Jiřina Šiklová ÚNAVA Z VYSVĚTLOVÁNÍ
Nemám ráda proklamace, a proto mne výroky typu „21. století bude stoletím ženy" či „budoucnost leží v rukách žen", dosti odpuzují a na veřejnosti bych s něčím podobným nevystoupila. Takové výroky se totiž dají snadno využít a zneužít i poškodit to, co chtěl člověk vyjádřit.
Tato knížečka ale nevyjde v příliš velkém nákladu, a tak mohu být upřímná. Skutečně si myslím, že feminismus je jedním z velkých témat, která byla nastolena v tomto století a že feminismus patří mezi profilující ideje druhé poloviny dvacátého století, podobně jako třeba idea lidských práv. Domnívám se, že podobně jako se bude snižovat (a již nyní snižuje) vliv Evropy a europocentrismu pro přijetí lidských hodnot a bude stoupat vliv kultur mimoevropských civilizací, tak podobně budou myšlení příštího století profilovat myšlenky dnes tak často u nás vysmívaného feminismu. Ať chceme či nechceme, svět se globalizuje, myšlenky dobré i špatné pronikají do všech světadílů a nadále nebude možné ignorovat tu skutečnost, že se ženy v převážné většině států této planety nacházejí v postavení neplnoprávných, inferior-ních bytostí a někde dokonce ještě i v otrockém postavení. Není možné mluvit o demokracii a lidských právech, jestliže je z nich vyloučena polovina lidstva, tj. ženy — ženy z Asie, Afriky a mnoha zemí Latinské Ameriky. Diskriminace žen má sice v Evropě a Severní Americe, ve srovnání se světem, velmi „zjemnělé" rysy, ale i zde existuje. Rozdíl v mocenském
i ekonomickém postavení ženy a muže je jeden z nejvýraznějších rozporů, který dosud na světě trvá.
Proto myšlenky feminismu budou podstatně profilovat i století příští. Toto „proroctví" neodvozuji z proklamací západních feministek, ale z dosavadního vývoje světové společnosti, která spěje ke globalizaci, vůči které se regionální kultury budou jen obtížně bránit.
Pojem feminismus uvádím sice v singuláru, ale míním tím vždy celý soubor feminismů, různě stratifikovaných a chápaných filosofických směrů a světových názorů a ideologií, které se v současnosti ve světě objevují a ze kterých známe jen nepatrnou část. Jsem přesvědčena, že feminismus a jeho různá pojetí se budou po světě šířit zcela nezávisle na tom, zda v našich lokálních diskusích vyvrátíme, nebo přijmeme tyto názory. Feminismus, který u nás známe, je někdy doslova ka-rikován jak odpůrci feminismu u nás, tak vystoupeními a články někdy i poněkud „trhlých" feministek ze Západu, které by z feminismu rády udělaly novou globální ideologii, interpretující celou světovou problematiku zjednodušeně na „boj muže a ženy". Vůči tomu jsme po tolika letech redukce dějin na boj vykořisťovatelů a vykořisťovaných, dosti resi-stentní. Ve světových diskusích nebude stát v popředí ani otázka sexual harassment, ani problém lingvistického dohadování se o správných „nesexistických" tvarech jazyka, ale daleko více problémy sociální.
Svět je dobyt, není kam expandovat a co ještě získávat. Planetu Zemi je potřeba spíše udržovat, uchovávat nežli ji dále exploatovat, a pro to prý mají ženy — či alespoň dosud měly, protože neměly takovou mocenskou pozici — lepší předpoklady, než muži!
Když jsem přijela v roce 1995 na ^V- konferenci žen do Pekingu, kde byly zástupkyně nevládních ženských organizací, byla jsem překvapena tím, že pro diskusní forum žen ze Severní Ameriky a celé Evropy, včetně Ruska (kapitalistické a postkomunistické státy nerozlišuje) byl vyhrazen pouze jeden jediný velký stan. Dali nás dohromady jako homogenní
skupinu. Teprve, když jsem sledovala diskuse v jiných „stanech" a slyšela o čem mluví ženy z jiných světadílů, pochopila jsem, že patříme dohromady a ženy netvoří celek, podobně jako nikdy netvořili celek dělníci, jak to hlásali komunisté. A současně jsem si uvědomila, že europocentris-mus končí, že nelze již o žádném problému — natož pak o postavení žen — mluvit jen z hlediska naší kultury.
Nelze proklamovat demokracii a požadovat dodržování lidských práv od představitelů států v Asii a Africe, aniž se přihlíží k tomu, v jakém postavení žijí ženy v těchto zemích.
Základní myšlenky feminismu mají význam i pro multv-kulturalismus, který nás čeká v příštím století. A£ chceme či nechceme, již dnes dochází k jakémusi stěhování národů a míšení kultur i ras. Proto je nutné přijmout jinakost druhého, jako hodnotu, která mne obohacuje, a přijmout názor, že svět, dějiny, sociální statuty i hierarchie hodnot a významy mohou být i zcela jinak interpretovány než tak, jak to platilo dosud. A tomu nás také učí feministický přístup. Feminismus hodil rukavici do tváře dosavadnímu europoeen-. trismu včetně až dosud převládající interpretace dějin, jako sledu válek, dobyvatelských tažení a historických činů různých panovníků. Tomu se říká ve feministické odborné „hantýrce" „ideologie patriarchy".
Feminismus může být chápán jako osobní či skupinový světový názor, způsob sebeidentifikace, jako ideologie nové globální revoluce, jako nová eschatologie, filozofický přístup a vyznání, jako politické hnutí určité skupiny třídně a sociálně stratifikované, jako životní styl, sociálně právní disciplína, ale i jenom jako extravagantní sebeozvláštnění, start pro politickou či vědeckou kariéru jednotlivce, jako báze pro řešení osobních „mindráku" či jako jeden ze sociologických oborů a přístupů k sociálním otázkám. Ave výčtu bych mohla pokračovat a připomenout, že všechny tyto přístupy a vymezení feminismů a feministických otázek je třeba diferencovat z hlediska etnografického, rasového, národnostního, včetně přihlédnutí k minulosti té které skupiny.
Já osobně na feminismu nejvíce oceňuji odvahu podívat se na dosavadní interpretaci lidského světa z jiného úhlu a přijetí myšlenky, že tento odlišný pohled a odlišná interpretace mohou být třeba stejně hodnotné jako kánon dosavadní, kánon, který jsme až dosud považovali za jediný a správný a kvůli jeho dodržování a jeho symbolům se lidé vraždili a dosud se vraždí.
O problémy postavení ženy jsem se zajímala již od počátku let šedesátých, aniž jsem cokoliv tušila o feminismu jako rozvinutém světovém názoru či dokonce filozofii. V roce 1965 jsem v tehdejších Literárních novinách publikovala článek s provokativním názvem ,Je vysokoškolské vzdělání žen opravdu přínosem?" (Literární noviny roč. XTV. č. 28, 1965), ve kterém jsem dokazovala, že ženy po absolvování vysoké školy mají mnohem horší možnosti věnovat se svému oboru než jejich kolegové, a navrhla jsem numerus clausus pro ženy. Článek podporoval a hájil zájmy žen, ale řada čtenářů ho nepochopila, a tak jsem dostávala hulvátské dopisy od jednotlivců i odsuzující dopisy.od celých brigád socialistické práce. Problém byl tedy živý, existoval, jenom se o něm nemluvilo. Za tzv. normalizace, tedy v sedmdesátých letech, se mohlo psát o problematice rodiny, vztahu muže a ženy a kritika těchto problémů, včetně přetížení ženy a její dvojí směny se tolerovala. A tak jsem pod různými pseudonymy či s vypůjčeným jménem (říkalo se tomu tehdy psát s pokrývačem) napsala několik populárně vědeckých knížek o ženách a jejich postavení ve společnosti. O feminismu jsem ale ani tehdy nevěděla skoro nic, a přestože sem pronikaly i přes zadrátované hranice a censuru všechny možné západoevropské vlivy, počínaje Karlem Popperem, von Hayekem a konče třeba Al-thuserem. V té době se k nám feministky ze Západu nehrnuly. Proč? Asi tušily, že ženy v reálsocialistických státech mají jiné problémy, že jejich emancipace je redukována na shora jim až vnucenou povinnost pracovat a že nejsou, na rozdíl od Západu, levicově zaměřené a nadšené možností chodit do
práce a zastávat stejná povolání jako muži. Cestu k nám nehledaly, a když jednou nějaké západní novinářce odpověděl obdobně o feminismu zcela neinformovaný Václav Havel, že feminismus je něco jako dada, stačilo jim to k zdůvodnění dalšího nezájmu i o ženy v disentu. Bylo to velké nedorozumění.
Ty první západoevropské nadšené věrozvěstkyně feminismu snad ani nevěděly, že oficiálně v „bolševickém učení" byl feminismus zatracován jako buržoasní ideologie, která má tříštit společné třídní zájmy mužů a žen, a že se tvrdilo, že až zvítězí socialismus, automaticky odstraní všechen útlak a tím se i vyřeší rovnoprávnost ženy. Jako vzor byla za socialismu považována žena, která byla nejen dobrou matkou, ale současně i funkcionárkou KSC či alespoň Československého svazu žen a vzornou pracovnicí plnící normy. V polovině sedmdesátých let (pod vypůjčeným jménem) jsem napsala knížku Žgna v dnešní rodině (Mladá fronta 1975) > ve které jsem zdůraznila právo ženy rozhodnout se, zda se chce intenzivně věnovat svému mateřství a teprve později svému povolání. Psala jsem, že považuji mateřství za velkou hodnotu a neopakovatelné období v životě ženy a že být ženou a matkou je poslání, od kterého by žena neměla být zrazována a jehož význam by neměl být snižován. Zde, v Československu, byla kniha přijata skoro jako provokace režimu a ženám se líbila a citáty z ní se opisovaly. Zeny v naší emigraci, které žily již pár let na Západě, mně ale upozornily, že za takovouto knihu by mne tamější feministky „uštípaly". Nerozuměla jsem tomu, neboť jsem nevěděla, že zatímco u nás budujeme rozvinutou socialistickou společnost, neboli „gulášsocialismus", na Západě se vytváří třetí (nebo jenom druhá?) vlna feminismu, intenzivně se diskutuje v campusech universit o právech a osvobození ženy od patriarchálního útlaku a formuje se hned několik zásadních směrů feminismu: radikální, komplementární, liberální, existenciální, psychoanalytičky, anarchistický, fenomenologický, kulturní, marxistický, afroamerický, antropologický a další a další kritické rozbory
a hodnocení dějin i stávající společnosti z feministických hledisek.
Teprve na podzim roku 1988 jsem dostala jedno číslo Lettre Internationale, které vydával A. J. Liehm v Paříži. To číslo bylo celé věnované postfeminismu. S hrůzou jsem si uvědomila, že skoro vůbec nic nevím o feminismu a již je tu pos-tfeminismus. Než jsem si ale stačila toto číslo prostudovat, sebrali mně ho při domovní prohlídce a tento sešit byl společně s dalšími knihami (tak to je napsáno v protokolu o spálení knih s protistátním a protisocialistickým obsahem) dne 31. března 1989 spálen na dvoře v Benediktské ulici v Praze I jako „ideologicky závadové materiály". Takto pokračovalo moje setkávání i míjení s feminismem.
S teoriemi o feminismu jsem se setkala až po listopadu 1989, kdy do Československa přijížděli novináři ze Západu a mezi nimi i feministky, a ty nám přinášely knihy i časopisy. Mnohé z nich mne přesvědčovaly o správnosti své vize a nové eschatologii. Byla jsem hodně resistentní vůči jakékoliv ideologii, a tak jsem s nimi spíše polemizovala, než abych se hned pro feminismus nadchla. První moje články i přednášky v cizině byly polemikou, vysvětlováním, proč v postkomunistických státech se feminismus „nechytá", proč není znám, proč nevyvolává nadšení v generacích žen, které prožily a přežily socialismus. Potřebovala jsem se v tématu rychle orientovat, a tak jsem často jen náhodně vybrané knihy a články jednotlivých autorek generalizovala na feminismus »jako celek, zjednodušovala a s těmito zjednodušenými verzemi zpětně polemizovala. Snažila jsem se feminismus pochopit, uchopit slovy a reinterpretovat pro sebe i pro nás. Někdy špatně, někdy snad správně. Současně se u mne objevovala jakási schizofrenie. Když jsem byla na Západě, rozčilovala mne suverénnost soudů mnoha feministek, které na všechny měly ihned recept a vysvětlení, podobně jako ho mělo „učení všech učení", tedy historický a dialektický materialismus. Když jsem se ale vrátila a pozorovala u nás redukci myšlenek feminismů na argumenty ve sporech o to, kdo
bude mýt nádobí či vodit děti do školky, tak mne to také rozčilovalo. To, o čem se u nás diskutovalo jako o ženské otázce v době CSSR, ČSFR a ČR, byla často jen diskuse o emancipaci ženy, redukované na začlenění do výrobního procesu. Určitou, asi i vrozenou empatií jsem dovedla pochopit problematiku jak západních feministek, tak sobě vysvětlit postoje žen z generace, která prožila totéž, co já.
Teprve po několika letech jsem pochopila, že feminismů je mnoho, že to není jen jedno dogmatické učení a že obvykle feministky nejsou tak bojovné jako ty, co k nám dorazily jako první, a že všechny nechtějí vytvořit nějaký nový návod k snadné interpretaci minulosti, přítomnosti i budoucnosti a rozdávat recept na všechny neduhy tohoto světa.
Feminismus, se kterým jsem se setkávala a s kterým se setkávám v současnosti na Západě, je pro mne zajímavý i jako pokračování hnutí za lidská práva z konce šedesátých let a jako specifický přístup k otázkám sociálním. Koncem šedesátých let jsem se zabývala studentským hnutím na Západě, ideologií New Left Movement v Německu, Francii a v USA a teprve po třiceti letech jsem si uvědomila, že současný feminismus také vychází z tehdejšího hnutí studentských aktivistů, bojujících za práva minorit. Tehdy tuto skupinu pro mne fyzicky představovali Rudi Dutschke, Daniel Cohn-Bendit, Sybilla Plogstadt a v teoretické rovině Martin Luther King, Regis Debray, Frantz Fanon, Herbert Marcuse a snad i Che Guevara. Takže v mém případě byl feminismus i určitým navázáním na to, co jsem studovala a o čem jsem psala svoji disertaci před čtvrtstoletím. Stávající vlna feminismu se oddělila právě od tohoto hnutí za lidská práva v USA, kde si ženy — převážně studentky — uvědomily, že samy jsou v postavení jakési „menšiny", za kterou druzí mluví, a že i ony jsou vystaveny obdobné opresi.
Feminismus je pro mne zajímavý i jako sociologický přístup stratifikující společnost dle primárního, tedy vrozeného^ neboli nezískaného sociálního statutu. V tomto směruje to fenomén typický pro současnost, kdy se primární sociální
statut, jakým je například také rasa, věk, zase stává hlediskem spojujícím minority (třeba národnostní) proti přívalu vše unifikující třeba „panamerické" civilizace.
Feminismus není pro mne „vyznáním" ani formou pro hledání či naplnění identity. Na to jsem asi již příliš stará. V mém věku má obvykle člověk tyto otázky již vyřešeny, nebo není schopen sebereflexe a vůbec si podobné otázky neklade. Ani nemohu říci, ke kterému feminismu náležím. Nemám ráda nálepkování, zařazování sebe či druhého do přihrádek asi proto, že právě toto se dělalo skoro vždy během mého života. Při zpětném pohledu na svůj život si uvědomuji hodnotu toho, že jsem žena, hodnotu své „jinakosti", fakt, že my ženy, na rozdíl od mužů, máme více dimenzí své „osobní kariéry", mezi které kladu možnost mateřství najedno z předních míst. Nevzpomínám si, že bych někdy litovala, že jsem ženou, a považovala se proto za chudinku a v nějakém feministickém hnutí proto hledala ideologickou oporu. Spíše naopak. Všechny feminismy, jak jsem to již napsala v článku pro časopis Aspekt v roce I994> které sebe sama chápou jen jako ideologii boje za práva ženy, mne spíše odpuzují. Celý život jsem poslouchala, jak někdo bojoval ve jménu toho či onoho za svoje či cizí práva a již mne to proto nudí. I „boj za práva žen" je především bojem a dnešní svět (máme-li v něm přežít) potřebuje spíše podporovat sounáležitost než další diversifikaci.
Pro mne muž nikdy nebyl „nepřítel" ani biologický, ani třídní, — ale pouze druhý člověk. Blízký, milovaný, vzdálený, cizí, neznámý, lhostejný, ba třeba i protivný a odporný. To vše ale dle jeho individuality, jeho osobnosti a ne proto, že je to apriori muž. Tyto všechny vlastnosti, dobré i zlé, má pro mne člověk, jako „ten druhý", a ne proto, že je muž, černoch, cikán, dělník, či třídní nepřítel. Těchto stupidních generalizací o apriorně dobrých či špatných vlastnostech lidí jsem si užila dost a dost během svého života, a tak se proti takovémuto přístupu bráním i v případě, že by mne tentokrá-
te, výjimečně, takováto ideologie i preferovala. Nemám schopnost totálně náležet k jakékoliv ideologii či vyznání. To ale nesouvisí s tím, že jsem žena, ale že mám takovou povahu, jakou mám. Jako mladá jsem opakovaně toužila náležet k nějakému vyznání, ideologii asi proto, abych se zbavila svého skepticismu, své potřeby kritičnosti. Nikdy se mně to, bohužel, nebo bohudík, nepodařilo, přestože jsem se kdysi „poctivě" snažila věřit v ideje křesťanské i socialistické, všech možných denominací. Jakmile jsem nějaké učení blíže poznala, a již již jsem chtěla říci spolu s Faustern „ty, okamžiku, setrvej" začala jsem to nově objevené kritizovat, rozebírat a tím i devalvovat. Tento přístup mne zbavil sice slasti spočinutí v nějakém dogmatu, ale současně i ušetřil zklamání z přílišného náležení k jakékoliv ideologii. Byla jsem proto ušetřena, ale i ochuzena o možnost prožít si fanatismus a vyznavačství i janičářské nadšení pro cokoliv. Nešlo mně to nikdy. Proto na otázku ,Jste feministka?" odpovídám obvykle další otázkou: „Až mně řeknete, co vy máte pod tímto pojmem na mysli, pak vám řeknu, zda s tímto pojetím feminismu souhlasím a v čem s ním nesouhlasím."
Já se považuji především za Jiřinu Siklovou a pak teprve za ženu, matku, Evropanku, Češku apod. V případě hájení skupinových zájmů nadřazuji nad zákony biologicky vymezené skupiny zájmy skupiny definované občanstvím nebo něčím, pro co jsem se sama rozhodla, a ne tím, co mi bylo dáno okamžikem mého zplození. Nedomnívám se, že ženy jsou „prostě lepší", ani se nedomnívám, že kdyby ony ovládly stávající mocenské struktury místo mužů, že by svět vedly zásadně lépe a spravedlivěji. Obávám se dokonce, že kdyby ženy opravdu získaly většinu v mocenských strukturách, že by je politika i možnost rozhodování tak pohltily, že by ztratily (podobně jako je to u mnoha mužů-politiků) schopnost kritické reflexe Současnosti. Proto, abych si všechny tyto rozdíly postoje, zvláštnosti uvědomila a abychom si je uvědomily i my, jako ženy, potřebujeme znát i různé feminismy, které jsou diferencovaným přístupem k variabilní realitě z hledis-
ka rodu, neboli gender. A to je také důvod, proč se snažím, aby se gender studie (které jsem založila jako centrum pro curricula a knihovnu) staly i u nás předmětem, který se přednáší na školách a je chápán jako seriózní vědecká disciplína.
A budoucnost, jak vidím budoucnost feminismu u nás? Hérakleitos měl pravdu, když řekl, že nikdy nikdo nevstoupí dvakráte do téže řeky! Nikdy nebudeme, my ženy v České republice a v dalších postkomunistických zemích, prodělávat stejné diskuse a hledání, jaká probíhala na Západě mezi feministkami sedmdesátých a osmdesátých let. Feminismy se k nám nyní dostávají jako již diferencované, skoro „definitivně" profilované směry, ze kterých si můžeme vybírat. A také to děláme a budeme dělat. Současně si tyto směry upravujeme a podle vlastních zkušeností modifikujeme. Pomalu, neboť v dnešní, rychle se měnící a podněty přesycené době, kdy možnosti přesahují kapacitu našeho vnímání a přijetí, si musíme vybírat tak, abychom se nezahltily. A toto vybírání a přejímání i modifikování bude zase podmíněné naší zkušeností se státním paternalismem, bude generačně diferencované.
Domnívám se, že se u nás asi nevytvoří nějaká nová feministická škola či nový směr. Spíše si budeme vybírat myšlenky z různých směrů a škol, a to přejaté a přijaté budeme doplňovat vlastními zkušenostmi. Věřím, že i s tímto eklektickým přístupem budeme „staršími sestrami" ze Západu přijaty jako partnerky jejich dialogu, že se na nás nebudou dívat jenom se shovívavostí, ale že i my je svým přístupem obohatíme.
Jiřina Šiklová (1935), socioložka. Maturovala na gymnáziu v Praze roku 1953. V roce 1958 absolvovala filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vletech 1960-1969 pracovala na téže fakultě jako asistentka. V letech 1969-1971 se živila jako uklízečka, poté až do roku 1988 působila jako sociální pracovnice pražské Thomayerovy nemocnice, ovšem v letech 1981-1982 byla vězněna za zasílání literatury a rukopisů do
zahraničí (případ Kamion). Signatářka Charty 77- V letech 1989-90 opět uklízečka, v roce 199O se vrátila na FF UK, nyní tamtéž vedoucí katedry sociální práce. Zakladatelka knihovny a Centra pro Gender Studies v Praze. V roce 1995 získala za Českou republiku cenu Zena pro Evropu. V samizdatu publikovala desítky článků na politická témata (psala pod pseudonymy, pod cizími jmény jí vyšlo šest knížek). Po listopadu 1989 se publikačně věnuje především sociálním problémům, feminismu a romské tématice. Je aktivní v řadě nevládních organizací. Matka dcery Lucie (i960) a syna Jana (1963).