mladá fronta S3-TU-6B 03 3 CENA BROŽ KCS 24,-- t S 5 ,. t« o» .u r;* i." y* ? ■*■ t- 3 á ív jť I ť" ta* : ar. . ■'. °" Ute-íl í 1'": ' I j. p á- Irt* ^' J) ,dyž še sna«» h * Představy mocí Ve Spojených státech zámožnější občané velmi dbají o to, aby se obyčejných lidí nestranili; naopak se neustále snaží s nižšími vrstvami co nejlépe vycházet; naslouchají jejich hlasu a denně s nimi rozmlouvají. Vědí, že v demokracii jsou bohatí vždycky odkázáni na chudé a že si za časů demokracie lze získat náklonnost chudých spíše dobrým zacházením než udílením milodarů. Tocquevilíe: De la Democratic en Amérique V posledních padesáti letech došlo v Americe ke zmene v mocenském seskupení a na místo jediné hierarchie s vládnoucí vrstvou v Čele nastoupily četné „vetovací skupiny" (veto groups), mezi než je moc rozptýlena. Tato změna má rozmanité příčiny i důsledky, včetně přechodu politického smýšlení od moralizování k toleranci. Jasně vyhraněná mocenská struktura přispívala k ujasnění cílů niterně řízených lidí, zatímco beztvará mocenská struktura pomáhá vytvářet spotřebitelskou životní orientaci vnějškově řízených lidí. I. Vůdci a jejich stoupenci Ve dvou údobích amerických dějin se objevila na scéně ostře vyhraněná vládnoucí vrstva. Na sklonku osmnáctého a počátkem devatenáctého století se federalisté, kteří se rekrutovali z řad zemanstva a merkantilních finančních špiček, zcela samozřejmě, a také oprávněně považovali za vládnoucí skupinu. Ale už dlouho předtím, než byli ze svého vedoucího postavení skutečně vytlačeni, byla jejich moc brána v potaz a v rozhodných případech v severních a stredoamerických státech získávali mocenskou převahu samostatní farmáři a řemeslníci. Tito lidé nemívali pro 203 politiku čas ani vlohy a politické záležitosti obvykle svěřovali lidem z „lepších" kruhů, ale vyhrazovali si při tom právo veta a příležitostně, jako za presidenta Jacksona (1829 — 1837), zaujali významnější postavení ve vládní politice. Po občanské válce {1861 — 1865) však farmáři a řemeslníci už nebyli schopni udržet si kontrolu nad politickým děním a jako vládnoucí vrstva nastoupili kapitáni průmyslu. Za jejich hegemonie se představy o politické moci v Americe podle mého soudu daleko méně rozcházely se skutečností, než je tomu dnes. Kapitáni průmyslu a kapitáni spotřeby Z tohoto hlediska se presidentské volby v roce 1896 jeví jako významný mezník v amerických dějinách: vláda oligarchie zde dostoupila vrcholu. Pokud jde o politický styl, Bryan* i McKinley** měli přívržence v řadách moralistů. A pak tu byly skupiny s jasnou představou o vlastní síle a zájmech, bez ohledu na to, zda vycházela z jejich morálního přesvědčení či ne, jejichž postoj ve volbách byl rovněž ovlivněn niterným řízením. Pouze hrstka lidí, jako Brooks Adams, který podporoval Bryana z nenávisti vůči stoupencům zlaté měny, rozpoznala určitou rozpornost v postavení obou kandidátů. Vítězní předáci — McKinley, Hanna*** a Morgan* každý ve své doméně — si ovšem žádného rozporu nebyli vědomi. Důležitější než jejich volební úspěch jsou pro nás pohnutky jejich činnosti, které svědčí o vědomé snaze dosáhnout vůdčího postavení vedené vědomě třídními zájmy. Toto uvědomělé vůdcovství se opíralo o těsné spojení mezi politikou a prací, na něž jsem již upozorňoval. Život velkého světa byl naplněn prací a v moci politiky bylo práci bud' ulehčit, nebo brzdit. Bankéři se sice s gTangeryif rozcházeli v představách o tom, čeho by si politika měla všímat a o co by se starat neměla, byli však zajedno v lom, že primát v životě jednotlivce i společnosti má výroba. Politická oblast byla pro niterně řízeného člověka samozřejmě také určitým zdrojem zábavy: poskytovala mu příležitost k bouř- * William Jennings Bryan {1860-1925), jako demokratický kandidát v presideníských volbách 1896 hájil právo volné ražby stříbrné měny. (Pózu. přelil.) " William McKinley (1843—1901), který zvítězil v presidentských volbách 1896 jako kandidát republikánské strany, byl stoupencem zlaté meny. (Pozn. překí.) *** Marcus Álonzo Hanno. (1837—1904), význačný kapitalista a předák republiliánskó strany, který se jako organizátor voleb v roce 1896 priCinil o McKinleyho vítězství, dovedl obratně využívat politiky pro hospodářsko cíle. {Pozn. překí.) t Představitel jedné z nejbohatších rodin amerických finančníků. (Pozn. překl.) íf Viz pozn. na sír. 167. livé výměně názorů, k popíjení piva a chlapskému přátelství 204 s vyhrnutými rukávy a při světle pochodní, a tudíž k příležitostnému úniku do „nižších sfér" z výšin důstojné práce a hmotně zajištěné existence. Ale značný rozdíl ve srovnání s dneškem byl v tom, že političtí vůdcové se tehdy pouštěli do politiky spíše proto, aby něco vykonali — především aby zajistili využití amerických přírodních zdrojů — než aby hledali odezvu u publika. Jako Rockefeller se prosazoval víc dravostí a lácí svého petroleje než propagováním jeho značky, prodávali političtí vůdcové na sklonku devatenáctého století své zboží (hlasy nebo politická rozhodnutí) tomu, kdo jim učinil nejvýhodnější nabídku buď v podobě hotových peněz, nebo mravní pověsti — pouhá „dobrá vůle" nestačila. Zdá se, že přehlednost, jíž se politická a společenská scéna na základě této situace a niterně řízených pohnutek v roce 1896 vyznačovala, pominula za časů Tocquevillových a ani později jí už nikdy dosaženo nebylo. Kulka, která zabila McKinleyho*, učinila konec nezastřenému třídnímu panství. Odhalovatelé zlořádů** a autoři surových politických karikatur, závislí na jasné politické linii, pokračovali nějakou dobu ve svém díle a ani dnes tato tradice samozřejmě zcela nezanikla. Ale jako za starých Časů náboženství záviselo na jasné představě nebe a pekla a jasném rozlišování mezi dobrem a zlem, byla tehdejší politika závislá na jasné třídní struktuře a z ní vyplývajících jednoznačných a mravoučně snadno použitelných soudech o tom, co je dobré a co je Špatné. Závisela dále — a to bych chtěl zvlášť zdůraznit — na vzájemné dohodě mezi politickými vůdci a jejich stoupenci, podle níž hlavní úlohu v životě jednotlivce a společnosti hrála práce. A protože cíle byly jasně vytčeny, od vůdce se samozřejmě očekávalo, že bude vést, a od těch, které vedl, že ho budou následovat. Jejich vzájemná součinnost v oblasti politiky stejně jako v průmyslu a zemědělství se zakládala na společných zájmech, ať už přímo či nepřímo moralistního rázu, nikoli na vzájemných náklonnostech a zálibách. To, co zde bylo řečeno, je nutno chápat jako ideální a typické vystižení dobových politických poměrů, jehož lze využít pro srovnám s dneškem. Ve skutečnosti se změny jako vždy týkají * McKinley byl smrtelně postřelen anarchistou 6. září 1901 a svému zranění po několika dnech podlehl. (Pozrt. přelil.) ** Muckrakers bylo označeni pro skupinu spisovatelů a novinářů, kteří zejména v letech 1902—1917 pranýřovali korupci v americkém hospodářství, státní správě a politice. (Pozn, překl.) 205 toho, nač se přesouvá důraz a v jaké míře, a tento dobový portrét by byl hrubě zkreslen, kdyby měl vyvolat v čtenáři dojem, že do vztahů mezi politickými vůdci a jejich stoupenci žádná citová hnutí ani touha po výlučnosti a společenském lesku nezasahovaly. Tyto vztahy se nezakládaly pouze na střízlivém moralizování a jasném chápání hospodářských zájmů; také kapitáni průmyslu museli příležitostně vystupovat před podřízeným lidem jako osobnosti hodné obdivu „k velké duchovní útěše všech zúčastněných stran", jak to popisuje Veblen.* V teoriích založených na existenci vládnoucích vrstev, pokud se uplatňují na soudobou Ameriku, se zdá ještě přežívat duch těchto zašlých časů. Kapitáni průmyslu už netřímají kormidlo podnikání ani politiky a neposkytují už oficiální „duchovní útěchu", třebaže se samozřejmě tu a tam ještě nějaké pozůstatky těchto typů vyskytují. Na prosperujícím Jihozápadě v Texasu dosud vyrůstají muži jako Glenn McCarthy a Kalifornie zplodila takového starosvetskeho lva podnikatelské džungle, jako byl A. P. Giannini** (a je příznačné, že pocházel z rodiny, jež mu nemohla poskytnout výchovu v duchu zásad moderního podnikání). Ale i tyto přežívající typy se vyznačují některými rysy, jež zdaleka tolik nevystupovaly do popředí u dřívějších kapitánů průmyslu, kteří Veblena fascinovali, jako Lucifer přitahoval MU-tona. Stejně jako Henry Kaiser*** jsou totiž mnohem víc než dřívější velikáni závislí na veřejném mínění a tím také na postoji vlády. K tomu účelu buď sami využívají vlastní osobnosti, nebo to přenechají jiným, což poskytuje příležitost reklamním a tiskovým pracovníkům, aby netušeným způsobem rozvinuli a uplatnili svou obrazotvornost. Tito přežívající průmysloví magnáti se tedy daleko víc než jejich předchůdci z dob před I. světovou válkou pohybují v mezích i v rámci možností hospodářství řídícího se zásadou „srdce ■■i na dlani". Svou politickou činnost vykonávají jako sport nebo povinnost bohatých, či prostě proto, že jsou s vládou v úzkém styku na každém kroku svého rozvětveného podnikání. Dnešní j průmysloví kapitáni sami sebe nepovažují a nejsou ani druhými j uznáváni za politické vůdce, kteří by svou přítomností a svým \ přesvědčením vnesli do politiky jasno v pojmech morálních zá- | sad. Starší Morgan a jeho přátelé se domnívali, že úkol porazit Citát je z díla amerického sociologa Thorsteina Veblena Absentee Ownership (New York 1914. (Pozn. překí.) A. P. Giannini, zakladatel a předseda správní rady Bank of America, největší soukromé banky na světě. (Pozn. překl.) Henry J. Kaiser, jeden z nejvýznamnějších amerických průmyslníků. (Pozn. překl.) Bryana a skoncovat s depresí v roce 1907 leží na jejich bedrech. 206 { Žádní následovníci už jejich místa nezaujali. j V ohnisku veřejného zájmu se místo starých průmyslových ka- | pitánů objevil zcela nový typ: kapitáni neprůmyslové sféry, kapitáni spotřeby a volného času. Průzkumy obsahové náplně hro- ■ madných sdělovacích prostředků svědci o tom, jak se změnily požadavky veřejnosti kladené na informace o hospodářských a politických vůdcích*. Dříve si veřejnost libovala v příbězích o ú- | spěšné kariéře činorodého, pracovně zaměřeného hrdiny. Dnes se '. společenský vzestup považuje za samozřejmost, anebo za dílo šťastné náhody. Důraz se klade především na to, jaký vkus hrdina projevuje v oblékání, v jídle, ženách a rekreaci — na této půdě, jak jsme viděli, může čtenář se svým ideálem soutěžit, zatímco vpravit se do role presidenta Spojených států nebo generálního ředitele velkého podniku přesahuje jeho možnosti. Kromě toho je v podobných životopisech patrný odklon od -j vůdčích osobností podnikatelského světa a příklon k ..vůdcům" v oblasti spotřeby. Shodně s touto tendencí se hercům, umělcům \ a estrádním účinkujícím vyhrazuje dnes mnohem více místa, než bývalo zvykem, zatímco vzorné typy z úřednického, politického \ a továrního prostředí ustupují do pozadí. Tito spotřebitelé nadvýroby mohou podle Veblenova výroku poskytovat „duchovní j útěchu" právě na základě svých spotřebitelských schopností. ) Společenská přitažlivost těchto vzorných spotřebitelů spočívá pa- j trne v jejich neschopnosti uplatnit se v běžném podnikání, a jak jsme už poznali, může pří hodnocení těchto lidí jejich zcela osobní „opravdovost" někdy nahrazovat objektivnější umělecká měřítka. Tito kapitáni spotřeby nejsou ovšem žádnými vůdci. Jejich i osobností se využívá pouze k tomu, aby se stali ozdobou určitého hnutí, nikoli k tomu, aby je vedli. Přesto však mají se skutečnými vůdci mnoho společného. Můžeme si to ukázat na americkém politickém vůdci nedávné í doby, o jehož vůdčí osobnosti nemůže být sporu — na Franklinu Delanu Rooseveltovi, který měl mnoho rysů společných s umělci j a herci. Jsme zvyklí vidět v něm muže nadaného velkou pravo- \ mocí. Zkoumáme-lÍ ale úlohu, jakou sehrál při vstupu Ameriky j do války, zjistíme podstatné rozdíly ve srovnání s McKinleym, j a dokonce i s Wilsonem. Stačí vzpomenout, jak McKinley přechá- j j * Viz vynikající staC Leona Lowenthala „Biographies in Popular Magazines" uveřej- \ něnou ve sborníku .Radio Research, 1942-43 uspořádaném Lazarsfeldem a Stantonem ; (Duell, Sloan & Pearce, New York 1944}, str. 507. Dr. Lowentíial spojuje presun od ; „hrdinů výroby" k „hrdinům spotřeby" s hlavními společenskými přeměnami ame- •? rického života. ' 207 zel sem a tam po pracovně a rozhodoval se, zda má vyhlásit Španělsku válku — a přitom věděl předem, že Španělsko bude kapitulovat.* McKinley se domníval, že rozhodnutí spočívá na něm, a téhož mínění byl i Wilson. Roosevelt naopak věděl, že jeho manévrovací možnosti jsou velmi omezené, takže rozhodování spíše než v jeho rukou leží v rukou nepřítele. Také srovnáním Rooseveltova působení během války s činností Churchillovou vystoupí závažné rozdíly. Churchill vedl Brity ve starém duchu, mezi vůdcem a jeho stoupenci existoval zřetelný vztah ve starém smyslu. A o tom, že Churchill jako vůdce vystupoval v roli moralisty a nestavěl při svém velkém osobním kouzlu na své „osobnosti", svědčí to, s jakou ochotou ho voliči následovali během války a jak snadno se ho vzdali v míru; spojovali jeho osobu s představami práce a povinnosti, nikoli se spotřebitelskými ideály. Roosevelt naopak postupoval i během války stejně jako předtím: využíval svých neobyčejně působivých a přitom tolerantně uplatňovaných přesvědčovacích schopností a dovedl usměrňovat veřejné mínění, jehož proměny neustále sledoval. To, čeho Churchill dosahoval svým politickým rozhořčením, Roosevelt dociloval osobním kouzlem. Vojenské postavení Británie a Spojených států se v tomto údobí přirozeně výrazně lišilo, přesto však sama tato skutečnost nestačí k vysvětlení rozdílné povahy a způsobu politického vedení obou zemí. Mnohem důležitější úlohu, než byla odlišná situace za války, zde sehrál odlišný vývoj politického života, jímž v posledních padesáti letech obě země prošly. Ještě v devadesátých letech se mohlo v Americe uplatnit politické a morální vedení. Od té doby jsme vstoupili do společenské a politické fáze, v níž je moc rozptýlena mezi jednotlivé vetovací skupiny. Příliš velký počet a různorodost těchto skupin znemožňují vedení na moralistním základě. Přání jednotlivých skupin jsou tak rozmanitá, že není možné je sladit s pevnými moralistními zásadami, a zároveň příliš nepostižitelná, aby se dala uspokojit peněžním vyrovnáním. Jak jsme viděli v Rooseveltově případě, politické vedení vlastně spočívá v tolerantně uplatňované schopnosti vytvářet koalice a manipulovat jimi. To znamená, že lidé, kteří by se v dřívějším historickém údobí věnovali politickému vedení, se dnes zabývají typicky vnějškově řízenou Činností a bedlivě sledují reakce druhých lidí: svých voličů, novinářů a přátel i nepřátel uvnitř jednotlivých vlivných " Když president poslal Kongresu 11. dubna 1898 své válečné poselství, byly už americké zájmy na Kuli é Španělskem uznány. (Pozn. přeli 1.) skupin mocenského nátlaku. Díky převratu ve sdělovacích prostředcích je tato činnost umožněna způsobem, o jakém se v dřívějších dobách snaživci stejně dbalému své klientely vůbec nesnilo; když si chtěl tehdy udělat dobré jméno, mohl si koupit pár redaktorů. Á mezitím si také ti, kdo dříve patřili k stoupencům, osvojili techniku vyvíjení nátlaku na politiky a ovlivňování veřejného mínění. Mezi politiky devatenáctého a počátku dvacátého století se najde celá řada těch, kteří neváhali jít proti proudu, jako Gladstone a Cleveland, Robert Peel a John Stuart Mill (jako poslanec), Woodrow Wilson a Winston Churchill. Ještě dnes staví potřeba prosazovat nepopulární opatření do popředí niterně řízené typy, jako jsou například Stafford Cripps v Anglii, Henry L. Stimson a Robert P. Patterson v Americe. Politické osobnosti byly samozřejmě ve všech dobách závislé na svých stoupencích a ani oportunismus a manipulace nejsou výplodem dvacátého století. Niterně řízený vůdce však jasně věděl, v čem se názorově liší od druhých, a když změnil kurs, byl to stále ještě jeho kurs. A ctižádost ho mohla přimět i k tomu, aby se vzdal vřelé, avšak pomíjivé odezvy v současnosti ve prospěch budoucí slávy. V každém případě nestál o přízeň všech, záleželo mu pouze na těch, kteří rozhodovali o jeho osudu. John Stuart Mill vypráví ve své autobiografii následující příběh: Ve svém pojednání „Üvahy o parlamentní reformě" jsem se dost nevybíravými slovy vyjádřil, že anglické dělnické vrstvy se sice liší od dělnických vrstev v jiných zemích tím, že se ostýchají lhát, přesto však že zůstávají v jádru lháři Nějaký můj odpůrce dal tento výrok napsat na plakát, který mi pak byl předán na shromáždění, jehož se účastnili převážně příslušníci dělnických vrstev. Když se mne zeptali, jestli jsem ta slova skutečně napsal a uveřejnil, odpověděl jsem bez váhání: „Ano." Sotva jsem to slovo vyřkl, zaburácelo celé shromáždění potleskem. Je zajímavé porovnat tento případ s praktikami určitých osobností amerického veřejného života, kterým by nejen vůbec nepřišlo na mysl vyslovit něco, čím by se snad mohli publika dotknout, ale které mají ve zvyku zmírňovat své předem pečlivě vypracované projevy určené širší veřejnosti, octnou-li se nečekaně v situací, že mají promluvit v úzkém kruhu posluchačů. Starý kapitán průmyslu velel i v oblasti spotřeby: o tom, co platí jako norma, rozhodoval on sám. Ujímal se rovněž politického velení. Působnost nového kapitána spotřeby, který v očích veřejnosti zaujal jeho místo, je přísně omezena na oblast spo- >9 třeby, která se ovšem nesmírně rozšířila. Dnešní osobnosti ze světa volného času se mohou těšit sebevětší přízni publika, a přece se jim nedostává síly a příhodných podmínek k vedení. Pokusí-li se.dnes filmová hvězda vyslovit nějaké politické poselství, buď přímo prostřednictvím filmu, anebo mimo něj, je vystavena okamžitě nátlaku ze všech stran. Filmový producent už ztratil svou moc. Katolíci, metodisté, spolek majitelů pohřebních ústavů, ministerstvo zahraničí, Jižané, Židé, lékaři — každý z nich svým způsobem ovlivní to, co se hodlá předložit k masovému šíření sdělovacími prostředky. Záštitou těch menšinových skupin, které nemají mluvci svých zájmů v politickém zákulisí, bývá ohleduplnost nebo slušnost. Filmový producent vystupuje mezi těmito vetovacími skupinami v roli zprostředkovatele a jeho příliš složitá situace mu brání, aby zaujal pevné morální stanovisko. V nejlepším případě se buď jemu, nebo někomu jinému z jeho štábu podaří vpaŠovat do filmu morální nebo politické poselství, jako se Rooseveltovi, popřípadě někomu z jeho spolupracovníků, podařilo nenápadně obsadit některá místa určitými lidmi nebo zřídit nový koordinační orgán. Avšak poselství, obsazení míst i ustavení orgánu by se velmi těžko prosadilo proti výslovnému odporu vetovacích skupin. ÍI. V čích rukou je moc? Vetovací skupiny (veto groups). Měnící se ráz zákulisního prosazování politických zájmů nám skýtá důležité vodítko pro vysvětlení, v čem se dnešní politická scéna v Americe liší ve srovnání s dobou McKinleyho. Vládnoucí vrstvy podnikatelů mohly tehdy poměrně snadno (ač možná chybně) rozhodnout, kde leží jejich zájmy a které redaktory, právníky a zákonodárce je třeba podplatit, aby prosazovali jejích zájmy. Intervenční zásahy pomáhaly zajišťovat jasné vůdčí postavení, privilegia a vůli podnikatelských vládnoucích vrstev. Tento způsob vedení dnes nahradila celá řada skupin, z nichž každá ve svém bojí o moc dosáhla nakonec toho, že může zabránit opatřením, která by mohla škodit jejím zájmům, a v daleko omezenější míře přicházet s vlastní iniciativou. Nejrůznější velké i drobné podnikatelské a obchodní skupiny, skupiny vyžadující cenzurní zásahy ve filmu, skupiny zastupující farmáře, dělnické vrstvy a svobodná povolání, hlavní národnostní a krajové menšiny se v mnoha případech úspěšně vmanévrovaly do postavení, které jim umožňuje zneškodnit případného protivníka. Sám ros- toucí počet těchto skupin a nejrůznější „praktické" a „názorové" 210 zájmy, které hájí, znamenají ve srovnání s dřívějškem rozhodující změnu v zákulisním prosazování politických zájmů. Dochází zároveň i k změnám v organizaci jednotlivých skupin a ve způsobu, jakým tyto skupiny jednají spolu navzájem a jak vystupují vůči veřejnosti, to znamená vůči těm, kdo nejsou organizováni. Tyto vetovací skupiny nejsou skupinami vůdců ani stoupenců. Jediní vůdcové národního formátu, kteří se ještě ve Spojených státech zachovali, jsou ti, kdo si dovedou naklonit všechny vetovací skupiny. A poslední stoupenci, kteří dosud v Americe zbyli, jsou neorganizovaní a někdy dezorganizovaní nebožáci, kteří si dosud nevytvořili vlastní zájmovou skupinu. Uvnitř těchto skupin přirozeně probíhá stejný boj o vedoucí místa jako v jiných byrokratických orgánech. Soutěživost mezi jednotlivými vetovacími skupinami má ráz soutěže mezi monopoly: pravidla slušnosti a společenství určují, kam až lze zajít. Presto i mezi nimi přirozeně občas propukají „cenové bitvy", jako právní spory odborů nebo židovských ochranných spolků, které pak končí vyjednáváním, rozdělením zájmové sféry a vytvořením střechové organizace k sjednocení dříve rozpolcených přívrženců. Tyto mocné monopolní organizace, pojímány jako jedna skupina, svádějí s těmi, kdo ještě nepřísluší k žádné skupině, ostrý konkurenční boj, který v mnohém připomíná soutěžení mezi hospodářstvím řídícím se pravidly slušnosti a hospodářstvím založeným na volném obchodu. Tyto rozptýlené a neorganizované živly nacházejí jed'nou ochranu v nejednotnosti mezi skupinovými stoupenci. [Je nutné si ujasnit, že v případě monopolistické soutěže v hospodářské i politické oblasti jde o skutečnou soutěž. Lidé jsou si velmi dobře vědomi svých soupeřů uvnitř i mimo organizaci. Vědí, kdo proti nim stojí, ale právě povaha monopolistické soutěže skoro vylučuje, aby mohli svého protivníka úplně odstranit. Mluvíme-li o pravidlech slušnosti a snášenlivosti, nesmí nám to zakrývat skutečnost, že účastníci soutěže velmi výrazně pociťují, že jsou v sou-peřivém prostředí. Stojí vlastně před problémem mnoha vnějškově řízených lidí: jak sladit navenek přátelské, osobní a „opravdové" jednání s bezohlednou, někdy přímo chorobnou závistí a konkurencí, která prostupuje jejich život v práci a zaměstnání.] Každá z těchto skupin je schopna učinit agresivní tah, avšak dosah takového tahu je přesně vymezen, protože různé skupiny si už mezi sebou oblast politiky rozčlenily a každá si na svém území vybudovala mohutnou stavbu určitých nadějí. Politické smýšlení uvnitř těchto skupin a za situace, již svou existencí vytvořily, tíhne k vnějškově řízené snášenlivosti. Svým právem veta ochromují 211 skupiny veškerou akci, takže pro moralisty je krajně obtížné vypracovat politický program, který by mohl přivodit rozhodnou změnu ve vztahu mezi politickým a osobním nebo politickým a hospodářským životem. V amorfní mocenské struktuře, kterou vetovací skupiny vytvořily, je obtížné najít dělicí Čáru mezi vládci a ovládanými, mezi těmi, jež máme podporovat, a těmi, jimž se máme postavit, mezi přáteli a protivníky. Tato struktura povzbuzuje v činnosti sběratele informací, který se umí v spletitých osobních vztazích orientovat, a bere odvahu nadšenci nebo rozhořčenému, který chce prosazovat dobro nebo odvracet zlo. Nejvíc však patrně tato situace žene vodu na mlýn lhostejným nového typu, kteří jsou přesvědčeni — a také se jim to Často tvrdí —, že jejich záležitosti stejně jako záležitosti všech ostatních jsou v rukou odborníků a že laik sice má „být účasten", nemá však propadat přílišnému zájmu ani vzrušení. Vetovací skupiny mají povahu ochranných organizací, nikoli vůdčích skupin. Pokud vládnou skutečnou mocí, je to jen díky vzájemné toleranci podmíněné situací. Jsou si stále podobnější svým politickým stylem, včetně zájmu o dobré vztahy k veřejnosti a zdůrazňování vnitřního názorového souladu. I u zcela rozdílně zaměřených mládežnických organizací se projevuje sklon uplatňovat při náboru a upevňování členské základny obdobné psychologické prodejní metody. To však neznamená, že se členové vetovacích skupin vyznačují shodným společenským charakterem. Stejně jako se v podnikové organizaci uplatňují krajně niterně a vnějškově řízené typy i všechny jejich variace, může ve vetovací skupině docházet k složité symbióze mezi lidmi rozličných politických stylů. Zájmová intervenční skupina se tedy může skládat z moralistů i sběratelů informací, kteří někdy pracují svorně, jindy v rozepři; a ti, jichž je skupina mluvčím, mohou patřit hlavně k politicky lhostejným nového typu, kteří jsou dost vzdělaní a organizačně zkušení, aby v případě potřeby dovedli uplatnit svůj hlas. I při vší složitosti je třeba po pravdě říci, že vetovací skupiny, i když si třeba vytknou za cíl hájit jasně vyhraněné morální zájmy, jsou většinou nuceny přejímat politický styl vnějškově řízených lidí. Tato úvaha se vztahuje na politiku v celonárodním měřítku. Počet vetovacích skupin je přirozeně závislý na velikosti přívržen-stva a čím je vetovacích skupin méně, tím větší je možnost, že jedna z nich ovládne pole. Proto se politické dění v místních poměrech vyznačuje větším rozhořčením a menší snášenlivostí, stejně jako i Chicago Tribune ve srovnání s bulvárním tiskem mnoha chicagských čtvrtí působí jako docela tolerantní list. O témže problému lze uvažovat i z jiného hlediska. Různé skupiny totiž objevily, že za současných mlhavých mocenských poměrů ve Spojených státech mohou zajít velmi daleko, aniž jim v tom kdokoli brání. Prostor pro jednání je v naší společnosti tak rozsáhlý, že umožňuje početnému společenství gangsterů pohodlný život za nejrozmanitějších stranickopolitických poměrů. V tom, jak tito lidé nedbají vztahů k veřejnosti, projevují se jako opoždění podnikatelé starého typu. Platí to i o některých odborových předácích, kteří zjistili, že je v jejich moci zpomalovat hospodářský vývoj, třebaže ve většině případů je až zarážející, jak umírněné požadavky odbory kladou — tato umírněnost vyplývá přitom spíše z psychologických zábran než z působení moci, která by se jim účinně stavěla na odpor. A podobně se některé výbojné skupině občas podaří, třebaže nepatří k intervenčním skupinám pevně uhnízděným ve svém postavení, protlačit návrh zákona parlamentní procedurou. Pokud jsem zjistil, prošel například původní návrh zákona o sociálním zabezpečení (Social Security Act) Kongresem díky tomu, že za věcí důsledně stála semknutá nepočetná skupinka; velké vetovací skupiny včetně odborových organizací s návrhem ani příliš nesouhlasily, ani proti němu neměly vážné námitky. Z podobných důvodů mívají v mnoha politických situacích nejsilnější pozice ty vetovací skupiny, v jejichž vlastních řadách existují ještě další zájmové skupiny, zejména takové, jež hájí zájmy jediného člověka. Nejlépe to lze ukázat na příkladě farmáře, který se nespokojí s tím, že intervenční skupina úspěšně zasáhla v jeho prospěch, a klade další požadavky. Neláme si jako intervenční skupina hlavu tím, jak na ně budou reagovat ostatní vetovací skupiny, například odbory. Tato skutečnost může posílit pozice intervenční skupiny při jednání: rozporů uvnitř skupiny, jejímž je mluvčím, může totiž využít jako protiargumentu při politickém smlouvání stejným způsobem jako diplomatický zástupce argumentující zahraničnímu ministrovi cizí země tím, že musí brát v úvahu reakci toho a toho senátora. Přes svůj vnějškově řízený charakter nemohou vůdci intervenčních skupin své členstvo přimět, aby vždy zachovávalo uvnitř skupiny dobré mezilidské vztahy. Mnohé odbory jsou nadány podobnou mocí, protože nemají vládu nad svými členy, kteří mohou práce prostě nechat nebo ji jiným způsobem sabotovat, nejsou-li spokojeni s dohodou přijatou odborovým svazem. Naproti tomu vetovací skupiny, jejichž vnějškově řízená orientace nabude nad členstvem dominujícího vlivu, mívají oslabenou pozici. Velké podniky se bez odporu podřizují pokynům Bílého 213 domu, s výjimkou několika zbylých veteránů z řad rozhořčených, jako je Sewell Avery*, nejen proto, že jejich řídící pracovníci jsou sami vnějškově řízení, ale také proto, že vedoucí závodu se musí řídit příkazy shora, ač s nimi třeba naprosto nesouhlasí, protože to vyžaduje centrální řízení podniku, v němž pracuje: pokyny vedení lze obcházet v maličkostech, nikoli vsak například v mzdových sazbách nebo daňových záležitostech. Naopak americká katolická církev se jako vetovací skupina těší nesmírné moci, protože v sobě spojuje do určité míry centralizované řízení — a v míře ještě větší budí toto zdání na veřejnosti — s vysoce decentralizovaným kněžstvem (každý kněz vlastně plní funkci tajemníka vlastního zaměstnaneckého svazu) a členskou organizací s Širokým rozpětím etnické, společenské a politické přináležitosti; taková struktura umožňuje při jednáních velice pružné manévrování. Tím se však nic nemění na skutečnosti, že vetovací skupiny ve svém celku vyvstávají jako „nová nárazníková zóna" mezi starými, změněnými a prořidlými krajními skupinami někdejších vůdců a někdejších stoupenců. Právě zmírnění napětí mezi vládnoucími a ovládanými spolu s vnějškově řízenou činností „nárazníkových" skupin přispívají k tomu, že v mnoha moralistech vzniká pocit vzduchoprázdna v americkém politickém životě. Podmínky, které vetovací skupiny svou existencí vytvářejí, a nároky, jež kladou na politické vedení, přispívají k tolerantnímu smýšlení vnějškově řízených lidí a urychlují ústup rozhořčených závislých na niterném řízení. Existuje dosud vládnoucí vrstva? Lidé si však stále počínají tak, jako by v dnešní Americe dosud rozhodovala nějaká vládnoucí vrstva. V poválečných letech žili podnikatelé v domnění, že zemi vládnou odboroví předáci a politici, kdežto pracující a levice byly zase přesvědčeny, že vláda je v rukou „Wall Streetu" nebo v rukou „šedesáti rodin". Wallstreet-ští bankéři, vyvedeni možná z rovnováhy tím, že Wall Street ztratil svůj význam jako spolehlivý barometr pro tvorbu kapitálu, se třeba zase domnívali, že zemi řídí průmysloví baroni Středozápadu, hovící si na polštářích investičního kapitálu získaného díky vysokým odpisovým sazbám a nerozdělenému zisku. V této domněnce je mohla utvrzovat skutečnost, že politika Nového údělu * Seweií L. Avery (nar. 1873), Clen správní rady mnoha velkých amerických podniků, platil za prototyp tvrdohlavého a nesmlouvavého, ale zároveň nesmírně obchodně zdatného podnikatele. fPozn. překl.) postupovala daleko tvrdé ji vůči finančnímu kapitálu — jak o tom 214 svědci ustavení SEC* a přijetí zákona omezujícího uzurpátorské Sendenc; «poleenoMí vlastnících věl.Šinu akcií jiných oriraru/.ací (Holding Ctnnpiwu Act) — mv vúci průmyslovému kapitálu, i to. že (hni z nerozdelených zisků, která měla přispět k lomu. ab v •*(> průrm-hivý kapilál dostal pod kontrolu akcionářů a peruvního lrhu. bvla rychle odvolána. ■Teužo liio průmysloví baroni / PilNhurcliu. Woiitonn. Akvonu a Dclroilu. kleří jsou jistě hrubšího zrna nw wallslreetští maiínáli, docházejí, jak jsme už předlím viděli, stále více k presvedčení, že dělají vhislně pouhé správce svým akcionářům. Kdežto podle in-zoru pracujících a levice řídili lilo lidé Výbor pro válečnou výrobu (War Production Board) kaŽdv v zájmu své \lnslní firmy. ]/e stejně dobře namílnout, že právě /kušonosli získané činnoslí tobolo \\hnru pri-.pěly — vedle rady dalších ťakloru - k /krocení průmy-lov\'ch volmo/ů. Oclli se loliž v situaci, kdy byli nuceni >c na svou firmu díval očima ..druhých". Třebaže chvbí důkladnější průzkum moci. jíž se lěší podnikatelské, obchodní a finanční kruhy, i vlaslního průběhu obchodničil jednání. I70 si snadno učinil povšechnou přodslavu o tom, jak «c za pohlední generaci rávs obchodního jednání /měnil. Na si rankách Ča^opKu Vorlituc. jen/ je /namenlou kronikou obchodního Živnia. se už inálokdy dočítáme o lakových obchodních poslupech, jež předváleční ma !/e vcelku považoval /a do-.]i roprezenlaliv nílio mluvčího syýeh čtenářů, projevuje během dvacetilelého trvání stále menší zájem o čistě obchodili /áležitnsíi a v sloupajíeí míře se věnuje oíá/kám. k lore se dříve považovaly za okrajové, jako je problematika mezinárodních vztahů, .sociologie a ostatní ne/b>!ná vxslroj moderního řídícího pracovníka. lliír se však zjišTujc. zda «o -.pnleěně se změnou jednání změnil i charakter, a jestli ledy. jak mnozí ívrdí, obchodníci dne-, prostě ■vládnou nenápadnějším, spise ..manažerským" způsobem. \ o své studii ..lledilol jedná s odbory" (Manager Maria Union) Joseph M. (iOÍď-on a Lillian T.owová poprali psvrholo. UniXII. i:i ÍĽ.iik Cul'. :• ľi.--.. I'iil^aV, M'v.iii,ii nil 1, bii. 77. * Bim'; Huts» í«i" ir-in i \ A'.'.nmxl.' lu'ii sírnu -I'iIh Ni-w Yii.l». U. r.í ktilrm luku lnľl \>l.uii i\.t! i na m 'kŕ oiirhoiliií .v'l1-'"»"-!! iiútktJi In o/in»!, šv ->C p