Problémy si lidé uvědomují tak, že si kladou otázky. První etapa výzkumné práce tedy spočívá v kladení otázek. Výzkumné otázky můžeme klást dobře nebo špatně. V čem spočívá dovednost správně formulovat otázky při společenskovědním výzkumu? Za prvé bychom se měli snažit formulovat obecné, společenské problémy, a ne problémy individuální. Za druhé je nutné rozlišit praktické problémy života lidí ve společnosti a výzkumné problémy, které souvisejí s poznávacím zájmem výzkumníka.

Co znamená, že sociolog se má zabývat obecnými, nadindividuálními problémy? Vždyť přece společnost je tvořena jedinci a z jedinců. Každý z nás má v běžném životě řadu starostí a problémů. Mnozí ze studentů si například kladou otázky: Jestli právě já seženu dobré zaměstnání? Jak se mám seznámit s touto dívkou? Takto formuluje otázky náš zdravý rozum. Sociolog by měl vidět tyto individuální problémy v sociálních souvislostech. Měl by být schopen vnímat souvislosti mezi individuálním jednáním člověka a společenskými a historickými podmínkami tohoto jednání. Uvedenou schopnost označujeme jako sociologickou imaginaci .

Sociolog s touto představivostí se bude například ptát: Jakým způsobem mladí lidé nachází dnes své první zaměstnání? Co zabránilo nezaměstnaným absolventům školy, aby byli přijati do zaměstnání? Jak se mladí teenageři v současné době seznamují? Do jaké míry je aktivita při seznamování mezi dnešními mladistvými na chlapci? Čím se odlišují způsoby seznamování dnešní mladé generace od seznamování jejich rodičů?

Dále je třeba odlišit praktický sociální problém, který chce výzkumník poznat, od konkrétních výzkumných problémů, které chce zpracovat a vyřešit. Většina společenských problémů je velmi komplexní povahy. Uvedený příklad naznačuje, že nezaměstnanost je sociální problém, který přináší značné ekonomické ztráty zaměstnavatelům, nezaměstnaným i státu. Současně však pro část občanů znamená riziko dlouhodobé nezaměstnanosti, ztrátu pracovní motivace, vytlačení ze stávajících společenských pozic. Dále je to sociálně psychologický problém rodin nezaměstnaných, změna jejich života a životních strategií. V tomto rámci si musí výzkumník najít dostatečně aktuální poznávací problém, který je reálné zkoumat. V zásadě se může zaměřit na:

Abychom nestudovali a neověřovali to, co bylo již někým objevené a ověřené, je nutné získat přehled po existující odborné literatuře zabývající se formulovaným problémem. Smyslem této etapy je potvrdit smysluplnost a poznávací prospěšnost našeho výzkumu. Studium literatury pomáhá výzkumníkovi utvořit si podpůrnou informační síť složenou z přehledu literatury (bibliografie) o problému a seznamu autorů, kteří se daným problémem zabývali.

Hypotézy jsou předběžná tvrzení, která vypovídají o zkoumané proměnné, o souvislostech či kauzalitě dvou či více proměnných. Smysl hypotéz při vědecké práci odvozujeme od faktu, že žádný poznatek o světě není definitivní. Protože zkoumaný svět je nekonečně proměnlivý a předem neurčitelný, má naše dosavadní poznání jen podmíněný a předběžný charakter. Přísně vzato o žádném tvrzení nemůžeme před empirickým ověřováním říci, že je platné.

Zdrojem hypotetických tvrzení může být náš zdravý rozum, praktická smyslová zkušenost. V takovém případě hovoříme o prvotní hypotéze. Dalším zdrojem může být teoretické myšlení, které dedukuje dosud neověřený poznatek. Nazýváme ho teoretickou hypotézou. Zdrojem pro nové tvrzení mohou být také empirická fakta. Takto vytvořené tvrzení označujeme jako empirická hypotéza.

Emile Durkheim,(1858 - 1917) první řádný profesor sociologie na světě, v jednom z klasických sociologických výzkumů, ve kterém se zabýval příčinami sebevražd v Evropě, vyslovil tři hlavní kauzální hypotézy: Za prvé, míra sebevražednosti se proměňuje v závislosti na dědičných faktorech. Za druhé, míra sebevražednosti kolísá v závislosti na klimatu a počasí. Za třetí frekvence sebevražd je závislá na sociálních faktorech. V průběhu empirického ověřování potvrdil hypotézu o existenci sociálních příčin sebevražednosti mezi lidmi. Ostatní dvě hypotézy se nepotvrdily a byly výzkumníkem zamítnuty. Durkheimovi se podařilo zjistit celou řadu sociálních faktorů, které mají vliv na frekvenci sebevražednosti. Jedním z nejsilnějších byla podle jeho názoru míra soudržnosti uvnitř sociálních skupin, v nichž lidé žijí. Oslabení vlivu společně sdílených hodnot a norem (sociální anomie) se projevuje pocitem sociálního vykořenění, který vede některé lidi až k sebevraždě.

Významnou funkcí hypotéz je propojení teoretické a empirické složky vědecké práce. Přechod od teorie k empirickému výzkumu není plynulý. Je zprostředkován namáhavou intelektuální prací, jejímž cílem je smysluplně a efektivně transformovat obecné pojmy do podoby empiricky pozorovatelných znaků.Vyžaduje od výzkumníka zvláštní typ jazykového překladu ne nepodobný tomu, který provádí tlumočník z jednoho jazyka do druhého. Tento proces jazykového překladu hypotéz do podoby, kdy jsou bezprostředně empiricky ověřitelné, se nazývá operacionalizace hypotéz.

Při operacionalizaci používáme dva druhy jazyka. Teoretický jazyk, jehož slova mají jednoznačný význam pro určitou třídu jedinečných objektů. Určení významu těchto slov je obsahem relativně přesné definice pojmu. Vedle toho pracujeme s tzv. observačním jazykem (jazyk pozorovací). Observační jazyk používáme při popisu našimi smysly pozorovatelných věcí a událostí. Tímto jazykem vyjadřujeme, co vidíme, slyšíme, cítíme dotykem, vnímáme chutí. Observační jazyk je proto neoddělitelný od konkrétní situace pozorování. Tvrdíme, že významy observačního jazyka jsou "jednojednoznačné", neboť jednotlivá slova označují ne celou třídu jevů a událostí, ale právě jen jednu událost, objekt nebo jeho vlastnost. Další vlastností slov observačního jazyka je skutečnost, že s jejich pomocí můžeme jednotlivé události srovnávat, poměřovat a kvantifikovat. Obsahují například vyjádření barev, velikost, způsob chování konkrétních lidí nebo popis schémat jednotlivých lidských činností. Observačním jazykem mluví dotazovaní . Jeho používání je nutné pro odstraňování komunikačních bariér při sběru dat.

Z uvedeného příkladu vyplývá, že operacionalizace hypotéz představuje nejen jazykovou transformaci, ale současně s ní také proměnu obsahu teoreticky formulovaných sociálních jevů a hypotéz o nich. Obsahovou proměnu lze popsat v posloupnosti "jev (událost) ® vlastnost jevu ® indikátor ® znak". Teoretický jazyk označuje sociální události, které jsou často velmi obecné a komplexní povahy. Takové události nejsou bezprostředně pozorovatelné, a proto je nechápeme jako v pravém slova smyslu proměnné. Nemůžeme totiž pozorovat jak se proměňuje jejich hodnota. Takovým těžko přímo pozorovatelným jevem může být nezaměstnanost člověka, vzdělání populace nebo náboženská orientace.

Někdy se stává, že nás zajímají takové události nebo jejich vlastnosti, které nejsou empiricky pozorovatelné ani v nějaké redukované podobě. Ty vlastnosti, které nelze pozorovat přímo, sledujeme jedním nebo sadou indikátorů. Indikátor je empiricky pozorovaná vlastnost nebo událost, která výzkumníkovi vypovídá o chování jiné vlastnosti nebo události, jenž je empiricky nezjistitelná.

Za druhé plán obsahuje určení hlavních proměnných, které jsou předmětem jednotlivých hypotéz a jejich operacionalizace do podoby sad znaků, které se budou pozorovat. Za třetí by jeho součástí mělo být stanovení velikosti souboru lidí na nichž budeme pozorování provádět. Obecně řečeno jde o stanovení počtu specifických pozorování, z nichž budeme vycházet při empirických generalizacích. Za čtvrté je nutné naplánovat informační zdroje, odkud budeme čerpat data. Není vždy nutné, abychom prováděli vlastní sběr dat. Za databázi nám mohou posloužit výsledky předchozích výzkumů nebo oficiálně vydávané statistické výkazy. V případě, že se rozhodneme pro vlastní sběr dat, je nutné za páté popsat a stanovit metody a techniky jejich sběru. Za šesté je vhodné určit si časový harmonogram prací na výzkumu, abychom mohli výzkumnou práci efektivně řídit a dokončit včas.

Představuje utřídění sebraných dat do podoby, která je bezprostředně užitečná pro ověření hypotéz. Je to proces, kdy z výzkumných databází vytváříme informační výstupy. Rozlišujeme tedy význam slov data a informace. Data chápeme jako vstupní surovinu dále zpracovávanou informačním systémem výzkumu. Informace jsou také data, ovšem transformovaná výzkumníky do vhodné podoby pro ověřování hypotéz. Analýza dat obsahuje několik fází. Prvním úkolem je zabezpečit vstup dat do informačního systému výzkumu V průběhu první fáze tedy dochází ke kódování, klasifikaci, editování a zpřístupnění dat zpracovatelům v PC systému (např. Excel, SPSS). Cílem této fáze je příprava korektních a kompletních dat. Korektní data jsou taková, která neobsahují chyby a nepřesnosti způsobené měřením nebo dosavadním technickým zpracováním. Při vstupu do informačního systému musí být tedy vyřazeny nebo opraveny nezodpovězené otázky, překlepy při editaci atd. Kompletní data jsou úplná. Vyřazujeme například data z celého jednoho specifického dotazování, pokud dotazovaný vyplnil jen polovinu otázek nebo jsme cestou do pracovny někde ztratili část záznamového archu z rozhovoru.

Druhou fází je zpracování (dnes obvykle statistické) dat . Používáme při něm různé matematické výpočty, srovnávací analýzy, třídění a podobně. Cílem je organizovat data tak, aby umožnily výzkumníkovi vyhodnotit, zda podporují hypotézy či nikoliv. Pro popisné hypotézy obvykle stačí analýza 1. stupně, která představuje frekvence výskytu hodnot znaku v absolutních nebo relativních četnostech, výpočet středních hodnot rozložení číselných proměnných (průměr, modus, medián) atd. Pro ověření korelačních či kauzálních souvislostí je nutná statistická analýza 2. stupně, kterou pro nás bude reprezentovat tzv. kontingenční tabulka dvou nebo více proměnných a statistické koeficienty korelace.

Interpretace znamená vyslovení soudu o tom, zda-li výsledky pozorování potvrzují nebo podporují stanovené hypotézy. Souhrn všech interpretací informací získaných v průběhu empirického výzkumu je obsahem závěrečné zprávy z výzkumu.

Požadavky na závěrečnou zprávu lze vyjádřit následující osnovou:

(4) Závěry

Metoda je základní způsob provádění empirického výzkumu. Vyznačuje se logickou promyšleností a uceleností jednotlivých výzkumných postupů. Základním požadavkem na logiku výzkumné metody je efektivnost a validita získaných informací.Vědečtí pracovníci vytvořili řadu výzkumných metod empirického ověřování. Seznámíme se s experimentální metodou, metodou dotazování a metodou pozorování.

V rámci určité metody výzkumníci používají různé techniky sběru dat. Technika výzkumné práce je souhrn speciálních postupů zabezpečující efektivní využití určité metody. Seznámíme se například se dvěma základními technikami metody dotazování. Jde o techniky dotazníku a rozhovoru.

Experiment je klasická metoda empirického ověřování. Spočívá v řízeném navozování jevů a událostí v kontrolovaných podmínkách. Experiment umožňuje stanovit a izolovat nezávisle proměnné, které za určitých podmínek působí na chování zkoumané proměnné. Míra kontroly podmínek, za nichž experiment probíhá se může měnit. Jestliže je kontrola maximální, mluvíme o technice laboratorního (umělého) experimentu. Malá kontrola experimentálních podmínek probíhá při technice tzv. přirozeném experimentu. V sociologii se častěji využívá experiment v přirozených podmínkách, protože laboratorní experiment znamená poměrně výrazný zásah do života lidí.

V přirozeném experimentu lze obtížně kontrolovat všechny podmínky, které mohou ovlivnit výsledek. Řešením je technika laboratorního experimentu. Spočívá v tom, že například dvě srovnatelné skupiny lidí umístíme do stejných podmínek. Jednu budeme chápat jako experimentální skupinu, druhou nazveme skupinou kontrolní. Změříme hodnotu závisle proměnné v obou skupinách. Pak necháme na experimentální skupinu působit faktor (nezávisle proměnnou), jehož vliv chceme pozorovat. Po ukončení experimentu opět stejným způsobem změříme závisle proměnnou u obou skupin.

Některé výzkumy se zabývají otázkami a hypotézami, jejichž ověření vyžaduje velký počet specifických pozorování (na velkém počtu osob), a to často opakovaně a dlouhodobě. Jde o případy, kdy zkoumáme dlouhodobý vývoj některých vlastností, výskyt vzácných jevů nebo jevy, u kterých předpokládáme působení vícenásobné kauzality. V takových případech je vhodné použít metodu dotazování. Například francouzští sociologové zkoumali, jaký je rozdíl mezi rozdělením rolí v partnerském soužití heterosexuálů a homosexuálů (mužů i žen). Prováděli tento výzkum po dobu několika let. Aby získali přibližně 600 spolupracujících rodin, museli při prvním dotazování oslovit asi 10 000 dvojic.

Přestože dotazování umožňuje pozorovat současně velké počty lidí, zpravidla neprovádíme sběr dat u všech lidí, kteří tvoří výzkumný objekt a na které se mají zjištěné výsledky vztahovat. V takovém případě bychom realizovali tzv. vyčerpávající empirické šetření a soubor všech lidí, které zkoumáme nazýváme populací výzkumu.

Zpravidla provádíme výběr části lidí z celé výzkumné populace. Naše šetření je potom výběrové a je prováděno na výběrovém souboru. Provádět výběry je výhodné z několika důvodů. Za prvé tento postup urychluje výzkumnou práci a činí ji méně nákladnou. Sběr dat na menším vzorku lidí může být proveden důkladněji. Základní problém výběrového šetření je zachování reprezentativnosti zjištění pro celou populaci.

Reprezentativnost není zabezpečena velikostí souboru, ale technologií výběru. Klasickou ilustraci této zákonitosti přináší příběh prezidentské předvolební kampaně v USA začátkem 30. let.

Stratifikovaný náhodný výběr je variantou předchozího postupu. Probíhá jakoby ve více vrstvách. Jde o opakování náhodného výběru při postupném zmenšování výběrových jednotek. Například při výzkumu životních postojů vysokoškolských studentech v ČR jsme postupovali tak, že v prvním kole jsme náhodně vybrali fakulty ze seznamu všech vysokých škol v České republice. Ve druhém kole jsme náhodně vybrali studijní skupiny ze všech studijních skupin prvních ročníků vybraných fakult. Ve třetím kole jsme ve vybraných skupinách náhodně vybrali stanovený počet studentů.

Záměrný kvótní výběr je charakterizován jako kvazireprezentativní. Jeho reprezentativnost se neodvozuje od stejné pravděpodobnosti výběru jednotek, ale od přesného a cílevědomého výběru lidí podle principu dodržení stejné struktury hodnot vlastností celé populace. Takový výběr předpokládá, že známe rozložení hodnot vybraných vlastností v celé populaci. Výběr vlastností se proměňují podle charakteru výzkumných otázek. Mohou to být věk, pohlaví, vzdělání, rodinný stav. Slabinou uvedeného postupu je skutečnost, že ne vždy známe v celé populaci rozložení hodnot proměnných, které nás zajímají a dále skutečnost, že reprezentativnost se vztahuje jen na menší počet kontrolovaných vlastností.

Dotazování je metoda získávání informací o postojích, názorech a mínění lidí. Dotazováním tedy zjišťujeme stav vědomí lidí, přesněji jejich řečové chování. V této okolnosti se skrývá také slabina dotazování, neboť mezi řečí (písemným projevem) a reálným chováním lidí bývají často rozpory. Dotazování můžeme realizovat podle dvou základních technik: rozhovorem (interview) nebo dotazníkem.

Rozhovor je verbální kontakt mezi tazatelem a dotazovaným s cílem získat informace pomocí otázek, které klade tazatel. Výhodou rozhovoru je možnost velké přizpůsobivosti tazatelů dotazovaným a dále možnost osobního kontaktu s dotazovanou osobou. Osobní kontakt vnímavému výzkumníkovi poskytuje mnohem komplexnější informaci. Obě okolnosti snižují riziko nedorozumění při dotazování.

Dotazník je technika, kdy informace od dotazovaného získáváme prostřednictvím písemného dotazu a respondent samostatně odpovídá na sérii otázek zaměřených k určitému problému. Výhodou je relativně velká operativnost a menší organizační a finanční náročnost. Základní nevýhodou je spíše extenzivní charakter informací. Dotazník neumožňuje poznávat výzkumný problém do větší hloubky. Dále je to nepružnost vzhledem k výzkumnému problému.