Kapitola 7

Ekonomika jako sociální instituce

Cílem kapitoly je vysvětlit ekonomické jednání jako zvláštní typ sociálního jednání, které je realizováno podle kulturně předepsaných ekonomických pravidel. Tato pravidla nejsou univerzálně platná, ale liší se od společnosti ke společnosti. Jsou výsledkem složitého a dlouhodobého procesu vyjednávání mezi lidmi.

Definice ekonomického jednání

Budeme-li pozorovat ekonomický život, někdo z nás si bude všímat podnikatele, který činí rozhodnutí o tom, co bude vyrábět. Jiný může sledovat, jakým způsobem se dopravují nějaké produkty do obchodů a ke spotřebiteli. Další bude pozorovat chování prodavače a nakupujícího. Rozhodnutí o produkci, rozvážka zboží, prodej a nákup zboží jsou konkrétní příklady ekonomického jednání, které se více či méně realizují podle ekonomických pravidel.Čím se tedy ekonomické jednání odlišuje od ostatních typů sociálního jednání? Co je pro něj typické?

Hledáme-li význam nějakého slova, správnou odpověď zpravidla nalezneme v interpretaci jeho původního využití. Slovo ekonomika má svůj původ v latinském oeconomicus a v řeckém oikonomos. Oikonomos je složenina slov oikos (= dům) a nomos (= správa, zákon). Slovo označovalo ve starověkém Řecku domácího hospodáře, člověka spravujícího chod domácnosti.

Domácí hospodaření můžeme chápat jako prototyp ekonomického jednání. Objevíme v něm dva základní charakteristické rysy, které lze vyabstrahovat z každého konkrétního případu ekonomického jednání. V tomto formálním, abstraktním slova smyslu můžeme definovat ekonomické jednání lidí jako takový typ sociálního jednání, který je spojen s (1) výběrem nedostatkových prostředků, zdrojů a (2) tyto lze použít alternativně pro různé cíle.

Uvedený typ jednání je v lidských dějinách běžný. Souvisí s faktem, že lidské potřeby a přání se rozvíjí, zmnožují, ale prostředky k jejich uspokojení jsou limitované.

Například všichni lidé chtějí jíst, oblékat se, slušně si zařídit byt. Ale nejen to. Chceme, aby naše strava byla rozmanitá a kvalitní, nechceme chodit ve stejných šatech jako naši známí, chceme, aby naše auto bylo výkonnější a prostornější než sousedovo apod. Na splnění všech požadavků každého člena společnosti nezbývá prostředků. Půda, čas, pracovní síly, technologie jsou nedostatkové zdroje. V takové situaci je potřebné volit a odpovědět na otázky: Jaké cíle produkce mají být realizovány? Kolik produktů bude vyrobeno? Komu budou poskytnuty? Jaké zdroje budou na výrobu uvolněny?

Z formální definice ekonomického jednání vyplývá, že uvedený typ lidského jednání není v dějinách jediný. Abychom mohli mluvit o ekonomickém jednání, musí být současně dodrženy obě podmínky. Lehce si lze představit situace, kdy tomu tak není.

  1. Při jednání nemáme možnost volby alternativních cílů. Uvedená situace nastává například při morálním jednání. Máme-li volit mezi dobrem a zlem, nebo mezi menším a větším zlem, naše rozhodování nemá alternativu. Můžeme se rozhodnout jen jedním způsobem.

    2.  

    Například lékař, který chápe solidaritu s nemocným jako nejvyšší hodnotu své profese, poskytnutou lékařskou péči nebude chápat a realizovat podle pravidel ekonomického jednání. Otázka, co by mělo být účelem poskytnutí lékařské pomoci při autohavárii, je pro něj zcela zbytečná. Podobně ale jednal i soukromý podnikatel, který vrtá studny, když přerušil na dva měsíce podnikání. V této době odjel s partou dělníků zadarmo čistit studny do oblasti střední Moravy postižené povodněmi (zpráva z denního tisku).

  2. Při jednání nemá smysl vybírat mezi nedostatkovými prostředky, neboť různé způsoby dosažení cíle jsou identické nebo nemá velký smysl mezi nimi volit. Taková situace může potkat člověka na křižovatce, kde dvěma nebo více cestami - jak se domnívá - může dojet k cíli stejně výhodně. V uvedené situaci je více prostředků nadbytečných a ne nedostatkových. Volba se tím stává zbytečně obtížná. V praxi pak řidič postupuje tak, že se řídí zvykem nebo nechá působit náhodu, aby rozhodla za něj.

Obsahová definice ekonomického jednání. Konkrétní podoby ekonomického jednání představují vždy souběh pracovní činnosti a interakce lidí. Uvedené dvě podmínky ekonomického jednání se tedy vztahují na oba aspekty ekonomické aktivity. Prvním aspektem ekonomické jednání je působení mezi člověkem a jeho materiálním prostředím, v jehož důsledku dochází k uspokojování lidských potřeb a přání materiálními prostředky. Tento přírodně technický pohyb předmětů zahrnuje produkci produktů a služeb, stejně tak jako jejich dopravu a přemístění ke spotřebiteli. Produkty jsou prostorově a časově uspořádány podle toho, jak je to užitečné pro spotřebitele. Druhým aspektem ekonomických procesů je skutečnost, že k přesunu předmětů a produktů dochází mezi lidmi. Je-li uspokojení potřeb ve společenství lidí (například v domácnosti) nedostatečné, vzniká mezi jeho členy konkurence, napětí a konflikty.

Jako hlava domácnosti se například můžete dostat do situace, kdy Vaše dospívající dcera se bude cítit ukřivděná a bude žárlit na svého bratra, kterému jste koupili drahou elektrofonickou kytaru. Taková koupě je podle ní úplně zbytečná. Je spiknutím proti její osobě, protože ona potřebuje nové hodinky a drahé oblečení.

Jediným kulturním řešením je prosadit ve společenství (v domácnosti) pravidla přidělování zdrojů, která všichni ostatní členové přijmou za své nebo je budou alespoň tolerovat. Budou-li se podle nich řídit, pak se stávají součástí ekonomického jednání lidí (např. rodinné domácnosti). Obsahová definice ekonomického jednání proto musí chápat ekonomické jednání jako jednání lidí ve společnosti. Ekonomické jednání získává charakter kulturně regulované činnosti. Pokud se těmito pravidly řídí všichni členové společenství a jednání podle nich probíhá opakovaně po dlouhou dobu, tato pravidla se institucionalizují.

 

Základní ekonomické problémy

Každé společenství lidí musí řešit minimálně následující ekonomické problémy. Při jejich řešení se uplatňují různá kulturní pravidla.

  1. Co se bude produkovat? Jaké typy produktů a služeb budou mít preferenci před ostatními?
  2. Jak mohou být tyto produkční cíle dosaženy prostředky, kterých je nedostatek?
  3. Co, kdo, komu a v jakém množství poskytne? Jakým způsobem budou tyto produkty distribuovány ve společnosti?
  4. Jak zabezpečit vývoj, případně rozvoj zabezpečování lidských potřeb v budoucnosti?

 

Základní prvky ekonomické instituce

Způsoby odpovědí na tyto otázky se liší od společnosti ke společnosti. Pravidla řešení těchto otázek se především soustředí na vymezení dvou stránek ekonomického jednání. Za prvé na způsob vlastnictví předmětů, produktů a materiálních sil produkce ve společnosti a za druhé na způsob jejich směny ve společenství lidí.

Vlastnictví

Vlastnictví předmětných stránek hospodářské činnosti není jen věcný vztah. Spíše je to ostatními lidmi akceptované právo jedince nebo společenství lidí na nedostatkové hodnoty nebo statky, které mají pro ekonomické jednání význam. Toto právo má dvě stránky. Jednak je to právo na kontrolu těchto hodnot nebo statků, jednak je to právo s těmito předměty disponovat. Obě stránky vlastnického práva určují vliv vlastníka na organizaci a průběh ekonomických procesů. Určují rozsah pravomoci, s níž může vlastník ovlivnit ekonomické činnosti i proti názorům a jednáním ostatních aktérů.

Vlastnickému právu podléhají v moderní ekonomice půda, stroje, budovy, pracovní síla, obchodní známka, patenty a podobně. Ne však všechny hodnoty nebo statky lze v současné společnosti vlastnit. Často jde o hodnoty, které mají přímý vliv na průběh ekonomických procesů.

Například přátelství je hodnota, kterou nelze kontrolovat nebo nařídit. Těžko je možné si opravdového přítele koupit nebo přátelství někomu prodat. Přesto přátelské vztahy mezi spolupracovníky mohou působit jako mohutná síla ovlivňující pracovní výkon jednotlivce. Je-li zaměstnanec součástí pracovního týmu, mezi jehož členy jsou pevné přátelské vztahy a soudržnost, pak jeho pracovní aktivity budou řízeny tím, co má pro jeho přátele hodnotu. V situaci, kdy významné cíle a hodnoty pracovní skupiny (například volnost při organizování vlastní práce) budou v rozporu s cíli a představami podnikového managementu, výrazně se sníží pracovní výkon a produktivita takového pracovníka.

Norma, která reguluje, co může být objektem vlastnictví, není ve společnosti jednou provždy daná. Například u přírodních národů byla píseň nebo tanec nezcizitelným vlastnictvím celého kmene nebo některých jeho členů, jako byli náčelníci, bojovníci nebo šamani. V současné době bychom těžko hledali vlastníka lidové písničky nebo tance.

Na čem závisí "výběr" objektů, které ekonomická instituce definuje jako předměty vlastnictví? Pravidla výběru těchto objektů jsou závislá (1)na jejich významu (hodnotě) pro hospodářskou činnost. Tedy na jejich potřebnosti pro konkrétní ekonomické jednání lidí. Dále závisí na (2) obecných morálních hodnotách sdílených členy dané společnosti.

Například rostoucí potřeba informací v hospodářském životě a jejich rozšíření pomocí internetu vyvolala diskuse o vlastnických právech informací uložených na této síti. Rozvoj letecké dopravy na počátku tohoto století vedl k formulování práv vlastníků půdy, nad kterou probíhá letecká doprava. Vlastníci uzemí, nad kterým dopravní letadla přelétají, musí dát s touto přepravou souhlas. V antické společnosti byli někteří lidé definováni jako předmět vlastnictví. Hodnotový systém otroctví takové vlastnictví umožňoval. V moderní společnosti uzavírá pracovník kontrakt se zaměstnavatelem a ten může ovládat, kontrolovat a disponovat jeho prací jen v rozsahu dohodnutém v pracovní smlouvě.

Ekonomické instituce definují v zásadě dvě vlastnosti vlastnictví: (1) okruh předmětů, které mohou být vlastnictvím nějakého subjektu. Dále určují (2) stupeň kontroly nad těmito vlastněnými objekty.

 

Oddělení práva na kontrolu a práva dispozičního

S růstem velikosti podniků a organizací došlo v prvních desetiletích tohoto století k tzv. manažerské revoluci. Vydělila se skupina pracovníků, která převzala část vlastnických práv ve velkých organizacích. Zatímco klasický vlastník podniku měl právo disponovat i kontrolovat svůj majetek. Ve velkých organizacích kontrolní funkci mohl jen obtížně zabezpečit. Delegoval proto právo kontroly na skupinu manažerů. Jemu samotnému zůstalo jen právo disponovat, tedy dokupovat nebo naopak prodávat svůj majetek. Rozšířeným typem velkých organizací jsou korporace. Odlišují se od ostatních podniků (1) limitovanými vlastnickými právy jednotlivých vlastníků. Vlastníci jsou totiž podílníci na majetku podniku, tzv. akcionáři. Akcionář nemůže své menšinové vlastnictví uplatnit přímo, ale jen prostřednictvím hlasování a vyjednávání mezi spoluvlastníky. (2) Vlastnické podíly jsou nabízeny a obchodovány na trhu s cennými papíry (akciemi). (3) Dochází k rozdělení vlastníků a manažerů. Dispoziční právo zůstává vlastníkům a kontrolní práva jsou v rukou manažerů.

Soukromé a veřejné vlastnictví

Rozlišení akcionářů a manažerů je zvláštním případem rozlišení veřejných a soukromých vlastnických práv. Skupina vlastníků podniku tvoří zvláštní druh veřejnosti, která rozhoduje o předmětu svého společného zájmu. Manažerské právo kontroly je naopak vázáno při výkonu funkce na konkrétní osobu, jednotlivce, který zastává pozici manažera. Po dobu výkonu funkce je jeho soukromým zájmem. K podobnému rozdělení stránek vlastnictví dochází i ve státních podnicích a celém státním sektoru. Veřejné vlastnictví je i zde spojováno s dispozičním právem. Proto například musí být státní rozpočet schvalován parlamentem, který tvoří zástupci občanů. Soukromým vlastnictvím je právo kontrolní. Je svěřeno konkrétním politikům, úředníkům, manažerům.

Právní a sociálně psychologický význam “veřejného”

Veřejné bylo od počátku vymezováno v úzké souvislosti se soukromým. Původní rozlišení veřejného a soukromého přináší právní věda. Veřejné právo, veřejný nátlak byly spojovány se státem a byly definovány v kontextu s významem soukromého práva, soukromých zájmů a pod. Veřejné v tomto právním významu tedy znamená každému přístupné v opozici k tomu, co je privátní, někomu patřící, v něčem zvláštní (lat. privare: oddělovat, vylučovat, olupovat, přivlastňovat).

V tomto právním a politologickém smyslu veřejné se dotýká okruhu skutečností, které jsou ve veřejném zájmu, vyjádřeném například “veřejnou odpovědností novinářů” Jsou to otázky a problémy, které se dotýkají všech, celého společenství. Na tom je založený legální nátlak, jedinec je omezován ve svých možnostech a moci orgány státu, zákony, veřejnou mocí.

Vedle právního a politologického významu “veřejného” existuje také význam mikrosociologický. Jedinec má vedle svého vnitřního světa, ve kterém se realizují jeho myšlenky a pocity, také vnější existenci zaměřenou nejen na druhé jednotlivé lidi, ale na lidské celky jako jsou skupiny či celá společnost.

Za veřejné v tomto smyslu považujeme ty společenské vztahy, hodnoty, skutečnosti, které existují v rámci určitých společenských skupin nebo celé společnosti jako “otevřené”, “přístupné” všem členům, tj. tvoří předmět vzájemné, nelimitované komunikace a interakce jejich členů. Veřejnými jsou ty skutečnosti, které mají význam pro danou společenskou skupinu jako celek a jejichž veřejný význam jednotliví členové uznávají.

Fakt, že veřejným zájmem a vlastnictvím, je v sociologickém smyslu pouze to, na čem se jednotliví členové veřejnosti shodnou, a co akceptují jako společné a obecně významné, zvyšuje zájem o to, co je obsahem veřejného mínění společenství lidí.

Veřejné mínění je sociálně psychologická kategorie. Bývá ostře stavěna proti mínění soukromému. Ve skutečnosti však oba druhy mínění spolu úzce souvisí, jejich reálným subjektem je stejný jedinec. O soukromém mínění, zájmu, má smysl mluvit a uvažovat, když máme představu o tom, co je obecné a společné. Absolutně soukromý charakter má mínění, které si jedinec nechává sám pro sebe, nesdílí ho s nikým jiným. I to mínění, které sdílí členové malé skupiny, nebo se stane předmětem jejich projednávání není v sociálně psychologickém smyslu soukromé. Je složkou veřejného mínění rodiny, přátelského kruhu nebo pracovní skupiny. Přitom si může zachovat charakter soukromé záležitosti vzhledem k širšímu sociálnímu prostředí. Rozlišení veřejného a soukromého mínění je tedy relativní v tom smyslu, že je bezprostředně závislé na nositelích takového mínění.Veřejné mínění nelze omezovat jen na mínění a názory, která jsou šířena prostředky masové komunikace a přijímána masovým publikem. J. Dewey (1927) veřejnost definoval jako politicky seskupené jedince, kteří vytvořili sociální útvar cestou poznání společných problémů, pro která mají být nalezena všeobecně přijatelná řešení. V celospolečenském kontextu takové skupiny tvoří zájmové skupiny odborníků, intelektuálů apod., kteří provádějí relativně kompetentní kontrolu vlády. Funkce veřejnosti na celospolečenské úrovni se specializuje a veřejnost se profesionalizuje.

Uvedený sociální útvar se však vytváří také na různých regionálních a lokálních úrovních společenského života, kdy se projednávají a vyjasňují důležité otázky lokální povahy.

Veřejné mínění dané společenské skupiny či společnosti jako celku je dále vymezeno z hlediska obsahu mínění. Veřejné je takové mínění dané skupiny, které zahrnuje postoje, názory, hodnoty, které mají význam pro skupinu jako celek a jejichž význam jednotliví členové uznávají.

Instituce vlastnictví tedy předpokládá nejen stránku formální či oficiální kodifikace vlastnictví v nějaké právní normě, ale také stránku neformálního přijetí, akceptace pravidel pro vlastnictví jednotlivými členy společenství.

Formální a neformální pravidla vlastnictví

V některých případech pravidla vlastnictví nemusí mít podobu právně předepsaných norem. Především v tradiční společnosti, ale i v současnosti mají některá vlastnická práva jen neformální podobu. Tato neformální pravidla platí především v menších společenstvích lidí, která se zabývají hospodářskou činností. Působí například v rodinném hospodářství nebo v pracovních skupinách. Na oddělení úřadu se například po určité době stabilizuje zasedací pořádek. Pracovníci považují za své právo disponovat a mít pod kontrolou své pracovní místo.

 

Směna

Další významnou skupinou hodnot a norem ekonomické instituce tvoří pravidla regulující způsob, jakým lidé v hospodářském životě směňují statky. Pravidla směny tedy regulují přesun produktů a služeb uvnitř jedné společnosti nebo mezi různými společnostmi. Nejznámější jsou v dnešní době pravidla tržní směny. V lidských dějinách i v současnosti však existují i jiné způsoby směňování. Vedle tržní si popíšeme směnu reciproční, redistribuční a mobilizační.

 

Reciproční směna

Dochází k ní například v situaci, kdy si přátelé dávají k narozeninám dárky nebo když se obdarováváme na vánoce. K reciproční směně dochází také při návštěvě příbuzných na venkově, když dostáváme ovoce nebo zeleninu z jejich zahrady atd. Ztělesněním reciproční směny je dar.

Pro uvedené příklady platí, že směňování (1) není regulováno nějakým směnným ekvivalentem a (2) nemá instrumentální, ale spíše obřadný, ceremoniální charakter. Tato směna slouží spíše k vyjadřování nebo upevňování existujících vztahů mezi lidmi. (3) Důležitou součástí pravidel této směny je okolnost, že obdarovaný musí dar přijmout. Přijetí daru je silnější norma než dar opětovat v nějaké ekvivalentní podobě.

Instituce daru se neomezuje jen na vyjadřování příbuzenských nebo přátelských vztahů. V historii bylo obdarování důležitou součástí politických a diplomatických praktik. Dobrovolné a spontánní pořádání různých sbírek pro nezaopatřené děti nebo lidi v nouzi má také charakter reciproční směny. Podobně i poskytnutí almužny žebrajícímu.

Základní hodnoty, na nichž stojí reciproční forma směny, jsou láska k bližnímu, lidská solidarita.

Redistribuční směna

Pravidla redistribuce vyžadují dva základní kroky směnného procesu. Nejdříve se produkty všech členů společenství podle určitých pravidel shromažďují v jednom mocenském centru a potom jsou z tohoto centra redistribuovány.

Příkladem redistribuční směny v moderní společnosti je daňový systém. Daně jsou vybírány podle určitých kritérií státem nebo obcí a potom jsou redistribuovány ve formě aktivit sociální péče, sociálních dávek a veřejných služeb jako je školství, veřejné zdravotnictví apod.

Důležitou roli při redistribuci hraje politická moc. O kritériích redistribuce rozhodují lidé, kteří mají rozhodující politickou moc ve společnosti. Redistribuční směna probíhá podle zájmů této politické elity. Hodnoty, na nichž stojí redistribuce, jsou proto: autorita stávající moci, stabilita vztahů mezi lidmi, , občanská práva a povinnosti.

Mobilizační směna

Ve výjimečných podmínkách bývá hospodářská směna regulována podle hodnot "kolektivní významnosti" či "veřejné potřebnosti", kdy většina členů společenství akceptuje důvody této směny. Dochází k ní v situacích obecného ohrožení společnosti. Například ve válečných časech bývá ekonomika orientována na mobilizaci zdrojů pro válečné účely. Zboží, produkce bývá rozdělováno na základě konfiskací soukromého majetku, bývá zaváděno lístkové omezení spotřeby, jsou určovány státní priority pro produkci atd. K podobné situaci dochází i v případech přírodních katastrof, záplav, zemětřesení.

Tržní směna

V současnosti nejrozšířenější forma směny. Je směnou mezi prodávajícím a kupujícím, kdy hodnota zboží je vyjadřována tržním ekvivalentem. V dnešních podmínkách jsou to především peníze. Tržní směna je pak regulována systémem cen zboží. Tvorba ceny zboží probíhá v procesu interakce nabízejícího a poptávajícího dané zboží. Prodejce zakládá svou nabídku ceny na svých předběžných očekáváních situace směny: definuje si tedy představu o nabídce a poptávce svého zboží, vychází z představy sebe sama, která zahrnuje zejména definici svých nákladů a užitků spojených s prodejem zboží a definuje si také představu o kupujícím, o jeho přáních a možnostech tato přání uspokojit.

Kupující se rozhoduje podle očekávání podobného typu. Vyjasňuje si představu o alternativních možnostech získat zboží, o které má zájem. Vyhodnocuje osobní užitek a náklady, které jsou s nákupem spojeny.

Základní hodnoty, na kterých jsou založena pravidla tržní směny, je svoboda, nezávislost jedince, který se na trhu rozhoduje, a dále racionalita a efektivnost rozhodnutí, jehož cílem je osobní užitek.

 

Koexistence a prolínání forem směny ve společnosti

V konkrétních společenských podmínkách se běžně setkáváme s koexistencí různých směnných systémů. Většinu statků, které konzumujeme, nakupujeme na trhu. Vedle toho existuje redistribuce realizovaná formou daní. Z takto získaných prostředků vlády zabezpečují sociální služby, vzdělání, lékařskou péči atd. Užíváme také reciproční směnu, která je běžná v každodenním životě rodiny a reguluje přesun prostředků zejména mezi rodiči a dětmi.

Konkrétní směnný vztah dvou lidí může být realizován podle pravidel směny různého typu. Není výjimkou, že prodavač na trhu sleví cenu na základě sympatie nebo osobního závazku k nakupujícímu. Někdy lidé, kteří obdarovávají své blízké, chtějí za to určité protislužby. V takovém případě jsme svědky prolínání institucionalizovaných pravidel směny různého typu v konkrétním jednání jedince.

Generalizace trhu v moderní společnosti

Hranice mezi tradiční a moderní společností bývá odborníky vyznačována radikální přeměnou instituce tržní směny. K této radikální přeměně přitom došlo v průběhu života jedné generace. V Evropě přibližně v letech 1815 až 1845. Zatímco v tradiční společnosti byly jednotlivé trhy roztroušené a izolované, v polovině 19. století můžeme v Evropě pozorovat krystalizaci jednotného, komplexního tržního systému. Základní změna funkce trhu spočívala v tom, že byl - díky své komplexnosti - schopen samostatné regulace hospodářských aktivit a postupně začal vytlačovat jiné formy směny a vztahů mezi lidmi, které byly založeny na jiných kulturních principech a hodnotách (láska, morální závazek, společenská prestiž, důvěra v autority). Vznikla společnost, která byla vklíněna do dominantního, převládajícího mechanismu trhu, založeného na racionální kalkulaci, individuální svobodě a osobním užitku.

Rozhodující podíl na vytvoření komplexního trhu v Evropě měla přeměna půdy a práce ve zboží. Vznikla poptávka a nabídka pracovní síly, která začala regulovat cenu práce, tedy mzdu. Podobně vznikla poptávka a nabídka po půdě, která regulovala tržní cenu půdy, tedy rentu. Trh zboží se tedy propojil s trhem práce a s trhem půdy. Tržní mechanismus začal bezprostředně ovlivňovat člověka (námezdního pracovníka) i vztah lidí k přírodě (využívání přírodních zdrojů).

Generalizace trhu také souvisela s dobrou dopravní dostupností a rozvojem průmyslové technologie v Evropě. Výsledkem průmyslové revoluce byly především nové dopravní stroje (parník, lokomotiva), které usnadnily dopravu a zvýšily její objem. Společně s odstraněním politických a celních omezení technický rozvoj dopravy vytvořil podmínky pro rozšíření dálkového obchodu. Dálkový obchod se propojil s regionálními a místními trhy v jednotný směnný systém, který zvýšil svobodu rozhodování nezbytnou pro rozvoj kapitalistické výroby.

K rozvoji univerzálního, samoregulujícího trhu přispělo také zavedení peněz ve funkci všeobecného směnného ekvivalentu.

Sociální funkce peněz

Peníze mají sociální podstatu. Jejich význam je založen na sociální konvenci a na individuální zkušenosti lidí, že tato konvence je pro ně užitečná a funkční. Konvenční pravidla užívání peněz se mění od společnosti ke společnosti.

Peníze mohou nabývat v různých časech a místech různou podobu. Mohou to být různé věci: korálky vytvořené z paroží zvířat (severoameričtí indiáni), kravské rohy (Indie), velrybí kosti (ostrov Fidži), velké placaté kameny (Tichomoří), cigarety (ve věznici), zlaté valouny, barevné papírky, malé plastikové obdelníky známé jako kreditní karty.

Peníze mohou plnit mezi lidmi různé funkce. Za prvé mohou být prostředkem směny. V moderní společnosti jsou nejběžnějším prostředkem směny. Obvykle nemůžete dát do bankomatu kuřecí stehno nebo platit v restauraci kyticí růží. Dáváte peníze, abyste je směnili za potraviny nebo večeři strávenou v příjemné restauraci.

Za druhé jsou hodnotovým standardem. Univerzálním standardem k ohodnocení většiny věcí je jejich cena na trhu. Můžeme říci, že například pračka stojí 12 tisíc Kč., těžko bychom určili hodnotu pračky pomocí 4 prasat nebo prostřednictvím 300 kuřat.

Za třetí peníze vystupují ve funkci platidla. Platíme penězi daně, platíme parkovací lístek na parkovišti, aniž přitom něco směňujeme.

Protože v moderní společnosti mají peníze všechny tři uvedené funkce, mluvíme o univerzálním či obecném účelu peněz v moderní společnosti. Existují však společenství lidí, kde peníze plní jen některou z uvedených funkcí. V takovém případě mají peníze specifický účel ve společnosti. V některých zemích je například kráva prostředkem směny, ale není již hodnotovým standardem. V jiných za krávu nemůžete směňovat vše, ale je hodnotovým standardem i platidlem:

Kulturní antropolog Bohannan studoval v 50. letech tohoto století způsob směny u některých kmenů v Nigérii. Výsledkem jeho pozorování byl popis tzv. multicentrického směnného systému. Je to systém, který sestává z různých sfér směny. Bohannan rozlišil v pozorovaném kmenovém společenství tři směnné sféry: existenční, manželských partnerek a prestižní. Do sféry existenční patřilo jídlo, předměty denní spotřeby, ošacení atd. Do druhé sféry patřila jen jedna "věc": ženy. Do sféry prestižní patřili otroci, dobytek, velké štočky bílé látky, plátky drahých kovů. Směna v tomto systému fungovala tak, že směňování mezi věcmi patřícími do stejné sféry bylo pokládáno za normální a žádoucí. Existovala pravidla, podle nichž se ovoce směňovalo za chléb, otroci za dobytek, ženy z jednoho kmene za ženy z kmene jiného. Směna věcí z jedné sféry je označena jako převedení. Obtížnější však byla směna věcí z různých směnných sfér. Byla možná za podmínky, že předmět s nižší sféry byl směněn za předmět z vyšší sféry. Nejnižší sférou byla existenční, vyšší manželských partnerek a nejvyšší byla sféra prestižní. Tento typ směny byl označen jako konverze. V průběhu konverze bylo tedy možné koupit ženu za určitý počet otroků nebo krav, ne však za chléb nebo nádoby s olejem. V případě nouze však bylo společensky únosné nakoupit potraviny za svou manželku.Obecný účel peněz byl tedy naplněn pouze u předmětů z nejvyšší směnné sféry- sféry prestižní.

Multicentrický směnný systém vytvářel složitá kulturní pravidla, která bránila univerzální směně věcí uvnitř a mezi kmenovými společnostmi.Významnější hodnotou než okamžitý materiální užitek předmětu směny byla společenská prestiž a pozice člověka, která byla symbolizována řadou prestižních předmětů, které člověk vlastnil. Při směňování byl člověk závislý na svém společenském postavení. Byl závislý na společenských zvycích a pravidlech. Tržní společnost eliminovala různé sféry směny. Generalizace trhu byla také umožněna zavedením univerzálního směnného ekvivalentu.

 

 

 

 

Otázky:

  1. Formální a obsahová definice ekonomického jednání
  2. Základní problémy a potřeby, které řeší ekonomická instituce
  3. Definice vlastnictví a jeho význam pro organizaci ekonomických činností
  4. Co je manažerská revoluce?
  5. Neoddělitelnost soukromého a veřejného vlastnictví ve společnosti
  6. Sociologické pojetí veřejnosti
  7. Definice směny a její typy v ekonomickém životě
  8. Generalizace trhu v moderní společnosti
  9. Sociální funkce peněz a univerzalizace jejich společenského účelu

 

Doporučená literatura:

Z. Bauman: Sociologicky myslet. Praha 1997, kap. Dar a směna
J. Keller: Úvod do sociologie. Praha 1991,1993etc. Kap.1 (generalizace trhu)