5
Vybrané kapitoly z antropomotoriky
pro bakalářské studium tvs
doc. PhDr. Josef Pavlík, CSc.
Mgr. Martin Sebera, Ph.D.
PhDr. Jan Stochl, Ph.D.
Mgr. Tomáš Vespalec
Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.
6
Obsah
1. Atropomotorika …………………………………………………………………….…. 9
2. Motorické schopnosti……………………………………………………………………….. 12
2. 1. Silové schopnosti …………………………………………………………………………………... 13
2. 2. Vytrvalostní schopnosti ………………………………………………………………………… 20
2. 3. Rychlostní schopnosti ……………………………………………………………………..… 23
2. 4. Koordinační schopnosti ……………………………………………………………………….. 27
3. Motorické dovednosti ………………………………………………………………. 44
4. Tělesná cvičení ……………………………………………………………………………….… 47
5. Ontogeneze motoriky ……………………………………………………………………….. 55
6. Lateralita ………………………………………………………………………………………….. 61
7. Tělesná stavba jako faktor výkonnosti …………………………………………… 63
7.1. Somatotypologie v historii ………………………………………………………………………… 63
7. 2. Typologie Sheldona a Heathové-Cartera ………………………………………………….. 64
7.3. Somatotypy sportovců ………………………………………………………………………… 66
8. Sportovní výkon ……………………………………………………………………….. 69
9. Teorie testování motoriky ………………………………………………………………. 77
10. Metody zpracování výsledků, základy statistiky ………………………… 79
11. Literatura …………………………………………………………………………………. 91
12. Seznam autorů ……………………………………………………………………….. 93
7
Úvod
Tento učební text přináší základní poznatky z antropomotoriky, představuje potřebné penzum
vědomostí požadovaných pro studující programu tělesná výchova a sport v bakalářském
stupni. Učební text pojednává o vývoji a významu pojmu antropomotorika, dále předkládá
vysvětlení základních pojmů vědní disciplíny antropomotorika a seznamuje studenty s její
strukturou. Velká pozornost je zde věnována problematice klasifikace, definice a testování
motorických schopností a dovedností. Pozornost je věnována rovněž ontogenezi člověka
z pohledu motorických projevů, tělesné stavbě a problematice sportovního výkonu. V závěru
předkládáme informace o teorii testování motoriky a základních postupech při zpracování
výsledků motorických testů. Pro usnadnění přístupu k hlubším vědomostem je přiložen široký
referenční seznam literatury, související s problematikou antropomotoriky.
8
1. Atropomotorika
- základní termíny v pohybové činnosti člověka, vymezení pojmu antropomotorika jako vědní
disciplíny
Pohyb se aktivně podílí na celé ontogenezi, utváří a usměrňuje vývoj organismu člověka.
Předpokladem harmonického růstu, vývoje člověka a optimální funkce jeho organismu je
adekvátní pohyb. Zejména v rané ontogenezi je působnost pohybu na člověka široká, neboť
konkrétní pohyb vytváří záměrnou aktivaci mozkových procesů zejména tam, kde chybí
abstraktní myšlení z důvodů psychické nezralosti. Racionální zařazování pohybu do denního
režimu je nezbytné, stejně jako jeho analýza.
Základní termíny v pohybové činnosti člověka
-tělesný pohyb: základní vlastnost živého organismu, změna místa nebo polohy těla, která je
způsobena vlastními silami
-tělesná cvičení: tělesné pohyby používané v různých formách tělesné výchova a sportu za
účelem tělesného a pohybového rozvoje člověka
-motorika: souhrn všech možných pohybů (pohybových projevů) člověka
-biomotorika: pojem, který vyjadřuje změny a pohyby všech biosystémů – rostlin, živočichů a
člověka
-motorický test: standardizovaná vyšetřovací metoda k hodnocení motorických projevů
člověka
-flexibilita (pohyblivost): schopnost vykonat pohyby v kloubních spojeních v určitém
(optimálním, největším) rozsahu
-pohybový výkon: míra splnění určitého pohybového úkolu, výsledek pohybové činnosti
-hyperkinéza :nadměrná pohybová činnost, mimovolní neúčelné pohyby (často i patologické)
-hypokinéza: pohybová nedostatečnost, omezený rozsah volních pohybů
9
Motorika = souhrn všech pohybů lidského těla, celková pohybová schopnost (hybnost)
organismu = souhrn všech komponent, které vytvářejí pohybové schopnosti a formují
konkrétní pohyby v jejich strukturálním spolupůsobení = souhrn všech s pohybovou aktivitou
spjatých struktur, obsahů, procesů a stavů.
Nelze tedy motoriku pojímat pouze jako množinu pohybů. Motorika zahrnuje nejen veškeré
pohyby (pohybové činnosti a výkony), ale i bezprostřední pohybové předpoklady, tj. pohybové
schopnosti, pohybové dovednosti a zkušenosti, jakož i předpoklady širší a základnější dané
stavem somatického, neuro-fyziologického a intelektového vývoje člověka i charakterem jeho
sociálních vazeb. Vztahy mezi předpoklady a pohybovými projevy (resp. výkony) tvoří jádro
výzkumné problematiky antropomotoriky jako vědní disciplíny.
Podle rozsahu motoriku dělíme:
Jemná motorika se uplatňuje především v pohybech ruky a prstů
Hrubá - je prostorově rozsáhlejší a uskutečňují ji velké svalové skupiny
Antropomotorika (dále AM) je jednou ze základních vědních disciplin vědního oboru
kinantropologie. Její název vznikl spojením historických pojmů – řeckého anthropos = člověk a
latinského motus = pohyb. Obsahem AM je studium motoriky člověka z její vnitřní i vnější
stránky. Vnitřní stránku tvoří pohybové předpoklady, tj. dispozice, schopnosti, zkušenosti,
dovednosti, vědomosti. Jsou dány vzájemnou integrací prakticky všech biologických systémů
lidského organismu, které se svými funkcemi podílejí na pohybové činnosti člověka. Vnější
stránku motoriky tvoří konkrétní, pozorovatelné projevy pohybové činnosti: tělesná cvičení
realizovaná v nejrůznějších formách ( v tělesné výchově, sportu rekreačním i vrcholovém,
pohybové terapii apod.) i v dalších motorických činnostech v běžném životě nebo v pracovním
procesu. Tyto vnější pohybové projevy AM pak zkoumá a hodnotí prostřednictvím
diagnostikování (měření, testování) motorických projevů. Uvedené skutečnosti je možno
shrnout do stručné definice:
Antropomotorika je vědní disciplina, která zkoumá struktury a vztahy mezi vnitřními předpoklady
a vnějšími pohybovými projevy člověka.
Celá oblast AM zahrnuje dílčí discipliny, které zkoumají motorickou činnost člověka z různých
aspektů – např. ontogenezi a fylogenezi motoriky, motorické schopnosti a dovednosti,
10
motorické učení, teorie tělesných cvičení, somatické předpoklady motorické výkonnosti,
diagnostikování motorické výkonnosti atd.
Předmět antropomotoriky:
„Předmětem antropomotoriky je zkoumání lidské motoriky (pohybu) ve dvou základních
oblastech – vnitřní (pohybové předpoklady) a vnější (pohybové projevy).“
Obsah antropomotoriky:
Obsah antropomotoriky je možno shrnout do těchto částí:
1. Antropomotorika jako vědecká a pedagogická disciplína (vymezení pojmu)
2. Tělesná cvičení (pojem, vývoj a klasifikace)
3. Vývoj motoriky člověka (fylogeneze, ontogeneze, oblasti lidské motoriky)
4. Motorická činnost (pohybový akt a aktivita)
5. Motorické předpoklady člověka (motorické schopnosti a dovednosti)
6. Motorický výkon a výkonnost
7. Motometrie a motodiagnostika, motorické testy
11
2. Motorické schopnosti
Pohybové (motorické) schopnosti jsou vnitřní biologické předpoklady k pohybové činnosti.
Dřívější teorie zahrnovaly jako pohybové schopnosti jen sílu, vytrvalost, rychlost, obratnost.
Novější teorie se dívají na pohyb funkčně a komplexně, na pohybu se účastní orgánové
struktury (zažívací, dýchací, ...).
Podle Měkoty lze motorické schopnosti rozdělit do tří základních kategorií na:
Kondiční (ovlivněny převážně energetickými procesy)
Koordinační (ovlivněny zejména řídícími procesy)
Hybridní (smíšené - kombinace ostatních dvou schopností)
Poněkud mimo tohoto dělení stojí flexibilita neboli pohyblivost, determinovaná zejména
anatomicko-fyziologickými předpoklady organismu.
Obr. 1 Dělení schopností dle Měkoty (2005)
Generální motorická schopnost
Kondiční schopnosti Hybridní schopnosti Koordinační schopnosti
Vytrvalostní
schopnosti
Silové
schopnosti
Rychlostní
schopnosti
Aerobnívytrvalost
Anaerobnívytrvalost
Silovávytrvalost
Maximálnísíla
Rychlostnísíla
Akčnírychlost
Reakční(rychlost)
Rovnováhová
Rytmická
Orientační
Diferenciační
Flexibilita
12
Jde o integrované komplexní působení systémů v těle člověka. Pohybové schopnosti mají
genetický základ, máme možnost geneticky dosáhnout určité úrovně – potencionalita výkonu.
Tu člověk v podstatě nemůže překonat.
Senzitivní období- období, které je optimální pro rozvoj určité motorické schopnosti a je
dosahováno nejvýraznějšího zlepšení úrovně.
2. 1. Silové schopnosti
Jsou definovány jako předpoklady člověka překonávat vysoký odpor břemene nebo vlastního těla
pomocí svalového úsilí.
Dělení silových schopností:
a) statická silová schopnost
b) dynamická silová schopnost
Dělení podle vnějšího projevu:
- maximální síla
- explosivní síla
- rychlá síla
- vytrvalostní síla
Stahy svalové síly: - izometrický stah = statická síla – podmíněna izometrickým stahem, kdy
se nemění délka svalu, ale mění se jeho napětí.
- izotonický stah = dynamická síla - sval se napíná, ale mění také svoji
délku
2. 1. 1. Schopnost ke statické síle, vysvětlení pojmu, testy, metody rozvoje
Statická síla: projevem je tah, tlak, stisk.
13
a) krátkodobá statická sila: - schopnost provést max.svalový stah po dobu několika
sekund. Tzv. maximální síla = základní svalový potenciál
b) Vytrvalostní statická síla - výdrž. Schopnost vyvíjet sílu několik desítek sekund, minut.
Výdrže v obtížné poloze.
Statická síla se nejčastěji měří dynamometrem
Trénovaný sval se snaží zapojit do činnosti co nejvíc svalových jednotek – svalová vlákna
hypertrofuje (zbytní), ale nemění jejich počet.
Hypertrofie: - funkční
- umělá – „kulturistická“ (zvětší objem, ale ne výkon)
TESTY staticko-silových schopností.
Ruční dynamometrie – měříme sílu stisku dynamometru. Stisk se provádí opakovaně 2x levou
a 2x pravou, přičemž započítáváme lepší pokus pro levou a pravou. Paže volně, neopírá se.
Oblast testování krátkodobá statická síla flexorů ruky.
Obr. 2 . digitální dynamometr Obr. 3. testování ruční dynamometrie
Zádová dynamometrie – TO drží hrazdičku dynamometru ve výši kolen a provádí maximální
tah, tento tah opakuje po krátké přestávce ještě jednou, započítává se lepší pokus.
Oblast testování – krátkodobá statická síla vzpřimovačů trupu
14
Další formy dynamometrie – pomocí elektronických dynamometrů lze měřit prakticky
jakoukoli svalovou skupinu – nejčastěji se provádějí měření: extenze v kolenním kloubu, flexe
v lokti, flexe trupu, …
Obr. 4. dynamometrie extenze kolenního kloubu
Výdrž ve shybu – žerď držíme nadhmatem v šíři ramen, brada ve výši žerdi. Měříme výdrž
s přesností na 0,1s.
Oblast testování – vytrvalostní statická síla flexorů paží a pletence ramenního.
Výdrž v záklonu v sedu pokrčmo – sedíme pokrčmo, pravý úhel v kolenou, ruce zkřížit na prsa,
záklon 45°.
Oblast testování – vytrvalostní statická síla flexorů kyčelního kloubu a břišního svalstva
Obr. 5. test výdrže v záklonu v sedu pokrčmo
15
2. 1. 2. Schopnost k dynamické síle, vysvětlení pojmu, testy, metody rozvoje
Nejčastější projevem dynamické síly je izotonický stah.
Schopnost k dynamické síle lze obecně dělit na:
a) Explozivně silová schopnost – schopnost vyvinout co největší rychlost při překonání
odporu – startovní síla = co nejrychlejší stah proti pevnému odporu.
b) Rychlostně silová schopnost – schopnost vyvinout opakovaně největší rychlost při
překonání odporu, např. záběry při cyklistickém startu, kdy ještě nejde o setrvačný
pohyb
c) Vytrvalostně silová schopnost – schopnost opakovaně (po dlouhou dobu) překonávat
odpor při dlouhodobých frekvenčních nebo cyklických pohybech
d) Amortizačně silová schopnost- schopnost, při níž jde o auxotonický (excentrický) stah =
sval se napíná a současně prodlužuje - spouštění činky, sešiny dolů.
Relativní síla: - vztah absolutní síly k tělesné hmotnosti. Síla, kterou může člověk vyvinout
vzhledem ke své hmotnosti.
Zjišťujeme ji například u sportovců, kteří překonávají hmotnost vlastního těla – skokani,
gymnasté, ...
Metody rozvoje svalové síly:
1. metoda opakovaného úsilí (opakování odporu středně velké zátěže až do únavy.
Poslední pokusy jsou nejdůležitější)
2. metoda maximálního úsilí (max. zátěž, 1 – 3x, klade velké nároky na pohybový aparát)
– použití ve výkonnostním a vrcholovém sportu – rozvoj maximální síly
3. metoda izometrických zatížení (proti pevnému odporu) – rozvoj statické síly
4. metoda rychlostně silová (co největší rychlost při menší zátěži)
5. metoda kontrastní (kombinace – využití rychlostní metody a metody opakovaného
úsilí) vyšší rychlost, menší zátěž, x větší rychlost, menší zátěž)
6. metoda intermediární – kombinace stahů izometrických s izotonickými – výdrž
v podřepu, dřepy s činkou za krkem.
7. Plyometrická metoda (rázová) např. opakované odrazy
16
TESTY dynamicko-silových schopností
shyby opakovaně ve visu – TO provádí maximální počet opakování shybů nadhmatem ze svisu,
přičemž musí dodržovat krajní polohy (v horní poloze brada nad žerď, v dolní poloze propnout
lokty), dále nesmí pro dosažení horní polohy používat „přikopnutí“ a časový interval
(přestávka) mezi jednotlivými shyby nesmí být delší než 3 sec.
Test – vytrvalostní dynamické síly flexorů paží a pletence ramenního
modifikované shyby – podobně jako předchozí. Výchozí poloha uchopení nadhmatem ve svisu
ležmo, nohy opřeny o zem, výška žerdi 1metr nad zemí. Používáno zejména pro ženy.
opakované kliky ve vzporu ležmo – TO provádí maximální počet opakování kliků s dodržováním
krajních poloh, tzn. propínat paže v horní poloze a hrudníkem těsně k podložce v dolní poloze.
Přestávka mezi prvky max. 3s.
Oblast testování – dynamická vytrvalostní síla extenzorů paží a pletence ramenního
Obr. 6a., 6b. průběh testu opakované kliky ve vzporu ležmo
modifikované kliky – podobně jako u předchozího. Výchozí poloha ve vzporu klečmo (toporně).
Používáno zejména pro ženy.
Obr. 7a.,7b. průběh testu opakované kliky ve vzporu klečmo
17
opakovaně leh – sed – TO provádí maximální počet opakování cyklů (sed-lehů). Výchozí poloha
vleže na zádech pokrčmo, ruce v týl. Chodidla opřená o zem v šíři boků. TO přejde do rovného
předklonu, lokty se dotknou kolen a zpět do lehu. Volíme z 3 alternativ – 30s, 60s nebo 120s.
Měříme počet cyklů.
Oblast testování – vytrvalostní dynamická síla flexorů kyčelního kloubu a břišního svalstva.
Obr. 8a., 8b. průběh testu leh – sed opakovaně
Opakované přednožování v lehu na zádech - TO provádí vleže na zádech s rukama v týl
opakovaně následující cyklus - přednožení napnutými dolními končetinami do úhlu 90° a
spuštění zpět, v co nejvyšším počtu opakování po dobu 30 sec.
Oblast testování – rychlostně silové schopnosti flexorů kyčelního kloubu a břišního svalstva.
Obr. 9a., 9b. průběh testu opakované přednožování v lehu na zádech
18
Skok daleký z místa - TO provádí skok od startovní čáry, hodnotí se dle atletických pravidel
(poslední stopa), započítává se nejlepší ze tří pokusů.
Oblast testování – dynamická explozivní síla extenzorů DK
Obr. 10a., 10b., 10c. průběh testu skok daleký z místa
Skok dosažný (vertikální výskok) – TO nejprve zaznamená dosah napnuté paže ze stoje.
Poté provádí tři pokusy výskoku – jsou možné pomocné pohyby pažemi i DK.
Zaznamenává se nejlepší výsledek jako rozdíl výšky výskoku a dosahu.
Oblast testování – dynamická explozivní síla extenzorů DK (Sargentův skok)
Obr. 11a., 11b. varianty průběhu testu skok dosažný
Hod plným míčem obouruč – 2kg, 3 kg. TO provádí hod od čáry, způsobem autového
vhazování, započítává se nejlepší ze tří pokusů, měří se s přesností na 10 cm.
Oblast testování - dynamická explozivní síla paží a pletence ramenního
19
Obr. 12a., 12b., 12c. průběh testu hod plným míčem
Další možnosti testování:
Bench-press
Opakované dřepy
Pětiskok snožmo
2. 2. Vytrvalostní schopnosti
Vytrvalost je schopnost provádět déletrvající pohybovou činnost bez snížení její intenzity,
schopnost udržet výkon po co nejdelší dobu, případně schopnost odolávat zatížení
vyvolávajícím únavu.
Vytrvalost vyjadřujeme dobou, kterou činnost můžeme vykonávat a intenzitou.
Vytrvalost je ovlivňována zejména následujícími faktory:
 do jaké míry je organismus schopen zásobit svaly kyslíkem
 volní aktivita člověka
Dělení vytrvalosti:
Z hlediska míry zapojení svalového aparátu člověka:
20
a) Globální - je činnost, kdy je zapojena většina svalů
b) Lokální - pracuje jen určitá skupina svalů (ne více jak 1/3 svalové hmoty)
Z hlediska délky trvání pohybové aktivity:
a) krátkodobá (anaerobní) – trvá do 2 minut, převažují neoxidativní procesy v pracujících
svalech, hromadí se laktát
b) střednědobá – 2 -10 minut, je to přechod mezi oxidativním a neoxidativním procesem
c) dlouhodobá (aerobní) – nad 10 minut, převažující oxidativní režim ve svalové práci
Metody rozvoje vytrvalosti:
a) metoda střídavého tréninku – intenzitu měníme dle vůle a potřeby
b) intervalový trénink – stanoveny úseky, intenzita a odpočinek
c) celostní trénink – např. běh po určitou dobu souvisle – 5 km. Běhají se zpravidla delší tratě
než je vlastní závodní disciplína, respektive délka zátěže při vlastním závodě, hře apod.
d) Souvislá rekreační metoda – jogging, hry, walking – u starších lidí. Dobrý vliv na psychiku
TESTY vytrvalostních schopností:
Distanční běhy 600m, 800m, 1000m, 1500m – měří se čas provedení dle atletických pravidel.
Testy globální celkové vytrvalosti
Cooperův test – TO běží bez přerušení na atletické dráze po dobu 12 minut, po zvukovém
signálu ukončujícím test se zastaví a vrátí na místo, kde byly v době výstřelu. Zaznamenáváme
vzdálenost s přesností na 10m.
Běh po dobu 6, 9, 20 minut – Stejně jako běh po dobu 12 minut. Zaznamenáváme uběhnutou
vzdálenost s přesností na 10m.
Burpee test – TO opakovaně střídá polohy – vzpor dřepmo, ležmo, dřepmo a vztyk. Ženy
provádí test 1 minutu, muži 2 minuty. Hodnotí se počet správně provedených cyklů.
21
Oblast testování – globální vytrvalost - tělocvičný.
Obr. 13a., 13b., 13c., 13d. průběh Burpee testu
Celostní motorický test –Jacík – Jedná se o test změn tělocvičných poloh (leh na zádech -stojleh
na břiše - stoj- leh na zádech atd.) po dobu 2 min. Počítá se počet dosažených poloh.
Oblast testování - globální vytrvalosi a částečně obratnost
Obr. 14a., 14b., 14c., 14d. průběh celostního motorického testu
Stupňovaný člunkový běh na 20m (Legerův test) – mezi čarami 20m od sebe, dle časových
signálů. Intervaly se zkracují po 1 minutě. TO běží dokud 2x nestihne signál.
22
Test má několik fází, každá fáze se zrychluje o 0,5km/hod.
Oblast testování – globální vytrvalost - tělocvičný
Laboratorní testy:
step test – TO vystupuje na stupínek vysoký 20-50cm, dle věku a trénovanosti. Tempo určuje
metronom – 2 údery/sekunda. TO sestupuje a vystupuje po dobu 5 minut.
Měříme tepovou frekvenci v klidu před testem, těsně po testu a pak po 3. minutě. Lze provádět
i rozbor vydechnutého kyslíku a krve.
Obr. 15a., 15b., 15c., 15d., 15e. průběh step testu
2. 3. Rychlostní schopnosti
Jsou definovány jako schopnost konat motorickou aktivitu a provést pohyb co nejrychleji,
případně zahájit pohybovou aktivitu co nejrychleji po podnětu.
Obecně lze rychlostní schopnost rozdělit na:
 reakční (jednoduchá a výběrová reakce)
 akční (realizační) acyklický a cyklický projev
2. 3. 1. Reakční rychlost, výklad pojmu, testy, rozvoj reakční rychlosti
23
reakční schopnost = schopnost reagovat v co nejkratším čase na určité podněty-zvukové,
zrakové, dotykové, kinestetické,…
Reakční rychlost dělíme na: jednoduchou, složitou.
 Jednoduchá reakce – sportovec vyčkává na signál a ví, jak na určitý podnět reagovat –
starty.
 Složitá reakce – reakce na určitou situaci, kterou předem neznáme - sportovní hry,
úpolové sporty. Mezi podnětem a reakcí je určitá doba, kdy se navenek nic neděje –
tzv. latentní doba.
Průměrná reakce na podnět je:
Tab 1. doba reakce na podnět
Podnět nesportovci sportovci
dotykový (taktilní) 0,14 – 0,16 s 0,13 – 0,16 s
zvukový (akustický) 0,17 – 0,20 s 0,10 – 0,13 s
zrakový (vizuální) 0,20 – 0,35 s 0,15 – 0,20 s
Metody rozvoje reakční rychlosti:
Rychlostní schopnosti jsou poměrně značně geneticky podmíněny.
Reakční doba lze trénovat opakovanými pohybovými reakcemi na různé signály i situace.
TESTY reakční rychlosti:
Viz. Koordinační schopnosti – Reakční schopnost
2. 3. 2. Akční (realizační) rychlost, výklad pojmu, testy, rozvoj realizační rychlosti
24
Pomocí této schopnosti se realizuje vlastní pohybová činnost, a to:
1. rychlými pohyby částí těla (švih paže při podání…)
2. rychlými pohyby celého těla (akrobatické skoky…)
3. frekvenčními pohyby (běh na krátké vzdálenosti…)
např. u běhů začínáme pohyb z nulové rychlosti:
Fáze projevu akční rychlostní schopnosti:
 fáze akcelerační (u sprintu 20-25m)
 fáze stabilizované rychlosti
 fáze poklesu rychlosti (u trénovaných po cca 250 – 300 m)
Člověk tréninkem dosáhne určité maximální rychlosti výkonu – určité rychlostní bariéry – je do
značné míry geneticky determinovaná.
Metody rozvoje akční rychlosti:
metoda opakování – maximální intenzita a úsilí, krátká doba zátěže
 snaha o zvýšení rychlosti a překonání bariéry.
 provádět správnou technikou
 ulehčení podmínek oproti soutěžím – běh po větru, z kopce….
TESTY akční rychlosti:
člunkové běhy
4x10m, 10x5m – TO startuje z polovysokého startu a přebíhá co nejrychleji 4x mezi čarami
(alespoň jednou nohou se musí dotknout za čarou). Měříme čas s přesností na 0,1s.
Oblast testování – rychlost se změnou směru
25
4x10m (z Unifit) – dvě mety ve vzdálenosti 10m z nichž jedna je na startovní čáře, TO obíhá
první dvě mety tak aby tato dráha tvořila osmičku, třetí a čtvrté mety se dotýká.
Měříme čas s přesností na 0,1s, zaznamenáváme lepší ze dvou pokusů.
Test – rychlosti se změnou směru
Obr. 16. schéma člunkového běhu 4x10m z testové baterie Unifit test
tappingové testy
- tapping ruky - TO provádí tužkou tečkování po 20s. Pak spočítáme počet teček.
- tapping paže - TO u stolu, na stole 2 terče 60cm od sebe. TO se střídavě dotýká středů
pravého a levého terče. Hodnotíme čas potřebný k provedení 25 cyklů. Vyhodnocuje se
maximální výkon a diference mezi P a L paží.
Oblast testování – rychlost pohybu paže
- tapping nohy – TO sedí na židli a pohybuje preferovanou nohou přes 15cm vysokou desku
tak aby se vždy dotknula špičkou země, počítáme cykly = 2 dotyky země. Měříme celkový
počet cyklů za 20s.
Oblast testování – rychlost pohybu nohy
- tapping nohou vestoje - TO stojí čelem ke zdi, kde je upevněn terč (20x20 cm ve výšce
středu 36cm), zvedne nohu ze země, 2x se špičkou dotkne terče a opět ji položí na zem,
totéž provede i druhou. Měříme celkový počet dvoudotyků za 15s.
26
Běh na 50m, 60m, 100m - TO vybíhají z polovysokého nebo nízkého atletického startu ve
skupinách nejméně dvoučlenných. Provádíme podle atletických pravidel. Měříme čas s
přesností na 0,1s.
Oblast testování – akcelerační rychlost DK, maximální běžecká rychlost
Běh na 20m s letmým startem – TO má 25 metrový náběh za kterým následuje 20 metrový
měřený úsek a 20 metrový doběh, časoměřič vytváří s počáteční a cílovou metou
rovnostranný trojúhelník. Měříme čas s přesností na 0,1s.
Oblast testování – maximální běžecká rychlost
2. 4. Koordinační schopnosti
Obecně lze tuto kategorii definovat jako schopnosti podmíněné především procesy regulace a
řízení pohybové činnosti. To předpokládá poměrně značné zapojení CNS organismu.
Podle Čelikovskéh jde o schopnost regulovat motoriku činnosti tak, aby průběh pohybu se co
nejvíce blížil modelové (ideální) struktuře pohybové činnosti.
Podle Chytráčkové se jedná o schopnosti, které umožní přesně realizovat složité
časoprostorové struktury pohybu.
Lze tedy konstatovat, že základem koordinačních schopností je nervosvalová koordinace.
Dělení koordinačních schopností: (vycházející zejména z práce Měkoty 2005)
Reakční
Rovnováhová
Rytmická
Prostorově orientační
Kinesteticko diferenciační
dále podle některých autorů
27
Sdružování a integrace pohybu
Přestavby pohybů
Docilita
Metody rozvoje koordinačních schopností:
rozvoj koordinačních schopností záleží na zdokonalování senzomotorických procesů
změna podmínek cvičení (měníme nářadí v gymnastice, prostředí)
změna způsobu provedení (provedení cviku z jiného postavení)
zkvalitňování pohybového aparátu sportovce (rehabilitace, relaxace – udržení elasticity
svalů…)
- při nácviku obratnosti neprovádět cviky ve stavu únavy, pracujeme na principu opakování a
trénink je dlouhodobý.
2. 4. 1. Reakční schopnost
Schopnost rychlého a smysluplného zahájení činnosti jako reakce na aktuální situační podněty
v co nejkratším čase.
Nejčastěji se projevuje a zaznamenává jako reakční doba na podněty taktilní, akustické,
vizuální nebo kinestetické.
Testy reakční schopnosti
Reaktometrie - Zjišťuje se doba odezvy na nepravidelný stimul – měříme dobu mezi projekcí
stimulu a pohybovou reakcí TO. Testy lze provádět s různým počtem impulsů a dobou čekání
mezi jednotlivými impulsy. Využití výpočetní techniky.
Zachycení gymnastické tyče - TO sedí opačně na židli, dominantní paži má zápěstím opřenou o
opěradlo. Experimentátor drží gymnastickou tyč se stupnicí od 0 do 50cm tak, že značka 0 je
28
na úrovni spodního okraje ruky. Pomocník oznámí povel „připravit“ a poté během v intervalu
1-5s tyč pustí. TO se snaží zachytit tyč co nejdřív sevřením ruky.
Dosažený výsledek odečteme na stupnici u malíkové hrany ruky. Provádí se pět pokusů a
hodnotí se průměr ze třech prostředních.
Obr. 17a., 17b. průběh testu zachycení gymnastické tyče
Zachycení plochého měřítka rukou - TO sedí u stolu vzdáleného 2cm od zdi a ruku má ve
vzdálenosti 5cm od zdi. Experimentátor drží u zdi přitisknuté ploché měřítko hodnotou 0
v úrovni desky stolu a po povelu „připravit“ je v intervalu 1-5s pustí. TO se snaží zachytit
měřítko co nejdřív. Výsledek odečítáme přímo ze stupnice na plochém měřítku. Případně
prováděno podobně jako zachycení gymnastické tyče.
Obvykle se provádí 10 měření a z 5 prostředních se spočítá průměr.
Zachycení plochého měřítka nohou – TO stojí čelem ke zdi, špičkou chodidla 5cm od zdi zhruba
ve výšce vodorovné rysky.
Snaží se přitisknout ploché měřítko ke zdi v co nejkratší době po spuštění.
Metodika měření a hodnocení stejná jako při zachytávání rukou.
29
Obr. 18a., 18b., 18c. průběh testu zachycení plochého měřítka rukou a nohou
2. 4. 2. Rovnováhová schopnost
Schopnost udržení rovnováhy těla a jeho segmentů, popř. její znovunabytí při měnících se
vnějších podmínkách.
Rovnováhová schopnost může nabýt několika forem vnějších projevů.
Statická rovnováha – udržení izolované polohy v klidu za relativně stálých podmínek (stoj, sed)
Dynamická rovnováha – udržení a nabývání rovnováhy během pohybu (chůze, běh, cyklistika,
bruslení, …)
Balancování předmětů – schopnost udržet v rovnovážné poloze jiný objekt (artistika)
Rovnováhu ovlivňuje zejména vestibulární aparát (vnitřní ucho), kinestetické čití a zraková
kontrola.
Testy Rovnováhové schopnosti - statická rovnováha
Stabilometrie - Pomocí pevné desky s tenzometry (stabilometrická plošina) se přenáší záznam
pohybu TO do počítače. Sledujeme trajektorii projekce těžiště do základny.
Nejčastěji se zjišťuje celková délka trajektorie, výchylky těžiště do osy x, y (předo-zadní, pravo-
levá).
30
Test je nejčastěji prováděn v mírném stoji rozkročném po dobu 10s. Lze však využít i jiné
polohy TO.
Obr. 19a., 19b., 19c., 19d., 19e,. 19d. schéma zapojení stabilometrické plošiny a postoje pro testování statické
rovnováhy
Rombergův test - Zjištění rovnováhy ve 4 polohách stoje na pevné podložce. Úkolem je
zachovat rovnováhu po dobu 15s ve - stoji spojném, měrném, na jedné, ve váze předklonmo.
Tři stupně hodnocení: kvalitní, uspokojivý (chvění), nedostatečný (narušení rovnováhy)
31
Obr. 20a., 20b., 20c., 20d. průběh Rombergova testu
Plameňák - Stoj na jedné noze na pevné podložce, druhá ohnuta v koleni a zachycena rukou za
nárt. Volná ruka může balancovat. Postoj možno před měřením vyzkoušet.
Zjišťujeme počet pokusů potřebných k dosažení 1min.
Obr. 21a., 21b. základní pozice při testu plameňák
Stoj na kladince - Kladinka o šíři 2cm umístěná na pevné podložce. TO se postaví dominantní
nohou (v tělocvičné obuvi) na kladinku, ruce v bok. Jakmile zvedne oporovou nohu, začíná se
měřit čas.
Měří se 3 pokusy a ze dvou lepších se spočítá průměr. Max. doba měření na jeden pokus 60s.
Alternativou tohoto testu je stoj na kladince se zavřenýma očima.
32
Obr. 22. průběh testu stoj na kladince
Rovnováhová schopnost - dynamická rovnováha
Chůze pozpátku - Šestihran z dřevěných hranolů o výšce 10cm a šířce 2cm. TO přechází
pozpátku po úzké straně hranolu tak, že vždy při dalším kroku klade nohu vzad na nejbližší
stranu. Nesmí překročit o hranu dále. Výsledné skóre je počet stran, které testovaný prošel.
Před započetím měření má TO možnost chůzi vyzkoušet.
Alternativně je test prováděn jako přechod šesti stran vpřed a šesti vzad (návrat na stejné
místo). Měříme potřebný čas.
Obr. 23. průběh testu chůze pozpátku
Rola rovnováha - Prkno umístěné na válečku dle nákresu. Na koncích prkna latě zamezující
sjetí z válce. Uprostřed prkna zóna 30cm. Válec 40cm dlouhý, kovový nebo dřevěný. TO stojí
na prkně chodidly mimo střední zónu. Čas se měří od okamžiku, kdy se TO pustí opory do
doby, kdy se prkno dotkne některou stranou země nebo TO prkno opustí.
33
Měříme dva pokusy, z nichž vypočítáme průměr.
Obr. 24. základní poloha a nákres testovacího zařízení testu rola rovnováha
Chůze poslepu - TO má přejít bez zrakové kontroly čáru dlouhou 4m tak, že klade jednu nohu
před druhou.
Po 4m je TO povelem zastavena a změří se pravoúhlá odchylka od přímého směru.
Obr. 25. průběh testu chůze poslepu
Rovnováhová schopnost - balancování předmětů
Balancování tyčí - TO sedí roznožmo na zemi, jednou rukou opřena o zem a na druhé drží na
nataženém ukazováku a prostředníku gymnastickou tyč.
Měříme čas do doby, kdy TO ztratí kontakt s tyčí, max. 60s.Provádíme 4 měření, nejhorší a
nejlepší se škrtá, z prostředních spočítáme průměr.
34
Obr. 26. pozice při testu balancování tyčí
Balancování míčem na ruce - TO ve stoji mírném rozkročném, dominantní paže v předpažení,
dlaň sevřena v pěst. Na hřbetě ruky si TO přidržuje volejbalový míč, který na znamení nechá
volně na hřbetě ruky.
Měříme čas, dokud má TO kontakt s míčem max. 60s na pokus. Provádí se tři pokusy a ze
dvou nejlepších vypočteme průměr.
Obr. 27. pozice při testu balancování míčem na ruce
Balancování míčem na noze - TO stojí na jedné noze a na preferované noze má na nártu
položen basketbalový míč. Měříme čas od chvíle kdy TO přestane míč přidržovat do doby kdy
opustí nárt, max. 60s na pokus.
TO má povoleno provádět poskoky na stojné noze. Provádí se tři pokusy a ze dvou nejlepších
vypočteme průměr.
35
Obr. 28. pozice při testu balancování míčem na noze
Balancování míčem na hlavě - TO v mírném stoji rozkročném. Na temeni si rukou přidržuje
basketbalový míč. Měříme čas od chvíle, kdy TO míč pustí do doby, kdy ztratí kontakt s hlavou,
max.60s na pokus.
TO má povolenu 1 min. na zacvičení. Provádí se tři pokusy a ze dvou nejlepších vypočteme
průměr.
2. 4. 3. Rytmická schopnost
Schopnost vnímání, udržení rytmu a jeho pohybové vyjádření.
Dá se rozdělit na rytmickou percepci a vnějším projevem prováděnou rytmickou realizaci.
Ve sportovní terminologii se často objevuje pojem timing = načasování fází pohybu.
Testy rytmická schopnosti
Nerytmické bubnování - TO dvakrát udeří do stolu levou rukou, pak překříží pravou přes levou
a opět udeří dvakrát pravou, pravou se dotkne čela a spustí ji na stůl, cyklus opakujeme po
dobu 20s.Test opakujeme 4x a zaznamenáváme nejlepší dosažený počet cyklů.
Rytmometr - Nejčastěji elektronický. TO má za úkol reagovat na pravidelně se opakující signál
a pokračovat v jeho reprodukci i po zrušení signálu. Zjišťuje se průměrná doba (odchylka) mezi
podnětem a reakcí.
36
2. 4. 4. Prostorově orientační schopnost
Schopnost určení polohy a pohybu těla v prostoru, vnímání okolí.
V kolektivních sportech se často projevuje jako vnímání hrací plochy (periferní vidění) u
individuálních pak vnímáním protivníka (zápas, box, šerm). Typická je orientační schopnost při
pohybu v bezoporové fázi (skoky akrobatické, krasobruslařské, na lyžích,…)
Testy prostorově orientační schopnosti
Běh k metám se změnami směru - V tělocvičně jsou rozmístěny označené medicinbaly dle
nákresu. TO je otočena ke středovému míči a poté pomocníci změní číslování míčů. Na povel
s číslem míče TO vybíhá a snaží se dotknout míče se zadaným číslem, poté vrací ke
středovému míči. Než se TO dotkne středového míče, dostane povel s novým číslem. Takto se
TO během testu dotkne třech očíslovaných míčů a končí dotykem středového.
Měříme dosažený čas při posledním dotyku středového míče. Test se provádí dvakrát a platí
lepší výsledek.
Obr. 29. schéma rozložení met při testu běh k metám se změnami směru
2. 4. 5. Kinesteticko – diferenciační schopnost
Schopnost ovlivňovat silové, časové a prostorové charakteristiky pohybu.
Na základě zpracování vjemů z proprioreceptorů ve svalech je organismus schopen upravit
pohybovou činnost. Jsme například schopni provádět požadovaný pohyb i bez zrakové
kontroly.
37
Testy kinesteticko-diferenciační schopnosti
Reprodukování - polohy končetiny (např. úhel paže v ramenním kloubu)
- síly (např. stisku při ruční dynamometrii)
- dvaceti přeskoků švihadla za změřenou dobu
TO má za úkol zopakovat natrénovanou úlohu co nejpřesněji. Hodnotíme odchylku od
požadovaného výkonu.
Obr. 30a., 30b. průběh testu reprodukování polohy končetiny
Tremometr - zařízení podobná elektrickým „hlavolamům“ pracujících na bázi uzavření
elektrického obvodu – je potřeba provést kovový kroužek po tvarovaném drátu bez
vzájemného dotyku nebo vsouvat kovové tyčinky do děrované matrice.
Hodnotíme počet dotyků volného členu s pevným.
Skok na přesnost - Skok prováděn nejčastěji na vzdálenost 1m.
TO se postaví patami těsně ke startovací lajně a jejím úkolem je patami trefit co nejpřesněji
lajnu ve vzdálenosti 1m. Měříme vzdálenost paty vzdálenější od čáry označující 1m
(vzdálenost měříme absolutně – kladnou nebo zápornou).
Prováděn pouze jeden pokus bez zácviku.
2. 4. 6. Schopnost sdružování a integrace pohybu
38
Schopnost koordinovat a organizovat pohyby celého těla navzájem tak aby byl pohyb
proveden smysluplně a co nejekonomičtěji.
2. 4. 7. Schopnost přestavby pohybů
schopnost přizpůsobit pohybovou činnost na základě vnímaných nebo předpokládaných změn
situací a podmínek.
Stejně tak restrukturalizovat pohyb podle změny zadání.
2. 4. 8 Docilita
Schopnosti učit se novým pohybům.
Testy docility
Iowa- Brace test – test pohybového nadání – testy se provádějí v malých skupinkách, nesmí se
cviky předem zkoušet. Test má 10 položek, například:
Dřep spatný, pod koleny si propnu ruce, výdrž 5 s
Stoj na 1 noze 10 s, zavřené oči
Výskok a obrat o 360
Kozáček 4x ve dřepu, atd.
Celkem 20 bodů, 1. pokus úspěšný = 2 body, 2. pokus = 1 bod, více pak 0b.
2. 4. 9. Kloubní pohyblivost (flexibilita) – výklad, testování, rozvoj kloubní pohyblivosti
Definována jako schopnost provést pohyb v daném kloubním systému v určitém rozsahu.
39
Flexibilita souvisí s pojmem hypomobilita (snížená pohyblivost) a hypermobilita (zvýšená
pohyblivost). Hypomobilita je jednak přirozená s ohledem na stárnutí organismu, zároveň se
však obecně zvyšuje v závislosti na pasivním způsobu života populace.
U žen geneticky větší ohebnost v kloubních spojích.
Kloubní pohyblivost ovlivňuje:
a) rozcvičení – protažení svalů (aktivní cviky = pohyb v kloubu dosažený vlastními
silami, pasivní cviky = pohyblivost dosažená cizí silou)
b) denní doba
c) okolní teplota
d) genetika
e) věk
Testování kloubní pohyblivosti:
1) terénní testy – pohyb v největších kloubech – kyčel, páteř.
2) laboratorní testy – měří se úhlová hodnota.
Metody rozvoje pohyblivosti:
dynamické protahování – prováděné švihově
statické protahování – strečink
TESTY kloubní pohyblivosti:
Goniometrie – měříme rozsah úhlů poloh jednotlivých segmentů těla. K měření používáme
mechanický nebo elektronický goniometr (modifikovaný úhloměr).
40
Obr. 31 a., 31b. mechanický goniometr a jeho použití při testech
hluboký ohnutý předklon – na vyvýšené ploše s dosahem co nejníže měříme dosah
prostředních prstů.
Oblast testování – pohyblivost páteře a kyčelních kloubů
předklon vsedě – TO sedí na podložce, chodidla opřena o měřící zařízení dle obrázku. Pozvolna
se předklání a snaží se dosáhnout do co největší vzdálenosti a vydržet zde 2s. TO před
měřením provádí krátké rozcvičení. Výsledek v cm odečítáme přímo na stupnici, která má
počátek 15cm před opornou plochou pro chodidla.
Měříme dvakrát, hodnotíme lepší výsledek.
Oblast testování – ohebnost páteře
Obr. 32. pozice při testu předklon vsedě
41
Výkrut s gymnastickou tyčí ze vzpažení do zapažení – TO drží gymnastickou tyč nadhmatem
před tělem a poté se snaží dostat tyč přes vzpažení do zapažení, aniž by tyč pustila a pokrčila
paže. Při dalších pokusech se TO snaží o co nejužší úchop tyče.
Měříme šíři uchopení, při které je TO schopna cvik provést (ukazovákové hrany pěsti).
Oblast testování – pohyblivost ramenních kloubů
Obr. 33. průběh testu výkrut s gymnastickou tyčí
Dotyk prstů za zády - „spojení rukou za zády“. Jedna ruka za hlavou dlaní za záda a druhá
spodem za záda hřbetem ruky. Měří se vzdálenost v cm (přesah nebo nedosah) mezi konečky
prstů L a P ruky.
Oblast testování – pohyblivost ramenních kloubů
Obr. 34a., 34b. poloha horních končetin při testu dotyk prstů za zády
Bočný a čelný rozštěp – TO se snaží o co nejnižší provedení prvků při zachování propnutých
nohou.
42
Měříme vzdálenost rozkroku od podložky nebo úhel dolních končetin ve stupních.
Oblast testování – pohyblivost kyčelních kloubů
Ten exercises – sed, lýtka od země, v sedu položit čelo na kolena, bradu na hrudní kost v lehu,
dřep na plných chodidlech…
Celkem 10 cviků, provedení se hodnotí 0, 1, 2 body, maximálně lze získat 20 bodů celkem.
2. 4. 10. Další možnosti testování koordinačních schopností
Denisiukův test obratnosti – TO vyběhne, obíhá metu, na žíněnce kotoul. Za zadní metou je
čára, na ní na čtyři a vracím se po čtyřech k žíněnce, zase kotoul, postavit se a běžet za přední
metu, oběhnout ji a probíhat cílem.
Oblast testování – obratnost a koordinace celého těla
Předklon- vzpřim s otočením trupu opakovaně – TO stoj rozkročný na šíři boků. Hluboký
předklon s dotykem prstů země, vzpřim a otočení trupu, dotknout se stěny ve výši lopatek.
Otáčíme střídavě na obě strany. Hodnotí se počet dotyků na stěně za 20s.
Oblast testování – dynamická flexibilita, ohebnost
Přeskok drženého lanka – 60cm dlouhé lanko, držet v šíři ramen a provádí se přeskok skrčmo.
Registruje se počet úspěšných přeskoků.
Překračování tyče – Pavlíkův test – tyč na šířku ramen ve výši kolen. Překroky pravá vpřed pak
levá vpřed; pravá vzad pak levá vzad. Cyklus se opakuje 5x, měříme čas.
Oblast testování – koordinace pohybu končetin
43
3. Motorické dovednosti
Pohybové dovednosti: anglicky - motor skill, německy - Bewegungsfertigkeiten, francouzsky habilité
motrice, rusky - dvigatelnyje umenija, slovensky - pohybové zručnosti.
Naučené specifické předpoklady realizovat pohybovou činnost při vedoucí úloze myšlení v
řízení pohybů.
Učením získaný předpoklad správně, rychle a úsporně řešit určitý pohybový úkol. Motorickou
dovednost chápeme jako dispozice k správnému a účelnému provádění určité pohybové
činnosti (specifické motorické předpoklady, které se získají v procesu motorického učení.
Funkce pohybových dovedností v tělesné výchově a sportu je významná především pro ty
činnosti, které jsou podmíněny koordinačními schopnostmi. Mají význam pro pohybové
činnosti tvořivého charakteru a pro neustále učení se novým pohybům a činnostem.
Pohybové dovednosti se vyznačují těmito charakteristickými znaky: stálostí, účelovostí,
rychlostí provedení a ekonomičností. Jestliže kvalitativní a kvantitativní charakteristiky
dovedností dostávají výkonnostní charakter, jedná se o zvláštní případy pohybových
dovedností označované jako sportovní dovednosti. Typická je pro ně vysoká výkonová
motivace.
Podmínky motorického (senzomotorického) učení.
Uplatnění motorických dovedností v pohybové činnosti není jednoduché, neboť závisí na řadě
faktorů (např. motivaci, vztahu k pohybovému úkolu). Zná-li je učitel, pak se některé problémy
motorického učení stávají pochopitelnější. Podmínky: vnější, zkušenosti s učením, předpoklady
k učení, motivace informace, kognitivní podmínky.
44
Dělení pohybových dovedností:
 z aspektu složitosti pohybové činnosti rozeznáváme jednoduché (hrubé, jednorázové);
složité, neboli komplexní (obtížný timing)
 z hlediska prostorového rozsahu pohybu rozeznáváme dovednost jemnou (zpravidla
pohyby rukou) a hrubou (týkající se velkých svalových skupin)
 z hlediska míry stálosti prostředí a tím možnosti predikce průběhu pohybové činnosti
rozeznávám pohybové činnosti otevřené (kontrolovaně percepční, činnost
přizpůsobující se změnám) a zavřené (provedení pohybové činnosti je do značné míry
automatizované, někdy říkáme návykové).
Rozdíly mezi motorickými schopnostmi s motorickými dovednostmi
Při definování motorické schopnosti se dále vychází z jejího vymezení vzhledem k pohybové
dovednosti. Schmidt (1991) podává tyto charakteristiky pro rozlišení obou pojmů:
Tab. 2. rozdělení schopnosti – dovednosti podle Gajdy (1999)
Schopnost (ability) Dovednost (skill)
Vrozený rys Vytvořená praxí
Stabilní a trvalá Modifikovatelná praxí
Co do počtu asi 50 Počet nevyčíslitelný
Předpokládá mnoho různých dovedností Závisí na několika schopnostech
Vymezeni
Pohybová schopnost Pohybová dovednost
Relativně samostatný soubor vnitřních
předpokladu lidského organismu k pohybové
činnosti.
Latentní předpoklad vrozený i získaný
Učením získané aktuální dispozice rychle a
úsporně vykonávat určitou pohybovou
strukturu (činnost)
45
Rozdily
.
Musí být specifická pro určitou činnost
Poměrně stálá v čase
Prostředí na ně má poměrně malý vliv
. ‚
Jsou poměrně specifické.
Vyjadřují aktuální předpoklady v daném
okamžiku.
Projevují se v nich značně vlivy prostředí
Příklady Schopnosti silové, vytrvalostní, koordinační,
Dovednost plavat, dovednost hrát sportovní
hru
Přesah Intelektuální, sociálně interakční, senzorické Komunikativní, didaktické, studijní
Počet Omezen Neobyčejně velký
46
4. Tělesná cvičení
Tělesná cvičení jsou systematicky opakované pohybové celky, které se uplatňují ve sportu a
TV. Rozeznáváme tři stránky tělesných cvičení: strukturální, procesuální a finální. V zásadě
přehled pohybů v lidském těle je možno rozdělit na řízené pohyby a reflexní pohyby. Mezi
řízené pohyby bychom mohli zařadit pohyby, jež závisí na rozumovém řízení pohybu
(v podstatě tělesný pohyb jak je obecně chápán). Tento druh pohybu se projevuje především
v době učení se novým pohybům a při setkání se s novým typem pohybu. Reflexní pohyby
jsou definované jako zákonitá odpověď organismu na vnější nebo vnitřní podněty. Podnět
podráždí příslušný receptor, ten vyšle vzruch dostředivým směrem k příslušnému reflexnímu
centru v CNS, odstředivými nervy je pak ovládán výkonný orgán, který provede standardní
pohyb. Tato nervová dráha, jíž musí vzruch projít, se nazývá reflexní oblouk. Reflexní pohyby
se dále dělí na nepodmíněné, jež jsou charakteristické stálou odpovědí na podnět a
podmíněné, které v podstatě projevují u dokonale zvládnutého pohybu, kdy je řízení založeno
na sledu reflexních pohybů po sobě následujících.
47
Klasifikace lidských pohybů
Obr. 35. klasifikace lidských pohybů
Vzhledem ke struktuře, fyziologickým a psychickým nárokům rozdělujeme sportovní výkony a
tím i sportovní odvětví do sedmi základních skupin. Některé z nich mají shodné znaky v jedné
z kategorií, ale v ostatních se významně liší (například rychlostně-silové sporty a vytrvalostní
sporty se shodují svoji strukturou pohybu, ale významně se liší již fyziologickou náročností).
Snad krom šachu je možné kterékoliv sportovní odvětví zařadit do tohoto systému.
Tab. 3. klasifikace sportovních výkonů dle Kasy (2006)
druh sport.
výkonu
příklady
strukturální
charakteristika
fyziologická
charakteristika
psychická
charakteristika
senzomotori
cké výkony
střelectví,
kuželky, golf,
malý počet
pohybových
dovedností 
400-700%
náležitého
bazálního
velké nároky na
koncentraci
pozornosti a
Pohyb člověka
Řízený pohyb Reflexní pohyb
Podmíněný Nepodmíněný
Obranný Potravový
48
bowling, atd. jednoduchá
struktura pohybu
metabolismu koordinaci typu
oko-ruka
rychlostně-
silové
výkony
sprinty, skoky,
plavání,
dráhová
cyklistika, atd.
malý počet
pohybových
dovedností 
většinou cyklický
standardizovaný
pohyb
10 000-30 000 %
náležitého
bazálního
metabolismu
maximální
koncentrace úsilí
v krátkém
časovém úseku,
mobilizace všech
potřebných
vlastností
organismu
vytrvalostní
výkony
běžky, biatlon,
střední a
dlouhé tratě
v atletice a
plavání,
cyklistika, atd.
malý počet
pohybových
dovedností 
většinou cyklický
standardizovaný
pohyb
3 000 %
náležitého
bazálního
metabolismu +
zvýšené nároky na
oběhový a dýchací
systém
vysoké volní úsilí,
schopnost odolávat
nepříjemným
vnitřním stavům a
schopnost
udržovat
dlouhodobě
pozornost na málo
intenzivní a řídké
podněty (vigilance)
technicko-
estetické
výkony
gymnastika,
krasobruslení,
skoky do vody,
atd.
velký počet
pohybových
dovedností 
složitá struktura
acyklických
pohybů
2 000-5 000 %
náležitého
bazálního
metabolismu +
nároky na
plasticitu CNS
nároky na CNS –
koordinace
pohybů, rovnováha
(statická i
dynamická) a
vysoká kreativita
pohybu
úpolové
výkony
tenis, box,
zápas, judo,
šerm, atd.
velký počet
pohybových
dovedností 
tvůrčí pohybová
činnost
2 000-3 000 %
náležitého bazálního
metabolismu +
nároky na silovou
schopnost (statickou
i dynamickou)
schopnost
zvládnout
agresivitu,rozvoj
taktického myšlení
a anticipace
(předvídání)
49
kolektivní
výkony
basketbal,
volejbal,
fotbal, hokej,
atd.
velký počet
pohybových
dovedností 
tvůrčí, variabilní
pohybový projev
2 500-3 500 %
náležitého
bazálního
metabolismu
tvůrčí, taktické
myšlení, jednání
v kolektivu,
anticipace
výkony
spojené
s ovládáním
stroje,
nástroje či
zvířete
letectví,
windsurfing,
lyžování, jízda
na koni,
motoristické
sporty, atd.
velký počet
pohybových
dovedností 
složitá pohybová
struktura v
měnících se
vnějších
podmínkách
500-2 000 %
náležitého
bazálního
metabolismu
překonání strachu,
odvaha, rizikovost,
nároky na
rozhodování,
schopnost řešit
neočekávané
problémy
A. Z hlediska vnější podoby pohybu dělíme tělesná cvičení na:
1. Pohybové prvky jsou nejjednodušší části pohybu. Jedná se o pohyby jednoho segmentu
(flexe, extenze v jednom kloubním spojení).
2. Pohybové úkony jsou složitější než pohybové prvky a jsou z pohybových prvků složeny.
Dále jsou charakterizovány i dalšími obecnými znaky (rytmus, tempo, plynulost, rozsah)
3. Pohybové děje vznikají kombinací pohybových úkonů do větších celků (chůze, běh, jízda na
kole, plavání)
4. Pohybové činnosti jsou dokonalé pohybové formy, které mají patrný cíl pohybu (běh na
čas, hod na přesnost).
5. Pohybové chování je nejsložitější formou pohybu a je to stupeň, u kterého převažuje cíl
nad formou. Je to vlastně optimální využití pohybových činností směrem k úspěchu či
50
vítězství v soutěži.
B. Z hlediska struktury pohybu rozlišujeme:
Tab. 4. dělení pohybu dle struktury
a) cyklické
pohyby (běh,
plavání,
veslování, atd.):
jsou charakteristické opakováním svalové
kontrakce stejného typu za určitý časový
interval a rozeznáváme u nich:
- hlavní fázi
- mezifázi
b) acyklické
pohyby (výmyk,
hod, atd.):
jsou charakteristické posloupností většinou
neopakujících se kontrakcí různé intenzity a
rozeznáváme u nich:
- přípravnou
fázi
- hlavní fázi
- závěrečnou
fázi
c) kombinované
pohyby (hod
oštěpem):
vznikají složením cyklického a acyklického
pohybu do organického celku
Procesuální stránka tělesných cvičení
Procesuální stránka je úzce spjata s motorickým učením. V procesu motorického učení
rozlišujeme některé důležité prvky ovlivňující úspěšnost motorického učení:
a) výchozí pohybové schopnosti, dovednosti a vlastnosti pohybové soustavy
b) aktivita cvičence
c) zpětná vazba – interakce učitel-žák, sportovec-trenér
d) docilita: schopnost rychle a kvalitně se učit novým pohybům (kvalitu naučení se nového
51
možno měřit retencí – uchováním koordinačních spojů)
e) interference: staré koordinační spoje narušují tvorbu nových (tenis – stolní tenis,
přeučování špatné techniky)
f) transfer: pozitivní přenos koordinačních spojů z jednoho cvičení na jiné (bruslení –
skating).
Fáze motorického učení
V rámci procesuální stránky pak cvičenci prochází typickými fázemi motorického učení a záleží
především na docilitě jak dlouhá je doba trvání jednotlivých fází. U některých technických
sportů je proto tato vlastnost jednou ze stěžejních vlastností pro výběr nových talentů.
Tradiční členění uvádí následující fáze motorického učení:
1) Generalizační fáze: seznámení žáka s pohybovým úkolem, které je spojeno s demonstrací a
následnými pokusy o vlastní provádění. První pokusy jsou většinou vedené, případně s velkým
množstvím nadbytečných pohybů a dochází k iradiaci CNS (vytváření dočasných spojů
v různých oblastech mozkové kůry). Pro zdárný průběh této fáze jsou důležité dva prvky:
a) široký senzorický kanál: využití co největšího počtu analyzátorů pro seznámení se
s pohybem (ukázka, slovní instrukce, zpomalený videozáznam, vedení těla v průběhu
prvních pokusů, atd.)
b) optimální motivace: z hlediska efektivity motorického učení není vhodná nízká
motivace (žák pasivně přistoupí k samotnému nácviku) ani vysoká motivace (kdy žák je
zaujat pohybem a projevuje velkou snahu a aktivitu v procesu učení, ale není schopen
přemýšlet nad samotným průběhem pohybu)
2) Diferenciační fáze: nácvik pohybové dovednosti je realizován opakovaným prováděním
pohybu, proto je nutné zajistit optimální podmínky pro nácvik. Pomocí zpětných vazeb
(vnitřních i vnějších) dochází ke zpevňování žádoucích a efektivních pohybů, čímž se postupně
pohyb zapisuje do pohybové paměti ve formě pohybového programu. V podstatě se jedná o
vytvoření sledu podmíněných reflexních pohybů, jejichž prostorové a časové provedení je
52
uloženo v paměti. Nutná je vědomá kontrola průběhu pohybu.
3) Stabilizační fáze: pohyb je prováděn v automatizované detailní a jemné souhře všech
potřebných pohybů. Pohyb je harmonizován a zdokonalování probíhá s cílem podání
optimálního výkonu v soutěži. V nácviku je kladen důraz na dokonalé provedení v různých
podmínkách, v různých vazbách, v časové tísni a pod psychickým tlakem. Pohybová schopnost
je stabilizována a její kontrola je podvědomá..
4) Asociativní fáze: tato fáze je charakteristická vysokou plasticitou pohybových dovedností
vzhledem k vnitřním i vnějším podmínkám. Pohybové dovednosti jsou využívány v měnících se
podmínkách závodní situace, proto stoupá podíl poznávacích procesů, které musí sportovec
analyzovat během soutěže. V této vrcholné fázi se významně projevuje anticipace chování
spoluhráčů i protihráčů, která umožňuje některým jedincům vyniknout nad ostatní – nejvyšší
stadium rozvoje talentovaného sportovce.
Někteří autoři uvádějí 3 typické fáze m. u. Např. Schmidt (mezinárodně uznávaná autorita
v oblasti motorického učení) uvádí a charakterizuje 3 tzv. stadia motorického učení:
1. Verbálně-kognitivní stadium, kde dominuje poznávací složka
2. Motorická stadium, kde dochází k vytváření efektivních pohybových vzorců,
zdokonaluje se anticipace, či timing
3. Autonomní stadium, kdy dochází k automatizaci činnosti z pohledu smyslové analýzy
podnětů z okolí.
Finální - výsledná stránka tělesných cvičení
Finální stránkou tělesných cvičení rozumíme výsledky tělesných cvičení, které je nutné hodnotit
vzhledem k cíli tělesného pohybu. Cíle lze rozdělit na dva základní – zdravotní a výkonnostní.
K bližšímu pochopení této oblasti uvádíme některé důležité prvky.
Pohybový výkon je míra splnění zadaného pohybového úkolu, který je dán jako součinitel
motivace a výkonové zdatnosti. S rostoucím výkonem jednotlivce roste jeho energetický výdej
nelineárně - exponenciálně (to se promítá do konstrukce bodovacích tabulek - progresivní
bodovací tabulky).
53
Maximální výkon je nejlepší dosažený výkon v dosavadním životě sportovce. Je roven
osobnímu rekordu a při hromadnějším posouzení můžeme odvodit optimální věkové hranice
pro dosahování maximálního výkonu v daném sportovním odvětví.
Limitní výkon je individuální hraniční výkon, ke kterému se může sportovec přiblížit důkladným
zvládnutím techniky daného sportovního odvětví. Tento výkon již nelze překročit z důvodů
fyziologických, biomechanických, atd.
Výkonnost je způsobilost podávat specifické výkony na hranici maximálního výkonu stabilně po
určitou dobu.
Působení tělesných cvičení na člověka způsobuje dva druhy adaptace na pohybové podněty:
specifickou — důsledkem je pohybová výkonnost, nespecifickou — důsledkem je zvýšená
pohybová zdatnost.
Zdatnost je kategorie převážně biologická, je to stav organismu, charakterizovaný celkovou
odolností. Nedostatky ve zdatnosti se projevují nedostatečným rozvojem svalstva a smyslových
orgánů, chybným držením těla, slabou úrovní vegetativních funkcí atd. Úroveň všeobecné
pohybové zdatnosti se považuje za ukazatel pohybové výkonnosti člověka, tvoří součást
celkové tělesné zdatnosti. Pohybová zdatnost zahrnuje i psychickou složku. Úroveň a činitele
zdatnosti zjišťujeme nejčastěji pomocí motorických a funkčních testů, které tvoří základní
vyšetřovací pomůcky.
Zdatnost se rozvíjí a udržuje zejména kondičním cvičením, otužováním, působením klimatických
podnětů, přiměřenou výživou a životosprávou.
54
5. Ontogeneze motoriky
Pohyb se aktivně podílí na celé ontogenezi, utváří a usměrňuje vývoj organismu člověka.
Předpokladem harmonického růstu, vývoje člověka a optimální funkce jeho organismu je
adekvátní pohyb. Zejména v rané ontogenezi je působnost pohybu na člověka široká, neboť
konkrétní pohyb vytváří záměrnou aktivaci mozkových procesů zejména tam, kde chybí
abstraktní myšlení z důvodů psychické nezralosti. Racionální zařazování pohybu do denního
režimu je nezbytné, stejně jako jeho analýza.
Zákony ontogeneze člověka
 celistvosti a jednoty organismu (změny motorických funkcí jsou v úzké souvislosti se
změnami tělesnými a psychickými);
 nezvratnosti a neopakovatelnosti (vývoj probíhá po etapách a jejich sled je nezvratitelný);
 diferenciace a specializace (postupem věku dochází k účelové diferenciaci motoriky,
vzrůstá interindividuální variabilita);
 nerovnoměrnosti (velikost vývojových změn neprobíhá rovnoměrně – zhruba ve fázích
vzestupu, kulminace a involuce, regrese);
 asynchronie (vývoj všech změn organismu probíhá sice podle zákona celistvosti, ale
asynchronně. Střídá se období akcelerace a relativního klidu – periodicita, vývoj
jednotlivých orgánů – alternace. Tak se objevují v ontogenezi motoriky období, která jsou
optimální pro rozvoj motorických schopností člověka – senzibilní období);
 jednoty biologického a sociálního (vývoj lidského organismu probíhá jako proces
socializace).
55
Sekvenční pravidla motorického vývoje
Princip:
 cefalokaudálního trendu (vývoj motoriky postupuje od hlavy k dolním končetinám);
 centrálně periferního trendu (vývoj motoriky postupuje od centra těla k periferii);
 recipročního propojení (princip pro udržování rovnováhy v protikladných částech těla při
složitější činnosti, např. na nejnižší úrovni flexory - extenzory);
 funkční asymetrie (vývoj směřuje k funkční asymetrii – pohybové lateralitě);
 individualizace (vývoj jedince je jedinečný a neopakovatelný ve všech jeho znacích a
projevech);
 autoregulační fluktuace (vývoj motoriky probíhá za náhodného střídání fází progresivního
vývoje a relativní stabilizace).
Obr. 36. dělení ontogeneze motoriky dle Příhody (1974)
Věková období ontogeneze motoriky
Období Věk Motorická charakteristika jednotlivých stadií
Antenatální 0
I. DĚTSTVÍ
Nemluvněte
1 Vrozené reflexní pohybů ,vývoj vzpřimování, uchopování a
lokomoce
Batolete 3 Vývoj chůze, běhu a manipulace s předměty
II. DĚTSTVÍ
Přeškolní věk 6 Rozvoj nových, celostních pohybů a jejich prvních kombinací
Prepubescence 11 Zvýšená motorická učenlivost
PUBESCENCE 15 Diferenciace a přestavba motoriky
HEBETICKÉ
Postpubescence 20 Integrace motoriky a vrchol motorického rozvoje
Mecítma 30 Kulminace motorické výkonnosti
ADULTIUM 45 Stabilizace motorické výkonnosti
INTERVIUM 60 Pokles motorické výkonnosti
SENIUM
Stáří 75 Počátek involuce lidské motoriky
Kmetství 90 Involuce lidské motoriky
Patriarchium 110 Úpadek lidské motoriky
PŘÍHODA(1963 – 1974)
56
Věková období podle Příhody
vývoj prenatální od početí do porodu
kojenec 0 – 1
batole 1 – 3
předškolní věk 3 – 6
ml. školní věk 6 – 11 prepubescence
st. školní věk 11 – 15 pubescence
ml. dospělost 15 – 20 postpubescence
mecítma 20 – 30
životní stabilizace a vyvrcholení 30 – 45
střední věk 45 – 60
starší věk 60 – 75
kmetství 75 – více
Rozvoj prenatální
Před narozením člověka. Již v 1. měsíci se začíná formovat tělesná stavba i svalové skupiny,
první pohyby). Od 4. měsíce intenzivnější pohyby – stupňují se.
Období kojenecké
Po narození má páteř kyfotický tvar – mírně zaoblený oblouk, na těle jsou rudimenty – zbytky
fylogenetického vývoje, např. kostrč
 reflexy pro udržení života, dítě si je neuvědomuje:
o sací reflex
o Robinsonův reflex- ( uchopovací reflex)
o Reflex chůze – ucítí – li dítě na chodidlech tlak, začne šlapat nohama začne
intenzivně pohybovat nohama, rukama
o Reflex plavací – ve vodním prostředí začne pohybovat rukama a nohama
o Šíjový reflex- otáčí hlavu na stranu natažené ruky, druhou krčí – „šermíř“
Postnatální reflexy trvají 3 – 4měsíce, poté vyhasínají
57
Od 3. měsíce začíná dítě vnímat své okolí, už si uvědomuje pohybovou činnost.
Cefalokaudální vývoj
- 1. měsíc zvedá hlavičku
- 2., 3. měsíc pozoruje okolí, pase koníčky
- 4. měsíc – lozí
- 6. měsíc - sed
- 8.- 9. měsíc staví se, nejdřív s pomocí
- 10. – 12. měsíc – umí stát, první kroky, krůčky na plných chodidlech
- začíná se formovat krční lordóza, hrudní kyfóza – sedem, a bederní lordóza. Vyvíjí se
esovitý tvar páteře
Období batolecího věku
Zpočátku při chůzi padá, ale ne nebezpečně. Lokomoce se zdokonaluje, ve 3. letech umějí děti
chodit jistě.
a) prvky chůze: -
2 roky - po špičkách, ještě přísunná chůze do schodů
- 3 roky - střídavá chůze po schodech, poskoky
- 2 - 3 roky - cupitavý běh, ale neumí spojit běh se skokem ( rozběhne se, zastaví a pak
teprve skočí). Špatný odhad, velká odvaha, nepružné skoky
b) házení a chytání
- jemné pohyby se učí cefalokaudálně ( loket – zápěstí – prsty)
- přeleze překážku do pasu, umí chodit, běhat, ale rádo se ještě vrací k zemi – rádo si
hraje v sedě na zemi
Období předškolního věku
Dále se rozvíjejí základní pohybové dovednosti jako běh, učí se skoku a hodu. Má rádo míčové
hry, zdokonalování v chytání a hodech.
Základy k některým sportovním disciplínám – 5.rok prvky gymnastiky, lyžování,plavání,
bruslení, jízda na kole.
58
Biologický vývoj:
 dále se formuje tvorba páteře
 dbát na správné držení těla
 cvičení – napodobování nějaké činnosti nebo zvířátka
 páteř a kosterní systém jsou pružné- možnost tvarování a vytvoření návyku
Období prepubescence 6 – 11 let.
Po biologické stránce ji dělíme na:
 mladší školní věk
 starší školní věk
Mladší školní věk – tzv. 2. dětství
- školní docházka – znamená pro dítě určité pohybové omezení
- biologická zralost pro školní docházku – FILIPÍNSKÁ míra = dítě si má dosáhnout přes
hlavu na boltec ucha protilehlé ruky
- zdokonalují se pohybové dovednosti, rozvíjí se obratnost a koordinace
- učíme základní sportovní dovednosti – herní činnost, skoky, přeskoky, přelézání
překážek….s náčiním, rovnováha…
Starší školní věk – 8 – 11 let
- zlepšení celého vývoje motoriky
- zahajuje se většina sportovních disciplín
- nemají schopnost se soustředit dlouho na jednu činnost
- příprava by měla být co nejvšestranější – všestranný pohybový rozvoj
Období pubescence – nástup činnosti pohlavních hormonů způsobuje nejbouřlivější přeměnu
dítěte v dospělého jedince. Děvčata 1,5 – 2 roky náskoku, výrazný negativní vliv na motoriku
mají disproporce v růstu, projevuje se diskoordinací pohybů, zhoršením obratnosti a silové
schopnosti, přesnosti a plynulosti pohybu, motorickým neklidem. Vrchol negace je u děvčat ve
13 u chlapců ve 14 – 15. Pravidelná tělesná výchova v pubertě tlumí negativní projevy
59
v motorice. Na konci tohoto období můžeme pozorovat typicky ženskou a mužskou motoriku.
Žena: zaoblenost a plynulost pohybu. Muž: silový projev. Pravidelná TV v pubescenci má velký
význam pro harmonický rozvoj člověka.
Období postpubescence – mizí anatomické disproporce a diskoordinace motoriky předchozího
období. Nastupuje období vrcholu motorické aktivity života člověka, chlapci výkonnostně
jasně převyšují dívky, výrazné rozdíly zejména v lokomočních pohybech a činnostech
využívající velké svalové skupiny. Trénované ženy předčí ve speciální výkonnosti muže, ženský
pohyb vyniká ladností nad pohybem mužů.
Období mecítma – motorická výkonnost je značně diferencovaná především v závislosti na
somatotypu, zaměstnání, trénovanosti a životosprávě jedince. Výrazný pokles výkonnosti
nastává již v tomto období u jedinců s hypokinetickým způsobem života. Nejlepší předpoklady
pro rozvoj maximální úrovně rychlosti a obratnosti jsou kolem 20. roku, pohyblivosti 23. roku
a síly a vytrvalosti mezi 26. – 30. rokem života.
Období životní stabilizace a vyvrcholení – mezi jedinci značné motorické rozdíly v závislosti na
vlivu prostředí. Úroveň jednotlivých motorických schopností přirozeně klesá (rychlost,
obratnost, pohyblivost), tréninkem lze udržet vysokou úroveň síly a vytrvalosti (do 6. decenia).
Techniku pohybu lze zlepšovat i v tomto období.
Období středního věku – dochází k přirozenému poklesu úrovně všech pohybových schopností
a motorické výkonnosti, úroveň poklesu lze snížit trénovaností.
Období stáří – dochází k značným změnám v motorice, projevující se poklesem tempa pohybů,
strnulostí a neplynulostí pohybů, ztrátou pohybové harmonie. Tyto znaky tzv. stařecké
motoriky lze vhodnými formami tělesné aktivity oddálit často až do 8. decenia.
Období kmetství – pokles motoriky je již nevyhnutelný, rozdíly mezi trénovanými a
netrénovanými jedinci mizí.
60
6. Lateralita
O lateralitě hovoříme při přednostním užívání jednoho z párových orgánů. Tato asymetrie se
může projevit jak v oblasti hybnosti (např. horní a dolní končetiny) tak v oblasti smyslové
(např. oči, uši).
Lateralitu pozorujeme pouze u vyšších živočichů a její intenzita se může projevit jako
 preference – upřednostňování mírného stupně
 dominance – silné upřednostňování
Ten z párových orgánů, který je preferován obecně pracuje rychleji, lépe, kvalitněji.
Lateralitu dělíme na
- praváctví (dextrie)
- leváctví (sinistrie)
- nevyhraněnost (ambidextrie)
Z hlediska motoriky také sledujeme a porovnáváme projevy laterality u tělesných orgánů a
periferií (např. vztah mezi horními a dolními končetinami). Lateralita se jeví jako souhlasná
nebo překřížená - ambivalence.
Během ontogeneze lze lateralitu pozorovat již kolem třetího roku života, nejpozději by se měla
projevit před započetím školní docházky.
Lateralita je ovlivněna nejen genotypově, ale i fenotypově (společenským prostředím) – dříve
přeučování leváků ve školách, neexistence nástrojů a předmětů pro leváky. Z tohoto pohledu
lze předpokládat, že udávané zastoupení 10 – 15% leváků v populaci, je ve skutečnosti ještě
vyšší.
Ve sportu je lateralita důležitá zejména pokud nepracují párové končetiny současně.
Dominantní strana si rychleji a kvalitněji utváří pohybové návyky a snadněji je ukládá do
paměti. Proto se obvykle doporučuje začít s tréninkem pro tuto stranu a poté navázat stranou
nedominantní.
61
Testování laterality
Obecně se testy provádí tak, že by testovaný neměl vědět, že se jedná o test laterality.
Testy u dětí:
 provádíme činnost jednou rukou a necháme dítě, aby si zvolilo, kterou. „podej mi ten
míček“
 provádíme činnost oběma rukama, ale jedna z činností je složitější a druhá pomocná
– stříhání papíru, navlékání korálek, kroužků, ořezávání tužky..
 výkonové testy – dítě je absolvuje pro pravou i levou ruku, ta lepší bude ta
preferovaná – např. hod na maximální vzdálenost
Testy horních končetin:
 Testovaného necháme tleskat. Ruka která tluče je dominantní.
 Testovaného necháme zaklesnout prsty do sebe. Palec dominantní ruky je nahoře.
 Testovaného necháme zaklesnout ruce na prsou. Dominantní ruka je nahoře.
Testy dolních končetin:
 Testovaného necháme vyťukat rytmus do podlahy. Provede to dominantní končetinou.
 Testovaného necháme kopnout přesně do určitého bodu. Provede to dominantní
končetinou.
 Testovaného necháme v sedě přehodit nohu přes nohu. Dominantní je nahoře.
62
7. Tělesná stavba jako faktor výkonnosti
Růst výkonnosti v některém sportovním odvětví je podmíněn řadou faktorů – úrovní
motorických schopností, fyziologickými předpoklady, metodikou a intenzitou tréninkového
procesu a biologickými předpoklady, Jedním ze základních biologických předpokladů je
tělesná stavba sportovce. Zvláště v některých sportech je významným faktorem, podmiňujícím
sportovní výkon. Už v mladém (dětském) věku můžeme podle typu tělesné stavby určitým
způsobem předikovat předpoklady k určitému typu motorických (sportovních) činností.
V dospělosti pak můžeme u výkonnostně vynikajících sportovců pozorovat výsledek
dlouhodobé funkční adaptace organismu na daný výkon.
7.1. Somatotypologie v historii
Somatotyp člověka je komplexní označení tělesné stavby člověka, typických tvarů a
proporcí těla. Somatotypologie spadá do vědního oboru antropologie, náš zájem je
soustředěn na část tzv. funkční antropologie , tj. sportovní antropologii.
V 19. a zvláště 20. stol. vzniká celá řada typologií (tzv. konstituční typologie), popisujících
tělesnou stavbu. Charakteristické je, že většina z nich rozlišuje tři nebo čtyři krajní typy. Mezi
nejznámější typologické systémy je možno zařadit:
 Rostanův (1826), který rozlišuje typ dechový, zažívací, svalově kloubní a mozkomíšní
 Kretschmerův (1926), používaný ještě po druhé světové válce u nás, rozlišující typ
astenický (leptosomní), atletický a pyknický
 Bunakův (1931), který stanovil typy: stenoplastický (štíhlý), meloplastický (střední),
euryplastický (široký)
 Violův (1933), který rozeznával tzv. normotyp, brachytyp a longityp
 Sheldonův (1940, 1954), zatím nejdůkladněji propracovaný, rozlišující kromě tří
vyhraněných typů (somatotypů – jeho termín) celou škálu různých smíšených typů
63
7. 2. Typologie Sheldona a Heathové-Cartera
Sheldon založil svoji metodu na poznatku, že v lidské populaci neexistují pouze
vyhraněné konstituční typy. Ve své metodě, vypracované v r. 1954 („Atlas of men“) označuje
každý somatotyp třemi čísly. První číslo označuje endomorfní, druhé mezomorfní, třetí
ektomorfní komponentu (složku). Stupnice je 7 bodová, číslo 1 značí nejmenší, číslo 7 největší
možné zastoupení dotyčné komponenty v somatotypu. Tot trojčíslí, potom zanáší do
názorného grafu, který má tvar zaobleného trojúhelníku (obr. 37). V jeho vrcholech jsou
znázorněny extrémní typy, uprostřed typy vyvážené, uvnitř pak další mezitypy.
Obr. 37. sheldonův somatograf
Ze spolupráce Heathové a Cartera pak vznikla definitivní verze modifikované Sheldonovy
metody. Jejich metody umožňuje určit somatotyp mužů i žen, dospělých i dětí – a to
s přesností na 0,5 stupně. Jejich škála pak není limitována 7 stupni jako u Sheldona, nýbrž je
64
otevřena pro extrémní somatotypy do vyšších (v endomorfii snad až do 14 stupňů), takže
počet možných somatotypů je teoreticky neomezený. Jednotlivé komponenty definují takto:
 První komponenta (endomorfie – „fat“) vyjadřuje relativní tloušťku osoby, množství
depotního tuku
 Druhá komponenta (mezomorfie – „muscularity“) vyjadřuje svalově kosterní rozvoj,
množství beztukové hmoty těla vzhledem k tělesné výšce
 Třetí komponenta (ektomorfie – „linearity“) vyjadřuje relativní linearitu (štíhlost).
Stanoví se z výško-hmotnostního indexu dotyčného jedince
Všechny tři komponenty pak mají kontinuum od minimálního do maximálního zastoupení.
Somatograf (obr. 38), na kterém graficky znázorňujeme u místění určitého somatotypu
rozšířili do 9. stupně, především v oblastech kombinace vysokých stupňů endo –
mezomorfních (levá část somatografu) a extrémních typů mezo- a ektomorfních.
Obr. 38 somatograf Heathové-Cartera
65
7.3. Somatotypy sportovců
Určení konkrétního somatotypu je dobrou pomůckou pro orientační stanovení
somatických předpokladů k motorické činnosti. Nelze ji však chápat jako absolutně platné
hledisko. I u skupin vrcholových sportovců (sportovkyň) nacházíme určitý rozptyl somatotypů
(viz obr.39). Přesto se dají stanovit základní fakta, která výkonnost ovlivňují.
Typickou změnou při pravidelném provádění pohybové aktivity je vyšší podíl aktivní
(tukuprosté) tělesné hmoty na úkor tukové tkáně. To se projevuje u velké většiny sportovců
převládající mezomorfní složkou v jejich somatotypech. Tím se také odlišují od velké většiny
nesportovní populace, u které jsou somatotypy rozptýleny v celém grafu (obr. 40). U
sportovců disciplin silového charakteru (vzpěrači, gymnasté, kulturisté apod.) bývá
mezomorfie zastoupena v extrémních hodnotách (např. kulturisté až 10. stupeň) U
hráčských a dalších sportů nejsou hodnoty mezomorfie v tak vysokých hodnotách, přesto
dominují oproti ostatním dvěma komponentám (např. 3-5-3,2-5-4, 2-5-2 apod.). Podobně je
tomu u somatotypu sportovkyň, u kterých se extrémní mezomorfie vyskytuje jen výjimečně
(kulturistky).
Obr. 39. somatograf gymnastů (Pavlík 1978) Obr. 40. .somatograf studentů PdF MU (Pavlík 1990)
Endomorfní komponenta, jako tuková složka, se ve vztahu k výkonnosti dá označit jako
„brzdivý faktor“. Hodnoty vyšší než 3. stupeň jsou pro velkou většinu sportovců a sportovkyň
nevhodné. Výjimku tvoří sportovci (-yně) např. koulaři, těžké hmotnostní kategorie vzpěračů,
zápasníků apod., kteří svoji vysokou hmotnost potřebují k vlastnímu výkonu (obr. 41.). Ale i
66
pro ně je platná zásada, že má dominovat mezomorfní komponenta (např. somatotypy
označené 5-8-1, 4-7-1,4-9-1 apod.)
Obr. 41. somatograf vrcholových vzpěračů (Chovanová aj. 1987)
Ektomorfní komponenta je vhodná ve vyšším stupni pro sportovce (-yně) v disciplínách
vyžadujících štíhlost – běžci na dlouhé tratě, gymnastky, výškaři apod. Sportovní výkon je
výsledkem multifaktoriálních vlivů, z nichž každý má svoji váhu. Platí to také pro somatotyp,
který je jedním z faktorů sportovní výkonnosti (nejvíce však u sportů silového charakteru).
Tělesná stavby se vyvíjí už od dětského věku, kdy se začíná jedinec některému sportu
věnovat. Ve výchozím stavu jde ještě o dětskou postavu, nevymykající se příliš z průměrné
populace, K výrazným změnám v celkovém somatotypu, event. v některých somatických
parametrech, dochází v postpubertálním období, v souvislosti s dokončováním biologického
zrání a současnou intenzifikací tréninkových prostředků. Dochází k postupnému „tvarování“
postavy, účelnému pro tento sport (obr.). Selekce, provedená vzhledem k určité tendenci
tělesné stavby (např. převažující komponenty v somatotypu) a provedená už v dětském
věku, může pozitivně pomoci (dítěti, rodičům, trenérům) při výběru určitého sportovního
67
odvětví, resp. Může napomoci, aby nedošlo k pozdějšímu zklamání z neúspěchu v tomto
sportu.
Příklady některých somatotypů
Obr. 41. gymnasta 11 a 19 let
Obr. 42. somatotyp 2 – 2- 6 (student PdF) Obr. 43. somatotyp 6- 3- 2 (student PdF)
68
8. Sportovní výkon
Sportovní (pohybový, motorický) výkon je obvykle chápán jako jednota průběhu a výsledku
pohybové či sportovní činnosti.
Sportovní (pohybová, motorická) výkonnost je chápána jako schopnost podávat opakovaně
sportovní výkony resp. jako způsobilost opakovat pohybový výkon.
Sportovní výkon je jednou z hlavních kategorií sportu a sportovního tréninku. K němu se
soustřeďuje pozornost sportovců, trenérů a dalších odborníků. Pro trénink, v němž se výkon
především buduje, má jeho hlubší poznání zásadní význam. Sportovní výkony se realizují ve
specifických pohybových činnostech, jejichž obsahem je řešení úkolů, které jsou vymezeny
pravidly příslušného sportu a v nichž sportovec usiluje o maximální uplatnění výkonových
předpokladů. Tyto činnosti, ovlivňované vnějšími podmínkami, představují určité požadavky
na organismus a osobnost člověka. Vysoký výkon charakterizuje dokonalá koordinace
provedení, jeho základem je komplexní integrovaný projev mnoha tělesných a psychických
funkcí člověka, podpořený maximální výkonovou motivací. Lze rozlišit průběh činnosti, jehož
analýza má pro pochopení sportovního mimořádný význam na výsledek činnosti.
Sportovní výkonnost (jako dispozice opakovaně podávat výkon) se formuje postupně a
dlouhodobě a je výsledkem přirozeného růstu a vývoje jedince, vlivů prostředí a vlastního
sportovního tréninku. Zvyšování výkonnosti je proto třeba chápat v širších souvislostech.
69
Morfologické Fyziologické Psychologické
Obr. 44. vývoj sportovního výkonu dle Bedřich (2007)
Vývoj člověka zčásti určují vrozené dispozice. Tyto více nebo méně ucelené komplexy (vlohy,
talent) se projevují na nejrůznějších úrovních organismu a mohou mít jistý vztah ke zvyšování
sportovních výkonů. Celkově je jejich podíl v tomto směru různý a přesto že poznatků o
genetické podmíněnosti sportovní výkonnosti přibývá, dosud jsme odkázáni jen na přibližný
odhad.
Sportovní výkon Trénovanost
Sportovní trénink
Schopnosti
(vlohy-nadání-talent)
Podmínky životního prostředí
(přírodní-sociální)
Vrozené dispozice
70
Vrozené dispozice se člení na morfologické (tělesná výška, hmotnost, složení a stavba těla),
fyziologické (transportní kapacita pro kyslík) a psychologické (osobnostní charakteristiky,
temperament, intelektové schopnosti aj.). Projevují se v motorice i psychice člověka,
představují jejich dědičný základ.
Vrozené dispozice se zčásti přizpůsobují vlivům prostředí, v němž jedinec vyrůstá. Prostředí i
vrozené dispozice se ve vzájemné vazbě podílejí na tělesném, duševním a sociálním rozvoji
jedince. Přírodní a sociální podmínky (např. přirozené příležitosti k pohybu, názory okolí na
pohybovou aktivitu), v nichž člověk žije, určují předpoklady pozdějších výkonů, jako je
zdravotní stav, celková odolnost a zdatnost, motorické, psychické i sociální schopnosti,
motivace aj.
Organizovaný sportovní trénink znamená řízené ovlivňování výkonnostního růstu jedince
s cílem dosáhnout takových změn, aby se zvyšovala úroveň trénovanosti sportovce. Ta se
stává základem aktuálního sportovního výkonu.
Působením vlivů vrozených dispozic, prostředí a záměrného tréninku se postupně vytváří
skladba psychofyzických předpokladů k různým typům sportovních činností. Z teoretického
hlediska je možné tento komplex chápat jako celek, složený z dílčích vzájemně propojených
částí. Pro potřeby účinného tréninku je nutné se v tomto komplexu dostatečně orientovat.
Současná teorie využívá pro tyto účely systémový přístup. Ten umožňuje interpretovat
sportovní výkon jako vymezený systém prvků, který má určitou strukturu, tj. zákonité
uspořádání a propojení v sítí vzájemných vztahů. Jednotlivé prvky mohou být rázu
somatického, fyziologického, motorického, psychického apod. Mohou být jednodušší a dobře
identifikovatelné (např. somatické znaky), ale i složitější (např. koordinační schopnosti).
Terminologie, která se užívá v popisu systémového přístupu, není jednotná. Ve stejném
smyslu se hovoří o komponentách sportovního výkonu, determinantách sportovního výkonu,
jeho podstatných proměnných, základech sportovního výkonu, modelových charakteristikách
výkonu, o faktorech. S ohledem na obecnější výklad pojmu faktor jako činitele nějakého děje
(je jeho podmínkou, součástí a má pro jeho průběh podstatný význam) se proto v dalším textu
tohoto pojmu přidržujeme. V kontextu struktury sportovního výkonu faktory chápeme jako
relativně samostatné součásti sportovních výkonů, vycházející ze somatických, kondičních,
71
technických, taktických a psychických základů výkonů. Jejich společným podstatným znakem je
to, že jsou trénovatelné, tj. ovlivnitelné tréninkem nebo se na ně bere zřetel při výběru
talentovaných jedinců. Každý sportovní výkon-z hlediska jeho struktury-charakterizuje jak
počet, tak i uspořádání faktorů.
Obr. 45. sportovní výkon dle Bedřich (2007)
Objektivní určení struktury sportovního výkonu spočívá v položení a zodpovězení zásadních
otázek, na které hledá praxe, teorie i výzkum stále přesnější odpovědi. K nejdůležitějším patří:
-na jakých faktorech sportovní výkon závisí?
Koordinační Pohybové
schopnosti dovednosti
Motivace, emoce, vůle Talent, konstituce, zdraví
Senzomotorické, kognitivní,
taktické schopnosti
Soutěž, materiál, prostředí,
rodina, povolání, trenér
SPORTOVNÍ
VÝKON
Vytrvalost Silová Maximální a Rychlost Flexibilita
vytrvalost explozivní síla
KONDICE
TECHNIKA
PSYCHIKA OBECNÉ PŘEDPOKLADY
TAKTIKA VNĚJŠÍ PODMÍNKY
72
-co jsou, co představují tyto faktory pro výkon důležité?
-jak jsou jednotlivé faktory pro výkon důležité?
-jaké jsou vztahy mezi faktory? Jsou vzájemně nezávislé nebo závislé, mohou se ovlivňovat či
kompenzovat?
Sportovní výkon se uskutečňuje prostřednictvím sportovní činnosti, tedy činnosti pohybové
zaměřené na dosažení maximálního výkonu. V průběhu tréninku je tato činnost osvojována a
zdokonalována jako dovednost (dovednosti). Sportovní dovednost se chápe jako tréninkem
získaný komplex výkonových předpokladů sportovce řešit správně a účinně úkoly dané
sportovní specializace. Navenek se projevuje účelovou koordinací pohybové činnosti.
Vnitřně ji zajišťují odpovídající neurofyziologické mechanismy a energetický metabolismus.
V množině proměnných, které výkon ovlivňují a vytvářejí, lze rozlišit:
-faktory somatické, zahrnující konstituční znaky jedince, vztahující se k příslušnému
sportovnímu výkonu,
-faktory kondiční, tj. soubor pohybových schopností,
-faktory techniky, související se specifickými sportovními dovednostmi a jejich technickým
provedením,
-faktory taktiky, jako součást tvořivého jednání sportovce (činnostní myšlení, paměť, vzorce
jednání jako taktické řešení),
-faktory psychické, zahrnující kognitivní, emoční a motivační procesy uplatňované v řízení a
regulaci jednání a vycházející z osobnosti sportovce.
Uvedený model je jistou zobecňující abstrakcí, jež má napomoci vytvoření představy o
struktuře sportovních výkonů. Zároveň ale charakterizuje způsob myšlení, celostní chápání a
rozvíjení sportovní výkonnosti. Konkrétní naplnění v jednotlivých sportech se pochopitelně liší.
Sportovní výkon a jeho změny je nezbytné chápat jako výsledek mnohaletého působení
nejrůznějších vlivů (dědičnosti, prostředí, tréninku, materiálních podmínek atd.). Výsledkem je
určitá skladba vlastností, schopností, vědomostí, dovedností atd., která sportovci umožní
73
podat konkrétní sportovní výkon. Ukazuje se, že čím vyšší má být sportovní výkonnost
(dispozice opakovaně podávat výkon), tím větší důležitost má optimální skladba faktorů
podmiňujících tuto výkonnost. Jistá možnost vzájemné kompenzace existuje, s rostoucí
výkonností se však snižuje. Chápeme-li výkon jako integraci faktorů, je logické, že absence
nebo nižší úroveň některého z nich znamená oslabení finálního produktu-sportovního výkonu.
Psychologická příprava - směřuje především k získávání odolnosti, důvěry ve vlastní schopnosti
a sebevědomí. Zdravé sebevědomí a přiměřená touha po měření výkonu v soutěžích patří
k primárním cílům psychologické přípravy. Další úkoly psychologické přípravy se týkají
motivace. Jde o to vést svěřence k tomu, aby se chtěly zlepšovat rozvíjet svou výkonnost.
Optimální je, když sami chtějí trénovat a mají snahu si spíše přidávat. Užitečně působí např.
motivační hesla v šatnách či na sportovištích, která jednoduchým a srozumitelným způsobem
dětem připomínají základní principy tréninku a zásady pro podání dobrého sportovního
výkonu. Zvláště v mladších letech psychologická příprava velmi těsně souvisí s širším
výchovným působením.
Obvykle se udává, že vliv genetických faktorů na úspěšnost jedince ve sportu se pohybuje
okolo 50%. Studie a data podporující tuto hypotézu však nejsou definitivní a výzkum v této
oblasti stále probíhá. Velká skupina trenérů i sportovců na všech výkonnostních úrovních však
přisuzuje větší váhu vnějším vlivům, kam patří trénink, výživa, socioekonomické zázemí apod.
Výsledkem různých výzkumů bylo zjištění, že zlepšování sportovních dovedností není příliš
závislé na zvoleném způsobu tréninku, ale spíše v oblasti "přístup k tréninku", tedy v oblasti
motivace k tréninku, tedy v oblasti psychologie. Výrazně se tak projevuje vnitřní motivace
jedince k výkonu, která nemá žádný vztah k okamžité pochvale či finanční odměně.
V současné době je stále více rozšiřována spolupráce sportovních klubů či jednotlivých
sportovců se sportovními psychology. V souvislosti s příchodem zahraničních trenérů, kde
tato spolupráce již léta úspěšně funguje, si také naši sportovci, trenéři i jiní pracovníci
uvědomují, že psychická pohoda a schopnost ovlivnění psychického stavu sportovce tvoří
jednu z nejdůležitějších složek sportovního výkonu. (Psychologie sportu je obor aplikované
psychologie, který se zabývá tréninkem, výkonností sportovce, osobností trenéra apod. Začala
74
se rozvíjet od 50. let 20. století. Zabývá se i studiem vztahu specifických dispozic sportovce ke
sportovnímu výkonu, zabývá se analýzou předpokladů úspěšného výkonu.)
6. Motorická výkonnost populace, sportovní výkon
Klíčová slova: motorický výkon, stránky motorického výkonu, formování motorického výkonu,
taxonomie motorických výkonů; sportovní výkon, sportovní výkonnost; příprava pohybu
výsledek pohybu; pohybová zdatnost.
Motorický, pohybový výkon
(angl. motor performance, něm. Bewegungsleistung, rus. dvigatelnyj rezultat)
Výsledek určité pohybové činnosti dosažený v určitém čase a v daných podmínkách. Jako míru
realizace pohybového úkolu prostřednictvím pohybové činnosti (záměrné praktické pohyby,
které uvědoměle realizujeme za cílem vyřešit nějaký pohybový úkol). Ve sportu hovoříme
analogicky o sportovním výkonu.
Stránky motorického výkonu: struktura, průběh, výsledek. Rozeznáváme strukturální (složení
pohybového výkonu), procesuální (průběh) a výslednou (finálovou) stránku (výsledek). Úroveň
výkonů u jednotlivců je značně rozdílná. Podmiňuje ji mnoho činitelů, zejména však úroveň
pohybových předpokladů, motivace, podmínek aj. Můžeme je objasnit jako funkci (f)
pohybových předpokladů (P), motivace (M) a dalších podmínek (D): Výkon = f (P,M,D).
Taxonomie sportovních výkonů (na základě významu faktoru techniky a koordinace)
Vytrvalostní, ve sprintu, rychlé síly, technicko—akrobatické, kontroly nebo řízení, v
soupeřivých sportech, herní.
Sportovní výkon (ang. sports performance, něm. sportliche Leistung, franc. Performance
sportive, rus. sportivnyj rezultat).
Je projevem specializovaných schopností jedince v uvědomělé pohybové činnosti, zaměřené na
řešení pohybového úkolu, vymezeného pravidly sportovní discipliny. SV se formuje na základě
sportovních předpokladů, sportovního tréninku, prostřednictvím vnitřních a vnějších faktorů,
75
umocněných osobnostními vlastnostmi a motivací, které se projevují v podmínkách soutěže.
Rozlišujeme SV individuální a kolektivní.
Projevem výkonnostní kapacity je trénovanost (angl. trainability, nem. Trainierbarkeit, rus.
trenirovanost — specifický funkční stav organismu, který je schopný zabezpečit vykonávání
specializované sportovní činnosti na vysoké úrovni díky tornu, že se v průběhu adaptace
přizpůsobil morfologicky a funkčně na opakované zatížení v systematickém a plánovaném
tréninkovém procesu) a v integrované podobě sportovní forma (aktuální úroveň trénovanosti,
stav optimální připravenosti sportovce v daném časovém úseku na podávání maximálního
sportovního výkonu.
Sportovní výkonnost (angl. motorperformance, něm. Bewegungsleistungsfahigkeit rus.
fizičeskaja (dvigatelnaj a) rabotasposobnost)
Schopnost podávat opakovaně výkony v určité pohybové činnosti. V ní se integruje úroveň
pohybových schopností, dovedností, návyků, úroveň zvládnutí pohybové činnosti a psychické
připravenosti člověka.
Rozlišujeme všeobecnou a specifickou pohybovou výkonnost. Výkonnost je výsledkem
specifické adaptace člověka na pohybovou zátěž a jeho motivace. Pohybová výkonnost kolísá v
průběhu života, roku, měsíce, i dne.
Motorická (pohybová, tělesná) zdatnost (angl.physical fitness, něm. Korperliche
Leistungsfahigkeit, fr, capacité (condition) physique, rus. fizičeskaj arabotosposobnost
(podgotovlenost)
Souhrn předpokladů člověka pro optimální reakci na jakoukoliv náročnou činnost a vlivy
vnějšího prostředí.
Soubor všech pohybových předpokladů člověka vykonávat jakoukoliv pohybovou činnost.
9. Teorie testování motoriky
Význam testování motoriky:
76
1. kontrola tréninkového procesu, informace o jeho kvalitě a dosažených výsledcích
2. informace o úrovni pohybových schopností, které jsou důležité pro určitý druh
pohybového výkonu (např. sportovního výkonu v dané disciplíně)
3. kontrola účinnosti určité tréninkové metody a podklady pro její volbu
4. hodnocení testovaných osob pomocí výkonnostních norem v rámci určité skupiny
(např. známkování ve školní tělesné výchově, normy výkonnosti pro obyvatelstvo)
5. předpovídání výkonnosti testovaných osob, kterou lze očekávat po určitém časovém
odstupu v budoucnosti
6. vybírání vhodných uchazečů (např. sportovních talentů, studentů FSpS)
7. zjišťování vzájemného uspořádání a vztahů mezi pohybovými schopnostmi
(např. struktury pohybových schopností v určitém druhu sportu)
8. srovnání výkonnosti některých populací (např. české a slovenské mládeže)
9. stanovení obtížnosti pohybových činností pro určitou populaci (např. stanovení
obtížnosti učiva pro osnovy ve školní tělesné výchově)
10. použití ve výzkumu a vědě (vliv civilizačních faktorů na úroveň výkonnosti, teorie
pohybových schopností, jejich struktury atd.)
Základní stupnice pro vyjádření výkonů:
1. nominální stupnice (tzv. klasifikační měření) – představuje kvalitativní třídění,
tzn. naměřené hodnoty, nemá pořadový smysl
2. ordinální (pořadová) – umožňuje stanovit pořadí výkonů testovaných osob, ale nikoliv
určit rozdíly mezi výkony (např. žebříček tenistů)
3. Intervalová – určuje pořadí výkonů a navíc umožňuje stanovit i rozdíly mezi výkony,
neboť jsou dány pevné jednotky měření
Jiné dělení:
1. numerická – tvořena řadou čísel vyjadřujících stupeň kvantifikovaného znaku (úroveň
herního výkonu, dovednosti apod.), stupnice má určen rozsah (počet stupňů) a střed --
stupnice: vzestupné (např. 1 až 10 bodů), sestupné (školní známky)
77
2. grafická – má podobu úsečky s vyznačeným hodnocením (např. ne – mírně – středně –
značně – ano)
3. kumulovaná – skládá se z více položek, jejichž posuzování se sčítá (např. posouzení
úrovně podání ve volejbale hodnotami 1-5 – hodnotí se výška nad sítí, přesnost
umístění, účinnost, aritmetický průměr hodnot značí celkovou úroveň podání)
Jednotky měření v antropomotorice:
- fyzikální – tam, kde je možno motorické činnosti měřit (délka, čas, síla,…)
- hodnocení – pokud motorické činnosti není možné měřit
a) škálování – jde o přiřazování čísel, které slouží k uspořádání výkonů na číselné
stupnici, posuzující osoba provádí zhodnocení na dané stupnici (např. herní
výkon basketbalisty, výkon fotbalových rozhodčí)
b) posuzování (bodování) – jde o škálování založené na posudcích expertů
(rozhodčích), způsob posuzování je přesně popsán pravidly (např. gymnastika,
krasobruslení, skoky na lyžích)
- počet opakování
78
10. Metody zpracování výsledků, základy statistiky
Cílem kapitoly jsou základní informace o statistických metodách. Není zde uveden
kompletní problematika jednotlivých statistických analýz, text je přizpůsoben a zjednodušen
pro potřeby studentů, kteří se se statistikou setkávají poprvé. Zájemce odkazujeme na
odbornou literaturu, zejména na knihu Jana Hendla - Přehled statistických metod zpracování
dat: analýza a metaanalýza dat (Hendl, 2006).
Statistika je metoda analýzy dat, která nachází široké uplatnění v celé řadě odvětví,
oblast sportu, tělesné výchovy a kinantropologie nevyjímaje. Její význam s rozvojem výpočetní
techniky a specializovaných software roste, což umožňuje urychlení a zkvalitnění při sběru a
přenosu dat a také při zpracování a ukládání informací.
Role statistiky je nezastupitelná, neboť nepřetržité vyhodnocování informací o celku i
jeho částech dává důležité informace použitelné pro další rozhodovací procesy použitelné
v běžné práce vysokoškolského pracovníka, studenta a managementu fakulty.
Přiměřená znalost základních statistických pojmů pomáhá porozumět odborným
textům, kde je statistika v hojné míře obsažena.
Aplikovat statistické metody a postupy znamená zaznamenávat data o jevech a
zpracovávat je, tj. třídit, vyhodnocovat a interpretovat. Statistika se tak nachází v úzkém
kontaktu s informačními technologie (informatika, výpočetní technika).
Typy proměnných, z body, t body
Při statistické analýze potřebujeme u každé proměnné určit její typ. Můžeme se setkat
s několika způsoby klasifikace proměnných, v našem textu popisujeme přístup, který za hlavní
kritérium považuje typy vztahů mezi hodnotami. Podle Řezankové (2001) u tohoto hlediska
rozlišujeme proměnné:
 Nominální. Hodnotou je číslo nebo text. U těchto proměnných můžeme provádět jen
rozdělení četností, případně operaci porovnání. Příklad: student absolvoval motorický test
„běh na 50 m“ s výkonem 7,4 s a motorický test „leh-sed“ s výsledkem 50 opakování za
minutu. Číselné hodnoty 7,4 a 50 určují jen odlišné výsledků motorických testů, nic jiného
se vyčíst nedá
 Ordinální znaky umožňuje provádět srovnání a tím určit pořadí. V případě textových
proměnných je nutné tyto převést na čísla. Příklad: v dotaznících vyjadřujeme míru
souhlasu s daným tvrzením. Svou kondici hodnotím jako: vynikající – velmi dobrou –
dobrou – slabou – špatnou. Výroky respondentů můžeme určit pořadí, jak který
respondent souhlasí s tvrzením. Avšak netvrdíme, že rozdíl mezi odpověďmi vynikající a
velmi dobrou je stejný jako mezi slabou a špatnou.
 Intervalové kromě porovnání můžeme provádět operaci součtu a rozdílu. Příklad: výška a
hmotnost jedince. Naměříme-li u batolete výšku v cm po čtyřech měsících hodnoty 60, 62,
64, 66, znamená to, že každým měsícem dítě vyrostlo o 2 cm.
 Poměrové znaky umožňují interpretovat kromě operace rovnosti, uspořádání a rozdílu
ještě operace podílu a součinu. Příklad: zaběhne-li atlet 100 m za 11 s a druhý atlet za
22 s, je možné prohlásit, že první je dvakrát rychlejší než druhý.
79
Nominální a ordinální proměnné jsou souhrnně označovány jako kvalitativní;
intervalové a poměrové proměnné jsou souhrnně označovány jako kvantitativní (numerické,
kardinální). Kvantitativní proměnné můžeme podle jiného hlediska dělit na
 diskrétní, které nabývají pouze celočíselných obměn (počet permanentek do
posilovny), a
 spojité (metrické), jež mohou nabývat libovolných hodnot z určitého intervalu (věk
respondenta, výkon ve vrhu koulí).
Nominální, ordinální a kvantitativní diskrétní proměnné můžeme souhrnně označit jako
kategoriální (obměny těchto proměnných nazýváme kategoriemi).
 dichotomické (alternativní), které nabývají pouze dvou kategorií
(navštěvuje/nenavštěvuje organizovanou pohybovou aktivitu, kuřák/nekuřák), a
 vícekategoriální (množné), jež nabývají více než dvou kategorií (vyberte z nabídky 10
sportů maximálně 3, které preferujete).
Přepočty výsledků měření
Velmi často je nutné porovnávat výsledků z jednotlivých testů. Jsou-li ve stejných
jednotkách, je srovnání jednoduché. V případě, kdy jsou vyjádřeny v různých jednotkách, je
srovnání obtížné. Jedním ze způsobů, jak najít společný jmenovat pro porovnání, je převést
výsledky na normované. Nejčastěji používané jsou percentily, z-body, t-body a c-body.
Společnou vlastností normovaných výsledků je vyjádření, o kolik směrodatných odchylek je
sledovaný výsledek horší než aritmetický průměr
1. Percentily. Percentily (procenily) vyjadřují, kolik procent měřených osob podává horší
výsledek než právě hodnocený jedinec. Hodnota 25. percentilu udává, že 25 %
naměřených výsledků je horší než daný výkon a 75 % je lepší než naměřený výsledek.
2. Kvantily jsou čísla, která rozděluji řadu výsledků testu, uspořádanou podle velikosti, na
určitý počet skupin o stejně velkém počtu prvků. 50. kvantil je medián.
3. Z-body (z-skóre), rozdíl výsledku a průměru dělíme směrodatnou odchylkou souboru
Z=x-x/s. Interval Z-hodnot je od -3 do 3. Aritmetický průměr má hodnotu 0 bodů,
hodnota směrodatné odchylky se rovná 1 bodu.
4. T-body, je další metoda, kterou je odvozena ze z-bodů vztahem T = 50 + 2z. Interval tbodů
je od 0 do 100. Změnou naproti z-bodům je práce s nezápornými čísly. Průměr
má hodnotu 50 bodů, směrodatná odchylka 10 bodů.
5. Steny. Jedná se o destibodovou stupnici kde má každý sten určité nestejné rozpětí.
Pro všechny normované výsledky platí důležité pravidlo: znaménko výsledků
normovaných na z-body, t-body, c-body měníme na opačné u těch testů, jejichž škála má
k smyslu vzrůstání výkonů smysl opačný (v bězích platí, že menší čas znamená lepší výkon; ve
skoku do dálky platí, že větší hodnota skoku vyjádřená v cm, znamená lepší výkon).
80
Obr. 46. vztahy mezi různými typy normovaných testových výsledků dle Měkota (1997)
Příklad použití normovaných výsledků: porovnání různých výkonů u různých osob. Výsledek
7leté dívky ve skoku z místa je xd = 130 cm, přičemž populace těchto dívek má dx = 115 cm a
sd = 10 cm. Výkon 15 letého chlapce v hodu míčkem je xch = 41 m, přičemž populace těchto
chlapců má chx = 32 m, sch = 4 m. Máme určit, který ze dvou výkonů xd = 130 cm a xch = 41 cm
je hodnotnější. Provedeme převod na normované body.
Tab. 5. převod na normované body
norma norma
z-body Zd = (130 - 115) : 10 = 1,50 Z-bodů Zch = (41 - 32) : 4 = 2,22 Z-bodů
T-body Td = 1,50 . 10 + 50 = 65 T-bodů Tch = 50 + 10.2,22 = 72 T-bodů
C-body Cd= 5 + 2 . 1,50 = 8 C-bodů Cch = 5 + 2,22 = 9 C-bodů
Výkon chlapce v hodu 41 m je hodnotnější než výkon dívky ve skoku z místa 130 cm, neboť
pravděpodobnost jeho výskytu v populaci je menší. Diference na T-stupnici je 72 T-bodů.
Pozor: Rozdíly mezi normovanými výsledky jsou pochopitelně různé na různých stupnicích —
např. 7 na T-, 0,7 na Z-, 1 na C-stupnici. Podobně jsou však různé i poměry výkonů na různých
stupnicích, nelze tedy obecně říci, že jeden výkon je např. „dvakrát lepší" než druhý, musíme
současně udat stupnici, ve které to platí.
81
Popisná statistika
Procedury popisné statistiky použijeme k prvotnímu posouzení předložených dat. Nejčastěji
používané statistické charakteristiky jsou
 aritmetický průměr
     
n
xxx
x
21 n


Definice následujících charakteristik předpokládají uspořádaný výběr, tj. (n)(2)(1) x...xx 
 minimální hodnota minx = (1)x
 maximální hodnota maxx = (n)x
 medián 0,50x~ pro n sudé
   ~x
x x
20,50
n/2 n/2 1

 
,
pro n liché 1)/2(n0,50 xx~

 dolní kvartil 0,25x~ =  x k , kde pro pořadový index k platí
n .0,25 < k < n . 0,25 + 1
 horní kvartil 0,75x~ =  x k , kde pro pořadový index k platí
n .0,75 < k < n . 0,75 + 1
Charakteristiky variability
 variační rozpětí R = xmax - xmin
 kvartilové rozpětí 0,250,75Q x~x~R 
 výběrový rozptyl 
 


n
1i
2
i
2
1n )x(x
1
1
s
n
 výběrová směrodatná odchylka 2
1n1n ss  
 variační koeficient
x
s
v n
 nebo
x
s
v 1-n

Charakteristiky kategoriální proměnné
 Modus - hodnota nejčetnější kategorie
 Četnost - počet pozorování spadajících do příslušné kategorie
 Stanovení četností – absolutní a relativní
Příklad a řešení:
Máme k dispozici data 35 desetibojařů a jejich nejlepších výkonů v desetiboji, v běhu na
100 m a ve skoku do dálky v roce 2008:
82
Tab. 6. výsledky desetiboj
desetiboj 100m dálka
1 8832 10,39 739
2 8585 10,98 768
3 8534 10,43 775
4 8527 10,9 733
5 8511 10,9 777
6 8504 10,85 723
7 8497 10,86 701
8 8434 10,81 731
9 8381 11,06 753
10 8372 10,85 735
11 8273 11,11 745
12 8253 11,26 708
desetiboj 100m dálka
13 8248 10,76 774
14 8242 11 696
15 8241 11,21 768
16 8238 10,53 756
17 8233 11,17 727
18 8208 11,13 778
19 8199 11,06 757
20 8191 11,03 722
21 8178 11,15 704
22 8175 10,74 744
23 8143 11,16 709
24 8142 11,42 733
desetiboj 100m dálka
25 8123 10,85 747
26 8122 10,61 749
27 8118 10,89 729
28 8066 11,26 735
29 8057 10,4 774
30 8048 11,04 715
31 8040 11,14 695
32 8034 11,21 695
33 8025 10,77 720
34 8014 10,89 719
35 8013 11,25 714
Tab. 6. popis statistických funkcí
desetiboj Popis
N platných 35 počet hodnot
Aritmetický
průměr
8251,5
 statistická veličina, která v jistém smyslu vyjadřuje typickou
hodnotu popisující soubor mnoha hodnot
 nejčastější chybou je aplikace aritmetického průměru tam, kde
je na místě využít jinou statistiku. Např. aritmetickým
průměrem souboru {10, 10, 10, 10, 10, 100} je 25, přestože pět
ze šesti hodnot tohoto souboru je menších. V obdobných
případech je mnohem vhodnější použít pro vyjádření typické
hodnoty medián (který je u této množiny roven 10, což je
mnohem lepší popis typické hodnoty)
Minimum 8013  nejmenší hodnota
Maximum 8832  nejvyšší hodnota
Medián 8208
 medián (označován Me nebo x~ ) je hodnota, jež dělí řadu podle
velikosti seřazených výsledků na dvě stejně početné poloviny.
 není ovlivněný extrémními hodnotami.
 medián lze definovat na každém souboru uspořádaném relací
„menší nebo rovno“, i když se nejedná o soubor čísel. Například
medián souboru {absolvent ZŠ, vyučen, vyučen s maturitou,
vysokoškolák} je roven hodnotě „vyučen“, pokud kategorie
vzdělání považujeme za seřazené podle náročnosti školy.
Spodní kvartil 8118  kvartily oddělují ze statistického souboru čtvrtiny. Rozlišuje se
spodní kvartil Q0,25 a horní kvartil Q0,75. Data předpokládají
uspořádaný výběr.
Horní kvartil 8381
Rozpětí 819  rozdíl mezi maximem a minimem
Kvartilové
rozpětí
263
 pomocí horního a spodního kvartilu lze zavést mezikvartilové
rozpětí, které definujeme jako hodnotu Q0,75 − Q0,25.
Rozptyl 38993,7
 rozptyl - jedná se o charakteristiku variability rozdělení
pravděpodobnosti náhodné veličiny, která vyjadřuje variabilitu
rozdělení souboru kolem střední hodnoty.
83
Směrodatná
odchylka
197,5
 jedná se o kvadratický průměr odchylek hodnot znaku od jejich
aritmetického průměru. Vypovídá o tom, jak moc se od sebe
navzájem liší typické případy v souboru zkoumaných čísel. Je-li
malá, jsou si prvky souboru většinou navzájem podobné, a
naopak velká směrodatná odchylka signalizuje velké vzájemné
odlišnosti.
Variační
koeficient
2,4
 variační koeficient je použitelný i při porovnávání variability
proměnných, které jsou v různých jednotkách
Grafické posouzení dat
Prvotní informaci o datech nám poskytnou 2 základní grafy. Krabicový graf
a histogram. Krabicový graf je znázornění pěti hodnot: minima, prvního kvartilu, mediánu,
třetího kvartilu a maxima. Druhým typem grafu je histogram, který zobrazuje intervalové
četnosti. V tabulce četností ve sloupci „četnosti“ obsahuje počet výskytů desetibojařského
výkonu v stanovených intervalech (od 8000 bodů po 100 bodech).
Krabicový graf
Medián = 8208 25%-75% = (8118, 8381) Min-Max = (8013, 8832)
desetiboj
7900
8000
8100
8200
8300
8400
8500
8600
8700
8800
8900
Histogram: desetiboj
7900 8000 8100 8200 8300 8400 8500 8600 8700 8800 8900
x <= hranice kategorie
0
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
Početpozor.
Obr. 47. krabicový graf Obr. 48.histogram
Tab. 7. četnosti: desetiboj
Četnost
Kumulativní
četnost
Relativní
četnost
Kumulativní
relativní četnost
8000<x<=8100 8 8 22,86 22,86
8100<x<=8200 9 17 25,71 48,57
8200<x<=8300 8 25 22,86 71,43
8300<x<=8400 2 27 5,71 77,14
8400<x<=8500 2 29 5,71 82,86
8500<x<=8600 5 34 14,29 97,14
8600<x<=8700 0 34 0,00 97,14
8700<x<=8800 0 34 0,00 97,14
8800<x<=8900 1 35 2,86 100,00
8900<x<=9000 0 35 0,00 100,00
Součet 35 100,00
84
Vyhodnocení příkladu:
Ze 35 zkoumaných hodnot můžeme konstatovat, že průměrný výkon je 8251 bodů.
Nejlepší výkonu v roce 2008 byl 8832 a nejnižší osmitisícový výkon pak 8013 bodů. Medián je
roven 8208. V tomto případě nejsou obě dvě střední hodnoty (aritmetický průměr a medián)
extrémně odlišné. Směrodatná odchylka 197 bodů též signalizuje, že sledované výkony jsou
navzájem podobné, neboli odchýlení od aritmetického průměru je v průměru 197 bodů.
Nejčastěji výkon padne do intervalu 8100-8200 (celkem 9x) bodů a v intervalech 8000-8100 a
8200-8300 (celkem 8x).
TESTOVÁNÍ HYPOTÉZ
Princip testování hypotéz
Statistická hypotéza je předpoklad o hodnotě neznámého parametru nebo o zákonu
rozdělení sledované veličiny. Statistické hypotézy jsou tedy domněnky o populaci, jejichž
pravdivost lze ověřovat prostřednictvím statistických testů.
Hypotézu, jejíž platnost ověřujeme, nazýváme testovanou (nulovou) hypotézou
a značíme ji H (H0). Proti testované hypotéze stanovíme alternativní hypotézu A (H1), která
hypotézu H popírá.
Testování sledované hypotézy H proti alternativní hypotéze A je postup, podle něhož
na základě náhodného výběru rozhodneme mezi dvěma tvrzeními – sledovanou hypotézou H
a alternativní hypotézou A.
Testové kritériem je statistika T(X), jejíž rozdělení známe. Testy (výběrové statistiky)
jsou náhodné veličiny (funkce náhodného výběru), pomocí kterých na základě výsledků
z náhodného výběru rozhodneme, zda má být ověřovaná hypotéza zamítnuta či nikoliv.
Kritický obor W, je interval, který je ohraničený tzv. kritickými hodnotami, což jsou
kvantily rozdělení příslušného testového kritéria. Kritický obor W tvoří doplněk k 100 (1)
%-nímu intervalu spolehlivosti. Jestliže hodnota testové statistiky T(X)  W, potom
hypotézu H zamítáme.
Výsledkem testování je buď zamítnutí hypotézy H ve prospěch alternativy A či
nezamítnutí hypotézy H. Skutečnost, že hypotézu H nezamítáme, neznamená že naměřená
data tuto hypotézu potvrzují, ale pouze to, že ji nevyvracejí.
Číslo  se nazývá hladina statistické významnosti testu. Hladina statistické významnosti
 tedy určuje pravděpodobnost, že testovací charakteristika padne mimo obor přijetí.
Obvykle nabývá hodnot od 0,001 do 0,3 v závislosti na povaze zkoumaného problému (tedy
nemusí to být jen hodnota 0,05, jak je v mnoha učebních textech doporučováno).
Při testování hypotéz se můžeme dopustit chyby dvěma způsoby: Buď zamítneme
hypotézu, která platí – to je chyba prvního druhu  - nebo naopak tuto hypotézu
nezamítneme i když je nesprávná – v tomto případě se jedná o chybu druhého druhu .
Mezi základní nedostatky statistické významnosti patří:
 použití je možné jen v případě reprezentativního vzorku pomocí náhodného výběru.
 závislost a na počtu pozorování (měření, respondentů)
 statisticky významné neznamená důležité
85
Velmi podrobně rozebírá pojem statistické významnosti v článku „Statistická významnost proti
vědecké průkaznosti výsledků výzkumu“ prof. Blahuš z FTVS (Blahuš, 2002)
Tab. 8. možné výsledky testování hypotézy
Rozhodnutí
Skutečnost přijímáme H zamítáme H
Hypotéza H platí
správné rozhodnutí
pravděpodobnost  1-
chyba I. druhu
pravděpodobnost  
Platí alternativa A
chyba II. druhu
pravděpodobnost  
správné rozhodnutí
pravděpodobnost  1-  síla testu
 Jestliže snížíme , zvýší se 
 Snížení chyby II. druhu bez toho abychom ovlivnili chybu I. druhu je možné pouze
zvýšením rozsahu výběru.
Věcná významnost
 používání nestatistického hodnocení velikosti rozdílu či vztahu ve výzkumných výsledcích,
tzv. „size of effect“, zvláště pomocí tzv. koeficientu 2 jakožto podílu, resp. procenta
vysvětleného rozptylu
 Např. ke kvantifikování velikosti účinku, tj. k hodnocení věcné významnosti je možné
použít Cohenův koeficient účinku d. Jednou z hlavních výhod koeficientu je jeho
nezávislost na rozsahu výběru. Platí pro něj konvenční hodnoty, jež usnadňují rozhodnutí,
kdy lze hovořit o velkém efektu. Pokud je d větší než 0,8, je efekt velký; pro d z intervalu
0,5 – 0,8 je efekt střední; efekt pod hodnotou 0,2 lze považovat za malý (Cohen, 1994).
Postup při práci s hypotézami by měl vypadat následovně: 1. nejprve zhodnotit věcnou
významnost jak absolutně (v jednotkách měření), tak i relativně k podílu vlivu ostatních
faktorů (pomocí 2), a jen jde-li o randomizovaný výzkum pak 2. použít statistickou
významnost  jakožto riziko zobecnění.
Testování statistické významnosti pak probíhá tak, že vypočítáme hodnotu testové
statistiky, porovnáme ji s kritickými hodnotami (kvantily), odpovídajícími hladině významnosti
, a rozhodneme o zamítnutí či nezamítnutí hypotézy H. Při testování pomocí statistických
programů se používá jiný postup: Spočte se hodnota testové statistiky a k ní nejmenší kritický
obor, při kterém bychom ještě mohli na základě této hodnoty zamítnout hypotézu H0 proti
dané alternativě. Hladina významnosti, odpovídající tomuto kritickému oboru, se nazývá
minimální hladina významnosti (p-hodnota).
Pokud je p > , pak hypotézu H0 nezamítáme. V opačném případu, kdy p  , pak
hypotézu H0 zamítáme.
86
KORELAČNÍ ANALÝZA
Korelace znamená vzájemný vztah mezi dvěma procesy nebo veličinami. Pokud se mezi
dvěma procesy ukáže korelace, je pravděpodobné, že na sobě závisejí, nelze z toho však ještě
usoudit, že by jeden z nich musel být příčinou a druhý následkem. To samotná korelace
nedovoluje rozhodnout.
V určitějším slova smyslu se pojem korelace užívá ve statistice, kde znamená vzájemný
lineární vztah mezi znaky či veličinami x a y. Tento vztah může být kladný, pokud (přibližně)
platí y = kx, nebo záporný (y = -kx). Míru korelace pak vyjadřuje korelační koeficient, který
může nabývat hodnot od −1 až po +1.
Hodnota korelačního koeficientu −1 značí zcela nepřímou závislost, tedy čím více se
zvětší hodnoty v první skupině znaků, tím více se zmenší hodnoty v druhé skupině znaků.
Hodnota korelačního koeficientu +1 značí zcela přímou závislost, např. vztah mezi rychlostí
běhu a běžeckou frekvencí kroků sprintera. Pokud je korelační koeficient roven 0, pak mezi
znaky není žádná statisticky zjistitelná lineární závislost. Je dobré si uvědomit, že i při nulovém
korelačním koeficientu na sobě veličiny mohou záviset, pouze tento vztah nelze vyjádřit
lineární funkcí, a to ani přibližně. Může jít např. o nelineární závislost (kvadratickou, ...).
Hendl (1997) uvádí nevýhody korelačního koeficientu, který je citlivý k náhodné chybě.
Proto se používá ve srovnávacím experimentu. Naneštěstí je citlivý také k rozmezí měření.
Často zvětšením rozsahu měření, dosáhneme značného přiblížení korelačního koeficientu k 1.
Snad největší chyba spočívá v tom, že přisuzujeme důležitost tomu, že korelační koeficient je
významné různý od nuly. Ve srovnávacích experimentech není tento typ uvažování na místě,
přesto se údaje o této významnosti pravidelně objevují v hodnotících zprávách. Závažná je
skutečnost, že korelační koeficient neodhaluje ani přítomnost proporcionální chyby ani chyby
konstantní. Odpůrci korelačního koeficientu tvrdí, že tato statistika by se neměla nikdy
používat při hodnocení dat srovnávacích experimentů.
Doporučuje se nahradit/doplnit posouzení korelačního koeficientu, který je pouze
mírou lineární závislosti výsledků, jinými postupy, např. Bland-Altmanovým rozdílovým grafem
(Bland a Altman 1986).
Příklad a řešení:
Zjistěte míru závislosti výkonů v běhu na 100 m a skoku do dálky na celkovém bodovém
součtu. Data jsou shodná s předchozím příkladem.
Tab. 9. závislost vybraných disciplín
desetiboj 100m skok do dálky
desetiboj 1,00 -0,38 0,29
p=,02 p=,08
100m 1,00 -0,40
p=,017
skok do dálky 1,00
87
Vyhodnocení příkladu: Velikost korelačního koeficientu mezi proměnnými „100 m“
a „desetiboj“ je -0,38. Znaménko minus značí nepřímou úměru (čas v sekundách-menší
hodnota znamená kvalitnější výkon). Korelační koeficient mezi proměnnou „desetiboj“ a „skok
do dálky“ je roven hodnotě 0,29 (znaménko plus značí přímou úměru). Obě dvě hodnoty
korelačního koeficientu značí vztah, který zde může považovat za prokazatelný, není však příliš
těsný. Ani hodnota korelačního koeficientu mezi „stovkou“ a „dálkou“ není výrazný. Hodnota -
0,40 napovídá, že výsledný výkon ve skoku do dálky závisí i na jiných faktorech (např.
technické zvládnutí předodrazového rytmu aj.), než je jen náběhová rychlost atleta.
T-test
T-test je metodou, která umožňuje ověřit hypotézu, zda dvě normální rozdělení mající
stejný (byť neznámý) rozptyl, z nichž pocházejí dva nezávislé náhodné výběry, mají stejné
střední hodnoty (resp. rozdíl těchto středních hodnot je roven určitému danému číslu).
V praxi se t-test často používá k porovnání, zda se výsledky měření na jedné skupině
významně liší od výsledků měření na druhé skupině.
Princip t-testu
Předpoklad, že oba výběry pocházejí z normálního rozdělení, nemusí být za každou
cenu dodržen. Dle definice z encyklopedie Wikipedia T-test totiž pracuje s průměry obou
výběrů, a ty již při rozsahu výběru v řádu desítek mají přibližně normální rozdělení díky
centrální limitní větě.
Před provedením t-testu by mělo být prověřeno, že oba náhodné výběry mají stejný
rozptyl. K tomu může posloužit F-test. Existují i modifikace t-testu pro výběry s různými
rozptyly. Pokud je rozsah výběru (resp. obou výběrů) velký (v řádu stovek a víc), lze místo
kritických hodnot T rozdělení použít kritické hodnoty normálního rozdělení.
Velmi často nejsou splněny předpoklady pro použití testů (např. znalost
pravděpodobnostního rozdělení zkoumané veličiny). Vedle této okolnosti k dalším výhodám
skupiny neparametrických testů patří jejich účinné použití i při poměrně malém rozsahu
výběru, dále možnost aplikovat je i pro ordinální a nominální proměnné a rovněž větší
robustnost (to je obecně důležitá statistická vlastnost, kterou bychom mohli zjednodušeně
charakterizovat asi takto: zvolený postup, např. statistický test, je tím robustnější, čím je
kvalita jeho výsledků méně závislá na povaze konkrétních dat a na případném „narušení jejich
kvality“ v důsledku výrazných odchylek od ideálních předpokladů). Na druhé straně použití
neparametrického testu obvykle vede za jinak nezměněných podmínek k rozšíření oboru
přijetí na úkor oboru kritického, což v konečných důsledcích může při použití
neparametrického testu mít za následek zvýšení (v porovnání s analogickým parametrickým
testem) pravděpodobnost chyby druhého druhu, tj. může dojít k chybnému nezamítnutí
nepravdivé testované (nulové) hypotézy. Jinak řečeno, důsledkem aplikace neparametrického
testu je nižší síla testu. V případě t-testů se jedná o Wilcoxonův test pro párové hodnoty
a Mann-Whitneyův test pro nepárové hodnoty.
88
Příklad
Výkony desetibojařů z minulého příkladu jsme přepočítali na body pomocí oficiálních
bodovacích tabulek pro atletický desetiboj. Vzhledem k malému počtu dat (n=35) použijeme
neparametrický Wilcoxonův t-test. Chceme zjistit, zda desetibojaři získávají z obou disciplín
stejný počet bodů.
Tab. 10. výkony desetiboj
100m dálka
1001 908
865 980
992 997
883 893
883 1002
894 869
892 816
903 888
847 942
100m dálka
894 898
836 922
804 833
915 995
861 804
814 980
968 950
823 878
832 1005
100m dálka
847 952
854 866
828 823
919 920
825 835
769 893
894 927
949 932
885 883
100m dálka
804 898
999 995
852 850
830 802
814 802
913 862
885 859
806 847
Řešení:
Tab. 11. výsledek Wilcoxonova testu
průměr sm.odch. N T Úroveň p
100 m 873,71 58,32 35 208,50 0,08
dálka 900,17 62,56
Legenda:
 N – počet respondentů
 T – hodnota testového kritéria
 p – minimální hladina statistické významnosti, při které zamítáme nulovou hypotézu
89
Krabicový graf
Medián 25%-75% Min-Max
100m dálka
740
760
780
800
820
840
860
880
900
920
940
960
980
1000
1020
Obr. 50 krabicový graf
Krabicový graf naznačuje, že průměrný bodový zisk v skoku do dálky je vyšší než v běhu
na 100 m. Výsledek Wilcoxonova t-testu ukazuje, že na 5% hladině statistické významnosti
tvrdíme, že bodové zisky u obou disciplín jsou stejné. Na 10 % hladině statistické významnosti
tvrdíme, že bodové zisky u obou disciplín jsou však různé. Hladina věcné významnosti („size of
effect“) posouzena pomocí Cohenova koeficientu účinku d=0,43, efekt je podle doporučeného
hodnocení velmi velký. Názor experta může být, že rozdíl v průměrných hodnotách je 26,46
bodů je minimální. Jedná se o cca 10 cm ve skoku do dálky a cca 0,10 s v běhu na 100 m. Je
tento rozdíl významný?
Závěr: Rozdíl mezi bodovými zisky považujeme za významný. Neměli bychom však
skončit s tímto jednoduchým závěrem a přinejmenším je potřeba ho doprovodit argumentací,
jak je uvedeno výše.
Závěrečné poznámky
V předchozím textu není zmíněna problematika tvorby norem testů. Při
standardizačním procesu však dle našeho názoru není pro použití v disertačních a
diplomových pracích tak nutná (s výjimkou studií, kde je standardizace testu hlavním
výzkumným problémem). Normy jsou závislé na populaci a měly by být součástí
standardizované testové baterie či dotazníku. Domníváme se však, že v naprosté většině studií
je primární obsahová analýza výsledků testu, k jejichž správné interpretaci je potřeba zjistit
základní charakteristiky testů, jako jsou validita a reliabilita, podle návodu uvedeného výše.
90
11. Literatura
BALÁŽ, Jozef; PSALMAN, Vladimír; ZVONAŘ, Martin. Teoretické a metodologické problémy
koordinačních pohybových schopností. In Tělesná výchova, šport, výzkum na
univerzitách. El. forma. Bratislava : SjF STU, 2008. 4 s.
BEDŘICH, Ladislav. Fotbal - rituální hra moderní doby. Brno : Masarykova univerzita, 2006. 196
s.
BELEJ, Michal. Motorické učenie. Prešov FHPV PU, 2001. 191 s.
BLAHUŠ, Petr. Faktorová analýza a její zobecnění. Praha: SNTL, 1985. 354 s.
BLAHUŠ, Petr. Statistická významnost versus vědecká průkaznost výsledků výzkumu. In Výuka
statistiky v České republice I. Praha : Matfyzpres, 2002. s. 13-36.
BLAND, J.M.; ALTMAN, D. G. Statistical methods for assessing agreement between two
methods of clinical measurement. Lancet, (1) 1986, s. 307–10.
BRENNAN, R. L. Generalizability Theory. New York: Springer-Verlag, 2001.
COHEN, J. The earth is round, p  05. American Psychologist, 49:997-1003. 1994.
CRICK, J. E.; BRENNAN, R. L. GENOVA for PC. Iowa City: American College of Testing, 1983.
ČELIKOVSKÝ, Stanislav. Antropomotorika : pro studující tělesnou výchovu [3. vyd., 1990]. 3.
přeprac. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 286 s.
ČEPIČKA, L. Modely teorie položkových odpovědi v diagnostice motoriky člověka. Plzeň:
Západočeská univerzita. 2003, 165 s.
DUVAČ, Igor. Meranie a testovanie v telesnej výchove a športe. In Štruktúra poznatkovej bázy
vied o športe. Bratislava : Peter Mačura - PEEM, 2006. s. 85-101.
DUVAČ, Igor: Úroveň rovnováhových schopností a špeciálnych vytrvalostných schopností v
plávaní. InSport a kvalita života 2007. Sport and quality of life 2007. Brno : Masarykova
univerzita, 2007. s. 1-5.
FLEISHMAN, E. A. The structure and measurement of physical fitness. Englewood Cliffs, NJ:
Prentice Hall. 1964.
GAJDA, Vojtěch. Příklady ze statistiky. Vyd. 1. Ostrava : Ostravská univerzita, 1999. 97 s.
GAJDA, Vojtěch; ZAHRADNÍK, David. Cvičení z antropomotoriky. Ostrava : Ostravská univerzita
- Pedagogická fakulta, 2000. 63 s.
91
HENDL, Jan. Statistické přístupy k porovnání biomedicínských metod měření. Česká
kinantopologie. 1997, roč. 1, č. 2, s. 87-96.
HENDL, Jan. Přehled statistických metod zpracování dat : analýza a metaanalýza dat. Praha :
Portál, 2006. 583 s.
KANE, Mary. The Precision of Measurement. Applied Measurement in Education. 1996, roč. 9,
č. 4, s. 355-379.
KASA, Július. Diagnostika pohybových zručností. 1. Vyd. Bratislava 2002. 58 s.
KASA, Július.Kondičních pohybových schopností. 1. Vyd. Bratislava 2002. 44 s.
KASA, Július. Športová antropomotorika. 3. Vyd. Bratislava 2006. 209 s. ISBN: 80-968252-3-2
KOVÁŘ, Rudolf. Eurofit pro dospělé. Praha: Univerzita Karlova, 1997
MĚKOTA, Karel; NOVOSAD, Jiří. Motorické schopnosti. 1. vyd. Olomouc : Universita Palackého,
2005. 175 s.
MĚKOTA, Karel; BLAHUŠ, Petr. Motorické testy v tělesné výchově. 1. vyd. Praha : SPN, 1983.
336 s.
MĚKOTA, Karel; CUBEREK, Roman . Pohybové dovednosti - činnosti - výkony. [s.l.] : [s.n.], 2007.
163 s.
PAVLÍK, Josef. Komparace motorických a somatických znaků sportovců některých sportovních
odvětví. In Nové poznatky v kinantropologickém výzkumu. Brno : PdF MU, 1998. s. 4-
14.
PAVLÍK, J. Tělesná stavba jako faktor výkonnosti sportovce. Brno : Masarykova univerzita,
1999. 57 s.
PSALMAN, Vladimír; BALÁŽ, Jozef. Reakčné, rýchlostné a rovnováhové schopnosti vrcholových
tenistov. In Tělesná výchova, šport, výzkum na univerzitách. El. forma. Bratislava : SjF
STU, 2008. s. 102-104.
REGULI, Zdenko. Základní terminologie v úpolech. Full text at CD ROM. In Sport ve vědě - věda
ve sportu. Brno : Masarykova Univerzita, 2005. s. 54-54.
REGULI, Zdenko. Otázky spoločného základu úpolov v príprave učiteľov telesnej výchovy. In
Prínos úpolových aktivít na rozvoj osobnosti človeka. Bratislava : PEEM, 2008. od s. 72-
74, 164 s.
ŘEZANKOVÁ, Hana; MAREK, Luboš; VRABEC; Michal. IASTAT - Interaktivní učebnice
statistiky. VŠE Praha : [s.n.], 2001. x s. Dostupný z WWW: <http://iastat.vse.cz/>.
92
ŠTĚPNIČKA, J. Typologická a motorická charakteristika sportovců a studentů vysokých škol.
Praha : Univerzita Karlova, 1972. 187 s.
VOBR, Radek; NOVÝ, Lukáš; ONDRÁČEK, Jan; NYKODÝM, Jiří. Věk vrcholné výkonnosti v
plavání. Studia sportiva, Brno : FSpS MU, 2/2008, 2, s. 23-26.
ZHU, Weimo. Measurement issues in aging and physical activity In Aging and measurement.
Weimo Zhu. Champaign : Human Kinetics, 2006. 187 s.
93
12. Seznam autorů
doc. PhDr. Josef Pavlík, CSc.
Fakulta sportovních studií, Masarykova Univerzita Brno
Kamenice 9
625 00 Brno
Mgr. Martin Sebera, Ph.D.
Fakulta sportovních studií, Masarykova Univerzita Brno
Kamenice 9
625 00 Brno
PhDr. Jan Stochl, Ph.D.
Fakulta tělesné výchovy a sportu, Karlova univerzita Praha
José Martiho 31
62 52 Praha 6
Mgr. Tomáš Vespalec
Fakulta sportovních studií, Masarykova Univerzita Brno
Kamenice 9
625 00 Brno
Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.
Fakulta sportovních studií, Masarykova Univerzita Brno
Kamenice 9
625 00 Brno