Tyto emancipované ženy reprezentovaly ohrožení, jež ipřináší opuštění tradičních osmanských, islámských nebo tureckých hodnot.5" Dokonce ani westernisté si nepřáli, aby osmanská řfSe v reformě postavení žen pouze napodobila zkušenost evropských zemf. Stejné přesvědčení se objevovalo i u turkistů. Vzpomeňme například tvrzení Ziyi Gökalpa, že moderní turecká žena nebude pouhou skicou anglické, francouzské ani německé ženy.
Podobné názory ale odrážely více než jen obavu z negativních důsledků těch stránek západoevropské modernizace, jichž chtěli osmansko-turečrí intelektuálové svou společnost ušetřit. Změny ve způsobil života či vystupování na veřejnosti jen pro zábavu - a nikoli na shromážděních propagujících osvětu nebo turectvf - byly volbou samotných žen.iZdá se, že intelektuálové podporovali emancipaci žen tehdy, když odpovídala jejich představám a když nad ní měli kontrolu. I z prací zastánců ženských práv je často cítit strach, že by ženy mohly vzít emancipaci do svých rukou a bojovat za svá práva příjiš radikálními prostředky.
To je patrné z odporu westernistů k západnímu feminismu. Abdullah Cevdet například označil feminismus za „nelegitimní dítá extremistů materiálního pokroku", s důrazem na „materiální" stránku pokroku v protikladu k (žádoucí) civilizaci. Feminismus by u nás neměl být přijat, prohlašoval, protože ženy nemají bojovat, ale pečovat o děti/2] Ahmed Cevad považoval neštěstí žen za vinu mužů; nejnešťastnější jsou přitom podíe něj ženy vzdělané, protože chápou svá práva a povinnosti, ;úe nemohou je v praxi uplatnit. Zbývá tedy jen povstání, které jim však «doporučoval, protože by je jen vzdálilo od mu?u.U7 I Ziya Gökalp vyjádřil obavu z radikalizace žen. V básni Rodina vytýkal Turkům, že po mladoturecké revoluci věnovali dosud malou pozornost právům žen. Žtny by měly dostat příležitost uplatnit se, „jinak žena promění svou jehlu]v krvavý bodák a vezme si svá práva z naší ruky povstáním'
,"  SI*
525)  Jak již bylo řcficno. přinejmenším v taných lurcckých tománech tle byla ucho, povrchního - a nakonec i ncúspčsnčho a ncSťastncho - muže nejet) znamnřjslm příkladem tohoto postoje.
526)  Abdullah Ccvdcl, lcmal-i mukaddcrat-i nisa. s. 329.
527)  AhmcdCcvad.c.d.,s.9.
528)  Ziya Gökalp, Ycnihayat.s. 65.
188
postava wcstcmizova-bfižncjSim. ale i vý-
Rovnost, nebo odlišnost?
Teoretické analýzy rozlišují v historii dvě formy podpory emancipace žen, užívající buď argument rovnosti, nebo odlišnosti. Zjednodušeně řečeno, první přístup požaduje, aby ženy mely stejná práva a povinnosti jako muži a aby v zákonech i nepsaných normách a chování společnosti neexistovaly rozdíly mezi pohlavími. Druhý přístup zdůrazňuje odlišnost mužů a žen; prosazuje, aby potřeby žen byly uznány jako rovnocenné mužským a aby společenské normy a zákonodárství braly ohled i na specificky ženské Zájmy či zkušenosti.52*
Až donedávna se pod vlivem anglo-amerického feminismu koncepce rovnosti považovala za historicky převažující a tím i za kritérium pro analýzu postojů k emancipaci žen. Důraz na odlišnost obou pohlaví u aktivních stoupenců Ženského hnutí byl pokládán spíše za výjimku nebo za postoj „méně feministický", ne-li antifeministický. Historické práce posledních desetiletí víak ukázaly, že princip odlišnosti hrál významnou roli v ženském hnutí v řadě zemf, například ve Francii nebo v Německu,
a objevoval se dokonce i v Británii.510
Novější studie kritizují dichotomii těchto přístupů. Jestliže odlišnost může být otevřeně nebo nepřímo užívána k potvrzení podřízenosti žen, pak rovností lze zase obhajovat asimilaci, přizpůsobení žen mužským společenským normám.'" Vývoj společenskovědního poznání vůbec zpochybňuje užitečnost podobných bipolárních výkladů. Také tato kniha naznačuje, že při analýze názorů intelektuálů 19. století na ženy nevystačíme se dvěma protikladnými kategoriemi. Ani důraz na rovnost, nebo na odlišnost neodděloval dva protichůdné přístupy k ženské otázce. To však
529)  Stv.G.Fraissc. cd., s. 48-79.
530)  Karcn Offcnová navrhla jako alternativu odlišeni „individualistického" a „príbuzenského" přístupu. První pHstup zdůrazňoval abstraktněji! koncepce lidských práv ahlcdání osobní nezávislosti ve vlcch aspektech Života. Druhý nepovažoval podle Offcnovč za základ společnosti jedinec, ale nchicrarchický pír muže a Ženy. Hájil emancipaci jako práva žen definovaných schopností rodit a vychovávat díti; na zaklade těchto odlišných schopnosti mely mit ženy podtl na společenském živote a právech. Srv. K. Offen, Defining Feminism: A Comparative Historical Approach,
Signs U, 1988, l.s. 119-137.
531)  Srv. G. Bock, Challenging Dichotomies: Perspectives on Women's History, in: Writing Women's History, s. 1 -23. zvlá&ič s. 9-15; J.W. Scott, Deconstructing Equality-vcisus-DifTcrcncc: or.Thc Uses ofPostslructuralist Theory for Feminism. Feminist Studies 14,1988, l.s. 43.
189
neznamená, že v pracích intelektuálů nelze nalézt jeden nebo druhý z těchto argumentů, případně oba současně. Vytváření obrazu ženy jako druh é-h o vycházelo z pojetí žen jako bytostí, které se zásadně lišily od mužů.
V prvních obdobích debat o ženách na okraji Evropy se představa o rovnosti Žen a mužů objevovala jen výjimečně. Úvahy o tom, jaké místo patří ženám ve společnosti, byly zpočátku jednoznačně založeny na zdůrazňování specifičnosti Ženství. Rozdíl mezi mužem a Ženou, tvrdil ve třicátých letech 19. století Tommaseo, je rozdílem mezi silou činu a ctností utrpení. Velikost Tommaseovy ideální italské ženy spočívala v její schopnosti milovat, obětovat se a poslouchat.532 Podle Šuľgina představují ženy lásku, mravnost a upřímné city, vládnou rodině a společenský život obohacují citem, skromností a krásou, zatímco muž představuje právo, čest a rozum. Vládne ve sféře veřejného Života, v němž zavádí řád, povinnost a racionalitu. Žena více věří, muž více myslí; žena cítí dobro, pravdu a krásu, muž se snaží dobro, pravdu a krásu poznat. Jen ve vzájemné jednotě vytvářejí úplnou bytost."' Také Bělinskij spojoval ve čtyřicátých letech ženy především s láskou a city. „Žena myslí srdcem a muž i miluje hlavou."*»
Tyto vlastnosti činily ženu odlišnou, ale ne nezbytně nižší bytostí. Často byly uváděny spise jako důkaz morální převahy ženy nad mužem než je\í méněcennosti. Otázka fyziologické podmíněnosti rozdílů mezi mužem a Ženou přitom zajímala intelektuály podstatně méně nef. jejich společenské důsledky, především úkoly spojené s mateřstvím a ipecificky ženské vlastnosti, které mohly prospět, nebo naopak uškodit národu. Intelektuálové věřili, že právě vzhledem ke své odlišnosti od mužů mají ženy schopnost významně působit na osud společnosti, a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Díky své „ženské přirozenosti" ovlivňuje žena jeď notlivce i ducha budoucí generace a tím život celé společnosti.5-" Jak napsal roku 1833 Tommaseo: „Ženy vždy přinášely národům jak velké překážky svobody, tak i velkou pomoc."***
532)  N. Tommaseo, cd., s. 269-270.
533)  V.5ul'gin,cd,s.lV-V.
534)  V.G. Bčlinskij, cd.. $. 73. Ve stejné dobč oslavoval Wójcicki polské ženy pro jejich skromnost včmost v lásce a ostýchavost. Viz K.W Wójcicki, cd., s. I-II
535)  V.Sul'gin,c.d.,s.lV.
536)  N.Tommaseo.cd.,s.251.
190
Pro ty, kdo byli nespokojeni se současným stavem společnosti, ar již jim šlo o rozšíření národního uvědomění nebo o vytvoření moderního státu, ztělesňovala často Žena odsouzeníhodné aspekty současného společenství. V řeckém království se „slabosti" žen, a nikoli mužů, staly symbolem negativních stránek tradice. Lenost žen, jejich marnotratnost a záliba v přepychu byly ztotožňovány s orientální minulostí pod osmanskou nadvládou, od níž se chtěl nový stát co nejvíce distancovat.5" Také v jiných zemích obviňovali intelektuálové ženy, že svou leností, nevzdělaností a luxusními choutkami škodí národu a brání pokroku společnosti. Kromě toho jim vyčítali, že se nezajímají o osud celého společenství. Podle Bélinského jsou ženy zcela zaujaty láskou a nutí muže, aby se pro lásku vzdali svých veřejných zájmů. Tento radikální kritik vyloučení žen ze společenského Života tvrdil, že stejně jako existuje málo ideálních matek, je i málo „žen" vůbec, ale zato hodně „samic"™*
Svůj podíl na tom měla Í skutečnost, že ženy jsou nevzdělané neboíe jejich vzdělání je jen povrchní a neodpovídá potřebám rodiny a národa. Homila psal ve čtyřicátých letech o slovenské ženě, že svou nevzdělaností Škodí sobě i svým bližním."* Italští intelektuálové si stěžovali, že „buď z nedostatku vzdělání nebo v důsledku špatného vzdělání nebo kvůli lehkovážnosti mravů či z agónie hloupého a zhoubného luxusu" jsou ženy neschopné vysokých citů a idejí.54" Za vzdělání považují tanec, hudbu a lehkou četbu, pěstují zahálku a chlubí se svou slabostí a citlivostí, ale „nedbají o skutečné bolesti vlasti, manželů, synů..."**1
V očích představitelů národních hnutí tak ženy „škodily" společnosti kromě lenosti a nevzdělanosti především nedostatkem vlastenectví. Také u nás zaznívala myšlenka, žě ženy nevzdělané, které se nedokážou nebo nechtějí starat o domácnost a nezajímají se o národní záležitosti, nemohou vytvořit harmonický domov ani přispět k blahu svých rodin a národa;542 že mužům „nevyhovují v ohledu národním".Hl „Má
537)  E. Varikas. La revolte des dames. s. 110-111. Kritizována byla takt „zžcnstilosT mužů, ktefi přilis dbali o svů} vzhled a holdovali západnímu luxusu. Viz láí. Gender and National Identity, s. 271.
538)  V.G. Břlinskij, cd., s. 72-74.
539)  Š. Homila, cd, s. 277.
540)  F.Gucrrazzi,cd.,s. 12.
541)  N. Tommaseo, cd., s. 251.
542)  J. Veselý, Ženy ceskó. nositelky StCslí svého národa. Praha 1888. s. 9 a 13.
543)  V. Štcch, Českým ženám: Nejsme s vámi spokojeni! Upřímné slovo českého muže. Praha 1898 (2. vydáni), s. I a passim.
191
•
jediná jen Češka za svou vlasť se stydéťfl Má jediná jen Češka s neteč-nosti viděť.i jak hanu kydá na nás mrzkých vrahů četař"*44 stěžovali si vlastenci.
Zatímco v tomto kontextu představovala žena svou nevzdělaností a pasivitou překážku pokroku národa, jindy se naopak jevila jako příliš vzdělaná či aktivní. Charakteristickým příkladem rozporných požadavků na ženy byla náhlá změna v pohledu na jejich poslání v době společenských otřesu. Po revolucích a válkách, v nichž ženy znamenaly vítané společnice, převládlo většinou alespoň dočasně přesvědčení, že by se měly vrátit k domácímu krbu/4í
Rozpory byly typické i pro rané zastánce zlepšení ženského vzdělání. Mnozí z nich upozorňovali, že nevhodné nebo přílišné vzdělání je nebezpečné pro morálku Žen a pro společenský řád. Jediným „správným" vzděláním bylo podle řady intelektuálu to, které sloužilo potřebám vlasti, tedy které ženám umožňovalo vychovávat syny jako občany, vlastence a budoucí reformátory společnosti a dcery jako opory těchto mužů. Tomma-seo kritizoval povrchnost současného vzdělání žen v Itálii a chtěl, aby se soustředilo na prospěch rodiny a tím i celé společnosti. Nadměrné vzdělání spolu se zájmem o politiku však podle něj zbavovalo ženy jejich ženskostí nebo z nich dokonce dělalo „monstra".■"* Dobroljubov, oslavovaný pro své pokrokové názory na ruské školství poloviny 19. století, viděl vzdělání dívek jako potenciálně nebezpečné, protože v nich mohlo vzbuzovat nesplnitelné aspirace.547
Neslo pochopitelně jen o vzdělání, i když právě na ně se v první polovině 19. století často soustřeďovaly diskuse o úkolech žen. Čeští autoři, kteří se zastávali účasti žen v národním hnutí a společenském životě, psali zároveň satirické básně proti emancipaci: „Ne - a ne! My máme vlastní práva!/ jenom si jich pilné hleďme,! na svém stůjme! třeba seďmej jen ať nezahyne ženská sláva!! Okažme jim, že jsme pan ť,f mužský nic - anebo k hraní."*4*
_________________
544)  G.P. Moravský, Proslov, in: Dcklamovánky.s. 136.
545)  Srv. kapitola 3.
546)  N. Tommasco. cd., s. 251 a 272.
547)  N.A.Dobro1jubov,e.d.,s.386.
548)  J.K. Tyl, Ženská rada, in: Dcklamovánky, s. 177. (Důraz v originále). Srv. také K. Adamec, Ženská polilika. lamlež, s. 155-158; J.P. Koubek. Snem ženský, Česká včela 1847. 5. s. I; 6, s. I;7,8.1-2.
192

Obavy z toho, jaké důsledky by mohla mít větší vzdělanost nebo rozšíření sféry zájmů žen, se ozývaly již od samého počátku debat/" Ale často je zastínila víra, že k tomu, aby ženy mohly plnit své poslání v rodině a ve společnosti, je nutné zlepšit přinejmenším jejich vzdělání, případně jejich postavení vůbec. Když se však ženy stávaly aktivnějšími, nejen v oblastech celospolečenského, národního zájmu, ale zvláště později ve vznikajícím ženském hnutí, zesílil odpor k emancipaci. Názory, které v počátečním období sloužily na podporu zakládání dívčích škol nebo přispívaly ke změně v pohledu na místo žen ve společnosti, mohly být nyní používány proti rozšíření ženských práv.
Myšlenku, Že žena je předurčena, aby povznášela rodinu a odpovídala za její štěstí, vykládali někteří intelektuálové tak, že působnost ženy by měla být omezena pouze na domácnost a rodinu. To bylo argumentem proti společenským aspiracím žen a jejich snahám o emancipaci, které „jsou pouze nutné důsledky nepravého názoru o úkolu ženy! Zena jest dle starodávné tradice určena k tomu, aby se vdala a byla roditelkou dítek, garancií příštích pokolení. V tom však leží (prý) kořen veškeré bídy ženského pohlaví."**" Slovenští odpůrci emancipace tvrdili počátkem sedmdesátých let 19. století, že muž „má a musí mať vo všetkom na svete prednosť",**1 a hrozili dokonce zatracením těm ženám, které si troufaly žádat jiné uplatnění v životě než „bohom prikázanú poslušnosť manželskú".**2 Někteří katoličtí intelektuálové v Polsku v téže době obviňovali ženy, které se třeba jen pasivně zajímaly o ženská práva, z nedostatku rozumu a ctností/"
Podle odpůrců emancipace měla žena opouštět domov a rodinu, jen aby se věnovala některým společensky prospěšným^ činnostem - charitě, hnutí proti alkoholismu či vlasteneckým aktivitám. Širší zapojení žen do společenského a ekonomického života však považovali za narušení stability společnosti. Typický byl v tomto směru názor Vajanského, který zdůrazňoval, že život slovenského národa by vážně ohrozilo, kdyby ženy zradily své krásné přirozené poslání, péči o rodinu, a usilovaly o rovnoprávnost
549)  Srv. napi. M.M. Šccrbalov. c.d.,zvlásič s. 21 -22.
550)  F. Horácek, Žena. její úkol a vychováni. Hradce Králové I908.S. 26. Srv. lake E. Varikas, La revolte des dames. zvláStČ s. 120-126.
551)  Srv. J. TkadlcČková-Vantuchová, c.d., s. 24.
552)  Tamtéž, s. 45.
553)  Srv. A. Winiarz.c.d.,s. 187.
193
s muži; »zmrtvená ženskosť hubí rodinu, a na rozvaliny rodin zrumi sa cel d spol o č n o s ť, rýchlejšie a istejšie, ako venecidnska veža svätého Marka".SM V případě ekonomických práv žen hrály někdy roli i přízemnější důvody - strach z konkurence levné Ženské pracovní síly pro muže, Živitele rodiny."* Účast žen y politice zastávala ve většině zemí dlouho pouze teorií, a proto zpočátku muže znepokojovala spße výjimečně, například v době revolucí."* Situace se změnila až s politizací ženského hnutí na konci 19. a počátkem 20. století.
V Rusku a v Řecku se obava z narušení společenské rovnováhy spojovala s obvinováním aktivních žen jako nositelek západní morálky a jejího rozkladného působení na společenské vztahy. Zatímco v Rusku se tímto postojem vyznačovala konzervativnější část inteligence, v Řecku byl rozšířen nejen mezi stoupenci tradice, ale i mezi představiteli moderních, „westernizovaných" elit, kteří v něm nacházeli alibi proti výtkám, že zapomínají na národní zájmy. Za problémy vyplývající z šíření westernizace proto činili odpovědnými Ženy, náchylné k přejímání západních vlivů.5" Také někteří slovenští a polští intelektuálové odsuzovali emancipaci jako součást zkažené západní civilizace, jež je v rozporu s národními zájmy a s křesťanskými principy.'"
Odpůrci ženských práv užívali ve druhé polovině 19. století na podporu svých názorů někdy také „vědecké" argumenty o fyziologických zvláštnostech a tomu odpovídajících nižších schopnostech či inteligenci žen, běžné v západní Evropě. V Řecku se pod vlivem západních prací v šedesátých letech objevil nový typ lékařsko-filozofických děl, která vysvětlovala „přirozené" důvody odlišných, tj. nižších, schopností žen, tudíž i jejich
554)  Vajaruký, Rcč tajomníka,s. 3 (nciir). (Důraz v originále).
555)  Je charakteristicko. íc tato obava se vyskytovala zvláStč často v českých zemích, kde byla zaměstnanost žen relativné1 vysoká a raná. Srv. rupf. F. Herman, Ženská otázka, sociální význam jcjlazpuwbyjcjlhorcÄcni.Praha 1899, s. l07;F.Horacck,c.d.,s. 168.0 zamestnanosti žen srv. P. Horská, K ekonomické aklivitč žen, zvliitč ». 711-716.
556)  Srv. S.Z. Pech, c.d., s. 323; N. Tommasco, cd., s. 272.
557)  Srv. E.Varikas. U revolte des dames, s. 82-83.
558)  Srv. Vajanský, RcČ tajomníka, s. 3 (nestr.). O nebezpečí cizi civilizace vc vzděláni dlvck srv. V. Pauliny-TÓ(h; Listy ku slovenskému Tomášovi, s. 97. Bronkdwski tvrdil v sedmdesátých letech, že polské Ženy nepotrebuj í tento nezdravý produkt Západu, a polskč novinárky a spisovatelky zabývající sc ženskou otázkou považoval zavelmi nebezpečné. Srv. A. Wíniarz, c.d., s. 188.
194
I
n odlišných - omezených - rolí a práv."* V Rusku užívali esencialistické
argumenty odpůrci emancipace, zatímco její nejvýznamnější stoupenci popírali vrozené rozdíly v inteligenci a duševních předpokladech mužů a žen.5" V ostatních zemích nebyla tomuto „vědeckému diskurzu" dosud j věnována větší pozornost. Zdá se vsak, že často probíhal do jisté míry j odděleně od hlavního proudu diskusí o ženách. To sice neznamená, že zůstal bez vlivu, ale přesto se většinou alespoň ve sledovaném období nestal významnějším prvkem debat o místě žen v národní společnosti. Jistou roli snad mohla hrát skutečnost, že národní zájmy oslabovaly potřebu podobné argumentace."1
Po polovině 19. století užívali v diskusích o ženské otázce liberální i radikální zastánci Ženských práv častěji koncept rovnosti žen. I když se mnozí intelektuálové hlásili k myšlence rovnoprávnosti jako součásti obecnějších demokratických principů, neznamenalo to ovšem, že také věřili v uplatnění zásady rovnosti žen v praxi. V Polsku obhajoval v sedmdesátých letech 19. století Pradzyňski zrovnoprávnění žen ve vzdělání a v zaměstnání, v rodině i v politice, alespoň pokud to zákony dovolují. Přitom však „v zájmu morálky, rodiny a společenství" omezoval tato práva na neprovdané Ženy. V manželství se muž (rozum) a žena (srdce) navzájem doplňují a teoretické uznání rovnoprávnosti jen umožní ženám, aby se s větší ochotou podřídily převaze muže a lépe plnily své přirozené ma- ; teřské poslání."2 U nás vyjadřoval umírněné názory Riegerův slovník. Frantiiek Brábek sice v hesle „Žena** uznával spravedlnost požadavku stejného přístupu ke vzdělání a zaměstnání, ale odmítal možnost úplné rovnosti vzhledem ke specifičnosti Žen: „Proti emancipaci žen až do nejkrajnějších důsledností zásady všeobecné rovnosti v sociálním i politickém životě dd se však právem postaviti námitka, ie i[ena] přírodou a vlastní povahou svou jest poukázána více na domov a na rodinu než do Života veřejného...""'
559)  Viz E Várikas, La revolte des dames, s. 127-130.
560)  L. Edmondson, Women's Emancipation and Theories of Sexual Difference in Russia. 1850-1917, in: Gender Restructuring in Russian Studies. Conference Papers - Helsinki, August 1992. Edd. M. Uljcström, E. Mántysaari and A. Roscnholm. Tampcrc 1993, s. 39-52.
561)  V pozdcjll dobe. na prelomu 19. a 20. století, byly napf v Itálii populárni práce Paola Mantc-gaz2y o fyziologii ženy. Srv. P. Mantcgazza, c.d. Srv. take A. V. Hnojka, Telo lidské s ohledem na duli lidskou. Vlcsrozumitclné ufieni o Človeku. Ed. J. Pcčlrka. Praha 1853, s. 34-35 a 143-149.
562)  E. Pradzyruki, c.d., zvláStfi s. 294-302 a 24-25.
563)  F. Brábek, c.d., s. 481.
195
Rittersberg, který v roce 1848 prohlašoval, že by ženy mely mít volební právo, uváděl o pár let později, že ,,[zja našich dnů se mluví také mnoho o emancipaci ženských. Tato má svou lepši a svou horší stránku. Pokud se má zakládati na duševním a mravním pokroku, na dokonalejší vzdelanosti, nemůže se nic proti ní namítati, a celý dějepis učí, že právě takoví národové, u nichž se ženské pohlaví nejvíce vážilo a ctilo, také nejlepšími a nejvýtečnčjšími muži se honosili. Zároveň se může dokazovati, že v některých důležitých občanských právích ženštiny podnes bez potřeby zkráceny jsou. Jisté ženské ale hledají emancipaci v opovržení všemi ženskými ctnostmi a slušností, a to se ovšem nemůže při zdravém rozumu chvátiti."*"
Alespoň stručnou zmínku si zde zaslouží' diskuse o volebním právu žen v českých zemích, i když se týkají pozdějšího období. Spory se vyhranily zvláště v souvislosti se zvolením Boženy Vikové-Kunětické do českého sněmu roku 1912. Zastánci politických práv žen tvrdili mimo jiné, že díky své větší citlivosti a úctě k životu dané mateřstvím by ženy mohly přispět k řešení některých společenských problémů, například práce dětí, prostituce nebo otázek rodinného práva. Jejich odpůrci naopak užívali i v západní Evropě běžnou myšlenku, že ženy nemají právo volit, protože neplní vojenskou službu. Ta byla odmítána s odůvodněním, že ženy plní srovnatelnou povinnost porodem a výchovou budoucích vojáků. Nejrozšířenější námitka proti volebnímu právu žen, kterou vyslovovali i mnozí zastánci koncepce rovnoprávnosti, pak stejně jako v jiných zemích spočívala v obavě, že ženy se projeví jako konzervativní síla, a tím uškodí pokroku společnosti.Wí
Ani názory radikálů nebyly v pojetí rovnosti vždy zcela důsledné. Mazzi-ni, který se po roce 1848 nepřestal zastávat plné emancipace žen jako základu společenské přestavby, odůvodňoval osvobození žen především jejich potenciálním očistným působením jako andělských bytostí, odlišných od zkažených mužů."* I stoupenci zrovnoprávnění žen v dalších zemích užívali argument odlišnosti žen od mužů. Charakteristické je, že
564)  Srv. heslo ..Emancipace" in: Riltcrsbcrg. Kapesní slovníček novinářský a konversačni I, Praha b.d (1850), s. 276.
565)  Srv. napf. A.M. Marek, Rovnoprávnost Ženy. Ženský list 21, 1912, 20. s. 3-4; Ženy do parlamentů? Příspěvek k otázce volebního práva žen. Ed. O. Kypr. Jihlava 1912.
566)  G. Mazzini, cd., s. 20 a 23.
196
tvrzení o specifičnosti žen se v jejich pracích objevovala často proto, aby ukázala hranice emancipace.
Příliš zaostalá, nebo příliš moderní?
Také na okraji Evropy obsahovalo pojetí ženy řadu paradoxů. Tyto paradoxy na jedné straně vyplývaly ze stejných zdrojů jako v západoevropských pracích o právech jedince a občana, na druhé straně byly modifikovány situací v jednotlivých společnostech a kontextem marginalizace. V západním liberalismu představoval hlavní protiklad rozpor mezi univerzalistickým chápáním jedince a vyloučením ženy z této definice a s ní spojených práv. Na okraji Evropy Šlo především o rozpor mezi kolektivními zájmy společenství, v němž měly ženy hrát významnou roli, a jejich vylučováním z tohoto společenství mimo jiné Í na základě právě těch principů, které z nich dělaly potenciálně významnou složku komunity.
Občan ideálního moderního státu nebo příslušník představovaného národního společenství byl podobně jako v západní Evropě automaticky pojímán jako muž. Občanství i národní identita se definovaly v mužských kategoriích a z mužského hlediska: muži určovali kritéria občanství a národní příslušnosti a zároveň byli prototypem občana a vlastence. Na otázku Co je to vlastenec? odpovídáTy\tie „vlastenec musí býti řádný občan, spra- I vedlivý člověk, milující bližní, pravý křesťan".''" Vlastenectví není lehká věc, „požaduje přece mužnou sílu a trvající horlivost... Ale právě s tímto vynakládáním sil jsou také jiné povinnosti spojeny a bez těch nemůže býti žádné vlastenectví; kdo jich nemá, nejmenuj se vlastencem. "sa Každý národ se pyšní vlastenci, „to jest takovými muži, kteří něčím ku spasení nebo oslavení jejich země přispěli" a „{vjlastenec učiní nejlépe, když si bude vždycky m ír n ě, alemužně a pevně počínati..."™
Občanství i vlastenectví mužů bylo někdy vymezováno v protikladu k vlastnostem a úkolům žen. Muži byli aktivní, ženy pasivní, muži buditelé, ženy musely být probuzeny. Jestliže intelektuálové popisovali ženy jako
567)  J.K. Tyl. Co je to vlastence? Krátká rozprávka Pražského posla s Clovčkcm venkovským, in: Týž. Čteni pro lid. Spisy XII. Praha 1986. s. 187. (Důraz v originále).
568)  Tamtéž, s. 186-187.
569)  Tamtéž, s. 188-189. (Důraz v originále).
197