strana 1
TEORIE OSOBNOSTI
Obsah:
strana
S. Freud 2
C. G. Jung 5
A. Adler 8
K. Horneyová 11
H. A. Murray 13
H. S. Sullivan 14
E. Fromm 15
E. H. Erikson 17
behaviorismus 19
I. P. Pavlov 19
J. B. Watson 19
E. C. Tolman 20
C. L. Hull 20
B. F. Skinner 20
J. Dollard a N. Miller 21
G. A. Miller, E. Gallanter, C. H. Pribram 23
A. Bandura 23
J. B. Rotter 24
W. Stern 26
R. B. Cattell 27
H. J. Eysenck 29
Big Five 30
K. Lewin 30
D. N. Uznadze 32
G. W. Allport 33
fenomenologie a existencialismus 36
Edmund Husserl 37
tvarová psychologie 38
D. Snygg a A. W. Combs 38
C. R. Rogers 40
K. Goldstein 42
A. H. Maslow 43
V. E. Frankl 46
G. A. Kelly 48
seznam literatury 50
seznam použitých zkratek:
AA Alfred Adler
beh. behaviorismus
CGJ Carl Gustav Jung
CRR Carl Ransdom Rogers
dg. diagnóza, diagnostika, diagnostický ...
dí dítě
M muž, mužský ...
neoPA neopsychoanalýza
O osobnost, osobnostní ...
p psychika, psychický ...
P psychologie, psychologický, psycholog ...
PA psychoanalýza, psychoanalytický, psychoanalytik ...
PT psychoterapie, psychoterapeutický, psychoterapeut ...
Q množství
ro rodiče, rodič ...
SF Sigmund Freud
T terapie, terapeut, terapeutický ...
Ž žena, ženský ...
<> interakce, interakční
strana 2
Sigmund Freud (06.05.1856 - 23.08.1939)
ˇ psychoanalytická teorie
Narodil se v moravském Příboře v početné židovské rodině jako nejstarší ze 7 dětí; starší, přísný otec - obchodník s vlnou;
mladá, hodná matka. Jeho otec v době SF narození byl již dědou - dětem svých dětí z prvního manželství. (Kdyby SF neměl
rodinné problémy, zřejmě by byla světová kultura o PA teorii okradena.) 1860 se přestěhovali do Vídně, ale SF tamní
mentalita neseděla; měl záporný postoj k náboženství - jeho původ viděl v obavách v raných vývojových fázích;
náboženské chování považoval za blízké neurotickému. Byl úspěšným lékařem, ale nebyl přijímán svými kolegy; nebyl
schopen udržovat dlouhodobější přátelství; výjimkou byl Wilhelm Fliess, jehož SF nazval svým alter ego; i tento vztah
časem zanikl. SF trpěl rakovinou čelisti, měl srdeční problémy, kouřil 20 doutníků denně. V manželství byl oddaný a s ženou
Martou měl 6 dětí (3+3, nejml. Anna). V roce 1938 po okupaci Rakouska nacisty odešel do Anglie, kde o rok později zemřel.
Někt. díla: O člověku a kultuře, Totem a Tabu, Vybrané spisy, Výklad snů, Psychologie všedního života
ˇ determinanty chování - fyziologické síly; čl. je spíš reaktivní než aktivní
ˇ libido - p energie oživující všechny fce
ˇ O je uzavřený systém; libido se uplatňuje uvnitř tohoto systému
ˇ subsystémy Id, ego a superego - odlišné cíle, principy, neustále v boji mezi sebou
Tvůrcem PA je Freud, který definoval P jako vědu o nevědomí; největší přínos PA tkví právě v
objevení významu nevědomých motivací v lidské p. PA se zabývá hlavně dynamickým
aspektem O. Hlavní obsah PA teorie tvoří podle Freuda nevědomé p procesy, učení o odporu a
potlačení a zdůraznění sexuality a Oidipova komplexu. Její těžiště je v modelu motivace.
Termín psychodynamická teorie O poukazuje na to, že O je dynamickou sadou procesů, že
chování není náhodné, ale zcela determinované (vč. parapraxí).
Tématem nevědomí se zabývali mj. i filozofové Schopenhauer, von Hartmann a Nietzsche.
Nevědomí je klíčovým pojmem a určujícím činitelem duševní dynamiky; jeho zdrojem jsou
potlačené (vytěsněné) p obsahy - přání, představy nebo pocity, které by jinak vyvolaly konflikty.
Princip slasti, reprezentující aktivitu pudů, je ve stálém konfliktu s principem reality, reprezentujícím
realistický vztah ke skutečnosti. Pudové založení stále bojuje s restriktivním prostředím, které
potlačuje hlavně projevy sexu a agrese, a s morálkou.
Freud pracoval jako psychiatr ve Vídni a byl žákem fr. psychiatra Charcota, u něhož studoval
fenomén hysterie. Spolu s Breuerem došli k závěru, že tato neuróza je reakcí na potlačené sex.
tendence (na konci 19. stol. doznívala viktoriánská pruderie). Freudova klientela trpěla i
náboženskou morálkou a z ní plynoucími sex. frustracemi. Hysterie bez organického původu jsou
reakcemi na p traumata. Breuer je léčil hypnózou, Freud pomocí metody volných asociací (pac. na
lůžku asociuje); "hysterikové jsou nemocní vzpomínkami" na proběhlá traumata (pacientka s
hydrofobií - vychovatelka dala napít psovi; vzpomněla si na to, řekla a mohla zase pít). Symptomy
často ukazují na pokus pacienta nevědomě svůj konflikt vyřešit. (Vliv nevědomí v chování - dívka,
která na nátlak rodičů měla napsat bye bye svému chlapci a chytla obrnu do pravé ruky.)
Podstatou PA jako PT je přivést potlačené p obsahy z nevědomí do vědomí. Tím, že si pac.
uvědomí podstatu tohoto potlačení, osvobozuje se od jeho neurotizujícího vlivu.
Topický, topografický model:
ˇ vědomí
ˇ předvědomí; cenzura, cenzurní bariéra mezi nevědomím a předvědomím
ˇ nevědomí
strana 3
Model p instancí:
ˇ Id - ono
ˇ komplex pudů, princip slasti, iracionální, chce okamžité uspok. svých tužeb, nestará se o
ostatní
ˇ rezervoár p energie
ˇ ryzí id - kojenec
ˇ primární proces - jím získává uspokojení; mimologické myšlení; sny podobné smísení
fantazie a reality - dítě chce jíst, ale když potrava nepřichází, představuje si ji; u dospělých
- v nočním snění
ˇ Ego - já
ˇ racionálně-logické myšlení jako produkt výchovy a vzdělávání
ˇ princip reality; sekundární proces - způsob fungování ego, směřuje k opravdovému
uspokojení
ˇ důležitá nevědomá fce - vyrovnávání napětí mezi Id a Superego (mezi pudy a morálkou) -
funkce cenzury
ˇ Superego - nadjá
ˇ moralizující síla v O; osobní morálka, tj. internalizované normy z kultury a výchovy,
princip dokonalosti - žádná slast
ˇ zvnitřněné zákazy, omezení a chvála - vědomá část superego obsahuje vědomě
zvnitřněné zák. a pochvaly
ˇ vyvíjí se identifikací s rodičem stejného pohl.
(Es, Ich, Uber-Ich)
intrapersonální konflikty
ˇ id vs. ego - id chce uspokojení, ego testuje realitu a neumožní to (kluk chce ukrást autíčko, ale
ví o policistech, tak počká, až bude mít peníze, aby si ho radši koupil)
ˇ id vs. superego - id má požadavek, superego jej považuje za neetický (kluk s autíčkem -
připomene si zákaz krást - krást je špatné)
ˇ ego vs. superego - racionalita vs. dokonalost - chce se do něčeho pustit, rozumově je to
etické, ale cítí vinu v důsledku předchozí, příliš moralizující výchovy (autíčko si nekoupím, děti
v Africe mají hlad)
Ze základního konfliktu Id - Superego vyvstává dynamika nevědomí: Každý potlačený p obsah
disponuje urč. energií, proto nezůstává pasivním, nýbrž transformuje se do přípustného myšlení a
chování.
S napětím mezi Id a Superegem souvisí sny - symbolizují nesplněná přání, která se ve spánku
plní; v převlečené podobě jsou proto, aby nerušily spánek. PA výklad snů je založen na převedení
manifestního obsahu snů na jejich latentní význam. PA snáře jsou zjednodušeny na symboly M
a Ž genitálii a sexuálního aktu (dlouhé předměty - penis, duté - vagina, ...)
Superego má odměňovat jedince za morální jednání pocity hrdosti a trestá jej úzkostmi za jednání
nemorální - obojí předpokládá zvnitřnění norem. Superego se vyvíjí v procesu identifikace s
rodičem téhož pohlaví.
vědomí
EGO
předvědomí
nevědomí
(pudová hnutí, potlačené obsahy i
morální komplexy (skrupule aj.))
SUPEREGO
ID
strana 4
Současně s tím je řešena oidipální situace tak, že incestní konflikt je překonán. Oidipův komplex,
velmi sporný PA koncept, je nevědomě erotická vazba na rodiče opač. pohlaví, provázená
rivalitou vůči rodiči téhož pohl.
Vývoj libida probíhá ve fázích orální, anální, falické, fázi latence a nakonec fázi genitální - jde o
přesun zón, které jsou zdrojem libidinózních pocitů.
ˇ orální stadium - slast v sání, polykání; zuby - centrum slasti se mění na zdroj bolesti;
odstavení - konec orální slasti
ˇ anální stadium - slast z uvolnění napětí v konečníku prostř. vyprazdňování střev; tento
zdroj slasti odstraněn v průběhu nácviku k čistotnosti
ˇ falické stadium - zkoumá sex. orgány, má sex. fantazie; masturbace; Oidipův a Elektřin
komplex - miluje rodiče opačného pohlaví a nenávidí druhého; chlapec má strach
z vykastrování otcem - kastrační úzkost; dívka je frustrována, že postrádá část otcovy
anatomie - závidění penisu; řešení v identifikaci s rodičem stejného pohl.; ovšem Elektřin
komplex není podle SF nikdy zcela vyřešen
ˇ fáze latence - libido je odvedeno do školní práce a zájmů; dřívější impulzy a zážitky jsou
zapomínány a právě tyto zapomenuté obsahy chce PA léčba vrátit zpět do vědomí
ˇ genitální stadium - puberta; autoerotické vzorce jsou pryč a jedinec je zaměřen
heterosexuálně
Dvěma hlavními pudy jsou eros a thanatos. Pudy jsou somatické požadavky kladené na
mentální život - psychiku; jsou vrozené, patří k id a projevují se napětím.
ˇ Éros je zaměřen na získání sexuální slasti a pojí se s erogenními zónami
ˇ Thanatos je destruktivní, řídí se principem nirvány - naprostého pokoje a neexistence utrpení
- nalézáme ve smrti
ˇ projevuje se zlostí a agresivitou, nebo masochismem (podle toho, je-li obrácen ven
nebo dovnitř); směřuje k návratu org. do anorganického stavu
O je jednotná entita a její subsystémy nejsou nezávislé, nýbrž propojené. PA je typická svým
energetickým pojetím p (tzv. hydraulický model) - člověk disponuje urč. množstvím energie,
která se různě přelévá > psychické procesy mají jistou vázanou energii:
ˇ katexe - proudění duš. energie - libida - z místa, kde vznikla, ke zdroji uspokojení - jde-li
k vnějšímu uspokojení - objektová katexe; k vnitřnímu - egokatexe
ˇ antikatexe - síla působící proti katexím id, má původ v ego a superego > kde se tam bere?
ˇ protože id produkuje nadbytek libida, energie - ego a superego si tuto nadbytečnou energii
nashromáždí; stanou se životaschopnými a mohou zadržovat katexe id
Parapraxe - chybné úkony, jako např. přeřeknutí, zapomenutí, přehmátnutí aj., vyjadřují vnitřní
konflikty. Člověk byl např. obdarován, nelíbí se mu to, ale nemůže to říct, až to jednou při úklidu
"nechtěně" shodí a rozbije.
Všechny aktivity člověka (okusování tužky, poškrábání se) něco vyjadřují, tj. jsou
symptomatické. Jsou příkladem aktivity nevědomí, jehož neverbalizovatelné obsahy vstupují do
vědomí jen částečně a maskovány.
Strukturní model osobnosti podle PA:
ˇ podstatou O je (biologický) pudový komplex ID - LIBIDO - touha po smyslové slasti, sex,
agrese
ˇ Superego kontroluje chování a rozděluje odměny a tresty
ˇ Id hledá slast, Ego realitu a Superego dokonalost
ˇ Ego je vystaveno tlaku pudů a morálky; jestliže jedno z toho zesílí, ego se oslabuje a vzniká
úzkost > úzkost provázená napětím je motivující stav, vzniká tendence k její redukci a té
slouží OM
ˇ vytěsnění - nepřijatelná myšlenka - ego ji netestuje podle reality, ale iracionálně
vytěsní do nevědomí - obsah zmizí, ale energie nikoli; nutné další obrany, přetahování
mezi id a ego vyvolává úzkost
ˇ sublimace - libido je od sexuálního uspokojení převedeno do společensky
schvalované oblasti
ˇ regrese - při silném ohrožení má ego tendenci regredovat do méně stresového stadia -
kdo při stresu hodně jí > do orálního st.
ˇ fixace - dlouhodobá regrese, ulpění v daném stadiu; lidé typicky regredují do stadia,
v němž jsou fixováni
strana 5
Strach má předmět, úzkost nemá. Při úzkosti se čl. obává, že neovládne své pudy a bude
potrestán. Neurotická úzkost - očekávání trestu od vnější autority; morální úzkost - pocity viny
ze superega.
Člověk je pudová bytost, řízená nevědomými silami a jeho já je spíše jen iluze, fasáda. Žije v
konfliktu s kulturou, kterou si vytvořil jako ochranu před sebou samým, ale jejím
restriktivním opatřením obětoval sexualitu - pravzor svého štěstí. Podle PA poskytuje člověku
největší uspokojení genitální láska. Podle Freuda byl na tom pračlověk, neznaje pudová
omezení, lépe.
PA přinesla mnoho objevů; na druhé straně je kritizována za biologický redukcionismus a časté
spekulace. Hlavní přínosy:
ˇ role nevědomé motivace
ˇ důležitost raných zážitků člověka pro další vývoj
ˇ důležitost sexuality
ˇ OM
SF nepovažoval PA za dokonalou teorii O, ale za část vědecké P, příspěvek k celkovému pohledu
na lidskou povahu (odmítal mysticismus, náboženství aj.).
Sigmund Freud:
dynamika, motivace, nevědomí, pudy
vědomí, předvědomí /cenzura/ nevědomí
id, ego, superego; libido, katexe, antikatexe; intrapsych. konflikty
parapraxe, strach, úzkost
vývoj O - přesouvání zóny uspokojení Erotu
Oidipův a Elektřin komplex; kastrační úzkost, závidění penisu
Carl Gustav Jung (1875-1961)
ˇ analytická, komplexní teorie
Byl Švýcar, narozen v Basileji, introvertovaný, osamělý, velmi nadaný; individualista, důkladný a pracovitý; jeho otec byl
duchovním a to CGJ zajistilo pozici ve vážené společnosti. Věřil, že má tajné informace o budoucnu a že v něm existují dva
rozdílní lidé. Na rozdíl od Freuda byl přijat veřejností a byl finančně nezávislý. 1907 se setkal se SF, stal se pro svůj
nežidovský původ mluvčím PA; SF ho jmenoval svým nástupcem; 1910 se CGJ stal prvním prezidentem Mezinárodní
PA asociace. 1913 mezi nimi klasický oidipský vztah, 1914 se rozešli a nikdy se již nesetkali. V letech 1923-31 si
v Bollingenu postavil speciální dům ve stylu středověkého hradu bez plynu a elektřiny; Jung si tam svítil olejovými lampami
a štípal dříví. Působil jako univerzitní profesor a klinik, denně si analyzoval své sny, podstupoval mučivé introspekce;
hodně cestoval a studoval exotické kultury. Kromě psychologie byl vzdělán i ve filozofii, antropologii, historii, náboženství,
mytologii a astrologii. Jeho teorie je obtížně pochopitelná, protože ji prostupuje jakési tajemno znemožňující snadné
porozumění.
Některá díla: Analytická psychologie, její teorie a praxe, Duše moderního člověka, Člověk a duše, Výbory z díla, Vývoj
osobnosti.
Jeho zákl. přínosem je komplexní pohled na psychiku a vývoj O, kterým inspiroval další badatele
(ne způsob, kterým to sám řešil) a typologie O. Mnohé jeho pojmy nemohou být seriózně
prozkoumány; sám CGJ byl skeptický vůči vědeckým metodám; pouze pomocí slovních asociací
zkoumal komplexy a jinak hledal oporu pro své teorie ve snech, mýtech, legendách a folklóru.
O = psýché, je spíše aktivní než reaktivní a celistvá. Každý může vyjádřit svou jedinečnost vůči
okolí, sex. pudy nejsou hlavními hybnými silami. CGJ kladl důraz na minulost, a to až do
fylogenetické dimenze, nejen od fyzického vzniku člověka. Ovšem lidé jsou ovlivňováni jak
svými minulými zážitky, tak svými aspiracemi do budoucna. Pro dosažení p zdraví je třeba
integrovat všechny protichůdné síly v O do koherentního celku.
strana 6
Nevědomí - kolektivní, osobní.
Za kritérium zralosti považoval stupeň sebeuskutečnění člověka - tím se řadí k fenomenologům a
teoretikům já.
Duševní energii nazývá CGJ libidem, ovšem bez sexuální konotace; je to energie obecně.
Komplementárním protikladem k vědomí je nevědomí; nevědomí obsahuje neuvědomitelné
obsahy, tj. obsahy nepřístupné pro ego - Ich.
kolektivní nevědomí:
ˇ to psýché zdědila (instinkty a archetypy)
ˇ společný jmenovatel všech lidí - tam jsme všichni stejní; nadindividuální zkušenost
ˇ poz. i neg. zkušenosti lidských i zvířecích předků člověka; možný zdroj moudrosti - ne
ohrožení jako SF
ˇ archetypy (pojem převzat od křesťanského učence Augustina) - praobrazy; původní modely
ˇ každý obsahuje jádro představy, vzorce chování (jako každá osa krystalu v sobě nese
prvotvar krystalu)
ˇ predisponuje nás urč. způsobem vnímat, prožívat a reagovat; zděděná tendence
odpovídat emotivně, kognitivně a behaviorálně na urč. zážitky nebo dojmy
ˇ zrcadlí se ve snech a v umění užívaných symbolech
ˇ např. narození a smrt, hrdina, velká matka, moudrý stařec
ˇ osamostatněné, nezávislé entity:
ˇ persona - veřejná tvář; role; souvisí s principem společenského přijetí a osobní
nezávislostí; umožní jedinci uchovat si svoji individualitu při podřizování se urč.
požadavkům společnosti; maska k utváření dojmu a skrytí pravé povahy; je užitečná,
ale jen pokud nenahradí vědomá rozhodnutí jedince přílišným konformismem - pak se
stává povrchním a je oddělen od svých pravých citových zážitků
ˇ animus a anima - dvě modality téhož a. - žena v mužích (pasivita) a muž v ženách
(asertivita) - pomáhá nám chápat a ocenit druhé pohlaví a uplatnit některé jeho znaky
ve vlastním chování; nebezpečí je v tom, obrátí-li se archetyp ven a převládne - pak
ztratí žena svoji ženskost, svou přizpůsobenou ženskou personu
ˇ stín - animální stránka; každý člověk nosí nátěr civilizace na zvířeti, které se v něm
skrývá; odvrácená stránka vlastní povahy, také ovšem zdroj vitality, spontaneity a
tvořivosti stín by měl být přijat jako součást povahy; člověk bez stínu ztrácí svoji
celostnost, životnost
ˇ bytostné já - self - nejzákladnější archetyp, jádro O; primárním symbolem je mandala
(magický kruh); zralé self nejdříve ve stř. věku, chce vytrvalost a moudrost
osobní nevědomí
komplexy archetypy
ego - vědomé já
bytostné já spojujících
bytostné já vědomí s nevědomím
vědomí
kolektivní nevědomí
strana 7
osobní nevědomí
ˇ získané, závislé na osobní historii jedince
ˇ vzniká ze zapomenutých, potlačených nebo vytěsněných zážitků a myšlenek,
traumatických prožitků a smyslových vtisků, které nebyly natolik silné, aby byly vědomě
registrovány
ˇ vyjevuje se ve snech a fantaziích
ˇ Drap.: přibližně odpovídá SF předvědomí; Mikšík - obsahy jsou přístupné vědomí
komplexy
ˇ v osobním nevědomí
ˇ zážitky jedince, které se vymkly kontrole a existují samostatně v temné obl. psyché
ˇ vznikají z významných a často traumatických zážitků; obvykle jeden takový zážitek přitáhne
další podobné a tím síla komplexu vzrůstá > zážitky tvoří trsy
ˇ neukončené záležitosti často související se vztahy s důležitými druhými
ˇ některé ovládají jednání a determinují vnímání - komplex moci - osoba vynakládající libido
na aktivity spjaté s mocí; pod. osoba ovládaná matkou, otcem, penězi, sexem...
ˇ nerozřešený - nebezpečný, rozřešený - prospěšný, např. nový náhled na život
Ego je vědomá mysl; zodpovídá za identitu jedince a jeho chování; jako velitel armády - velí.
Samo ale nenabízí maximum, čeho člověk může dosáhnout - katalyzátorem osobního růstu je
bytostné já. To zahrnuje vědomí i nevědomí a proto je osobností, jíž TAKÉ jsme. Je to základ,
střed, který syntetizuje psyché a uchovává rovnováhu.
Každý má možnost uskutečnit své "osobní povolání" - osvobodit se od stáda, vyhnout se tomu
být masově produkovanou "normální osobou".
vývoj O
ˇ narozdíl od Freuda, podle nějž je určující formativní vliv rané zkušenosti, považuje CGJ vývoj
O jako dynamický proces, který prostupuje celým životem jedince
ˇ O není statický systém, vyvíjí se a cílem je získat a rozvinout já - Selbst > proces individuace -
vývoj O k nalezení sebe sama, sladění obsahu věd. a nevěd.
ˇ směřuje k realizaci celého self - stát se svobodnou, oddělenou a nedělitelnou bytostí
ˇ souvisí se vztahem ego - bytostné já; posun od materiálních k duchovním zájmům
ˇ první polovina života
ˇ vytváří se pojetí já, diferencují se 4 hl. fce (myšl., cítění, čití, intuice) a převládající
zaměření (intro-, extraverze)
ˇ upřednostňováno ego
ˇ končí přijetím masky - persony, která odpovídá záměrům jedince a současně
požadavkům okolí
ˇ druhá polovina života
ˇ sebenáhled, poznání zákl. rysů nevědomého, vytvoření vědomého vztahu ke
světonázoru; syntéza vědomého a nevědomého bytostným já
ˇ této části se zpravidla týká individuace:
1) setkání se stínem - personifikace skrytých duš. vlastností
2) setkání se svým duchovním obrazem v podobě obrazu druhého pohl. - anima,
animus
3) poznat a osvojit "mana-osobnosti" - M - starý mudrc jako personifikace duševního
principu a Ž - magna mater jako pers. látkového principu
4) stávání se sebou samým, sjednocení věd. a nevěd. do nového já
 archetyp já, self se stává centrem O, usměrňuje intrapsychické síly, aby jedinec měl energii pro
vývoj O; individuace ústí do seberealizace; tohoto finálního stavu dosáhne minimum lidí -
chce to vzdělání a dost volného času
 rozvoj O probíhá zevnitř a jeho cílem je objevení zdrojů, které v nevědomí každého
jedince existují odjakživa
strana 8
typologie
ˇ intro - a extraverze podle zaměření já dovnitř/ven
ˇ typy O podle převládající mohutnosti - p fce ega:
ˇ myšlení - co předmět je, racionální
ˇ cítění - hodnota předmětu, přijatelný / nepřijatelný, rac.
ˇ čití, smyslové vnímání - smysl. zkušenost, že něco je, iracionální
ˇ intuice - skrytý význam předmětu - odkud to přichází a kam to jde, irac.
ˇ kombinací vzniká 8 typů O
ˇ > jedna z těchto fcí je vždy dominantní - superiorní - a tím i vědomá; ostatní jsou podřízené
a spíše nevědomé; jsou uspořádány komplementárně
přesouvání duševní energie
ˇ vytěsnění
ˇ vytěsnit lze jakoukoli myšlenku (nejen pudově založenou jako u SF)
ˇ nezdravé; vyt. obsah vyvolává napětí v nevědomí; nadbytečná energie ovl. ego
ˇ sublimace
ˇ přesunutá energie je využita hodnotně
ˇ symbolizace
ˇ např. pudové impulzy přesunuty do obřadního tance
ˇ energií nabitý pud získává zástupné uspokojení a slábne
ˇ civilizace je výsledkem četných symbolizací
Carl Gustav Jung:
komplexní pohled; psyché je aktivní a celistvá
kolektivní, osobní nevědomí; Ego, bytostné já, archetypy, komplexy
persona, stín, animus a anima, bytostné já
osobní povolání; ne stádnost: individuace > sebeuskutečnění - stát se svobodnou,
oddělenou a nedělitelnou bytostí
vývoj - celoživotní proces; první pol. ego, druhá bytostné já
typologie - intro- a extraverze; fce - rac.: myšlení, cítění, irac.: čití, intuice
Alfred Adler (07.02.1870-25.05.1937)
ˇ individuální psychologie; druhá škola vídeňské psychologie
Byl Žid, ale netrpěl kulturním odcizením jako SF; po třicítce přestoupil na protestantskou víru, jíž pokládal za kulturně
otevřenější než judaismus. Druhorozené dítě, fixován spíše na otce; jako tříletému mu umřel ml. bratr vedle v posteli. Jako
dítě trpěl křivicí (rachitidou), nemohl si hrát s vrstevníky, ale ti jej neodmítali. Ve škole nic moc, hl. v matematice, pak se ale
vzchopil, vystudoval lékařství, pracoval jako praktický a oční lékař, pak psychiatrie. Od 1902 spolupracoval se SF, byl i
prezidentem PA spol., ale nikdy nepodstoupil analýzu; v PA spol. skončil 1911 na základě hlasování členů, kteří nesouhlasili
s jeho názory. SF ho pak nenáviděl. Od mládí se zajímal o chudobu a soc. nespravedlnost; obdivoval Marxe a socialismus;
posléze znechucen praktikami v SSSR, ale socialismus neopustil. Na pol. shromáždění se setkal s ruskou revolucionářkou
Raissou Epsteinovou; vzali se; byla mnohem radikálnější než on, trpěla výkyvy nálad Adlera, který se navíc plně věnoval
své kariéře. Nakonec se ale dokázali snést a vychovali tři děti. Ve 20. letech založil Adler síť dětských poraden; ve 30.
letech uzavřeny kvůli politickým změnám. Hodně přednášel, 1935 přestěhoval se do USA, 1937 zemřel při přednáškovém
turné v Aberdeenu ve Skotsku.
Některá díla: Člověk jaký jest - základy ind. psychologie; Umění rozumět; Psychologie dětí; Smysl života; Nadřazenost a
pocit sounáležitosti
Na rozdíl od PA zdůrazňoval začlenění člověka do společnosti, soc. determinanty O, schopnost
čl. utvářet vl. osud.
Název indiv. P - z lat. individuum = nedělitelný > jednota O, z jejíž struktury pak vyplývá
konzistentní a nedělitelný individuální životní styl.
strana 9
Dynamika - čl. není ovládán vnitř. nebo vnějšími silami, ale snaží se o něco, pohybuje se
k důležitým cílům. Veškeré chování je zaměřeno na cíl, takže při neurózách se ptá, co člověk tím
či oním sleduje (např. enurézou, krádežemi, ...).
Člověk usiluje o překonání v dětství zakotvených pocitů méněcennosti a dosažení
nadřazenosti; toto úsilí o nadřazenost je prospěšné pouze tehdy, když je sociálně zaměřeno;
sebestřednost je regrese.
Životní styl - je tvořen systémem cílů, které si jedinec zvolil; abychom porozuměli chování
člověka, musíme znát jím zvolené jedinečné cíle. AA zdůrazňoval vědomou dimenzi; nevědomí
spojoval s neurotickým chováním.
pocit sounáležitosti = cit pospolitosti = sociální cit = social interest
Sourozenecké pořadí - ukazatel budoucích postojů a vzorců chování dětí:
ˇ prvorozené dítě
ˇ nevýhoda - musí ustoupit ze středu dění, když se narodí druhé
ˇ pokud je to příliš brzy, trpí, cvičí se k osamělosti; pokud se na to může připravit, může to
být přínos
ˇ druhé, prostřední děti
ˇ nemusejí snášet odstrčení; rodí se do vyvážené soc. situace
ˇ starší sourozenec je jim podnětem k většímu úsilí o úspěch
ˇ závodníci - stále spěchají, aby dohnali toho prvního
ˇ nejmladší děti
ˇ obvykle rozmazlovány; špatně si vytvářejí pocit sounáležitosti
ˇ spolu s nejstaršími dětmi náchylné k poruše přizpůsobení
Praktikoval v Prátru, někt. pacienti akrobaté > všiml si, že jejich tělesná síla často kompenzuje
nějakou slabinu v organismu > teorie orgánové méněcennosti.
pocity méněcennosti
ˇ malé dítě je slabé, závislé a trpí tím; má vrozeně méněcenné orgány a žlázy, což zesiluje
normální pocit slabosti a bezmoci až do hluboce prožívaného pocitu méněcennosti
ˇ jejich příčina je fyziologická - slabost vlastního těla
ˇ příliš silné poc. méněcen. > komplex méněcennosti jako přehnaný pocit slabosti a
nedostatečnosti; pak může rozvinou komplex nadřazenosti, moci - tendence přehánět své
dovednosti (vychloubání, sarkasmy, arogance - nízké sebepřijetí řešeno ponižováním druhých)
ˇ slabost ztotožňoval s ženskostí či nedostatkem mužnosti; překonání slabosti slouží proces
zvaný maskulinní protest; pak označoval jako vůli k moci a nakonec jako usilování o
nadřazenost
ˇ základní motivační činitel v celém životě; podle AA je situace nedostatku v každém lidském
projevu > pocit méněcennosti není jen pasivním prožíváním nějakého defektu, ale
aktivizátorem chování pro dosažení zvolených cílů
ˇ jedinec ji chce přeměnit na sit. dostatku, což dosahuje usilováním o nadřazenost
ˇ úsilí může mít zdravou nebo nezdravou povahu
ˇ dítě dosahuje jednotného vzorce svého chování do 5 let věku - úsilí o nadřazenost začíná
velmi brzy; toto jednotné zaměření tvoří celistvou O strukturu - styl života
poruchy
ˇ rozmazlené dítě
ˇ zaručené výsadní místo bez vlastního přičinění
ˇ zájem věnuje sobě, neumí spolupracovat a nechápe ani nezbytnost spolupráce
ˇ v dospělosti mají pocit křivdy, tyranizují - buď přímo nebo za fasádou dobré vůle
ˇ zanedbávané nebo nechtěné dítě
ˇ neznají spolupráci ani lásku
ˇ život vnímají jako neg., jsou podezíravé a nedůvěřivé
dobře přizpůsobená osoba
ˇ vyvíjí se v dětství
strana 10
ˇ zákl. znakem je soc. cit - "vidět očima druhého, slyšet ušima dr., cítit srdcem dr."; spolupráce
s druhými
ˇ v T AA posiloval soc. cit
ˇ zákl. práci odvádí matka - ona je první, komu dítě může věřit
Zdroj lidského úsilí - pocity méněcennosti; co je ale konečným cílem? Adler nejdříve myslel, že
člověka ovládá agresivita, pak vůle po moci a nakonec přijal obecnější hledisko - usilování o
nadřazenost - to je zákl. motivem, je vrozené a neoddělitelné od čl., musí být kultivováno.
individuální životní styl
ˇ utváří veškeré chování, kterým čl. překonává pocit méněcennosti
ˇ důl. rodinné prostředí - formuje živ. styl
ˇ podle AA ovl. živ. styl i typ postavy - důraz na psychosomatický vztah
ˇ plánování života ovlivňováno nikoli především dětskými zážitky (SF), ale subjektivním
očekáváním, která bývají často nerealistická
ˇ fiktivní finalismus - mnohé cíle jsou fikcí, ale poskytují jednotný vzorec usilování a ačkoli
nepřinesou očekávaný výsledek, mohou pomoci projít dospíváním a dospělosti dosáhnout
uspokojivého živ. stylu (např. poctivostí dosáhnu bohatství; budu-li hodný na lidi, bude mě
mít každý rád)
ˇ univerzální motivační tendence; odráží důraz na teleologický - k cíli orientovaný
přístup k lidské motivaci
ˇ každý čl. má před sebou tři nevyhnutelné úkoly - práce, přátelství a láska - jsou ve
vzájemném vztahu
ˇ živ. styl je pojem idiografický, pro každou osobu unikátní
typologie
ˇ panovačný typ
ˇ agresivní, prosazující se, malý soc. cit; snaha o dominanci bez ohledu na blaho ostatních
ˇ zištný typ
ˇ parazitují na světě, chtějí co nejvíc získat; nízký stupeň aktivity
ˇ vyhýbající se typ
ˇ nemají cit pospolitosti, jsou pasivní; obava z chyb silnější než touha po úspěchu - útěk
ˇ sociálně užitečný typ
ˇ vysoká aktivita a cit pospolitosti; zájem o ostatní a jejich blaho
Původně měl AA zato, že jedinou motivační silou je úsilí o nadřazenost, moc; po kritice své pojetí
změnil - čl. je motivován soc. pobídkami; má jakýsi soc. instinkt (nesobecký); čl. má určité vrozené
predispozice, ale soc. cit musí stále vyvíjen. Je barometrem duš. zdraví, normality a hodnoty O.
tvůrčí já - creative self
ˇ aktivní princip života
ˇ AA jím říká, je člověk má sice gen. výbavu a nějakou výchovu, ale je pánem svého osudu
ˇ přirozený výsledek zdravého živ. stylu
ˇ podílí se na sladění individuality čl. a jeho sociálním postojem
ˇ má přispívat celkovému blahu - Adlerova vize - mít takové osobní cíle, které by byly v souladu
s pokrokem lidstva; ideálem dokonalosti není jedinec, ale lidstvo jako společenství spolupráce
(mesiášská horlivost AA)
AA moc nedal na empirické a testovatelné skutečnosti; spíše vymýšlel teoretické konstrukty.
Usiloval o užitečnost pro ty, kteří chtějí sobě a druhým porozumět, ne o neplodné pátrání po
absolutní pravdě o lidském naturelu.
AA bývá považován za předchůdce soudobých humanistů a fenomenologů, nejen za neoPA,
protože mnohé jeho postoje se od PA radikálně liší.
Alfred Adler:
jednota O, zaměřenost na cíl, schopnost utvářet si vl. osud
soc. podmínky formování O, cit pospolitosti
pocit méněcennosti - úsilí o nadřazenost (maskulinní protest, vůle k moci)
strana 11
pocit méněcennosti - zákl. motivační činitel; fiktivní finalismus - univerz. motivační tendence
individuální životní styl - systém zvolených cílů
orgánová méněcennost, psychosomatický vztah
sourozenecké pořadí
práce, přátelství, láska
Karen Horneyová (1885-1952)
ˇ sociokulturní teorie O
Pocházela z vesnice nedaleko Hamburku z rodiny přísného a nevrlého otce - námořního kapitána a mladší, kultivované a
inteligentní matky. Manželství rodičů bylo konfliktní. Její otec věřil v podřízenost žen mužům a Karen často kritizoval (její
vzhled, inteligenci, ...), až ta začala pochybovat, že byla chtěným dítětem, postrádala v rodině lásku a snažila se doma
zavděčit svým vzorným chováním Navštěvovala klášterní školu a ve svém deníku se vyznala ze své náklonnosti k mnoha
učitelům, tamtéž popisuje své pozdější erotické vztahy. Pokládala se za žensky nepřitažlivou a tak se rozhodla vyniknout na
poli intelektuálním. Proti přání otce vystudovala medicínu; na univerzitě ve Freiburgu studovala od r. 1906 jako historicky
první žena; pak PA výcvik. Její manželství s Oskarem Horneyem skončilo po 17 letech rozvodem, měla v něm tři dcery.
Potom žila mj. 10 let s E. Frommem.
Prodělala PA výcvik a analýzu, trpěla vnitřními zmatky a depresemi. Přesídlila do USA, kde pracovala jako klinička a učila
na Chicagském PA institutu; tohoto místa byla pro některé své antiPA názory zbavena a přestala být nakloněna i klasické
PA; 1941 založila Americký institut PA. Odmítla zejména Freudův biologismus a pansexualismus a vyzývala k
přehodnocení jeho východisek a T technik. NeoPA je podle ní PA bez libida. Uznávala Freudovu doktrínu determinace p
procesů a nevědomé motivace; odmítala ignoranci kulturních faktorů a sexuální problémy jako příčinu neuróz, pokládala je
za důsledek. Odsoudila Freudovo pojetí ženské p, kde ústředním tématem bylo závidění penisu.
Z pozorování rozdílů mezi americkými a evropskými neurotiky usoudila na značný vliv kulturních faktorů na p. Spojovala
prvky klasické PA se sociálním hlediskem.
Některá díla - Neuróza a lidský růst, Neurotická osobnost naší doby, Nové cesty v psychoanalýze a Naše vnitřní konflikty.
Z PA uznávala úlohu nevědomí, metody a techniky, odmítla významnost bio faktorů,
pansexualismus, předurčující roli dětství a strukturální dělení psychiky na id, ego a superego.
KH přisuzovala velkým význam zážitkům v dětství, zejména v sociální oblasti; odmítla
psychosexuální stadia - základem je vztah mezi rodiči a dítětem. Úzkost v dětství vzniká
působením dospělých, kteří jsou nepředvídatelní, panovační, příliš nároční nebo naopak shovívaví
apod. Zakouší pochybnosti o tom, zda láska rodičů je skutečná a namísto rozvíjení pocitu náležení
překonává dítě strach a prožívá pocity osamocenosti a bezmocnosti v potenciálně ohrožujícím
světě.
Základní potřeby dítěte:
ˇ potřeba satisfakce, uspokojení - základní fyziolog. potř.
ˇ potřeba bezpečí - důležitější; cítit se potřebným, milovaným a chráněným před ohrožujícím
světem; dítě v tomto závislé na rodičích
ˇ frustrace (lhostejností, nespravedlností, preferencí sourozenců, výsměchem,
hyperprotektivitou aj.) > základní postoj hostility u dítěte, konflikt mezi závislostí na
rodičích a odporem k nim; odpor bývá potlačen, ale tyto pocity se manifestují ve všech
dalších vztazích
Úzkost - intenzivní pocit nejistoty (základní pojem KH).
Lidské chování je motivováno dvěma základními tendencemi - získat uspokojení a bezpečí.
Konflikt mezi těmito pohnutkami je řešen vytěsněním jedné z nich - jakoby pak neexistuje. Tyto
potlačené impulzy a potřeby pronikají později do vědomí silně zamaskované. Nevědomé vnitřní
drama je zesilováno kulturou - ta na jedné straně stimuluje potřeby, na druhé vytváří omezení,
která brání tyto potřeby uspokojit. Základem vnitřního dramatu jsou neslučitelné nevědomé
pohnutky - je třeba je přivést do vědomí.
Horneyová se zabývala "neurotikem dnešní doby" a etiologií neuróz vůbec. Neurotické poruchy
jsou vzorce interpersonálního chování (behaviour patterns), získané v rodině.
Neurotické potřeby (trendy), vyskytující se v dospělosti, jsou jen pokračováním maladaptivních
postojů v dětství. Vyznačují se nutkavostí a jsou nevědomé - jedinec buď nechápe význam
svého chování, nebo jej špatně interpretuje. Slouží k překlenutí pocitů nejistoty a hostility -
strana 12
v tomto smyslu jsou na nich závislí všichni lidé, ovšem neurotické chování se vymyká běžným
způsobům učení - fixace na neúspěšných strategiích a nedostatečný zřetel k vhodnosti té
které reakce v konkrétní situaci. Neurotický charakter se vyznačuje sebeobviňováním,
sebenenávistí, pocity méněcennosti, sebezničujícím chování a tzv. neurotickou skromností =
paradoxní pýchou. Uvedené potřeby jsou neurotickými tehdy, stane-li se jedinec závislý na jedné
z nich:
přehnaná potřeba pro
ˇ lásku a schválení - být milován, citlivost na kritiku a nevlídnost
ˇ mít partnera - kontrolu - závislost, strach z opuštění
ˇ omezení života do úzkých hranic - pořádek, nevyžadování, "skromnost", podrobivost
ˇ moc - řídit, opovrhovat slabostmi
ˇ využívání druhých - a přitom mít hrůzu z toho být využíván a platit za hlupáka
ˇ sociální uznání - být obdivován a uznáván
ˇ osobní obdiv - vytvářet o sobě značně přehnanou představu, být ctěn a obdivován
ˇ osobní ambice - být nejlepší, ať to stojí cokoli, hrůza z nezdaru
ˇ soběstačnost a nezávislost - distanc od vztahů předpokládajících závazek, povinnost
ˇ dokonalost a nezranitelnost - být morální, bez chyb; dokonalost, ctnost
Tyto potřeby lze seskupit do tří kategorií, resp. strategií:
ˇ tíhnutí k lidem
ˇ povolnost, neprosazování se, závislost, přání být milován, chráněn a veden
ˇ "když se poddám, nemohu být poškozen"
ˇ vztahy s druhými jako ochrana před osamělostí a nepotřebností
ˇ tento postoj může maskovat agresivitu
ˇ oddalování se, postoj od lidí
ˇ uzavřenost, nezájem o emocionální vazby, nezájem, povrchnost, sebestřednost
ˇ "když se stáhnu, nemůže mi být ublíženo"
ˇ touha po nezávislosti a soběstačnosti
ˇ směřování proti lidem
ˇ hostilita, dominance, vykořisťování, ovládání
ˇ "když mám moc, nemůže mi nikdo ublížit"
ˇ život je boj, hledá, co se kde dá urvat; jakkoli přátelské chování je vždy prostředkem
k dosažení kontroly a moci a zvýšení si prestiže nebo soc. pozice
Stejně jako neurotické potřeby i tyto strategie slouží k minimalizaci v dětství vytvořených
pocitů úzkosti. I tady platí, že zdravý člověk uplatňuje tyto strategie střídavě a konflikt mezi nimi
není prožíván. Neurotik mezi nimi nedokáže přecházet a užívá stále tutéž strategii bez ohledu na
situaci.
Pohled KH na O ženy - proti závisti penisu staví "závist lůna"; ženy se často cítí ve srov. s muži
méněcenné a snaží se být více maskulinní, ale je to dáno jejich ekonomickou, psychickou a
politickou závislostí na mužích; v celé historii byly ženy považovány za druhořadé občany a od
dětství jsou socializovány ve směru percipování nadřazenosti mužů.
Skoro všichni současní lidé jsou neurotičtí; typickým symptomem doby je tzv. neurotická erotika,
resp. neurotická potřeba lásky, která je nutkavá a neuroticky vystupňovaná. Neurotik potřebuje
partnera jako oporu, ujišťovatele a stálého podavače důkazů lásky.
Kromě PT zdůrazňuje KH léčení duševních problémů svépomocí; život sám je ozdravným
procesem a pomoci může i prožité neštěstí (člověk např. objeví lidi, kteří se za něj postaví a
pomůžou mu).
Karen Horneyová:
potřeba uspokojení a bezpečí, bazální úzkost, sociální zážitky v dětství
k lidem, od nich nebo proti nim
neurózy, neurotické potřeby, neurotická erotika, fixace
osobnost ženy
léčba svépomocí
strana 13
Henry A. Murray (1893-1988)
ˇ ego-psychologická koncepce O
Vystudoval medicínu, ale věnoval se výzkumu v obl. psychologie O. Člověka bral jako proaktivní org. zaměřený na
budoucnost; kritizoval akademickou psychologii s tím, že je zde věnováno málo pozornosti jedinci ve vztahu k prostředí
(beta situace).
Někt. díla: Explorations of personality (1938)
HAM do hlubinné koncepce přibral další teorie (fenom., kogn...); nevycházel z klinické praxe -
zkoumal VŠ studenty. Spojil provokující spekulace PA s umělými metodami akademické P.
Vycházel z pozorování více výzkumných pracovníků, jejichž údaje pak sjednocoval, důraz na
chování celé O (nikoli jen prožitky), studoval zdravé jedince. Některé hypotézy bylo možné
objektivně testovat.
Svůj systém nazývá personologií - zkoumá individuální O pomocí TAT (tematický apercepční
test), který vyvinul.
"Téma" je celek tvořený potřebou a tlakem:
ˇ potřeba
ˇ vše, co jedinec chce, o co se snaží; lze ji identifikovat pomocí vzorců chování,
selektivního vnímání, citů a manifestovaného uspokojení
ˇ tlak
ˇ vše, co prostředí vyžaduje splnit od jedince
ˇ alfa tlak - objektivní okolnosti vyvolávající tlak
ˇ beta tlak - subjektivní zpracování alfa tlaku - podstatné pro jednání
ˇ ve své tematické jednotě se needs a presses vzájemně ovlivňují; fungují zpětnovazební
mechanismy
ˇ TAT - 31 tab., soc. mnohoznač. situace, do nichž jed. projikuje systém svých potřeb a tlaků
osobnost je
ˇ proces, kdy je O identická se svou historií, průběhem chování
ˇ struktura - organizace všech integrativních a regulativních procesů; všechny vědomé procesy
jsou regulativní, ale naopak to neplatí
ˇ jako systém se O mění, jako struktura je relativně stabilní
Id - všechny impulzy a stimuly; energie, emoce, potřeby
Ego - plánuje a organizuje chování, aktivizuje
Super-ego - interiorizované kultiurní hodnoty
Ego-ideal - vytváří se na základě superega; ideální sebe-obraz, zdroj stavění si osobních cílů
HAM zdůrazňuje význam dětství pro rozvoj O, podobně jako SF rozlišuje 5 stadií vývoje v dětství,
ale mají u něj jiný obsah. Celý život pak člení do období:
ˇ dětství, adolescence a rané dospělosti - vývoj O a jejích struktur
ˇ střední dospělosti - rozvinuté struktury uchovány a zesíleny
ˇ období stáří - struktura O se vrací zpět, ztráta schopnosti vyvíjet nové struktury
Henry A. Murray:
TAT
proaktivní org. zaměřený na budoucnost
téma - potřeby a tlaky (alfa, beta)
O - proces a struktura
id, ego, superego, ego-ideal
význam dětských zážitků + celoživotní vývoj
strana 14
Harry Stack Sullivan (1892-1949)
ˇ interpersonální teorie psychiatrie, resp. neopsychoanalytická sociální psychologie
Pocházel ze státu New York, byl potomkem irských emigrantů a v protestantském prostředí se cítil osamocen. Jeho matka
byla chronicky nespokojená a málo vřelá, otec byl skromný a sem tam Harryho pochválil. I v rané dospělosti trpěl předsudky
okolí a byl izolovaný a uzavřený; blízké vztahy vytvářel těžko. Absolvoval Chikagskou lékařskou fakultu, potom sloužil v
armádě.
Během studia se seznámil s klasickou PA. Měl velké porozumění pro schizoidy a schizofreniky, s nimiž dovedl citlivě
pracovat. Jako psychiatr posléze léčil i neurotiky, zejména obsedantní. Je zakladatelem tzv. washingtonské psychiatrické
školy a časopisu Psychiatry. Angažoval se mj. v otázkách duševní hygieny a mezinárodních vztahů, pracoval pro UNESCO
a WHO. Jako analytik byl první rodilým Američanem mezi zpravidla rakousko-německými imigranty. Hodně přednášel.
Zemřel při pracovní cestě po Evropě.
Některá díla: Interpersonální teorie psychiatrie (vydali kolegové po jeho smrti), Psychiatrické interview, Koncepce moderní
psychiatrie. Přednášel a psal články, ale na psaní knih neměl nadání.
Sullivan klade důraz na interpersonální chování; osobnost podle něho neexistuje samostatně,
nýbrž je výsledkem interpersonálních vztahů. Ty počínají v dětství a probíhají po celý život
člověka. Psychiatrie je podle S. vědou o interpersonálních vztazích. Hlavním formujícím činitelem
je kultura. Základními potřebami jsou potřeba uspokojení (spíše biologická) a potřeba bezpečí
(společenská; vyhnutí se nejistotě a úzkosti). Poruchy chování vznikají při pokusech o odstranění
úzkosti; ta vzniká zejména z konfliktu tendencí - totéž jednání uspokojí biologickou potřebu, ale jde
proti potřebě bezpečí. Organismus se zbavuje úzkosti např. selektivní nepozorností (vytěsňováním
určitých zážitků). Rozvoj osobnosti je podmíněn harmonií sociálních, sexuálních a kognitivních
pochodů.
Kognitivní procesy se vyvíjejí ve třech stadiích:
ˇ prototaxické - okamžité vnímané stavy vztažené zejména k interakci s okolím (kojení)
ˇ parataxické - zážitky opatřené subjektivními významy; dítě chápe některé vztahy mezi
událostmi, ale ještě ne kauzalitu
ˇ syntaxické - verbálně zpracované zkušenosti; logické usuzování s využitím symbolů, jazyka a
reflexe
Pro patologii má největší význam parataxické myšlení; v procesu parataxické distorze (podobné
jako Freudův přenos) přenáší své negativní interpersonální zkušenosti z raného dětství do vztahu s
T; v průběhu terapie se tyto obsahy analyzují, pacient se učí dosahovat uspokojení v
interpersonálních vztazích. T se děje přestavbou osobnosti.
Zkušenosti jsou personifikovány v rámci interpers. vztahů - v procesu personifikace se rozlišuje
mezi já a ne-já. Podle toho, jak je dítě hodnoceno okolím, se vytváří dodatečná personifikace tzv.
dobrého já, nebo špatného já.
Pokud dítěti toužícímu po něžnosti je tato odpírána, reaguje zklamáním, tzv. malevolentní
transformací, z níž plyne hněvivá odezva.
Za první a klíčovou interpersonální zkušenost pokládal Sullivan kojení (jev "prsu v ústech").
Kojenec vnímá matčin prs různým způsobem - snadno dostupné mléko v dostatečném množství -
dobrý a uspokojující prs; dostupné, málo - dobrý, neuspokojující; žádné mléko - špatný; dost
mléka, ale poskytovaného úzkostnou osobou - tzv. zlý prs, který v kojenci vyvolává tenzi a může
mít škodlivé účinky na vývoj dítěte.
Vývoj probíhá v šesti stadiích - 1. rané dětství (zkušenost s prsem v ústech, vznik personifikací,
prototaxický modus), 2. vlastní dětství (předškolní věk, dítě potřebuje kamarády, parataxické
poznání, sublimace), 3. juvenilní období (interakce ve skupinách, pokračující socializace,
syntaxické poznání), 4. preadolescence (potřebuje kamaráda - chum), 5. raná adolescence
(heterosexuální zájmy, erotická přitažlivost druhých), 6. pozdní adolescence (vyzrání sexuálního
chování, které se spojuje s potřebou intimity). Dosahuje se zralosti v oblasti sociální, sexuální i
kognitivní a je vytvořen repertoár interpersonálních vztahů.
Podle Sullivana člověk směřuje ke stavu "absolutní euforie" (protikladem je absolutní hrůza nebo
abs. tenze), ale brání mu v tom tenze, vyvolávaná opomenutými potřebami nebo úzkostí.
Dlouhodobé opomíjení potřeb vyvolává apatii, dlouhotrvající úzkost může vést k somnolentnímu
odpoutání (usnutí, dospělý pomocí hypnotik).
strana 15
Uspokojení potřeb a interpersonální bezpečí často nelze dosáhnout najednou - z toho vznikají
tenze. Pokud při pokusu o uspokojení potřeby vyvolá dítě u dospělých negativní odezvu, naučí se
utíkat z nich pomocí systému já, což je dynamismus, který pomáhá naučit se vyhýbání se
zákazům a verbální techniky k okecávání. Jiným únikovým dynamismem je sublimace - posun ke
společensky přijatelnější činnosti. Základní motivační silou je odstranění úzkosti - její míra
závisí na druhu raných zkušeností.
Harry Stack Sullivan:
Důraz na interpersonální vztahy, vliv kultury.
Rané dětství, kojení.
Potřeba uspokojení = odstranění úzkosti a potřeba bezpečí.
Kognitivní vývoj - zkušenost prototaxické, parataxické a syntaxické.
Personifikace (já a ne-já).
Tenze, somnolentní odpoutání, malevolentní transformace, dynamismy.
Erich Fromm (23.03.1900- 18.03.1980)
ˇ humanistická PA , neoPA, psychosociální teorie
Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem v ortodoxní židovské rodině, setkal se s antisemitskými postoji Němců a poznal i
nesnášenlivost Židů. Sám sebe líčí jako neurotické, úzkostné dítě. 1. sv. válka - zdrcen lidskou destruktivitou a iracionalitou.
Vedle zájmu o filozofii a sociologii se zabýval psychologií, kterou vystudoval na Heidelberské univerzitě. Zajímali ho Freud a
Marx, pokusil se o syntézu jejich teorií - Marxovy myšlenky použil jako sociální rámec, do něhož integroval Freudovy
psychologické prvky. Celý život se zajímal o marxistický socialismus.
Byl vycvičen v PA, seznámil se s Karen Horneyovou. Původně praktikoval klasickou PA, pak se od ní odchýlil, zejm. od její
"zúžené" teorie libida. V roce 1934 emigroval do USA, učil na PA institutu, kde se opět setkal s KH. Ta se postavila proti
tomu, aby na institutu učil bez lékařského vzdělání; Fromm po určitých restriktivních opatřeních vůči jeho osobě z institutu
odešel a na protest proti tomu tak učinilo i několik jeho kolegů. V roce 1949 se přestěhoval do Mexika kvůli artróze své
manželky, inicioval zde (1957) výzkum vlivu industrializace na mexické venkovany. V 70. letech se přesunul do Švýcarska,
kde žil až do své smrti.
Některá díla: Strach ze svobody, Mít nebo být, Lidské srdce, Umění milovat, Anatomie lidské destruktivity, Člověk a PA
EF kladl důraz na společenský kontext lidské existence, na důležitost uvědomění si sebe samého
a vlastní vnitřní hodnoty. Základním aspektem povahy je svoboda, ale mnozí lidé nejsou ochotni si
jí užívat, čímž umožňují diktátorské systémy. Hlavním problémem společnosti je volba mezi
"robotismem" a "humanistickým socialismem" - spolupráce, aktivita, odpovědnost, člověk využívá
kapitálu a ne naopak. Kladl důraz na humanistickou etiku v protikladu k etice autoritativní a ryze
subjektivní: štěstí je účastí na štěstí druhých.
Mikšík: Lidská existence je kvalitativně odlišná od živočichů; člověk není instinktivně předurčen, ale
také ztratil původní spojení s přírodou. Postupně si uvědomuje tragičnost svého osudu - přání
být součástí přírody a zároveň se z ní vydělovat; proces "osvobození" - tedy uvědomění si
své oddělenosti od přírody a jiných lidí vede k pocitům osamocení, beznaděje a nicotnosti.
Lidé již dlouho usilují o stále větší individualizaci, ovšem dnešní míra autonomie pociťovaná
příslušníky záp. kultury byla dosažena za cenu nejistoty a pocitů osobní bezvýznamnosti.
Konflikty - úsilí o svobodu vyvolává pocity odcizení vůči přírodě a spol.; přání mít moc nad svým
životem a současně cítit blízkost a spojení s druhými.
Bojovat s pocity osamocení a bezmoci lze:
ˇ aktivní činností, spontánní aktivitou - únik před těmito pomoci pomocí prožitků a pozitivní
svobody (být sám sebou a neztratit přitom ze zřetele soc. realitu); práce, láska
ˇ vytvoření neproduktivního svazku se světem:
ˇ autoritarismus - spojit své já s něčím mimo sebe; masochistická forma - submisivita,
závislost, sebe-ponižování; sadistická forma - využívat, ovládat
ˇ destruktivismus - ničení
ˇ konformita automatu - konvence, konformita, podřizování se požadavkům a normám; být
takový, jako jsou všichni ostatní
 jsou to OM, které neodstraňují příčiny ani neřeší problém existence, ale činí život
možným; proniknout k nim lze PA technikami (volné asoc., výklad snů, ...)
strana 16
Motivační silou nejsou sexuální pudy, ale konflikt mezi usilováním o svobodu a bezpečnost.
existenciální potřeby člověka:
ˇ potř. vztaženosti, souvztažnosti - o někoho pečovat, zodpovídat; ideální je produktivní láska
ˇ potř. vynikání (dokonalosti) - překonat pasivní animalitu a být tvůrcem vl. života
ˇ potř. zakořenění - někam náležet, stabilita
ˇ potř. identity - povědomí jednoty sebe sama, moci říct "to jsem já"; uvědomovat si, kým
skutečně čl. je
ˇ potř. orientačního rámce a oddanosti - konzistentní způsob interpretování komplexnosti světa;
potřeba objektu oddanosti (bůh, nějaký cíl)
> zralost spočívá v jejich vyváženosti a integritě
Osobnost je podle EF celkem zděděných a získaných vlastností, jež jej činí jedinečným, produktem
<> mezi vroz. potřebami a vlivy soc. norem a institucí. Zákl. složky jsou temperament a charakter.
Temperament je konstituční, vrozený, víceméně trvalý a nemá etický význam. Charakter etický
význam má, je tvořen hodnotovými volbami jedince, které jsou ovlivňovány soc-kul. okolím.
Produktivní charakter - obdarovávání druhých prostř. lásky a práce ("Člověk miluje to, pro co
pracuje, a pracuje pro to, co miluje."); aktivita a autentičnost, p zdraví
Neproduktivní charakter - jedinec není schopen produkovat, takže buď dostává od druhých,
nebo od nich bere (vykořisťuje)
Každý jedinec má oba charaktery zastoupené v různých proporcích.
Charakterové vzorce jsou založeny na procesu
1) socializace - vytváření poz. vztahu k druhým; souvisí s produkt. char.
2) asimilace - získávání, přisvojování žádoucích předmětů, souvisí ne neprod. char.
Optimum spočívá ve vhodném smíšení těchto dvou procesů.
Typy neproduktivní orientace:
ˇ receptivní orientace - veškeré zajištění očekáváno od vnějších zdrojů, chtějí být milováni, aniž
by sami milovali; submisivní, lehkověrní, sentimentální
ˇ kořistnická orientace - taky očekává zvnějšku, ale neváhá to získat aktivně, loupením (podle
EF je to v podstatě kanibalismus); sami neprodukují, ale přivlastňují; agrese, arogance,
egocentrismus, svádění, hrdost, sebedůvěra
ˇ hromadivá orientace - uchovávat nashromážděný majetek, izolace od druhých, obrany proti
zasahování vnějšího světa do vlastních věcí; žijí v minulosti; ridigní, podezíraví, tvrdohlaví,
věrní, rezervovaní
ˇ tržní (marketingová) orientace - cenu věcí určuje trh, vše se získává v procesu výměny; tržní
přístup k osobnosti - podle toho, jaký dojem člověk činí, ne jaký je, uspěje na trhu, kde je na
prodej stejně jako jiné zboží; oportunní (příležitostní), netaktní, bezcílní, přístupní názorům,
velkomyslní, zvědaví
Zralá láska je síla, která podporuje vztaženost a uchovává identitu; vyplývá z produktivní char.
orientace. Láska je aktivní silou v člověku, překonává pocit osamění a spojuje s druhými, současně
člověku umožňuje být sama sebou. Podle EF spočívá terapie hlavně v obnovení pacientovy
schopnosti milovat.
EF je nápadný zejména mírou prosazování soc. faktorů.
Erich Fromm:
PA s důrazem na společnost, svoboda, humanistická etika.
Temperament a charakter; socializace a asimilace.
Charakter produktivní a neproduktivní > receptivní, kořistnická, hromadivá a tržní orientace.
Potřeba vztaženosti, transcendence, zakořeněnosti, identity a orientačního rámce.
Zralá láska, schopnost milovat.
strana 17
Erik Homburger Erikson (1902-1982)
ˇ psychosociální teorie, ego-teorie
Potomek dánských rodičů, narodil se v Německu. Ve svých osmašedesáti přiznal, že byl mimomanželským dítětem
luteránské matky a Dána, kterého nikdy nepoznal. Jeho matka se pak vdala za německého židovského pediatra, který Erika
adoptoval. Byla to pro něj ale medvědí služba, protože křesťanští spolužáci ho zavrhovali jako Žida a lidé ze synagogy na
něm neměli rádi jeho nežidovské rysy - modré oči a světlé vlasy. Od nejranějšího dětství prožíval Erikson krizi identity,
která se pak stala nejtypičtějším rysem jeho osobnostní teorie.
Průměrný student, ve škole v Karlsruhe se připravoval na univerzitní studia, která ale nenastoupil; cestoval a hledal sám
sebe. Pak se rozhodl pro uměleckou dráhu, dělal se dřevem a kreslil.
Od r. 1927 učil ve Vídni, byl v té době analyzován Annou Freudovou, oženil se s Joan Sersonovou. Po nástupu Hitlera
k moci emigroval s manželkou a dvěma syny do USA. Pracoval jako PA a badatel, 1942 přijal profesorské místo na
Kalifornské univerzitě, kde skončil poté, co odmítl podepsal loajalitu. Ač neměl obvyklé univerzitní vzdělání, nebyly z toho
problémy, protože jeho výzkumy a spisy byly již velmi ceněny. 1950 mu vyšla kniha Childhood and Society a jako uznání za
ni se stal mluvčím ego-psychologie.
Vedl středisko pro narušené adolescenty, přednášel na Harvardu. Známé jsou jeho práce o indiánských kmenech Siouxů a
psychohistorické studie o Lutherovi, Ghándím, Maximu Gorkém a Hitlerovi.
Některá díla: Dětství a společnost (1950), Výzva mládí (1965), Dimenze nové identity (1974), Identita: Mládí a krize (1968),
Náhled a odpovědnost (1964)
Eriksonova koncepce je orientována na vývoj ego. EE modifikoval PA na život moderní
společnosti, ale považoval se nikoli za SF kritika, ale jeho pokračovatele. Nezdůrazňoval pudové
motivy - větší váhu má ego, ne id - O je racionálnější. U SF píská ego spory mezi Id a superego, u
EE je ego autonomní struktura zajišťující soc. adaptivní vývoj.
Významným činitelem vývoje dítěte jsou nejen rodiče (SF), ale celé soc. prostředí a kulturní
kontext. Vývojové změny probíhají celý život, nejen v raném dětství.
SF se domníval, že uvolní-li člověk své instinktivní puzení, čeká ho sociální vyhynutí; naproti tomu
EE se zaměřil na odhalování lidské schopnosti vítězit nad psychosoc. riziky a zkoumal přednosti,
kvality ego. Každý konflikt v sobě obsahuje výzvu k řešení a je třeba poznat, jak člověk své krize
zvládá a jak ho případné nevyřešení minulého konfliktu znevýhodňuje v zacházení s pozdějšími
probl.
Vývoj osobnosti chápal jako sled epigenetických stadií od narození po stáří. Epi = na, po;
geneze = vznik, vynoření; epigeneze = jeden prvek vzniká na podkladu jiného.
Souhlas s SF - struktura O, bio a sex. základy motivace a O dispozic, danost a neměnnost pořadí
vývojových stadií.
Hlavním tématem vývoje je utváření osobní identity související s vývojem ego. Před objevením
se zralého ega je třeba získat přiměřený pocit identity. Podle EE jsou různé rituály v dospívání
nástroji, jimiž se identita a integrace ego potvrzuje. Ego se uplatňuje jako uvnitř mysli (PA), tak ve
vztahu k soc. okolí.
Teorie "osmi věků člověka"
Vývoj ego probíhá v osmi stadiích; každé má svůj optimální čas k vynoření (kritické obd.) a
obsahuje psychosociální krizi, která představuje možnost růstu, ale zároveň i ohrožení.
Vyřešení konfliktu je předpokladem růstu, ego získává novou mohutnost, ctnost (virtue) -
absorbuje pozitivní komponentu. Pokud člověk uhýbá před řešením konfliktu, ctnost nevzniká a
převládá negativní pól krize (např. 4. stadium - snaživost vs. méněcennost; má vzniknout ctnost
kompetence; pokud dítě nevyřeší konflikt, odchází do dalšího stadia bez ctnosti a s pocitem
méněcennosti). Nevyřešení konfliktu oslabuje ego a způsobuje stagnaci vývoje; může se napravit
dodatečně (> chyby nejsou nezbytně trvalé), což vyžaduje návrat až do místa negativního řešení,
účinnější přístup ke konfliktu a následně vytvoření chybějící ctnosti.
Všechny krize jsou v O v latentní formě přítomny již od narození, ale vynoří se každá ve svůj čas.
Ve vyrovnávání se s krizemi jsou kulturním prostředím způsobené rozdíly.
Redukce vývojových fází na bipolární znaky je silnou a slabou stránkou EE teorie současně -
zjednodušení pomůže porozumět, ale jen tehdy, je-li adekvátně pochopeno.
Vývojová stadia:
1. důvěra vs. základní nedůvěra
ˇ ctnost - naděje - podmínka žití
ˇ kojenec potřebuje saturovat základní bio potřeby a předvídatelné chování mateřské osoby >
pocit bezpečí, důvěry v ní a posléze i v sebe
strana 18
2. autonomie vs. zahanbení a pochybnosti
ˇ ctnost - vůle
ˇ dítě se učí mluvit, chodit a regulovat vyměšování - nutnost vyváženosti mezi zadržováním a
pouštěním; důsledky pro mezilid. interakce - moc nebo málo zábran
3. iniciativa vs. vina
ˇ ctnost - účelnost
ˇ dítě experimentuje s novými činnostmi; přílišná potřeba úspěchu při přehlížení potřeb ostatních
a sexuální fantazie můžou vyvolat pocity viny
4. snaživost vs. méněcennost
ˇ ctnost - kompetence
ˇ přechod od hry k produktivním činnostem, které vyžadují urč. dovednosti
ˇ úspěch = radost, neúspěch = méněcennost a to i tehdy, byl-li nezvládnutý úkol pro dítě příliš
obtížný
5. identita vs. zmatení rolí
ˇ ctnost - věrnost, oddanost zvolené životní filozofii, svému směřování
ˇ zde jsou si nejblíže možnosti objevit sebe sama nebo se ztratit
ˇ sjednocují se představy mladého člověka o sobě samém; vědomí identity ego dává pocit
důvěry, že jeho sebepojetí odpovídá náhledu ostatních lidí na něj
6. intimita vs. izolace
ˇ ctnost - láska
ˇ intimita je zdravým spojením vlastní identity s identitou druhého bez hrozby ztráty sebe nebo
rozpuštění své identity v něm; obsahuje závazek a může být vyjádřena sexuálně
ˇ v procesu intimity si čl. může prostř. identifikace s druhým vyjasnit vlastní identitu
7. generativita vs. stagnace
ˇ ctnost - pečování, konstruktivní přispění společnosti
ˇ člověk se zapojuje do spol., aby vytvořil něco hodnotného - potomstvo, hmotné statky, tvůrčí
myšlenky, umělecká díla
8. integrita ego vs. zoufalství
ˇ ctnost - moudrost jako výsledek celého vývoje jedince
ˇ pokud se člověk ve stáří nemůže ohlédnout za svým uplynulým životem s pocitem naplnění a
dobře vykonané práce, nastává zoufalství
ˇ vztah mezi dětskou důvěrou a dospělou integritou - děti se nebudou bát života, pokud jejich
rodiče budou natolik integrovaní, že se nebudou bát smrti
Za přínos EE se pov., že byl zaměřen na nepatologické osoby, celoživotní vývoj a význam
dosažení identity.
Erik Erikson:
důraz na ego - autonomní strukturu; kulturní a soc. kontext
celoživotní vývoj ega, epigenetická stadia
8 stadií - psychosociální krize - růst vs. ohrožení; vyřešení konfliktu > vznik ctnosti
důvěra - nedůvěra; autonomie - zahanbení; iniciativa - vina; snaživost - méněcennost
identita - zmatení rolí; intimita - izolace; generativita - stagnace; integrita - zoufalství
naděje - vůle - účelnost - kompetence - věrnost - láska - péče - moudrost
strana 19
behaviorismus - Dollard, Miller, Hull, Skinner, Pavlov
hlavní východiska behaviorismu
ˇ jako předmět P uznává pouze pozorovatelné chování živých organismů
ˇ veškeré chování probíhá podle jistých zákonitostí; jako produkt objektivních determinujících
činitelů může být naučeno nebo odnaučeno
ˇ prohlašuje se za vědecký a deterministický; vznikl v důsledku rozvoje pozitivistického a
agnostického uvažování ve vědě a optimistickým a pragmatickým myšlením středních vrstev v
USA, které sdílely názory o všemocnosti vlivů prostředí při organizaci lid. chov.
ˇ determinismus: "svobodné" lidské reakce jsou řídké
ˇ stoupenci PA zdůrazňovali vnitřní determinaci chov.; podle beh. si jedinec své tendence
chování osvojuje v průběhu života
ˇ osobnost reálně neexistuje, je to pouze pojem vyvozený z vnějšího, měřitelného
chování; je to akumulovaná sada naučených vzorců chování
ˇ postoj k terapii: "Výzkum je léčení a léčení je výzkum."
ˇ > uplatňuje se ve výchově a poradenství proto, že nabízí technologii k dosahování změn
v chování
tzv. klasický beh.
ˇ Watson
ˇ atomem chování je psych. reflex (převzat od Pavlova)
ˇ to, co je psychickému imanentní, tj. subj. zpracování reality, eliminuje
ˇ pojem osobnost odmítli a redukovali metodologii; specificky lid. p fce a zákonitosti chování
redukovali na to "společné" se subhumánními <> s prostř.
ˇ příznačné rysy:
ˇ atomismus - podmíněný reflex je základ, substrát, atom, obsažený ve všech formách
chování
ˇ experimentalismus - vztah mezi jedincem a prostř. redukován na S-R, nerozlišovali mezi
člověkem a živočichem
ˇ umělost - aby se exaktně odhalil vztah mezi S a R, pracuje se hlavně v laboratoři a se
zvířaty
neobehaviorismus
ˇ Tolman, Miller, Hull, Dollard, Pribram a Skinner
ˇ sociálně kognitivní přistupy - Bandura a Rotter
ˇ překonat úsilí ignorovat střední článek v reflexu - subjekt - vmezeřenou prom. mezi S a R
ˇ S > O > R
ˇ dominující znaky:
ˇ synchronismus - studování druhů, jejich specifického chování
ˇ strukturnost - studium smysluplných bloků interakčních systémů
ˇ naturalismus - hlavní metodou je zkoumání živ. v jejich přiroz. prostř.
ˇ zákl. tezí je jednota člověka s okolní přírodou; studovat nelze jen pomocí elementů chování
ˇ p je nástroj a výsledek adaptace
ˇ Ivan P. Pavlov (1849-1936)
ˇ materialista, odmítal duši; všechny duš. jevy jsou výsledky hmotných procesů
ˇ klasické podmiňování: spojení dvou podnětů
ˇ nepodm. podnět - unconditioned stimulus Su vyvolá reakci svou vlastní povahou
(maso > sliny)
ˇ druhý podnět je sám o sobě neutrální; spojením s Su však získává podnětovou
účinnost > podm. podnět - conditioned stimulus Sc (zvuk zvonku)
ˇ nepodmíněná reakce - uncond. response Ru je reakcí na Su
ˇ podm. reakce - cond. response Rc je reakcí na Sc
ˇ John Broadus Watson (1878-1958)
ˇ vůdčí představitel klas. beh.
ˇ v reakci na introspektivní přístupy uvedl, že aktuální chování se má studovat a ne o něm
hloubat; buď se P přemění na přírod. vědu, nebo bude pohřbena
strana 20
ˇ původně - individ. zvláštnosti jsou dány různými zkušenostmi, jejichž vlivu byl jedinec
vystaven; nitro člověka se skládá z imanentních struktur a zvyků
ˇ později pojal člověka jako mechanismus, jehož činnost je výsledkem půs. prostř.
(vrozené NR a získané PP způsoby reakcí)
ˇ procesem učení a nahodilými styky s okolím se tvoří způs. odpověďového chování > O je
produktem soustavy zvyků; vývojovým cílem je osvojit si takovou sadu zvyků, která
umožňuje účinné přizpůsobení se a přežití
ˇ všemocnost výchovy - ze zdravého novorozence lze učinit cokoliv
ˇ E. C. Tolman (1889-1959)
ˇ neobeh., revize klas. beh. - do vztahu S-R vložil interv. prom.
ˇ v souladu s Watsonem uznává pouze objektivně testovatelné fenomény
ˇ v obsahu a způsobu chování přisuzuje mimořádný význam jeho cílovému zaměření - tato
zaměřenost vstupuje mezi S a R: model S - O - R > chování je funkce podnětu a O, tj.
zpracování situace jedincem
ˇ hlavní interv. prom. jsou pudy (drive) - impulz pudící jedince k uspok. nějaké potřeby >
pudy způsobují, že org. tenduje v urč. situaci uč. způsobem reagovat
ˇ základní pudy prvního řádu - apetence a averze, spojeny s fyziolog. excitací, z níž
pramení specifické fyziolog. stavy (hlad po potravě, po sexu, odpočinku, ...)
ˇ pudy (puzení) druhého řádu - sociálně naučené; průbojnost, družnost, ...
ˇ Clark L. Hull (1884-1952)
ˇ základy teorie učení, kterou dále rozpracovali Dollard a Miller
ˇ model R = f(S, O) (Drap.: aplikoval sled S>R na lidské chování)
ˇ základní determinantou chování je pud - drive; na síle puzení závisí síla (potenciál)
reakce, na povaze puzení pak charakter chování
ˇ pud je objektivně testovatelná komponenta chování
ˇ podle něj jsou podněty účinné proto, že redukují (vrozené) pudové potřeby (drive)
organismu > reakce jsou tedy zpevňovány prostř. redukce popudů (pudových potřeb)
ˇ je-li redukována síla pudové potřeby, je to odměnou pro org., který se takto učí
ˇ anticipačními reakcemi (předcházejícími redukci) odpovídá org. proto, že spojení podnětu,
odezvy a odměny vede k vytvoření jistých návyků
ˇ zkoumal i jev odkladu zpevnění v procesu učení a analyzoval chování jako řetězec
elementárních S-R článků
ˇ na jeho teorii navázali i představitelé faktor. analýzy (Cattell, Guilford a Eysenck)
Burrhus Frederick Skinner (1904-1990)
ˇ radikální beh., operantní beh., sociální beh.
Narodil se v Pensylvánii, vyrůstal ve stabilním a spokojeném prostředí, veden k učení a ukázněnosti, bavila ho technika. Ve
škole ho udivoval nezájem některých studentů a rebeloval proti pravidelnému modlení. Chtěl být spisovatelem, ale pak
vystudoval na Harvardu psychologii, prováděl výzkum nervového systému živočichů. Učil na univerzitě v Minesotě a na
Harvardu, stal se jedním z frontmanů beh.
Někt. díla: Věda a lidské chování (1953), Beyond freedom and dignity, A matter of consequenses.
Radikální beh. proto, že zachoval schéma S-R a protože se domníval, že metody studia chování,
které se užívají u zvířat, lze aplikovat i na člověka. Odmítal O i pudy - nelze je objektivně
pozorovat. Já je systém odpovědí sloužící rozlišení stimulů a rysy jsou podmínkami a okolnostmi
posílení a deprivace.
Operantní beh. proto, že vedle nepodmíněně a podmíněně reflexního chování počítá
k základním typům chov. i chování operantní. Operantní akce jsou spontánně vzniklým
výsledkem aktivního pokusu o adaptaci - zpočátku jsou náhodné a ty, které vedou k užitečnému
výsledku, se upevňují - učení pokus/omyl; Tolmanovu tezi o cílovém chování neuznával.
strana 21
Soc. beh ne proto, že by řešil soc. aspekty lid. života (zajímaly ho jen bio), ale proto, že společnost
vytváří určité prostředky vnější kontroly, aby modifikovala chování člověka.
O i vnitřní poznávací činnost ignoruje - učení není uvědomělé, ale nahodilé, BFS je
antiteoretický - podle něho jsou všechny abstraktní teorie k ničemu.
Každý čl. je jedinečný, každý má jinou genetickou výbavu a jinou osobní historii, každý se chová
jinak - studium O je o nalézání jedinečného vzoru vztahů mezi chováním org. a jeho důsledky
- posilujícími vlivy.
Člověk je determinován objektivně, tj. není svobodnou bytostí iniciující vlastní aktivitu.
ˇ člověk není autonomní bytost, je determinován vnějšími stimuly
ˇ vnitřní události studovat, ale pouze pokud to půjde objektivně a reliabilně
ˇ lidský org. = black box, nezkoumat motivy, emoce, konflikty, pudy, ...
ˇ funkční analýza - přístup k odhalování kauzality, zákonitostí chov. - přesně zjistit vztahy
mezi podmínkami prostředí a chováním org. (Pavlov: "Kontrolujte podmínky a uvidíte řád.")
ˇ vytvořil teorii operantního podm. založenou na Thorndikeově teorii instrumentálního
podmiňování
ˇ org. produkuje spontánní chování, které není vyvoláváno rozlišitelnými podněty - takové prvky
chov. jsou tzv. operanty
ˇ pozitivní a negativní zpevnění > je-li operant zpevněn, roste pravděpodobnost výskytu
takového chování v budoucnu; zpevňující činitel přebírá roli podnětu a zpevněné chování
odpovídá podmíněné odezvě
ˇ teorie postupné aproximace, tj. směřování k cílovému chování - chování se postupně
tvaruje tak, že se zpevňují pokroky, které jedinec činí
ˇ základní rozdíl mezi Pavlovou a Skinnerovou teorií: aby nevyhasla podmíněná odezva,
posiluje Pavlov podnět (opakovaně spojuje Su a Sc), zatímco u Skinnera se zpevňuje
odezva
B. F. Skinner:
operantní podmiňování
učení pokusem a omylem - nahodilé akce; pozitivní/neg. zpevnění
teorie postupné aproximace
black box
člověk je nesvobodný, je determinován stimuly
funkční analýza - zjišťování kauzality
John Dollard a Neal Miller
* subjektivní behaviorismus
John Dollard (1900-1980)
Narozen ve Wisconsinu, vystudoval na Chicagské univerzitě sociologii a ve třicátých letech začal v studovat v Berlíně na PA
institutu. Pak učil na Yale antropologii, soc. a P, odkud odešel jako emeritní profesor v r. 69. Během války zkoumal chování
vojáků v bitvách.
Neal E. Miller (*1909)
Pochází rovněž z Wisconsinu (Milwaukee); získal doktorát na Yale, kde spolupracoval s Dollardem a Hullem, kteří ho
významně ovlivnili. Prodělal PA výcvik ve Vídni. Později učil na Yale a byl profesorem na Rockefellerově univerzitě.
Společná díla: Osobnost a PT (1950), Frustrace a agrese (+Mowrer, Doob a Sears, 1939), Sociální učení a napodobování
(1941)
Teorie učení
Dollard i Miller byli orientováni behavioristicky, ale oba prodělali též PA výcvik, a tak se v jejich
teorii prolíná PA a beh. v kontextu daného soc. prostředí ("spojit vitalitu PA, přísnost laboratoře a
danosti kultury"). Jsou představiteli tzv. subjektivního beh. V rámci sledu S-R usilovali o
vysvětlení středního článku - O (její prožívání, nevědomí, podstata, vývoj, ...).
strana 22
V procesu učení "musí být učící se jedinec k odezvě puzen - motivován a za její provedení za
přítomnosti signálu potom odměněn ... aby se někdo učil, musí něco chtít, něčeho si všimnout,
něco udělat a něco získat ... těmito činiteli jsou pudová potřeba, signál, odezva a zpevnění."
pudová potřeba (pud. excitace, drive)
ˇ jakýkoli podnět (též motivace), který vyvolá odezvu
ˇ vnější událost, primární pudová potřeba (hlad, zima, ...) nebo sekundární potřeba (návyk na
podkladě prim. potřeby)
signál (podnět, cue)
ˇ potřeba žene k jednání, signál určuje typ odezvy
ˇ modifikuje motivující sílu potřeby - ta je specifičtější
ˇ je-li hodně intenzivní, stává se potřebou a pudí jedince k činu
odezva
ˇ vyvolávána motivační silou potřeby a směrovým působením signálu
ˇ podmínkou učení je přítomnost a zpevnění odezvy
ˇ úspěch výchovy často závisí na schopnosti vychovatele vyvolat vhodné odezvy, které
poskytnou příležitost ke zpevnění
ˇ některé se stávají signálem (strach - nejprve odezva na zvuk, a sám spouští sled dalších
dějů)
zpevnění
ˇ = redukce potřeby
ˇ každá událost, která zesiluje tendenci opakovat odezvu proto, že výsledkem je redukce
potřeby
návyk
ˇ výsledek zpevňování sledu podnět (signál) > odezva
ˇ jedinec se učí návykům prostř. zpevnění
Osobnost není vrozená - je výsledkem procesu vytváření návyků, resp. osvojováním repertoáru
sekundárních potřeb. Člověk se rodí s primárními potřebami, které mu zpočátku umožňují
přežít (bolest, hlad, ...). O je tvořena soustavou individuálně příznačných návyků, je fasádou,
za níž se podle typu sockul. prostředí skrývají vrozené - primární potřeby jako její základ.
Neutrální signál po několika spojeních s primárních potřebou získá schopnost vyvolávat
odezvu - tak se stane sekundární potřebou. Sek. potř. slouží k přežití v daném sockul. prostředí.
Ve vývoji O má význam prvních 6 let. Spolu se sekundárními potřebami se dítě seznamuje i se
sekundárním zpevněním (úsměv, poděkování, peníze na zmrzlinu ...). Dollard a Miller doporučují
zejména v prvních dvou letech dítě všemožně podporovat, zejména v situacích:
ˇ krmení
ˇ nácviku čistotnosti
ˇ raných sexuálních projevů
ˇ nácviku ovládání hněvu
Nevědomí se skládá z pudových potřeb, signálů a odezev, které nejsou jedincem plně chápány
či uvědomovány. Dítě třeba říká "máma", ale neví přesně, o čem všem to je. Velká část soc. učení
probíhá nevědomě. Dospělí neurotici např. zase nedokážou popsat své konflikty.
Neurózy jsou podle DM nevědomé konflikty, které díky rodičům má dítě naučené v raném dětství
(málo podpory nebo podnětů, tresty za sexuální zvědavost, ...). Konflikty jsou typu +-, --, ++.
Nevědomé konflikty vyvolávají úzkost a podněcují vznik neuróz. Protože jsou však neurózy
naučeny, mohou být také odnaučeny.
behavioristé:
Pavlov - klasické podm., Su, Sc, Ru, Rc
Skinner - operantní podm., operanty, zpevnění, postupná aproximace
Hull - základy teorie učení; redukce popudu - odměna > návyky
strana 23
Dollard, Miller - beh., PA výcvik
pudová potřeba, signál, odezva, zpevnění, návyk; primární & sekundární potřeby; dětství
O je soustavou návyků, není vrozená
neuróza - nevědomý konflikt
NAUČIT - ODNAUČIT
G. A. Miller (*1920), E. Gallanter (*1924), C. H. Pribram (*1919)
V souvislosti rozvojem výpočetní techniky chápou chování jako sérii aktů - pohybů a člověka jako
složitý počítač.
ˇ základní instance v O, které spojují S a R:
ˇ obraz - všechny znalosti org. - informační aspekt org. chování čl.
ˇ plán - proces kontrolující pořadí uskutečnění operací - algoritmický aspekt
ˇ algoritmus - strategie se vytv. na základě testování - pokusů, co a jak dělat > zpětná vazba -
každému působení předchází zkoušení
ˇ zákl. jednotka chování: T-O-T-E (test - operate - test - exit)
Jde tu o mechanickou analogii člověk-počítač; vše je výsledkem automatických činností, ale
psychika je příznačná realizací nových činností subjektivním zpracováním a vhledem do podstaty
reality.
Albert Bandura (*1925)
ˇ sociálně-kognitivní teorie, reformovaný beh.
Narodil se v Atlantě jako potomek ukrajinského farmáře, manuálně pracoval, vystudoval psychologii na univerzitě v Iowě a
dlouho působil (ještě v 1992) na Stanfordské univerzitě. Studoval soc.-kognitivní učení, jeho stěžejním dílem je "Principles
of behavior modification" z 1969. Ovlivnil výv. a klinickou P; teorie agrese a vývoj sex. rolí.
Dílo - kromě zmíněného ještě Social-learning theory (1977)
Podle AB převládají dnes psychodynamické přístupy, které považují za pramen lidského jednání
soubor (často nevědomých) vnitřních procesů. Problém je v koncepci a empirii - vnitřní
determinanty jsou často vyvozovány z chování - motiv moci byl takto odvozen z dominantního
chování, impulzy k hostilitě ze zlostného chov., ...
Kromě toho vnitřní determinanty neosvětlují celou komplexnost a různorodost odezvy čl. na životní
realitu > přesunout těžiště zkoumání od hypotetických vn. sil k vlivům prostředí. Ale ne tak,
jak to udělal radikální beh. a BFS - "vylít s vaničkou i dítě".
AB - lidé nejsou ani autonomní, ale vláčeni prostředím - mají jisté vyšší způsobilosti, které jim
umož. předvídat a kontrolovat to, co na ně působí.
vzájemný determinismus
ˇ jeho vl. pojem
ˇ příčiny chování: kontinuální, vzájemná interakce beh., kogn. a enviroment. vlivů - každá
z těchto proměnných je s to ovlivňovat zbylé dvě
ˇ >> lidé jsou produkty i producenty prostředí
ˇ >> díky schopnosti užívat symboly můžeme myslet, tvořit a plánovat - schopnost symbolicky si
představit bud. důsledky ovlivňuje současné motivátory chov.
zjevné chování vlivy prostředí
(odměny, tresty)
osobní faktory
(názory, oček., sebepercepce)
strana 24
Vedle významu vnějšího posilování uznává AB také pozorování, naslouchání a třeba četbu o chov.
druhých jako formy učení - tedy získávání, udržování a modifikování chov.
>> Nové vzory lze získat i při absenci vnějších podmínek (anticipované důsledky - pojistím se a
nebudu čekat, až se mi něco stane). AB zdůrazňuje učení pozorováním.
Kladl důraz na schopnost autoregulace - tyto fce mají externí původ, ale po jejich vytvoření se
stávají souč. regulačního systému jedince.
Většina komplexního chov. u lidí vzniká na zákl. verbálního zprostředkování info a pozorováním
chov. u jiných lidí - takto zástupně se učíme být kooperativní, odporní, agresivní, ... >
pozorováním si tvoříme kognitivní představy, co dělat a co nedělat a jak - kdo to umí, ušetří si čas
a mnoho omylů.
učení pozorováním - pomocí modelů:
ˇ konstruktivní proces aktivního posuzování
ˇ hl. komponenty:
ˇ procesy pozornosti - pozorovat, přesně vnímat
ˇ procesy paměti - zapamatovat i a udržet v pam. pozorované chov.
ˇ procesy motorické reprodukce - symbolické info z paměti přeneseny do beh. vzorů odezvy
ˇ procesy motivační - při očekávání posílení se realizuje pozorované - modelové chov.
Centrem AB teorie je kognice a s ní spjatý předpoklad racionality; džungle subj. prožitků je pro něj
vědecky neakceptovatelná - byl reformovaný beh.
Albert Bandura:
zkoumat působení vlivů prostředí
vzájemná determinace kognitivní, beh. a enviroment. vlivů
čl. je produkt i producent prostředí
zástupné učení pozorováním
kognice, vyšší způsobilosti - užívání symbolů > myšlení, tvořivost, plánování
Julian B. Rotter (*1916)
ˇ teorie soc. učení
Narozen v Brooklynu jako syn židovských uprchlíků, v P původně neviděl uplatnění, ale pak narazil na spisy Freuda a
Adlera a začal docházet k Alderovi do Společnosti individuální P; vystudoval P a zabýval se klinickou praxí (i během 2. sv.
války).
Někt. díla: Sociální učení a klinická psychologie (1954), Vývoj a aplikace soc. teorie osobnosti (1972)
Na přelomu 40. a 50. let, kdy JBR publikoval svou teorii, byly nejrozšířenější PA a fenomenologie -
vadily mu vágně definované pojmy, usiloval o precizní terminologii, důraz kladl na motivační a
kognitivní faktory a soc. kontext chování.
 vysvětlit, jak se učíme <> s jinými lidmi; důraz na naučenost základních modů chování
v soc. situacích a jejich souvislost s potřebami
 schopnost myslet a anticipovat - lidské chování je cílesměrné - goal-oriented > chování je
determinováno očekáváním budoucí odměny
 integroval pojmy posilování a očekávání - ostrý kontrast k BFS radikálnímu beh.
Hlavním bodem je předvídatelnost toho, jak se čl. zachová; abychom byli schopni takové
predikce, musím přesně analyzovat 4 zákl. proměnné:
ˇ potenciál chování
ˇ pravděpodobnost výskytu urč. chování v dané situaci - vždy je víc možností a vítězí ta,
která má největší potenciál chování; je ve vztahu k posilování
ˇ očekávání
strana 25
ˇ subjektivní míra pravděpodobnosti, že výsledkem chování bude posílení; lidé
upřednostňují chování v minulosti konzistentně posilované; stabilní očekávání přispívají ke
stabilitě O; aspekt kognice
ˇ nemusí být vždy realistické (vysoké nebo málo sebedůvěry - nízké)
ˇ rozlišuje specifická očekávání, kde je málo materiálu k posouzení pravděpod. - málo
relevantní pro predikci a zobecněná očekávání aplikovatelná na řadu podobných situací -
relevantní pro studium O
ˇ hodnota posílení
ˇ aspekt motivace; vyjadřuje stupeň preference jednoho posílení před jinými, jestliže
pravděpodobnost jejich vystoupení je cca stejná (koukat na hokej nebo navštívit přátele)
ˇ závisí na očekávání, variují podle situace a času, ale přesto jsou relativně stabilní
ˇ psychologická situace
ˇ vyjadřuje, jak situaci vidí subjekt (blízké CRR) - každý čl. percipuje prostředí svým
typickým způsobem bez ohledu na to, jak se to jeví ostatním
ˇ idea <> osoby a jejího významového prostředí
základní vzorec pro predikci chování:
potence chování = očekávání (kognice) + hodnota (motivace)
 pravděpodobnost výskytu urč. chov. je funkcí proměnných očekávání a hodnoty
posílení - tyto proměnné jsou izolovatelné jen ve vysoce kontrolovaném prostředí
pro každodenní situace užíval obecnější vzorce, který obsahuje proměnné:
ˇ potřeby
ˇ chování je cílově zaměřené; min. ztráty a max. zisky
ˇ známe-li potřeby osoby, lze lépe predikovat
ˇ hlavní kategorie potřeb - uznání, ochrany, dominance, nezávislosti, lásky a tělesného
komfortu
ˇ každá kategorie potřeb je složena ze 3 komponent:
ˇ potenciál potřeby - jak pravděpodobně se vyskytne chování směřující k uspokojení
potřeby
ˇ hodnota - hodnota sady posílení pro urč. kategorii - uspokojení každé potřeby přináší jinou
míru satisfakce
ˇ svoboda pohybu a minimální cíl - svoboda pohybu vyjadřuje subj. pojatou
pravděpodobnost, jakou sadou chování dojde k posílení (nízká svoboda pohybu při vysoké
hodnotě potřeby > frustrace); min. cíl - hladina, na níž osoba začíná vnímat posilování
obecný vzorec predikce (pro běžné živ. situace):
potenciální potřeba = (svoboda pohybu + hodnota potřeby)
 tedy potenciál pro výskyt urč. sady chování je určen očekávanou mírou pravděpodobnosti, že
chování povede k usp. potř. a hodnotou potřeby spojené s cílem
 čl. nejpravděpodobněji usiluje o dosažení cílů, od nichž čeká, že budou posíleny, a toto
očekávané posílení má vysokou hodnotu
zobecněná očekávání:
ˇ místo kontroly - locus of control
ˇ interní vs. externí - jde o kontinuum, ne buď anebo
ˇ osoba s externím místem kontroly má za to, že její úspěchy i nezdary jsou určeny vnějšími
vlivy (smůla, moc druhých, nepředvídatelné vlivy); vláčeni životem
ˇ osoba s interním místem kontroly - ne/úspěchy determinovány jejími vl. aktivitami a
schopnostmi - věří, že sama výrazně určuje svůj život
ˇ interpersonální záruka (důvěra, společenství)
Vypracoval škálu I-E na měření místa kontroly - 23 otázek + 6 maskovacích otázek - např. co se
má stát se stane (E) - nebo - spoléhat na náhodu se nevyplácí, proto plánuju své aktivity (I)
JBR se výrazně odlišuje od klas. beh.:
ˇ nejvýznamnější aspekty O jsou naučeny v sociálních kontextech
ˇ lidé nejsou pasivně reagujícími org.; osoba je s prostředím v <>
strana 26
Julian B. Rotter:
kognice, motivace, sociální <>
naučenost zákl. způsobů chování
předvídatelnost chování na zákl. potenciálu chování, očekávání, hodnoty posílení
a subjektivně pojaté situaci
potřeba - potenciál potřeby, hodnota, svoboda pohybu a minimální cíl
místo kontroly - externí ... interní; škála I-E
William Stern (1871-1938)
ˇ personologické pojetí O
Němec, začínal u Ebbinghause, 1916 katedra P v Hamburku, kde 1919 založil Hamburský P institut. Zabýval se
diferenciální P - studiem individ. rozdílů, psychotechnikou, zavedl pojem IQ, pracoval hlavně v dětské a pedagogické P.
1938 emigroval do USA, krátce profesor.
Někt. díla: Die menschliche Personlichkeit, Allgemeine Psychologie auf personalistischer Grundlage
>> chápat osobnost nikoli jako sumu projevů a dějů, ale komplex v aktivním vztahu se svým
prostředím - neopakovatelná individualita a složitost O
navzájem související prvky O
ˇ substancialita - tzv. mnohojednotnost
ˇ O se skládá z částí, ale není jejich sumou, nýbrž "unitas multiplex"
ˇ struktura - od hlubinných vrstev tvořících svéráznost já po vnější, světu nastavované části -
jednota vědomí a nevědomí, reálného a potenciálního
ˇ identita já trvá i přes probíhající změny
ˇ kauzalita, interakční cílesměrnost
ˇ bytí a Č jsou nerozlučnými a základními aspekty O
ˇ neustále směřuje k cíli - "causa finalis" (teleologie)
ˇ teorie konvergence jako reakce na nativismus a empirismus > vzájemné působení světa
a cílově zaměřené bytosti
ˇ individualita, zvláštnost O jako JÁ
ˇ O je ohraničena vůči světu; je to celostný, nedělitelný útvar, který své bytí projevuje dovnitř
a ven > jednota prožívání vl. existence a vybíjení aktivity in i out
Podstata, projevy, formování a rozvíjení O probíhá v dialogu se světem. WS staví na spekulativní,
fil. úrovni.
model dimenzí O:
ˇ prostorové - vnitřní i vnější prostor
ˇ rozprostraněnost v čase - od přítomnosti směrem k min. a bud.
O se vyvíjí od stavu neurčitosti a difúznosti ke stále bohatší a výraznější strukturovanosti
(diferenciace).
Sternův přístup je značně spekulativní, nicméně aktuálními tématy zůstávají teorie konvergence,
nutnost pojímat O jako celek s vlastní živ. historií a spojování nomotetických a idiografických
hledisek (hledání obecných zákonitostí x poznání individuálních případů).
William Stern:
neopakovatelnost a složitost O, jednota a identita
cílesměrnost
vývoj od neurčitosti diferenciací ke stále větší strukturovanosti
IQ, teorie konvergence
strana 27
Raymond B. Cattell (*1905)
ˇ rysová a faktorová teorie
Narodil se v UK ve Staffordshire, původně studoval fyziku a chemii; psychologii vystudoval na Londýnské univerzitě;
přednášel a praktikoval. Byl asistentem tvůrce faktorové analýzy Charlese Spearmana. Odešel do USA, učil na Harvardu,
Dukeově univerzitě a pak 30 let na Illinoiské univerzitě, spolupracoval s Thorndikem. V roce 1944 založil v Coloradu Institut
pro výzkum a seberealizaci. Sestavil několik psychotestových nástrojů, z nichž nejznámější je Šestnáctifaktorový
osobnostní dotazník 16PF.
Některá díla: Popis a měření O (1946), O a teorie učení (1979), O, motivační struktura a měření (1957)
Rysová a faktorová teorie O zkoumá O pomocí analýzy a popisu vlastností chování. Cattell
usiloval o to dospět k empiricky podložené analýze složek osobnosti, k čemuž používal statistický
postup, tzv. faktorovou analýzu. Jeho metodologie přináší cenné podklady pro tvorbu
osobnostních dotazníků; je kritizována za to, že není moc použitelná při interpretaci dynamických
procesů v lidském životě. RC snižuje úlohu klinického způsobu pozorování a intuice a
upřednostňuje rigorózní výzkumné metody. Jeho přístup je psychometrický.
RC přistupuje k O popisně a základními prvky umožňujícími popis jsou rysy - vlastnosti vyvozené
z pozorovatelného chování příznačného pro danou osobu; rys je soubor odezev, který má
v sobě cosi jednotícího, co rysu dodává jeho zřetelnou identitu. Rysy jsou hypotetické mentální
struktury odvozené z chování, které osobu predisponují jednat shodně napříč rozmanitými
okolnostmi a časem - reflektují tedy stabilní a predikovatelnou charakteristiku osobnosti.
Klade důraz na predikci - jeho definice O zní: Osobnost je to, co nám umožňuje předpovědět, co
daná osoba učiní v dané situaci.
R = f (S, P) - specifická odpověď osoby je nespecifickou fcí situace (S) a struktury O (P).
třídění rysů
ˇ obecné, společné rysy - abstrakce z konkrétního chování - zobecněné pojmy k popisu
chování, které se vyskytuje u velkého Q lidí - extra-/introverze, submise, sebeúcta
ˇ jedinečné rysy - sdíleny s jen malým množstvím lidí - např. zájem o vraždy malých dětí
ˇ povrchové rysy (surface traits) - poznatelné pozorováním chování
ˇ např. neklid, nesoustředění, drbání se může dát dohromady rys neuroticismu - je tedy
char. trsem zjevných elementů
ˇ pramenné rysy (source traits) - zdroje, příčiny pozorovatelných vlastností chování; faktory
určující konzistenci chování; našel jich 16 (seznam - Mikšík, 1998)
ˇ podle původu se dělí:
ˇ konstituční rysy - získány dědičností a bio a fyzilog. podmínkami existence (léky, ...)
ˇ rysy utvářené prostředím - formovány vlivy prostředí
ˇ základní modality:
ˇ schopnostní rysy - nakolik člověk dokáže dosahovat zvolených cílů (RC neúnavně
navrhoval další třídění do podskupin ...)
ˇ temperamentové rysy - vrozené (konst.) nástroje O - citlivost, impulzivita,
spontaneita,...
ˇ dynamické rysy - motivační síly pobízející org. k činnosti - ambiciózní, usilující o moc,
materiální vlastnictví, ...
Rysy lze dále dělit na rysové prvky - pramenné rysy čili faktory. Faktory se získávají fakt.
analýzou, jsou to pram. rysy o urč. číselné hodnotě, která vyjadřuje jejich korelaci s jinými faktory.
Pro svoji analýzu zdrojových rysů musel RC získat velké Q povrchových proměnných - všechny
možné situace, na něž lidé reagují. (Pracuje empiricky, neexperimentuje.) Tato sbírka vzorců
chování se nazývá osobnostní sféra a info o ní sbíral následovně:
ˇ L-data - údaje o životě
ˇ získávají se ne od zkoumané osoby, např. údaje ze školy, od soudu, o rozvodu, ...
ˇ Q-data - dotazník
ˇ sebeposouzení osoby v dotazníku (16PF), který obsahuje výroky o sobě
ˇ srovnává se s nezávislými L-daty a posuzuje se shoda
ˇ T-data (OT-data - objective test) - objektivní testy
strana 28
ˇ vytvářejí se různé životní situace a pak se hodnotí jednání osoby; ty nevědí, co přesně se
má hodnotit
Z Q a L-dat se získávají podobné faktorové struktury.
K faktorům získávaných zkouškou 16PF patří inteligence, síla ego, dominance - sub., emociálnost -
tvrdý realismus, napětí - uvolněnost aj. Každý rys má jinou sílu - jiný vliv na chování; v 16PF jsou
řazeny sestupně podle svého významu (A až M a Q0 až Q4 - A má dimenze rezervovaný -
vydávající; Q4 uvolněný - napjatý).
V chování se uplatňují dvě složky - rysy jedince a znaky dané situace; jednání pak lze vyjádřit
matematicky pomocí znaků situací s1, s2...sn a rysů T1, T2 ...Tn > odezva = s1T1 + s2T2 + ...
Podobně jako beh. považuje RC O za vyvozenou z chování. Ačkoli mu jde o rysy a faktory
především jako o determinanty budoucího chování, nevylučuje účinky vlivů prostředí.
Sympaticky přiznává, že přesnost měření a predikce je omezená.
Dynamika O má zdroj v dynamických rysech, které jsou dvojí:
ˇ ergy - konstituční, fyziolog. rysy - primární potřeby, pudy
ˇ sexualita, družnost, prosazení se, rodič. péče, ...
ˇ sentimenty a postoje - rysy vztažené k prostředí
ˇ sentimenty - intrapersonální, jsou to hodnoty (vztahují se k věcem, kt. jedinec pokládá
za důležité)
ˇ manželství, domov, náboženství, ...
ˇ jáský sentiment (sent. of self) je nejdůležitější - zahrnuje sebeuvědomění,
sebehodnocení, touhu po sebevládě, uchování vlastní hodnoty, ...
ˇ postoje - vnější projevy sentimentů a ergů - tendence jednat v urč. situaci urč.
způsobem
Dynamické jsou je ve stálé dynamické interakci, která tvoří dynamickou spleť. Tato interakce,
v níž jsou postoje vyjádřením sentimentů a sentimenty vyjádřením ergů, se nazývá subsidiace.
Např. postoje jedince k novému filmu, prezidentovu rozhodnutí a reformě zákona jsou subsidiární
vůči jeho sentimentu ke své vlasti. Tento sentiment je pak výrazem (je subs. vůči) ergů ochrany,
znechucení, sebeprosazení, bezpečí.
Intrapersonální konflikty vysvětluje RC v pojmech dyn. rysů.
(subsidiary - pomocný, podpůrný, vedlejší, podřízený, doplňkový, druhotný)
RC zkoumal také podíl dědičnosti a prostředí v utváření O rysů - k tomu užíval tzv.
mnohostrannou abstraktní analýzu variace MAVA. Podíly u jednotl. rysů variují - u intel. a asertivity
jsou konstituční vlivy významné, u G-faktoru (účelovost - zásadovost) minimální. 2/3 rysů - prostř.,
1/3 děd.
RC také zjistil, že většina lid. chování je určena soc. skupinami, a soudí, že tak, jak lze popsat
jedince v termínech jeho rysů, lze popsat i soc. skupiny, s nimiž je spjatý. Syntalita - dimenze rysů
pro obj. popis skupin; studoval různá náboženství, školní a vrstevnické sk. aj.
Vedle klasického a operantního podmiňování uznává RC ještě tzv. integrační učení -
harmonizovat chování, aby bylo dosaženo žádoucích cílů.
Vývoj je výsledek zrání a učení v urč. prostředí. Sentimenty ego a superego získává dítě mezi
2. a 5. rokem; v dospívání usiluje o nezávislost a integraci své O. Zralost (25-55) let je dlouhým
obdobím, v němž se toho podle RC děje nejméně. Inteligence se svým vrcholem kolem 20 let
zvolna ubývá - úbytek ale nastává hlavně v oblasti přizpůsobivosti jedince, nikoli v dříve
osvojených dovednostech. Na stáří se RC dívá pesimisticky; podle něho je to doba symbiózy
laskavosti a agresivity; duševní nevyrovnanost přikládá RC zhoršování zdraví starého člověka.
Raymond B. Cattell:
empiricky podložená analýza a popis vlastností chování; důraz na predikci; psychometrie
faktorová analýza - 16PF
rysy = soubory odezev o jisté jednotnosti
faktory = pramenné rysy
L-, Q- a T-data
dynamické rysy - ergy (pudy) a sentimenty (hodnoty); postoje - vnější projevy
strana 29
dynamika - subsidiace
MAVA - podíl děd. a prostř. v utváření rysů; soc. vlivy
integrační učení - harmonizace chování k dosahování cílů
Hans Jürgen Eysenck (*1916)
Narozen v Berlíně, matka herečka, otec zpěvák, rozvedli se, když HJE byly dva roky, dál u babičky. Kvůli nacismu do
Francie, kde vystudoval P, za války v psychiatrické nemocnici léčil vojáky se stresovými reakcemi, vyučoval psychologii na
řadě univerzit.
Někt. díla: Dimenze O (1982), Vědecké studium O (1952), Struktura lidské O (1965)
Stejně jako Cattell - úkolem P je predikce chov., klíčem je faktorová analýza - byl empirik >
výzkum začíná hypotézou, která se potvrzuje (RC teoretik - nejdříve výzkum a vlastnosti se objeví).
Kladl větší důraz na genetické vlivy, které podle něj determinují rysy a typy primárně.
hierarchický model struktury O:
ˇ nejvýše jsou tzv. superrysy neboli typy
ˇ např. extraverze, jsou kontinuální
ˇ mají největší vliv na chov.
ˇ jednotlivé rysy - jsou zahrnuty v superrysech (sociabilita, živost, ...)
ˇ habituální odezvy (HR), které jsou odvozeny z množství
ˇ specifických odezev (SR)
např. potřásání rukama, zdravení ostatních (SR) jsou habituální odezvy na pozdrav druhých; pokud
koreluje s dalšími jako hovornost, společenskost > rys sociability > koreluje s aktivitou, asertivitou >
superrys (typ) extraverze
nalezl dvě zákl. dimenze rysů:
ˇ extraverze - introverze
ˇ neuroticismus (labilita) - stabilita
> jsou ortogonální a statisticky nezávislé
> jejich kombinací vznikají 4 typy O (sang., chol. , flegm., mel.) - většina lidí u středu
později koncipoval ještě jeden rys - psychoticismus vs. síla ega:
ˇ vysoký skór psychot.: egocentrismus, impulzivita, necitlivost vůči druhým; obtížně vycházejí
s druhými, dělají naschvály
ˇ genetická predispozice stát se psychotickým
ˇ také kontinuum; více u M
rozdíly v extra- introverzi:
ˇ podle aktivace - arousal (EEG; spánek - panika)
ˇ introverti jsou vysoce vnímaví ke stimulaci, zatímco extraverti jsou necitliví - proto
vyhledávají excitující situace
rozdíly v neurot. - stab.:
ˇ souvisí s limb. systémem
ˇ vysoký neur. - rychlejší a trvalejší reakce
 osoby s vysokou introverzí a neuroticismem - kandidáti na úzkostné poruchy - fobie, obsese,
stres
 osoby s vys. extraverzí a neuroticismem - psychopatcké (antisoc.) poruchy
empiricky ověřené rozdíly mezi int. a ex:
ˇ I - teorie, věda; E - práce s lidmi
ˇ I - masturbace; E - více sex. partnerů
ˇ I - vyšší stupeň VŠ vzděl., studium končí z psychiatrických důvodů; E - končí ze školských
důvodů
ˇ I - vyšší arousal ráno; E - večer
 zásadní rozdíl je v jejich citlivosti vůči stimulaci
strana 30
- Corcoran 1964 - test citrónové kapky - 4 kapky na jazyk - introverti 2x více slin než ex. -
fyziolog. rozdíl podle HJE
Hans J. Eysenck:
superrys-typ > jednotl. rysy > habituální odezva > specifická odezva
extra-/introverze, neuroticismus/stabilita, psychiticismus/síla ega
arousal - introverti jsou více vnímaví vůči stimulaci
faktorová analýza, důraz na genetické vlivy, empirik
BIG FIVE - lexikální přístup k O
Založen na předpokladu, že nejvýzn. indiv. rozdíly jsou kódovány v přiroz. jazyce v podobě
jednotl. slov (Galton, Klages, Allport, Odbert) > jenže přiroz. jazyk má mnoho expresivních a
hodnotících termínů, které jsou obtížně zachytitelné, aby měly vypovídací hodnotu.
Jedinec může být v přirozeném jazyce popsán více způsoby - stabilními rysy (zlostný), vnitřními
stavy (vzteklý), aktivitami (řvoucí), svým vlivem na druhé (děsivý) a hodnocením společností
(neakceptovatelný).
Úkolem bylo vymezit lexikonový index termínů, kt. vyjadřují popis rysů O. Tupes a Christal
faktorovali Cattellův index a nalezli 5 faktorů (k nimž podle nich není co dodávat), které později
Goldberg nazval jako BIG FIVE: surgence, příjemnost, spolehlivost, em. stabilita, kulturnost.
Ze slovníku se vyberou všechny termíny postihující chov. a prožívání jedince, oddělí se rysové
termíny od termínů popis. postoje, emoce aj.; pomocí odpovědí respondentů se pak tyto odpovědi
podrobí faktorové analýze (u nás M. Hřebíčková).
I. surgence (extraverze)
- povídavý, otevřený, ukvapený, sociabilní x mlčenlivý, rezervovaný, opatrný, uzavřený
II. příjemnost - agreeableness
- dobromyslný, důvěřivý, mírný, kooperativní x vznětlivý, nedůvěřivý, svéhlavý, negativistický
III. svědomitost - conscientiousness
- uspořádaný, zodpovědný, svědomitý, vytrvalý x nedbalý, nespolehlivý, nesvědomitý, nestálý
IV. emocionální stabilita - emotional stability
- vyrovnaný, soustředěný, klidný, nehypochondrický x nerv., úzkost., podrážděný, hypoch.
V. kulturnost
- kulturní, intelektuální, vytříbený, obrazotvorný x nekulturní, neuvážlivý, hrubý, jednoduchý
Kurt Lewin (1890-1947)
ˇ teorie pole, topologická psychologie, dynamická teorie O
Pocházel z malého německého města na území dnešního Polska; rodina se pak přestěhovala do Berlína, kde Lewin
absolvoval studium psychologie. Tam po službě v armádě působil spolu s Köhlerem a Wertheimerem. V roce 1932 přijel
hostovat na Standfordovu univerzitu a o rok později se v USA usídlil trvale; nejdelší období tam strávil na univerzitě v Iowě.
Pak působil na Massachusettském technologickém institutu MIT, kde aplikoval svoji teorii pole na sociální činnost.
Předčasné úmrtí na infarkt ukončilo jeho práci po dvou letech. Paradoxem je, že ačkoliv Lewin formuloval svoji teorii
původně k vysvětlení chování jednotlivce, nejvíce ovlivnil oblast skupinové dynamiky. Podle Allporta byl jedním
z nejoriginálnějších psychologů 20. století.
Některá díla: Dynamická teorie osobnosti (1935), Teorie pole ve společenských vědách (1951), Principy topologické
psychologie (1936), Řešení sociálních konfliktů: Vybrané spisy o skupinové dynamice (1948), Pojmové reprezentace a
měření psychologických sil (1938)
KL byl vůdčí postavou celostní P - Gestaltpsychologie. Obraz světa - Gestalt - nevzniká syntézou
prvků, ale naráz; obraz se vytváří v daný okamžik - ad hoc; minulá zkušenost nehraje roli, vzniká
cestou vhledu.
strana 31
Lewinova teorie má topologickou povahu - její pojmy jsou vyjádřeny v prostorových výrazech;
topologie je založena na vztazích celku a části, resp. na pojmech vyjadřujících "zahrnutí v".
Topologické pojmy jsou ve své podstatě matematické, ale podle KL nemůže statistika vysvětlit
dynamiku O a její situaci v její konkrétní jedinečnosti. Pomocí topolog. dimenzí vysvětluje KL
závislost osoby a okolí - spojitost intrapersonálních dějů a dějů venku.
Vývoj O probíhá v procesu diferenciace (převzato od gestaltP) - členění celostního jevu do částí
(jsme-li poprvé v nějakém městě, vnímáme ho jako celek; jak se seznamujeme s jeho částmi a
předměstími, ulicemi, tvoříme si diferencovanou představu, kt. je podrobnější a přesnější).
struktura osobnosti
ˇ kruh je osoba - person P
ˇ eliptické pole - P okolí - enviroment E
ˇ dohromady tvoří životní prostor - life space L
ˇ mimo L je vnější obal, který obsahuje skutečnosti, jichž si osoba není vědoma, a tak na její
chování nemají přímý vliv (např. neví, že se projednává zákon o daních; je-li přijat, platí vyšší
daně a vliv už tu je)
ˇ L = P + E
topologická struktura osobnosti:
ˇ životní prostor obsahuje P skutečnosti, kt. určují chování osoby:
B = f(L), resp. B = f(P+E)
> chování je fcí živ. prostoru, resp. osoby a okolí
psychologické okolí
ˇ veškerá skutečnost dostupná osobě (P) v daném čase
ˇ podle KL principu současnosti probíhají všechny P pochody v L v přítomnosti, vč. minulých
zkušeností a plánů do bud.
ˇ obsahuje oblasti, které mají hranice o různé pružnosti a propustnosti
ˇ každé oblast obsahuje nějakou P skutečnost (osoba, věc, myšlenka), která v danou chvíli
ovlivňuje chování P
ˇ každá P skutečnost má pro (P) různou hodnotu, význam; matematicky vyjádřen jako
valence
ˇ druh (+ -) a síla valence objektu nebo události závisí na aktuálním stavu potřeb
daného jedince; valence a potřeby jsou tedy souvztažné
ˇ KL pro vyjádření valence neužívá čísel
ˇ např. X nechodí rád do kina, takže skutečnost "filmy" má lehce zápornou valenci; ale X
může dát výrazně kladnou valenci konkrétního filmu, protože výborně ukázal Lincolnův
život - tady spolu komunikují tři oblasti L - první obsahuje osobu, která film doporučila,
druhá filmy a třetí zájem o Lincolna
ˇ vzájemná komunikace oblastí - událost
osoba
ˇ je diferencovaným středem živ. prostoru
ˇ vjemově pohybová oblast - příchod info do vnitřní oblasti osoby a odchod info ven - vjemově
pohyb. oblast má tedy komunikační úlohu ve vztahu osoba - okolí
vnější obal
P E
osoba životní prostor
L = P + E
strana 32
ˇ vnitřní oblast osoby
ˇ obsahuje P a soc. potřeby spolu s kom. a percepčními schopnostmi
ˇ buňky centrální a periferní - jejich obsahy podle významu (povrchní hněv - hluboký
vztek); uspořádání se mění podle aktuálního stavu
Dynamika živ. prostoru
Vnitřní struktura osoby tenduje k rovnováze; tento stav je často narušován tenzemi - tenzi
způsobuje jakákoli potřeba, jejím uspokojením tenze odeznívá.
Každá oblast P okolí má pro jedince význam, který je vyjádřen jako pozitivní nebo negativní
valence, které jedince přitahují, resp. odpuzují.
Je-li přitažlivost velká, vyvolává v P okolí sílu, kt. je znázorněna vektorem - udává intenzitu a směr
působení. Vektor osobu tlačí ve směru nějaké P skutečnosti. Pohyb k danému cíli nazývá KL
lokomocí - může být skutečná nebo imaginární (plánování).
Vývoj O probíhá v procesech diferenciace a integrace - jak jedinec vyzrává, člení se osoba a
okolí do stále více oblastí až k tzv. optimální úrovni diferenciace. Vzrůstá počet zájmů a záměrů.
Aby v nich byl pořádek, nastupuje proti dif. organizovanost. Konečným krokem ke zralosti je
proces integrace - urč. buňky dosáhnou vyšších tenzí a tím ovládají jiné - integrace je vlastně
hierarchií tenzí, která se vytvořila mezi subsystémy osoby.
Regrese je podle KL situace, kdy se jedinec vzdává překonání zábrany na cestě k cíl a volí cíl
na nižší úrovni, než kam původně směřoval.
Kurt Lewin:
vztahy celku a části - závislost osoby a okolí
životní prostor L = osoba P + psychologické okolí E; kolem vnější obal
chování je fcí životní prostoru, resp. osoby a okolí
každá P skutečnost v E má nějakou valenci (+-) - závisí na aktuálním stavu potřeb
osoba má vjemově pohybovou a vnitřní oblast (v ní buňky periferní a centrální)
rovnováha vnitřní potřeby narušována tenzemi, kt. jsou způsobovány potřebami
osoba je k určitému cíli tlačena vektorem - udává směr a sílu lokomoce
vývoj - diferenciace, organizovanost, integrace
regrese - volba méně náročného cíle po neúspěchu v předchozím - vyšším
Dmitrij Nikolajevič Uznadze (1887-1950)
ˇ teorie ustanovky
Pocházel z Gruzie, P vystudoval v Lispku; 1915 založil se svou ženou v Gruzii první ženskou střední školu; spoluzakl. Gr.
univerzity - katedra P a laboratoř exp. P; ředitelem Gr. akademie věd.
Zaměřenost - p obsah <> aktualizované potřeby a situace, v níž se tato uspokojuje; ustanovka
(zaměřenost) je faktor, který determinuje aktivitu O:
prostředí > subjekt (ustanovka) > chování
Prostředí nevyvolává chování přímo, ale působí na subjekt a mění jej vyvoláním ustanovky -
zaměřenosti na urč. chování; akty chov. jsou bezprostředně podmíněny subjektem, jeho
ustanovkou.
Norakidze - není možná org. p bez organizátora; přizpůsobení se bez toho, kdo se přizpůsobuje;
naučení se bez změny O.
chování na základě ustanovky vzniká na dvou rovinách:
1. ustan. vzniká na zákl. aktuální potřeby a reál. situace > impulzivní chov. (i zvířata)
2. čl. vypracuje ustanovku na úrovni objektivizace; podmíněno myšlením a vůlí
ˇ tyto dvě úrovně se stále střídají
fixovaná ustanovka - ust., upevněná opakováním a subj,. významností
dispoziční u. - u. mající vysokou subj. hodnotu; určují svéráz, osobitost
strana 33
Gordon W. Allport (1897-1967)
ˇ systematický eklekticismus
Narodil se ve státě Indiana jako nemladší ze 4 dětí; otec lékař; na zákl. a do stř. školy už v Clevelandu; rodiče zdůrazňovali
hodnotu vzdělání. Trpěl soc. izolovaností, byl dobrý ve slovech a ubohý ve sportu. Na Harvardu absolvoval ekonomii a
filozofii, pak učil v Istanbulu; cestou zpět se zastavil u Freuda ve Vídni, ale PA zatím nestudoval. Na Harvardu pak získal
doktorát z psychologie; oženil se; chvíli studoval v Německu a Anglii. V Evropě na něj zapůsobila tvarová P a důraz na
osobní individualitu; v USA se pak cítil mimo. Vyučoval na Harvardu - vedl tam historicky první kurs o teoriích osobnosti
v USA; označován jako "děkan amerického studia osobnosti". Byl váženým učitelem a badatelem, který přispěl ke studiu
osobnosti, soc. P a etiky, spoluautor široce užívaných O testů. Zemřel na rakovinu dva roky po odchodu do důchodu.
Některá díla: Osobnost: Psychologická interpretace (1937), Povaha předsudku (1954), Pattern and growth in personality
(1961), Osobnost a společenský střet (setkání) (1960)
GA usiloval o vědeckou objektivitu, zajímal se o společenské problémy, zkoumal předsudky. Byl
humanista, přátelil se s Rogersem, Lewinem a Gardnerem Murphym (první "bratranci jeho
myšlení"). Eklekticismus pojímal jako výběr a sjednocení pravdivého z více teorií; jako kavčí ekl.
označoval formu, která hromadí vzájemně nesouvisející myšlenky, jako systematický ekl. pak
takovou formu, která z různých příspěvků tvoří jednotnou, integrovanou strukturu. Byl ovlivněn
gestaltP, PA, Lewinovou teorií pole, rysovou teorií a beh.
Allportův eklekticismus - u Freuda je ústředním tématem princip slasti, u Adlera usilování o
nadřazenost; Dollard a Miller mají za základní proces sled podnět-odezva, Skinner operantní
podmiňování; Allportova teorie takový jednotící činitel postrádá - GA vybral urč. myšlenky a stavěl
vedle sebe často opačné přístupy, mezi nimiž hledal střední cestu.
GA byl přesvědčen, že každá teorie je založena na filozofickém vztažném rámci - PA spočívá na
fyzikalismu a naturalismu, personalistický postoj je spjat s idealismem, protestantskou teologií, ...
Usiloval o poznání lidského chování a úctu k jedinci - modely člověk-stroj neodmítal, ale nechtěl
je zdůrazňovat více, než přístup empiricko-humanistický. Upřednostňoval idiografický přístup ke
studiu O, avšak svoji teorii vyvažoval (všeobecně převládajícím) přístupem nomotetickým.
Dispoziční přístup k O předpokládá, že nejsou dva lidé stejní; každý jedná konzistentním a
přitom odlišným způsobem, než jiný.
Analyzoval přes 50 definic O. Odmítal O jako vyvozenou z chování: "Osobnost je něco a dělá
něco". O je dynamická, nikoli statická, je třeba jí vnímat v neustálém stávání se; rozvíjí se po
celý život a svou povahou je psychofyzická (= společné fungování těla a mysli). O obsahuje
determinující tendence, které při podnětu odstartují akce, prozrazující pravou povahu jedince.
Vše, co jedinec činí, označuje GA jako charakteristické chování a myšlení. "O je dynamická
organizace těch psychofyz. systémů v jedinci, které determinují jeho char. chování a myšlení."
Toto jeho pojetí spadá do koncepcí humanistické psychologie, k níž se v 50. letech přihlásil.
Stejně jako Fromm i GA rozlišuje temperament jako surovinu a charakter jako zhodnocenou
osobnost (etický pojem) coby dvě stránky O (nikoli zvláštní oblasti v O). Existencialismus hlásá
absolutní svobodu, determinismus naprostou nesvobodu - GA jde prostředkem - člověk může
utvářet svůj život, ale jen omezeně - omez. - fyziolog. potřeby, dřívější zkušenosti a aktuálně
působící vlivy prostředí. Existencialismem postulovanou hnací sílu k růstu a naplňování smyslu,
touhu po individuaci a autonomii uznává.
Rys - struktura, jež činí stimuly významově konzistentními - funkčně ekvivalentními - plachý
člověk - v kavárně, na plese, ve třídě je tichý, rezervovaný; naopak v základu přátelský člověk je
hovorný a srdečný. Podstatou rysové teorie je to, že rovnocennost podnětů a odpovědí je
sjednocena a zprostředkována rysem. Rysy jsou zapuštěny do soc. situací - lidé vyhledávají
takovou společnost, která jim umožňuje vyjadřovat a uplatnit své rysy. Rysy a situace jsou
funkčně závislé a ve vzájemné interakci determinují, k jaké reakci dojde.
Krátce před smrtí GA vymezil charakteristiky, tzv. "rysy rysů":
ˇ jsou reálnou součástí O
ˇ jsou obecnější než zvyky (zvyk česat se, čistit zuby, sprchovat - rys čistotnosti)
ˇ dynamické, nespí a nečekají, ale motivují k chování
ˇ lze je empiricky zjistit - odvodit z pozorování odpovědí jedince
strana 34
ˇ jednotlivé rysy nejsou od sebe odděleny - jejich hranice se trochu překrývají
ˇ není synonymem morálního nebo soc. názoru - proto je označovat neutrálními pojmy
ˇ rys lze studovat z hlediska O i jeho distribuce v rámci celé populace
ˇ ne všechny aktivity jedince ukazují na rys - někdy chováním spíše než rys hýbe soc. situace
Obecné rysy - jejich pomocí lze lidi porovnávat mezi sebou; individuální dispozice - "skutečné"
rysy char. danou osobnost - oba jsou agresivní (obecný), ale každý jinak (indiv.). Protože GA
usiloval o idiografický přístup, odmítá hledat společné rysy. Zavedl pojem osobnostní dispozice:
ˇ kardinální dispozice - taková, která se velmi výrazně uplatňuje v životě jedince, její vliv lze
nalézt v každém činu; nemá každý
ˇ centrální dispozice - má každý; nápadné, soudržné; podle GA jsou to ty vlastnosti, které se
nejčastěji uvádějí v nějakém doporučujícím dopise (odpovědný, přímý, ...), je jich 5-10 (Wells
uvedl u sebe jen 2 - soc. řád a sex)
ˇ sekundární dispozice - taky má každý; méně významné a méně soudržné; doplněk
centrálních dispozic tam, kde to situace připouští (preference jídla, specifické postoje
determinované situací - X nejedná nikdy submisivně kromě sit., kdy ho zastaví policista a chce
ho pokutovat)
Proprium (lat. svůj vlastní): Já, ego jsou funkcemi propria, proprium má vysvětlit rozvíjející se
zážitek "já" jedince a procesy vývoje O. Je to pozitivní, kreativní, o vývoj usilující a vpřed se
pohybující lidská podstata, součást subjektivního zážitku (jáství - selfhood). Vývoj popsal GA
v osmi fcích propria:
1. tělesné já - the sense of onés body
ˇ počitky a pocity, které mají původ v org. (svalové a viscerální reakce)
ˇ prostř. pocitu těla poznává kojenec první stránku jáství - hlavně zrakem, který nejvíce
pomáhá odlišení "moje tělo" a okolí (pokus se slinami - spolknout x vypít ze skleničky -
co nám dříve připadá "naše" a přirozené, stává se nechutným a cizím)
ˇ tělesné já je kotvou pro sebeuvědomění v celém průběhu života; většina lidí si to ale
neuvědomuje, dokud nepřijde nemoc nebo bolest
2. identita já - self-identity
ˇ závisí na kontinuitě v čase - např. na pamatování si myšlenek z předchozího týdne a
vědomí, že patří téže osobě
ˇ důležitým zakotvením je přechod dítěte na své vlastní jméno - uvědomuje si, že je touže
osobou navzdory změnám ve vývoji
ˇ dítě se snadno vzdává identity ve hře a pak se zlobí, když jej ostatní nechtějí uznat
medvědem nebo letadlem
3. sebeuplatnění - self-enhacement
ˇ podle GA je to nejnápadnější vlastnost propria (u Drapely; podle Mikšíka je nejnápadnější
předchozí vlastnost); sebeláska může mít přední místo v povaze člověka, aniž by musela
vládnout
ˇ Mikšík - sebeúcta - self-esteem
ˇ 2-3 roky, zkoumání okolí, hrdost na svůj výkon, autonomie, špatně snáší zahanbení
4. rozrůstání já - self-extension
ˇ identifikací s jiným člověkem, skupinou nebo posláním se jedinec zvětšuje rozsah své
sebe-angažovanosti; ang. v abstraktních ideálech je později znakem zralé O
ˇ 4-6 let - dítě se vymezuje vůči druhým a zároveň se s nimi identifikuje (máma, táta, sestra,
pes "patří k němu"); učí se významu pojmu "můj" a všechno "moje" je chráněno před
okolím, zejména před jinými dětmi
5. racionální řešení - rational coper
ˇ stránka propria, označující zdroj uvažování a zvládání problémů v jedinci
ˇ 6-12 let; uvědomování si vlastního uvažování, počátky introspekce
6. sebeobraz - self-image
ˇ obsahuje reálné já - jak se člověk vnímá - a ideální já - kým by se rád stal
strana 35
ˇ 5-6 let (Mikšík dává před rácio); dítě zná očekávání okolí, začíná rozlišovat dobré-špatné
ˇ dítě zakouší hrubost a posměch od spolužáků, vrstevníci s ním zacházejí jinak, než rodiče,
a dítě chce do jejich skupiny zapadnout; nevěří dosud svému hodnocení a je velmi
konformní
7. snažení plynoucí z já - propriate striving
ˇ tato stránka propria má vztah k motivaci - dosavadní snažení nevedlo ke sjednocení
osobnosti, nyní se tak stává - plánování zájmů, řešení problémů aj.
ˇ Mikšík - adolescence, volba kariéry a cílů
ˇ podobné, jako u Eriksona objev identity já - s přibývající zralostí si člověk utváří jednotné
cílové zaměření, vyvíjí pravé snažení; předtím se jeho snažení týkalo jeho vlastního já
jen okrajově
8. poznávající já - the self as knower
ˇ vzniká jako konečný a nevyhnutelný postulát - já je konečnou instancí poznávání a
řízení
ˇ vznik sebeuvědomění, hodnotové orientace a živ. filozofie, schopnost být k sobě objektivní
ˇ vhled a humor - vhled je shoda mezi tím, jak se člověk vnímá sám a tím, jak ho vnímají
druzí; humor pak "schopnost člověka smát se věcem, které miluje (vč. sebe), a přitom je
stále milovat"
ˇ Mikšík - konečným stadiem propria je sjednocená lidská schopnost sebepoznání a
sebeuvědomění
Motivace probíhá vždy v přítomnosti, ale chování, které v minulosti plnilo jistý účel, může přetrvávat
a přitom je již zbytečné. GA pojem funkční autonomie - má negativní i pozitivní význam:
ˇ perseverující funkční autonomie
ˇ nesmyslná rutina, např. závislost na společenských zvyklostech, návyk na drogy
ˇ mechanické chování bez vlastní hodnoty - mexičtí rolníci - pokřižovat a políbit si ruku - ale
oni nevědí, proč si líbat ruku (kdysi misionáři - měli si udělat křížek překřížením palce a
ukazováku a ten políbit > duchovní prospěch, ale dnes tohle nevědí ....)
ˇ z já vycházející (propriate) funkční aut.
ˇ minulému chování je dán nový význam
ˇ podání rukou - dříve gesto, že nejsem ozbrojen, nyní vřelý projev přátelství
Pro pochopení a popis zralé osobnosti GA zdůrazňuje význam sjednocené filozofie života >
hodnoty jako základní přesvědčení o tom, co je a není v životě důležité. Použil koncepci Eduarda
Sprangera - typy hodnot (1922). Zatímco Spranger je koncipoval jako typy lidí, GA je bere jako
základní hodnotové směřování člověka; u každého jsou zastoupeny v jiném poměru:
ˇ teoretický
ˇ GA - osoba zamřena ne hledání pravdy, racionální, kritický, empirický přístup k životu,
intelektuální; věda, filozofie
ˇ Spranger - hodnota - poznávání, cíl - poznání pravdy, char. - individualista, teoretik,
abstrakce, poznávání neosobní, neprožitkové
ˇ ekonomický
ˇ GA - hodnotu má vše pragmatické a užitečné; praktičnost, vydělávat peníze
ˇ ES - hodnota - užitečnost, cíl - obhajoba vlastní existence, char. - hledá užitnou
hodnotu, prospěch, vše jako prostředek udržení vl. existence, hodnoty vidí ve vnějším
efektu, požitku, blahobytu
ˇ estetický
ˇ GA - hodnotou je tvar, harmonie, měřítkem krása, dokonalost; každá individuální
imprese potěší sama o sobě
ˇ ES - hodnota - krása, cíl - hledání harmonie, char. - citově zal., prociťuje, prožívá po
svém, často odtržený od reality
ˇ sociální
ˇ GA - hodnotou a jedinou vhodnou formou mezilid. vztahů je láska; teoretické, ekon. a
estet. postoje vidí jako chladné a nehumánní
strana 36
ˇ ES - hodnota - láska, cíl - konání dobra, char. - zaměřen na lidi, vždy ochoten pomoci,
empatický, v jeho soc. vztazích dominuje sympatie a antipatie, láska a nenávist
ˇ politický
ˇ GA - zájem o moc, vliv a vůdcovství
ˇ ES - hodnota - moc, cíl - ovládání druhých, char. - úsilí o moc, ovládání druhých,
dominance; má rád, když jsou na něm ostatní závislí, nesnáší konkurenci,
sebezdůrazňování
ˇ náboženský
ˇ GA - porozumět světu jako sjednocenému celku, jednotu a vyšší význam hledá v kosmu
ˇ ES - hodnota - jednota, cíl - překračování a překonávání sebe sama, char. - lhostejný
k mater. hodnotám, zaměřen na vyšší cíle, utváření nejvyšších hodnot a pojetí smyslu
života
GA pojímá osobní zralost jako výsledek kontinuálního životního procesu stávání se. Zdravá
osoba - funkčně autonomní a motivována vědomými procesy; nezdravá - neurotická - osoba -
chování ovládáno nevěd. zážitky pramenícími z dětských zážitků.
Atributy psychologicky zralého dospělého člověka:
ˇ široké vědomí já; aktivní, autentická účast ego na aktivitách; přiměřená sebeláska
ˇ schopnost vroucích soc. interakcí
ˇ důvěrnost - intimita - hluboká láska nezatížená přivlastňováním nebo žárlivostí
ˇ tolerance rozdílů (soucit), respekt a uznání druhým
ˇ jistota a sebedůvěra, schopnost snášet vlastní nedostatky a frustrace
ˇ vnímání reálného stavu věcí (ne podle vlastních přání), úsilí o relevantní a reálné cíle
ˇ náhled na sebe a humor; umí se smát objektům lásky vč. sebe a přitom je stále chovat
v lásce
ˇ sjednocená životní filozofie; umět spojovat názory, mít konzistentní systém hodnot
Gordon W. Allport:
humanista, eklektik, idiografický - dispoziční přístup
O je něco a dělá něco; je dynamická; produktem determ. tendencí je char. myšlení a chov.
temperament + charakter; svoboda ano, ale omezená
rysy sjednocují S a R; rys a situace jsou funkčně závislé
rysy rysů; obecné rysy; "skutečné" rysy
osobnostní dispozice - kardinální, centrální, sekundární
proprium - lidská podstata; vývoj v 8 stupních; > konečná instance - poznávající já
funkční autonomie
Sprangerovy typy hodnot > teoretický, soc., ekon., estet., nábož., politický
osobní zralost - výsledek stávání se; funkční autonomie, vědomá motivace
Fenomenologie a existencialismus
ˇ existencialismus - filozofické hnutí, o které se opírá řada teorií O
ˇ fenomenologie - psychologický systém, zřetelný původ ve filozofii (filozofie - základní lidské
otázky - existence, bytí, poznání, vůle, etika, hodnoty, ...; psychologie - prožívání a chování)
ˇ filozofie zkoumá problematiku na hlubší, obecnější úrovni, než P - proto jsou všechny teorie O
založeny na urč. fil. předpokladech
existenciální filozofie
ˇ první polovina 19. st., uznávána až po 1. sv. válce v Evropě a po druhé v USA
ˇ zal. náboženský myslitel Sören Kierkegaard (1813-1855)
ˇ každý si může svobodně volit svou pravdu podle své subjektivní víry, ne podle
náboženské instituce
strana 37
ˇ rozlišoval estetickou, etickou a náboženskou sféru, v nichž se člověk může svobodně
rozhodovat
ˇ kritizoval náboženské instituce, předběhl dobu - nepřijímán, vysmíván
ˇ dnes je existencialismus k víře neutrální
ˇ někteří představitelé věřící (Paul Tillich, Rudolf Bultman, Martin Buber) - ale svou víru
vnímají jako vlastní volbu a ne jako reakci na přesvědčivé teologické argumenty
ˇ jiní ateisté nebo agnostici (Karl Jaspers, Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre, Albert
Camus)
ˇ není systémem (ten spoutává), ale filozofickým hnutím
ˇ odmítá fil. kategorie podstaty (CO je) a existence (ŽE to je) > existence je jedinou realitou
člověka, člověk ji nevlastní, nýbrž JE svou vlastní existencí
ˇ vnitřní názorová rozmanitost, avšak společné body:
ˇ každý člověk je ve světě - vlastnost zvaná Dasein (bytí zde, pobyt); má se ponořit do
existence, ne ji pouze pozorovat
ˇ každý chce a má svobodu tvořit svůj způsob života, aby byl jedinečný a opravdový
(má svobodu volby - MŮŽE)
ˇ svoboda nese osamocenost - bližní mohou přispět radou, ale já rozhoduju sám, zda a
jak jeho rady využiju
ˇ prožitek osamocenosti je spojen s odpovědností - každé, i to nejsoukromější
rozhodnutí, činíme "pro svět" - opravdovými rozhodnutí tvoříme eticky zdravou
atmosféru a rozvíjíme sami sebe
ˇ lidská existence je ve světě otevřeném náhodnosti křehká; křehkost vyplývá ze samého
bytí člověka; uvědomění si to = existenciální úzkost
ˇ radost ve sdílení, naplnění v opravdových vztazích; Buber - vztahy Já-Ty > mezi stejně
důstojnými subjekty > sdílení
ˇ oboustranně degradující vztahy - Já-ono > k druhému přistupujeme jako k objektu,
manipulativně
ˇ ve světě, v němž jsou lidé za funkční jednotky, je těžké žít opravdově
existencialismus a fenomenologie:
existencialismus - fil.(hnutí, ne systém); fenomenologie - psy.
pol. 19. stol. Sören Kierkegaard - každý svobodně volí svoji pravdu
Tillich, Bultman, Buber, Jaspers, Heidegger, Sartre, Camus
člověk JE svojí vlastní existencí
Dasein - bytí ve světě
každý má svobodu volby, může tvořit svůj život
svoboda > osamocenost > odpovědnost (rozhodnutí činíme pro svět)
křehkost existence > existenciální úzkost
sdílení, naplnění ve vztazích
Buber - vztah Já-Ty (sdílení) x Já-ono (druhý je objekt, manipulaci)
Edmund Husserl (1848-1938)
Narodil se v Prostějově, bavila ho matematika a přírodní vědy; matematiku vystudoval ve Vídni, ale později se pod vlivem
Franze Brentana přeorientoval na filozofii. Posledních 13 let působil na Freiburské univerzitě ve Schwarzwaldu. Hodně psal
- 47 tis. stran těsnopisem a 12 tis. strojopisně; po jeho smrti vyšlo jeho dílo ve více než 20 svazcích.
Základní otázka - jak souvisí objektivní skutečnost s myšlenkovým světem člověka?
Podle EH můžeme vnímat veškerou skutečnost v našem okolí, vnímáme na základě subjektivní
intuice a zaměření. Věci "mimo nás" prožíváme jako fenomény - jevy, které nám ukazují podstatu
každé vnímané věci. Abychom pochopili plný význam jevů, musíme zkoumat vědomí
pozorovatele. Mezi jevy, činy a "já" pozorovatele existuje souvislost.
Husserlova teorie poznání je založena na intuici se značnou dávkou subjektivity.
Edmund Husserl:
strana 38
můžeme vnímat vše
věci mimo nás - fenomény
jevy, činy a já spolu souvisí
Tvarová psychologie (gestaltismus, Gestalt psychologie)
ˇ Německo, druhá pol. 19.st. - Wolfgang Köhler a Kurt Koffka
ˇ ovlivněna existencialismem
ˇ diferenciace - vydělování tvaru (gestaltu) od pozadí > stále diferencujeme, i když si to ne vždy
neuvědomujeme
ˇ jakýkoli předmět, který vydělíme z vnímané sestavy, se stává tvarem; ostatní pozadím
ˇ diferenciace vede ke vnímání, vnímání vede k chování
ˇ na taneční zábavě - hoch jde do sálu, vzadu skupina dívek, všimne si vysoké černovlásky
(diferencuje ji ze skupiny), uvědomuje si ji (vnímání) a požádá ji o tanec (chování)
ˇ rozhodnutí jsou svobodná, protože na úrovni diferenciace máme svobodu volby -
můžeme zvolit jakýkoli dostupný objekt; po vydělení objektu tento pozdvihujeme na úroveň
tvaru > je vnímán > odezva v chování (váza - vnímáme jako celek; vydělíme čáry po stranách
> dva obličeje = tvar; váza = pozadí)
gestaltpsychologie:
neustálá diferenciace > vnímání > chování
na úrovni diferenciace máme svobodu volby
Donald Snygg (1904-1967), Arthur W. Combs (*1912)
ˇ fenomenologický přístup k osobnosti
V polovině 20. st. navrhli Američané Donald Snygg (1904-1967) a Arthur W. Combs (*1912)
fenomenologický přístup k osobnosti. Doposud se totiž fenomenologičtí psychologové zajímali o
vnímání, učení, paměť a myšlení; o osobnost nikoliv - tohle zaplnili Snygg a Combs.
Vjemové pole - phenomenal self
ˇ fenomenologie pohlíží na O ze vztažného rámce vnímání
ˇ chování studuje z hlediska chovající se osoby (nikoli z hled. vnějšího pozorování)
ˇ proto zkoumá vjemové - fenomenologické - pole jedince > zahrnuje vše, co a jak jedinec v
daném momentě vnímá
ˇ je svou povahou subjektivní
ˇ jevy, ač někdy nepřesné, se dotyčnému jeví jako reálné a jedná podle nich (větev laskavce x
balvan na silnici)
ˇ vnitřní oblast vjemového pole - tzv. vnímané - jevové já
jevové já
ˇ způsob, jak se člověk vnímá v urč. situaci (roli; zaměstnanec, rodič, řidič, ...)
ˇ mění se podle situace, ale není pouhým souhrnem izolovaných dojmů, nýbrž uspořádanou
soustavou - útvarem, která všechny dojmy zahrnuje
ˇ jeho jádrem je sebepojetí - self-concept
sebepojetí
ˇ kolem něj je uspořádán zbytek vjemového pole
ˇ zůstává relativně stálé (narozdíl od jevového já)
ˇ slouží jako zachycení, jímž si jedinec symbolizuje a zjednodušuje svoji velkou složitost
ˇ ovlivňuje zdraví - pozitivní sebepojetí = zdraví; negativní = maladaptace, D, sociopatie
strana 39
proměnlivost vjemového pole
ˇ procesem diferenciace vznikají nové vjemy, kt. vstupují do fen. pole
ˇ vjemy povrchnější povahy zůstávají na periferii fen. pole; důležité vjemy vstupují dovnitř -
některé až k jevovému já
ˇ periferní vjemy ovliv. chov. málo, hluboko pronikající chování determinují
ˇ postupné změny v hodnotách a zájmech osoby jsou vysvětlovány začleňováním nových a
rušení starých vjemů > jevové já a sebepojetí jsou odolnější, ale ne zcela imunní proti
změnám
zrání a adekvátnost
ˇ měnlivost vjemového pole je základem vývoje
ˇ základní lidská potřeba adekvátnosti - motivační síla, díky níž člověk usiluje o zralost
ˇ adekvátní já - uspořádané, vyvíjející se, úspěšně se vyrovnávající s nároky života
ˇ pozitivní obraz o sobě - vzdor vědomí vlastních nedostatků se tito lidé vnímají jako
důstojní a hodnotní
ˇ přijetí sebe a druhých - pozitivní sebeobraz vede k sebepřijetí; dále přijetí všech zážitků,
které se objeví v jejich vjemovém poli; díky přijetí dokáží sobě i druhým odpouštět,
protože nedokonalost a selhávání berou jako přirozené součásti lidské povahy
ˇ uvolněná otevřenost životu - vývoj, růst, nikoli strnulost; vjemové pole je současně
soudržné i proměnlivé
ˇ adekvátní jedinec je dobře přizpůsobený, ale nikoli konformní; konvencím se nepodřizuje a
nestará se o mínění lidí kolem
emoční problémy
ˇ vyplývají z rozpadu procesů diferenciace, vnímání a sebepřijetí; narušena je schopnost
vnímat a přetvářet jevové pole
ˇ základní pocit inadekvátnosti
ˇ neurotici - narušená perspektiva; její zkreslení je úměrné vlastnímu pocitu provinilosti a
bezcennosti; negativní sebeobraz
Donald Snygg a Arthur W. Combs:
chování studují z hlediska chovající se osoby a ve vztažném rámci vnímání
vjemové pole - vše, co jedinec vnímá; subjektivní
uvnitř - jevové já - jak se jedinec v urč. situaci vnímá
jádro - sebepojetí - stálé, slouží jako zachycení, základna; kladné = zdraví
v procesu diferenciace - nové vjemy do jev. pole - povrchní a hluboko vstupující > změny
motivační síla - potřeba adekvátnosti, úsilí o zralost
adekvátní já - pozitivní sebeobraz, přijetí sebe i druhých, otevřenost životu
emoční problémy - narušení procesů diferenciace, vnímání, sebepřijetí
vjemové pole (jevové, fenomenální, fenomenologické)
sebepojetí
jevové já
hranice jev. pole
strana 40
Carl Ransdom Rogers (1902-1987)
ˇ teorie já, fenomenologická teorie O, self teorie
Narodil se v Illinois bohatým a nábožensky konzervativním rodičům, kteří měli minimum sousedských kontaktů a svým šesti
dětem vštěpovali spartánský životní styl spolu s protestantskou pracovní etikou. Mladý CRR (v pořadí 4. dítě) pomáhal otci
na statku a nemohl vést život typický pro jeho věk. Před 20. rokem onemocněl žaludečním vředem; s následky nesprávné
dg. se pak potýkal celý život. Studoval na Wisconsinské univerzitě, kde byl spokojený; v Číně se zúčastnil kongresu
křesťanských studentů a seznámil se tam se svou budoucí manželkou Helen Elliotovou. V USA pak studoval teologii a
získal doktorát z psychologie. Pracoval jako klinický psycholog na dětské poradenské klinice, pak učil na několika
univerzitách. Celý život kombinoval klinickou praxi s výzkumem. Na protest proti vylučování dohodnutého počtu studentů
psychologie se vzdal profesorského místa na Wisconsinské univerzitě; od 1964 v Kalifornii, pak v Center for the study of the
person, které sám založil.
Některá díla: On becoming a person (1961), Terapie zaměřená na klienta (1951), Freedom to learn for 80´s (1983), Carl
Rogers on personal power (1977), Způsob bytí
Ovlivnil pomáhající profese, když vedle PA a beh. navrhl nový přístup ­ zaměřený na klienta,
resp. na člověka. Středem jeho teorie O je já - self, zdůrazňující jednotu a jedinečnost každého
člověka. Přihlásil se k fenomenologii a existencialismu (zejm. svoboda volby a autentické lidské
vztahy). Prohlásil, že vše, co ví o osobnosti, se naučil od svých klientů > nespoléhal na dg.
nástroje, upřednostňoval info od klientů.
Podobně jako SF získával klin. zkušenosti v práci s emočně narušenými jed.
ˇ CRR propagoval ochranu lidské individuality
ˇ kladl důraz na existenci (oproti esenci) a na svobodu - člověk je proces, nikoli hotový
výtvor, a přestože v praxi omezen normami, potřebuje užívat své svobody
ˇ optimistický pohled na organismus - je moudřejší, než vědomí > lidské chování je
dokonale racionální a postupuje uspořádaně k cíli; naše obrany nám to ale znemožňují
poznat, takže vědomě se ubíráme někam a organisticky jinam > kritizován za naivitu a
nerealističnost
ˇ lidsktví má přiroz. tendenci pohybovat se směrem k nezávislosti, soc. odpovědnosti, tvořivosti a
zralosti
ˇ proti beh., který podle CRR okrádá člověka o jeho individualitu > lidé mají možnost volby a
mohou usilovat o tvůrčí rozdílnost namísto konformity
ˇ důsledně fenomenolog. přístup - p realita jevů je výlučně fcí jejich subj. pojímání; obj. působící
realita je interpretována reagujícím organismem - objektivní realita ne, zájem o psychickou
realitu
ˇ personolog musí analyzovat a pochopit subjektivní zážitky jed.
ˇ chování je ovládáno tím, jak jsou působící zážitky jedincem interpretovány - nelze tvrdit, že
pojetí reality jednoho čl. je lepší než pojetí reality jiného; naše aktuální chov. je ovlivněno
percepcí minulých zážitků a předvídáním budoucích
základní motivace - tendence k sebeaktualizaci, realizující tendence
ˇ obsahuje potřeby bio, bezpečí, nezávislosti, sebeřízení a naplnění prostř. interpers. vztahů
ˇ chování je motivováno přítomnými potřebami, ne minulými zážitky, které ale do urč. míry
mohou motivaci ovlivnit
ˇ sebeaktualizační tendence vede k vnitřní svobodě; úsilí o sebeaktualizaci je provázeno
emocemi - schopností naslouchat sám sobě, být otevřený všem pocitům, svoboda prožívat a
uvědomovat si všechny pocity
ˇ vrozená tendence organismu aktualizovat svou kapacitu, rozvíjet, stát se tím nejlepším já, jaké
vrozená povaha umožňuje
ˇ chování není motivováno redukcí tenze, ale růstem, rozvojem
ˇ všechny živ. zkušenosti jsou hodnoceny podle míry, jakou přispívají k realizaci
jevové pole obsahuje
ˇ organismus
ˇ uspořádaný celek, psychofyzický základ prožívání (myšlení, touhy, emoce, ...)
ˇ příjemce prožitků, místo tendence k aktualizaci, která se projevuje prostř. potřeb - potřeby
jsou druhy fyziologické tenze; tenze podněcují chování k jejímu zmírnění a růstu
strana 41
ˇ já - self
ˇ utváří se postupně v soc. <> a obsahuje potřebu prožívat sama sebe v souladu se
sebepojetím, být kladně přijat druhými i sám sebou
ˇ self = sebepojetí - organizovaný gestalt; pojetí toho, jakou osobou dotyčný jed. je
ˇ vstupuje do vztahu k prožitkům, s nimiž činí následující:
ˇ symbolizuje je (= uvědomuje si je) a přijímá je
ˇ popírá je, když svou skladbou neodpovídají já
ˇ symbolizuje je zkresleně - když jsou třeba introjekty od rodičů vnímány jako výsledek
smyslového poznání
ˇ nalezení pravého já - těžké; znamená přestat se skrývat za klamy a předstírání a přiblížit
se skutečnému obsahu prožívání
ˇ ideální já (chci být) a reálné já (jsem) > Rogers v klinické praxi používal pro zjištění
podobnosti ideálního a reálného já Q-třídění
ˇ sebeúcta je dána vztahem mezi pojetím "já jsem" a "já bych chtěl být".
ˇ ve vývoji - často podmíněný vztah - specifikace, za jakých podmínek je dítě přijato, za jakých
získá pozitivní vztah > to nevede k rozvoji plně fungující O
ˇ bezvýhradný pozitivní vztah = respektuju tě a přijímám právě takového, jaký jsi, a právě proto,
že jsi takový, jaký jsi; žádná kdyby, ale, kromě ...
Duševní zdraví spočívá ve schopnosti asimilace (přijetí za své) všech organismických
prožitků; přesně symbolizované prožitky jsou kongruentní. Popření - subcepce - vědomé nebo
nevědomé poukazuje na duševní patologii. Čím více jsou prožitky ohrožující, tím je skladba já
strnulejší - intrapersonální situace je char. rozporem mezi skutečnost prožívajícím organismem a
sebepojetím.
Kongruence - shoda mezi prožitky přítomnými v organismu a jejich symbolizací v já; přesná
symbolizace bez zkreslení = kongruence mezi prožíváním a já. Inkongruence je naproti tomu
nedostatek přesné symbolizace prožívání v já > rozpor mezi prožitky a jejich vnímáním.
Zdraví = vysoká kongruence a naopak. Kongruence O psychologa je podmínkou úspěšné PT.
Sebepojetí = názor člověka na sebe sama (poz., neg., zhodnocující, znehodnocující, ...),
formováno rodiči. Nepodmíněné kladné přijetí dítěte rodiči podporuje utvář. zdravého
sebepojetí, které se váže s vysokou mírou kongruence. Péče poskytovaná bez podmínek > dítě
nemusí popírat své prožitky. Pokud musí popírat, snaží se přizpůsobit okolí namísto projevování
vlastního já. Podle CRR má člověk usilovat také o bezpodmínečné kladné sebepřijetí.
Dobrý život = plné fungování osoby; je to proces, nikoli stav bytí, směřování, ne cíl. Směřování,
které tvoří dobrý život, si organismus vybírá tehdy, má-li duševní svobodu zvolit si jakýkoli směr.
Atributy dobrého života:
ˇ rostoucí otevřenost prožívání - nepopírat, nezkreslovat, přijímat, člověk není defenzivní
ˇ rostoucí existenciální kvalita žití - zkušenost není překrucována, člověk je účastníkem a
pozorovatelem procesu prožívání, aniž by se snažil ovládat jej; já a osobnost se vynořují ze
zkušenosti; žádné předsudky; flexibilita, adaptabilita
ˇ rostoucí důvěra v organismus - nechat se vést vlastním organismem, ne druhými lidmi;
důvěra ve své zkušenosti jako validní zdroje info pro rozhodování
ˇ svoboda, nezávislost - pocit, že žiju, jak si přeju; není absolutní svoboda - čl. je omezen
vrozenými vlohami, soc. okolím a minulými zážitky
ˇ kreativita - produktivní nápady, plnohodnotní členové společnosti, tvořivá adaptace na měnící
se podmínky
ˇ plnější fungování - osoba je otevřená vůči poznatkům, realistická, společenská, žije v
přítomném okamžiku a těší se z toho
CRR měl asi hned po SF největší vliv na poradenskou a T praxi.
(Wiliam Stephenson - Q-třídění: balíček asi 40 lístků, na každém jednoduché konstatování - např.
jsem inteligentní, jsem agresivní, často se cítím na dně, ... Třídí se do 7 kategorií od "nejvíce mně
podobné" přes "neutrální" po "nejméně podobné". Obvykle dvakrát - jednou k popisu self a pak
k popisu ideálního self. Dalším opakování se pak sleduje účinnost T.)
strana 42
Carl R. Rogers:
ne dg. metody - info od klientů
individualita, svoboda, existence, člověk je proces, ne výtvor, život je směřování, ne cíl
moudrost organismu
základní motivace - tendence k sebeaktualizaci
jevové pole - organismus a já (self)
vztah self k prožitkům - symbolizace, popření, zkreslená symbolizace
duševní zdraví = asimilace všech organistických prožitků
kongruence - shoda mezi prožitky v org. a jejich symbolizací v já
zdravé sebepojetí vyž. bezpodmínečné, kladné přijetí rodiči + bezpodm. sebepřijetí
ideální a reálné já; Q-třídění
dobrý život - otevřenost světu, realističnost, důvěra v org.
Kurt Goldstein (1878-1965)
ˇ holistická teorie (z řec. holos - úplný, sjednocený)
Narodil se ve Slezsku na území tehdejšího Německa, dnes PL, ve Vratislavi vystudoval medicínu, profesor neurologie na
Frankfurtské univerzitě; zajímal se o vojáky s poraněním mozku. Po zajetí gestapem se vystěhoval do Nizozemí, pak
emigroval do USA - profesor psychiatrie. Nakonec v soukromé praxi jako psychiatr a neurolog; inklinoval k fenomenologii a
existencialismu.
Někt. díla: Lidská povaha ve světle psychopatologie (1963), Organismus (1939)
Hlavní body jeho teorie:
ˇ holistický pohled na O - není to souhrn částí, ale nedělitelný celek; O a org. jedno jest;
používal pojmu organismus
ˇ vliv gestaltismu - chování je výsledkem dynamiky, kdy jedna fce se vynoří jako tvar, ostatní do
pozadí
ˇ org. v soc. kontextu - význam soc. prvků pro zdravou strukturu a vývoj O
ˇ konkrétní a abstraktní chování - rozlišení zdravých a nezdravých činností org.
Org. funguje jako celek a má jedinou motivační sílu - potřebu sebeaktualizace, což je pudová
tendence hýbající org. - člověk nejí, protože má hlad, ale protože se prostř. jídla aktualizuje.
Veškeré chování vysvětluje v pojmech tvaru a pozadí - při mluvení třeba jsou tvarem
organismické fce vztahující se k řeči, ostatní jde do pozadí. Tvar a pozadí spolu souvisí - pokud
jdeme, znamená to i nějaký pohyb rukama a hlavou - změní-li se jejich hybnost, projeví se to na
chůzi > změní-li se pozadí, mění se i tvar (výkon) > jednota O.
Postuloval mechanismus vyrovnávání, který pomáhá org. podnícenému k nějaké odezvě, aby se
zas vrátil do stavu relativní vyváženosti. Aktualizace neprobíhá bez překážek a konfliktů; tato
napětí vyvolávají úzkost jako nezbytnou podmínku lidské existence. Každý člověk se nakonec
se světem vyrovná - buď přijetím vnějších podmínek nebo vlastní iniciativou překonání problémů.
Při léčbě vojáků s poškozením mozku KG zjistil, že zdraví vojáci vykonávají dobře konkrétní i
abstraktní úkoly; zranění mají s abstraktními potíže.
ˇ konkrétní chování - reakce na vnímané
ˇ abstraktní chování - aktivita, umění vybrat to podstatné a jednat způsobem přiměřeným dané
situaci
Kurt Goldstein:
O je nedělitelný celek
gestaltismus - tvar, pozadí; souvisí spolu
jediná motivační síla - potř. sebeaktualizace
mechanismus vyrovnávání - každá odezva org. vede k rovnováze
konkrétní chování - reakce; abstraktní chování - aktivita
strana 43
Abraham Harold Maslow (1908-1970)
Narodil se v Brooklynu jako potomek židovských přistěhovalců z Ruska (7. a nejstarší dítě); jeho deníky zachycují nešťastné
mládí - osamělost, soc. izolace, napětí v rodině (otec pracovitý, ale whisky, ženy, výtržnosti; matka silně věřící, kt. ho stále
děsila božím trestem za přestupky; nešel na její pohřeb, měl ji za krutou a nevzdělanou; pohrdal náboženstvím). Začal
studovat práva, ale zakrátko zjistil, že to není pro něj a nastoupil studium P. Ve škole úspěšný, návaly deprese; na
Wisconsinské univerzitě se dal dohromady, profesoři mu (nadanému a naivnímu) věnovali péči, studoval u profesora
Harlowa (chování opic); učil na Brooklyn College, časem od beh. přešel k humanistickému holismu. Pracoval u Thorndikea,
stýkal se s Evropany, kteří do USA utekli před Hitlerem - Fromm, Adler, Horneyová, Wertheimer aj. Zkoumal lidskou
motivaci ve vztahu k potřebám, zajímal se o hodnoty a okouzlil ho kvazimystický úkaz, který nazval "vrcholný zážitek" (peak
experience). Působil pak jako profesor psychologie, byl prvním prezidentem Společnosti pro humanistickou P; zemřel na
infarkt.
Někt. díla: Širší rozpětí lidské povahy (1971), Motivace a osobnost (1970), K psychologii bytí (1962)
Zdůrazňoval úzké propojení filozofie a P, hlásil se k hum. koncepci v opozici vůči biologizující,
"darwinské" koncepci, která byla v té době v USA dominující.
Jeho teorie má mnoho společného s Goldsteinovou; hlavní odlišnosti:
ˇ postuloval specifické potřeby jakožto motivační síly a uspořádal je do hierarchie
ˇ KG se orientoval na medicínu, AM na filozofii, kulturu
ˇ KG pokládá mezilidské kontakty za podmínku sebeaktualizace; AM se soustředí na
intrapsychický růst a ryzí vztahy pokládá za přirozený výsledek sebeaktualizace
Člověk se zásadně liší od jiných živočišných druhů; nejvýraznější rozdíl - unikátní potřeba
seberealizace - uskutečňování toho, čím čl. může být (růstová potř. narozdíl od nedostatkových).
Svůj existenciální pohled na svět char. AHM jako holistický (celek je více než souhrn částí; živ. fce
probíhají vždy směrem k celku a podstatu org. nelze kauzálně vysvětlit), funkční (oproti
taxonomickému), dynamický (proti kauzálnímu a statickému) a účelový.
ˇ preferoval idiografické metody pronikání do O - zjistit, jaký čl. je = přimět ho, aby to sdělil
(přímo říct nebo nepřímo - kresby, sny, gesta, ...)
ˇ cílem poznání O je porozumět ji
ˇ osobnostní syndrom - ústřední pojem: strukturovaná a organizovaná jednota O specifik,
která ve svém celku determinuje chov. O - každá akce je výrazem celé integr. O
seberealizace - čím se člověk může stát, tím se také stát musí, tj. musí být věrný své povaze
stávání se - nejdůležitější pojem hum. P - osoba není statická, ale vždy stávající se a vždy
nová, usilující o naplnění svých možností
ˇ někt. lidé jsou odcizeni sobě i ost., jiní se nechají vést a ztrácejí odvahu být
ˇ přijmout odpovědnost za svou volbu a usměrňování sv. osudu
ˇ jediná realita je ta naše, subjektivní, jedinečná, teď a tady
ˇ beh. dehumanizuje; aplikovat animální přístupy ke studiu O je irelevantní (zvířata nemají
ideály, hodnoty, humor, lásku, ...)
ˇ lidská povaha je v zásadě dobrá nebo přinejmenším neutrální ("i když to nemusíte
akceptovat, jste-li ztlučen při večerní procházce parkem"); naproti tomu PA předpokládala, že
lidé jsou ovládáni irac. a nevěd. silami
ˇ destrukce a násilnost pramení spíš z frustrace zákl. potřeb
ˇ obecným znakem lidské p je tvůrčí potenciál - každému vrozený
ˇ důraz na p zdraví (AHM kritizoval PA SF vzniklou na zákl. studia nemocných lidí) - mentální
chorobě neporozumíme, dokud neporozumíme ment. zdraví
principy motivační teorie:
ˇ antropocenrický - čl. je integrovaný, celostně motivovaný systém
ˇ eupsychický - zkoumat jak zdravé, tak nemocné
ˇ klasifikační - zkoumat, co osobnost táhne, nikoli co ji postrkuje
ˇ důležitosti nevědomé motivace - vědomé motivy se vztahují spíše k prostředkům, než cílům
strana 44
Čl. je potřebujícím organismem - absence potřeby něčeho, pokud vůbec existuje, je krátká;
uspokojí se jedna potřeba a vynoří se druhá; uspokojená potř. nemotivuje.
Lidské chování je motivováno potřebami; jejich struktura je kontinuem od D- po B-úroveň (bytí jako
vlastní existence sjednocená s veškerým vesmírem). Na úrovni D-potřeb je jedinec motivován
k redukci vzniklé tenze; sebeaktualizace je přechodem od potřeb k bytí - metahodnotám
(metapotřebám), které jsou spjaty s vrcholy lidského potenciálu. Sebeaktualizace je nikdy
nekončící proces.
Hierarchické uspořádání znamená, že před vystoupením vyšší potřeby musí být uspokojeny
potřeby nižší; proces je to epigenetický (jako u Eriksona) - jeden prvek na druhý. Pokud tedy
nejsou urč. potřeby dostatečně naplněny, nelze postoupit dále.
1. fyziologické potřeby - dýchat, výživa, ... hladový člověk na jiného nemyslí; jsou
nezákladnějšími a nejmocnějšími potř., protože zajišťují bio přežití čl. jako org.
2. potřeba bezpečí a jistoty, svobody od strachu, úzkosti; patří sem i struktura, řád, hranice,
zákon; zvlášť silně se projevují v raném věku; jsou to potřeby dlouhodob. přežití (preference
výnosného zaměstnání, živ. pojistka, ...); vznikají a vyjevují se při konfrontaci s reálnými ohrož.
(povodeň, požár, bouračka, vzpoura, ...)
3. afiliační potř. - potřeba náležení a lásky - touha někam patřit, mít citový vztah; osamělost
bolí; milovat a být milován, sex. vztah; AHM odmítá SF (láska = sex); hledání intimních vztahů
je největším strádáním současnosti, mnozí lidé se bojí zavržení a neodhalí se v int. vztazích
ˇ druhy lásky:
ˇ D-láska (nedostatková) - láska z potřeby něčeho, co nám chybí - sebeúcta, sex, obava
z osamocení; sobecká láska spjatá s tendencí brát, nikoli dávat
ˇ B-láska (being - jsoucí) - vážím si druhých pro jejich odlišnost, nesnažím je měnit; B-
láska existuje navzdory nedokonalosti druhých; stimuluje indiv. rozvoj
4. potřeba úcty - dosáhnout výkonu, prestiže, být vážen a ceněn a sám sebou kladně hodnocen;
uspokojení = sebedůvěra, způsobilost, pocit užitečnosti; frustrace - méněcennost, slabost,
závislost
ˇ sebeúcta - souvisí s vlastní zdatností; znát svoji hodnotu a schopnosti
ˇ úcta druhých - pověst, prestiž, uznání
5. potřeba sebeaktualizace - postup na B-úroveň - touží se stát vším, čím se může stát; a
čím může být, tím také musí být; chce uskutečnit vše, na co má; věrnost své přirozenosti; na
této úrovni jsou rozdíly mezi lidmi největší; dosáhnout využití všech svých možností lze až po
středním věku
ˇ souvisí další potřeby - potř. vědění a porozumění - získávat poznání pro ně samo a
estetické potř. (objevovat a vytvářet součinnost, krásu, lad)
ˇ AHM - Lincoln, Jefferson, Einstein, W. James, A. Schweitzer, Spinoza; možná Goethe,
Washington, Haydn, Renoir, T. More, ...
Potřeby nejsou uspokojovány vše nebo nic - překrývají se a jedinec může být motivován více
hladinami potřeb současně.
Systém je hierarchický - je třeba uspokojit nižší potřebu, zatímco vyšší je odsunuta do pozadí;
jakmile je nižší uspokojena, objeví se specifický neklid a nespokojenost, mění se chování, hodnoty,
zájmy...; po uspokojení další potřeby se celý proces posouvá na vyšší úroveň až po nejvyšší
úroveň neuspokojení - dokud není tím, čím být může a tedy musí. Obecně platí, že čím nižší
pozici ta která potřeba zaujímá, tím větší má sílu prioritně se prosazovat.
Funkční autonomie - jestliže bylo jednou zažito, jak chutná uspokojení vyšších potřeb, mohou
se stát autonomními - nezávislými na uspokojení potřeb pod sebou - někt. kreativní lidé tvoří i
přes posměch okolí a jiní si drží své hodnoty a ideály, že jsou schopni hladovět i zemřít; u
některých mohou být potřeby rozházené díky jejich neobvyklé živ. historii (přednost kariéře před
náležením - rodinou, láskou).
ˇ potřeby 1 až 4 - nedostatkové (deficitní)
ˇ potřeba 5 - růstová, sebepřesah, nadosobní cíle - této úrovně potřeb dosáhne tak 1% lidí
ˇ protože mnozí lidé neznají své možnosti, nerozumí hodnotě seberozvoje, pochybují o
svých schopnostech - Jonášův komplex obavy z úspěchu
ˇ normy a omezení sockul. prostředí - třeba co je maskulinní nebo femininní a co ne
(chlapi nebrečí, ženy neumí řídit ...)
ˇ obava z kroku do neznáma = potřeba bezpečí - sebeaktualizace znamená riskovat, rozbít
staré zvyky a otevřít se novému
strana 45
ˇ průměrný čl. vyhovuje svých potřebám: 85% fyz., 70% jistoty, 50% lásky, 40% sebeúcty, 10%
seberealizace
znaky sebeaktualizujících se osob
ˇ účinnější percepce reality - správné, pohotové vnímání, bez překroucení očekáváními;
nezaujatost; mají rádi nejistotu, problémy a hádanky
ˇ akceptování sebe sama, druhých a přírody - přijímat sebe i jiné, nepřehnaná sebekritičnost,
uznávají svou animální podstatu, dobrý spánek a sex, přijímání zákl. bio pochodů - vylučování,
menstruace, těhotenství
ˇ spontanita, přirozenost, prostota - žádná strojenost na efekt; přijímají i hlouposti, pokud je to
nutné, ale neváhají vystoupit proti institucím
ˇ soustředění na problém - úkol, povinnost, milují práci - spíš žijí, aby pracovali, než naopak;
zájem o filozofii a etiku; odmítají všednost
ˇ odstup a potřeba soukromí - dokáží být sami, aniž by se cítili osamělí; váží si soukromí, které
nutně potřebují - okolní lidé s neuspok. potř. lásky a náležení je považuje za snobské a
chladné
ˇ nezávislost na kultuře a okolí - autonomie a asertivita - vlastní životní styl, sebekázeň,
odpovědnost, odolnost vůči frustracím
ˇ kontinuální svěžest chápání a vnímání - vše je znovu nové, krásné - radost, nadšení,
málokdy nuda, nekategorizují zážitky
ˇ vrcholné zážitky - spouštějí se samy - po zážitku lásky, orgasmu, objevu, vhledu - mají
podobu jak intenzivního vzrušení, tak relaxace
ˇ sociální zájem - přes jakékoli potíže mají stále pocit spřízněnosti s lidmi
ˇ hluboké interpers. vztahy - hlubší a těsnější vztahy, než je obvyklé, stylem vrána k vráně;
velmi málo důvěrných přátel - chce to čas je najít a vypěstovat; něžnost k dětem
ˇ demokratická struktura charakteru - bez předsudků; lidé jsou rovnocenní; jsou elitou a
vybírají si k sobě zase elitu - charakteru, schopností ... nikoli barvy pleti, slávy, rodiny, ...
ˇ rozlišování mezi prostředky a výsledky (důsledky) - málo zmatků, nedůslednosti a konfliktů;
cit pro rozlišení mezi prostředkem a cílem; často nejdou přímočaře - cvičí si ducha
ˇ filozofický smysl pro humor (bez nepřátelství) - humor nezraňuje ostatní, neútočí na jejich
slabosti; filozofický humor vyvolá spíš úsměv než smích a už vůbec ne výsměch; typicky
z lidské pošetilosti
ˇ originalita a tvořivost - bohatá představivost, fantazie
ˇ odolnost vůči inkulturaci - harmonie s kulturou, současně oddělenost od ní; jsou autonomní
a přece ne nutně antisociální a nekonvenční; proti bezvýznamnostem nebojují; někdy
považováni za rebely a excentrické jedince
ˇ sebetranscendence - sebepřesah - zapomenout na sebe, být spontánní; dominanta
každého sebeaktualizujícího se jedince
Sebepřesahující postoj je spjat s B-poznáním; je zaměřeno na existenci v nejuniverzálnějším
významu a vede k "vrcholným zážitkům" - téměř mystické unesení, jednota s vesmírem,
zapomenutí na prostor a čas.
Ti, kteří dospějí na B-úroveň, mají B-hodnoty - jednota, odevzdanost, spontaneita, prostota,
nenucenost, hravost, poctivost, soběstačnost.
Nejsou ovšem dokonalí - stejně tak mohou být tvrdohlaví, popudliví, nudní, sobečtí, pyšní, zaujatí,
impulzivní, úzkostní, smutní, málo tolerantní (k tlachání), šokující i urážliví.
K měření seberealizace byl vyvinut sebeposuzující test The Personal Orientation Inventory
(Shoström) - 2 hlavní škály a 10 podškál; první - obrácení dovnitř nebo ven; druhá - tzv. časová
kompetence - poměr, jak osoba žije v přít., min. a bud. Podle řady studií reliabilní a validní.
Abraham Maslow:
hierarchie potřeb jakožto motivačních sil
potřeby nedostatkové a jedna růstová
člověk je neustále potřebujícím org.
fyziologické p., potřeba bezpečí, p. náležení a lásky, potřeba úcty a p. sebeaktualizace
epigenetický proces; D-potřeby > B-potřeba, resp. bytí
strana 46
být tím, kým můžu být; kým můžu být, tím také musím být
sebepřesah, existence v jednotě s vesmírem > vrcholné zážitky
intrapersonální růst
Viktor Emil Frankl (1905-1997)
ˇ logoterapie
Narodil se ve Vídni v židovské rodině; už jako dítě sklony k introspekci, překvapoval hloubkou svých dotazů. Na stř. škole
byl jeden z jeho spolužáků nalezen mrtev s Nietzscheho knihou u sebe - VEF docenil moc filozofických myšlenek a
destruktivitu nihilismu. Byl v kontaktu s Freudem i Adlerem; po dokončení studia lékařství se věnoval psychiatrii; podle
svých slov přestal poslouchat své učitele a naučil se naslouchat svým pacientům a učit se od nich.
Pracoval na Vídeňské klinice a v poradně pro mládež; v době velké nezaměstnanosti zjistil u klientů zajímavou věc - že totiž
raději dělají zadarmo, hlavně když mají co dělat. V průběhu 2. sv. války nevyužil možnost vycestovat, zůstal s rodiči, dostal
se do koncentračního tábora, kde se mu začaly rýsovat hlavní myšlenky logoterapie. Organizoval tajná setkání a
přesvědčoval spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, přežijí. Po osvobození zjistil, že jeho rodina nepřežila, nicméně opět
začal pracovat a vystudoval filozofii; přednášel, psal, založil Rakouskou lékařskou společnost pro psychoterapii; dostal od
vlády cenu za veřejné vzdělávání. Cestoval, přednášel; jeho američtí následovníci založili v Berkeley Logoterapeutický
institut.
Některá díla: Člověk Hledá smysl - úvod do logoterapie; Vůle ke smyslu, Lékařská péče o duši; ... A přesto říci životu ano;
Co v mých knihách není
Logoterapie má kořeny v existencialismu, fenomenologii a holismu. VEF se postavil proti
Nietzscheho nihilismu (život nemá smysl) i proti Freudově "vůli ke slasti" a Adlerově "vůli
k moci" svým pojetím - vůle ke smyslu. Logoterapie je někdy nazývána třetí školou vídeňské PT
a těsně se v ní spojuje P s fil.
VEF se zabýval člověkem jako celkem. Lidská povaha je trojdimenzionální: 1) fyziologická, 2)
psychologická, 3) noologická (noická) dimenze > ta se vztahuje kvůli ke smyslu. Logos -
původně z řec., slovo, význam > VEF teorie O staví na neustálém hledání smyslu v různých
situacích.
Člověk je svobodný, přestože není osvobozen od podmínek; může k nim ale zaujmout jakýkoli
postoj - je na něm, zda se jim podrobí nebo nikoli. Individuální svoboda je omezena tzv.
osudovostí; zdůrazňoval význam přítomných vjemů, ale akceptoval i vliv minulých zkušeností na
současná rozhodnutí > lidská svoboda se může rozvíjet pouze v rámci osudu. Nepřijal
fyziologický determinismus - volby jsou zapříčiněny, ale tím, kdo je provádí (Magda Arnoldová).
Opomíjení potřeb noologické dimenze působí problémy v samém jádru O; k uspokojení noických
potřeb musí člověk uplatnit svou vůli ke smyslu. Pravá vůle ke smyslu není uspokojením
jakéhosi pudu, nýbrž výsledkem svobodného rozhodnutí, které člověk učiní sám za sebe.
Na podporu existence vůle ke smyslu poukazuje na empirické výzkumy, které potvrdily, že člověk
raději vykonává smysluplnou práci, než práci dobře placenou.
Každý o sobě rozhoduje sám a zodpovídá si za to, jak volí a realizuje svůj způsob života, svoji živ.
cestu.
Hledání smyslu života je hlavní odpovědností každého čl.; smysl nelze do situace uměle vložit,
je tam již přítomen a člověk jej musí objevit - smysl naší existence nevynalézáme, ale
objevujeme. Situace se mění a s nimi se mění i jejich smysl, ale nikdy tam nechybí. Touha po
odhalování a naplňování živ. smyslu je ústředním hybným činitelem p. Člověk nepotřebuje stav
bez napětí, ale spíš usilování a zápasení o cíl, který je toho hoden; ne homeostáza, ale
noodynamika - duchovní dynamika.
Smysl lze objevit vykonáním činu, prožitím hodnoty nebo utrpením.
vykonání činu
ˇ spadá sem veškeré konání; vše obsahuje skrytý smysl (tesař - pohled na výrobek, poctivé
vložené úsilí; uklízečka - smysl v čistotě, která čeká na dalšího hotelového hosta)
strana 47
ˇ naproti tomu čin, který je svou povahou cenný, se může stát nesmyslným, je-li vykonáván
sebestředně, bez ohledu na druhé (umělec - maluje, co se prodává; soc. prac. - léčí si své
sebevědomí)
ˇ smysluplné lidské dílo je zacíleno za hranice vlastního já; sebetranscendence přitom
nevyžaduje hrdinské činy - každý zdánlivě bezvýznamný čin vykonaný s ohledem na
druhé, se stává sebepřesahujícím, vpravdě lidským a smysluplným (podnětný dialog x řeč
vedená za účelem sebevyjádření)
prožití hodnoty
ˇ opravdový lidský zážitek, který člověka obohacuje a povznáší (z um. díla, krásy přírody,
lidského výkonu, ...)
ˇ nejhodnotnějším zážitkem je podle VEF láska - zvyšuje vnímavost vůči plnosti hodnot
ˇ milenci, staří přátelé, rodiče-děti (filie), zduchovnělá láska člověka, který se oddal své službě
(agapé)
utrpení
ˇ nevyhledáváme, ale je v každém životě
ˇ příležitost pro nejhlubší růst - tragická triáda - utrpení, vina, smrt
ˇ je-li člověk vystaven situaci, z níž není úniku, má možnost naplnit nejhlubší smysl utrpení;
nejvíc záleží na postoji, který k utrpení zaujme > hrdinou se stane, když své utrpení
přemění v morální vítězství
ˇ Edith Weisskopfová-Joelsonová - nevyléčitelně nemocní a trpící v USA nedostanou šanci, aby
mohli nést své utrpení hrdě (ne jako pokořující, ale jako zušlechťující), takže dotyčný je nejen
nešťastný, ale ještě se stydí, že je nešťastný
osobní povolání
ˇ každý má povolání, aby v životě vykonal nějaký úkol; úkol každého člověka je jedinečný
stejně jako příležitost se tohoto vykonání zhostit
ˇ všechny krátkodobé a přechodné způsoby naplňování smyslu by měly vést k dlouhodobému
živ. smyslu, osobnímu povolání (krátkodob. - student se učí na zkoušky, znova a na další ...
absolvuje ... zaměstnání, v němž může nalézt dl. smysl)
existenciální vakuum - prázdnota
ˇ zážitek lidí postrád. smysl ve svém životě
ˇ podle VEF převažující příčina sebevražd, hlavně majetných lidí a úspěšných studentů; též u
alkoholismu, delikvence a krizí důchodců
ˇ VEF existenciální analýza vych. z tezí, že 1) instinkty jsou dnes ochuzeny (neříkají čl., co musí
dělat), 2) ztráta tradic (neříkají člověku, co má dělat) > čl. pak neví, co má dělat a tak je
konformní a podléhá vůdcům
ˇ asi pětina neuróz je podmíněna pocitem bezesmyslnosti - vzniká noogení neuróza (na rozdíl
od n. psychogenní)
nedělní neuróza
ˇ podobný jev jako ex. vakuum
ˇ rutinní práce přes týden dává zapomenout na prázdnotu; o víkendu je ale čas přemýšlet a tak
je nesmyslnost zasahuje velkou silou
Nevědomé je to, co není nebo nemůže být reflektováno vzhledem ke smyslu života. Logoterpaie -
spec. forma PT (logos zde ve významu smysl, mysl, názor) - najít alternativu ke ztracené
existenciální hodnotě a nový živ. cíl, smysl života.
ˇ pomoci pac. najít JEHO VLASTNÍ hodnotový a světový názor
ˇ narozdíl od PA, jejímž cílem je kompromis mezi nároky nevědomí a požadavky reality, se
v logoterapii léčí hl. duchovní dimenze
co je smyslem života
ˇ PA - slast, Adler - de facto taky, jen to trochu rozšířil
ˇ podle VEF je slast P artefaktem - není cílem našich snah, ale důsledkem jejich naplnění >
člověk nechce právě slast, ale chce to, co právě chce
strana 48
ˇ orgánem smyslu je svědomí - intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl
ukrývající se v každé sit.
ˇ nad tímto smyslem stojí univerzálie smyslu - hodnoty (které lze reagovat tvořivostí, zážitkem,
postojem k omezenosti vl. života)
ˇ smysl se může naplňovat i utrpením - problémy třeba v partnerském vztahu má smysl prožít -
vztah tak dozrává; utrpení má být přetvářeno (je-li to možné) nebo neseno (je-li to nutné) >
existenciální analýza má naučit člověka, aby byl schopen trpět
osobnost
ˇ je nedělitelné, jednotné individuum
ˇ každá osoba je absolutní novum - duchovní existence je nepřenosná, nerozmnožitelná (z ro
na dí)
ˇ je duchovní; org. potřebuje, aby mohla jednat; organismus je nástroj o užitkové hodnotě
ˇ je tělesně-duševně-duchovní jednotou (duch = log)
ˇ je dynamická - existovat znamená vystupovat sama ze sebe a proti sobě samému
(Propadat psychologismu = promítat hodnoty z prostory duchovna do prostoru duševna.)
Viktor Emil Frankl:
člověk - jednotný, svobodný v rámci osudovosti
záleží na postojích
hledání smyslu - objevování, ne vynalézání
vykonání činu, prožití hodnoty, utrpením - tragická triáda
osobní povolání - každý jedinečné
noogenní neuróza, existenciální vakuum, nedělní neuróza
R. Laing - hl. zdrojem úniku před odpovědností je podřídit se okolním nárokům, popření svých
potřeb, své existence > ztráta kontaktu se sebou samým
Rolo May - zdrojem psychického narušení je odcizení se sobě samému; "vyléčí" se z toho (zbaví
se úzkosti, naučí se komunikovat...) jen za cenu abdikace na vl. já
George Alexander Kelly (1905-1967)
ˇ kognitivní teorie O, teorie osobního konstruktu, konstruktová teorie
Narodil se na farmě v Kansasu jako jediné dítě zbožných, pracovitých rodičů, kt. mu věnovali značnou péči. Původně
vystudoval matematiku a fyziku, pak se začal zajímat o sociální problémy a v Iowě absolvoval psychologii. Jako klinik
používal freudovský přístup, který časem opustil; studoval řeč a poruchy čtení. Po válce se věnoval navrátivším se vojákům
- válka stimulovala vývoj klinické P; GAK publikoval svou teorii O.
Někt. díla: Psychologie osobních konstruktů (1955), Teorie osobnosti: Psychologie osobního konstruktu (1963)
Jako jeden z prvních personologů zdůrazňoval kognitivní procesy - osoba je vědec.
Základem je filozofie kostruktového alternativismu - lidé hledají a využívají alternativní životní a
kognitivní styly:
ˇ vše je revidovatelné, nahraditelné
ˇ nic není svaté, absolutně správné, ... - vše vypadá jinak při pohledu z jiného úhlu
ˇ vše ve světě interpretujeme - objektivní realita existuje, ale lidé ji percipují odl. způsobem
ˇ konstruktová teorie se soustředí na proces/způsob, jak lidé percipují a interpretují své
zážitky ve snaze porozumět svému P terénu
osoba = vědec
ˇ vytváří pracovní hypotézy o realitě; jejich pomocí se snaží anticipovat a určovat běh
událostí
ˇ nejen vědci, ale všichni lidé usilují o předvídání vývoje, porozumění události; pomocí predikce
snižují nejistotu, neurčitost
ˇ podle této analogie jsou lidé orientování spíš na budoucnost; každé chování je v podstatě
anticipační
strana 49
ˇ neustálé testování pohledu na realitu; všechny názory jsou pomíjivé
ˇ čl. prostředí aktivně zpracovává, než na něj jen pasivně odpovídá; úsilí o dávání smyslu všemu
možnému
Teorie osobního konstruktu se zaměřuje na p procesy umožňující organizovat a porozumět
událostem. Osobní konstrukt = šablona k pojímání a zprac. reality.
ˇ čl . se dívá na svět skrz své modely - konstrukty; konstrukt je idea (myšlenka) využívaná ke
konstrukci a interpretaci, vysvětlování nebo predikci své zkušenosti
ˇ pokud daný konstrukt spolehlivě anticipuje, osoba si ho ponechá; není-li hypotetická predikce
potvrzena, je revidován, případně vyřazen
ˇ všechny konstr. jsou bipolární a dichotomní - jádrem lidského myšlení je percipovat bw
ˇ aby byl formulován konstrukt, musí být přítomny min. 3 elementy (události, myšlenky) - dva
podobné a třetí něčím odlišný; vždy má dvě protikladné dimenze
ˇ jsou produktem konkrétní osobní historie
ˇ formální vlastnosti konstruktů:
ˇ rozsah vhodnosti - události, pro něž je k. relevantní, aplikovatelný (kon. dobro - zlo má
široký rozsah vhodností; k. panenství-prostituce má užší uplatnění)
ˇ ohnisko vhodnosti - rozsah událostí, na něž je jed. připraven daný konstrukt aplikovat -
třeba čestný vs. nečestný aplikuje někdo v obchodních vztazích, někdo z hlediska
politických vztahů aj.
ˇ dimenze propustnost - nepropustnost - míra otevřenosti konstruktu novým, v němž dříve
nezahrnutím info
ˇ typ
ˇ zajištěné konstrukty - škatulkový typ konstruktu, rigidita - co je dáno do jedné
škatulky, nemůže být v jiné
ˇ konstelační - elementy mohou náležet i jinam, ale jejich členství je upravováno - např.
toto je obchodník s auty, musí být manipulativní, nepoctivý, ...
ˇ propoziční (situační) k. - otevřen alternativám; flexibilita
osobnost je konstruktem psychologa
ˇ O je abstrakce, kterou personolog vytváří pro potřeby pozorování p procesů a dělání závěrů
ˇ O se skládá z org. systému konstruktů; znát něčí O = znát, jak konstruuje osobní zkušenost
pojem motivace není potřeba
ˇ používá se pro vysvětlení aktivity a jejího směru
ˇ GAK: lidé nejsou motivováni ničím jiným, než tím, že žijí; podle GAK pojem motivace
znamená, že lidé jsou svou povahou nehybní a nečinní a jednají aktivně jen tehdy, jsou-li
k tomu postrčeni nějakými vn. nebo. vn. silami
ˇ teorie motivace:
ˇ pohánějící (pudy, motivy, podněty)
ˇ táhnoucí (konstrukty jako potřeba, zájem, hodnota)
ˇ procesy (postupy) osoby jsou psychologicky usměrňovány způsoby, jimiž anticipuje
běh událostí > základní kámen jeho teorie
ˇ všechno chov. vede k predikci
ˇ procesy osoby > čl. je dynamický org. směřující do bud. podle svých konstruktů
ˇ chování je rel. stabilní
důsledky tohoto postulátu pro teorii osobního konstruktu:
ˇ idiosynkrasie
ˇ individualita (osobitost) a organizace (uspořádání) - každý člověk interpretuje události
jinak, "svýma očima" a má své konstrukty odlišně organizovány, přičemž tíhne
k minimalizaci nepřesností
ˇ k. jsou uspořádány do pyramidy - některé jsou podřízené/nadřízené jiným, jsou ale i k.
zcela nezávislé
ˇ uspořádání je dynamické - podle prediktivní účinnosti se jejich pozice mění
ˇ konstruovat nebo nekonstruovat?
ˇ čl. musí volit, který svůj k. použije pro danou událost - volí ten k., který učiní situaci co
nejvíce srozumitelnou
ˇ konstruktový systém je vypracován buď pro definování nebo rozšiřování - jistota vs.
spekulace
strana 50
ˇ cyklus C-P-C
ˇ obezřetnost - zvažování - řízení (circumspection - preemption - control)
ˇ C - zvažování použitelných k.
ˇ P - rozhodnutí se pro nejhodnější hypotézu
ˇ C - směr aktivity, chování
ˇ změna v systému konstruktu
ˇ jakmile přestane systém k. přesně anticipovat bud., mění se - důsledek učení
ˇ zkušenost je založena na revizi k.
ˇ soc. vztahy a osobní k.
ˇ lidé se sobě podobají do té míry, do jaké míry shodně konstruují své zkušenosti
ˇ je to důsledek společenství (commonality) - pro lidi téže kultury mají události podobný P
význam; setkání s jiným = "kulturní šok"; společenskosti (sociality) - soc. <> - úsilí
porozumět, jak druzí vnímají realitu
REP test - Role Construct Repertory Test 1955
ˇ k odhadu závažných os. k.
ˇ má T pomoci porozumět osobním konstruktům kl. a tomu, jak uspořádává události
ˇ nikoli tradiční psychometrie - neobsahuje žádná data pro rel. val. a stand.
ˇ subjekt dostane seznam 20-30 definic rolí osob, které pro něho mají spec. význam (oblíbený
učitel, dobrý kamarád, ...); subjekt každé přiřadí konkrétní jméno (na koho nejvíc sedí); tato
jména = figury; pak vybrány 3 figury - má říct, v čem se dva podobají a čím liší se od třetího
(bratr a otec jsou klidní na rozdíl od matky, která je hyperaktivní >> dimenze konstruktu klidný -
hyperakt.)
ˇ opakováno asi 30x - určení, jak subjekt kategorizuje a diferencuje dané osoby
ˇ podle verb. obsahu může P vyslovit hypotézu, jak kl. percipuje realitu
ˇ Listform - číslo, jméno role, její definice
ˇ Gridform - mřížková forma - na jedné ose matice významné osoby, na druhé ose rozličná
třídění
reformulace někt. tradiční pojmů v souladu s teorií os. k.:
ˇ úzkost (anxiety) - neurčitý pocit nejistoty a bezmocnosti je výsledkem uvědomění si, že
dostupné konstrukty nejsou vhodné pro anticipaci
ˇ vina (guilt) - uvědomění si odcizení těm rolím, kterými dosahuje nejvýzn. vztahů s druhými -
kdy jednal způsobem neslučitelným s vl. self-image (pod. superego, morální úzkosti SF)
ˇ hrozba (threat) - při otřesu stávajících kon. vlivem novým info; např. nepřijatá myšlenka na
smrt
ˇ nepřátelství (hostility) - nereviduje své konstrukty, ale nutí ostatní, aby se do nich vměstnali
George Alexander Kelly:
konstruktová teorie
osoba = vědec; hypotézy o realitě, anticipace
osobní konstrukt ­ ke zprac. reality; bipolární
idiosynkrazie, C-P-C, REP test
Použitá literatura:
Drapela, V.J.: Přehled teorií osobnosti. Portál, Praha 1998
Kratochvíl, S.: Základy psychoterapie. Portál, Praha 2000
Mikšík, O.: Psychologické teorie osobnosti. Karolinum, Praha 1999
Nakonečný, M.: Psychologie osobnosti. Academia, Praha 1998
strana 51