Biologie + Histologie Aleš Hampl Brno, 2011 Přednáška 2 • Živá hmota, nebuněčné organismy, prokaryontní a eukaryontní buňky • Mnohotvárnost (diverzita) buněk • Proliferace buněk • Diferenciace buněk • Podstata diverzity buněk – exprese genetické informace (mRNA, proteiny) • Programovaná buněčná smrt • Strukturální organizace buňky Proliferace Diferenciace Morfogeneze Vývoj Strukturální a funkční specializace buněk Trojrozměrná organizace buněk s různou funkcí do funkčních skupin Multiplikace buněk= = = & & Programovaná smrt Smrt buněk v očekávaném čase a místě = & Zygota Mnohobuněčné embryo Dynamický mnohobuněčný organismus Dělení buněk & Specializace buněk Dělení buněk & Specializace buněk DIFERENCIACEBUNĚK MNOŽENÍBUNĚK Mnohotvárnost buněk je produktem vývojových procesů Hematopoéza (jako příklad) Kmenová buňka Prekurzory (myeloidní a lymfoidní) Progenitory Terminálně diferencované buňky DIFERENCIACE Diferenciace je postupný (vícestupňový) proces Zvyšování diferencovanosti buněk Zužování vývojové kapacity buněk - determinace Jakmile buňky jednou vstoupí do určitého vývojového směru (linie), již tento směr (linii) nemění. (například buňky erytroidní linie „nepřeskočí“ do linie myeloidní) Dediferenciace - ztráta diferencovaného fenotypu • je obvyklá v podmínkách in vitro (představuje adaptaci na kultivační podmínky) • existence tohoto jevu in vivo je otazná a je předmětem výzkumu (stejně jako transdiferenciace) Výjimkou jsou nádorové buňky • nádorové buňky jedné linie se mohou vlivem chemoterapie „změnit“ v nádorové buňky jiné linie • u nádorových buněk je často obtížné říct z jaké buněčné linie jsou odvozeny Genetický program = Geny Proteiny Buňky Tkáně Orgány Genetická informace je užívána postupně na základě aktivity malého počtu funkčních modulů, které jsou hierarchicky uspořádány s rostoucí úrovní složitosti. Každá úroveň obsahuje informaci pro zbudování následující vyšší úrovně. Na každé úrovní vznikají funkční sítě z daných elementů. Jedna část těchto sítí působí zpětně na předchozí úroveň, druhá část podmiňuje formování elementů vyšší úrovně. g a b j c i e f A C F G B D E Obecný princip regulace Faktory (signály) regulující diferenciaci Solubilní regulátory • Hormony (glukagon, hydrokortison, tyroxin,…) • Růstové faktory (TGF-transformující růstový faktor, FGF-fibroblastový růstový faktor, interleukiny, …) • Vitaminy (D, …) • Ionty (Ca++, …) Fyzické kontakty mezi buňkami (gap junctions) Kontakt buněk s mezibuněčnou matrix (kolagen, laminin, …) Polarita a tvar buněk Fyzikální parametry prostředí (teplota, tenze O2, …) Jsou zpracovány molekulárními regulačními mechanismy a sítěmi Univerzální molekulární podstata regulačních mechanismů a sítí • Existuje relativně malý počet různých molekulárních sítí • Tyto molekulární sítě jsou evolučně značně konzervovány • Stejné molekulární sítě jsou používány v různých částech organismu pro řízení různých procesů (jedna molekulární síť interpretuje jeden signál v závislosti na aktuální molekulární konstelaci buňky) Fibroblastový růstový faktor - FGF Hematopoetická KB Leukemická KB Mutace Normální růst a diferenciace Normální krevní buňky Porucha diferenciace Leukemické blasty Porucha diferenciace jako zdroj nemoci Jeden příklad za všechny Diferenciace buněk in vivo (léčba nemocí = „differenciační terapie“ – cancer, …) Máme použití pro znalost molekulárních mechanismů, které řídí diferenciaci ? Diferenciace buněk in vitro (manipulace s kmenovými buňkami = buněčná terapie) Ani současné techniky molekulární biologie však nečiní z poznání vývojových procesů triviální úkol !!! Lineární informace v genech Proces vývoje, který se odehrává ve čtyřech rozměrech: Prostor (x,y,z) + Čas … protože ? Jak buňka vypadá a co vše umí určují bílkoviny - proteiny • u většiny buněčných typů tvoří nejméně 50% jejich suché hmoty • hrají klíčovou úlohu ve většině biologických procesů Proteiny „Proteios“ - první místo (řecky) = Bílkoviny Klíčová úloha proteinů je dána mnohočetností jejich funkcí Enzymatická Proteiny - enzymy, které selektivně modulují chemické reakce Strukturální Strukturální (stavební, podpůrné) proteiny – kolagen, elastin, keratin … Signální Proteiny zprostředkující přenos informací – hormony, cytokiny, receptory… Motorická Proteiny zajišťující pohyb – myosin, aktin … Ochranná Proteiny chránící před nežádoucími substancemi – imunoglobuliny … Transportní Proteiny přenášející substance – hemoglobin, transferin, … Zygota Mnohobuněčné embryo Dynamický mnohobuněčný organismus DIFERENCIACE STABILNÍ GENOM Genomická ekvivalence (= stejné množství DNA a stejná nukleotidová sekvence ve všech buňkách organismu – klonování) VARIABILNÍ TRANSKRiPTOM Regulátory transkripce X VARIABILNÍ PROTEOM Mnohočetnost funkcí proteinů stojí na unikátních vlastnostech jednotlivých proteinů DNA Sekvence nukleotidů (4 různé nukleotidy) PROTEINY Sekvence aminokyselin (20 různých aminokyselin) X Stejné vlastnosti + Jediná funkce Uložení a přenos informace Různé vlastnosti + Různé funkce Stejný princip X Sekvence nukleotidů neovlivňuje zásadně vyšší uspořádání řetězce DNA Sekvence aminokyselin má zásadní vliv na vyšší uspořádání molekuly proteinu ? ! Vyšší uspořádání molekuly proteinu je určeno sekvencí aminokyselin a jejich postranními řetězci (R) C H R1 CN H H O C H R2 N H C H R3 CN H OH O C O Primární struktura Představuje lineární sekvenci aminokyselin v polypeptidovémm řetězci. Sekundární struktura Je podmíněna interakcemi mezi komponentami páteřního řetězce polypeptidu (alfa helix, beta skládaný list). Terciární struktura Je podmíněna interakcemi mezi postranními řetězci (vodíkové vazby, disulfidické můstky, iontové vazby, hydrofobní interakce). Kvarterní struktura Je podmíněna spojením více polypeptidových podjednotek. Vyšší uspořádání molekuly proteinu Denaturace • ztráta vyššího uspořádání molekuly proteinu daná změnou fyzikálních či chemických podmínek prostředí, obvykle doprovázena ztrátou funkce proteinu, může být reverzibilní (např. poškození proteinů při horečce) Vyšší uspořádání proteinu spolurozhoduje o jeho funkci. Funkce proteinu je téměř vždy závislá na jeho schopnosti rozeznávat či vázat jiné molekuly. & K čemu je dobré vyšší uspořádání molekuly proteinu ? Molekula CDK10 s vazebným místem pro ATP DNA určuje expresi/metabolismus proteinů v zásadě dvojím způsobem Syntéza mRNA daného proteinu Stabilita mRNA daného proteinu Primární sekvence aminokyselin daného proteinu (určuje vlastnosti - stabilitu daného proteinu) Na úrovni transkriptů Na úrovni proteinů + TranslaceANO/NE Syntéza polypeptidů podle sekvence mRNA se odehrává procesem zvaným „translace“ Molekulární komponenty klíčové pro translaci Messenger RNA (mRNA) Ribosomy Transferová RNA (tRNA) Ribosomy - obecně Vytváří prostředí pro rozeznání kodónů mRNA a následnou syntézu polypeptidového řetězce Proteiny - 1/3 Ribosomální RNA rRNA – 2/3 Obecné složení ribosomů Díky obrovskému počtu ribosómů v buňce je rRNA nejhojnějším typem RNA (syntetizována v jadércích RNA PolI) Eukaryota Ribosomy necitlivé k některým antibiotikům Prokaryota Ribosomy citlivé k některým antibiotikům Rozdíly mezi ribosomy eukaryot a prokaryot mají medicínský význam X Transferová RNA - tRNA Zajišťuje: • transport aminokyselin do místa syntézy polypeptidového řetězce • interpretaci kodónů mRNA Délka tRNA – jen asi 80 nukleotidů Vazebné místo pro aminokyselinu Vodíkové vazby Antikodon Aminoacyl-tRNA syntetáza • katalyzuje vznik kovalentní vazby mezi aminokyselinou a jí odpovídající tRNA • požaduje ATP • výsledným produktem je aminoacyl tRNA (= „aktivovaná aminokyselina“) 3` 5` 5` 3` Translace ribosomy mRNA 100 nm POLYRIBOSOM (klastr ribosomů překládající určitý úsek mRNA) mRNA 5` AUG 3` START kodon 3`UAC 5` Met-tRNA Začátek translace mRNA 5` UAG 3` Konec translace mRNA 5` UAA 3` mRNA 5` UGA 3` STOP kodony váží „uvolňující faktor“E P A 5` 3` směr čtení mRNA = směr pohybu ribosomů po mRNA kodony Aminoacyl tRNA Volné tRNA Rostoucí polypeptidový řetězec Regulace translace Blokování mRNA regulačními proteiny • vazbou na specifické struktury/sekvence v nepřekládané 5` oblasti mRNA, obvykle brání vazbě ribosomů Nedostatečně dlouhý poly-A konec mRNA • na 3` nepřekládaném konci mRNA • mechanismus typický pro dormantní mRNA akumulovanou ve vajíčku Inaktivace faktoru/ů nutných pro iniciaci translace • globální inhibice translace • mechanismus také typický pro vajíčko Obvykle se odehrává na úrovni iniciace translace Regulace funkce proteinů se odehrává také po jejich syntéze Posttranslační modifikace proteinu • proteolytické štěpení pro-proteinu (inaktivní forma) za vzniku aktivního proteinu (např. proinsulin na insulin) • přidání modifikujících chemických skupin (fosforylace, glykosylace, acetylace, metylace a reverze těchto změn) Transport proteinu do místa jeho funkce • transport z cytoplasmy do jádra (např. transkripční faktory) • transport z cytoplasmy na membránu (např. receptory) Regulace doby života proteinu • doba života proteinů se pohybuje v širokém rozmezí (minuty až dny) Regulace doby života proteinů Délka života proteinů spolurozhoduje o jejich účinkování v buňce Degradace proteinů musí být proto realizována mechanismem umožňujícím precizní řízení Který to je ? Hydrolytické štepení proteinů v lysosomech Degradace proteinů „ubiquitin-proteasomovou“ cestou Aaaron Ciechanover *1947 Israel Technion - Israel Institute of Technology, Haifa Avram Hershko *1937 Israel Technion - Israel Institute of Technology, Haifa Irwin Rose *1926 USA University of California Irvine, CA, USA Nobelova cena za chemii 2004 „za objev degradace proteinů mechanismem využívajícím ubiquitin“ Degradační cesta „ubiquitin-proteasom“ KLÍČOVÁ FAKTA Je zodpovědná za degradaci většiny (minimálně 80%) všech druhů proteinů přítomných v buňce • regulaci hladiny/funkce mnoha proteinů (cykliny, transkripční faktory, signální proteiny,…) • eliminaci denaturovaných, nesprávně syntetizovaných, nesprávně posttranslačně upravených, či jinak poškozených proteinů (až 30% nově syntetizovaných proteinů je u eukaryot degradováno během několika minut po jejich syntéze) Je zodpovědná za: Realizuje se v cytoplasmě i v jádře Její klíčoví „hráči“ jsou: Ubiquitin – evolučně konzervovaný protein, 76 aminokyselin Proteasom – proteolytický komplex, jehož funkce je závislá na ATP, a který sestává ze tří jednotek: • jeden centrální 20S proteasom (štěpí proteiny) • dva 19S komplexy (řídí substrátovou specifitu a hrají regulační úlohu) Molekulární aparáty pro translaci a degradaci proteinů jako zdroje či účastníci abnormalit člověka ANO či NE ??? A N O Abnormální translace jako důvod rakoviny? Podpůrné nálezy: Vnímavost k nádorům má vazbu na geny, které kontrolují proteosyntézu (např. TCS1/2, PTEN) a biogenezu ribosomů (např. DKC1, S19) Experimenty na zvířatech ukázaly, že deregulovaná exprese regulátorů translace má onkogenní efekty (například myši s mutovaným genem Dkc-1 mají tendenci ke vzniku nádorů) Některá efektivní protinádorová léčiva jsou cílena na klíčové regulátory proteosyntézy (například Rapamycin ovlivňuje mTOR kinázu) Možné mechanismy: Globální porucha translace + deregulace velikosti buněk + nadměrné dělení Deregulovaná translace vybraných onkogenních proteinů Chybná translace se vznikem aberantních proteinů Vznik nádoru Abnormality v intracelulární degradaci proteinů jako důvod neurodegenerativních onemocnění? Neurodegenerativní onemocnění s pozdním nástupem, která jsou typická akumulací agregátů toxických proteinů Proteinopatie Cytosolická akumulace • Parkinsonova choroba • Huntingtonova choroba s nástupem v dospělosti Nukleární akumulace • Spinocerebelární ataxie typu 1 Extracelulární akumulace • Alzheimerova choroba (beta amyloid) Příklady onemocnění: Hladiny a aktivity 20/26S proteasomů jsou sníženy v citlivých oblastech u pacientů se sporadickou Parkinsonovou chorobou Příklady dysfunkcí: Autosomálně recesivní mutace genu E3 ligázy (parkin), způsobující ztrátu funkce, vyvolává Parkinsonovu chorobu. Programovaná buněčná smrt Přirozený proces umožňující odstranění nežádoucích buněk. (buněk nepotřebných pro další vývoj, buněk nesoucích genetické abnormality, infikovaných buněk, …) Programovaná buněčná smrt Termín, originálně popisující buňky, které umírají na očekávaném místě v očekávaném čase Apoptóza Vyjadřuje morfologické charakteristiky umírajících buněk, které jsou odlišné od znaků nekrózy Většina programované buněčné smrti se odehrává apoptózou Termíny se zaměnují Histologické a biochemické znaky Stimulus indukující buněčnou smrt (např. ischemie) je sám o sobě přímou příčinou likvidace buňky Stimulus indukující buněčnou smrt aktivuje kaskádu dějů, která finálně vede k destrukci buňky • Kondenzace chromatinu • Smrštění buňky • Zachování buněčných organel a membrán • Rychlé pohlcení sousedními buňkami zabraňující zánětu • Fragmentace DNA–TYPICKÝ ZNAK • Zduření jádra • Zduření buňky • Disrupce buněčných organel a membrán • Ruptura buňky a uvolnění buněčných komponent • Zánětlivá reakce Patologický proces Fyziologická (součást vývoje) Aberantní (při nemoci) NEKRÓZAAPOPTÓZA Mechanismus X Ischemická penumbra (gradient nekrózy, apoptózy a přežití buněk) Ischemické ložisko (nekróza buněk) Mozková tepna (kolaterální zásobení) Mozková tepna Embolus Apoptóza a nekróza při nemoci Fragmentace genomické DNA Internukleosomální fragmenty (180 bp) Elektroforetická separace DNA v agarózovém gelu Morfologické znaky apoptózy • Kondenzace chromatinu • Tvorba měchýřků na povrchu buněk Obraz v transmisním elektronovém mikroskopu Obraz ve skenovacím elektronovém mikroskopu 1972 Poprvé definován koncept programované buněčné smrti. (Kerr, Wilie, Currie – Apoptosis: a basic biological phenomenon with wide-ranging implications in tissue kinetics. Br. J. Cancer) 2002 Nobel Prize in Physiology or Medicine „Genetic regulation of organ development and programmed cell death“ Robert Horvitz (1947) USA John Sulston (1942) UK Sydney Brenner (1927) UK Nemoci + Apoptóza Rakovina Autoimunitní onemocnění Diabetes Neurodegenerativní onemocnění Infertilita Hepatitis Septické stavy Virové infekce + mnoho dalších Molekuly regulující apoptózu jsou atraktivními cíli pro farmakologickou intervenci !!! Abnormality v apotóze se uplatňují u mnoha onemocnění ! Pochopení komplexních systémů musí stát na pochopení struktury a funkce jejich součástí Tissues Buňky Buňky Buňky Tekutiny Extacelulární matrix Vše je produktem buněk ! Tekutiny • Intersticiální tekutina • Plazma (krev) • Lymfa (v lymfatických cévách) • Cerebrospinální mok • Intracelulární tekutina (cytosol) Histologické metody studia buněk a tkání 1 Učinit pozorovatelným Stabilizovat struktury Fixace Učinit objekty menšími – prostupnými pro světlo Zalití + Příprava řezů Zviditelnit struktury „Barvení“ Zvětšit Použití mikroskopů Světelné (optické) mikroskopy (interakce fotonů s hmotou) Rozlišení 0.1 m • Pouze s viditelným světlem • S fluorescenčním světlem • Konfokální laserový skenovací mikr. Elektronové mikroskopy (interakce elektronů s hmotou) Rolišení až 0.1 nm (v praxi 1 nm) • Transmisní • Skenovací Marcello Malpighi 1628 - 1694 Italský lékař Zakladatel mikroskopické anatomie a první histolog • Popsal chuťové pohárky • Popsal krevní kapiláry • Možná první, kdo viděl v mikroskopu červené krvinky MalpiMalpigihogiho vrstvavrstva kůže Stratum basale a stratum spinosum kůže MalpigMalpigihoiho ttěěllíískaska v ledvinách a slezině Žádná buňka není zcela stejná jako buňky ostatní, všechny buňky ale mají společné strukturální a funkční znaky. Ne všechny buňky obsahují všechny komponenty o kterých budeme mluvit ! Buňky mají 3 hlavní součásti: 1. Plazmatickou membránu 2. Cytoplazmu 3. Jádro (eukaryontní b.) 1 2 3 Organizace buňky je postavena na KOMPARTMENTALIZACI Specializované funkce se mohou plnit v různých sektorech buňky Membrány tvoří hranice mezi jednotlivými kompartmenty Unikátní proteinové a lipidové komponenty a unikátní funkce Unikátní kontrola pohybu molekul Unikátní složení obklopeného prostoru Kompartmenty & Membrány Mnoho malých kompartmentů je lepší Více plochy pro: • regulaci • výměnu živin • odstranění odpadních látek Vetší plocha membrány na obklopený objem Plocha povrchu je proporcionální se čtvercem poloměru (r2 ). Objem je proporcionální se třetí mocninou poloměru (r3 ). Zmnožení X Redukce vybraných kompartmentů Diferenciace buněk Specializace buněk pro různé funkce Drsné ER v sekrečních buňkách Mitochondrie v buňkách srdeční svaloviny Struktura biologické membrány 1 ~2.5 nm ~2.5 nm 7-10 nm ~2.5 nm Elektron denzní Elektron opakní Elektron denzní Membránová jednotka společná všem membránám Buněčné membrány viděné elektronovým mikroskopem (pseudokolorováno) Fluidní mosaika – Dvojvrstva lipidů s mobilními globulárními proteiny Polární fosfolipidové zbytky Cholesterol Nepolární fosfolipidové zbytky Hydrofilní segment Hydrofobní segment Struktura biologické membrány 2 Membránové lipidy Představují 90-99% molekul v membráně (v počtech). • Fosfolipidy - 75% • Cholesterol - 20% • Glykolipidy - 5% - pouze cytoplazmatická membrána - GLYCOCALYX Membránové proteiny Představují 1-10% všech molekul, ale 50% hmotnosti díky jejich velikosti. Přenos signálůTransport Identita buněk Adheze buněk Enzymatická aktivita PeriferníIntegrální + Struktura biologické membrány 3 Jádro 1 membránou ohraničená organela Jádro jaterní buňky Nejčastěji: • Sférické (5-10 m) (lobulární, prohnuté, diskovité,…) • Uloženo centrálně • Jedno v buňce (osteoklast více, erytrocyt žádné) Jadernámembrána Jádro Perinukleární cisterna Lamina Membránová jednotka 20-50 nm 80-100 nm Vnější j. membrána Vnitřní jaderná membránaMembránová jednotka Jádro 2 Jaderná membrána - pokračování Laminy: • Intermediární filamenta - proteiny (A, B, C) • Tvoří síť na vnitřní straně VJM, pronikají i do nukleoplazmy • Udržují pevnost a architekturu jádra • Ukotvují chromatin • Regulují replikaci DNA a tranksripci rRNA • Účastní se regulace apoptózy Laminopatie • Lidské choroby (nejméně 13 známých) • Mutace v genech pro laminy (popsáno asi 200 mutací) • Deregulace exprese genů • Předčasné stárnutí Hutchinson-Gilford progerie Vzácná - 1-4 na 8 milionů porodů Missense mutace v laminu typu A Perinukleární cisterna Lamina Membránová jednotka 20-50 nm 80-100 nm Vnější jaderná membrána Vnitřní jaderná membránaMembránová jednotka Jádro 4 Chromatin Heterochromatin Feulgen positivní – tmavé ve světelném mikr. Tmavé/denzní granula v TEM Transkripčně inaktivní Euchromatin Neviditelný ve světelném mikroskopu Relaxované chromosomy Transkripčně aktivní Interfázové jádro 2 nm Dvojšroubovice DNA 30 nm Vlákno chromatinu – seskládané nukleosomy Jádro 3 Komplex jaderného póru Průměr ~ 100 – 125 nm Tři kruhy (každý 8 podjednotek) Vnitřní vláknitý košík Distální kruh Jaderný kruh Cytoplazm. kruh Transport jadernými póry (Nukleocytoplazmatický přesun) • Proteiny, RNA, podjednotky ribosomů • Oboustranný • Vyžaduje jaderné lokalizační/exportní signály • Podporován importiny/exportiny • Regulován Ran GTPázami Jádro 5 Jadérko jadérkojaderná membrána nucleoplazma cytoplazma Není ohraničeno membránou Hlavní funkce Syntéza RNA Skládání ribosomů Pars fibrosa Primární transkripty rRNA Pars granulosa Skládání ribosomů Fibrilární centra Netranskribovaná DNA NOR – nukleolární organizátor (na DNA) V lidských buňkách na 5-ti chomosomech (chr. 13, 14, 15, 21, 22) Děkuji za pozornost Otázky a komentáře na: ahampl@med.muni.cz