Kapitola 2

Technologie empirického výzkumu

 

Funkcí empirického výzkumu je ověřovat pravdivost domněnek a hypotéz, které jsou výsledkem teoretického myšlení. V našem výkladu si povšimneme dvou oblastí vědecké technologie empirického ověřování hypotéz. Nejdříve si popíšeme základní etapy výzkumné práce. Těmito etapami budete mít v průběhu kurzu možnost projít, neboť budete zpracovávat vlastní minivýzkum. Dále se budeme zabývat některými základními metodami empirického výzkumu, které se používají v sociologii. Seznámíte se s podstatou vědeckého experimentu, dotazování a empirického pozorování.


Etapy výzkumné práce

Cyklus vědy obsahuje několik etap ověřování výzkumných hypotéz. Jsou to (1) definice výzkumného problému, (2) studium literatury, (3) formulace a úprava hypotéz, (4) tvorba výzkumného plánu, (5) sběr dat, (6) analýza a utřídění dat, (7) příprava a tvorba výzkumných závěrů.

1. definice výzkumného problému

Problémy si lidé uvědomují tak, že si kladou otázky. První etapa výzkumné práce tedy spočívá v kladení otázek. Výzkumné otázky můžeme klást dobře nebo špatně. V čem spočívá dovednost správně formulovat otázky při společenskovědním výzkumu? Za prvé bychom se měli snažit formulovat obecné, společenské problémy, a ne problémy individuální. Za druhé je nutné rozlišit praktické problémy života lidí ve společnosti a výzkumné problémy, které souvisejí s poznávacím zájmem výzkumníka.

Co znamená, že sociolog se má zabývat obecnými, nadindividuálními problémy? Vždyť přece společnost je tvořena jedinci a z jedinců. Každý z nás má v běžném životě řadu starostí a problémů. Mnozí ze studentů si například kladou otázky: Jestli právě já seženu dobré zaměstnání? Jak se mám seznámit s touto dívkou? Takto formuluje otázky náš zdravý rozum. Sociolog by měl vidět tyto individuální problémy v sociálních souvislostech. Měl by být schopen vnímat souvislosti mezi individuálním jednáním člověka a společenskými a historickými podmínkami tohoto jednání. Uvedenou schopnost označujeme jako sociologickou imaginaci .

Sociolog s touto představivostí se bude například ptát: Jakým způsobem mladí lidé nachází dnes své první zaměstnání? Co zabránilo nezaměstnaným absolventům školy, aby byli přijati do zaměstnání? Jak se mladí teenageři v současné době seznamují? Do jaké míry je aktivita při seznamování mezi dnešními mladistvými na chlapci? Čím se odlišují způsoby seznamování dnešní mladé generace od seznamování jejich rodičů?

Ještě jeden příklad: V roce 1994 se dostavila na okresní úřad práce asi 35 letá ambiciózní žena, která přišla o dobré zaměstnání. Rozpadly se jí životní plány, nedůvěřovala si, cítila se hrozně. Při úředním jednání sváděla vinu na konflikt se zaměstnavatelem, ale při poradenských rozhovorech přiznala, že vidí vinu v sobě. Nezaměstnanost prožívala jako projev své vlastní neschopnosti vyjít s lidmi. Po čtyřech týdnech našla další zaměstnání, ve kterém se dobře uplatnila.

Pokud budeme tento individuální problém vidět v kontextu dalších událostí, všimneme si, že v průběhu stejného roku propustil zmíněný zaměstnavatel asi 50 procent svých pracovníků, z nichž mnozí zůstali v evidenci úřadu práce několik měsíců. Stát vyplatil na jejich podpory několik milionů korun. Stovky lidí přišli o své společenské postavení a snížila se životní úroveň jejich rodin. Část z nich řešila situaci změnou své kvalifikace a novou pracovní a životní dráhou. Zmíněný zaměstnavatel byl po dvou letech usvědčen s kriminální činnosti a byl odsouzen k trestu odnětí svobody.

Dále je třeba odlišit praktický sociální problém, který chce výzkumník poznat, od konkrétních výzkumných problémů, které chce zpracovat a vyřešit. Většina společenských problémů je velmi komplexní povahy. Uvedený příklad naznačuje, že nezaměstnanost je sociální problém, který přináší značné ekonomické ztráty zaměstnavatelům, nezaměstnaným i státu. Současně však pro část občanů znamená riziko dlouhodobé nezaměstnanosti, ztrátu pracovní motivace, vytlačení ze stávajících společenských pozic. Dále je to sociálně psychologický problém rodin nezaměstnaných, změna jejich života a životních strategií. V tomto rámci si musí výzkumník najít dostatečně aktuální poznávací problém, který je reálné zkoumat. V zásadě se může zaměřit na:

2. studium literatury

Vědecký spis se liší od uměleckého díla tím, že kumulativně navazuje na předcházející autory a jejich poznání. Proto je citování vědeckou normou. Naopak v umění se vždy vychází od úplně čistého papíru, více se cení umělecká originalita a jedinečnost.

Abychom nestudovali a neověřovali to, co bylo již někým objevené a ověřené, je nutné získat přehled po existující odborné literatuře zabývající se formulovaným problémem. Smyslem této etapy je potvrdit smysluplnost a poznávací prospěšnost našeho výzkumu. Studium literatury pomáhá výzkumníkovi utvořit si podpůrnou informační síť složenou z přehledu literatury (bibliografie) o problému a seznamu autorů, kteří se daným problémem zabývali.

3. formulace výzkumných hypotéz

Hypotézy jsou předběžná tvrzení, která vypovídají o zkoumané proměnné, o souvislostech či kauzalitě dvou či více proměnných. Smysl hypotéz při vědecké práci odvozujeme od faktu, že žádný poznatek o světě není definitivní. Protože zkoumaný svět je nekonečně proměnlivý a předem neurčitelný, má naše dosavadní poznání jen podmíněný a předběžný charakter. Přísně vzato o žádném tvrzení nemůžeme před empirickým ověřováním říci, že je platné.

Zdrojem hypotetických tvrzení může být náš zdravý rozum, praktická smyslová zkušenost. V takovém případě hovoříme o prvotní hypotéze. Dalším zdrojem může být teoretické myšlení, které dedukuje dosud neověřený poznatek. Nazýváme ho teoretickou hypotézou. Zdrojem pro nové tvrzení mohou být také empirická fakta. Takto vytvořené tvrzení označujeme jako empirická hypotéza.

 

V seminární práci budete vytvářet především prvotní hypotézy, odvozené z vaší zkušenosti. Pokud někdo bude studovat k vybranému problému odbornou literaturu, může se setkat s teoretickou hypotézou. Na závěr vašeho minivýzkumu se budete zamýšlet nad zjištěnými fakty. Může vás nad nimi napadnou nový poznatek. Pak půjde o empirickou hypotézu, kterou možná připravíte podklady pro jiného výzkumníka.


Emile Durkheim,(1858 - 1917) první řádný profesor sociologie na světě, v jednom z klasických sociologických výzkumů, ve kterém se zabýval příčinami sebevražd v Evropě, vyslovil tři hlavní kauzální hypotézy: Za prvé, míra sebevražednosti se proměňuje v závislosti na dědičných faktorech. Za druhé, míra sebevražednosti kolísá v závislosti na klimatu a počasí. Za třetí frekvence sebevražd je závislá na sociálních faktorech. V průběhu empirického ověřování potvrdil hypotézu o existenci sociálních příčin sebevražednosti mezi lidmi. Ostatní dvě hypotézy se nepotvrdily a byly výzkumníkem zamítnuty. Durkheimovi se podařilo zjistit celou řadu sociálních faktorů, které mají vliv na frekvenci sebevražednosti. Jedním z nejsilnějších byla podle jeho názoru míra soudržnosti uvnitř sociálních skupin, v nichž lidé žijí. Oslabení vlivu společně sdílených hodnot a norem (sociální anomie) se projevuje pocitem sociálního vykořenění, který vede některé lidi až k sebevraždě.


Významnou funkcí hypotéz je propojení teoretické a empirické složky vědecké práce. Přechod od teorie k empirickému výzkumu není plynulý. Je zprostředkován namáhavou intelektuální prací, jejímž cílem je smysluplně a efektivně transformovat obecné pojmy do podoby empiricky pozorovatelných znaků.Vyžaduje od výzkumníka zvláštní typ jazykového překladu ne nepodobný tomu, který provádí tlumočník z jednoho jazyka do druhého. Tento proces jazykového překladu hypotéz do podoby, kdy jsou bezprostředně empiricky ověřitelné, se nazývá operacionalizace hypotéz.

Při operacionalizaci používáme dva druhy jazyka. Teoretický jazyk, jehož slova mají jednoznačný význam pro určitou třídu jedinečných objektů. Určení významu těchto slov je obsahem relativně přesné definice pojmu. Vedle toho pracujeme s tzv. observačním jazykem (jazyk pozorovací). Observační jazyk používáme při popisu našimi smysly pozorovatelných věcí a událostí. Tímto jazykem vyjadřujeme, co vidíme, slyšíme, cítíme dotykem, vnímáme chutí. Observační jazyk je proto neoddělitelný od konkrétní situace pozorování. Tvrdíme, že významy observačního jazyka jsou "jednojednoznačné", neboť jednotlivá slova označují ne celou třídu jevů a událostí, ale právě jen jednu událost, objekt nebo jeho vlastnost. Další vlastností slov observačního jazyka je skutečnost, že s jejich pomocí můžeme jednotlivé události srovnávat, poměřovat a kvantifikovat. Obsahují například vyjádření barev, velikost, způsob chování konkrétních lidí nebo popis schémat jednotlivých lidských činností. Observačním jazykem mluví dotazovaní . Jeho používání je nutné pro odstraňování komunikačních bariér při sběru dat.

Například teoreticky definujeme nezaměstnaného, jako člověka, který ve sledovaném období nemá placené zaměstnání, může pracovat a chce pracovat. Pro empirické ověření uvedené sociální vlastnosti člověka je proto nezbytné převést do bezprostředně pozorovatelné podoby ono "nemá placené zaměstnání", "může pracovat" a "chce pracovat". V konkrétní výzkumné situaci tato slova mohou mít velmi odlišný význam. Při jednom pozorování mohou znamenat, že dotyčný dostal právě výpověď ze zaměstnání, je v částečném invalidním důchodu a říká, že si chce najít další zaměstnání. V jiném případě to znamená, že žena je před koncem řádné mateřské dovolené, je zdravá, ale má obavy, že ji nemá kdo hlídat dítě v případě nemoci, a pravidelně čte inzerci nabídek pracovních míst v denním tisku.

Z uvedeného příkladu vyplývá, že operacionalizace hypotéz představuje nejen jazykovou transformaci, ale současně s ní také proměnu obsahu teoreticky formulovaných sociálních jevů a hypotéz o nich. Obsahovou proměnu lze popsat v posloupnosti "jev (událost) ® vlastnost jevu ® indikátor ® znak". Teoretický jazyk označuje sociální události, které jsou často velmi obecné a komplexní povahy. Takové události nejsou bezprostředně pozorovatelné, a proto je nechápeme jako v pravém slova smyslu proměnné. Nemůžeme totiž pozorovat jak se proměňuje jejich hodnota. Takovým těžko přímo pozorovatelným jevem může být nezaměstnanost člověka, vzdělání populace nebo náboženská orientace.

Smysluplný a efektivní přerod těchto proměnných do pozorovatelné podoby předpokládá intelektuálně kontrolovanou redukci obsahu zkoumaného jevu na některé jeho empiricky zjistitelné vlastnosti, které současně podávají pro cíle výzkumu podstatnou informaci o chování celku. O empiricky pozorovatelných vlastnostech určitého sociálního jevu mluvíme jako o znaku (proměnné v pravém slova smyslu), který nabývá různých měřitelných hodnot. Událost nebo jev, který je předmětem empirického ověřování, je transformován na množinu empiricky sledovaných vlastností, kterým říkáme znaky.

Někdy se stává, že nás zajímají takové události nebo jejich vlastnosti, které nejsou empiricky pozorovatelné ani v nějaké redukované podobě. Ty vlastnosti, které nelze pozorovat přímo, sledujeme jedním nebo sadou indikátorů. Indikátor je empiricky pozorovaná vlastnost nebo událost, která výzkumníkovi vypovídá o chování jiné vlastnosti nebo události, jenž je empiricky nezjistitelná.

 

Znaky nezaměstnaného jsou například vlastnosti jako jeho vztah k evidenci na úřadu práce, slovní vyjádření o chuti pracovat, obdržení výpovědi ze zaměstnání atd. Tyto znaky mohou nabývat hodnot "ano" nebo "ne". Znaky vzdělání člověka jsou například délka školní docházky, nejvyšší dosažený stupeň dokončeného vzdělání nebo schopnost zahrát na klavír bez chyby jeden ze Slovanských tanců od A. Dvořáka. Hodnoty těchto znaků jsou vyjádřeny v letech, standardní stupnici úrovně vzdělání a alternativní odpovědí "ano", "ne".

Některé obsahové stránky vzdělání nám efektivně může pomoci pozorovat indikátor vzdělání, jakým je jméno a prestiž vysoké školy, kterou pozorovaný člověk absolvoval. V tomto případě nejde přímo o vlastnost vzdělání zkoumané osoby, ale o vlastnost organizace, kde se vzdělával.

4. tvorba výzkumného plánu

Obsahem výzkumného plánu mají být skutečnosti, na které se při výzkumu musíme předem připravit, a které musíme kontrolovat při jeho provádění. Patří k nim za prvé stanovení předmětu a objektu výzkumu. Předmětem výzkumu jsou ty události nebo jejich vlastnosti (proměnné), které jsem se rozhodly zkoumat. Jsou tedy obsahem našich hypotéz a formulace výzkumného problému. Objektem výzkumu jsou většinou lidé nebo události na nichž se předmět našeho zájmu zkoumá. Smyslem uvedeného rozlišení je ujasnění otázky, v jakém sociální prostředí musíme výzkum provádět .Vztah mezi předmětem a objektem výzkumu je různorodý. Zpravidla předmětem výzkumu je určitý počet vlastností výzkumného objektu. Může se však stát, že předmět a objekt výzkumu je totožný. Další variantou je situace, když předmětem našeho výzkumného zájmu je několik výzkumných objektů nebo jejich stránek.

Před několika lety realizovali dva pracovníci naší fakulty výzkum, jehož předmětem byla strategie hledání zaměstnání dlouhodobě nezaměstnaných v ČR.. Objektem studie byli dlouhodobě nezaměstnaní v ČR. V současnosti připravujeme na fakultě výzkum, jehož předmětem jsou způsoby rozhodování manažerů při řešení sociálních problému v brněnském regionu. Tento výzkum bude mít tři objekty: manažery ve státní správě, manažery samospráv a manažery v hospodářských organizacích.

Za druhé plán obsahuje určení hlavních proměnných, které jsou předmětem jednotlivých hypotéz a jejich operacionalizace do podoby sad znaků, které se budou pozorovat. Za třetí by jeho součástí mělo být stanovení velikosti souboru lidí na nichž budeme pozorování provádět. Obecně řečeno jde o stanovení počtu specifických pozorování, z nichž budeme vycházet při empirických generalizacích. Za čtvrté je nutné naplánovat informační zdroje, odkud budeme čerpat data. Není vždy nutné, abychom prováděli vlastní sběr dat. Za databázi nám mohou posloužit výsledky předchozích výzkumů nebo oficiálně vydávané statistické výkazy. V případě, že se rozhodneme pro vlastní sběr dat, je nutné za páté popsat a stanovit metody a techniky jejich sběru. Za šesté je vhodné určit si časový harmonogram prací na výzkumu, abychom mohli výzkumnou práci efektivně řídit a dokončit včas.

5. Sběr dat

Sběr dat se provádí podle metodicky připravených postupů. Podrobněji o některých metodách pojednáme v dalším textu.

6. Analýza dat

Představuje utřídění sebraných dat do podoby, která je bezprostředně užitečná pro ověření hypotéz. Je to proces, kdy z výzkumných databází vytváříme informační výstupy. Rozlišujeme tedy význam slov data a informace. Data chápeme jako vstupní surovinu dále zpracovávanou informačním systémem výzkumu. Informace jsou také data, ovšem transformovaná výzkumníky do vhodné podoby pro ověřování hypotéz. Analýza dat obsahuje několik fází. Prvním úkolem je zabezpečit vstup dat do informačního systému výzkumu V průběhu první fáze tedy dochází ke kódování, klasifikaci, editování a zpřístupnění dat zpracovatelům v PC systému (např. Excel, SPSS). Cílem této fáze je příprava korektních a kompletních dat. Korektní data jsou taková, která neobsahují chyby a nepřesnosti způsobené měřením nebo dosavadním technickým zpracováním. Při vstupu do informačního systému musí být tedy vyřazeny nebo opraveny nezodpovězené otázky, překlepy při editaci atd. Kompletní data jsou úplná. Vyřazujeme například data z celého jednoho specifického dotazování, pokud dotazovaný vyplnil jen polovinu otázek nebo jsme cestou do pracovny někde ztratili část záznamového archu z rozhovoru.

Druhou fází je zpracování (dnes obvykle statistické) dat . Používáme při něm různé matematické výpočty, srovnávací analýzy, třídění a podobně. Cílem je organizovat data tak, aby umožnily výzkumníkovi vyhodnotit, zda podporují hypotézy či nikoliv. Pro popisné hypotézy obvykle stačí analýza 1. stupně, která představuje frekvence výskytu hodnot znaku v absolutních nebo relativních četnostech, výpočet středních hodnot rozložení číselných proměnných (průměr, modus, medián) atd. Pro ověření korelačních či kauzálních souvislostí je nutná statistická analýza 2. stupně, kterou pro nás bude reprezentovat tzv. kontingenční tabulka dvou nebo více proměnných a statistické koeficienty korelace.

Další fází je příprava výstupních informací do podoby výstupu. Výstupy mohou mít různou formu. Mohou mít podobu číselných tabulek, textových zpráv, grafického vyjádření.

 

6. Interpretace empirických zobecnění a tvorba výzkumných závěrů

Interpretace znamená vyslovení soudu o tom, zda-li výsledky pozorování potvrzují nebo podporují stanovené hypotézy. Souhrn všech interpretací informací získaných v průběhu empirického výzkumu je obsahem závěrečné zprávy z výzkumu.

 

 

Požadavky na závěrečnou zprávu lze vyjádřit následující osnovou:

- formulace sociálního a výzkumného problému, formulace hlavních hypotéz a proměnných.

(1) Úvod

 

- zahrnuje popis použité metody a podmínek sběru dat
- zahrnuje také popis výběrového souboru lidí podle srovnávacích znaků jako jsou např. pohlaví, věk, vzdělání, rodinný stav . Tyto znaky pomáhají určovat reprezentativnost pozorovaného vzorku lidí.

 

(2) Metody

 

Empirická zobecnění a jejich interpretace členěné podle jednotlivých hypotéz (v rozsáhlejším textu je vhodné vkládat dílčí shrnutí)

 

(3) Výsledky

 

Celkové shrnutí, zda-li výzkum potvrdil předpoklady, doporučení pro praxi

 

(4) Závěry

 

Formulace nových problémů a hypotéz, posouzení efektivnosti použitých metod

 

(5) Diskuse

 

 

Metody sběru dat

Metoda je základní způsob provádění empirického výzkumu. Vyznačuje se logickou promyšleností a uceleností jednotlivých výzkumných postupů. Základním požadavkem na logiku výzkumné metody je efektivnost a validita získaných informací.Vědečtí pracovníci vytvořili řadu výzkumných metod empirického ověřování. Seznámíme se s experimentální metodou, metodou dotazování a metodou pozorování.

V rámci určité metody výzkumníci používají různé techniky sběru dat. Technika výzkumné práce je souhrn speciálních postupů zabezpečující efektivní využití určité metody. Seznámíme se například se dvěma základními technikami metody dotazování. Jde o techniky dotazníku a rozhovoru.

Metody a techniky empirického výzkumu mají různé slabé a silné stránky. Jejich aplikace je tedy výhodná v různých výzkumných situacích. Základní pravidlo pro používání metod empirické práce spočívá v kombinaci různých metod, abychom eliminovali jednostrannosti a nedostatky jednotlivých postupů.

 Experimentální metoda

Experiment je klasická metoda empirického ověřování. Spočívá v řízeném navozování jevů a událostí v kontrolovaných podmínkách. Experiment umožňuje stanovit a izolovat nezávisle proměnné, které za určitých podmínek působí na chování zkoumané proměnné. Míra kontroly podmínek, za nichž experiment probíhá se může měnit. Jestliže je kontrola maximální, mluvíme o technice laboratorního (umělého) experimentu. Malá kontrola experimentálních podmínek probíhá při technice tzv. přirozeném experimentu. V sociologii se častěji využívá experiment v přirozených podmínkách, protože laboratorní experiment znamená poměrně výrazný zásah do života lidí.

Američtí výzkumníci si počátkem 70. let položili otázky: "Co se stane, když normální člověk je přijat do psychiatrické léčebny?" "Jak dlouho trvá než je psychiatry rozpoznán jeho psychický stav a je z nemocnice propuštěn?

Technika, kterou použili, byl přirozený experiment. Postupovali následovně. Sedm výzkumných pracovníků se nechalo přijmout do několika psychiatrických nemocnic v jednom americkém státě. Při vstupních pohovorech nahlásili lékařům a odbornému personálu fiktivní jména, profesi a profesní kariéru. Ve svých výpovědích často používali slova jako "prázdný", "pustý život", "smutný", "zbytečný", "často vybouchli", "prožili zklamání" atd. Takto popisovali významné události svého života jako jsou školní výsledky, založení rodiny nebo pracovní kariéra. Žádný z výzkumníků nemluvil o vyloženě patologickém chování, nechoval se vysloveně agresivně. Lékařské zprávy o průběhu hospitalizace vypovídaly o jejich přátelském chování, spolupráci s lékařským personálem a o tom, že se u nich neprojevovaly nenormální reakce. Přesto byli výzkumníci v průměru hospitalizováni v psychiatrických léčebnách 19 dnů a extrémní hodnoty představovaly 7 dnů nejméně a 52 dnů nejvíce.

V tomto experimentu můžeme rozlišit nezávisle proměnnou - chování pseudopacientů a sledujeme jak ovlivňuje závisle proměnnou - psychiatrickou diagnózu. Dále lze vymezit stabilní podmínky souhlasné s přirozeným prostředím (umístění do psychiatrické léčebny).

Výsledkem tohoto pečlivě připraveného experimentu bylo ověření chování pacientů a situačního kontextu jako důležitého faktoru pro určení psychiatrické diagnózy.

 

V přirozeném experimentu lze obtížně kontrolovat všechny podmínky, které mohou ovlivnit výsledek. Řešením je technika laboratorního experimentu. Spočívá v tom, že například dvě srovnatelné skupiny lidí umístíme do stejných podmínek. Jednu budeme chápat jako experimentální skupinu, druhou nazveme skupinou kontrolní. Změříme hodnotu závisle proměnné v obou skupinách. Pak necháme na experimentální skupinu působit faktor (nezávisle proměnnou), jehož vliv chceme pozorovat. Po ukončení experimentu opět stejným způsobem změříme závisle proměnnou u obou skupin.

Například před několika lety si skupina výzkumníků položila otázku, jestli poznatky o negativních důsledcích drog ovlivní postoje mladistvých k užívání drog.

Vybrali dvě srovnatelné skupiny (třídy) středoškolských studentů na dvou školách v městě Brně. Jedna z nich byla označena jako experimentální a druhá jako kontrolní. Experimentální skupina shlédla v průběhu jednoho měsíce sérii čtyř informačních filmů o negativních důsledcích užívání drog.

Před a po promítání filmů byly měřeny postoje mladistvých k drogám a k jejich užívání. Stejný dotazník vyplnili ve stejném období i členové kontrolní skupiny. Výsledky ukázaly, že i když znalosti o drogách v experimentální skupině se podstatně zlepšily, postoje k užívání drog zůstaly přibližně stejné.

 

Výhody experimentu spočívají v tom, že umožňuje volit dobu, kdy bude pokus proveden, dále lze dobře ověřovat výsledky jiným experimentem za dodržení stejných podmínek. Dále můžeme systematicky měnit nezávisle proměnnou. Experiment je velmi exaktní a průkazný.

Nedostatky experimentu spočívají v omezeném rozsahu ověřování, neboť vychází z přesného vymezení hypotézy. V laboratorním experimentu jsou zjišťované skutečnosti vytrženy z reálných souvislostí.

Dotazování

Některé výzkumy se zabývají otázkami a hypotézami, jejichž ověření vyžaduje velký počet specifických pozorování (na velkém počtu osob), a to často opakovaně a dlouhodobě. Jde o případy, kdy zkoumáme dlouhodobý vývoj některých vlastností, výskyt vzácných jevů nebo jevy, u kterých předpokládáme působení vícenásobné kauzality. V takových případech je vhodné použít metodu dotazování. Například francouzští sociologové zkoumali, jaký je rozdíl mezi rozdělením rolí v partnerském soužití heterosexuálů a homosexuálů (mužů i žen). Prováděli tento výzkum po dobu několika let. Aby získali přibližně 600 spolupracujících rodin, museli při prvním dotazování oslovit asi 10 000 dvojic.

Jiný příklad. V městě Brně probíhá od roku 1991 Evropská longitudinální studie těhotenství a dětství. Cílem studie je identifikovat environmentální, sociální, psychologické, biologické faktory, které zhoršují zdravotní stav dětské populace v Evropě. Studie probíhá v 10 zemích Evropy, zaměřuje se i na popis velmi vzácných událostí, jako je například týrání malých dětí a probíhá zatím osm let. Na počátku studie bylo do ní zapojeno 6 700 brněnských rodin. V současné době na studii spolupracuje asi 1400 rodin. Zjišťování některých výjimečně se vyskytujících proměnných je při této velikosti výzkumného souboru již ohroženo.

Výběrový soubor a populace výzkumu

Přestože dotazování umožňuje pozorovat současně velké počty lidí, zpravidla neprovádíme sběr dat u všech lidí, kteří tvoří výzkumný objekt a na které se mají zjištěné výsledky vztahovat. V takovém případě bychom realizovali tzv. vyčerpávající empirické šetření a soubor všech lidí, které zkoumáme nazýváme populací výzkumu.

Zpravidla provádíme výběr části lidí z celé výzkumné populace. Naše šetření je potom výběrové a je prováděno na výběrovém souboru. Provádět výběry je výhodné z několika důvodů. Za prvé tento postup urychluje výzkumnou práci a činí ji méně nákladnou. Sběr dat na menším vzorku lidí může být proveden důkladněji. Základní problém výběrového šetření je zachování reprezentativnosti zjištění pro celou populaci.

 Reprezentativnost a velikost výběru

Reprezentativnost není zabezpečena velikostí souboru, ale technologií výběru. Klasickou ilustraci této zákonitosti přináší příběh prezidentské předvolební kampaně v USA začátkem 30. let.

V tomto období probíhala prezidentská předvolební kampaň, ve které kandidovali Roosewelt a Hoower. Mnoho veřejně sdělovacích prostředků pořádalo odhady volebních preferencí. Časopis Readers digest pořádal anketu, která zahrnovala asi 100 000 čtenářů. Výsledkem byl jednoznačný závěr, že volby vyhraje Hoower.

Ve stejné době prováděl mnohem skromnější dotazování specialista na výzkumy veřejného mínění Gallup. Jeho výběrový soubor tvořilo asi 1000 osob. Z jeho závěrů vyplynulo, že větší šanci na úspěch ve volbách má Roosewelt. Jeho předpověď se ukázala pravdivá.

Otevřela se odborná diskuse nad příčinami selhání výzkumu organizovaného na mnohem větším vzorku populace. Ukázalo se, že čtenáři Readers digestu patřili ve velké míře k vyšší nebo vyšší střední třídě americké společnosti, které tradičně dávají přednost ve své politické orientaci republikánské straně. Gallupovy výsledky byly věrohodné proto, že ve svém výběru dodržel poměry sociálního rozvrstvení amerických voličů.

 

Typy reprezentativních výběrů

Mezi reprezentativní výběry můžeme zahrnout náhodný výběr, stratifikovaný náhodný výběr a záměrný kvótní výběr.

Náhodný výběr vychází z tzv. výběrové opory. Tvoří ji například telefonní seznam, databáze studentů, voličské seznamy, lexikon obcí … Základním požadavkem je, aby opora výběru byla úplným seznamem členů zkoumané populace. Dosáhnout uvedeného předpokladu je velmi obtížné. Z výběrové opory se náhodně vybírají jednotky v požadovaném počtu. Při náhodnosti výběru musí být zachována podmínka, že jednotky musí mít stejnou pravděpodobnost dostat se do výběrového souboru.

Stratifikovaný náhodný výběr je variantou předchozího postupu. Probíhá jakoby ve více vrstvách. Jde o opakování náhodného výběru při postupném zmenšování výběrových jednotek. Například při výzkumu životních postojů vysokoškolských studentech v ČR jsme postupovali tak, že v prvním kole jsme náhodně vybrali fakulty ze seznamu všech vysokých škol v České republice. Ve druhém kole jsme náhodně vybrali studijní skupiny ze všech studijních skupin prvních ročníků vybraných fakult. Ve třetím kole jsme ve vybraných skupinách náhodně vybrali stanovený počet studentů.

Záměrný kvótní výběr je charakterizován jako kvazireprezentativní. Jeho reprezentativnost se neodvozuje od stejné pravděpodobnosti výběru jednotek, ale od přesného a cílevědomého výběru lidí podle principu dodržení stejné struktury hodnot vlastností celé populace. Takový výběr předpokládá, že známe rozložení hodnot vybraných vlastností v celé populaci. Výběr vlastností se proměňují podle charakteru výzkumných otázek. Mohou to být věk, pohlaví, vzdělání, rodinný stav. Slabinou uvedeného postupu je skutečnost, že ne vždy známe v celé populaci rozložení hodnot proměnných, které nás zajímají a dále skutečnost, že reprezentativnost se vztahuje jen na menší počet kontrolovaných vlastností.

Techniky dotazování

Dotazování je metoda získávání informací o postojích, názorech a mínění lidí. Dotazováním tedy zjišťujeme stav vědomí lidí, přesněji jejich řečové chování. V této okolnosti se skrývá také slabina dotazování, neboť mezi řečí (písemným projevem) a reálným chováním lidí bývají často rozpory. Dotazování můžeme realizovat podle dvou základních technik: rozhovorem (interview) nebo dotazníkem.

Rozhovor je verbální kontakt mezi tazatelem a dotazovaným s cílem získat informace pomocí otázek, které klade tazatel. Výhodou rozhovoru je možnost velké přizpůsobivosti tazatelů dotazovaným a dále možnost osobního kontaktu s dotazovanou osobou. Osobní kontakt vnímavému výzkumníkovi poskytuje mnohem komplexnější informaci. Obě okolnosti snižují riziko nedorozumění při dotazování.

Z těchto výhod vyplývají možnosti uplatnění rozhovoru ve výzkumné praxi. Rozhovor je uplatňován v situacích, kdy výzkumníci se teprve orientují ve zkoumaném problému, kdy shromažďují základní informace, kdy je nutné mít osobní kontakt s dotazovaným z psychologických důvodů.

Nevýhodou rozhovoru je neefektivnost a náročnost postupu na kvalifikované tazatele. Často hrozí také narušení stejných podmínek dotazování. Dotazovaní mají menší pocit anonymity než při dotazníku.

Dotazník je technika, kdy informace od dotazovaného získáváme prostřednictvím písemného dotazu a respondent samostatně odpovídá na sérii otázek zaměřených k určitému problému. Výhodou je relativně velká operativnost a menší organizační a finanční náročnost. Základní nevýhodou je spíše extenzivní charakter informací. Dotazník neumožňuje poznávat výzkumný problém do větší hloubky. Dále je to nepružnost vzhledem k výzkumnému problému.

 

Cvičení:

Podle uvedené osnovy vytvořte výzkumný plán své seminární práce.

 

Otázky:

    1. Co je sociologická imaginace?
    2. Z jakých etap se skládá výzkumná práce?
    3. Jaké druhy výzkumných hypotéz rozlišujeme a co je operacionalizace hypotéz?
    4. Co je obsahem výzkumného plánu?
    5. Popište formální požadavky na výzkumnou zprávu.
    6. Co je výzkumná metoda a jaké druhy metod znáte?
    7. Vysvětlete pojmy výběrový soubor a populace výzkumu.
    8. Jaké jsou základní techniky dotazování?