16. května 1996 proběhl na FTVS-UK filosofický seminář k tématu povýtce kinantropologickému, k tématu "PROHRA ". Loňského roku jsme projednávali téma "vítězství", a tak jsme se pokusili o logické následování, tj. popsat a analyzovat fenomén zdánlivě opačný, i když po rozpravě jsme byli nuceni uznat, že dvojice "vítězství a prohra" nemusí být vždy jen metafyzicky se vylučujícími antonymy. Průběh jednání byl zaznamenáván na magnetofonu, proto případné nedostatky laskavě omluvte.
doc. PhDr. Anna Hogenová, CSc, (FTVS UK)
Prohraje zapomenutostí bylí. Taková prohraje ontická. Ale celý svčl je dle Hcrakleita hrajícím si dítětem a to ještě v kostky (zlomek B 52, což znamená, že v našem životě je konstitutivní nahodilost a ta, jak známo,imperativ neustálého vyhrávání, tj. neprohrávání, zcela vylučuje. Prohra ontická je pádem do fakticity bez naděje na posvátno. "Svět leží ve zlém", slyšíme často z nejrůznčjšich úst", něco jsme tedy prohráli již dávno, přesvědčení o vině téměř ve všech mytologiích a náboženstvích , jež se vine, je toho "důkazem". Uvěznčnost ve jsoucnech, "pro oči nevidět" to, co vidění onticky podmiňuje, znamená hovět si v duchovní somnolcnci. Nejvyšší stupeň probudilosti představuje v herakleitovském myšleni setkání s Harmonii Aphanes, s harmonií nezjevnou a to ve světle, jež samo neviděno, umožňuje viděni všeho kolem nás. Tento rozměr naší existence jakoby vyprchal. Právě tyto důvody proměňují význam prohry.
Dovršením prohry, celoprožitkem vlastního selhání, završením a zúplněním sebepopření, dochází reflexe toho, kdo prohrává do distance, jež paradoxně působí. Obnažuje totiž prohru jako předmětnou entitu, kterou je možno - právě pro její předmětnost- oddálit od bolestného prožívání vlastního selhání.Jinak řečeno, mít v sobě odvahu k prohře, znamená vlastně v jistém smyslu vítězit a muset vždy "vyhrávat" znamená vlastně prohru. "Prohrát" tedy nemusí vždy znamenal jen a jen výsostnou sebenegaci, protože v naprostém přijeti její platnosti se skrývá osvobozující moment. Co je tedy důležité je odvaha k prohře, a ta právě chybí výkonové společnosti
Není to vlastně nic jiného než odvaha k poctivému dialogu, v němž "setkal se u věci", je samozřejmou potřebou obou stran, v nichž se dialog odehrává.
Pathos distance je signum posvätnosti, k udržování distance a k péči o ni slouží rituály aprezentující její vždy nově se konstituující originalitu, jinak řečeno, ustavují vždy nově a originálně tentýž počátek, jenž není za námi. naopak leží vždy znovu neodkryt v naší budoucnosti. To měl na mysli Heidcgger, když říkal:"Počátek jako to
218
nejvčtši, předešel již předem vše předcházející tedy i nás. Počátek připadl naší budoucnosti, stojí tam zdávna jako příkaz pro nás, abychom opět vyvolali jeho velikost." (Heidcgger, M.: Fenomenologické interpretace k Aristotelovi. In: Filosofický časopis. Roč.XLIV, 1996, č. 1., s.48).
Distance umožňuje Theoriá - zření v oddálenosti a právě tuto distanci k vlastní prohře umožňuje dopad na dno, tj. tam , kde prohra již nemůže být větší. Vytvoříme-li si distanci od vlastní prohry , prohra přestává "bolet", byla přijata, je podkladem pro bytostné poučení, je tezaurována jako výtěžek zkušenosti z vlastní palčivé existence. Pokud prohra není přijata, neleží v distanci.
Fronésis prohry je možno získat ve sportu, kde vítězství a prohra nemají ontický charakter, protože jsou součástí hry, díky níž se sportující dotýká celku světa ve finkovském smyslu a právě tento dotyk je jakýmsi nábojem posvátna, je něčím posvátným, což vítězství a prohru odkazuje do prostoru toho, co není životně významné někam, kde nejde o život - vždyť sportování je vlastně hra. V tomto ohledu hraje sport nesmírně důležitou eticky výchovnou roli. A zároveň se zdá, že OH jsou skutečně posledním reliktem, v němž posvátnost je důležitá, i když bychom i zde mohli dojít ke zdůvodněným pochybnostem.
Umět prohrál není nic jiného než prohru uznat ve svém nitru, ve své "třinácté komnatě", v níž máme uschovány ty skutečnosii. o nichž sami nechceme nic vědět. Mít odvahu k otřesu druhého životního pohybu Jana Patočky je znakem vítězství tak říkajíc, ve druhém plánu. Je tedy velmi nebezpečné být odvislý pouze od referentu samé Gai. Země se totiž otřásá velmi často, zvláště v tomto století. Gaia a její zdroj osmyslnéní nedbá totiž na naši vlastni vůli.
Prohra je vnímána bud jako přechodná vlastnost našeho pobývání anebo je vnímána hlouběji. Pokud prohra prostoupí i naši vlastní onticitu, pak prohrát znamená totéž, co zemřít. Vítězit pak znamená žít. Kontrárnost vítězství a prohry afikuje disjunkci života a smrti. Jinak řečeno "žít" znamená jedině a pouze "vítězit" a prohrát se prostě nesmi. Do těchto souvislostí nás nevyhnutelně zavádí výkonová společnost se svou apoteózou "Schwarzenegrů", se svým ideálem pokroku. Sport - výkonnostní sport - je důvěrným zrcadlem těchto úvah. "Drogová závislost" je velmi dobře pasujícím názvem pro afinitu sportovce ke svému vítězství. Takový člověk potřebuje vítězit, protože nevítězit znamená pohřbení za živa. Také proto je morální apel proti dopingu v podstatě výkřikem do tmy. To, skrz co vidí takový sportovec celý svět (včetně sebe sama) je osmyslnění pouze skrz vítězství. Prohra - takto recipovaná -promění okolí v něco, co emituje smutek, marnost, nicotnění. Ani jaro se svými kouzly nemůže pomoci Prizma, jež se instalovalo mezi soudnost jedince a svět, právě toto osmyslnění ic zdrojem této bytostné negace. Nabízí se pouze jediné řešení - utéci do
219
jiného svčta, třeba chemického. "Útčky" míří do jiných prostorů. Ncuhauerovské prostorem'je jednou ze zázračných možností našeho ducha, je možné najít jiný prostor k obydleni.
I dualita "vítézstvi-prohra" odvisí od zdroje osmyslnéni životního pohybu. Je-li tímto zdrojem Země se svou chtonickou bezedností. pak i prohraje pádem podobným. Chybí vertikalita. Pak je prohra témčř škrtem života. V panujícím osmyslnéni platí, že prohrát je totéž co "nebýt", proto mluvíme o ontickém charakteru prohry. Rub této mince je představován neúmernou asertivitou. Již Kant před dvčma sty lety mluví o asertivních soudech a úsudcích. Ascrtivita zde představuje "stvrzování" - "potvrzováni" soudů bez nároků na nutnost jejich pravdivosti. Aserti vita je tedy přitvrzování, tvrzení, je tím, co má naši osobni onticitu uvést do stavu, v němž nás ostatní musí vnímat. Slogan "každý musí být jednička!" už ztratil svou výpovední hodnotu, nikoli proto, že by přestal platit, ale proto že jeho platnost se stala samozřejmostí, o čemž nás přesvědčují jedničkové rekordy z Quinessovy knihy. Asertivita se lak stává překážkou na cestč k setkáni se u "včci", protože dialog se stal monologem obou soupeřících stran. Prosazování se bez ohledu na cokoli - to je signum nepominutelné. Co potom maji dčlat ti, jimž byla tato možnost odepřena ze zdravotních důvodů?
Biologistické myšlení ležící v základu freudismu, ncoťreudismu, darwinismu a jeho nietzschechovské transformace a v jiných pokusech o habiluální myšlení akcentuje v človčku agresi jako jeho přirozený stav, protože skrz agresi si "zvíře" vydobývá podmínky ke své reprodukci. I Patočka s Heidcggerem se obracejí k tomuto pojetí a zdůvodňování s velmi kritickým ostnem, cituji: "Biologismusstál za rasismem, platil mu jako mez." In: Dcrrida J.: Politiky přátelství. Praha 1994. s. 20. (Jedná se
0 přednášku: Heideggcr und dic praktischc Philosophic. Frankfurt ani Mein 1988. s. 20). Druhý citát, Patočkův zní takto: "Biologicky uvažoval nacionalismus - téma obecné nejsrozumitclnčj.ší. jež bylo předpokládáno všemi zúčastnenými, ale biologicky se uvažovalo i na druhé straně, na strané revolucionářů, kteří ve válce nalezli dlouho očekávanou příležitost smrtelné zasáhnout tradiční sociální pořádek, a jimž se alespoň podařilo úplně opanovat ncjvétšícvropskou říši. "(In: Patočka, J.:Evropaadobapoevropská. Praha 1992, s. 112).
Bcreme-li agresi človčka jako přirozený, nutný životní postoj, pak "vítězit" znamená žít, "prohrávat" znamená zemřít a uvolnit místo silnejším, v tomto ohledu pak můžeme mluvit o ontickém charakteru vítězství a prohry. Jedním z nejmaso-žravějších mýtů tohoto století, řečeno slovy V. Bělohradského, je právě tato hiologizace člověka. V co se tato tendence konkrétně proměnila, o tom nechť vypráví mimo jiné
1 důsledky druhé světové války, jež byla vedena apoteózou darwinismu v nielzschc-chovském převyprávění. Je třeba si uvědomit, že člověk není pouze kauzální řetězec
pudů, instinktů a jejich sublimací, ale je i lidskou bytostí s "přirozenosti transcendentálního charakteru, tak jak ji uchopuje Kant, později Husserl, tak jak jí rozumí dnes myslitelé typu Levinasova, Foucaltova. Dcrridova aj. Vždyť již starý Augustin hovoří o této transcendenci jako o distentio animi, kterou chápe takto: "...je to něco, jako napjatá struna, která v sobě obsahuje všechny tóny, které se chvěním rozeznějí. Tato struna je tu jc.štč dříve nežli kterákoli mluvená řeč, a v každé řeči zni." (In: Gadamer. H. G.: Evropa o Oikúmenč. In: Filosofický časopis. Roč. XLIV.. 1996. č. I. s. 90). Těžko může být tato transcendentalita, jež je konkrétně vzato intcncionalitou snížena na libidozní základ našeho podvědomí.
Jednou z nejpozoruhodnějších lidských reakcí je boj a soutěživost tam, kde o žádný hoj nejde. Dochází k tomu často z. cxistcnciálnich důvodů, o tom velmi jasně mluví Patočka takto: "Spolubytí není lhostejná juxtapozice, stání vedle sebe, ale pod pouhým bytím vedle sebe se odehrává ustavičně bytí spolu a proti sobě. Je to ustavičné sebedostihování a předstihováni, ustavičný zájem nezůstat pozadu, atmosféra ustavičného pozorování druhého. Právě zde se odehrává vznik veřejného anonyma, průměrného a zvnějšku přijímaného zvnějšku vytvořeného Já." (In: Patočka. J.: Úvod do fenomenologické filosofie. Praha 1993, s. 143-4). Soutěživost realizovaná tam, kde oni nejde, dokazuje jediné, totiž že její aktér nedokázcl zhodnotit situaci, v níž se ocitl. V současnosti se tak někdy zdá, že bylo potřebné vyhlásit právo na prohru jako jedno ze základních lidských práv, stejně lak by bylo potřebné uzákonil zákonné právo na mýlku. Nakonec, prohrál a lim třeba se pokusit zachránil druhému život, např. případ Hančův a Vrbatův je přece "fair!" Zde jde o vítězství' vyššího řádu.
Je nutné si také uvědomit, že prohra v sobě obsahuje momenty dobré, např. odkrývá vždy moment poukazu k lomu místu, na němž je napsáno: Tudy cesta nevede! Imperativ k neustálému vyhráváni je v podstatě nesmyslem, jímž. výkonová společnost přímo "perli" v mnoha transformacích, podobně je lomu s předpokladem o nevyhnutelnosti pokroku v sukcesivitě času. Jak mnoho mytického se objevuje v našem nedotázaném, neproblemalizovaném myšleni. Černobyl mluví úplně jiným jazykem. Faktem však zůstává, že imperativ k neustálému kupení manilestovatelných výher se stává existenciální normou, proto se stává ascrtivita tak důležitým tématem právě v psychologickém vzděláváni a výchově. 1 Icrakleilovský boj není pouze válkou nesmiřitelných protikladů, je bojem, jenž nechává vyvstával věci i nás samotné, jinými slovy řečeno, jedná se o milostivý boj. jehož výsledkem je existence naše i existence okolního světa. Proto je třeba si ještě jednou přečíst hei aklcitovský výrok a ten zni takto: "Boj je sice původcem všech věcí. aleje také jejich strážcem, tak. že dopouští, aby se jedni jevili jako bohové a jiní jako lidé, že jedny potvrzuje jako otroky, jiné však jaké pány." (In: Heraklit. Fragment 53 Die Fragmente der Vorsokratiker).
220
221
Herakleitovský boj jc něco jiného než snaha neustále se prosazovat, právč naopak tato nutnost vypovídá o slabosti, o slabosti kořenů, na nichž spočíva naše existencialita. Tedy původní formou našeho lidského pobytu jc porozumět - rozumět tomuto "bytí na světě". Distinkce vítězství a prohry musí být pokryta lim. čemu říkáme "sdílená zodpovědnost", protože právě tímlo prizmatem se realizuje rozumění a porozuměni naší lidské situaci. Pokud se stane nutnost vítězství podmínkou onticity, pak je možné uvažovat o tomto důsledku: "Nebude ten, kdo vždy může zvítězit, též chtít být vítězem proti všem, vždy a za každou cenu? Neupadne tak do oné HYBRIS - zpupnosti, která ukazuje, že člověk místo aby byl, jak se sám domnívá, pánem sily. je ve skutečnosti již její obětí? Obětí, klerá pak nemá dokonce ani právo na naši mravní sympatii, poněvadž sám je spolustrůjccm vlastního pádu, spoluviníkem vlastni zaslepenosti." (In: Patočka, J.: Platón. Praha 1991, s. 158).
Je-li frončsis tím, co nás uvádí do opatrováni našeho života, pak fronésis jc i součásti toho, jak je pojímána dualita "vítězství a prohra". Každé vítězství a každá prohra přichází skrz KAIROS. skrz plný, neopakovatelný prožitek teďkosti, prožitek okamžiku, v němž se čas zastaví obsahem platnosti originální chvíle. Ovšem tento KAIROS zabarví svým osmyslněním všechny budoucí chvíle, celý náš budoucí život, V tom je zvláštnost vítězství a prohry. KAIROS prohry vytvoří STERESIS naší budoucnosti. V příštích chvílích nastoupí palčivost vlastního neúspěchu tak, že bude odnímat vší další časovosti plnost, proto mluvíme o steresis. Pokud jc vítězství pro nás nutné, pak je život pouze tam, kde je kairos vítězství, kde je sebepotvrzení, vše ostatní nemá cenu.
Kairos přinášející prohru osmyslní nahlédaný svět se záporným znaménkem, přestáváme si pak věřit a to znamená, že naše onticila, to jest ten způsob "jak jsme", tato slonová včž naší egoily jc zbořena. Přichází smutek a zoufalství, samota, často utrpení. Pak je důležitá distance od vlastní prohry, tam jc naděje.
Ne vždy polemos znamená válku. 0 tom již byla řeč. velmi často polemos znamená pouhou ERIS, tj. střet a ve střetu jde o něco jiného než o vítězství a prohru pro jiné a tím i pro nás. Ale jde o střetání, v němž se vystavuje jeden druhému a tak se ukazuje a vyjevuje, řečeno řecky: oba protiklady vcházejí do neskrylosti. do své pravdivosti. O to také jde na tomto semináři, o nic jiného.
Toto vše odvisí od vědění a rozuměni a to není každému dáno z nejrúznějších příčin, většinou se lidé chovají ve svém životě na základě nápodoby a pak platí obrovská síla kontextu, pozadí, tj. toho, co osmyslňujc ve společnosti lidské akty. Kontext je výsledkem celkového myšlenkového habitu doby. od něj jako od pozadí se odrážejí významy prohry a vítězství. Společenské pozadí, kontext, zdroj osmyslnčiií nechává vyvstávat tuto distinkci a zde je i kořen imperativnosti aserlivity pro
pasirujici. prorážející intenci každého jednotlivého člověka do vítězné polohy už proto, aby si ti ostatní tolik nedovolovali. Není to náhodou signum naší myšlenkové slabosti'.' Naší prohry??'.'
Večernice a Jitřenka jsou dvč jména pro stejnou hvězdu, tj. pro Venuši. Tento známý fregovský slogan takto uvádí distinkci smyslu a významu. Smyslu patří "Večernice a Jitřenka", význam jc představován hvězdou Venuší, jež večer se objevuje jako první a ráno jako poslední hvězda na obloze. Smysl obsahuje funkci, jež. spojuje pozorovatele s významem, tj. s danou hvězdou, smysl je noezi, cestou, a funkcí zároveň. To samé platí i pro fenomény vítězství a prohry. Nocze, cesty, funkce jsou mnohdy pochopeny jako to nejdůležitějši a to výlučné, co tvoří podstatu těchto pojmů. Zaměří-li se pohled pouze na smysl této duality, pak dojdeme nutnč k posunu od racionality cíle k racionalitě instrumentální. Odvrat od cíle k prostředkům instaluje nove sémantické pole, novou sémantickou síť smyslu. Falzifikovatje nutno právč tuto síť, tj. "oka" v této síti. V našem případě jde o to nahlédnout a popsat síť smyslu, jež jc noezi k vítězství a prohře, nejde jen o to popsat noemata těchto fenoménů. O síti však rozhoduje měřítko, které rozhodne, že oka v síti budou takto velká, materiál, z něhož síť je vyrobena.
Rozhoduje tedy základní sudidlo o podmínkách, protože právě ono determinuje výměr pojmu prohra. Jinak řečeno, uvědomujeme si popperovskou souvislost mezi významem a smyslem "prohry", tedy musíme počítat s posunutími jejího smyslu v toku času. jc to konec konců i podmínka falzifikovatelnosti.
doc. PhDr. Zdeněk Pinc
(FF UK)
Text přednášky byl poříz/en z přepisu magnetofonového záznamu . který' nebyl zcela kvalitní, úpravy a parafráze textu maji pak za následek , že jisté kouzlo mluveného slova zmizí a výsledný text nezíská charakter literárního textu. Při plném vědomí riskantnosti takového postupu se redakce rozhodla ponechat výsledný polotovar v souboru, nebot'oceňuje dokumentárníhodnotu příspěvku pro dokreslenicharakteru diskuse na konferenci.
Porážka a prohra byli kdysi, na úsvitu dějin, jedno a totéž, pak se v průběhu tradice rozděluji, aby dnes vykazovaly opět tendenci významově splývat. Staré české slovo "porážka" . stejně jako jeho ekvivalenty v různých evropských jazycích , původně opravdu znamená smrt. porážku na jatkách. Smrt, jež je v archaických společnostech
222
223