éli větší možnosti projevit žádoucí chování • i •W^ech a radost. ^)ako Je větší vytrvalost, mistrovy \
^r> Vnitřní a vnější motivace
. vslld jsme v této kapitole hovořili o motivaci jako o jednotném pojmu a lidé byli chápáni m0tivovaní nebo nemotivovaní. V následujícím textu však bude řeč o teoriích, které
nazují motivaci na složitějším kontinuu.
Teorie sebeurčení
Teorie sebeurčení (Self-determination Theory, SDT; Deci a Ryan, 1985,2002) se týká regu-chování a faktorů, které tuto regulaci ovlivňují. Podle této teorie existuje motivace na tinuu (viz obr. 3.2). Vnitřní motivace představuje vzdálený pól kontinua a je přítomna
° chování které je ze své podstaty radostné. Čím dále směrem do levé části kontinua se Jedinci nacházejí, tím více je jejich motivace považována za řízenou a méně sebeurčující.
Amotivace	Vnější motivace				Vnitřní motivace
	Vnější regulace	Introjektovaná regulace	Rozpoznaná regulace	Integrovaná regulace	
---►
Větší míra sebeurčení
°br. 3.2 Kontinuum motivace podle teorie sebeurčení
na ulaci.
i    v t p n něiaké chováni.
Amotivace popisuje nepřítomnost jakékoli motivace pokoušet se o   j ^
príklad osoba se sedavým způsobem života, která nevidí žádný důvod a n ^
Potřebu začít cvičit, je amotivovaná. Vnější motivace popisuje ucast na n j m naPlnéní nejakého vnějšího požadavku (Ryan a Deci, 2000), jako v p P
Potřebé shodit nadbytečná kila. Vnější motivaci lze podél kontinua ro zäel ^
Vnéí* regulaci, introjektovanou regulaci, rozpoznanou regulaci a integ ^
'  *W regulace - chování člověka řídí vnější odn^^^^^f^ ^ podkopává vnitřní motivaci (Deci a kol, 1999). Tatc' ^šího životního stylu, cínském prostředí, kdy jsou pacienti nuceni k dodrzova ať už někým z rodiny, nebo lékařem.