Věda a
moderní společnost
Cílem kapitoly je ukázat souvislost mezi vývojem
vědeckého poznání a ostatními oblastmi společenského života. Na jedné straně
budeme sledovat především hospodářské, politicko-vojenské a kulturní stimuly
rozvoje vědeckého poznání v Evropě. Na druhé straně ukážeme růst významu vědy
ve společnosti a v každodenním životě lidí. Ocenění společenského významu vědy
dosáhlo vrcholu v osvícenství, které dalo podnět k rozvoji společenských věd,
jako jsou ekonomie a sociologie.
Slovo vědec (scientist) se začalo používat v historicky poměrně nedávné době. S velkou pravděpodobností ho poprvé použil anglický filozof William Wenwell v roce 1840. Přesto prototyp vědce existoval již ve starověkém Řecku. Od 6. století před našim letopočtem se formovaly ve starořecké civilizaci počátky takových věd, jako jsou matematika, astronomie, fyzika, botanika, medicína. Objevují se první projevy společenské organizace vědeckého poznání. Poznatky byly přenášeny z generace na generaci při diskusích mezi učiteli a žáky v tzv. akademiích nebo byly fixovány v psané podobě.
Proč ke vzniku vědeckého způsobu myšlení dochází právě v antickém Řecku? V Řecku na počátku antiky se vytvořila nová společenská situace. Docházelo k výrazným společenským proměnám, které vytvořily dvě základní podmínky pro rozvoj vědeckého způsobu myšlení ve společnosti.
Za prvé. V tomto období dochází k destrukci mytologického obrazu světa. Lidé začali být kritičtí k mytologickým vysvětlováním událostí ve světě, které byly spojeny s pasivní pozicí člověka ve světě. Svůj podíl na této destrukci mělo rozšíření nových forem náboženství z Blízkého východu, které začaly chápat člověka jako subjekt, který se spolupodílí na formování svého osudu. Bylo to židovství a později křesťanství. Ještě významněji však této destrukci napomáhaly změny v každodenním životě tehdejších Řeků. Posílilo se sebevědomí svobodných obyvatel řeckých měst. Lidský rozum a vůle byly chápány jako samostatný zdroj lidského jednání.
Za druhé. Představitelé a vyznavači nových náboženských představ začali mít v řecké společnosti mnohem vyšší společenskou pozici a vliv. Nositelem nové kulturní orientace byli především obchodníci z Malé Asie, kteří přenášeli nové myšlenky při svých obchodních výpravách po okolních zemích. Růst významu obchodu v hospodářství starých Řeků vedl k náboženské a kulturní proměně společnosti.
Starořecká společnost objevila hodnotu racionální
kalkulace pro poznání světa. Empirické ověřování myšlenek však vstoupilo „do
hry“ vědecké práce až mnohem později. Bylo to v období „italského quintecenta“ , ve druhé polovině 15. století, kdy Itálii
prostoupily hodnoty renesance a humanismu, myšlenky návratu k přírodě a
člověku. V tomto období došlo k důsledné rehabilitaci smyslové zkušenosti člověka.
Italská přístavní města té doby byla mohutná hospodářská centra. Rozvíjel se v nich zámořský obchod, který byl zdrojem výjimečných příjmů. Na dvorech bohatých feudálů a obchodníků se formovaly skupiny učenců, kteří měly řešit konkrétní, praktické problémy té doby. Výsledkem těchto konkrétních zakázek byly první mechanické hračky pro děti, vynález vojenského praku a jiných zbraní sloužících k obraně majetku bohatých šlechticů, odvážné stavitelské výtvory a zdokonalení konstrukce lodí, rozhodujícího nástroje podnikatelského úspěchu té doby.
V italských loděnicích na konci 15. století se
střetávaly různorodé skupiny pracovníků. Na jedné straně zde působili učenci
s průpravou v oblasti matematiky a fyziky a na druhé straně prostí
řemeslníci, stavitelé lodí. Mezi těmito kategoriemi lidí vznikaly komunikační
problémy. Bylo obtížné zdůvodnit nové konstrukční úpravy lodí běžným lodním
dělníkům. Účinnou pracovní pomůckou se v těchto chvílích stával klasický
experiment. Konstruktéři lodí vytvořili modely lodí. Ve velkých kádích s vodou,
v nichž simulovali podmínky na volném moři, pak ověřovali chování
jednotlivých modelů v praxi. U
zrodu klasického cyklu vědecké práce (empirie-teorie) byly s velkou
pravděpodobností praktické komunikační problémy při hospodářské spolupráci.
Obrat ke smyslové zkušenosti a reálnému životu se však neprojevil jen ve vědecké empirii. 15. století v Itálii je dobou celkové kulturní proměny společnosti. Vyznačuje se nejen rozvojem vědecké empirie, ale také návratem k smyslové zkušenosti v malířství a sochařství. Význačná díla Leonarda da Vinci (např. Mona Lisa) nejsou již naplněna náboženskými symboly. Jsou na nich představováni reální lidé z masa a krve, v reálné krajině atd. Ve stejném období se v intelektuálním myšlení a v politické praxi doby začíná formovat nová praktická morálka užitku. Příkladem mohou být Machiavelliho politické spisy, v nichž účel pragmaticky začal posvěcovat prostředky.
Věda přestala být teologií, umění přestalo být symbolem zbožnosti a komunikací s Bohem, morálka přestala být náboženským desaterem a začala řešit konkrétní praktické problémy lidí. Období vrcholné renesance přináší celkovou kulturní změnu v tom, že se z jednotného kulturního celku kresťanského náboženství vydělují samostatné a na náboženství nezávislé kulturní monolity v podobě empirické vědy, světského umění a praktické morálky.
Na druhé straně i samotné náboženské učení církve prodělalo ve středověku změny, které podporovaly nástup vědeckého způsobu myšlení. Křesťanská teologie pozdního středověku začala přijímat racionalistické postupy, které se původně rozvinuly v antice, a rozvíjela schopnost logické argumentace, kterou používala k důkazům Boží existence. Například Tomáš Akvinský prosazoval myšlenku, že příroda v sobě obsahuje racionální řád věcí, který je sám o sobě důkazem existence Stvořitele. V samotné teologii tedy zdomácněla idea o existenci přírodních zákonů a přirozeného pořádku světa. Paradoxně přibližně sto let před tím než byl náboženskou nomenklaturou trestán Galileo Galilei nebo Mikuláš Kopernik.
XVII. století v Evropě a zejména v Anglii znamená další významnou etapu v rozvoji vědy. Je to období bohaté na nové vědecké objevy zejména v mechanické fyzice, chemii a matematice. Tyto objevy formulovaly základní vědecké principy, na jejichž základě se v 18. a 19. století rozvíjely průmyslové technologie ekonomické produkce. V průběhu tohoto období se věda stala bezprostředně prakticky užitečnou a upotřebitelnou ve společenském životě. Věda se systematicky propojuje s technologií. Vzniká otázka, proč k tomuto bouřlivému vývoji vědy dochází právě v 17. století?
Historici nalezli několik souvislostí mezi společenským vývojem té doby a rozvojem vědy. Za významné společenské faktory celkového rozvoje a zejména technologizace vědeckého poznání můžeme považovat (1) nové hospodářské a vojenské zakázky pro vědce, (2) transformace náboženských hodnot v každodenním životě lidí a (3) rozhodný pokrok v organizaci vědecké činnosti.
(1) Rozvoj obchodu, manufakturní výroby a těžební činnosti formuloval nové požadavky pro vědeckou práci. V této době krystalizovaly výrobní problémy metalurgů, těžebních inženýrů, stavitelů. Například potřeba technologie odstraňování vody s dolů na stříbro a železnou rudu vedla k základním teoretickým objevům v hydraulice kapalin. Podobně praktické zakázky byly spojené s obranou středověkých států a s výboji panovníků. Tyto výboje měly často hospodářský podtext. V důsledku armádních objednávek byly učiněny objevy například v oblasti balistiky a došlo ke zlepšení konstrukce děla.
(2) XVI. a XVII. století je obdobím nástupu reformačních a protestních náboženských hnutí, která přinášejí racionalistické hodnoty a ideje, jež podporovaly zájem běžných lidí o vědecké poznání. Je to období nástupu protestantského náboženství ve střední a západní Evropě. Historikové doložili skutečnost, že členové protestantských církví měli mnohem těsnější kontakty s představiteli klasické vědy.
Například angličtí kalvinisté (tzv. puritáni) měli několikanásobně větší poměrné zastoupení v Anglické královské společnosti nauk a umění než příslušníci anglikánské a katolické církve.
Proč mezi kalvinisty a vědci byl vztah porozumění a praktické podpory? Kalvínistická víra se opírá o některé hodnoty, které přímo podporovaly racionalismus vědeckého poznání. Teologie kalvinistických sekt kladla důraz na hodnotu aktivního přetváření světa prací. Změna významu práce v běžném životě lidí přinesla také důraz na světskou askezi, která byla sice v souladu s původními křesťanskými hodnotami, ale byla v rozporu se životem mnohých hodnostářů katolické církve, kteří po vzoru aristokracie rozmařilostí potvrzovali své společenské postavení. Důraz na světskou askezi stimuloval technický pokrok v hospodářství, protože umožňoval investovat ušetřené prostředky z osobní spotřeby do výrobních zařízení. Vytvářel tak poptávku pro aplikovaný výzkum vědců.
Hodnota práce pro člověka se v historii evropské
společnosti významně proměňovala. V antickém
Řecku většina lidí ve společnosti uznávala jako žádoucí životní statek
volný čas a tzv. prázdno - což není volný čas naplněný nějakou činností, ale
prostá nečinnost. Práce ve smyslu zajišťování nutností k životu byla
degradující činností, která byla spojena především s otroky a nižšími vrstvami
společnosti. Podobně vnímali práci také Římané.
Židovské společenství chápalo práci jako činnost neuspokojivou a zatěžující. Odváděla podle nich od hlavního rozměru lidské existence, kterým byl rozměr duchovní. Fyzická práce odváděla člověka z cesty k Bohu. Nicméně Židé chápali práci jako nutnou součást svého života.
Podobně rané křesťanství, například ve spisech Tomáše Akvinského, chápalo práci jako neuspokojivou , ale nutnou lidskou činnost. Takové pojetí práce se odráží v křesťanském svěcení neděle, jako dne, který má být věnován duchovnímu rozjímání a komunikaci s Bohem.
Nový význam práce pro člověka formulují právě protestantská náboženství. Například Martin Luther chápe, že "práce sama o sobě může být boží službou" Práce se stává bohulibou činností. Z těchto reformačních podnětů vyrůstá moderní pojetí práce pro člověka jako předpokladu jeho osobního a společenského růstu. Práce je vnímána jako zdroj společenského uznání a jako životní cíl a způsob seberealizace člověka.
Dalším podstatným hodnotovým posunem protestantské morálky je důraz na hodnotu svobody individuálního rozhodnutí. Protestanté při hodnocení nějaké události, zda-li je, nebo není v souladu s Božím přikázáním, nespoléhají na rozhřešení kněze. Kladou důraz na individuální odpovědnost k Bohu a na úlohu vlastního rozumu a individuální smyslové zkušenosti při hodnocení svého počínání ve světě.
Protestantské náboženské hodnoty se široce rozšířily zejména v západní společnosti. Začaly ovlivňovat každodenní život lidí a staly se součástí jejich běžného vědomí. Začaly masově upravovat a regulovat způsob života, který se důsledně orientoval na racionalizaci lidského jednání. Potlačovaly vliv starých tradic a zvyků. Tyto nové hodnoty každodenního života jsou stejnorodé s potřebami a zájmy vědy. V představách běžných lidí se věda stala srozumitelnější a hodnotnější.
(3) Dalším mohutným podnětem pro rozvoj vědecké práce byl vznik organizací, které se zabývaly shromažďováním a šířením vědeckých informací. V XVI. a XVII. století nebyl vědec právoplatnou akademickou profesí. Vědci byli učení amatéři, kteří měli čas a bohatství, které jim umožňovalo věnovat se objevování nových poznatků. Tito lidé se začali v průběhu XVII. století organizovat do různých spolků a organizací. Účelem jejich vzniku byla výměna myšlenek, informací a teorií. V této době vzniká například "Anglická královská společnost nauk a umění" nebo "Accademia del Cimento" v Itálii. Důsledkem činnosti těchto společností byla propagace role vědců ve společnosti a kumulace poznatků prostřednictvím jejich publikování pomocí veřejných přednášek a vydáváním odborných periodik.
Věda se v průběhu XVI. a XVII. století nemohla rozvíjet na půdě univerzit. Univerzity té doby byly pod silným tlakem a kontrolou oficiálních náboženských kruhů. Představitelé univerzit od pozdního středověku odmítali humanistické ideály a bránili rozvoji vědeckých experimentů. Katolicky orientovaní rektoři a děkani univerzit například bojovali proti pitvám lidských mrtvol pro vědecké účely. Za takovou činnost hrozil trest v podobě vypálení očí.
V průběhu 18. století věda vtrhává otevřenými dveřmi do univerzit. Vědecké postupy a poznatky jsou systematicky přenášeny z generace na generaci. Stávají se (1) součástí vzdělávání lidí. Dále se z vědy stává (2) významná společenská instituce, která proniká do nejrůznějších oblastí života společnosti i do každodenního života jedince. Institucionalizace vědy znamená, že se vyhraňují, stabilizují a prostřednictvím univerzitní výuky rozšiřují a vyžadují hodnoty a normy vědecké práce. Výsledky vědecké práce jsou akceptovány zbytkem společnosti.
Rozvoj vědecké vzdělanosti byl v evropských zemích podporován nástupem osvícenství. Je to intelektuální a společenské hnutí, které je založeno na prosazování myšlenky a hodnoty pokroku ve společnosti. Stručně je možné vyjádřit základní myšlenky osvícenců (Voltaire, Condorcet, Diderot) následujícím způsobem:
A. Představa, že je možné ucelené (holistické) a rozšiřující se (kumulativní) poznání přírody a společnosti. Lidské poznání má tedy progresivní charakter. Síla rozumu je tak veliká, že "chrám vědeckého poznání" může vysvětlit celý svět. Vznikají tedy z dnešního hlediska trochu dětinské snahy vytvořit encyklopedii lidského poznání.
B. Rozvoj vědy, rozumu a racionálního vzdělání zabezpečí společenský pokrok. Bezpráví, problémy a chaos mezi lidmi jsou důsledkem nevědomosti a tmářství nekritické víry.
C. Racionální poznatky přírody a společnosti mají univerzálně platný charakter. Jsou tedy objektivní.
D. Vědecké poznatky jsou odlišné a nadřazené ostatním formám poznání jako je náboženství, zdravý rozum, ideologie a mýty.
E. Hodnotné a ověřené vědecké poznatky, které jsou využité v praxi, mohou vést k pokroku člověka a společnosti.
Osvícenecká myšlenka společenského pokroku jako procesu rozvoje racionality společnosti bezprostředně předcházela rozvoji společenských věd jako jsou ekonomie a sociologie. Na jejím základě se mezi intelektuály té doby rozšířilo přesvědčení, že je možné efektivní poznání společenské skutečnosti po vzoru přírodních věd. Rychleji se v tomto smyslu začala rozvíjet ekonomie. Důvodem byla skutečnost, že ve svých analýzách a praktických funkcích byla prokazatelně efektivní. Nesporně začala přispívat k růstu bohatství ve společnosti.
Výsledky ekonomie se staly významným myšlenkovým podnětem pro vznik sociologie. Podobně jako ekonomové začali vytvářet normy praktického chování lidí v ekonomických procesech, také první sociologové chtěli produkovat normy pro harmonické a optimální společenské vztahy mezi lidmi.
Sociologie vzniká na počátku 19. století. Je to období, kdy Evropa prochází prudkými změnami spojenými se sociálními otřesy. Léta po Velké francouzské buržoazní revoluci (1789) přinesla mnoho válek a politický chaos související se střídáním politických režimů. V roce 1799 došlo ve Francii k převratu, v jehož důsledku se moci chopil Napoleon Bonaparte. Napoleonské války zachvátily celou Evropu a skončily až Bitvou národů u Lipska v roce 1814.
Sociologie vzniká jako přímá reakce na krizi evropské společnosti. August Comte, který poprvé použil slovo sociologie, tvrdil, že společenské krize a chaos jsou důsledkem pádu starých závazných náboženských hodnot a dosud neexistence nových. Společenský pořádek nemohl být podle něj postaven na zpochybnitelných základech. Domníval se, že tyto základy musí mít evidentnost a všeobecnou platnost poznatků přírodních věd. Předpokládal, že tuto funkci může plnit sociologie jako pozitivně (fakticky) ověřený systém vědění. Vznikající průmyslová společnost měla být řízena techniky schopnými optimalizovat výrobu a dále odborníky na organizování společenských vztahů, tedy sociology.
1.
Vznik
moderní vědy v 15. století byl výsledkem celkové kulturní proměny tehdejší
společnosti. Ze středověkého kulturního komplexu křesťanského náboženství se
postupně vyděluje empirická věda, světské umění a praktická morálka. Rozvoj
moderní vědy byl významně stimulován hospodářskými a politicko-vojenskými
zakázkami doby.
2.
Růst
společenského významu vědy souvisí s rozvojem praktických vědeckých technologií
a s rozšířením racionálních hodnot a poznatků v každodenním životě lidí. Tento
vývoj probíhal v Evropě v 17. století. Byl završen v 18. století, kdy se z vědy
stala významná společenská instituce, která začala ovlivňovat průběh vzdělávání
mladých lidí.
3.
Pokroky
vědeckého poznání a praktické výsledky vědců vedly k optimistické představě
osvícenců, že vědecké poznání může zajistit rozumné uspořádání života lidí a
společenský pokrok. Tato myšlenka se stala jedním z rozhodujících motivů vzniku
a rozvoje společenských věd jako je ekonomie a sociologie.
1. Jaké společenské vlivy a podmínky
stimulovaly rozvoj vědeckého způsobu poznání v období od 15. do 18. století?
2. Jaké jsou základní myšlenky osvícenství?
3. Jak souvisí vznik společenských věd s
osvícenským pojetím racionality?
Doporučená
literatura:
Cetl,J.; Horák,P.; Hošek,R.; Kudrna,J.: Průvodce dějinami evropského myšlení. Praha, Panorama 1984 s. 173 - 200