Kapitola 1

Věda jako forma poznání

 


Sociologie je považována za vědeckou disciplínu. Chceme-li představit sociologii, musíme začít s výkladem vědeckého způsobu poznávání světa a srovnat ho s jinými známými formami poznání, které lidé ve společnosti používají. Cílem kapitoly je upozornit na výhody i nevýhody vědeckého poznání, na relativnost uplatnění poznatků vědy v individuálním životě i v kontextu historie a dát návod k přemýšlení, kdy a jak vědecké poznávání používat.


Základní zdroje lidského poznání

Obecně člověk může čerpat poznatky a své pravdy ze čtyř základních zdrojů. Prvním zdrojem je lidská tradice. Prostřednictvím obyčejů, zvyků, které se udržují v nějakém společenství či skupině, získává člověk představu, jak má jednat v různých životních situacích. Cestou k takovému poznání je neustálé opakování určitých představ a postupů, až si na ně navykneme. Takové poznání je pro nás nepochybné, nepodrobujeme ho obvykle kritice našeho rozumu.

Druhým zdrojem poznání je autorita osoby nebo instituce, která nás s něčím seznamuje. Cestou, která umožňuje přijetí poznatků, je v tomto případě důvěra nebo víra v autoritu, která nám poznání poskytuje. Autoritou pro věřícího člověka je Bůh. Náboženský člověk nepochybuje, že “slovo boží” je pravdivé. Stejnou autoritou může být pro malé dítě otec, který poučuje syna o tom, jak se má chovat. Ze stejných zdrojů čerpá svou jistotu zamilovaný člověk, který “věří svému partnerovi každé slovo”. Autoritou však nemusí být konkrétní osoba, ale například určitá společenská role spojená s důvěryhodnou pozicí ve společnosti. Někteří lidé věří více generálnímu řediteli než kolegovi, televizní hlasatelce než sousedovi apod.

Třetím zdrojem lidského poznání je rozum. Cestou dobrání se osobní pravdy je v tomto případě logický úsudek, neboli myšlení. Na základě logických předpokladů usuzuji na výslednou myšlenku. Myslící člověk se stává na této cestě zdánlivě nezávislým na svém okolí. Opírá se pouze o důvěru ve své rozumové schopnosti. Lidské myšlení je však výrazně ovlivněno našimi jazykovými možnostmi a schopnostmi. Je výrazně ovlivněno strukturou jazyka, který ovládáme.

Konečně čtvrtým základním zdrojem lidského poznání je smyslová zkušenost. Lidé se seznamují se svým okolím prostřednictvím smyslových pozorování zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí. Smyslové počitky si uvědomujeme opět na základě toho, že je pojmenováváme. Za smyslové pozorování považujeme i takové způsoby vnímání, kdy mezi smysly a vnímatelný svět stavíme různé technické nástroje jako je dalekohled, mikroskop, teploměr, magnetofon apod.

ZDROJE POZNÁNÍ:

1. Tradice

2. Autorita

3. Rozum

4. Smyslová zkušenost

CESTA K NIM:

zvyk

důvěra, víra

logické usuzování

pozorování

 

Kulturní formy poznávání světa

V průběhu historie lidé vytvořili kulturní formy poznávání okolního světa, které různým způsobem kombinují základní poznávací zdroje. Kulturní formy poznávání nejsou činností jedince, ale vždy vyžadují součinnost mnoha lidí. Aby lidé mohli při poznávání spolupracovat a používat poznatky ve svém jednání, museli se postupně vytvořit všeobecně uznávaná pravidla poznávací činnosti.

Jednotlivým kulturním formám poznání se dostalo v různých historických dobách různého rozšíření a uplatnění, podle toho, jaký význam měly v životě lidí. I dnes existují různá kulturní společenství, která se od sebe liší svým názorem na to, jak nejlépe poznávat okolní svět. Lidé mají rozdílnou odpověď i na takovou otázku, zda-li svět je vůbec poznatelný, anebo nikoli.

Vedle vědy lidé poznávají okolní svět prostřednictvím mýtů, magie, náboženských představ, filozofie a každodenního poznání (“zdravého rozumu”). Žádný z uvedených způsobů poznání není nadřazený nad ostatní. Rozšířily se ve společnosti proto, že pro své specifické vlastnosti a důsledky na jednání lidí jsou užitečné a funkční v různých životních a společenských situacích.

Věda se odlišuje od jiných způsobů poznávání tím, že myšlenky a poznatky ověřuje smyslovou zkušeností za pomocí různých empirických metod. Vědecké poznatky jsou tedy systematicky ověřované. Proto mají relativně velikou spolehlivost, objektivnost a platnost ve smyslově vnímatelném světě. Díky neustálému empirickému ověřování je věda ve stálém kontaktu s pozorovaným světem a vědecké poznatky umožňují vytvářet funkční technologie, které slouží k zásahům do přírody i společenského života. Další specifickou vlastností vědy je tedy orientace na technologické postupy, jejichž prostřednictvím lidé přetvářejí přírodu.

Mýtus patří k nejstarším způsobům, jak si lidé vytvářejí obraz o světě. Mýty jsou vyprávění, o jejichž platnosti nikdo nepochybuje. Mýtické příběhy a události jsou prostě považovány za skutečnosti, které se někdy staly. Často mají podobu iluzorních představ a fantazií, které jsou pro dnešního racionálního člověka neuvěřitelné. Mýtický způsob poznávání světa je založen na tradici a autoritě, neboť mýty se udržovaly opakovaným vyprávěním po generacích a vypravěči byli důvěryhodní lidé. Byli to stařešinové rodu, mágové a kouzelníci, náčelníci kmene. Významnou roli v mýtickém poznání hraje také lidský intelekt a představivost. Základní praktickou funkcí mýtů je uspořádání vztahů mezi lidmi ve společnosti. Mýty zpravidla přinášejí morální ponaučení, jak se mají členové společenství chovat. Mýty měly ve společnosti a v lidském životě podobnou funkci, jakou mají v dnešní době pohádky pro děti. Pomáhají jim orientovat se v životě.

O mýtech hovoříme někdy i v souvislosti s moderní společností. Moderní mýty- na rozdíl od tradičních mýtických představ – mají často racionalistický a logický obsah. Jejich mýtická povaha však spočívá v tom, že tyto myšlenky nejsou prověřované a lidé o nich přestali pochybovat. Příkladem novodobého mýtu je představa, že moderní vývoj společnosti jde cestou společenského pokroku.

Magické obřady jsou spojeny s mýtickým světem. Původně sloužily pro komunikaci a interakci s posvátnými silami a božstvy, které byly součástí mýtických příběhů. Jsou to technologické praktiky, v nichž je obsaženo určité poznání, jak dosahovat praktických cílů. Mechanismus kauzálního působení mezi příčinou a žádoucím účinkem přitom není plně kontrolován a poznán. Je obestřen rouškou tajemství. Mágové, kouzelníci byli proto vnímání jako výjimeční lidé, kteří jsou zasvěceni do tajemných a nadpřirozených praktik, které jim umožňují činit zázraky. Magické rituály mají nejrůznější podobu. U přírodních národů byl magický rituál často spojen s tancem. Kulturní antropologové například popisují “kohoutí tanec” Pigmejů, při němž zasvěcení členové kmene přesvědčují božstvo, aby seslalo na zemi déšť. Magie je spojena se středověkým kouzelnictvím a lidovým léčitelstvím. Za magické postupy můžeme i v současnosti považovat ne zcela poznané diagnostické a medicínské postupy lidových léčitelů. V běžném životě lidé užívají některých rituálů, aby dosáhli účinků, kterých nemohou dosáhnout známou a ověřenou cestou. Jiří Suchý popisuje jeden magický rituál lásky v písni, když zpívá:

“…Pramínek vlasů ji ustřihnu potají, já blázen pod polštář chci si ho dát. Ačkoliv sny se mi zásadně nezdají, věřím, že dnes večer budou se zdát…”

Filozofie své pravdy opírá především o logiku lidského úsudku. Hlavní poznávací autoritou je rozum, který se pokouší o výklad světa a skutečností v něm, které nejsou bezprostředně dostupné smyslové zkušenosti. Ve filozofii je rozpracována teoretická stránka moderního poznávání. Podobně i náboženství a teologie se opírají o racionální zdroje poznání. Jejich význam však omezují a své poznatky opírají také o boží autoritu. Náboženský člověk věří, že některé skutečnosti nelze pochopit na základě rozumu nebo smyslové zkušenosti a že jsou pochopitelné jen boží existencí.

Každodenní poznání (zdravý rozum) je další způsob poznávání světa, kterým disponujeme všichni v běžném životě. Zdravým rozum uplatňujeme jako laikové v každodenních životních situacích. Nevyžaduje speciální školení, učíme se ho při soužití s lidmi. Vychází z našich praktických potřeb a zájmů a základní hodnotou je pro něj použitelnost v individuálním životě. Poznatky zdravého rozumu se utváří a fixují v paměti dlouhodobým a každodenním opakováním určitých životních situací, událostí a postupů. Mají podobu navyklých představ, které jsou pro nás nepochybné, a které nemáme potřebu kontrolovat a ověřovat.

Každodenní poznatky mají subjektivní povahu, jsou spojeny s životem konkrétních lidí a reflektují jejich životní pozici “zde a nyní”. Přitom lidé v běžném životě nekontrolují podmínky, za nichž jejich poznatky platí. V tomto smyslu má zdravý rozum tendenci ke zevšeobecňování. V běžném jazyce se tento sklon projevuje používáním takových slov, jako: vždy, všichni, pokaždé, stále apod. Nepochybnost každodenního poznání a absence ověřování pravdivosti se projevuje také v tom, že každodenní poznatky jsou stabilní, nepodléhají příliš změně. V souvislosti s každodenními představami hovoříme o stereotypech myšlení.

Praktická orientace každodenního poznávání souvisí se skutečností, že je často spojené s emocemi, které fungují jako stimul okamžité praktické reakce lidí. Zdravý rozum umožňuje okamžité jednání člověka na podněty.

 

 Hlavní složky vědeckého poznání

Nyní si položme otázku, jak věda dosahuje relativní spolehlivosti a objektivní platnosti svých poznatků ve smyslově pozorovaném světě? K tomu, aby vědecké poznatky získaly spolehlivý a objektivní charakter, bylo zapotřebí, aby součástí vědeckého poznání se staly dvě základní složky vědy: teorie a empirie. K rozvoji teoretického vysvětlování a empirických zkoumání mohlo dojít v důsledku dlouhodobého vývoje, na jehož konci se systematicky propojili čtyři kulturní prvky, z nichž se skládá vědecká forma poznání.

1. lidská schopnost zobecňovat a vytvářet abstraktní pojmy.

Uvedenou schopnost mělo myšlení již přírodních národů přibližně před 40 tisíci lety. Její vytvoření přímo souviselo s užíváním jazykových symbolů při komunikaci. Ovládnutím jazykových systémů získali lidé nástroj abstrahování, vysvětlování, analyzování a syntetizování. Lidé si mohli předávat a chápat mnohem složitější a propracovanější sdělení. Vyvázali komunikaci ze smyslově praktických životních situací, s kterými byla doposud spojena.

2. uplatňování pravidel formální logiky v lidském myšlení

Významnou změnu ve způsobu myšlení přináší antické Řecko. Starověcí myslitelé se zasadili o rozvoj matematiky, která svou přesností a řádem pomohla zformovat nové principy logického usuzování. Je to způsob, jak na základě určitých myšlenkových předpokladů vytvářet nové myšlenky a poznatky. V rozvíjení této starověké tradice pokračovala středověká teologie.

3. orientace lidského poznání na praktické technologie

Zájem lidí poznat postupy, které jim usnadní dosahovat jejich praktické životní cíle, je starý jako lidstvo samo. Lidské myšlení se vyvíjelo na počátku dějin v úzké souvislosti s uspokojováním základních praktických potřeb. Příkladem takové orientace je vznik a rozvoj magie, stejně jako postupný rozvoj pracovních dovedností člověka.

4. využívání smyslové zkušenosti v běžném životě

V běžném životě poznávají lidé své okolí prostřednictvím smyslů. Smyslové vnímání je bezprostřední součástí praktické činnosti člověka. V práci a běžném styku s lidmi se lidé orientují podle své smyslové zkušenosti. Tato schopnost je jednou z nejstarších daností člověka, která ho spojuje s ostatními živými tvory. Smyslové poznání lidí však není instinktivní. Je zprostředkováno jazykovou strukturou, kterou se lidé naučili používat především v průběhu svého dětství. Jazyk, který lidé ovládají, vytváří významovou síť, pomocí níž vnímáme svět kolem sebe. Nemáme-li pro určitou věc v jazyce žádné slovo, jednáme a myslíme tak, jako by neexistovala. Například kanadští indiáni nemají ve svém jazyce slovo pro práci. Mají však velké množství slov pro konkrétní lidské činnosti. Eskymáci používají několik desítek jazykových výrazů pro různé druhy sněhu a tyto druhy dokáží také rozlišit. Zkušený český lyžař dokáže pojmenovat a rozlišit několik druhů sněhu. Autor tohoto textu stěží rozliší tři: ledovka, břečka a prašan.

Z těchto kulturních prvků vznikly dvě základní složky vědecké poznávací činnosti, kterým říkáme teorie a empirie . Teoretické myšlení je založeno na schopnosti abstrakce, která utváří obecné pojmy, a na schopnosti uplatňovat pravidla formální logiky. Hlavní funkcí teorie je vysvětlovat empirické poznání na základě odhalení kauzálních souvislostí mezi pozorovanými událostmi. Empirické poznání vychází ze smyslové zkušenosti lidí, ale tuto zkušenost tříbí pomocí předem logicky promyšlených výzkumných metod. Logické usuzování zabezpečuje vysokou stálost a hodnověrnost empirických poznatků.

Základní vědeckou funkcí empirického výzkumu je ověřovat teoretické poznatky ve smyslově pozorovatelném světě. Empirie stanovuje rozsah skutečnosti a reálné podmínky, za nichž teorie platí nebo může její platnost opakovaně vyvracet.

 

Cyklus vědecké práce

Vývoj vědeckého poznání probíhá kumulativním způsobem za stálého střídání teoretického myšlení a empirického ověřování. Vědecká práce začíná stanovením předběžných tvrzení o skutečnosti. Těmto tvrzením říkáme hypotézy. Jsou to neověřené teorie, domněnky, které popisují nebo vysvětlují různé události. Hypotézy se v dalším kroku stávají předmětem ověřování pomocí specifických empirických metod. Mezi tyto metody patří například vědecký experiment, pozorování, dotazování. Souhrn těchto metodicky prováděných postupů budeme nazývat vědecká pozorování. Každá z metod empirického výzkumu má své silné a slabé stránky. Jejich použitelnost je dána obsahem hypotéz, úrovní poznání o zkoumaném problému, finančními možnostmi výzkumníka. Obecně se používá pravidlo, že opakovaná vědecká pozorování s využitím více výzkumných metod přináší hodnověrnější poznatky. Další etapou vědecké práce musí být proto empirické zobecnění získaných výsledků. V této fázi výzkumník provádí souhrn jednotlivých dílčích poznatků a skládá jakoby mozaiku o pozorovaných skutečnostech. Z pozorování jedinečných událostí postupně vzniká obecnější informace o určité třídě zkoumaných jevů. Empirické zobecnění tedy stanovuje rozsah a podmínky, za nichž pozorované skutečnosti existují. Empirické ověření výzkumníkových domněnek tak získává větší systematičnost, hodnověrnost a širší platnost. Další fází cyklu vědecké práce je teoretické vysvětlení empirických poznatků. Vytváření teorie je metodicky řízený myšlenkový proces, při němž hledáme a stanovujeme příčinné souvislosti mezi zjištěnými událostmi. Při přemýšlení o empirických poznatcích vědci využívají existující ověřené teorie, které jsou výsledkem práce předchozí generace pracovníků. Někdy však vědce napadnou souvislosti a vysvětlení, která jsou dosud neověřená a mají povahu pouhých domněnek. Formuluje tedy nové hypotézy. Cyklus vědecké práce se uzavírá.

 


Příkladem cyklu vědecké práce může být lékařské vyšetření a stanovení diagnózy. Když se jednoho dne probudíte malátní, máte zvýšenou teplotu a bolí vás v krku, získáte podezření, že jste onemocněli. S touto hypotézou jdete k lékaři. Lékař vaši hypotézu bere vážně a podrobí vás vlastnímu pozorování. Prohlíží vám ústa, měří teplotu, analyzuje krevní obraz, prohmatá krk. Z výsledků těchto empirických pozorování napíše lékařský nález, který obsahuje zjištěné skutečnosti podstatné pro stanovení diagnózy. Stanovením diagnózy nemoci provádí teoretické vysvětlení vašeho zdravotního stavu. Zjistí-li při pozorování skutečnost, která je v rozporu s jeho teoretickým vysvětlením, získá podezření, že vaše nemoc může mít ještě jiné důvody. Vysloví hypotézu o možnosti jiných zdravotních komplikací a pošle vás na další důkladnější vyšetření.


Dynamika změn vědeckých poznatků

Pro vědu platí, že se její poznání velmi dynamicky vyvíjí. Příčinou změn ve vědeckém poznání je v podstatě neustálé ověřování a kontrolování teoretického myšlení empirickým pozorováním. Motorem vývoje vědeckého poznání je tedy striktní dodržování fází vědeckého cyklu. V okamžiku, kdy vědci z nějakého důvodu začali některou fázi vědecké práce zanedbávat nebo ignorovali výsledky empirických ověřování, věda začala stagnovat. Mezi vnější faktory stagnace vědy patřily například ideologické, ekonomické nebo politické tlaky, které vedly k zatajování vědeckých informací, k přehlížení empirických zjištění nebo k omezení výzkumných pozorování.

Teorie a empirie neustálým střídáním a doplňováním vytváří jednotný, vyvíjející se celek.

Jednota teorie a empirie však není absolutní. V takovém případě by věda nepřinášela žádné nové poznatky. Připomínala by motor stojícího automobilu puštěný na volnoběh. Při přechodu mezi teorií a empirií vstupují do vědecké práce dva vnější faktory, které jsou jedinečné a nepředpověditelné. Na cestě od teorie k empirii se staví výzkumníkovi do cesty nekonečně rozmanitý pozorovatelný svět, který z každého pozorování činí jedinečnou událost. Také cesta od empirie k teoretickému vysvětlení není plynulá. Do vědecké práce v této fázi vstupuje nápad a tvořivost vědce, která způsobuje, že věda vytváří stále nové a nové možnosti vysvětlení zjištěných skutečností. Mezi empirií a teorií vznikají konflikty, které vyvolávají změny vědeckého poznání.

Princip kauzality

Teorie vysvětluje zjištěné skutečnosti na základě hledání kauzálních souvislostí. Vědecký pohled na svět je založen na představě univerzální poznatelnosti světa a principu kauzality v něm. Vědci vychází ze stanoviska, že každá událost (jev) ve světě vzniká jako následek nějaké jiné události, která je příčinou pozorovaného jevu. Události jsou proto předpověditelné a nenáhodné. Hlavním cílem vědy je objevovat vztahy a souvislosti mezi příčinami a následky a vysvětlovat následky pomocí příčin. (P > N)

Princip kauzality předpokládá univerzální souslednost jevů a událostí ve světě. To znamená, že nějaká událost, která je následkem předchozích událostí, je současně příčinou jiných událostí, které ji následují. Nepřetržité souslednosti příčin a následků říkáme kauzální řetězec. (P > N/P > N/P > N… )

Na výskyt událostí ve světě většinou nepůsobí jen jedna síla, ale je výsledkem současného působení několika příčin. Komplexní povaha většiny jevů v přírodě i společnosti vyžaduje poznat všechny síly, které jsou pro výskyt jevu určující. Popsanou skutečnost nazýváme vícenásobnou kauzalitou. ([P,P,P,P,P] > N)

Projevem přijetí principu kauzality je způsob kladení základní vědecké otázky: "Proč?" Mezi klasické otázky moderní vědy například patří: "Proč padá jablko ze stromu k zemi?" nebo "Proč planety obíhají kolem Slunce?". Obě si svého času položil Isaak Newton.


Kauzální myšlení o světě se rozvinulo v historicky nedávné době. Vznik nového názoru na svět lze dokumentovat na představě vesmíru. Antické pojetí vesmíru ještě neobsahuje myšlenku kauzality. Aristoteles se domníval, že předměty ve vesmíru mají pevné místo. Tato pozice předmětů ve vesmíru je přirozená. To znamená, že každá věc náleží svou povahou na místo, které ji přísluší. Každá věc tedy má ve světě předem předurčené místo a obsahuje v sobě toto předurčení jako účel (telos) své existence. Jednotný zákon vesmíru, který předurčuje pohyb všech těles podle Aristotela zní: těžké předměty přirozeně klesají a lehké stejně přirozeně stoupají. Řád vesmíru a světa je tedy vysvětlitelný tímto jednoduchým účelem (teleologický výklad světa). Touto představou světa se o mnoho let později inspirovalo křesťanství, když tělesné skutky umístilo na zemi nebo pod zem, do pekla, zatímco skutky duchovní spojilo s nebem. 

Moderní věda musela nejprve přinést radikálně jiné pojetí soustavy vesmíru, aby mohla zaútočit kvalitativně novou představou světa na tradiční náboženské názory. První milník na této cestě představuje dílo Mikuláše Kopernika (1473 - 1543). Tento matematik je autorem heliocentrického pojetí vesmíru, ke kterému dospěl kritikou antické představy vesmíru. Svou kritiku metodicky opíral o matematické výpočty a také o srovnání s jemu známými výsledky empirických pozorování. Vyslovil domněnky, že zdánlivý pohyb Slunce po obloze je ve skutečnosti způsoben každodenní rotací Země, a že všechny planety obíhají kolem Slunce po kruhových drahách. Rovněž předpokládal, že Měsíc se pohybuje v kruhové dráze kolem Země.

Další milník představuje vědecká práce Johannese Keplera (1571 - 1630), který formuloval tři zákony mechaniky pohybu nebeských těles a poopravil v nich některé Kopernikovy domněnky. Podle prvního zákona se planety pohybují po eliptických dráhách kolem Slunce, přičemž se Slunce nachází vždy v jednom ze dvou ohnisek elipsy. Podle druhého zákona plochy opsané spojnicí mezi Sluncem a obíhajícím tělesem za stejné období jsou stejné. To znamená, že stejná nebeská tělesa čím jsou blíže Slunci se pohybují rychleji. Třetí zákon tvrdí, že čtverce oběžných dob násobených součtem hmot dvou planet jsou shodné třetí mocnině poloos jejich dráhy. Na základě uvedeného zmapování pohybu nebeských těles se stále více hroutila tradiční představa o celkové kvalitativní předurčenosti vesmíru. Kepler jako jeden z prvních učenců vyjádřil ve svých zákonech dynamické změny stavu vesmíru kvantifikujícími postupy.

Za využití Keplerových zákonů provedl svůj vědecký experiment Galileo Galilei (1564 - 1642). Galilei jako první prováděl pozorování hvězd dalekohledem. Stal se objevitelem čtyř Jupiterových měsíců. Na základě matematických výpočtů dráhy Jupitera vyslovil hypotézu o existenci sil v jeho blízkosti, které jeho dráhu ovlivňují. Předběžné výpočty mu pomohly určit místo, kam ve stanovený den zaměřit svůj dalekohled. Jeho pozorování domněnku potvrdilo. Jeho empirická pozorování ho dovedla k jasné formulaci existence kauzálních souvislostí v naší planetární soustavě: objekty ve vesmíru se pohybují přímočaře a stejně rychle, pokud nejsou zpomaleny odporem vzduchu nebo nějakou jinou jednotlivou silou. Už ne jednotný princip pohybu všech vesmírných těles, ale jednotlivé síly ovlivňují pohyb v planetární soustavě. Teorii příčin pohybu nebeských těles však zformuloval až Issac Newton (1643 - 1727), který vypracoval gravitační zákon. Vyplývá z něj, že planety obíhají kolem Slunce z důvodu jeho gravitační síly.


 Vědecká proměnná

Během výkladu o kauzalitě jsem použil slova jako faktory, síly, události, jevy. Vědci většinou v této souvislosti používají slovo proměnná. Je to vhodné proto, že slovo proměnná v sobě obsahuje pro vědecká pozorování důležitou vlastnost událostí a jevů ve světě: proměňuje se jejich stav či hodnota. Například budeme-li teplotu vzduchu chápat jako proměnnou, pak ze zkušenosti víme, že v průběhu roku teplota vzduchu nabývá různých hodnot.

Hodnota nějaké proměnné se může měnit kvantitativně nebo kvalitativně. Rozlišujeme proto kvantitativní a kvalitativní proměnné. Hodnoty kvantitativní proměnné mají číselnou podobu. Rozdíly mezi hodnotami můžeme změřit a představit si je jako vzdálenost dvou bodů na nějaké ose. Příkladem může být teplota vzduchu vyjádřená na stupnici teploměru. Hodnoty kvalitativní proměnné jsou tzv. diskrétní povahy. Nenavazují na sebe a při jejich pozorování můžeme pouze zjistit, že se od sebe liší. Příkladem může být proměnná "manželský status ženy", která zpravidla nabývá hodnot svobodná, poprvé provdaná, rozvedená, opakovaně provdaná, vdova.

Proměnné dále rozlišujeme na nezávisle proměnné a závisle proměnné. Při pozorování souvislostí mezi jevy nezávisle proměnné mění své hodnoty nezávisle na změnách hodnot jiné pozorované proměnné. Za nezávisle proměnnou označujeme tedy příčiny nějakých událostí a jevů. Proměnné, které mění svou hodnotu v závislosti na nezávisle proměnné, nazýváme závisle proměnnými a chápeme je jako následky popsaných příčin. Například pohyb planet je závisle proměnnou a gravitační síla slunce je nezávisle proměnnou. Rozvod je závisle proměnnou a manželská nesnášenlivost, nevěra, snaha získat vyšší sociální dávky jsou nezávisle proměnnými k proměnné rozvod.

Při pozorování a vysvětlování dvou jevů, jejichž hodnoty se proměňují v souvislosti na sobě, je někdy obtížné stanovit, která událost je příčinou a která následkem. Jinak řečeno máme potíže se stanovením nezávisle a závisle proměnné. Je to proto, že ne mezi všemi pozorovanými událostmi a jevy je příčinný vztah.

 

Kauzalita a korelace

Při poznávání vztahu mezi proměnnými rozlišujeme mezi kauzalitou a korelací. Jestliže vývoj hodnot dvou jevů ukazuje na kauzální vztah, pak mezi nimi existuje i korelace. Zjistíme-li mezi dvěma jevy korelaci, pak to neznamená, že mezi nimi musí existovat vztah příčiny a následku. Korelace znamená v češtině souvztažnost. Je to stav, kdy změna hodnot jedné proměnné souvisí se změnou hodnot druhé proměnné. Například vzdálenost od Slunce koreluje s teplotou na Zemi, věk ženy koreluje s počtem jejich dětí, vzdělání koreluje se zaměstnáním, míra účasti mladých lidí na církevních obřadech koreluje s mírou delikventních aktivit mladistvých. Přesto ve všech uvedených případech budeme mít potíže při stanovování kauzální závislosti.

Zjištěná korelace mezi proměnnými zpravidla znamená, že existuje další, našemu pozorování dosud skrytá proměnná, která působí jako příčina obou událostí. Mezi pozorovanými proměnnými je pak nepřímá, nebo-li nepravá korelace. Například na míru účasti na církevních obřadech a míru delikvence může působit jako společná příčina rodičovská výchova mladistvých.

Abychom mohli kontrolovat, zda-li nějaká proměnná skutečně působí na výsledek jiného jevu, museli bychom všechny ostatní faktory, kromě těch, které jsme označili jako nezávisle proměnné, vyloučit z působení. Takový postup se nazývá umělý nebo-li laboratorní experiment. Omezení ostatních faktorů pak musí výzkumník popsat jako podmínky, za nichž zjištěná kauzální závislost platí. Například přímou souvislost mezi návštěvou církevních obřadu a delikventním chování mladistvých bychom mohli ověřit experimentem, při kterém bychom vytvořili dvě skupiny náhodně vybraných mladistvých delikventů. Jednu skupinu bychom donutili po určitý čas navštěvovat pravidelně církevní obřady. Po této době bychom pozorovali výskyt přestupků a výtržností a srovnávali jejich mírů v obou skupinách.

V teorii musíme tedy rozlišovat tvrzení o korelaci a kauzalitě mezi dvěma nebo více jevy. Taková tvrzení, která ještě nejsou dostatečně ověřená, nazýváme korelační hypotézy a kauzální hypotézy.

 

 


Souhrn:

    1. Věda je jeden z kulturních způsobů poznávání světa. Kulturní způsoby poznávání nejsou činností jedince, vždy jsou součinností mnoha lidí. Aby lidé mohli při poznávání spolupracovat, museli si vytvořit všeobecně uznaná pravidla vědecké práce. Věda se tak stala společenskou institucí.
    2. Vedle vědy lidé poznávají okolní svět prostřednictvím mýtů, magických představ, náboženských obrazů, filozofie, zdravého rozumu (každodenního poznání) atd. Žádný z  uvedených způsobů poznání není nadřazený nad ostatní. Rozšířily se ve společnosti proto, že jsou v určitých situacích užitečné a funkční.
    3. Každý ze způsobů poznávání světa má své charakteristické rysy. Specifičnost vědy spočívá (1) v relativní spolehlivosti a objektivnosti poznatků o smyslově pozorovatelném světě a (2) v orientaci na praktické technologie, které mění přírodu a společnost. Spolehlivost vědy zajišťuje cyklus vědecké práce, při němž se střídá teorie a empirie.
    4. Vědecké myšlení je založeno na předpokladu univerzální poznatelnosti světa: každá věc, událost v tomto světě vzniká z nějaké příčiny. Úkolem vědecké teorie je vysvětlit jevy a události poznáním jejich příčin. Události ve světě se řadí do kauzálních řetězců a komplexní události jsou výsledkem vícenásobné kauzality. Ne každá korelace dvou a více proměnných má příčinný charakter. Často se setkáváme s nepravou korelací mezi proměnnými.
    5. Vědeckým prostředkem ověření teoretických poznatků (hypotéz) je především empirický výzkum. Empirický výzkum prochází několika základními etapami. Jsou to formulace problému, studium literatury, tvorba hypotéz, příprava výzkumného plánu, sběr dat, analýza dat a příprava výzkumných závěrů. Při výzkumu se využívá různých metod. Patří k nim vědecký experiment, dotazování a empirické pozorování.


Cvičení č. 1

Pokuste se dedukovat a uvést příčiny, sociální faktory, které mohou ovlivňovat například následující sociální jevy a události:

    1. zájem o studium na ESF MU Brno
    2. pravděpodobnost úspěchu při zkoušce z mikroekonomie (či sociologie)
    3. pravděpodobnost stát se nezaměstnaným
    4. pravděpodobnost stability mladých manželství
    5. pravděpodobnost předsudků vůči jiným skupinám lidí
    6. pravděpodobnost vstupu do uzavřené náboženské sekty

Uveďte nejméně 4 sociální události a ke každé nejméně 5 ovlivňujících faktorů. Svá tvrzení formulujte co nejpřesněji. Například je rozdíl, zda za faktor zájmu o studium na vysoké škole uvedete nízký plat nebo snahu o zvýšení platu. Rovněž nezapomeňte na skutečnost, že pokud uvedené faktory ovlivňují zájem o studium, pak nejsou specifickou příčinou zájmu o studium právě na ESF MU, ale ovlivňují zájem o studium téměř na všech vysokých školách.


Otázky:

  1. Z jakých zdrojů může vycházet lidské poznání?
  2. Charakterizujte rozdíly mezi kulturními formami poznání jako jsou věda, mýtus, magie, filozofie, náboženství a zdravý rozum. Z jakých zdrojů uvedené formy poznání vychází?
  3. Popište hlavní složky vědy.
  4. Jaké funkce má teorie a empirie?
  5. Z jakých kroků se skládá cyklus vědecké práce?
  6. Vysvětlete princip, z něhož vychází vědecká teorie.
  7. Vysvětlete pojmy proměnná, kauzalita a korelace.

 

Doporučená literatura:

Cetl,J.; Horák,P.; Hošek,R.; Kudrna,J.: Průvodce dějinami evropského myšlení. Praha, Panorama 1984 s. 173 - 200