LAAN, G.: Otázky legitimace sociální práce str. 42-53,133-143 fr %te-'í '.'■ v -T ' A y ,č: 'r Ge vari der Laa -"j Otázky • f:í ^ r .# SÄ? é SjlW i thi< ■>/ sociálni '^* práee sirakce, a jejich bezprostřední aplikací na sociální péči. Zejména doslovná aplikace 2 pojmu ukázňování na praktické situace nevedla k lepšímu pochopení sociální práce...: Mezitím by snad mohl čtenář dospět k závěru, že máme silné pochybnosti, po- i; kud se týká povrchní výměny mezi teorií a praxí, přičemž se nabízí otázka, nakolik v? je konfrontace FoucauIrových interpretací v rámci sociální práce a Habermasovým '( myšlenkovým pojetím vhodná. Zejména z důvodu, že sám Habermas používá po-1 jem „kolonializace", srovnatelný s pojmem ukázňování. Ačkoliv se jeho pojmový >í rámec jeví být méně jednostranný než pojmový rámec „panoptických teoretiků",'■% v konkrétní analýze společenských fenoménů dochází ke srovnatelně ponurým zá- ;;j vérům v hodnocení změnitelnosti stávajících poměrů. j Ostatně i u Foucaulta je poukazováno na protiklady mezi příbuznými teoretic-4 kými pojmy a jeho postojem ke konkrétním společenským fenoménům. Tak je na- U příklad známo, že se angažoval v boji o reformy vězeňství, přestože se to vzhledem:;;j k jeho teoretickému stylu přímo neočekávalo. Keulartz a Kunneman (1984) v této ?* souvislosti zdůrazňují, že u Foucaulta: í| ..nelze na úrovni jeho základních pojmů nalézt tento boj explicitně jako konstitutivní element íí moderního sociálního řádu." íj Vztah mezi teorií a praxí není u těchto autorů vždy jasný. Proto se pokusíme re-ff alizovat tento vztah opatrně a iterativně, to znamená, že nebudeme praxi zatěžovat;% pojmovou šablonou. Stejně jako v předchozí části textu vždy uvedeme příklady■-?> z praxe a pokusíme se o jejich zasazení do širšího rámce. Za tímto účelem zazní M některé teoretické otázky, o nichž se domníváme, že vykazují určitý vztah k praktic- :j\ kým problémům. Nakonec se pokusíme o aktuální propojení obou druhů problémů. ,»5 Předem bereme na vědomí, že při tomto pokusu nepůjde o vyčerpávající záběr terna- :J tik}'. Zde nám nejde především o konečně platnou aplikaci Habermasovy teorie, ale ;j o diskuzi k „samozřejmému balíku" sociálního myšlení v nizozemské sociální péči. ;| Nejprve se musíme vrátit k myšlenkám posledního odstavce, kde Keulartz a Kun- íi neman poznamenávají, že myšlenkové propojení „both ways" by mělo velký vý-3 znám. To znamená, že k lepšímu porozumění popisované problematiky použijeme f; jak vnější, tak i vnitřní perspektivy. U Habermase nalezneme tyto dvě perspektivy % ve spojení s pojmy „Systém" a „životní svět". Abychom neztratili kontakt s prak-:í; íickou sociální prací, vracíme se vždy tam, kde jsme Zůstali s případem stát. ji V podstatě jsme za pomoci zprávy Graeda Janssena vypracovali mechanismus, f který lze zřejmě lépe popsat pojmem „kolonializace" než pojmem „ukázňování". ftj Ještě jednou si oživíme v paměti několik výpovědí: | „Ztratili jsme své postavení moci vůči žalobcům a stáváme čím dál tím více jejich prisluhovači j-(...). Jsem součástí této mašinérie (...). Úředníka ze sociálního úřadu mám stokrát na telefonu. Stávají :S se z nás dobří přátelé. Je možné pro zákazníka něco vydobýt, ale vše se odehrává uvnitř rámce, který ji vymezila sociálni práce." j! Habermas spoujuje pojem kolonializace s „médii" moci a peněz. Definuje ko-./íj Ioniaiizaci jako pronikání médií společenského Systému do životního světa lidí. ;| Dříve než se dostaneme k bližšímu popisu pojmu kolonializace, bude důležité vy- fj luštit, co přesně Habermas pojmy „Systém" a „životní svět" označuje. 1 42 Systém, a životní svět Životní svět si můžeme představit jako prostor k jednání, ve kterém lidé komunikativně jednají na pozadí sdíleného a zúčastněmými upřednostňovaného konsenzu. Životní svět není nějaká prostorově ohraničená oblast, jako například „rodná hrouda", aie: .celek kukumě zprostředkovaných interpretačních rámců, který je řečově organizovaný:' Tento celek tvoří neproblematické pozadí, z něhož se čerpá, pokud to má význam pro definici specifické situace." (Habermas - Kunneman, 19S3,s. 101) Pojmem „řečově" se zde míní „prostředky řeči: Slovem „neproblematické" se naznačuje, že existují určité samozřejmé významy jistých vyjádření v určitých (sub)kulturách, a zeje znám způsob, jakým je možné dojít k určitým společným definicím situací. Pojem životní svět se vztahuje k pramenům pomoci, které mohou lidé použít k dosažení „vzájemného porozumění", nebo, jak to nazývá Habermas, ke „komunikativnímu jednání". K tomu je vlastně zapotřebí „ideální situace rozhovoru", v níž je možné se nerušené sjednotit na způsobu jednání. Jinými slovy jde o to, jak uvést do vzájemného souladu jednání různých lidí. Ideální situace rozhovoru samozřejmě ve skutečnosti neexistuje, je však podle, Habermasova názoru více či méně tichým axiomem každé formy komunikace. Van der Burg a Van Reijen (]98S, s. 15) objasňují tento často nesrozumitelný věcný obsah následujícím způsobem: :.,Užijeme-!i k ilustraci poněkud přehnané teze, dalo by se říci, že základem každého rozhovoru je (kontrafaktický) předpoklad, že partneři rozhovoru nelžou. To platí, přestože víme. že každý z nás občas lže. Představa, že lhaní nebo nelhaní' není pro lidi podstatná, by mohla zbavit vedÉnľ rozhovoru smyslu." Zmíněné prameny pomoci se vztahují k uvedeným kulturně zprostředkovaným vztahovým interpretačním rámcům, které je možné použít ve snaze, o konsenzus. Jako příklad uveďme rodinu, a to nikoliv proto, že bychom museli primárné asociovat životní svět s mikrosociální rovinou, aie z důvodu, že rodina je důležitým objektem snah sociální práce, k nimž se ještě několikrát vrátíme. V jedné sbírce aforismů (1971) Adorno výstižným způsobem zobrazil, jak se rodina nalézá na hranici mezi Systémem a životním světem. Perspektivu životního světa pojímá následujícími slovy: „Řádné manželství by bylo teprve takové, v němž by oba partneři měli svůj vlastni nezávislý život, aniž by došlo k fúzi, jejíž příčinou je ekonomicky vynucené společenství zájmů. Zato by ale ze svobodné vůle brali na sebe zodpovědnost jeden za druhého." (Aforismus č. 10, s. 29) Jestliže již lidé nemohou čerpat ze samozřejmostí životního světa, například pokud při rozvodu vnikne do jejich životního světa najednou „tvrdá" společenská realita dělení majetku, svěření dětí do výchovy a majetkového práva, pak nabývá systémová perspektiva jasných obrysů: „Jakmile se lidé rozvádějí, a může jit i o lidi dobromyslné, přátelské a vzdělané, začíná se zveda; oblak prachu, který' pokrývá a zabarvuje vše, s čím se dostávají do styku. Je to jakoby se "sféra intimity, bezprostřední důvěra společného života po ztroskotání vztahů, o něž se partneři opírali, promé- 43 nila ve zlý jed. Intimita mezi lidmi přináší shovívavost, trpělivost, přijetí zvláštností. Je-li zpřetrhána»! pak se sám od sebe objevuje moment slabosti. Při rozvodu je takový obrat navenek nezbytný (...visí Jestliže si manželství uhájí poslední možnosti pro zušlechťování humánních buněk v nehumánnímia všeobecnú, pak se všeobecno pomstí svým rozpadem, tím, že se zmocní zdánlivě výjimečného, pod-3 řídí to odcizeným pořádkům práva a vlastnictví a zesměšní ty, kdo pociťovali bezpečí." (AforismusjH č. 11, str. 291) vjl Tato krásná próza je výrazně poznamenána negativním zážitkem společnostjp jako celku, jak je chápána frankfurtskou školou, kterou jsme vzpomínali na začátkujf kapitoly. Pojem životního světa by mohlo osvětlit Adornovo konstatování, že v ur~l čitých mezilidských vztazích lze hovořit o určitých společenských způsobech, kteréíl se vymykají právu a majetkovým vztahům. :;| Jestliže asociujeme pojem životního světa s vnitřní perspektivou, znamená to|| že argumentujeme z hlediska jednaj ících osob. Proto se v této souvislosti také častuj hovoří o teorii jednání. Podstatné je, jaký význam má určité jednání pro toho, kdoif toto jednání uskutečňuje. Vysvětlení určitých způsobů chování klientů sociální péče-||j zaměřené na teorii jednání, spatřujeme kromě jiného v symbolicky-interakcionis^i' ticky utvářených analýzách odchylného chování, které je sociálním pťacovníkůníi;| obecně důvěrně známé. Symbolicko-interakcionistické analýzy zneužíváni drogy! mohou fungovat jako výstižné příklady toho, jak je chování chápáno jako „návrh";,,!' při němž reakce člověka na určité podněty není určována ani tak podnětem samot--jí ným, jako spíše významy, které jsou s ním spojeny. Van Hoof (1973) popisuje, že::r zástupci symbolického interakcionismu nepokládají efekt LSD za bezprostřední:;! reakci na braní drog. Tyto reakce jsou prý zprostředkovány zapůjčenými sociálními^ významy: '■.§ „Vnímané efekty, zejména záchvaty strachu, jsou psychické reakce na řadu zkušeností, jejichž;! příčinou byla droga. Tyto zkušenosti navozuji u jedince takové pocity strachu z důvodu, že je může* interpretovat pouze tak. že byl snad šílený. Šílenství je v první linii jediná definice, kterou má kon-if zument drog k dispozici, aby mohl porozumět svým zkušenostem (...). Alternativní definice přejímá'1?' konzument především od zkušených uživatelů drog. Ti mu vštěpují, jak má užívat drogy, jak je třebiíf interpretovat vlastní zkušenosti a co musí podniknout proti eventuálním nežádoucím efektům." .;|: Subkultury tak dodávají konzumentům alternativní interpretační schémata k vy-'f loučení psychotických reakcí. Na okraj budiž poznamenáno, že z tohoto bodu začínali být jasné, proč anti-psychiatrie kladla problém propůjčování významů do centra;;| svého „sociálního modelu", k psychiatrickým poruchám. :| V Habermasově teoretické koncepci se životní svět skládá nejen z kulturně do-;! chovaných interpretačních rámců, na něž se především zaměřuje symbolický inter-S akcionismus, nýbrž i z jiných strukturálních komponent, jakými jsou například spo- % lečenské instituce, které regulují vzájemnou solidaritu a soudržnost lidí. Skládá sej i z kompetentních osob, které disponují určitými komunikativními schopnostmi.*' Pro nás jsou zajímavá zejména dvě poslední hesla, neboť stojíme před otázkou, do| jaké míry představuje organizovaná sociální práce instituci a jak je třeba pojmeno- ŕ vat komunikativní kompetenci sociálního pracovníka. Ale k tomu se vrátíme poz-;; ději. I 44 O komunikativním jednání jsme již hovořili v souvislosti s prameny pomoci, které lidé získávají z životního světa. Komunikativní jednání a životní svět se nähern udržují v platnosti. KLeulartz (1987, s. 133) se vyjadřuje následovně: Vždy. když se v každodenních stycích dosáhne shody v definici situace, posiluje se platnost Itúrních interpretačních rámců, legitimita společenských institucí a identita osob." Komunikativní jednání je tedy zaměřeno na vzájemné porozumění. Vzájemné porozumění předpokládá, že se lidé navzájem berou vážně a stejně tak chápou i kontext, v němž spolu partneři v jedné rovině přicházejí do vzájemného styku. To znamená, že partneři rozhovoru vedou symetrický vztah. Podle Habermase (1984, str. 588) působí shoda následovně: že mezi účastníky interakce panuje shoda v předpokládané platnosti jejich výpovědí, znamená, že intersubjektivně uznávají vzájemné nároky na platnost." i Habermas rozlišuje tři druhy nároků na platnost: „Mluvčí nárokuje pravdu výpovědí nebo existenčních předpokladů, nárokuje platnost legitimně i dohodnutého jednání a jeho normativního kontextu a požaduje opravdovost manifestace subjektivního V_4jroživán.í." (s- 589) Jestliže někdo řekne svému kolegovi: „Až půjdeš do kantýny, přines prosím tě sklenku mléka, protože mám žízeň", pak se tento mluvčí odvolává na pravdu své „předpovědi", že někdo druhý zamýšlí jít do kantýny, na platnost kolegjálních společenských způsobů a na opravdovost své potřeby získat sklenku mléka. Ovšem vztahy uvnitř životního světa nejsou takové, že by příslušný kolega musel tyto nároky na platnost nekriticky akceptovat. Pak by nemohla být řeč o vzájemném styku na stejné úrovni uvnitř stejného životního světa, nýbrž o vztazích moci. Jinými slovy, komunikativní jednání by pak bylo nahrazeno jednáním strategickým. Pro model komunikativního jednání je podstatné, že partner může příslušné nároky na platnost předložit k diskuzi. Takové diskuze nazývá Habermas diskurzy. Dochází v nich k výměně argumentů, které musejí dokazovat nároky na pravdu, platnost a.opravdovost. Pro sociálního pracovníka má velký význam, že pak podle Haber-masova názoru možná dojde k výměně, která se bude týkat nejen objektivní oblasti, ale racionálním způsobem se bude vyměňovat i morální a subjektivní oblast. Proto se. často hovoří o „široké racionalitě". Diskurzívní pokus o řešení těžkostí při jednání je možno srovnat s pojmem metakomunikace, který zavedla škola Paoio-Alto (Watzlawick a kol., 1970). K rozdílu mezi pravdou, platností a opravdovostí se vrátíme v příští kapitole. Naši předběžnou definici pojmu životní svět ukončíme poznámkou, že můžeme rozlišovat dvě formy reprodukce (udržování životního světa): jedná se o symbolickou reprodukci (myslíme tím shora uvedené interpretační rámce) a materiální reprodukci. U materiální reprodukce se podle Keuiartze jedná o: „efektivitu instrumentálního zasahování do přírody a strategického ovlivňováni protihráčů v soutěži při nedostatku prostředků." 45 Zde tedy můžeme hovořit o strategickém modelu jednání, kteiý hraje klíčovou;! roli při zachovávání hospodářských a politických (sub)sysíémů společnosti. Tyto !Í subsystémy jsou regulovány médii peněz a moci. Nelze hovořit o symetrických ,j| vztazích, jde naopak o vztahy asymetrické. Komunikativní jednání v nich hraje ;;f podřadnou roii. Můžeme hovořit o technické účelové racionalitě. « S pojmem „Systém" jsou proto spojeiry zcela jiné pojmy než s pojmem životní § svět. Systém je tedy vhodný k označení vnější perspektivy. Interakce jednotlivců je ■:■! posuzována zvnějšku. Z tohoto úhlu posuzování nebude jednání aktérů slaďováno % ke vzájemné shodě prostřednictvím vlastního názoru, nýbrž za zády aktérů za po- vf moci anonymních mechanismů. • 1« V systémových teoriích je zpravidla málo prostoru k vytváření společných situ-4f ačních definicí aktérů, kteří se vzájemně setkávají na stejné rovině. Tak budou na-JJ příklad podnikoví sociologové při popisu způsobů chování jednotlivců v podniku ;|| inklinovat k používáni jiného hlediska než hlediska právě jmenovaného, jež nazý-;yji váme hledisko symboiicko-interakcionistické. Jejich objekt zkoumání se nakonec Sí spíše bude hodit k použití „systémových brýlí", protože výrobní systém vytváří y| mnohem silnější vliv na vzájemný soulad jednání clenu skupiny, než je tomu u pro-If měnlivých interakčních vzorů neformální kultury mládeže. Příznivci symbolického1 .i,| interakcionismu se sice pokoušeli popisovat organizace čistě za pomoci pojmů % .joint actions", to znamená na základě kolektivního jednání lidí, kteří se pokoušejí || dospět ke shodě obsahů svých rolí a kteří chtějí realizovat vlastní cíle. Časem bu-ji don ovšem ve svých průzkumech přímo na místě nuceni k přesnějšímu posuzování Si strukturálního pozadí interakce (Van Hoof, 1973). |I Na tomto pozadí Habermas prosazuje pojem jednání místo pojmu „Systém", aby "i^ tak mohl ohodnotit strukturální faktory jako například moc. Výstižným příkladem ss působení jednotlivých mechanismů je i trh: na. základě tlaku, vyvolaného těsnou si rezervou, se zájemci přizpůsobují zákonům nabídky a poptávlcy. De Vries popisuje?! tržní princip následujícím způsobem: si ..Ke koordinaci jednáni zde tedy nedochází na základě racionálního konsenzu, nýbrž na pozadí ..;í anonymních hospodářských zákonitosti. Vyjádřeno Habermnsovou terminologií, v tomto případě na- jí stává soulad jednáni prostřednictvím systémových mechanismů.'" .,'f Tím lze vysvětlit nutnost systémové teorie k popisu takových mechanismů'*J (z vnější perspektivy)- Abychom se vrátili k našemu úvodu: rídíme-li se Achter-ľff hiovým tvrzením, že pro sociální péči 70. let byl charakteristický „trh s blahobytem if a štěstím", pak je možné tato slova interpretovat jako pokus o popis sociální péče :|; z vnější perspektivy. Vedle trhu je jedním z fenoménů, které Habermas na mnoha í:| místech přičítá systému, i byrokracie. Rozdíl mezi životním světem a Systémem S| můžeme ilustrovat s pomocí příkladu ze světa sportu. Závodní cyklistka Monique :S| Knolová získala na olympijských hrách v Soulu zlatou medaili. Po svém návratu * byla přijata jako královna, později však našla ve schránce dopis ze sociálního úřa- ti du, zejí byla odebrána sociální dávka, protože se příliš dlouho zdržovala v zahra- jj ničí. Počítači nebo osobě, která ho obsluhovala, zcela unikly různé důvody, které í| může mít člověk k tomu, aby pobýval v zahraničí. Racionalita byrokracie v tomto jf í okamžiku nevykazovala shodu se svým nejvyšším představitelem, se starostou města, který během oslav cykiistku pochopitelně jménem celého místního společenství vyznamenal čestným občanstvím, jménem byrokracie jí dal starosta červenou kartu. Jménem společenství dostala medaili. Vyjádřeno obrazem z bible: jedna ruka neví, co činí druhá. Systémová racionalita má jiné uspořádání než racionalita životního světa. To ovšem v žádném případě neznamená, že by systémová racionalita musela být sama o sobě hodnocena negativně. Zůstaňme ještě u sociálního úřadu: proti negativním efektům byrokracie stojí skutečnost, že občan s oprávněním na podporu může toto právo také uplatňovat. Jak zdůrazňuje De Vries (1983), nemusí každá objektivizace znamenat zhoršení. V ironické poznámpé k Habermasovu přístupu podotýká: „Opravdovým pocitům, které byly i díky Habermasovi opět stylizovány jako hodně diskutované filozofické téma, se daří především tam, kde proudí peníze. Peníze totiž, umožňují navzájem oddělovat věci a osoby. I byrokracie funguje na základě tohoto rozdílu. To může vést k odcizení, ale jsou zde j světlé stránky. Kdo je dnes nezaměstnaný, nemusí si už osobně chodit pro svůj talíř polévky. Naprosto abstraktně a neosobně, aniž by bylo nutné dostat se do kontaktu s příslušným úředníkem, může být podpora vyřizována prostřednictvím konta. Abstrakce, kterou s sebou přináší styk formou vrubo-pisů, odděluje příjem podpory od normativního úsilí a osobních pocitů." To, co pro jednoho člověka představuje problém (Graed Janssen: „Už jsem nemluvil o osobě, ale o záležitosti"), může být pro jiného řešením (De Vries: „Peníze umožňují navzájem oddělovat věci a osoby"). Tak, jak je životní svět kladen do souvislosti s komunikativním jednáním, je pojem „Systém" asociován se strategickým jednáním. Strategické jednání není zaměřeno na shodu, ale i na dosažení určitých efektů chování u jiné osoby. K tomu je nutné použít prostředky tak, aby se pravděpodobnost nástupu určitého efektu zma-ximalizovaia. Mezilidský vztah zde dosáhne charakter „prostředku k účelovému ■vztahu1''. Abychom mohli blíže určit pojem strategické jednání, užijeme zde další příklad ze světa sportu. Případ se týká aféry z poloviny 80. let, jež se odehrála mezi třemi sportovci. Tenkrát šlo o tři přátele, ruského krasobruslare G. a norské krasobruslare K. a A., pro než bylo samozřejmé, že Nor K. bez váhání vyhověl prosbě ruského koleg)', ab}'jeho jménem předal balíček norskému příteli A. Při rutinní prohlídce na letišti v Goteborgu ovšem celníci k velkému překvapení sportovce K. objevili v uvedeném balíčku velkou zásobu anabolik. K. byl tedy s nárokem na samozřejmost přátelských vztahů zneužit jako kurýr pro více či méně obchodní nebo dokonce ilegální transakci. Alespoň jestliže bereme v úvahu vysvětlení ze strany K. policii, nemel prý ani tušení, jaký je obsah balíčku. Model jednání ruského krasobruslare můžeme tedy charakterizovat jako strategický model jednání. Ve smyslu strategické optimalizace šancí věděl více či méně jistě, že předpokládaného efektu dosáhne. Zvláštnost tohoto případu spočívá v tom, že se týká speciální varianty strategického jednání, označované za „latentní strategické jednání". Ruský kraso-bruslař zachoval zdání komunikativní situace a usiloval při tom o skryté strategické cíle. Parazitoval tedy na zdrojích životního světa. Přestože samozřejmě existují nesčetné formy „otevřeného strategického jednání", jmenovali jsme právě latentní 47 strategické jednání, protože kritika sektoru pomoci směřovala především k odhalení skrytých strategií moci, které se obvykle uskutečňují pod záminkou „otevřené" komunikace. Pojmový rámec, který jsme doposud uváděli, je možné schematizovat následujícím způsobem: 1. schéma: Habermasův pojmový rámec ^________________________Životní svět Systém _________________komunikativní jednání - strategické jednání_________________ _______________________________symetrie - asymetrie __________________________teorie jednání - systémová teorie _________________řečová shoda (diskurz) - regulace médií (peníze a moc)_______ _______________společná definice situace - jednostranná definice situace nároky na platnost lze podrobit kritice - negace nároků na platnost široká racionalita - účelová racionalita Systém a komunikace Pojem „Systém" znají sociální pracovníci většinou z oblasti rodinné terapie a ze |j systémové a komunikační teorie školy Paolo-Alto (Watzlawick, Beavin a Jackson, | 1970). Pojmové rámce školy Paolo-Alto a Habermasovy pojmové rámce jsou v mnoha íí ohledech vzájemné srovnatelné. V této souvislosti nemůžeme zacházet do detailů, | ale v zájmu porozumění je nezbytné krátce se dotknout několika otázek. Habermas |j odpovídajícím způsobem spojuje koncepty „Systém" a „životní svět" s pojmy „stra-1 tegické" a „komunikativní jednání", a sice v tom smyslu, že strategické jednáni, | které míří k dosažení nějakého výsledku, zapříčiňuje reprodukci Systému, zatímco ej komunikativní jednání zachovává a obnovuje životní svět. | Watzlawick a kol, hovoří o „pragmatických aspektech lidské komunikace". Tím. ^ směřují k donucovacími! charakteru určitých komunikačních forem. Ve své teorii i vytvářejí spojení mezi systémovou a komunikativní teorií. Posuzováno z hlediskas Habermasovy teorie se jeví toto spojení jako zmatené, ale oba přístupy je možno-j navzájem srovnávat. V obou teoriích lze hovořit o zkoumání patologických jevů, j_ a to u Habermase především na rovině makro, zatímco u školy Paolo-Alto se jedná | hlavně o rovinu mikro. Jak jsme již dříve uvedli, privátní kontakty na rovině mikro ^ nemusíme ztotožňovat s životním světem. Tuto oblast je stejně tak možné analýzo- !| vat na základě systémové perspektivy. A to přesně dělá škola Paolo-Alto. Watzla-:% wick a jeho příznivci se podstatě pokoušejí inventarizovat strategie moci uvnitř ;| mikrosystému (rodina). V tomto smyslu je užití pojmu „Systém" vhodné. Bossman % (1985) poukazuje na skutečnost, že škola Paolo-Alto se soustřeďuje především na f 48 systematické momenty koordinace lidského jednání". Proto se podle jeho názoru zdá, jako by ve formě „životního světa" nebo i Jednání" v obecné rovině nebvl znám žádný protikladný pojem k pojmu Systému. Subjekt zaniká ve struktuře vztahů. Pojem „životní svět" je tedy u Habermase napojen na kompetentní aktéry, na záměrně jednající subjekty, které na základě společné definice situace navzájem slaďují své jednání. Skutečnost se má tak, že Watzlawick ajeho spolupracovníci se vůbec nezajímají o úmysly či intence lidí (Watzlawick a kol„ 1970, s. 43). V reakci na Bosmanovu kritiku jsme popsali (van der Laan, 1986), zeje třeba vysJovit otázku, zda životnímu světu v pojetí školy Paolo-Alto skutečně chybí komunikativní orientace. Nakonec tato škola jasně rozlišuje mezi kóngruentní komunikací, kdy v centru pozornosti stojí snaha o všestranné porozumění, a formami komunikace, při nichž člověk záměrně (a často tajně) kontroluje chování jiných. Hlavním důvodem, proč existuje zájem o tuto posledně jmenovanou interakční formu, spočívá v jejím předmětu zkoumání, čímž narážíme na známou „dvojí vazbu" (van der Laan a Spangenberg, 1982). Stejně je možné relativizovat kritiku Bosma-na, že Watzlawick ajeho příznivci nemají zájem o subjektivitu jiných aktérů, tvrzením, že lidé, kteří jsou dlouhou dobu negováni a zneuznáváni ve své subjektivitě, vykazují postupně symptomy ztráty identity. „Desubjektivizace" uvnitř systémové teorie souvisí tedy v prvé řadě s procesy desubjektivizace objektů, jež jsou v jejím rámci podrobovány zkoumání. Pochopitelně nelze pominout, že škola Paolo-Alto se velmi intenzívně zabývala systémy a strategickým jednáním. Ve svých počátcích zkoumala podvedením Gre-goryho Batesona především patologické situace v rodinách a vyhledávala zde „systematicky narušenou komunikaci". Aniž by to bylo takto explicitně pojmenováno, pozornost byla soustředěna na zkoumání strategických manévru mezi jednotlivými členy rodiny, které sledovaly udržení existujících vztahů (moci) uvnitř rodinného systému. Ve svých předběžných studiích ke knize o komunikativním jednání (1984) se Habermas touto teorií komunikace školy Paolo-Alto velmi podrobně zabýval. Je zřejmé, že tato škola odkrývá pouze část spektra, jehož zkoumání Habermas provádí. To lze ilustrovat na základě 2. schématu, v němž autor popisuje své spektrum zkoumání (Habermas, 1981, s. 446). 2. schéma: Formy jednání podle Habermase ______________________ sociální jednání komunikativní jednání strategické jednání ______________________ skryté (latentní) otevřené ______________________ nevědomé klamání vědomé klamání (systematicky narušená (manipulace) ______________________ komunikace)________________________ 49 ,,ro-nesl na úvod kongresu Od staré ideologie k nové věcnosti. V novém Zastřešujícím svazu zjara 1987 (Van der Ploeg, 1987) ještě jednou v krátkém článku pod titulem Zlepšení produktu popsal, jak lze legitimovat přechod od staré ideologie k nové profesionalitě. Začíná s útokem na starou známou tendenci sociální péče vidět a pojímat věci „široce". Pokračuje pak slovy: „Tato šíře, často našeptávaná idealismem, nám nepřipadá být právě vhodná, jestliže chceme pomýšlet na .zlepšování produktu' nebo na jiné horké želízko, /zlepšování kvality4. V naší práci hrají větší roli spíše'racionálni přístupy. Více než dříve hovoříme o postupech, úkolech, zodpovědnosti, infrastrukturách, organizačních strukturách, managementu, výrobě atd." Vychází najevo, že je zastáncem názoru, že tento věcný způsob myšlení by lépe uspokojil žádost o pomoc ze strany klienta: „Již nehledají kolegy k řešení problémů nebo diskuzní kroužky, aby spolu přišli na to, že mají problém. Stále více se zde prosazuje společenská tendence hledání vhodného produktu. Návštěvníci--klienti - nic takového nemají, v každém případě ještě méně chtějí slyšet o schopnostech pochopit problém, ale požadují zřetelnou odpověď, doporučení, radu, převedení, konkrétní postoj pomoci. Právě kulturní vývoj nutí naši práci více než dříve k dodání produktu zcela hotového, připraveného ke spotřebě a takřka beze všeho kolem. Pomocný systém musí být bezvadně fungujícím systémem, který bezvadně pomáhá, dadává produkty šité na míru a zprostředkovává jasno místo nějakých podvědomých příběhů, analýz a diagnóz." Van der Ploeg definuje svůj přístup jako přechod od „kultury, orientované na osobu ke kultuře orientované k úkolům". Tvrdí, že ve staré kultuře sociální práce, která byla orientovaná na osobu, bylo vykonávání moci přípustné pouze tehdy, jestliže byli v otázce moci všichni jednotní. Osobní vliv byl při tom mnohem důležitější než formální legitimace. Chtěl dospět ke kultuře rolí s oddělenou zodpovědností managementu a praktické práce: „Zařízení najímá odborně kvalifikovaného pracovníka, aby uskutečnil produkt zprostředkovávaný zařízeními Pojetí, že zařízení je »vlastnictvím* pracovníků, je založeno na nedorozumění, a sice na takovém nedorozumění, že sociální zodpovědnost za funkci zařízení ze strany představenstva je identická se zodpovědností pracovníků." Na tomto místě zanecháme přehledných úvah o nové věcnosti v sociální práci. V následujících odstavcích krátce naznačíme, ve kterých oblastech lze kritizovat nároky na platnost tohoto hnutí. 139 i\ová věcnost jako nová ideologie? Za prvé je nápadné, jak otevřeně se někteří zasazují o přechod od komunikativního modelu jednání ke strategickému modelu jednání. Je to nápadné, protože v „kul-:uře řeči" v rámci sociální péče bylo na pojmy jako „trh", „moc" a „peníze" po léta ivaleno tabu. Již jsme zjistili, že toto tabu vyplývalo z příliš doslovné aplikace ko-nunikativního modelu jednání, což souviselo s nedorozuměním typickým pro kulturu ociální péče těch let. V demokracii je moc legitimní pouze tehdy, jestliže panuje na omto poli shoda. Tato slova v předchozím citátu poznamenává předseda Zastřešují-ího svazu, i když to myslel jinak. Pochopitelně se můžeme domnívat, že to ještě emusí znamenat, že moc je v demokratických poměrech tabu. Znamená to pouze, 3 moc musí být kontrolovatelná a že se v určité době musí legitimovat. Co bylo boji proti autoritativním vztahům na mnoha vysokých školách pokládáno za demo-racii, to se ve většině případů shodovalo se situací nevměšování. Restaurací „pove-vých linií" v mnoha zařízeních sociální péče v 80. letech se dostává nová věcnost 3 nebezpečí, že bude upadat z jedné chyby do druhé. V tomto ohledu se v pojetí Van ;r Ploega o oddělené zodpovědnosti managementu a praktické práce bez povšimnutí Isouvají stranou důležité výdobytky periody demokratizace. Jak líčí Van Doom 989, str. 177) ve své knize s příznačným titulem Rozum a moc, byly v 70. a 80. le-:h konečně zohledněny požadavky demokratizace: „... aby demokraticky spravované společnosti formulovaly oprávněnou otázku, proč se formálně -noralně uznávané hodnoty participace a shody nedají aplikovat pro cílové organizace, v nichž čané těchto demokratických společností strávili velkou část svého života." Dále musíme konstatovat, že se zavedením podnikově hospodářského oborového rgonu se musíme zmínit o zásadním myšlení ohledně našeho společenského řádu. oc, tržní orientace a konkurence jsou v nizozemské tradici sociální péče řídící echanismy, s nimiž ještě skutečně nikdo nemá dostatek zkušeností. Přebíráním růz-ch řídicích principů z obchodu a průmyslu propadá sociální péče chybě, že „vy-'á komunikativní dítě i s vaničkou". Nepředvídané následky příliš rychlého zavání tržního myšlení se v 90. letech jistě vymstí. Nemůžeme se ubránit dojmu, že příznivci nové věcnosti takový nedostatek sebe-;peklu a sebevědomí v sociální práci spíše kultivovali, než aby nad ním zvítězili. 3vně nebyl nikdo schopen zpracovat a předložit ke kontrole oprávněnou externí tiku komunikativního modelu jednání. Jak se dá jinak vysvětlit, že hlasy volající „komunikaci", které jsme mohli slyšet již od počátku 60. let (a nejen tehdy) směly jako mávnutím kouzelného proutku. Pochopitelně musí být na nadšení pro /ou věcnost pohlíženo jako na reakci na předchozí fázi, pro kterou byl charakteris-;ý přímo nevěcný přístup. Ideologický náboj velké části argumentace ovšem duně vyvolává vzpomínky na Soetenhorstovu kritiku (1987), kdy byla řeč spíše ové ideologii než o nové věcnosti. Je důležité si rovněž povšimnout, jaký vliv měla nová věcnost na obsah práce snovali jsme již celou řadu příkladů jako např. definici metodiky a pojetí supervize ďormacc. Tato pojetí reprezentují instrumentální přístup jednání sociálních pra- covníků. V tomto smyslu se Van der Burgovi a Van Reijenovi (1988) již dříve citovanou definicí zvěcňování, to znamená komercionalizační tendence, podařilo trefit do černého: „Je to redukce jednání, kterému se dostává jeho práva teprve tun, že dojde smyslu a normativního oprávnění k čistě účelově orientovanému jednání." V Haber-masově teorii lze hovořit o redukci k objektivizujícímu postoji, přičemž se úsečně odděluje původně volný přechod mezi kognitivními, normativními a expresívriími aspekty ve vztahu mezi klientem a pomáhajícím (a mezi pomáhajícími navzájem), j Další kritickou poznámku můžeme udělit náchylnosti „měkké oblasti" (van ^er Laan, 1988) k trendům. Právě v neokonzervativním klimatu by se dalo od sociální péče očekávat, že budou hledány cesty, jak bránit životní svět vůSi kolonializaci. V tom má tato práce velkou tradici. Je velmi poučné konstatovat, jak jednoduše se v periodách neúspěchu mění hranice. Klíčovou otázkou zůstává, jaké naléhavé důvody existovaly k tomu, aby se upustilo od velké části tradice této práce. Tím se dostáváme k poslednímu bodu diskuze, kdy se vracíme k naší charakteristice sociální práce jako „středního a malého podniku sociálního sektom". Pracovníci oborového svazu Hens a Walport (1986) se silně zasazovali za návrat k „řemeslu" a tento návrat spojovali s novou věcností. Je vlastně toto spojení přijatelné? Ve třetí kapitole jsme za pomoci rozdílných pojmů Systém a životní svět poukázali na fakt, že lze jedním dechem hovořit o příslušnosti k profesi a o sjednocení neprofitní oblasti, která je řízena zdánlivě odbornými hledisky. Za tímto účelem jsme uvedli názory přednášejícího profesora podnikové ekonomiky Nootebooma (1987), abychom mohli vycházejíce z Habemiasovy teorie podrobně prozkoumat „staré hodnoty příslušnosti k profesi, osobnosti a samostatnosti". Ještě jednou opakujeme centrální tezi podnikatele v malém a středním podniku: „Pokud se týká rozhodnutí podnikatele, je zde méně cílové a více hodnotové racionality. Jeho způsob práce je méně kognitivní/instrumentální a více praktický/expresívni. Rozhodnutí a jednání podnikatele jsou inspirována životním světem." Jestliže dáme do souvislostí klíčová slova předsedy Zastřešujícího svazu z minulého odstavce se slovy profesora hospodářských věd, pak se ukáže, že Van der Ploeg hovoří o postupech, úkolech, zodpovědnosti, infrastrukturách, organizačních strukturách, managementu, produkci a kultuře rolí místo o personálně orientované kultuře. Oproti tomu Noteboom hovoří o hodnotové racionalitě, praktickém/expresívním, o životním světě, dále o orientaci na vnitřní hodnotu produktu nebo služby, na neexistenci postupů, pravidel a potlačování osobních sil zákonů nabídky a poptávky. Existují skutečné důvody k tomu, abychom mohli brát vážně nároky na platnost pana Van der Ploega, jestliže se nechová katoličtěji než (podnikově hospodářský) papež? Již dříve jsme se zmínili, že demokratizační vlna v sociální péči kladla velký důraz na životní svět a podrobně se jím zabývala. Mnohé ovšem naznačuje, že reakce nové věcnosti je'příliš ukvapenou reakcí v tom smyslu, že zvažuje možnost provozování sociální péče bez ohledu na životní svět. Zájem o postupy, struktury a formalizace v každém případě ukazuje tímto směrem. Nebyly zde žádné rezistenční síly? Určitě ano, především v praktické práci. Ve vedoucích funkcích sociální práce bylo možné se s nimi setkat už méně často. Abychom se přesto mohli na ně zaměřit, změnnne nyní perspektivu. 141