CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OBDOBl LIDSKÉHO ŽIVOTA 175 10. POZDNÍ DOSPĚLOST Období od 40 - 45 let do zhruba 65 let bývá většinou popisováno jako životní období s určitými specifickými charakteristikami, ale jeho hodnocení je z po-i -.:du různých autorů odlišné. Velmi často bývá označováno jako období nejzá-. • Jnějších krizí, jako ta část života, která je obtížnější a nrohlémověiší nejen ve _vnání s mladším vft.kp.m a|y j s, pn7dgišíiri-_ii7vvrf[Yn^nri;ím - stářím. Setkáme -1 když řidčeji - i s opačným hodnocením, při němž je tento věk pojímán spíše o,.zlaté období" (Brim), kdy po odchodu dětí z domova si rodiče dopřávají opět .e volného času a kdy mají méně .starostí. Empirických studií, které by ověřily, írá z domněnek je bližší pravdě, není mnoho a záleží jistě opět i na společenském .^pořádání. Alespoň jedna práce (Lowenthal, Chiriboga, 1972) však na menším vzorku 54 mužů a žen dosti přesvědčivě dokládá, že pravda bude asi někde upro- •?d: jsou jedinci, kteří mají v této době vážné problémy, ale většina se dovede ukojivě vyrovnat s vývojovými úkoly věku, jakými jsou pokles [v/jekých schop- ■ - ti a fyziologických funkcí (včetně menopauzy), odchod dětí z domova, příprava . důchod a opuštění : •••• Hného . ovníhn pomffrľ Snad nejlepší celková charakteristika životní etapy je období bjh^nj^jv^n^. ľdle Ch. Bůhlerové se přezkušují výsledky dosavadního života, hledá se odpověď otázku, zda to, čeho člověk dosud dosáhl, odpovídá očekávání ě.i nikoln .a zdali :>avadní výsledky mohou být ještě dobudovány a završeny. Hodnotí se správná řešení i omyly v minulé volbě povolání, ve výběru životního partnera, ve výchově. jSvotní cíle si člověk klade už od dětství, zprvu jsou však jenom dílčí a krátkodobé, I teprve dospívající si klade životní cíle (třebaže zatím jen předběžné a rozkolísané) !domě a globálně (ve vztahu k celku života s přihlédnutím k minulosti a s per-jteektivou do budoucnosti). V časné dospělosti dostávají životní cíle konkrétní po- Hnbijj jsnii ^''|ff;finř "*"''g*"f*"y po^nj (]"JPfl|ost krim-L-v7Hš7ím7i z^a^^^jf- voi^ži^flli^^^^j^^IJÍJjfljLPokus^^ omyh a dohoiiit^ojsnie isne.škali, jsou časté, ale ne vždy úspěšné, ani realistické - a v tom spočívají zřejmě ^^J2Hä^^S^|^ÄäflÍí&^ Vědomí ubíhajícího času naléhá stále více a dřívější dojem dlouhé budoucí perspektivy, trvalosti a stálosti se hroutí. Jinak řečeno, iověk má čelit ztrátě, kterou utrpěl tím, že se musel vzdát dřívějších fantastických r^rlěií mládí a 7P ii> musí vžit na_vědomí realitu osobmhq^r^j^ejj^^kjjfle^ností života^ I když projevy inyoluce ještě nemusí byt výrazné, přesto však člověku začínají sno-'ou naléhavostí připomínat ieho smrtelnost. Již předškolní dítě zná ro'em smrti a někd\ i vy-'adřuje strach z ní: smrt však dosud vnímá spíše jako stav nehybnosti, podobný spánku, a ne-:hape ještě plně její nezvratnost - vždyť i oblíbené postavy z jeho pohádek vždy znovu ožívají. V tomto věku se tedy dítě obává spíše tělesného poškození, bolesti nebo odloučení od rodičů než smrti samé. Tej3rve^olen^5smeTŤo"ažaesáté věku dospívá dítě k skutečnému po- chopení faktu smrti i s její nevratností a univerzálností, v plné míře si tedy začne uvědomo-v^Jtese^smrj^ká i jeho samého - mnohé děti se v tomto okamžiku sjanou úzkostnvnji, bojí 176 VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE se tmv. lupičů a jiných nebezpečí více než dříve a přestávají snášet odloučení od rodičů; z touto změnou je právě strach ze smrti, s nímž se musí skutečně poprvé ve svém životě vy rovnat. Zatím však často stačí ujištění, že smrt je ještě skoro nekonečně daleko - týká se přec hlavně starých lidí. Vážné onemocnění v tomto věku někdy vývoj pojetí smrti urychlí, jind však naopak spíše zbrzdí (jako obrana nezbytná k udržení psychické integrity). Termináln nemocné dítě ovšem většinou svou blížící se smrt cítí a bojí sejí - a potřebuje se se svýir obavami někomu blízkému svěnt.^^bd^b^o^ru^fS^^^mrn^astým tématem spíše fi lozofických úvah přj.hJpJJní smyslu života obecné i sm\ slu konkrétní vlastní existence; v pří padě vážného onemocnění jsou ovšem reakce adolescenta mnohdy daleko silnější než v kte rčmkoliv jiném období. Mladí dospělí jsou zaměřeni spíše extravertně a na vlastní smrt zatír mnoho nemyslí; silně prožívají ovšem strach o blízké lidi (zejména, pokud jde o vlastní děti Yc středním veku .se však toto téma začne ozývat znovu s plnou naléhavostí - větší než kdy koliv předtím, ale gnoho^^gjgýjg^ozději, kdy je blížící se smrt sice daleko reálnější, ai i méně děsivá - zejména pokud člověk přitakal celému svému dosavadnímu životu a cítí, ž své nejdůležitější životní úkoly podle svých možností splnil. K tomuto konečnému smíre: ovšem nedospějí ani ke konci skutečně dlouhého života zdaleka všichni lidé. Lidé se s tímto těžkým úkolem vyrovnávají různě. Někteří strkají hlavu < .písku - popírají, že by nějaké podobné problémy existovaly, například tím, že s* uchylují do ustavičné vášnivé činnosti, která jim přináší chvilkové zapomnění. Jir se snaží ohlašující se slabost překompenzovat - např. v sexuálních dobrodružstvícl v mimomanželských vztazích s mnohem mladšími partnery apod. Ještě jiní reagu právě opačně - dekompenzací, např. depresí, úzkostí nebo vágním hněvem. Jenon některým se podaří vyřešit vývojové problémy tohoto věku pozitivně tak, že po kročí na vyšší úroveň vývoje osobnosti. V každém případě však pozdní dospěl věk staví člověka před dilema - rezignovat a smířit se se slabostí a smrtí, popř. p: kusit se marně obrátit běh času nazpět, anebo dále růst k moudrosti stáří. Znovu jsou tedy - ovšem na kvalitativně nové úrovni nastolovány otázk identity, hodnot a životního smyslu a člověk se proto znovu obrací spíše dovnií k vlastnímu nitru a dřívější extraverzivní zaměření slábne. Pokud je však původ životní cesta potvrzena, pak v ní můře člověk po!- račovat již klidněji a vytrvale sice s menším rozletem, ale obvykle naopak koncentrovaněji a trpělivěji. Vytrv: lost úsilí je posilována vědomím, že to, co má být ještě uděláno, již není možné c: kládat. TJpto překonávání krize středního věku je možné dobře pozorovat i v tvor':--řady vynikajících umqjcj^někteří v tomto období radikálně změnili dosavadní tvůrt styl, u jiných tvůrčí období definitivně končí, ale ještě jiní naopak své období nej větší produktivity zahajují. Stejně jako v předchozím období je i nyní člověk stavěn před problémy v c: lasti práce, v manželství, v rodičovství a často i prarodičovství. Přitom však vzrľ: kají některé obtíže, které jsou podmíněny těmito okolnostmi: ,ja) Namísto vzestupu fyzických sil a zdokonalování různých dovedností ss nyní objevují první známky poklesu výkonnosti a začínají se hromadit příznaky r. kterých chronických nemocí. Právě tyto první příznaky, i kdyby býly'objeSrM CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA 177 jen málo významné (např. ztráta některých zubů), jsou často subjektivně těžce prožívány - hůře než pozdější závažnější potíže, na něž je člověk právě opakovanými obtížemi již spíše připraven. Dostavuje se ukončení reprodukčního období ženy - menopauza, doprovázená často nepříjemnými vegetativními příznaky a subjektivně také různě prožívaná. Ačkoliv reprodukční schopnost muže je zpravidla zachována do pozdějšího věku, přece jen i u něho se dostavují podobné subjektivní a objektivní projevy (např. obtížnější vyvolání a udržení erekce)_. které bývají označovány jako climacterium virile či andropauzg. Jak u muže, tak u ženy bývá někdy právě s klimakterickými příznaky spojován pocit beznaděje, ztráty osobní hodnoty, prožitků viny či sebe-nenávisti. "~?c|. Rodičům často odcházejí děti z domova a pocit prázdného hnízda je pro některé matky (i otce) trpký. Odchod dětí z domova chápou hlavně matky tak, že „už mě nikdo nepotřebuje", protože kromě výchovy dětí si dříve nev tvořily žádné jiné skutečně hodnotné cíle života. {dj Většina žen i mužů odchází ke konci tohoto období do důchodu. To je výrazná a náhlá změna sociálního zařazení, která s sebou přináší změnu z nezávislého produktivního postavení zpět do relativně závislého statutu. Změní se náhle - vlastně během jednoho dne - nejen náplň denního rozvrhu, ale i okruh sociálních kontaktů, někdy i úroveň dosavadního životního standardu. Lidé se, jak bylo řečeno, značně liší v subjektivním zpracování těchto nezbytných změn, které se dostavují v pozdním dospělém věku. Nepříznivé změny vv !\ /i^kém i mentálním stavu jsou různé - někteří zůstávají v dobré kondici do vysokého věku. Kromě toho podobné změny omezují životní možnosti u někoho více (např. u sportovců, u lidí zaměstnaných těžkými pracemi vyžadujícími fyzickou zdatnost a vytrvalost), u jiných méně (u většiny pracovníků v intelektuálních povoláních). V každém případě ale. všichni musí trochu změnit způsob práce, naplnění volného času, společenské aktivity. Mnohé z nepříznivých změn se ostatně urychlují nebo ztěžují nevědomostí a nezdravým způsobem života. Např.metio-pauza, která je výrazným fyziologickým mezníkem v životě ženy, nastupuje u každé ženy v rozdílném věku a reakce na ni je různá.U většiny žen ale celkové přizpůsobení probíhá bez závažnějších psychických a sociálních následků. Podobně odchod dětí z domova bývá za normálních okolností postupný, a tedy předvídaný, opět většinou přijímaný bez potíží, když kontakty s nově založenými rodinami dětí zůstávají pozitivní a mohou být přiměřeně časté. Konečně i odchod do důchodu nemusí znamenat tak velkou změnu, jestliže čerstvý důchodce je i nadále alespoň částečně výdělečně činný a produktivní, anebo když si dovede svůj život aktivně nově reorganizovat. Přizpůsobení je ovšem obtížné, když nové úkoly - např. hlídání vnoučat vedle všech ostatních povinností - vyvolávají nadměrnou únavu a podrážděnost. Otázka zařazení lidí v pozdním dospělém věku do pracovního procesu je dnes společensky závažnější ze dvou hlavních důvodů: Předně se dnes mnohem více lidí dožívá vyššího věku. zatímco dříve umírali většinou ve středním produk- \ 178 VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE tivním věku. procento starších lidí v populaci tak narůstá a proto současná sociál politika většiny vyspělých'zorní počítá spiše s posunem nároku na starobní duch do vyššího věku. Většina lidí se také skutečně snaží vydržet v práci., dokud to'lz a chtějí si udržet dobré postavení v zaměstnaní a nezmenšený výdělek. Za druhé v rozvinuté průmyslové společnosti, která vyžaduje vysoký výkon a pružnou ada4 taci na nové technologické a organizační postupy, je postoj druhých lidí vůči stasím pracovníkům často předpojatý. Statistiky však vcelku nepotvrzují často vyja: řované názory, že výkon starších pracovníků je nutně vždy horší, že mají časť: pracovní neschopnost pro nemoc, ze mají vice úrazů, že nejsou tak iniciativní apc Většina lidí v pozdějším věku totiž vyrovnává nedostatky omezených fyzických s jinak - většími zkušenostmi,,větší svědomitostí a trpělivostí, stabilnějšími poste ukázněnějším podřízením se bezpečnostním předpisům apo'dľ Protože poměrný počet starších lidí tedy narůstaje důležité, aby byly známy a respektovány faktory, které napomáhají pracovnímu přizpůsobení starších pí covníků^ Můžeme je v krátkosti shrnout v několika bodech: 1. Starší pracovník dosahuje lepších výsledků, když může pracovat sví tempem, místo rychlostí vynucenou pracovním programem nebo pásovou výrobe To platí např. i pro řidiče, kteří by měli po šedesátém roce jezdit svým tempe (které je ovšem u každého individuální), styl jízdy by měl být spíše defenzivní. 2. Rozdíl mezi optimálním a maximálním výkonem (tj. mezi výkonem o* jektivně nejkvalitnějším a subjektivně nejuspokojivějším a mezi nejvyšším výV nem, kterého je člověk ještě schopen dosáhnout s vypětím sil) je u starších zpra dla menší než u mladších, rezervy starších jsou menší, ale podávají dobrý výk tam, kde mají motivaci, že mohou plně využít všech svých schopností. Přitom ví nemá být pracovní situace taková, aby je tlačila stále těsněji k hranicím jejich mc ností. 3. Starší lidé pracují lépe tam, kde mohou využívat svých zkušeností, r kde se musejí učit stále novým dovednostem. Pokud je nový výcvik nezbytný, přebíhá lépe Jest lize je dobře organizován: má být postupný, má dovolovat aktivní procvičování, každý prvek má mít své pevné místo v celkové pracovní činnosti, má : avolovat aktivní pro-. :ovní činnosti, má >e ú se stále poskyto^-m .h pokrocích. Jestl při zvládání nov> :e isou adekvátně á, nebo jestliže js xansferl, ohrožuje :dním středním věl r-akud jsou zajištěi podmínky (počítá se s menší rychlostí reakce, s horší schopností udržet "ováhu apod.). Více úrazů vzniká doma při různých svépomocných pracích ? v silném městském dopravním ruchu. Výraznější vzestup úrazovosti je za-"nenáván až ve stáří. Změna v pracovní činnosti je ovšem spojena s novouí^gamzadvolné^ ^^^Vyrovnat se s rolí důchodce je snazší, jestliže se čTovék beiiem ce!e dooy po-jto dospělého věku na aktivní stárnutí připravoval a neuchyloval se pouze k pa-jíiu odpočinku. Bohatost zájmů vyvinutá již dříve a modifikovaná podle pod-sk pozdějšího věku je patrně hlavním předpokladem úspěšného stárnutí. Pro osobní štěstí je ovšem vedle spokojenosti v práci a v mimopracovních ~ech rozhodující spokojenost ^manželství,, a to tím spíše, kdvž děti z domova zazejí a když vzájemná závislost manželských partnerů roste. Většinou je man-iý vztah v této době vyrovnanější - je méně poznamenán silnými citovými vyty, jaké s sebou přináší prvá zamilovanost i prvé rozčarování. Pokud manžel; překonalo etapu prvých asi pěti let, má sice naději na pozdější stabilitu, ta však usí nutně znamenat opravdové vzájemné uspokojení. Ve skutečnosti se mohou rfní vztah v. které byly zprvu podobné, diferencovat v období pozdní dospělosti "uzných individuálních způsobů mezilidského soužití. Můžeme je zhruba shr-do tri kategorii. První skupina manželství se po dlouhé době stává pouze navyklým, více-i^ř "putrálním způsobem soužití dvou lidí, kteří spolu zůstávají z pohodlnosti 'é instrumentální role vykonávají rovněž jen ze zvyku. Muž, pokud ještě pra-ř, zajišťuje ekonomicky domácnost, o kterou se stále stará převážně žena. Po-ľaií si sice pomoc v nemoci nebo jindy, když je nutná, ale jejich zájmy, vnější eiské a sousedské kontakty i rekreační činnosti jsou často zcela odlišné - každý 5 žije po svem. Oba se příliš dobře znají, smířili se se svými zvláštnostmi a sladmi a nemají si už nic důležitého říci. Monotonie takového života v nich utloukla :ečný cit. MflnřťT""' cg cf™á "Zmŕ" j t \\\\]^>'" zároveň. K vývoji mnohdy na-láhá i okolnost, že muž (nebo méně často žena) v době mezi 40 a 60 lety do-ije často nejvyššího postavení v zaměstnání a je plně vyčerpán svou pracovní ľolečenskou aktivitou. Druhá skupina manželství je poznamenána konfliktem, vzniklým z onoho 'tt» proti známkám poklesu sil a z nezbytně se ohlašujícího stárnutí. V náhle "klé touze po mladší ženě vidí někteří muži v pozdějším věku lék proti této zbě vjastnj sjfthnsri i proti omrzelosti z nudného, léta trvajícího manželského ahu. Silné puzení ke změně může vést k jednotlivým citovým vzplanutím a k se-- Jnímu dobrodružství, při němž manžeTství někdy zůstává formálně zachováno, ; ímco jindy je rozvor! nňrnypnvm projevem úsilí „začít život znovu, dokud ještě rvá čas". Jen část manželství přečká nejen hrozbu denní všednosti a vzájemné omr-:>sti, ale i pokušení najít uspokojení v mimomanželských vztazích, eventuálně ~Dvénrmanželství. Ani tato manželství nejsou často bez problému, ale potíže, ■tté se týkají jednotlivých partnerů nebo jejičti vztahu, jsou nakonec uspokojivé 180 VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE vyřešeny a manželství z nich vychází spíše posíleno. Předpokladem takového voje vzájemného vztahu je ovšem ona „práce na vlastním manželství", která čala od jeho samého začátku a která zahrnuje ochotu ke stálému vzájemnému způsobování, k dávání a radostnému přijímání, k odpuštění, k ochotě vzdál se ně* hodnotného ve prospěch druhého, k připravenosti pomoci v době vy stupil ovane zické či emoční nouze. Důležitým činitelem podmiňujícím kladný růst manze I > vztahu je sdílená zkušaiosj- tedy stálé vzájemné porovnávání a přibližování nich zkušeností ze všech oblastí života. ť&éxMaím soužití.-JV. H. Masters a V. E. Johnsonová ve zmíněné práci c ské sexuální aktivitě (1970) věnují zvláštní oddíl sexualitě žen v menopauze ní a mužů starších 50 let. Není naším úkolem přehlížet podrobněji poznatky, kfl získali přímým pozorováním fyziologických reakcí. Stačí uvést hlavní závěry « jich výzkumu v tomto směru. Obecně bylo prokázáno, že věk nemusí nutně si vat psychologický zájem o sexuální aktivitu a uspokojení. S věkem narůstá o\ frekvence některých fyziologických poruch, ale psychické, sociální a kulturní tory hrají často důležitější roli ve vzájemném sexuálním životě. JPřekonání rých společenských předsudků je nezpyuié k udržení uspokojivého sexuálníh vota i v pozdějším dospělém věku a často až do stáří. V některých případe; překážkou například to. že žena odmítá méně obvvklé formy sexuální aktivity, J jsou nyní pro muže nezbytné, aby dosáhl plného orgasmu: pak je mužova ma-> . hnita ohrožena a vz^yjmjy^jJalMianišen. Pokud jde o ženy, zdůrazňují Mar-=3 a Johnsonová, že „není žádného důvodu pro to, abychom očekávali, že menop: omezí u ženy sexuální kapacitu a činnost nebo že otupí pohlavní pud", neboť- m. je to ostatně velice dobře známo i z klinické praxe a dalších výzkumů - „psych má na pohlavní pud ženy v menopauze přinejmenším stejný, ne-li větší vlh Nejen vztahy mezi manželi, ale i širší rodinné vztar^^g.vjflmJíyjM mění a mv něž procházejí zkouškou své stability. Fázi expanze, kterou prodlí malá rodina s rodícími se a odrůstajícími dětmi, vystřídá fáze fósperze. kdy . Obr. 41. Životní cyklus rodiny. I. fáze ského páru, II. narození dětí. III, rodina s školními dětmi, IV. rodina se školáky, V. rijj s dospívajícími, VI. odchod dětí z rodin-„prázdné hnízdo" a odchod do důchodu stárnoucí manželé - úmrtí partnera. Délka - ~ krývání jednotlivých fází značně kolísá i společenských podmínek. CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA 181 ..pokladem takového i ii manželství", kte emu vzáiemnéir . & ochotě vzdát se né) ciobč vystuprlW kladný růst manžel %í a přibližová i ve zmíněné práci 4 ^jjejjojjauze obněji poznatky, ^vést hlavní závěr ;k nemusí nutně >- S vfttem nnrňgt^ , ociální a kulturní otě. Překonání f . divého sexuální !kterých případe exuální aktivit), '■ak je mužova ma zdůrazňují Ma kávali, že mene*; ■'ní pud", neboť ■ ýzkumů - „ps> ne-li větší vb e, kterou prochí 'Jsperze, kdy se diny. I. raze ítí. III. rodina s - se školáky, V.a 'ů dětí z rodin J do důchodu, partnera. Délka. jaačně kolísá i | ni začíná z domova vytrácet, až po fázi nezávislosti, kdy rodí ľ.- žijí _všgch děti z domova opět sami. C lenění vývojového cyklu rodiny do fází lze ovšem rozvést podrobněji - skutečně je různě detailně podáváno .íory (obr. 41). V podstatě však platí uvedený postup s různými indivi-: Jchylkami. Při nedostatku bytů pro mladé manželské páry často k fázi !:s?erze ani nedochází - psychologicky ovšem by k ní vždy dojít mělo, anžeiě by měli žít alespoň částečně samostatně a nezávisle na rodičích, fáze reálné disperze či nezávislosti nemusí znamenat přerušení emoč-itárnoucích rodičů a dětí nebo neochotu k vzájemnému poskytování rjo-žeb. Výzkumy ukázaly, že naprostá většina starších lidí si přeje udržo-. :tné a dosti časté kontakty s dětmi, které odešly z domova, a že stejné pojevuje i mladá generace. Sociologické výzkumy zahraniční i naše (Lang-1975) ukázaly, že jako optimální řešení by si většina starších i mladších ■ntimitu na vzdálenost", tj. zachování úzkých citových vazeb při odděle-í í. které by mělo být dosti blízké. aby umožňovalo vzájemné návštěvy raní pomoci. I tato blízkost ovšem musí být neustale udržována a pěsto-: iiéna na počátku vzniku manželství dětí je přitom rozhodující především Tezení hranic, které umožní plnou autonomii oběma samostatným rodi-ržitá je tedy skutečná rovnocennost ve vzájemném vztahu. V pozdějším jjí již pravidla a hranice ustáleny - měly by však být dostatečně pružné, •aožné je neustále přizpůsobovat měnícím se potřebám obou rodin; před-rtern pro takovou pružnost je umění naslouchat názorům druhého na obou stra-iárnoucích rodičů i u jejich dospělých dětí). S pokračujícím věkem do-- ve vztahu s nukleárními rodinami dětí k postupným změnám: staří rodiče rýt - někdy i fyzicky, jindy především citově - závislejší na svých dětech, -ŕive tomu bylo spíše naopak. Tak, jak začíná narůstat potřeba přímé fy-aoci, bývá mnohdy znovu nutná i větší fyzická blízkost; někdy se může rytností opět i společné bydlení v jediné domácnosti. Skutečně starší lidé "mladším stále ekonomicky při jejich začátcích, svou prací, anebo při vý-"ich dětí, mladší puk vracejí dříve nebo později svým stárnoucím rodičům moc péčí v nemoci nebo slabosti, Významnou novou rolí většiny lidí v pozdním věku je role prarodiče. Od líce by měla být ovšem jasně oddělena; babička a dědeček mohou při vý-"noučat významně pomáhat, neměli by však přejímat roli rodičů, pokud to né. Role prarodičů a jejich výchovný styl se ovšem mění v souvislosti s pm--~' iimiž prochází celájj£Tj£äMií. Sotva se ovšem dnes setkáme s babičkou Boženy Němcové, která v době bez záplavy informací rozdávala ze svých :h zkušeností a učila děti poznatkům, které dnes získávají jinak. Málo se už , iáme s babičkami, které před třiceti lety obvykle přejímaly výchovnou péči "ejichž matky odcházely do zaměstnání. Většina žen, které se dnes stávají jni malých dětí, ještě sama pracuje a tak mohou přejímat péči o vnoučata ežitostně. Pro mnoho rodičů je i taková částečná pomoc ovsem neocenitelná rňuje jim, aby se věnovali svému zaměstnání nebo jiným aktivitám, aniž by 182 VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE jejich děti strádaly. Na druhé straně se setkáváme v rodinách také s obtížemi, k:. vyplývají ze špatně vymezených roií a nejednotného socializačního vlivu rodiJ a prarodičů. Jaké. by tedy asi mely hýt hiavni kladné vlivy prarodičů, které tvc hlavní náplň jejich nové role a jsou jinak těžko zastupitelné? Můžeme je vyjád (jistě neúplně) v následujících bodech: 1. Styk dětí s prarodiči je zpravidla jedním z prvých významných rozšíře okruhu jejich společenského styku, a tedy významným činitelem jejich pokračuj socializace. Vztahy dítěte se tak brzy vymaňují z úzkého kruhu malé nukleární řediny a ukazují směrem do širšího společenského prostoru. v 2: V prarodičích poznává dítě model starších lidí a to mu dovoluje, aby >r vyprostilo z omezujícího společenského stereotypu a bylo reálněji utvářeno kc krétními osobními prožitky. V kontaktu s prarodiči se učí dítě poznávat a respč tovat zvláštní potřeby starších lidí, a je-li k tomu vhodně a nenasiině vedeno, . se empatii pro jejich osobní životní situaci. I když je mu svět starších lidí dloubl příliš neskutečné vzdálen, přece jen postupně poznává zákonitost lidského živaq vvvoieastárnutí. 3. Prarodiče mohou vhodní doplňovat citové a intelektuální podněty r zbytné pro zdravý a plnv vvvoj dítěte. Mohou často poskytovat dítěti více příle tosti k pomazlení bez chvatu než rodiče, uspěchaní prací i péčí o domácnost. Ňe pak divu, že se někdy mluví až o „mystickém poutu mezi starými lidmi a dětror Pohádka, kterou vypráví dědeček, je něčím vzácnejším než stejná pohádka, kte-čte z knihy roztěkaný táta, hra s prarodičem je často dostupnější i vítanější, přin^: s sebou nové, dosud neznámé prvky, procházka s prarodičem naplněná otázka které jsou trpělivě zodpovídány, je toužebně vyhlíženým dobrodružstvím, přitafi žení k ci omáčí práci babičky je novým zdrojem poučení. Je pochopitelné, že f rodiče hrají ve vzpomínkách dospělých lidí často významnou úlohu a že vzpomŕ íají až do nejútlejšího dětství. Prarodiče mohou také vvznamně pomáhat - pokud jsou svým bydlišícn dosažitelní - při přípravě dětí na školu Jsou přitom často významně tqiělivěj^ -a to je mnohd rozhodu:ící :to úspěšné zvládnutí úkolů i pro posílení motivace těte. Nejsou často také tak neúměrně nároční, dovedou spíše dodat nezbytné vzbuzenía pochválení, ale pomáhají také nést dítěti i občasné nezbytné nezdar l5jV době. kd\ dítě začíná dosjTÍva^aJjd^y^e^JajiJj^a^^^ přísným a omezujícím rodičům, mohou prarodiče vhodně pomoci oběma stran Jsou často útočištěm dětí, mají ale i učit lepšímu pochopení Dro nezbvtno-: rých požadavků. I,"čí děti rozumět i obtížné situaci rodičů; učí je vidět jako ' kteří také kdysi byli dětmi. Dítě se pak snáze vžívá do situace svých rodičů a tíže dospívání nenaruší trvale jejich vzájemné pouto. Prarodiče tu mohou porr: •. i rodičům, když je uklidní ; nj omínkou na jejich vlastní dětství a na nezbytné -blémy každého dítěte. Pomáhají tedy celé rodině, aby viděla události ve sprí perspektivě a zařazením do delšího času zbavují problémy jejich dramatičnost Výchovný vliv prarodičů nemusí ovšem být - a také vždy nebývá^H kladný. Sporné stránky působení prarodičů jsou někdy nápadnější a vyvolávají 'L CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA 183 Mnách také s obtížemi socializačního vlivu vlivy prarodičů, kteie ritelné? Můžeme je vyj T''ch významných ro: činitelem jejich pokr;; " d kruhu malé nukleá ru. íí a to mu dovoluje, i :ylo reálněji utvářen' xí dítě poznávat a i :ě a nenásilně vedena, u svět starších zákonitost lidského intelektuální podněty ^sytovat dítěti více i éčí o domácnos: z; starvmi lidmi a dM ež stejná pohádka, ipnější i vítanější, ičem naplněná ojj i dobrodružstvím, Je pochopitelné, r.ou i'ilohn a je vzr rud jsou svým by< > významně trpěli pro posílení motiva >íše dodat nezbyt .sné nezbytné nezd často do opozic: uomoci oběma stí "í pro nezbytne 1, učí je vidět ia1 :ace svých rodičů ~diče tu mohou tství a na nezb t Ha události ve sj jejich dramatiční Jcé vždy nebývá -Mnější a vy volávajij iú mluví se o nich často více než o vlivech kladných, někdy právem "ind1 -oblémy až přehnaně podtrhují. Především se mnohdy ukazuje, že ve své loučatům prarodiče někdy skutečně snadno sklouznou do rozmazlování -■'šem rozmarům dítěte, povolují dětem, co jim rodiče zakázali, ba dokonce "ácejí a všemožně si kupují jejich lásku. Někdy příliš povolný výchovný ' ''■á z pocitů vinv] kterých se přílišnou přísnosti a autoritativnosti do; us-istních dětech, jindy se snaží vynahradit dětem nedostatek lásky, kterou £ jej ich mínění nedávají rodiče. Vývoj dítěte může být zvlášť nepříznivě =nán příležitostnými pejorativními poznámkami prarodičů na adresu ro-^ • vi| nrarygi^p YlBJitflf soustavné, takto narušují autoritu rodičů-, na které, .a;í odpovědnost, když se jim chování dítěte nelíbí. Někdy sabotují jejich t- j sice bez výslovných poznámek, ale opačně zaměřenou aktivitou a dokonce ;ně snaží získat ve vnoučatech své spojence v boji proti rodičům. Postup íhčen alespoň ze dvou důvodů, předně už nemají přímou odpovědnost za - nemusejí tedy trestat a kárat, a za druhé mají pořád určitou autoritu u ro-:ožejsou starší a zkušenější^ Je tedy třeba stále zdůrazňovat, že odpověd-"■chovu dětí nesou především rodiče, kteří také musí vynaložit nejvíce sil, at nejvíce obtíží a starostí; jim tedy mají v nesnadném úkolu prarodiče po-Jednotném působení na dítě, pro které rodiče mají mít vždy rozhodující imitky si zajisté mají dospělí prodiskutovat mezi sebou bez zatahování dí-■ ■:onfliktů, kterým nemůže rozumět. ľetné výzkumy v posledních dvou desetiletí ukázaly, jak se i bez přímého ' prarodičů na vnoučata předává v řetěze generací výchovný styl a jak se i np.gativní vlivy abnormní výchovy^Autoři, kteří sledovali historii rodiny arušeným psychickým vývojem dítěte, zdůraznili například, jak se kumu-nezralosti rodičů na jedno jejich dítě, které později v časné dospělosti má vybrat si stejně nezralého partnera, s nímž pak vychovává dítě, jehož psy-kse hroutí, když se má stát autonomním jedincem (Bowen, 1960). Jiná pozo-Wtm. nasvědčují podobnému ,.trans£eneračnímu řetězu abnormní výchovy" (ter-Helfera) u rodičů, kteří týrají své dětí -podobnejako byli neúměrně přísně jestáni ve svém vlastním dětství. ŕro většinu lidí v pozdním dospělém věku vlastně nikdy nenastane opravdivá situace „zavírajících se dveří" v jejich osobním životě, ani neprožívají ha. prázdného hnízda", které by toto období nutně poznamenávalo vážnou kri-Spíše musíme zdůrazňovat, že je to životní období jako každé jiné - se _rroblémv i se stále otevřenvmi a novými možnostmi osobního rozvo e. 737 zil" šťastně nebo ne, závisí více na individuálních vlastnostech osobnosti __JJověka než na chronologickém věku čí na pripaanycn iyzicJtycll !£mtíIl!U.'R. 184 VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE 11. STÁŘÍ Pod pojmem stárnutí se, zpravidla rozumí souhrn změn ve struktuře a f cích organismu, které podmiňují jeho zvýšenou zranitelnost a pokles schopn a výkonnosti jedince a které kulminují v terminálním stadiu a ve smrti. Biológiu znaky stárnutí lze pozorovat ve všech tkáních a v jejich buňkách, nejzávažnější |s však v nervové a endokrinní soustavě, které zajišťují neurohumoráiní regulaci vší tělesných a duševních ; och :i: Nejčastěji bývají popisovány různé degenerát! změny apokleszakbdního metabolismu. Relativně přibývá vaziva místo funkčn tkání: v nervových buňkách mizí Nisslóva tělíska, neurony odumírají' a jsou hrazovány gliovými buňkami. Biologické projevy stárnutí jsou nápadné: snižuje -odolnost vůči infekcím, zvyšuje se sklon k nádorovým onemocněním, zpomatu se hojení ran, ztrácí se pružnost vaziva, sklerotizují cévy apod. Byl navržen velW počet teorií, které se pokoušejí vysvětlit podstatné příčiny změn (Růžička - hy?ir-réza protoplazmy, Mečnikov - intoxikace jedy střevních baktérií, Bogomolec - po-kles obranných schopností mezenchymových buněk v tkáních, Delong a Popi i n spontánní racemizace aminokyselin v bílkovinách, a mnoho jiných). Všechny rie však postihují'nejvýše jednu stránku velmi složitého procesu. Pacovský a p manová (1981) rozdělují teorie stárnutí do tří skupin: 1. teorie o působení zev-vlivů (ekologické podmínky, vliv bakterií a virů aj.), 2. teorie o působení vnit vlivů (genetický program, hromadění omylů při proteinové syntéze, specifické tabolické změny příčné vazby), 3. teorie porušené integrace a organizace. Nemoci v dětství i v pozdějším věku zřejmě stárnutí urychlují, stejně k němu přispívá nesprávná životospráva, životní zátěže. Stejně tak i sklon k ným nemocem typickým pro stáří je založen celým předchozím životem: uka se například, že zvýšená lomivost kostí (jejich snížená denzita) je sice podmrnó hormonálními změnami po klimakteriu, ale do jaké míry se tento faktor projr> závisí na tom, jak pevnou kostru si žena „postavila" mezi pubertou a dvacátým ->• kem věku. Je přitom zřejmé, že pochod stárnutí je u každého druhu geneticky kódován a ž p také pro každý druh existuje určitá maximální hranice délky žr po nijako by příroda „ztrácela zájem" na dalším udržování individuálního z ' (u Člověka bývá za tuto hranici nejčastěji pokládán věk 125 let). Je však také zře že limit v naprosté většině případů dosahován není a že ani smrt zpravidla není rozená, aleje způsobena často méně účinnou imunitní odpovědí na běžná infe onemocnění nebo ztíženým hojením při náhodných úrazech malého rozsahu j]pkTfthintiiai nmění iaVmnžnn lidský životprodioužir (Huľeland, 1 Vyb". ČSA * Některé novější studie však ukazují, že zmenšování hmotnosti mozku není kem definitivního zániku neuronů, ale spíše projevem zmenšování jejich objemu a snil počtu synapsí. Tento proces je přitom z.načně diferencovaný a nepostihuje stejně vš; funkční oblasti mozkové kúry. změny v oblasti tzv. psychických center jsou přímo spoje J zánikem sociálni aktivity a odchodem do důchodu. Někteří autoři proto uzavírají, že zni. > roli v tomto procesu hraje samotné snížení aktivity spojené se změnou sociální situace CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA 185 um změn ve struktuře a I iltelnost a pokles schc stadiu a ve smrti. Bir [ bunkách, nejzávažne :rohumorální regula. sovány různé deger. r'vá vaziva místo fu rony odumírají* aj: rtí jsou nápadné: smi r onemocněním, zpc ř-7 apod. Byl navrže-fny změn (Růžička -baktérií, Bogomole. káních, Delong a Fc "oho jiných).^gechi rocesu. Pacovskv a; eorie o působení z ioúe o působení vr ve syntéze, speciiic ace a organizace. ~iutí urychlují, stejně _ Stejně tak 1 sklor ich ozim životem: 1 enzita) je sice podr y se tento faktor pr pubertou a dvacátýn iého druhu «enetk ilní hranice délky ani indiviauainino"; ~ let). Je však také; i smrt zpravidla 1 lovědí na běžná ít 5ch malého rozsa" iáť'(Hufeland, 1795 otnosti mozku není i . ' eiich objemu a sr ic ostihuje stejně \ ^ snter jsou přímo spí I proto uzavírají, že zra ínou sociální situac zbývá tedy i dnes velký prostor jak v oblasti biologicky orientované, logických a sociálních aspekiech osobni hygieny. O medicínských a so-"•č.ktech v gerontológii a geriatrii je dnes u nás k dispozici několik kom-inografií (např. Pacovský, Hermanová, 1981, Topinková, Neuwirth, iľh, 1997). Zde omezíme výklad na hlavní otázky gerontopsychologie, Im k postavení starých lidí ve společnosti. !ívším musíme odpovědět na otázku, od kdy může být člověk pokládán Odpověď je nesnadná hned ze tří důvodů. Za prvé - vzhledem k značné : iální variabilitě: týž člověk může vykazovat určitý pokles výkonnosti nnosti, zatímco výkon v jiném ohledu současně ještě stoupá neboje cel-2 zachováván. Za druhé - ve stáří se ještě více než v dřívějších obdo-:»jíí rozdíly mezi jedinci: zatímco někteří si zachovávají svěžest a du-: ;snou zdatnost do vysokého věku, jiní vykazují výrazné známky stárnutí Za třetí - pokroky zdravotní péče a celkové společenské změny přiná-- příznivé změny ve zdravotním stavu lidí, ale mění se i zátěže na ně kla-sunují hranicí stáři jedním nebo druhým směrem - konečný posun je "tem kladných a záporných vlivů. Obecné však můžeme říci, že z h!e-íčenského je člověk starý, když je za takového pokládán ostatními členy ] a a vývojem společnosti dochází k značným posunům této hranice: w35 byl za starého běžně označován člověk čtyřicetiletý, v r.líjyU ByTJako án padesátník. V současnosti je pak zpravidla dolní hranice stáří v roz-;mích udávaná věkem 65 let. Zájem dnešní gerontológie se ovšem již ^duje spíše až na věk od 75 let. :vní změny pozorované obecně u stárnoucích lidí lze stručně - s určitou ň a s uvedenou výhradou značných interindividuálních rozdílů - popsat xích bodech. Zhoršuje se smyslové vnímání. Asi u 90 % osob lze po 60. roce jejich :t výrazné zhoršení zrakové percepce a asi u 30 % se výrazně zhoršuje přináší s sebou ovšem nejen pokles jejich výkonu při některých pracov-istech, ale omezují se proto často i jejich možnosti rekreace (četba, na-hudbě apod.). Kromě toho poruchy senzorické percepce často významně Tstupnost komunikace s druhými lidmi, což může být provázeno podezí-í istotou, úzkostí nebo hněvivostí. Zhoršení zrakového a sluchového vní-í znamená rovněž vyšší riziko úrazů, zejména pokud člověk nepřizpůsobí svým aktuálním možnostem. Zlepšení zrakové a sluchové percepce íluchadly a jiným pomůckami může proto znamenat velkou pomoc v cel-^ íobním přizpůsobení i ve společenském zařazení stárnoucího člověka. Zhoršuje se paměť. Především však paměť pro nové události, zatímco aule zážitky (např. z dětství) zůstávají většinou v paměti dobře uchovány. Igŕmfrn včaif hvyaif vznomínky i obsahově a emočně zkresleny; minulé je ^^EflditfiC£jip_>píše pozitivně a starý člověk lpí potom až nepochopitelně na 7;>1 a co měl, ať už je to postavení, majetek, zvyklosti nebo ziskané vý-^_ sto jde o určitou obranu proti pocitu ohrožení ze strany mladších, která je 186 VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE však z neporozumění hodnocena jako nepříznivá charakterová vlastnost. I kráj, dobá paměť je závislá na stanoveném problému: opakovaní cisel ve steiném pofm zůstává dlouho zachováno nebo klesá jen mírně, zatímco jejich reprodukce ve z\ ném pořadí se zhoršuje výrazněji. Jiné metody měřící krátkodobou paměť vyk; zřetelnější detenoraci. c (Inteligence měřená běžnými inteligenčními testy zřetelně klesá vyšším věku (obr. 42). 75 letý muž, který dosahuje ve Wechslerové testu pro spělé (WAIS) průměrné inteligence a má tedy podle definice IQ 100, odpovídá í výkonností mladému dospělému s IQ 76 (jeho výkonnostní kvocient je 76). J liže má nadprůměrnou inteligenci s IQ 130, pak jeho výkonnostní kvocient t 112. Lontitudinální nebo semiiondtudinální studie však nasvědčují tomu, že| dobné hodnocení inteligence starších lidí globálním inteligenčním kvocientem r vhodné; ve skutečnosti se různé kognitivní schopnosti mění s věkem rozdílně ( 43,44). Podle jedné reprezentativní studie (Schaie, 1970) například tzv. krvstal inteligence (která představuje jakýsi výsledek vrozených vloh a všech zkušei získaných spontánně i formálním vzděláním), stoupá vlastně od 25 let až do s zatímco kognitivní flexibilita (fluidní inteligence), jak se projevuje ve schopr učení novým věcem a v řešení problémů pod časovým stresem, popř.ve schopí přecházet z jednoho způsobu myšlení k druhému, klesá výrazně už po 30. r Ještě jiné schopnosti (vizuomotorická flexibilita - např. v pohybových doved tech) zůstávají zhruba na stejné úrovni téměř po celý život. Konečně některé nosti se sice zhoršují, ale pomalu a později (vizualizacé). Jesiliže se všechny dohromady sčítají v jednotném ukazateli, snadno se dochází k názoru o brz a stálém zhoršování výkonu s věkem, ale průměry nejsou ani spravedlivé, ani stižné. Ve velmi vysokém věku dochází ovšem nesporně k závěrečnému celkov úpadku sil a schopností - ale opět značně odlišně u různých jedinců. "T^Sjj^Tektivní prožívání nabývá ve stáří zřejmě poněkud jiné kvality. Ci prožívání se většinou stava méně bezprostředním a snižuje se intenzita emoci - ved~ í Si '• r zir ht-7 1 soli 70-I 60-J 50-ei. 40-{30-■a 20 -§ 10-Jí 10 15 -i-r~ 20 25 ~i— 30 —r-40 ~i-r~ 45 50 —r-55 -1—r-60 65 —r-70 věk-roky Obr. 42. Zjednodušená celkového skóre dosaž; v inteligenčním Wechsiť testu (zkrácená verze subtestů) v jednotlivých vých skupinách (prir hodnoty získané příčno. todou) (podle údajů D. v lera, 1939 a 1944). zkterová vlastnost, "'ani čisei ve Steine d iejich reprodukc° játkodobou paměť v ™ testy zřetelně : Wechslerově test:: Sinice IQ 100, odpoi ' t>stní kvocient je * výkonnostní kvo:h skupinách (pri inoty získané příčí íou) (podle údajů D. kra, 1939 a 1944). _CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA 187 ú sak snadno nenadchne pro nové, ale současně řadu situací dokáže hodila racionálnej!. "VI noho záleží ovšem na hodnotové orientaci každého :ro mnohé je delší život příležitosti k tomu, aby člověk přehodnotí! svůj tivot a dosáhl nového porozumění smyslu svých činů. Taková moudrost aložena na celkové integritě osobnosti každého člověka a není tedy zda-avána u všech lidí vysokého věku. >4I E o 100 80 60 40H 20 porozuměni opakování čísel substituce symbolů -]-1 T-1-[-"I-1-r—I-1-1 1 ' 1 5 10 15 20 25 30 35 40 45 50 55 60 65 70 : tivnější. Styl hry prarodičů s dítětem je oproti stylu hry rodičů většinou tole nější_a významnou pozitivní roli hrají prarodiče jistě i tehdy, když hovoří s dŕk o dětství rodičů a napomáhají tak vytváření velmi důležité rodinné histone. pravení o dětství rodičů může v konfliktních situacích také otupit hrot ostří roi dítěte či dospívajícího s rodiči, zejména je-li podáváno s humorným nadhle Nezastupitelná je i jejich role ..výuková" - staří lidé mladé učí nejen tím, co ■■: nulosti vyprávějí, ale učí je i mnoha hlubším hodnotám a postojům a učí je r rjjr i r"mi imrfí pomáhají svým blízkým, aby hleděli vyrovnaněji na vlastní a plněji si uvědomovali svoji odpovědnost k rodině i k širší společnosti. Půsc: prarodičů může být jistě pozitivní i negativní, ale v každém případě poskytl těti jedinečnou zkušenost a rozšiřují variabilitu stimulace dítěte a poskytují n; ležitý model stáří i jeho vlastní budoucí prarodičovské role. CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA 191 :jen řadě změn ve *n vnějších (změna tí blízkých lidí ap.). i každá nemoc či;" jakou je především j etí do trvalé ústai itace a závažným Dvěka z lůžka na li proto měly být za souvislosti uvádí !ti Pé"): perspekti-novost přijímat no* r'ravost (včetně sel !í deficity i úbytek. jí; potěšení (schopri íem se ve stáří vět jk znovu stoupá; xí či emoční neb : velmi důležk i :ejména starší' :žívají; dědečkovi 'i lidí skutečně ne ^dičů většinou tc /, když hovoří s d f rodinné historie otupit hrot ostří r humorným nadh : učí nejen tím, cc astoiům a učí je wnaněji na vlastni rsí společnosti. Půí n případě poskyf těte a poskytují: • ivy prarodičů na dítě jsou současně i nepřímé: např. i jen pouhá instru-' pomoc matce významně pozitivně ovlivňuje její interakci s dítětem. . - velmi úspěšné je možné označit program;, podporující aktmn^ajgojgr^yjjjr^jč^ ' rodině - zejména v rodinách sociálně rizikových (napr. - Prenatal/Early In-:ct, 1981) nebo v rodinách s postiženým dítětem ap. Prarodiče jsou vedeni nejen ~.á fyzické pomoci rodině a povzbuzováni k poskytování emoční opory pro matku, pomáhat účinně i při vyhledávání dalších služeb rodině a rozšiřování její vnější é. Všechny tyto aktivity mají prokazatelné pozitivní vlivy nejen na vývoj ,,ohro-eámí rodiny, ale i pro starého člověka samého tím, že jej udržují v aktivitě a po- - pocit užitečnosti pro druhé. .ctnost kontaktů prarodičů s rodinou se u jednotlivých rodin velmi liší -""Je zřejmě leuoh srjeó^ňTTmTaTTRďýž se zdáJ£e_i2Liri2fil£gJ^vaÍi poněkud Jépe přizpůsobených rocTinácri, neide samozřejmě jen o jednostranné a kvalitní vzájemné kontakty bezesporu pozitivně ovlivňují i psycholo-iaptaci prarodičů samých. .'anžcJjjk^^^Uvy obvykle v tomto ubdobí sílí a ztráta životního partnera jávažnou životní událostí, s níž se starý člověk jen velmi obtížně vyrov-:mě potřeb citových přetrvávají u řady lidí dlouho do stáří i potřeby se-~:dyž ve stáří sexuální apetence obecně klesá, nemizí úplně a mnozí lidé -im sexuálním životem ještě ve vysokém stáři. Bretschneider a McCoy jpř. uvádí, že až 62 % mužů a 30 % žen ve věku nad 80 let (věk 80 - 102 alespoň občasné pohlavní styky. Sexualita starších osob však bývá mlad-jevším vlastními dětmi) spíše tabuizována nebo dokonce odmítána (po-3. patří k mládí a tělesné kráse"). Dokladem je i téměř úplné opomíjení •ti v odborné gérontologické literatuře (výjimkou v naší literatuře je :Tiěru publikace Říčana, 1989, který problematice sexuality ve stáří vě-:ak značnou pozornost). Zvláště závažné konflikty pak ovšem nastávají, rem postižení kognitivních funkcí při demenci dojde k odbourání so-;ábran a sexuální potřeby se projeví zcela otevřeně a sociálně nepřimě-jjí je tedy sex ve stáři většinou již méně významnou hodnotou, přesto :ba nemizí zcela a při hodnocení kvality života může hrát významnou ičla by se podceňovat. Sociální zařazení starého člověka. Problematika stáří se stává v sou-adní společnosti stále závažnějším celospolečenským problémem, pro-diska demografického vývoje dochází postupně ke stárnutí populace (tj. procentuálního zastoupení seniorů v populaci) vlivem prodlužování dělky současném poklesu počta narozených dětí. Proto se zejména v posled-eti letech věnuje pozornost problematice stáří i na mezinárodní úrovni rzinárodní akční plán OSN k problematice stárnutí z r. 1980, Zásady OSN *Y z r. 1991 ap.). Současné celospolečenské programy kladou hlavní duna další prodlužování života, ale zejména na podporu kvality života ve 192 VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE stáří; zdůrazňovány jsou především principy nezávislosti, participace, seberealiz a důstojnosti starých lidí. Prosazuje se ífnni-^pp^TWpgcn^hn gf:írnntí"-nžnigt LJlC ■ orientace na .já" schůzky vážná známost manželství orientace na manželský pár dětství dospíváni časná dospělost 4T narození dětí 4 orientace na rodinu — odchod dětí z domova I .prázdné hnízdo" + dítě i nová rodina orientace na manželský pár střední dospělý věk pozdní dospělý věk stárnutí stáří úmrtí manž. partnera orientace na .já" Změny v orientaci sociálních rolí se zřetelem na přípravu a realizaci manželství a ro-■t*í a na změny ve stáří (upraveno podle modelu S. Clavana). 194 VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE lidi euthanasii, dokud pod tlakem veřejnosti i opravdových důkazů svůj názor odvolal. Naopak mnozí lidé, kteří se dožívají věku přes osmdesát či devadesát zůstávají plně«soběstačnými, aktivními a produktivními, ostatním účinně pomáh a jsou i osobně šťastní. Většina doporučení, jak realizovat „úspěšné stárnutí", povídá ostatně obecným zapadám duševní hygieny vůbec: zachoval si šíři zář uciržet se v aktivitě - v rovnováze s nezbytným odpočinkem, uspořádat si živ: náplň podle svého dřívějšího zaměření tak, aby zahrnovala fyzickou i duševní i nost, být stále otevřen vůči novým poznatkům a usilovat o adaptaci na nové pc dávky, udržovat pozitivní přátelské vztahy a navazovat nové vztahy, pomáhat výchově dětí, mít potěšení z dobrých věcí, které život dosud dává, a plně jich tra-vat - a konečně vyhýbat se emočně rozrušujícím situacím, ale zvládat vše s mc roští, která vyplývá z větší nezávislosti na okamžitých situacích a z pohledu m"~ vot v jeho celku. Ne všichni staří lidé jsou ovšem moudří, stejně jako nezvla; své vývojové úkoly všechny děti, ani všichni dospívající nebo mladí dospělí. Tgj dence k angažovanosti nebo neangažovanosti je tedy spíše vlastností osobnosti pouhou funkcí věku. Velký počet empirických poznatků o psychickém vývoji ve stáří přinesla tzv. ská longitudinální studie stárnutí (BOLSA, H. Thomae, U. Lehr et al.). Do studie bylo nuto celkem 222 mužů a žen, kteří na počátku výzkumu (1965) byli staří 60 - 65 let ( kohorta) nebo 70 - 75 let (starší kohorta). Všichni byli důkladně somaticky i psycholog vyšetřeni. Původně se předpokládalo sledování jejich stavu po dobu 5 let, zájem zúčastně-však vedl tým pracovníků k pokračování s těmi, kteří přežili, skoro na 20 let (do 1984). £3 nejdůležitější nález celého výzkumu je potvrzení velké interindividuální variabilit) ve ; To se týká například kognitivních schopností: některé sledované osoby si udržovaly stejn; sledky v inteligenčních testech i zvláště lidé s vyšším vzděláním, kteří dříve pracovali v a lektově náročných profesích), jiní muži i ženy vykazovali významný pokles výsledků v ligenčních testech různého druhi^'odobne nebyly potvrzeny některé zjednodušující tsxsi o jednoznačných reakcích starých lidí na stresové podmínky (agresivní nebo depresivr;. s akce): ve skutečnosti vykazují i staří lidé nejrůznější způsoby, jak se vvrovnávat se zátě: různě se přizpůsobují náročným situacím a různě si je kognitivně zpracovávají. I velm' lidé si zachovávají určité perspektivní vyhlídky do budoucna, i když si uvědomují, že si jejich života krátí. Výzkumný tým se zajímal zvláště o to, zda empirická data potvrdí neangažovanosti či opačnou teorii aktivity. I zde se však ukázaly rozdíly. Mimo jiné zák tom, o jakou sociální roli jde (občanská angažovanost, aktivita v roli rodiče, prarodiče r tel a sousedů). Pokud jde o občanskou angažovanost, nasvědčují výsledky spíše teorii ražovanosti: dvě třetiny sledovaných osob cítily větší živom], spokojenost při menší i čenské zátěži. V roli manžela a rodiče však tři čtvrtiny osob vykazovaly větší životní uspo'. při dobré aktivitě a také v roli přítele qdpovídaly dvě třetiny spíše životnímu uspokojer cházejícímu z teorií aktivity. Autoři z toho vyvozují, že žádná globální teorie nevystihuj? pm složité interakce osobnosti s podmínkami prostředí a že je nutno důsledně přistupovat ■ blémům stárnutí diferencovaně. Z výzkumu také vyplynulo, že staří lidé jsou připrav; to, že musejí zemřít, ale těžko snášejí představu, že by byli na druhých lidech závislí. CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA 195 -zu svůj názor ne> 2 či devadesát účinně pomáhap ■iné stárnutí", . "vai si šíri zaj pořádat si žive ou i duševní c .ci na nové pc: iíinesla tzv. bon : studie bylo z; •0-65 let(mla y i psychologie _"em zúčastněnýt :t{do 1984). iriability ve stá nžovaly stejně ' í pracovali v irtf ;í výsledků v ir Většina současných koncepcí ..úspěšného stárnutí" i ostatní programy za-:aé na posilováníkvality života a úspěšnou adaptaci ve stáří tedy dnes spíše "j hlavní důraz na udržení dostatečné ajdjvitv lidí vysokého věku: nečinnost :ogenní tělesně (atrofie svalů, smyslových orgánů z nečinnosti; imobilizační -*om, kdy člověk ztrácí pohybové i další dovednosti, je-li po delší dobu upou-i lůžko) i psychicky a sociálně. Negativní vlivy nečinnosti nebo podnětové, ímocní deprivacejsou pritom ve starším věku daleko výraznější než dříve a ve-»: urychlení nrirozenvch involučiúchzmenT^vzkTrň^ ľrené aktivizaci - např. i po jen krátkém tréninku pružnosti myšlení a řešení ;h problémů - dosahují mnohé starší osoby výkonů v testech fluidní inteli-í plně srovnatelných s výkony mnoha lidí mladých. Aktivizační programy jsou "jsny úspěšně jak na úrovni preventivní (zaměření na zdravou stárnoucí popu-tak i na úrovni léčebné - vlastní terapie (např. kognitivní rehabilitace po cév-"tozkových příhodách) i sekundární prevence (např. u lidí s počínající demencí ; totiž přiměřená aktivizace značně zlepšovat kvalitu života a zpomalit postup -"by). Aktivizační programy bývají zařazovány i do komplexní psychoterapeu-r>éče o osoby s poruchami adaptace (např. po přechodu do domova důchodců i ústavní péče. Mezi zmíněnými preventivními programy je nutné jmenovat především v zahraničí vyhledávané kurzy tréninku paměti (v posledních letech nabízené i u nás), kurzy krea-j mvšlení a v širším smyslu i univerzity; třetího věku, které poskytují ucelené vzdělá-" "ogramy určené speciálně pro seniory. První z těchto univerzit byla u nás otevřena v r. Praze, v současnosti fungují na většině našich vysokých škol). Jinou možností je za-ůo různých aktivit „klubů aktivního stáří", seniorských center či do práce dalších své-.lých organizací (např. Život 90). Velmi cennými jsou také různé programy založené na bázi volunterské činnosti, kdy aří lidé využíváni jako dobrovolníci - např. při pomoci mladým matkám v obtížných "ích situacích, při pomoci rodinám s těžce nemocným členem, při stimulaci dětí umís-vúsutvních zařízeních, ale i při pomoci jiným starým lidem v těžkých životních situa-yrf. po přechodu do léčeben dlouhodobě nemocných nebo do domovů důchodců. Z ta-romoci - je-li dobře organizována a dobrovolníci jsou ve své práci dostatečně odborně - pak bezesporu těží obě strany - ten, komu se pomoci dostává, ale i starý člověk, fc? ji poskytuje, a využívá tak svého potenciálu a smysluplně naplňuje svůj život; Snaha o aktivizaci starých lidí však musí plně respektovat individuální mož-i rřání každého člověka - důležité je pomoci mu nalézt motivaci pro vytvá-rátkodobých i delších cílů, umožnit mu prožít zážitky úspěchu a posilovat ebeúctu. Za opačných okolností může nadměrná aktivizace nabývat až cha-rra týrání starých lidí - zejména v ústavních podmínkách. V praxi jsou bohu-^tější případy opačné: nedostatečná příležitost k aktivitě či podnětová depri-Ale ani případy aktivního fyzického či psychického týrání a zanedbávání ".i péče o staré lidi (zejména o lidi s omezenou soběstačnosti) nejsou bohu- 196 VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE žel zdaleka výjimečné. V USA a západní Evropě je odhadováno, že se týkají j - 6 % starých lidí, v literatuře je jim však dosud věnováno podstatně méně zornosti než špatnému zacházení s dětmi. Nejde jen o (nikoliv výjimečné) skuté tělesné týrání a ubližování, ale i o záměrné vystavování rizikům a úrazům, om: vání autonomie či vyhrožováním umístěním do ústavního zařízeni nebo také nanční zneužívání ap. Zejména tam, kde se špatného zacházení dopouštějí čle™ rodiny, nebývá ovšem starý člověk ochotný situaci oznámit a požádat o porr jindy (třeba i v ústavním zařízení) se cítí bezmocný a neschopný dosáhnout zm a upadá do apatie a nečinnosti. V případě depresivních reakcí starých lidí nebo 1 padě některých náhlých změn zdravotního stavu (vícečetná zranění, dehydra:. nedostatečná hygiena ap.) je proto potřebné na tuto možnost pomýšlet a vča» hájit kroky k její nápravě. ^^ K životu ovšem neodlučitelně patří kratší či delší konečný terminálni dium. Většinou je chápáno zcela negativně - spíše jako část smrti než jako fuf> část životní dráhy. Téma umírání je většinou tabuizováno, dnes více než sexi nebo vyměšování. Většina lidí se hovoru o umírání vyhýbá a v rozhovoru s um jícími uniká do lživého ujišťování, že „mají před sebou ještě mnoho let", i tomu nevěří ani oni sami, ani utěšovaní. Z dlouhodobého sledování žen, které u raly na rakovinu prsu, bylo v jedné studii (Quintová, 1964) zjištěno, že neis stránkou jejich situace byla značná komunikační izolovanost. Lékaři se omezt* ffit^tručnTJuT5Tormaci, že „všechno se dobře hojj", v rodině se všichni falešně I žili „odvést pozornost" a příchozí návštěvníci (pokud se návštěvě raději nevyř -mluvili o věcech co možná banálních. Je pravděpodobné, že podobné chov." obranou všech, kdo se s umírajícím stvkaií. proti ip.iich vlastní úzkosti. Tím, i pírají fakt umírání druhého člověka,jiopírají vlastně také jistotu, že oni sami se. nou ocitnou ve stejné situaci. Je ovšem pravda, že někteří umírající se chytají '• falešné naděje, kterou jim druzí poskytují, nebo že si sami podobné naděje fantazii vytvářejí. Avšak většina starých lidí šije vědoma svého stavu a jsor řeni s výhledem na smrt a touží po otevřeném a pravém dialogu, kterého s však nedostane. Naše vlastní neschopnost mluvit s umírajícím o jeho perspektivě po* názor, že terminálni stadium nemá žádnou hodnotu, ba že žádnou hodnotu ani umírající člověk sám. Takové tabuizování umírání nebylo vždy a všude o - a je spíše následkem nadměrného zaměření rozvinuté průmyslové společní výkon. Rozeni i umírání bylo v minulosti mnohem spíše chápáno jako přk součást lidského životního běhu - stálo uprostřed lidského společného žiT~ stál kostel s hřbitovem uprostřed obce. Dětí se seznamovaly přímo s rozením i raním. Dnes jsou tyto součásti života vytlačeny většinou do neosobního úst; prostředí, mimo okruh rodiny. To však neodstraní jejich realitu. Místo toho l ťuje plné prožívání celého života, k němuž patří první i poslední chvilky. Ri. znatků o psychologii umírání (např. Kubler-Rossová, 1969, u nás Haškovcová. změnil už v posledních letech pohled na potřeby umírajících a na jejich osol skou hodnotu. Další poznatky jsou však ještě nezbytné pro reálné pochope: -v- -dováno, že se -no podstatně "iv výjimečné) I kům a úrazům zařízeni nebo ta :eni dopouštějí -t a požádat o xpný dosáhnout starých lidí neť. i zranění, dehyc it pomýšlet a terminal ínes^ígejjg^ '■ rozhovoru s i ování žen, zjištěno, že Lékaři se oř - všichni falešn ívě raději ne\ '. podobné cho* úzkosti. Tím. i. že oni sami xjící se chytají íobné naděje v "o stavu a seu, kterého 'erspektivě pos4 lnou hodnppL Idy a všude < ;čnt ano jako přu CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA 197 isují na výhled smrti, nakolik si jej uvědomují a jakými stadii smíření ~' procházejí. Zlepšení psychologické péče o umírající je nesporně ^bné - vrátí hodnotu lidem ve společnosti, kde ..automatizované stohovalo také poslední člověkovu cestu"'. „Tvoří se však nový životní závěrečné části své monumentální Ontogeneze lidské psychiky osm--*hoda. (1972) a pokračoval s nadějí, že se v něm jistě „obnoví respekt důležitější události v životním dramatu". fem přece jen narůstajícího uznání zcela specifických somatických, ale i psy-a sociálních potřeb umírajících i společenské akceptace smrti jako součásti ži-yend, aby se všude, kde je to možné zajistit a pacient sám si to přeje, unjí-it do své rodiny a pro/.'! poslední chvíle života mezi svými blízkými. Tam, kde již nestačí nebo z nějakých důvodů není možná, je dnes alternativou k běžné pobyt v hospici, který na rozdíl od běžné nemocnice nabízí léčbu plně respek-ľ* těžce nemocného člověka ajeho lidskou důstojnost a plně uznává i jeho vlastní ►■ŕku je tedy i v posledních chvílích života ponecháno právo svobodně se rozho-"ým respektem je ovšem přijímána i rodina nemocného. Pacienti hospice mají :3 závažnost své nemoci nebudou trpět nesnesitelnou bolestí a že ani na konci nezůstanou osamoceni. Velká pozornost se věnuje zejména potřebám duchov-ierminálním stadiu často vystupují do popředí. Cílem práce zdravotního týmu ytvořit pro pacienty ohrožené na životě (ale nevyžadující intenzivní nemocniční ;dí s atmosférou lásky, uznání i naděje. Hospice jsou proto budovány jako alter-! nemocniční péči, která zejména z hlediska uspokojování psychologických a du-3eb umírajících poskytuje služby neúplné. Hospicové hnutí se již i u nás začalo ~~. hospic byl v Cechách otevřen v roce 1995. •sak vhodné zakončit přehled vývojového běhu člověka ještě optimismem ze závěru uvedeného Příhodova díla, v němž dokládá, že nejen vy- § ve svém díle, ale i „obyčejný člověk" žije po smrti - neboť „v onto-"eztrácí ani jeden pohyb, ani jedna myšlenka. Každý akt se uchovává .aých přeměnách a ovlivňuje pohyb i myšlenku. Předpokládáme, že je TOÍygenezi s každým, i nejnepatrnějším činem, který zasáh! do vývoje da i lidstva. Je ..atomem" v proudu dění, který trvá v jeho soukolí zcela lán, ale přispívá k makroskopickému dění'". > rozením i s i Místo toho' : chvilky. Růs "laškovcová, lí a jejich osobnil -ié pochopeni,!