Poznámky k filosofii
Mgr. et Mgr. Tomáš Ondráček
Mgr. Jan Štěpánek
21. října 2019
Tvorba materiálu byla podpořena v rámci projektu
Inovace výuky filozofie a etiky pro studenty ESF (MUNI/FR/1266/2017)
Fondu rozvoje MU.
Obsah
1 Co je filosofie? 5
1.1 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
1.2 Základní problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
1.3 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
1.4 Rozšiřující literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
2 Logika 9
2.1 Výroková logika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
2.2 Základní výrokové funkce a spojky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
2.3 Vyplývání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
2.3.1 Usuzovací schémata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
2.4 Predikátová logika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
2.5 Neklasické logiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
2.6 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
2.7 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
2.8 Rozšiřující literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
3 Persuaze a argumentace 21
3.1 Komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
3.2 Persuaze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
3.2.1 ELM model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
3.3 Kritická diskuze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
3.4 Argumentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
3.4.1 Argumentační fauly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
3.5 Myšlenkové experimenty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
3.6 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
3.7 Základní problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
3.8 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
3.9 Rozšiřující literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
1
OBSAH OBSAH
4 Ontologie 32
4.1 Problémy v ontologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
4.2 „je“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
4.3 Otázka základu bytí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
4.4 Spor o univerzálie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
4.5 Ontologické závazky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
4.6 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
4.7 Základní problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
4.8 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
4.9 Rozšiřující literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
5 Epistemologie 41
5.1 Způsoby ospravedlnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
5.2 Druhy soudů o světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
5.3 Možnosti poznávání světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
5.3.1 Přímá zkušenost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
5.3.2 Teorie smyslových dat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
5.3.3 Problém dalších myslí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
5.3.4 Problém svědectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
5.3.5 Problém paměti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
5.4 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
5.5 Základní problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
5.6 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
5.7 Rozšiřující literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
6 Filosofie mysli 54
6.1 Dualismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
6.1.1 Interakční dualismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55
6.1.2 Předzjednaná harmonie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
6.1.3 Okasionalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
6.1.4 Epifenomenalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
6.1.5 Emergentismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
6.2 Monismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
6.2.1 Behaviorismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
6.2.2 Teorie identity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
6.2.3 Anomální monismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
6.2.4 Funkcionalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
6.2.5 Jaké je to být netopýrem? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60
2
OBSAH OBSAH
6.2.6 Pseudoproblém? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
6.3 Problém ostatních myslí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
6.4 Vše je jen simulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62
6.5 Sní androidi o elektronických ovečkách? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
6.6 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
6.7 Základní problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
6.8 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
7 Filosofie vědy 65
7.1 K. R. Popper . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
7.2 T. S. Kuhn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
7.3 I. Lakatos . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
7.4 Další pojetí demarkace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
7.4.1 Pseudověda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
7.4.2 Špatná věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
7.5 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73
7.6 Základní problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
7.7 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
7.8 Rozšiřující literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
8 Filosofie společnosti 75
8.1 Filosofie společnosti v antice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
8.1.1 Platón . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
8.1.2 Aristotelés . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
8.1.3 Polybios . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
8.2 Vznik a udržení státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
8.2.1 Thomas Hobbes (1588–1679) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
8.2.2 John Locke (1632–1704) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
8.2.3 Niccolò Machiavelli (1469–1527) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
8.3 Rovnost a svoboda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
8.3.1 John Rawls (1921–2002) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
8.3.2 Robert Nozick (1938–2002) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82
8.4 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
8.5 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
9 Etika 85
9.1 Úvod do etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
9.2 Metaetika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
3
OBSAH OBSAH
9.2.1 Metafyzická témata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
9.2.2 Sémantická témata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
9.2.3 Psychologická témata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
9.3 Normativní etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
9.3.1 Deontologické přístupy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
9.3.2 Konsekvencialistické přístupy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
9.3.3 Etika s ohledem na ctnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
4
Poznámka 1
Co je filosofie?
Slovo „filosofie“ je odvozeno z řeckých slov „φιλειν“ (filein = láska, milovat) a „σοφια“
(sofia = moudrost). Filosofii je tedy možné chápat jako lásku k moudrosti. Ačkoli je
takové vymezení filosofie vágní, zdá se být výstižným. Pojem filosofie totiž označuje
široké množství různých teorií a koncepcí týkajících se všech možných oblastí – běžným
životem počínaje, speciálními vědami konče. Můžeme se setkat s filosofií zabývající
se jak tradičními tématy, vč. takových klišé, jakým je například hledání smyslu života,
tak i s koncepcemi, které se zaměřují na velmi specializované obory soudobé vědy, jako
je například filosofie neurověd nebo filosofie matematiky. Filosof se v návaznosti na
výzkumy moderních neurovědních oborů může zabývat otázkami zaměřenými na kořeny
a zdůvodnění lidského chování a rozhodování1
, jestli je morální, když budeme různými
prostředky vylepšovat člověka2
, nebo se může zabývat tím, jakou povahu vlastně mají
čísla3
. Zde se nebudeme snažit filosofii nějak přesně vymezit, ale spíše se zaměříme na
to, co nám určení filosofie coby lásky k moudrosti může říci.
Láska nemá nutně jen pozitivní charakteristiky. Mnohdy může být náročná, vyčerpávající
či zrádná. Zároveň nás může nutit dělat věci, které bychom za normálních
okolností nedělali, a zaobírat se věcmi, které bychom jinak nechali bez povšimnutí.
Zatímco někteří filosofové se věnují filosofickému bádání podle zásady sine ira et studio
(bez zášti a zájmu)4
, jiní se snaží změnit svět přímo prostřednictvím svého chování
v něm. Tato dichotomie ostatně plyne i z předmětu, kterým se ten či onen filosof zabývá.
1
Pro přehled viz Churchland (2008).
2
Jedná se o tzv. enhancement, který může být zaměřen jak na fyzické schopnosti (např. na zvýšení síly),
tak na mentální schopnosti (např. na zlepšení paměti). Více o problémech enhancementu viz Buchanan
(2011).
3
Velmi dobrým, i když náročným úvodem do filosofie čísla je Kolman (2008).
4
Tento obrat označuje zásadu bezpředsudečnosti. Ke studiu, hodnocení apod. máme přistupovat bez
negativních či pozitivních předsudků, bez zášti k předmětu a bez osobního zájmu o něj.
5
POZNÁMKA 1. CO JE FILOSOFIE?
Zatímco filosof snažící se přijít s co nejpřesvědčivější koncepcí ontologie čísel a matematických
objektů obecně nebude svou prací příliš motivován k tomu, aby uspořádal na
náměstí mítink zaměřený na propagaci platónského realismu v matematice, filosof-etik
zkoumající práva zvířat bude svým výzkumem pravděpodobně mnohem více motivovaný
k tomu, aby začal být v dané problematice angažovaný nejen na teoretické úrovni.
Toto chování však samozřejmě nelze generalizovat – např. Bertrand Russell, který je
mezi filosofy nejvíce známý jako analytický filosof zabývající se vysoce abstraktními
problémy logiky a matematiky, byl zároveň zapáleným pacifistou, jeho postoje a spisy
zaměřené na obhajobu humanitních ideálů a svobody myšlení mu vynesly Nobelovu
cenu za literaturu, znamenaly však také vězení nebo i komiksovou slávu5
.
Ani moudrost není vhodné chápat zjednodušeně jako pouhou kolekci znalostí. Moudrost
nepředstavuje pouze mrtvé informace, ale jedná se spíše o proces. Filosof není
(respektive by neměl být) strnulý, ale naopak neustále se pohybující. Filosof neřeší
problémy, ale spíše je předkládá. Nejde o to, že by filosof nebyl schopný problémy řešit,
ale o to, že jakmile je problém, který byl předložen jako filosofický, vyřešen, stává se
toto řešení vědou. Filosof tedy začíná tím, že si položí otázku, na niž zatím neexistuje
odpověď, a snaží se různými způsoby nalézt možné odpovědi či prostředky, které by tyto
odpovědi mohly poskytnout. Jakmile nalezne odpověď nebo prostředek, jenž umožňuje
odpovědi dosáhnout, znamená to, že je schopen předložit rozumné důvody pro určitá
řešení, a znamená to také, že jeho tvrzení jsou prostřednictvím tohoto procesu předkládání
důvodů ověřitelná. Pokud je možné otázky, jež si filosof klade, vztáhnout na
empirický svět, pak je možné, že věda tyto otázky převezme a ověří si je prostřednictvím
svých prostředků a postupů. V dávných dobách tak filosofové spekulovali o tom, zda
je Země plochá či kulatá, a pokoušeli se najít pro svá tvrzení důkazy, jež spočívaly jak
na teoretické bázi, tak i vycházely z observací a z toho, co by se v dnešní vědě dalo
nazvat výzkumem. Poté se našel způsob, jak tuto otázku ověřit pomocí pozorování
a výpočtů, tedy nástrojů, které patří do oblasti vědy. Věda tedy otázku o tvaru Země
převzala a následně na ni podávala odpovědi. Tímto způsobem se v jednoduchosti vědy
z filosofie vyčleňovaly. Práce filosofů proto spočívá v předkládání otázek a možných
řešení tam, kde věda zatím nemá možnost zkoumání6
. Protože naše poznání není jasně
omezené vědou, práce filosofů zatím nekončí. Navíc také samotná věda nemá jasné
hranice a otázka, co je věda, je otázkou filosofa.
5
Všem příznivcům komiksu, matematiky a filosofie lze doporučit výborný Logikomiks Doxiadis, Papadimitriou,
Papadatos, and Donna (2012).
6
Jakub Mácha tak např. chápe filosofii jako otázky bez odpovědí. Marek Picha zase filosofy chápe jako
ty, co se pouštějí na neznámé zaminované území, na něž se zatím věda neodváží vstoupit, a připravují
pro vědce bezpečné cestičky.
6
POZNÁMKA 1. CO JE FILOSOFIE?
Počátek filosofie je tradičně spjatý s úžasem a snahou o nalezení odpovědí7
. Úžas,
obdobně jako moudrost, je nepříliš jasný pojem. Je reakcí na podnět, která vzbuzuje
zájem a snahu porozumět. Tato snaha je dána jako hledání odpovědí, či lépe hledání
možných odpovědí. Přitom se nejedná o odpovědi mytické, mystické apod., ale o odpovědi,
které jsou v nejlepší víře hodnoceny jako racionální (i když o omezeních každé
racionality bude řeč ještě později). Filosofie tak historicky vzniká ve chvíli, kdy je zde
možný přechod od mýtu („μῦθος“ – mythos) k logu („λόγος“ – logos). Vyjadřuje tak i to,
že filosofie není pouze niterným rozjímáním, ale něčím, co se manifestuje ve slovech,
v řeči, v komunikaci, ve společnosti. Příkladem přechodu od mýtu k logu může být Anaximandrovo
vysvětlení to, jak vznikají blesky. Zatímco mytické vysvětlení operuje s tím,
že blesky pocházejí od bohů, že Zeus blesky hází z Olympu, podle Anaximandra vznikne
blesk tehdy, když vítr narazí do mraků a rozdělí je8
. V naší době (a za stávajícícho stavu
vědeckého poznání) se sice toto vysvětlení může zdát až úsměvné, ale oproti tomu
prvnímu je zde principiální rozdíl – Anaximandros se neodvolává na bohy a mýty, ale
snaží se nějak rozumně zdůvodnit, jak dochází k nějakému ději.
Oddělení filosofie od mýtu nebo mytického vyprávění je jedním z prvních důležitých
prvků. Toto rozlišení je také spjato s odlišením filosofie a náboženství. To, že se filosofie
liší od vědy a náboženství, ale nutně neznamená absenci náboženství nebo vědy
jako takových ve filosofii. Existuje tradice náboženské filosofie (židovské, křesťanské,
islámské, ale i dalších) i tradice filosofie výrazně ovlivněné vědou (např. analytická nebo
experimentální filosofie9
). To, co odlišuje filosofii od samotné víry, je snaha o racionální
výklad, o podání důvodů pro to, že máme něco přijmout, o porozumění, o moudrost.
To, co odlišuje filosofii od vědeckého poznání, je pak to, že tato moudrost není pevně
dána, není znalostí nebo pravděpodobností. Věda je spojena především s otázkami
„jak“ (Jak věci fungují?). Filosofie je spíše spjata s otázkami „proč“ (Proč věci fungují?).
Jak jsme ale ukázali výše, toto rozdělení začalo platit až tehdy, když se vědy vydělily
z filosofie. Zatímco vědecké disciplíny mají omezenou oblast zájmu, filosofie je bez
omezení. Věda má také určité metody, které jsou v rámci dané doby uznávány, filosofie
jednoznačné metody postrádá.
Pokud bychom chtěli alespoň velmi obecně filosofii omezit, mohli bychom to udělat
pomocí vymezení tří základních oblastí filosofie a otázek, které jsou s nimi spjaté.
Filosofové, kteří si pokládají otázku „Co je?“, se zabývají ontologií, naukou o bytí
7
Pro zájemce o začátky filosofie a jejich filosofické uchopení viz Kratochvíl (1994).
8
Anixamandros měl napsat (DK 12 A 11; Kirk, Raven, & Schofield, 2004: 177–178):
Větry vznikají, když se odloučí nejjemnější páry vzduchu, nahromadí se a dají se do pohybu;
déšť vzniká z vypařování, které vychází z věcí pod Sluncem; blesk vzniká, když vyrážející
vítr roztrhne mraky.
9
Příkladem zde může být tzv. manifest experimentální filosofie, více Knobe and Nichols (2008).
7
1.1. ZÁKLADNÍ POJMY POZNÁMKA 1. CO JE FILOSOFIE?
a jsoucnu. Ontologii je věnována poznámka 4. V rámci epistemologie, v nauce o poznání,
řeší otázku: „Co lze poznat?“ Budeme se jí zabývat v poznámce 5. A v rámci etiky, v nauce
o dobru, pak řeší otázku: „Co dělat?“
1.1 Základní pojmy
∙ filosofie
∙ úžas
∙ ontologie
∙ epistemologie
∙ etika
1.2 Základní problémy
∙ vznik filosofie
∙ vztah filosofie a náboženství, vědy, ...
∙ základní oblasti filosofického zájmu
1.3 Kontrolní otázky
∙ Jak lze vymezit filosofii?
∙ Kdy se z filosofie v jednoduchosti odděluje věda?
∙ Jaké jsou základní filosofické otázky?
1.4 Rozšiřující literatura
∙ Kratochvíl, Z. (1994). Od mýtu k logu. Herrmann & synové.
– Zde naleznete úvahu o vzniku filosofie a jejím odlišení od mýtu.
∙ Dějiny filosofie od nakladatelství OIKOYMENH
– Velmi dobrý výběrový přehled dějin filosofie.
∙ Dějiny filosofie od Nakladatelství Olomouc
– Příruční (místy však velmi detailní) přehled dějin filosofie.
∙ Stanford Encyclopedia of Philosophy
Internet Encyclopedia of Philosophy
– Dvě online encyklopedie psané filosofy. Velmi detailně zpracovaná jednotlivá
témata. Vynikající pro začátek zkoumání.
8
Poznámka 2
Logika
K čemu je logika vlastně dobrá? Jedno z nejviditelnějších využití logiky nalezneme
v aplikacích pro výpočetní techniku a výrobu různých strojů využívajících logické programování.
Pokud máte doma nějakou moderní pračku, za kterou jste si trochu připlatili,
je možné, že na ní naleznete nálepku s nápisem „fuzzy logic“. Pokud takovou pračku
máte, pak vězte, že při určování toho, jak dlouho má ještě vámi zvolený program běžet,
pračka využívá logiku, která pracuje s potenciálně nekonečným množstvím pravdivostních
hodnot. To pračce umožňuje na základě drobných změn zachycených pomocí
vnitřních čidel provádět precizní změny v nastaveném programu.
S logikou se často setkáte ve světě informačních technologií, přičemž asi nejčastěji
to bude v případě internetových vyhledávačů. Mnohdy si vystačíte s jednoduchým vyhledáváním,
ale jakmile chcete získat specifičtější výsledky, je zapotřebí využít některé
z pokročilejších funkcí vyhledávačů, které často využívají logické spojky. Pokud například
chcete vyhledat informace o výše zmíněné fuzzy logice, můžete do Googlu zadat
řetězec:
logic AND fuzzy.
Google pak nabídne výsledky, v nichž se vyskytují obě uvedená slova, jelikož jste je
spojili pomocí logické spojky AND – konjunkce.
Jedním z mnoha důvodů, proč je vhodné se seznámit alespoň se základy logiky, je to,
že si díky nim budete schopni lépe uvědomit, o čem mluvíte vy sami i ostatní. Vezměme
si jako příklad jednoduché dotazníkové šetření, které se skládá z otázek a možných
odpovědí ANO a NE. Představte si, že tento dotazník obsahuje otázku: „Máte nebo
plánujete děti?“ Co by bylo možné zjistit z jednotlivých odpovědí? Odpověď NE by měla
značit, že dotazovaný děti nemá a ani je neplánuje. Odpověď ANO na druhou stranu
může značit že dotazovaný a) má děti a zároveň plánuje další, b) nemá děti, ale plánuje
9
POZNÁMKA 2. LOGIKA
děti mít, c) má děti a neplánuje mít další. Zamyslete se, jak rozdílné jsou jednotlivé
možnosti toho, co o dotazovaném vypoví odpověď ANO. Představte si, že tento dotazník
předkládáte za účelem zjištění zájmu o dětskou výživu, kterou chcete uvést na trh. Která
z odpovědí by pro Vás byla poté nejrelevantnější?
V této kapitole se budeme stručně zaobírat základy logiky a tím, jak nám logika
může pomoci při zkoumání jazyka a našeho vyjadřování. Nebudeme zde představovat
logiku v celé její šíři, to přenecháme specializovaným publikacím (viz seznam literatury
k rozšiřujícímu studiu na konci kapitoly), spíše se podíváme na principy, na nichž je
logika založena.
Jazyk je obvykle studován z hlediska následujících tří oblastí:
Syntax: oblast znaků jako takových.
Sémantika: oblast vztahů mezi znaky a jejich významy.
Pragmatika: oblast používání jazyka.
V rámci syntaxe se tak např. studuje to, jak se mohou jednoduché znaky skládat ve
znaky složité, jak se z písmen tvoří slova a následně věty. V rámci sémantiky je poté
zahrnut i význam slov, tedy to, co slova znamenají. Zkoumá se, jak je možné, že nějaká
slova označují stejnou věc (např. Jitřenka i Večernice označuje Venuši). Pragmatika
nakonec přidává lidskou praxi používání jazyka (např. zkoumá, kdy je vhodné použít
slovo Jitřenka, kdy Večernice a kdy Venuše).
Na začátku této poznámky jsme uvedli, že logiku je možné využít například při programování
pračky nebo myčky. To je ale použití, které je sice nepochybně užitečné, ale
pro nás není v současné chvíli příliš zajímavé. Nás budou zajímat možnosti, které nám
logika poskytuje pro nakládání s jazykem. Konkrétně nám půjde o dvě využití logiky. Tím
prvním je analýza a formalizace jazyka. Ukážeme si, jak je možné pomocí dvou základních
systémů logiky formalizovat různé výroky, a tím odhalíme jejich vnitřní strukturu.
Logická analýza nám tímto může být nápomocná k lepšímu pochopení některých tvrzení.
Druhým využitím logiky je zjišťování, kdy je nějaký úsudek neboli argument formálně
správný. Samotné argumentaci bude věnována následující poznámka, ale již nyní je
zapotřebí pro ni připravit teoretický základ. Jde o to, že chceme-li někoho racionálního
o něčem přesvědčit, měli bychom používat argumenty, tj. soubory alespoň dvou tvrzení,
z nichž minimálně jedno (premisa) má za úkol zvýšit přijatelnost jiného (závěru). Má-li
premisa z hlediska logiky zvyšovat přijatelnost závěru, pak musí závěr z premis vyplývat.
To znamená, že nesmí nastat situace, že by premisy byly pravdivé a závěr byl nepravdivý.
Jinými slovy – za všech okolností, za nichž jsou premisy pravdivé, musí být pravdivý
i závěr. Zkoumání vyplývání není ale aspektem logiky, který by zajímal pouze filosofy,
10
2.1. VÝROKOVÁ LOGIKA POZNÁMKA 2. LOGIKA
právě naopak – vyplývání je pro logiky jednou z nejdůležitějších relací vůbec. Proto se
ostatně moderní logika definuje jako věda o vyplývání.
2.1 Výroková logika
Základním logickým systémem je výroková logika (VL).1
VL je ve svém základu omezena
na oblast syntaxe, zkoumá, jak jsou jednotlivé výroky spojeny. VL samozřejmě zahrnuje
i sémantiku. V základu ale chápe za významy výroků pouze jejich pravdivostní hodnoty,
tedy za význam výroku pokládá buď pravdu, nebo nepravdu. Další logiky z VL vychází
nebo ji rozšiřují či jinak upravují. VL je hrubý nástroj, jelikož umožňuje pouze analýzu
na úrovni výroků, neumožňuje zachytit vnitřní strukturu výroků. S její pomocí tedy
můžeme studovat pouze vztahy mezi celými výroky.
Jestliže VL poskytuje pouze hrubé možnosti analýzy jazyka, proč bychom se jí měli
zabývat? Protože pro analýzy mnohých argumentů nám bude bohatě stačit a jiný logický
systém schopný jemnozrnnější analýzy by nás mohl zbytečně zdržovat. VL nám také
poskytne možnost představit základní logické pojmy a koncepty.
Aby byl výklad dále přehledný, budeme používat základní logickou reprezentaci.
V případě výrokové logiky se pracuje prakticky výhradně s výrokovými proměnnými
a s logickými operátory. Větu „V Brně prší.“ lze ve výrokové logice nahradit nějakou
výrokovou proměnnou, např. 𝑝, a pak s ní dále operovat. Větu „V Brně prší a v Olomouci
padá sníh.“ je již možné analyzovat poněkud podrobněji jako 𝑝 ∧ 𝑞. Jak ale bylo uvedeno
výše, podrobnější analýza není prostředky VL možná.
Prvním z pojmů, se kterým je třeba se výrokové logice seznámit a který jsme zatím
nespecifikovali, je samotný výrok. Výrokem je jakákoli věta, u níž má smysl ptát se, zda
je pravdivá, nebo nepravdivá.
Výroky mohou být jednoduché, atomické („V Brně prší.“), nebo složené, molekulární
(„V Brně prší a v Olomouci padá sníh.“). Mezi výroky se zpravidla nepočítají věty tázací,
přací nebo rozkazovací. Nemá totiž smysl ptát se, zda je pravdivá např. otázka „Budeme
propagovat naši značku v televizi?“nebo přání „Přál bych si propagovat naši značku
v rádiu.“.
Složené výroky jsou spojeny pomocí výrokových spojek, ale než se k nim dostaneme,
je zapotřebí probrat dva rysy VL – dvouhodnotovost a kompozicionalitu.
Výroková logika je logika dvouhodnotové nebo také bivalentní. To znamená, že
operuje s právě dvěma pravdivostními hodnotami – Pravda a Nepravda. Pro jejich
označení se používají velmi často čísla 1 a 0, lze se ale setkat i s označením P a N
1
Setkat se ale můžeme i s názvy jako výrokový kalkul či výrokový počet. Občas se přidává ještě
přívlastek „klasická/-ý“.
11
2.2. ZÁKLADNÍ VÝROKOVÉ FUNKCE A SPOJKY POZNÁMKA 2. LOGIKA
v českém a T a F v anglofonním prostředí. Podle principu dvouhodnotovosti/bivalence
je každý výrok buď pravdivý, nebo nepravdivý. Pokud je tedy něco výrokem, pak je to
buďto pravda, nebo nepravda; pokud věta není výrokem, nemůžeme ji zkoumat a nemá
tedy smysl se ptát na její pravdivostní hodnotu – žádnou mít nemůže.
Ve VL platí také princip kompozicionality, podle něhož je pravdivostní hodnota
složeného výroku jednoznačně určena pravdivostními hodnotami jeho složek a spojkami,
jež je spojují. To znamená, že pro každý (libovolně komplikovaný) výrok je možné
sestavit tabulku pravdivostních hodnot, která pokrývá všechny možné případy přidělení
pravdivostních hodnot výrokům.
Abychom takovou tabulku mohli sestavit, je třeba znát alespoň některé základní
výrokové funkce a výrokové spojky.
2.2 Základní výrokové funkce a spojky
Negace (¬ nebo ~) je unární výroková funkce obracející pravdivostní hodnotu nějakého
(jednoduchého či složeného) výroku.
Výrok: „Prší.“
Jeho negace: „Neprší.“ nebo formálněji „Není pravda, že prší.“
Negace jednoduchých výroků je zpravidla jednoduchá a většinou stačí buďto přidat,
nebo naopak odebrat, předponu ne-. Negování složených výroků je náročnější. Lze
sice využít variantu, kdy před celý složený výrok vložíme negaci, kterou lze slovně
vyjádřit jako „není pravda, že“. Nicméně takovéto negování může být v přirozeném
jazyce matoucí. Vezměme si větu „Náš výrobek je nejlepší nebo vám vrátíme peníze.“.
Pokud tuto větu v přirozeném jazyce negujeme výše uvedeným způsobem, získáme
„Není pravda, že náš výrobek je nejlepší nebo vám vrátíme peníze“. K čemu se vztahuje
takto použitá negace? Pro negaci složených výroků je proto vhodné negovat je sice
náročnějším, ale zato v praxi srozumitelnějším způsobem – přes jejich spojky.
Tabulka 1: Průběh pravdivostních hodnot negace.
𝑝 ¬𝑝
1 0
0 1
12
2.2. ZÁKLADNÍ VÝROKOVÉ FUNKCE A SPOJKY POZNÁMKA 2. LOGIKA
Konjunkce je logická spojka, která se značí nejčastěji pomocí symbolů ∧ nebo &. Konjunkce
je pravdivá pouze v tom případě, že oba dva její členy, tzv. konjunkty, mají
pravdivostní hodnotu Pravda. Ve všech ostatních případech je konjunkce nepravdivá.
V přirozeném jazyce se konjunkce pojí nejčastěji se spojkou „a“. Konjunkcí ale mohou
být i souvětí spojená spojkou „ale“, tudíž je zapotřebí si uvědomit, že konjunkce není
to samé jako slučovací poměr.
Výroky: „Petr dostal přidáno.“ , „Petr se zítra stěhuje do nové kanceláře.“
Konjunkce: „Petr dostal přidáno a zítra se stěhuje do nové kanceláře.“
Pokud je konjunkce pravdivá pouze v případě, že oba její členy jsou pravdivé, pak
její negace umožňuje, aby jeden nebo žádný z těchto členů nebyl pravdivý. K vyjádření
výše uvedeného výroku proto využijeme disjunkci (také nevylučovací nebo inkluzivní
disjunkce, značená nejčastěji ∨). Negace pak bude znít:
„Petr nedostal přidáno nebo se zítra nestěhuje do nové kanceláře.“
Tabulka 2: Průběh pravdivostních hodnot konjunkce.
𝑝 𝑞 𝑝 ∧ 𝑞
1 1 1
1 0 0
0 1 0
0 0 0
Disjunkce (∨) je pravdivá v těch případech, kdy je pravdivý alespoň jeden z jejích členů
(tzv. disjunktů). Nepravdivá je tedy pouze v tom případě, kdy jsou oba disjunkty nepravdivé.
Disjunkce tedy připouští i variantu, že obě její části jsou pravdivé. V přirozeném
jazyce je disjunkce reprezentována spojkou „nebo“, před níž se ale nepíše čárka. Pokud
se před „nebo“ čárka ve větě píše, jedná se o tzv. vylučovací, resp. exkluzivní disjunkci
( , ∨∨, programátoři pak používají zkratku XOR za anglické „exclusive or“), která je
pravdivá právě tehdy, je-li pravdivý právě jeden z disjunktů.
Výroky: „Tomáš chce investovat do realit.“ , „Tomáš chce investovat do
zlata.“
Disjunkce: „Tomáš chce investovat do realit nebo do zlata.“
Výroky: „Můžeme jet po D1.“ , „Můžeme jet přes Nové Město na Moravě.“
Vylučovacích disjunkce: „Můžeme jet po D1, nebo můžeme jet přes Nové
Město na Moravě.“
13
2.2. ZÁKLADNÍ VÝROKOVÉ FUNKCE A SPOJKY POZNÁMKA 2. LOGIKA
Negace konjunkcí a disjunkcí se řídí tzv. De Morganovými zákony, které fungují tak,
že jednotlivým výrokům se prohodí pravdivostní hodnoty a konjunkce se změní na
disjunkci a naopak. Máme-li výrok „Venku svítí slunce a fouká vítr.“, jeho negací bude
„Venku nesvítí slunce nebo nefouká vítr.“ Budeme-li chtít negovat disjunkci „Honza
je doma nebo nestihl autobus.“, bude její negací konjunkce „Honza není doma a stihl
autobus.“ Jelikož jsme si výše uvedli i vylučovací disjunkci, je namístě uvést, že na ni se
De Morganovy zákony nevztahují. Negací vylučovací disjunkce je ekvivalence (viz níže)
a naopak, k žádné změně polarity výroků (to, jestli jsou negované nebo ne) nedochází.
Tabulka 3: Průběh pravdivostních hodnot (inkluzivní) disjunkce.
𝑝 𝑞 𝑝 ∨ 𝑞
1 1 1
1 0 1
0 1 1
0 0 0
Tabulka 4: Průběh pravdivostních hodnot exkluzivní disjunkce.
𝑝 𝑞 𝑝 𝑞
1 1 0
1 0 1
0 1 1
0 0 0
Implikace (→, ⇒ nebo ⊃) je výroková spojka, jejímiž ekvivalenty v přirozeném jazyce
jsou souvětí spojená pomocí obratů „jestliže..., pak... “, „pokud..., tak... “ apod. První
člen implikace se nazývá antecedent, druhý konsekvent. Implikace nabývá pravdivostní
hodnotu Nepravda pouze v jednom případě – když je antecedent pravdivý a konsekvent
nepravdivý.
Výroky: „Kurz dolaru bude nadále klesat.“ , „Naší firmě hrozí velké pro-
blémy.“
Implikace: „Jestli bude kurz dolaru nadále klesat, hrozí naší firmě velké
problémy.“
Negace implikace působí studentům ze všech zde probíraných spojek asi největší
problémy. Pokud totiž negujeme implikaci, dochází jednak ke změně polarity pouze
14
2.3. VYPLÝVÁNÍ POZNÁMKA 2. LOGIKA
u konsekventu, jednak ke změně výrokové spojky z implikace na konjunkci. Pokud tedy
negujeme větu „Jestli obžalovaný spáchal tento trestný čin, pak měl komplice.“, její
negací je „Obžalovaný spáchal tento trestný čin a neměl komplice.“
Tabulka 5: Průběh pravdivostních hodnot implikace.
𝑝 𝑞 𝑝 → 𝑞
1 1 1
1 0 0
0 1 1
0 0 1
Ekvivalence (↔, ⇔ nebo ≡) je to samé jako implikace oběma směry zároveň a má
pravdivostní hodnotu Pravda právě tehdy, když mají oba její členy stejnou pravdivostní
hodnotu. V přirozeném jazyce se vyjadřuje spojeními jako „právě tehdy, když“, „tehdy
a jen tehdy, když“ atp.
Výroky: „Dostanete zápočet.“ , „V testu získáte alespoň 7 bodů z 10.“
Ekvivalence: „Zápočet dostanete právě tehdy, když získáte v testu alespoň
7 bodů z 10.“
Tabulka 6: Průběh pravdivostních hodnot ekvivalence.
𝑝 𝑞 𝑝 ↔ 𝑞
1 1 1
1 0 0
0 1 0
0 0 1
Výrokových spojek je samozřejmě mnohem víc, ale v běžném životě se asi nejčastěji
setkáte právě s těmi výše uvedenými. Kromě výše uvedených příkladů negací je možné
výroky i ekvivalentně transformovat, tj. převést nějaký výrok na výrok s jinými logickými
spojkami, který ale bude mít stejný průběh pravdivostních hodnot (bude tedy vlastně
tvrdit to samé). To už je ale něco, co ponecháme na čtenáři.
2.3 Vyplývání
Nyní se zaměřme na argumenty a na to, jak zjistit, které z nich jsou formálně správné –
tedy takové, jejichž závěry vyplývají z premis. To lze udělat několika způsoby. Velmi
15
2.3. VYPLÝVÁNÍ POZNÁMKA 2. LOGIKA
efektivní je použití metody protipříkladu. Jedná se o důkaz sporem, který využívá toho,
že argument není formálně správný tehdy, když má nepravdivý závěr a pravdivé premisy.
Pokud se tedy podaří ukázat, že námi zkoumaný argument může mít zároveň nepravdivý
závěr a pravdivé premisy, pak je tento argument formálně nesprávný. Pokud se nám to
nepodaří, je argument formálně správný. Výhodou metody protipříkladu je to, že stačí
nalézt jednu jedinou situaci, při níž jsou premisy pravdivé a závěr nepravdivý, aby byla
dokázána nesprávnost argumentu. Máme-li například argument, jehož premisami jsou
výroky „Pokud nebude navýšen rozpočet pro MŠMT, učitelé budou stávkovat“ (¬𝑝 → 𝑞)
a „Učitelé stávkují“(𝑞) a závěrem „Rozpočet MŠMT nebyl navýšen“ (¬𝑝), lze ukázat, že
premisy mohou být pravdivé, zatímco závěr nepravdivý (v případě, že výroky 𝑝 i 𝑞 mají
pravdivostní hodnotu Pravda).
2.3.1 Usuzovací schémata
Ke zjištění, zda je argument formálně správný, lze využít i jeho logickou formu. Existují
totiž formule, které jsou pravdivé, tedy pravdivé bez ohledu na to, jaké pravdivostní
hodnoty mají jejich složky. Těmto logicky pravdivým formulím se říká tautologie a jejich
příkladem může být např. zákon vyloučeného třetího (𝑝 ∨ ¬𝑝) nebo zákon záměny premis
((𝑝 → (𝑞 → 𝑟)) → (𝑞 → (𝑝 → 𝑟))). Opakem tautologií jsou pak kontradikce, které jsou
naopak nepravdivé při každém ohodnocení jejich složek. Příkladem kontradikce je
např. (𝑝 ∧ ¬𝑝). Kromě samotných formulí ale mohou být logicky platná i celá usuzovací
schémata, tj. schémata skládající se z více výroků (tato je ale ostatně možné převést na
jednu formuli typu implikace). Tohoto lze využít právě při kontrole argumentů, jelikož
odpovídá-li forma zkoumaného argumentu některému z platných usuzovacích schémat,
je i argument formálně správný. Zde si uvedeme pouze vybraná usuzovací schémata,
přičemž proměnné A a B zastupují libovolně komplexní formule:
Tabulka 7: Modus ponens.
A → B
A
B
Tabulka 8: Modus tollens.
A → B
¬B
¬A
16
2.4. PREDIKÁTOVÁ LOGIKA POZNÁMKA 2. LOGIKA
Tabulka 9: Reductio ad absurdum.
A → B
A → ¬B
¬A
Tabulka 10: Disjunktivní sylogismus.
A ∨ B
¬A
B
nebo
A ∨ B
¬B
A
2.4 Predikátová logika
V rámci predikátové logiky (PL) je zkoumána i tzv. sylogistika, která vychází z Aristotela
a byla rozvíjena zejména ve středověku. Argumenty v PL mohou mít podobu
tzv. kategorického sylogismu, což je argument mající právě dvě premisy (vyšší a nižší
premisu) a závěr. Premisy a závěr jsou složeny právě a pouze ze tří termínů, tj. (obvykle
monadických) predikátů: subjektu S, predikátu P a mediálního (středního) členu M (ten
se vyskytuje v premisách, ale nikoli v závěru).
Kategorický sylogismus lze formulovat mnoha způsoby, kterým se říká mody. Vezmemeli
v úvahu všechny možnosti, jak lze kombinovat výroky logického čtverce (viz níže),
dojdeme ke zjištění, že je možné formulovat 256 modů sylogismu. Pouze nepatrný
zlomek z nich je ale formálně správný. Nicméně i přesto by bylo namáhavé a zbytečné
učit se všechny formálně správné mody.
PL umožňuje jemnější analýzu jazyka díky tomu, že je schopná lépe zachytit vnitřní
strukturu výroků. Stejně jako v případě VL se jedná o logiku bivalentní a dodržující princip
kompozicionality. PL operuje s predikáty a zároveň díky kvantifikátorům umožňuje
brát v potaz obecná a částečná tvrzení. Predikátem je obecně míněna nějaká vlastnost (A
je červené) nebo relace (A se nachází severně od B). Obecný kvantifikátor (∀) a existenční
kvantifikátor (∃) umožňují vytvářet 4 základní druhy soudů:
∙ Obecný kladný soud: „Všechna S jsou P.“
– Každé 𝑥, které patří do skupiny S, zároveň patří i do skupiny P.
∙ Částečný kladný soud: „Některá S jsou P.“ nebo „Existuje S, které je P.“
– Existují taková 𝑥, že patří jak do S, tak i do P.
∙ Obecný záporný soud: „Žádné S není P.“
– Žádné 𝑥, které patří do skupiny S, nepatří do skupiny P.
∙ Částečný záporný soud: „Některá S nejsou P.“ nebo „Existuje S, které není P.“
– Existují taková 𝑥, která patří do S, ale nikoli do P.
17
2.4. PREDIKÁTOVÁ LOGIKA POZNÁMKA 2. LOGIKA
Pokud bychom se pokoušeli analyzovat věty „V Brně prší.“ a „V Brně prší a v Olomouci
padá sníh.“, pak bychom s prostředky PL došli k následujícím analýzám P(b)
a P(b) ∧ S(o). Nyní už je vidět, že výroky mají nějakou strukturu, konkrétně tu, že
je v nich připisována nějaká vlastnost nějakým individuím. Příkladem věty, pro jejíž
analýzu jsou zapotřebí i kvantifikátory, je např. „Všichni lékaři jsou vysokoškoláci.“,
kterou bychom analyzovali následovně: ∀𝑥(L(𝑥) → V(𝑥)) (pro všechna 𝑥 platí, že je-li
𝑥 lékařem, pak je i vysokoškolákem).
Vztahy mezi čtyřmi základními druhy výroků jsou vyjádřeny v tzv. logickém čtverci.
Tabulka 11: Logický čtverec.
Všechna S jsou P. Žádné S není P.
Některá S jsou P. Některá S nejsou P.
Kontradiktoričnost
:bojí nemůže být zároveň pravdivé, nebo zároveň nepravdivé.
Kontrárnost
Obojí nemůže být zároveň pravdivé, ale obojí může být zároveň nepravdivé.
Subkontrárnost
Obojí nemůže být zároveň nepravdivé, ale obojí může být zároveň pravdivé.
Subalternost
Je-lipravdivýobecnývýrok,musíbýtpravdivýičástečný.
Subalternost
Je-lipravdivýobecnývýrok,musíbýtpravdivýičástečný.
Asi nejdůležitějším vztahem mezi soudy logického čtverce je vztah kontradiktoričnosti
(diagonály ve čtverci), který ukazuje, jaký výrok je negací jakého typu výroku.
Negací obecného kladného soudu je soud částečný záporný a naopak, negací obecného
záporného soudu je soud částečný kladný a naopak.
Ověřovat platnost úsudků PL lze opět metodou protipříkladu, přičemž tato metoda
funguje obdobně jako v případě VL, ale je poněkud obtížnější. Pokud má argument
formu sylogismu, je možné použít k ověření formální platnost Vennových diagramů –
tuto i předchozí metodu si můžete nastudovat v doplňujících zdrojích. Naštěstí existuje
několik jednoduchých pravidel, podle nichž je možné zjistit, zda je sylogismus platný:
∙ Ze dvou částečných soudů nevyplývá nic. Tedy alespoň jeden soud musí být obecný.
∙ Ze dvou záporných soudů nevyplývá nic. Tedy alespoň jeden soud musí být kladný.
∙ Jsou-li premisy obecné, nemůže být závěr částečný.
∙ Je-li jedna z premis záporná, bude i závěr záporný.
18
2.5. NEKLASICKÉ LOGIKY POZNÁMKA 2. LOGIKA
∙ Je-li jedna z premis částečná, bude i závěr částečný.
2.5 Neklasické logiky
Kromě klasické výrokové a predikátové logiky existuje velké množství tzv. neklasických
logik. Tyto logiky se od výše uvedených mohou lišit např. tím, že obsahují nové funkční
operátory, nerespektují některé tradiční logické zákony atp. Nejznámějšími příklady
neklasických logik jsou následují:
∙ Vícehodnotové logiky
– Popírají princip dvouhodnotovosti.
– Pracují s větším množstvím pravdivostních hodnot.
– Logiky 3hodnotové, 4hodnotové atd.
– Fuzzy logiky jsou logiky, které pracují s nekonečnou škálou pravdivostních
hodnot.
∙ Parakonzistentní logiky
– Neplatí v nich tzv. princip exploze (nebo také Zákon Dunse Scota, případně
ex falso/contraditcione quodlibet), tedy princip, podle něhož lze z kontradikce
odvodit cokoliv.
– Někteří propagátoři parakonzistentních logik navíc věří v tzv. dialetheie, pravdivé
kontradikce.
∙ Modální logiky
– Umožňují pracovat s možností (operátor ♦) a nutností (operátor ).
∙ Deontické logiky
– Umožňují pracovat se závazky, povinnostmi atp.
2.6 Základní pojmy
∙ argument
∙ disjunkce
∙ dvouhodnotovost
∙ ekvivalence
∙ implikace
∙ kompozicionalita
∙ konjunkce
∙ kvantifikátory
∙ logický čtverec
∙ logika
19
2.7. KONTROLNÍ OTÁZKY POZNÁMKA 2. LOGIKA
∙ negace
∙ neklasické logiky
∙ pragmatika
∙ predikát
∙ predikátová logika
∙ sémantika
∙ sylogismus
∙ syntax
∙ vyplývání
∙ výrok
∙ výroková logika
2.7 Kontrolní otázky
∙ Kdy je argument formálně správný?
∙ Kdy závěr vyplývá z premis?
∙ Co je princip bivalence?
∙ Co je logika?
2.8 Rozšiřující literatura
∙ Raclavský, J. (2015b). Úvod do logiky: klasická výroková logika. Masarykova univer-
zita.
– Velmi srozumitelný úvod do základů výrokové logiky. Množství příkladů
k procvičení.
∙ Raclavský, J. (2015a). Úvod do logiky: klasická predikátová logika. Masarykova
univerzita.
– Velmi srozumitelný úvod do základů predikátové logiky. Množství příkladů
k procvičení.
∙ Kolman, V., and Punčochář, V. (2016). Formy jazyka: úvod do logiky a její filosofie.
Filosofia.
– Obecný úvod do filosofie jazyka a logiky.
∙ Beall, J., and Logan, S. A. (2017). Logic: the basics. Routledge.
∙ Haack, S. (1978). Philosophy of logics. Cambridge University Press.
∙ Priest, G. (2007). Logika (průvodce pro každého). Dokořán.
20
Poznámka 3
Persuaze a argumentace
3.1 Komunikace
Zaměřme se nyní ještě na chvíli na komunikaci jako takovou. Komunikaci zde budeme
chápat jako změnu v percepčním poli příjemce (tedy v tom, co je příjemcem vnímáno),
která je způsobena odesílatelem a je doprovázena předáváním informace. Toto vymezení
komunikace je zaměřeno na příjemce. Pokud tedy budete volat např. do kanálu, ve
kterém nikdo není, nebo psát černou křídou nápis do komína, který si nikdo nepřečte,
nebude se jednat v našem vymezení o komunikaci. Na druhou stranu, pokud budete
vyzváni, abyste komentovali nějakou situaci, a vy to odmítnete, bude to za komunikaci
považováno1
. Jedná se o jeden z mnoha paradoxů, který je dobře vystižen v situaci, kdy
jedna osoba řekne druhé: „Nemluvím s Tebou.“ Komunikaci lze popsat následujícím
modelem.
Obrázek 1: Základní model sociální komunikace.
V tomto modelu nalezneme odesílatele, který předává nějaké sdělení. Než odesílatel
sdělení předá, tak jej kóduje. Jako kódování je možné chápat volbu prostředků a nástrojů,
jejichž prostřednictvím se komunikace uskutečňuje. Tato volba nemusí být vědomá,
1
Srov. s 1. komunikačním axiomem (Watzlawick, Beavin, & Jackson, 1967: 48–71).
21
3.2. PERSUAZE POZNÁMKA 3. PERSUAZE A ARGUMENTACE
odesílatel se nemusí rozhodnout pro určitý kanál a může komunikovat takříkajíc mimoděk,
např. svými gesty, výrazy apod. Následně je sdělení předáváno pomocí určitého
kanálu. V případě rozhovoru se tak může jednat o vzduch, který se chvěje, v případě
e-mailu o elektrické impulsy atd. Příjemce sdělení pak toto sdělení dekóduje. Pokud
je komunikace oboustranná, příjemce pak poskytne ke sdělení zpětnou vazbu. Může
se jednat o pouhé přitakání nebo o komplexní odpověď, kde bude původní příjemce
sdělení vystupovat jako odesílatel nové zprávy.
Komunikace nemusí být vždy úspěšná. Může dojít k jejímu narušení kvůli tzv. komunikačním
šumům. Komunikační šumy mohou být přítomny ve všech částech komunikace.
Odesílatel nemusí vždy adekvátně zakódovat, co chtěl říci. Jednoduchým příkladem
může být nevhodně napsaný e-mail. Odesílatel se může snažit o povzbuzující vyjádření,
ale nepodaří se mu zvolit dobrá slova a příjemce urazí. Samotný komunikační kanál
může být narušen. Zde lze uvést jako příklad výpadek mobilního signálu. Také samotný
příjemce nemusí zprávě porozumět. Nemusí rozumět jazyku, ve kterém byla zpráva
zaslána apod.
3.2 Persuaze
Persuaze neboli přesvědčování se užívá v případě, kdy chceme někoho k něčemu přimět.
Příklady přesvědčování můžeme nalézt v reklamách, v politických debatách, ale také
třeba v odborných textech. Ve všech těchto případech je cílem dané komunikační situace
přimět alespoň jednu stranu k zaujetí nějakého postoje nebo k provedení nějaké akce.
Komunikace tak představuje první základní podmínku pro to, abychom mohli hovořit
o persuazi. Na druhou stranu sdělování informací např. o počasí příkladem přesvědčování
není. Pokud není cílem přimět alespoň jednu stranu, která se komunikace účastní,
k tomu, aby přijala nějaké stanovisko, pak o snaze přimět někoho k něčemu nemůže
být řeč. Druhou charakteristikou a zároveň i cílem persuaze je snaha přimět alespoň
jednu osobu v rámci komunikace k tomu, aby něco přijala nebo vykonala nějaký čin.
Přesvědčování také není přikazování – rozkaz od velitele také není možné považovat za
případ přesvědčování. Při přesvědčování se totiž držíme toho, že adresát sdělení musí
mít možnost volby – má tedy možnost rozhodnout se i jinak, než jak to po něm vyžaduje
ten, kdo ho přesvědčuje. Pokud si příjemce sdělení nemůže zvolit jinak, než je po
něm sdělením žádáno, hovoříme spíše o nátlaku. To je třetí podmínka, kterou můžeme
v persuazi vymezit. Persuazi je pak možné chápat jako specifickou formu „komunikace,
jejímž cílem je ovlivnit duševní stav recipienta v atmosféře svobodné volby“ (Gálik,
2011: 10).
22
3.3. KRITICKÁ DISKUZE POZNÁMKA 3. PERSUAZE A ARGUMENTACE
3.2.1 ELM model
Persuazi lze analyzovat s ohledem na to, jaké způsoby (cesty) jsou při ní využívány.
Resp. je možné si položit otázku, co je to, co působí na lidi, aby změnili svůj postoj.
Odpověď na tuto otázku podává Elaboration Likelihood Model (zkráceně ELM-model)
(Petty & Cacioppo, 1986). V tomto modelu je rozlišena centrální cesta (central route)
a periferní cesta (peripheral route).
Periferní cesta je charakterizována důrazem na emoce, tradice, zvyky apod. Její cíle
ani využití nemusí být chybné, nicméně nezakládá možnost racionálního posouzení.
Tato možnost je naopak dána při centrální cestě, která je charakterizována důrazem
na rozum a na kritické myšlení. Obě cesty jsou podle ELM modelu v argumentaci vždy
přítomny, ale nemají stejný vliv na recipienta, tj. příjemce sdělení. Jakou cestu je vhodné
použít, závisí na mnoha charakteristikách, přičemž těmi hlavními jsou charakteristiky
příjemce. Aby byl příjemce ochotný kriticky zvažovat danou problematiku, je třeba, aby
byl motivovaný. To znamená, že musí být v problematice zainteresovaný nebo sám dává
přednost poznání, kognici (namísto intuice). Pouhá motivace ale nestačí a je třeba ji
doplnit o možnost a schopnost vše rozumově zvážit. Schopnost rozumového zvážení
souvisí se znalostí (v případě, že je vám řečeno množství technických údajů, kterým
nerozumíte, které neznáte, těžko posoudíte, zda je tento počítač lepší než jiný) a také
s přítomností distraktorů, rušičů (když vám někdo říká nějaké informace a zároveň
je oblečený jako klaun, budete spíše zvažovat jeho oblečení než sdělení). Možnost
rozumového zvážení pak může souviset například s časem, který je ke zvážení dostupný.
K tomu, abychom něco pořádně zvážili, potřebujeme čas. Čím méně času máme, tím
méně je pravděpodobné, že budeme zvažovat racionálně a kvalifikovaně.
3.3 Kritická diskuze
Pokud se persuaze odehrává ve vzájemné komunikační interakci, pak lze hovořit o persuazivním
dialogu. Příkladem může být jednání mezi manažery a zaměstnanci, může
se také jednat o běžný rozhovor o tom, co bude k večeři, nebo také o veřejnou debatu
s politikem. Pokud je cílem persuazivního dialogu vyřešení názorového střetu pomocí
racionálních prostředků, můžeme hovořit o kritické diskuzi. Kritická diskuze je racionálním
ideálem, něčím, co se v běžné praxi skoro nevyskytuje, ale také něčím, čemu chceme
právě běžnou praxi v mnoha ohledech přiblížit. Příkladem může být právě diskuze mezi
manažery. Pokud má být cílem této diskuze např. návrh rozdělení financí, pak je jistě
vhodné, aby se k tomuto návrhu dospělo na základě zvážení relevantních důvodů (nikoli
na základě osobních sympatií a antipatií mezi jednotlivými osobami). Osobní postoj
23
3.4. ARGUMENTACE POZNÁMKA 3. PERSUAZE A ARGUMENTACE
k někomu totiž zpravidla není příliš dobrým prediktorem toho, zda je vhodné mu svěřit
velkou sumu financí. Jak již ale bylo řečeno, bohužel se jedná o často užívaný prediktor.
Kritickou diskuzi je možné rozdělit do určitých fází. Tyto fáze nám mohou pomoci
v případě, kdy v diskuzi dojde k obtížím a není zřejmé, jak dále pokračovat. Někdy je
totiž vhodné zastavit spor a znovu se zamyslet nad tím, co vlastně bylo jeho důvodem
a jak zatím celá záležitost probíhala. Jedno z možných rozdělení je následující (van
Eemeren, Grootendorst, & Henkemans, 2002):
∙ Konfrontační fáze
– V této fázi dochází ke zjištění sporu, rozdílu v názorech. Jedná se vlastně o tu
chvíli, kdy je zjištěno, že spolu strany nesouhlasí.
∙ Otevírací fáze
– V rámci této fáze se ujasní, co je předmětem celého sporu. Jsou určeny teze
a postavení jednotlivých stran a východiska, která jsou stranami naopak
sdílena.
∙ Argumentační fáze
– Předkládání argumentů, v této fázi probíhá samotný spor. Strany na základě
společných východisek předkládají důvody pro svá tvrzení.
∙ Uzavírací fáze
– Když skončí předkládání důvodů, je důležité určit, jak celá záležitost vlastně
dopadla. Pokud není jasně určen výsledek, může se v praxi stát, že každá
strana odchází s tím, že spor vyhrála ve svůj prospěch. To může mít neblahé
následky.
Je třeba mít na paměti, že reálné diskuze nemusí mít tyto fáze jasně ohraničeny.
Některé z nich mohou být také implicitní, neboť účastníci navzájem rozumí dané situaci
(jedná se především o otevírací fázi, kdy není třeba vysvětlovat, kdo jakou pozici zastává
apod.). Nicméně toto rozlišení je užitečným názorem, pokud se diskuze stává nepřehlednou.
V takové chvíli se zdá výhodné pokusit se ji ujasnit právě tím, že se určí, co je
spor (konfrontační fáze), identifikují se základní východiska a postavení stran (otevírací
fáze), předložené argumenty (argumentační fáze) a následně se může zhodnotit, zda
došlo k vyřešení či je vhodné dále pokračovat (uzavírací fáze).
3.4 Argumentace
Kritická diskuse se od jiných persuazivních dialogů liší především tím, že prostředkem
přesvědčení je zde argumentace. Argumentace je obecně činnost, ve které jsou
předkládány argumenty. Za argument považujeme soubor alespoň dvou tvrzení, kdy
24
3.4. ARGUMENTACE POZNÁMKA 3. PERSUAZE A ARGUMENTACE
jedno tvrzení je předloženo za účelem zvýšení přijatelnosti druhého tvrzení. To, co
má být přijato, je označováno nejčastěji jako závěr nebo teze. To, co má tomuto přijetí
napomoci, co má zvýšit přijatelnost, je zpravidla označováno jako východisko nebo
premisa. Příkladem argumentu je: Měli bychom investovat do rozvoje, protože máme
dostatek finančních prostředků, a tato investice nám pomůže udržet si v budoucnu
náskok před ostatními firmami. Naopak za argument se nepovažují (srov. Picha, 2014:
18) jednotlivá nepodpořená tvrzení, tedy např.: Máme dostatek finančních prostředků.
Obdobně není za argument považováno podmínkové tvrzení: Pokud máme dostatek
finančních prostředků, můžeme investovat. Argumentem také není ilustrace: Máme
dostatek finančních prostředků, tedy máme hodně peněz. V žádném z těchto tří posledních
případů totiž není tvrzení, které by zvyšovalo přijatelnost, a tvrzení, jehož
přijatelnost je předchozím tvrzením zvyšována.
Lidská komunikace je ale plná zkratek. V rámci přirozené komunikace je tak možné,
že ne vše, o čem se hovoří, je zcela vyjádřeno. Lidé dělají zkratky. Argumenty tak mohou
být předloženy i v takové podobě, kdy je třeba doplnit některou z jejich částí. Mluvčí tak
může říci pouze: Měli bychom investovat do rozvoje. Protože předpokládá, že z kontextu
situace je jasné, že toto tvrzení se opírá o to, že je zde dostatek financí a investice do
rozvoje je chápána jako výhodná. Prvky, které nejsou přímo vyjádřeny a vyžadují doplnění,
označujeme jako implicitní. Může se jednat jak o závěr, tak i o premisy argumentu.
Pokud se tedy snažíme někdy hodnotit něčí projev, měli bychom pamatovat na to, že
není důležité pouze to, co dotyčný říká, ale také to, o čem předpokládá, že říkat nemusí,
neboť to ostatní uznávají.
Argumenty se na základní úrovni hodnotí s ohledem na tři vlastnosti (Picha, 2014:
18). První z těchto vlastností je argument!formální správnost (validity). Formální správnost
určuje, že zde skutečně existuje vztah podpory, že premisy opravdu podporují
závěr. Platnost (soundness) argumentu je druh vlastnosti, jenž určuje, že premisy jsou
akceptovány, jsou, zjednodušeně řečeno, pravdivé. Poslední důležitou vlastností argumentu
je jeho vhodnost (plausibility). Tato vlastnost je možná nejdůležitější, neboť
určuje, zda a do jaké míry je argument v dané diskuzi významný, zda se nejedná jen
o triviální příspěvek do diskuse jako např.: Jsem člověk a všichni lidé jsou omylní, tedy
i já jsem omylný.
Ke stanovení správnosti, platnosti a vhodnosti argumentu lze využít určení druhu
(či lépe schématu) argumentu. Jednotlivé teorie argumentace uvádějí velmi různorodé
počty, druhy a schémata argumentů. Např. Walton (1987) pracuje s desítkami argumentačních
schémat. Pragma-dialektika pracuje pouze se 3 argumentačními schématy (van
Eemeren et al., 2002), s nimiž se pojí tzv. kritické otázky, které testují právě to, zda
je daný argument udržitelný, zda je správný, platný a vhodný. Podívejme se nyní na
25
3.4. ARGUMENTACE POZNÁMKA 3. PERSUAZE A ARGUMENTACE
základní kritické otázky, které se pojí s jednotlivými argumentačními schématy, jak
je představuje pragma-dialektika. Pragma-dialektika pracuje se třemi schématy, které
označuje následovně: kauzální argumentace, symptomatická argumentace a argumentace
ze srovnání.
Kauzální argumentace Schéma kauzální argumentace je následující:
Protože Z je pravda o X a Z vede k Y, je Y pravda o X.
Příklad kauzální argumentace:
Protože motorová vozidla spalují fosilní paliva a spalování fosilních paliv vede ke znečišťování
ovzduší, motorová vozidla znečišťují ovzduší.
Jaká je zásadní otázka kauzálního schématu, která by zaručila jeho udržitelnost
(a tedy i přijatelnost) v rámci kritické diskuse? Je to otázka, zda Z opravdu vede k Y.
Tedy otázka týkající se platnosti jedné z premis. Pokud bychom to měli ilustrovat na
konkrétním příkladu, pak bychom se ptali, zda spalování fosilních paliv opravdu vede ke
znečišťování ovzduší. Pokud by totiž někdo, kdo s tímto nesouhlasí, prokázal, že tento
vztah není tak silný, že např. nedochází ke znečišťování ovzduší nutně, či jsou zapojeny
jiné jevy, pak bude samozřejmě celý argument výrazně oslaben.
Symptomatická argumentace Schéma symptomatické argumentace je následující:
Protože Z je pravda o X a Z je symptomatické pro Y, Y je pravda o X.
Příklad symptomatické argumentace:
Protože v některých zemích není náboženská svoboda a náboženská svoboda je znakem
demokracie, jsou některé země nedemokratické.
V rámci symptomatické argumentace existují dvě významné kritické otázky, které
je vhodné si položit. Je otázkou, zda zde jsou i nějaké ne-Y, které mají charakteristiku
Z, a dále, zda existují i Y postrádající charakteristiku Z. Pokud by se, obdobně jako
v předchozím případě, ukázalo, že i non-Y jsou charakterizovány Z nebo že některá
Y naopak Z postrádají, bude celý argument oslaben. S ohledem na příklad se nám tak
jedná o to, zda je nepřítomnost náboženské svobody opravdu znakem nedemokratického
zřízení.
Argumentace ze srovnání Schéma argumentace ze srovnání je následující:
Protože Y je pravda o Z a Z je srovnatelné s X, Y je pravda o X.
Příklad argumentace ze srovnání:
Protože rizikové hypotéky vedly ke krizi v USA a USA je srovnatelné s EU, povedou
rizikové hypotéky ke krizi v EU.
K poslednímu schématu v rámci pragma-dialektiky se vztahuje kritická otázka, zda
26
3.4. ARGUMENTACE POZNÁMKA 3. PERSUAZE A ARGUMENTACE
zde nejsou některé zásadní rozdíly mezi Z a X. To, že si jsou dvě věci v něčem podobné,
totiž nemusí zaručovat, že si budou podobné i v dalších oblastech. Přítomnost významných
rozdílů pak může být znakem této „falešné“ podobnosti. Je pouze na tom, kdo
argument předkládá, aby doložil, že USA jsou s EU srovnatelné ve všem, co je relevantní
pro hypotéky.
3.4.1 Argumentační fauly
Obdobně je tomu s tzv. argumentačními fauly. Ty jsou v tradičním pojetí chápány jako
něco, „co vypadá jako správný argument, ale není“ (Hamblin, 1970: 12). Toto pojetí
vedlo k vytváření rozsáhlých seznamů argumentačních faulů, na které lze snadno narazit
na internetu. Takovýto přístup se však nakonec ukazuje jako značně problematický,
neboť v praxi dochází k nadužívání označení argumentační faul i v situacích, kdy se
o faul jednat nemusí nebo kdy samo toto označení ztěžuje možnost řešení názorového
střetu.
Nová pojetí argumentačních faulů poukazují na jiné vlastnosti než na pouhou nesprávnost.
Walton (1987) ukazuje, že některá argumentační schémata dříve označovaná
jako fauly mohou být platnými argumenty, pokud jsou zdárně zodpovězeny kritické
otázky, které se k nim vztahují. Právě neschopnost zdárně zodpovědět tyto otázky je pak
to, co určuje argumentační faul. V rámci pragma-dialektiky (van Eemeren et al., 2002)
se za argumentační faul označuje to, co brání v řešení názorového střetu a porušuje
pravidla kritické diskuse, která tato teorie stanovuje. Protože tato pravidla jsou velmi
svázaná s celou teorií, představme si je jen v obecnosti. Pravidla pro kritickou diskuzi
jsou charakterizována třemi principy: svoboda, povinnost a vstřícnost. Svoboda se zde
vztahuje k tomu, že nemá být nikomu bráněno v předkládání tvrzení nebo námitek.
Povinnost pak určuje, že pokud někdo nějaké tvrzení předloží, má povinnost jej hájit
proti námitkám, nebo se musí tohoto tvrzení vzdát. Poslední princip pak má zajišťovat
to, aby k sobě strany přistupovaly bez snahy diskusi pouze vyhrát, nýbrž se zájmem
vyřešit názorový střet bez zbytečných střetů a sporů o slova. Obě strany by se měly snažit
si pomáhat a vzájemně si neškodit. Dalšími doporučeními, které se obecně vztahují
k diskuzi, zejména k její racionální podobě, jsou tzv. konverzační maximy od Paula Grice
1975. Tyto maximy jsou rozděleny podle Kantova pojetí soudů následovně Grice (1975):
∙ KVANTITA
* Příspěvek by měl být informativní, jak je požadováno.
* Příspěvek by neměl být více informativní, než je požadováno.
∙ KVALITA
– Příspěvek by měl být pravdivý.
27
3.4. ARGUMENTACE POZNÁMKA 3. PERSUAZE A ARGUMENTACE
* Neříkejte něco, o čem se domníváte, že je to lež.
* Neříkejte něco, pro co nemáte dostatečné důvody.
∙ VZTAH
* Buďte relevantní.
∙ ZPŮSOB
– Příspěvek zařazený do konverzace by měl být jasný, srozumitelný.
* Vyhněte se nejasným výrazům.
* Vyhněte se dvojznačnosti.
* Buďte struční.
* Příspěvek by měl mít jasnou strukturu.
I přes nové přístupy k argumentaci a k argumentačním faulům poukazují někteří
autoři na tzv. vidličku falácií (Boudry, Paglieri, & Pigliucci, 2015). V zásadě se jedná
o nemožnost dosáhnout jednoznačného teoretického rozlišení mezi korektními argumenty
a argumentačními fauly, tedy faláciemi, které by zároveň bylo schopné popisovat
naši argumentační praxi. Jinými slovy: buď máme jasné rozlišení argumentů a argumentačních
faulů, nebo máme adekvátní popis argumentační praxe – obojí ale zároveň
mít nemůžeme. Tento problém se vztahuje k tomu, o čem jsme se zde již několikrát
zmínili. Kritická diskuze je ideálem, ke kterému se snažíme blížit a který nám dává
normy. Nejedná se o nástroj dokonalého popisu praxe, neboť praxe obsahuje mnoho
dalších prvků a lidé (byť znalí problematiky) nejsou dokonalými racionálními bytostmi,
mají své zájmy a své chyby. V tomto ohledu je tedy vhodné řídit se třemi principy kritické
diskuze a Griceovými maximami a snažit se je naplňovat místo toho, abychom se snažili
formulovat argumenty podle přesných schémat.
Uvažme například následující argument:
Karel by neměl být ředitelem tohoto podniku, protože je blbec.
Tento argument by mnoho lidí hodnotilo jako argumentační faul (tzv. ad hominem).
Co kdyby ale mluvčí použil slovo “blbec” jako zkratku? Kdybychom se mluvčího zeptali,
mohli bychom pak třeba zjistit následující:
Když říkám „blbec“, myslím tím, že není schopný vést a motivovat podřízené.
Karel také často zapomíná na termíny a nedodržuje dohody.
Jednalo by se i dále o argumentační faul?
28
3.5. MYŠLENKOVÉ EXPERIMENTY POZNÁMKA 3. PERSUAZE A ARGUMENTACE
3.5 Myšlenkové experimenty
Posledním specifickým případem toho, co bývá užíváno v argumentaci, jsou myšlenkové
experimenty. „Myšlenkové experimenty chápeme jako soubory pokynů určujících, co si
představit, chceme-li něco zjistit“ (Picha & Pichová, 2013: 12). Toto vymezení je značně
vágní, ale podobně jako v případě vymezení filosofie je i zde tato vágnost prospěšná,
jelikož nám umožňuje postihnout více rozličných variant myšlenkových experimentů.
Existuje celá řada myšlenkových experimentů, které hrály nebo hrají důležitou úlohu
v etice, epistemologii a ve filosofii obecně, ale také např. v různých vědách. Co je v jejich
případě ale třeba mít na zřeteli, je to, že myšlenkové experimenty nemají jednoznačný
závěr. V argumentaci myšlenkové experimenty dovolují získat jistá společná východiska
pro další diskusi. Myšlenkové experimenty bývají také někdy chápány jako argumenty
z analogie. Nicméně abychom je mohli chápat jako „skutečné“ argumenty, bylo by
třeba, aby nějakým způsobem zvyšovaly míru přijatelnosti nějaké teze. Jejich rolí se ale
spíše jeví být ujasňování toho, s čím vlastně vstupujeme do diskuse, tedy vyjasňování
předpokladů. Myšlenkové experimenty ale nejsou pouhými ilustracemi, neboť jistou
kognitivní úlohu hrají – dávají nám např. nové poznání situace.
Na závěr si uvedeme jeden známý příklad myšlenkového experimentu. Bude se jednat
o myšlenkový experiment s názvem „dítě ve vaně“ pocházející od Jamese Rachelse
Rachels (1975). Tento myšlenkový experiment bývá využíván v diskuzích o eutanazii,
konkrétně v diskuzích týkajících se distinkce mezi tzv. aktivní a pasivní eutanazií.
Myšlenkový experiment vypadá následovně:
Uvažme dva ziskuchtivé muže – Smithe a Jonese. Oba dva muži mají
šestileté synovce disponující významnými finančními prostředky, přičemž
pokud by synovci zemřeli, jejich prostředky by připadli jejich strýci (tedy
Smithovi, nebo Jonesovi).
Smith je jednoho dne sám v domě se svým synovcem, který se chystá koupat
ve vaně. Ziskuchtivý Smith se rozhodne, že vejde do koupelny k synovci
a utopí ho. Následně tak taky učiní.
Jones je jednoho dne sám v domě se svým synovcem, který se chystá koupat
ve vaně. Ziskuchtivý Jones se rozhodne, že vejde do koupelny k synovci
a utopí ho. Když ale vejde do koupelny, zjistí, že synovec uklouzl, upadl do
vany a při pádu se silně uhodil do hlavy. Synovec tak leží v bezvědomí pod
vodou a Jones jen sleduje, jak se topí, připravený v případě nutnosti přiskočit
a přidržet synovci hlavu pod vodou. To ale není nakonec potřeba, protože
synovec se utopí sám.
29
3.6. ZÁKLADNÍ POJMY POZNÁMKA 3. PERSUAZE A ARGUMENTACE
Tento morbidní myšlenkový experiment ukazuje dvě situace, které mají stejný důsledek
– mrtvé dítě. Zatímco v se prvním případě jedná o následek aktivního Smithova
konání, v případě druhém jde „jen“ o neposkytnutí pomoci a pasivní sledování toho,
jak někdo umírá.
Je obojí jednání stejně morálně zavrženíhodné? Jestli ano, tak proč? Jestli ne, tak
proč ne? Je tedy nějaký morální rozdíl mezi aktivní a pasivní eutanazií? Samotné zadání
myšlenkového experimentu žádnou jednoznačnou odpověď na tyto otázky neposkytuje,
ale tím, že v mysli provedeme myšlenkový experiment, si sami ujasníme, na jaké straně
sporu stojíme, a následně se budeme pokoušet osvětlit vlastní stanovisko a předkládat
argumenty, proč by toto stanovisko měla přijmout i protistrana v diskuzi.
3.6 Základní pojmy
∙ persuaze
∙ ELM model
∙ dvě cesty, faktory volby cesty
∙ persuazivní dialog
∙ kritická diskuse
∙ argumentace
∙ argument
∙ složky argumentu, implicitní prvky, hodnocení argumentu
∙ argumentační fauly
∙ myšlenkové experimenty
3.7 Základní problémy
∙ normativní vs. deskriptivní přístupy v teorii argumentace
∙ vymezení argumentu, dobrého argumentu, argumentačního faulu
3.8 Kontrolní otázky
∙ Co je přirozená argumentace?
∙ Co je cílem kritické diskuse?
∙ Co je dobrý argument?
∙ Co je v argumentaci důležité?
30
3.9. ROZŠIŘUJÍCÍ LITERATURA POZNÁMKA 3. PERSUAZE A ARGUMENTACE
3.9 Rozšiřující literatura
∙ Gálik, S. (2011). Psychologie přesvědčování. Grada publishing as.
– Povedený obecný úvod do teorie pesuaze.
∙ Szymanek, K. (2003). Umění argumentace: terminologick`y slovník. Univerzita
Palackého.
– Přehled základních pojmů a teorií z argumentace a parsuaze.
∙ Picha, M. (2014). Kritické myšlení a rekonstrukce argumentu. Masarykova univerzita.
– Krátká příručka o kritickém myšlení vhodná i pro začátky odborného psaní.
∙ van Eemeren, F. H., Grootendorst, R., and Henkemans, A. F. S. (2002). Argumentation:analysis,
evaluation, presentation. Lawrence Erlbaum Associates.
– Základy systematické teorie argumentace, pragma-dialektiky.
31
Poznámka 4
Ontologie
Slovo „ontologie“ pochází z řeckých slov το όν (to on – „jsoucí“) a λόγος (logos – „slovo“,
„řeč“). Ontologie je tedy označením pro nauku o bytí, jsoucnu. Jedná se o nauku, která
se zaobírá jednou hlavní otázkou: Co je? Tato otázka se může zdát naivní, ale podívejme
se na to, jak vypadají konkrétní ontologické problémy.
Představme si, že máme dvě firmy Alfa a Zéta. Tyto dvě firmy byly obě
založeny v roce 1990. Firma Alfa sídlí v Aši a má asi 15 zaměstnanců a trojčlenné
vedení tvořené: Alenou, Albertem a Anitou. Firma Zéta sídlící ve
Zlíně má naproti tomu deset zaměstnanců a vede ji její zakladatel Zbyněk.
Oběma firmám se zpočátku daří. Nicméně firma Zéta začne mít obtíže a je
nucena velkou část zaměstnanců propustit, aby se jí znovu vedlo, rozhodne
se v roce 1995, že bude změněno vedení. Zbyněk se stáhne do pozadí a nadále
už nebude firmu řídit. Do vedení Zéty nastoupí Alena z nyní úspěšné firmy
Alfa. Alena přivede do Zéty také svého zástupce Alberta. V roce 1996 se Zbyněk
rozhodne opustit Zétu úplně. V roce 1997 se Alena rozhodne přivést do
Zéty i Anitu, aby jim pomohla firmu dále rozvíjet. V roce 1998 má firma Zéta
asi 15 zaměstnanců a trojčlenné vedení tvořené Alenou, Albertem a Anitou.
Mezitím v roce 1996, po odchodu Aleny, se firmě Alfa přestalo vést. Její cena
ještě více poklesla po odchodu Anity v následujícím roce. V roce 1999 se ji
rozhodne koupit Zbyněk. V tomto roce má firma Alfa deset zaměstnanců
a vede ji její majitel Zbyněk. Kvůli dalším událostem se nakonec stane to, že
v roce 2000 se navíc obě firmy přestěhují. Alfa se přestěhuje do Zlína a Zéta
do Aše. Dojde také ke zjištění, že firma Alfa podváděla v letech 1993 až 1995
na daních a je dlužná více než 100 mil. korun.1
1
Jedná se o variaci na tzv. Théseovu loď (Picha & Pichová, 2013: 82).
32
4.1. PROBLÉMY V ONTOLOGII POZNÁMKA 4. ONTOLOGIE
Tento příklad má poukázat na problémy, které jsou spjaty právě s ontologií. Setkáme
se zde se dvěma hlavními problémy: s problémem identity a s problémem persistence
(přetrvávání věcí v čase). Jak může být z názvů patrné, tyto problémy a způsob jejich
řešení mají významné dopady i pro běžnou praxi. Kdo totiž nese odpovědnost za podvody
na daních? Je firma Alfa z roku 1990 firmou Alfa z roku 2000? Je firma Zéta stále toutéž
firmou Zéta? Měl by se Zbyněk omluvit za podvody, které se staly v jeho firmě i přesto,
že v té době nebyl jejím majitelem ani v jejím vedení? Mají firmy poskytnout odškodnění
za činy, které se staly před velmi dávnou dobou?
4.1 Problémy v ontologii
Otázka, zda existuje stůl, se sice nemusí jevit na první pohled zajímavá. Změní se však
v případě, kdy vezmeme V úvahu atomy? Existuje stůl reálně jako samostatná entita,
nebo se jedná jen o shluk atomů ve tvaru stolu? Přitom i atomy je možné dělit. To
je problém kompozice. S ohledem na uvedený příklad se pak můžeme ptát, zda vůbec
existuje něco jako firma. Bude existovat firma, pokud nebude mít žádné zaměstnance,
žádného majitele, žádný majetek?
Pokud bychom se na to podívali z jiné strany, totiž kdybychom začali u oněch atomů
a snažili se z nich něco stvořit (obdobně jako z kostek stavebnice) máme zde další
problém. Je možné vytvořit nové věci z již existujících věcí? Je možné, aby jedna věc
tvořila jinou? To je problematika konstituce. V případě organizace nebo firmy se tak
můžeme ptát, zda zda k jejímu vzniku dostačuje pouze personální základna či zda stačí,
aby firma měla majitelem či disponovala majetkem?
Identita, persistence, kompozice a konstituce nejsou jedinými problémy, které se
v rámci ontologie řeší. Základním problém je vůbec to, co je. Otázka „Jsem já?“ poskytla
východisko pro zkoumání René Descartovi, který ji zodpověděl: „Pochybuji, tedy myslím,
tedy jsem.“ („Dubito ergo cogito ergo sum“) (viz Descartes, 2003). Zde bychom mohli
hovořit o problému základu bytí. O čem můžeme tvrdit, že zcela jistě je?
Lidé také často říkají, že je možné, aby se některé věci nestaly. Co to ale znamená? Co
znamená ona možnost? Tímto se zabývají teorie věnující se možným světům. Jak mohou
být věci, které by mohly být, ale nyní nejsou? Tyto úvahy mají své uplatnění i v případě
dalšího velkého problému, totiž kauzality. Kauzalita, která je spojena i s problematikou
svobodné vůle, může být mnohdy těžko rozhodnutelná. Posuďte sami:
Kdyby například byla Théseova loď opravována tak, že se nahradí stará prkna novými [...],
byla by po všech výměnách stejnou lodí jako na začátku, a kdyby si někdo ponechal stará
vyjmutá prkna a následně je sestavil stejným způsobem a opět z nich postavil loď, byla by to
loď totožná s první lodí. Takže by tu byly dvě stejné lodě, což je absurdní.
33
4.1. PROBLÉMY V ONTOLOGII POZNÁMKA 4. ONTOLOGIE
Karel vaří. Nicméně je značně nešikovný a jak jde okolo plotny, srazí z ní
hrnec. Vedle Karla stojí Eva. Vidí, jak hrnec padá, a instinktivně se ho snaží
zachytit. To se jí povede, chytne hrnec, ale protože je horký, hned jej zase
pustí. Hrnec a veškerý jeho obsah skončí na podlaze.
Kdo v tomto příkladu způsobil, že jídlo skončilo na podlaze? Může za to Eva, která
hrnec nechytila, nebo Karel, nebo oba, či nikdo? Je vůbec možné, aby něco bylo možné,
nebo je jen to, co je?
Možné světy, kauzalita i další koncepty, se kterými se v ontologii setkáte, jsou
významné i pro vědu. Vezměme si čas a prostor. Co je čas? Co je přítomnost? Co je
prostor? Existuje prázdný prostor? To všechno jsou otázky, kterým se věnují fyzici, když
hledají základní přírodní zákony, můžete se s nimi však setkat i v běžném životě.
Představte si, že jste u astrologa, ten se Vás zeptá na datum Vašeho
narození. Odpovíte mu a on Vám sestaví horoskop. Nicméně horoskop vůbec
neodpovídá tomu, jak se ve skutečnosti věci mají. Jdete znovu za astrologem
a on řekne, že zde musí být další vlivy, a požádá Vás o přesný čas Vašeho
narození. Jaký čas mu ale udáte, bude se jednat o začátek porodu, jeho
průběh, nebo moment, který doktor zapsal do karty?
Na tento problém můžete narazit v případě, kdy se vyžaduje jednoznačné určení
konkrétního časového okamžiku pro děje, jež nelze jednoznačně určit konkrétním
momentem. Mnoho věcí totiž nemá jednoznačně stanovené ukončení, navíc jeden
okamžik je pro člověka těžko zaregistrovatelný (proto se také stále mění podmínky
měření času při závodech a technika, která se k tomu užívá). Existují vůbec takové věci,
jako jsou procesy? Je to jen pohyb nebo se jedná o sled časů a míst?
Další významná otázka spadající do ontologie stojí v jádru jedné z největších kontroverzí
za poslední tisíce let: Je Bůh? Mohou být věci, které překračují náš svět? Pokud
ano, jakým způsobem jsou? Jak může být něco, co není v materiálním světě nebo světě
našich zkušeností? V ekonomii je možné nalézt tyto problémy především v oblasti tzv.
sociální ontologie, tedy v oblasti institucí a objektů, které tvoří nebo jsou tvořeny lidmi či
společností. Ukázkou takových problémů může být problematika peněz. Co jsou peníze?
Je možné peníze zničit?
Samotným problémem je již zmíněné nebytí. Co to totiž znamená, že něco není?
Snahu vypořádat se s otázkou, zda může něco nebýt, nalezneme už u Parmenida (DK 28
B2, fysis.cz, 2013):
Povím ti o těchto [cestách], podrž si to vyprávění, až je uslyšíš,
jaké cesty poznání jsou jedině myslitelné:
34
4.2. „JE“ POZNÁMKA 4. ONTOLOGIE
První, že je, a že nemůže nebýt,
to je dráha přesvědčení, neb ono provází pravdu.
Druhá, že není, a že je nutné, aby nebylo,
o této cestě ti říkám, že je zcela nepoznatelná;
neboť bys ani nepoznal, co není, není to totiž možné,
ani by [o tom] nic neřekl.
Tomuto problému se věnoval Wittgenstein (srov. Wittgenstein, 2008), ale i další filosofové
jako Heidegger (srov. Heidegger, 1996). Na stanfordské encyklopedii filosofie je
dokonce možné nalézt celý příspěvek o dírách (Casati & Varzi, 2014). Jak totiž definovat
díru? Jak byste definovali nedostatek prostředků? Výpadek zdrojů? Ne každé bytí je bytí
jako bytí (τὸ ὂν ᾗ τὸ ὄν– to on hé to on, lat. ens qua ens).
4.2 „je“
Naše běžné vyjadřování o věcech může navíc celou otázku bytí zatemnit. Je proto třeba
soustředit se na to, co přesně chceme vyjádřit; ne každé „je“ je je. Uvažme následující
tvrzení:
a) Kočka je.
b) Kočka je černá.
c) Kočka je zlá (stvůra).
d) Kočka je kočka.
Tvrzení b) nám říká, že kočka má nějakou vlastnost, „je“ je v tomto případě kopula,
sponové sloveso, predikát, určení. Obdobně je tomu u c), kde je ale vyjádřeno i jisté
hodnocení, jedná se tedy o hodnotící soud. Tvrzení d) je vyjádřením identity, kočka je zde
identifikována s kočkou. Je třeba poznamenat, že zatímco tento příklad se může jevit jako
naivní, existují případy identity, které jsou komplikovanější (viz výše). Uvažte takové
tvrzení: „Jitřenka je Večernice.“ To je tvrzení, kterým se zabýval jeden ze zakladatelů
moderní analytické filosofie, Gottlob Frege, ve svém článku O smyslu a významu (Frege,
1992). Frege se snažil ukázat, že tyto příklady tvrzení identity jsou odlišné od pouhého
konstatování „x je x“. Příklad s Večernicí a Jitřenkou nám totiž přináší novou informaci.
Frege díky tomuto příkladu ukázal, že si nevystačíme pouze s úrovní slov na jedné straně
a s úrovní jejich významů2
na straně druhé. Musíme uvažovat ještě rovinu tzv. smyslu3
,
tedy to, jak jsou nám věci dány. Posledním, zatím nezmíněným tvrzením je a). Zde se
2
Významem slov jsou podle Frega věci samotné, které jsou slovy pojmenovány. Významem věty je její
pravdivostní hodnota.
3
V moderní terminologii je tato úroveň označována jako intenzionální.
35
4.3. OTÁZKA ZÁKLADU BYTÍ POZNÁMKA 4. ONTOLOGIE
opravdu tvrdí pouze to, že kočka je, že má podíl na bytí. Co to znamená „podíl na bytí“?
V jednoduchosti to nakonec znamená, že věc nějakým způsobem je.
4.3 Otázka základu bytí
Díky čemu věci jsou, se snažili zjistit již předsókratovští filosofové, když hledali pralátku,
či lépe ἀρχή (arché, lat. principium). Podali dva základní možné typy odpovědí podle toho,
co považovali za základ bytí. Ti, co tvrdili, že základ je pouze jeden, zastávali monismus.
Řadíme sem např. Thaléta, který považoval za pralátku vodu (ὕδωρ– hydór, lat aqua)
nebo Anaximena, který tvrdil, že vše má základ ve vzduchu (ἀήρ– aér). Anaximandros byl
filosofem, jehož monistická koncepce byla založena na poněkud abstraktní neomezené
a neurčité podstatě zvané apeiron (ἄπειρον), neomezené.
Druhým typem odpovědí je pluralismus, tvrzení, že základů bytí je více. Příklady
pluralistického uvažování o zdrojích bytí je možné nalézt u Empedokla, který měl
podle Aristotela jako první říci, „že prvky (στοιχεῖα– stoicheia), o nichž hovoříme jako
o prvcích v podobě látky, jsou čtyři“ (DK 31 A 37, Aristotelés, Met. A, 4, 985a31-33;
Aristoteles, 2003), a to voda, oheň země a vzduch. Dalšími zastánci pluralistických
koncepcí byli například atomisté Leukippos a Démokritos, od nichž se odvozují i moderní
(tzv. atomistické) teorie.
Nestačí ale pouze říci, že věci jsou a určit jejich základ. Je třeba se také ptát na to,
jak věci jsou. Vezměte si podnik. K tomu, abychom ho pochopili, musíme vědět, jak
tento podnik funguje, musíme znát jeho strukturu. Je pak otázkou, zda tato struktura je
něčím, co podnik určuje, co je mu vlastní, nebo něčím nahodilým. Obdobně je tomu
se všemi věcmi. Na otázku po možnostech bytí světa, s ohledem k výše napsanému,
můžeme předložit dvě možné odpovědi:
A) Svět není.
B) Svět je.
První možnost není naivní. Můžeme ji chápat jako příklad solipsismu, názoru, že
skutečně existuje pouze vnímající subjekt. Tato možnost má svůj obraz v otázce, zda
jsou věci sami o sobě, nebo jen ve vztahu k tomu, kdo je vnímá. To je slavný výrok
„být znamená být vnímán“ („esse est percipi“) (viz Berkeley, 2004, 2007). Znovu zde
můžeme zmínit peníze. Existovaly by peníze, kdyby je nikdo nepoužíval?
Druhá možnost určuje svět jako jsoucí. To nicméně neznamená, že jsou i jednotlivé
věci v něm. I zde jsou dvě základní možnosti:
B1) Svět není strukturovaný.
36
4.4. SPOR O UNIVERZÁLIE POZNÁMKA 4. ONTOLOGIE
B2) Svět je strukturovaný.
Pokud svět je, pak může být neurčený, nejasný, nestrukturovaný. Každé poznávání
světa, které bude dělit věci, pak bude činit toto dělení arbitrárně. Můžete si představit
neurčitou hmotu, kterou naše vědomí tvaruje a dává ji strukturu. Hmota existuje, ale
věci, které z ní vznikají, by bez nás nebyly. Svět ale může být také strukturovaný a jeho
poznávání může vést k nalézání jeho skutečné struktury.
4.4 Spor o univerzálie
Co by nám mohlo strukturovat svět? Jednou z možností jsou tzv. univerzálie. Co jsou
univerzálie? Jednodušší je bude vymezovat proti jejich protikladu, totiž jednotlivinám.
Jednotliviny jsou zpravidla chápány jako věci smyslového světa, něco, co je konkrétní,
jedinečné, časoprostorově lokalizovatelné. Jednotliviny jsou také zpravidla pojímány
jako proměnlivé. K označování jednotlivin zpravidla užíváme vlastní jména. Univerzálie,
neboli obecniny jsou následně něčím, co je společné více věcem. Jsou exemplifikovány
jednotlivinami. Jsou opakovatelné (tj. mohou být vícekrát), abstraktní, bez kauzálního
potenciálu, bez časoprostorové lokalizace, nehmotné apod.
V rámci ontologie se vede spor o to, zda univerzálie jsou, a pokud jsou, jakým
způsobem jsou. Zajímavostí je, že v tomto sporu předchází předložení několika variant
řešení explicitní formulaci otázky, respektive problému. Platón svou naukou o idejích
totiž formuloval jednu ze základních pozic mnohem dříve, než Porfyrios a Abélard
explicitně formulovali základní problematické otázky:
1) Existují univerzálie jako samostatné věci nebo pouze v mysli?
2) Existují-li samostatně, jsou tělesné či netělesné?
3) Jsou oddělené od smyslových věcí nebo pouze v jednotlivinách?
4) Existuje univerzálie i tehdy, když již není žádná jednotlivina, jíž by bylo možné
tuto univerzálii predikovat?
S ohledem na odpovědi na tyto otázky lze rozlišit dva základní přístupy: realismus,
jenž vychází právě z Platóna, a nominalismus. Zastánci realismu zjednodušeně tvrdí, že
univerzálie reálně existují mimo lidskou mysl, že tedy nejsou pouhé konstrukty lidské
mysli. Naopak zastánci nominalismu tvrdí, že univerzálie jsou pouze v naší mysli (pokud
vůbec jsou).
Je samozřejmé, že každý z těchto základních přístupů má mnoho variant. Tak např.
zastánci krajního realismu, který odpovídá Platónově (naivní) teorii idejí, tvrdí, že
univerzálie existují samostatně, jsou netělesné a existují odděleně od jednotlivin. Myslí
37
4.5. ONTOLOGICKÉ ZÁVAZKY POZNÁMKA 4. ONTOLOGIE
si, že univerzálie existují před věcmi (universalia ante rem) a jsou jakýmisi věčnými,
nezávislými a neměnnými vzory pro jednotliviny. Jiné varianty realismu některá tvrzení
zmírňují. Aristotelský realismus tvrdí, že univerzálie existují, ale nejsou oddělitelné od
věcí (universalia in re). Jednotliviny vznikají spojením látky a formy (což je aristotelský
ekvivalent univerzálií). Zastánci Tomáše Akvinského nebo Alberta Velikého pak zase
hovoří o univerzáliích jako o myšlenkách v Boží mysli4
apod.
Různé přístupy najdeme i v rámci nominalismu. Krajní nominalisté zastávají názor,
že univerzálie neexistují, jsou jakýmsi chvěním vzduchu nebo hlasu (flatus vocis),
univerzálie jsou tvořeny lidmi, existují po věcech (universalia post rem). Podle krajních
nominalistů jsou prostě univerzálie pouhá slova, která jsme si arbitrárně zvolili
k označení určité skupiny jednotlivin. Umírnění nominalisté sice přiznávají univerzáliím
existenci, ale pouze v naší mysli. Univerzálie jsou pro ně slova mající význam, přičemž
je poznáváme díky schopnosti abstrakce.
Spor mezi nominalismem a realismem je stále živý a má významný dopad i na naši
každodenní praxi. Vezměte si problematiku autorského zákona. Co znamená umělecké
dílo? Je to něco, co má podobu univerzálie, je to někde mimo prostor a čas, nebo se jedná
pouze o soubor všech provedení tohoto díla? Obdobně můžete uvažovat o penězích.
Jsou peníze mimo prostor a čas, nebo jsou součtem svých výskytů – ať už v podobě
mincí, bankovek nebo řádků počítačového kódu? Zaniknou peníze, když spálíme všechny
bankovky, roztavíme všechny mince a smažeme každý řádek kódu?
S ohledem na tyto příklady se také někdy hovoří o tzv. typech a tokenech. Type je něco
mimo prostor a čas, něco, co má své konkrétní časoprostorové vyjádření v tokenech.
V našem případě jsou peníze typem, jehož tokeny jsou jednotlivé bankovky, mince,
řádky kódu apod.
4.5 Ontologické závazky
Posledním problémem, který v rámci ontologie zmíníme, se vztahuje k závazkům,
které mají naše teorie a náš jazyk. Je totiž třeba mít na paměti, že pokud chceme
o něčem hovořit, musí to nějakým způsobem být. Asi se shodneme, že nemá smysl
mluvit o penězích, pokud by žádné peníze nebyly. To je základní předpoklad a můžeme
jej označit jako ontologický závazek, který mají naše slova. Naše teorie obecně, aby byly
testovatelné, musí mít pak existenční závazky, tj. musí se zavazovat k něčemu, co je
4
Tomáš Akvinský a Albert Veliký byli proponenty řešení, které spojuje rysy předchozích dvou variant
realismu s rysem typickým pro nominalismus. Univerzálie podle nich existují před věcmi coby myšlenky
v Boží mysli, ve věcech a po věcech v naší mysli coby výsledky schopnosti naší mysli abstrahovat je
z jednotlivin.
38
4.6. ZÁKLADNÍ POJMY POZNÁMKA 4. ONTOLOGIE
v tomto světě, co je možné pozorovat. Teorie mají samozřejmě i ontologické závazky,
které se zpravidla váží k obecným pojmům a konceptům, které se v nich objevují. Je tak
rozdíl mezi tím, když řeknu, že naše firma dosáhla profitu, a tím, když řeknu, že naše
firma vydělala např. 1 mil. korun. Zatímco zisk je třeba specifikovat, bez toho bychom
totiž nemohli říci, zda to je pravda či nikoli, konkrétní sumu již ověřit můžeme. Stejně
je tomu i např. se spokojeností zaměstnanců apod.
Soudobá ontologie je samozřejmě mnohem pestřejší. Vyskytují se v ní jednorožci,
skleněné hory, plešatí současní králové Francie, molekuly, holiči, kteří holí všechny
mimo těch, co holí sami sebe, ...a mnoho, mnoho dalších stvůr i nestvůr. Stejně tak je
možné narazit na celou plejádu dalších dělení. Máme zde abstrakta a konkrétna, činíme
rozlišení mezi existujícím a subsistujícím atd. Nicméně hlavní lekce, kterou bychom si
z ontologie měli odnést, spočívá v tom, že abychom mohli něco studovat, musíme se
dohodnout na tom, zda to je a jak to je. Pokud toto nevíme, pak ani nevíme, o čem
hovoříme.
4.6 Základní pojmy
∙ monismus
∙ pluralismus
∙ pralátka
∙ obecniny, univerzálie
∙ jednotliviny
∙ nominalismus
∙ realismus
4.7 Základní problémy
∙ Co je „je“?
∙ Jak je?
∙ Co jsou ontologické závazky?
4.8 Kontrolní otázky
∙ Čím se zaobírá ontologie?
∙ Stručně popiš spor o univerzálie a dvě základní pozice, které jsou v něm zastávány.
∙ Jaký je rozdíl mezi lidmi a Césarem z hlediska ontologie?
∙ Co je třeba udělat, chceme-li změřit spokojenost zákazníků?
39
4.9. ROZŠIŘUJÍCÍ LITERATURA POZNÁMKA 4. ONTOLOGIE
4.9 Rozšiřující literatura
∙ Descartes, R. (2003). Meditace o první filosofii. OIKOYMENH.
– Základní racionalistická kniha.
∙ Wittgenstein, L. (2008). Tractatus logico-philosophicus. OIKOYMENH.
– Jedna z nejvýznamnějších knih 20. století. Lehká na čtení, těžká na pochopení.
∙ Dostálová, L., and Marvan, T. (2008). Vybrané články k ontologii a epistemologii.
Vydavatelství Západočeské univ.
– Soubor textů z oblasti ontologie a epistemologie.
– Obsahuje i český překlad Quine (1948).
40
Poznámka 5
Epistemologie
Slovo „epistemologie“ pochází z řeckých slov
”
ἐπιστήμη“ (epistémé – znalost, moudrost)
a stejně jako ontologie ze slova
”
λόγος“(logos – slovo, řeč, věda).1
Epistemologie tedy
můžeme chápat také jako nauku, totiž jako nauku o znalosti, resp. poznávání. Hlavními
otázkami pak jsou: Co je to znalost? Jak můžeme získat znalost?
Co je tedy znalost, resp. poznání? Tradiční odpověď na tuto otázku zní: Poznání
je dostatečně ospravedlněné pravdivé přesvědčení. Abychom něco nazvali znalostí,
musí se tedy jednat o určité přesvědčení, pro které existují dostatečné a dobré důvody
a které je pravdivé. Tato odpověď ale bohužel neobstojí v současném pojímání znalosti.
Vezměme si příklad, který v roce 1963 předložil E. Gettier (Gettier, 1963: 122)2
.
Předpokládejme, že Smith a Jones se ucházejí o jisté pracovní místo.
Předpokládejme také, že Smith má silný důvod být přesvědčen o následující
konjunkci:
(d) Jones získá onu práci a Jones má v kapse 10 mincí.
Smithovým důvodem pro (d) může být třeba ředitelovo ujištění, že místo
nakonec získá Jones, a také že před deseti minutami sám Smith přepočítal
mince v Jonesově kapse. Z propozice (d) vyplývá:
(e) Ten, kdo získá onu práci, má v kapse deset mincí.
Předpokládejme, že Smith si je vědom, že (e) vyplývá z (d), a přijímá (e)
na základě silně zdůvodněného (d). V takovém případě je Smith zdůvodněně
přesvědčen o pravdivosti (e).
Dále si však představme, že ačkoli o tom teď neví, práci dostane sám
Smith. A Smith rovněž neví, že on sám má v kapse deset mincí. Propozice
(e) je pak pravdivá, přestože je nepravdivá propozice (d), z níž Smith (e)
1
Starořecké slovo logos lze v závislosti na kontextu překládat přibližně padesáti způsoby.
2
Citováno podle (Picha & Pichová, 2013: 64–65)
41
5.1. ZPŮSOBY OSPRAVEDLNĚNÍ POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
vyvodil. V našem příkladu jsou tedy splněny všechny následující podmínky:
(i) (e) je pravdivá propozice, (ii) Smith je přesvědčen, že (e) je pravdivá,
a (iii) Smith je zdůvodněně přesvědčen, že (e) je pravdivá. Je však rovněž
zřejmé, že Smith neví, že (e) je pravdivá. Jelikož (e) je pravdivá jen kvůli
počtu mincí ve Smithově kapse, přičemž Smith neví, kolik mincí v kapse má,
a své přesvědčení, že (e) zakládá na počtu mincí v Jonesově kapse, neboť se
chybně domnívá, že práci získá Jones.
Gettier na tomto příkladu ilustroval, že lze mít přesvědčení, které je pravdivé, ospravedlněné
přijatelným způsobem a zároveň není něčím, co by bylo vhodné označovat
jako znalost. Problém zde vyvstává v tom, jak bylo ono přesvědčení vlastně získáno.
Nejednalo se spíše o štěstí, že jedno z tvrzení, které Jones měl, se nakonec ukázalo jako
pravdivé? Nejednalo se o určitý druh epistemického štěstí? V případě Jonese nakonec
způsobuje problémy rozpor mezi Jonesovým ospravedlněním přesvědčení a důvody, jež
považujeme za důležité pro pravdivost přesvědčení. Jedná se o dva rozdílné způsoby
ospravedlnění dané propozice.
5.1 Způsoby ospravedlnění
Jaké mohou být způsoby ospravedlnění? To je otázka, kterou se zaobírali už v antice.
V rámci pyrrhónského skepticismu bylo předloženo 10 tropů (DL IX 78–87; Díogenés,
1995: 373–376), které byly zaměřeny na vyvrácení toho, že lze naše tvrzení ospravedlnit
(o těchto tropech viz dále v podkapitole skepticismus). Na ně potom navazoval Agrippa
a jeho žáci, kteří předložili dalších 5 tropů (DL IX 88; Díogenés, 1995: 376): „první se
týká různosti v názorech, druhý ústupu do nekonečna, třetí vztahu k něčemu, čtvrtý
nedokázaného předpokladu, pátý vzájemného dokazování“. Nicméně právě z těchto
pěti tropů pochází tři současné postoje k tomu, jak je možné nějaké tvrzení ospravedlnit
– mluví se o tzv. Agrippově trilematu, ale setkat se lze i s názvy Münchhausenovo nebo
Friesovo trilema. Jedná se o: fundacionalismus, koherentismus a infinitismus.
Fundacionalismus představuje patrně nejznámější a možná také nejzastávanější
směr v rámci epistemologie. Jeho podstatou je tvrzení, že zde existuje určitá báze, báze
našeho poznání, našich východisek, která nám poskytuje možnost zdůvodňovat další
tvrzení. Tuto bázi si lze představit jako soubor nezpochybňovaných údajů. To, jak přesně
této báze (těchto údajů) nabýváme, se v dílčích přístupech v rámci fundacionalismu
liší. Může se tak např. jednat o data získaná nějakou metodou, která je považována za
dostatečně spolehlivou (typickým příkladem je pozorování nebo experiment v rámci
vědy) apod.
42
5.2. DRUHY SOUDŮ O SVĚTĚ POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
V rámci epistemologie je též poměrně často zastávaný i koherentismus. Obecně
koherentismus tvrdí, že ospravedlnění nějakého tvrzení je dáno jeho příslušností ke
skupině přesvědčení, která je koherentní, jednoduše řečeno – dává dobrý smysl. I s tímto
přístupem se lze často setkat v rámci běžné praxe, kdy je jedno tvrzení (např. vědecká
teorie nebo i názor týkající se povahy nějaké osoby) zdůvodněno tím, že je v souladu
s dalšími již zastávanými přesvědčeními (např. jinými teoriemi nebo tím, jak je daná
osoba známa).
Poslední směr, infinitismus, byl dlouho považován za problematický. Teprve v poslední
době je mu dopřávána větší pozornost (viz Klein, 2007). Základní předpoklad
infinitismu je následující: pro zdůvodnění tvrzení je třeba, aby zde byl potencionálně
nekonečný řetěz důvodů. Nekonečnost tohoto řetězce však byla dříve důvodem pro
odmítání tohoto směru. Jako lidé jsme totiž finitní, konečné bytosti, tudíž nemůžeme
být schopni pojmout nekonečný řetěz nebo proces zdůvodnění. Zastánci infinitismu
nicméně tvrdí, že tento řetězec nemusí být aktuální, tzn. nemusí se jednat o něco, co je
zde předloženo, ale stačí, když je řetězec potencionálně možný, tedy je zde možnost ho
předložit. Tento směr má pak své uplatnění při popisu diskuse. V jejím rámci je totiž
možné zpochybnit každé tvrzení. Předkladatel tohoto tvrzení, pokud jej chce dále zastávat,
pak musí prezentovat důvody pro jeho platnost. V ideálním modelu tyto důvody
předkládá tak dlouho, dokud nenajde nějaké, které je druhá strana ochotna přijmout.
Teoreticky tak může pokračovat do nekonečna, ale zastaví se, jakmile to již není třeba.
Infinitismus má oproti fundacionalismu a koherentismu ještě další výhodu. Jako
jediný z těchto směrů je totiž schopen vyřešit problém metazdůvodnění. Tedy otázku,
proč by vlastně měl platit fundacionalismus nebo koherentismus. Aby totiž bylo možné
říci, proč mají platit, je třeba určit novou bázi nebo nový soubor přesvědčení, do kterého
bude toto náležet. Nicméně i pro tuto novou bázi a pro nový soubor vyvstane otázka,
proč to mají být zrovna ony. Tázání takto může pokračovat do nekonečna. Protože
s nekonečnem ve své čisté podobě fundacionalismus ani koherentismus nepracují, zdá
se jediným adekvátním kandidátem na řešení infinitismus.
V rámci praxe se nicméně vyskytují spíše smíšené přístupy. Tedy varianty kombinující
zde uvedené směry. Je tak možné se setkat s tím, že dané tvrzení má být podloženo
určitými fakty, být postaveno na určité bázi a zároveň být koherentní s dalšími přesvědčeními,
která jsou zastávána.
5.2 Druhy soudů o světě
Než budou představeny jednotlivé způsoby poznávání, je vhodné provést základní
rozlišení toho, co můžeme o světě říci. Takovéto rozlišení je možné nalézt u Immanuela
43
5.3. MOŽNOSTI POZNÁVÁNÍ SVĚTA POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
Kanta v jeho Kritice čistého rozumu (Kant, 2001). Kant zde rozlišuje poznání apriorní,
jež předchází zkušenosti, tedy předzkušenostní, a poznání aposteriorní, které následuje
zkušenost, pozkušenostní. Přitom zkušeností se zpravidla myslí empirická zkušenost.
Toto rozlišení je dále doplněno o rozdělení tvrzení na analytická, tj. nic nového k pojmu
nepřidávající, a syntetická, slučující nějaké znalosti, poznání. Z tohoto rozdělení nám
pak vychází čtyři možné druhy tvrzení: apriorní analytické, aposteriorní analytické,
aposteriorní syntetické a apriorní syntetické.
Apriorní analytická tvrzení jsou většinou spjata s naším porozuměním danému systému,
jazyku. Pokud tedy řekneme, že např. číslo dvě je dělitelné dvěma, nepřidáváme
k pojmu čísla dvě nic nového a zároveň to o tomto číslu víme, aniž bychom museli studovat
jeho různé vlastnosti. Jiným příkladem je tvrzení: Starý mládenec je neženatý muž.
Každý, kdo rozumí výrazu starý mládenec, ví, že všichni, kdo jsou takto označováni, jsou
muži a že tito muži nejsou ženatí. Není tedy třeba zkoumat staré mládence a zjišťovat
jejich rodinný stav.
Aposteriorní analytická tvrzení nejsou příliš rozebírána a velmi špatně se k nim mohou
hledat příklady. Jedním z nich by snad mohlo být vyjádření, že Venuše je Večernice.
Naopak aposteriorní syntetická tvrzení jsou tvrzení, která se v rámci jakékoli empirické
vědy vyskytují pravděpodobně nejčastěji. Jedná se o tvrzení, která jsou zastávána
na základě empirické zkušenosti a která přidávají k jednomu pojmu něco nového. Příkladem
tak může být tvrzení: Češi vypíjí nejvíce piva na osobu za rok.
Poslední druh tvrzení, apriorní syntetická, jsou tvrzení, která hrají významnou úlohu
v rámci racionalismu. Jedná se o taková tvrzení, která by mohla podpořit možnost zjistit
o světě něco nového bez nutnosti nové evidence. Ani zde nejsou jasné příklady, hledání
těchto tvrzení se věnoval jak Kant, tak mnoho jeho následovníků.
5.3 Možnosti poznávání světa
Pokud se zabýváme epistemologií, je nutné odkázat i na ontologické předpoklady či
závazky, které jednotlivé teorie musí naplnit. Jestliže totiž uvažujeme o tom, že svět poznatelný
je, pak musí nějaký svět být. Pokud jsme realisté, pak je třeba říci, zda věříme, že
lze svět poznat přímo, nebo nepřímo. Zda je možné poznávat svět takový, jaký skutečně
je, nebo zda máme nějaká principiální omezení. Základní přístupy v epistemologii pak
jsou: empirismus, jenž věří, že svět je poznatelný empirickým poznáním; racionalismus,
v jehož rámci věříme, že svět je poznatelný rozumově; a konstruktivismus, který tvrdí,
že naše poznání světa je pouhou konstrukcí, že svět není takový, jaký si myslíme, že
je, ale tvoříme jej. Radikální empirismus a racionalismus se tedy ontologicky zavazují
k existenci světa a k tomu, že svět je nějakým způsobem uspořádaný. Konstruktivismus
44
5.3. MOŽNOSTI POZNÁVÁNÍ SVĚTA POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
si naproti tomu vystačí bez nutnosti existence vnějšího světa.
Pravděpodobně nejvíce zastávaným směrem v současné epistemologii je určitý
umírněný empirismus, jenž předpokládá, že existuje vnější svět, který jsme nějakým
způsobem schopni poznávat, a že naše poznatky tomuto světu více či méně odpovídají.
I když zcela neodmítá, že by některé poznatky nemohly být čistě racionální a že některé
jevy nejsou nic jiného než naše konstrukce, cílem je právě snaha poznat vnější svět
pomocí naší zkušenosti. Nicméně je možné nějaké přímé poznání vnějšího světa?
5.3.1 Přímá zkušenost
Co je přímá či bezprostřední zkušenost? Jak samotné označení napovídá, přímá zkušenost
je taková zkušenost, která nám zprostředkovává objekty bez pomoci jakéhokoli
prostředníka – tedy v takové podobě, která není žádným prostředníkem ovlivněna. Je to
tedy zkušenost, která nám ukazuje vnější svět takový, jaký je. Je však něco takového,
jako je přímá zkušenost, možné? Problém přímé zkušenosti je problémem našeho vnímání
světa. Zatímco Kant a další uvažují o určité mřížce, která náš svět zkresluje už na
úrovni základních konceptů3
, jiní poukazují také na to, že naše vnímání je samo omylné.
Vezměme si jako příklad problematiku iluzí, halucinací nebo klamů.
Smyslové iluze označují mylná vnímání, která mají v základu skutečný podnět a jsou
zpravidla způsobeny fyzikálními zákonitostmi prostředí. Příkladem může být tyč ponořená
do vody, která se jeví jako zlomená díky odlišnému lomu světla ve vzduchu
a vodě. Iluze se mohou týkat všech smyslů. Halucinace pak označují mylná vnímání,
která nemají žádný reálný podnět. I v tomto případě lze halucinovat prožitky všech
smyslů. Je možné vidět, slyšet, cítit atd. různé podněty, které nemají ve vnějším světě (v
rámci intersubjektivní zkušenosti) žádný původ. Smyslové klamy jsou mylná vnímání,
která jsou dána nedokonalostí samotných smyslů. Některé smyslové klamy mají základ
v biologii člověka, ale velká část z nich je podmíněna kulturně – je založena na tzv.
percepčních schématech. Příkladem může být snaha nalézat určité smysluplné vysvětlení
(např. v následujícím obrázku vidět čtverec, který tam není).4
.
3
V Kantově případě se jednalo o prostor a čas (viz Kant, 2001).
4
Neexistující objekty jsou spjaty především s principy organizace vnímání podle Gestalt psychologie.
Jejich příkladem je zákon dobrého tvaru (Prägnanz) (více viz Eysenck & Keane, 2008).
45
5.3. MOŽNOSTI POZNÁVÁNÍ SVĚTA POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
Obrázek 2: Neexistující čtverec
Dalším problémem, kterému čelí možnost přímé zkušenosti, je otázka perspektivy.
Pokud totiž něco zakoušíme, pak to zpravidla zakoušíme jen v určitém omezeném
výseku reality. Pokud se díváme na černou neprůhlednou krychli, nevidíme ji ze všech
stran naráz. V jeden okamžik vždy vidíme maximálně 3 strany. To samozřejmě může
způsobit i to, že ona krychle, kterou považujeme za černou, má strany, jež nevidíme,
obarvené bíle. Navíc krychle sama se nám může zdát odlišná v závislosti na tom, kdy
ji pozorujeme – zda je dobré světlo, zda máme dobrý zrak atd. Problém perspektivy
tak upozorňuje na to, že lidé nedisponují možností pohledu božího oka. Lidé nejsou
schopni vidět v jeden okamžik vše ve všech svých projevech v celku. Pokud tedy nemáme
možnost božího pohledu, pak zde vyvstává otázka, zda není možné nějakou perspektivu
považovat za privilegovanou, za lepší než perspektivy jiné. Jenže která by to měla být
a na základě kterých kritérií?
Pokud tedy nemáme přímé poznání vnějšího světa, co nám vlastně zbývá? Co můžeme
poznat jako existující? O čem si můžeme být jisti?
5.3.2 Teorie smyslových dat
Descartes našel nezpochynitelný základ ve své existenci (viz Descartes, 2003). Další
autoři ale chápali i to, že jsme klamáni, jako určitý druh poznávání. Aby totiž mohl
být někdo klamán, je třeba nejen toho, aby byl, ale také toho, aby zde bylo něco, co jej
klame, nebo něco, o čem je klamán. Lze tedy říci, že mimo Descartova vyvození „Já
jsem.“ lze také odvodit „Je něco mimo mne.“. Tímto způsobem tedy lze ospravedlnit,
že je něco, co na nás nějak působí, i když nevíme, zda je to, co zakoušíme, adekvátní.
Příkladem takovéto teorie je perceptuální subjektivismus. V jeho rámci se odmítá,
že bychom přímo zakoušeli vnější svět. Máme naše vjemy a ty samotné mohou být
základem poznání. Blízko k tomuto názoru měli John Locke, George Berkeley nebo David
Hume. S jeho verzí se setkáme i v rámci teorie smyslových dat.
Locke uvedl čtyři důvody, proč bychom měli vnější svět považovat za skutečný:
∙ Vjemy jsou způsobeny vnějšími příčinami, pokud někdo postrádá určitý orgán
(např zrak), postrádá i vjemy tohoto charakteru (obrazy).
46
5.3. MOŽNOSTI POZNÁVÁNÍ SVĚTA POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
∙ Vjemy jsou způsobeny vnějšími příčinami, pokud by byly způsobeny vnímajícím,
pak by je mohl libovolně ovládat.
∙ Vjemy jsou způsobeny vnějšími příčinami, protože mohou být doprovázeny bolestí
(na rozdíl od vzpomínek nebo představ).
∙ Naše vjemy se navzájem potvrzují.
Pro Locka tak existoval vnější svět5
. Berkeley s Lockem souhlasil a cenil si především
druhého důvodu. Narozdíl od Locka si ale Berkeley myslel, že to, co nám dává tyto
vjemy, je bůh, vnější svět jako takový není třeba. Proto je Berkeley označován jako
idealista. Poslední z trojice, Hume, tvrdil, že nemůžeme mít žádnou znalost o podstatě
externích příčin naší zkušenosti. Nicméně naše přesvědčení o materiálním světě mohou
být ospravedlněná a pravdivá. Jejich obsah je totiž ve skutečnosti dán pouze subjektivní
zkušeností. K Humovi má pak blízko i zmíněná teorie smyslových dat, která tvrdí, že
předměty zkušenosti jsou právě a pouze ona smyslová data a nakonec jsou to jen ony,
o kterých můžeme hovořit. Jak ale můžeme hovořit, jak se můžeme domluvit, pokud
vše, co máme, je pouze subjektivní zkušenost? Co druzí lidé? Existují vůbec?
5.3.3 Problém dalších myslí
Otázka existence dalších osob (či přesněji dalších myslících subjektů) je pro epistemologii
zásadní. Jedná se totiž o možnost poznání druhých, jejich záměrů a společnosti
jako takové. Jedná se také o problematiku svědectví, kdy druhé pokládáme za možné
svědky nějaké události, o to, jak můžeme druhé poznat a porozumět jejich chování.
I když se problematice mysli budeme věnovat podrobněji až dále, zde zmíníme pouze
dva argumenty pro možnost poznání druhých myslí, které jsou spjaty s epistemologií.
První možností, jak obhájit možnost poznání jiné mysli, je argument z analogie.
Tento argument je postaven na tom, že z chování druhého a z okolností tohoto chování
usuzujeme na jeho mentální stavy na základě toho, jak jsme se v podobné situaci při
podobném chování cítili my sami. S odkazem na analogii našich mentálních stavů
a stavů druhých osob se můžeme často setkat také v běžné mluvě (např.: Jak by ses cítil
Ty?).
Problém v tomto případu samozřejmě vyvstává u situací či projevů, které jsou nám
méně známé, ke kterým těžko nacházíme analogii (jak se např. cítí Papuánec, když
rozhazuje rukama poté, co zabil rybu?). Tento problém se ale zdá zanedbatelný s ohledem
na to, že v podobných situacích upadáme běžně do rozpaků a zvláštní projevy
chování jsou pro nás těžko pochopitelné (kdyby tomu tak nebylo, chápali bychom, jak
5
V jeho případě se hovoří o pozici reprezentativního realismu či reprezentativismu.
47
5.3. MOŽNOSTI POZNÁVÁNÍ SVĚTA POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
se např. cítí masový vrah, oběť domácího násilí či velmi inteligentní člověk). Závažným
problémem je nicméně to, že se zde usuzuje ze značně omezeného množství pozorování.
Z korelace mezi vlastním chováním v určitých situacích a mezi vlastními mentálními
stavy usuzuji na korelaci mezi chováním všech ostatních osob a jejich mentálními
stavy (často je tento způsob uvažování aplikován i na zvířata). Poskytuje nám tato naše
omezená zkušenost možnost dostatečně ospravedlnit mentální stavy druhých osob?
Další možností je použití teoretického usuzování, tedy využití toho, že se jedná
o vhodný teoretický koncept. Aby mohlo být využito teoretické usuzování, je třeba
zodpovědět tři základní otázky:
∙ Existuje nějaký dobrý důvod domnívat se, že nejlepším vysvětlením problémového
chování je zavedení určitých vědomých mentálních stavů?
∙ Obsahuje vysvětlení chování druhých nepředpokládané (ojedinělé či neočekávané)
mentální stavy či jejich spojení?
∙ I přesto, že se zdá, že vysvětlení pomocí mentálních stavů je přijatelné, nemůže
obsahovat systematickou chybu? Co když druhý vidí žlutou barvu jako černou, ale
stále ji nazývá žlutou? Jedná se vůbec o problém?
Všechny tyto tři otázky je možné zodpovědět různorodě. V případě první otázky je
možné se dovolávat chování, které je zdánlivě nelogické, nicméně při osvětlení mentálního
stavu druhé osoby vyjde najevo jeho nutnost (ostatně tento postup je běžným
v psychoanalýze). Tato odpověď částečně postihuje i otázku druhou – odkazem na projevy
nevědomí nebo potlačených vzpomínek. Poslední otázky je pak možné odmítnout
jako neproblematické nebo se odvolat na stejný materiální základ jak pro mysl druhých
(tj. mozek, nervovou soustavu atd.), tak pro jejich zkušenosti (tj. tento svět).
5.3.4 Problém svědectví
Problém, který má mnoho praktických dopadů, je problém svědectví. Jedná se o otázku,
zda lze nějaké poznání předat. Pokud uznáme, že existují další lidé (mysli) a že mají
nějaké poznání, jak jej mohou předat?
Na začátku je třeba upozornit, že samotná svědectví mohou být různého druhu. Mohou
svědčit o komplexních objektech (Věřím, že existuje město zvané Moskva. Nicméně
jsem nikdy v Moskvě nebyl. Vše, co o ní vím, mám z různých zpráv či od lidí, kteří tvrdí,
že tam byli.), o vědeckých či teoretických entitách (Věřím, že existuje částice zvaná
elektron.) nebo o běžných událostech (Věřím, že na olympiádě v Naganu zvítězil český
hokejový tým.). Svědectví pak lze také rozlišovat na základě toho, jakým způsobem
48
5.3. MOŽNOSTI POZNÁVÁNÍ SVĚTA POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
jsou předkládána. Mohou být předložena přímo (Karel povídal, že chodí plavat.) nebo
nepřímo (Četl jsem, že Karel plave.). Ať už však mají jakoukoli podobu a jsou přístupná
jakýmkoli způsobem, mohou být lživá. Stačí si vzpomenout na Descartova démona,
který svědčí o celém světě a který o celém světě lže. Jak lze tedy ospravedlnit svědectví?
Karteziánský přístup se v zásadě samotnému svědectví vyhýbá a předkládá obecný
pohled na to, jak mají být ospravedlněna tvrzení. Podle tohoto přístupu pak platí, že
pokud mám být schopný ospravedlnit přijetí nějakého tvrzení na základě svědectví,
pak musím být, alespoň principiálně, schopný vytvořit argument, že toto tvrzení je
pravdivé na základě dříve justifikovaných epistemologických zdrojů: přímé zkušenosti,
apriorního nebo induktivního usuzování.
Poměrně běžně ospravedlňujeme svědectví v každodenním životě tím, že se snažíme
zjistit kredibilitu jeho zdroje. Věříme kamarádovi, protože nám nikdy předtím nelhal.
Nevěříme televizním zprávám, neboť se již nejednou ukázalo, že jimi předkládané informace
neodpovídají skutečnosti. Nicméně v každodenním životě neověřujeme předchozí
sdělení všech zdrojů s takovou důkladností, kterou by si řádný induktivní argument,
jako by mohl být tento, zasloužil. Bylo by pro nás nepraktické studovat všechny televizní
zprávy a vyhodnocovat je. Ještě horší by to bylo v případě osob. Navíc je mnoho
informací, které bychom měli problém ověřit (ať už se jedná o vědecká tvrzení apod.).
V úvahu je třeba vzít také to, že i když se někteří lidé mýlí v jedné oblasti, o druhé mohou
podávat velmi dobré informace. Zdroje by proto bylo náročné hodnotit celkově, bylo by
však nutné jejich ověřování dále strukturovat s ohledem na obsah zprávy.
Další možností, jak ospravedlnit svědectví, je zkusit jej začlenit do souboru více
informací a zjišťovat jeho koherenci s nimi. Nicméně samy informace, které mají tvořit
koherentní soubor se svědectvím, by neměly být získány ze stejného zdroje. Zdrojem
myslíme stejný druh svědectví, jenž je sám vystaven pochybám. Tyto informace by již
měly být ospravedlněny, nebo by měl být důvěryhodný jejich zdroj (přímá zkušenost
atd.), a to bez ohledu na informaci, jež je nově získána prostřednictvím svědectví.
Jednou z alternativ, jak se vyrovnat se svědectvím, je zjištění ospravedlnění nejen
jeho zdroje, ale také jeho vzniku a přesunu. V tomto případě by bylo možné hovořit
o řetězci svědectví. Jedná se o přesnou zprávu a vysvětlení přenosu. Aby řetěz předal
adekvátní zprávu, je vhodné, aby byla co nejjednodušší a aby svědectví pocházelo
z více zdrojů (stačí si vzpomenout na hru na tichou poštu, kdy každé náročnější sdělení
pocházející z jednoho zdroje projde značnými obměnami, případně na špatné citace,
které se po léta předávají). Nicméně i prostá zpráva může být nepravdivá. Chyba může
nastat v samotném počátku, kdy je pozorovaný fakt sice prostý, ale situace je matoucí
(např. určení pohlaví, tj. prostý fakt, který může být v případě pozorování sufražetek
vystaven mnoha omylům). Zároveň je nutno zhodnotit řetěz jako celek, neboť i ten
49
5.3. MOŽNOSTI POZNÁVÁNÍ SVĚTA POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
může být deformován (pokud se např. jedná o specifickou komunitu sdílející stejné
předsudky.).
5.3.5 Problém paměti
Problému svědectví je také blízko problematika paměti. Každá vzpomínka má určitý
obsah, to, k čemu se primárně vztahuje. Obsah přitom může být verbalizovatelný (sémantická
paměť, explicitní paměť), neverebalizovatelný (procedurální paměť, implicitní
paměť) či nevyhraněný (epizodická paměť). K tomuto obsahu se dále váže kontext, který
upřesňuje emocionální zabarvení a který také může obsahovat pravdivost či přesvědčivost
určitých vzpomínek nebo tvrzení (Je pravda, že Tokio je hlavní město Japonska,
a pamatuji si to přesně.). Přitom obsah i kontext vzpomínky mohou být samostatně či
společně různorodě porušeny.
Existuje značné množství teorií paměti, které ji různým způsobem dělí, vysvětlují
vznik vzpomínek, jejich funkci či naopak poukazují na nefunkčnost paměti. Následující
část vychází z pojetí paměti jako paměťových skladů (multi-store approach), jež se
zaměřuje na rozlišení paměti na základě její doby trvání a místa uložení (byť to není jednoznačně
určeno). Tento přístup rozlišuje mezi senzorickými paměťovými sklady (sensory
memory), krátkodobou pamětí (short term memory) a dlouhodobými paměťovým sklady
(long term memory).
Obrázek 3: Přístup k paměti jako k paměťovým skladům
Senzorické paměťové sklady se rozpadají na specifické sklady jednotlivých modalit
(jako je zvuk, obraz, teplota atd.) a uchovávají informaci po velmi krátkou dobu (cca
0,5 sekundy). Příkladem je echoická paměť jako přechodný sluchový sklad, která umožňuje
v případě, že se zcela nesoustředíte na výklad učitele, zopakovat jím položenou
otázku.
50
5.3. MOŽNOSTI POZNÁVÁNÍ SVĚTA POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
Na senzorické paměťové sklady navazuje (někdy se s nimi může dokonce částečně
překrývat) krátkodobá paměť, která je někdy označována jako pracovní paměť (working
memory). Tato paměť je silně ovlivněna pozorností, jakékoli vyrušení jinými informace
může způsobit zapomenutí – má tedy limitovanou kapacitu (zde se hovoří o zázračném
čísle 7, coby o počtu štěpů, chunks, integrovaných jednotek informace) a trvá přibližně
20 až 30 sekund.
Poslední, dlouhodobou paměť, lze nazvat grálem paměti. Tato paměť nemá jednoznačně
omezenou kapacitu ani délku trvání. Může v ní ale docházet z různorodých
příčin k zapomínání (podle různých modelů a teorií: rozpad paměťových stop, vytěsnění,
interference ...).
V rámci přístupu více paměťových skladů je třeba říci, že každá informace by měla
projít adekvátní posloupností jednotlivých typů (viz obr. 3). V případě, že je tato posloupnost
narušena, dochází k problémům s pamětí – ať už s jejím obsahem, jejím
kontextem či s jejím uchováním. Zároveň v každém ze skladů může dojít k zapomenutí
informace, k jejímu nepředání či k jejímu porušení. Existuje velké množství různorodých
poruch paměti. Z hlediska přístupu více paměťových skladů a s ohledem k obsahu
a kontextu vzpomínek je lze rozdělit následovně:
Problémy ukládání informací: Zde lze vzpomenout jak potíže spojené se senzorickými
poruchami, kdy je narušen celý proces hned v počátku, tak potíže s postupem mezi
jednotlivými sklady. Za příklad potíží druhé typu lze považovat fenomén déjà vu (déjà
entendu, déjà éprouvé atd.), kdy dochází k přenosu informace ze senzorických skladů do
dlouhodobé paměti, z které je tato informace až následně zpětně získávána do paměti
krátkodobé. Není přitom narušen samotný obsah, ale kontext, kdy to, co je aktuální, je
zároveň považováno za již minulé.
Problémy uchování informací: Z pohledu epistemologie je zajímavý efekt spáče (sleeper
effect) (Hovland & Weiss, 1951). Nejedná se o patickou, chorobnou, poruchu, ale
o rozdílnou tendenci při zapomínání obsahu sdělení a jeho kredibility, kontextu. Jako
příklad lze uvést situaci, kdy nějaký politik, kterému nevěříte, sdělí, že v budoucnu
nastane krize. I když se z Vašeho pohledu jedná o informaci, která má díky svému zdroji
nízkou kredibilitu, může po čase dojít k tomu, že ji dále nebudete asociovat s tímto
zdrojem, a její kredibilitu tak zvýšíte. Při tomto efektu tak dochází k porušení kontextu
vzpomínky, kdy se mění její důvěryhodnost.
Problémy vybavování informací: Problémy spojené s vybavováním informací jsou patrně
nejznámějšími a nejběžnějšími. Jejich příkladem je vzpomínkový klam, kdy dochází
51
5.3. MOŽNOSTI POZNÁVÁNÍ SVĚTA POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
ke změně kontextu v tom smyslu, že věci nepřímo prožité (např. literární děj) jsou chápány
jako prožité (tj. v mládí jsme s kamarády hráli o knoflíky a bylo nás pět). Lze sem
také zařadit konfabulace, kdy jsou neúplné informace nevědomě doplňovány (vyskytují
se např. u Korsakova syndromu, kdy pacient, který byl v zoo, doplňuje detaily ze svého
výletu, jež neprožil a které při stejné otázce později různorodě mění). Další poruchou paměti
je kryptomnézie, kdy opět dochází k narušení kontextu. V tomto případě postižený
považuje vzpomínku za svou vlastní originální myšlenku.
Paměť je zrádná, ale není možné se bez ní obejít. Paměť užíváme při všech důkazech,
případně musíme pracovat s jejich jednotlivými kroky, které musíme nést v paměti.
Otázkou tedy je, jak lze využití paměti ospravedlnit. První možností je pokusit se
poukázat na koherenci vzpomínek. Pokud máme např. vzpomínku na své prázdniny
u moře, je možné ji uvést do celého souboru dalších vzpomínek, které se k ní vážou
(pamatuji si, jak jsem se balil, jak jsme cestovali, jak jsem se málem utopil) a dohromady
tvoří koherentní celek. Je ale možné, že vzpomínka je natolik izolovaná a s jinými
vzpomínkami netvoří větší koherentní celek (pamatuji si, že jsem jednou v mládí před
domem upadl a rozbil si současně obě kolena). Pokud vyvolává alespoň další, byť neúplné
obrazy (pamatuji si dům, před kterým jsem stál), je možné odvolat se k nim, i když toto
ospravedlnění nebude natolik silné jako ospravedlnění uvedené výše.
Některé vzpomínky můžeme také alespoň částečně otestovat – jak přímo (vzpomínám
si, že to je v této knize, počkejte, podívám se), tak prostřednictvím svědectví
dalších osob (vzpomínám si, že to bylo v té knize, co jsme četli, počkejte, zeptám se).
Poslední možností je pak pokusit se poukázat na to, že některý druh vzpomínek je
důvěryhodnější než jiný, nebo na to, že někteří lidé mají lepší paměť. Je ale otázkou,
zda takový druh vzpomínek existuje. Lidé, kteří mají lepší paměť, samozřejmě existují
(v některých případech lze hovořit dokonce o hypermnézii).
Vzpomínky bohužel nelze ospravedlnit bez použití paměti. V každém z výše uvedených
příkladů byla využita minimálně paměť pracovní. Paměť sama tak může být
chápána jako ničím jiným neospravedlnitelná. To by nás mohlo zavazovat k tomu, že
jedinými ospravedlnitelnými objekty jsou ty, které jsou ospravedlněny přímo (např. pomocí
přímé zkušenosti) či ospravedlnění nepotřebují, neboť jsou pravdivé samy o sobě.
Nicméně i o všech těchto objektech lze pochybovat. Alternativou je přistoupit k paměti
jako k něčemu, co samo nese ospravedlnění. Co by to však mohlo být za vlastnost paměti
s ohledem k výše řečenému. Zatímco přímá zkušenost je zaručena tím, že je aktuálně
přítomna ve vědomí, apriorní soudy vychází z podstaty jazyka či z logiky, paměti lze
pouze důvěřovat.
52
5.4. ZÁKLADNÍ POJMY POZNÁMKA 5. EPISTEMOLOGIE
5.4 Základní pojmy
∙ poznání/znalost
∙ Gettierovy problémy
∙ Agrippovo (Münchhausenovo) trilema
∙ fundacionalismus
∙ koherentismus
∙ infinitismus
∙ apriorní/aposteriorní
∙ analytické/syntetické
∙ empirismus
∙ racionalismus
∙ konstruktivismus
∙ paměť
∙ svědectví
5.5 Základní problémy
∙ Co je poznání?
∙ Co lze poznat?
∙ Jak lze poznávat?
5.6 Kontrolní otázky
∙ Jaké jsou problémy tradičního vymezení znalosti?
∙ Jaké jsou problémy tvrzení, že svět zakoušíme přímo?
∙ Jak lze ospravedlnit poznání z paměti?
5.7 Rozšiřující literatura
∙ BonJour, L. (2009). Epistemology: Classic problems and contemporary responses.
Rowman & Littlefield Publishers.
– Základní úvod do epistemologie.
∙ Klein, P. (2007). Human knowledge and the infinite progress of reasoning. Philosophical
Studies, 134(1), 1–17.
– Klein předkládá velmi zajímavou obhajobu infinitismu a zároveň se mu daří
vyložit problémy fundacionalismu a koherentismu.
53
Poznámka 6
Filosofie mysli
Jak již napovídá název této kapitoly, budeme se zabývat tím, jak je ve filosofii pojímán
vztah mezi myslí a tělem nebo (především v rámci historického kontextu) vztah duše
a těla. Koncepce filosofie mysli jsou velmi těsně spjaty s ontologií. Zatímco v kapitole
věnované ontologii jsme proti sobě stavěli monismus a pluralismus, v této kapitole
budeme proti monismu klást dualismus. Je nasnadě, že dualismem je zde míněn dualismus
duše (mysli) a těla, zatímco monistické koncepce jsou založeny na názoru, že mysl
(duše) a tělo nejsou dvě samostatné substance, nýbrž že jedno je projevem druhého.
6.1 Dualismus
Mnoho lidí (možná většina lidí) bude intuitivně zastávat nějakou variantu dualismu, tedy
přesvědčení, že člověk je jakousi složeninou dvou substancí – hmotného těla a nehmotné
duše. Naše myšlení či prožívání je přece něco, co se odehrává uvnitř našeho těla, ale
zažíváme ho zcela jinými způsoby než právě fyzické věci. Ano, v našem mozku se sice
odehrávají různé fyzikální a chemické děje, ale my přeci nevnímáme nějakou látkovou
výměnu nebo elektrický potenciál, my vnímáme radost, žízeň, červenou barvu...
V historii lze nalézt mnoho zastánců dualismu. V Platónově koncepci představuje
duše nesmrtelný oživující princip, který přetrvává i po smrti těla, přičemž je-li duše
dobrá (resp. jsou-li její složky v rovnováze), pak tato duše může poznat říši idejí (tedy
oblast skutečných jsoucen). Také většina církevních myslitelů zastávala dualistické
teorie a řešila problémy sporného vztahu hříšného a smrtelného těla s nesmrtelnou
duší nebo např. problémy znovuvzkříšení, zda a jak povstanou po smrti také lidská těla.
Atomisté považovali duši za složeninu velmi jemných atomů. Anaximenés považoval za
oživující princip našeho těla, tedy vlastně za duši, vzduch. Duše je v těchto koncepcích
mnohdy představována jako něco materiálního, jako něcom, co se nijak extrémně neliší
54
6.1. DUALISMUS POZNÁMKA 6. FILOSOFIE MYSLI
od ostatních věcí ve světě. Takováto koncepce duše a těla s sebou nese určité problémy.
Jak velká je duše a kde je umístěna? Pokud při nějaké nehodě přijdu o prst, přijdu i o část
duše? Pokud je duše materiální, je možné ji zničit? Někteří filosofové zastávali názor,
že duše se může po smrti rozpadnout stejně jako tělo.
6.1.1 Interakční dualismus
Descartes přichází s koncepcí duše a těla, která je poměrně abstraktní a radikálně
dualistická. Jeho ontologie je založena na existenci dvou substancí. První je res extensa,
věc rozprostraněná, jež označuje věci materiálního světa. Charakteristické pro tuto
substanci je právě rozprostraněnost – cokoli materiálního zabírá nějaké místo. Duše,
res cogitans, věc myslící, žádné místo nezabírá, je zcela nemateriální. Kromě lidských
duší se do res cogitans řadily ještě „vyšší bytosti“, jako jsou např. andělé. Ti ale zase
neměli tělesnou schránku. Zvířata Descartes chápal pouze jako velmi důmyslné (ale
přesto nemyslící a necítící) stroje složené z kostí, šlach, měchů atp. Této verzi dualismu
se občas říká karteziánský dualismus.
Tato verze dualismu s sebou ale přináší jeden obrovský problém. Jak může duše
ovlivňovat tělo? Pokud jsou duše a tělo dvě tak radikálně odlišné substance, pak není
možné, aby se jakkoli ovlivňovaly, neexistuje mezi nimi kauzální interakce. Hmota
může působit jen na hmotu a nemůže ovlivnit něco nehmotného a naopak.1
Má-li naše
duše touhu napít se, nemůže žádným způsobem ovlivnit naše tělo, aby použilo ruku
a přiblížilo její pomocí sklenici vychlazeného piva k ústům. Stejně to platí i naopak:
i kdyby naše ruka vzala sklenici piva a přiblížila ji k našim ústům, naše duše nemůže
pocítit chlad ze sklenice piva, ani jeho chuť po napití se.
Descartes si tohoto problému byl vědom a přišel i s jeho řešením, které ale rozhodně
nepatří k těm nejelegantnějším v historii filosofie. V lidském těle se podle něj nachází
zcela jedinečný orgán, který umožňuje vzájemnou kauzální interakci2
mezi tělem a duší
– tímto orgánem je šišinka. Toto řešení není uspokojivé z mnoha důvodů. Moderní
filosof by se Descarta mohl celkem oprávněně zeptat, jakým způsobem přišel na to, že
zrovna šišinka je oním místem, kde dochází k interakci dvou substancí. Ačkoli Descartes
hledal nezpochybnitelné základy, na nichž lze vystavět vědomí, toto řešení je čistě
spekulativní. Nicméně spekulativnost není sama o sobě příliš silnou námitkou. Mnohem
více devastující je námitka, že toto řešení porušuje pravidla Descartovy dualistické
ontologie, jelikož substance se nemohou nijak ovlivňovat. Kdybychom přistoupili na
tvrzení, že substance se přeci jen ovlivňovat mohou (což by ale oslabilo Descartovu
1
Zde je zapotřebí si uvědomit, že pojem nehmotný nelze ztotožňovat např. s energií nebo s polem,
neboť i tyto věci spadají do hmotného světa.
2
Odtud další název Descartovy varianty dualismu – interakční dualismus.
55
6.1. DUALISMUS POZNÁMKA 6. FILOSOFIE MYSLI
ontologii), pak ale nepředkládá žádný přesvědčivý popis toho, jak by měla tato interakce
fungovat.
6.1.2 Předzjednaná harmonie
Problému interakce mezi dvěma substancemi si byli dobře vědomi i ostatní zastánci
dualismu. Zároveň si uvědomovali, že tento problém je zapotřebí vyřešit nějakým jiným
způsobem než tím Descartovým. Jedním z dalších nabídnutých řešení byla tzv. předzjednaná
harmonie, již postuloval Gottfried Wilhelm Leibniz. Ten si vzal k srdci, že různé
substance se nemohou ovlivňovat, a přišel ze způsobem, jak je možné vysvětlit, že když
máme žízeň, vezmeme si sklenici, napijeme se a cítíme chuť toho, co jsme právě vypili.
Jeho koncepce je založena na myšlence, že Bůh vytvořil svět, tedy obě substance. Potud
se shoduje s Descartem. Stavy mysli podle Leibnize odpovídají stavům těla pouze díky
tomu, že vše bylo na začátku ujednáno. Bůh ale navíc po stvoření světa obě substance
zkoordinoval a nastavil, co mají v průběhu existence dělat. Běžně se používá přirovnání,
že Bůh je v této koncepci hodinář a substance jsou jako dvoje hodiny, které Bůh-hodinář
vytvořil a natáhl tak, aby ukazovaly vždy stejný čas. Obě hodiny fungují zcela nezávisle
na sobě, ale přesto jsou v harmonii. Modernější alternativou tohoto příkladu může být
sledování filmu v kině. Na plátně vidíte obraz a zároveň slyšíte hudbu a další zvuky
z reproduktorů. Ačkoli zvuky odpovídají tomu, co se děje na plátně, jedno neovlivňuje
druhé – obraz na plátně nevyvolává zvuk z reproduktoru, obojí pochází z jiného zdroje.
To, že když máme žízeň, tak se napijeme, je vysvětleno následovně: v určitém konkrétním
okamžiku má naše duše pocítit žízeň a naše tělo je nastaveno tak, že o chvíli později
zvedne sklenici a napije se.
I tato koncepce má ale své problémy, přičemž asi tím největším je, že všechno je
předem určeno. To znamená, že neexistuje svobodná volba ani svobodná vůle a my
všichni jsme jen loutky hrající své předem určené role. Pro někoho toto nemusí být
vůbec problém, ale pro křesťanské filosofy a teology to problém představovat může,
protože tato koncepce omezuje Boží svobodu „změnit názor“ a zasáhnout do chodu
světa.
6.1.3 Okasionalismus
S řešením tohoto problému přišel Nicholas Malebranche v podobě tzv. okasionalismu.
Ani podle něho se nemohou substance ovlivňovat Je proto zapotřebí, aby byly nějakým
způsobem harmonizovány. Harmonizaci má opět na starosti Bůh, ale tentokrát
je harmonie Bohem realizována v každém jednotlivém okamžiku. Tím je zachráněna
svobodná vůle i možnost Božího zásahu do světa.
56
6.2. MONISMUS POZNÁMKA 6. FILOSOFIE MYSLI
6.1.4 Epifenomenalismus
Proponenti dalšího směru v rámci filosofie mysli, který se nazývá epifenomenalismus,
řeší interakční problém oslabením tvrzení, že mysl a tělo na sebe nemohou vzájemně
působit. Zároveň ale nechtějí tvrdit, že by se ovlivňovaly obě substance navzájem. Jejich
řešení spočívá v tom, že pouze tělo může ovlivňovat mysl, mysl však tělo ovlivnit
nemůže. Naše mysl je tedy vytvářena mozkem, ale nijak ho nemůže zpětně ovlivnit.
Epifenomenalismus tedy lze přirovnat ke vztahu projektoru a projikovaného. Zatímco
změny v projektoru mají za následek změny v projekci, projekce nemůže nijak ovlivnit
projektor. Kritikové epifenomenalismu toto považují za zcela absurdní, jelikož je podle
nich zřejmé, že naše mysl ovlivňuje naše chování.
6.1.5 Emergentismus
Zastánci emergentismu považují mentální za něco, co vzniká jako důsledek specifického
uspořádání jednotlivých materiálních částí. Mysl je chápána jako vlastnost celku těla,
resp. mozku. Tato vlastnost se ale nedá nijak „rozložit“ mezi jednotlivé části mozku. Je
to něco, co vzniká až tehdy, když jednotlivé části mozku fungují jako jeden celek. Celek
tedy v emergentistickém pojetí nelze brát jako pouhý součet svých částí, je to něco více.
Oproti pouhému součtu částí se celek kvalitativně odlišuje právě tím, že z něho vyvěrá
něco povahově zcela odlišného – mysl. Jako zjednodušenou ilustraci si lze představit
hodinky. Možnost určovat a měřit čas nám dávají pouze kompletní, složené a fungující
hodinky, nikoliv jejich jednotlivé součástky (například rozprostřené na stole). Teprve
tehdy, když jsou jednotlivé části správně uspořádány a interagují mezi sebou, vzniká
u celku hodinek schopnost určovat a měřit čas, kterou žádná z jejich součástek nemá.
Oproti teoriím, o nichž bude řeč v následující části, je tak emergentismus nereduktivní.
6.2 Monismus
Dualismus byl ve filosofii mysli převládajícím směrem do 19. století, s rozvojem moderní
vědy se však začínaly prosazovat monistické koncepce. Zatímco dualisté hlásají dualitu
duše a těla, monisté věří, že opravdu existuje pouze mysl, nebo pouze tělo. Prvním,
méně rozšířeným směrem je monismus založený na přesvědčení o existenci duše/mysli
– jedná se o tzv. idealismus. Tento monismus je poněkud staršího data, jeho zastáncem
byl například George Berkeley. Ten tvrdil slavné esse est percipi (být znamená být vnímán).
Berkeley tvrdil, že veškeré fyzikální věci jsou projekcemi závislými na mentálních
stavech vnímající mysli. Tato varianta idealismu je běžně známa pod názvem subjektivní
idealismus. Lze však uvažovat i objektivní idealismus, v němž je vše chápáno jako obsahy
57
6.2. MONISMUS POZNÁMKA 6. FILOSOFIE MYSLI
nějaké univerzální mysli, často mysli Boží. Jedním z nejvýznačnějších objektivních idealistů
byl G. W. F. Hegel. Monistou byl také Baruch Spinoza, podle něhož jsou mentální
a materiální pouze dvě vlastnosti (z mnoha) jedné jediné substance. Jeho pozice je
nazývána neutrální monismus.
Modernější a v současné době nejrozšířenější variantou monismu je monismus
založený na přesvědčení, že existuje pouze hmota/tělo. Takovému monismu se říká
monismus materialistický nebo fyzikalistický a je spojený s rozvojem biologie, medicíny
a dalších (především experimentálních) věd. Vedl k myšlence, že mysl není jen něčím,
co by bylo třeba k vysvětlení různých fenoménů, ale je ve své podstatě ohraničitelná
určitým materiálním objektem, je tedy nakonec rozprostraněná. Jak již bylo zmíněno
výše, koncepce, které jsou zde zmiňovány, jsou redukcionistické – podle jejich zastánců
není celek nic víc než pouhý součet svých částí. Mentální stavy tak lze v důsledku
redukovat na stavy organismu.
6.2.1 Behaviorismus
Behaviorimus, který se prosazoval v rámci psychologie v USA na přelomu 19. a 20. století
a na začátku 20. století, byl známý díky svému pojetí mysli jako černé skříňky (black box).
Tento typ behaviorismu byl metodologickým monismem. Psychologičtí behavioristé se
zpočátku nechtěli o vnitřních mentálních stavech lidí vyjadřovat, protože je považovali
za neměřitelné, intersubjektivně netestovatelné – tedy nevědecké. Behaviorismus tedy
není ontologickým monismem, jelikož se o existenci a vlastnostech mentálních stavů
odmítá bavit.
Logický behaviorismus už však postoupil o krok dál a prohlásil, že tělo je jediné,
co skutečně je. Metodologický monismus tak byl zesílen v ontologický. Myšlení bylo
chápáno jen jako soubor určitých projevů.
6.2.2 Teorie identity
S rozvojem neurověd byly mentální stavy postupně určeny jako stavy mozku a byla
vytvořena takzvaná teorie identity. Tato teorie byla hlavním motivem pro hledání tzv.
neurálních korelátů, tedy toho, jaké mentální stavy odpovídají konkrétním stavům mozku.
Toto hledání si lze představit tak, že vědci umístí subjekt do fMRI přístroje a ukazují
mu postupně například barevné kartičky, přičemž se snaží zjistit, jaké oblasti mozku se
u jednotlivých subjektů aktivují při pohledu na konkrétní barvu. Problém teorie identity
spočívá mimo jiné i ve fenoménu neuroplasticity. Pokud například někdo během života
utrpí vážné poranění mozku, je možné, že v jeho mozku dojde k převzetí určitých funkcí
jeho jinými částmi. Snažit se tak najít mapu neurálních korelátů je velmi náročné, jelikož
58
6.2. MONISMUS POZNÁMKA 6. FILOSOFIE MYSLI
u různých lidí mohou různé funkce zastávat různé části mozku.
6.2.3 Anomální monismus
Další teorií, která se snažila osvětlit vztah mentálních a materiálních stavů, byl anomální
monismus (zastávaný např. Donaldem Davidsonem). Mentální stavy jsou chápány jako
supervenující na materiálních stavech. O supervenientních vlastnostech se občas mluví
jako o parazitujících vlastnostech. Představte si člověka, který je 184 cm vysoký, říkejme
mu Honza. Honza má vlastnost být vysoký 184 cm. Jenomže jelikož 184 cm měří nebo
měřili i jiní lidé, např. Bradley Cooper, Ryan Gosling nebo Saddám Husajn, má Honza tedy
díky vlastnosti být 184 cm vysoký i mnoho vlastností supervenujících na ní, jako např.
být vysoký jako Ryan Gosling. Podobným způsobem pak podle anomálního monismu
funguje mysl– pokud mám vlastnost mít stav mozku x, pak mám zároveň i mentální
stav vnímat červenou.
6.2.4 Funkcionalismus
Alan Mathison Turing a další navrhli teorii funkcionalismu, která tvrdí, že mentální stavy
jsou charakterizovány svou kauzální relací s jinými mentálními stavy, se senzorickými
vstupy a behaviorálními výstupy. Obecně je funkcionalismus charakterizovaný myšlenkou
vícenásobné realizovatelnosti. Jednu funkci je totiž možné realizovat více způsoby.
Past na myši může být dřevěná destička s drátěným mechanismem sloužícímu k usmrcení
myši, může se jednat o celokovové „čelisti“ nebo třeba o klícku s dvířky, která myš
uvnitř uvězní, ale nezabije ji. Podobně je možné uvažovat o mentálních stavech, což je
možné realizovat různými způsoby (například aktivací různých neuronů).
Rozvoj kognitivních věd a nástup počítačů postupně vedl k otázce, zda by stroje
mohly myslet. Tento problém se Turing pokusil vyřešit navržením specifického testu,
který pracoval se schopností pozorovatele rozlišit odpovědi myslícího objektu od objektu
nemyslícího. Tomuto testu říkal sám Turing imitační hra, ale dnes je známý především
jako Turingův test. Zatímco termín „myslet“ je vágní, pojem vítězství v imitační hře
není tak problematický. V imitační hře jsou tři místnosti – v jedné je experimentátor,
ve druhé člověk a ve třetí Turingův stroj, resp. počítač. Komunikace mezi místnostmi
probíhá v písemné podobě. Experimentátor má na základě odpovědí na své otázky, které
z jednotlivých místností dostává, určit, ve které místnosti je člověk. Pokud experimentátor
nebude moci určit, kde je člověk, nebo pokud se splete, pak stroj vyhrál imitační
hru a mělo by tedy být ospravedlnitelné tvrdit, že stroj myslí.
Funkcionalismus napadá slavný myšlenkový experiment Johna Searla Čínský pokoj.
V tomto myšlenkovém experimentu máme místnost, v níž je člověk, který umí česky
59
6.2. MONISMUS POZNÁMKA 6. FILOSOFIE MYSLI
(anglicky) a neumí čínsky. Tento člověk má zároveň manuál psaný v řeči, jíž rozumí.
Manuál obsahuje syntaktická pravidla čínštiny, která umožňují na libovolnou sadu
čínských znaků odpovědět pomocí jiné sady čínských znaků. Do místnosti přicházejí
tabulky s čínskými znaky, na něž obyvatel místnosti podle manuálu odpovídá. Jeho
odpovědi se přitom zdají jako zcela smysluplné. Umí člověk v místnosti čínsky? Nebo je
otázka špatně položená a je to ve skutečnosti tak, že člověk čínsky neumí, ale čínský
pokoj ano? Je tedy možné, že imitační hra není adekvátním kritériem pro připsání mysli?
Pro funkcionalismus je typické i to, že jeho zastáncům je jedno, z čeho je mozek
vytvořen. Pokud bychom podle funkcionalistů nahradili neurony libovolnými funkčně
ekvivalentními jednotkami, mozek by stále myslel – a je jedno, jestli těmito funkčně
identickými jednotkami jsou mikročipy, vodovodní potrubí, sýr nebo Číňané. Zkusme se
nyní zamyslet nad poslední uvedenou variantou. Představte si, že máme stejné množství
lidí, jako je neuronů v mozku. Neurony, zjednodušeně řečeno, mohou přijímat a vysílat
signály. To ale dovedou i lidé zavření do patřičně vybavených místností. Představte si
tedy obří síť takto vybavených místností s operátory uvnitř, která dokonale kopíruje
propojení neuronů v mozku. Jelikož jak neurony, tak i místnosti mají, co se týká komunikace,
stejné možnosti a jelikož mozek i síť místností jsou stejně propojeny, lze
říci, že z funkčního hlediska jsou tyto systémy totožné. V jednom případě se o přenos
informace starají neurony, v druhém případě lidé. Tento přenos má ale v obou případech
zcela identický průběh. Pokud ale jsou oba tyto systémy z funkčního hlediska totožné,
měli bychom tedy oběma připsat mentální stavy. Pokud se vám myšlenka, že by systém
propojených místností s lidskými operátory mohl myslet, zdá absurdní, funkcionalismus
pro vás není teorií mysli.
6.2.5 Jaké je to být netopýrem?
Jedním z nejznámějších kritiků fyzikalistických koncepcí mysli je Thomas Nagel, jehož
argument proti fyzikalismu je založen na tvrzení, že fyzikalismus pomíjí fenomenální
charakter zkušenosti.3
Mají-li lidé i zvířata mentální stavy, pak se konkrétní jedinec
vždy nějak cítí – má přímou zkušenost s tím, jaké to je být sám sebou. Výmluvný je
název jeho patrně nejznámějšího článku Jaké je to být netopýrem. V tomto článku
poukazuje na mnohými nereflektovaný truismus, že zkušenost můžeme mít pouze
s vlastními mentálními stavy. Vy víte, jaké to je být právě vámi, a já vím, jaké je je to být
3
Záměrně se v tomto textu vyhýbáme pojmům jako počitek nebo vjem, jelikož se jedná o termíny,
které jsou používány v psychologii, a jejich použití v kontextu tohoto textu by bylo mnohdy zavádějící.
Stejně tak se vyhýbáme používání ve filosofii mysli celkem běžně užívaného termínu qualia (občas
počešťovaného na kvália), jelikož tento pojem nemá v rámci filosofie jednotnou definici a jeho použití
není pro účely tohoto textu nezbytné.
60
6.3. PROBLÉM OSTATNÍCH MYSLÍ POZNÁMKA 6. FILOSOFIE MYSLI
mnou – máme s tím přímou a nezprostředkovanou zkušenost. Není ale možné, abyste
věděli, jaké to je být mnou, a stejně tak já nemůžu vědět, jaké to je být vámi. Můžu si
pouze představovat, jak si asi myslím, že bych se cítil, kdybych byl někým jiným. Přímý
přístup k takové zkušenosti ale nikdy nebudu moci mít. Tato naše subjektivní přímá
zkušenost s vlastními stavy mysli nemůže být podle Nagela fyzikalisticky redukována.
Je možné si představit, jaké to je být netopýrem? Zatímco lidé se orientují primárně
pomocí zraku, netopýr využívá echolokaci. Ačkoli víme, na jakém principu echolokce
funguje, nemůžeme si dost dobře představit, jaké to je být netopýrem. Podle Nagela by
nepomohlo, ani kdyby se také u lidí vyvinula schopnost echolokace, protože ani poté by
lidé stejně nemohli vědět, jaké to je být netopýrem.
6.2.6 Pseudoproblém?
Problém vztahu mysli a těla představuje pro některé badatele pouhý pseudoproblém.
Ludwig Wittgenstein a John Searle tvrdí, že se jedná pouze o zmatení dvou slovníků.
Mluvíme stále o stejné věci, jen používáme jiná slova.
6.3 Problém ostatních myslí
Dosud jsme se zabývali tím, jak se různí filosofové snaží odpovědět na otázku, jak
funguje vztah mysli a těla. Při našich úvahách jsme ale dosud mlčky předpokládali jednu
věc – lidé mají mysl a mentální stavy. Je tento předpoklad oprávněný?
Předchozí oddíl jsme zakončili zamyšlením týkajícím se toho, že není možné mít
přímou zkušenost s tím, jak myslí a jak se cítí někdo jiný. Pokud rozvedeme tyto úvahy
do důsledků, musíme si položit otázku, zda vůbec mají ostatní lidé mentální stavy.
Pro účely tohoto výkladu přejděme do první osoby a vraťme se k Descartovi. Základem,
na němž můžu začít stavět filosofii, je nezpochybnitelnost toho, že já myslím,
a tudíž existuji. Je možné, že ve skutečnosti nyní nesedím na balkóně svého bytu s notebookem,
je možné, že reálný není ani můj čím dál větší pocit žízně, ale nemohu
pochybovat o tom, že myslím. Dál nebudu pochybovat o tom, jestli to, co vidím, cítím
atp., je způsobeno reálnými podněty, to momentálně nehraje roli. Podstatné ovšem
je, že mám nějaké mentální stavy. Mám žízeň, cítím chlad, jsem unavený, naštvaný
atd. Prostě na něco myslím nebo si něco uvědomuji. O tom nemám pochybnosti. Jak
si ale můžu být jistý tím, že to samé, co se odehrává v mé mysli, se odehrává i v myslích
ostatních lidí? Jak si vůbec můžu být jistý, že ostatní lidé mají mysl? Ve filosofii
mysli se často pracuje s myšlenkovými experimenty založenými na tom, že je možné si
představit, že by existovaly bytosti, které by se chovaly nerozlišitelně od normálních
61
6.4. VŠE JE JEN SIMULACE POZNÁMKA 6. FILOSOFIE MYSLI
lidí (u nichž předpokládáme existenci mentálních stavů) a zároveň by od nich byly
fyziologicky neodlišitelné, ale žádné mentální stavy by neměly. V těchto případech se
mluví o tzv. filosofických zombie, bytostech bez mentálních stavů. Filosofická zombie je
nerozeznatelná od normálního člověka – může vám poradit, jak najít nádraží, naštvat se
kvůli příliš teplému počasí nebo se smát se slzami v očích vašemu přednesu nejlepších
hlášek z filmů Quentina Tarantina. To všechno je ale jen chování. Zombie nemá mysl –
necítí radost, jen ji projevuje, nerozumí kvantové mechanice, jen její hlasivky produkují
zvuky, které dohromady dají přednášku o EPR paradoxu.
Pokud je myslitelné, že takovéto bytosti mohou existovat, jak si můžeme být jisti,
že ostatní lidé opravdu mají mentální stavy? Bertrand Russell uznává, že neexistuje
způsob, jakým bychom mohli nahlédnout do mysli ostatních, a tudíž nikdy nemůžeme
mít jistotu, že ostatní opravdu nějaké mentální stavy mají. Zároveň je ale předpoklad,
že ostatní lidé (ale vlastně i zvířata) mají mentální stavy, nejlepším vysvětlením toho,
proč se chovají tak, jak se chovají.
6.4 Vše je jen simulace
Když byl do kin v roce 1999 uveden Matrix, hodně lidí se alespoň na chvíli zamyslelo
nad otázkou, zda to, co vnímáme, je opravdu skutečný svět. Filosofové si tuto otázku
pokládali již dříve a dokonce svoje úvahy dotáhli do větších extrémů, než je Matrix.
Jedním z nejznámějších myšlenkových experimentů je experiment zvaný mozky v kádi,
v němž si Hilary Putnam pokládá otázku, jak můžeme poznat, zda jsme skuteční lidé
s fyzickým tělem ve skutečném světě, nebo pouhé mozky plovoucí kdesi v kádi připojené
k počítači, který tyto mozky zásobuje smyslovými daty.
Co zkusit zajít trochu dál a odmyslet si i mozky v kádi? Co když neexistuje žádné
fyzické tělo ani mozek, ale všechno, čím jsme, je jenom počítačový kód? Je to možné?
Elon Musk si myslí, že to je nejenom možné, ale že je to prakticky jisté. Myšlenka,
že je téměř jisté, že jsme ve skutečnosti pouhou počítačovou simulací, pochází od
filosofa Nicka Bostroma Bostrom (2003), který přišel s argumentem založeným na
pravděpodobnosti, jenž vypadá zhruba následovně:
Na začátku máme dvě možnosti – lidstvo někdy v budoucnosti sestrojí počítač
schopný dokonalé simulace našeho světa, nebo nikoli. 4
Vzhledem ke stupni vývoje
technologie je velmi nepravděpodobné, že by lidstvo nebylo schopno vytvořit dostatečně
výkonné počítače. Samozřejmě za předpokladu, že se lidstvo samo nezničí. Je
4
Dokonalou simulací je myšlena taková simulace, v níž jsou simulovány i vnitřní stavy lidí. Pokud
byste tedy byli simulováni, tak jsou simulovány i vaše myšlenkové pochody, takže pro vaše simulované já
je simulace nerozeznatelná od skutečnosti.
62
6.5. SNÍ ANDROIDI O ELEKTRONICKÝCH OVEČKÁCH? POZNÁMKA 6. FILOSOFIE MYSLI
tedy pravděpodobné, že lidstvo opravdu někdy v budoucnosti bude schopno dokonale
simulovat svět. A teď si představte, že se v budoucnosti někdo rozhodne nasimulovat
právě tento den, kdy si pročítáte tato skripta. Jaká je pravděpodobnost, že tato skripta
čtete opravdu vy, tedy fyzická bytost, a nikoli vaše simulace? 50 %. A co když se někdo
rozhodne onu simulaci pustit znovu? Pravděpodobnost klesá na 33 %. Takto lze samozřejmě
nadále pokračovat. Podle Muska a Bostroma tak nakonec musíme uznat, že jsme
s nejvyšší pravděpodobností pouhou simulací, a klást si otázku, jestli existuje mysl nebo
tělo, je vlastně zcela zbytečné, jelikož neexistuje vlastně ani jedno, jediné, co existuje,
je jen programový kód.
6.5 Sní androidi o elektronických ovečkách?
René Descartes patří zcela nepochybně k nejvýznamnějším myslitelům historie. Jeho
dualistická koncepce vychází z intuice, která je sdílena velkým množstvím lidí. Dalo
by se říci, že snad i většinou lidí. Duše a tělo jako dvě substance, které se setkávají
v člověku – v jediném kusu hmoty obdařeném duší, schopným myslet. Jak jsme ale
uvedli výše, karteziánský dualismus rozhodně není bez problémů a mnozí filosofové
s ním polemizovali už za Descartových časů. Nikomu se ale nepodařilo svoji diskusi
zaobalit do tak spektakulárního hávu, jako se to podařilo Ridleymu Scottovi ve filmu
Blade Runner. Blade Runner nijak neskrývá, že je komentářem k některým Descartovým
myšlenkám – už samotné jméno hlavního hrdiny, Rick Deckard, poskytuje celkem jasné
vodítko.
V Rozpravě o metodě a následně i v Meditacích o první filosofii nachází Descartes
jistotu v myšlence, že i kdyby bylo všechno ostatní iluze, to, že já právě myslím, iluze
být nemůže, jelikož nemyslel-li bych, nemohla by zde být ani ona myšlenka. Myšlení,
vnímání a cítění je podle Descarta něco ryze lidského – všechno je totiž produktem
naší duše, nikoli našeho těla. Již jsme uvedli, že pro Descarta bylo myšlení výsadou
lidí a vyšších bytostí, ne však zvířat. Descartes ale žil v době, v níž něco jako robot
nebo android bylo nemyslitelné. My ale nyní žijeme v době, kdy už roboti reální jsou
a postupně se stávají čím dál propracovanějšími a schopnějšími. Blade Runner dovádí
rozvoj robotiky do důsledků a ukazuje tzv. replikanty, roboty téměř nerozeznatelné od
lidí. Replikanti mají oproti lidem některé nezanedbatelné výhody – například svoji sílu
a intelekt. Blade Runner ukazuje replikanty jako schopné lepších kognitivních výkonů
než lidé. Projít Turingovým testem by pro replikanta nebylo vůbec složité. A co víc,
replikanti si pokládají filosofické otázky a zdá se, že prožívají emoce a mají citové
vazby. Jsou schopni citových vazeb mezi sebou navzájem, záleží jim na jejich prožitcích
a vzpomínkách, dokonce uvažují o smyslu vlastního života. Pokud ale replikant převyšuje
63
6.6. ZÁKLADNÍ POJMY POZNÁMKA 6. FILOSOFIE MYSLI
svým intelektem člověka, neřekl by o něm Descartes, že myslí? A pokud replikant myslí,
neměl by mít i duši? Vnímal by Descartes i přes výše uvedené replikanty stejně, jako
vnímá zvířata, nebo by změnil svůj názor na to, co všechno může mít duši?
6.6 Základní pojmy
∙ behaviorismus
∙ Černobílý pokoj
∙ Čínský pokoj
∙ dualismus
∙ emergentismus
∙ funkcionalismus
∙ fyzikalismus
∙ idealismus
∙ interakční dualismus
∙ interakční problém
∙ logický behaviorismus
∙ monismus
∙ teorie identity
∙ Turingův test
6.7 Základní problémy
∙ Je mysl, nebo tělo?
∙ Jaký je vztah mezi myslí a tělem?
∙ Jaké je to být netopýrem?
∙ Mohou stroje myslet?
6.8 Kontrolní otázky
∙ Co je to monismus ve filosofii mysli?
∙ Co je dualismus ve filosofii mysli?
∙ Jaký test navrhl Turing pro rozlišení přístrojů obdařených myslí?
64
Poznámka 7
Filosofie vědy
Základním problémem filosofie vědy je problém demarkace, vymezení vědy. Základní
otázkou tak je: Co je to věda? Pokud totiž nevíme, co chceme studovat, co je předmětem
našeho zájmu, pak nemůže tvrdit nic jasného a určitého. Problém demarkace vědy
přitom není nikterak triviální. Je celá řada možností, jak k vědě přistupovat, a také na
základě čeho ji vymezovat. Před demarkací je proto třeba rozhodnout několik dílčích
problémů a otázek.
První z dílčích otázek, které je třeba vyřešit, zní: Co přesně je cílem rozlišení? Lze
se totiž snažit o odlišení vědy jako celku nebo také o odlišení jejích částí. Případně
může být cílem vymezení dobré vědy, charakterizované aplikací adekvátních postupů
a přijímaných teorií, a špatné vědy, vyznačující se vědeckými nebo etickými prohřešky
či jinými neadekvátními praktikami. Demarkace může také směřovat k ohraničení pseudovědy
(pseudo-vědy), něčeho, co pouze předstírá vědu, nebo para-vědy, něčeho, co se
zaobírá čímsi mimo vědu. Obdobně je možně zkusit vydělit proti-vědy (také označované
jako nevědy), to, co přímo odporuje vědě, nebo jiné systémy přesvědčení, mezi které patří
např. náboženství, metafyzika apod. Nebo je cílem prostě rozdělit vědu a vše ostatní,
tedy ne-vědu (neplést si s výše zmíněnou nevědou, proti-vědou).1
Druhá dílčí otázka směřuje k celkovému cíli řešení problému demarkace. Co má
toto řešení přinést? Má být vyřešením získán popis, tedy deskripce určitého stavu vědy
v nějakém času, nebo mají být získána i kritéria pro další hodnocení, tedy jakýsi předpis,
preskripce? Pokud bude cílem pouhý popis, bude možné jej aplikovat na budoucí
výzkumy? Pokud je naopak cílem předpis, nebude zamezovat možnému rozvoji vědy
přílišnou restrikcí případných praktik? S tím také souvisí následující dílčí otázka týkající
se univerzálnosti řešení. Bude možné demarkační kritéria vztáhnout na jakoukoli vědu
nebo pouze na její dílčí část? Budeme moci hodnotit fyziku stejně jako sociologii? V ja-
1
Poměrně dobrý přehled jednotlivých pojmů podává Hansson (2017).
65
7.1. K. R. POPPER POZNÁMKA 7. FILOSOFIE VĚDY
kékoli době? Zároveň je třeba rozhodnout, zda bude určení nějaké praxe jako např. vědy
nezvratné. Bude možné, aby se něco, co bylo vědou, stalo ně-vědou a opačně? Další
otázkou, kterou je třeba zodpovědět ještě před samotným řešením problému demarkace,
je: co vlastně má být předmětem demarkace? Má být demarkace zaměřena na teorie
jako na určité soubory propozic, nebo naopak na konkrétní metody a praxi, či přímo na
osoby?
Poslední problém představuje praktické provedení demarkace. Jaký má být konkrétní
postup? Bude určení probíhat pomocí testování, pomocí pozorování, či rozhovorů atd.?
V rámci filosofie vědy existuje více návrhů řešení problému demarkace, všem se však zde
bohužel nelze věnovat 2
. Následující přístupy je proto třeba chápat pouze jako základní,
velmi hrubé a zjednodušené uvedení do problematiky.
7.1 K. R. Popper
Přístup Karla Raimunda Poppera k demarkaci vědy představuje pravděpodobně jednu
z nejvlivnějších a nejznámějších koncepcí 20. století. Popper ve své knize Logika vědeckého
zkoumání (Popper, 1997) navrhl odlišit vědu od ne-vědy (či lépe metafyziky nebo
náboženství) pomocí kritéria potencionální falzifikovatelnosti, vyvratitelnosti. Popper
chtěl demonstrovat, že vědu od ostatních systémů neodlišuje to, že je možné ji empiricky
ověřit, verifikovat, nýbrž to, že je možné ji vyvrátit.
Je to totiž možnost vyvrácení, která činí z vědy přínosný podnik. Pokud by zde byla
teorie, která by dokázala vysvětlit jakýkoli stav světa, pak by sice bylo možné tuto teorii
vždy potvrdit (ať by pršelo, nebo nepršelo, tato teorie by to byla schopna popsat), ale
nebylo by možné ji vyvrátit (co jiného by se mohlo stát, než že prší, nebo neprší). Tato
teorie by tedy vysvětlila mnohé, ale nemohla by určit, co nastane. Proč? Protože by
mohla popsat jakoukoli budoucnost. Neurčila by tu, která podle ní má nastat. Za vědecké
teorie by tedy měly být považovány pouze takové teorie, které se mohou mýlit – může
nastat takový stav, že bude v rozporu s tím, co teorie určila.
Za nevědecké považuje Popper tyto tři teorie: Freudovu psychoanalýzu, Marxovu
teorii historie a Adlerovu individuální psychologii. Přitom dodává, že ať byste byli
v jakémkoli duševním rozpoložení, freudián nebo zastánce Adlera by vám dokázal říci,
proč jste právě v tomto stavu. Stejně tak Marxova teorie historie dokázala vysvětlit,
proč nastala např. I. světová válka, ale dokázala by vysvětlit i případ, kdy by tato válka
nenastala. Pokud se pak zeptáte zastánce Freuda nebo Adlera, co Vás čeká v budoucnu,
nebudou podle Poppera schopni odpovědět, protože vše bude možné. Obdobně je tomu
v případě Marxovy teorie.
2
Pro více informací, které zde nebudou probrány, viz Hansson (2017).
66
7.1. K. R. POPPER POZNÁMKA 7. FILOSOFIE VĚDY
Pokud tedy chceme mít vědeckou teorii, musí být možné ji falzifikovat, vyvrátit. Aby
to ale bylo možné, je třeba, aby tato teorie splnila několik požadavků. V první řadě
se jedná o to, že by měla umět formulovat své zákony ve formě striktně universálních
tvrzení. Co to znamená? Máme singulární tvrzení, která pojednávají o konkrétních
objektech. Příkladem takového tvrzení je: Já nyní sedím u svého počítače. Poté existují
univerzální tvrzení, která pojednávají o skupinách objektů: lidé sedí u počítačů. Tento
druhý druh tvrzení může mít podobu numerických nebo striktně universálních tvrzení.
Numericky universální tvrzení budou ta, která bude možné rozložit na konečný počet
singulárních tvrzení. Budou to tedy ta, jež lze nahradit vyjmenováním jednotlivých
objektů: Petr, Karel, Jan ...sedí u počítače. Striktně universální tvrzení takto nahradit
nelze, resp. mohli byste je nahradit jen nekonečným počtem singulárních tvrzení.
Proč je forma tvrzení důležitá? Pokud by se naše teorie skládaly ze singulárních nebo
numericky universálních tvrzení, neříkaly by nám nic o tom, co jsme dosud neviděli
nebo nezažili. Je to problém indukce, kdy se snažíme hovořit o všech věcech, dokonce
i o těch, které ještě nejsou. Nechceme říci, že Slunce vyšlo a vyšlo právě tolikrát, ale že
vyjde vždy, tedy potencionálně nekonečněkrát.
Dalším důležitým prvkem je rozlišení mezi existenčními a non-existenčními tvrzeními.
Existenční tvrzení nám jednoduše říkají, že nějaká věc či věci jsou, non-existenční
toto popírají. Z teorie pak potřebujeme odvodit právě onu neexistenci něčeho, nějakého
stavu, abychom věděli, že když tento stav nastane, je naše teorie nepravdivá.
Naše teorie musí být také logicky konzistentní. Pokud totiž konzistentní není, pak je
z ní opět možné odvodit cokoli. Z logiky víme, že z dvojice tvrzení „A je.“ a „A není.“ můžeme
na základě principu exploze (pravidla Dunse Scota) vyvodit tvrzení „Nejoblíbenější
zmrzlina Marťanů je medvídková.“.
Nyní tedy víme něco o tom, jak by měla vypadat teorie. Ale jak vypadá její možná
falzifikace? Nejprve si řekněme, že stejně jako v případě epistemologie řešil i Popper
problém toho, co nám poskytuje důvod, proč máme něčemu věřit. Popper nazýval tento
problém Friesovo trilema a určil v něm tři pozice: dogmatismus (něco je prostě dáno),
psychologismus (máme speciální kanál pro poznání) a nekonečný regres (předkládání
důvodů se nikdy nezastaví). Po zvážení pro et contra se pak přiklonil k mírné verzi
dogmatismu, tedy rozhodl, že jsou zde určitá daná tvrzení. Tato tvrzení jsou přitom
dána pozorováním, což je podle něj něco, co nelze dále specifikovat. To, jak se má
pozorovat, je třeba se naučit.
Proces falzifikace vypadá následovně: máme teorii, jež splňuje výše uvedená kritéria.
Z této teorie odvodíme určitý zákaz (non-existenční singulární tvrzení) a hledáme stav
světa, který by tento zákaz nesplnil. To je možné ilustrovat takto: pokud byste si mysleli,
že všichni lidé parkují, jak mají, z tohoto předpokladu si odvodíte tvrzení, že by nikdo
67
7.2. T. S. KUHN POZNÁMKA 7. FILOSOFIE VĚDY
neměl parkovat na přechodu, a následně hledáte právě takové auto, které je na přechodu
zaparkované.
7.2 T. S. Kuhn
Druhým velmi vlivným přístupem k rozlišení vědy je koncepce Thomase Samuela Kuhna.
Kuhn na rozdíl od Poppera nezkoumal ani tak povahu teorií a to, jak je možné teorie
vyvrátit, ale spíše to, jak věda funguje ve své praxi. Vycházel přitom z historie a jeho
kniha Struktura vědeckých revolucí (Kuhn, 1997) se stala jednou z nejvlivnějších publikací
20. století.
Kuhn se primárně zaměřoval na fungování vědy a odlišil její různá stadia. S ohledem
na historii vymezil: předparadigmatické stadium, stadium normální vědy a stadium nenormální
vědy. Než tato stadia podrobněji rozebereme, je třeba si říci něco více o Kuhnově
základních pojmech, totiž o paradigmatu a disciplinárních maticích.
Slovo paradigma pochází z řeckého slova „παράδειγμα“ (paradeigma), jež znamená
vzor. Kuhn tento pojem původně používal pro označení mnoha rozdílných objektů3
, za
což byl velmi kritizován 4
. Z tohoto důvodu Kuhn nahradil pojem paradigmatu pojmem
disciplinárních matic. Disciplinární matice obsahují symbolická zobecnění, modely,
hodnoty a vzory, které jsou právě označovány jako paradigmata. Nicméně i tento pojem
má své problémy, i sám Kuhn říká, že v disciplinárních maticích může být i něco dalšího,
ale nic konkrétního k tomu nedodává 5
. Disciplinární matice můžeme zjednodušeně
pojímat jako něco, co charakterizuje vědeckou skupinu a co je touto skupinou charakterizováno
(viz Kuhn, 1997). Disciplinární matice zároveň v jistém smyslu určuje prostor
pro vědecké zkoumání tím, že klade otázky a zároveň vymezuje způsoby a postupy
hledání odpovědí na ně. V tomto ohledu je tedy Kuhnův přístup přirovnáván k řešení
puzzle. Je zde dán problém (mnoho částí puzzle), naším cílem je složit ho, plus zde
máme i postup, tedy možné manipulace s jednotlivými dílky.
Disciplinární matice (či paradigmata) jsou něčím, co je charakteristické pro stadium
3
Paradigma lze chápat jako: obecně uznávaný vědecký výsledek, všeobecně přijímané příklady současné
vědecké praxe, teorii nebo soubor teorií, společný názor nějaké skupiny, učebnici, model nebo
schéma, předem vytvořenou a poměrně nepružnou krabici, ve které je vtěsnána příroda, ...(srov Kuhn,
1997: 10, 23, 30–32, 35, 36).
4
Margaret Mastermanová kritizuje Kuhnovo pojetí paradigmatu v prvním vydání jeho knihy za to, že
má minimálně 21 různých významů (viz Masterman, 1970). Dudley Shapere pak přímo píše, že pojem
paradigmatu „je tak vágní a nejednoznačný, že paradigma nemůže být jednoduše odmítnuto, tak obecný,
že nemůže být jednoduše aplikováno, tak záhadný, že nemůže pomoci s pochopením, a tak matoucí, že je
překážkou k pochopení některých základních aspektů vědy“(Shapere, 1964: 393)
5
Tento pojem je též kritizován, viz Shapere (1984).
68
7.3. I. LAKATOS POZNÁMKA 7. FILOSOFIE VĚDY
normální vědy. Matice zaručují kumulativní postup vědeckého poznání. Pokud tyto
matice dostupné nejsou a teprve se formují, je toto období v Kuhnově přístupu chápáno
jako předparadigmatické stadium. Na druhou stranu, pokud matice nejsou s to být
dostatečně efektivní a plnit cíle vědeckého zkoumání, nastává stadium ne-normální
vědy. To je určené zápasem několika přístupů dané problematiky, kdy ještě není zřejmé,
podle jakého kritéria by tyto přístupy měly být hodnoceny. Toto stadium má dvě fáze.
První fází je období nezvyklé vědy. Zde dochází k tomu, že se kumuluje čím dál větší
množství výjimek a odchylek od dříve zavedeného paradigmatu. Věda v tomto období
není schopna postupovat kumulativně, jelikož nedochází k zahrnutí těchto výjimek do
poznání z důvodu nemožnosti nalezení jejich vysvětlení. Druhá fáze je pak označena jako
fáze vědeckých revolucí. Nyní jsou představena nová paradigmata, nové teorie, přístupy
a postupy, které mohou vysvětlit to, co předchozí paradigmata vysvětlit nedokázala.
Fáze vědeckých revolucí se v mnohém podobá předparadigmatickému období, odlišuje
se však především ve vymezení se proti předchozímu paradigmatu.
Kuhnův přístup podnítil obrovský zájem o sociologii vědy, o to, co vlastně tvoří
vědecká společenství, o to, jak spolu vědci komunikují, jak fungují apod. Tento vliv
můžeme sledovat i v dnešní době – ve snaze chápat vědu nejen jako soubor teorií, ale
také jako společenskou praxi,vědci jsou tak chápáni jako specifická skupina obyvatel
(obdobně jako obchodníci, zaměstnanci atp.).
7.3 I. Lakatos
Dalším z klasických přístupů k problému demarkace je koncepce Imre Lakatose. Jeho
přístup, stejně jako jeho život, je zajímavý a převratný v mnoha ohledech. Ve zkratce
lze o Lakatosově filosofii napsat, že se snažil o syntézu myšlenek Poppera a Kuhna. Byl
to totiž přímo Lakatos, který Kuhna k Popperovi pozval. Lakatos vyčítal Popperovi, že
jeho přístup nerespektuje dostatečně vědeckou praxi. Jeho námitku lze označit jako
námitku na hroší kůži vědců(Lakatos, 1978: 4):
Vědci mají tlustou kůži. Nezavrhnou nějakou teorii pouze proto, že jí
protiřečí fakty. Běžně buď vymyslí nějakou záchranou hypotézu, aby vysvětlili,
co nemohou už dále nazývat pouhou anomálií, nebo, pokud nemohou
anomálii vysvětlit, ignorují ji a zaměří svou pozornost na jiné problémy.
Nezapomeňte, vědci hovoří o anomáliích, vzdorovitých případech, ne o vy-
vrácení.
Lakatos vycházel z Popperova návrhu falzifikace, zároveň se však snažil mít na
zřeteli vědeckou praxi. V jeho pojetí je tak několik možných druhů falzifikace. První
69
7.3. I. LAKATOS POZNÁMKA 7. FILOSOFIE VĚDY
je dogmatická falzifikace. Tento druh falzifikace je postaven na představě jednoznačné
báze pro naše hodnocení (Lakatos, 1978: 12–19). Dalším druhem falzifikace je naivní
metodologická falzifikace. Metodologická falzifikace je postavena na konvencionální bázi.
Konvencionální báze pak může být dána aktivně (lze ji libovolně upravovat) nebo pasivně
(je přijata jako nějaký kompaktní celek). Poslední možností je sofistikovaná metodologická
falzifikace. Právě tuto verzi chce Lakatos využít. Sofistikovaná falzifikace nám poskytuje
pravidla jak pro falzifikaci nebo eliminaci určitých teorií či hypotéz, tak i pravidla pro
jejich akceptaci. Tento přístup nám tak ukazuje nejen to, jak lze něco odmítnout, ale
i to, jak můžeme něco přijmout.
Aby byl Lakatosův přístup lépe představitelný, je vhodné vyložit celé jeho pojetí vědy.
Lakatos nehovoří přímo o vědě, teoriích, paradigmatech, disciplinárních maticích nebo
o něčem podobném, ale o výzkumných programech. Ty mají tři základní složky. První
je tvrdé jádro, tedy to, co určuje program, co mu dává identitu, co nelze odmítnout –
odmítnutí by totiž nutně vedlo ke konci výzkumného programu. Druhou částí je ochranný
pás, jenž je tvořen prozatímními návrhy a hypotézami, které se mohou měnit. Jejich
falzifikace nevede ke konci výzkumného programu. Třetí složkou jsou heuristiky. Ty
mohou být dvojího druhu, negativní (zajišťující nemožnost vyvrácení tvrdého jádra)
a pozitivní (poskytují možnost potvrzení ochranného pásu).
Obrázek 4: Model výzkumného programu
Samotnou falzifikaci pak Lakatos popisuje následovně (Lakatos, 1978: 32):
Pro sofistikovaného falzifikacionistu je vědecká teorie T falzifikována,
pouze pokud je navržena jiná teorie T‘, která nese následující charakteristiky:
(1) T‘ má větší empirický obsah než T: to znamená, že predikuje nová fakta,
tj. fakta, která jsou v rámci T nepravděpodobná či dokonce nedovolená; (2)
T‘ vysvětluje předchozí úspěchy T, to znamená, že všechen nevyvrácený
70
7.4. DALŠÍ POJETÍ DEMARKACE POZNÁMKA 7. FILOSOFIE VĚDY
obsah T je zahrnut (v mezích chyb pozorování) v obsahu T‘; (3) některé části
z přesahujícího obsahu T‘ jsou koroborovány.
V Lakatosově pojetí tak není nejdůležitější vymezení vědy a ne-vědy, ale spíše rozlišení
výzkumných programů v jejich srovnání. Jsou zde programy, které jsou aktuálně
úspěšné, tj. prošly sofistikovanou metodologickou falzifikací. Tyto programy Lakatos
označuje jako programy progresivní. Programy, které ve falzifikaci neuspěly, jsou pak
označeny jako degenerativní.
7.4 Další pojetí demarkace
Všechny přístupy řešící demarkaci se potýkají s obtížemi. Proto někteří autoři považují
demarkaci za marný, možná až zbytečný podnik (viz Feyerabend, 2001; Laudan, 1983).
Nicméně demarkace je třeba z praktických důvodů. Demarkace, i když nepřesná, je
nutná pro rozhodnutí, kam investovat zdroje, jaká léčba je postavena na rozumných
a věrohodných základech, co má být předmětem výuky apod. Přitom to není ani tak
věda, co je třeba určit, ale spíše to, co se za vědu vydává. V tomto duchu se tedy někteří
autoři začali zaměřovat na tzv. pseudovědu a špatnou vědu.
7.4.1 Pseudověda
Jedním z prvních autorů, který se systematicky věnoval studiu pseudovědy, byl Martin
Gardner. Ten už v roce 1957 publikoval knihu Fads and Falllacies of Science (Gardner,
1957), v níž vyjmenoval 5 základních charakteristik pseudovědce:
∙ Považuje se za génia.
∙ Své kolegy bez výjimek považuje za hlupáky a tvrdohlavce.
∙ Považuje se za nespravedlivě pronásledovaného a diskriminovaného.
∙ Má tendenci soustředit své výpady vůči největším vědcům a nejuznávanějším
teoriím.
∙ Často píše specifickým žargonem a mnohdy užívá slov a frází, která sám zavedl.
I další autoři se pokoušeli o vymezení pseudovědy poukazem na praktiky jejich zastánců.
A. A. Derksen přímo mluvil o 7 hříších pseudovědy (Derksen, 1993):
∙ nedostatek přijatelných důkazů,
∙ nepodložené snahy o obranu vlastní teorie,
∙ připisování hlubšího významu na první pohled spektakulárním náhodám,
71
7.4. DALŠÍ POJETÍ DEMARKACE POZNÁMKA 7. FILOSOFIE VĚDY
∙ užívání magických metod,
∙ možnost vhledu, porozumění problematice jenom pro zasvěcené,
∙ vše-vysvětlující teorie,
∙ nekritické a přehnané předstírání vědeckých atributů.
Pseudovědci předstírají, že mají pro svá tvrzení dostatek důkazů, které jsou získány
hodnověrnými způsoby. To je první hřích. Druhý hřích odkazuje na Poppera a Hanse
Alberta. Imunizace představují něco, co brání možnosti falzifikace. Obecně je možné
je chápat jako něco, co brání kritice nějaké teorie. Imunizace sice mohou být v jistých
situacích adekvátní, ale nepodložené snahy o obranu vlastní teorie jsou právě těmi
případy, které adekvátní nejsou. Pseudovědci se také vyznačují tím, že připisují význam
nebo smysl objektům, které tento význam nebo smysl nemají. Přitom toto připisování
není doloženo pomocí adekvátního zdůvodnění. Derksen zde hovoří o ne-zázračném
argumentu (no-miracle argument) (Derksen, 1993: 27). Pokud se vyskytne událost, která
má na první pohled dobré vysvětlení v teorii, která je obecně přijímána, pak není dobrý
důvod (a ani by nemělo být možné) vysvětlovat danou událost pomocí nezvyklé nebo
podivné teorie či hypotézy.
Pokud je porozumění teorii určené jen pro určitou skupinu osob, která je určena
jinými než epistemologickými přednostmi pro tuto oblast, pak je dobré o dané teorii
pochybovat. Opět zde totiž dochází k bránění kritiky pozorovatele, který, byť by
toho byl schopný, není považován za zasvěceného. Jak už bylo uvedeno u Poppera,
vše-vysvětlující teorie jsou epistemologicky nepřínosné. Tyto teorie jsou zároveň také
nefalzifikovatelné, neboť jsou potvrzovány jakýmkoli stavem světa.
Poslední hřích pseudovědy souvisí s její prezentací. Pokud se klade přehnaný důraz
na vědecké atributy (jako je např. bílý plášť, laboratorní prostředí spíše filmového rázu
apod.), pak je opět dobrý důvod pochybovat, zda se jedná o dobrou teorii. Pokud je teorie
dobrá, pak není důvod dávat na odiv atributy, které jsou spíše nahodilé (laboratorní
plášť může být modrý, laboratoře vypadají mnohdy jinak než ve filmech).
7.4.2 Špatná věda
Kromě vymezení pseudovědy je dalším cílem jasné ohraničení špatné vědy, tedy rozlišení
určitých výzkumů, postupů, ale i teorií a názorů, které jsou charakterizovány vědeckými
nebo etickými prohřešky. Tento cíl se stal velmi aktuální v poslední době – souvisí to
s nárůstem počtu publikací a s celkovým růstem vědy (viz Fanelli, 2009; Van Noorden,
2011). To ve finále vede k tomu, že velká část vědeckých článků zůstane nepovšimnuta
a ještě větší část odborných textů není nijak ověřována. V této souvislosti se hovoří
o replikační krizi, tedy o nedostatku studií, které by ověřovaly originální výzkumy.
72
7.5. ZÁKLADNÍ POJMY POZNÁMKA 7. FILOSOFIE VĚDY
Jaké jsou nejtypičtější charakteristiky špatné vědy? Jak již bylo řečeno, špatná věda
se vyznačuje etickými, vědeckými nebo výzkumnými prohřešky. Jako výzkumné nebo
vědecké prohřešky lze označovat široké spektrum aktivit – existují nicméně tři, o nichž
panuje všeobecná shoda (srov. Fanelli, 2011). Jedná se o falšování nebo fabrikování dat
a o plagiátorství. Za falšování dat se považuje záměrná úprava dat, zatímco za fabrikování
přímo jejich vytváření. Plagiátorství je poněkud složitější oblast. V rámci Masarykovy
univerzity je za něj považováno „úmyslné kopírování cizího textu a jeho vydávání
za vlastní, nedbalé nebo nepřesné citování použité literatury, opomenutí citace (byť
neúmyslné) některého využitého zdroje“ (univerzita, 2018).
Vymezení špatné vědy je důležité, neboť devalvuje vědu, která je přínosná, ničí důvěru
ve vědecký přístup, tedy v přístup charakterizovaný racionalitou, intersubjektivitou
a nezaujatostí. Špatná věda může být navíc poškozující, a to zejména v medicínském
kontextu. Ve finále lze špatnou vědu chápat jako investiční podvod, kdy jsou získávány
zdroje společnosti za statky a služby, které neodpovídají tomu, za co jsou vydávány.
7.5 Základní pojmy
∙ verifikace
∙ falzifikace
∙ vědecká stadia
∙ předparadigmatické stadium, stadium normální vědy, stadium ne-normální vědy
∙ paradigma / disciplinární matice
∙ řešení hádanek
∙ hroší kůže
∙ dogmatická, naivní, sofistikovaná
∙ výzkumný program
∙ degenerativní a progresivní
∙ tvrdé jádro
∙ ochranný pás
∙ heuristiky
∙ pseudověda
∙ hříchy pseudovědy
∙ vědecké prohřešky
∙ fabrikování, falšování, plagiátorství
73
7.6. ZÁKLADNÍ PROBLÉMY POZNÁMKA 7. FILOSOFIE VĚDY
7.6 Základní problémy
∙ Co je věda?
∙ Kdo je pseudovědec?
∙ Co je špatná věda?
7.7 Kontrolní otázky
∙ Jaké je demarkační kritérium K. R. Poppera?
∙ Jaké je demarkační kritérium T. S. Kuhna?
∙ Jaké je demarkační kritérium I. Lakatose?
∙ Jaké jsou hříchy pseudovědy podle Derksena?
∙ Jaké jsou tři základní vědecké prohřešky?
7.8 Rozšiřující literatura
∙ Popper, K. R. (1997). Logika vědeckého zkoumání. Oikoymenh.
– Základní kniha filosofie vědy, představuje falzifikacionismus.
∙ Kuhn, T. S. (1997). Struktura vědeck`ych revolucí. Oikoymenh.
– Klasická kniha filosofie vědy představující sociologický přístup v rámci studia
vědy.
∙ Feyerabend, P. (2001). Rozprava proti metodě. Aurora.
– Třetí klasický text, zabývá se vydělováním různých přístupů ze zkoumání
(zvláště těch nevědeckých).
∙ Zámečník, L. (2014). Filosofie vědy. Univerzita Palackého v Olomouci.
– Dobrá přehledová kniha o filosofii vědy.
74
Poznámka 8
Filosofie společnosti
Pravděpodobně jednou z nejdůležitějších otázek pro každé stvoření, které nežije samo,
je otázka toho, co je spravedlivé. Co je spravedlivé pro jedince? Co je spravedlivé pro
společenství? A co pro jedince v tomto společenství? Na co má jedinec právo a co po
něm společenství může chtít? To jsou otázky, kterými se zabývá filosofie společnosti.
8.1 Filosofie společnosti v antice
Antické Athény bývají označovány jako kolébka demokracie. Nelze se tedy divit tomu,
že již tehdejší filosofové se věnovali otázkám zabývajícími se uspořádáním společnosti.
Za všechny zde představíme alespoň tři hlavní antické myslitele, kteří se problému
dobrého uspořádání společnosti věnovali. Nejprve budeme mluvit o Platónovi, který je
jedním z nejvýznamnějších filosofů vůbec, následně o Aristetolovi, který je pokládán za
jednoho ze zakladatelů moderního empirického zkoumání jevů okolo nás – společnosti
nevyjímaje –, a nakonec o Polybiovi, který Aristetolovu nauku dále rozvinul a obohatil.
8.1.1 Platón
Platónova filosofie společnosti je velmi úzce provázána s ostatními prvky jeho filosofie –
s ontologií, epistemologií a s pojetím mysli. Zároveň je velmi patrný vliv událostí, které
Platón zažil. Ačkoli se antické Řecko – a Athény především – proslavilo demokratickým
uspořádáním, mnozí filosofové toto uspořádání neměli příliš v lásce a Platón nebyl
výjimkou. Platón prožil mnoho válek a politických nepokojů. Na konci 5. století př. n. l.
byl svědkem konce peloponéské války, zažil válku Athén s Thébami a zažil i vládu
a svržení Dionýsia II. v Syrakúsách. Kromě toho zažil spor mezi zastánci demokracie
a tzv. 30 tyranů v Athénách. Velmi silně ho ovlivnilo i odsouzení a následná poprava
75
8.1. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI V ANTICE POZNÁMKA 8. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI
jeho mentora a přítele Sókrata. O mnoho let později ho zasáhla smrt dalšího blízkého
přítele, Dióna, který se podílel na svrhnutí dříve zmiňovaného Dionýsia II. Platón tedy
viděl, jaké důsledky mají jak rozpory obce s vnějším nepřítelem, tak i rozpory uvnitř
obce samotné. Zároveň si ale nepřipouštěl možnost, že by mohli lidé žít osamoceně
mimo společnost, jelikož lidé nejsou soběstační a potřebují spolupracovat s ostatními.
Není proto divu, že se snažil přijít s koncepcí státu, který by byl spravedlivý, prostý
vnitřního sváru a zároveň silný a schopný ubránit se před vnějšími nepřáteli.
Obec Ústavy
Ústava je spis, v němž se můžeme seznámit s politickým uspořádáním obce, které
Platón považoval za nejlepší z možných uspořádání. Samotné hledání spravedlnosti
a ideálního uspořádání obce se řídí touto myšlenkou: každý by měl dělat jen to, k čemu
je od přirozenosti vhodný. V demokracii je možné, aby člověk zastával funkci, k níž nemá
vlohy. Platón přirovnává demokracii k lodi, na níž by chtěl být každý kormidelníkem
bez ohledu na své schopnosti a dovednosti. Jak by měla vypadat obec, v níž bude každý
dělat jen to, k čemu bude mít vlohy?
Platón zastává názor, že uspořádání obce by se nemělo příliš lišit od uspořádání
lidské duše. Jak již víme, podle Platóna lze v duši nalézt celkem tři složky: žádostivou,
vznětlivou a rozumovou. Cílem člověka by mělo být, aby byly tyto složky ve vzájemné
harmonii pod vedením rozumové složky. A přesně tak by měla vypadat i obec.
První složkou obce, která odpovídá žádostivé složce lidské duše, bude třída výrobců.
Tato třída obce bude nejpočetnější, což není překvapivé vzhledem k tomu, že účelem
jejích členů je zajišťovat veškeré materiální potřeby celé obce. V této třídě budou tedy
zemědělci, řemeslníci, dělníci atd.
Třída výrobců zajistí obci materiální blahobyt, což ale znamená, že sousední obce by
mohly začít pociťovat potřebu trochu tohoto blahobytu získat pro sebe. Platónovu obec
proto chrání třída strážců, která odpovídá vznětlivé složce duše. Strážci jsou fyzicky
nejzdatnější jedinci v obci, kteří mají ale zároveň dobrou kontrolu nad svojí agresivitou.
Cílem strážce je být přísný na nepřítele, ale neutlačovat obyvatele vlastní obce.
Nejlepší a nejmoudřejší strážci se mohou stát správci/vládci obce. Tato elitní třída
rozhoduje prakticky o veškerém dění v obci. Správci jsou nejlépe vzdělaní strážci, kteří
jsou také nejlepšími filosofy, jelikož pouze filosofové jsou schopni poznat ideje, tedy
skutečná jsoucna. A jelikož Dobro je nejvyšší idejí ze všech, tak správci, kteří jsou
schopni ho poznat, budou těmi nejvhodnějšími osobami pro řízení obce.
Soukromý majetek mohou vlastnit pouze zástupci třídy výrobců, zatímco strážci
a správci nesmějí mít žádný soukromý majetek a žijí kompletně z prostředků obce.
Nicméně i majetek výrobců je ze strany obce regulován – žádný z výrobců se nesmí stát
76
8.1. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI V ANTICE POZNÁMKA 8. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI
příliš bohatým. Soukromé vlastnictví ale není jediná věc, která je strážcům zakázána.
Obec jim neumožňuje svobodně si volit partnery. Aby bylo docíleno toho, že v obci
budou kvalitní strážci a správci i po několika generacích, Platón využívá státem řízenou
eugeniku. Strážcům je v pravidelných intervalech losem určováno, kdo se má s kým
„spářit“. Tento los ale není náhodný (byť se to celé obci tvrdí), ale je řízen správci,
kteří se snaží spárovat ty nejlepší strážce s těmi nejlepšími strážkyněmi, aby docházelo
k produkci co možná nejlepšího potomstva. Aby se zabránilo tomu, že strážci budou
jakýmkoli způsobem protěžovat svoje potomky, jsou matkám odebírány děti hned po
narození a následně jsou vychovávány společně.
Aby celý Platónem navržený systém nezkrachoval během několika dní, je zapotřebí
v obci velmi důsledně kontrolovat veškeré aspekty života všech obyvatel včetně takových
věcí, jako je výchova dětí. Dětem jsou selektivně poskytovány pouze příběhy, které v nich
mají pěstovat ty správné povahové vlastnosti. Stejně tak jsou zakázány jisté sporty a hry,
ale dokonce i některé hudební nástroje, jelikož jejich zvuk evokuje nežádoucí emoce
(melancholii apod.). Celá obec je pak kontrolována i pomocí státního náboženství, jehož
prostřednictvím je například zdůvodňována i tripartita obce.
Platón se pokoušel myšlenky uvedené v Ústavě realizovat v Syrakúsách, kde vládnul
tyran Dionýsios II. Platón se ho snažil dovést k filosofii, jelikož se domníval, že nejlepší
zázemí pro realizaci obce poskytují právě tyranidy, protože v nich stačí o prospěšnosti
navrhovaného zřízení přemluvit pouze jediného člověka. Dionýsios II. se ale ukázal být
větším tyranem, než Platón očekával, a celý pokus skončil neúspěšně. Ani Platónovu
příteli Diónovi, kterému se podařilo Dionýsia II. svrhnout, se ideální obec nepodařilo
vybudovat, jelikož byl krátce po revoluci zavražděn. Platónem tato zkušenost velmi
otřásla a nejspíš i díky ní si uvědomil, že realizovat vládu moudrých bez jakýchkoli
daných zákonů bude v realném životě velmi obtížné.
Uspořádání navržené Platónem v Ústavě představuje pro mnohé myslitele prototypický
případ totalitarismu. Každý v obci musí dělat pouze to, co je mu nařízeno.
Neexistuje prakticky žádná možnost vzestupné vertikální mobility. Stát je řízen pomocí
kombinace propagandy, státního náboženství, eugeniky a přísných trestů. Ačkoli tedy
Platón sám nepochybně vnímal svoji obec jako ráj filosofů, a tedy jako svého druhu
utopii, mnozí jeho následovníci v ní spatřují dystopické peklo.
Obec Zákonů
Zákony jsou jedním z Platónových posledních spisů. Jsou jediným spisem, v němž
nejenže Sókratés není protagonistou, ale dokonce v něm ani nevystupuje. Místo Sókrata
se zde setkáváme s nejmenovaným athénským hostem, který v rozhovoru s přáteli
zkouší stanovit zákony fiktivní obce Magnésia. Zatímco obec Ústavy neměla ani jeden
77
8.1. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI V ANTICE POZNÁMKA 8. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI
jediný zákon, podstatnou část Zákonů tvoří právě zákony, kterými by se mělo dění v obci
řídit – a to od rozdělení obce na územní části přes dědické právo až po tresty za krádež
ovoce. Opustil tedy starý Platón své myšlenky z dob Ústavy? Nikoli. I v Zákonech stále
zastává názor, že obec Ústavy je nejlepším možným zřízením obce. Ale zvláště pod
vlivem svých zkušeností ze Syrakús si již uvědomuje, že realizovat ideální obec je téměř
nemožné. A proto přichází s méně ideálním systémem, který je ale mnohem bližší
reálnému životu.
Magnésia by měla být ustanovena se zákony, které athénský host formuluje, ale
následně by mělo být jisté období, v němž by se vyzkoušelo v praxi, které zákony se
osvědčí a které nikoli. Zákony jsou tedy časově limitované, mají určitou dobu trvanlivosti.
O zákonech obce bude rozhodovat a na jejich dodržování dohlížet tzv. noční
shromáždění, což je elita obce, která se bude scházet před rozbřeskem (předtím než
půjdou do svých normálních zaměstnání). Jakmile skončí lhůta pro změnu zákonů, bude
nutné, aby zákony zůstaly neměnné. I nyní Platón využívá státem řízenou výchovu
k tomu, aby občané obce neměli touhu jakkoli měnit zřízení obce. Děti tak například
smějí hrát pouze hry s pevně stanovenými a neměnnými pravidly.
8.1.2 Aristotelés
Ačkoli i Aristotelés představil svůj návrh správného uspořádání obce, na rozdíl od
Platóna byl ve svých úvahách podstatně střízlivější a uvědomoval si, že jedna jediná
ústava nebude vyhovovat úplně všem obcím. Při formulování ústavy je podle Aristotela
vždy nutné brát V úvahu několik faktorů, jakými jsou například geografické podmínky
dané obce nebo povaha jejího obyvatelstva. Některým obcím bude vyhovovat monarchie,
jiným vojenská vláda. Aristotelés a jeho žáci sesbírali a prostudovali 158 ústav. Ústavy
pak Aristotelés rozdělil do dvou skupin – na ústavy dobré a špatné. Ani Aristotelés
nebyl velkým příznivcem demokracie, kterou počítal mezi ústavy špatné, jelikož má
velmi blízko k ochlokracii, vládě luzy. Dalšími špatnými ústavami jsou podle Aristotela
tyranida a oligarchie. Dobré ústavy jsou monarchie, aristokracie a políteia, kterou
lze přirovnat k vojenské demokracii. Co se ideálního zřízení obce týče, Aristotelés se
vymezoval poměrně ostře vůči Platónově obci z Ústavy, zatímco Zákony přijal mnohem
smířlivěji.
Ačkoli Aristotelés nezastával myšlenku „společenství žen a dětí“ z Ústavy, nelze
jednoznačně říci, že by byl o mnoho více osvíceným myslitelem, než jakým byl Platón.
Zatímco Platónova obec Ústavy neměla otroky (ačkoli někteří badatelé jsou toho názoru,
že status alespoň některých výrobců nebyl o mnoho lepší), Aristotelés chápe otroctví
jako nutnost – někteří lidé jsou od přirozenosti otroky (mají tendenci spíše poslouchat a
vykonávat jim udělené rozkazy a úkoly), tudíž je zcela přirozené je jako otroky využívat.
78
8.2. VZNIK A UDRŽENÍ STÁTU POZNÁMKA 8. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI
8.1.3 Polybios
Polybios byl původem Řek, ale jeho působištěm se stal Řím. Stejně jako Platón a Aristotelés
si byl i Polybios vědom toho, že politické zřízení je věc velmi křehká a k jeho změně
může dojít velmi rychle. Polybios tedy začal uvažovat o tom, jak se jedno uspořádání
státu mění v jiné, zda je tomuto možné zabránit, nebo alespoň změnu co nejvíce oddálit.
Státy vznikají z chaosu, v němž se nakonec najde výjimečný jedinec, který se stane
králem. Postupem času ale dojde k tomu, že buď on, nebo jeho nástupce, začne svoji moc
zneužívat a z monarchie se stane tyranida. Lidé se ale proti tyranovi po určitém čase
vzbouří a vládu jednotlivce nahradí vládou více ctnostných lidí – aristokracií. Ale ani
počet aristokratů není zárukou toho, že ani oni nezačnou svoji moc zneužívat. Aristokracie
se tak mění v oligarchii. Oligarchické uspořádání je nakonec svrženo a nahrazeno
vládou lidu – demokracií. V demokracii už je ale jen krůček od toho, aby si každý dělal,
co chce. Společnost se celá rozštěpií a dojde opět ke kolapsu a k chaosu.
Polybios byl toho názoru, že ideální uspořádání státu by mělo kombinovat dobré
ústavy, které byly podle Polybia (inspirovaného Aristotelem) zastoupeny v Římě: aristokratickým
prvkem byl senát, monarchickým byl konzulát a demokratickým (v hodnocení
demokracie se Polybios od Aristotela a Platóna liší) byli tribunové lidu.
8.2 Vznik a udržení státu
Platónovo a Aristotelovo učení o společnosti a státu mělo (a stále má) velký vliv. Byli to
totiž oni, kteří jako jedni z prvních myslitelů položili některé základní otázky a navrhli
možné odpovědi na ně. Podívejme se ale nyní na další vlivné úvahy, které byly předloženy
o mnoho století později. Začněme přitom otázkou: Jak a proč vznikl stát?
8.2.1 Thomas Hobbes (1588–1679)
Thomas Hobbes napsal své nejznámější dílo v reakci na Anglickou občanskou válku
(1642–1651). V tomto díle také představil své slavné pojetí vzniku státu jako dohody mezi
lidmi žijícími v původním, přirozeném stavu. Hobbes chápe stát jako snahu o překonání
právě tohoto přirozeného stavu. Přirozený stav, jehož označení svádí k naturalistickému
omylu, totiž není něčím žádoucím. Je to boj každého s každým, stav bez pravidel a řádu.
Je to stav, ve kterém se ráno probudíte, odpoledne ulovíte nějakou potravu a večer vás
někdo zardousí a jídlo vám vezme, aniž by ho čekal jakýkoli trest. Homo homini lupus –
člověk je člověku vlkem. Lidé žijí v tomto stavu osamoceně, protože není komu věřit,
a v chudobě, protože není možné obchodovat nebo spojit síly. Přitom jejich život je ve
stručnosti odporný, brutální a krátký.
79
8.2. VZNIK A UDRŽENÍ STÁTU POZNÁMKA 8. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI
Lidé ale podle Hobbese touží po něčem více, mají představu nějakých zákonů, touží
po míru a právu na obranu vlastních zájmů. Aby mohli tohoto práva nabýt, je třeba
spojit síly. Je tedy třeba uzavřít společenskou smlouvu, která každému určí, jaké je
jeho postavení a jaká má práva. Tato smlouva je přitom závazná nejen pro ně, ale
i pro všechny, kteří po nich přijdou. Je nevypověditelná a nezměnitelná. Aby bylo
možné tuto smlouvu vymáhat, vznikají zákony. Jejich vznik a vymáhání má na starosti
suverénní moc, panovník. Nemůže zde být více center moci (jako např. v demokracii), ale
pouze jedno. Kdyby totiž bylo více autorit, jak tvrdí Hobbes, došlo by k jejich soupeření,
k občanské válce, tedy k tomu, čemu má společenská smlouva zabránit. Panovník je
tak absolutní vládce, že se nemůže mýlit. Panovník má absolutní práva a nemůže být
nespravedlivý, neboť on určuje spravedlnost.
8.2.2 John Locke (1632–1704)
I John Locke se (v návaznosti na Hobbese) zabývá původním stavem a společenskou
smlouvou, ačkoli jeho východiska jsou odlišná. Locke nevnímá původní stav jako něco
špatného, ale naopak jako stav dokonalé svobody. Přestože i tento stav má své nevýhody,
je třeba jej chránit. Na jeho obranu se pak lidé vzdávají určité části svých práv,
aby jim byla zachována ta, jež považují za podstatná. Lidé tedy také uzavírají společenskou
smlouvu, ale nikoli za účelem překonání přirozeného stavu, ale spíše za účelem
napravení nerovností, které v životě vznikají.
Locke se také vymezuje proti absolutismu a rozděluje moc do dvou složek: zákonodárné
a výkonné (třetí složku soudní později určí až C. L. Montesquieu).
8.2.3 Niccolò Machiavelli (1469–1527)
I když Machiavelli předcházel oběma výše zmíněným myslitelům, jeho teorie je zaměřená
spíše na udržování a na rozvoj státu. Machiavelli napsal své slavné dílo Vladař (též
Princ) jako příručku pro Medicejského panovníka. S ohledem na její obsah a formu se ale
občas objevují názory, že se jedná spíše o satirické dílo než o vážně míněná doporučení.
Nicméně i bez ohledu na tuto možnou interpretaci je zapotřebí říci, že Machiavelliho
cílem bylo napsat příručku, která by měla dobrým lidem (kteří se díky své dobré povaze
nemají šanci prosadit v politice) pomoci dostat se k moci a udržet si ji.
Machiavelli pojímá ve Vladaři vládnutí jako velmi pragmatickou záležitost. Velmi
zjednodušeně lze říci, že vše je dovoleno, pokud to pomůže panovníkovi a státu. Je tedy
možné porušit dohodu, pokud to bude pro vladaře výhodné, nebo zneužívat obyvatelstvo.
Nicméně Machiavelli není krátkozraký a poukazuje na to, že tyto prostředky musí být
užity obezřetně a krátkodobě, protože by jinak vedly ke svržení vládce.
80
8.3. ROVNOST A SVOBODA POZNÁMKA 8. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI
Můžeme tedy říci, že zatímco idealizovaná pojetí Hobbese a Locka (a před nimi
samozřejmě Platóna) nám ukazují, jak by měl dokonalý stát vypadat či jak takový stát
vzniká, Machiavelli nám prezentuje, jak by se měl reálný panovník chovat, aby tento stát
udržel a rozvinul. Machiavelli je tak díky svému pragmatickému pohledu předchůdcem
pozdějších utilitaristických koncepcí státu prezentovaných především v 18. a 19. století
Jeremym Benthamem (1748–1832).
8.3 Rovnost a svoboda
V poslední části výkladu se zaměříme na spor mezi rovností a svobodou reprezentovaný
dvěma velkými mysliteli 20. století: Johnem Rawlsem a Robertem Nozickem.
8.3.1 John Rawls (1921–2002)
John Rawls je pravděpodobně jedním z nejvýznamnějších politických myslitelů 20.
století především díky tomu, že si uvědomil, že abychom se v některých situacích
spravedlivě rozhodli, je lepší, pokud toho víme spíše méně než více. Tato jednoduchá
úvaha je v mnoha ohledech převratná, ale samozřejmě také problematická. Rawls ji vtělil
do svého myšlenkového experimentu, který se označuje jako závoj nevědomí (Rawls
1995, 21–22):
Měli bychom si tedy představit, že účastníci společenské kooperace zvolí jedním
společným aktem principy, které mají určit základní práva a povinnosti
a vymezit dělení společenských přínosů. [...]
Pojetí spravedlnosti jako slušnosti odpovídá původnímu stavu rovnosti, tedy stavu
přírody v tradiční teorii společenské smlouvy. Tento původní stav si ovšem nesmíme
představovat jako nějaký skutečný historický fakt, neřkuli jako nějaké primitivní stadium
kultury. Musíme ho chápat jako čistě hypotetickou situaci, jež je charakterizována tak,
aby vedla k určité koncepci spravedlnosti. K podstatným vlastnostem této situace patří,
že nikdo nezná své místo ve společnosti, své třídní postavení nebo sociální status; nikdo
ani nezná své šance při rozdělování přírodních vloh a schopností, ani svou inteligenci,
sílu apod. Předpokládejme dokonce, že smluvní strany neznají ani své koncepce dobra,
ani své speciální psychologické sklony. Principy spravedlnosti jsou zvoleny za závojem
nevědomosti. To zaručuje, že nikdo není v důsledku přírodních náhod nebo nahodilostí
zvýhodněn nebo znevýhodněn při výběru principů společenských okolností. Jelikož jsou
všichni obdobně situovaní a nikdo není s to si vymyslet principy, které by upřednostnily
jeho specifickou situaci, jsou principy spravedlnosti výsledkem slušné dohody nebo
jednání.
81
8.3. ROVNOST A SVOBODA POZNÁMKA 8. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI
Ukažme si závoj nevědomí na jiném a jednodušším příkladu. Představte si, že byste
měli rozdělit odměnu za práci mezi Vás a další 4 neznámé osoby. Celková odměna je,
řekněme, 10 000 Kč. Jak tuto odměnu rozdělíte? Rozdělili byste ji jinak, pokud byste věděli,
která část je určena pro vás osobně, než kdybyste to nevěděli? Rawls byl zastáncem
rovnosti. Tvrdil, že existují jistá práva, která jsou nám přednější než jiná (např. svoboda
volit, svoboda myšlení, právo na spravedlivý proces apod.), a že pokud nevíme, zda
budeme patřit do skupiny, která tato práva mít bude, budeme usilovat o společnost, ve
které má tato práva co nejvíce lidí. Taková společnost je pak dobrá. Rawls tedy zastává
názor, že dobrá společnost je tvořena lidmi, kteří jsou si rovni minimálně ve svých
základních právech.
8.3.2 Robert Nozick (1938–2002)
Odlišný názor měl Robert Nozick. Ten totiž neviděl důvod, proč by nám měl někdo
omezovat naši svobodu. Omezení svobod je totiž nutné k tomu, abychom vyrovnali
určité nedostatky, které v praxi nastávají (např. pomocí daní se snažíme rozdělit statky
i dalším osobám). Nozick si tedy myslel, že máme právo na to, co máme, pokud jsme to
legitimně získali. Přitom původ věcí je dvojí: buď danou věc před námi nikdo nevlastnil,
nebo jsme ji legitimně získali od původního vlastníka. Pokud věc máme legitimně, nemá
nikdo právo říkat, co s ní máme dělat.
Nozick poukazuje na problémy, k nimž by mohlo směřovat Rawlsovo myšlení –
totiž k určitému diktátu společnosti, která se snaží udělat všechny v jistém ohledu
rovné. Nicméně ani jeho samotný přístup není bez obtíží. Je totiž otázkou, nakolik je
naše individuální rozhodnutí dlouhodobě výhodné, nakolik bychom měli nechat naše
vlastní zájmy jako hlavní motiv našeho jednání. Právě tomuto se pak věnuje myšlenkový
experiment zvaný tragédie obecní pastviny (Hardin 1968, 1244):
Tragédie společného vzniká tímto způsobem. Představte si pastvu přístupnou
všem. Lze očekávat, že se každý pastýř bude snažit mít co nejvíce dobytka
na společné pastvině. Takové uspořádání může po staletí fungovat přiměřeně
uspokojivě, protože domorodé války, pytláctví a choroby udržují počty
lidí i zvířat hodně pod maximálním stavem, který je půda schopna uživit.
Konečně ale přichází den zúčtování, tedy den, kdy se dlouho žádaná sociální
stabilita stává realitou. V této chvíli vnitřní logika společného neúprosně
způsobí tragédii.
Jako každá racionální bytost se pastýř snaží maximalizovat svůj zisk. Explicitně
nebo implicitně, více nebo méně vědomě, se ptá: „Jaký je pro mne
82
8.4. ZÁKLADNÍ POJMY POZNÁMKA 8. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI
užitek při přidání jednoho zvířete k mému stádu?“ Tento užitek má jednu
zápornou a jednu kladnou složku.
1) Kladná složka je funkcí přírůstku jednoho zvířete. Vzhledem k tomu, že
pastevec má veškerý zisk z prodeje nového zvířete, pozitivní užitek je
téměř +1.
2) Negativní složka je funkcí další spásání pastvy novým zvířetem. Protože
je ale vliv na pastvu daný spásáním sdílen všemi pastevci, je negativní
složka užitku pro každého rozhodujícího se pastevce pouze zlomkem -1.
Porovnáním obou složek užitku dospěje racionální pastýř k tomu, že je pro
něj jediným smysluplným postupem přidání dalšího zvířete do svého stáda.
A pak další; a pak další...To je ale závěr, ke kterému dospěl každý racionální
pastevec, který sdílí společnou pastvinu. Zde vyvstává ona tragédie. Každý
je uzavřen v systému, který ho nutí, aby rozšiřoval své stádo bez omezení
– ve světě, který je omezen. Ruiny jsou konečnou stanicí, ke které všichni
spěchají, každý pronásleduje svůj vlastní zájem ve společnosti, která věří ve
svobodu přístupu ke společným věcem. Svoboda v nakládání se společnými
věcmi přináší zkázu všem.
Pokud necháme každého, aby se řídil svým krátkodobým zájmem, zničíme to, co
je nám společné. Je samozřejmě otázkou, nakolik je tento myšlenkový experiment
přesvědčivý, neboť stejně jako v případě závoje nevědomí musíme vzít v úvahu i to, že
se v obou případech hovoří o racionální osobě, která se rozhoduje. Není pak ale definice
racionality tím skutečným problémem?
8.4 Základní pojmy
∙ teorie vzniku státu
– teorie společenské smlouvy
∙ typy státního zřízení
– monarchie
– oligarchie
– demokracie (ochlokracie)
∙ utopie
∙ dystopie
∙ závoj nevědomí
∙ rovnost vs. svoboda
83
8.5. KONTROLNÍ OTÁZKY POZNÁMKA 8. FILOSOFIE SPOLEČNOSTI
– teorie spravedlnosti
– teorie rovnosti
∙ tragédie obecní pastviny
8.5 Kontrolní otázky
∙ Z jakých skupin se skládal Platónův ideální stát?
∙ Jaký byl Aritotelův pohled na demokracii?
∙ Jaké jsou složky moci ve státě podle Locka?
∙ V čem spočívá rozdíl v pohledu na spravedlnost mezi Rawlsem a Nozickem?
84
Poznámka 9
Etika
9.1 Úvod do etiky
Co je dobro? Toť otázka, která je ve filosofii jednou z nejstarších, neboť se táže na to,
co bychom měli konat. Dobrem a otázkami, které se k němu vztahují, se zaobírá etika,
kterou tak v obecnosti můžeme charakterizovat jako nauku o dobru.
Otázka po dobru je ale sama velmi obecná a zahrnuje mnoho dílčích otázek, s nimiž
se pojí rozsáhlá zkoumání. Proto je vhodné rozčlenit etiku do tří základních oblastí
zkoumání. Otázkami nejobecnějšími a nejabstraktnějšími se zaobírá metaetika. V této
oblasti se hledají odpovědi na ontologickou či epistemologickou povahu dobra. Druhé
odvětví etiky se zabývá obecnými normami – proto se o něm mluví jako o normativní
etice. Ve třetím odvětví se zájem upírá na aplikaci teoretických názorů na běžný život.
Jedná se o aplikovanou etiku.
9.2 Metaetika
Metaetika představuje nejabstraktnější úroveň zkoumání otázky po dobru. Zaobírá se
především ontologickými a epistemologickými otázkami souvisejícími s dobrem – tedy
jaká je vlastně podstata dobra a jak dobro poznáváme. Je třeba říci, že odpovědi na
tyto dva základní druhy otázek jdou mnohdy ruku v ruce a v mnoha směrech je nelze
oddělit. Je tedy vhodné odlišit spíše samotná témata, která jsou na této abstraktní úrovni
zkoumána. To vede ke třem základním okruhům témat: metafyzickým, sémantickým
a psychologickým.
85
9.2. METAETIKA POZNÁMKA 9. ETIKA
9.2.1 Metafyzická témata
Metafyzická témata zkoumají povahu dobra z hlediska jeho podstaty. V jejich rámci jsou
obsaženy otázky: Odkud se bere dobro? Je dobro něčím objektivním (jsoucím), nebo se
jedná o lidský konstrukt? Je dobro jedno, nebo je jich více?
Jedním z hlavních směrů, který podává odpovědi na tyto problémy, je morální objektivismus
(pro účely tohoto textu jej můžeme nazývat také jako morální realismus). Ten,
jak je zřejmé již z jeho názvu, považuje dobro (nebo morální hodnoty obecně) za něco
objektivního (objektivně jsoucího), absolutního, neměnného a univerzálního.
Mezi zastánce tohoto směru můžeme zařadit Platóna, který postuloval ideu Dobra.
Dobro pro něj bylo něčím, co je jsoucí (a co dokonce jsoucnost dává), neměnné, věčné.
Dobro pro něj bylo jedno a člověk se jej, aby byl sám dobrým, měl snažit poznat. Do
říše idejí postavil dobro i jiný zástupce morálního objektivismu – Samuel Clarke. Ten
si, na rozdíl od Platóna, ale nemyslel, že dobro je ideou. Clarke považoval dobro (nebo
spíše dobra) za neměnné a věčné vztahy, které mezi idejemi panují. V současné době
je hlavní variantou morálního realismu naturalismus považující dobro za něco, co je
objektivně přítomné v materiálním světě.
Morální realismus se ovšem potýká s mnoha problémy. Pokud považuje morální
hodnoty za něco, co je stálé a neměnné, jak si vysvětlíme proměny hodnot celých kultur
v rámci času? Jak vysvětlíme to, že zabíjení nepřátel je dnes morálně problematizováno,
zatímco dříve bylo obecně chvályhodným činem? Kromě časového aspektu je třeba také
zdůvodnit rozdílnost hodnot v různých kulturách. Zde se potýkáme i s výzkumným
problémem tzv. W.E.I.R.D. lidí. Morální hodnoty jsou totiž v naší době dány a zkoumány
především na lidech ze západu, kteří jsou vzdělaní, industrializovaní, poměrně bohatí
a žijí v demokratické společnosti (Western, Educated, Industrialised, Rich and Democratic).
Jak mohou být jejich hodnoty obecně platné? Navíc se mnohdy jedná o muže,
kteří prosazují rozdílný přístup k životu, než o ženy nebo třeba o děti.
Tyto problémy morálního objektivismu reflektuje směr etiky nazývaný morální
relativismus. Ten se dále dělí na relativismus kulturní (morální hodnoty jsou závislé na
příslušné kultuře) a individuální (morální hodnoty jsou jedinečné pro každou osobu).
Relativismus se potýká s problémy z opačné strany spektra. Jak je možné uzavírat
s někým smlouvu, když neuznává stejné hodnoty jako já (jako třeba pravdomluvnost)?
Jak můžeme vyžadovat po jiných státech, aby ctily lidská práva, když ta nejsou něčím
obecně platným ve smyslu morálních nařízení?
Zatímco doposud se mohlo zdát, že morální je vztaženo pouze na lidi, je třeba ptát se,
co vše ještě náleží do morální sféry. Máme, nebo dokonce musíme, brát ohled na zvířata,
ekosystémy nebo na planetu Zemi? Nejsme stejně předsudeční ke své biologické rase,
86
9.2. METAETIKA POZNÁMKA 9. ETIKA
jako byl např. nacismus a jeho předsudky vůči kulturně-biologické dědičnosti (filosofie
krve a půdy)? Nejsme spíše zastánci, slovy Petera Singera, speciesismu?
9.2.2 Sémantická témata
Jedním z problémů, který je vztahován k morálním soudům, je otázka jejich pravdivosti.
Nikoli pouze otázka toho, zda jsou, nebo nejsou pravdivé, ale zda vůbec mohou být
pravdivé, nebo nepravdivé.
Podle tzv. morálního non-kognitivismu nelze připisovat morálním soudům pravdivostní
hodnoty. V rámci non-kognitivismu existují tři hlavní směry, které se liší
chápáním morálních soudů:
emotivismus považuje morální soudy za pouhé projevy emocí,
expresivismus pokládá morální soudy za vyjádření vlastních postojů a
preskriptivismus považuje morální soudy za vyjádření norem, předpisů.
Non-kognitivismus se ve všech svých podobách potýká s problémem možnosti odvození
morálních soudů z jiných morálních soudů (Frege-Geachův problém). Jak je
možné odvodit z tvrzení: „Je-li lhaní špatné, pak navádět mladšího bratra ke lži je
špatné.“ a „Lhaní je špatné.“ závěr „Navádět mladšího bratra ke lži je špatné.“? Nelze
použít logické odvozování, neboť to je postaveno na pravdivostních hodnotách, v rámci
non-kognitivismu však o žádném morálním tvrzení není možné říci, zda je lživé, nebo
ne. Takto poskládaná tvrzení jsou zcela nahodilá a jejich vyjádření a vyjádření jejich
opaků mezi nimi netvoří žádný logický vztah.
V opozici k morálnímu non-kognitivismu stojí kognitivismus, podle jehož proponentů
mají morální soudy pravdivostní hodnoty. Hlavním příkladem tohoto směru je
pak naturalismus, který slučuje morální vlastnosti s naturálními (např. materiálními)
vlastnostmi.
Naturalismus čelí jiným obtížím, mezi hlavní z nich patří Is – Ought to problém (tzv.
naturalistický omyl), který poukazuje na to, že z tvrzení, že něco nějak je, není možné
odvodit, že by něco mělo nějak být. Opačným směrem pak postupuje tzv. moralistický
omyl, který poukazuje na nemožnost odvození toho, že něco je, z toho, že něco by být
mělo. Jiným problémem naturalismu je tzv. argument otevřené otázky. Ten říká, že má
jistě smysl ptát se, zda je dobré být silný. Pokud by ale bylo dobro redukovatelné na
nějakou naturální vlastnost, třeba právě na onu vlastnost být silný, pak by mělo být
možné nahradit výraz „být dobrý“ ve všech kontextech výrazem „ být silný“. To by ale
znamenalo, že otázka, jestli je dobré být silný, by se dala transformovat do podoby,zda
je silné být silným. Původně smysluplná otázka tedy tímto nahrazením svého smyslu
87
9.3. NORMATIVNÍ ETIKA POZNÁMKA 9. ETIKA
pozbyla, takže je na místě namítnout, že vlastnost být dobrý nelze nahradit nějakou
naturální vlastností.
9.2.3 Psychologická témata
Poslední tematický okruh v rámci metaetiky tvoří psychologická témata. Jedním z hlavních
výzkumných programů v tomto odvětví metaetiky je zkoumání našeho morálního
uvažování. Odkud se bere? Jsou jeho zdrojem emoce, nebo je morální nalezitelné racionálně?
Je možné morální odhalit pomocí intuice, nebo něčeho zcela jiného?
Morálním uvažováním se zabývají i psychologové. Známý je pak především Lawrence
Kohlberg, který rozdělil morální vývoj jedince do tří stádií. Na jeho práci kriticky navazovala
Carol Gilliganová, která poukázala na to, že se jedná o mužskou koncepci, zatímco
ženský přístup k morálnímu chování je odlišný. I ona následně určila tři základní stádia,
která ale vychází z odlišných principů.
Jinou otázku v rámci psychologických témat tvoří problém motivace k morálnímu
jednání. Jednáme morálně z toho důvodu, že jsme egoisté, kteří myslí jen na sebe? To si
myslí například zastánci sociobiologie, kteří rozšiřují pojem sobectví i prostřednictvím
genů na další generace. Nebo jsme schopni jednat zcela altruisticky, tedy bez ohledu
na vlastní prospěch? Kam pak zařadit tzv. reciproční altruismus, podle něhož jednáme
altruisticky, ale věříme, že i jiní budou jednat altruisticky vůči nám?
9.3 Normativní etika
Přístupy v rámci normativní etiky lze rozlišit do tří základních směrů: deontologické,
konsekvencialistické a etiku ctností.
Před samotným vymezením jednotlivých přístupů je vhodné se ještě zmínit o rozlišení
imperativů, příkazů. Toto je možné najít u Kanta, který odlišuje kategorické
a hypotetické imperativy. Kategorické imperativy jsou příkazy, které platí pro každého
za všech okolností a bez ohledu na svůj výsledek. Naopak hypotetické imperativy jsou
podmínkové imperativy. Platí pouze za účelem dosažení nějakého cíle, výsledku. Samotný
Kant je pak uváděn jako jeden z hlavních představitelů deontologické etiky.
9.3.1 Deontologické přístupy
Deontologické přístupy, tedy deontologická etika, etika povinnosti či také nekonsekvencionalistická
etika si pokládají především otázky typu: Co je mou povinností? Co
je mým právem? Tyto dvě otázky pak také rozlišují dva základní druhy směrů v rámci
88
9.3. NORMATIVNÍ ETIKA POZNÁMKA 9. ETIKA
deontologické etiky: na agenta či povinnost orientovanou etiku a na osobu či práva
orientovanou etiku.
Etika orientovaná na agenta
Etika orientovaná na agenta vychází z představy morálního aktéra, jenž je vázaný
povinnostmi. Morální je chápáno jako něco intenzivně osobního ve vztahu k aktérovi.
Nelze odloučit etiku od jednající osoby a od jejích činů.
Začněme již středověkým sporem o to, zda je nutné čin spáchat, nebo je dostačující
jej pouze zamýšlet, resp. sporem o to, jakou úlohu při morálním posuzování činu
hrají intence a kauzální spojitost. Známý příklad tohoto problému podává Rachels ve
svém myšlenkovém experimentu dítě ve vaně, který jsme uváděli v oddílu věnovanému
myšlenkovým experimentům.
V tomto ohledu mohou být oba činy hodnoceny stejně nemorálně, neboť oba aktéři
měli intenci dítě zabít. Nicméně pouze jeden z nich se přímo podílel na kauzálním sledu
událostí vedoucích ke smrti dítěte. V tomto ohledu se zdá, že intence převyšuje kauzální
spojitost. Jak tomu ale bude v případě automobilových nehod? Málokdo má intenci
srazit chodce nebo cyklistu, přesto je za jejich sražení viníme.
Etika orientovaná na osobu
Etika orientovaná na osobu klade větší důraz na práva morálních osob než na jejich
povinnosti. Na rozdíl od agenta orientovaných přístupů tak v případě nehody nebude
poukazovat na povinnost pomoci, ale na právo postiženého, aby mu byla poskytnuta
pomoc. Morální aktér je potlačen, neboť jím může být kdokoli. Právo pomoci a právo
nebýt zneužit jsou hlavními příklady práv v etice orientované na osobu.
Smluvní přístupy
Poslední skupinu směrů, která doplňuje předchozí dva přístupy, tvoří tzv. smluvní
přístupy v deontologické etice. Ty vycházejí z představy, že morálně špatné jsou takové
činy, které by byly zakázány na základě vhodné sociální/společenské dohody.
9.3.2 Konsekvencialistické přístupy
Konsekvencialistické přístupy vychází z představy, že morální hodnocení činů nelze
vztahovat k činům samotným, ale je nutné vzít v potaz jejich důsledky. Nejde tedy
o to, co činíme, jaké jsou naše intence nebo práva morálních osob, ale o to, co je
důsledkem našich činů. Tímto důsledkem má být v obecném smyslu dobro, proto lze
89
9.3. NORMATIVNÍ ETIKA POZNÁMKA 9. ETIKA
o konsekvencialismu obecně říci, že hodnotí naše jednání na základě toho, zda zvyšuje
dobro. Problém samozřejmě vyvstává s tím, co by mělo být oním dobrem.
Mezi nejznámější varianty konsekvencialismu patří hédonismus, který dobro ztotožňuje
s potěšením a nabádá k vyhýbání se utrpení. Je ale třeba říci, že tento směr má řadu
kritiků. Nozick poukazuje na to, že pokud by existoval stroj simulující virtuální realitu,
ve kterém bychom po připojeni cítili pouze potěšení, bylo by naší morální povinností
se k takovémuto stroji připojit. Hick pak namítá, že morální hodnocení ve světě bez
utrpení by nedávalo smysl, neboť vše by bylo z pohledu hédonismu morální.
Konsekvencialismus je jedním z nejrozvíjenějších směrů současné etiky a nelze se
proto divit, že má mnoho variant. Tyto varianty se mohou lišit s podle toho, co berou
v potaz s ohledem na důsledky našich akcí. Zda pouze důsledky našich akcí, nebo také
jejich okolnosti. Dále je nutné zvážit, zda budeme hodnotit i intence aktéra ve vztahu
k důsledkům jeho jednání, nebo pouze důsledky samotné. Je možné morálně hodnotit
důsledky, které nejsou přímo způsobené našimi akcemi? Důsledky, k nimž dojde až
v daleké budoucnosti? Máme brát v potaz pouze důsledky, které mají nějaké morální
charakteristiky, či máme započítávat i non-morální hodnoty?
Pokud vnímáme konsekvencialismus jako snahu o zvyšování dobra, máme volit tak,
aby naše činy způsobily co největší nárůst dobra, nebo stačí, že způsobí alespoň nějaký
jeho nárůst? Jak se máme dívat na dobro samotné? Je to něco, co je složeno z částí (mohli
bychom ve skupině hodnotit nárůst dobra u jednotlivců?), nebo lze hodnotit nárůst dobra
vždy jen holisticky (např. pouze pro skupinu jako celek bez ohledu na její členy)? S tím
souvisí i otázka, zda nám jde o totální, nebo průměrné dobro. Máme hodnotit důsledky
všechny, nebo můžeme hodnotit pouze část našich důsledků? Započítáváme dopad
našich činů na všechny stejně, nebo je ospravedlnitelné preferovat nějakou konkrétní
skupinu? Jsme v připočítávání našich činů nějak zaujatí, nebo naopak prosazujeme
neutrálnost?
Z výše uvedeného je jistě patrné, že současné konsekvencialistické přístupy zahrnují
množství variant – musí se tak vypořádat se značným množstvím otázek týkajících se
toho, co by vlastně mělo být morálně hodnoceno a jakým způsobem. To vede ke kritice
v tom smyslu, že morálně obhájit lze v rámci konsekvencialismu prakticky vše.
9.3.3 Etika s ohledem na ctnost
Poslední soubor směrů vychází z pojetí etiky ve vztahu k ctnostem. „Etika ctnosti je
uváděna jako doplnění konsekvencionalistického a deontologického přístupu k etice. Její
rozvoj spadá do 50. let 20. století a pojí se se jmény Philippy Foot a Gertrudy Elizabethy
Margaret Anscombe. Její zastánci se odvolávají na aristotelské a platónské tradice
přemýšlení o morálce (Anscombe, 1958). Z této tradice pak čerpají především tři základní
90
9.3. NORMATIVNÍ ETIKA POZNÁMKA 9. ETIKA
koncepty, kterými jsou: ctnost (virtue – areté), praktická moudrost (practical wisdom
– fronésis) a blaženost (welfare, happiess – eudaimonia) (Hursthouse, 2012). I když se
jeví jako adekvátní východisko pro hodnocení některých konceptů a principů, které se
pojí s Etickým metakodexem EFPA, její použití je při samotném morálním rozhodování
problematické. Problematické je z toho důvodu, že se vyhýbá jednoznačným určením a že
spíše pojednává o přiměřenosti chování. Přitom míra je značně individuální a zakládá se
buď na osobním pojetí obecného konceptu, nebo čistě na osobním konceptu.“ (Ondráček
2012, s. 57–58)
91
Literatura
Aristoteles. (2003). Metafyzika. Petr Rezek.
Beall, J., & Logan, S. A. (2017). Logic: the basics. Routledge.
Berkeley, G. (2004). Esej o nové teorii vidění; Pojednání o principech lidského poznání.
OIKOYMENH.
Berkeley, G. (2007). Tři dialogy mezi Hyladem a Filonoem: O pohybu. OIKOYMENH.
BonJour, L. (2009). Epistemology: Classic problems and contemporary responses. Rowman
& Littlefield Publishers.
Bostrom, N. (2003). Are you living in a computer simulation? Philosophical Quarterly,
53(211), 243–255.
Boudry, M., Paglieri, F., & Pigliucci, M. (2015). The fake, the flimsy, and the fallacious:
demarcating arguments in real life. Argumentation, 29(4), 431–456.
Buchanan, A. E. (2011). Beyond humanity?: The ethics of biomedical enhancement. Oxford
University Press.
Casati, R., & Varzi, A. (2014). Holes. https://plato.stanford.edu/archives/
spr2014/entries/holes/l. Stanford Encyclopedia of Philosophy. ([2014-02-
18])
Churchland, P. S. (2008). The Impact of Neuroscience on Philosophy. Neuron, 60(3),
409–411.
Derksen, A. A. (1993). The seven sins of pseudo-science. Journal for General Philosophy
of Science, 24(1), 17–42.
Descartes, R. (2003). Meditace o první filosofii. OIKOYMENH.
Díogenés, L. (1995). Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Nová tiskárna Pelhřimov.
Dostálová, L., & Marvan, T. (2008). Vybrané články k ontologii a epistemologii. Vydavatelství
Západočeské univ.
Doxiadis, A., Papadimitriou, C. H., Papadatos, A., & Donna, A. D. (2012). Logikomiks:
Hledání absolutní pravdy. Dokořán.
Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Academia Praha.
Fanelli, D. (2009). How many scientists fabricate and falsify research? a systematic
review and meta-analysis of survey data. PloS one, 4(5), 5738.
92
LITERATURA LITERATURA
Fanelli, D. (2011). The black, the white and the grey areas: Towards an international
and interdisciplinary definition of scientific misconduct. In T. Mayer & N. Steneck
(Eds.), Promoting research integrity in a global environment (pp. 79–90). World
Scientific Publishing Company.
Feyerabend, P. (2001). Rozprava proti metodě. Aurora.
Frege, G. (1992). O smyslu a významu. Scientia et Philosophia, 4(1), 33–75.
fysis.cz. (2013). Parmenidés. http://www.fysis.cz/presokratici/
parmenides/28bcz.pdf.
Gálik, S. (2011). Psychologie přesvědčování. Grada publishing as.
Gardner, M. (1957). Fads and fallacies in the name of science. Courier Corporation.
Gettier, E. L. (1963). Is justified true belief knowledge? analysis, 23(6), 121–123.
Grice, H. P. (1975). Logic and conversation. 1975, 41–58.
Haack, S. (1978). Philosophy of logics. Cambridge University Press.
Hamblin, C. L. (1970). Fallacies. Methuen.
Hansson, S. O. (2017). Science and Pseudo-Science. https://plato.stanford.edu/
archives/sum2017/entries/pseudo-science/. Stanford Encyclopedia of
Philosophy. ([2018-10-24])
Heidegger, M. (1996). Bytí a čas. OIKOYMENH.
Hovland, C. I., & Weiss, W. (1951). The influence of source credibility on communication
effectiveness. Public opinion quarterly, 15(4), 635–650.
Kant, I. (2001). Kritika čistého rozumu. OIKOYMENH.
Kirk, G. S., Raven, J. E., & Schofield, M. (2004). Předsókratovští filosofové: kritické dějiny
s vybran`ymi texty. OIKOYMENH.
Klein, P. (2007). Human knowledge and the infinite progress of reasoning. Philosophical
Studies, 134(1), 1–17.
Knobe, J., & Nichols, S. (2008). Experimental philosophy. Oxford University Press.
Kolman, V. (2008). Filosofie čísla: Základy logiky a aritmetiky v zrcadle analytické filosofie.
Filosofia.
Kolman, V., & Punčochář, V. (2016). Formy jazyka: úvod do logiky a její filosofie. Filosofia.
Kratochvíl, Z. (1994). Od mýtu k logu. Herrmann & synové.
Kuhn, T. S. (1997). Struktura vědeck`ych revolucí. Oikoymenh.
Lakatos, I. (1978). The methodology of scientific research programmes: Volume 1: Philosophical
papers (Vol. 1). Cambridge University Press.
Laudan, L. (1983). The demise of the demarcation problem. Physics, philosophy and
psychoanalysis, 111–127.
Masterman, M. (1970). The nature of a paradigm, w: Lakatos, i., musgrave, a.(eds.),
criticism and the growth of knowledge. Cambridge University Press.
93
LITERATURA LITERATURA
Petty, R. E., & Cacioppo, J. T. (1986). The elaboration likelihood model of persuasion.
Advances in experimental social psychology, 19, 123–205.
Picha, M. (2014). Kritické myšlení a rekonstrukce argumentu. Masarykova univerzita.
Picha, M., & Pichová, D. (2013). 100 myšlenkových experimentů ve filozofii. dybbuk.
Popper, K. R. (1997). Logika vědeckého zkoumání. Oikoymenh.
Priest, G. (2007). Logika (průvodce pro každého). Dokořán.
Quine, W. V. (1948). On what there is. The Review of Metaphysics, 21–38.
Rachels, J. (1975). Active and passive euthanasia. New England Journal of Medicine,
292(2), 79.
Raclavský, J. (2015a). Úvod do logiky: klasická predikátová logika. Masarykova univerzita.
Raclavský, J. (2015b). Úvod do logiky: klasická výroková logika. Masarykova univerzita.
Shapere, D. (1964). The structure of scientific revolutions. The Philosophical Review,
383–394.
Shapere, D. (1984). The paradigm concept. In Reason and the search for knowledge (pp.
49–57).
Szymanek, K. (2003). Umění argumentace: terminologick`y slovník. Univerzita Palackého.
univerzita, M. (2018). Plagiátorství. Author. Retrieved from https://www.muni.cz/
o-univerzite/uredni-deska/plagiatorstvi
van Eemeren, F. H., Grootendorst, R., & Henkemans, A. F. S. (2002). Argumentation:analysis,
evaluation, presentation. Lawrence Erlbaum Associates.
Van Noorden, R. (2011). The trouble with retractions. Nature, 478(7367), 26–28.
Walton, D. N. (1987). Informal fallacies (Vol. 4). John Benjamins Publishing.
Watzlawick, P., Beavin, J. H., & Jackson, D. D. (1967). Pragmatics of Human Communication:
A Study of Interactional Patterns, Pathologies and Paradoxes. WW Norton
and Company.
Wittgenstein, L. (2008). Tractatus logico-philosophicus. OIKOYMENH.
Zámečník, L. (2014). Filosofie vědy. Univerzita Palackého v Olomouci.
94