchylka od přirozené míry nezaměstnanosti, tj.nuly podle našeho značení) závisí na rozdílu mezi skutečnou mírou inflace πt a obecně očekávanou mírou inflace πte a na náhodném šoku εt: n n Tato rovnice plně popisuje vývoj nezaměstnanosti pomocí skutečné míry inflace (zvolené monetární autoritou; předpokládáme, že jí přímo kontroluje) a očekávanou mírou inflace (danou inflačními očekáváními). Může být motivována vyjednáváním o mzdách na rok dopředu. Inflační očekávání nJednotlivci formulují své očekávání racionálně, vědí o motivaci vlády k inflačnímu chování, ale nejsou schopni využívat πte jako strategickou veličinu (neformulují svá očekávání tak, aby přímo minimalizovali ztrátovou funkci). Proto očekávaná míra inflace je dána vztahem: n n n Očekávání jsou podmíněná informacemi dostupnými v období t-1 Zjednodušení nNejdříve prozkoumáme jednodušší situaci, kdy: a)se pohybujeme pouze v rámci jednoho období b)pohybujeme se v deterministickém a nikoliv stochastickém světě c)společenská ztrátová funkce je pouze lineární ve skutečné nezaměstnanosti (nikoliv kvadratická v odchylce nezaměstnanosti od cíle), tudíž nižší nezaměstnanost je vždy lepší nV takovém případě můžeme zjednodušenou společenskou ztrátovou funkci zapsat ve tvaru: n n Rozhodování CB nTvůrce hospodářské politiky volí optimální inflaci, přičemž bere očekávanou inflaci jako danou. Mimimalizací zjednodušené společenské funkce podle πt, pro dané πte, zvolí: n pro libovolnou hodnotu πte Pokud monetární autorita neklade nekonečně velkou váhu na společenskou ztrátu z inflace relativně ke společenské ztrátě z nezaměstnanosti (θ), potom zvolí míru inflace, která bude vyšší než společensky optimální. To bude anticipováno racionálními agenty, tudíž v rovnováze bude nezaměstnanost na přirozené míře, ale inflace bude suboptimálně vysoká. Zobecnění nNyní tuto situaci zobecníme, kdy se vrátíme do světa s kvadratickou společenskou ztrátovou funkci. Předpokládáme, že vláda stanovuje míru inflace pro období t, společenská ztrátová funkce pro jediné období má podobu: n n n nOpět jako v předchozím případě, vláda bere očekávanou inflaci jako danou. Minimalizací společenské ztrátové funkce pro πt při dané πte dostaneme: n n = reakční funkce vlády na individuální volbu očekávané míry inflace → pro každou hodnotu πte určuje, jaká je sociálně optimální míra inflace πt Důsledek nPokud veřejnost očekává, že vláda zvolí míru inflace (tj. πte = ), potom je pro monetární autoritu společensky optimální, pokud zvolí vyšší míru inflace (πt= - Ũ/(1+θ) + εt(1+θ)), protože Ũ je záporná, pokud CB považuje za optimální snížit míru nezaměstnanosti pod přirozenou míru nezaměstnanosti (kterou vnímá jako příliš vysokou). Dynamika modelu nKlíčovým faktem pro dynamiku modelu je, že jednotlivci nejprve zvolí svá inflační očekávání a teprve následně vláda zvolí skutečnou inflaci. nPři přehození nebo současné determinaci obou kroků by výsledky modelu byly zcela odlišné. n Barro-Gordon model πt πte Ũ = 0 Ũ< 0 45o πte = πt Proč vzniká „inflation bias“? nPokud se skutečná inflace rovná očekávané, vláda je v pokušení zvýšit inflaci a snížit nezaměstnanost, protože odchylky od cíle se měří kvadraticky a odchylka inflace od cíle je nula, zatímco odchylka nezaměstnanosti od cíle je nenulová nProto rovnováha modelu nastává při vyšších mírách inflace než je společensky optimální. n Důsledky modelu nRovnovážná míra inflace převyšuje sociálně optimální míru inflace o –Ũ/θ, což implikuje pozitivní „inflation bias“, tak dlouho, pokud je Ũ záporná nNezaměstnanost se bude udržovat na přirozené míře plus náhodná chyba (průměrná nezaměstnanost je rovna přirozené míře) nI když vláda nemůže ovlivnit rovnovážnou míru nezaměstnanosti, pokušení využít daných očekávání veřejnosti a snížit Ũ pod nulu způsobí „inflation bias“. nTento „inflation bias“ je způsoben tím, že přirozená míra nezaměstnanosti je příliš vysoká oproti Ũ, což odráží předpokládané distorze na trhu práce. n n Kritika modelu – Blinder (1998) nMonetární politika v reálných CB se takto neprovádí, protože: 1)Inflation bias se nepodařilo spolehlivě empiricky prokázat 2)Motivace CB je obvykle přesně opačná → snaží se přespříliš stlačit inflaci, nikoliv nezaměstnanost 3) nCo z toho vyplývá → model je možné použit pro analýzu provádění monetární politiky vládou, která není limitována nezávislou centrální bankou. 5.2. PRAVIDLA x VOLNOST V ROZHODOVÁNÍ Důsledky Barro-Gordonova modelu -Diskrece v rukou tvůrců hospodářské politiky nevede k maximalizaci společenského blahobytu. -Proto jsou vhodnější pevná pravidla pro hospodářskou politiku -Navazuje na Friedmanovu argumentaci (1948), ovšem nikoliv z důvodu ignorance zpoždění a neznalosti důsledků politik. - Proč diskrece nefunguje? -Protože předpokládáme, že agenti mají alespoň nějakou znalost toho, jak akce tvůrců hospodářské politiky změní ekonomické prostředí. -Proto ohlášení optimální politiky změní preference agentů. (viz Lucasova kritika – 1976) Zdroj: Kydland – Prescott (1977) Diskrece x pravidla (1) nPokud předpokládáme, že politikům lze věřit, potom se na první pohled zdá vhodnější diskrece oproti volnosti v rozhodování. nDiskrece je flexibilnější. Pokud jsou politici inteligentní a poctiví, proč by se jim měla upírat volnost v rozhodování v reakci na měnící se ekonomické podmínky? Diskrece x pravidla (2) nOvšem v případě, že dojde k situaci časové nekonzistence mohou být pravidla oproti diskreci výhodnější. nZávazek dodržovat určité pravidlo snižuje motivaci politiků k provádění časově nekonzistentních politik. Diskrece x pravidla (3) nPokud se vláda skutečně zaváže k politice dodržování pevných pravidel, potom začne být významné, jak kredibilní je závazek vlády tyto pevná pravidla dodržovat. nPokud vláda vyhlásí pevné pravidlo “nikdy nevyjednávat s teroristy („aby odradila teroristy od braní rukojmí“), jak se sama přinutí k tomu, aby s nimi nejednala, když unesou autobus plný dětí? Diskrece x pravidla (4) nPodobné dilema v méně dramatickém podání i v monetární politice. CB může být v pokušení v situaci nízkých inflačních očekávání zvýšit nabídku peněz, aby snížila nezaměstnanost. nProto centrální bankéři někdy dosahovat lepších výsledku v situaci, kdy je jim diskrece odebrána ve prospěch pevných pravidel →ovšem opět otázka, jak CB přinutí sebe samu, aby dodržela pevné pravidlo nízkého růstu peněžní zásoby (pevné pravidlo cílování inflace?) Náklady pevných pravidel nV případech časové nekonzistence může být optimální, pokud se tvůrce hospodářské politiky dopředu kredibilně zaváže k provádění určitého typu hospodářské politiky. nOvšem tento závazek má i svůj náklad → ztrátu flexibility nV reálném světě nastávají neočekávané a nepredikovatelné okolnosti, tudíž optimální politiku pro čas t+s často není možné v čase t přesně formulovat. Únikové klauzule nJednou z možností, jak zachovat výhody závazku a současně si udržet jistou míru flexibility je formulace „únikových klauzulí“ nTímto pojmem se označuje situace, kdy za určitých dopředu definovaných okolností je možné odchýlit se od závazku. Představuje časová nekonzistence reálný problém? nHlavní námitky: 1)Politici ve skutečnosti nevykazují motivaci k časově nekonzistentnímu chování 2)I pokud existuje motivace k časově nekonzistentnímu chování, společnost má mechanismy, jak si s nimi poradit. 3)Koncentrace na problém časové nekonzistence snižuje pozornost věnovanou nákladům jejího řešení (nižší flexibilita politiků zaměřených na dodržování pravidel) 4) 4) Literatura nA. Drazen: Chapter 4: The Time-Consistency Problem. ss. 101-113