Kapitola 9

Sociální organizace společnosti

Cílem kapitoly je vysvětlit základní druhy a typy sociálních vztahů, k nimž dochází při společné činnosti a interakci lidí. Tyto vztahy vytváří vazbu a soudržnost mezi jedinci, prostřednictvím které společenství reguluje chování jednotlivých členů. Budeme se zabývat rozlišením mezi dvěma druhy sociální vazby a soudržnosti mezi lidmi: primární a sekundární. Základem první jsou spíše emoce a důvěra, základem druhé spíše racionální úsudek a vědomí užitečnosti. Popíšeme si dále různé více či méně trvalé shluky sociálních vztahů, které nazýváme sociální společenství. Největší pozornost budeme věnovat sociální skupině. Závěrem bude vysvětlena sociální regulace chování v pracovních skupinách a její význam pro pracovní výkon jedince.


Uspokojování potřeb lidí, řešení individuálních i společenských problémů se děje nikoliv individuálně, ale společně. Při řešení těchto problémů lidé postupují podle více či méně sdílených hodnot a norem lidského chování a vstupují přitom do vzájemných interakcí mezi sebou. Více či méně stabilní shluky a seskupení těchto interakcí vytváří různá lidská společenství, která ve svém souhrnu nazýváme sociální organizací společnosti.

Stabilní interakce lidí budeme nazývat sociální vztahy. Jsou to základní prvky společenské organizace. Vyznačují se stabilními očekáváními aktérů těchto vztahů k sobě samotným, k ostatním lidem, s nimiž je aktér ve vztahu a k situaci, v níž se vztah utváří. Stabilita sociálních vztahů mezi lidmi souvisí s tím, zda a do jaké míry je činnost (život) těchto společenství regulována kulturou. V tomto smyslu budeme rozvíjet téma, ve kterém jsme se zabývali lidskou kulturou. Ve společnosti se setkáváme vlastně s řadou kultur, je tedy vhodnější mluvit o kulturách ve společnosti. Každé společenství lidí má více či méně rozvinuté kulturní prvky.

Ve společenském životě existuje mezi lidmi spleť sociálních vztahů, které mají různorodou podobu. Sociální vztahy nastávají například mezi manželem a manželkou, dětmi a rodiči, mezi přáteli, obchodníkem a zákazníkem, lékařem a pacientem, mezi nadřízeným a podřízeným nebo mezi učitelem a studenty. Toto velmi různorodé spektrum vztahů je možné popsat a utřídit do určitého řádu podle různých kritérií.

Základní druhy sociálních vztahů

Podle obsahového charakteru interakce lze rozlišit pět základních druhů sociálních vztahů. V reálném životě jsou většinou promíchané a kombinované.

  1. Kooperace (spolupráce)
  2. Lidé při kooperaci jsou ve stabilních interakcích, aby dosáhli společných cílů. Kooperace se tedy rozvíjí zejména v souvislosti s dosahováním těch cílů, které jsou jedincem, individuálně těžko dosažitelné. Kooperace se může mezi lidmi rozvíjet různým způsobem. (1) vzniká spontánně, jako nezáměrná reakce na potřeby nějaké situace. Například přírodní člověk začal kooperovat v situaci lovu, aby zmenšil riziko ohrožení a zvýšil naději na úspěch. (2) vzniká na základě kulturní tradice, která vychovává členy společenství ke spolupráci. (3) vzniká jako důsledek dohody, smlouvy či kontraktu mezi členy společenství. Spolupráce je odsouhlasena jako výhodná forma vztahu všemi aktéry spolupráce.

  3. Konflikt
  4. Při konfliktu lidé vstupují do interakce s cílem dosáhnout společně ceněnou hodnotu, cíl, přičemž prostředkem dosažení je zničení a potlačení protivníka. Zničení je podmínka úspěchu. Konflikt je tradičně nahlížen v sociologii jako (1) konflikt zájmů lidí zastávajících ve společnosti rozporuplné pozice. Takový sociální konflikt budeme nazývat strukturální. (2) Konflikt však může vznikat také jako důsledek nedorozumění mezi lidmi. V takovém případě má spíše charakter komunikačního konfliktu. (3)V sociálním jednání a interakcích se projevuje také konflikt vzniklý z osobnostních rozporů a protikladů mezi lidmi. I takový konflikt je svou povahou sociální.

  5. Soutěžení
  6. Při soutěžení lidé vstupují do vztahu, který má charakter "kooperativního konfliktu". Znamená to, že jedinec nebo skupina lidí se snaží prosadit, dosáhnout svého cíle na úkor druhé osoby či skupiny lidí. Jejich úsilí je však zaměřeno na dosažení cíle, nikoliv na potlačení protivníka. To, na čem soupeři kooperují, je dodržování společných pravidel chování při soupeření. Povahu soupeření má tedy každá sportovní hra. Tento vztah byl měl být také ústředním sociálním vztahem v ekonomické činnosti. Generalizace trhu není nic jiného než rozšíření jednotných pravidel hry (tržně ekonomických) do různých oblastí a sfér ekonomického a společenského života.

  7. Násilí
  8. Je to vztah, kdy osoba nebo skupina lidí vnucuje svou vůli jiným lidem pomocí násilí. Používané násilné prostředky mohou být povahy fyzické nebo psychologické. Silným nástrojem psychického násilí je vzbuzování strachu. Bezprostřední mechanismus vyvolání strachu může mít ve společenství lidí nejrůznější podoby: strach s osamění a vyloučení ze společenství, apel na rodičovskou lásku, na víru v Boha atd.

  9. Směna
  10. Směnný vztah vzniká v situaci, kdy osoba či více osob působí na jiné lidi, aby získala od nich pro sebe žádoucí reakci. Přitom to, co získává, má pro ni větší cenu než to,čeho se při směnném vztahu musí zříci. Uvedený sociální vztah je velmi univerzální. Neomezuje se pouze na směnu ekonomických produktů a služeb. Směňovány mohou být i city, společenská prestiž atd.

    Americký sociolog G.C. Homans se pokusil vysvětlit sociální organizaci moderní společnosti na základě rozšíření směnných vztahů do všech oblastí života společnosti. Účelem směny je pro aktéra dát druhým lidem to, co má pro ně větší cenu než činí jeho náklady, a naopak získat to, co má pro něj větší význam než pro druhé lidi. Cílem směny je tedy zisk všech účastníků tohoto vztahu. Vznik sociální nerovnosti v moderní společnosti autor chápal jako důsledek skutečnosti, že menší část členů společenství získává možnost ovlivňovat většinu jen z toho důvodu, že jsou pro ostatní užitečnější než ostatní lidé. Rozšíření směnných vztahů v moderní společnosti tedy chápal jako pokrok ve smyslu spravedlivějšího uspořádání lidí ve společnosti.

    Uvedený předpoklad je však nesprávný. Za prvé směnný vztah vyžaduje od účastníků schopnost kalkulace užitné hodnoty směňovaných předmětů, aktivit nebo projevů citů. Taková možnost neexistuje vždy. Lidé často nejsou schopni uvedené kalkulace. Za druhé mezi lidmi se sociální nerovnosti kumulují z generace na generaci.Sociální nerovnost je na jedinci objektivní. Příslušnost člověka k nějakému sociálnímu prostředí vytváří nerovné životní šance. Za třetí mezi lidmi nevznikají jen vztahy založené na dobrovolnosti. Směna přitom předpokládá dobrovolnost vstupu do uvedeného vztahu. Společenský život často ovlivňují i vztahy násilí a nedobrovolného donucení.

     

    Typy sociálních vztahů

    Podle míry začlenění jedince do sociálního vztahu můžeme rozlišit vztahy primární a sekundární. Primární vztahy mezi lidmi jsou pro jedince natolik důležité, že jsou cílem jeho snažení sami o sobě. Naopak sekundární vztahy můžeme chápat spíše jako prostředky k dosažení jiných cílů a hodnot. Primární vztahy obvykle převažují v takových skupinách jako je rodina, okruh přátel, soudržná pracovní skupina, vrstevníci, náboženské sekty atd. Sekundární vztahy převažují spíše ve formálních organizacích jako je podnik, škola, úřad nebo v politických stranách. Moderní společnost se vyznačuje nárůstem podílu sekundárních vztahů mezi lidmi.

    Podle jakých proměnných můžeme podrobněji popsat rozdíly mezi primárními a sekundárními vztahy?

    1. Stupeň přesnosti vymezení vztahu
    2. Druhy aktivit, povinností, práv, které jsou obsahem primárních vztahů jsou spíše méně určené a vymezené. Sekundární vztahy mají tendenci se více specifikovat, přesněji vymezovat. Sekundární vztahy jsou spíše prostředkem k dosahování určitých cílů. K dosažení cíle je nezbytné, aby se aktéři vztahu chovali určitým způsobem. Například prodavač látek, chce-li úspěšně prodat své zboží, musí kupujícímu látku předvést a sdělit mu cenu, aby se nakupující mohl svobodně rozhodnout o nákupu. Primární vztahy mají účel sami v sobě. Jsou proto více variabilní. Například manžel může jen obtížně chápat skutečnost, že mu manželka nepřipravila snídani, jako porušení manželských povinností.

    3. Stupeň důvěrnosti a intimity vztahu
    4. Primární vztahy se vyznačují vyšším stupněm důvěrnosti, tj. větší spontánností, neformálností interakcí. Vyjadřování názorů, pocitů a emocí je méně omezováno. Partneři v primárním vztahu mají mezi sebou méně tajemství. V primárních vztazích mají lidé tendenci se méně kontrolovat. Sdílejí vzájemnou důvěru, probírají spolu osobní problémy. Sekundární vztahy obsahují méně důvěrných aktivit mezi aktéry, vyznačují se vyšším stupněm racionální kontroly vyjadřovaných citů. Interakce mezi učitelem a studentem je například vedena spíše neosobně a je více regulována formálními předpisy.

    5. Stupeň partikularismu a individuálnosti vztahu
    6. Ve všech sociálních vztazích dochází k vzájemnému vnímání, hodnocení aktérů. V sekundárních vztazích lidé posuzují druhého podle obecných, univerzálních měřítek. Například učitel očekává od všech dobrých studentů, že pochopí podstatu vyučované látky, připraví se na zkoušku, budou aktivně diskutovat v seminářích. V primárním vztahu dvou lidí aktéři vztahu očekávají jedinečné projevy osobnosti toho druhého, berou ohled na jedinečné vlastnosti druhého člověka. V tomto smyslu mluvíme o vysokém stupni partikularismu primárních vztahů. Například v osobních vztazích mezi rodiči a dětmi existuje výrazná diference mezi mým otcem a mou matkou a rodiči ostatních dětí.

    7. Stupeň emocionality vztahu

V primárních vztazích je souhlas nebo nesouhlas s druhou osobou vyjádřen a podbarven pocity k ní. Vysoká míra emocí ovlivňuje také chování k druhé osobě. Do primárních vztahů vstupuje člověk celou svou osobností, nejen rozumem, ale i citem. Sekundární vztahy se naopak vyznačují větší nezúčastněností postojů a hodnocení druhé osoby. Hodnocení a jednání lidí v sekundárním vztahu se vyznačuje spíše racionální kalkulací než citovým prožíváním.

Primární vztahy nejsou charakteristické jen pozitivními nebo přátelskými vztahy. Součástí primárních vztahů je i vyjádření výrazného nezájmu, odmítání a nepřátelství. Primární vztahy tedy doprovází silné emoce, jak negativní tak pozitivní. Přesto lze říci že dlouhodobý osobní vztah s druhým člověkem nelze stavět jen na negativních emocích. Ve skutečnosti lidé v primárním vztahu k sobě cítí čas od času současně silné pozitivní i negativní emoce, lásku i nenávist.

 

Odlišný charakter sociálních vztahů popsal jako jeden z prvních německý sociolog Ferdinand Tonnies. Rozlišoval dva typy sociálních vazeb (souhrnu sociálních vztahů) ve společenském prostředí podle způsobu psychického a osobnostního zapojení jedince do společenského života. Za prvé popisoval "bytostnou vůli člověka" (Wesenswille) jako přirozený princip motivace lidského sdružování ve skupinách lidí. Je přímým vyjádřením životních potřeb lidí. Nevylučuje myšlení, ale integruje ho s emocionálními a tradičními motivy lidského jednání. Za druhé popsal "účelovou vůli člověka" (Kurwille) jako motivaci lidského jednání, která je ovládána lidským myšlením. Jeho důsledkem je jednání, které člověk podřizuje racionální kontrole.

Z těchto odlišných psychických principů pak vychází odlišný typ chování lidí v sociálním prostředí. Bytostná vůle je inspirována city a vede k emocionálnímu jednání, zatímco účelová vůle sleduje osobní zájmy, ambice, hledání moci nebo zisku. Jejím výsledkem je racionální jednání.

Uvedené typy sociální vazby se v každé konkrétní sociální skupině různě mísí. V primárních skupinách však převažuje první typ vazeb a v sekundárních převažuje druhý typ vazby mezi lidmi.

 

Primární a sekundární vztahy vytváří dva odlišné typy sociální vazby mezi lidmi. Primární vztahy vytváří vazbu a soudržnost lidí založenou na názorové a morální podobnosti a blízkosti lidí, která je spojena s pozitivními emocemi. Sekundární vztahy vytváří vazbu a soudržnost mezi lidmi založenou na vědomí užitečnosti těchto vztahů pro dosažení společného nebo individuálního cíle.

 

Základní typy společenství lidí

Na základě jednotlivých vztahů mezi lidmi se vytváří různé typy sociálních společenství. Budeme popisovat sociální kategorie, sociální agregáty, davy, sociální skupiny. Uvedené typy společenství se od sebe liší mírou stability sociálních vztahů.

 

Sociální kategorie

Není sociálním společenstvím v pravém slova smyslu. Je to soubor lidí, kterým je společný nějaký znak. Nemusí mezi nimi existovat žádná interakce. Tímto společným znakem může být například zaměstnanecký pracovní vztah. Do sociální kategorie "zaměstnanec" patří skladník stejně jako akademik, ředitel i uklízečka na úřadu. Nelze předpokládat, že mezi všemi zaměstnanci existují sociální vztahy. Sociální kategorie jsou spíše statistickým souborem než sociálním společenstvím.

 

Některé sociální kategorie lidí se však v čase mohou stát sociálně významné. Například dnes se zdá většině lidí zbytečné rozlišovat věřící podle toho, zda si myslí, že Bůh stvořil svět nebo nestvořil. Toto rozlišení před několika staletími ovšem rozdělilo věřící na římské katolíky a náboženskou sektu albigenských. Příslušníci této sekty věřili, že Bůh je neskonale dobrý a spravedlivý, a proto nemohl vytvořit něco tak špatného a nespravedlivého jako je tento svět. Pro tuto z dnešního hlediska drobnou názorovou odlišnost svého času vzniklo náboženské hnutí útočící na církevní hierarchii a vzplály hranice, na kterých se upalovali lidé.

 

Sociální agregát

Je to společenství lidí, kteří jsou spojeni pouze prostorovou či fyzickou blízkostí. Agregátem jsou lidé bydlící v jednom velkém paneláku, náhodně seskupení lidé přepravující se v autobuse.

Fyzická blízkost je důležitým předpokladem navázání přímých sociálních interakcí. Přímým, bezprostředním interakcím mezi lidmi se říká sociální kontakty. Sociální agregáty se proto mohou při dostatečném trvání nebo opakování sociálních kontaktů proměnit ve stabilnější sociální útvary.

Dav

Jiným typem společenství je dav. Tvoří ho opět agregované množství lidí, kteří se shromáždili na stejném místě. Jejich agregace však proběhla na základě stejného podnětu. Pro chování členů davu jsou charakteristické následující společné rysy:

- v davu lidé potlačují své osobnostní rysy
- reagují na společné podněty
- v jejich reakcích převažují emoce nad racionalitou
- dochází ke ztrátě racionální kontroly a morální odpovědnosti za své činy
- davové jednání je anonymní, aktér prožívá pocit bezpečí před případnými sankcemi
- v davu se objevuje jednodu
chá struktura vztahů, vyděluje se sociální role vůdce davu

Davy můžeme roztřídit podle různých kritérií. Český sociolog M. Petrusek například člení davy na (1) sociálně strukturované. Jde o davy lidí, jejichž shromáždění je sociálně uznávané a přijatelné. Takovým může být divadelní publikum, povolená politická demonstrace apod. (2) Náhodné davy jsou spojené společným místem a podnětem, ale shromáždění těchto lidí nebylo plánované, vzniklo spontánně. Příkladem náhodného davu může být chování nakupujících regulované spotřební psychózou. Náhodným davem mohou být řidiči čekající ve frontě u benzinové pumpy nebo "matky" čekající ve frontě na banány atd. Součástí chování lidí v náhodném davu je panika. (3) Nezákonné davy jsou nezákonné svým společným podnětem. Příkladem nezákonného davu může být dav lynčující.

Sociální skupina

O skupině mluvíme v přesně určeném smyslu: dva nebo spíše více lidí na sebe vzájemně působí a závisí na sobě při společném dosahování cílů. Trvá-li uvedené vzájemné působení a dosahování společných cílů nějaký čas, jednotliví členové skupiny začnou předem očekávat, jak se ostatní lidé ve skupině budou chovat. Očekávané chování druhých lidí se vyjasňuje především v průběhu a díky komunikacím členů skupiny mezi sebou. Skupina lidí se tedy vyznačuje následujícími rysy:

  1. Společně provádí nějakou činnost.
  2. Při této činnosti vznikají mezi jednotlivými členy dlouhodobé interakce, které mají zpravidla formu komunikace. Interakce může mít podobu přímých sociálních kontaktů nebo i nepřímým, zprostředkovaných interakcí.
  3. Mezi členy skupiny vzniká síť komunikačních vztahů. Lidé ve skupině spolu mluví.
  4. Na základě interakcí a dělby společné činnosti se mezi členy ustavují a usazují vzájemná očekávání a společná pravidla chování ve skupině. Vznikají určité pozice a role členů skupiny. Mezi členy skupiny se ustalují skupinové vztahy. Neexistují skupiny, kde by nebyla ustavena pozice a role vedoucího. Mezi členy skupiny se vytváří vztahy vertikální, to je mocenské vztahy podřízenosti a nadřízenosti, i vztahy horizontální, které jsou symetrické vzhledem k rozložení moci.
  5. Dlouhodobější soužití vyžaduje vznik společných pravidel soužití. Členové skupiny sdílí určitý okruh společných cílů, hodnot a norem. Jsou to skutečnosti, představy, vlastnosti a pod. , které mají pro členy přibližně stejný význam. Vytváří se skupinová kultura.
  6. Skupina si vytváří svůj vlastní systém sankcí.
  7. Rysem rozvinutého skupinového života je tzv. skupinové "vědomí my". Je to vědomí příslušnosti ke skupině. Jsou to společně sdílené hodnoty a normy, které vědomě spojují členy skupiny dohromady. Pro upevňování "vědomí my" skupiny uskutečňují různé skupinové rituály. Mohou to být pravidelná setkání u nedělního oběda, shromáždění příbuzných o vánocích nebo výjezdní zasedání vedoucích pracovníků atd.
  8. Součástí skupinové kultury je také vědomí toho, co skupinu odlišuje od ostatních skupin a sociálního prostředí. Často právě tato část skupinové kultury je určitější a přesnější než "vědomí my". Nazývá se "vědomí oni". "Vědomí my" a "vědomí oni" mají zpravidla stereotypní charakter. Pro rozlišení mluvíme o autostereotypu a heterostereotypu. Jsou pevnou součástí každodenního vědomí skupiny, chápou se jako samozřejmé hodnoty skupinového života. Pevně zafixovaná a emocionálně podbarvená očekávání a představy o vlastní skupině a druhých skupinách jsou spojena s idealizací vlastní skupiny a odsouzením skupin ostatních. Například typickým autostereotypem českého národa mohou být představy o "zlatých českých ručičkách" nebo představa "co Ćech, to muzikant".
  9. Uvedené charakteristické rysy se ve skupině neutváří v přesně popsané posloupnosti. Charakteristické rysy krystalizují postupně a společně. V některých skupinách například společná činnost vznikla jako důsledek interakce lidí mezi sebou. Lidé se začali pravidelně setkávat, povídat si mezi sebou a potom začali chodit do divadla, vyjíždět na společné výlety, hrát karty. V jiných skupinách byla interakce spíše důsledkem společné činnosti a společných cílů lidí ve skupině. Tak tomu bývá většinou v pracovních skupinách. Společný cíl někdy skupinu přímo definuje (tzv. účelové skupiny), jindy je účelem skupinové činnosti sama interakce.

     

     Typologie sociálních skupin

    Ve společenském životě můžeme rozlišit různé typologie sociálních skupin. Nejčastěji se rozlišují primární a sekundární skupiny podle stupně převahy primárních nebo sekundárních vztahů mezi členy. Jiným členěním je rozdělení na skupiny formální a neformální, které budeme podrobněji popisovat v kapitole 9. Kritériem pro rozdělování primárních a sekundárních skupin je především míra osobního začlenění jedince do života skupiny. Zatímco pro jedince v primární skupině má význam samotná příslušnost ke skupině a jedince poutají s ostatními členy i silné citové závazky, v sekundárních skupinách je motivem členství užitečnost při dosahování individuálních či společných cílů. Jedinec do sekundární skupiny není začleněn celou svou osobností, ale jen rolí, funkční specializací, kterou plní. Kritériem pro rozlišení formální a neformální skupiny je převažující zdroj vytváření skupinových pravidel a norem chování. Ve formálních skupinách jsou tato pravidla explicitně a oficiálně předepsaná jedincem nebo jedinci, kteří mají největší moc. V neformálních skupinách normy a pravidla chování vznikly spontánně v interakci všech členů. Pokusím se nyní podrobněji charakterizovat uvedené typy skupin.

     

    Primární skupina

    Termín "primární skupina" zavedl do sociologie americký sociolog Charles Horton Cooley (v roce 1902). Označení primární pro něj mělo dvojí význam. Za prvé tyto skupiny jsou primární ve smyslu, že člověk do nich vstupuje jako do prvního sociálního prostředí, kde se uskutečňuje jeho prvotní socializace. Jsou to tedy skupiny, kde se jedinec učí žít mezi lidmi.


    Socializační proces se skládá ze tří fází: Za prvé je to fáze akulturace. V tomto procesu se jedinec učí rozumět významům jednotlivých slov, symbolů a způsobů chování dané kultury. Druhá fáze je internalizace naučených způsobů chování. Jejím obsahem je osobní přijetí těchto významů, hodnot, norem. Jedinec je přijímá za své, ztotožňuje se s nimi. Třetí fáze je socializace v užším slova smyslu. Spočívá v naučení se užívat těchto internalizovaných pravidel chování v adekvátních sociálních situacích. V tomto okamžiku začíná jedinec hrát určité role, které odpovídají nějaké pozici ve skupině nebo společnosti.


     Za druhé chápal Cooley slovo primární jako označení skutečnosti, že pro jedince mají tyto skupiny největší význam, neboť nejvýrazněji ovlivňují jeho osobnost a chování.

     

    Rysy primárních skupin

    Skupiny, kde nejvýrazněji probíhá socializační proces, mají některé charakteristické rysy. (1) Jsou založeny na přímých, bezprostředních interakcích členů. Těmto interakcím říkáme sociální kontakty. Bezprostřední kontakt s druhými lidmi "tváří v tvář" (face to face) umožňuje dvousměrnost a vzájemnost komunikace a interakce, která podporuje dorozumění mezi členy skupiny.

     

    (2) Předpokladem sociálních kontaktů je skutečnost, že primární skupiny nejsou příliš veliké a umožňují osobní známost jednotlivých členů.

    (3) Malý počet členů a osobní kontakty mezi nimi umožňují, aby mezi členy vznikaly vztahy vzájemné psychické blízkosti a důvěrnosti. Důvěrné vztahy, tedy vzájemná důvěra členů, jsou základem velké sociální soudržnosti primárních skupin.


    Sociální soudržnost skupiny je míra, v jaké jsou jednotlivci závislí na očekáváních ostatních členů skupiny. Je to stupeň, v němž může skupina regulovat individuální chování svých členů.


     (4) Členství v primární skupině nevzniká z účelových, čistě racionálních pohnutek. Motivem je právě uspokojení potřeby pozitivních citových vztahů mezi členy skupiny.

    (5) Existence nejen racionálních, ale především citových vztahů mezi členy, je důvodem pevné sociální vazby (souhrn všech vztahů) mezi členy, která má dlouhé trvání.


    Typickým příkladem pevné sociální vazby mezi lidmi je tzv. parent bonding (vazba mezi rodiči a dětmi). Vytváří se v raných etapách dětství, pravděpodobně ještě v těhotenství matky a zpravidla přetrvává celý život. Je doloženo, že silná citová vazba mezi rodiči a dětmi pomáhá rychlejšímu psychickému a osobnostnímu vývoji malého dítěte, které dokáže lépe překonávat obtížné a stresující události. Silný parent bonding významně ovlivňuje způsob chování dětí i v dospělém věku.Vytváří základ, který citově stabilizuje člověka a jeho chování.


    (6) Jedinec se tedy v primární skupině angažuje celou svou osobností. Jeho členství ve skupině se neomezuje na výkon určité sociální role.

    Je nepochybné že skupiny s těmito znaky mají mimořádný význam na formování postojů, hodnotových orientací a chování jedince. Jaké skupiny tento vliv na individuální chování člověka mají? Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Cooley se domníval že mezi primární skupiny patří především rodina, sousedé a vrstevníci. Skupinou vrstevníků myslel prostředí, kde si děti samy na základě své volby hrají. Mezi primární skupiny můžeme také začlenit přátelské kruhy mladých lidí.

    Takto bylo možné vnímat primární skupiny na počátku století. Pro vývoj moderní společnosti ve 20. století jsou však typické následující tendence. Za prvé dochází k oslabování kontaktů a vlivů sousedství. Tento vliv je silně omezen především v městském prostředí. Za druhé v důsledku specializace výchovných a vzdělávacích funkcí a jejich přenesení na jiné instituce než je rodina, dochází k socializaci dětí ve školní třídě, v zájmových kroužcích, sportovních klubech. Za třetí dynamika společenských změn vyvolala prodloužení socializačního procesu. Člověk se znovu učí žít mezi lidmi ve společnosti v pracovním prostředí, ve veřejném životě i v období dospívání a dospělosti. Tyto sekundární socializační procesy a růst jejich významu v životě jedince, zvyšují význam jiných sociálních skupin pro člověka, především pracovních skupin. Za čtvrté významnou socializační funkci přebraly i hromadně sdělovací prostředky. V tomto případě vlivem technického pokroku se mění typ komunikace, do níž jedinec v průběhu socializace vstupuje, nemá charakter přímých sociálních kontaktů a neumožňuje vzájemnost, která je základem dobrého porozumění a důvěry. Jedinec začíná být v případě mass-médií ovlivňován hodnotami a normami skupin, kterých nikdy nebyl a nebude členem.

     

    Referenční skupina

    Mezi skupiny, které mají velký vliv na osobnost jedince a přitom jedinec nemusí být jejich členem, patří tzv. referenční skupiny. V tomto smyslu i referenční skupiny mohou mít primární vliv na osobnost člověka a jeho chování ve stejném smyslu, jak ho popsal Cooley v souvislosti se studiem primárních skupin.


    Příkladem může být skupina LUNETIC, která v současnosti u nás ovlivňuje chování velkého počtu dívek ve věku teenagerů.


    V souvislosti se vznikem teorie sociálních skupin vznikl názor, že členové skupiny chápou svou skupinu jako lepší a osobně významnější než cizí skupiny a že vztah mezi vlastní a cizí skupinou je vztahem nepřátelství a konfliktu. Nemusí tomu tak být vždy.

    Za druhé světové války prováděl Samuel Stouffer velký výzkum mezi americkými vojáky v Tichomoří. Jeho výzkumný tým zjistil, že pro hodnocení vlastní sociální pozice vojáků není ani tak důležitá jejich objektivní situace, ale pozice skupiny lidí, s níž své postavení srovnávali. Ženatí vojáci pociťovali častěji stavy deprese, únavy, vyčerpání a celkově svou situaci hodnotili jako horší než svobodní vojáci. Důvodem byla skutečnost, že základem posuzování životní situace ženatých vojáků byli vojáci svobodní. Ženatí se domnívali, že svobodní vojáci mají jednodušší situaci v tom, že se nemusí o nikoho strachovat, netrápí je případná nevěra manželek, nemají obavy o zaopatření dětí, když by zahynuli atd.

    Uvedená zjištění byla základem pro vypracování teorie referenčních skupin. Základní teze této teorie jsou následující:

    1. Ve společenském životě platí, že jedinec je členem několika společenských skupin současně.
    2. Skupiny, jichž je jedinec členem budeme nazývat členské. Ostatní skupiny budeme označovat jako nečlenské.
    3. Vztah mezi členskou a nečlenskou skupinou může být vztahem spolupráce, indiferentnosti nebo nepřátelství. Neplatí tedy, že mezi členskou a nečlenskou skupinou je vždy vztah nepřátelský.
    4. Člověk se identifikuje se skupinovými pravidly chování svých členských skupin do různé míry. Identifikací budeme chápat osvojení skupinových hodnot, norem a pravidel chování.
    5. V některých případech se může stát, že jedinec se neidentifikuje se svou členskou skupinou.
    6. Bez ohledu na vztah mezi členskou a nečlenskou skupinou, může být vztah mezi jedincem a nečlenskou skupinou přátelský.
    7. Mezní situace je taková, že jedinec se neidentifikuje se skupinou, které je členem a současně se orientuje na hodnoty a normy chování skupiny nečlenské.
    8. Orientace na nečlenskou skupinu je takový vztah k nečlenské skupině, který se může projevovat (nikoliv nutně navenek) obdivem ke skupině, k jejímu způsobu života, hodnotám, sympatiemi ke skupinovým vůdcům nebo jednotlivým členům až po snahu stát se členem takové skupiny.
    9. Skupina, s jejímiž hodnotami, normami, způsobem života se jedinec identifikuje, se nazývá referenční skupina.
    10.  

      Ideální je situace, kdy členská skupina je pro jedince současně referenční. Ale nebývá tomu tak vždy. Pokud se stane nějaká nečlenská skupina pro jedince referenční, mohou nastat dvě situace, které souvisí s tzv. mobilitních charakterem skupiny. (1) Referenční skupina je člensky otevřená. Vstup nového člena do této skupiny je možný. Člověk usiluje o vstup do této skupiny a na vstup je předem připraven procesem, kterému říkáme anticipující socializace. Označuje skutečnost, že si jedinec osvojil skupinové hodnoty a normy chování ještě před samotným vstupem do skupiny.

      (2) Referenční skupina je člensky uzavřená. Existují důvody, které brání vstupu do skupiny novým členům nebo některým kategoriím lidí. Vstup například není všeobecně možný do skupin, jejichž členství je připsané. To je takové, které vyplývá z nějakého znaku, který jedinec není schopen aktuálně ovlivnit. Patří k nim skupiny příbuzenské, skupiny umělecké, profesionální komunity nebo například společenství velmi bohatých lidí (Rotary klub). V uvedené situaci jedinec přijímá hodnoty a normy prostředí, které je mu nedosažitelné a odmítá hodnoty, normy a způsob života svého sociálního prostředí. Dochází k situaci, která je popisovaná jako sociální vykořenění.

       

      Příkladem sociálního vykořenění je situace odpůrců komunistického režimu u nás, kteří nemohli odejít do zahraničí. V takové situaci se například lidé ztotožňovali ze symboly západní kultury (styl oblékání mládeže v 60. letech), měli tendenci získávat informace o hodnotách a normách západní demokracie (poslouchání zahraničních rozhlasových stanic, půjčování gramofonových desek atd.)

       

      Sekundární skupina

      Termín sekundární skupina byl poprvé použit v sociologii později než pojem primární skupina. Označuje široké spektrum skupin, které můžeme nepřesně vymezit jako doplněk k primárním a referenčním skupinám. Jsou to tedy skupiny lidí, mezi nimiž (1) vznikají méně osobní vztahy. (2) Jsou to většinou větší skupiny, takže osobní známost mezi členy není prakticky možná. (3) Intimita a důvěrnost vztahů mezi členy těchto skupin může vzniknout, ale je to spíše výjimka a neočekávaný produkt instrumentálních a racionálních interakcí mezi lidmi. (4) Trvání skupiny souvisí s trváním účelu či funkce, pro který skupina vznikla.

      Z uvedeného přehledu vyplývá, že sekundární skupiny nelze ztotožnit se skupinami velkými. I některé malé skupiny mají tento charakter (například pacienti na lůžkovém oddělení nemocnice). Stejně tak nelze tyto skupiny ztotožnit se skupinami, kde nevznikají mezi členy emocionální vazby. Nejspolehlivěji můžeme rozlišit sekundární a primární skupiny rolí v životě jedince a funkcí, kterou plní ve společnosti.

      Role primárních a sekundárních skupin ve společnosti

      Základní rolí primárních skupin ve společenském životě je vliv a kontrola nad svými členy. Například rodina nebo přátelé mají trvalý a výrazný vliv na názory, postoje a chování svých členů. Proč skupiny, ve kterých převažují primární vztahy mají větší vliv a regulační sílu na chování jedince? Primární vztahy výrazně ovlivňují jedince proto, že mají pro něj velikou osobní hodnotu. Jedinci jsou hluboce vpleteni do těchto vztahů, které jsou citově podbarveny. Milovanému člověku jste ochotni často udělat vše, co mu na očích vidíte. Primární skupiny přináší svým členům uspokojení osobní potřeby kontaktu s druhými blízkými lidmi a potřeby důvěrných vztahů a příslušnosti k tomuto společenství.

      Když mají vztahy s druhými lidmi pro jedince vysokou hodnotu, je ochoten upravit a změnit své chování, aby tyto vztahy udržel. Je silně motivován k chování podle očekávání svých blízkých, pozitivní odměny od těchto lidí mají pro něj velikou atraktivitu. Stejně silně však regulují jeho chování různé tresty, které uplatňují primární skupiny vůči svému členu. Jako negativní sankce může působit zesměšnění, sarkasmus, neopětování citů, odmítnutí nebo izolace. Ze silného vlivu primární skupiny na jedince jsou odvozeny tři základní společenské funkce těchto skupin: (1) socializace jedince, (2) utváření pevného konsensu (souhlasu, shody) a soudržnosti mezi lidmi, členy skupiny nebo organizací, (3) poskytují emocionální oporu jedincům.

      Základní rolí sekundární skupiny je snadnější dosahování určitých cílů, podávání nějakého výkonu. Dělba skupinových činností a rolí způsobuje tzv. synergický efekt. Ten znamená, že se posiluje výkon. Stejné množství individuálně jednajících lidí dosáhne menšího výkonu než stejně velká skupina spolupracujících osob.V sekundárních skupinách je proto angažován jedinec především v rámci své funkční specializace (skupinovou rolí), která přispívá k plnění skupinového cíle. V sekundárních skupinách se tedy realizují dvě základní společenské funkce: efektivní dosahování společných nebo individuálních cílů a rozvoj racionálních stránek lidské osobnosti spojených s hodnocením užitečnosti a s logickým kalkulováním.

       

       

      Asociace (sdružení)

      Mezi sekundární skupiny můžeme zařadit řadu konkrétních sociálních útvarů. Patří mezi ně především asociace, formální organizace, etnické skupiny a společenské třídy. Blíže budeme nyní charakterizovat pouze asociace. Asociace jsou relativně dlouhodobá seskupení lidí, kteří se sdružili za nějakým účelem a existují mezi nimi více či méně formalizované vztahy. Jejich zvláštnost spočívá v tom, že členové chápou své členství jako instrument k dosahování cílů. Současně však jsou na životě skupiny zainteresováni celou svou osobností. V asociacích se uplatňují také primární vztahy nebo stejné referenční hodnoty a normy chování mezi členy. Z hlediska společenské funkce tvoří asociace přechodný stupeň mezi primární a sekundární skupinou. Rozvoj asociací je velmi důležitý zejména v politickém životě demokratické společnosti. Asociace vtahují jedince do řešení veřejných problémů, aktivizují občany, vytrhávají je z omezených hranic soukromého života.

      Asociace rozlišujeme podle charakteru členství. Za prvé mohou být založeny na dobrovolném členství, tedy členové do těchto sdružení vstupují dobrovolně. Příkladem mohou být různé sportovní kluby, politické strany, zájmové organizace jako skaut nebo sbor hasičů. Zvláštním případem asociace může být také neformální klika na pracovišti. Mezi dobrovolné asociace můžeme řadit také velmi soudržné pracovní skupiny v organizacích.

      Za druhé mohou být založeny na nedobrovolnosti členství. Členové jsou různými společenskými okolnostmi donuceni, aby se stali členy těchto sdružení. Příkladem mohou být vězňové v jedné věznici, armádní jednotka v situaci povinné prezenční vojenské služby.

      Za třetí mohou být asociace založeny na fakticitě členství. Člověk se stává členem takové skupiny bez vlastní vůle, aniž je na něj vykonáván společenský nátlak. Příkladem může být příslušnost ke katolické církvi křtem v raném dětství.

      Přestože většina asociací má vypracovanou formální strukturu vztahů, nelze je ztotožnit s formálními skupinami. Mezi asociace patří také neformální skupiny jako například pacienti na jednom nemocničním oddělení, sdružení horolezců, kteří se vydali na vysokohorskou expedici, sdružení rodičů, kteří prosazují u ředitelky školy změnu třídní učitelky svých dětí atd.


      Pracovní skupina

      V podniku či úřadu mají nejuniverzálnější rozšíření pracovní skupiny. Je to zvláštní sociální útvar, který bychom mohli zařadit mezi formální skupiny nebo asociace. Převahu v pracovních skupinách mají sekundární vztahy. Pracovní skupiny vznikají za účelem splnění nějakých pracovních cílů. Na druhé straně mezi členy pracovní skupiny často vznikají i primární vztahy, které mohou také ovlivňovat individuální chování pracovníka. Pracovních skupin existuje několik druhů. Budeme je rozlišovat podle toho, do jaké míry se na regulaci chování členů podílí sociální kontrola vyplývající z existence primárních vztahů mezi členy pracovní skupiny:

      Příkazové skupiny

      Mezi klasické pracovní skupiny s význačnou formální autoritou vedoucího a s pevně daným formálním organizačním schématem patří příkazová skupina. V této skupině existují dvě typické pozice: manažer a jeho podřízení, kteří jsou odpovědni přímo jemu. Vliv primární sociální regulace chování pracovníka je obvykle malý. Řízení a vedení lidí se odehrává na základě příkazů vedoucího. Podřízení akceptují příkazy vedoucího na základě racionální kalkulace o užitečnosti členství v příkazové skupině.

      Pracovní týmy

      Skupina lidí s odlišnými pracovními a odbornými schopnostmi se nazývá pracovní tým. Je to sestava pracovníků, kteří při dosahování společných cílů plní rozdílné funkce. Jsou to specialisté na různé pracovní činnosti. Mezi členy pracovního týmu častěji vznikají vztahy vzájemné úcty, sympatie či antipatie. Vytváří se silná soudržnost pracovního týmu na základě primární i sekundární vazby mezi členy, která může účinně regulovat chování pracovníka.

      Sebeřídící týmy (komise)

      Jsou to relativně nezávislé pracovní týmy, které vedle běžných výkonných úkolů a povinností plní také úkoly tradičního managementu. Zabývají se tedy skupinovým plánováním, sami si organizují práci a provádějí také kontrolu a vyhodnocování své činnosti.

       

      Dočasné pracovní skupiny (Komise)

      Pracovní skupiny, které jsou vytvořeny pro dosažení specifických cílů, jsou označovány jako dočasné pracovní skupiny. Po splnění úkolu přestávají působit, jsou rozpuštěny nebo přetvořeny. V jejich rámci vznikají primární vztahy velmi zřídka.


      Proč se lidé seskupují do pracovních skupin ?

      Dosavadní výklad primárních a sekundárních skupin ukázal, že existují v zásadě dva typy důvodů, proč se lidé sdružují do skupin: potřeba být součástí společenství blízkých lidí a potřeba snadněji dosáhnout stanoveného cíle. Oba typy motivů působí také v pracovních skupinách, z nichž je složena každá formální organizace. Následující výčet je výsledkem rozsáhlého dotazování členů organizací na otázku, v čem je pro ně členství v pracovní skupině významné? První tři motivy souvisejí spíše s první potřebou, další dva spíše s druhou potřebou:

      Pocit jistoty

      Skupina poskytuje svým členům jistotu. Ve skupině lidí se cítíme silnější a bezpečnější. Lépe se dokážeme bránit proti různým ohrožením. Pracovní skupina nás může zbavit úzkosti z přílišné svobody rozhodování.

      Vyšší sociální pozice

      Jako člen nějaké skupiny přijímá pracovník její pozici v organizaci. Má-li určitá pracovní skupina v organizaci vysokou prestiž, pak jako člen přebírá prestiž a ocenění, které tato skupina má ve svém okolí.

      Potřeba přičlenit se

      Lidé nežijí izolovaně a osamoceně od druhých. Chtějí být zakořeněni v nějakém sociálním prostředí. Pro mnoho lidí se může pracovní skupina stát prostředím, do něhož jsou ponořeni celou svou osobností. Přátelé a kamarádi z práce se vzájemně navštěvují, jsou si blízcí a nahrazují si v některých případech i citové zázemí z rodiny a manželství.

      Moc, touha po moci

      Schopnost mít vliv v organizaci je větší ve skupině než když člověk působí individuálně. Proto členství ve skupině zpravidla je efektivním nástrojem dosažení větší moci v organizaci. Pokud jde o neformální mocenské skupiny, hovoříme o mocenských klikách.

      Dosahování cílů

      Dostane-li jedinec v organizaci složitý, interdisciplinární úkol, plní ho zpravidla obtížněji než skupina pracovníků. Efektivní řešení složitých pracovních úkolů se děje při dělbě činností a spoluprací lidí ve skupině.

       

      Fáze vývoje pracovní skupiny

      Vývoj skupiny je dynamickým procesem. Každá etapa vývoje se vyznačuje charakteristickými rysy, které by měl znát každý manažer a odborný pracovník. Vývoj skupiny můžeme rozdělit minimálně na pět fází: formování, bouření, normování, řešení úkolů a rozpad. Ve všech fázích vývoje skupiny dochází mezi členy k interakcím a komunikacím. Ve fázích bouření a normování, kdy se utváří skupinová očekávání, má komunikace důležitý význam “skupinotvorný”. Ve fázi, kdy podávají členové skupiny plný výkon a pozice a role ve skupině jsou relativně jasně rozdělené, začíná pevná struktura vztahů ve skupině spíše ovlivňovat průběh komunikace a spolupráce mezi členy. Vytváří se specificky sociální mechanismus regulace pracovního chování, který nazýváme skupinová soudržnost.

      Formování

      První fáze vývoje pracovní skupiny začíná jejím formováním. Zpravidla někdo v organizaci určí, z jakých pracovníků se bude skupina skládat. Noví členové jsou “hozeni do vody”. Zkouší jaké způsoby chování si mohou mezi ostatními dovolit, jaké chování ostatní členové přijmou. Tato etapa je ukončena, když všichni jedinci se začínají cítit a považovat za členy nové skupiny.

      Pro uvedené období je typická velká neujasněnost skupinových cílů a hodnot. Struktura vzájemných vztahů tj. stabilních pravidel chování mezi sebou je velmi neurčitá. Není jasné, kdo má jakou autoritu, jakým stylem je nejvhodnější prosazovat svůj vliv.

       

      Bouření

      Druhá fáze je obdobím skupinových konfliktů. Členové již akceptovali existenci skupiny, ve které mají pracovat. Nepřijali však zatím jednotná pravidla a normy, které by ve skupině platily. Tato etapa končí v období, kdy se vyjasňuje hierarchie mocenských pozic a autority ve skupině. Někteří členové se prosadili více, jiní méně. Ti s větším vlivem začínají ovlivňovat svými představami, potřebami, hodnotami a příkazy ostatní členy skupiny.

      Normování

      Ve třetí fázi se rozvíjejí a stabilizují vztahy mezi jednotlivými členy skupiny. Mezi členy skupiny se začíná projevovat soudržnost. Zpravidla je už přijímán jednotný, společný cíl skupiny. Fáze je ukončena v období, kdy jsou ustáleny vztahy mezi jejími členy a stabilizují se také pozice uvnitř skupiny. Členové se ve svém chování přizpůsobují všeobecně přijímaným očekáváním, které určují správné chování jednotlivých členů skupiny. V této souvislosti mluvíme o utváření skupinových rolí. Skupinová role je sestava vzorů očekávaného chování, které jsou vyžadovány a očekávány od někoho, kdo ve skupině zaujímá určitou pozici.

      Řešení úkolů

      Čtvrtou fází vývoje pracovní skupiny je realizace pracovních povinností, plnění pracovních úkolů. Je to etapa, kdy je skupina již plně funkční. Energie skupiny se dala do pohybu. Může se plně uplatnit synergický efekt plynoucí z koordinované spolupráce prostřednictvím přijatých skupinových norem a cílů.

      Rozpad skupiny

      V této poslední fázi bývá chování členů skupiny velmi variabilní. Někteří se z ukončení skupinové existence radují, jiní prožívají deprese nad ztrátou kontaktů a kamarádů. Dočasné skupiny jsou zpravidla zrušeny v souvislosti s dokončením úkolů zásahem formální autority. I permanentní skupina se může rozpadnout. V takovém případě je to však většinou spontánními zásahy uvnitř skupiny. Typickým příkladem jsou mocenské a manažerské ambice některých podřízených pracovníků. S příchodem nových členů dochází opět k fázi bouření a dynamika skupinových vztahů se opakuje v jiné variantě.

      Soudržnost pracovní skupiny

      Skupinová soudržnost je v organizacích zaměřených na výkon velmi důležitým faktorem zvyšujícím efektivitu plnění pracovních úkolů. V pracovních skupinách, kde panuje vnitřní chaos a chybí spolupráce a očekávaná pracovní podpora druhých členů, je nižší efektivita práce jednotlivých pracovníků než ve skupinách, kde mezi členy panuje soudržnost.

      Definice

      Soudržnost skupiny je míra, v jaké jsou jednotlivci přitahováni k sobě navzájem při plnění skupinových cílů. Do jaké míry jsou ve své práci členové skupiny závislí na očekáváních ostatních členů skupiny. Je to stupeň, v němž skupina může regulovat individuální chování svých členů.

      Soudržnost skupiny a individuální výkon

      Výzkumy opakovaně prokázaly, že ve skupinách s větší soudržností jedinci podávají vyšší výkon než ve skupinách s nízkou soudržností. To znamená, že snadněji a rychleji dosahují svých cílů, dokáží postupovat šetrněji, produkují ve vyšší kvalitě.

      Vztah mezi soudržností a efektivitou pracovní skupiny je však složitější. Klíčovou zprostředkující proměnnou je míra, v níž skupinové hodnoty a normy odpovídají cílům organizace, k níž daná skupina patří. Proto je důležité o skutečných cílech organizace uvnitř podniku mluvit. Neuzavírat jejich projednávání a popularizaci jen na úzký okruh vedení podniku, úřadu, fakulty a pod. V opačném případě manažeři připustí stav, kdy pracovní skupiny v jejich organizaci se izolují a budou mít cíle odlišné od představ a přání vedení.

      Skupinová komunikace a soudržnost

      Komunikaci je možno chápat jako prostředek zvyšování soudržnosti členů skupiny. Zvyšování soudržnosti členů probíhá v podstatě dvojím způsobem.

      Za prvé se zvyšuje frekvence komunikačních aktivit mezi lidmi s odlišnými nebo konfliktními představami a očekáváními. Věhlasný americký sociolog Robert F. Bales prováděl před lety výzkum komunikace na odděleních úřadů práce v USA. Zjistil, že v pracovních skupinách, kde převládala konkurenční a konfliktní atmosféra, růst produktivity práce přímo úměrně souvisel s větší frekvencí komunikací.

      Důvodem byla okolnost, že konkurenční prostředí bývá obvykle spojováno s nepřátelstvím a snahou o vzájemné vytěsnění. Nepřátelské vztahy byly potlačeny následnou interakcí a komunikací mezi členy. Konflikty na těchto odděleních se zmírnily.

      Za druhé dochází ke snižování či přerušení komunikace mezi členy skupiny s odlišnými nebo konfliktními stanovisky a představami. Tento jev nazýváme skupinová exkomunikace. Jde zpravidla o situaci, kdy členové skupiny přestávají komunikovat s jedinci, kteří se ve svých představách a očekáváním extrémně odlišují od stanovisek většiny nebo od stanovisek mocensky silných členů skupiny. Exkomunikace může probíhat jako formální i neformální proces. Příkladem formálně stanovené a mocensky přikázané je církevní exkomunikace (Jan Hus). Typicky neformální exkomunikací je dočasná izolace a nemluvení třídního kolektivu s jedním spolužákem. Exkomunikace posiluje soudržnost členů skupiny negativně. Zabraňuje, aby členy skupiny ovlivňoval někdo s výrazně odlišným způsobem chování a očekávání.

      Otázky:

      1. Jaké jsou základní druhy sociálních vztahů?
      2. V čem spočívá rozdíl mezi primárními a sekundárními vztahy mezi lidmi?
      3. Na čem je založena primární a sekundární vazba mezi lidmi?
      4. Co je sociální kategorie,agregát a dav
      5. Proveďte charakteristiku sociální skupiny.
      6. Co je referenční skupina?
      7. Jaké funkce ve společenském a individuálním životě plní primární a sekundární skupiny?
      8. Co jsou asociace?
      9. Popište fáze utváření pracovní skupiny.
      10. Jaký vliv má skupinová soudržnost na individuální pracovní výkon?


Promyslete: Na co se má zaměřit efektivní vedoucí pracovní skupiny:

      1. má se orientovat na dosahování cílů a výkon svých podřízených a budovat pro dosažení cíle racionální a užitečné vztahy mezi podřízenými
      2. má se orientovat na budování sociálních vztahů mezi podřízenými a posilovat tak jejich soudržnost
      3. má rozvíjet obě orientace své řídící práce