Charakteristika Downhillu

 

Downhill (DH) neboli sjezd horských kol je extrémní a královská disciplína horské cyklistiky. Tato disciplína je charakteristická sjížděním prudkých kopců a úseků v přírodním prostředí. Závodník překonává přírodní, ale i uměle vytvořené překážky jakou jsou např.: klopené a odkloněné zatáčky, kamenité pasáže, kořeny, skalky, skoky, horizonty apod. Cílem disciplíny je, v co nejkratším čase absolvovat sjezdovou trať, přičemž start musí být bezpodmínečně ve vyšší nadmořské výšce než cíl tratě. Závod DH je individuální sportovní disciplína a jezdec závodí proti chronometru, a to pouze z kopce dolů. Jediným kritériem hodnocení je tudíž pouze dosažený čas při zdolávání vytyčené tratě. Ve sjezdu horských kol se zvlášť nehodnotí jednotlivé průjezdy technických pasáží. Na tom, jak rychle se jezdec dopraví zpět na začátek tratě, už nezáleží. Doprava je řešena pomocí vývozu lanovkou, autem nebo vlastními síly závodníka. Sjezd horských kol je podobný lyžařskému sjezdu, přičemž většina tratí je i součástí lyžařských středisek nebo se nachází v jejich blízkosti s lanovkami. V rámci propagace a přiblížení tohoto sportu široké veřejnosti vznikly modifikované městské závody jako např. downmall, kde můžeme setkat i s tratěmi v nákupních střediscích a městech.

Faktory ovlivňující výkon

 

Vnitřní faktory ovlivňující výkon

Technická specifika disciplíny DH

Technika disciplíny DH zahrnuje řadu dílčích segmentů v podobě speciálních technik primárně odlišné od ostatních disciplín ve variaci vnějších podmínek - sklon terénu, nerovnosti, aktuální vnější podmínky podmíněné podnebím nebo počasím. Mezi základní prvky, které tvoří specifickou techniku DH, patří:

• skok – odrazové fáze
• skok – letová fáze
• skok – dopadová fáze
• drop
• neklopená zatáčka (odklopená)
• klopená zatáčka
• zatáčení smykem
• kořenová pasáž
• kamenitá pasáž

 

Chyby v technice

Technika a jízdní dovednosti jsou oblastí, které by se mělo věnovat co nejvíce času během tréninkové přípravy a také se zde dělá mnoho chyb. Není jednoduché říci, jak by měla vypadat ideální technika jízdy. Každý jedinec má jinou stavbu těla a tomu by měly být přizpůsobeny pohybové dovednosti a jízdní styl. Známým pravidlem je poloha a práce s tělesným těžištěm. Těžiště by se mělo nacházet nad středem kola (především během šlapání) a při překonávání překážek posouváme těžiště směrem vzad za sedlo a nad zadní kolo. Čím více přesuneme těžiště směrem vzad, tak docílíme odlehčení váhy na předním kole a tím snížíme riziko pádu směrem vpřed přes řídítka. Největší chybou je tudíž špatná práce s těžištěm a jeho přílišný přesun nad přední část kola. Další nejčastější chybou je nedostatečná pohyblivost v kolenním a loketním kloubu. Nohy musí být po celou dobu jízdy pokrčené, aby byla zachována správná pohyblivost, a to stejné platí pro horní končetiny. Nohy a ruce nám slouží jako „tlumiče“ nárazů, a proto je nezbytné mít neustále uvolněné končetiny. Jak se správně dostat do optimální jízdní polohy? Hlavu neustále držíme nad řídítky (pohled směřuje před přední kolo), pánev tlačíme vzad (dle aktuálního terénu), pokrčené dolní i horní končetiny a lokty směřují nahoru a směrem ven. Dalo by se říci, že toto je základní poloha sjezdaře, ze které vycházejí další pohyby. Brzdění je velmi opomíjenou oblastí techniky, díky které vzniká nejvíce chyb během jízdy. Je důležité rovnoměrně používat přední a zadní brzdu. Během průjezdu zatáčkou či nějakou technickou pasáží již není vhodné moc brzdit. Za vhodné se považuje brzdění před technickou pasáží a poté už jen lehké přibrzďování. Obrovskou chybou, kterou dělá téměř každý začátečník, je pohled směřující pod sebe. Hlava by měla směřovat stále dopředu a pohled lehce před přední kolo. Je naprosto mylné, aby se jezdec během jízdy díval pod sebe. Z této chyby pramení nejvíce pádů, protože sjezdař do určité míry ztrácí prostorovou orientaci a celkový přehled o okolním terénu. Toto jsou nejčastější chyby, ke kterým dochází u začátečníků, ale i u profesionálních závodníků. Je mnoho dalších chyb, jako je např.: špatná poloha nohou na pedálech, technika startu, technika skoku atd. 

foto: Václav Mokrý

Kritické momenty výkonu v DH

Kritické momenty jezdci brání v lepším výkonu nebo dokonce i zabrání pokračovat dále v jízdě. Většinou k těmto momentům dochází díky nezkušenosti sjezdařů nebo díky veliké náročnosti sjížděné trasy.

Strach

Strach je velikou součástí tohoto sportu. Každý jezdec prožívá více či méně strach během náročného sjezdu. Důležité je tento strach co nejvíce snížit nebo eliminovat správnou úroveň. Není možné naprosto vytěsnit strach z psychických prožitků, protože tento sport je jeden z nejnebezpečnějších. Zdravá dávka strachu a respektu vám může zachránit život, takže snažit se vytěsnit tyto pocity, je zcela mylné. Správnou cestou je posunování hranic s každým tréninkem víc a víc dopředu. Říká se, že jezdec, který nepadá, jezdí pod své hranice. Toto tvrzení je do určité míry pravda, co se týče sjezdu horských kol. Každý závodník celou svou kariéru posunuje své hranice strachu a ti nejlepší se každou jízdu pohybují na hranici pádu a bezchybné jízdy.

Tip: Když vidíte na trati velký skok nebo technicky velmi náročnou pasáž, mělo by vás to do určité míry motivovat a ne stresovat. Sjezd přesně o tomto je a není vhodné v takových místech panikařit a brzdit na poslední chvíli. Každý jezdec by náročnou pasáž nebo překážku měl nejdříve prohlédnout, zhodnotit své možnosti a teprve poté se vydat na trať.

 

Bolest svalů předloktí

Tato bolest je způsobena dlouhotrvajícím a křečovitým stiskem řídítek. Pro zmírnění těchto bolestí je možné najít na trati místa, kde není tolik zapotřebí svírat řídítka velkou silou a ruce si budou moct trochu odpočinout. Doporučuje se také ovládání brzdové páky pouze jedním prstem a to ukazovákem. Při použití více prstů přichází bolesti o mnoho dříve. Nejlepší je ovšem poctivě trénovat. Často jezdit v technicky náročném terénu a posilovat svaly horních končetin a konkrétně svaly předloktí. Svaly předloktí si po určité době na zátěž zvyknou a bolesti již nebudou tak veliké.

Pád

Downhill je sportem, ke kterému pády neodmyslitelně patří. Každý sjezdař se za svou kariéru mnohokrát setká s pádem. Je zapotřebí se pádům co nejvíce vyhýbat zvládnutím správné jízdní techniky. Pokud dojde k pádu, je ideální zvládnout pádovou techniku. Při pádu je vhodné náraz ztlumit nejprve přes ruce a poté se pokusit sbalit přes rameno do kotoulu. Nikdy ne, přes hlavu!

Tip: Nikdy nedávejte ruce pod sebe. Toto by mohlo mít katastrofální následky, protože prvotně si musíte chránit hlavu a krční páteř. Nezapomínejte také na ochranné vybavení. Bez integrální helmy (helma s náhubkem) se nepouštějte na trať. Pouvažujte o využití i dalších pomůcek jako jsou např.: chrániče kolen, rukavice, ochranná vesta atd.

Defekt

V rozbitých pasážích nebo při tvrdém dopadu občas dojde k defektu. V takovém případě je šance na zvládnutí sjezdové tratě v dobrém čase velice nízká. Jízda na prázdném zadním kole je stále možná, ale jezdec musí počítat s velmi malou adhezí a tomu přizpůsobit styl jízdy. Při defektu předního kola není většinou možné již dále bezpečně pokračovat, a proto je bezpečnější ukončit jízdu.

Taktika v závodě DH

Někdo by si mohl myslet, že sjezd horských kol není náročnou sportovní disciplínou z pohledu taktického myšlení. Nejvíce taktiky je zapotřebí během tréninku na závodní trati před závodem. Každý profesionální závodník si trať nejdříve projde. Někteří jezdci stráví na trati bez závodního kola i několik hodin, kdy vybírají co možná nejlepší stopy po průjezd. Velkým taktickým krokem je rozdělení tratě na několik úseků, např.: šlapavý úsek, „odpočinkový úsek“, „rock garden“, kořenová pasáž apod. Díky tomuto rozdělení si závodník může naplánovat rozdělení sil, protože v každé pasáži je zapotřebí využít jiné množství sil. Kdyby jezdec nerozvrhl tímto způsobem síly, mohlo by se stát, že v půli tratě by již neměl síly pokračovat a mohlo by také dojít k pádu. Dalším důležitým krokem taktiky je správná volba stopy. Dnešním trendem jsou sjezdové tratě, na kterých je možno výběru z mnoha technických stop a tak si každý jezdec musí vybrat vyhovující část tratě. Každá stopa má své pro a proti, a je více vyhovující dle individuálního jízdního stylu závodníka. Poslední důležitou součástí taktiky je počet tréninkových jízd na závodní trati. Na závodech nebývá mnoho prostoru pro trénink a díky tomu si velké množství jezdců myslí, že čím víc jízd zvládnou před závodem, tím lépe. Toto není zcela správné. První dvě jízdy by měl jezdec absolvovat v kuse a to pouze pro seznámení s tratí. Dalších 3-5 jízd by měl věnovat hledání optimálních stop a nácviku techniky. Tyto jízdy se již neprovádějí v kuse a trať se sjíždí po částech. Na konec tréninku je vhodné trať sjet v závodním tempu na 90% svých možností. Toto je doporučené maximum tréninkových jízd. Na velkých závodech, kde tratě jsou velmi technicky náročné, se doporučuje jízd v tréninku i méně.