Rodina, manželství a osobní život

Rodina a manželství jako sociální instituce

Cílem této kapitoly je blíže představit sociologický pohled na rodinu a manželství jakožto základní sociální instituce každé lidské společnosti. Nejprve vymezujeme rodinu v sociologické a užité sociálně-politické perspektivě a uvádíme její charakteristiky. Následně se zabýváme hlavními funkcemi rodiny , typy (strukturami) rodiny a jejich vznikem. V souvislosti se sociologickým definováním instituce manželství (a uvedením jeho zákonného zakotvení v ČR) uvádíme existující způsoby výběru partnerů, modely autority v rodině a modely původu a dědictví v různých kulturách. V poslední části této kapitoly popisujeme postupný vývoj typů rodiny a reprodukčního chování od období industrializace až po současnost.

Rodina představuje základní sociální instituci, jejímž základním úkolem je nahrazovat společnost novými členy a uspokojovat jejich potřeby tak, aby přežili a nedošlo k zániku společnosti. Zároveň rodina představuje primární skupinu, do které se nový člověk rodí a kterou sám považuje ve většině případů za skupinu pro něj nejdůležitější. V tomto případě je od rodiny očekáváno, že ovlivňuje a kontroluje své členy. U nových členů dochází k jejich ovlivňování a kontrole prostřednictvím (primární) socializace, procesu osvojování rodinou sdílených kulturních hodnot. Ty dodávají novému členu potenciál k začleňování se do systému společenských vztahů postupným vytvářením vazeb s jinými lidmi, se kterými se setkává ve výchovných, vzdělávacích, případně dalších institucích a prostředích, do nichž se následně dostává (tzv. sekundární socializace),

Definice rodiny a její charakteristiky

Rodinu můžeme vymezit několika způsoby. (1) Nejčastěji rodinou rozumíme skupinu osob přímo spojenou pouty pokrevního příbuzenství nebo právních svazků (sňatek, adopce), jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí. Příbuzenstvím zde rozumíme vztah mezi jedinci, jenž vzniká sňatkem nebo pokrevními vazbami v otcovské či mateřské linii. (2) Vzhledem ke skutečnosti, že vznik a přežití rodiny je závislý na zdrojích příjmu jejích členů, neméně vhodné je vymezení rodiny jako sociálně sankcionovaného, relativně stálého seskupení lidí, kteří jsou vzájemně spojeni pokrevně, manželstvím či adopcí a kteří spolu žijí a ekonomicky kooperují.

E.W. Burgess (1963) uvádí následující charakteristiky rodiny, které ji odlišují od jiných sociálních skupin:

1. Rodina je složena z lidí spojených pouty manželství, krve či adopce.

2. Členové rodiny typicky žijí pohromadě pod jednou střechou a vytvářejí jednoduchou domácnost či žijí-li odděleně, považují svou domácnost za svůj domov.

3. Rodina je složena z lidí, kteří navzájem interagují a komunikují v rámci svých sociálních rolí, např. jako muž a žena, matka a otec, syn a dcera, bratr a sestra.

4. Rodina zachovává společnou kulturu. Ta je převážně odvozena z celkové společenské kultury, ale každá rodina má některé odlišné rysy.

(3) Celospolečenské změny, ke kterým dochází od padesátých let minulého století a které se významně odrazily na podobě současné „rodiny“ v USA a některých státech EU přinutily vědce zabývající se rodinnou problematikou vnímat rodinu v nejširším vymezení – jako jakoukoli skupinu lidí, která se jako rodina deklaruje na základě vzájemné náklonnosti. Touto definicí dochází k přibližování vnímání rodiny jako sociální skupiny s domácností.

Hantraisová a Letablierová (1996) vymezují ve své knize Rodiny a rodinné politiky v Evropě další 3 různá pojetí rodiny podle subjektů, jež s tímto pojmem operují. Jedná se o (1) statistickou definici rodiny užívanou statistiky - centrem tohoto pojetí jsou pojmy rodina, domácnost, nesezdané soužití, osamělé rodičovství, rekonstituované rodiny a jednočlenné domácnosti; (2) institucionální definici rodiny užívanou sociálními politiky (policy makers) – vymezuje rodinu z pohledu manželství a rozvodu, konsenzuálních svazků, prokreace, otcovství a práv dětí, otcovské autority a odpovědnosti a rovnosti pohlaví; (3) veřejně-politickou definici rodiny užívanou administrátory – zabývá se závislostí žen a příbuzných a osamělým rodičovstvím.

Funkce rodiny

Rodina má mnoho důležitých funkcí, které se mění jak v čase, tak i mezi jednotlivými státy a jejich existence a důležitost je tak odvislá od dobového a místního kontextu.

Příkladem vztahu mezi dobovým kontextem a rodinnými funkcemi je středoevropská domácnost. Jejím hlavním cílem bylo přežití, neboť péče o její členy nadrodinnými a mimorodinnými organizacemi byla pouze torzovitá. Mezi její základní funkce patřilo: (1) zabezpečit materiální chod domácnosti, (2) profesně socializovat dětí, (3) zajistit členy domácnosti v nemoci a stáří, (4) řešit sporné situace mezi členy a (5) bránit rodinné členy navenek. Soudržnost domácnosti z pohledu její struktury byla zajišťována komplementaritou statusu muže a ženy na horizontální ose a dělbou moci po ose generací. Sňatkové chování bylo ještě v době před rozvojem peněžní kultury odvislé od splnění funkce solidárního přínosu (pomoci) ženicha. Neexistoval ani strop pro počet děti. Ty sloužily jako zdroj příjmů a zabezpečení rodičů ve stáří, neboť produkovaly více nežli samy stály.

I přes historickou proměnu rodiny je možné vymezit následující funkce, které lze univerzálně nalézt ve všech společnostech v různých dobách:

1. Reprodukce a regulace sexuálního chování. Reprodukce je nezbytným předpokladem pro přežití společnosti, neboť rodina poskytuje insituticonalizované prostředky, na základě kterých jsou členové společnosti nahrazováni další generací. Všechny společnosti taktéž regulují sexuální aktivity svých členů buď tím, že některé z nich přijímají či naopak nepřijímají nemanželský sex, či tím, že narození dětí je odkládáno až po vzniku manželství. Prostřednictvím dílčích rodinných či populačních politik jednotlivé společnosti mohou přímo či nepřímo regulovat jednotlivé sexuální aktivity či jejich následky. Příkladem může být stimulace porodnosti dávkami sociální politiky (výší porodného a ostatními dávkami pokrývajícími rodičům náklady vynaložené na výchovu dětí), či aktivitami populační politiky typu pobídky ke zvýšenému využívání antikoncepčních prostředků či v extrémním případě k regulativnímu omezování počtu narozených dětí.

Zavedením politiky omezující maximální počet dětí v rodině na jedno dítě v Číně došlo v některých částech této země nezáměrně ke zvýšení počtu narozených chlapců k dívkám v poměru 28:1 (Wasoff, Dey, 2000).

2. Péče, výcvik a ochrana mladých členů rodiny před nebezpečím zvenčí. Ochrana a péče není přitom poskytována dětem pouze v nemoci, ale především každodenními aktivitami podporujícími psychologickou a fyzickou spokojenost dětí (blahobyt). Jednotlivé společnosti se pokouší podporovat rodiny v péči o děti dávkami rodinné politiky a chránit děti před násilím a zneužíváním dětí v rodině a mimo ni zabezpečením práv dítěte.

Pečovatelská funkce (jakož i následná funkce socializační a ekonomická) je v ČR podporována státem mimo jiné prostřednictvím dávek rodinné politiky. Ty jsou uvedeny v Zákoně o státní sociální podpoře (117/1995 Sb.) a jejich podstatou je víceméně posilovat dostatečný či nedostatečný příjem rodiny a jejích členů obecně či v individuálních životních situacích.

Ochranná funkce je v ČR podporována státem mimo jiné především pomocí mezinárodní Úmluvy o právech dítěte (104/1991 Sb.), které obsah je uzákoněn v mnoha českých právních předpisech (jedná se především o Listinu základních práv a svobod (2/1993 Sb.), Zákon o rodině ( 91/1963 Sb.) a Zákon o sociálně právní ochraně dětí (359/1999 Sb.). Podstatou je legitimace postavení dítěte jako subjektu sociálněprávní ochrany, kterému se přiznává právo na vlastní názor a na slyšení ve věcech, které se jej týkají, povinnost státu poskytovat účinnou pomoc rodinám s dětmi, činnost státních orgánů týkající se ochrany dítěte před fyzickým či psychickým násilím, povinnost státních orgánů při reintegraci a zotavení dítěte, které se stalo obětí zanedbávání, zneužívání, týrání a jiného ponižujícího zacházení, povinnost státních orgánů přijímat účinná opatření při ochraně dítěte mimo rodinu a před škodlivými vlivy, spolupráci orgánů sociálněprávní ochrany s dalšími státními orgány a nestátními subjekty.

3. Socializace. Rodina je skutečně jedinou sociální institucí zodpovědnou za časný osobnostní vývoj svých členů. Jedná se především o poskytnutí smyslu a podpory a o vštípení postojů, norem, hodnot a praktik užívaných vlastní kulturou, které umožní dítěti interpretovat fyzický a sociální svět kolem sebe a hodnotit, co je správné a co nikoli. Primární socializace, tj. socializace ve vlastní rodině, je základním prostředkem zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti, přičemž jejím cílem je zformovat rodinného člena tak, aby byl schopen samostatně se chovat tak, jako by byl pod stálým dohledem ostatních členů skupiny.

Socializace s sebou však může nést několik problémů. (1) Prvním z nich je skutečnost, že se lze úspěšně socializovat do skupiny, jejíž hodnoty a normy jsou v rozporu s celospolečenskými normami a hodnotami. Projevem tohoto problému může být reprodukce sociálních patologií typu kriminalita, prostituce, alkoholismus, drogy apd. (2) Se socializací se zároveň nepřenášejí pouze kulturní hodnoty, ale i sociální nerovnost, tj. dochází k rasové, třídní, mentální (vzdělanostní) či jiné reprodukci. Následkem neuspokojivé socializace je poté neschopnost „narušených“ jedinců vstupovat do běžných interakcí s druhými členy skupiny, neboť nejsou schopni respektovat normy běžného soužití.

Kromě rodiny se na socializaci dětí významně podílejí také jiné instituce a osoby, které nejsou rodinnými členy – např. jesle, mateřské školy a ostatní školská zařízení či hlídači dětí. V těchto institucích dochází k sekundární socializaci. V dnešní soutěživé společnosti je důležitým produktem socializace, která zohledňuje budoucnost dětí, dostatečné vzdělání a dovednosti, které zvyšují jejich budoucí šance při ucházení se o zaměstnání a mohou být přímo získávány či podporovány během primární socializace přímo v rodině.

4. Poskytnutí prostředků k upevnění sociálního statusu individuálního člena rodiny. Například prostřednictvím rodiny její členové získají svůj etnický či rasový status, počáteční náboženský status a třídní status. I přestože dochází ke změnám v statusu během života, mnohé z prvků původního statusu zůstanou během celého života nezměněny.

5. Náklonnost, láska a emocionální podpora nezbytná pro lidské štěstí.

6. Místo zotavení, relaxace a rekreace.

7. Tvorba a distribuce rodinných statků a služeb. Rodina zde představuje sociální instituci, která získává a distribuuje zdroje (příjmy jejích dospělých členů) mezi jednotlivé rodinné členy. Tato funkce je dnes obzvláště důležitá s ohledem na rostoucí význam závislosti rodiny na příjmech získávaných na pracovních trzích. Tvorba lidských statků a služeb zde představuje zajišťování dostatečné materiální a nemateriální péče rodinným členům.

Tvorba a distribuce rodinných statků a služeb je spojena s představou naplňování určitých rolí muže a ženy v rodině. Rozlišujeme tři modely vztahu mezi rodinou a zaměstnaností manželů. (1) V poválečném období většina západních zemí (s výjimkou severských států) prosazovala model muže-živitele (male-bredwinner model), ve kterém je žena zaměstnána pouze je-li bezdětná. Pokud je vdaná, je zaměstnána jen do té doby, nežli se sama stane matkou. Do zaměstnání se vrací zpět až když děti dorůstají a její péči již tolik nepotřebují. (2) Egalitární model domácnosti je založen na principu rovnosti mezi mužem a ženou a „osvobození“ ženy s požadavkem stejného nároku na zaměstnání jako muž. Zavádění tohoto modelu do praxe bylo v ČR v 50. letech podpořeno výstavbou sítě mateřských školek. (3) V 80. letech převažoval v západních zemích tzv. třífázový model, kdy ženy ve většině zemí EU odcházely v období mateřství a rodičovství ze zaměstnání, a po splnění své „mateřské povinnosti“ se vracely zpět do zaměstnání (Velká Británie, Německo či Holandsko).

Typy (struktura) rodiny

Nejčastěji jsou rozlišovány dva základní typy rodiny. (1) Nukleární rodina sestává z ženy, muže a alespoň jednoho jejich dítěte. Tento typ rodinné struktury je možné nalézt v každé společnosti v minulosti i současnosti. Svou oblibu si tento typ rodinné struktury získal tím, že je některými vědci považován za univerzální lidské seskupení. Tito autoři přitom nezdůrazňují, že se jedná o ojedinělou a převažující formu rodiny či že jde o základní jednotku, ze které jsou sestaveny složitější rodinné formy. Nukleární rodina je spíše považována za odlišnou a silně funkční skupinu, která se vyskytuje v každé známé společnosti. (2) Druhým typem rodiny je rodina rozšířená. Je složena ze všech lidí, které spojuje společné příbuzenství, tj. jsou vzájemně spojeni narozením či manželstvím (např. bratři a sestry, manžel a manželka, strýc a teta, bratranec a sestřenice). Rozšířená rodina sestává z několika generací pokrevní příbuznosti, které žijí spolu (např. po sňatku se novomanželská dvojice stěhuje k rodičům ženicha či nevěsty a po narození dětí tvoří domácnost tři generace).

Rodina, do které se osoba rodí či je adoptována nazýváme orientační rodinou. Rodina, která je vytvořena na základě manželství, je nazývána prokreativní rodinou. Obydlí novomanželů, kteří se stěhují do rodiny manželových rodičů či do jejich blízkosti je patrilokálním obydlím a za nelokální obydlí je považována situace, kdy se manželé stěhují do zcela nového sídla mimo dosah svých rodičů. V případě, že se příbuzný jiný než rodič (např. strýc, teta či dědeček) přestěhuje do domácnosti či nukleární rodiny, stává se nukleární rodina modifikovanou rozšířenou rodinou. Nukleární rodina je poté součástí rozšířené rodiny, která sestává ze dvou či více nukleárních rodin, mezi kterými existuje vztah rodič-dítě.

(3) Za další typ rodinné struktury bývá označována tzv. polygamní rodina, která vzniká manželstvím jedné ženy a dvou či více mužů či manželstvím jednoho muže a dvou či více žen.

Mýty o podobě rodiny

V souvislost s tradiční rodinou se můžeme u odborné i laické veřejnosti setkat se dvěma mýty (omyly):

1. První omyl je spojený s užitím pojmu „tradiční rodina“, neboť pojem „rodina“ se v Evropě začíná poprvé objevovat až od konce 18. století. Do této doby hovoříme o „domácnosti“, přičemž výklady o skladbě a struktuře tradiční domácnosti, jež by ji umožnily blíže specifikovat (a případně i typizovat), nejsou až do 16. století jednotné.

V sociální politice se často setkáváme se statistickým pojetím rodiny vnímané jako soukromá (jednočlenná či vícečlenná) domácnost, která je definována jako: (1) osoba žijící osamoceně v oddělené bytové jednotce anebo bydlící jako podnájemník v oddělené místnosti (či místnostech) a která není ve spojení s jinými obyvateli bytové jednotky vytvářejících vícečlennou domácnost; (2) skupina dvou anebo více osob, které smíšeně žijí v části či v celku bytové jednotky a poskytují si vzájemně jídlo a jiné prostředky nutné k životu. Skupina může užívat společný příjem v menším či větším rozsahu. Skupina může být tvořena pouze příbuznými osobami, nepříbuznými osobami anebo kombinací obou typů osob, zahrnujíce žáky bydlící na internátě a vylučujíce podnájemníky (Hantrais/Letablier, 1996).

2. Dalším falešným fenoménem, který odkryl anglický historický demograf Laslett, je mýtus o velikosti a skladbě tradiční domácnosti. Tradiční rodina totiž nebyla rozvětvená a mnohočetná. Nebyla složena z babiček a dědů, rodin jejich synů a dcer, svobodných vnuček, ženatých nebo zatím svobodných vnuků a spousty příbuzných, kteří by spolu spali v jedné místnosti, společně by pracovali a při jídle by sdíleli jeden velký stůl. Existence takové rodiny je mýtus. Velkou domácnost, v níž žilo pohromadě více generací s velkým počtem dětí, v tradiční společnosti nenajdeme.

Vznik rodiny - manželství jako sociální instituce

Stejně jako existují různé typy rodinné struktury, existují také různé modely manželství v jednotlivých zemích světa. Kromě odlišných forem manželství můžeme v jednotlivých společnostech nalézt také odlišný způsob výběru partnerů, modely autority v rodině, jakož i modely dědictví.

Manželství představuje sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální svazek mezi dvěma dospělými jedinci, vykonávajícími obvykle mužské a ženské role, jehož funkcí je legitimovat rodičovství. Legitimací rodičovství se přitom míní plození a řádná výchova dětí.

V případě České republiky je instituce manželství upravena Zákonem o rodině ( 91/1963 Sb.) Ten kromě vzniku manželství upravuje také jeho zánik a vztahy mezi manžely, jakož i vztahy mezi rodiči a dětmi a vyživovací povinnost rodičů vůči svým dětem.

Sňatkem se nestávají příbuznými pouze samotní partneři, ale i jejich rodiče, sourozenci a další pokrevní příbuzní každého z nich. Existuje obecný konsensus, podle kterého je možné manželství vymezit na základě několika kritérií, která je možné nalézt v různých kulturách a v různém čase. Kritéria manželství jsou následující (Eshleman, 1981; 1985):

1. Heterosexuální svazek zahrnující „alespoň“ jednoho muže a jednu ženu.

2. Legitimizace či podpora souhlasu se sexuálním svazkem mezi partnery a s výchovou dětí bez jakékoli ztráty sociálního postavení v komunitě či společnosti.

3. Veřejná věc spíše nežli soukromá.

4. Vysoce institucionalizovaný a ritualizovaný způsob sezdání.

5. Převzetí vzájemných práv a závazků mezi manžely.

6. Závazný vztah představující určité trvání.

Existují dvě hlavní formy manželských vztahů. (1) Nejběžnějším a nejčastěji povolovaným typem manželských vztahů je monogamie, která představuje manželství jednoho muže a jedné ženy. (2) Manželství více žen či mužů je nazývána polygamií, přičemž manželství jedné ženy a dvou či více mužů je označováno za polyandrii a manželství jednoho muže a dvou či více žen polygynií. I přestože existují mnohé společnosti, které povolují polygamní manželství, neznamená to, že v těchto společnostech mají všichni či většina jedinců více nežli jednoho manžela. Ve skutečnosti ve většině polygamních společnostech statisticky převažuje monogamní forma manželství.

Beals a Hoijer (1971) zdůvodňovali velký výskyt polygynních svazků u kmene Bagandů v Ugandě ve východní části Afriky několika faktory: mezi Bagandy je vysoká míra úmrtnosti (mortality) mužů; v rodinách náčelníků jsou chlapci zabíjeni při narození; princové v královských dvorech jsou posíláni na smrt poté, co je vybrán jeden mužský následovník; král svévolně vyvražďuje mužské služebnictvo, které se mu znelíbí; muži, nikdy ženy, jsou obětováni ve velkých počtech bohům při příslušných ceremoniálech; a velký počet mužů je zabíjen v každoročních válkách Bagandů se svými sousedy. Výsledkem těchto faktorů spolu se skutečností, že během válek se některé ženy staly kořistí protivníků, je trojnásobné převýšení počtu žen nad muži. Je to právě rozdílnost v relativním počtu mužů a žen, které způsobují polygynii v tak velké míře.

Další, avšak pouze zřídka se vyskytující formou manželství, je skupinové manželství, které je kombinací polyandrie a polygynie, ve kterém se muži více či méně těší z rovných manželských práv. Příkladem těchto manželství jsou Markezánci, rybářský a hospodářský národ z Polynésie.

Výběr partnera, modely autority v rodině a modely původu a dědictví

Různé kultury přijímají odlišné způsoby pro výběr manželských partnerů. Zvyky a zákony v každé společnosti předepisují, s kým je možné učinit sňatek. Endogamie představuje manželství, kde k výběru partnerů dochází pouze uvnitř specifické skupiny osob, ať již náboženského, rasového, třídního či jiného typu. Manželství umožňující výběr mimo specifickou skupinu osob je nazýváno exogamie. Například v kultuře Navahů, kde je manželství exogamní, je jejich členům zakázáno oženit se s kýmkoli z jejich klanu. V mnoha kulturách světa tak zákaz incestu znemožňuje manželství úzce spojené s pokrevně spřízněnými příbuznými či s kýmkoli z klanu.

Modely autority v rodině jsou taktéž odlišné v jednotlivých kulturách. Je-li autorita svěřena primárně muži, jedná se o patriarchát. Matriarchát existuje naopak, je-li autorita v rodině svěřena ženě. Při rovnovážném rozdělení autority mezi partnery hovoříme o egalitární rodině.

Rozlišujeme tři základní systémy původu a dědictví. (1) V matrilineárním systému je původ a dědictví v rukou ženy. Otcovy/mužovy pokrevní blízcí nejsou považováni za příbuzné. Majetek rodiny je předáván pouze po ženské linii. (2) Je-li původ a dědictví předáván po otcově linii, jedná se o tzv. patrilinerární systém. (3) Za bilineální systém se považuje systém původu a dědictví a majetkových práv, která jsou rovnoměrně rozdělena mezi mužem a ženou.

Vývoj rodiny od 16. století do 60. let minulého století

Obecně můžeme v Evropě od 16. do 19. století rozlišit tři fáze vývoje rodiny (od tradičních forem rodiny po moderní):

1. V 16. století převládaly nukleární rodiny žijící v poměrně malých domácnostech, které udržovaly silné vztahy se svou komunitou včetně příbuzných. Prožitek citové blízkosti nebyl normou a lidé o něj ani neusilovali, pohlavní styk v manželství byl považován spíše za nutnost sloužící ke zplození dítěte nežli jako zdroj potěšení a rozkoše; neexistovala svobodná volba partnera. Tradiční forma rodiny tak byla navenek otevřenou, málo prestižní, neemotivní a autoritářskou institucí, která neměla dlouhého trvání.

2. Od počátku 17. století do konce 18. století převažovala nukleární rodina, která se vyznačovala výrazným odlišením rodinných vztahů od vazeb k příbuzným či sousedům. Důraz byl kladen na rodičovskou a mateřskou lásku, byly zvyšovány autoritativní pravomocí otce.

3. V současné západní rodině převládá soukromí soustředěné na výchovu dětí, roste citový individualismus, tj. manželské vztahy jsou vytvářeny na základě osobní volby, která vychází z romantické lásky či sexuální přitažlivosti. Rodina přestává být v důsledku oddělení pracoviště a domova místem výroby hmotných statků a stává se místem jejich spotřeby.

První výrazná změna tradičních forem domácností nastala se vznikem a následně v průběhu procesu industrializace (od poloviny 18. století až po 60/70. léta století dvacátého). S industrializací spojené procesy urbanizace (stěhování osob z venkova do měst), sekularizace (zesvětštění, klesající vliv náboženství a náboženských hodnot v kultuře), sociální mobility a byrokratizace, způsobily změnu v reprodukčním chování (v demografii se hovoří o tzv. prvním demografickém přechodu).

Změny v reprodukčního chování se projevily dvojím způsobem: (1) snížením porodnosti (fertility) a (2) zvýšením mimomanželských porodů a předmanželských početí. Tyto změny byly opětovně identifikovány na sklonku roku 1900 a poté v rámci první vlny feminismu ve dvacátých a následně i v třicátých letech minulého století (Goode, 1963; Rabušic, 1990).

V reakci na stále častěji praktikovaný předmanželský sex je na začátku 20. let poprvé veřejně diskutována i existence atypických rodinných forem v USA, jakými jsou nesezdaná soužití (konsensuální svazky, resp. kohabitace). Žádný z předložených návrhů však veřejností nebyl přijat.

Poprvé se v USA objevily návrhy na tzv. „manželství na zkoušku“. Ve stejné době americký soudce Ben Lindsey prosazoval „kamarádské manželství“, legalizovaný vztah, bezdětný, s možností jednoduchého rozvodu po vzájemném souhlasu. Jiné z návrhů dokonce nedoporučovaly ani právní potvrzení tohoto svazku (Rabušic, 1990).

Ve stejné době se v Evropě a USA objevila hnutí žen kladoucích důraz na vlastní autonomii, bez závislosti na mužích.

Všechny z uvedených (anti-)rodinných tendencí se plně rozvinuly v průběhu 60. a 70 let, v období, které je považováno za přeměnu moderních industriálních společností ve společnosti postindustriální. Reprodukční chování evropských rodin bylo označeno za druhý demografický přechod, tj. došlo – stejně jako v počátcích industrializace - k poklesu porodnosti a úmrtnosti.

Vývoj rodiny od 60. let minulého století po současnost

Společenské změny, které od období industrializace postupně ovlivňovaly instituci rodiny a manželství, expandovaly v 60. letech minulého století a zasáhly různou měrou rodiny různých sociálních vrstev a různých subkultur. Projevem nastalých změn byl odklon od (sociologických) „teorií rodiny“ k sledování manželského a reprodukčního chování, neboť „jednotná sociologická teorie rodiny dnes … neexistuje stejně tak, jako neexistuje jednotná „rodina“ (Možný 1999)“. Přesto základním smyslem života naprosté většiny lidí zůstává aspirace na založení trvalého párového soužití a touha po dětech jako naplnění vlastního života. K jakým změnám vlastně došlo?

1. Zatímco tradiční rodina (či spíše domácnost) vycházející z křesťanských tradic legitimovala výhradně manželský sex, postupně se stal všeobecně legitimním sex předmanželský a následně bylo narušeno i monopolní právo partnera na sex od svého protějšku. Projevem nemanželského sexu je od začátku 70. let prudce stoupající počet nemanželských dětí ve všech společnostech Evropy.

2. Stabilita společnosti, která byla v tradiční společnosti zajišťována výběrem vhodného partnera jeho rodiči, byla narušena svévolným výběrem partnerů v moderní rodině. Tomuto výběru přispívalo individualistické společenské klima, hodnota svobodné volby, ztráta nadosobní odpovědnosti a možnosti sociální mobility partnerů (bohatý partner se může sezdat s chudým).

3. Křesťanstvím koncipovaná instituce manželství byla považována za nezrušitelnou a doživotní. Toto pojetí v duchu „co Bůh spojil, člověk nerozdělí“, bylo nahrazováno pojetím manželství jako občanské smlouvy, právního kontraktu, který je vypověditelný kteroukoli ze sezdávajících se stran. Transcendentální garance sňatku je tak nahrazena láskou založenou na sexuální přitažlivosti.

4. Tvorba pracovních trhů a s ním spojená prohlubující se dělba práce, jakož i rozvoj speciálních sociálních institucí odňaly rodině mnoho jejích funkcí: prostorové oddělení bydliště a pracoviště oddálilo muže od rodiny a oslabilo mnohé s ním spjaté funkce, školská zařízení převzala od rodiny vzdělávání, masmédia zrušila monopol rodiny na socializaci dětí v rámci rodinných hodnot, nemocniční zařízení odňala rodině péči o nemocné, staré a postižené. Rodině zůstal konzum, zábava a citové bezpečí.

5. Život muže a ženy byl v tradiční rodině spojen s výchovou svých dětí, které měly vysokou mírou úmrtnosti. Od poloviny 60. let prudce klesá v zemích západní Evropy porodnost, mimo jiné díky užití nových antikoncepčních technologií objevených v polovině 60. let (hormonální antikoncepce, nitroděložní tělísko, vasektomie aj.). Rodina s jedním dítětem se stává nejčastější rodinnou strukturou a ztrácí tak monopol na plození dětí.

6. Změna povahy práce, která se stále více stává manipulací se symboly a nevyžaduje tak fyzickou zdatnost, nehandicapuje ženy v zaměstnání. Této skutečnosti ženy využívají od konce padesátých let, kdy pečovatelskou, ochranou a reprodukční funkci vykonávanou v domácnosti omezují a hromadně opouštějí domácnost; profesní kariéra se pro ně stává stejně důležitou jako pro muže.

Naznačené změny napovídají o tom, že současnou rodinu lze stěží označit za stabilní. Přesto v ní lze spatřovat modely rodinné struktury a modely manželství, které odpovídají monogamické, nelokální a dvougenerační rodině. Legitimními se však stávají i jiné typy domácností, od různých typů nesezdaného soužití a sezdaného nesoužití, život mimo rodinné svazky až po manželství homosexuálů a adoptivní rodiny lesbiček.

Na základě uvedených změn můžeme současnou rodinu popsat následujícími charakteristikami:

1. Je monogamní, což je stanoveno zákonem; jedná se o sériovou monogamii, kdy jedinec má možnost vystřídat v životě několik manželských partnerů, ale nesmí je mít současně.

2. Manželství vychází z představy romantické lásky, kdy dominuje citový individualismus; podmínkou sňatku je vzájemná osobní přitažlivost a kompatibilita obou partnerů vedoucí ke vzniku oboustranného citu.

3. Je převážně patrilienární, tj. děti dostávají jméno po otci a majetek se dědí v mužské linii a neolokální, tj. nový manželský pár se stěhuje na nové místo, do nové domácnosti.

4. Má nukleárlní charakter, tj. tvoří ji rodiče a jejich děti a je izolována od ostatních příbuzenských svazků.

Otázky:

1. Co je to rodina a jak ji můžeme odlišit od ostatních sociálních skupin ?

2. Jaké existují způsoby definování instituce rodiny a k jakému účelu jsou využity ?

3. Uveďte jednotlivé rodinné funkce a zdůvodněte jejich význam v historii a v současnosti.

4. Jaké základní typy rodiny rozeznáváme ?

5. Vyjmenujte a zdůvodněte existující mýty o podobě tradiční rodiny.

6. Co je to manželství a jaká jsou jeho kritéria obecně použitelná v různých společnostech ?

7. Jak je vymezena instituce manželství v ČR ?

8. Které způsoby výběru partnera rozeznáváme v různých společnostech ?

9. Jaké modely autority a modely původu a dědictví identifikujeme v různých kulturách ?

10. Vyjmenujte tři historické fáze vývoje rodiny a vysvětlete tak rozdíl mezi tradiční, moderní a postmoderní strukturou rodiny.

11. Jaké procesy ovlivnily strukturu a chování rodin v období industrializace ?

12. K jakým změnám došlo od 60. let minulého století ve struktuře rodiny a v reprodukčním chování?

13. Jaké atypické formy soužití rozeznáváme ?

14. Vyjmenujte charakteristiky současné rodiny.

Doporučená literatura:

Giddens, A. (2001). Sociologie. Argo: Praha. s. 155-81

Keller, J. (1995). Úvod do sociologie. Slon: Praha, s. 31-4

Možný, I. (1999). Sociologie rodiny. Slon: Praha, s. 13-22, 141-8

Wasoff, F., Dey, I. (2000). Family Policy. p. 2-9

Užitá literatura:

Giddens, A. (2001). Sociologie. Argo: Praha. s. 155-81

Hantrais, L. / Letablier, M-T. (1996). Families and Family Policies in Europe. London: Longman.

Hebding, D.E., Glick, L. (1992). Introduction to Sociology. McGraw Hill: New York., pp. 301-14

Keller, J. (1995). Úvod do sociologie. Slon: Praha, s. 31-4

Korpi, W. (1999). Gender, Class and Patterns of Inequalities in Different Types of Welfare States. International Sociological Association in Prague, September 9.-12, nepublikovaný materiál.

Listinu základních práv a svobod (2/1993 Sb.)

Možný, I. (1999). Sociologie rodiny. Slon: Praha

Rabušic, L. (1990). K některým proměnám manželství a rodiny v současných západních společnostech. Sborník prací FF MU Brno, G33, s. 51-66

Úmluvy o právech dítěte (104/1991 Sb.)

Wasoff, F., Dey, I. (2000). Family Policy. p. 2-9

Zákon o rodině ( 91/1963 Sb.)

Zákoně o státní sociální podpoře (117/1995 Sb.)