Motivace Motivace je soubor motivů. Procesy, které uvádějí organismus do pohybu. Motivy jsou takové duševní projevy, které aktivizují lidské chování, zaměřují je na určitý cíl a v tomto směru je udržují po určitou dobu Co člověk chce? Motiv /motus – pohyb/, pohnutka. Vědomé a nevědomé. Je jednotkou motivace. Motivy určují: a) směr , zaměření určité aktivity b) intenzitu activity c) délku jejího trvání Motivace je posilována emočními prožitky: a) s nespokojeností a nelibostí (aktuální stav nějaké neuspokojené potřeby) b) s uspokojením a pocitem libosti Vztah emocí s motivací má také vliv na učení, respektive na odměnu a trest. Vztah intenzity motivace a výkonu. Střední motivace. Anticipovaná hodnota uspokojení, velikost odměny a obtížnost dosažení cíle mají vliv na intenzitu činnosti. Vznik motivu: 1. Zdrojem motivu je potřeba – jde z vnitřku člověk 2. Zdrojem je pobídka – vnější podnět je tak významný, že nás to motiveje… Oba zdorj motivů se mohou prolínat, působit vzájemně. Teorie motivace: oHomeostatický model Rovnováha (homeostáza) člověka je narušena a tak člověk se snaží o stav, kterým by opět dosáhl rovnováhy. Nerovnováha může být dána nedostatkem (něco člověku chybí – hlad,…, tak se člověk snaží ten nedostatek naplnit) nebo naopak přebytkem (nepříjemný pocit napětí z přesycenosti. K uspokojení dochází až tehdy, pokud člověk ze sebe něco vydá). Tento model však nefunguje vždy. Spoustu psychických potřeb nemůžeme hnát k rovnováze, protože bychom si třeba uškodili. Pro člověka je spíš podstatné, že se snaží překonávat rovnováhu a hledat další a nové – princip heterostáze. Pobídkový model (hédonistický) Doplňje homeostatický přidáním významu vnějších činitelů, aby rozvinuly motivované jednání. Člověk vyhledává ty podněty, které navozují libost a vyhýbá se tomu, co způsobuje nelibost. Poznávací model Je důležité, aby se člověk v dané situaci rozumově orientoval. Zorientování v situaci je základním předpokladem přežití. Člověk volí (i na základě minulých zkušeností, ne jen z popudu aktuální potřeby) nejvhodnější chování. Činnostní model Zdroj motivace je v činnosti, která je také zároveň cílem (ne jen prostředkem dosažení jiného cíle). Nejčastěji to je hra, tvůrčí činnost, prosociální chování… oMotivace vyvolává způsoby chování na třech úrovních: v Podmíněné reflexy a instinkty v Systém automatismů a zvyků (zvyky) v Systém volní kontroly chování (vůle) Nevědomá motivace Vědomá a nevědomá motivace Vědomě se člověk může snažit o kariéru, ale nemusí vědět, proč to dělá. U mnoha činů člověk nezná pravý důvod, nebo známe jen zkomolený důvod. (např. Z pocitu méněcennosti manžel neustále ženu kritizuje, zesměšňuje a schazuje, ale o svém pocitu neví. Nicméně se cítí lépe, když ženu zkritizuje) Komplexy Souvisí s nevědomou motivací. Jsou to zvláštní motivační činitelé, které se utvářejí v důsledku negativních zkušeností a mají vliv na naše chování (ty zkušenosti v nás nejsou zpracované, vyřešené). Cílem motivace je kompenzace toho komplexu. Působí nevědomě. Opakovaný příklad: manžel je v zaměstnání slaboch, nikdo mu nesvěří zodpovědnou práci…a doma, protože si potřebuje vykompenzovat nedostatek potřeby moci, tak pravidelně bije a ponižuje svou ženu. Motivace – potřeby Potřeby jsou vnitřní motivy. Motivy: Pudy, potřeby, zájmy, hodnoty…. (Stimuly jsou vnější pobídky– např. mzda, pochvala…) Potřeba je přebytek nebo nedostatek něčeho. Potřeby jsou zdrojem motivačního napětí (popud). Zpředmětněná představa – představa o jejím naplnění (člověk se učí potřeby naplňovat). Frustrace – neuspokojení potřeb. Při dlouhodobém neuspokojování může dojít k deprivaci (dítě bez lásky – v DD) Nejčastější dělení: Biologické potřeby (primární) Dýchání, potrava, vylučování, spánek, bezpečí…. Jsou vrozené a mají je všichni lidé. Někdy se nazývají pudy – nejstarší motivační funkce, slouží k přežití a zachování existence. Pud výživy, sebezáchovy, agresivity, pohlavní pud, péče o potomstvo Psychosociální potřeby (sekundární) Kontaktu, lásky, svobody, uplatnění, poznání, estetické… Nejsou vrozené, vytvářejí se pod vlivem společnosti. Jsou mnohem složitější a individuálně specifičtější. Mohou se v životě měnit působením prostředí. Dle Cattela sem mohou patřit: potřeba sebeprosazení, bezpečí, společnosti, agresivita, potřeba péče o druhé. Index psychogenních potřeb (Hilgard, 1962) Potřeba akvizice(zvětšování majetku/, uchovávávní, uspořádání, podržení, konstrukce…) Potřeby ambice, prestiže a moci(superiority, respektu, ocenění, prezentování se, nedotknutelnosti, sebeobrany, úspěchu, zdolávat) Potřeby projevování síly a získávání obdivu(dominance, projevů úcty k výše postavenému, napodobování, autonomie, odlišování se…) Potřeby poškozování jiných i sebe sama(agrese, pokoření se, vyhnutí se pohany – dobré chování…) Potřeby vztahující se k náklonnosti k lidem (přátelství, odmítání, ošetřování, závislosti, lásky…) Sociální potřeby v užším smyslu (hry a zábavy – uvolnění, rozptýlení, dotazování – uspokojování zvědavosti, vysvětlování…) Porovnej: Freud: eros a thanatos Adler: potřeba moci a sounáležitosti Maslow: pyramida potřeb. Pyramida má 5 pater – ve spodním jsou bilogické potřeby (pudy, spánek, jídlo, sex…), nad ním potřeba bezpečí a jistoty, nad ním potřeba sounáležitosti a lásky, nad ní potřena uznání a respektu a na samém vrcholu stojí nejvyšší potřeba seberealizace. Princip uspokojování potřeb v pyramidě je ten, že uspokojujeme od spodních pater. Např. Jedině, když jsme najdeni a odpočati (bilogické potčeby) můžeme myslet na naplňování vyššího patra. A zase stejě, jakmile naplníme další patro , pak teprve můžeme jít na to vyšší. Naplnění potřeby seberealizace dosáhne málo jedinců (např. ve sportu, v umění… - kdy člověk onu činnost dělá pro radost a požitek z ní a neslouží mu k obživě, …). Tato potřeba se nazývá také Metapotřebou, potřebou člověka přesahující. Ostatní nižší potřeby nazýval Maslow jako potřeby BYTÍ Zájmy Zájem je získaný motiv, který se projevuje kladným emočním vztahem jedince k určité skutečnosti a k určitému druhu činnosti. Projevuje se zaměřením a pozorností v příslušném směru, realizací dané činnosti, uspokojením z ní a také zároveň nelibostí, pokud je v ní omezován. Člověk může mít několik zájmů zároveň. Je to specifická výběrová reakce vůči objektům či činnostem. Máme tendenci upírat pozornost na onen předmět zájmu. Zájem je v psychologii nejednotně vymezován 3 komponenty zaměřenosti - kognitivní, konativní a afektivní. Pro zainteresovanost je typické: - to, čemu věnujeme pozornost, zaměření (kognitivní aspekt) - má prožitkový aspekt, emoční vztah (prožitkový aspekt) - promítá se do činnosti (konativní aspekt), snažíme se o objektu více dozvědět, být v jeho přítomnosti (poznávací, citová i volní stránka ) uvědomíme si významnost toho objektu pro nás, hodnotíme jej jako důležitý Zájmy mají význam pro sebeaktualizaci Struktura zájmů Kde a jak v osobnosti existují. Zájem je druhem motivu, ale je mnohem víc. Jsou to získané motivační dispozice. Klasifikace a vlastnosti zájmů Dle společného jmenovatele zájmových seskupení. Z vnějšku můžeme zájmy dělit na konkrétní a abstraktní, nebo jako zájmy o činnosti, předměty, … Klasifikace dle 3 světů 1.Zájmy o ideje – vědecké, literární, estetického vnímání a estetického vyjádření 2.Zájmy o lidi – kontaktní (s určitým ziskem), sociální (o lidi jako takové) 3.Zájmy o věci – systematizační (sbírání…), materiální (zacházení s svěcmi, zvířaty…) Zájmy se mění v průběhu života. Hodnoty Jsou blízko cílům motivace. Vznikají zvnitřněním ideálů. Co člověk či společnost hodnotí za významné, cenné, o co je třeba usilovat, co chránit. (zdraví, životní prostředí, svoboda…). Postoje lidí k hodnotám nazýváme hodnotová orientace. Nejznámější hodnotový systém (Spranger): 6 hodnot, 6 přístupů ke světu – pravda, krása, užitek (ziskú, láska k lidem, moc a bůh/moudrost Dle toho 6 typů lidí: Teoretický typ (usiluje o poznání pravdy, podtaty, toho, co se děje) Estetický typ (hledá zážitek, dojem a příležitost k sebevyjádření, vše vnímá buď harmonicky nebo disharmonicky) Ekonomický typ (hledá užitek a zisk, myslí na své blaho či rodiny) Sociální typ (žije pro druhé, hledá sebe v druhém, usiluje o lásku k lidstvu) Mocenský typ (usiluje o moc, ale je podřízen vyšším zásadám a principům, určuje a motivuje jednání druhých lidí) Náboženský typ (hledá smysl života) Jiný systém hodnot: Přběh ze Starého Egypta – Faraónův písař se ptal dělníků na stavbě pyramid: „Co děláš?“ – „Tesám kámen, „, „Živím rodinu“, „Stavím chrám“. – a) má účel sám v sobě v či Já, b) směr ke zvýznamnění druhých, c) zaměření na ideály