Kapitola 5

Předmět sociologie


Sociologie je věda o chování lidí ve společnosti. Snaží se tedy vysvětlit lidské chování na základě poznání jeho příčin. Taková definice je však nedostatečná. Sociologie totiž patří do velké skupiny věd jako je ekonomie, politologie, kulturní antropologie, psychologie atd., které se zabývají také vysvětlováním lidského chování. Cílem této kapitoly je(1) vysvětlit, co je specificky lidské chování, (2) představíme si dva hlavní přístupy ke zkoumání chování lidí, protože výsledné poznání předmětu sociologie souvisí s různým hlediskem pohledu na lidské chování ve společnosti.


Lidské chování a instinkty

Je-li předmětem sociologie lidské chování, položme si nejdříve otázku, čím se odlišuje lidské chování od chování zvířat. Jednoduše řečeno: podstata rozdílu je v tom, že lidé se svému chování učí a používají při něm svou inteligenci, zatímco zvířata jednají na základě svých vrozených instinktů.


Generalizace rozdílů mezi lidmi a zvířaty založená na biologické a naučené regulaci chování je samozřejmě nepřesná. Typickým příkladem instinktivního chování je například incest. Jde o chování naprogramované v našich genech, které vedou přímo k aktivitě. Podle střízlivých odhadů je v rozvinutých evropských zemích v současné době asi jedno procento dětí do věku patnáct let sexuálně zneužíváno svými rodiči.

Na druhé straně také zvířata projevují schopnost naučit se nová pravidla chování a dodržovat je a rozšiřovat mezi ostatní příslušníky živočišného druhu. Například japonští biologové provedli experiment s tlupou opic makaků. Přikrmovali je v jejich přirozeném prostředí bramborami. Po té, co si na změněnou stravu opice zvykly, přemístili výzkumníci podávání stravy na mořské pobřeží. Za měsíc opice zcela změnily způsob svého chování. Za prvé někteří členové tlupy začali brambory umývat v mořské vodě, ostatní je postupně napodobovali, až se toto jednání stalo standardní. Za druhé mladé opice začaly běhat do moře a pohybovaly ve vodě rukama, až se některé z nich naučily plavat.


Přes uvedené příklady jednoznačně platí, že okruh a komplexnost naučeného chování je u lidí daleko větší než u zvířat. Rozvoj naučených forem chování u člověka je pravděpodobně podmíněn tím, že lidský druh není dobře biologicky uzpůsoben pro život ve specifickém přírodním prostředí. Chybí mu "orlí zrak" nebo "rychlost geparda", které jsou jedinečnými nástroji biologického přežití. V tomto smyslu je člověk biologicky deficitní bytostí.

Existuje jeden způsob, jak lidé mohli přežít jako biologicky deficitní bytosti: jestliže nebyli schopni přizpůsobit se daným přírodním podmínkám, začali si okolní prostředí přizpůsobovat sami sobě, svým potřebám. Začali kolem sebe vytvářet umělé prostředí a naučili se pravidlům činnosti, kterou se toto umělé prostředí vytváří. Souhrn těchto pravidel, podle nichž lidé jednají, nazýváme kulturou. Jaké podmínky musel lidský jedinec splnit, aby se stal kulturní bytostí?

  1. musel mít schopnost učit se a řídit se naučenými pravidly
  2. musel mít schopnost potlačit svou okamžitou potřebu, oddálit její uspokojení
  3. musel si vytvořit myšlenkovou představu, jak svého uspokojení dosáhnout a začal abstraktně myslet
  4. musel mít schopnost užívat symbolů a komunikovat pomocí nich s ostatními lidmi

Utřídíme si nyní slovníček základních pojmů, které se vztahují k empiricky pozorovaným formám lidského chování. Víme, že konkrétní projevy lidského chování nejsou vždy regulovány kulturními pravidly, ale také instinkty. Lidské chování je tedy jakékoliv chování příslušníka lidského rodu, naučené i instinktivní. Ne každé naučené chování člověka ve společnosti je stejně determinováno vnějšími pravidly. Lidé jsou obdařeni vůlí, pamětí a rozumem, které jim zajišťují relativní samostatnost ve vlastním počínání. Mají jedinečnou životní zkušenost, která je dána okruhem lidí, s nimiž se v životě setkali, jejich pracovní kariérou, zájmy ve volném čase. Lidé vystupují jako do určité míry samostatné bytosti mající možnost volby. Takové naučené a inteligentní formy lidského chování, které nejsou bezprostředně řízeny konkrétní sestavou kulturních pravidel, nazýváme lidským jednáním. Ta část lidského jednání, která se vztahuje přímo na druhé lidi a je jimi regulována, se označuje jako sociální jednání. Můžeme tedy rozlišit mezi:

  1. lidským chováním - obecně každá lidská aktivita, řízená kulturně nebo instinktivně.
  2. lidským jednáním - cílevědomá, rozumem řízená lidská aktivita, při které se jedinec rozhoduje relativně svobodně
  3. sociálním jednáním - cílevědomá, zaměřená na určitý cíl, a současně regulovaná druhými lidmi a zaměřená na druhé lidi.
  4. sociální interakce - vzájemné sociální jednání dvou či více lidí. Nejčastější prvek společenského života, který lze pozorovat.

 

Kultura a lidské společenství

Typicky lidské chování je neoddělitelné od soustavy pravidel společně sdílených lidským společenstvím. Každé malé dítě, chce-li přežít, musí se naučit schopnosti, poznatky, akceptované způsoby chování platné ve společnosti, kde se narodilo. Musí se naučit určitému způsobu života. Sociologicky řečeno, musí se naučit kultuře určitého lidského společenství.


Ralph Linton : "Kultura společenství je způsob života jeho členů. Je to soustava ideí a způsobů chování, kterým se lidé učí, společně je sdílejí a přenášejí z generace na generaci."

Miroslav Petrusek: "Kultura jsou každé výsledky lidské činnosti, které jsou současně prostředkem nebo podmínkou jiné lidské aktivity. Za součást kultury můžeme považovat vše, co má pro člověka a jeho činnost nějaký význam…."


Z uvedených citátů vyplývá, že kultura lidského společenství má několik charakteristických rysů. (1) Je to umělé, člověkem vytvořené prostředí, v němž žije každé lidské společenství. Tvoří ji určité způsoby chování a činnosti lidí, které se uskutečňují podle nějakých pravidel. (2) Kultura je vždy naučená, není instinktivní. Můžeme říci že kulturu si musí člověk osvojit. Proces osvojování si kultury je označován jako "enkulturace". Je to podstatná součást "socializace", neboli procesu učení se žít mezi ostatními lidmi ve společnosti. (3) Kulturní výtvory mají pro členy určitého společenství význam. Materiální předmět se stává kulturním, jestliže víme, že byl člověkem nějak opracován a použit k jiné činnosti. Například pazourkový nástroj přestal být kamenem, kus kosti se stal jehlicí, kus dřeva se stal houslemi. Právě těmto významům se učíme v procesu osvojování kultury. (4) Kultura je výsledek společné činnosti lidí a ne aktivity jedince. Kultura je vždy sdílená, má nadindividuální charakter. (5) Ke sdílení kultury dochází především prostřednictvím symbolické komunikace. Sdílení kultury umožňuje skutečnost, že je symbolická. (6) Kultura se přenáší z generace na generaci a uchovává tak svou kontinuitu v čase. Nejběžnější způsob mezigeneračního přenosu se nazývá tradice, kdy kulturní praktiky starší generace přejímá generace mladší. (7) Kultura je adaptivní. Dokáže se přizpůsobit vnitřním i vnějším změnám. Vyvíjí se jako otevřený systém prvků.

Kulturní hodnoty a normy

Každá kultura se skládá ze tří základních druhů kulturních prvků. Jsou to (1) materiální produkty, zejména nástroje lidské činnosti včetně materiálních symbolů, (2) ideje a soustavy idejí - jádro tvoří poznatky týkající se přežití lidského společenství a uchování jeho stability. Například mýty, teologie, filozofie , věda, ideologie. (3) sociální regulativy - hodnoty a normy, které regulují chování jedince.

U některých kulturních prvků můžeme být na rozpacích, do jaké skupiny je zařadit. Například zákoník práce, fotbalová pravidla jednoznačně zařadíme mezi sociální regulativy. Teorii relativity nebo historické spisy F. Palackého zařadíme mezi ideje. Těžko ale rozlišíme, zda Bible je spíše výkladem světa a jeho poznáním nebo normou jak se máme v určitých situacích chovat. Navíc je konkrétní knihou, materiálním předmětem, který symbolizuje určité poznání a morální učení. V tomto případě je materiální podoba knihy však nepodstatná pro určení významu Bible pro kulturního člověka. Což se nedá říci o všech knihách.

Jaký význam mají pro sociální jednání člověka kulturní normy a hodnoty. Každá kultura obsahuje velký počet návodů, jak se má člověk chovat v konkrétních situacích. Normy jsou specifické návody k aktivitě, která je definovaná jako přijatelné a požadované chování v určitých životních a sociálních situacích. Například velmi mnoho norem se váže na oblékání. Jinak se lidé musí oblékat do práce, na společenský večírek, na odpolední party apod. Normy jsou ve společnosti vyžadovány. Pokud se člověk odkloní od všeobecně přijaté normy, ostatní členové společenství ho kontrolují a regulují pomocí tzv. sankcí. Sankce mohou být buď pozitivní nebo negativní. Pozitivní sankcí je například finanční odměna, úsměv, polibek. Negativní trest odnětí svobody, pokuta, ale také exkomunikace, kdy se nikdo s jedincem nebaví. Celý souhrn pozitivních a negativních sankcí, které má společenství lidí k dispozici se nazývá sociální kontrola, která pomáhá udržovat řád mezi lidmi daného společenství. Vedle norem existují v každé kultuře také hodnoty, které jsou obecnějšími regulátory lidského chování. Hodnota je víra, že něco je dobré a požadované. Pomocí hodnot tedy lidé definují důležité a významné věci ve svém životě. Pro naši současnou společnost jsou významné hodnoty soukromé vlastnictví, spotřební předměty, ale také zdraví atd

Sdílení norem a hodnot je podle některých sociologů podstatné pro fungování lidské společnosti. Hodnoty a normy tvoří jádro lidské kultury, kterým se nahrazuje role instinktů.

Status a role

Vedle norem a hodnot mezi kulturní regulátory lidského chování patří sociální role. Jsou to normy chování, které se vztahují k určité pozici člověka ve společnosti. Každý člověk zaujímá ve společenství lidí, kde žije, nějakou sociální pozici, které se říká status. Sociální role je tedy souhrnem sociálních norem, které se vztahují k lidem zastávajícím ve společnosti určitý status. Například status učitele a žáka je regulován všeobecně přijatou rolí učitele a studenta, která nás nutí, abychom se určitým způsobem chovali. Zvláště se rozvíjí přesná definice sociální role, pokud je nutným prostředkem k dosahování určitého sociálně přijatého cíle. Pokud může být tohoto cíle dosaženo různými způsoby, dodržování sociálních rolí slábne a míra sociální kontroly se zmenšuje.

Například role muže a ženy v současné společnosti.

Kultura definuje lidským společenstvím akceptované způsoby chování. Takové definice se proměňují od společenství ke společenství. Různá kultura je často příčinou nedorozumění a nepřátelství mezi lidmi pocházejícími z různých společností. Lze říci, že každá kultura má relativní charakter a omezenou platnost. Současně jedinci vychovaní určitým kulturním pravidlům si relativní platnost svého způsobu uvažování a jednání většinou neuvědomují. Mají sklon své způsoby života pokládat za jedině správné a nadřazené nad ostatní. Tuto tendenci každého kulturního společenství označujeme jako etnocentrismus kultury .

Každá společnost se v průběhu své existence musí potýkat s řešením společných problémů. Musí uspokojovat základní potřeby své existence. Způsoby řešení těchto problémů se přitom obměňují podle dané kultury.


Například problém závislosti některých členů společnosti na ostatních. Obvykle k této problémové skupině patří buď malé děti nebo naopak velmi staří členové společnosti. V evropské kulturní tradici existuje strategie řešení tohoto problém založená na redistribuci prostředků těmto skupinám obyvatel v rámci rodinné politiky, systému sociální podpory a důchodového pojištění. V kulturách přírodních národů antropologové pozorovali dvě další, velmi odlišné kulturní strategie řešení těchto problémů. Tyto strategie popsali jako infanticidní (zabíjení dětí) a geronticidní (zabíjení velmi starých osob). Uvedené praktiky můžeme sledovat například u původních obyvatel Austrálie, eskymáků, některých indiánů. Australští Aboriginové systematicky zabíjejí určitou část populace malých děvčátek, aby redukovali počet členů kmene pro případ nedostatku potravin v období velkého sucha. Obvykle zabité děti snědí. Indiáni kmene Karibů, žijící v západní části Hudsonova zálivu, jsou zcela potravinově závislí na stádech jelenů. V období, kdy jeleni změní svou trasu a minou se s indiánským kmenem, probíhá zvláštní kulturní obřad rozdělování zásob: nejdříve jsou nasycení dospělí lovci, potom jejich ženy a děti. Staří lidé jsou nejméně potřební pro kmen. Na základě toho, že nedostali žádné jídlo, sami odcházejí zmrznout do sněhu.

 

Jazyk jako symbolický systém

Zvláštní vlastností kulturních norem a hodnot je skutečnost, že tvoří významy komunikačních znaků a symbolů. Znaky a symboly jsou součástí materiální kultury. Jsou to nástroje lidské komunikace a interakce, v nichž se především učíme pravidlům lidského chování. Znak není zcela totéž co symbol. Podle K. Bühlera má každý komunikační znak tři stránky. Za prvé je symptomem, nebo-li příznakem, který vyjadřuje stav informačního zdroje. Symptomem může být i tělesná teplota jako příznak určitého onemocnění. V takovém případě však nejde o komunikační znak v plném slova smyslu, protože tělesná teplota sama o sobě nic nesymbolizuje. Mezi symptomy, které jsou součástí komunikačního chování člověka, patří například rychlost a zmatenost řeči jako projev psychického rozrušení mluvčího, které souvisí se sdělovaným obsahem. Za druhé je komunikační znak signálem. Znamená to, že vystupuje ve funkci apelu na příjemce. Třetí stránkou znaku je jeho vystupování ve funkci symbolu, kdy reprezentuje (označuje) věci, události, výseky reality, které existují nezávisle na aktérech komunikace.

Ve funkci symbolu vystupují především jazykové znaky. Symbolická stránka nejazykových znaků bývá méně rozvinutá. Naopak mnohem více vyjadřují informace o mluvčím, o jeho pocitech a emocionálních stavech. Jsou více symptomatické než znaky jazykové.

Z hlediska kulturního významu sdělování jako sjednocování lidí na významu předmětných věcí a událostí je symbolická funkce znaku pro náš výklad nejdůležitější. V následujícím textu budeme proto slova "znak" a "symbol" chápat - až na výslovné výjimky - jako synonyma. Abychom se přiblížili běžnějšímu označení budeme dále popisovat jazykové chování jako verbální. To jest jako chování, které používá při sdělování slov, bez ohledu na to, zda jsou vyřčená nebo napsaná. Nejazykové komunikační chování budeme tedy označovat jako neverbální. Je to komunikace prováděná za pomoci neverbálních symbolů.

Neverbální symboly můžeme rozdělit na (1) obrazové symboly (ikony) a (2) gesta. Ikony většinou fungují jako obrazové zkratky verbálního sdělení nebo pokynu. Jejich přínosem je skutečnost, že komunikaci urychlují a činí ji nezávislou na národním jazykovém kontextu. Současně však nedávají možnost sdělovat složité myšlenky. Lze je využít při koordinaci stabilních a jednodušších činností. Ikony proto úspěšně fungují jako systém dopravních značek, jako vlajková abeceda při lodní dopravě, jako státní symboly nebo emblémy a znaky podniků.

Obrazové symboly také působí jako signály podněcující příjemce k určité akci. Tato sociální funkce je často využívána. Je dobře známa politická symbolika barev, morální a charakterová symbolika zvířat (prase, včela, beran, liška). Jako symboly, které integrují a koordinují jednání lidí, také vystupují různé geometrické obrazce (kruh, kříže různého druhu, hvězdy, kolo a pod.). Kříž patří k velmi starým lidským symbolům, který byl známý dávno před vznikem křesťanství.

Gesty rozumíme všechny lidské pohyby nebo postoje těla, jimž je připisován nějaký standardní význam. V tomto smyslu chápeme různé mimické výrazy jako speciální gesta. Lidé si velmi často něco sdělují neverbálně. Někdy v této souvislosti mluvíme o řeči lidského těla. Odborníci odhadují, že 30 až 50 procent informací při přímé interpersonální komunikaci pochází z neverbálních projevů komunikujících. Jde tedy o velmi důležitou součást lidského sdělování.

Význam verbálních a neverbálních symbolů. Role slov a řeči těla v komunikaci je odlišná. Zatímco verbálními symboly jsou sdělovány a označovány především naše myšlenky, řeč těla vyjadřuje často nevědomě naše emoce a pocity. Tato řeč je velmi univerzálním kulturním prostředkem komunikace. Skutečnost, že naše komunikační tělesné projevy se často vymykají vědomé kontrole, způsobuje, že gesta a mimika prozrazují velmi mnoho o psychických pochodech člověka. Mohou verifikovat nebo falzifikovat jeho slovní vyjádření. Správné využívání symboliky lidského těla má praktický význam v tom, že může posílit ovlivňování druhých lidí, neboť působí na příjemce sdělení emotivně.

Řeč těla je dále mnohem univerzálněji uplatnitelná při mezikulturní komunikaci. Tato okolnost vedla některé odborníky k tvrzení, že některá gesta a mimické výrazy jsou lidem vrozená a že nemají kulturní, ale spíše biologický základ. Jedním z důkazů mělo být zjištění, že tak univerzální symbolika, jako je gesto souhlasu a nesouhlasu, má svůj základ v chování novorozenců. Novorozenec, kterého matka přiloží k prsu, začne hledat bradavku pohybem hlavy, který připomíná kývání hlavy nahoru a dolů. Naopak, když nemá zájem o jídlo, odvrací se od zdroje obživy směrem vlevo nebo vpravo.

Tito odborníci však neberou v úvahu zjištění řady antropologických a sociologických studií, které upozorňují na značnou kulturní odlišnost gest souhlasu a nesouhlasu. Například v severních částech Japonska vyjadřují lidé souhlas tak, že obě ruce drží nad hrudníkem a kývají s nimi nahoru a dolů. Gesto nesouhlasu představuje pravá ruka natažená před tělem a kývající se zprava doleva. Podobně existují velké kulturní rozdíly v gestech přivítání se dvou lidí. Rozdíly v gestech stejného významu upozorňují na významný kulturní základ komunikační symboliky lidského těla.


V širokém slova smyslu je jazyk jakákoliv symbolická soustava sloužící nějakému sdělování. Je přitom lhostejné , jestli taková komunikace probíhá mezi lidmi, zvířaty nebo stroji. Symbolem v tomto obecném významu chápeme každou (1) materiální věc, která pro aktéry sdělení, která (2) označuje něco jiného, než sama je. Symbolem tedy může být několik písmen seřazených za sebou a vytištěných na papíře, státní vlajka sešitá ze tří kusů látky a označující například českou státnost. Symbolem může být také včela, pokud je pro pozorovatele přírody označením pilnosti.

V užším slova smyslu je jazyk spojen s verbální komunikací. Je to systém slovních vyjádření, pomocí nichž jsou lidé schopni strukturovat své myšlenky. Slova jsou konstruována z individuálně neuvědomovaných zvuků (fonémů), které se od sebe vzájemně odlišují. Schopnost jazykového vyjadřování- tedy řeči - není člověku dána od počátku.Tuto dovednost lidé získali historicky vzato poměrně nedávno.

Přibližně před 35 až 40 tisíci léty se v Evropě rozšířila populace kromaňonského člověka .


Všechna lidská společenství mají jazyky sloužící k vyjadřování myšlenek přibližně stejně složité. V tomto smyslu není oprávněné označovat jazyk některých národů jako “primitivní”. Veškeré společnosti mají potřebu vytvářet nová slova k vyjadřování nových myšlenek. Schopnost naučit se jazyku je vlastní veškerým jedincům lidského rodu. Výjimku tvoří pouze lidé s psychickými vadami nebo retardacemi, které ovlivňují mozkovou činnost člověka v oblasti jeho jazykové kompetence. Jazykový systém tvoří soustavu kulturních pravidel a norem lidského sdělování.

Pro každý jazykový symbol platí, že má v lidské kultuře velmi univerzální použití. Univerzálnost jazyka vyjadřuje skutečnost, že každé slovo má svou:

sémantickou složku
syntaktickou složku
pragmatickou složku

Ze sémantického hlediska platí, že každé slovo má svůj význam. Tento význam byl vytvořen jako produkt lidské činnosti, které se říká řeč. Vznikl jako výsledek dlouhodobého a opakovaného vzájemného působení lidí prostřednictvím řečové komunikace.

Syntaktická stránka jazyka upozorňuje na skutečnost, že slova jsou spojena navzájem podle určitých gramatických pravidel do větších celků, jako jsou věty. Slova jsou v tomto smyslu stavebními kameny, surovinou, předmětem další lidské řečové činnosti.

Pragmatická složka jazyka označuje skutečnost, že jazyk slouží jako prostředek dorozumění mezi více lidmi. V tomto smyslu je tedy aktivním nástrojem lidské komunikace a interakce.

Jazyk představuje ve své univerzálnosti jedinečný kulturní fenomén, který je současně produktem, předmětem i prostředkem činnosti člověka. Kulturní síla jazyka se projevuje v tom, že jazyk je faktor, který významně determinuje lidské myšlení a chování. Děje se tak proto, že jazyk zprostředkovává naše poznání o předmětném světě a dává předmětům a věcem specifický význam.

Význam jazykového symbolu označuje vztah mezi označujícím a označovaným. Je to tedy relace mezi slovem a nějakou věcí, nejazykovou skutečností, kterou slovo označuje. Tento vztah byl Osgoodem zobrazen jako sémantický trojúhelník.


                                    VĚC

            Odraz, obraz                                       Význam          

 

POJEM                                                                                  SLOVO

                                               Označení

Z grafického znázornění sémantického trojúhelníku dále vyplývá, že vztah mezi slovem a pojmem či myšlenkou nazýváme označení a vztah mezi věcí a myšlenkovou představou o ní nazýváme odraz či obraz.

Pomocí sémantického trojúhelníku lze názorně popsat několik zajímavých skutečností spojených s užíváním a funkcí jazyka v typicky lidském chování ve společnosti.

  1. Jedna věc, mimojazyková skutečnost, může být různými lidmi odlišně vnímána a představována. Případně některými nemusí být viděna vůbec. Je to způsobeno zprostředkující rolí jazyka. Jazyk, který lidé ovládají, vytváří významovou síť, pomocí níž vnímají svět kolem sebe. Nemáme-li pro určitou věc v jazyce žádné slovo, jednáme a myslíme tak, jako by vůbec neexistovala. Například kanadští indiáni nemají ve svém jazyce slovo pro práci. Mají však velké množství slov pro konkrétní lidské činnosti. Eskymáci používají několik desítek jazykových výrazů pro sníh. Každé z těchto slov má poněkud jiný význam. Zkušený český lyžař dokáže pojmenovat a rozlišit několik druhů sněhu. Autor tohoto textu stěží rozliší tři: ledovka, břečka a prašan.

Skutečnost, že jazyk zprostředkovává a ovlivňuje náš způsob vnímání světa, je v rozporu se zažitým předsudkem běžného vědomí: to, co vidím a vnímám svými smysly, musí být pravda. Pravda je však taková, že vnímám a myslím o skutečnostech okolního světa na základě jazykových struktur, které se lidé naučili používat v průběhu svého dětství. Jazyk vytváří jakýsi rastr, síť významů, kterou vytvořili naši předchůdci a která je součástí naší kultury. Jazyk určující naše vnímání a myšlení je aktivním faktorem ovlivňujícím lidské jednání.

  1. Mezi označovanou mimojazykovou skutečností a označujícím slovem není vztah příčiny a následku. Volba jazykových symbolů pro označení určité skutečnosti je v podstatě výsledkem libovolného rozhodnutí a konsensu aktérů komunikace.

Z uvedeného faktu vyplývá, že jazyk je nezávislý na věcném světě, který nás obklopuje. Proto jsme schopni pojmenovat věci, které v naší věcné skutečnosti neexistují. Jsme schopni myslet o čertech, hastrmanech, bozích, o skutečnostech, které většina z nás doposud neviděla, jako například o Velkém třesku. Užívání rozvinutého jazyka neobyčejně rozšířilo možnosti lidského myšlení a posunulo ho za hranice bezprostřední smyslové skutečnosti. Proto se řeč stala velmi významným činitelem antropogeneze.

  1. Stejná věc může být označována několika různými symboly. Může mít tedy pro člověka odlišný význam. Tímto způsobem je možné využívat jazyka pro ovlivňování a manipulaci lidí. Síla jazyka je dobře vidět v politické propagandě nebo rétorice politiků. Například atentát na Heidrycha byl v nacistických novinách označen jako “hrůzný čin českých banditů”, zatímco v komentáři rádia BBC byl označen jako “hrdinský čin českých vlastenců”.

 


Vztah mezi kulturní a instinktivní regulací lidského chování

Chápeme-li lidské chování ve společnosti jako naučené a kulturně řízené, neznamená to, že člověk ztratil svou biologickou podstatu. Pouze tím zdůrazňujeme podstatný rozdíl mezi lidským a zvířecím chováním. Konkrétní aktivity jedince ve společnosti jsou vždy regulovány kulturně i biologicky. Mezi těmito příčinami chování člověka existuje souvislost, která ovlivňuje výslednou lidskou aktivitu. Souvislostí naučených způsobů chování s instinktivním základem člověka se zabývá sociobiologická teorie biogramatiky.


Sociobiologie je diskutovaná nová vědní disciplína. V roce 1975 vydal Edward Wilson knihu s názvem Sociobiologie, ve které definuje novou vědu jako "systematické studium biologických základů lidského chování". Cílem sociobiologů je srovnávat společenství zvířat a lidí a ověřovat tímto způsobem teorie o míře, v níž může převládat naučené chování nad instinktivním. Tato věda vychází z následujících teoretických základů. Z aplikace Darwinovy evoluční teorie na chování lidí ve společnosti, z výzkumů etologů, kteří se zabývali druhovým chováním zvířat a z výsledku moderních výzkumů genetiky. Tyto výzkumy dokládají možnost existence genů, které přímo ovlivňují určitou orientaci lidského chování. Darwinova evoluční teorie tvrdí, že jedinci určitého biologického druhu prochází přirozeným výběrem podle toho, jak jsou schopni přizpůsobit se svému specifickému životnímu prostředí.


Teorie biogramatiky je založena na tvrzení, že lidská schopnost učit se pravidlům kultury je vrozená. Člověk je podle této teorie dědičně naprogramován nejen ve své morfologické a anatomické stavbě, ale také ve schopnosti učit se některým věcem a činnostem snadněji než jiným a rovněž má geneticky zakódováno, kdy se má těmto věcem učit. Biogramatika tedy vytváří kulturní možnosti člověka, které se přetváří ve skutečnost mezi lidmi, ve společenském prostředí. Lidská biogramatika tak činí z jedince aktivní složku socializace, neboť vybírá, co se daný jedinec snadno naučí.

Biogramatika se vyvíjí podle biologických zákonitostí, zatímco kulturní pravidla a instituce se vyvíjí podle zákonitostí společenských. Biologické a společenské zákonitosti jsou odlišné. Rozdílnost se výrazně projevuje například v různé rychlosti biologického a kulturního vývoje. Mezi biologickými možnostmi a kulturními pravidly lidského chování může vzniknout konflikt. Vzniká otázka, co se stane, když kultura nutí člověka, aby vystoupil ze svého biologického naprogramování. Podle sociobiologů může docházet k velkým společenským problémům. Zastánci této teorie tímto rozporem vysvětlují například ztrátu schopnosti samostatného výkladu světa v době, kdy moderní vývoj společnosti překročil kapacitu vnímání běžného člověka. Stejným principem je vysvětlována manželská nevěra v situaci, kdy kulturně podmíněná monogamie partnerských vztahů je v rozporu s lidskou sexualitou atd.

Podle teoretiků biogramatiky vstupují biologické faktory hlouběji do utváření kultury a mezilidských vztahů, než by se na první pohled zdálo. Ve společenství zvířat se organizace vytváří podle vrozených vlastností tzv. přirozeným výběrem. Vůdcem stáda se například stane nejsilnější samec. V lidském společenství je uspořádání vztahů mezi lidmi mnohem variabilnější než ve společenství zvířat. Z hlediska biologické podstaty může být tentýž člověk ledaským. Může být například v krátké době po sobě trestancem i prezidentem. Přesto i mezi lidmi působí přirozený výběr. Jeho vliv však není monopolní. Je modifikován tak, že lepší šanci na přežití ve společnosti mají ti, kteří mají lepší schopnost učit se dané lidské kultuře. V kulturním prostředí moderní společnosti tedy ti, kteří mají lepší schopnost jazykového vyjadřování a přesvědčování ostatních, lepší schopnost učit se cizí jazyky, větší obrazotvornost či dokonalejší schopnost zobecňovat atd.

 

Práce a interakce

Dále si položme otázky, jak se schopnosti učit se, abstraktně myslet a užívat symboly mohly u lidského jedince rozvíjet? Jak vzniká lidská kultura? Jak vznikají společně sdílená pravidla lidského chování? Základní strategickou výhodou člověka v boji o přežití se stala lidská spolupráce, součinnost, která mu zajistila převahu nad ostatními živočišnými druhy.


Lidská činnost jako specificky lidský druh chování se vyznačuje několika charakteristickými rysy.

  1. Je to cílevědomá, záměrná aktivita. Před její realizací existuje v hlavě člověka nějaká podoba předběžného plánu čeho a jak chce touto aktivitou dosáhnout. Tento aspekt lidské činnosti vysvětluje označení, že lidská činnost je produktivní.
  1. Lidská činnost je předmětná. Je to proces, v jehož průběhu lidé využívají hmotné nástroje a prostředky, aby dosáhli stanoveného účelu.
  2. Lidská činnost probíhá kolektivně. Ve své činnosti jsme spojeni nejrůznějšími způsoby s druhými lidmi.

Z této základní charakteristiky vyplývá také rozdělení lidské činnosti na práci a interakci. Práci můžeme vnímat jako ty stránky lidské činnosti, ve kterých dochází k vzájemnému působení člověka a přírody. Práce je tedy činnost zaměřená na produkci materiálních předmětů a statků. Interakce představuje ty stránky lidské aktivity, při nichž se uskutečňuje vzájemné působení mezi lidmi. Je to činnost zaměřená na ovlivňování druhých lidí. Takové rozčlenění je však možné jen díky lidské představivosti. V konkrétní podobě je lidská práce a interakce od sebe nerozdělitelná.


Práce je významným stabilizujícím faktorem interakcí mezi lidmi. Jako kolektivní činnost vyvolává a upevňuje mezi lidmi interakce. Většina pracovních činností nemůže být bez interakce s druhými lidmi vůbec vykonána. Protože práce slouží k uspokojování významných lidských potřeb, je trvalá do té míry, jak trvalé jsou tyto lidské potřeby.Trvalý výkon pracovní činnosti po určité době nabývá podoby opakujícího se pevného sledu po sobě (v určitém pořadí a řádu) následujících aktivit. Interakce mezi spolupracujícími jedinci se také opakují stále stejným a typickým způsobem. Určitý způsob vzájemného působení mezi spolupracujícími lidmi se stává pravidlem chování. Protože se těmito pravidly řídí více lidí, nemají individuální, ale nadindividuální, tedy společenský charakter.

Lidská práce od samého počátku probíhala jako kolektivní. Pro své stabilizující důsledky se stala základem utváření pravidel chování a interakcí mezi lidmi. Utváření těchto nadindividuálních pravidel je vlastně procesem utváření kultury daného společenství (sociogeneze). Současně v těch samých konkrétních skupinových činnostech postupně krystalizovala a rozvíjela se lidská řeč a myšlení. Jejich rozvoj je vlastně proces vývoje člověka a lidského myšlení (antropogeneze).Rozdělení jednotného, komplexního a plynulého procesu lidské existence je umělé a je výsledkem pouze naší schopnosti abstrakce. Ve skutečnosti je antropogeneze a sociogeneze jeden proces nahlížený ze dvou stran. Jednou z hlediska jedince a podruhé z pohledu společenství lidí.

Práce je neoddělitelně spjata s působením jedinců na sebe navzájem. Interakce má většinou charakter komunikace, která se zpočátku děla prostřednictvím gest a málo artikulovaných zvuků a později se přeměnila ve specificky lidský symbolický systém komunikace, jímž je řeč a lidské jazyky. Souvislost práce, interakce, komunikace a řeči v průběhu sociogeneze a antropogeneze je tak těsná, že nelze odpovědět na otázku o prvotní příčině těchto procesů. Nelze říci, co bylo dříve a co má větší význam na formování člověka a společenských vztahů. Zda-li práce nebo interakce, interakce nebo komunikace, verbální nebo neverbální komunikace. Spolupráce, dělba práce, rozdělování výsledků práce, sdělování informací (komunikace) jsou univerzální jevy, které nalezneme ve všech lidských životních strategiích a způsobech adaptace na přírodní podmínky.


Konkrétní pracovní aktivity, které odlišovaly první příslušníky lidského rodu od primátů, byly vždy prací ve skupině. Měly tedy charakter spolupráce a docházelo při nich k dělbě činností.

Víme, že první projevy spolupráce mezi lidmi probíhaly na Zemi asi před 300 000 lety. Přírodní lidé té doby žili v malých sociálních skupinách, které nazýváme tlupy. Hospodářsky byla tato společenství založena na lovu a sběračství. Některá prvotní společenství lidí přežila v původní podobě až do 20.století a stala se předmětem výzkumů kulturních antropologů.

Ze srovnávacích pozorování způsobu života prvotních lidí a stád pozemních opic (paviánů) ve střední Africe vyplývají zajímavé poznatky a důkazy: V tlupách přírodních lidí nebyli dominantní ti nejagresivnější a nejsilnější členové, jak tomu bylo u pozemních opic. Zatímco základem života paviánů byly různé projevy agrese a dominance, soužití přírodních lidí bylo založeno na potlačení agrese a na různých formách sdílení. Při obstarávání si potravy narážely jednotlivé opice ve stádu sami na sebe, často si konkurovaly a vstupovaly do konfliktů. Mezi lidmi výzkumníci pozorovali rozdělení pracovních činností tak, že muži obvykle lovili a ženy se zabývali sběrem různých plodin. Lidé přinášeli získané potraviny zpět do tábora a tam si je začali určitým způsobem rozdělovat. Od nejúspěšnějších lovců se očekávalo, že budou štědří. Štědrost byla ostatními členy tlupy oceňována. Výlučné postavení v tlupě nebylo v těchto případech podmíněno agresivitou, ale rozdělením získané potravy mezi sebe a ostatní.

Každé rozdělování masa z velkého zvířete probíhalo jako kulturní obřad. Lovci vybírali určité předem určené kusy masa a darovali je starým lidem v tlupě, kteří se nemohli lovu zúčastnit. Staří lidé byli živeni a podporováni mladými členy tlupy. Důvodem byl nejen ohled k jejich stáří, ale také k jejich letitým zkušenostem a poznatkům. Sdílení informací, komunikace byla mezi lidmi daleko častější a rozvinutější než uvnitř společenství opic.


Interakce a symbolická komunikace

Vzájemné působení lidí na sebe je v dějinách nerozlučně spojeno se symbolickou komunikací. Ovlivňování lidí při jejich soužití probíhá v zásadě dvěma způsoby. Za prvé je to přímé materiální působení lidí na sebe. Dochází k němu, když společnost redistribuuje svou produkci v podobě důchodového zabezpečení lidem, kteří již nejsou výdělečně činní, když vám někdo vykrade automobil, když stoupnete někomu v tramvaji omylem na nohu, když vjedou do města vojáci na tancích. Za druhé se lidé vzájemně ovlivňují nepřímo prostřednictvím sdělování významů, které mají u příjemce vyvolat určitou žádanou reakci. V takovém případě mluvíme o působení prostřednictvím symbolické komunikace a sdělování je vlastním obsahem vzájemného působení lidí. Komunikace a interakce jsou dvě nerozlučné stránky jednoho procesu.


Slovo komunikace je latinského původu. Podstatné jméno “communicatio” označovalo sdělení, udílení nebo sdílení něčeho. Sloveso “communico” bylo používáno ve smyslu činit něco společným, sdíleti s někým něco. Slovo komunikace má tedy shodný jazykový původ s jinými používanými slovy jako je “komunita”, “komunismus”, nebo “komuna”. Při sdělování informací lidé používají speciální komunikační nástroje, které mají kulturní základ. Tyto nástroje nazýváme znaky ( symboly) a mezilidskou komunikaci označujeme též symbolickou komunikací. Pro jistotu si zopakujme, že symbol je (1) jakýkoliv materiální předmět, který (2) slouží k označení něčeho jiného, než sám je.


Rozdělení interakcí na materiální působení a symbolickou komunikaci je velmi obtížné a relativní proto, že rozdíl mezi věcí a symbolem je právě jen v tom, že symbol označuje něco jiného než sám je. Lze si lehce představit, že velikost penze může důchodci symbolizovat různé významy související s jeho společenským oceněním, že krádež auta nebo jeho zdemolování je symbolem zastrašení, že stoupnutí na nohu v tramvaji může symbolizovat zájem o postiženou osobu apod.

 Konstrukce kulturních významů v komunikaci

V úvodu této kapitoly jsme řekli, že lidské chování se vyznačuje schopností učit se vnějším pravidlům. Lidské chování je tedy určeno kulturními pravidly, jejichž významy si člověk osvojuje v průběhu socializace. Jak se utváří nadindividuální kulturní významy lidského chování? Utváření společných pravidel chování a jejich významů probíhá v procesu komunikace. Existuje mnoho faktorů, které mohou ovlivnit rozdílnost osobnosti lidí natolik, že odlišně interpretují významy jednoho kulturního symbolu nebo slova. V situaci, kdy spolu mluví lidé, kteří se dobře neznají a nemají vyjasněné vztahy, má smysl se ptát, zda-li dochází k dorozumění či nedorozumění. V této části se pokusíme popsat mechanismus sjednocení významu slov mezi dvěma nebo více lidmi. Budeme postupovat tak, že nejdříve popíšeme významovou strukturu jednotlivého komunikačního aktu a pak si komunikaci představíme jako proces probíhající mezi mluvčím a příjemcem sdělení.

Významová struktura sdělení

Obsah sdělení, nebo-li význam komunikace, je vícevrstevný a strukturovaný. Jestliže je mezilidská komunikace současně interakcí, pak prvním významovým prvkem je záměr komunikačního chování pro mluvčího. Je to motiv, proč mluvčí začal mluvit s druhým člověkem.

Druhým prvkem je individuální smysl sdělení pro mluvčího. Poté, co si mluvčí vyjasní svůj komunikační záměr, zakóduje ho do určitých slov. Tato slova mohou mít pro mluvčího zcela individuální subjektivní význam, který je odlišný od interpretace stejného slova druhými lidmi.

Třetí prvek významové struktury sdělování tvoří objektivní význam sdělovaných slov. Každé slovo má něco jako obsahové téma. Je to slovníkový význam, na kterém se s jistou pravděpodobností celkem všeobecně shodujeme.

Čtvrtou stránkou obsahu sdělení je individuální subjektivní smysl sdělení pro příjemce. Smysl nějaké věty pro mluvčího a příjemce může být velmi rozdílný.

Podobně musíme předpokládat, že komunikační efekt na příjemcovo chování může být odlišný od představ a záměrů mluvčího. Významovou strukturu komunikace si přiblížíme na následujícím příkladě:


Předpokládejme, že dva milenci se sejdou na schůzce. On se jmenuje Jan a ona Jana. Janovi, který pozval Janu do své garsonky, se schůzka líbí a chtěl by ji co nejvíce prodloužit. Po chvíli si všimne, že venku začalo pršet. Otočí hlavu k Janě a řekne: “Začíná pršet.” Jana se opře o lokty, překvapeně se podívá z okna a odpoví: “Musíš mi rychle půjčit deštník”. Pak si sedne a chystá se k odchodu. Ve dveřích se otočí a prohodí: “Musím běžet, abych celá nepromokla. Ahoj.” Jan je překvapený, tváří se zaskočeně. Mezi milenci došlo k nedorozumění.


S jednoduchou větou: “Začíná pršet.” spojují Jan a Jana odlišné významy. Janovým záměrem bylo, aby Jana zůstala na milenecké schůzce co nejdéle. Efekt na Janino chování byl takový, že urychleně  odešla. Smysl věty pro Jana znamenal: “Prší, ještě nechoď nebo zmokneš.” Pro Janu tato věta naopak znamenala: “Začíná pršet, musím rychle přejít domů, v lijáku celá promoknu.”

Naznačená významová struktura komunikačního sdělení vytváří možnost různých variant odlišného chápání obsahu sdělení mluvčím a příjemcem. Varianty významových rozdílů mohou vytvářet nedorozumění mezi aktéry komunikace.

Při složité významové struktuře vzniká otázka, co je vlastně rozhodujícím významem sdělení při komunikačním aktu. Někteří autoři se domnívali, že tímto významem je záměr sdělovaný mluvčím. Jak však ukázal náš příklad, Janina interpretace sdělení odporovala záměrům jejího milého.

Jiní autoři se domnívali, že rozhodující význam sdělení tvoří subjektivní interpretace příjemce. Taková představa však nebere v úvahu záměry a interpretace mluvčího. Vychází současně z představy komunikace jako jednostranného procesu. Komunikace, která vede k významové shodě, však bývá zpravidla vzájemná.

Tento fakt zdůraznil ve svém pojetí významu J. Janoušek. Významem komunikace je podle jeho názoru to, co zamýšlí mluvčí, aby z jeho sdělení pochopil posluchač. Původní mluvčí tedy potřebuje potvrzení svých záměrů v podobě promluvy původního posluchače. Komunikace ustavující významovou shodu je ve své podstatě vždy komunikací vzájemnou.

Fáze komunikačního aktu

Při utváření významové shody mezi aktéry prochází komunikace několika základními fázemi. Jsou to (1) motivace mluvčího, (2) formulace sdělení, (3) přijetí sdělení a (4) přeměna rolí mluvčího a příjemce (zpětná vazba). V odlišné charakteristice rolí mluvčího a příjemce je podstata mechanismu, který umožňuje při komunikaci vznik nedorozumění.

1. fáze: motivace mluvčího

První fáze komunikačního aktu probíhá ještě před tím, než mluvčí promluví. Je to fáze motivační, kdy komunikátor zvažuje, o čem promluví, jakými slovy, s jakou intonací a zda-li vůbec promluví, Dále zvažuje, zda-li pomocí komunikace uspokojí svá přání a potřeby. Průběh motivace k vyslovení sdělení je ovlivněn třemi základními druhy předběžných očekávání, které se nazývají (1) definice situace, (2) sebepojetí mluvčího, (3) očekávání přání a postojů příjemce.

Definice sociální situace. Komunikační záměr i způsob komunikačního chování je významně ovlivněn definicí sociální situace, ve které chceme komunikovat. V průběhu života se učíme velkému množství způsobů chování očekávaných a vhodných pro různé sociální situace. Například naši zamilovaní si pravděpodobně správně určili svou situaci jako mileneckou schůzku, na které je možné a vhodné dát průchod svým citům.

Dále se učíme, že co je správné a očekávané v jedné situaci, může být v jiné situaci nevhodné a hloupé. Například většina z nás ví, že v zaměstnání si můžeme dělat legraci z kolegy. Nemůžeme si to však dovolit vzhledem ke svému nadřízenému nebo podřízenému.

Definice situace se skládá z několika dílčích etap. Za prvé musí mluvčí situaci pojmenovat. K pojmenování použije symbol ze svého jazykového repertoáru, kterému se dosud naučil. Na základě pojmenování může mluvčí teprve situaci utřídit a zařadit mezi ostatní jemu známé situace. To je druhá fáze definice situace. Třetí fáze spočívá v přiřazení vhodných způsobů chování odpovídajících dané situaci.

Sebepojetí. Záměry a sdělení mluvčího dále významně ovlivňuje jeho sebepojetí. Jsou to představy a očekávání, které má mluvčí sám o sobě. Například podnikatel si pravděpodobně bude o sobě myslet, že je energický, chytrý, pečlivý. Žena po rozvodu, která je v evidenci úřadu práce, si bude asi myslet, že je neschopná, hloupá, že se jí smůla lepí na paty. Typický vědec a vysokoškolský učitel v jedné osobě si může o sobě myslet, že je důkladný, citlivý a že uvážlivě promýšlí, co říká. V případě zamilovaného Jana se zdá, že si o sobě myslí, že je neodolatelný, obdivovaný a krásný. Sebepojetí mluvčího významně ovlivňuje nejen volbu slov, ale také způsob řeči, gesta a mimiku.

Očekávání přání a postojů příjemců. Obsah i forma sdělení je dále ovlivněna tím, jak mluvčí vnímá přání a očekávání svých komunikačních partnerů.

2. fáze: sdělení

Po té, co si mluvčí vyjasní svůj komunikační záměr, dochází ke kódování obsahu sdělení do určitých symbolických struktur, jazykových výrazů, nonverbálních gest a pod.

3. fáze: přijetí sdělení

V této fázi přechází komunikační aktivita na stranu posluchače. Příjemce nemá možnost volby tématu sdělení. Přijímá ho jako vytvořené. Očekávání, která jsou podobného druhu jako u mluvčího, se odehrávají současně s příjmem sdělení a jeho významovou interpretací. Očekávání tedy nemohou ovlivnit téma rozhovoru, ale určují jeho subjektivní interpretaci příjemcem. Z této skutečnosti vyplývá asymetrie vztahu mezi komunikačním chováním mluvčího a příjemce. Mluvíme o dvou rozdílných komunikačních rolích: roli mluvčího a roli příjemce sdělení. V jednosměrné komunikaci je mezi aktéry sdělování nerovnoprávný vztah. Mluvčí má větší sílu, moc ovlivnit průběh komunikace tím, že určuje téma rozhovoru.

4. fáze: přeměna rolí

Po té, co posluchač interpretoval sdělení, začíná zvažovat svou reakci. Probíhá opět motivační fáze, při níž zvažuje zda má odpovědět nebo v rozhovoru nepokračovat, jak odpoví, jaké kódy pro své sdělení použije a pod. Pokud se rozhodne v komunikaci pokračovat, nastává přeměna rolí a z posluchače se stává mluvčí.

Asymetričnost role mluvčího a příjemce, spočívající ve skutečnosti, že téma (obecný význam) sdělení určuje mluvčí, je základním mechanismem nedorozumění. Příjemce sdělení je nucen obecné téma sdělení přijmout jako “hotové” a interpretovat ho podle svých subjektivních očekávání, zkušeností, naučeného jazykového repertoáru a znalostí. Tyto předpoklady však bývají mezi lidmi značně rozdílné. K ustanovení společného významu je potřebné rozvíjet zpětnou vazbu a vzájemnost sdělení. Významy komunikace jsou společně vyjednávány jednotlivými aktéry, kteří si ve vzájemné interakci přeměňují komunikační role. Mají tak možnost ovlivňovat zpřesňování výsledného významu sdělení.

 


Dva přístupy k lidskému chování ve společnosti: makrosociologie a mikrosociologie

Chování lidí ve společnosti lze tedy nahlížet z různých stránek. Jednou může být předmětem sociologického zkoumání celá soustava objektivních kulturních pravidel, která se vytvořila jako výsledek vyjednávání a vzájemných interakcí jedinců a skupin lidí v průběhu historického vývoje. Součástí takového přístupu bude i studium sociálního jednání lidí, kteří jsou podle těchto pravidel organizováni. Takovým soustavám sociálního jednání většího počtu lidí, říkáme sociální organizace. Provedeme-li takové řezy celou společností, najdeme v ní řadu ustálených kulturních systémů pravidel, podle nichž probíhají významné společenské činnosti a interakce. Takové kulturní soustavy sociálního jednání nazýváme společenské instituce. Rozlišujeme instituce jako jsou hospodářství, školství, náboženství, zákonodárství, příbuzenství, rodina, přátelství atd.

Dále můžeme nahlížet na lidské chování ve společnosti z perspektivy jedince. Předmětem sociologického studia se stane sociální jednání člověka jako cílevědomá aktivita, která má pro aktéra subjektivní význam a je orientována na druhé lidi. Našim cílem se stane vysvětlení lidského jednání podle jeho subjektivních příčin a motivů. Motivy sociálního jednání člověka jsou samostatnou, svébytnou reakcí na objektivní podněty. Tyto kulturní podněty budeme hledat v socializačním procesu, v němž si člověk osvojoval původní významy lidského chování, v jazyce, v pracovních situacích, v nichž probíhá interakce s druhými lidmi apod. Objektivní kulturní a společenské podněty, s nimiž se jedinec v průběhu života setkává, podmiňují jeho konstruování významů sociálního světa.

Tyto dva přístupy můžeme odlišit jako makrosociologické a mikrosociologické pohledy na lidské chování ve společnosti. Jde o studium téže skutečnosti jednou z pohledu celku a jednou z pohledu jedince. Tyto dva pohledy se protínají při studiu lidské spolupráce, interakce, komunikace. Nikdy však nejsou vzájemně nahraditelné. Vždy existuje nevypočitatelnost chování jedince ve společnosti, stejně jako nekonečná rozmanitost sociálních situací, do nichž se jedinec může dostat a na nichž je jeho jednání závislé.

Jednotlivý člověk není loutka, která postupuje podle toho, jak za špagátky tahají druzí lidé nebo jak to nařizují kulturní pravidla chování. Vždy má možnost volby a relativně svobodného rozhodnutí. Je ve svém chování do určité míry nezávislý, je nezávisle proměnnou společenského života. Míra jeho svobody se proměňuje podle možností, které mu dává jeho okolí a jeho předchozí jednání.

Každý člověk je ve společnosti včleněn do přediva závislostí a jeho svoboda má své hranice. V jednání je závislý především na ostatních lidech, kteří mohou usilovat o dosažení stejného cíle jako on. Například při přijetí na vysokou školu jste byli závislí na počtu dalších uchazečů a na jejich schopnostech. Dále je závislý na lidech, kteří určují pravidla "hry". Například na lidech určujících počty přijímaných studentů a posuzujících schopnosti uchazečů o vysokoškolské studium. Za třetí je člověk závislý na prostředcích, které umožňují, aby jednal podle svých rozhodnutí. Těmito prostředky jsou nástroje, které mají pro jeho činnost význam. V našem příkladě to mohou být učebnice, finanční prostředky, které umožní navštěvovat přípravné kurzy, informace a znalosti o pravidlech přijímacího řízení. Dále je člověk závislý na svých předchozích činech a na svém společenském prostředí, ve kterém dříve žil. Ve svém minulém životě jste získali schopnosti, které vám nyní pomohly dostat se na vysokou školu. Krátce řečeno ve svém jednání je tedy člověk závislý na kulturním prostředí a společenství lidí, ve kterém žije. Budeme ho nazývat životním světem člověka

Jedinec

 

Interakce lidí

 

Kultura společnosti