Věda a
moderní společnost
Cílem kapitoly je ukázat souvislost mezi vývojem
vědeckého poznání a ostatními oblastmi společenského ivota. Na jedné straně
budeme sledovat předevím hospodářské, politicko-vojenské a kulturní stimuly
rozvoje vědeckého poznání v Evropě. Na druhé straně ukáeme růst významu vědy
ve společnosti a v kadodenním ivotě lidí. Ocenění společenského významu vědy
dosáhlo vrcholu v osvícenství, které dalo podnět k rozvoji společenských věd,
jako jsou ekonomie a sociologie.
Slovo vědec (scientist) se začalo pouívat v historicky poměrně nedávné době. S velkou pravděpodobností ho poprvé pouil anglický filozof William Wenwell v roce 1840. Přesto prototyp vědce existoval ji ve starověkém Řecku. Od 6. století před naim letopočtem se formovaly ve starořecké civilizaci počátky takových věd, jako jsou matematika, astronomie, fyzika, botanika, medicína. Objevují se první projevy společenské organizace vědeckého poznání. Poznatky byly přenáeny z generace na generaci při diskusích mezi učiteli a áky v tzv. akademiích nebo byly fixovány v psané podobě.
Proč ke vzniku vědeckého způsobu mylení dochází právě v antickém Řecku? V Řecku na počátku antiky se vytvořila nová společenská situace. Docházelo k výrazným společenským proměnám, které vytvořily dvě základní podmínky pro rozvoj vědeckého způsobu mylení ve společnosti.
Za prvé. V tomto období dochází k destrukci mytologického obrazu světa. Lidé začali být kritičtí k mytologickým vysvětlováním událostí ve světě, které byly spojeny s pasivní pozicí člověka ve světě. Svůj podíl na této destrukci mělo rozíření nových forem náboenství z Blízkého východu, které začaly chápat člověka jako subjekt, který se spolupodílí na formování svého osudu. Bylo to idovství a později křesanství. Jetě významněji vak této destrukci napomáhaly změny v kadodenním ivotě tehdejích Řeků. Posílilo se sebevědomí svobodných obyvatel řeckých měst. Lidský rozum a vůle byly chápány jako samostatný zdroj lidského jednání.
Za druhé. Představitelé a vyznavači nových náboenských představ začali mít v řecké společnosti mnohem vyí společenskou pozici a vliv. Nositelem nové kulturní orientace byli předevím obchodníci z Malé Asie, kteří přenáeli nové mylenky při svých obchodních výpravách po okolních zemích. Růst významu obchodu v hospodářství starých Řeků vedl k náboenské a kulturní proměně společnosti.
Starořecká společnost objevila hodnotu racionální
kalkulace pro poznání světa. Empirické ověřování mylenek vak vstoupilo do
hry vědecké práce a mnohem později. Bylo to v období italského quintecenta , ve druhé polovině 15. století, kdy Itálii
prostoupily hodnoty renesance a humanismu, mylenky návratu k přírodě a
člověku. V tomto období dolo k důsledné rehabilitaci smyslové zkuenosti člověka.
Italská přístavní města té doby byla mohutná hospodářská centra. Rozvíjel se v nich zámořský obchod, který byl zdrojem výjimečných příjmů. Na dvorech bohatých feudálů a obchodníků se formovaly skupiny učenců, kteří měly řeit konkrétní, praktické problémy té doby. Výsledkem těchto konkrétních zakázek byly první mechanické hračky pro děti, vynález vojenského praku a jiných zbraní slouících k obraně majetku bohatých lechticů, odváné stavitelské výtvory a zdokonalení konstrukce lodí, rozhodujícího nástroje podnikatelského úspěchu té doby.
V italských loděnicích na konci 15. století se
střetávaly různorodé skupiny pracovníků. Na jedné straně zde působili učenci
s průpravou v oblasti matematiky a fyziky a na druhé straně prostí
řemeslníci, stavitelé lodí. Mezi těmito kategoriemi lidí vznikaly komunikační
problémy. Bylo obtíné zdůvodnit nové konstrukční úpravy lodí běným lodním
dělníkům. Účinnou pracovní pomůckou se v těchto chvílích stával klasický
experiment. Konstruktéři lodí vytvořili modely lodí. Ve velkých kádích s vodou,
v nich simulovali podmínky na volném moři, pak ověřovali chování
jednotlivých modelů v praxi. U
zrodu klasického cyklu vědecké práce (empirie-teorie) byly s velkou
pravděpodobností praktické komunikační problémy při hospodářské spolupráci.
Obrat ke smyslové zkuenosti a reálnému ivotu se vak neprojevil jen ve vědecké empirii. 15. století v Itálii je dobou celkové kulturní proměny společnosti. Vyznačuje se nejen rozvojem vědecké empirie, ale také návratem k smyslové zkuenosti v malířství a sochařství. Význačná díla Leonarda da Vinci (např. Mona Lisa) nejsou ji naplněna náboenskými symboly. Jsou na nich představováni reální lidé z masa a krve, v reálné krajině atd. Ve stejném období se v intelektuálním mylení a v politické praxi doby začíná formovat nová praktická morálka uitku. Příkladem mohou být Machiavelliho politické spisy, v nich účel pragmaticky začal posvěcovat prostředky.
Věda přestala být teologií, umění přestalo být symbolem zbonosti a komunikací s Bohem, morálka přestala být náboenským desaterem a začala řeit konkrétní praktické problémy lidí. Období vrcholné renesance přináí celkovou kulturní změnu v tom, e se z jednotného kulturního celku kresanského náboenství vydělují samostatné a na náboenství nezávislé kulturní monolity v podobě empirické vědy, světského umění a praktické morálky.
Na druhé straně i samotné náboenské učení církve prodělalo ve středověku změny, které podporovaly nástup vědeckého způsobu mylení. Křesanská teologie pozdního středověku začala přijímat racionalistické postupy, které se původně rozvinuly v antice, a rozvíjela schopnost logické argumentace, kterou pouívala k důkazům Boí existence. Například Tomá Akvinský prosazoval mylenku, e příroda v sobě obsahuje racionální řád věcí, který je sám o sobě důkazem existence Stvořitele. V samotné teologii tedy zdomácněla idea o existenci přírodních zákonů a přirozeného pořádku světa. Paradoxně přiblině sto let před tím ne byl náboenskou nomenklaturou trestán Galileo Galilei nebo Mikulá Kopernik.
XVII. století v Evropě a zejména v Anglii znamená dalí významnou etapu v rozvoji vědy. Je to období bohaté na nové vědecké objevy zejména v mechanické fyzice, chemii a matematice. Tyto objevy formulovaly základní vědecké principy, na jejich základě se v 18. a 19. století rozvíjely průmyslové technologie ekonomické produkce. V průběhu tohoto období se věda stala bezprostředně prakticky uitečnou a upotřebitelnou ve společenském ivotě. Věda se systematicky propojuje s technologií. Vzniká otázka, proč k tomuto bouřlivému vývoji vědy dochází právě v 17. století?
Historici nalezli několik souvislostí mezi společenským vývojem té doby a rozvojem vědy. Za významné společenské faktory celkového rozvoje a zejména technologizace vědeckého poznání můeme povaovat (1) nové hospodářské a vojenské zakázky pro vědce, (2) transformace náboenských hodnot v kadodenním ivotě lidí a (3) rozhodný pokrok v organizaci vědecké činnosti.
(1) Rozvoj obchodu, manufakturní výroby a těební činnosti formuloval nové poadavky pro vědeckou práci. V této době krystalizovaly výrobní problémy metalurgů, těebních inenýrů, stavitelů. Například potřeba technologie odstraňování vody s dolů na stříbro a eleznou rudu vedla k základním teoretickým objevům v hydraulice kapalin. Podobně praktické zakázky byly spojené s obranou středověkých států a s výboji panovníků. Tyto výboje měly často hospodářský podtext. V důsledku armádních objednávek byly učiněny objevy například v oblasti balistiky a dolo ke zlepení konstrukce děla.
(2) XVI. a XVII. století je obdobím nástupu reformačních a protestních náboenských hnutí, která přináejí racionalistické hodnoty a ideje, je podporovaly zájem běných lidí o vědecké poznání. Je to období nástupu protestantského náboenství ve střední a západní Evropě. Historikové doloili skutečnost, e členové protestantských církví měli mnohem těsnějí kontakty s představiteli klasické vědy.
Například angličtí kalvinisté (tzv. puritáni) měli několikanásobně větí poměrné zastoupení v Anglické královské společnosti nauk a umění ne přísluníci anglikánské a katolické církve.
Proč mezi kalvinisty a vědci byl vztah porozumění a praktické podpory? Kalvínistická víra se opírá o některé hodnoty, které přímo podporovaly racionalismus vědeckého poznání. Teologie kalvinistických sekt kladla důraz na hodnotu aktivního přetváření světa prací. Změna významu práce v běném ivotě lidí přinesla také důraz na světskou askezi, která byla sice v souladu s původními křesanskými hodnotami, ale byla v rozporu se ivotem mnohých hodnostářů katolické církve, kteří po vzoru aristokracie rozmařilostí potvrzovali své společenské postavení. Důraz na světskou askezi stimuloval technický pokrok v hospodářství, protoe umoňoval investovat uetřené prostředky z osobní spotřeby do výrobních zařízení. Vytvářel tak poptávku pro aplikovaný výzkum vědců.
Hodnota práce pro člověka se v historii evropské
společnosti významně proměňovala. V antickém
Řecku větina lidí ve společnosti uznávala jako ádoucí ivotní statek
volný čas a tzv. prázdno - co není volný čas naplněný nějakou činností, ale
prostá nečinnost. Práce ve smyslu zajiování nutností k ivotu byla
degradující činností, která byla spojena předevím s otroky a niími vrstvami
společnosti. Podobně vnímali práci také Římané.
idovské společenství chápalo práci jako činnost neuspokojivou a zatěující. Odváděla podle nich od hlavního rozměru lidské existence, kterým byl rozměr duchovní. Fyzická práce odváděla člověka z cesty k Bohu. Nicméně idé chápali práci jako nutnou součást svého ivota.
Podobně rané křesanství, například ve spisech Tomáe Akvinského, chápalo práci jako neuspokojivou , ale nutnou lidskou činnost. Takové pojetí práce se odráí v křesanském svěcení neděle, jako dne, který má být věnován duchovnímu rozjímání a komunikaci s Bohem.
Nový význam práce pro člověka formulují právě protestantská náboenství. Například Martin Luther chápe, e "práce sama o sobě můe být boí slubou" Práce se stává bohulibou činností. Z těchto reformačních podnětů vyrůstá moderní pojetí práce pro člověka jako předpokladu jeho osobního a společenského růstu. Práce je vnímána jako zdroj společenského uznání a jako ivotní cíl a způsob seberealizace člověka.
Dalím podstatným hodnotovým posunem protestantské morálky je důraz na hodnotu svobody individuálního rozhodnutí. Protestanté při hodnocení nějaké události, zda-li je, nebo není v souladu s Boím přikázáním, nespoléhají na rozhřeení kněze. Kladou důraz na individuální odpovědnost k Bohu a na úlohu vlastního rozumu a individuální smyslové zkuenosti při hodnocení svého počínání ve světě.
Protestantské náboenské hodnoty se iroce rozířily zejména v západní společnosti. Začaly ovlivňovat kadodenní ivot lidí a staly se součástí jejich běného vědomí. Začaly masově upravovat a regulovat způsob ivota, který se důsledně orientoval na racionalizaci lidského jednání. Potlačovaly vliv starých tradic a zvyků. Tyto nové hodnoty kadodenního ivota jsou stejnorodé s potřebami a zájmy vědy. V představách běných lidí se věda stala srozumitelnějí a hodnotnějí.
(3) Dalím mohutným podnětem pro rozvoj vědecké práce byl vznik organizací, které se zabývaly shromaďováním a ířením vědeckých informací. V XVI. a XVII. století nebyl vědec právoplatnou akademickou profesí. Vědci byli učení amatéři, kteří měli čas a bohatství, které jim umoňovalo věnovat se objevování nových poznatků. Tito lidé se začali v průběhu XVII. století organizovat do různých spolků a organizací. Účelem jejich vzniku byla výměna mylenek, informací a teorií. V této době vzniká například "Anglická královská společnost nauk a umění" nebo "Accademia del Cimento" v Itálii. Důsledkem činnosti těchto společností byla propagace role vědců ve společnosti a kumulace poznatků prostřednictvím jejich publikování pomocí veřejných přednáek a vydáváním odborných periodik.
Věda se v průběhu XVI. a XVII. století nemohla rozvíjet na půdě univerzit. Univerzity té doby byly pod silným tlakem a kontrolou oficiálních náboenských kruhů. Představitelé univerzit od pozdního středověku odmítali humanistické ideály a bránili rozvoji vědeckých experimentů. Katolicky orientovaní rektoři a děkani univerzit například bojovali proti pitvám lidských mrtvol pro vědecké účely. Za takovou činnost hrozil trest v podobě vypálení očí.
V průběhu 18. století věda vtrhává otevřenými dveřmi do univerzit. Vědecké postupy a poznatky jsou systematicky přenáeny z generace na generaci. Stávají se (1) součástí vzdělávání lidí. Dále se z vědy stává (2) významná společenská instituce, která proniká do nejrůznějích oblastí ivota společnosti i do kadodenního ivota jedince. Institucionalizace vědy znamená, e se vyhraňují, stabilizují a prostřednictvím univerzitní výuky roziřují a vyadují hodnoty a normy vědecké práce. Výsledky vědecké práce jsou akceptovány zbytkem společnosti.
Rozvoj vědecké vzdělanosti byl v evropských zemích podporován nástupem osvícenství. Je to intelektuální a společenské hnutí, které je zaloeno na prosazování mylenky a hodnoty pokroku ve společnosti. Stručně je moné vyjádřit základní mylenky osvícenců (Voltaire, Condorcet, Diderot) následujícím způsobem:
A. Představa, e je moné ucelené (holistické) a roziřující se (kumulativní) poznání přírody a společnosti. Lidské poznání má tedy progresivní charakter. Síla rozumu je tak veliká, e "chrám vědeckého poznání" můe vysvětlit celý svět. Vznikají tedy z dneního hlediska trochu dětinské snahy vytvořit encyklopedii lidského poznání.
B. Rozvoj vědy, rozumu a racionálního vzdělání zabezpečí společenský pokrok. Bezpráví, problémy a chaos mezi lidmi jsou důsledkem nevědomosti a tmářství nekritické víry.
C. Racionální poznatky přírody a společnosti mají univerzálně platný charakter. Jsou tedy objektivní.
D. Vědecké poznatky jsou odliné a nadřazené ostatním formám poznání jako je náboenství, zdravý rozum, ideologie a mýty.
E. Hodnotné a ověřené vědecké poznatky, které jsou vyuité v praxi, mohou vést k pokroku člověka a společnosti.
Osvícenecká mylenka společenského pokroku jako procesu rozvoje racionality společnosti bezprostředně předcházela rozvoji společenských věd jako jsou ekonomie a sociologie. Na jejím základě se mezi intelektuály té doby rozířilo přesvědčení, e je moné efektivní poznání společenské skutečnosti po vzoru přírodních věd. Rychleji se v tomto smyslu začala rozvíjet ekonomie. Důvodem byla skutečnost, e ve svých analýzách a praktických funkcích byla prokazatelně efektivní. Nesporně začala přispívat k růstu bohatství ve společnosti.
Výsledky ekonomie se staly významným mylenkovým podnětem pro vznik sociologie. Podobně jako ekonomové začali vytvářet normy praktického chování lidí v ekonomických procesech, také první sociologové chtěli produkovat normy pro harmonické a optimální společenské vztahy mezi lidmi.
Sociologie vzniká na počátku 19. století. Je to období, kdy Evropa prochází prudkými změnami spojenými se sociálními otřesy. Léta po Velké francouzské buroazní revoluci (1789) přinesla mnoho válek a politický chaos související se střídáním politických reimů. V roce 1799 dolo ve Francii k převratu, v jeho důsledku se moci chopil Napoleon Bonaparte. Napoleonské války zachvátily celou Evropu a skončily a Bitvou národů u Lipska v roce 1814.
Sociologie vzniká jako přímá reakce na krizi evropské společnosti. August Comte, který poprvé pouil slovo sociologie, tvrdil, e společenské krize a chaos jsou důsledkem pádu starých závazných náboenských hodnot a dosud neexistence nových. Společenský pořádek nemohl být podle něj postaven na zpochybnitelných základech. Domníval se, e tyto základy musí mít evidentnost a veobecnou platnost poznatků přírodních věd. Předpokládal, e tuto funkci můe plnit sociologie jako pozitivně (fakticky) ověřený systém vědění. Vznikající průmyslová společnost měla být řízena techniky schopnými optimalizovat výrobu a dále odborníky na organizování společenských vztahů, tedy sociology.
1.
Vznik
moderní vědy v 15. století byl výsledkem celkové kulturní proměny tehdejí
společnosti. Ze středověkého kulturního komplexu křesanského náboenství se
postupně vyděluje empirická věda, světské umění a praktická morálka. Rozvoj
moderní vědy byl významně stimulován hospodářskými a politicko-vojenskými
zakázkami doby.
2.
Růst
společenského významu vědy souvisí s rozvojem praktických vědeckých technologií
a s rozířením racionálních hodnot a poznatků v kadodenním ivotě lidí. Tento
vývoj probíhal v Evropě v 17. století. Byl zavren v 18. století, kdy se z vědy
stala významná společenská instituce, která začala ovlivňovat průběh vzdělávání
mladých lidí.
3.
Pokroky
vědeckého poznání a praktické výsledky vědců vedly k optimistické představě
osvícenců, e vědecké poznání můe zajistit rozumné uspořádání ivota lidí a
společenský pokrok. Tato mylenka se stala jedním z rozhodujících motivů vzniku
a rozvoje společenských věd jako je ekonomie a sociologie.
1. Jaké společenské vlivy a podmínky
stimulovaly rozvoj vědeckého způsobu poznání v období od 15. do 18. století?
2. Jaké jsou základní mylenky osvícenství?
3. Jak souvisí vznik společenských věd s
osvícenským pojetím racionality?
Doporučená
literatura:
Cetl,J.; Horák,P.; Hoek,R.; Kudrna,J.: Průvodce dějinami evropského mylení. Praha, Panorama 1984 s. 173 - 200