T1. Vznik ekonomie a vývoj jejího předmětu 1.1. Základní pojmy 1.2. Zrod vědy - ekonomie 1.3. co bychom měli vědět o metodách ekonomie 1.1. Základní pojmy Potřeba ‑ pocit, že se něčeho nedostává, · uspokojujeme pouze spotřebou. Lidské potřeby představují širokou škálu · možno analyzovat podle různých kritérií. Potřeba: · je vždy výrazem nedostatku něčeho - chtění něčeho · je subjektivní · mění se - pocit žízně či hladu je v různých situacích a prostředích různý, často kvalitativně nesrovnatelný. Þ Naléhavost potřeby je důležitá vlastnost souvislost při rozboru chování subjektů v pozici kupujících. V ekonomické teorii budeme používat dělení potřeb na: C ekonomické C neekonomické (mimoekonomické). Ekonomické potřeby – uspokojují se spotřebou statků a služeb, které jsou produktem hospodářské činnosti. statek – to co slouží k uspokojování potřeb. Statky, které jsou výsledkem hospodářské činnosti se nazývají statky ekonomické. Závěr: Výroba a potřeby se vzájemně podmiňují a ovlivňují. STATKY A POTŘEBY – pro vzájemný vztah platí: · statky nejsou v dostatečné míře volně dostupné . · Naproti tomu potřeby se neustále rozšiřují a jsou nejsilnějším podnětem rozvoje hospodářské činnosti, Důsledkem pro ekonomii je: nesoulad mezi potřebami a spotřebou, který nutí ekonomické subjekty k racionálnímu chování. Ekonomické statky jsou výsledkem hospodářské činnosti (výroby) jejich výroba předpokládá využití zdrojů, tj. výrobních faktorů Výrobní faktory: · půda, práce a kapitál · jsou k dispozici v omezeném množství, jsou vzácné. Práce · je to především lidská činnost, námaha. · jedná se o činnost účelnou a cílevědomou. · člověk ji vykonává proto, aby mohl uspokojovat své potřeby. Není to potřeba, ale oběť. · Schopnost konat práci se nazývá pracovní síla a je ji možno rozvíjet. · můžeme odlišit jednoduchou a složitou. Pracovní síly nejsou volně zastupitelné. · Složitost práce je jedním z faktorů působících na trhu práce a ovlivňujících cenu práce. Množství práce je limitováno: þ počtem práceschopných osob ochotných pracovat þ délkou pracovní doby (pracovního fondu) þ intenzitou práce. Intenzita práce - množství práce vynaložené za časovou jednotku. Produktivita práce - účinnost vynakládané práce. Růst produktivity práce þ znamená, že stejným množstvím práce je výrobce schopen vyprodukovat větší množství produkce þ patří k obecným zákonitostem rozvoje výroby þ opírá se především o zdokonalování: · strojů a zařízení · technologií výrob · organizace výroby. · Produktivita práce je ovlivněna kvalitou pracovní síly. Dělba práce: soustavný, neustále se prohlubující proces, v jehož průběhu se původně jednotný proces výroby statku dělí na jednotlivé části, které se osamostatňují. · ovlivňuje produktivitu vynakládané práce a výroby vůbec. · je projevem společenského charakteru výroby · je podmínkou vzniku a rozvoje směny. · prohlubuje vzájemnou závislost výrobců Výchozí podobou dělby práce byla její přirozená forma, ve které se: · pracovní činnosti dělily mezi muže a ženy, staré a mladé. · se již prokazovala účelnost projevující se ve vyšší produktivitě. · Významnými mezníky se staly procesy společenské dělby práce. · došlo k oddělení pastevectví od zemědělství · vydělilo řemeslo. · osamostatnění obchodu jako činnosti. S přechodem k manufakturní výrobě se vytvořily předpoklady k rozvoji dělby práce podle pracovních operací. Výčet základních pojmů musíme rozšířit ještě alespoň o dva. Rozdělování: Společnost se musí zabývat nejen vytvářením statků, ale ve společnosti musí také existovat určitý mechanismus, kterým se vytvořený statek dostane do rukou toho, kdo jej spotřebuje. Až ve spotřebě se naplňuje smysl výroby statků. Na výrobu statků navazují rozdělovací procesy. Právě podle toho, jak je mechanismus přemístění statků ke spotřebiteli uspořádán, rozlišujeme mezí směnou a přímým rozdělováním. Jedna soustava vylučuje druhou. Přímé rozdělování předpokládá, že to co bylo vytvořeno je přímo přiděleno jednotlivým subjektům tak, že mohou uspokojovat potřeby. Směna je v novodobých podmínkách založena na tom, že v rozdělování obdrží subjekty zpravidla peněžní důchod, za který ve směně získávají (nakoupí) potřebné statky. Historicky je základem směny existence dělby práce a soukromého vlastnictví. Hospodářství, které je založeno na směně, se označuje jako směnné neboli tržní hospodářství. Pokud je základem přímé rozdělování, hovoříme o hospodářství naturálním. K î ì Rozděl. přímé è spotřeba L è Statky ì î Rozdě- lování è směna è spotřeba P 1.2. Zdroje teoretického ekonomického myšlení a předmět Vzniku ekonomie „1776“ předcházel poměrně dlouhý proces formování ekonomického myšlení. V nejstarších písemných památkách se můžeme setkat se zprávami o směně, obchodu, penězích, cenách atd. Jevech, které mají nezastupitelné místo v moderních ekonomikách i současné moderní ekonomické teorii. Jinak tomu ani být nemůže, neboť ekonomie se zabývá otázkami dotýkajícími se každodenní aktivity člověka, který chce ‑ li žít, musí uspokojovat potřeby a k tomu získávat vhodné statky Vyhraněné ekonomické názory dokládající rozvinuté ekonomické myšlení jsou charakteristické pro mnohé významné myslitele antického Řecka. Jejich názory jsou často dováděny až do závěrů majících charakter zobecnění. Z tohoto období pochází i název samotné vědní disciplíny. Na přelomu 5. a 4. století před n.l. napsal Xenofón (430 ‑ 355) spis Oikonomikos, čili ekonomika. C klade důraz na zemědělskou výrobu a přesto, že domácí hospodářství jsou schopna produkovat téměř vše co potřebují, C věnuje pozornost i významu a místu obchodu a trhu. Aristoteles (384 ‑ 322). C názory na peníze se staly na dlouhá století vrcholem jejich analýzy. C Vznik peněz vyvozoval z rozvoje směny a pokud sloužily jako oběživo a usnadňovaly směnu, považoval je za jev přirozený. C jsou-li peníze použity k "tvorbě" peněz, např. lichva nebo obchod pro zisk, pak je považuje za nepřirozené. C Aristoteles rozlišuje dva druhy bohatství a dva způsoby jeho získávání a zvyšování: C ekonomiku - je souhrnem statků a činností, pomocí nichž si lidé opatřují věci nezbytné k životu C chrematistiku - představuje bohatství v peněžní formě a způsoby jeho Z hlediska vývoje ekonomického myšlení je významný spis Etika Nikomachova. C Směnné relace, utvářející se na trhu, jsou relativně stabilní. C Čím je dána relativní stabilita směnných relací? hledání odpovědi, sehrálo mimořádnou roli při poznávání mechanismu trhu, zákonitostí jeho fungování i při vzniku ekonomie jako vědy. 14. století je obdobím radikálního zlomu. změny směřující ke zrodu svobodného kapitalistického tržního hospodářství. Učení, které postupně ovlálo Evropu a stalo se vládnoucí hospodářsko-politickou doktrínou až do poloviny 18. století, se nazývá merkantilismus. Východiskem merkantilismu se stalo nové pojetí bohatství. Bohatství bylo ztotožněno s penězi, resp. drahým kovem. Tři základní způsoby zvyšování bohatství podle merkantilistů: · vlastní těžbu drahého kovu · koloniální politiku získání oblastí s nalezišti drahých kovů · zahraniční obchod Merkantilismus se vyvinul v systém státní regulace hospodářství – obchodu, výroby, pohybu peněz, i spotřeby. Merkantilismus se vyznačoval uplatňováním následujících zásad: · zabraňování či omezování dovozu spotřebního zboží, zejména luxusních předmětů · zabraňování vývozu surovin a nezpracovaných zemědělských produktů. · podpora a zvýhodňování exportu průmyslového zboží a zpracovaných zemědělských výrobků. · podpora dovozu surovin pro exportní průmysl. Exponenty rozvinutého merkantilismu byli významní obchodníci, např. ředitel Východoindické společnosti Thomas Mun (1571 ‑ 1641). Jeho knihy sloužily jako učební texty na koleji Východoindické společnosti. Významným a známým merkantilistou byl Francouz Jean Baptiste Colbert (1619 ‑ 1683), od jehož jména je odvozen i název francouzského merkantilismu ‑ colbertismus. Merkantilismus položil základy pro vydělení ekonomie z širšího proudu filozofického myšlení. Pro následné formování učení klasické politické ekonomie bylo významné zejména: · nastolení otázky pojetí bohatství společnosti a jeho zvyšování · přísná státní regulace hospodářství uskutečňovaná merkantilisty · pozornost věnovaná problému směny Paradigma merkantilismu se dostávalo do rozporu se společenskou a hospodářskou realitou. C na přelomu 17. a 18. století převládlo přesvědčení, že hospodářství je systém ovládaný vlastními zákonitostmi, které jsou schopny zabezpečit jeho fungování. C V kontextu širšího proudu filozofického myšlení bylo i hospodářství chápáno jako přirozený systém, a proto nejlepší hospodářskou politikou státu je nevměšování se státu do hospodářství (francouzský požadavek "laissez faire", anglický "free trade"). Do ekonomického myšlení vstoupila idea hospodářského liberalismu a snaha odhalit zákonitosti fungování tržního hospodářství. Učení klasické školy se zformovalo v učení A. Smitha (1723 ‑ 1790). Smithova práce "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů" (1776 · je vysvětleno, jak je konkurenční mechanismus schopen zabezpečovat efektivní alokaci zdrojů. · Vnější zásahy jsou ukazovány jako narušení tohoto mechanismu. · Smithova "neviditelná ruka" trhu vede jednotlivé tržní subjekty tak, že sledováním svého osobního zájmu a prospěchu jednají současně v zájmu trhu a společnosti. · Trh se stává centrem celého hospodářského systému, zprostředkovává styky jednotlivých subjektů, je nástrojem koordinace hospodářství. Skutečným mezníkem ve vývoji ekonomie se stal počátek 70. let 19. stol. Rokem 1870 se datuje nástup nového ekonomického směru, tzv. neoklasické ekonomie. Nový přístup se projevuje i změnou názvu, místo politické ekonomie nastupuje economics s přesně vymezeným předmětem. Nástup neoklasické ekonomie se opírá o liberální tradice klasické školy, ale orientuje pozornost k problematice tržní rovnováhy. K tomu využívá: C jednak matematických metod C nové metodologie přístupu k trhu ‑ teorie mezní užitečnosti (chování tržního subjektu je výsledkem porovnání užitku, který směnná transakce přináší, s obětí, která musela být podstoupena, např. výdej určitého množství peněz). Přes všechna omezení, která poznamenala vývoj neoklasické ekonomie (předpoklad dokonalé konkurence byl ve své době neadekvátní, uchování Sayova zákona trhů jako jednoho z východisek, aj.), se podařilo: · úspěšně rozpracovat mikroekonomii a tím "zaplnit" prostor a mnohé z poznatků jsou organickou součástí soudobé moderní ekonomie. · posunout objasňování fungování mechanismu trhu a hospodářství z roviny "přirozeného řádu" do roviny rozhodovacích procesů hospodářských subjektů a v nich se prosazujících zákonitostí. Předmět ekonomie a její hlavní směry ve druhé polovině 20. století Současné pojetí předmětu ekonomie se utvářelo na půdě neoklasicismu. Toto pojetí zdůrazňuje L. Robbins v roce 1932, když definuje ekonomii jako vědu o lidské činnosti, pokud se tato činnost utváří jako volba, jinými slovy, ekonomie zkoumá lidské chování jako poměr mezi cíli a vzácnými prostředky s alternativním použitím. Uvedená definice je obsahově shodná s těmi, které jsou i dnes užívány v nejrozšířenějších Ekonomie zkoumá, jak lidé a společnost rozhodují o využití vzácných zdrojů, které mají alternativní užití, za účelem výroby různých statků a služeb a jak jsou tyto komodity rozdělovány pro současnou i budoucí spotřebu mezi jednotlivé osoby a skupiny ve společnosti. 1.3. O metodách ekonomie C Pozitivní ekonomie se soustřeďuje na popisnou stránku hospodářství. Zjišťuje fakta (jak se změnil výkon ekonomiky, jaká je struktura výdajů domácností, jak souvisí růst mezd a výše cenové hladiny atd.). Zajímají ji výroky schopné verifikace, popisuje hospodářství jaké je, a jaké zákonitosti v něm působí. C Normativní ekonomie - obsahuje i hodnotové soudy. Zpravidla v podobě srovnání s nějakou modelovou konstrukcí představující významnou hodnotovou složku.. Vztah mikroekonomie a makroekonomie. Mikroekonomie se soustřeďuje na analýzu chování jednotlivých subjektů (jednotlivců, firem, domácností). Makroekonomie zkoumá chování ekonomiky jako celku Mění se paradigma, tj. daný přístup a soustava poznatků využívaných ve vědecké analýze hlavního proudu. Metody a omyly jejich užití C klíčové postavení metoda abstrakce - umožňuje vydělit z mnohotvaré hospodářské reality její podstatné stránky. C zobecnění. C analýza umožňující myšlenkové dělení celku na jednotlivé části. C syntéza. Při užití těchto metod se můžeme setkat s jedním z typických omylů tzv. klamu z kompozice. Spočívá v tom, že to co je poznáno jako pravdivé a charakteristické pro část, se mechanicky prohlásí za pravdivé a charakteristické i pro celek. Co platí pro část, nemusí platit pro celek. Své nezastupitelné místo v ekonomii má i indukce (spočívající v postupu od jednotlivého jevu k obecným poznatkům), stejně jako dedukce, představující myšlenkový proces, ve kterém z určitých předpokladů logicky vyvozujeme závěr. Právě otázka předpokladů patří v ekonomii k problémům a způsobila řadu omylů. Experiment a předpoklad usuzování o ekonomických procesech při neměnných ostatních podmínkách (ceteris paribus - „za jinak stejných okolností“), Důležitou roli v metodologii ekonomie hraje faktor času. Zcela výjimečné místo v ekonomii má rozlišování dopadů ekonomických procesů či zásahů do nich z hlediska krátkodobého a dlouhodobého. Především musíme dávat pozor, aby časová souslednost jevů nebyla prohlášena mechanicky za kauzální závislost.