Vyšetřovací metody - I

Vyšetření dechového stereotypu


Pohybovou osu dýchání tvoří – pánev – páteř – hlava.

Dýchací pohyby slouží k ventilaci plic a současně mají vliv na posturální funkci a držení těla.

Dýchací pohyby můžeme pozorovat ve třech trupových sektorech:

1.      dolní – břišní, od bránice po pánevní dno

2.      střední – dolní hrudní, mezi bránicí a 5. hrudním obratlem

3.      horní – horní hrudní, od Th5 až k dolní krční páteři

Při dýchacích pohybech pozorujeme odlišný pohyb dolních a horních žeber, který je určen osou rotace
žeber.

-          dolní žebra se pohybují převážně do stran

-          horní žebra charakteristický pohyb horizontálně

-          při nádechu (inspiriu) se hrudník rozšiřuje ve všech směrech – příčném
(laterolaterálním), předozadním (anterioposteriorním), svislém (kraniokaudálním). Směrová kombinace
pohybů hrudníku je umožněna dvěma funkčními mechanismy – pohybem horních žeber (až po 7. žebro) a
kosti hrudní ve směru anterioposteriorním (mechanismus sternokostální) a pohybem dolních žeber a
bránice ve směru příčném a svislém (kostodiafragmatický mechanismus). Většinou převažuje určitý typ
mechanismu, záleží na mnoha faktorech. K významným patří např.: typ hrudníku, poloha těla, aktivace
svalů a jejich napětí.

Dýchací pohyby se opakují rytmicky ve dvou fázích – inspirium (nádech) a expirium (výdech), které
jsou odděleny preinspiriem a preexpiriem. Preinspirium je krátká pauza na konci výdechu a před
nádechem. S výdechem je spojen inhibiční vliv na svalovou aktivitu posturálně-lokomočního systému,
je obecně spojován s podporou relaxace a uvolněním svalového napětí. Nádech má excitační vliv na
svalovou aktivitu posturálně-lokomočního systému a využívá se pro facilitaci pohybové aktivity.

Ze všech pohybových stereotypů je pokládáno dýchání za nejdůležitější. Nejdříve vyšetřujeme klidové
dýchání vleže a potom vsedě nebo vstoje. Vleže na zádech má převládat břišní dýchání. Pozorujeme
tzv. dechovou vlnu.

Výrazná chyba pokud je hrudník trvale v nádechovém (inspiračním) postavení i v klidu – aspekčním
nálezem jsou pak hluboké supraklavikulární jamky, zvýraznění m. SCM a skalenové svaly, napětí
v horních fixátorech lopatek a svalů v oblasti ramenního pletence. (!! Synd. otevřených nůžek)

!! „Paradoxní dýchání“ – inkoordinace dechu, při nádechu se břišní stěna klesá dolů (pacient břicho
vtahuje), při výdechu se břišní stěna vyklenuje. Nejzávažnější porucha.

Při nedostatečné aktivitě břišního svalstva páteř ztrácí oporu bránice, dochází k přetížení disků
Lp.

Horní typ dýchání – závažná porucha, hrudník se zvedá pomocí auxiliárních dýchacích svalů a
nerozšiřuje se. Tento typ dýchání je neekonomický z hlediska plicní ventilace, ale dochází
k přetěžování auxiliárních svalů, které se upínají v oblasti Cp. Častá je zvýšená kyfóza hrudní
páteře, protrakce ramen, kyfotizace CTh přechodu. Tento typ dýchání může být i asymetrický - při
horním typu dýchání se rameno na jedné straně zvedá více než na druhé.

Dechová vlna:
  * nádech začíná v oblasti břicha a postupuje směrem nahoru
  * dochází k laterálnímu rozvoji spodních žeber, horní žebra se vyklenují směrem dopředu
  * nádech poté končí v hrudníku, kde by měl dojít až do podklíčkové oblasti
  * při výdechu dochází k opačnému ději - tedy nejprve putuje hrudník směrem dolů, spodní žebra
dovnitř a následuje břicho


                            dech_a


Vyšetření pohybového stereotypu:

Hodnocení stereotypu dýchání je velmi významnou v posuzování stabilizační funkce páteře.
Z kineziologického hlediska rozlišujeme dýchání brániční (abdominální) a kostální.

Výchozí poloha: vyšetření dechového stereotypu můžeme provádět v různých polohách – vleže na
zádech, vsedě, v bipedálním stoji. Sledujeme pohyb žeber a hrudníku.


Dýchací svaly inspirační:

-          elevují žebra a sternum

Hlavní svaly inspirační

1)      Diafragma

2)      Mm. intercostales externi

3)      Mm. levatores costarum


Vedlejší svaly inspirační

1)      M. sternocleidomastoideus

2)      Mm. scaleni (je–li krční páteř fixována jinými svaly)

3)      M. pectoralis major et minor (je–li horní končetina v ABD)

4)      M. serratus anterior – spodní vlákna  (je–li HK také v ABD)

5)      M. latissimus dorsi

6)      M. serratus posterior

7)      M. iliocostalis cervicis

Dýchací svaly expirační:

-          deprese žeber a sterna

-          pasivní proces zajištěn pasivní retrakcí plic a pružností hrudníku

-          energie nutná pro výdech je podmíněna energií vznikající při nádechu, která je poté
uskladněna v elastických komponentách hrudníku a plic

-          ve vzpřímené pozici jsou žebra tažena dolů jejich vlastní vahou a k tomu je třeba
přičíst také vliv gravitace


Hlavní svaly expirační

1)      Mm. intercostales interni

Vedlejší expirační svaly

1)      břišní svaly

-         M. rectus abdominis

-         M. obliquus externus abdominis

-         M. obliquus internus abdominis

2)      M. iliocostalis thoracis

3)      M. longissimus

4)      M. serratus posterior inferior

5)      M. quadratus lumborum

Vyšetření žeber:

Aspekcí:

-         Symetrie

-       Pohyb žeber  - zda pohyb na jedné straně neustává dříve, a to jak při dýchání vleže na
zádech, tak i na břiše, rozvíjení i v Th páteři (časté blokády spojené s dysfunkcí žeber)

-       Blokády žeber  - inspirační blokáda: žebro mírně nadzvednuto a prominuje, expirační
blokáda: naopak

Palpací:

Vyšetření „fenoménu předbíhání“:

-       pacient leží na zádech, sledujeme pohyb žeber při hlubokém dýchání

-       pozorujeme, že žebro na jedné straně je výše než na straně druhé

-       při nádechu se žebro, které bylo níže, dostane výše žebro, které zůstalo stát, bylo
předběhnuto a předpokládáme jeho blokádu