III. VÝVOJ V OBLASTI STÍHÁNÍ ZLOČINŮ PODLE MEZINÁRODNÍHO PRÁVA BĚHEM POSLEDNÍ DEKÁDY 20. STOLETÍ: SOUČASNÉ MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ TRIBUNÁLY OSN Díky vývoji dosaženému za posledních deset let přestala být možnost stíhání závažných zločinů podle mezinárodního práva před mezinárodními trestními tribunály pouze teoretickou hypotézou, ale stala se skutečností. Přestože je mezinárodní trestní soudnictví jako realita zatím stále ještě novým, zčásti dokonce ještě embryonálním jevem, zaslouží si již analýzu- Platí to nejen o Statutu Mezinárodního trestního soudu (1998), kterému bude věnována samostatná pozornost (viz níže sub IV), ale také o statutech mezinárodních trestních tribunálů ad hoc zřízených Radou bezpečnosti pro stíhání válečných zločinů v bývalé Jugoslávii a Rwandě. V případě Mezinárodního tribunálu pro stíhání osob odpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie odr. 1991 (dále jen Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii) je navíc k dispozici již celá řada rozsudků. Z nich si zvláštní pozornost zaslouží především první rozsudek zásadního významu pro interpretaci jak samotného statutu (a potvrzení kompetence Tribunálu), tak i mezinárodního humanitárního práva. V tomto smyslu jde rovněž o rozvoj a zpřesnění pojmu válečných zločinů jako jedné z kategorií zločinů podle mezinárodního práva. 3.1. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii Konflikt, který probíhal v letech 1991 až 1995 na území bývalé Jugoslávie, představuje nejhorší krveprolití v Evropě od konce 2. světové války. Hrůzy a utrpení, které přinesl zejména civilnímu obyvatelstvu, vyvolaly pobouření, ale zároveň frustraci světové veřejnosti. Podcenění konfliktu v jeho zárodku, váhání a neschopnost dohodnout se na společném a účinném postupu diskreditovaly mezinárodní společenství států a jimi vytvořené instituce (univerzální i evrop- 77 ské). Ale jako už častokrát v minulosti konstatování činů, porušujících principy lidskosti i konkrétní pravidla mezinárodního práva postižená neefektivností, vedlo k přijeti nových pravidel a institucí, které by je sankcionovaly.213 Tak Rada bezpečnosti OSN poté, co v několika rezolucích v r. 1992 opakovaně vyjádřila vážné znepokojení nad porušováním mezinárodního humanitárního práva, spočívajícím v „masovém vraždení, masovém, organizovaném a systematickém zadržování a znásilňování Žen a pokračování v praxi 'etnického čištěni" (ethnic cleansing) pro získání a udržení území", rozhodla v rezoluci 827 (1993) o zřízení Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.214 3.1.1. Statut Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Článek 1 Statutu obecně stanovil pravomoc Mezinárodního tribunálu „stíhat osoby odpovědné za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva, spáchaná na území bývalé Jugoslávie od r. 1991, v souladu s ustanoveními tohoto Statutu".215 V této souvislosti mohou vznikat určité terminologické potíže. V české právní terminologii se rozlišuje pravomoc a příslušnost, zatímco v jiných jazycích se používá termín jurisdikce (jurisdiction), který může podle kontextu označovat pravomoc i příslušnost. Vyjdeme-li z obecné teorie práva, pravomocí se zpravidla rozumí generické označení orgánu oprávněného o věci rozhodovat, kdežto příslušností (kompetencí) se rozumí specifické označení takového orgánu. Jak pravomoc, tak příslušnost (věcná, prostorová, osobní) jsou vymezeny daným právním řádem.216 Problémem ovšem je, že v případě mezinárodního trestního soudnictví se mohou střetávat mezinárodní právo a vnitrostátní právní řády. Rozlišení jurisdikce mezinárodního tribunálu a vnitrostátních soudů, nakolik se jedná o kvalitativně odlišné judiciální orgány, je tudíž otázkou pravomoci. Otázkou příslušnosti pak je, zda se v konkrét- 113 „Le droit peut souvent naítre du pire." Viz R- M. Martin, La competence de la competence (á propos de ľ arret TadiČ, Tribunal penal international, chambre d'appel, 2 octobre 1995), Recu-eil Dolloz Sirey, 1996, 19s cahier, s. 157. Srov. též Č. čepelka. Mezinárodní trestní soudnictví, Právník 10/1999, s. 902 a n. 2,4 Text rezoluce viz The establishment of the International Tribunal to prosecute persons responsible for serious violations of international humanitarian law committed in the territory of the former Yugoslavia since 1991 (documentation). Human Rights Law Journal, vol. 14, No 5-6, 1993, s. 197-198. 115 Ibid., s. 201. 216 Srov. V. Knapp, Teorie práva, CH. Beck, Praha. 1995, s. 20, 197. 78 ním případě (z hlediska věcné, prostorové aj. kompetence) upiatní pravomoc mezinárodního tribunálu.217 Tribunál není oprávněn vytvářet nové právo, nýbrž musí aplikovat v souladu s principem nullum crimen sine lege již existující pravidla mezinárodního humanitárního práva, jež jsou nepochybně součástí obyčejového práva.218 Proto jsou tak důležitá ustanovení Statutu určující příslušnost ratione materiae (věcnou kompetenci) Mezinárodního tribunálu. Patří sem čtyři kategorie zločinů podle mezinárodního práva, definované v článcích 2 až 5 Statutu. Jejich Členění se poněkud liší od norimberských kategorií, ale i od návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti (1996) a konečně i Statutu Mezinárodního trestního soudu (1998). Hlavní rozdíl spočívá v rozdělení válečných zločinů do dvou samostatných kategorií (Články 2 a 3). Prvním z těchto ustanovení je článek 2 (Závažná porušení Ženevských úmluv o ochraně obětí války z r. 1949). Tato porušení naplňuje: (a) úmyslné usmrcení, (b) mučení nebo nelidské zacházení, včetně biologických pokusů, (c) úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné újmy či poruchy zdraví, (d) rozsáhlé ničení nebo přivlastnění si majetku, jež není ospravedlněno válečnou nutností a je prováděno protiprávně a svévolně, (e) donucení válečného zajatce či civilní osoby ke službě v ozbrojených silách nepřátelské mocnosti, (f) úmyslné zkrácení válečného zajatce nebo civilní osoby na právu na spravedlivé a řádné soudní řízení, (g) protiprávní deportace nebo přesídlení civilní osoby nebo její protiprávní věznění, (h) braní civilních osob jako rukojmí. Takto vymezená závažná porušení Ženevských úmluv doplňuje článek 3 (Porušení zákonů a obyčejů války), který vychází z Haagské úmluvy č. IV (1907) s připojeným Řádem války pozemní. Toto porušení, představující válečný zločin, je tu založeno - v příklad-mém výčtu - jednáním vymezeným takto: (a) použití otravných zbraní nebo jiných zbraní vyvolávajících zbytečné utrpení, (b) svévolné ničení měst nebo vesnic nebo jejich pustošení, které nelze ospravedlnit vojenskou nutností, (c) napadení nebo bombardování jakýmikoli prostředky nebráněných měst, vesnic, obydlí nebo budov, (d) zabrání nebo zničení nebo úmyslné poškození zařízení určených pro náboženství, charitu a výchovu, umění a vědu, historických památek a uměleckých a vědeckých děl, (e) plenění veřejného a soukromého majetku. 217 Od toho je třeba odlišit otázku kompetencí státu, jež lze definovat jako mezinárodněprávní oprávnení státu k výkonu určitých pravomocí jednak vzhledem k prostoru, uvnitř kterého vykonává svrchovanou moc (tj. území), jednak vzhledem k osobám, které jsou s ním spojeny právním svazkem občanství, 218 Ibid., s. 202, § 34. 79 Následují článek 4 (Genocida), který přebírá tuto skutkovou podstatu z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948)219, a článek 5 (Zločiny proti lidskosti). Zločiny proti lidskosti jsou subsidiární skutkovou podstatou ve vztahu ke genocidě, protože nevyžadují prokázání „úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou". Zároveň jde o klíčovou kategorii zločinů vzhledem k situaci na území bývalé Jugoslávie. Statut toho Tribunálu současně přinesl i určité rozšíření definice zločinů proti lidskosti ve srovnání s norimberskou definicí, na což posléze navázaly i další dokumenty (včetně návrhu Kodexu a Statutu MTS). Inovace přitom zasáhla jak obecné záhlaví Článku, tak i neuzavřený (demonštratívni) výčet jednotlivých nelidských skutků. V jurisdikci Tribunálu je stíhat v či. 5 uvedené „zločiny mezinárodního nebo vnitrostátního charakteru, byly-li spáchány za ozbrojeného konfliktu a namířeny proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu". Na rozdíl od poválečných dokumentů došlo k osamostatnění této skutkové podstaty, i když požadovaná souvislost s ozbrojeným konfliktem (war nexus) ještě nebyla zrušena, ale pouze modifikována tím, že nečiní rozdílu mezi ozbrojeným konfliktem mezinárodním a vnitřním. Za těchto podmínek naplňují zločin proti lidskosti: (a) vražda, (b) vyhlazování, (c) zotročovaní, (d) deportace, (e) uvěznění, (f) mučení, (g) znásilňování, (h) perzekuce z politických, rasových a náboženských důvodů, jakož i (i) jiné nelidské činy. Statut dále vymezil příslušnost ratione personae (osobní kompetenci) Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a potvrdil princip individuální trestní odpovědnosti. Tribunál má podle článku 6 soudní pravomoc pouze nad fyzickými osobami, tedy s vyloučením právnických osob. Odpovědnost fyzických osob je však stanovena dosti široce. Podle článku 7 bude každá osoba, která plánovala, připravila, nařídila, sama spáchala či pomáhala při spáchání některého ze zločinů podle Článků 2 až 5, za takový zločin individuálně odpovědná (odst. 1). Oficiální postavení, popř. státní funkce obviněné osoby, ji nezbavuje trestní odpovědnosti, ani není polehčující okolností (odst. 2). Skutečnost, že zločin spáchal podřízený, nezbavuje jeho nadřízeného trestní odpovědnosti, pokud tento věděl nebo mel možnost vědět, že podřízený hodlá spáchat nebo spáchal takový čin, a přesto nepřijal nezbytná a rozumná opatření k prevenci či represi (odst. 3). Konečně ani skutečnost, že obviněná osoba jednala na rozkaz vlády nebo nadřízeného, nezbavuje trestní odpovědnosti, ale může být považována za polehčující okolnost (odst. 4). 219 Srov. či. II a III Úmluvy o zabránení a trestání zločinu genocidia (1948); vyhl. MZV č. 32/1955 Sb. 80 Pokud jde o příslušnost ratione loci a ratione temporis, podle článku 8 Statutu se jurisdikce Mezinárodního tribunálu vztahuje na území bývalé SFRJ (souš, vzdušný prostor a teritoriální vody) a na období začínající 1. ledna 1991. Je důležité (a v tom se Statut tohoto tribunálu liší od Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu), že Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii má časové ohraničení své jurisdikce vymezené pouze do minulosti (tj. počátkem konfliktu v bývalé Jugoslávii), ale nikoli ukončené. V důsledku toho se jurisdikce Tribunálu uplatní nejen na zločiny spáchané v počátečních fázích ozbrojeného konfliktu, tj. v Chorvatsku a zejména v Bosně Hercegovině, ale i na zločiny páchané na konci 90. let v Kosovu.220 Za jedno z nejdůležitějších ustanovení je třeba považovat článek 9, který stanovil pří konkurenční jurisdikcí (pravomoci) Mezinárodního tribunálu a vnitrostátních soudů (odst. 1) prioritu Mezinárodního tribunálu (odst. 2).221 Článek 10 pak obsahuje pravidlo non bis in idem, které je však formulováno s ohledem na prioritu Mezinárodního tribunálu ve dvou podobách. Především je zcela vyloučeno, aby osoba byla souzena před národním soudem za jednání představující porušení mezinárodního humanitárního práva, za které již byla souzena Mezinárodním tribunálem (odst. 1). Naproti tomu osoba, která byla pro stejný čin souzena před národním soudem, může být posléze souzena Mezinárodním tribunálem, ale pouze ve dvou případech: „(a) čin, pro který byla souzena, byl označen jako běžný trestný čin; nebo (b) řízení před národním soudem nebylo nestranné Či nezávislé, bylo určeno k chránění obviněného před mezinárodní trestní odpovědností, anebo případ nebyl pečlivě vyšetřen".222 Pokud jde o organizaci a složení Mezinárodního tribunálu, tvoří je především senáty složené z 11 nezávislých soudců, volených na čtyřleté období Valným shromážděním z užšího seznamu vybraného Radou bezpečnosti OSN. Soudci zasedají v tříčlenných soudních senátech (Trial Chambers) a pětičlenném odvolacím senátu (Appeals Chamber). Dalším samostatným orgánem Tribunálu je prokurátor (Prosecutor) jmenovaný Radou bezpečnosti, který řídí Úřad prokurátora, složený z potřebného počtu kvalifikovaných zaměstnanců. Posledním orgánem je Kancelář (Registry), která zajišťuje administrativní služby Tribunálu. 220 Srov, P. šturma, Mezinárodni právo ve svetle kosovské krize, Lidská práva - Časopis ČHV, roč. I, 2/1999, s. 3-5. !ľl „2. The International Tribunal shall have primacy over national courts. At any stage of the procedure, the International Tribunal may formally request national courts to defer to the competence of the International Tribunal in accordance with the present Statute and the Rules of Procedure and Evidence of the International Tribunal." (Op. cit. 214, s. 205) 222 Ibid., s. 205. 81 Náklady na Činnost Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii jsou hrazeny z řádného rozpočtu OSN. Jeho sídlem je nizozemský Haag. Statut upravuje řízení před Mezinárodním tribunálem jen v hlavních rysech, zatímco podrobnosti obsahují prováděcí předpisy, tj. jednací řády a pravidla provádění důkazů (rules of procedure and evidence), které na základě či. 15 Statutu přijali samí soudci pro jednotlivá stadia řízení (od vyšetřování až po odvolání), důkazní řízení, ochranu obětí a svědků, popř. další záležitosti. Prokurátor zahajuje vyšetřování ex officio na základě informací získaných z jakýchkoli zdrojů, zejména od vlád, orgánů OSN, mezivládních a nevládních organizací. Má právo vyslýchat podezřelé, oběti a svědky, sbírat důkazy a provádět vyšetřování na místě (či. 18). Na základě předběžných důkazů o spáchání zločinu pak připraví obvinění (indictment), které přezkoumá a poté potvrdí nebo zruší soudce příslušného soudního senátu. Soudce též může na návrh prokurátora vydat zatykač a jiná nařízení k zajištění a předvedení osob a pro vedení procesu (či. 19). Poté, co se obviněná osoba dostaví, nebo je dopravena k Mezinárodnímu tribunálu, soudní senát ji seznámí s obžalobou, ujistí se o tom, že práva obžalovaného jsou dodržena a že rozumí obvinění, a poté vyzve obžalovaného, aby odpověděl, zda se cítí vinen ve smyslu obžaloby (instruct the accused to enter a plea). Potom senát stanoví datum hlavního líčení, které je zpravidla veřejné (ČI. 20). Ve Statutu a jednacích řádech se silně prosadil anglosaský typ trestního procesu, takže další průběh řízení závisí v podstatné míře na tom, zda obžalovaný uzná svou vinu (plea of guilty), anebo ji popírá (plea of non-guilty). Na tom pak závisí, zda bude obžaloba, představovaná prokurátorem, muset provádět veškeré důkazy usvědčující obžalovaného ze spáchání zločinů, které mu klade za vinu, jak bude probíhat obhajoba, atd. Statut ovšem v či. 21 zajišťuje obžalovanému právo na spravedlivý a veřejný proces, procesní rovnost, presumpci neviny a mezinárodně uznávané minimální záruky práv obžalovaného v trestním řízení. To zahrnuje mimo jiné i právo predvolával a vyslýchat svědky. V případě nutnosti ochrany obětí a svědků ovšem může být během výslechu jejich identita utajena (či. 22). Tribunál může uložit pouze trest odnětí svobody, který se vykoná v některém ze států, uvedených v seznamu států ochotných přijímat odsouzené k výkonu trestu. 3.1.2. Pravomoc a příslušnost Tribunálu konfrontovaná s praxí v případu Tadič Jakkoliv veliký je význam materiálního práva i procesních pravidel uvedených ve Statutu, z praktického hlediska je ještě důležitější jejich aplikace. Proto 82 bývá tak významný první rozsudek každého soudního orgánu. Může touž předurčit budoucí judikaturu. Zdá se, že u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii tomu tak skutečně bylo. Rozsudek odvolacího senátu v případu Tadič z 2.10.1995 se zabýval - na základě námitky obhajoby - kompetencí soudit tohoto obžalovaného a, v obecnější poloze, vlastně i rozsahem kompetence Mezinárodního tribunálu jako takového. Na rozdíl od Norimberského tribunálu, který se může jevit ,jako judiciální orgán okupačních států" podle práva ozbrojených konfliktů223, a kde obžalovaní nemohli vznášet námitku nepříslušnosti,224 v případě Tribunálu pro bývalou Jugoslávii, který je ryze mezinárodní a povolaný soudit porušitele humanitárního práva ze všech stran, zúčastněných na ozbrojeném konfliktu, taková námitka přichází v úvahu.225 Obhajoba ji také hned v prvním případě, kdy byl obviněný předán ke stíhání Mezinárodnímu trestnímu tribunálu, uplatnila. Druhý senát první instance se ve svém rozsudku v cause Tadič z 10.8.1995 vyslovil ve prospěch své věcné příslušnosti.226 Proti tomu obhajoba podala odvolání pro právní omyl podle článku 25 Statutu.227 (a) Legalita vzniku Mezinárodního tribunálu Odvolací senát pak ve svém rozsudku z 2.10.1995 odmítl námitky obhajoby a na základě důkladného právního rozboru nejenže potvrdil příslušnost Mezinárodního trestního tribunálu v dané věci, ale vyslovil se jasně i k rozsahu své pravomoci, do níž zahrnul i zkoumání otázky legality („ústavnosti") svého zřízení. Senát první instance se totiž na návrh prokurátora odmítl zabývat „politickou otázkou", zda bylo zřízení Tribunálu Radou bezpečnosti v souladu s Chartou OSN, 223 Srov. D. Jílek, Přemítání o založeni Mezinárodního tribunálu pro stíhání osob odpovědných za závažná porušení mezinárodního práva humanitárního spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku \99í, časopis pwprávnívědu a praxi, PF MU Brno, 1/1996, s. 56-57. 224 Srov. P- M. Martin, op. cit. 213, s. 158. 225 Srov. J.C. O'Brien, The International Tribunal for Violations of International Humanitarian Law in the Former Yugoslavia, American Journal of International Law, 1993, No 3, s. 639; A. Pellet, Le Tribunal criminel international pour I'ex-Yougoslavie - Poudre aux yeux ou avancée decisive?. Revue generale de droit international public, vol. 98, 1994, No 1, s. 57. 226 International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, Decision of 10 August 1995 (Trial Chamber II) - Case No IT-94-1-T- The Prosecutor v. DuSko Tadič, text viz Human Rights Law Journal, vol 16, No 10-12,1995, s. 426-436. 227 „1. The Appeals Chamber shall hear appeals from persons convicted by the Trial Chambers or from the Prosecutor on the following grounds: (a) an error on a question of law invalidating the decision; or (b) an error of fact which has occasioned a miscarriage of justice. 2. The Appeals Chamber may affirm, reverse or revise the decisions taken by the Trial Chambers." (op. cit. 214, s. 209) 83 která nepatří do jeho kompetence.228 Naproti tomu Odvolací senát sice uznal, Že výslovným posláním Mezinárodního tribunálu je stíhat vážná porušení mezinárodního humanitárního práva, nikoliv fungovat jako ústavní soud, ale zároveň potvrdil existenci implicitní pravomoci (inherent jurisdiction), spočívající v „kompetenci rozhodnout o své vlastní kompetenci" (la competence de la competence)?29 Námitka neústavního zřízení Mezinárodního tribunálu byla Odvolacím senátem odmítnuta ve dvou bodech. Předně je zcela v pravomoci Rady bezpečnosti jednat na základě kapitoly VII Charty OSN. K tomu stačí její konstatování, že došlo k jedné ze tří situací předvídaných v článku 39. Na rozdíl od agrese, jež je převážně právním pojmem, zbývající dva pojmy jsou spíše politické či faktické povahy. V případě ozbrojeného konfliktu, kvalifikovaného jako mezinárodní, jde nepochybně o „porušení míru". V případě vnitřního ozbrojeného konfliktu pak podle ustálené praxe Rady bezpečnosti půjde o „ohrožení míru".230 Co se týče prostředků, jimiž v takových situacích disponuje Rada bezpečnosti, článek 41 Charty obsahuje pouze příkladmý výčet toho, co tato opatření „mohou zahrnovat"231, tj. nejsou vyloučena ani jiná, výslovně nezmíněná opatření.232 Jediným limitem zde je, že jsou to „opatření nezahrnující užití ozbrojené síly", čemuž zřízení Mezinárodního tribunálu zcela vyhovuje. (b) Přednostní jurisdikce Mezinárodního tribunálu Obhajoba se dále pokusila zpochybnit přednostní pravomoc Mezinárodního trestního tribunálu oproti vnitrostátním soudům. Tuto námitku Odvolací senát odmítl ze třech důvodů. Případná pravomoc vnitrostátních soudů sama nijak nezpochybňuje jurisdikci Mezinárodního tribunálu. Článek 9 Statutu nestanoví výlučnou jurisdikci ani pro vnitrostátní soudy, ani pro Tribunál. Místo toho zakotvil princip konkurenční jurisdikce s tím, že v případě střetu jurisdikcí má Mezinárodní tribunál přednost před národními soudy. Nejde ani o zásah do vnitrních věcí státu (či. 2 odst. 7 Charty OSN), protože „tato zásada nebrání, aby se použilo donucovacích opatření podle kapitoly VII", na základě které byl právě Mezinárodní tribunál zřízen. Neobstojí ani poukaz obžalovaného na 228 ICTY, Decision of 10 August 1995, op. cit. 226, s. 428-432, zejména §§ 8, 23-24,40. 229 International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, Decision of 2 October 1995 (Appeals Chamber) - Case No IT-94-1-AR72 - The Prosecutor v. DuSko Tadic, op. cit. 226, s. 439-441, zejm. §§ 14-19. 230 Ibid., s. 442, §§ 29-30. 231 Ibid., s. 443, § 35. 232 Srov. P.-M. Eisemann, Commentaire de ľarticle 41, in: La Chane des Nations Unies article par article, Economica, Paris, 1985, 8. 694-695. 64 domnělé právo nebýt odňat svému řádnému národnímu soudci, neboť pro zločiny podle mezinárodního práva existuje univerzální jurisdikce a Mezinárodní tribunál poskytuje přinejmenším stejné (prakticky však spíše větší) záruky spravedlivého procesu.233 c) Objektivní a subjektivní stránka zločinů proti lidskosti Jedním z důležitých přínosů rozsudku ve věci Tadič }& interpretace objektivní a subjektivní stránky zločinů proti lidskosti. V ČI. 5 Statutu je tato kategorie vymezená jako „zločiny mezinárodního nebo vnitrostátního charakteru, byly-li spáchány za ozbrojeného konfliktu a namířeny proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu". Požadovaná souvislost s ozbrojeným konfliktem tak byla uvolněna potud, Že stačí i existence vnitřního konfliktu. Jde vsak o to, nakolik se tento vztah rozvolnil. Odvolací senát Mezinárodního tribunálu nejprve v dříve citovaném rozsudku z 2.10.1995 konstatoval, že nyní je již „ustáleným pravidlem obyčejového mezinárodního práva, že zločiny proti lidskosti nevyžadují spojitost s mezinárodním ozbrojeným konfliktem".234 Složitější otázkou však bylo, kde je dolní práh zločinu proti lidskosti, pod nímž již nepůjde o zločin podle mezinárodního práva v kompetenci Tribunálu, ale nanejvýš o prostý kriminální akt. Mezinárodní tribunál tuto otázku vyjasnil v meritor-ním rozsudku ve věci Tadič ze 7.5.1997, a to s důrazem na požadavek, že musí jít o součást útoku proti civilnímu obyvatelstvu. Podle Tribunálu je to právě „přání vyloučit náhodné či izolované činy z pojmu zločiny proti lidskosti, co vedlo k zařazení požadavku, že činy musí být namířeny proti civilnímu 'obyvatelstvu', a zjištění buď rozšířeností, nebo systematičnosti"235. Jde o důležitá výkladová kritéria k článku 5 Statutu, zavedená Mezinárodním tribunálem, jež byla posléze výslovně převzata do článku 7 Statutu Mezinárodního trestního soudu. Jedná se ovšem o celkový kontext útoku proti civilnímu obyvatelstvu, v jehož rámci byly spáchány jednotlivé útoky konkrétních pachatelů. Tribunál potvrdil, Že masový nebo systematický charakter se nemusí vztahovat k jednání každého jednotlivého pachatele. Naopak - i spáchání jednoho závažného skutku (uvedeného v či. 5), např. vraždy, v kontextu širšího útoku proti civilnímu obyvatelstvu stačí ke vzniku individuální trestní odpovědnosti za zločin proti lidskosti.236 233 ICTY, Decision of 2 October 1995, op. cit. 229, s. 447-450, zejm. §§ 54, 56 a 62. 234 Ibid., § 141. 235 Prosecutor v. Tadič, ICTY, Opinion and Judgment, Case No. IT-94-1-T, 7 May 1997, § 648. 236 Ibid., § 649: „Clearly, a single act by a perpetrator taken within the context of a widespread or systematic attack against a civilian population entails individual criminal responsibility and an individual perpetrator need not commit numerous offences to be held liable." 85 Dalším aspektem definičního znaku „útok proti civilnímu obyvatelstvu" je samotný pojem civilní obyvatelstvo. Podle Tribunálu tento požadavek neznamená, že cílem útoku musí být celé obyvatelstvo určitého státu nebo území.237 Naopak, v cause Tadič Tribunál shledal, že páchání nelidských činů proti obyvatelstvu jedné obce (Prijedoru), jež zahrnovalo tři koncentrační či zajatecké tábory {detention camps) a masové vyhánění z oblasti, bylo dostatečně rozsáhlé a systematické.238 Použití slova .jakékoliv" (any) naznačuje, že civilní obyvatelstvo zahrnuje osoby jakékoli národnosti. Zločiny proti lidskosti tak mohou být spáchány Í proti civilistům, kteří jsou stejné státní příslušnosti jako pachatel, nebo osobám bez státní příslušnosti. Pojem „civilista" zahrnuje všechny osoby, které se aktivně neúčastnily nepřátelských akcí, nebo už přestaly bojovat, včetně příslušníků ozbrojených sil, kteří složili zbraně, a osob vyřazených z boje (hors de combat) v důsledku nemoci, zranění, zajetí či jiného důvodu.239 Toto pojetí bylo recipováno i ve Statutu Mezinárodního trestního soudu.240 Podobně složitou otázku (ne-H ještě složitější) představuje subjektivní stránka (mens red) zločinu proti lidskosti. Jinak řečeno, jde o otázku zavinění u zločinů proti lidskosti. Není sporu o tom, že půjde vždy o úmyslné činy, ale problém už nastává s rozlišením úmyslu a motivu u konkrétního zločinu. K odsouzení za zločin proti lidskosti totiž nestačí jen prokázat úmysl ve vztahu ke konkrétní skutkové podstatě (např. vražda, mučení, znásilnění), ale zároveň musí jít o činy „spáchané za ozbrojeného konfliktu a namířené proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu" (či. 5 Statutu). Statut je v tomto smyslu velmi stručný, nestanoví nic o tom, zda je potřeba prokázat zvláštní úmysl (specific intent), anebo stačí všeobecný úmysl. Interpretace provedená Mezinárodním tribunálem ve věci Tadič je velmi zajímavá, i když ne zcela přesvědčující ve všech bodech.241 Soudní senát Tribunálu nejprve provedl dvoustupňový test pro prokazování subjektivní stránky zločinů proti lidskosti. Stanovil předně, že „pachatel musí znát širší kontext, v jehož rámci k jeho činu dochází". K tomu ještě připojil druhou podmínku, a to, že „čin nesmí být spáchán z Čistě osobních důvodů nesou- 237 Ibid., §644. 238 Ibid., §660, 714-718. 239 Ibid., § 635, 637-638. 240 Srov. R. Dixon, in: O. Triffterer (ed.), Commentary on the Rome Statute of the International Criminal Court, Noraos, Baden-Baden, 1999, article 7, margin Nos. 11-14. 241 Srov. M. McAuliffe de Guzman, The Road from Rome: The Developing Law of Crimes against Humanity, Human Rights Quarterly, vol. 22, 2000, s. 364-368, 384-386; S. Frédiani, Recherche sur le motif discriminatoire dans la qualification des crimes contre ľhumanité, in The Law of Armed Conflict: Thesaurus Acroasium (1999), Thessaloniki (v tisku). 86 visejících s ozbrojeným konfliktem".242 Druhá podmínka sice otevírá prostor pro požadavek „zvláštního úmyslu", ale až potud se zdá být výklad zcela korektní. Zločin proti lidskosti (stejně jako ostatní zločiny podle mezinárodního práva) totiž pojmově vylučuje, aby jako on byla kvalifikována např. vražda spáchaná z Žárlivosti. Taková vražda či podobné činy se totiž nacházejí zcela mimo kontext zločinů podle mezinárodního práva, které páchají osoby v oficiálním postavení (byť by šlo jen o orgán de facto, Či o jednání při překročení kompetencí nebo příkazů). Rovněž na druhé straně (tj. u povahy oběti) by neměl být rozhodující osobní motiv, nýbrž skutečnost, že se jako civilní osoba, popř. příslušník určité skupiny obyvatelstva, nachází v čase a místě probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Soudní senát však zašel v interpretaci příliš daleko v bodě, kde navíc přijal podmínku diskriminačního úmyslu pro všechny zločiny proti lidskosti. V odůvodnění svého rozsudku si do jisté míry i protiřečí. Nejprve připustil, Že „diskriminační úmysl, jakožto dodatečná podmínka pro všechny zločiny proti lidskosti, nebyl stanoven statutem Mezinárodního tribunálu, jako tomu bylo ve statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu". Poté se však rozhodl právě podmínku diskriminace přijmout pro všechny zločiny proti lidskostí s tím, že zařazení této dodatečné podmínky vyhovuje důkazům prokazujícím, že útok proti civilnímu obyvatelstvu byl namířen pouze proti nesrbskému obyvatelstvu z důvodu, že šlo nikoli o Srby.243 Soudní senát založil svůj výklad na zprávě generálního tajemníka OSN k návrhu Statutu Mezinárodního tribunálu. Zpráva definovala zločiny proti lidskosti jako „mimořádně závažné nelidské činy, jako úmyslné zabití, mučení nebo znásilnění, spáchané v rámci široce založeného nebo systematického útoku proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu z národnostních, politických, etnických, rasových nebo náboženských důvodů".244 Senát se též odvolával na prohlášení některých Členů Rady bezpečnosti (USA, Rusko a Francie), vykládajících článek 5 tak, že se vztahuje na Činy spáchané na diskriminačním základě. Soudní senát se přitom dostal do rozporu s vlastním textem Článku 5 Statutu, který v obecném návětí (chapeau) neobsahuje aspekt diskriminace. Ten se objevuje pouze u skutkové postaty v či, 5 odst. (h), definované jako perzekuce z politických, rasových a náboženských důvodů. Problém by nebyl tak závažný, kdyby se prvek diskriminace vztahoval pouze na celkový kontext útoku. Statut je však sice mezinárodní, ale také trestněprávní instrument, a tak se s ním musí i praco- 242 Prosecutor v. Tadič, ICTY, Opinion and Judgment, op. cít. 235, § 656. 243 Ibid., §651-652. M Viz Report ůf the Secretary-General Pursuant to Paragraph 2 of Security Council Resolution 808 (1993), UN Doc. S/25704, § 48. 87 vat. Senát svým rozhodnutím otevřel prostor pro výklad, který by znamenal požadavek u každého konkrétního Činu navíc prokazovat ještě speciální diskriminační úmysl (vedle úmyslu směřujícího např. k usmrcení oběti). Proto se prokurátor oprávněně odvolal proti této části rozsudku soudního senátu. Odvolací senát mu dal za pravdu a ve svém rozsudku z 15.7.1999 zrušil příslušnou část rozsudku prvoinstančního. Podle jeho výkladu z textu článku 5 zcela jasně vyplývá, že toto ustanovení nepožaduje podmínku diskriminačního úmyslu. Rovněž logická konstrukce článku 5 vede k závěru, že tento požadavek není stanoven pro všechny zločiny proti lidskosti. Kdyby tomu bylo jinak, pak by se stala nelogickou a nadbytečnou specifikace provedená pod písm. (h), podle které pod jurisdikci Tribunálu patří perzekuce, je-li páchaná „z politických, rasových a náboženských důvodů".245 Je tedy možné uzavřít, že i interpretace Statutu Mezinárodního tribunálu ve věci Tadič (vedle dalších instrumentů, včetně Norimberských zásad a návrhu Kodexu zločinů - viz výše) potvrzuje, že speciální diskriminační úmysl není nezbytnou součástí subjektivní stránky všech zloCinů proti lidskosti. Výjimkou je pouze skutková podstata perzekuce. Tento závěr ostatně platí i pro vymezení zločinů proti lidskosti ve Statutu Mezinárodního treátního soudu.246 (viz níže sub IV) (d) Problém věcné příslušnosti Tribunálu ke stínaní válečných zločinů v rámci vnitřního ozbrojeného konfliktu Pro výklad soudobého mezinárodního práva ozbrojených konfliktů a posun v pojetí válečných zločinů jako jedné z kategorie zločinů podle mezinárodního práva má zásadní význam IV. Část rozsudku, věnovaná podrobnému zdůvodnění věcné příslušnosti Mezinárodního tribunálu. Obhajoba se\i pokusila zpochybnit pomocí dvou argumentů: jednak popírala existenci právíiě kvalifikovateliiého ozbrojeného konfliktu na území bývalé Jugoslávie, jednak! tvrdila, že Statu; se vztahuje pouze na mezinárodní ozbrojené konflikty. Tribinál snadno vyvi átil první námitku a podal vlastní definici, podle níž „ozbrojsný konflikt exis uje pokaždé, když dojde k použití síly mezi státy nebo k dlouhotrvajícím ozbr je-ným násilnostem mezi vládními orgány a organizovanými/ozbrojenými skup nami nebo mezi takovými skupinami uvnitř státu".247 Na území bývalé Jugosl vie Prosecutor v, Tadič, ICTY, Appeal Chamber, Decision of 15 July 1999, The fourth ground of cross appeal by the Prosecution, § 284. Srov. R. Dixon, in: O. Triffterer (ed.). Commentary on the Rome Statute, op, cit. 240, artif margin Nos. 15-16; S. Frédiani, op. cit. 241. ICTY, Decision of 2 October 1995, op. cit. 229, s. 451, § 70. tle 7, 88 propukly boje mezi různými skupinami v roce 1991, pokračovaly v létě 1992, kdy měly být spáchány zločiny kladené obžalovanému za vinu, a v době vydání rozsudku ještě neskončily. Jde proto nesporně o činy spáchané v rámci ozbrojeného konfliktu. Druhá námitka si vyžádala provedení podrobné analýzy Statutu k určení rozsahu příslušnosti Tribunálu ratione materiae, a to za použití tří interpretačních metod. Z hlediska doslovného či gramatického výkladu {literal interpretation) dovodil Odvolací senát, že článek 2 Statutu se týká pouze závažných porušení Ženevských úmluv (1949), což by naznačovalo jeho omezení na mezinárodní ozbrojené konflikty. Článek 3 (porušení zákonů a obyčejů války) neobsahuje žádnou specifikaci povahy ozbrojeného konfliktu. A konečně Článek 5 výslovně svěřuje Tribunálu věcnou příslušnost nad zločiny proti lidskosti, spáchanými v. ozbrojeném konfliktu jak mezinárodní, tak vnitřní povahy.248 Protože se tento typ výkladu ukázal jako nedostatečný, Tribunál použil dále teleologický výklad {teleological interpretation) Statutu. Cílem, který sledovala Rada bezpečnosti při zřízení Mezinárodního tribunálu, bylo odradit od dalšího páchání zločinů a přispět lak k obnovení míru a bezpečnosti v daném regionu. Přitom vůbec nešlo o to, zda tam probíhá vnitřní či mezinárodní ozbrojený konflikt, protože si členové Rady bezpečnosti byli dobře vědomi, že na území bývalé Jugoslávie probíhají oba typy konfliktů.249 Nadto strany v konfliktu uzavřely několik dohod na základě společného článku 3 Ženevských úmluv (1949), kterými umožnily aplikaci některých ustanovení těchto úmluv, jež se jinak vztahují jen na mezinárodní konflikty.250 Skutečnost, že kromě Článku 5 žádné jiné ustanovení Statutu nečiní kvalifikaci ozbrojeného konfliktu součástí skutkové podstaty, ukazuje, že Rada bezpečnosti ve shodě s aplikovatelným obyčejovým mezinárodním právem nepovažovala za nutné pro účely trestního postihu vážných porušení humanitárního práva rozlišovat mezi typy konfliktu.251 Celou analýzu završuje nejpodrobnější logický a systematický výklad {logical and systematic interpretation). Podle názoru Odvolacího senátu se Článek 2 vztahuje na závažná porušení spáchaná proti osobám chráněným Ženevskými úmluvami, jakými jsou např. mučení Či nelidské zacházení, úmyslné a závažné útoky proti zdraví a majetku nezdôvodnené válečnou nezbytností, ale také protiprávní deportace, přesun nebo uvěznění civilistu. I když některá novější rozhod- 248 Ibid., §71. M9 Ibid., s. 451-452, § 72. 2K Ibid., s. 452, § 73. 251 Ibid., s. 453, § 78. 89 nutí vnitrostátních soudů a opinio juris některých států (včetně USA) tendují k rozšíření systému „závažných poruSení" (Ženevské úmluvy totiž zakládají nejen skutkové podstaty, ale i povinnou univerzální jurisdikci) na všechny typy ozbrojených konfliktů, za dnešního stavu mezinárodního práva se článek 2 aplikuje jerj na mezinárodní konflikty.252 Jinak je tomu v případě článku 3 Statutu, který opravňuje Tribunál stíhat porušení „zákonů a obyčejů války", přičemž jejích Uvedený výčet je výslovně označen za příkladmý. I když by tento název naznačoval pouze porušení Haagske úmluvy č. IV (1907), jejíž obsah se stal součástí obyčejového mezinárodního práva, podle rozsudku Odvolacího senátu se či. 3 Statutu neomezuje na porušení tzv. haagskeho práva, nýbrž se vztahuje na veškerá vážná porušení mezinárodního humanitárního práva kromě „závažných porušení" čtyř Ženevských úmluv spadajících pod ČI. 2 Statutu.253 To znamená, že sem patří i porušení pravidel aplikovatelných ve vnitřním konflikiu, obsažených zejména ve společném článku 3 Ženevských umluv (1949), ale i v Dodatkovém protokolu II (1977), která se stala obyčejovým právem. Zde by snad stálo za zdůraznění, že jde o pravidla juris cogentis určená k ochraně lidského bytí (života a důstojnosti), která platí bez ohledu na charakter ozbrojeného konfliktu. Obiter dictum na jiném místě rozsudku ostatně uznává, že přinejmenším „většina obyčejových pravidel mezinárodního humanitárního práva" jsou kogentní normy.254 Význam rozsudku v cause ladič uznalí i ti soudci, kteří k němu z různých, často právnicky opodstatněných důvodů připojili svá separátní vota.255 Lze například pochyboval o logice formálního oddělení „závažných porušení" Ženevských úmluv (1949) od jinak velice Široce pojaté kategorie válečných zločinů, když je zde jinak zřejmé prolínání drive striktně rozlišovaných oblastí „haagskeho práva" a „ženevského práva", práva obyčejového a smluvního, jakož i regulace mezinárodního a vnitřního ozbrojeného konfliktu. V tomto ohledu jde ovšem o poměrně složitý problém, kde se střetávají různé, a to i vážnými argumenty podložené názory. Proto si zaslouží alespoň stručný komentář. 252 Ibid., s. 455, §§83-84. 253 Ibid., s. 455-457, §§ 87-93. K tomu srov. G.H. Aldrich, Jurisdiction of the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, American Journal of International Law, vol. 90,1996, No. 1, s. 65-69; P.- M. Martin, op. cit. 213, s. 162-163; Th. Meron, The Continuing Role of Custom in the Formation of International Humanitarian Law, American Journal of International Law, vol. 90, 1996, No. 2, s. 241-244. 254 Op. cit. 229, s. 466, § 143. 253 Srov. Separate Opinion of Judge Abi-Saab, op. cit. 229, s. 469-470. 90 Je nesporné, že historicky vznikly a po dlouhou dobu se vyvíjely odděleně dva soubory pravidel regulujících odlišné aspekty práva ozbrojených konfliktů. Na straně jedné pravidla týkající se metod a prostředků vedení boje (haagské právo), na straně druhé pak pravidla týkající se zacházení s chráněnými osobami, jež se nacházejí v moci nepřítele (tj. ranění, nemocní, trosečníci, váleční zajatci a civilisté na okupovaném území). Tato pravidla jsou kodifikována především ve zmíněných čtyřech Ženevských úmluvách (1949). Striktní dělení výše uvedených dvou oblastí mezinárodního práva ozbrojených konfliktů však bylo relativizováno přinejmenším od přijetí dvou Dodatkových protokolů (1977) k Ženevským úmluvám. Protokoly totiž obsahují jak pravidla regulace ozbrojeného konfliktu, tak pravidla zacházení s chráněnými osobami. Podobně tomu je s dělením na pravidla regulující mezinárodní ozbrojený konflikt a pravidla vztahující se na jiné než mezinárodní konflikty (vnitřní, občanské války). I zde z vůle států vznikla a po dlouhou dobu platila pouze úprava týkající se mezinárodních ozbrojených konfliktů. Teprve po 2. světové válce došlo k rozšíření aplikovatelnosti alespoň některých pravidel mezinárodního humanitárního práva na vnijřní ozbrojené konflikty, nejprve společným Článkem 3 Ženevských úmluv a zejména pak Dodatkovým protokolem II (1977). Větším problémem je ovšem rozlišení mezi samotnými zákazy určitého chování, které dnes ve velké míře platí síejně či obdobně pro mezinárodní i vnitřní konflikty, a kriminalizací některých jejich porušení (tzv. závažná porušení či válečné zločiny), pro než (a pouze/pro ně) příslušné úmluvy předvídají individuální trestní postíh. Jedná se o ČI. ^9-50 I. ženevské úmluvy, ČI. 50-51 II. ženevské úmluvy, či. 129-130III. ženevské úmluvy a ČI. 146-147IV ženevské úmluvy, resp. či. 85 Dodatkového protokolu I.256 Posledně zmíněný článek 85 odst. 5 Dodatkového protokolu navíc v/slovně kvalifikuje „závažná porušení" jako válečné zločiny.257 V Dodatkovém protokolu II. vSak podobná ustanovení o trestních sankcích, či stíhání za porušování tam uvedených pravidel chybí.258 Formálně vzd^o tak byly kriminalizovány toliko činy označené jako závažná porušení, tj. spádhané pouze v rámci mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Je zde tak založena dichotomie závažných porušení, za která vzniká individuální Li6 Texty viz M. Chutná, D. Jílek, Mezinárodní právo humanitární v dokumentech, MU, Brno, 1994, s. 5f 79-80, 134-135, 205, 263-264. 57 ,3ŕľ. újmy aplikace Umluv a tohoto Protokolu budou vážná poruSení těchto dokumentů pova-žo\ána za válečné zločiny." (Ibid., s. 264) 58 S«,/. Y. Sandoz, Mise en oeuvre du droit international, in: Les dimensions internationales du J At humanitaires, 1HD - UNESCO - Pedone, Geneve - Paris, 1986, s. 325. r 91 trestní odpovědnost, a ostatních porušení, kde trestní postih nebyl stanoven. Jde o problém, který nejenom vždy vyvolával teoretické spory, ale má i velký praktický dopad. JÍŽ J. Pictet a jeho spoluautoři si při psaní komentáře k Ženevským úmluvám, tj. poměrně krátce po jejich přijetí a několik let od rozsudku Norimberského tribunálu, byli vědomi rozdílu mezi anglosaskou tradicí a evropskou kontinentální právní tradicí. Zatímco první pojetí umožňuje širší aplikaci mezinárodního humanitárního práva ve smyslu individuální trestní odpovědnosti za porušení jakéhokoli pravidla tohoto odvětví práva, i když neobsahuje sankce, druhé pojetí trestního práva požaduje vedle zákazu i jasně stanovenou sankci. A právě pojetí „závažných porušení" v Ženevských úmluvách odráží, podle jejich souhlasného názoru, evropské pojetí legality trestů.259 V recentní odborné literatuře se pak objevuje shodný názor, upozorňující na to, že vzhledem k zásadě nullum crimen sine lege se může mezinárodní trestní odpovědnost uplatnit jen vůči pachatelům závažných porušení Ženevských úmluv, popř. Dodatkového protokolu I, ne však u jiných porušení humanitárního práva.260 Takový názor by ovšem znamenal nemožnost (přinejmenším de lege lata) stíhat jiná porušení humanitárního práva, zejména ta, jež byla spáchána ve vnitřním ozbrojeném konfliktu. V teorii se ovšem minimálně od první poloviny 90. let objevují i názory, které uznávají a prosazují - pomocí širší interpretace Ženevských úmluv nebo na základě obyčejového práva - mezinárodní trestní odpovědnost i mimo rámec „závažných porušení" (v úzkém smyslu).261 Právě na počátku 90. let se totiž v souvislosti s konfliktem v bývalé Jugoslávii tento problém vyhrotil a dostal vysoce praktický rozměr. Tuto otázku musely řešit i některé vnitrostátní soudy, které soudily osoby obviněné z válečných zločinů, spáchaných na území bývalé Jugoslávie. E. David jako přiklad uvádí postup dánského soudu, který odsoudil jednoho Chorváta za porušení Ženevských úmluv č. UJ a IV, spáchaná v zajateckém táboře v Bosně, a to se zdůvodněním, že dánská vláda kvalifikovala konflikt jako mezinárodní.262 259 Srov. J. Pictet (ed.), (I.) Geneva Convention for the Amelioration of the Condition of the Wounded and Sick in Aimed Forces in the Field, Commentary, ICRC, Geneva, 1952, s. 351-353, 358, 364. 2(0 Srov. Ch. Zeileissen, War Crimes under the Jurisdiction of the Tribunal on the Former Yugoslavia, Austrian Review of International & European Law, 1998, vol. 3, No. 1, s. 55-57. 161 Srov. T. Meron, International Criminalisation of Internal Atrocities, AJIL, 1995, vol. 89, s. 568 an., C. Meindersina, Violations of Common Article 3 of the Geneva Conventions as Violations of the Laws and Customs of War under Article 3 of the Statute of the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, Netherlands ILR, 1995, vol. XLII, s. 380 an. 262 Srov. Danish High Court, 3rd Chamber, Eastern Div., 25 November 1994, Saric case, cit. in ICTY, Decision of 2 October 1995 (Appeals Chamber) - Case No IT-94-1-AR72 - The Prosecutor v. Duško Tadič, op. cit. 226, § 83. Srov. též E. David, Principes de dwit des confUts armes, 2e ed., Bruylant, Bruxelles, 1999, s. 583. 92 Autor tuto interpretaci považuje za účelovou. Namísto toho nabízí jiný výklad, založený na společném článku 3 všech čtyř Ženevských úmluv, který se aplikuje za všech okolností, tj. i na vnitřní ozbrojený konflikt. Vzhledem k jeho systematickému zařazení mezi „všeobecná ustanovení" by nic nemělo bránit jeho použití v kontextu trestních ustanovení, pokud se závažné porušení shoduje s obsahem zákazů uvedených v či. 3.263 Je ovšem pravdivá námitka, založená na textu článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu II, který „rozvíjí a doplňuje" společný článek 3 Ženevských úmluv (1949) a „nemění existující podmínky jeho aplikace".264 Tím, že Protokol nestanoví trestní sankci za porušení těchto pravidel, naznačuje, že státy ještě v roce 1977 nezamýšlely označit za válečné zločiny porušení humanitárního práva, spáchaná v rámci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Mezinárodní právo ovšem od té doby doznalo určitý rozvoj, na kterém má vedle nauky hlavní zásluhu praxe států a mezinárodní judikatura. K chápání zákazů vyjádřených ve společném článku 3 Ženevských úmluv jakožto minimálního standardu, který se aplikuje jak ve válce mezinárodní, tak občanské, dopomohlo i rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora z r. 1986, který tato pravidla označil za „elementární výraz respektování lidskosti" (elementary considerations of humanity),^5 jež musí být dodržována za všech okolností.266 MSD tak aplikoval tato pravidla nikoli jako smluvní,267 ale jako obecně platná obyčejová pravidla. Jako doklad utvářejícího se opinio juris lze zmínit různé rezoluce Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN, vyzývající k dodržování pravidel haagskeho i ženevského práva v každém ozbrojeném konfliktu, odsouzení Iráku různými státy (poprvé již v r. 1988) za použití chemických zbraní proti Kurdům na svém území, jakož i reakce států a Evropského společenství na porušování humanitárního práva v prvních fázích jugoslávského konfliktu (1991-1992).268 Rovněž Komise pro mezinárodní právo přijala širokou definicí válečných zločinů, zahrnující porušení spáchaná v rámci jak mezinárodních, tak vnitřních ozbrojených 263 Srov. E. David, op. cit. 262, s. 584. ?M Text viz M. Chutná, D. Jílek, op. cit. 256, s. 282. 265 Case concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. USA), Judgment of 27 June 1986, I.C.J. Reports 1986, s. 114, § 218. 266 Srov. Č. Čepelka, op. cit. 213, s. 901-902; P.-M. Dupuy, Les „considerations élémentaires ď humanite" dans la jurisprudence de la Cour internationale de justice, in: Droit et justice: Melanges en l'honneur de Nicolas Valticos, Pedone, Paris, 1999, s. 121-122. 267 Vzhledem k výhradě USA učiněné pH uznáni obligatórni jurisdikce Mezinárodního soudního dvora podle či. 36 odst. 2 Statutu, která vyloučila příslušnost MSD pro spory vyplývající z mnohostranné smlouvy. 168 Srov. E. David, op. cit. 262, s. 585-587. 93 konfliktů, a to v návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, schváleném v 1. a zejména pak ve 2. čtení v roce 1991, resp. 1996 (viz výše sub 3.3.). Je smutnou skutečností, že přes rozvoj mezinárodního humanitárního práva ve smluvní i obyčejové podobě, zůstávalo až příliš mnoho případů jeho porušování nepotrestáno. Slo nejen o zločiny Rudých Khmerů v Kambodži a místních vojenských velitelů v Somálsku, ale i o události např. v Súdánu, Iráku, na Haiti a jinde. Teprve když se podobné ukrutnosti objevily též v Evropě, v rámci konfliktu na území bývalé Jugoslávie (který přinejmenším v počátečních fázích probíhal jako vnitřní konflikt), začalo mezinárodní společenství reagovat. Rozhodujícím krokem bylo zřízení Mezinárodního tribunálu na základě Statutu schváleného rezolucí Rady bezpečnosti 827 (1993). Jako travaux prépamtoires stojí za pozornost návrh s komentářem vypracovaný Sekretariátem OSN a publikovaný jako zpráva generálního tajemníka z 3.5.1993. V této zprávě se mimo jiné připomíná, že „významný díl smluvního humanitárního práva se stal částí obyčejového mezinárodního práva", a vyjadřuje se názor, že Tribunál by měl aplikovat pravidla, jež jsou nesporně součástí obyčejového práva, aby se předešlo „problému s účastí pouze některých, ale ne všech států v konkrétních úmluvách".269 Někteří autoři ovšem oprávněně upozorňují, že se tvůrci Statutu vyhnuli výslovnému odkazu na Dodatkový protokol I (např. v souvislosti s pravidly regulace ozbrojeného konfliktu, typu „haagskeho práva", v ČI. 3), jakož i na Dodatkový protokol II (pravidla určená pro vnitřní konflikt).270 Toto bylo též kritizováno jako přílišná úslužnost Sekretariátu OSN vůči třem státům s postavením stálého Člena Rady bezpečnosti, jež nebyly smluvními stranami Protokolů.271 Další vývoj však ukázal, Že to v praxi Mezinárodního tribunálu nebylo zásadní překážkou pro výkon jeho jurisdikce. Jakkoli ještě ve Statutu MTT pro bývalou Jugoslávii nebylo vymezení válečných zločinů rozdělených do dvou ustanovení (ČI. 2 a 3) zcela jednoznačné, zejména pokud jde o jejich použitelnost na porušení spáchaná v rámci vnitřního Report of the Secretary-General pursuant to para. 2 of Security Council Resolution 808 (1993), UN Doc. S/25704; viz též in: ICTY, Basic Documents 1995, s. 155-229, §§ 33-34. Srov. Ch. Zeileissen, op. cit. 260, s. 65-66. Srov. M. Sassoli, La premiere decision de la Chambre ďappel du Tribunal pénal pour ľex-You-goslavie: Tadič (competence), RGDIP, 1996, vol. 100, No. 1, s. 131: „... une serviabilité exagé-rée du Secretariat de l'ONU devant les trois membres permanente du Conseil de sécurité (France, Grande-Bretagne et Etats-Unis)...". Je skutečností, že žádná z téchto velmoci nebyla v té dobč stranou Dodatkového protokolu 1, a že pouze Francie (ale ne zbývající dva státy) ratifikovala Dodatkový protokol II. Teprve v r. 1998 (s účinností od 28.7.) ratifikovalo Spojené království oba Protokoly, což mohlo být mimo jiné ovlivněno i výkonem jurisdikce tohoto Tribunálu 94 ozbrojeného konfliktu, přesto přestavuje i samotný Statut velký pokrok. O to důležitější místo však v tomto ohledu patří judikatuře, zejména prvnímu rozsudku ve věci Tadič. Třebaže Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii je orgánem aplikace, nikoliv tvorby práva, přispěl svým prvním rozsudkem k potvrzení a prosazení progresivního rozvoje mezinárodního humanitárního práva. Učinil tak nejen tím, že přesvědčivě zdůvodnil mezinárodněprávní základ své existence a přednostní pravomoci. Ve světle této judikatury může být vyvozena mezinárodní trestní odpovědnost za jakákoli vážná porušení mezinárodního humanitárního práva, ať už k nim došlo v rámci mezinárodního anebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Tribunál tak položil solidní základy, o které se může v dalších případech opřít. Pokud ovšem jde o výslovné překonání dělení ozbrojených konfliktů na vnitřní a mezinárodní, toto pro účely mezinárodního trestního postihu zločinů páchaných za občanské války poprvé provedla Rada bezpečnosti aŽ ve Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (viz níže sub 3,2.). 3.1.3. Pravomoc Tribunálu vůči státům při získávání důkazů (případ Blaškič) Mezinárodní trestní tribunály v současnosti - na rozdíl od dvou poválečných předchůdců (Norimberský a Tokijský tribunál) - nedisponují přímou pravomocí (zaštítěnou faktickou silou okupační správy) na území států, pro které byly zřízeny. Proto v řadě aspektů jsou závislé na spolupráci ze strany států, a to mimo jiné i při získávání důkazů. Jde přitom o důležitý problém, protože tyto mezinárodní tribunály budou hodnoceny jak podle efektivity, tak podle spravedlnosti vůči obžalovaným i obětem, což nelze zajistit bez dostatečného přístupu obžaloby i obhajoby k důkazním materiálům.272 Bez získání dostatečných a věrohodných důkazů totiž nemůže být řízení spravedlivé, ani efektivní, a tím se zpochybňuje i samotná věrohodnost mezinárodních trestních tribunálů. Tento problém byl poprvé jako klíčová otázka řešen Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v případu Blaškič.213 Slo o případ chorvatského generála Tihomira BlaŠkiče, který se dobrovolně vzdal Mezinárodnímu tribunálu 1.4.1996. T. Blaškič byl obviněn, spolu s pěti dalšími členy Chorvatské rady obrany (HVO) v Bosně (tzv. Chorvatského společenství Herceg-Bosna), ze. spá- Srov. J. Katz Cogan, The Problem of Obtaining Evidence for international Criminal Courts, Human Rights Quarterly, 2000, vol. 22, s. 405. ICTY Case IT-95-14-T, The Prosecutor v. Tihomir Blaškič". 95 cháni závažných porušení mezinárodního humanitárního práva proti bosenským muslimům. V té době byl Tihomir Blaškič plukovníkem HVO a velitelem oblastního velitelství HVO v centrální Bosně, od srpna 1993 byl pak povýšen na generála a stal se náčelníkem štábu HVO. Generál Blaškič byl obžalován na základě individuální trestní odpovědnosti (či. 7 odst. 1 Statutu) a trestní odpovědnosti nadřízeného (£1. 7 odst 3) ze závažných porušení Ženevských úmluv z roku 1949 (ČI. 2 Statutu), porušení zákonů a obyčejů války (či. 3 Statutu) a zločinů proti lidskosti (či. 5 Statutu). Soudní senát vynesl 3.3.2000 svůj rozsudek, kterým T. Blaškiče odsoudil k trestu odnětí svobody na 45 let, do kterého byla započtena doba vazby během procesu. Odsouzený se odvolal proti rozsudku k Odvolacímu senátu. V každém případě však T. Blaškič patří mezi nejvýše postavené vojenské představitele doposud souzené před Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Případ Blaškič ovšem není mimořádně zajímavý kvůli skutkovým okolnostem, nýbrž proto, že jde o dosud nejvýznamnější rozhodnutí, týkající se výkladu důkazních pravidel a pravomoci Mezinárodního tribunálu vydávat soudní příkazy k předložení důkazů. Případem pověřená soudkyně Gabrielle Kirk McDonald vydala 15. 1. 1997 na základě žádosti prokurátora dva soudní příkazy k předložení důkazů (tzv. subpoenae duces tecum). Příkazy byly adresovány Chorvatské republice, jejímu ministrovi obrany Gojko ŠuŠakovi, Federaci Bosna a Hercegovina a správci záznamů ústředního archivu bývalého ministerstva obrany Chorvatského společenství Herceg-Bosna. Soudní příkazy nařizovaly, aby důkazy, týkající se případu Blaškič, byly předloženy prokurátorovi Mezinárodního tribunálu. 28.2.1997 také obhájce požádal o vydání soudního příkazu k předložení důkazů, svědčících ve prospěch obviněného a adresovaného Bosně a Hercegovině. Chorvatsko však okamžitě napadlo platnost soudních příkazů (subpoenas) s odůvodněním, že Tribunál nemá právo vydávat takové příkazy státům a vysokým státním úředníkům, a že dokonce i v případě, kdyby Tribunál měl takové pravomoci, stát má přesto právo se mu zcela nepodřídit s ohledem na ochranu zájmů národní bezpečnosti.274 Proto došlo v průběhu roku 1997 k několika veřejným jednáním Tribunálu, která vyústila nejprve v potvrzující rozhodnutí IX soudního senátu (18.7.) a posléze ve zrušující rozhodnutí Odvolacího senátu (29.10.). Hlavní otázkou bylo, zda Tribunál je zmocněn nařizovat státům, aby předložily dokumenty, které mají 274 Srov. Brief of the Republic of Croatia on Subpoenae Duces Tecum, Prosecutor v. BlaSkiÉ, T Ch. II, Case IT-95-14-PT, § 1: „It is the position of the Croatian Government that a subpoena duces tecum, as an order issued 'under penalty', has no legal ground as a form of communication between the Tribunal and sovereign States and their government officials." 96 důkazní hodnotu, a zda je v tomto ohledu příkaz dostavit se k soudu pod pohrůžkou sankce (tj. subpoena) nástrojem, který má proto Tribunál k dispozici. Ve svém rozhodnutí II. soudní senát potvrdil, že soudce Tribunálu je oprávněn vydávat příkazy státům a jednotlivcům, včetně vysokých vládní Činitelů, k předložení důkazů nutných pro přípravu soudního řízení.275 Kromě toho tyto příkazy mohou obsahovat lhůtu, ve které musí jak státy, tak jeho představitelé vyhovět všem uvedeným požadavkům. Soudkyně McDonald to zdůvodnila - ve shodě se stanoviskem prokurátora - teorií implicitních pravomocí, podle které Mezinárodní tribunál by měl mít takové pravomoci, které, ačkoliv mu nebyly výslovně svěřeny, pro něj nutně vyplývají, protože jsou podstatné pro výkon jeho povinností. Výslovně se také opřela o článek 18 (právo prokurátora shromaždbvat důkazy a vyžadovat pomoc států) a článek 19 Statutu (právo soudce vydávat nařízení, která mohou být potřebná pro vedení řízení), jakož i článek 54 Jednacího řádu, podle něhož soudce může vydávat příkazy, předvolání, subpoenas, zatykače a příkazy k převozu, nezbytné pro účely vyšetřování nebo pro přípravu či vedení řízení. Pokud jde o druhou námitku Chorvatska, soudní senát dospěl k závěru, že splnění příkazu k předložení důkazů se nemohou státy a jednotlivci automaticky vyhnout tvrzením, že zveřejněním požadovaných dokumentů budou ohroženy zájmy národní bezpečnosti. Třebaže senát připustil možnost takovéto výjimky, přiznat státu výhradu národní bezpečnosti jako absolutní privilegium by bylo v rozporu s duchem a literou Statutu i povahou a účelem Mezinárodního tribunálu. Stát tento důvod může uplatnit, ale nemůže o něm jednostranně rozhodnout, protože jeho tvrzení musí být posouzeno příslušným senátem. Jak je zřejmé, toto rozhodnutí klade důraz na efektivní fungování Mezinárodního tribunálu a inspiruje se analogií s vnitrostátními trestními soudy. Nebere však jíž v potaz specifický kontext mezinárodního práva, v jehož rámci musí pracovat mezinárodní tribunály.276 Proti tomuto rozhodnutí se 18.7.1997 Chorvatská republika odvolala. Odvolací senát pak v říjnu vydal jednomyslné rozhodnutí, kterým zrušil soudní příkazy (subpoenas) vůči Chorvatsku a jeho ministru obrany, nicméně potvrdil, že Tribunál má podle článku 29 Statutu pravomoc vydávat příkazy a žádosti o spolupráci, které zavazují státy.277 Odvolací senát definoval pojem subpoenae m 276 277 Blíže srov. ICTY, Press Release No. 230. Srov. 1. Katz Cogan, op. cit. 272, s. 419. Viz ICTY, Press Release No. 253. Srov. P. Malanczuk, A Note on the Judgement of the Appeal Chamber of the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia on the Issuance of Subpoenae Duces Tecum in the Blaskic Case, Yearbook of International Humanitarian Law 1998, Asser Instituut. The Hague, 1998, s. 229 a n. 97 duces tecum, který se vztahuje pouze na závazné příkazy, adresované Tribunálem pod pohrůžkou trestu jednotlivcům jako soukromým osobám. Tyto soudní příkazy však nemohou být adresovány státu nebo osobám, jednajícím ve svém úředním postavení. Tribunál totiž nemá žádnou pravomoc přijímat donucovací opatření proti suverénním státům. V případě nevyhovění příkazu nebo žádosti o spolupráci Tribunál může vydat soudní nález o nevyhovění a zprávu Radě bezpečnosti OSN o porušení či. 29 Statutu ze strany státu. Je pak na Radě bezpečnosti, zda a jaké opatření přijme proti nespolupracujícímu státu. Na druhé straně však státy nesmějí zadržovat dokumenty nebo další důkazní materiál, požadovaný Tribunálem, s odvoláním na zájmy národní bezpečnosti, dokud oprávněnost jejich zájmů není posouzena soudním senátem. Státní činitelé, jednající ve svém úředním postavení, nemohou být adresáty žádných závazných příkazů od Tribunálu. Tyto osoby jsou totiž pouze orgány státu, a proto Tribunál se musí ve všech případech, které vyžadují jednání daného státu, obrátit přímo na tento stát. Rozhodnutí Odvolacího senátu ve věci Blaškic patří bezesporu mezi nejvýznamnější rozhodnutí nejen z hlediska fungování samotného Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, ale i z Širší perspektivy pravomocí budoucího stálého Mezinárodního trestního soudu. Na rozdíl od soudního aktivismu II. soudního senátu, Odvolací senát zvolil pragmatické řešení, které představuje delikátně vyvážený kompromis mezi potřebou efektivního vyšetřování zločinů a realistickým odhadem prostředků, kterých může Tribunál s úspěchem využít. Toto rozhodnutí sice těžko uspokojí stoupence co nejsilnějšího a na státech nezávislého mezinárodního trestního soudnictví (po vzoru trestního práva), odráží však dosažený stav rozvoje mezinárodního práva. Z tohoto hlediska (a také teoretickou úrovní) více odpovídá logice obecného mezinárodního práva, včetně rozlišování mezi individuální trestní odpovědností a odpovědností států. Ukazuje se opět, jak nedostatečně se rozvinulo od doby Norimberského procesu (který ovšem probíhal za zcela jiných okolností) mezinárodní trestní právo, zejména jeho procesní pravidla. Je nesporné, že v činnosti Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii - v návaznosti na jeho Statut a Jednací řád - se teprve mnohá pravidla dotvářela To je velmi důležité, protože činnost tohoto Tribunálu byla pozorně sledována a v mnoha ohledech ovlivnila přípravu i konečnou podobu Statutu Mezinárodního trestního soudu (1998).278 Rozhodnutí ve věci 278 Srov. V. Morris, M.P. Scharf, An Insider's Guide to the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, Transnational Publishers, NY, 1995, s. 354, 98 BlaŠkič rozhodně patří právě mezi takové případy. Řešení, obsažené v ČI. 29 Statutu ICTY a v citovaném rozhodnuti, totiž předznamenalo podobu či. 86 (obecný závazek spolupracovat),279 ČI. 87 (Žádosti o spolupráci)280 a či. 93 Statutu MTS (jiné formy spolupráce).281 (viz níže) 3.2. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu Druhým ad hoc zřízeným tribunálem, byť poněkud méně známým než tribunál pro bývalou Jugoslávii, je Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. Byl zřízen necelý rok po svém předchůdci (který pro něj představoval v mnohém směru model), a to na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN 995 (z 8.11.1994), s výlučným úkolem „soudit osoby odpovědné z činů genocidy a dalších závažných porušení mezinárodního humanitárního práva, spáchaných na území Rwandy, a rwandské občany odpovědné z takových činů a porušení spáchaných na území sousedních států mezi 1. lednem a 31. prosincem 1994".282 Rada bezpečnosti jménem mezinárodního společenství tak reagovala na masově páchané ukrutnosti, k nimž došlo v roce 1994 během ozbrojených střetů v občanské válce (přesněji kmenové Či etnické) ze strany extremistů z kmene Hutů, posílených prezidentskou gardou a částí vojska a policie, proti menšinovým Tutsiům i umírněným Hutům. Tyto činy byly páchány nejen na vlastním území Rwandy, ale i na území sousedních států, kam se mnohé oběti fyzické likvidace a pronásledování uchylovaly. Konflikt měl za následek přes půl milionu mrtvých a na 2 miliony uprchlí ků.283Statut Mezinárodního tribunálu pro Rwandu vykazuje mnohé shodné znaky se svou starší předlohou (Sta- 279 Srov. C. Kress, in: O. Tríffterer (ed.), Commentary on tlie Rome Statute, op. cit. 240, article 86, margin Nos. 6-7. 280 Srov. C. Kress, K. Prost, in: O. Tríffterer (ed.), Commentary on the Rome Statute, op. cit. 240, article 87, margin Nos. 31-38. 281 Srov. K. Prost, A. Schlünde, in: O. Triffterer (ed.), Commentaiy on the Rome Statute, op. cit. 240, article 93, s. 1101-1102. 282 Viz UN Doc. S/RES/955 (8.11.1994), § 1. Statut Rwandského tribunálu byl přijat jako příloha této rezoluce; text viz International Legal Materials, vol. 33, 1994, s. 1602. Rezoluce byla přijata při abstenci Činy (která vSak nepoužila veta), proti hlasoval jen jeden nestálý člen Rady bezpečnosti, a to Rwanda. Mí Srov. M. Mubiala, Le Tribunal international pour le Rwanda: vraie ou fausse copie du Tribunal penal international pour I'ex-Yougoslavie?, Revue generale de divit international public, vol. 99, 1995, No. 4, s. 949. Srov. též C. Čepelka, op. cit. 213, s. 906. 99 tut tribunálu pro bývalou Jugoslávii), ale zároveň i některé podstatné odlišnosti. Stejný je způsob vzniku na základě závazné rezoluce Rady bezpečnosti,; jakož i časově i místně omezená jurisdikce obou tribunálů. Obdobná je i organizační struktura Tribunálu, kterou opět tvoří soudní senáty a Odvolací senát, úřad prokurátora a soudní kancelář. Statut nového Tribunálu dokonce využívá i některých orgánů již existujícího Tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Je to podle či. 12 odst. 2 Odvolací senát (Appeals Chamber) a podle či. 15 odst. 3 i prokurátor (Prosecutor), a to ke sladění postupů obou soudních orgánů. Sou-( činnost obou mezinárodních tribunálů dále zajišťuje zvláštní styčný úřaC (Bureau de liaison) v Haagu.284 Jinak za sídlo Mezinárodního tribunálu pr Rwandu bylo Radou bezpečnosti určeno severotanzanské město Arusha, a hlavně z bezpečnostních důvodů (i když rwandská vláda navrhovala za sídlo^ své hlavní město Kigali). Rozdíly mezi oběma tribunály se týkají především příslušnosti ratione matej riae. Statut Mezinárodního tribunálu pro Rwandu obsahuje pouze tři kategorr zločinů. Tribunál je oprávněn trestat v prvé řadě zločin genocidy (či. 2), který je vymezen shodně s Úmluvou o zabránění a trestání zločinu genocidia (19 a s či. 4 Statutu Tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Rovněž zločiny proti lidsk ti (ČI. 3) zde jsou definovány obecnou podmínkou (součást rozšířeného či sys matického útoku proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu) a výčtem jedno vých skutkových podstat, a to ve znění, použitém v či. 5 Statutu jugoslávsk« tribunálu. Rozdíl spočívá pouze v tom, že Statut Tribunálu pro Rwandu defii tivně opustil od požadované souvislosti těchto zločinů s ozbrojeným konflikt (war nexus). V případě zločinů proti lidskosti vůbec nepředpokládá existenci ozbrojeného konfliktu, neboť tyto zločiny, podobně jako genocidium, mohou být11 spáchány i v době míru.285 Tím se liší od zbytečně zužujícího pojetí článku 5 Sta-' tutu jugoslávského tribunálu. Hlavní rozdíl se projevuje v článku 4 rwandského Statutu (Porušení článku společného Ženevským úmluvám a Dodatkového protokolu II), který je poj odlišně, ve srovnání s obdobným ustanovením Statutu Mezinárodního tribun pro bývalou Jugoslávii (či. 2). I když judikatura haagskeho tribunálu jistě m' být inspirující i pro druhý ad hoc tribunál, jeden z hlavních problémů cau Tadič (viz výše), tj. aplikovatelnost Statutu na porušení humanitárního m Srov. Č. Čepelka, op. cit. 213, s. 906. 285 Op.cit. 282; srov. též Th, Meron, op. cit. 253, s. 242; C. Cissé, The End of a Culture of Imp in Rwanda? Prosecution of Genocide and War Crimes before Rwanda Courts and the 1CTR, Ye book of International Humanitarian Law 1998, Asser Instituut, The Hague, 1998, s. 161 an. 100 k &V rámci vnitřního ozbrojeného konfliktu, zde nebude nutno řešit. Rada bezpečnosti totiž už ve Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu - vzhledem k fak-iticke situaci v této zemi - výslovně rozšířila věcnou příslušnost na zločiny, spáchané v průběhu vnitřního konfliktu. í.S^ Učinila tak odkazem na humanitární minimum pro občanské války, obsažené ve společném či. 3 Ženevských úmluv (1949), jakož i na Dodatkový protokol II, který obsah tohoto článku rozvíjí a doplňuje. Z tohoto důvodu si zaslouží repro-■fluka v či. 4 uvedený příkladmý výčet porušení, která naplňují tento zločin. Jedn.'ľse o: (a) útoky proti životu, zdraví a fyzické či duševní integritě osob, Äcjména vraždou a krutým zacházením, jako je mučení, zmrzačení nebo veškeré funny tělesných trestů; (b) kolektivní tresty; (c) braní rukojmí; (d) teroristické jSiny; (e) útoky proti osobní důstojnosti, zejména pokořující Či ponižující zacházení, znásilňování, nucená prostituce a jiné formy útoku proti mravnosti v sexu-$Jní oblasti; (f) plenění; (g) ukládání trestů a vykonávání poprav bez předchozí-flq^irozsudku, vyneseného řádně ustaveným soudem, poskytujícím veškeré JBpíuky soudního řízení, které jsou uznávány civilizovanými národy jako nezbyt-|4£íh) hrozby spáchání jakéhokoli z výše uvedených Činů. faStatut neřeší otázku, zda zakázané činy, které či. 4 převzal z Dodatkového mpjokolu II k rozšíření obsahu vyplývajícího ze společného či. 3 Ženevských ß$luv, se již staly součástí obecného mezinárodního práva humanitárního, resp. |Cj|ö kogentních norem. Určité pochybnosti jsou vyjádřeny i ve zprávě generally^ tajemníka, předložené na základě § 5 rezoluce Rady bezpečnosti 955 í^94).286 Přesto je nesporné, že stíhání všech těchto porušení humanitárního ■'riva je v kompetenci Tribunálu pro Rwandu a právě jeho judikatura k takové obyčejové stabilizaci může vést.287 Není ostatně náhodou, že některá z těchto orušení Dodatkového protokolu II se následně dostala mezi skutkové podstaty íálečných zločinů v širokém smyslu, definovaných ve Statutu Mezinárodního rotního soudu (1998), Vzhledem k širšímu pojetí porušení humanitárního práva Ijyphiedem na povahu událostí v Rwandě (jako čistě vnitřního ozbrojeného kon-iPu) bylo ve výčtu zločinů stíhaných Tribunálem upuštěno od zařazení váleč-|||i zločinů v užším smyslu, které jsou naplněny porušením haagské úpravy Kpéhoprávazr. 1907.288 »Poe. S/1995/134 (13.2.1995), s. 3-4: „Uarticle 4 du statut inclut... les violations du Protocole ^additionnel il qui, dans son ensemble, n'a pas encore été universelleroent reconnu comme fai-«Sant partie du droit international coutumier...". ^Srov C Čepelka, op. cit.213, s. 908. Jde o IV Haagskou úmluvu, jejíž obsah byl zčásti převzat v či. 3 Statutu Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (viz vySe). 101 Jakkoliv největší rozdíl mezi dvěma dosavadními tribunály se týká věcné příslušnosti, porovnání si zaslouží i další aspekty. Co se týče územní a časové příslušnosti, či. 7 Statutu Tribunálu pro Rwandu ji upravuje se dvěma odchylkami od starší předlohy. Jurisdikce novějšího Tribunálu se vztahuje nejen na území Rwandy (zahrnující zemský povrch a vzdušný prostor), ale i na území sousedních států, pokud jde o zločiny tam spáchané rwandskými občany. Druhý rozdíl spočívá v tom, Že tento Tribunál má příslušnost ratione tempoiis omezenou pouze na činy spáchané v roce 1994 (od 1.1. do 31.12.), zatímco Tribunál pro bývalou Jugoslávii ji má vymezenu jen začátkem (od 1.1.1991), ale nikoliv koncem. To je dáno především faktickým Časovým ohraničením nejhorších násilností v Rwandě, na rozdíl od situace na území bývalé Jugoslávie, která procházela řadou fází vnitřního i mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Pokud jde o příslušnost ratione personae (nad fyzickými osobami) a vztah ke konkurenční pravomoci vnitrostátních soudů, tyto otázky jsou upraveny shodně, jako ve Statutu pro bývalou Jugoslávii, tedy včetně přednostní jurisdikce Mezinárodního tribunálu. Stejně je tomu s úpravou principu non bis in idem, včetně připuštění dvou omezených výjimek. Totéž platí o shodné úpravě práv obviněného v obou statutech. Rovněž organizace Tribunálu a řízení před ním, včetně jednacího řádu a dalších předpisů, vychází z modelu a procesních pravidel Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Třebaže v Rwandě stále existuje trest smrti, Mezinárodní tribunál může uložit výlučně trest odnětí svobody, jehož délka by měla přihlížet k obecné praxi, uplatňované u tohoto druhu trestu rwandskými soudy. Možná i z těchto důvodů, jakož i pro svůj pozdější vznik a vzhledem k místu sídla (Arusha), zůstává dodnes Mezinárodní tribunál pro Rwandu poněkud ve stínu svého haagskeho vzoru. Je to možná poněkud nespravedlivé vzhledem k objemu práce, kterou již vykonal a kterou se zabývá. Třebaže vzhledem k masovému páchání zločinů a množství extrémistických Hutů, kteří se na nich podíleli, je prakticky nemožné postavit všechny pachatele před Mezinárodní tribunál a předpokládá se proces jen s hlavními organizátory, přesto jde o úctyhodný úkol. Tribunál zahájil vyšetřování proti asi 400 identifikovaných osob, z nichž se ovšem větší část uchýlila do zahraničí. Přesto se mu jich podařilo již větší počet postavit před soud a u některých již vynést rozsudky. Po určitém zpoždění při zahájení činnosti Tribunálu jeho rozsudků dnes velmi rychle přibývá. Některé z nich jsou přitom velmi významné z hlediska interpretace pravidel, upravujících skutkové podstaty jednotlivých zločinů podle mezinárodního práva. 102 Příkladem je rozsudek soudního senátu Tribunálu ve věci Akayesu z 2.9.1998.289 Jean-Paul Akayesu byl v době masakrů Tutsiů starostou venkovské obce Taba, kde v důsledku těchto událostí zahynuly přinejmenším dva tisíce osob. Místo toho, aby se pokusil zabránit vraždení, aktivně se ho zúčastnil nebo k němu vyzýval. Byl obviněn a odsouzen ze zločin genocidy a několika skutkových podstat zločinů proti lidskosti. Inovativní význam rozsudku spočívá především v aplikaci skutkové podstaty genocidy na události v Rwandě. Šlo o to, zda vraždení Tutsiů ze strany Hutů bylo spácháno „v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu" ve smyslu definice genocidy. Předběžnou otázkou bylo, zda Tutsiové takovou skupinu tvoří. Tribunál došel k závěru, že i když Tutsiové sdílejí s Huty národnost, rasu, náboženství, společný jazyk i kulturu, takže by - technicky vzato - nebylí odlišnou etnickou skupinou, přesto je třeba vykládat účel Úmluvy proti genocidiu tak, že má být chráněna jakákoliv skupina, která je podobná výše uvedeným z hlediska stability a trvalosti. Příslušnost k takové skupině musí být určena narozením, na rozdíl od mobilnějších skupin (politických Či hospodářských), ke kterým se jednotlivec může připojit na základě dobrovolného závazku.290 Tribunál konstatoval, Že dlouhodobé rozlišování na základě obyčejů i zákonů (povinné uvádění původu v osobních průkazech) vedlo k tomu, že Tutsiové musí být považováni za etnickou skupinu. Speciální úmysl k jejímu zničení byl Akaye-suovi prokázán v jeho projevech, rozkazech, v některých případech i osobní účasti na bití, zabíjení a znásilňování Tutsiů, takže byl uznán vinným ze zločinu genocidy. Dalším průlomovým aspektem rozsudku je výklad některých skutkových podstat zločinů proti lidskosti, ze kterých byl Akayesu rovněž usvědčen. Jedná se o znásilnění (uvedené v či. 3 (g) Statutu) a dále také „sexuální násilí", které sice není ve Statutu výslovně zmíněné, ale Tribunál tento zločin odvodil z jiných ustanovení jako „každý Čin sexuální povahy, který je spáchán na osobě za okolností zahrnujících donucení". Tím se rozumí nejen fyzické násilí, ale také hrozby, zastrašovaní, vydírání a jiné formy tísně.291 Na druhé straně byl Akayesu sice obviněn, ale zproštěn viny z porušení či. 4 Statutu (tj. porušení společného či. 3 Ženevských úmluv a Dodatkového protokolu II). Podle názoru Tribunálu se tato ustanovení vztahují na chování osob, které Prosecutor v. Akayesu, Case ICTR-96-4-T, Judgement (Sept. 2, 1998). Ibid., §6.3.1.Srov. téžJ. Fuchs, Co je genocida?, 7h*Jí/ií>rav0, vol. V, 9/2000. s. 18-24. Ibid., §§ 6-4., 7.7. 103 vzhledem ke své pravomoci odpovídají za vedení nepřátelských akcí. To zahrnuje všechny příslušníky ozbrojených sil, ale z civilistu pouze na ty, kteří jsou jako veřejní činitelé nebo osoby reprezentující vládu legálně pověřeni podporovat, či plnit válečné úsilí. Nepodařilo se však prokázat, Že Akayesu spadal do této kategorie.292 Tento patrně nejcitovanější z dosavadních rozsudků Mezinárodního tribunálu pro Rwandu je na jedné straně vysoce oceňován pro precedentní interpretaci a aplikaci zločinu genocidy na podmínky etnického konfliktu v Rwandě a kvalifikaci sexuálních násilných Činů jako zločinů proti lidskosti. Na druhé straně se někdy kritizuje příliš vysoký standard pro prokázání odpovědnosti civilistu za válečné zločiny.293 V každém případe jde o významný praktický příspěvek Tribunálu pro Rwandu k obohaceni výkladu jednotlivých skutkových podstat zločinů podle mezinárodního práva. 3.3. Perspektiva mezinárodního trestního soudnictví - nové tribunály ad hoc? Mezinárodní trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu jsou z hlediska Časového i z hlediska logiky právního vývoje předchůdci stálého mezinárodního trestního soudu. Statut Mezinárodního trestního soudu (1998) tak nemusel navazovat jen na 50 let starý precedent poválečného postihu válečných zločinů a dalších zločinů podle mezinárodního práva. Naopak, vývoj v oblasti smluvního i obyčejového práva byl již ze značné části promítnut ve statutech ad hoc tribunálů, na které mohl Statut MTS zejména v otázce materiálního práva (definice zločinů) navázat, případně provést jen určitá upřesnění a doplnění. K tomuto budoucímu Mezinárodnímu trestnímu soudu se dnes upírají mnohá očekávání, ale na jeho vznik bude třeba ještě nějakou dobu čekat, protože Statut (přijatý jako mnohostranná smlouva) potřebuje 60 ratifikací k tomu, aby mohl vstoupit v platnost. I když nakonec vstoupí v platnost, nový Soud nebude moci stíhat zločiny, ke kterým v mezidobí došlo. Tento zdánlivý paradox je vysvětlitelný tím, že Statut MTS nebude působit retroaktivně. Kromě toho některé významné státy odmítají tento Statut podepsat i ratifikovat, i když jinak se stavějí pozitivně k ad hoc tribu- 391 Ibid., §§6.5., 7.1. 293 Srov. D.M Amann, Prosecutor v. Akayesu. Judgment by tne International Tribunal for Rwanda on charges of genocide and international crimes of sexual violence, AJ1L, vol. 93, 1999, No. 1, s. 195-199. 104 nálům ustaveným Radou bezpečnosti. Klade se proto otázka, zda dosavadní praxe tribunálů OSN má, a bude mít i na příště své opodstatnění.294 JiŽ současný vývoj v této oblasti dává jednoznačně za pravdu těm autorům, kteří tvrdí, že nic z právního hlediska nebrání tomu, aby zřizování dalších ad hoc mezinárodních trestních tribunálů pokračovalo (před zahájením činnosti MTS i poté).295 Takový postup může být naopak i politicky vhodný a potřebný. Jakkoliv se již objevily úvahy o možnosti zřídit takové tribunály pro Kambodžu, Východní Timor, popř. jiné země, kde v dávnější či zcela nedávné minulosti docházelo k masovému páchání zločinů podle mezinárodního práva, dosud nebyly podniknuty konkrétní kroky. V průběhu roku 2000 se zájem mezinárodního společenství mimo jiné obrátil k otázce stíhání zločinů proti lidskosti, spáchaných zejména v průběhu r. 1999 na Východním Timoru. Protože indonéské úřady, přes dané sliby o postihu pachatelů těchto zločinů podle vlastního trestního zákona, nedostatečně spolupracují s Přechodnou správou OSN na Východním Timoru (United Nations Transitional Administration in East Timor), Rada bezpečnosti na základě doporučení Vyšetřovací komise pro Východní Timor z 2.2.2000 začala zvažovat zřízení mezinárodního tribunálu pro lidská práva. Ten by byl složen ze soudců jmenovaných OSN, a měl pravomoc přijímat stížnosti a soudit osoby obviněné ze zločinů spáchaných na Východním Timoru od ledna 1999. Vzhledem k nesouhlasu ze strany Indonésie a obavám z veta Číny však Rada bezpečnosti do konce r. 2000 nerozhodla podle kapitoly VII Charty o zřízení takového tribunálu.296 V současné době je proto nejblíže vzniku tribunál pro Sierra Leone. V této západoafrické zemi totiž v posledních letech probíhá občanská válka, která vypukla již v r. 1991 a s určitými přestávkami pokračuje na různých částech území Sierra Leone do současnosti. Přestože na sebe nepoutala takovou pozornost mezinárodního veřejného mínění jako konflikty v bývalé Jugoslávii a ve Rwandě, byly činěny mnohé kroky k uklidnění situace jak na regionální úrovni (v rámci Hospodářského společenství států západní Afriky - ECOWAS), tak na univerzální úrovni (Rada bezpečnosti OSN). Do země byla též vyslána mírová mise OSN (UNAMSIL). Přesto byly v Sierra Leone spáchány mnohé Srov. Ch. Staker, Will There be a Role for Other International Criminal Tribunals after the Establishment of an ICC?, International Law FORUM du droit international, zero issue, 1998, s. 17. Srov. zejm. Č. Čepelka, op. cit. 213, s. 915. Srov. B. Cochrane Alexander, East Timor: Will There Be Justice?, Human Rights Brief, vol. 8, 2000, No. 1, s. 5-7. 105 velmi závažné zločiny proti obyvatelům této země i proti personálu OSN, které dosud nebyly potrestány, a hrozí, že vzhledem k Široké amnestii by nemusely být stíhány ani v budoucnu. Mírová dohoda z Lome, podepsaná 7.7.1999, totiž předvídá všeobecnou amnestii spolu se zahájením národního procesu pravdy a usmíření (či. IX a XXVI).297 Zvláštní zástupce generálního tajemníka OSN však při podpisu této dohody připojil prohlášení, že ustanovení o amnestii se nebudou vztahovat na zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a jiná závažná porušení mezinárodního humanitárního práva.298 Rozhodujícím krokem ke zřízení mezinárodního tribunálu pro Sierra Leone se stala rezoluce Rady bezpečnosti 1315 (2000) z 14.8.2000, která požádala generálního tajemníka OSN vyjednat dohodu s vládou Sierra Leone o zřízení nezávislého zvláštního soudu, jehož jurisdikce by se vztahovala na zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a jiná závažná porušení mezinárodního humanitárního práva, jakož i na některé zločiny podle práva Sierra Leone, spáchané na území tohoto státu.299 Na základě tohoto mandátu proběhly negociace mezi týmem OSN, jmenovaným generálním tajemníkem, a zástupci vlády Sierra Leone. Výsledkem těchto jednání bylo vypracování textu Dohody mezi OSN a vládou Sierra Leone o zřízení Speciálního soudu pro Sierra Leone, jejíž přílohou je Statut tohoto soudu. Právní povaha Speciálního soudu pro Sierra Leone vyplývá z jeho konstitutivního instrumentu. Na rozdíl od Mezinárodních tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Rwandu, které byly zřízeny rezolucí Rady bezpečnosti a představují tak subsidiární orgány OSN, předpokládaný Speciální soud bude mít smluvní bázi v podobě dohody mezi OSN a vládou Sierra Leone. Přes svůj název je Speciální soud v podstatě mezinárodním soudem sui generis. Jeho právní základ je mezinárodněprávní, ale bude mít smíšenou jurisdikci a složení. Aplikovatelné právo, podle kterého bude soudit zločiny, zahrnuje jak mezinárodní právo, tak právo Sierra Leone. Také složení Soudu je smíšené a bude zahrnovat jak mezinárodní soudce, jmenované generálním tajemníkem OSN, tak soudce ze Sierra Leone. V soudních senátech i v Odvolacím senátu budou mít mezinárodní soudci většinu. Podobně je tomu s dalšími úředníky Soudu. Prokurátora bude jmenovat generální tajemník OSN, jeho zástupce pak vláda Sierra Leone, a to vždy po konzultaci s druhou stranou. Protože tento Soud se zřizuje na základě smlouvy, 291 Text Mírové dohody z Lome viz UN Doc. S/1999/777. 298 Srov. Report of the Secretary-General on the establishment of a Special Court for Sierra Leone, UN Doc. S/2000/915 (4.10.2000), s. 5, § 23. 299 Srov. UN Doc. S/RES/1315 (2000). § 1-2. 106 stf. není zakotven v existujícím administrativním systému OSN, ale vztahy s ním upravuje Dohoda (např. výsady a imunity), popř. budoucí ujednání. Sídlo Soudu bude na území Sierra Leone. K dořešení ještě zbývá důležitá otázka finančního mechanismu (či. 6 Dohody), na základě kterého by se hradily výdaje Soudu.300 To jsou základní odlišnosti Speciálního soudu pro Sierra Leone od dosavadních tribunálů OSN, s nimiž má ovšem nový Soud na druhou.stranu mnohé společné znaky. Určité odlišnosti jsou pak vždy odůvodněny specifiky konfliktu v Sierra Leone a nic nemění na základním konstatování, že jde o další mezinárodní trestní tribunál. Jeho fungování bude založeno na principu konkurenční pravomoci, s předností ve vztahu k vnitrostátním soudům Sierra Leone (či. 8), avšak pouze k těmto soudům. Přednostní jurisdikce se nevztahuje na soudy třetích států, od kterých nemůže ani vyžadovat předání osob, obviněných ze spáchání zločinů v Sierra Leone. Právní základ v dvoustranné smlouvě Soudu neumožňuje (na rozdíl od mnohostranné smlouvy nebo rezoluce Rady bezpečnosti) vyžadovat spolupráci od jiných států. To je právě zásadní odlišnost jak od tribunálů OSN pro bývalou Jugoslávii a Rwandu, tak od Mezinárodního trestního soudu, předvídaného na základě Římského statutu. V této souvislosti se ovšem klade otázka efektivity postihu osob obviněných ze zločinů, které uprchlý z území Sierra Leone především do sousedních států, popř. i jinam. Těžko lze předpokládat sjednání mnohostranné smlouvy k tomuto účelu. Jako pravděpodobnější cesta se jeví uzavírání kolaterálních dvoustranných smluv s dalšími (zejm. africkými) státy pro zajištění spolupráce se Speciálním soudem pro Sierra Leone. Podle či. 10 Dohody, který upravuje jeho právní subjektivitu, ostatně Speciální soud může uzavírat dohody se státy, které mohou být nezbytné pro výkon jeho funkcí. Nic by však také nebránilo Radě bezpečnosti, aby případně Soud pro tyto účely vybavila pravomocemi, odvozenými z kapitoly VII Charty OSN.301 Příslušnost radone materiae tohoto Speciálního soudu bude širší než u předchozích dvou tribunálů OSN. Patří do ní totiž jak zločiny podle mezinárodního (humanitárního) práva, tak i některé trestné činy podle práva Sierra Leone. To je určité specifikum oproti dosavadní praxi mezinárodního trestního soudnictví, ale ňf 301 Rezoluce Rady bezpečnosti 1315 (2000) spíše počítala v § 8 (c) s dobrovolnými příspěvky, ale zpráva generálního tajemníka naznačuje, že připadají v úvahu i jiná řešení, od rozpočtu OSN až po financování ze zdrojů Sierra Leone s mezinárodní pomocí. Odhadované výdaje na prvnf rok činnosti Soudu přitom činí podle platových tabulek OSN částku 22 milionů USD. Srov. Report.... op. cit. 298, s. 11-13. Viz Report, op. cit. 298, s. 3, § 10. 107 vyplývá z konkrétních podmínek konfliktu v této zemi a z potřeby řešit danou situaci (zejm. čelit riziku beztrestnosti alespoň u nejzávažnějších porušení). Zařazení jednotlivých kategorií zločinů do Statutu vychází z doporučení obsaženého v rezoluci Rady bezpečnosti 1315 (2000). První dvě kategorie, tj. zločiny proti lidskosti (či. 2) a porušení článku 3 společného Ženevským úmluvám a Dodatkovému protokolu II {či. 3), přebírají doslova shodná ustanovení Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu a po obsahové stránce odpovídají i skutkovým podstatám, zařazeným pod zločiny proti lidskosti a válečné zločiny ve Statutu Mezinárodního trestního soudu (1998). Vesměs jde o porušení pravidel, považovaných za součást obecného mezinárodního práva obyčejového. Ze zločinů podle mezinárodního práva, definovaných ve statutech jiných mezinárodních tribunálů, zde však chybí zločin genocidy. Tato mezera je vysvětlitelná nedostatkem důkazů o tom, že masové vraždení v Sierra Leone bylo v kterékoli fázi konfliktu pácháno proti určité národní, etnické, rasové nebo náboženské skupině s cílem zničit tuto skupinu jako takovou. Proto bylo rozhodnuto genocidu do Statutu Speciálního soudu pro Sierra Leone vůbec nezařazovat.302 Kromě výše uvedených zločinů definuje dále Statut i jiná závažná porušení mezinárodního humanitárního práva (či. 4), která zčásti odrážejí existující obyčejové právo, zčásti představují inovační prvky. Výběr skutkových podstat není náhodný, ale vychází z porušení typických právě pro konflikt v Sierra Leone. První případ představují (a) úmyslné útoky proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo proti jednotlivým civilistúm, kteří se aktivně neúčastní nepřátelských akcí a do jisté míry i (b) „úmyslné vedení útoků proti personálu, zařízením, materiálu, jednotkám Či vozidlům účastnícím se humanitární pomoci nebo mírové mise v souladu s Chartou OSN, pokud mají nárok na ochranu, poskytovanou civilním osobám či civilním objektům podle mezinárodního práva ozbrojených konfliktů". Za splnění uvedené podmínky se totiž i na členy mírových misí (peacekeeping personnel) hledí jako na civilisty. Jde o zvláště ohroženou skupinu, která si vzhledem k humanitární či mírové misi zaslouží speciální ochranu. Poněkud jiným případem je (c) únos a nucený nábor dětí mladších 15 let do ozbrojených sil za účelem jejich využívání k aktivní účasti v nepřátelských akcích. Rozsáhlá účast dětských bojovníků totiž představuje smutné specifikum ozbrojeného konfliktu v Sierra Leone. Není sporu o mezinárodněprávním zákazu náboru dětí do ozbrojených sil, který nejprve stanovil či. 4 odst. 3c) Dodat- 302 Ibid., s. 3. § 13. 108 kového protokolu II (1977), poté či. 38 odst. 3 Ümluvy o právech dítěte (1989). Sporné může být pouze to, zda z obyčejového mezinárodního práva již vyplývá i individuální trestní odpovědnost pachatele takového jednání, což poprvé formuloval ČI. 8 odst. 2 (b) (xxvi) Statutu MTS (1998), který dosud nevstoupil v platnost. Statut Speciálního soudu ovšem na rozdíl od citovaných předloh kri-minalizuje pouze „únos a nucený nábor", tedy zřejmě jednání trestné podle mezinárodního práva.303 I kdyby však nebyly všechny aspekty uvedených činů pokryty obyčejovým právem, Statut přijatý ve formě smlouvy mezi OSN a vládou Sierra Leone poskytuje sám dostatečný právní základ pro jejich trestní postih. Totéž platí mutatis mutandis i pro trestné činy podle práva Sierra Leone, vyjmenované v či. 5 Statutu. Zde pojmově nikdy nepůjde o zločiny podle mezinárodního práva, avšak relativně vysoká společenská nebezpečnost a vysoká frekvence páchání těchto činů na území Sierra Leone opodstatňují jejich svěření do věcné kompetence Speciálního soudu. Jedná se o dvě skupiny činů: jednak trestné Činy zneužívání dívek (mladších 13, resp. 14 let) a jejich únos k nemravným účelům -podle zákona o předcházení krutosti vůči dětem z r. 1926, jednak úmyslné ničení majetku, zejména Žhářství - podle zákona o zlovolných škodách z r, 1861. Je zřejmé, že v důsledku aplikace dvou právních systémů se znaky škůdcových podstat budou řídit a posuzovat buď podle mezinárodního nebo podle vnitrostátního práva Podle povahy činu se také budou lišit pravidla dokazování, a proto se podle ČI. Í4 Statutu bude Jednací řád Mezinárodního tribunálu pro Rwandu používat pouze přiměřeně. Soudci Speciálního soudu si budou moci přijmout dodatečná pravidla, anebo v přiměřené míře aplikovat trestní rád Sierra Leone z r. 1965. Zřejmě i z těchto důvodů se počítá s tím, že soudci i další pracovníci Speciálního soudu budou převážně pocházet ze západoafrických států a zemí Britského společenství (Commonwealth), jež sdílejí společný jazyk a právní systém common law.304 Ostatně i podle či. 24 Statutu má být pracovním jazykem Soudu pouze angličtina, a to na rozdíl od stávajících tribunálů OSN, kde se uplatňuje navíc i francouzština. Jestliže otázka Časové a místní příslušnosti Soudu byla již zmíněna výše, zbývá ještě problematika příslušnosti ratione personae. V souladu se zadáním obsaženým v rezoluci Rady bezpečnosti 1315 (2000) se Speciální soud zřizuje ke stíhání osob, které nesou za zločiny odpovědnost největší (§ 3 rezoluce, resp. 303 Ibid., s. 4, § 17-18. w Ibid,, s, 5 a II, § 19-20,59. 109 či. 1 Statutu). Za „nejvíce odpovědné" osoby se považují političtí a vojenští představitelé a další osoby s velitelskou pravomocí v rámci hierarchie velení. Vzhledem ke zvláštnostem konfliktu v Sierra Leone však z kompetence Soudu nejsou nutně vyňaty ani děti ve věku mezi 15 a 18 lety, pokud se dopustily mimořádně závažných zločinů. Otázka trestního stíhání dětí za zločiny proti lidskosti a válečné zločiny ostatně představovala vážné morální dilema, protože více než jinde, právě v tomto konfliktu byli dětští bojovníci nejprve obětí únosů a násilného náboru do ozbrojených sil, psychického a fyzického zneužívání, podávání drog, apod. Pod vlivem extrémních podmínek se ovšem z obětí stávali postupně obávaní pachatelé mimořádně krutých a závažných zločinů. Vzhledem k tomu, a na přání vlády i občanů Sierra Leone, se do Statutu Speciálního soudu dostala možnost stihat též osoby, jež byly v době spáchání ve věku od 15 do 18 let. Na zvláštnosti stíhání mladistvých pachatelů pamatují ustanovení či. 7 - zejména zřízením senátu pro mladistvé, dále důrazem na rehabilitaci a znovuzačlenění do společnosti, zvýšenou ochranou procesních práv mladistvých i možností využívat výchovných a nápravných opatření, včetně programů organizací na ochranu dětí. V souladu s ČI. 19 je u mladistvých vyloučen trest odnětí svobody. V ostatních aspektech, zejména organizačních a procesních, se Statut Speciálního soudu velmi podobá Statutům Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a zvláště Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. Podstatným rozdílem však je to, že Speciální soud bude mít svůj vlastní Odvolací senát, odlišný od společného Odvolacího senátu, který funguje pro dva tribunály OSN. Toto řešení bylo zdůvodněno jednak právními odlišnostmi zřízení Speciálního soudu, jednak praktickým rizikem přetížení Odvolacího senátu, pokud by měl působit současně pro tři tribunály.305 3.4. Závěry k mezinárodním tribunálům OSN Většinou jsou oba v současné době fungující mezinárodní trestní tribunály -pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu - posuzovány především jako důležitý mezikrok na cestě k vytvoření stálého Mezinárodního trestního soudu na základě mnohostranné smlouvy. Je nesporné, že po více než čtyřech desetiletích pře-ry vu (od ukončení činnosti Norimberského a Tokijského tribunálu) byla myšlenka mezinárodního trestního soudnictví zatlačena do pozadí. Připomínaly ji pouze 305 Ibid., s. 8-9, § 40-46. díla historiků, odkazy v některých ustanoveních mezinárodních smluv, které však zůstaly mrtvou literou, a konečně i některé práce právníků, kteří tuto možnost postihu zločinů podle mezinárodního práva prosazovali. Na konci 80. let se k těmto snahám připojila i Komise OSN pro mezinárodní právo. Rozhodující průlom učinila však až Rada bezpečnosti v relativně příznivé situaci v 1. polovině 90. let, kdy dočasná shoda velmocí (stálých členů Rady) umožnila právní aktivismus, založený na širším výkladu jejích pravomocí podle Charty OSN. Zároveň však jde o svébytné mezinárodní orgány, které se již zabydlely v povědomí světové veřejnosti. Jakkoliv se může lišit hodnocení způsobu zřízení i jednotlivých kroků obou tribunálů, je nesporné, že přispěly k rehabilitaci mezinárodního trestního soudnictví. To je dnes realitou, kterou nelze popřít. Pře- devším jde - na rozdíl od budoucího Mezinárodního trestního soudu - o již fungující mezinárodní orgány, které aplikují platné mezinárodní právo. Oba statuty i judikatura tribunálů mají nespornou zásluhu na rozvoji materiálních i procesních pravidel mezinárodního práva trestního. Zároveň jde o poměrně pružný a účinný prostředek, jak může mezinárodní společenství reagovat na nejkřiklavější porušování mezinárodního humanitárního práva v konfliktech, k nimž dochází v různých částech světa. Proto je oprávněným předpoklad, že i v budoucnu budou takové ad hoc mezinárodní trestní tribunály vznikat a působit. O tom svědčí i nejnovější příklad vypracovaného Statutu Speciálního soudu pro Sierra Leone, který by mohl být zajímavou třetí formou vzniku mezinárodního tribunálu na základě dvoustranné smlouvy mezi OSN a státem, který je jinak teritoriálně kompetentním ke stíhání takových zločinů. V případě úspěšného vyřešení finančního mechanismu (rozpočtu) lze očekávat podpis této dohody do konce roku 2001. I přes právní odlišnosti způsobů zřízení (rezoluce Rady bezpečnosti OSN nebo mezinárodní smlouva) vykazují všechny tribunály společné znaky. Zdá se proto, že půjde o důležitou a prakticky využívanou formu mezinárodního trestního soudnictví i v 21. století.