f& Sä *S TS 5 3 n- o < ^ < s =s «s a r " h. - - ■-"-f: ?-í s r = ;, - s m d» ~ N -^ ~*í C - "í ~ o n< ' > > ^ < -- — -< O =- JF* 3 "x g 5 r a: 0 í^. i^ ST" -■ ÍT* »ŕ 0 3 S' p !-■■ I 5 ^■s 0 í! I < r? V 3 a* 2i Q; 3 3 3 -s ES " 0 s< O EJ. '-_.. S c tr < Jr -f 1-----í N* 5. 1 ." K1 < -<> *-s o 3 „ ^ n' rs o r d 3- -< "í _: n. 2T 3 S" M. q s-; ~ ~ ■■» r JC- "J. n, w -T) ■ £ 3 - .- - ST" d o o S — 3 N O < i -Š tr N 2. ; o 3 fl ' koncem Prallkého jlM Ittnčl prakticky i kritická reflexe to-l ; hoto problému - al M »Ikolik výjimek, jako je několik pra-cí slovenské SOCiploiky Jolany Jančovicové a především monografie brnénthiW »dciologa Ivo Možného Rodina n vysokolkoltky wMatfthkwblŮ (Brno 1983). Právě v této době, 0 tedy po roce 19661 It nápadních zemích začíná rozvíjet tak zvané druhé leniké hnuti. (Jedním z jeho důležitých impul- W sů je diikuie O právu lany na potrat, která pod hlavičkou „za q zdraví žen" v Československu proběhla už v druhé polovině . padesátých let.) ZatlmCO česká společnost považuje ženskou otázku, která M VI iflajchialtovaných společenských vědách zachraňuje jako lOUČált sociologie rodiny, za „netéma", v nejlepším připadl aa otravnou a zbytečnou, stává se ženské 1 hnutí na zapadl nejsilnějším inovačním proudem ve společ- 0 nosti, k němu! teprve V osmdesátých letech jako druhý ino-V vační impull přistupuje hnuti ekologické. Emancipační u předstih, který Československo v Šedesátých letech před Zá- i pádem mělo, je v oluÉniiku, kdy na podzim 1989 dochází • j k základní společenské tměné, fakticky spotřebován. ' Negativní reakce české společnosti na konfrontaci s femi- ■ nismem po roce I989 byla ji* timto divergenčním vývojem 1 přímo naprogramována. Spolupůsobily zde ovšem ještě fak-I tory další: I a) Zkušenost len i mulů v české společnosti byla jiná než i zkušenost, z nil vyrůstal Bápadni feminismus. Socialistické ■ společnosti byly sice společnostmi patriarchálne paternalis-tickými, nebyly ale společnostmi mužů. Ženy i muži měli ' společného protivníka a utlačovatele ve stranickém aparátu, ■ ( pointovaně vyjádřeno, nositeli statni moci nebyli muži, ale I i funkcionáři, kteří stejnou mírou vládli mužům i ženám. To I snižovalo ostrost pohledu pro subtilnější rodově specifické I mechanismy útlaku a diskriminace. Jen zde také existovaly styčné body, které by byly umožňovaly tvořivou konfrontaci se západní feministickou analýzou sexistických elementů ve 82 společenských poměrech. Hlavním problémem české společ- nosti na konci osmdesátých let byl ale totalitní společenský řád, násilí státní, ne násilí vůči ženám. b) V české tradici byla emancipace žen součástí emancipace národa. Ženy podporované ve svém emancipačním úsilí muži (Náprstek, Masaryk) se neemancipovaly proti mužům, ale s muži proti národnostnímu útlaku. Diskriminace žen v zákonodárství, přístupu ke vzdělání a politickým právům byla do roku 1918 konotována nacionálne, jako útlak české i ženy, ne jako útlak ženy jako takové. Vůči mužům jako ne- f přátelům obrácená aktivita některých militantních feministických směrů, jejichž reprezentantky se po listopadu 1989 houfně objevovaly v Praze i jiných českých a moravských městech, byla cizí české zkušenosti i tradici a provokovala spíš odpor než vážné zamyšlení. c) Hrubému a nediferencovanému myšlení, které se v Ce- j chách ujalo v sedmdesátých a osmdesátých letech, chyběly často nástroje, které by jádro feministické kritiky dokázaly uchopit a tvořivě aplikovat v českých poměrech. d) Jako kontraproduktivní se v nové situaci ukázala i samozřejmost a onen nedostatek reflexe, s nímž ženy žily daný | stav rovnoprávnosti jako něco přirozeného, co jim nikdo ne- j může vzít. Tento postoj vlastně zcela přirozeně vycházel ze způsobu, jakým byl socialistický model emancipace po roce 1948 realizován: ne jako hnutí, ale jako politické opatření uváděné v život shora, i když v emancipačné příznivé situaci po konci druhé světové válkys>. Na rozdíl od žen na Západě, které si každý pokrok ve svém společenském postavení musely tvrdě vybojovat či dokonce vysoudit, české ženy své rovnoprávné postavení s muži dostaly od státu tak říkajíc „darem" jako součást politického programu socialismu, i když tento dar byl některými svými rysy darem danajským. Při těchto předpokladech se vcelku nelze divit tomu, ačkoliv je možné toho litovat, že česká společnost na feminismus po roce 1989 reagovala do té míry odmítavě a povrchně. II 1 e n o W a g n e i o v ú 83 fl Změny a tendence po liltopadu 1989 1 Pokud jde o změny ve společenském postavení ženy po roce 1989, v některých ukazatelích nedošlo k výrazným změnám, přestože celá společnost se dostala do prudkého pohy- ■ bu. To platí předevilm pro v podstatě nezměněnou vysokou úroveň zaměstnanosti ien. Ženy zůstaly i po listopadu integ- W rální součástí pracovního trhu a zaměstnání součástí jejich g životního plánu. K návratu ien do domácností a znovuobje- - vení jejich tradiční role, který by si byli přáli někteří politi- kové, nedošlo. Do jaké míry je ovšem postavení žen na pracovním trhu skutečně jisté, se ukáže teprve v souvislosti s rostoucí nezaměstnanosti, která českou republiku pravdě-1 podobně čeká. Neni zcela vyloučeno, především pokud by 0 opět došlo k politickému posunu od ČSSD k ODS, že ros-V i toucí nezaměstnanost bude alespoň tu a tam provázena hla-Q I sy propagujícími návrat ien do domácností. Bude pak otázkou síly ženských organizaci, jejich politické reprezentace ■ a stupně integrace CR do struktur EU, podaří-li se těmto možným tendencím úspěšně čelit. ' Obnovování kapitalismu v Cechách znamená ovšem změ- 1 nu politického a hospodářského rámce, v němž ženy realizu-I jí své životy, a v tomto smyslu lze jii pozorovat některé změ-| ny, které ve svém celku znamenají určitou margmalizaci I ženské populace vůči populaci mužské. i Muži velmi rychle znovu dobyli svá stará „loviště" v tradič- • nich mužských branžích, jako je podnikání a komerce, a ob- sadili rozhodující mista v politice a hospodářství. Rychlost, ' s jakou to učinili, si dovoluje učinit představu o frustraci, I kterou pro jejich nutkavou potřebu činu socialismus známe- I nal. Jistá nevůle vůči ienám, které muži instinktivně považu- | jí za proňtérky starého socialistického systému, který jim vzal I tolik z jejich dřívějších realizačních možností, je podle mé- ho soudu nepřehlédnutelná. Obnovení kapitalismu v každém případě v české společnosti posílilo mužské vzory cho-84 j vání a jejich normativní charakter. Sebevědomí mužů jako i, rozhodujících společenských aktérů a „machrů" vzrostlo a dá se sledovat i v okrajových oblastech, jakými je třeba móda. Být/ mužem na rozdíl od stavu za socialismu už zase něco znamená. Tendence k marginalizaci žen se naopak projevuje v rekonstrukci společenského statusu manželky u významných podnikatelů a politiků. Manželky se jako kategorie šťastně i nešťastně vracejí do veřejného života a politiky a dostávají znovu tradičním úkolům v sociální práci a dobročinnosti. S rostoucím významem mužů souvisí, a jakousi odvrácenou stranou tohoto návratu manželek je, zveřejnění ženského těla jako sexuálního objektu a jeho instrumentalizace . v reklamě a médiích. Možnost degradace ženy na sexuální objekt existovala samozřejmě i za socialismu, byla ale záležitostí soukromou, v níž nepodcenitelnou roli hrála svobodná vůle ženy se tímto způsobem chápat. Legalizace tohoto pohledu na ženu má méně co dělat s morálkou jako spíše s tendencí dostat ženy znovu „pod čepec" mužského rozhodování. Sexualita je v tomto smyslu starým a osvědčeným vehiklem domestikace, kterým lze ženě neustále připomínat, „k čemu tu vlastně je". Nejde zde při tom o to, omezit nějakým způsobem faktická rovná práva žen, ale o kontrolu mužů nad těmito právy, zkrátka o to, dát ženám najevo, že se jako ženy přece jen stále realizují v „mužské zahrádce", v rámci podmínek stanovovaných muži. Do této kategorie českého sexismu] náleží například posuzování poslankyň poslanci podle atrak-tivity jejich zjevu a zveřejnění odpovídajícího „žebříčku krá-| sy . Degradace ženy na sexuální objekt je v každém případě důležitým, i když ve svém působení spíš skrytě působícím prostředkem, destrukce ženského sebevědomí a suverenity, j jehož vliv především na mladší ženskou populaci i ženy samy j podceňují, což je opět velmi typické pro samozřejmost, s níž chápou svá práva jako neohrozitelná. V české emancipační tradici znamená tato ve společnosti se lehce značící sexistic-ká linie něco nového, a je třeba se ptát, do jaké míry souvisí s doktrínou hospodářského liberalismu, jak ji propagovala ft 1 e W o 9 n e r o v á 85 D Klausova vláda. Není vyloučeno, že na panenské půdě tran- ig sformující se české republiky tyto skryté sexistické tendence liberalistické teorie vystupují zřetelněji do popředí než v západních zemích, v nichž ie uplatňují ve složitějším a diferencovanějším společenském poli. Za další nebezpečný projev svrchu zmíněného sebevědomí žen, zároveň ale i jejich marglnalizace, je jejich nízký až W j' zanedbatelný podíl v důležitých politických funkcích, počí-0 naje naprosto nedostatečným zastoupením v parlamentě. - Nepřítomnost žen v české a k tomu ještě sociálně demokra- tické vládě znamená dnes trapné evropské unikum. Snad ještě symptomatičtějilm pro celkové společenské klima je ale ono příznačné gesto lehkého pokrčení ramen, s nímž se politikové přes tento st»v přenášejí, jako by šlo o nějakou bagatelu a odpovídající podíl žen na politických rozhodováních V nebyl jednou z podmínek skutečné demokracie. I ženy samy 0* ovšem důležitost své prezence v politice podcenily a teprve postupně šiji uvědomují, jak rostou a množí se jejich zkušenosti s novým společenským řádem a jeho parametry. V tomto smyslu sensibilita žen pro otázky jejich rovného společenského postavení během deseti let od sametové revoluce pomalu ale znatelně vzrůstá a diferencuje se. Zatímco česká média setrvávají až na malé výjimky na nejnižší možné úrovni reflexe této otázky, je gender problematika, také díky iniciativě občanského sdružení Centrum pro Gender Studies v Praze, dnes už součástí učebních plánů téměř všech společensko-vědních univerzitních oborů a těší se zde značnému zájmu studentů. Náskok mužů budou ovšem ženy zvlášť v politice těžko dohánět, nepomůie-li zde společenský tlak zdola, ze strany tvořící se občanské společnosti nebo kvót ování. Osobní vztah k feminismu Pokud jde o mne samotnou, považuji se za feministku a jsem za ni také považována, v Cechách za feministku radi-8 6 kalní, v Německu spii za konzervativní. I to vyjadřuje různý stav ženského vědomí v obou státech. Sama bych se označila za feministku něžnou, umírněnou. Moje cesta k feminismu nebyla o nic jednodušší než cesta českých žen k němu dnes. Také já jsem musela napřed udělat své zkušenosti se západní společností, než jsem pochopila oprávněnost a ostrost feministické kritiky. Během let se moje postoje radikalizovaly. Militantní feminismus některých proudů na Západě je mi ale cizí. Osobně mi jde o to, dokázat spojit radikální analýzu situace s obezřetným jednáním, které nikoho neodpuzu-je, ale získává a přesvědčuje. Feminismus pro mne znamenal otevření nového úhlu pohledu na svět. Dřív jsem se domnívala, vycházelo to z mé zkušenosti s absolutně nesexistickým rodinným prostředím, ; v němž jsem vyrůstala, že muži a ženy vnímají svět stejně. Teprve na Západě jsem si začala uvědomovat, že zkušenost žen a jejich vidění světa jsou specifické, jiné než vidění mužské. Má-li se světu a společnosti dobře dařit, musí se toto dvojí mužské a ženské chápání světa vzájemně doplňovat, korigovat, podobně jako dvě oči teprve umožňují plastické vidění. A právě tato komplementárnost mužského a ženského vidění světa je v industriálni společnosti hluboce porušena. Zeny a muži tu obývají dva různé světy, i když zdánlivě žijí v jednom, — pro mne nesmírně smutné poznání. To všechno jsem pochopila teprve v Německu, kde tyto protiklady jsou daleko zřetelnější. Moje česká socializace mne ale zachránila před upadnutím do extrému, nemusela jsem revoltovat, mohla jsem v klidu poznávat a analyzovat. Moje generační družky v Německu zažily ve svých rodinách často ještě docela elementární útlak — třeba v podobě vzdělanostních bariér ä la „vzdělání nepotřebuješ, stejně se vdáš", které jsme si my už vůbec nedovedly představit. Chtěly-li se osvobodit, musely udělat radikální řez, postavit se proti všemu, co je v rodinách formovalo. To jsem já nemusela, protože jsem takový útlak jako žena nikdy nezažila — snad jenom náznaky k němu, když jsem byla na začátku své existence v tehdejší Německé spolkové republice definována jako manželka přes povolání své- íl 1 e n o W a 9 n e r o v * a 87 g ho muže. Ale to už jsem byla dospělá, takže mne to sice zlo- j bilo, ale neohrožovalo mou identitu. Jestliže feminismus znamená revoluci ve vnímání světa, pak k tomu patří i objevování skrytého podílu žen při vytváření evropské kultury. Je tp proces, který ještě zdaleka není " ukončen a který znamená i podstatné obohacení historických a společenských věd. W Zeny a jejich existence ve světě mne zajímaly už od mládí. 0 Feminismem ale můj zájem dostal novou bázi a legitimaci. « Sem patří moje biografie Mileny Jesenské i studie o nevý- znamných členech rodiny Kafkovy, tedy především jeho sestrách a matce, rozhlasová hra o Sabině Spielreinové a jejím vztahu k C. G. Jungovi a řada dalších prací. Také projekt Pa- 1 mětižpn, na kterém spolupracuji, by asi bez sensibilizace femi-© nismem, ale i konfrontace s ním, byl sotva spatřil světlo svě-V ta. 0 Jako dívka jsem se přátelila hlavně s chlapci, děvčata, smím-li to tak říct, málokdy uspokojovala moje intelektuál- • ní nároky. Dnes jsou pro mne naopak ženy daleko zajímavěj- ší než muži, otevřenější, citlivěji reagující na svět, komuni-' kativnější a schopné práce v týmu. To — a ženská solidarita — 1 je snad vůbec ten největší dar, který mi feminismus přinesl. I Zdá se mi, že muži v minulých třiceti, čtyřiceti letech, sro-| vnáme-li to třeba s generací Kafkovou, mnoho ze svého dří-I vějšího intelektuálního bohatství ztratili, a že se jaksi ve svém i reflektování světa opožďují, i když ještě pořád v politice ■ i společnosti hrají prim. Vládnou ovšem světu jako muži a „machři", ne jako otcové, protože jejich technokratické ' uchopování a řízení světa je příliš orientováno na prosazení I vlastního já a chybí v něm aspekt starosti a péče o druhé. I Cílem feminismu pro mne není vláda žen, nějaký nový | matriarchát, ale vyrovnání podílu mužů a žen při řízení svě- I ta. Nejde tu o pouhou procentuální přítomnost žen v řídi- cích strukturách, i kdyi ani ta není bez vyznaniu, ale o novou kvalitu a nový způsob práce v nich, v němž by se daleko sil-88 něji uplatňovaly zřetele k sociálnímu poli, v němž se člověk realizuje, a k užitným hodnotám, bez nichž svět nemůže existovat. To je právě ona změna paradigmatu, již jsem zmínila na počátku: namísto priority produkce hmotných statků, která je jenom prostředkem k udržení života, postavit znovu do středu dění člověka a jeho potřeby jako kritérium všech společenských a politických rozhodnutí, to znamená zásadně změnit, vlastně jen „postavit na nohy" náš hodnotový systém. V tomto základním bodě se cíle feminismu velmi úzce stýkají s cíli ekologického hnutí. i) Na tomto faktu oslabeni mužských vzorů ve společnosti nemění nic skutečnost, že rozhodující mocenské struktury, jak je reprezentovala KSČ, byly patriarchálnč-paternalistické. Straničtí funkcionáři se ovšem ve společnosti, až na několik málo výjimek, jakou byl například A. Dubček, netěšili žádné zvláštní úctě a nepůsobili jako orientační vzory chování, či vzory vůbec. 2) československý zákon o rodině z roku 195°. již například důsledně uskutečňuje zrovnoprávnění muže a ženy v rodinných vztazích. V západních zemích, například v SRN, bylo tohoto stavu dosaženo teprve na počátku sedmdesátých let. Až do šedesátých let zde měl muž například právo vypovědět pracovní místo své ženy i bez jejího souhlasu a vědomí. Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, publicistka, editorka, původním povoláním promovaná bioložka a pedagožka. Pracovala v různých povoláních, také jako vedoucí laboratoře na veterinární fakultě v Brně či dramaturgyně divadla pro mládež, spolupracovala s Plamenem, Studentem a Literárními novinami. V roce 1969 se odstěhovala do tehdejší Německé spolkové republiky. Píše česky i německy. S Vladimírem Janovicem publikovala dokumentární esej o brněnské skupině Předvoj Neohlížej se, kameníš (1968). V SRN se jako publicistka věnuje převážně tématu postavení ženy v soudobé společnosti a česko-německým vztahům. Pravidelně píše do Neue Horcher Zeitung o české kultuře. Po roce I989 se publikačně vrátila do své původní vlasti. Kromě různých příspěvků v periodikách jí zde vyšla (1990) próza Dvojitá kapie (v roce 1982 v německém vydání jako Die Doppelkapelle). Následoval svazek rozhovorů Odsunuté vzpomínky, £uj^>rrii«ní mých sudetonimeckýchgeneračních vrstevníků (1993, připravuje se druhý díl). Soustav- O ně se věnuje životu a dílu novinářky Mileny Jesenské. Kniha Milena Jesenská | (1996) je českou, upravenou a rozšířenou verzí původně německy vyda- né biografie (1994)- Edičně připravila svazek Dopisy Mileny Jesenské (1998) a německy antologii portrétů významných českých žen Prager Frauen (1995)-V roce 1997 vyšla její biografie rodiny Kafkovy Im Hauptquartier des Lärms — " die Familie Kafka aus Prag. Autoriky ie podílela také na svazcích rozhovorů s českými ženami Pamiťltn I. a //. (1998). Má dvě děti: Michaela (1974) K a Carolinu (1976). 0 9 11 e 1 o v 6