# Spustitelné soubory V této kapitole se budeme zabývat spustitelnými soubory a jejich spuštěním (prozatím pouze v existujícím procesu). Používat budeme nově zejména systémová volání z rodiny ‹exec›. Podíváme se také na proměnné prostředí a s nimi související funkce ‹getenv›, ‹setenv› a ‹putenv›. Konečně se bude hodit také varianta ‹dup2› již známého volání ‹dup›. Přípravy: 1. ‹shell› – spuštění jednoduchého shellového skriptu 2. ‹execp› – jako ‹execvp› ale automaticky nastaví argv0 3. ‹binfmt› – určení formátu spustitelného souboru 4. ‹uexec› – spustit soubor pokud není set[gs]id 5. ‹withfile› – přesměruje zadaný soubor na stdin zadaného příkazu 6. ‹env› – spustí příkaz s rozšířeným prostředím ## Systémová volání Hlavní novinkou této kapitoly je rodina volání ‹exec›. Základní verzí tohoto volání je ‹execve›, nicméně existuje několik dalších užitečných variant popsaných níže. ### ‹dup2› Podobně jako volání ‹dup› vytvoří duplikát existujícího popisovače otevřeného souboru, s tím rozdílem, že hodnotu nového popisovače určí druhý parametr. Je tak možné „přebít“ existující popisovač nějakým jiným. Toto systémové volání je zejména užitečné pro přesměrování popisovačů standardního vstupu a výstupu (‹stdin›, ‹stdout›, ‹stderr›). ### ‹execve› Nahradí program v aktuálním proces novým programem, který je načten z předaného souboru. Soubor, který obsahuje nový program, je předán cestou (absolutní, nebo relativní k aktuální pracovní složce). Chceme-li spouštět programy relativně vůči otevřené složce, dostáváme se do podobné situace jako při použití ‹mkstemp› v šesté kapitole, kterou lze řešit použitím volání ‹fchdir›.¹ Volání ‹execve› má dva další parametry: pole ukazatelů na parametry ‹argv› a pole ukazatelů na proměnné prostředí ‹envp›. V obou případech je toto pole ukončeno nulovým ukazatelem (pozor, nikoliv ukazatelem na prázdný řetězec). Pozor, na indexu 0 pole ‹argv› se nachází «název programu», nikoliv jeho první parametr. ### ‹execv› Je zjednodušená verze ‹execve›, liší se pouze tím, že místo parametru ‹envp›, které by určilo proměnné prostředí, je novému programu předáno prostředí stávající. ### ‹execl›, ‹execle› Je variadická verze volání ‹execv›, výhodná v situaci, kdy je seznam parametrů pevnou součástí programu – nemusíme pak konstruovat pole ‹argv›, ale jeho jednotlivé položky přímo předáme volání ‹execl›. Poslední parametr musí být nulový ukazatel. Existuje i verze ‹execle›, která navíc umožní (po koncovém nulovém ukazateli) předat ještě parametr ‹envp› se stejným významem, jako u ‹execve›. ### ‹execlp›, ‹execvp› Konečně varianty s názvem končícím písmenem ‹p› jsou analogické příslušným kmenovým verzím (‹execlp› jako ‹execl›, ‹execvp› jako ‹execv›), ale místo cesty k spustitelnému souboru jim předáváme pouze název příkazu. Tento příkaz je vyhledán podle proměnné prostředí ‹PATH› a až takto nalezený soubor je spuštěn. ## Knihovní podprogramy Od chvíle, kdy je program spuštěn, jsou proměnné prostředí uloženy jako běžná textová data v paměti programu. Pro práci s těmito daty jsou určeny 4 knihovní funkce: ‹getenv›, ‹setenv›, ‹putenv› a ‹unsetenv›. ### ‹getenv› Získá proměnnou prostředí podle jména. Výsledkem je ukazatel na hodnotu proměnné (pozor, přesto, že návratový typ ‹getenv› je ‹char *› a nikoliv ‹const char *›, paměť na kterou návratová hodnota ukazuje je zakázáno měnit). Není-li předaný řetězec jménem existující proměnné prostředí, výsledkem je nulový ukazatel. ### ‹setenv›, ‹unsetenv› Podprogram ‹setenv› má 3 parametry: • ‹name› je jméno proměnné prostředí, kterou si přejeme nastavit, • ‹value› je její nová hodnota, • ‹overwrite› určí, má-li být případná stávající stejnojmenná proměnná nahrazena novou hodnotou. Podprogram ‹setenv› veškerá předaná data zkopíruje, paměť tedy zůstává ve vlastnictví volajícího. Volání ‹setenv› může selhat (v takovém případě je výsledkem hodnota -1). Analogické volání ‹unsetenv› zcela zruší zadanou proměnnou (pozor, není to totéž jako nastavení hodnoty na prázdný řetězec). ### ‹putenv› Vloží řetězec ve formě ‹jméno=hodnota› do prostředí. Existuje-li již proměnná stejného jména, je nahrazena. Paměť předaná podprogramu ‹putenv› se stává vlastnictvím prostředí a volající s ní nesmí dál nijak manipulovat (zejména ji nesmí uvolnit – není tedy mimo jiné povoleno předat podprogramu ‹putenv› lokální pole). Podobně jako ‹setenv›, výsledkem je v případě chyby hodnota -1. ¹ POSIX předepisuje také volání ‹fexecve›, které lze kombinovat s voláním ‹openat› a spuštění tak provést vůči otevřené složce bez modifikace globálního stavu. Žel volání ‹fexecve› není zatím příliš široce implementováno, takže se mu prozatím vyhneme.