Copyright © 1999 Marie L. Neudorflová ISBN - 902622-2-8
Marie L. Neudorflová
ZENY
v 11. století
Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci
KAPITOLA  5
Právní a sociální postavení žen Kriminalita žen
Do 80. let 19. století neexistovaly důkladnější znalosti o postavení žen ve společnosti. Své právní postavení ve společnosti a v rodině neznaly nejen ženy, ale často ho neznali ani odborníci. Zavedeni nových zákonů v habsburské říši neznamenalo automatické zrušeni starých a nové zákony často nebyly formulovány jednoznačně. Většina zákonů byla beznadějně zastaralá a ignorovala změny ve společnosti a v postavení žen i jejich potřeby. Celková zákonná ochrana slabších včetně žen a děti byla velmi nedostatečná. Potřeba znalosti o skutečném postaveni ženy ve společnosti byla pociťována stále silněji, úspěšnější pokusy udělat jasno ve spletitosti zákonů, existujících předsudků a nespravedlivých přístupů k ženám se však začaly objevovat až od 90. let. Teprve konkrétní znalosti o právním, sociálním, zdravotním a jiném postavení žen, uveřejňované postupně v tisku, umožňovaly ženám cílevědomější úsilí o rovnoprávnost v těchto oblastech. Zvláště ženský tisk se snažil v posledním desetiletí 19. století vysvětlovat základni právni a sociální postaveni žen tak, jak se projevovalo v zákonech, ve statistikách a v realitě, což nebyla snadná práce. Oblast právního postavení žen v říši čeká stále na důkladnější zpracováni.
Kiomě rovnoprávnějších možnosti pro vzdělání, kterých se ženy začaly dožadovat již od 70. let, požadavky žen na rovnoprávnost s muži se začaly rozšiřovat do oblasti rodinného práva, větších možností výběru zaměstnání, vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnankyněmi, na požadavky větši právní a sociální ochrany (především zákaz noční práce, sociální pojištěni v případě mateřství a nemoci), na zrušení celibátu učitelek. Dále byly požadovány stejné platy za stejnou práci a větší ochrana před pohlavním zneužíváním, kuplířstvím a smilstvem. Některé konkrétnější požadavky se týkaly také zkrácení pracovní doby pro ženy, podmínek výdělečné činnosti žen a odstranění vykořisťování dětí (hlavně v zemědělství). Nejpozději se rozvinulo úsilí o politickou rovnoprávnost,
98
zvláště volební právo, protože bylo zřejmé, že bez většího vlivu žen v politice se nedosáhne podstatného zlidštění společnosti. Snahy žen přinesly postupně určitá zlepšení, nikoli však taková, aby bylo dosaženo skutečné rovnoprávnosti s muži.
Základní občanské zákony byly v Rakousku vydány r. 1811, v době napoleonských válek. Tyto zákony platily z velké části ještě začátkem 20. století. Pokud jde o veřejné právo, do r. 1914 převládal v celé společnosti názor, že žena nemůže mít stejná práva jako muž, a také je nikdy v rámci habsburské říše nezískala. Konzervativní názory se obvykle snažily interpretovat nerovnoprávné postavení ženy jako pouze zdánlivé nerovnoprávné, s argumentem, že zákon určitým způsobem ženy také chrání. Větší práva mužů, obzvláště politická, se obecně ospravedlňovala tím, zeje muži vykupuji brannou povinností a účastí ve válkách. Proti tomu se začaly zvedat hlasy, že ženy jsou válkami postiženy stejné jako muži a že i značné procento mužů, kteří byli zbaveni branné povinnosti, politická práva má. Pokřivenost konzervativních názorů byla patrná také z toho, že i daňová povinnost byla interpretována jako „právo". Přitom se nebralo v úvahu, že mnohé ženy platily rovněž daně.
Poněkud jiná situace byla v oblasti soukromého práva. Říšská vláda musela postupně uznat, že soukromé právo udržovalo ženy v nedůstojném postavení. V r. 1904 ustavila komisi, která měla udělat jasno v existujících zákonech a formulovat návrhy na jejich změny. Je pravděpodobné, že to byl také ústupek ženským organizacím, které se již od 90. let snažily zorientovat ve změti nejasných zákonů. Požadovaly, aby vláda tyto zákony objasnila, zavedla jejich výuku do škol a aby znalosti o právním postavení žen ve společnosti, v rodině i v zaměstnáni byly snadno přístupné veřejnosti. Existující nejasnosti v zákonech vedly velmi často k vykořisťování žen i ke snižováni hodnoty práce, kterou vykonávaly pro ostatní. Situace v soukromém právu byla ztížena také již zmíněnou skutečností, že v říši se sice nové zákony zaváděly, avšak staré se nerušily. Od konce 19. století se ženské Časopisy začaly touto otázkou zabývat ještě intenzivněji. Nejucelenějšími články o právním postavení žen byly zřejmě studie Libuše Dedkové „Právní postavení žen v Rakousku" z r. 1899 a Richarda Indry „Právní ochrana ženy" z r. 1905.'
Dědková svým čtenářkám vysvětlovala podstatu moderního občanského zákona prostřednictvím zásad Velké francouzské revoluce, zvláště principu, že člověk má neodcizitelnou hodnotu, že se nelze dotýkat jeho svědomí, myšlenek a majetku. V habsburské říši platila „teorie přiroze-
99
neho práva", chránící lidskou důstojnost a lidská práva. Tato teorie byla interpretována hlavně zákonem z 21. prosince 1867 (č. 142), který prohlašoval pro všechny státní občany rovná práva a to svobodu vědy, vyučování, svobodu volby povoláni, právo petiční, shromaždbvací a spolkové, svobodu osobní a živnostenskou. Tento teoretický základ však nebyl uplatňován na ženy a nenémecké národy. Podle základních práv byla žena téměř rovnoprávná s mužem, pokud jde o svobodu slova a tisku, právo shromaždbvací, svobodu viry a svědomí a právo volného stěhování. V ostatních právech byla zákonem omezena, zvláště pokud jde o právo spolkové, svobodu vědy a vyučování, svobodu volby povoiání, svobodu živnostenskou a dále zákonem, který práva částečně omezoval.
Dědková považovala situaci žen v rámci existujících zákonů za obtížné řešitelnou, neboť o změnu zákonu týkajících se žen mohly požádat jen ženy. Podle zákona č. 134 však žena neměla právo být členkou žádného politického spolku či strany, což mělo za následek nedostatek vlivu žen na politiku včetně možnosti změnit zákony. Přitom zákony nevysvětlovaly, proč žena není zrovnoprávněna a proč je tímto řazena mezi neplnoleté, zločince, mentálně postižené a cizince. Základní zákon sice zaručoval volební právo na základě výše placených přímých dani, avšak obecni volební řády všech korunních zemí stanovily, že do obecních zastupitelstev mohou být voleni pouze muži. Podobně každý člověk bez rozdílu pohlaví mohl provozovat živnost, pro kterou byl patřičně kvalifikovaný. Do konce 90. let však byla dívkám nedostupná většina oborů v důsledku platných zákonu, anebo protože pro ně bylo potřeba odborné, specializované nebo vyšší kvalifikace, kterou jim však zákon také neumožňoval. Tiskovými řády z r. 1868 a 1894 (říšský zákon č. 142 a 161) byly ženy prakticky vyloučeny také ze svobody slova a tisku.
Autorka upozorňovala na to, že rakouské zákony sice zaručovaly neporušitelnost majetku, zrušeni nevolnictví, osobni svobodu, avšak jen ve vřtahu státu k občanům, což v praxi znamenalo jen v oblasti práva veřejného, nikoli však v oblasti práva soukromého. Podle paragrafu 91 a 92 neexistovala osobni svoboda ženy v manželství, naopak, v soukromí existovalo mnoho kategorii poddanství. Žena neměla žádnou možnost bránit se proti omezováni svobody ze strany manžela. Podle paragrafu 127 se dokonce manžel mohl zmocnit majetku své manželky. Nejbolestivější částí soukromého práva byly paragrafy č. 199 a 211. podle nichž žádná žena nebyla způsobilá spravovat své majetkové záležitosti. Pokud neměla otce ani manžela, musela mít poručníka. I když mat-
•cc
ka nebo babička měly právo spravovat majetek sirotka, podléhaly kontrole poručníka a poručnikem se nikdy nemohla stát žena. Ženy usilovaly hlavně o to, aby po smrti otce mohla matka nad svým ditětem a jeho majetkem nabýt stejných práv. jako měl dříve otec. Podle paragrafu 49 a 181 neměla žena právo zasahovat v otázkách adopce či v otázce svolení ke sňatku nezletilého dítěte a podle zákona č. 67 z r. 1871 a ISS2 nemohla být svědkem soudních úkonů a svědkem totožnosti. I v konzervativním Německu byl tento zákon koncem století zrušen. V těchto zákonech byly ženy postaveny na úroveň dětí a osob duševně nemocných. Pokud jde o získáni či ztrátu občanství, bylo s ženou nakládáno obdobně, neboť ho mohla nabývat či pozbývat jen prostřednictvím svého manžela. Nemusela ani skládat poddanskou přísahu, pokud její manžel získal říšské občanství (například podle zákona z r. 1824 nepřerušeným desetiletým pobytem v říši). Je zajímavé, že ženy začaly systematicky usilovat o změny v nejasných zákonech soukromého práva o něco později než o získání volebního práva.
Vzhledem k tomu. že se v posledním desetiletí před válkou chystala reforma manželského práva, ženské časopisy věnovaly pozornost jak těmto návrhům, tak názorům žen, které vycházely hlavně z vlastních specifických zkušenosti a potřeb. Richard Jindra v již zmíněném článku poukazoval na nerovnoprávnost ženy z občanského hlediska a věnoval se podrobné nerovnoprávnému postaveni ženy v manželství. Z hlediska soukromého práva měla žena značnou, avšak podle moderních hledisek nepotřebnou ochranu. Zákon nebral zřetel na její majetek, a zvláště na její možnosti uživit sebe i děti v případě rozvodu. Vyživovací povinnost vůči rodině měl jen manžel, manželka pouze tehdy, byl-li manžel nemajetný a ona majetná. Zákon také chránil ženu před pohlavním zneužitím, zvláště v případě znásilnění a početí nemanželského dítěte (žena určovala otce dítěte přísahou). Zdá se. že otázka dobrovolnosti sexuálního styku v manželství řešena nebyla, i když zákon nedával manželce právo odepřít pohlavní styk ani v případe, kdy věděla, že to pro ni bude znamenat nemoc nebo smrt.2 Zákon určoval, že rodiče jsou povinni zajistit dceři přiměřené věno, pokud neměla dostatečné jmění. Autor považoval určitou právní ochranu ženy za správnou a úsilí o změny, které by směřovaly k daleko větší rovnoprávnosti obou pohlaví, za otázku humanity. Nevěřil, že by bylo možné dosáhnout naprosté rovnoprávnosti žen s muži již jen vzhledem k určitým přirozeným rozdílům mezi oběma pohlavími.
101
Ústřední spolek českých žen podal „Jeho excelenci panu ministru Dr. Antonínu rytíři Randovi, Členu komise pro reformu občanského zákoníka", návrh na změny zákonů s důkladným odůvodněním jejich oprávněnosti. Tento návrh byl uveřejněn na prvních třech stranách Ženského světa 20. února 1905. Hlavní požadavky se týkaly snížení hranice dospělosti na 21 let (hranice způsobilosti k sňatku však byla ponechána na 14 letech, vzhledem k situaci v jiných zemích - např. v Anglii byla na 12 letech u dívek, u chlapců byla mnohem vyšší a spojena se schopností uživit rodinu), zavedeni povinného civilního sňatku, možnosti rozvodu katolických sňatků, možnosti rozdělit děti po rozvodu mezi oba rodiče, zavedeni „rovnosti obou manželů", aby žena mohla být svou vlastni poručnici i poručnicí svých i cizích děti, když neměla manžela. Ženy dále požadovaly větši ochranu před marnotratností manžela (zvláště ve vztahu k manželčině věnu), spravedlivější rozdělování dědictví, uznání způsobilosti být svědkyni při poslední vůli. uznání náhrady škody vzniklé bezúhonné ženě (nikoli nutně sexuálně neporušené) svedením a z toho vyplývajícím mateřstvím, náhradu mimomanželské matce za výlohy spojené s porodem, s nezpůsobilosti k očekávané práci a ušlým výdělkem, náhradu svedené panny za defloraci a případné mateřství a naprosté zrovnoprávnění nemanželských dětí včetně toho, aby mohly dostat jméno nemanželského otce.3 Vzhledem k válce vláda sama r. 1914 rozšířila poručnická a dědická práva ženy. Tyto změny však později nepostačovaly k tomu, aby se dosáhlo zajištěni základní obživy a vývoje rostoucího počtu válečných sirotků. Ve všech ženských časopisech byly r. 1914 uveřejněny články vztahující se k těmto otázkám. Ve všech časopisech i novinách se však objevovalo stále více bílých ploch, což znamenalo, že tyto části Článků byly zabaveny cenzurou.
Ženské časopisy přinášely komentáře čtenářů k budoucímu zákonu, autoři i autorky příspěvků srovnávali rakouské zákony a poměry se situaci v jiných zemích, zvláště v Anglii, Francii a Německu. Zvláštní pozornost byla věnována otázce občanského sňatku a možnosti zrovnoprávnit ho s církevním, protože katolická církev kladla odpor jakýmkoli změnám v zákonech týkajících se manželského práva. Články v ženských časopisech se občas odvolávaly na země, kde již občanský sňatek zaveden byl, a snažily se hlavně ukazovat jeho přednosti, a to i mravní.4
Ženská revue uveřejnila v záři 1906 projev Gabriely Foustkové, přednesený na členské schůzi Ženského klubu Českého v Praze. Přednášející v něm podrobně shrnula výsledky ankety vztahující se k zamýšleným
ic?
změnám manželského práva, uspořádané Kulturně politickou společnosti ve Vídni v únoru 1905. Této ankety se zúčastnilo 54 rakouských, většinou německých odborníků, kteří byli na základě své vlastní zkušenosti nakloněni značné radikálním změnám v chystaném zákoně. Na devíti veřejných schůzích vystoupilo 31 řečníků a sedm řečnic. Některé z přednesených argumentů stojí za zmínku.
Většina příspěvků považovala za neudržitelné názory katolické církve o nerozlučitelnosti manželství, o nelegitimnosti manželství osob s různou náboženskou příslušností, o nerovnoprávnosti nemanželských děti atd. Východisko z nežádoucí situace viděli účastníci většinou ve snadné rozlučitelnosti manželství, a to i na přání jednoho z manželů. Často se odvolávali na názory Sigmunda Freuda, zvláště na jeho ničím neodůvodněnou viru, že pohlavní abstinence je zdrávi škodlivá a na jeho tvrzení, že „nerozlučitelnost manželství odporuje mravním principům a psychologickým zkušenostem". Mnozí od něho přejali také pozitivistickou zásadu, že do zákona je nutno zahrnout vše tak, jak to již existuje v životě, a nevytvářet nereálné normy, protože život je individualistický, nároky každého jedince na manželství různé, což vyžaduje, aby moderní koncept manželství byl svobodný i v Rakousku, jako je tomu v celé Evropě. V Rakousku již tehdy existoval Spolek odloučených katolických manželů (kterých bylo podle statistik 200 000, ve skutečnosti však přibližně dvakrát tolik). Jejich zástupce varoval před důsledky katolického manželství a upozorňoval, že mnoho neformálních manželství je úspěšnějších než formálně uzavřená manželství. Závěr vyzněl v tom smyslu, že pokud nebudou provedeny reformy ve výše naznačeném směru, lidé přestanou uzavírat formální sňatky a budou uzavírat jen soukromé smluvní sňatky, jako tomu bylo v pozdní římské říši.
Diskuse probíhala také kolem velmi složité otázky, co to vlastně manželství je a co je jeho smyslem. Byl vysloven také názor, že manželství a rodina existují hlavně ku prospěchu státu, a tudíž zákony týkající se manželství by měly spadat do veřejného, nikoliv do soukromého práva. Někteří považovali manželství za „přírodní poměr", do něhož státu nic není. Upozorňovali, že habsburská říše je vedle Španělska v Evropě jediná, která trvá na principu nerozlučitelnosti manželství.
Ženské řečnice většinou oponovaly principu nerozlučitelnosti manželství, daleko více jim však šlo o to, aby žena byla po rozvodu hmotně zabezpečená. Upozorňovaly na to, že zákony dosud dávají všechna práva mužům a žena je i v domácnosti podle zákona zcela bezmocná. I maje-
1G3
lek získaný v manželství byl obvykle považován za majetek muže a žena po rozvodu zůstala často bez prostředků. Zástupce dělnictva prohlásil zcela jednoznačně, že manželstvi je barbarství, které potrvá potud, pokud bude existovat kapitalistická společnost, a že mezi dělnictvem jsou volné svazky, často krátkodobé, velmi rozšířené. Bohužel v Ženské revue nebyl k těmto poněkud radikálním názorům žádný komentář. Některé volnomyšlenkářské názory se bezpochyby musely českým feministkám jevit jako radikální a nemravné, neboť si manželství z mnoha důvodů většinou vážily. I pro dělnické ženy bylo spořádané manželství ideálem, který se v ničem nelišil od dobrého manželstvi středních vrstev.
Část veřejnosti, nakloněná radikálnější reformě manželského práva, musela postupně zvyšovat svůj tlak na vládu, protože vláda nepostupovala s reformou manželského práva dostatečně rychle v důsledku vlivu konzervativních názorů a katolické církve. To se projevilo v Praze ukázkou vzácné spolupráce Čechů a Němců, kteří 3. března 1908 zorganizovali ve velkém sále Plodinové burzy protestní manifestaci, již se zúčastnilo na tři tisíce lidí; organizátorům došly z různých měst také
písemné podpory-
Hlavním českým řečníkem byl JUDr. V. Bouček. Zdůraznil, že reforma manželského práva má být jedním z důležitých kioků na cestě ke skutečnému zrovnoprávněni žen a k tomu, aby se ženy vymanily z vlivu tradičních předsudků, nedůstojného a podřízeného postavení, do kterého je dostala zvláště katolická cirkev. Hlavní německý řečník, spisovatel pan Zenker z Vídně, upozornil mimo jiné na to, že existující manželské právo odporuje základním občanským právům. Profesor T. G. Masaryk hájil právo na rozvod z hlediska mravního v tom smyslu, že neudržitelné manželství je vlastně lží, má destruktivní důsledky, a tím je nemravné. Další stoupenci rozvodu poukazovali hlavně na to, že nerozlučitelnost manželstvi odporuje občanským právům. Většina projevů byla silně naladěna proti katolické církvi, protože její postoj byl tradičně protiženský.
V Praze proběhla manifestace za změnu manželského práva v klidu a důstojně. Ve Vídni podobná manifestace skončila hrubými konflikty a násilnostmi mezi zastánci reformy a klerikály a musela být policií rozpuštěna.5 Podstata názorů stoupenců reformy manželstvi spočívala v požadavku, aby bylo možno rozloučit katolické manželství, aby byl zaveden občanský sňatek, aby bylo zrušeno nařízení o absolutní poslušnosti manželky vůči manželovi, podobně jako manželovo právo určovat
104
místo bydliště a aby byla zrušena nutnost manželova souhlasu k manželčině obchodní činnosti.
Olga Stránská pojednala znovu r. 1912 stručně, ale výstižně o postavení ženy v rakouském občanském zákoně.6 Toto postavení se ve srovnání s obdobím před deseti dvaceti lety nijak podstatně nezlepšilo. Stránská znovu kritizovala dosud existující nehoráznou nerovnoprávnost ženy v manželstvi. Všímala si zvláště etické stránky a manželství, v němž převažovala destrukce, považovala za nemravné. Důkladný článek, zabývající se příčinami konfliktních manželství i možností rozvodu, vyšel na pokračování v r. 1912 v Ženském světě pod titulkem „Problém moderni-ho manželství**.* Autorem byl František Zibr, který se díval na otázku rozvodu hlavně z hlediska výživy žen a děti. Domníval se, že uspokojivého a spravedlivého manželského práva bude dosaženo teprve tehdy, až budou mít ženy možnost být zcela ekonomicky nezávislé.
Jednou z nejtrapnějších záležitostí vztahu mezi nevěstou a ženichem byla otázka věna. Zákony tradičně pojímaly manželku jako přítěž do manželstvi a do domácnosti, což ona či její rodiče museli kompenzovat věnem. Muži i dobová morálka brali tento předpoklad jako samozřejmost a dívka bez věna neměla velkou naději dobře se vdát. Otázka sňatku tak v zákoně ztrácela jakoukoli romantiku a byla redukována na majetková hlediska a vztahy. Josef Sýkora podal krátký vynikající přehled zákona i těch jeho mezer, které byly v neprospěch ženy, v Ženském obzoru r. I912.8 Autor se věnoval hlavně paragrafům 1217-1266 v období od r. 1877.
V zákoně o manželství začínala svatební smlouva ustanovením o věnu, které žena nebo někdo jiný budoucímu manželovi dá nebo slibí „k ulehčení nákladu spojeného s manželstvím". V občanském zákoníku bylo dvacet čtyři variant svatební smlouvy na toto téma včetně svatební kauce pro důstojník)-, pro civilniho manžela atd. Výbava manželky se do věna nepočítala, aby se nemohla odpočítávat od vlastního věna. Autor poznamenal, že toto bývá hlavni příčinou pozdějších prudkých hádek mezi tchyní a zeťem. Slib věna byl závazný a nezrušitelný. Nevěsta zámožnějších rodičů měla právo na slušné věno, i když se provdala proti vůli rodičů. Pokud nebyl vážný důvod k odmítnutí ženicha, mohla se věna zákonně domáhat. Nižší původ a chudoba ženicha nebývaly uznány jako důvod k jeho odmítnutí, pokud byl spořádaný a výdělečně činný. Věno však mohla nevěsta dostat pouze jednou. V případě zadržování věna po svatbě mohl ženich věno vymáhat soudně. Věno bylo majetkem
105
manžela. Pokud se dostal do finančních problémů, měli na něj právo i případní věřitelé, což bylo k manželce nesmírné nespravedlivé. Pouze u statků nemovitých zůstala vlastnici manželka a manžel byl jejich poživatelem. Pokud šlo o výbavu (prádlo, nábytek atd.), byl manžel jejím schovatelem. Autor uvádí, že manžel měl plné právo užívat manželčino věno, dokonce ho i prohýřit, ale manželka na něj měla právo jen po případném úmrtí manžela. Úspory při rozvodu obvykle připadly manželovi a žena zůstala bez prostředků. Všechny tyto zákony pocházely z doby vlády Marie Terezie.
Jedna z prvních změn v manželském zákoně byla ustavena v r. 1908, kdy ministerstvo spravedlnosti ve Vídni povolilo, aby byly ženy připuštěny k úřadu dobrovolných opatrovnic soudů poručenských. Soudy v tomto směru dostaly v červnu 1908 instrukce od prezidia vrchního zemského soudu. Dámy, které měly o funkci zájem, mohly se přihlásit buď u zemského soudu v Praze, nebo u okresních soudů. Ženské časopisy informovaly jak o této možnosti, tak o povinnostech a úkolech, které byly s touto funkcí spojeny.9 Avšak teprve na začátku války byla celá otázka poručenstvi žen vyřešena důkladněji. Tisk neopomněl zdůraznit, že vláda předpokládala prudký vzestup počtu sirotků vzhledem k očekávané válce, a bylo tedy nutné zvýšit práva žen, na jejichž bedra péče o sirotky spadla. Ženský tisk o těchto změnách informoval poměrné podrobně. Ženský obzor přinesl celou sérii článků věnovaných tomuto problému.I0 Článek psaný J. Sýkorou v Ženském obzoru se zabýval poručnickou otázkou žen také ze sociálního hlediska; poukazoval na skutečnost, že vdovy by potřebovaly více prostředků, aby mohly své děti uživit. Cenzura některé části článku zabavila, což byla stále častější praxe.
Další úsilí žen se týkalo požadavku změnit zákonodárství ve vztahu k těhotným pracujícím ženám. Zákon jim sice zakazoval pracovat v zaměstnaneckém poměru dva týdny před porodem a čtyři týdny po porodu, ale většina z nich neměla nárok na žádnou finanční náhradu, protože pojištění žen nebylo pro zaměstnavatele povinné. O této otázce se diskutovalo na stránkách časopisů od začátku století čím dál častéji. Sílily požadavky, aby na pojištěni na určitou dobu před porodem a po porodu měly právo všechny pracující ženy - vdané, nevdané, služky i námezdné sily v zemědělství. Tyto názory podpořily lékařky svými argumenty, což dodávalo všem požadavkům větší věrohodnosti. Lékařky argumentovaly nejen nutnosti zabezpečit zdraví rodičky, ale i dítěte. Ze své praxe poukazovaly na to, že matky, které mohly s dítětem zůstat
106
doma šest až osm týdnů a kojit ho podle potřeby, zabezpečily jeho život mnohem lépe a úmrtnost takových kojenců klesla až o 25%. (Například v Německu byla úmrtnost kojenců továrních dělnic 39% a po zavedení plné mzdy matce šest týdnů po porodu tato úmrtnost klesla o 25%.)."
Zákony vztahující se k práci žen v dolech byly v r. 1884 zlepšeny ku prospěchu žen v celém Rakousku, podmínky v dolech však zůstaly nelidské a nebezpečné. Ženy se musely vracet do práce tři až čtyři týdny po porodu. Počet žen zaměstnaných v dolech zůstával od 80. let přibližné stejný: r. 1886 to bylo 6548 žen a r. 1899, 6126 žen. V dolech pracovaly ženy hlavně ve Slezsku a v HaličU2
Ženy usilovaly také o to, aby měly nárok na takové pojištěni, které by jim v době potřeby skutečně pomohlo. MUDr. Eliška Vozábová ve svých článcích dokazovala prospěšnost důkladnějšího pojišťování hlavně pro těhotné ženy a srovnávala situaci mezi řadou evropských zemí. Podle jejiho názoru nejvice v tomto ohledu udělala pro budoucí matky italská vláda. Lékařky postupně začaly hájit nárok na mateřskou dovolenou delší než šest týdnů. Vzhledem ke konzervativnosti říšské vlády však v praxi z těchto požadavků mnoho dosaženo nebylo.13 V r. 1913 měla nejpřijatelnější zákony Francie, kde žena měla právo na osm *** nů mateřské dovolené před porodem a osm týdnů po porodu, aniž tila nárok na práci.
Ženy většinou přicházely do kontaktu se zákonem jen tehdy, když některý z nich vážné porušily. I když oblast kriminality žen v české společnosti před r. 1914 také čeká na důkladnější zpracování, je možné z ženských časopisů a denního tisku odhalit hlavní oblasti ženské kriminality a postoj zákona k nim. Články v ženských časopisech týkající se kriminality žen sledovaly hlavně dva účely. Za prvé vysvětlovaly příčiny a charakter zločinnosti žen a za druhé hledaly cesty, jak kriminalitě žen předcházet a jak ji řešit. Analytických článků na toto téma není mnoho a objevují se teprve několik let před r. 1914, i když ženská kriminalita existovala jistě i dříve.14
Články zdůrazňovaly skutečnost, že zločinnost žen je mnohem nižší než zločinnost mužů. Například v Rakousku připadalo čtrnáct ženských zločinů na sto mužských, v Německu devatenáct, v Anglii a ve Francii dvacet. V českých zemích byla zločinnost tradičně relativně nízká. Způsob výchovy žen, převaha působnosti žen v domácnosti, jejich inkli-nace k laskavé autoritatívnosti a jejich malá účast na existenční konkurenci s muži byly považovány za hlavni příčiny jejich menši kriminality.
107
ztra-
myslel sc stopováním jakou prostředkem poznáváni zcela váiné, jak ukazuje jeho motto:
„Jestiť jedna velká kniha
bez omylu, bez vady,
a ta velká, svatá kniha
jestiť kniha přírody.
Čítej pilně v knize této,
máš-li srdce citelné,
pismo její jestiť těžké,
ale přece čitelné." Před 1. světovou válkou se dívčí skauting již nestačil podstatně rozvinout, avšak zkušenosti, které s nim do té doby byly, dostatečně inspirovaly mladé ženy i veřejnost k přijetí této myšlenky. Popelku Biliánová ve svém článku uvažuje o tom, že mnohé ve skautingu bude muset být ještě hlouběji domyšleno, aby byly respektovány rozdílné fyzické možnosti dívek. Bylo však zřejmé, že rozdíly mezi pohlavími jsou daleko méně důležité, než se předpokládalo. Například dívky jsou schopny spát ve stanech právě tak jako chlapci. Všechna organizovaná sportovní aktivita a péče o zdraví těla, ať již to byl Sokol, povinný tělocvik ve Školách či Skaut, měly se svou pozitivní filozofii blahodárný vliv na tělesné i duševní zdraví žen. Měly také zdravý vliv na tělesný a duševní rozvoj mladých lidí a na jejich vzájemné vztahy, v nichž se začalo více rozvíjet kamarádství.
254
KAPITOLA   12
Orientace na politickou oblast
Do konce 19. století se činnost českého ženského hnutí rozrostla do úctyhodných rozměrů. Počet žen v organizacích vzrostl, rozsah práce se významně rozšířil a výsledky působení žen byly patrné v mnoha oblastech. Mezi feministkami však sílilo vědomí, že bez účasti žen v politice nebude dosaženo potřebných změn v sociální, vzdělávací a právní oblasti, ani formální rovnoprávnosti. Od 90. let se proto v ženských časopisech pravidelně setkáváme s otázkou politických práv žen a od začátku 20. století se začíná s konkrétní organizační prací za účelem získání volebního práva pro ženy.1
Politická oblast byla jediná, v níž se české ženské hnutí napojilo na mezinárodní politické hnutí žen. Bylo sice od 80. let ve spojení s Mezinárodni radou žen, založenou ve Washingtonu r. 1888, ale spolupráce s ni neměla systematickou podobu. Rada byla původně nepolitickou organizací a otázky, kterými se zabývala, se mnoho nelišily od problémů, jimiž se české ženy zabývaly od 70. let.2 Když od počátku 20. století Mezinárodni rada začala zdůrazňovat důležitost politické účasti žen, české ženy byly na tuto orientaci téměř připraveny. V několika letech vybudovaly organizační základnu, která jim mohla sloužit v jejich úsilí o dosažení volebního práva. Vzhledem k tomu, že středem jejich činnosti a snažení zůstávaly domácí podmínky a potřeby, spolupráce s mezinárodním hnutím nebyla zcela bez problémů. Nejprospěšnější byla spolupráce českých žen s Mezinárodni alianci pro
volební právo žen.
Postupně se ukazovalo, že do politické oblasti vkládají ženy naděje, které zdaleka nejsou snadno splnitelné, a že mezinárodni organizace mají jen málo pochopení pro potřeby menších nerovnoprávných národů v habsburské říši. To ovšem neznamenalo, že mezinárodní spolupráce a výměna zkušeností žen z různých národů neměla své pozitivní stránky. Vědomi českých žen, že mnohé ze svých cílů sdílí s ženami z ostat-
255
nich zemi, posilovalo nejméně jedno deselileti sebedůvěru českých žen v době, která nebyla pro český národ lehká.
Politická oblast se svým důrazem na volební právo dávala teoreticky nejvíce nadeje, že se rozvine větší spolupráce mezi ženami v celé habs^ burské říši. I tady se však brzy ukázalo, že rozdíly mezi jejími národy jsou podstatnější než to, co mají tyto národy společného, a že rozdělení na vládnoucí (Austroněmci a Maďaři) a ovládané (ostatní) je rozhodující pro cíle jednotlivých hnutí i pro jejich vzájemné vztahy.
Konfliktnost mezi postoji neněmeckých a austroněmeckých žen se ukázala již na podzim r. 1891, kdy vídeňské ženy pozvaly ženy ze všech korunních zemí říše na celorakouský sjezd žen. Kromě otázky vzdělávání, koedukace na středních školách a zaměstnanosti žen byly nejdůleži-tějšimi projednávanými otázkami rozšířeni spolčovacího práva (aby ženy mohly být členkami politických stran a organizaci) a rozšíření volebního práva na ženy. Vídeňské ženy stanovily jako podmínku účasti, že do jednání sjezdu nesmí být vnášeny národnostní problémy. Argumentovaly, že ženy trpí všude, a proto jsou „mezinárodní hlediska" společná všem. Toto stanovisko se ukázalo být neřešitelným problémem, protože nedávalo možnost objasnit rozdíly mezi výchozími situacemi žen každé národnosti, a navíc rakouské ženy ztotožnily „mezinárodní" hledisko se svým vlastním. 2 hlediska neprivilegovaných národů'obsahoval princip internacionalismu ve skutečnosti požadavek, aby se ovládané národy podřídily opět zájmům národa vládnoucího.
České ženy prosazovaly, aby ohledy na národní úroveň a potřeby byly sjezdem přijaty jako legitimní, protože jazykové, kulturní, sociálni a ekonomické rozdíly mezi národnostními skupinami a z toho vyplývající potřeby jsou mnohem závažnější než podobnosti. Navzdory všem vysvětlením nebyla žádná naděje, že do programu sjezdu bude zahrnut požadavek národnostní rovnoprávnosti. Když bylo zřejmé, že německé ženy v Rakousku nejsou ani s to pochopit, jak důležité je pro neněmecké a nemaďarské matky mít stejnou možnost vzdělání v mateřském jazyce pro své děti, jako měli Austroněmci a Maďaři, české ženy účast na sjezdu odmítly. V odpovědi organizátorkám sjezdu připomínaly hlavně situaci Slováků na Slovensku a Čechů ve Vídni. Českým ženám se také nelíbilo, že program sjezdu měl velikášské, naprosto nereálné ambice, a přitom v řešení všech problémů spoléhal pouze na vládu a jen málo na iniciativu žen.3
Ženy činné v organizovaném českém ženském hnuti si po celá deva-
256
desátá léta uvědomovaly, že většina žen svým vzděláním a orientací není ještě připravena na zodpovědnou účast v politice. Proto jejich úsilí směřovalo k tomu, aby se co nejvíce žen účastnilo práce v ženských organizacích a četlo ženský tisk. Unikátní příležitost k politickému dospívání dostaly ženy začátkem 90. let zásluhou veřejně politické činnosti mlado-české strany (svobodomyslné), která se po volbách do říšského sněmu v březnu r. 1891 dostala do čela české politiky. Mladočeši organizovali stovky veřejných politických a volebních schůzi, kterých se často účastnily tisíce lidi včetně žen, navzdory' zákonu, který dovoloval účast na politických schůzích jen voličům.
Úroveň projevů českých poslanců a kandidátů v radě i na veřejnosti byla orientovaná na konkrétní problémy i politickou výchovu v demokratickém duchu. Národní listy zároveň uveřejňovaly až do záři r. 1893 plné znění nebo podrobné obsahy parlamentárních projevů českých poslanců. Poté vláda vyhlásila v Čechách naprosto neoprávněně výjimečné právo, které trvalo dva a půl roku, a tím české veřejnosti znemožnila pokračovat v intenzivním politickém vzděláváni. Celkové „zveřejnění" politiky od začátku 90. let však trvale zvýšilo zájem české veřejnosti o politiku včetně žen. Ty však byly značně zklamány, že mladočeši nezařadili volební právo pro ženy do svého programu zahrnujícího požadavek všeobecného hlasovacího práva. Někteří mladočeští poslanci, jako byl T. G. Masaryk, však v říšské radě myšlenku volebního práva žen obhajovali.
Trvalo ještě téměř celé desetiletí, než se téma „politika a žena" stalo pravidelnou součástí nově vznikajících ženských časopisů a než denni tisk začal této problematice věnovat alespoň příležitostnou pozornost. Zpočátku to byly spíše články teoretického rázu, zda a proč se žena má účastnit politiky, za jakých podmínek; později dostávají články konkrétnější obsah, zaměřený více na to. jak volební právo pro ženy prosadit. Tyto Články jsou opět psány ženami i muži. Na základě typických příkladů je možné sledovat hlavní politickou problematiku, na kterou se ženy v prvním desetiletí 20. století soustředily, i metody práce, jimiž získávaly alespoň dílčí úspěchy.4
V pozadí názorů obhajujících právo žen na politickou rovnoprávnost byl předpoklad, že žena je svým intelektuálním potenciálem i cenou své práce rovnocenná muži, a proto by mela mít účast na rozhodováni záležitostí týkajících se veřejných zájmů. Sílily také hlasy, že nejen ženy zaměstnané a platící daně, ale i ženy v domácnosti by měly mít hlasovací právo, protože rodina úzce souvisí se životem, a tím s politikou.
257
I pochybnosti, že většina žen by svou úrovní polického vědomi nebyla schopna zodpovědně uplatnit svá politická práva, začaly postupně mizet.
Ještě začátkem 20. století bylo těchto pochybnosti poměrně mnoho. Například Růžena Knorrová, autorka jednoho z článků z r. 1900 týkajících se ženy a politiky, se obávala politické nedospelosti žen, zvláště skutečnosti, že 80% žen tíhlo ke klerikalismu, který se od začátku století začal mezi ženami velmi rozmáhat. Byla dokonce založena řada takto orientovaných spolků. Domnívala se, že kdyby mely tyto ženy volební právo, byly by pod vlivem církve a jejich zásad o podřízenosti ženy muži, a tím by úsilí o celkovou rovnoprávnost žen nepřímo brzdily. Nejrealističtější cestu k rozvinuti smyslu pro veřejné záležitosti viděla ve spolkové činnosti. Vyzývala k horlivému zakládáni ženských spolků a tyto spolky pak k výraznější orientaci na politické vzděláváni žen. Odvolávala se dokonce na dvě německé feministky, Marii Hechtovou a Elsu Hessovou. které považovaly politickou účast žen za jediný spolehlivý prostředek, který zmírní mužskou tvrdost v politice a přinese do lidských a národních vztahů větši stupeň mravnosti a spravedlnosti.5
Zdá se, že to byl opět T. G. Masaryk, který se z mužů nejvíce zabýval otázkou politických práv žen. V Ženském obzoru r. 1903 byla uveřejněna jeho rozsáhlá přednáška „Žena a politika", proslovená 13. února v ženském kroužku Slavie a předtím, 26. července r. 1902 v české komunitě v Chicagu v USA. Z vlastní zkušenosti měl možnost srovnávat situaci v habsburské říši a v USA, kde byla politická práva žen rozvinutější. Připomenul, kde všude již ženy mají volební právo, například v pěti státech USA, na Novém Zélandě a v Austrálii. První stát USA, který dal ženám z pragmatických důvodů volební právo, byl New Jersey v r. 1776 během americké války za nezávislost. Avšak s přílivem konzervatismu během napoleonských válek jim bylo r. 1807 zase odňato. Podobnou zkušenost měly také ženy ve Francii, které obdržely volební právo na krátkou dobu během Velké francouzské revoluce, a zatím nebyly schopny ho vydobýt zpět. V Anglii ženy bojovaly o volební právo od r. 1832, zatím však neúspěšně. Ve Švédsku mohly být ženy voleny do některých nižších zastupitelských úřadů, podobně jako v habsburské říši.
Masaryk zdůrazňoval důležitost politické účasti žen zvláště v případě malých národů, jako byl český, protože se tím mohly lépe uplatnit schopnosti a iniciativa poloviny obyvatel pro pozitivní práci ku prospěchu všech. Obhajoval volební právo pro ženy, ale zároveň zdůrazňoval nutnost jejich větší účasti v samosprávných a školních radách, smírčích sou-
258
dech a všude tam, kde to zákon omezeně dovoloval. Zeny měly ze zákona možnost být do těchto úřadů voleny, s výjimkou Prahy a Liberce, které měly zvláštní status. Zkušenost ukazovala, že tam. kde žena zasahuje svou prací do veřejných záležitostí, je to k velkému prospěchu společnosti i žen. I dilčí úspěchy, například v právnim postavení ženy, v manželství, zaměstnání atd., byly cestou k jejímu rovnoprávnějšímu postaveni ve společnosti. Byla to i reálnějši cesta k politické participaci než pouhé úsilí o volební právo, na které svým vzděláním a rozhledem nebyla značná část žen prozatím dostatečně připravena. Nejlepší alternativu spatřoval v dosaženi povolení, aby si ženy mohly zakládat vlastni politické organizace a aby mohly získat členství v těch, které již existovaly. Tato cesta byla také zárukou získání konkrétních zkušeností, nezbytných pro práci žen ve vyšších zastupitelských úřadech.
Masaryk se nebál označit „ženskou otázku" právě tak za mužskou jako ženskou a za politickou a sociální. Ve strachu mužů z konkurence žen, a ve strachu, že ztratí svá privilegia a domáci pohodli, viděl největší překážku k dosaženi politických práv žen. Odmítl argument, že by politická účast žen rozdělila rodiny, protože většina rodin v nižších třídách byla stejně nejednotná v názorech na náboženství, politiku, zaměstnání žen atd. A obava, že politicky činná žena bude mužovi nežádoucí konkurentkou, protože bude vyžadovat i stejná hospodářská práva, stála také na falešných základech. Ženy, které nemohly získat potřebnou existenční samostatnost, musel někdo živit, a tím byly rodinám či příbuzným velkou existenční přítěží.
Masaryk si nedělal iluze o tom, zeje možné většinu mužů a společnost rychle změnit, věřil však v silu výchovy. Velký důraz kladl na uplatňováni modernějších názorů ve výchově děti v rodině i ve škole, aby se V chlapcích nevytvářely předsudky vůči ženám a aby považovali větši účast mužů na výchově děti i v rodinném životě za samozřejmou. Spravedlivé oceňování práce, kterou ženy při velmi omezených finančních prostředcích dělaly pro své rodiny, považoval za nezbytný krok k jejich skutečné rovnoprávnosti. Odvážil se dokonce tvrdit, že tato práce je často mnohem náročnější na fyzickou sílu a intelekt, než časově omezená zaměstnání mužů a vysedáváni po hospodách.
Řada článků se znovu zabývala obvyklými obavami mužů, že žena svou účastí v politických záležitostech ztratí svou „ženskosť*. Tyto články ukazovaly, že to jsou právě tradični konzervativní přístupy, které ženu degradují jako matku, milenku i pracovnici. Veškerá práce, kterou žena
259
vykonává zdarma pro rodinu a pro různé charitativní organizace, je brána jako samozřejmá, nikoli však plnohodnotná, aby za ni žena získala patřičný respekt a politická práva. Ženský obzor uveřejnil na začátku r. 1905 úvahy o tom, že politika jako oblast týkající se veřejných záležitostí nemůže být uzavřena ženám, jež bezplatně konají tolik práce užitečné veřejnosti.6
Pod vlivem ruské revoluce r. 1905 se koncem téhož roku vídeňská vláda rozhodla zavést všeobecné hlasovací právo a předejít tak možnému radikalismu mas. V listopadu a v prosinci r. 1905 se v Praze konala řada politických schůzi a živelných demonstraci žen za volební právo, a to pres kruté zásahy policie. V celé říši byla mezi ženami věnována zvýšená pozornost otázce volebniho práva žen. Podle zákona byly před zavedením nového volebniho zákona r. 1907 všechny ženy, kromě šlechtičen, zcela vyloučeny z voleb do říšské rady. Po zavedení nového zákona ztratily volební právo i šlechtičny, které ho měly po staletí. Ženy, které platily daně, měly po dosaženi 30 let věku právo volit do obecního zastupitelstva. Když se přihlédlo k mezerám ve volebním zákoně z r. 1861, jenž nebyl oficiálně zrušen ani zavedením všeobecného hlasovacího práva r. 1907, měfy tyto ženy právo volit a být voleny do zemského sněmu. Tato skutečnost se stala později v českém kontextu velmi důležitou.
V období mezi léty 1904-1907 ženské organizace věnovaly hodně úsilí tomu, aby ženy novým volebním zákonem získaly volební právo a další práva v politické oblasti. Již 14. června r. 1904 Ženský' klub Český přijal rezoluci, že ženy máji mít od svého jednadvacátého roku volební právo do obce, země i říše a že mají mít právo být voleny do všech zastupitelských úřadů. Návrh vlády na volební reformu ženy nesmírně zklamal, protože je opět zařadil mezi nezletilé, zločince, tuláky a cizince. 10. října a 28. listopadu r. 1905 se konala proti tomuto návrhu v pražských ulicích velká manifestace mužů a žen. Z iniciativy Terezy Novákové a na vyzvání Ženského klubu českého se 10. prosince téhož roku konala v Národním domě na Královských Vinohradech manifestace žen na podporu volebního práva žen. Schůzi organizovaly paní Anýžová, Kuklová--Bezděková, Máchová, Nováková, Plamínková a Zemínová a zúčastnilo sejí na 3000 žen bez rozdílu stavu a politického přesvědčeni. Do výboru byly zvoleny, kromě Terezy Novákové, učitelka Tůmová, pani Pospíšilová a Flintová ze sociálně demokratické strany, místostarostka Ženského klubu Uchytilová, redaktorka K. Máchová a studentka Stibalová.
Schůzi zahájila Tereza Nováková a jako první vystoupila Karla
260
Máchová. Zdůraznila, že sociálně demokratická strana přijala požadavek volebního práva pro ženy jako součást boje za všeobecné a rovné hlasovací právo. Sama věřila, že účast žen v politice je nutná hlavně proto, aby ženy mohly mravně působit na ozdravění veřejného života. Jako druhá vystoupila Tereza Nováková, která viděla výhodu dělnických žen v tom. že jsou ve svém politickém boji podporovány svými muži, zatímco ženy ze středních vrstev jsou na své úsilí v podstatě samy. Prohlásila, že pevně věří, že díky tradici husitských a českobratrských žen i současné ženy na své úkoly stačí.
Třetí řečnici byla Fráňa Zemínová, která měla velmi za zlé všem politickým stranám, že žádná z nich nepojala do svého programu volební právo žen. Tato skutečnost se jí jevila jako typicky mužská, neboť v zemich, kde muži již dávno mají hlasovací právo, jako v Německu a ve Francii, pro ženy a jejich politická práva také nic neudělali. Františka Plaminková ve svém projevu zdůrazňovala potřebu větší spolupráce obou pohlaví a respektu pro potřeby žen. Vyslovila naději, že modernější výchova dětí, která by více podporovala kamarádství, zodpovědnost a stejné mravní hodnoty pro obě pohlaví, potřebné změny přinese. Navrhla vypracovat v tomto smyslu petici k říšské radě. Rada dalších žen obhajovala právo žen na plnou politickou účast.7
Ženské organizace rychle rozšiřovaly svou politickou aktivitu, ale vliv této práce na širší veřejnost postupoval mnohem pomaleji. Redakce ženských časopisů dostávaly dopisy z menšich měst i z venkova, které poukazovaly jak na malou politickou dospělost žen, tak mužů. Například Vesna uveřejnila v č. 9 z r. 1906 neobvykle dlouhý dopis, ve kterém si pisatelka z malé obce na Moravě trpce stěžuje, že navzdory vši agitaci a schůzím na podporu volebniho práva žen v menších obcích na Moravě muži považují tento požadavek za možnou překážku k dosaženi volebniho práva pro sebe. Přitom většina žen vítala každou politickou schůzi, protože schůze jim otvíraly nové pohledy na život a společnost. Dokonce se chtěly často účastnit politické práce v obci, ale muži jim to nedovolili. Upozorňovala také, že řečníci, kteři neznají dobře poměry na Moravě, by se měli vyvarovat kritiky katolické církve, protože ženy na venkově na ni velmi lpi a nepřiměřená kritika církve je od veřejné práce odrazuje.«
Ženské organizace spolupracovaly s těmi Českými poslanci, kteří byli pro volební právo žen a nebáli se tento požadavek obhajovat. Například Václav Choc pronesl v říšské radě obsáhlý projev 1. prosince r 1905, v němž hájil volební právo žen z několika hledisek. Obhajoval především
261
myšlenku, že moderní politika má vyjadřovat vůlí celého národa, a bez volebního práva žen tomu tak není. Nejběžnější námitku proti ženskému volebnímu právu, že ženy neslouží ve vojsku, odmítnul jako nelegitimní, protože mnoho mužů také nesloužilo ve vojsku, a přesto volební právo měli. Marie Tůmová přeložila tento parlamentní projev poslance Choce z němčiny do češtiny, takže byl k dispozici všem organizacím i zájemcům. S výjimkou poslance Adlera, podali mezi léty 1907-1911 návrhy ve prospěch volebního práva žen pouze čeští poslanci Němec, Baxa a Masaryk.
Ženské organizace se snažily v celé říši ovlivnit charakter nového zákona, ale již v r. 1906 bylo zřejmé, že toto ušili má málo naděje na úspěch. Když vídeňské ženy zorganizovaly koncem r. 1906 schůzi na obhajobu volebního práva žen, přítomný německý poslanec dr. Offner jejich požadavek pro nejbližší dobu zamítl jako nerealistický. Dlouhodobě volební právo pro ženy neodmítal, avšak „nejdříve bude nutné zavést brannou povinnost pro ženy, povinné charitativní služby v nemocnicích, chudobincích, sirotčincích a další povinnosti pro dívky mezi jejich 19. a 23. rokem, aby si volební právo zasloužily". Daleko vetší naději dával možnosti, aby se ženy organizovaly politicky.9
Před vydáním nového volebního zákona vypracovaly r. 1905 české ženské organizace po značném úsilí dvě petice pro říšskou radu, obhajující nárok žen na volební právo. První se odvolávala na výše zmíněnou rezoluci poslance Choce a požadovala všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo pro muže i pro ženy.I0 Petici podepsalo 24 000 českých žen a mužů. V říšské raději obhajoval Václav KJofáč. Argumentoval, že ženy jsou nepoměrně více vzdělané než v minulosti, tedy schopny objektivního, zodpovědného a nezávislého politického úsudku. Svou rovnocennost dokazuji tím, že úspěšně pronikají do mnoha oboru, které jim byly dříve nepřístupné. V českém tisku byla tato petice kritizována pro svoji nesmé-lost a obecný charakter, který nedostatečně zdůrazňoval, že jde o českou iniciativu a o české ženy, jež jsou součástí národa nemajícího spravedlivé zastoupení ani v říšské radě.''
Druhá petice požadovala změnu paragrafu 30 spolčovacího zákona tak, aby ženám byla povolena účast v politických spolcích a aby ženy mohly politické spolky také zakládat. Tuto petici podal českému sněmu před jarním zasedáním r. 1907 poslanec Anýž. Ženy v ni vyjadřovaly obavy, že bez možnosti vydatného vlivu na politické rozhodování nebudou k jejich spokojenosti vyřešeny reformy týkající se manželského práva.
262
poručenství, rozvodu, nemanželských dětí, dívčího školství, celibátu učitelek, ochrany dětí, dělnic atd. Rakouský spolčovací zákon se od r. 1867 téměř nezměnil a snaha českých žen byla součástí širšího úsilí o jeho modernizaci. Mezi léty 1867-1909 bylo v říšské radě podáno 22 návrhů na jeho změnu. Roku 1909 rada formálně přijala k projednáni návrh poslance Pernersdorfera, o tři roky později však přijala vládni návrh, jímž byla ženám konečně povolena účast v politických stranách a spolcích. Zákon do velké míry uzákonil jen status quo, protože většina politických stran v té době již ignorovala existující zákony a umožňovala ženám účast ve svých řadách. Strana sociálně demokratická a strana státoprávně pokroková byly v tomto ohledu nejvstřícnější. Vzhledem k tomu, že bylo dva roky před vypuknutím války, výsledky nového zákona se nemohly v praxi významně projevit.
O ženách v sociálně demokratické straně je pojednáno v kapitole č. 13. Pokroková strana byla jediná, která od začátku podporovala volební právo žen a účast žen v politických stranách. V r. 1908 byla zvolena do výboru této strany první žena, paní Olga Stránská-Absolonová. O spolupráci žen s pokrokovou stranou napsal Břetislav Foustka do Ženské revue článek, ve kterém shrnul obsah projevů řečnic na sjezdu strany v r. 1908.l2 Vyjádřil velkou hrdost nad prací paní Stránské ve výboru strany i ve vedení „Ženské hlídky" v Čase. Hodnotil velmi pozitivně i projev paní Gregorové, která obhajovala návrh na zřízení ministerstva zdravotnictví. Zabýval se také vlivem žen na politiku obecně a přivítal, že jednotlivé odbočky pokrokové strany v Praze začaly při výborech zřizovat ženské odbory. Foustka byl přesvědčen, že pro spolupráci mezi muži a ženami, pokud jde o veřejně prospěšnou práci, je politická oblast nejvhodnější. Spolupráci mezi ženami a muži považoval za záruku, že ženské hnutí nesklouzne do úzkého boje za „ženská práva", a tím do boje proti mužům, což by podemílalo rozvoj demokracie i pozitivní rozvoj českého národa a vytvářelo podmínky k bujeni aristokratismu všeho druhu.
Foustka dále ocenil projev pani Bůžkové, která zdůrazňovala, že rovnoprávnost žen a mužů nesmi být pojímána mechanicky, nýbrž musí respektovat důležité odlišnosti mezi oběma pohlavími. Líbily se mu i další dva projevy, paní V. Laichterové-Havličkové o prostituci a dr. Alice Masarykové o práci proti alkoholismu. Oceňoval, že projevy žen nebyly zatíženy radikalismem. Konečný společný cil obou pohlaví viděl v rozvinuti humanismu, v tom, aby se žena citila vedle muže plnohodnotným člověkem a aby se mohla rovnoprávně účastnit práce pro pozitivní rozvoj lidstva.
263
Olga Strán ská-Absolon ová napsala r. 1907 do Ženské revue důkladný článek, obsahující většinu soudobých argumentů ve prospěch ženského volebního práva.13 Byla přesvědčena, že negativní postoj mužů prameni hlavně ze strachu, že ztratí moc nad ženami, privilegia v rodině, ve společnosti i v politice a ze strachu z ekonomické konkurence. Vyjádřila lítost nad tůn. že ještě přežívá falešná víra v nerovnocennost žen a v to. že jejich hlavní funkce jsou biologické. Byla přesvědčena, že předsudky proti ženám nevymizí, „dokud ženy nenabudou svého morálně oprávněného vlivu ve sborech zákonodárných a samosprávných hlasovacím volebním právem". Volební právo žen mělo být prostředkem k dosažení těch aspektů rovnoprávnosti, kterých ženy nemohly dosáhnout jinak. Ukazovala, že všechny argumenty, které se tradičně používaly proti volebnímu právu žen. jsou docela snadno aplikovatelné i na různé skupiny mužů, a přece se z toho žádné závěry nečiní. „Poukazovat na tajný, mocný a nepřímý vliv žen je nemorální, zrovna tak jako používání tohoto vlivu, pokud nebyl opodstatněn přesvědčením". Žádala uzákonění všeobecného, přímého a rovného hlasovacího práva pro všechny. Absurditu zákona, který se týkal práva žen-daňových poplatnic volit do obecních úřadů, uváděla jako odstrašujíc! příklad pokřiveného pohledu na skutečnost. Oceňovala práci Výboru pro volební právo žen. zvláště jeho snahu pořádat co nejvíce veřejných schůzí, na kterých by se věcně vysvětlovala důležitost volebního práva pro ženy a potíraly se argumenty proti volebnímu právu žen.
Podobné názory vyjádřila r. 1906 O. Languerrová v Ženském obzoru.M Zdůraznila, že Ženy mají podle zákona v podstatě stejné povinnosti jako muži, nemají však stejná práva. Tato situace se většinou ospravedlňovala poukazováním na nerovnocennost žen v řadě ohledů, z nichž nejabsurd-nější a nejtradičnější bylo tvrzení- že nejsou myslícími bytostmi. Konzervativní kruhy obhajovaly volební právo jako výsadu mužů v důsledku jejich „zaměstnání" a účasti ve válkách a ignorovaly skutečnost, že volební právo má sloužit k rozvinutí větši spravedlnosti ve společnosti. Souhlasila s Nelly Rousselovou, že naše takzvaná civilizovaná společnost dává „přednost dílu smrti před dílem života. Vbjáka-vraha, ničitele věnčí vavřínem, ale na ženu-tvořitelku se dívá lhostejně, ano s pohrdáním". Připomínala, že „muž nikdy nic dobrého nezískal, když otročil ženu, ale když ji osvobozoval, povznesl se tím mravně i rozumově".
Agitace za volební právo žen se účastnilo na desítky žen i mužů, a nebylo by spravedlivé nezmínit zde alespoň ty nejdůležitější. Kromě již výše uvedených to byla Marie Tůmová, Karla Máchová, Pavla
264
Moudrá, Albina Honzáková, Eliška z Purkyňů, Božena Zelinková a z mužů T. G. Masaryk, B. Foustka, V. Keller. F. V. Zíbr. F. Frumar, F. Drtina, V. Všechovský.
Od r. 1902 byly české ženy v úzkém kontaktu také s mezinárodní Alianci pro volební právo žen (International Alliance for Women's Voting Rights), která vznikla pod vedením Angličanky pani Carrie Chapman Catt. Během pěti let své existence soustředil výbor Aliance členstvo ze šestnácti zemi: Austrálie, Bulharska, Dánska, Finska, Itálie, Jižní Afriky. Kanady, Německa, Nizozemí, Norska, Ruska, USA, Švédska, Švýcarska, Velké Británie a Uher. Protože zákony habsburské řiše nedovolovaly ženám politick}' se organizovat, ženy z říše včetně českých se nemohly stát členkami mezinárodni Aliance pro volební právo žen od jejího počátku.
Ženy sledovaly činnost Aliance velmi pozorně a pravidelně uveřejňovaly v ženských časopisech obsažné články o jeho Činnosti. Snažily se po několik let, aby jim bylo místodržícim v Praze povoleno formální založení vlastního výboru. Nakonec se jim to podařilo r. 1905, když mistodr-žící byl nucen uznat právní dobrozdáni několika právníků o platnosti volebního zákona z r. 1862. Měly štěstí, protože ženám ve Vídni výbor dolnorakouskými úřady povolen nebyl s argumentem, že takový- spolek odporuje spolčovacímu zákonu. Ženský klub český zapůjčoval Výboru pro volební právo žen bezplatně své místnosti v Jungmannově ulici č. 7. Schůze výboru se konaly pravidelně každou středu v půl osmé večer a byly přístupné veřejnosti.
Pokud jde o finanční stránku českého Výboru pro volební právo žen, byla většinou velmi neutěšená. Například r. 1908 měl výbor v hotovosti 132 korun 33 haléřů. Volební schůze začaly spolku přinášet malý zisk, obvykle 10 korun. Finanční problémy však v žádném případě ženy od práce ve výboru neodradily. Když bylo potřeba, pomocí dobrovolných sbírek vždy sehnaly nejpotřebnější penize. Například když v polovině července r. 1907 vydaly „Provolání k ženám", aby více podporovaly boj za volební právo žen, nechtěly ho žádné noviny otisknout. Výbor pro volební právo žen ho tedy musel vydat jako samostatný leták v počtu jednoho tisíce výtisků. Ženský klub spolu s Výborem a dalšími organizacemi podal na podzim r. 1907 také petici sboru obecních starších obce Prahy, aby pražské ženy měly stejné volební právo jako ženy ostatních obcí (kromě Liberce, kde byla situace obdobná jako v Praze) a aby mohly volit do obecního zastupitelstva za stejných podmínek jako muži.
265
Nejaktivněji se práce za volební právo žen účastnila Františka Plaminková (1875-1942). učitelka na divčich školách, žena inteligentní, vzdělaná a impozantního zjevu. Od začátku století se stala duší českého ženského hnutí, zvláště Ženského klubu českého. Výboru pro volebni právo žen a Aliance, jak byl běžně mezinárodní výbor pro volebni právo žen nazýván. Než se stala hlavní osobností v politické oblasti českého ženského hnuti, zabývala se všemi otázkami, které se týkaly ženské rovnoprávnosti a rozvoje osobnosti žen. Její účast v politickém úsilí proti vládnímu konzervatismu začala r. 1903 po vydáni paragrafu 14 nového vládního zákona o platech učitelek. Jako osmadvacetiletá se postavila do čela boje proti celibátu učitelek na valné hromadě Jednoty učitelek českoslovanských v Praze a proti jejímu většinovému konzervativnímu křidlu, vedenému ředitelkou Vítkovou, jež silně podléhala klerikalismu.15
V této době měl na Plamínkovou intelektuální vliv T. G. Masaryk, jak je patrné z řady jejích přednášek. Zvláště blízké ji bylo přesvědčeni, „že žena s mužem společně chce a půjde hledal pravdu", což dokazovala ve své denní práci tím, že spolupracovala s mnoha vynikajicimi muži. Její cyklus přednášek z let 1906-7 a 1907-8 ..Moderní žena", vyšel brzy poté v publikaci Žena (Praha: Naše snahy). Horlivě přispívala do řady ženských časopisu, na podzim r. 1905 byla hlavní organizátorkou první velké manifestace za volebni právo žen na Staroměstském náměstí v Praze.
Jako členka Aliance se Františka Plaminková účastnila jejího kongresu v Amsterodamu v červnu r. 1908. V tisku pak podala podrobné informace o její historii, charakteru a cílech.16 Plaminková věřila, že mezinárodní spolupráce přispěje k rychlejšímu zavedení ženského volebního práva všude tam, kde o to ženy usilují, a v důsledku toho i k plné rovnoprávnosti žen a větši spravedlnosti ve společnosti. Nesla těžce, že v Alianci nebylo možné prosadit názor, že austroněmecké ženy na kongresu nereprezentuji zájmy všech žen v říši a že ženy neněmeckých národů se nedokáží patřičně zviditelnit. S velkým povděkem však přijala skutečnost, že zástupkyně rakouských žen na kongresu veřejně ocenila práci českých poslanců v říšské radě ve Vídni slovy, že byli jediní, kdo důkladně usiloval o dosažení opravy volebního zákona, a tím také o opravy prospěšné ženám.
Plamínkovou velmi zaujaly metody anglických radikálních sufražetek, zvláště organizování masových manifestací ve velkých městech a skutečnost, že se záměrně nechávaly věznit. U Aliance tím však budily spíše
?35
pohoršení než porozumění. Protesty sufražetek byly namířeny hlavně proti tomu, že anglická vláda bojkotovala požadavky žen a že parlamentní výbory již dvacet let zdržovaly projednáni návrhu na volebni právo anglických žen. Když však vedeni sufražetek včetně staré a křehké Mrs. Despard, několikrát vězněné, vysvětlilo na kongresu v Amsterodamu svá stanoviska, získaly si anglické sufražetky velké sympatie všech přítomných. Hlavni zásadou jejich radikálního boje bylo nepřekročit nikdy hranice anglických zákonů. Hlavním cílem ve vztahu k veřejnosti bylo probouzení lidského citu a smyslu pro spravedlnost. Plaminková přiznala, že těmto ženám za svůj národ i za Rakousko velmi závidí jejich silný smysl pro spravedlnost.
Nejdůležitějšími tématy na kongresu v Amsterodamu bylo volebni právo žen v praxi, důvody, pro které by vlády měly navázat spolupráci se ženami, volební právo z křesťanského hlediska, volební právo a dělnice, volební právo a odborové organizace, důvody, pro které by ženy - manželky, matky a hospodyně měly usilovat o volebni právo. Byla také zdůrazňována práce s mládeži, zvláště se studentkami, aby pochopily důležitost volebního práva žen a politické participace žen.
Plaminková oceňovala vysokou úroveň jednání na schůzích, na nichž přítomné dámy, obvykle velmi vzdělané, dovedly rychle rozlišit mezi důležitými a nedůležitými problémy a dokázaly civilizovaně a disciplinovaně zvládnout i velkou názorovou rozdílnost. Vyjádřila přání, aby totéž dokázali i poslanci v říšských a zemských zastupitelských orgánech habsburské říše. Vzpomínala s vděčnosti také na pohostinství Holanďanu, na obrovskou práci, kterou ženy na přípravu kongresu vynaložily, přestože ani holandská vláda, ani holandské politické strany neprojevily o kongres pozitivní zájem, spíše naopak.
Pro ženy bylo velkým rozčarováním, že se r. 1907 nepodařilo prosadit včlenění volebního práva pro ženy do reformy uzákoflujicí všeobecné hlasovací právo. Podobně zklamané byly i malou podporou svého cíle politickými stranami. V intenzivní práci však pokračovaly dál stejnými i novými metodami. Především zintenzivnily svoji petiční činnost, prosazující změny ve prospěch žen. V záři r. 1907 podal Spolek českých učitelek petici českému sněmu za zrušení celibátu učitelek. Ve spolupráci s některými českými poslanci se na tomto zasedání sněmu řešila řada dalšich návrhů vztahujících se k potřebám žen. Například poslanec Karel Adámek ve své řeči obhajoval nutnost zakládáni škol pro rolnické ženy.
15. září r. 1907 podala šestičlenná delegace Výboru pro volební právo
267
žen, Jednoty pracujících zen a Ženského klubu petici prvnímu zasedání nového zemského sněmu v Praze. Ženy v ní věcným i emocionálním způsobem apelovaly na poslance, aby do opravy volebního zákona pro český sněm zahrnuli také volební právo žen. Vypočítávaly velké zásluhy žen v současnosti i v historii, společné zájmy mužů a žen v oblasti veřejných a národních záležitostí a poukazovaly na to, jak jsou existující zákony pro ženy hluboce ponižující. Petice byla podána prostřednictvím agrárního poslance K. Viškovského, neboť obě další hlavní strany, svobodomyslná a pokroková, podávaly vlastní návrhy. Petice byla uveřejněna v Ženském obzoru (i v jiných časopisech) spolu s článkem F. Plamínkové, ve kterém referovala o manifestačnich schůzích a vyzývala všechny obce, aby svými peticemi a podpisy podpořily požadavky žen v českém sněmu. Obce, organizace i jednotlivci mohli tyto petice zasílat do Ženského klubu českého, Praha. Jungmannova ulice č.7.17
Od začátku r. 1908 se konaly v Praze téměř každý týden různé veřejné schůze a manifestace na podporu volebního práva žen a proti tomu, že vláda svým návrhem brala pasivní volební právo těm ženám, které ho doposud tradičně měly. Někdy schůze organizovaly ženy, jindy politické strany - 13. září to byla sociálně demokratická strana, 14. září národně sociální strana. Dne 2. října uspořádal Výbor pro volební právo žen manifestační schůzi české veřejnosti v Národním domě na Vinohradech, jíž se zúčastnilo přes 3000 lidí. Stejný počet zájemců se pro nedostatek prostoru do budovy nevešel. Tentokrát se schůze Výboru zúčastnili zástupci téměř všech politických stran a pronesli své řeči na obhajobu volebního práva pro ženy spolu s řadou žen. Za českou pokrokovou stranu vystoupil dr. Štenbera, za mladočechy dr. Koerner, za agrárníky dr. Viškovský. Za ženy pronesla projev Olga Strán ská-Absolónova, Františka Plamínková, pani Teysslerová a pani Gregorová. Hlavni společný argument ve prospěch volebního práva žen zdůrazňoval, že značný počet žen platí přímé daně a všechny platí daně nepřímé, které jsou ještě daleko větším zdrojem příjmů vlády. Stávající poměry také ignorovaly skutečnost, že většina žen přispívá k úrovni a celkovému rozkvětu společnosti svojí prací a že práce pro rodinu sama o sobě je má opravňovat k účasti na rozhodováních vztahujících se k veřejným záležitostem. Mnohé z nich se podílely na tvorbě bohatství i prací, kterou pomáhaly svým mužům.'8
Na schůzi 2. října měla hlavní referát paní Anna Teysslerová, která zdůraznila úlohu nepřímých daní pro vládni příjmy. Snažila se vyvrátit
268
argument vlády, že většina žen neplatí daně, a proto nemůže mit volební právo. Také objasnila důležité souvislosti mezi prací matky a hospodyně a politickou oblasti života s cilem ukázat, že i tato práce by měla opravňovat ženy k volebnímu právu, nemluvě o ženách, které se účastni práce v hospodářství či v mužově podniku.
13. října měly hlavni projevy Františka Plamínková a Marie Tůmová. První řečnice zaútočila proti tomu, že je na ženy nakládáno stále více povinnosti, ale bez práva zasahovat do veřejných záležitostí, což je velmi nespravedlivé. Tůmová poukázala také na to, že vládni předloha je nespravedlivá i z národních hledisek jednotlivých národů, neboť nedávala českému národu tolik poslanců, kolik mu mělo podle počtu obyvatelstva náležet. Zachovávala také kurii velkostatkářskou, což bylo urážkou sociální spravedlnosti. Tůmová, na rozdíl od vlády, považovala českou ženu za dostatečně vzdělanou, aby mohla mít volební právo. Františka Plamínková a Marie Tůmová poukazovaly také na to, že vládni návrh volební reformy straní šlechtě, je nespravedlivý a nepřijatelný pro ženy. pro nižši vrstvy i pro nerovnoprávné národy řiše. Marie Tůmová dokonce obvinila všechny větši politické strany, že svými přístupy do značné míry umožňují reakční politiku vlády a žádala, aby vládni návrh na změnu volebního zákona do českého sněmu nebyl přijat.19 Od Terezy Novákové přišel na tuto schůzi telegram, ve kterém ženy povzbuzovala, aby se nenechaly odradit od započatého úsilí o své volební právo. 20. října se Olga Stránská zaměřila na konzervativnost vlády a politických stran, které nedostatečně podporovaly požadavky žen, a tím umožňovaly reakční politiku vlády.
Rada projevů poukazovala na stále nedostatečné vzdělávací možnosti pro nižší třídy a dívky, pro které neexistovalo statni vyšší školství a soukromé bylo pro ně příliš nákladné. Tím byly tyto skupiny uměle udržovány na nižší úrovni a v celkové nedospelosti včetně politické. Řečnice zdůrazňovaly, že je nutné, aby se veřejnost daleko více účastnila politického života, nebylo však jasné, jak učinit politiku smysluplnou součásti denního života většiny lidi a rodin. Nejvíce se snad cítily poníženy učitelky, neboť ač byly ekonomicky nezávislé a svojí úrovni vzdělání předčily mnohé muže, nemohly volit. Tím, že musely mít ve všem poručníka, byly postaveny na úroveň mentálně postižených lidi a lidí odsouzených
^a majetkové delikty.20
Současně s akcemi za volební právo žen se v září r. 1908 konal v Praze druhý sjezd Českoslovanských žen. V tisku však nebyl hodnocen příliš
269
příznivě, neboť většina projevů žen byla poměrně obecná. V ženském tisku vznikla o tomto sjezdu polemika, konkrétni programová ujasněni ženského hnutí z ni však nevzešla.21
Před volbami do českého zemského sněmu r. 1908 se ukázalo, že spolupráce politických stran s ženskými organizacemi má jisté meze. neboť všechny strany odmítly prosbu Výboru pro volebni právo žen zařadit ženské kandidátky na své kandidátní listiny. Výbor pro volebni právo žen se proto rozhodl, že využije mezery ve volebním zákoně z r. 1862 a postavi samostatné ženské kandidátky do voleb do českého sněmu. Diky mezeře v zákoně bylo možné vyvodit, že všechny ženy, které mohly volit do obce, mají také přímé volebni právo do sněmu. Z téhož důvodu mohla být zvolena do sněmu každá žena, které bylo nad třicet, měla právo volit do obce a platila vice jak osm korun daní ročně. Tyto zásady nebyly aplikovatelné na velkostatkářky, šlechtičny a na ženy v páté kurii. Ženy starší 24 let měly běžně volební právo v korporacích, automaticky měly volební právo ženy lékařky, profesorky a učitelky s definitivou.
Po mnoha jednáních získal výbor podporu některých politických stran a politiků pro myšlenku zařadit do voleb ženské kandidátky. Nakonec schválil tři: Marii Tůmovou jako nezávislou kandidátku za Vysoké Mýto, Karlu Máchovou za sociálně demokratickou stranu v Praze-Libni a za stranu štátoprávni Boženu Zelinkovou. Ani státní rada Chlumecký, který musel kandidatury schválit, proti nim nic nenamítal, jistě přesvědčen, že stejně nemají naději na zvolení. V konečném výběru dostala největší podporu Marie Tůmová, protože několik mužů bylo ochotno se kvůli ní vzdát kandidatury (například T. G. Masaryk), aby měla naději na zvolení. Několik stran slíbilo, že ji bude ve volbách podporovat, zvláště strana sociable demokratická a státoprávně pokroková (Klofáč).
Slečna Tůmová, povoláním učitelka, začala důkladnou přípravu na volební kampaň. Sestavila volebni dopis, který byl zaslán do venkovských obci všem ženským spolkům s žádostí o spolupráci a podporu. Tato taktika se ukázala být účinná, s výjimkou německých a židovských žen, které se většinou postavily k českému úsilí nepřátelsky a německé ve svém tisku proti němu horlily. V tisku se objevily hořké stížnosti, že církev se snaží ženy rozeštvat, občas z toho vznikly na schůzích i nehezké konflikty.22
Ženské časopisy věnovaly volebni kampani slečny Tůmové velkou pozornost. Konaly se debatní večery, kde ona i její horlivá pomocnice Františka Plamínková vysvětlovaly Ženám volebni zákony a smysl voleb-
270
ního práva žen. Obě udělaly na schůzích na přítomné velký dojem svou inteligenci, elegantním zjevem a kultivovaným chováním, kontrastujícím s občasnou poněkud necivilizovanou opozicí přítomných klerikál-nich žen. Projevy kandidátek se soustředily nejen na zákonodárství, ale i na školství, sociální problémy, dobročinné ústavy, finance země, pojišťováni žen, živnostenské otázky a na požadavek zrovnoprávnění českého jazyka s německým v českém království. Pro svou podporu získávaly i mnohé muže, kteří vyjadřovali nejen důvěru ve schopnosti žen, ale věřili, že si ženy v politice udrži svoji mravní silu, a tím vnesou do politiky více úsili o spravedlnost. Problém byl v tom, že většina mužů ještě nepovažovala rovnoprávnost žen v politice za žádoucí, což se v r. 1908 projevilo v celkovém vztahu mužů k ženským kandidátkám.
Marie Tůmová, jejiž program byl uváděn jako všenárodni, pronesla svoji hlavní volebni řeč 2. února r. 1908 ve Vysokém Mýtě. Vycházela v něm z předpokladu, že volební zákon z r. 1862 dává ženám naprosto legitimní právo volit i být voleny, a diplomaticky se divila, že žádná z velkých českých žen, jako Karolina Světlá či Eliška Krásnohorská, nebyly v minulosti do sněmu zvoleny a považovala to za velkou hanbu. Srovnávala situaci v habsburské říši se situací ve Finsku, kde od zavedení všeobecného hlasovacího práva r. 1907 zasedalo ve sněmu již devatenáct žen. Od rovnoprávné účasti žen v politice a v zaměstnání si slibovala urychlení pokroku všude tam, kde byl uměle utlumován. Nezapomněla, že dosažení rovnoprávnosti českého národa s Němci v Českém království je nutnou součásti celého úsilí o demokratizaci. Rozhodně byla proti požadavku českých Němců (podporovaných jak Austroněmci, tak Německem), aby české království bylo administrativně rozděleno podle národností a aby němčina byla zavedena jako státní jazyk. Podporovala dvojjazyčnost státních úředníků v celém království a požadavek spravedlivého počtu poslanců podle počtu obou národností na základě mateřského jazyka, poměrné zastoupení menšin a právni zabezpečení rovnoprávného postavení českého národa
i jeho jednotlivců.
Tůmová žádala rychlejší rozvoj vzdělávacích možností pro ženy a rychlejší řešení sociálních problémů. Zdůrazňovala potřebu reformy vzděláni, výchovy a péče o mládež, o nemocné a ubohé, aby bylo dosaženo přiměřenější úrovně těchto vrstev, o jejichž potřeby se téměř nikdo nestaral. Upozorňovala, že vládou učiněná omezeni ve vzdělávání učitelů jsou v rozporu s potřebami přípravy mladých lidí na úkoly moderní společ-
271
nosti, a že útoky konzervativních sil proti škole a učitelům brání svobodě a sepětí školy s potřebami života. Byla přesvědčená, že pozitivní rozvoj společnosti se neobejde bez plné účast žen na tomto procesu.
V diskuzích byly jeji názory a program horlivě podporovány nejen většinou žen, ale i řadou mužů.23 Jeji „volební dopis" byl zaslán do venkovských obcí a do všech ženských organizací. Český' ženský tisk věnoval kampani velkou pozornost a přinášel zprávy i z debatních večerů, které Marie Tůmová za pomoci Františky Plamínkové uspořádala.
Vládní rada Franta informoval před volbami F. Plaminkovou. že v případě volebního vítězství není vstup Marie Tůmové či Karly Máchové do sněmu zaručen, protože volební komise může prohlásit volební lístky žen za neplatné. Navíc poslední slovo platilo mistodržiteli, který podle zákona nemusel vydat zvolenému poslanci oprávnění ke vstupu do sněmu. Sněm měl sice konečné právo rozhodnout o platnosti volby, byla to však procedura velmi zdlouhavá. Dalším argumentem, který autority proti ženským kandidaturám používaly, byla skutečnost, že zákon, podle kterého se volba konala, nebyl již více jak čtyřicet let použit, a tudíž ztratil de facto platnost, neboť se promlčel.24
Zeny byly vůči všem varováním bezmocné, s výjimkou poslední, ale nejzávažnější námitky. Protože platnost zákona byla nutnou podmínkou jejich činnosti, Františka Plaminková s několika dalšími ženami vyhledala v archivech doklady o volbách, které se podle tohoto zákona konaly v minulosti, i jeho různé interpretace potvrzené sněmem a mistodržite-lem. Správnost těchto nálezů potvrdili právní odbornici dr. V. Bouček, rada Chlumecký', dr. Koerner, dr. Pinkas a dr. Rašin. Vláda ve Vídni byla natolik zaskočena a překvapena postupem Českých žen, zeji nezbývalo, než kandidátky výše jmenovaných žen povolit.
Z tisku bylo zjevné, že v roce 1908 nikdo neočekával, že by ženská kandidátka měla naději na vitězství. Marie Tůmová získala z 1195 hlasů 199, což bylo téměř 20 %. Nejen ženský, ale všechen ostatní tisk považoval tento výsledek za úspěch. Také Ženský klub český ve své zprávě z téhož roku hodnotil pozitivně výsledek voleb, ale jako daleko významnější se mu jevil průběh volební kampaně a vztah veřejnosti k Marii Tůmové jako kandidátce na poslanectvi do českého sněmu: „Jeji kampaň ukazovala, že účast žen v politickém životě neznamená nějaké narušeni ženského pohlaví, nýbrž spíše očistu mužů a celého života veřejného". Zpráva brala jeji kampaň také jako příležitost, aby ženy zkusily „svoji schopnost a sílu pro život politický a aby přivedly muže ke spravedli-
272
vému, vážnému nazíráni na tuto schopnost i na nutnost zrovnoprávněni obou pohlaví" za účelem úprimné společné práce. Zpráva konstatovala s povděkem, že „vynikající, osvícení mužové provázeli sympatickými projevy toto přihlášení se žen českých ke společné práci, ke společným právům". Ženský klub i Výbor pro volební právo žen byly také spokojeny s průběhem kampaně a hodnotily kladně hlavně to, že úroveň volebních projevů žen byla vyšši a věcnější než úroveň projevů mužů.25
O rok později, kdy se Marie Tůmová znovu pokusila kandidovat, nebyla úspěšnější, bylo to však také proto, že politické strany odmítly spolupracovat a postavily vlastní kandidáty. Její politická stanoviska, v podstatě stejná jako rok předtím, byla uveřejněna v tisku v dubnu r. 1909.26
V prvním čísle nového ženského časopisu Moderní žena, vycházejícího od začátku r. 1909, objevilo se krátké, ale výstižné zhodnocení současného ženského hnutí v českých zemich v tomto období.27 Zvyšující se účast žen v politické oblasti byla ceněna jako nejspolehlivější prostředek k dosažení těch cílů, bez kterých nebyla rovnoprávnost žen s muži ve společnosti možná. Také v oblasti řešení sociálních problémů byla politická účast žen nezbytná. Autor článku připomněl, jak zásluhou realismu, pokrokového hnutí i některých jiných vlivů, začaly od 90. let do české politiky a ženského hnutí pronikat nové myšlenkové proudy, kulturní i sociální. V pozadi těchto proudů stála víra, že je možné změnit rychleji podmínky neprivilegovaných skupin prostřednictvím politiky, novými zákony, rozšířením vzdělávacích možností pro nižší vrstvy a ženy. Bylo dost typické, že článek, pravděpodobně z neznalosti minulosti, podcenil význam všeho, čeho české ženy dosáhly v předchozích obdobích. Autor článku přivítal s nadšením, že nový časopis vyzývá k většímu zviditelnění žen prostřednictvím plánované výstavy o ženách a výsledcích jejich práce ve všech oborech a prostřednictvím manifestaci za politická práva žen a myšlenkou uspořádat sjezd slovanských Žen.
V  posledních letech před válkou začiná mezi ženami sílit pocit, že všechna dosavadní politická práce žen přináší konkrétní výsledky jen pomalu. Stížnosti na malé pochopení mužů, zvláště v menších městech, pro volební právo žen, se začaly objevovat v ženském tisku celkem pravidelné.28 I Marie Tůmová v dopise F. Plamínkové označila za hlavní příčinu stagnace hnutí celkovou konzervativnost mužů a politických stran. Pro ženy nebylo snadné navázat spolupráci se stranami, když o to strany nejevily potřebný zájem. Ženy viděly jasně rostoucí konzervatismus, ale zdá se, že si plně neuvědomovaly jeho kořeny ani to, že čeští poslanci se
273
v radě utápěli v uměle vytvořených problémech, které blokovaly jak vážnou práci rady, tak rozvoj politické úrovně poslanců. Činnost německé většiny v radě byla soustředěna hlavně na obranu privilegii Austroněmců. Zajímavé jsou postřehy Albíny Honzákové v dopise F. Plamínkové, v němž si stěžuje na nízkou úroveň českých politických stran a na jejich malou aktivitu, zvláště ve vídeňské radě. Její kritika Karla Kramáře obsahuje obdivuhodné postřehy ve vztahu k jeho politické nedospelosti a zcestným ideálům.29
Tereza Nováková se snažila dobrat příčiny určité stagnace úsilí žen a ženských organizací.30 Její postřehy dobře zachycovaly rychle se měnící atmosféru v Rakousku i v Německu, kde se podle slov Novákové u žen vyšších vrstev znovu šířil „aristokratismus" a romantismus, podceňující duševní schopnosti všech žen a odvádějící ženy od skutečných problémů a záležitostí veřejného zájmu. Součásti těchto změn byl rostoucí mužský šovinismus, ironizování ženského hnutí, pohrdáni ženami a slabšími obecně, doprovázený despektem k záležitostem veřejného zájmu. Nováková také obvinila církev, že se staví za zájmy mocných a mnoha způsoby bráni duševnímu a intelektuálnímu rozvoji žen, využívajíc přirozenou orientaci žen na manželství a rodinu. Podobně vyčítala církvi macešský postoj k českému národu.
Jediné řešeni pro dosaženi větších schopností veřejnosti účastnit se efektivněji politiky spatřovala v důkladnějším vzdělání, zvláště v oblasti historie, národohospodářstvi a práva. Byla kritická také vůči mezinárodním ženským organizacím, protože byly ovládány ženami vládnoucích a větších národů, které neměly pochopení pro situaci žen národů menších a ovládaných. Připomínala, že když byly české ženy členkami celo-rakouského svazu žen, byly Rakúšankami umlčovány ve všech mezinárodních organizacích. I principy těchto organizaci přehlížely skutečné potřeby žen z neprivilegovaných národů, a ženy, které vedly agendu mezinárodních organizací, nebyly ochotny naslouchat problémům neprivilegovaných skupin, natož přispět k jejich řešeni. Nováková byla značně skeptická v tom, že by humanitní principy mohly rozdílné potřeby a zájmy žen v mezinárodních organizacích spojit, a dávala přednost úsilí o rovnoprávnost národů. Měla nepochybně pravdu, přesto však kontakt Českých žen s mezinárodním hnutím nebyl v této atmosféře obecné bezmocnosti bezcenný a přispíval k jejich určitému pocitu širší sounáležitosti. Vědomá orientace českých žen hlavně na vlastni problémy a čile byla znakem jejich dospělosti a uchránila je před nekritickým prijimá-
274
nim různých módních trendů, které záměrně odváděly ženy od kontaktu se skutečným životem a jeho potřebami.
V období posledních deseti let před začátkem 1, světové války, kdy Tereze Novákové ubývalo rychle sil, stala se nejaktivnější členkou českého ženského hnutí její nejbližší spolupracovnice Františka Plaminková (1875-1942). Byla činná jak v Ženském klubu českém, tak ve Výboru pro volební právo žen. Byla hlavni iniciátorkou většiny významných politických akci žen. Svou výjimečnou přirozenou inteligencí, vzděláním a organizačními schopnostmi si vybudovala autoritu nejen mezi ženami, ale všeobecně.31
Pro velký úspěch práce Františky Plamínkové v ženském hnuti byly důležité její charakterové rysy, zdravé názory a obsah její práce. Z dobových dokumentů a ze vzpomínek jejích kolegyň je zjevné, že to byly hlavně tyto rysy, pro které v hnutí získala velký respekt. Její dopisy jsou zachovány v pozůstalosti řady žen.32 R. 1935 vydala Ženská národní rada k šedesátým narozeninám Plamínkové její životopis, napsaný Albínou Honzákovou a obsáhlou sbírku vzpomínek jejich kolegyň, kolegů a žákyň, pod názvem Kniha života, v niž jsou uložena zajímavá fakta a názory, s nimiž stojí za to se blíže seznámit.
V životopise Albína Honzáková vzpomíná, jak Plaminková měla ve škole v hodinách náboženství problémy, protože se zastávala Mistra Jana Husa. Rovněž měla problémy s jeptiškou, která ji učila hrát na klavír. Jednou ji řekla: „Fanynko, kdyby ona šla do kláštera, musela by se zbláznit, nebo by ji za týden vyhodili".33 Plaminková byla známá svou otevřenosti a mimořádně vyvinutým smyslem pro spravedlnost, provázeným silným sociálním cítěním. I když byla silně protiklerikálnf, nebyla protináboženská a celá její životni filozofie vycházela ze silných křesťanských kořenů. Uměla dobře vycházet s ženami i s muži, u nichž měla rovněž tu výhodu, že byla krásná a diplomatická. TVrdě odmítala jakékoli akce bez účasti mužů, protože věřila v možnost i velkou potřebu spolupráce obou pohlaví.3« Zápasila o základní lidská práva pro všechny, odmítala jakékoli poddanství, ať z lásky, či nutnosti, protože nedovolovalo rozvinout osobnost a důstojné soužití. Věřila, že vztah mezi mužem a ženou je možné založit na svobodě, vzájemné úctě, pomoci a spolupráci v plnění povinností. Byla si dobře vědoma toho, že záměrné pěstování pasivity žen se vymstí celé společnosti, protože ženy nemají dostatečnou možnost se rozvinout a být přirozeně pozitivní.35 Plaminková pohlížela poněkud kriticky na jinak dobré spisovatele, jako byl Třebízský, Zeyer
275
a Jirásek, proiože příliš rozmělňovali city, což nedostatečné inspirovalo k pozitivní aktivitě. Velmi si cenila názorů T. G. Masaryka, který od 90. let začal výrazně ovlivňovat českě ženské hnuti.
Plaminková byla vynikající řečnicí a svá stanoviska uměla jasně vysvětlit. Zároveň byla velmi praktická a hospodárná. Všechny ženské organizace zápasily s nedostatkem peněz a Plaminková vynalézala nové cesty jak šetřit; i obálky se obracely a dopisy doručovaly osobně. Základem jejiho přístupu v práci žen byla svépomoc a nikdy neodmítla pomoc tam, kde byla možná. Filozoficky stála na národnim stanovisku, úzce spojeném s důrazem na kulturní, politické a sociální aspekty společnosti. Stavěla na etických principech a vzájemné zodpovědnosti lidi, na charakteru jednotlivců a na víře v možnost konstruktivnějších vztahu mezi lidmi. Byla rezolutně proti módním myšlenkovým trendům, zvláště proti majetkovému a pohlavnímu „komunismu" a proti tomu, aby ženy přijímaly za své tradičně mužské přístupy. Od počátku své činnosti v ženském hnuti vyznávala myšlenku rovnoprávnosti žen ve vzdělání, v možnostech zaměstnáni, v právní oblasti, v manželství a rodině a v odměňování za práci.
Profesí byla Františka Plaminková vynikající učitelkou a z vlastních zkušeností čerpala nejen pro své názory na výchovu mládeže, ale i na postavení ženy ve společnosti a v rodině. Svou politickou činnost začala jako mladičká učitelka r. 1896 bojem proti celibátu učitelek a za placenou mateřskou dovolenou.36 V ženském hnuti si získala velký respekt, když s Terezou Novákovou organizovala r. 1903 akci „Svůj k svému" na ochranu českých průmyslových výrobků. Plaminková byla za svou iniciativu postavena před soud, sama se hájila a byla osvobozena. Účastnila se zápasu proti zavedeni povinné němčiny na českých středních školách.
Plaminková pronesla před r. 1914 stovky veřejných projevů. Spojovala v nich ženskou otázku s obecným pokrokem a věnovala se hlavně politickému aspektu ženského hnutí. Vycházela z víry. ze je v silách ženského hnuti podstatně zmírnit konflikt mezi rolemi, které ženám určovala tradice, společnost a církev a mezi touhou žen po větši svobodě, rozvinuti se a uplatnění svého nadání a schopnosti v praxi. Ve vyřešeni tohoto konfliktu viděla i nejjistější cestu k většímu respektu žen v rodině i ve společnosti. Zatím jen hrstka nejlepších vzdělaných mužů byla schopna rozvinout důstojný a rovnoprávný vztah k ženě. Uznávala však plné, že role „této hrstky mužů" je v českém ženském hnutí nezastupitelná. Dlouho poněkud naivně věřila, že naprosté ženské rovnoprávnosti žen
275
bude dosaženo brzy a potom že již půjde jen o otázku celkového pokroku společnosti.37
Byla kritická i k ženám, protože příliš mnoho jich usilovalo hlavně o pohodlný život. Spojovala tuto touhu jak s nedospelosti žen, jejich náklonností ke klerikalismu. tak s celkovou konzervativní atmosférou společnosti, která nepovzbuzovala zájem žen o veřejné záležitosti a politickou činnost. Problém spočíval i v tom, že v posledním desetiletí před válkou začal konzervatismus mezi zámožnějšími vrstvami sílit, a ty se postupně staly méně přístupnými demokratizačním změnám. Pro ženy začalo být mnohem těžší dosáhnout dalších stupňů rovnoprávnosti, a začalo být těžké dobytá práva udržet.
Na rozdíl od Terezy Novákové, která stále kladla větší důraz na politické vzdělávání žen jako na nejjistější cestu k hodnotným a trvalým politickým výdobytkům, Františka Plaminková věřila, že úsilí o konkrétní cíle má stejnou hodnotu. V r. 1911 jako členka Výboru pro volební právo žen organizovala akce, které měly zabránit úmyslu vlády zrušit takzvané pasivní volební právo žen pro volby do sněmu, jímž ženy mohly být teoreticky zvoleny do sněmu.36 Postavila se například do čela „Manifestační schůze pro politická práva žen v Čechách", organizované Výborem pro volební právo žen 4. července r. 1911 ve velkém sále na Žofíně. Jejím hlavním cílem bylo zvýšit zájem žen o politiku i jejich účast v politice.
Plaminková byla v tisku jednou z nejaktivnějších žen. které povzbuzovaly české ženy k úsilí o politická práva, vysvětlovala souvislost mezi politikou a denním životem žen. Kritizovala církev za to. že v ženách záměrně pěstuje negativní postoj vůči politickým právům žen. Tím se zvláště na Moravě podemilala naděje na zrovnoprávnění žen. Bylo třeba, aby ženy vyvinuly daleko více iniciativy ve svůj prospěch a to nebylo myslitelné bez politických práv a bez podpory osvícených mužů a alespoň některých institucí.39
Těsně před válkou byla opozice proti volebnímu právu žen dosud silná a její hlavni argumenty zdůrazňovaly, že ženy nerozumí politice, že jim je politika lhostejná a že ženám účast v politice nepřísluší. I řada dalších žen, aktivních v ženském hnuti, trvale hájila legitimitu nároku žen na volební právo a vyvracela tradiční konzervativní argumenty. Například B. Fiedlerová vycházela ve svém článku v Ženském obzoru r. 1912 ze skutečnosti, že politika a veřejné záležitosti zasahují nebývalou měrou do života jednotlivců a rodin, ženy tím jsou nuceny se o veřejné záležitosti zajímat, a tudíž je přirozené, aby měly právo do nich zasahovat.40
277
B. Fiedlerová lakč argumentovala, že v soudobém ekonomickém a politickém zmatku musi žena rozumět světu kolem sebe. příčinám problémů v organizaci společnosti a ekonomiky, aby mohla svou domácnost efektivně bránit proti jejich důsledkům rozumným hospodařením a realistickými přístupy. V životě to jsou nejvíce ženy a děti. kdo trpí ekonomickými a sociálními problémy. Z těchto důvodů je důležité, aby ženy mohly přispívat k prevenci a nápravě problémů svou politickou účastí. Důkladnější znalosti o společnosti a souvislostech mezi veřejnými a soukromými zájmy jsou nutným předpokladem politické účasti žen. V další Části článku brání jako oprávněné extrémní metody anglických sufraže-tek v úsilí o volební právo. To, že muži většinou upírali ženám právo na politickou rovnoprávnost, považuje za pozůstatek barbarství, nevzdělanosti a za nemravnost. kterou se ženám podaří brzy odstranit.
Koncem prvního desetiletí 20. století již nejen sociální demokracie a pokroková strana, ale i ostatní strany začaly ignorovat zákony a přijímaly ženy do svých řad. Některé z nich dokonce studovaly právo a politické vědy, aby měly pro svou práci dobrý myšlenkový základ, a některé přijímaly ve stranách i funkce. V r. 1911 měla ze všech stran nejvíce žen strana agrární, celkem 30 000, což bylo 30 % všeho členstva. Samozřejmě počet žen ve stranách ještě neříkal mnoho o jejich politické vyspělosti, zvláště za situace, kdy strany začaly vznikat hlavně na základě ekonomických a společenských zájmů. Univerzitní vzděláni také nezaručovalo pochopeni potřeb a zájmů žen.
Tereza Nováková poukazovala na slabiny účasti žen v politických stranách, v nichž se většinou přizpůsobovaly stanoviskům mužů a byly málo iniciativní v prosazováni potřeb žen. Tato tendence byla zřejmá hlavně ve stranách konzervativních, což rozvoj ženského hnutí oslabovalo.41 Z těchto důvodů shledávala přílišný důraz na získání volebního práva pro ženy jako slabinu, ubírající prostor politickému vzdělávání žen. Neměla ani příliš velkou důvěru v širší spolupráci s muži, kterým šlo hlavně o to, aby získali podporu žen pro své názory, nikoli o to, aby ženám pomáhali. Chtěla především, aby si ženy udržely nezávislost ve své činnosti a nespoléhaly se příliš na muže.
Eliška z Purkyňů, která se problémem malého zájmu žen o politiku také zabývala, vysvětlovala ho apatií žen v důsledku toho, že nemají volební právo a možnost ovlivňovat veřejné záležitosti. Aktivní volební právo některých žen nestačilo k probuzení zájmu většiny o hospodářskou, kulturní a mravní úroveň obce.42 Bránit ženám v přístupu do obec-
278
nich zastupitelských úřadů považovala za plýtváni silami a zdroji, nebot ženy byly dobře vybaveny a mohly podstatně přispívat k jejich úrovni. Považovala za důležité, aby ženy prosadily ve školách koedukaci a ve svých obcích usilovaly o rozšiřování vzdělávacích možností pro dívky v oborech dostupných prozatím jen chlapcům. Za existujících podmínek však nebylo snadné, aby rozumné a praktické názory žen byly obcemi přijímány.
Podobně jako ostatní osobnosti ženského hnutí také Eliška z Purkyňů viděla hlavni naději v zakládání ženských spolků a ve větši účasti žen na rozvíjeni vzdělávacích možností v místě bydliště. Domnívala se. že je možné vyvinout větši iniciativu alespoň v organizování večerních kurzů - zdravotních, vychovatelských a týkajících se domácího hospodářství. Nepovažovala za nerealistické ani zakládání veřejných knihoven, hodnotných zábav pro mládež a zaváděni hromadného školního stravováni, aby děti nebyly v poledne bez teplého jídla. Důrazně připomínala, že také dívky ze středních vrstev mají být vedeny k sociální dobrovolné práci, jako tomu bylo v jiných západních zemích. Uvědomělá výchova měla být hlavním prostředkem k hlubší mravnosti a k větši odolnosti vůči alkoholismu a prostituci. Práci žen ve prospěch veřejného blaha v několika základních oblastech považovala za nejjistější prostředek k rychlejšímu pozvednuti úrovně obci.
Politická oblast českého ženského hnuti byla před válkou nejaktivnější anejzajimavější. K politické aktivitě přispívaly celkové poměry v habsburské říši, kde umělá nemecká většina v radě, propojená s velkokapitá-lem, nepřála ani národnostní, ani ženské rovnoprávnosti.43 Když začala klesat naděje na dosaženi cílů, které se jevily po desetiletí jako legitimní a reálné, začaly se ženy orientovat na cíle, které vnímaly spíše jako symbolické, týkající se pozic v politických institucích. I pro tyto cíle ženy získávaly stále větši podporu odborníků a politických stran. Je pravděpodobné, že Františka Plamínková ovlivnila část členstva českých politických stran r. 1909 svou výzvou, aby muži zakládali „Ligy mužů pro volební právo žen".
Výbor pro volební právo žen začal r. 1912 znovu uvažovat o tom, že postaví ženskou kandidátku do voleb do českého sněmu. Doufal, že volbou ženy by byl „vyjádřen živý- protest voličstva českého proti zpátečnictví vlády rakouské". Cílem tohoto pokusu také bylo zabránit vládě, aby zrušila zákon z r. 1861, který volbu ženy umožňoval tím, že ženy opomněl ze zákona vyloučit, neboť nikdo nepředpokládal, že by se ženy
?79
mohly jednoho dne ucházet o poslanecká křesla.44 Návrh nového zákona rušil pasivní volební právo žen, což by znamenalo, že by ženy nemohly byl voleny do snému a do rady. Návrh však přiznával, kromě Prahy a Liberce, pracovně aktivním ženám volební právo do městských a venkovských zastupitelstev (nepřímé velkostatkářkám a přímé ve městech a na venkově).
R. 1912 se Výbor pro volební právo žen rozhodl, že na uvolněný mandát ve volebním okrese Mladá Boleslav-Nymburk postaví jako kandidátku ženu. Požádal o spolupráci stranu mladočeskou, národně-sociálni a státoprávně-pokrokovou, aby spolupracovaly tím, že nebudou stavět své kandidáty. Bohužel mladočeské vedeni tuto dohodu nakonec částečně porušilo. Tak zvaný akční výbor doporučil jako kandidátku spisovatelku Boženu Vikovou-Kunětickou z Českého Brodu, což narazilo na odpor nejen « místodržitelek hraběte Thuna, ale i u některých voličů v menších městech. Proč byla vybrána právě ona, která nikdy předtím nepracovala v ženském hnutí, není zřejmé, ale to, že to byla žena vzdělaná, platící daně a schopná veřejně vystupovat, hrálo jistě roli.
Proti kandidatuře Vikové-Kunetické se objevil poměrně silný odpor. Ženský tisk to vysvětloval celkovými předsudky proti ženským kandidátkám. Pravděpodobnější však je, že to způsobily také její extrémně feministické názory na vztahy mezi mužem a ženou, které občas obhajovala ve svých románech a divadelních hrách. Nejznámější byla její obhajoba „volného mateřství", což vzbudilo nevoli i u mužských kritiků jako nemorální požadavek. Tato kritika ji však od radikálních názorů neodradila a těsně před válkou ve studii „Žena a dítě" znovu zaútočila na existující manželské vztahy: „Všichni čití, že rodina má obrovské problémy, že současný stav je nemožný, ale nemáme ještě dost odvahy řešit soužiti ženy a dítěte mimo manželství".45 Tolerantněji byl přijímán její požadavek, aby se s nemanželskými dětmi zacházelo rovnoprávně jako s manželskými. Tyto tehdy radikální aspekty její morálky, vybočující z konvence, nebyly většině žen sympatické. Co bylo známo o jejím osobním životě, který asi nebyl zcela bez úskalí, není známo. Navzdory svým románům a jejich kritikám však v literární tvorbě i v životě stavěla rodinu a mateřství nad všechny ostatní hodnoty a dobrou rodinu považovala za základ národa. Dokonce si těmito názory vytvářela u sociálních demokratů pověst ženy konzervativní.
Politické názory Boženy Vikové-Kunětické (1861 -1934) nebyly vyhraněné a ve svých volebních projevech nehájila žádné konkrétní cíle. V pre-
ise
jevu z července r. 1912 zdôrazňovala, že přijeti její kandidatury a případné zvolení odráží hluboké demokratické tradice českého národa. Doufala, že by to znamenalo i krok k větší jednotě českého národa, neboť Austroněmci nesympatizovali s kandidaturami žen. Dokonce začali usilovat o to, aby ji nebyly povolovány cesty do zahraničí jako reakci na to. že měla u české menšiny v Německu úspěch se svou přednáškou o útlaku Slovanů v rakouské říši. Volební a některé politické řeči Kunětické byly vydány jako součást jejich sebraných spisů r. 1919.« Svými projevy hájila národní princip jako téměř posvátný, což se mohlo jevit jako málo časové. K obecnému překvapení našla však u většiny národa velmi pozitivní odezvu. Lidé se pravděpodobně ztotožnili s její obavou, že český národ je znovu ohrožen ve své identitě a existenci, protože tlak na germanizaci stoupá. Poukazovala na situaci Čechů v Českém severozápadním pohraničí a ve Vídni, kde se likvidovaly české školy, a zabývala se i tím, jak Maďaři brutálně zachází se Slováky.47
Princip mezinárodnosti, podporovaný liberalisticko-ekonomickou i marxistickou ideologií a politickým establišmentem, vysvětlovala především jako prostředek k ignorování specifických potřeb a podmínek menších národů a jako prostředek velkých národů k ovládnutí malých. Všímala si i toho, že prospěšné ženské hnuti každého národa musí vycházet z jeho vlastních podmínek, a proto má každé svůj vlastni charakter a cíle.4» Věřila, že účast žen v politice posílí český národní charakter a že ženská ušlechtilost zlidští politiku, zvláště když ženy budou mít možnost důkladně se vzdělávat. Vysoce hodnotila to, že české ženské hnuti nemá protimužský charakter.
Provoláni Vikové-Kunětické k voličům bylo v tisku uveřejněno jménem spojených stran národních. Národní strana svobodomyslná (mladočes-ká) a její vůdce dr. Václav Škarda se v něm zavazovali Kunětickou ve svém klubu plně podporovat. Provolání kladlo důraz na její inteligenci a větši kompetenci, než měli mnozí jiní poslanci: „Není otázky, kterou by pí Božena Viková-Kunětická nepochopila a v jejíž prospěch by nemohla zakročiti právě tak zdárně a účinně jako poslanec muž". Podpora veřejnosti pro Kunětickou byla dána do kontextu těch nejpokrokovějších tradic českého národa, v nichž Stál český národ v Evropě na nejpřednějším místě. Její kandidátka byla podporována stranou mladočeskou, sociálně demokratickou, pokrokovou a státoprávně pokrokovou.
Volba poslance za okres Mladá Boleslav se musela konat dvakrát, neboť v první volbě 4. června nedostal žádný kandidát nadpoloviční vět-
281
kou zenou, nepovazovala ze moudré, že se české ženské hnuti zúžilo především na boj o politickou rovnoprávnost a nedostatečně propojovalo svou činnost s potřebami českého národa jako celku. Na druhé straně její nezájem o práci v ženských organizacích, přestože podporovaly její kandidaturu, naznačuje, že nedocenila jejich důležitost pro úroveň celého českého národa. Teprve důkladná biografie o Boženě Vikové-Ku-nětické může objektivně zvážit její názory a bohatou činnost.
Všeobecný pocit bezradnosti a bezmocnosti před nebezpečím války byl hlavní příčinou určité stagnace ženského hnutí. To způsobilo, že se přední české feministky začaly více orientovat na mezinárodni organizace, zvláště na mezinárodni Alianci pro volební právo žen, která od svého založení v r. 1903 dokázala soustředit představitelky z dvaceti pěti národů (Španělsko a USA nebyly členy). 15.-21. června 1913 pořádala Aliance v Budapešti svůj Vlil. kongres. Slavnostní schůze se konaly již předtim v Praze a ve Vídni a sjezdu samotného se zúčastnilo 800 delegátek a delegátů (muži reprezentovali tzv. Ligy mužů za volební právo žen). Český ženský' tisk přinášel o sjezdu podrobné zprávy. Z článků je zřejmé, že sjezd byl události velmi nákladnou. Konferenční místnosti, bohatě vyzdobené, měly k dispozici telefony i telegrafy. Pohostinství maďarských žen bylo více než bohaté. Nikde nebyla zmínka o sponzorovi nebo o tom, jak byl kongres financován. Účastnit se ho mohly jen zámožnějši ženy anebo ženy, které byly podporovány svými mateřskými organizacemi. Součástí kongresu byly pravidelné večerní přednášky, aby se delegátky mohly vzájemně seznámit s problémy svých hnutí.
Nejpodrobnější zprávy o kongresu přinesl téměř na dvaceti stránkách Ženský obzor. Zprávy zachycovaly i hlavni myšlenky referátů téměř všech řečnic.63 Z českých delegátek měly proslovy M. Moravcová-Stěpánková, Marie Tůmová a Zdenka Wiedermannová-Motyčková. Moravcová mluvila česky s německým výkladem o práci českého Výboru pro volební právo žen a o volbě poslankyně B. Vikové-Kunětické do českého sněmu. Tůmová mluvila anglicky a podobně jako Wiedermannová hovořila o těžkostech i úspěších českého ženského hnuti. Hlavní pozornost vzbudila, když informovala o nesmírné těžké situaci slovenských žen. Ujala se jich proto, že jejich zástupkyně pí Margita Paulina Tothová se neodvážila na kongresu vystoupit, aby nepřivedla slovenské ženy do ještě větších problémů, než ve kterých vinou maďarské vlády byly. Kunětická poslala do Budapešti dopis, že se kongresu nezúčastní, protože kongres ignoruje národnostní otázku žen neprivilegovaných národů. Oficiálni stanovisko
292
kongresu zůstat v otázkách národnostních neutrální způsobilo slovanským ženám veliké rozčarováni, neboť se projevilo i v postojích delegaci větších národů k zástupkyním menších národů: například do výborů nebyla zvolena jediná slovanská žena.
Hlavním výsledkem kongresu bylo usneseni a petice vládám, aby co nejdříve uzákonily volební právo žen. Český ženský tisk i pres určitý kritický postoj hodnotil kongres kladně. Označil ho za důležitý pro solidaritu žen, pro jejich pocit sebevědomí i pro další úsilí. Okázalost kongresu ostře kontrastovala s postojem maďarské vlády k požadavku všeobecného hlasovacího práva v Uhersku. Tiszova oligarchická vláda nechala 23- května 1912 střílet v Budapešti do demonstrantů za volební právo: 6 osob bylo zabito, 235 zraněno, z nich 55 těžce. Zároveň si Tisza nechal svojí parlamentní většinou odhlasovat vyloučeni opozice a nechal poslance vyvést policii násilím z parlamentu, ve kterém se také střílelo. Po nešťastníkovi, který neúspěšně vystřelil dvě rány na Tiszu a pak obrátil zbraň proti sobě, se Šlapalo.64
Výše zmíněný Článek obsahuje také popis početné delegace anglických sufražetek, která během kongresu zavítala do Prahy. Již napřed se objevovaly v tisku různé nehezké karikatury těchto žen. K velkému překvapeni většina sufražetek byly však ženy elegantní a inteligentní, nejrůznějšího věku. Nejvíce s nimi byly v kontaktu Plamínková a Kunětická. Byla to jen náhoda, že anglické sufražeiky přijely do Prahy ve stejnou dobu, kdy se konal kongres v Budapešti, s nimž neměly nic společného.
Koncem r. 1913 český poslanec Bohuslav Franta podal v říšské radě ve Vídni opětovně návrh na zavedeni volebního práva žen. Ani tentokrát návrh neuspěl. Přes veškeré pokusy před r. 1914, aby dosáhly volebního práva a větších možností ovlivňovat politiku, ženy ve svých snahách neuspěly. Byly ale jistě povzbuzeny skutečnosti, že v americkém státě Illinois ženy po dlouhodobém úsilí a po třinácti marných pokusech nakonec 11. června r. 1913 volebního práva dosáhly, navzdory tomu, že jeho odpůrci dělali vše, aby úspěch zmařili.*'5 Volebního práva dosáhly české ženy r. 1920 po založení Československé republiky, jako jedny z prvnich v Evropě.60
Jíž těsné před válkou měly české ženy pocit, že Výbor pro volební právo představuje v té době nejúspěšnější oblast ženského hnutí. V časopisech se objevovaly pokusy zodpovědět konkrétněji, kde byly slabiny tehdejšího ženského hnutí. V těchto úvahách převažoval názor, že české ženské hnuti je příliš roztříštěné, že by se mělo vice sjednotit, a tím zis-
293

kat více sil. Centrální organizace Svaz ženských spolků českých nebyla schopna pokrýt všechny důležité potřeby a zájmy ženského hnutí. Proto od r. 1910 sílila myšlenka vytvořit Ženskou radu českou s tím, že by z ni postupně vznikala Rada slovanských žen v Rakousku.67 Válka však tuto iniciativu českých ženských spolků překazila. Je otázkou, do jaké míry tříštění ženského hnuti oslabovalo jeho práci a vliv a do jaké míry to bylo nutností, již se nedalo zabránit, protože zájmů a problémů, kterými se ženské organizace zabývaly, rychle přibývalo.
Ženy, které se zapojily do politických stran, bojovaly o to, aby na jejich požadavky vedeni stran bralo ohled. Když se 16. května r. 1914 konal první sjezd svobodomyslných žen v Praze, byly jeho požadavky obdobné jako požadavky hnutí za volební právo žen. Důraz byl na tom, aby ženy v Praze měly přístup do všech poradních sborů týkajících se práce „sociálně humanitní, chudinských ústavů a kuratoria dívčích škol". Ženy však potřebovaly, aby s nimi muži více spolupracovali a naléhaly na ně, aby se důrazněji snažili prosadit volební reformu a aby se mladočeská strana více zapojila do úsilí o rozšířeni ženského školství, do práce sociální a hospodářské. V čele svobodomyslných žen stály ženy mající mnoho zkušeností s ženským úsilím, například Olga Stránská, Eliška z Purkyňú, Anna Slavíková (předsedkyně), Božena Viková-Kunětická a další.68
Ženy zdůrazňovaly, že politické hnuti je „samozřejmý doplněk všeho feminismu".*' Byly si dobře vědomy, že pojem „politika" má v posledním desetiletí daleko širší význam a že politika zasahuje do všech oblasti lidské činnosti. Zatím si však málo uvědomovaly, že jednostranný důraz na politiku nemůže vyřešit nahromaděné a neřešené problémy, zvláště za podmínek, kdy mocenské elity nemají zájem ani na jejich řešeni, ani na větší demokratizaci společnosti. Mocenské elity daly nakonec přednost válečnému řešení před demokratizací a modernizací společnosti. Podle jejich plánu mělo být po vítězné válce pro Rakousko-Uhersko a Německo mnohem snadnější zvrátit demokratizační vývoj a udržet neprivilegované skupiny a národy v říši v podřízené pozici. Během války bylo vypracováno několik návrhů, jak toho dosáhnout včetně zkráceni všeobecné školní docházky pro nižší vrstvy a systematického poněmčo-váni slovanských národů.
Součástí politické oblasti ženského hnutí bylo i mírové hnuti. To mělo mezinárodni charakter a jen několik jednotlivých českých žen se stalo jeho aktivními členkami. Mezinárodně politicky napjatá situace a silici pocit blížícího se válečného konfliktu sbližovaly ženy ve snaze udělat,
294

co bylo v jejich silách, aby k tomuto konfliktu nedošlo. Většina českých žen byla však značně skeptická k možnosti žen vývoj ovlivnit. České časopisy sledovaly aktivitu mírového hnuti pravidelně. Z českých žen byly v mírovém hnuti nejaktivnější Pavla Moudrá, Jindřiška Wurmová, Eliška z Purkyňú a zmíněna by měla být také Berta ze Suttnerů.
Wurmová se zabývala otázkou války a míru z historického a teoretického hlediska již r. 1908 a její hlavni názory stojí za zmínku.7» Na začátku jednoho ze svých článků poukazuje na to, že v historii se otázkou, jak udržet mír a jak se vyhnout válkám, zabývala řada osobností vysoké mravní a intelektuální úrovně (Aristofanes, Sokrates, Terentius, Cicero, Vergilius. Kristus, Komenský, Chelčický, Kant, Leibnitz, Bentham, Béranger, Voltaire, V. Hugo, Lamartine atd.). Nejvíce si vážila českého krále Jiřího z Poděbrad, který považoval mír za prostředek, jak zajistit lepší hospodářský rozvoj a blahobyt národů. Jeho myšlenku vytvořeni evropské federace nebo ligy (která by poutala hlavně cisaře, papeže a francouzského krále Jindřicha IV.) hodnotila jako dosud velmi aktuální.
Ve svém pohledu na příčiny válek přijala však Wurmová značně zjednodušující předpoklad, že příčinou válek jsou hranice mezi státy, které panovníci potřebují, podobně jako vojsko, k udržení své moci. Za ideální stav považovala politicky sjednocenou Evropu, kde by všechny národy byly uznány za rovnocenné. Stranou nechávala problémy spojené s potřebou centrální moci takového útvaru a s řešením problémů, jež jsou důsledkem odlišných podmínek, v nichž žyí jednotlivé národy. Věřila, že sjednocená Evropa by nemusela zbrojit a mohla by věnovat všechny prostředky na řešeni ekonomických a sociálních problémů, na školství, výchovu mládeže, slušnou a zdravou stravu, na rozvoj vědy a kultury.
Pavla Moudrá měla ze všech českých žen nejblíže ke kosmopolitismu, zároveň měla nejvyhraněnější názory na militarismus. Své názory propagovala na přednáškách i v četných Článcích. Jejich podstatu shrnula r. 1913 v rozsáhlejším článku v Ženském světec Nejprve zaútočila proti běžným argumentům obhajujícím válku jako prostředek „k vývinu občanských ctností, zvláště zmužilosti, schopnosti sebeobětováni, schopnosti spolupracovat a pomáhat si, ke statečnosti a hrdinné schopnosti snášet bolest" atd. Zdůrazňovala, že i kdyby válka skutečně napomáhala rozvoji ušlechtilých vlastnosti, o čemž se dalo hluboce pochybovat, existovaly i jiné, méně brutálni způsoby, jak těchto kvalit dosáhnout. Jakékoli pozitivní výdobytky válek podle ní nemohou vyvážit jejich úděsnost a destruktivnost pro většinu lidí. Vojáci jsou také lidé s pozitivním, neroz-
?95
vinutým a neuplatněným potenciálem. Připomínala hrůzy válek na Balkáně, kde se Jihoslované snažili oprostit od tureckého útlaku, a celá Evropa je v tom nechala, snad proto. Že to jsou Slované.
Na rozdíl od zastánců války nevěřila, že je moderní člověk hnán do války pudem sebezáchovy či nějakými sugescemi, a proto odmítla názor, že války jsou nutné. Věřila, že lidem jde hlavně o to, aby byli svobodni jako jednotlivci a mohli být plnoprávnými občany. Poukázala i na to, že pro matky války vždy znamenají jen „bolest, úzkost, ochuzeni srdce i celého života". I v dřívějších dobách byly bezmocné a neměly možnost se válce vzepřít. Pokud se ženy válek zúčastnily, bylo to za nějakou svatou věc, viru či vlast, nikdy však v řadách žoldnérů či ve válkách loupežných. Své idealistické názory rozvedla více ve své přednášce „Bůh a válka", kterou přednesla 18. ledna r. 1913 pro Svaz českých spolků ženských.72
Byla si dobře vědoma, že se blíží válečný konflikt. Považovala za určitý pokrok doby již to, že většina lidi včetně mnoha politiků perspektivu války nevnímá jako nutnost, ale jako naprosto zbytečné zlo. Poté připomněla slova svého kolegy z mírového hnutí učitele Sídla, který' v blíže nejmenované studii varoval, že nevzpamatuje-li se lidstvo, bude každá příští válka krvavější než ta předcházející. Pavla Moudrá skončila svůj článek slovy Berty ze Suttnerů: „Hnutí mírové je důkazem, že lidský duch dospívá k poznáni principu lásky, bratrství a míru a Že přirozený konkurenční a destruktivní boj neni nutnosti, ale že vzájemná spolupráce, ochrana slabších silnějšími a Nový zákon nad Starým vitězí". Optimismus těchto slov se ukázal byt zcela neoprávněný a jako cíl zůstává aktuální dodnes.
Zdá se. že po určitou dobu byla Berta ze Suttnerů (1843-1914), rozená hraběnka Kinská, nejvlivnější osobou mírového hnutí v Rakousku. Svým silně protiválečným postojem od 90. let, vyjádřeným v několika publikacích psaných německy, vybudovala si v oblasti protiválečného úsilí zasloužený respekt. Po svém částečně nuceném pobytu v Rusku žila od poloviny 80. let ve Vídni. Ve své mírové agitaci uplatňovala zkušenosti z válečných hrůz v Rusku, zapřičiněných využíváním modenu technologie, min, granátů a střelných zbrani. Na přednášce pro německé kruhy v Praze v r. 1906 popisovala hrůzné obrazy z rusko-japonské války, „kdy účinkem podzemních min nastávaly chvíle zatemnění obzoru způsobené do výše vyhozenými těly, kdy mezi vojskem vypuklo následkem utrpěni a nelidského napěti šilenstvi všeho druhu, a to šílenství mas, a ne jednotlivců, kterému podléhali i lékaři. Mezi mrtvými bylo pohřbeno asi
296
veliké procento živých-raněných, jelikož nebylo lze věnovati každému jednotlivci v kupách na sobě ležících raněných tolik péče, aby jejich stav byl náležitě vyšetřen*'. Vysvětlovala veřejnosti, že nesmírné náklady na zbrojeni a války nesou prosti lidé, a to i ti naprosto nemajetní, v podobě vysokých cen potravin. Velmi si cenila mírového střediska v Bernu.73
Její přednáška v Praze byla navštívena hlavně německými ženami, protože Berta ze Suttnerů hovořila pouze německy. Její duch byl spíše kosmopolitní. Když se v českém ženském tisku při oslavách jejich sedmde-sátin začal zdůrazňoval její český původ, Pavla Moudrá upozornila, že se Berta ze Suttnerů nikdy ani v nejmenším neztotožňovala s potřebami Čechů či Slovanů, naopak kontaktům, kde by bývala její pomoc a prestiž potřebná, se vyhýbala.74 To však nic neměnilo na skutečnosti, že Pavla Moudrá překládala svědomitě její publikace, týkající se mírového hnutí a zneužíváni vědy pro válečné účely.
Ženský svět přinášel v posledních letech před válkou pravidelnou rubriku „Mírová hlídka".V r. 1913 v ni vycházel překlad od Pavly Moudré studie Berty ze Suttnerů „Barbarizace vzduchu".7S Autorka v ni popisuje, jak v r. 1911 neměly úspěch pacifistické akce zatracující letadla, a jak o dva roky později náležitá propaganda válečného průmyslu dokázala zařadit letadla do vojenského průmyslu, navzdory organizovaným protestům, zvláště v Anglii. Protesty se pak soustředily hlavně na to, aby se letadel nepoužívalo ke shazováni bomb, jak se stalo již ve válce tripol-ské. Militaristické kruhy však vždy uspěly s prosazením technologie, kterou vítaly tím vice, čím byla zhoubnější. Požadovala, aby byl přijat nový mezinárodni zákon, který by zakázal používání zbraní hromadného ničeni prostřednictvím letadel, a aby se 20. mirový kongres v Haagu v srpnu r. 1913 soustředil na vytvoření tohoto zákona.
Balkánské války vzbudily ve veřejnosti veliký rozruch a podstatně zvýšily účast na protiválečných schůzích. Veřejnost velmi sympatizovala s národně osvobozovacím bojem jižních Slovanů proti Turecku, nepřála si však rozšíření konfliktu a expanzi Rakouska na Balkán, neboť by se tím nedosáhlo „ani hospodářského blahobytu, ani národní a politické rovnoprávnosti". Veřejnost, zvláště česká, začala chápat, že „vlády se svou ozbrojenou mocí by měly existovat pro dobro národů" a tento postoj přestával být vnímán jako nepatřičný, protože veřejnost byla lépe informována o tom, jaké byly výdaje na vojsko, loďstvo, výcvik vojáků atd. Také si mnohem zřetelněji uvědomovala, že peníze na všechny tyto výdaje jdou z jejích daní.76
297
Ženy v českém ženském hnuti byly rozhodně proti branné povinnosti pro ženy. o které se vážně diskutovalo v tisku. Poukazovaly na všechny problémy a pohromy, které by branná povinnost pro ženy přinesla rodinám, dětem i společnosti.77 Generace žen před r. 1914 byla první, která se veřejně zabývala destruktivní podstatou válek a snažila se dokázat jejich nelegitimnost. Tato generace se však ještě nedočkala odsouzení války jako nelegitimního prostředku k řešeni mezinárodnich konfliktů. Do konce první světové války vnímaly politické kruhy všech zemi jako legitimní prostředek k řešení těchto konfliktů právě válku. Další generace žen se již dočkala změny, a to v podobě Kellogova paktu z r. 1928. Do jaké míry již předválečné generace žen připravily půdu pro tuto podstatnou změnu v mezinárodnich vztazích, zatím ještě nikdo nezkoumal.
298
KAPITOLA   13
Dělnické hnutí
Ženské hnuti v dělnických kruzích mělo své vlastní specifické rysy a obvykle není spojováno s ženským hnutím středních vrstev, od kterého se částečně Ušilo a také distancovalo. V české historiografii bylo dělnické ženské hnutí zpracováno systematičtěji než linutí občanské.1 Z obsahu ženských časopisů od 90. let 19. století je patrné, že mezi oběma bylo určité napětí, plynoucí z rozdílného důrazu na cíle a z toho, že mezi ženami obou hnutí nebylo dost kontaktů. Přestože společenské bariéry v české společnosti nebyly tak silné jako mezi českými Němci, spolupráce mezi organizacemi středních a dělnických vrstev nebyla nikdy dostatečná.
Ze vzájemné neznalosti plynuly i vzájemné zkreslené představy o problémech a postaveni žen v obou společenských vrstvách. Občanské hnutí považovalo za největší překážku k dosažení rovnoprávnosti žen přístupy a konzervativnost mužů své vlastni společenské vrstvy a vrstev vyšších. Zároveň většina měšťanských žen nesprávně předpokládala, že vztahy mezi ženami a muži mezi dělnictvem jsou v podstatě rovnoprávné - v osobních vztazích, ve spolcích i v politických stranách. Dělnické ženy na druhé straně mylně předpokládaly, že ve středních vrstvách nejsou sociální problémy a že občanské ženské hnutí nemá dostatek zajmu o řešení problémů v nižších vrstvách. Nedoceňovaly jak práci ženských organizaci pro pozvednutí úrovně všech žen, tak úsilí českých poslanců od 90. let v říšské radě o podstatné zlepšení sociálních podmínek nižších tříd.
Dělnické ženy si dostatečné neuvědomovaly, že mají značný prospěch z předcházejícího úsilí občanského ženského hnutí, ať již to byly nové vzdělávací možnosti pro ženy, či lepší právní a sociální ochrana všech žen. S růstem ženského proletariátu, pracujícího za podmínek, které braly jen malý ohled na zdraví, potřeby a rodinné povinnosti žen však řada specifických problémů zůstávala neřešena. Občanské ženské hnutí
299