REPRODUKČNÍ STRATEGIE
A FORMY NADVLÁDY*
REPRODUCTION STRATEGIES
AND MODES OF DOMINATION
PIERRE BOURDIEU
Abstract: In this text the concept of strategy is outlined as a key idea of the
theory of social action. Actors’ strategies were presented as a linkage
between structure and practice. It is not the obedience to any ideal rule nor
the pure freedom what characterized an action. It is the actor’s strategies
and his habitus what we have to see behind the action. Both the strategies
and habitus are connected with one’s socioeconomic positions in society.
Uvažujeme-li1 o světě jako o souboru společenských vztahů, musíme si položit následující
otázku: proč a jak tento svět přetrvává ve svém bytí a jak se udržuje sociální řád,
tedy soubor vztahů, jež jej konstituují? Abychom na ni mohli skutečně odpovědět,
musíme zamítnout jak pohled „strukturalistický“, podle něhož se struktury, které si
samy v sobě nesou principy vlastního přetrvávání, reprodukují za nezbytné spolupráce
jim podřízených aktérů, tak pohled interakcionistický či etnometodologický (nebo
šířeji marginalistický), podle něhož je sociální svět produktem aktů konstrukce, bezustání
vykonávaných aktéry v procesu jakéhosi „kontinuálního tvoření“. Jinak řečeno,
je třeba zamítnout otázku, zda projevy poslušnosti, neustále prokazované ovládanými
vládnoucím, znovu a stále dokola nastolují vztah nadvlády, nebo zda jsou právě
naopak projevy poslušnosti vynucovány objektivními vztahy nadvlády.
Klasičtí filozofové říkávali, že sociální svět je obdařen conatem – tendencí přetrvávat
v bytí, vnitřním dynamismem vepsaným zároveň do objektivních struktur i do
SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY
SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002, 77–91
* Text je překladem článku „Stratégies de reproduction et modes de domination“, který vyšel
v Actes de la recherche en sciences sociales, 1994, 105: 3–12.
1 Tento text je přepisem přednášky, kterou zorganizovala 23. září v německém Göttingenu
Collége de France. Pojednání přednesené během následujícího semináře Dějinné poslání
Francie a Německa, zorganizovaného Patricem Veitem a Olivierem Christinem, se stalo základem
tohoto čísla Actes de la recherche en sciences sociales. Další práce přednesené
v rámci semináře (zejména články Alfa Lüdkeho, Jürgena Schlumbohna, Hanse Medicka
a dalších výzkumníků z Vědeckého institutu Maxe Plancka a souhrnný přehled historie německé
společnosti, do něhož přispěli zejména Carola Lipp a Etienne François) budou publikovány
později.
struktur „subjektivních“, tedy do dispozic aktérů –, a přitom je neustále udržován
a rozvíjen prostřednictvím konstrukcí a rekonstrukcí struktur, které jsou ve své podstatě
závislé na strukturálních pozicích těch, kdož je vykonávají. Základem každé společnosti
je vztah dvou nerovnoměrných dynamických principů, v různých společnostech
různě významných, z nichž jeden je vepsán v objektivních strukturách, přesněji
ve struktuře distribuce kapitálu a v mechanismech, jež mají tuto reprodukci zajišťovat,
a druhý v (reprodukčních) dispozicích. A právě na základě těchto dvou principů
jsou definovány různé způsoby reprodukce, a zvláště pak charakteristické reprodukční
strategie.
Než se pustím do abstrakcí nezbytných k tomu, abych se mohl pokusit o jistou
formalizaci či axiomalizaci (což doufám nezní příliš emfaticky), rád bych krátce připomněl
podmínky, v nichž se rodí a rozvíjejí teoretické reflexe, které mne vedly k vytvoření
konceptu systému reprodukčních strategií. Zdá se mi nutné, abych objasnil,
zejména s ohledem na přítomnost posluchačů zabývajících se převážně jinou vědeckou
disciplínou (historií) a vycházejících z odlišné národní intelektuální tradice,
v jakém historickém kontextu – a v opozici k němuž – jsem byl přiveden na myšlenku
uvažovat o celé třídě činností jako o strategiích – a ne jako o důsledcích souboru
pravidel –, které jsou objektivně zaměřeny na reprodukci onoho sociálního korpusu,
jímž je rodina (nebo „rod“), a které vytvářejí určitý systém.
Avšak ještě více než obvyklých nedorozumění v komunikaci na interdisciplinární
a mezinárodní úrovni se obávám těch, která mohou vyplynout ze ztráty kontaktu
s realitou způsobené formalizací. Často jsem například přemýšlel o tom, že myšlenky
Maxe Webera utrpěly velkou újmu tím, že byly vykládány příliš teoreticky, že samotný
Weber přispěl k tomuto přehnanému teoretizování formalizací, o níž se pokusil
na sklonku svého života ve Wirtschaft und Gesellschaft, a že by výklad jeho díla
byl mnohem přesnější, kdyby někteří z jeho čtenářů (zejména Talcott Parsons) měli
lepší přehled o specifickém historickém kontextu (prostoru vědeckých možností),
v němž vznikalo, a o historických studiích, na jejichž základě se potvrzovalo. Mimo
to je nutné dodat: právě proto, že stále platí principy omylu, v opozici k nimž byly
nejpřísněji prověřené koncepty konstruovány, zůstávají tyto koncepty předmětem
vágního a povrchního užívání, jež, podobně jako u pojmů kulturní či symbolický kapitál,
má tendenci ničit sílu ruptury, jíž vytvářejí.
Není jednoduché přesně rekonstituovat prostor teoretických možností, kterým
jsem stanul tváří v tvář, když jsem se v šedesátých letech začal v souvislosti s Kabylií
a Bearnem zajímat o logiku sňatkových směn a o různé způsoby předávání dědictví. Je
však jisté, že tento prostor byl ovládán strukturalistickým viděním, které (díky velice
vágní definici pojmu řád) vydávalo za vědeckou revoluci juridismus, jenž od samého
počátku pronásledoval etnologické výzkumy nejen v oblasti příbuzenských teorií (na
což dobře poukázal Louis Dumont), ale také, a to zejména, v oblasti teorie dědictví statků.
Pro tuto vizi je typický způsob, jakým čte Emmanuel Le Roy Ladurie práce Jeana
Yvera a který vede k definování zeměpisných oblastí, v jejichž rámci se prosazují rigidní
dědické normy neponechávající žádný prostor kompromisům nebo vyjednávání.2
SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 200278
Právě proto, že jsem byl ovlivněn tímto teoretickým modem, který zcela nepopiratelně
těžil z mimořádné prestiže, jíž se těšilo v očích všech výzkumníků z oblasti
společenských věd dílo Clauda Léviho-Strausse, a to zejména Les Structures élémentaires
de la parenté, pokusil jsem se v jedné ze svých prvních prací na téma
Bearnu vykonstruovat model propojující sňatkové směny a dědické tradice.3 Na základě
důkladného prozkoumání konkrétních sňatků, zejména případů mezaliance
v Kabylii a Bearnu, jsem však byl nucen zpochybnit strukturalistické vidění, jehož
přitažlivost mohla částečně spočívat v tom, že se snažilo připodobnit fungování společnosti
k hodinovému strojku a že z etnologa, jenž dokázal popsat tento mechanismus,
učinilo Boha-hodináře stojícího nad svými výtvory.
Vlastně se mi jak v případě Kabylie, tak v případě Bearnu zdálo, že oficiální
normy – přednostní sňatek s paralelní sestřenicí nebo právo prvorozeného – byly
pouze jedním z mnoha omezení, s nimiž aktéři museli kalkulovat při tvorbě dědických
nebo sňatkových strategií. Rozhodl jsem se tedy oprostit se od povýšeného
nahlížení na skutečnost a „nezúčastněnosti“, které charakterizovaly strukturalismus,
a prostřednictvím radikální změny „paradigmatu“ (v Kuhnově smyslu) symbolizované
návratem ke konceptu strategie zaujmout stanovisko aktérů samotných, vycházející
z praxe. (To však neznamená, jak několikrát naznačil Lévi-Strauss, vstoupit do
jejich vědomí prostřednictvím regrese k jakési subjektivistické fenomenologii, na níž
se zakládá naivně „spontaneistní“ vidění sociálního řádu).4
Předpokladem této změny vztahu k aktérům (jisté přiblížení) a k realitě (menší
„intelektualizace“) byla hluboká proměna pohledu na praxi, to znamená vytvoření
PIERRE BOURDIEU: REPRODUKČNÍ STRATEGIE A FORMY VLÁDY 79
2 Srov.Yver, J. 1996. Egalité entre héritiers et Exclusion des enfants dotés. Essai de géographie
coutoumiére. Paříž: Sirey; Le Roy Ladurie, R. 1972. „Structures familiales et coutumes
d’héritage en France au XVIe siécle: systéme de la coutume.“ Annales ESC, 4–5:
825–846, převzato z Le Territoire de l’historien. Paříž: Gallimard, pp. 222–254.
3 Srov. Bourdieu, P. 1962. „Célibat et condition paysanne.“ Etudes rurales, 5–6 (duben–září):
32–136. Podrobněji k této práci a jejím dodatkům a úpravám z hlediska etnologie viz
zvláštní vydání časopisu Etudes rurales: la terre, succession et héritage, 1988: 110–113.
4 Přednost mého pojetí pojmu strategie spočívala v tom, že zohledňoval strukturální omezení
tížící aktéry (na rozdíl od pojetí, které propagovala jistá verze metodologického individualismu),
stejně tak jako možnost aktivní odpovědi na tato omezení (na rozdíl od pojetí,
které zastával strukturalistický mechanismus). Metafora hry naznačuje, že tato omezení
jsou z největší části vepsána v charakteru kapitálu, s nímž mohou aktéři disponovat, tj. v pozici,
kterou zastává specifická jednotka ve struktuře distribuce tohoto kapitálu, tedy v jeho
mocenském vztahu k jiným jednotkám. Na rozdíl od obvyklého chápání termínu strategie,
tj. od pojetí, které považuje strategii za dlouhodobé vědomé směřování samostatného aktéra,
já jsem používal tento termín, abych popsal soubory činů vykonávaných pro dosažení
dlouhodobějších či krátkodobějších cílů, které nechápu nutně jako činy vykonávané kolektivními
členy určité domácnosti. (Srov. Bourdieu, P. 1972. „Les stratégies matrimoniales
dans le systéme de reproduction.“ Annales, červenec–říjen: 1105–1127; Lévi-Strauss,
C. 1983. „L’ethnologie et l’histoire.“ Annales ESC, 6 (listopad–prosinec): 1217–1231;
Bourdieu, P. 1987. „De la régle aux stratégies.“ Pp. 75–93 in Choses dites, Paris: Ed. de Minuit.)
teorie praxe, založené na reflexi teoretického pohledu (neboli „scholastic bias“), která
implikovala změnu způsobu vedení výzkumů zaměřených na sňatkové a dědické
strategie. Na základě této teorie jsem například mohl společně s Abdelmalekem
Sayadem poukázat na to, že v případě Kabylie bylo jméno (zásadní prvek symbolického
kapitálu) určitým vkladem ve hře všech strategií, významných jak pro předky,
tak pro potomky – strategií, které bylo možné pozorovat na nejrozmanitějších místech
a v nejrozdílnějších tradicích.5
Hovořit o vkladu do hry znamená oprostit se od mechanistického uvažování
v termínech struktury, přijmout myšlení odpovídající dynamické a otevřené logice
hry a zavázat se, že pro pochopení každého nového tahu ve hře vezmeme v úvahu
celou sérii tahů předcházejících, ať už souvisejí s manželstvím nebo dědickými záležitostmi.
Jednoduše řečeno, je to nutnost zavedení pojmu čas, který už Leibniz definoval
jako „řád následnictví“, a obohacení našich úvah o soubor nejrůznějších strategií
– nejen manželských a dědických, ale také ekonomických, vzdělávacích a podobně,
které podléhají moci jednotlivých hráčů a které dohromady utvářejí princip celého
strategického jednání.
Podstatná část teorie, kterou se nyní pokusím vyložit, je tedy založena na sérii
přesných historických analýz strategií, jež používají v nejrůznějších kontextech rozdílní
aktéři – kabylští nebo bearnští venkované, průmyslníci snažící se zachovat svůj
podnik nebo zaměstnanci, toužící předat svůj kulturní kapitál tak, že jej konvertují
v kapitál vzdělanostní – jejichž prostřednictvím se naplňuje conatus domácnosti.
Analýzy spíše etnologického charakteru, jimiž jsem se zabýval v souvislosti
s Bearnem nebo Kabylií, orientovaly mé výzkumy na oblast vzdělávacích strategií
používaných dnes různými sociálními vrstvami ve všech vyspělých společnostech
k reprodukci pozic v sociálním prostoru. Analýzy spíše sociologické mi zase umožnily
dokonaleji pochopit změny charakteru sňatkových strategií u venkovských společností,
které byly podmíněny sjednocováním trhu symbolických statků a hlubokou
transformací systému reprodukčních mechanismů, související s mimořádným růstem
významu školství.6
Lze vytvořit jakýsi přehled velkých reprodukčních strategií, které vznikly na
základě daných dispozic a se kterými je možné se setkat ve všech společnostech.
(Zejména v závislosti na stupni objektivace kapitálu v nich ale nabývají různého významu
a různých forem, jež se mění podle typu kapitálu, který má být předán, a podle
stavu dostupných reprodukčních mechanismů, jakými jsou například dědické
tradice.) Tento teoretický konstrukt umožňuje znovu sjednotit výzkumné nástroje,
jejichž použití se různé vědy (právo, demografie, ekonomie, sociologie) obávají pro
jejich vágnost a nejednotnost.
SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 200280
5 Bourdieu, P. 1966. Esquisse d’une théorie de la pratique. Ženeva: Droz, pp. 82–83,
133–137; Klapisch-Zuber, Ch. 1990. La Maison et le Nom, stratégies et rituels dans l’Italie
de la Renaissance. Paříž: Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales.
6 Srov. Bourdieu, P. 1978. „Reproduction interdite. La dimension symbolique de la domination
économique.“ Etudes rurales, 113–114 (leden–červen): 8–32.
Reprodukční strategie lze rozčlenit do několika velkých skupin i přesto, že jsou
na sobě vzájemně závislé a že se v praxi kombinují. Mezi nejdůležitější biologické
investiční strategie patří strategie plodnosti a strategie profylaktické. Ty první jsou
strategiemi velice dlouhodobými, angažují celou následnou linii rodu i rodinný majetek
a směřují ke kontrole plodnosti, tj. zvyšování nebo snižování počtu dětí. To zároveň
umožňuje kontrolovat nejen sílu rodiny, ale také množství potenciálních uchazečů
o materiální a symbolické dědictví.
V závislosti na dostupnosti prostředků mohou být tyto strategie přímé, představované
technikami omezujícími počet narozených dětí, nebo nepřímé, což je například
pozdní sňatek nebo celibát, výhodný ze dvou důvodů: zamezuje biologické
reprodukci a (alespoň principiálně) vylučuje z podílu na dědictví (podobnou funkci
plní ve šlechtických nebo měšťanských rodinách tradiční společnosti směrování některých
dětí na kněžskou dráhu nebo celibát nejmladších v některých venkovských
tradicích zvýhodňujících prvorozené).
Úkolem profylaktických strategií je spravovat biologické dědictví a to buď tak,
že zajistí kontinuální péči o zdraví nebo jednorázové vymýcení nemoci, nebo – obecněji
– tak, že se postarají o rozumnou správu tělesného kapitálu.
Dědické strategie jsou zaměřeny na předávání materiálního dědictví mezi generacemi,
přitom by mělo docházet k co nejmenším možným ztrátám v rámci možností
nabízených zvykem nebo právem – i kdyby to mělo být prostřednictvím nejrůznějších
úskokům a lstí, jichž lze v právním rámci použít, nebo přímým zvýhodňováním
(jakým je například předávání různých předmětů). Tyto strategie se specifikují podle
druhu kapitálu, který má být předán, tj. v podstatě podle složení dědictví.
Vzdělávací strategie (jejichž zvláštní případ tvoří školní strategie rodin nebo
vzdělávaných dětí) jsou velice dlouhodobými investičními strategiemi, které však nejsou
nezbytně jako takové vnímány a nejsou redukovány, jak se domnívá ekonomie
„lidského kapitálu“, pouze na svou ekonomickou či dokonce peněžní dimenzi. Ve
skutečnosti jde totiž o produkci sociálních aktérů, kteří by byli hodni a schopni dědictví
skupiny nejen převzít, ale také je předat dále v okamžiku, kdy na ně dojde řada.
Takto fungují zejména „etické“ strategie, jejichž cílem je vštípit jednotlivci, že on
i jeho zájmy jsou podřízeny skupině a jejím nejvyšším zájmům, a které tak mají jednu
ze základních funkcí – zajišťují reprodukci rodiny, která je sama o sobě „subjektem“
reprodukčních strategií.
Ekonomické investiční strategie v širším slova smyslu jsou zaměřeny na zachovávání
nebo rozmnožování různých forem kapitálu. K ekonomickým investičním
strategiím v užším slova smyslu je nutné ještě doplnit strategie sociálního investování,
které se zaměřují na zakládání nebo udržování přímo použitelných či mobilizovatelných
sociálních vztahů – ať už krátkodobých nebo dlouhodobých – a na jejich
přeměnu v trvalé závazky subjektivně pociťované (pocity vděčnosti, úcty atd.) nebo
institucionálně zaručené (právo), v podstatě tedy na kapitál sociální a kapitál symbolický.
K této přeměně dochází prostřednictvím směny – peněz, práce, času atd. –
a zvláštního úsilí o zachování vztahů.
PIERRE BOURDIEU: REPRODUKČNÍ STRATEGIE A FORMY VLÁDY 81
Sňatkové strategie jsou specifickým případem posledně zmíněných strategií.
Tyto strategie mají zajišťovat biologickou reprodukci skupiny, aniž by ohrozily její
sociální reprodukci mezaliancí, a přitom mají vést k zachování sociálního kapitálu
tak, že zajistí svazek se skupinou, která má ve všech sociálně relevantních vztazích
pozici alespoň rovnocennou pozici původní skupiny.
Za strategie symbolického investování lze považovat všechny činnosti, jejichž cílem
je zachovat a rozmnožit kapitál uznání (v různém slova smyslu) prostřednictvím
reprodukce co nejvhodnějších schémat vnímání a uznávání a prostřednictvím produkce
činností, které mohou být příznivě hodnoceny v těchto kategoriích (například
demonstrace síly bez jejího reálného použití).
Cílem strategií sociodiceje, jež tvoří zvláštním případ strategií symbolického investování,
je legitimizovat nadvládu a její základy (tedy druh kapitálu, na kterém spočívá)
tak, že z nich učiní přirozenost.
V principu reprodukčních strategií nestojí žádný vědomý a racionální záměr, ale
dispozice habitu, který má tendenci spontánně reprodukovat podmínky své vlastní
produkce. A protože tyto reprodukční strategie závisí na sociálních podmínkách,
jimiž je habitus produkován, což v diverzifikovaných společnostech znamená na objemu
a struktuře kapitálu vlastněného rodinou (a na vývoji jeho charakteru v čase),
mají tendenci zachovávat jeho identitu, jež je v podstatě odlišností, tak, že udržují
sociální rozdíly, vzdálenosti a vztahy nadřízenosti a podřízenosti, čímž v podstatě dochází
k reprodukci celého systému diferencí, jež konstituují sociální řád.7 Reprodukční
strategie vytvořené na základě dispozic, které jsou habitu vlastní, se mohou kombinovat
s vědomými individuálními nebo i kolektivními strategiemi. Ty však nemusí
nutně vést k dosažení cíle, na nějž se zaměřují, protože téměř vždy vyplývají z krize
uznávaného způsobu reprodukce.
Reprodukční strategie vytvářejí systém, a proto jsou spojeny na principu funkční
zástupnosti a kompenzace efektů v jeden účel – například sňatkové strategie lze v případě
selhání nahradit strategiemi plodnosti. Různé reprodukční strategie jsou používány
v různých obdobích životního cyklu, který chápeme jako nevratný proces, a proto
jim náleží chronologicky přesně vymezené místo. Každá z nich musí neustále kalkulovat
s výsledky dosaženými některou z předcházejících strategií nebo strategií, jejíž
efekt není tak dlouhodobý.
Například v bearnské tradici závisely sňatkové strategie v dané rodině na strategiích
plodnosti (významnou roli hrál počet a pohlaví dětí, které si potenciálně
mohly činit nárok na „věno“ nebo na jeho kompenzaci), ale také na vzdělávacích
strategiích – jejich úspěšnost byla podmínkou pro nasazení strategií, jejichž cílem bylo
odejmout dědický podíl dívkám a nejmladším bratrům (jedněm prostřednictvím
vhodného sňatku, druhým prostřednictvím celibátu či emigrace) – nebo konečně na
SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 200282
7 Habitus se má tendenci ve své podstatě reprodukovat podle své vnitřní determinace, přičemž
zároveň potvrzuje svou autonomii vzhledem k situaci (nepodřizuje se tedy přímé
determinaci prostředí jako látka).
čistě ekonomických strategiích, zaměřených mimo jiné na zachovávání či rozmnožování
dědictví.
Takovéto propojování strategií zasahovalo několik generací – rodina mohla být
po dlouhý čas nucena přinášet velké oběti, aby kompenzovala „výdaje“ nezbytné pro
„dotování“ půdou nebo penězi nadměrného počtu rodinných příslušníků nebo aby rodině
znovu zajistila určitou materiální a zejména symbolickou pozici poté, co v ní došlo
k mezalianci.8 Analyzovat strategie šlechtických a královských rodin lze podobným
způsobem – je však nutné dodat, že jejich domácí strategie se stávají navíc státnickými
záležitostmi (války o nástupnictví atd.).9
Srovnávací dějiny systémů reprodukčních strategií musí brát v úvahu jednak složení
dědictví, které má být předáno, tedy relativní váhu různých druhů kapitálu, jednak
stav reprodukčních mechanismů, jimiž jsou například trh (zejména trh práce),
právo (zejména dědické nebo vlastnické právo), školství a akademické tituly atd.
Jako příklad můžeme uvést význam symbolického kapitálu v dědictví kabylských
venkovanů, který vyplývá z tradice nedělitelnosti půdy a z význačné pozice zaujímané
hodnotami cti a pověsti skupiny a který vytváří z této společnosti jakousi laboratoř
pro studium strategií hromadění, reprodukce a předávání symbolického kapitálu.
Strategie používané pro předávání jmen věhlasných předků, které jsem analyzoval,
nebo společenská důležitost, kterou na první pohled přinášejí hry o čest, se dají
bezpochyby vysvětlit akumulací symbolického kapitálu – což je extrémně nestálá
a labilní forma kapitálu –, který představuje nejdůležitější formu hromadění vůbec.10
Tyto strategie používají bearnští venkované, toužící zachovat, rozšířit a předat jméno
a dobrou pověst „rodu“, jejich užití bývá ovšem komplikováno tím, že vlastnictví půdy
představuje určitá omezení, zejména pokud jde o blufování, jež je umocněno právě
logikou symbolických her.11 Pokud jde o strategii královských nebo šlechtických
rodin, je třeba říci, že na utváření jejich specifické podoby se podílí řada dalších omezení,
zejména právních, ale také politických. Nicméně jejich princip lze pochopit
již na základě znalosti strategií venkovských „rodů“.12
Různé reprodukční strategie jsou jasně definovány pouze ve spojení s reprodukčními
mechanismy, ať již jsou institucionalizované či nikoliv. Systém reprodukčních
strategií domácnosti závisí na různých ziscích, které domácnost může
PIERRE BOURDIEU: REPRODUKČNÍ STRATEGIE A FORMY VLÁDY 83
8 Srov. Bourdieu, P. 1962. „Célibat…“, op. cit. a Bourdieu, P. 1972. „Les stratégies…“, op.
cit.
9 Další příklady viz bibliografii Marie-Christiny Zelem v Etudes rurales, 110, 111,
112/1998: 325–357, a také: Hiroshi, K. 1990. „A Demographic Evaluation of P. Bourdieu’s
,Fertility Strategy‘.“ The Journal of Population Problems, 45(4): 52–58.
10 Srov. Bourdieu, P. 1966. Esquisse…, op. cit.
11 Srov. Bourdieu, P. 1962. „Célibat…“, op. cit., pp. 32–136, a Bourdieu, P. Le Sens pratique,
op. cit.
12 Srov. Bourdieu, P. 1993. „Esprits d’Etat.“ Actes de la recherche en sciences sociales, 96–97
(březen): 49–62.
očekávat od vkladů na různé trhy. Tyto vklady se realizují v závislosti na efektivitě,
kterou objem a struktura jejího kapitálu ovlivňují prostřednictvím různých institucionalizovaných
mechanismů (ekonomický trh, trh školství, sňatkový trh). Zejména napříč
strukturou různých šancí na zisk, které jsou rodině objektivně nabídnuty různými
sociálními trhy, se nabízejí různé preferenční (nebo zájmové) systémy a naprosto
odlišné sklony investovat do různých reprodukčních nástrojů.
Například celé dlouhé období přechodu od dynastického státu ke státu byrokratickému
je jak ve Francii, tak v Anglii poznamenáno bojem mezi těmi, jejichž zájmem
je uznávat pouze reprodukční strategie založené na rodině a pokrevních svazcích
(královi bratři), a těmi, kteří se dovolávají byrokratických reprodukčních strategií, založených
na předávání kulturního kapitálu prostřednictvím školy (královští ministři).
V dnešních společnostech, v nichž jsou k dispozici různé reprodukční nástroje, je
struktura distribuce moci nad reprodukčními nástroji determinujícím faktorem výnosnosti,
kterou mají různé reprodukční nástroje a kterou jsou schopny nabídnout
různým aktérům. Tím tyto nástroje přispívají k reprodukovatelnosti svého dědictví
a sociální pozice, jakožto ke sklonům aktérům investovat na různých trzích.
Ukázali jsme například to, že školství může přispět k reprodukci sociální struktury,
přesněji struktury distribuce kulturního kapitálu jen tak, vystavuje-li děti nebezpečí
vyloučení, které je tím pravděpodobnější, čím více jejich původní rodině chybí
kulturní kapitál, a že tyto děti (a jejich rodiny) budou zaujímat pozici tím nevýhodnější,
čím více budou nadány vlastnostmi (jako je netečnost nebo odpor ke škole), jež
je předurčují k jakési auto-eliminaci.13
Dokonce i dnes je patrné, že nejen uvnitř mocenského pole jako celku, ale
i uvnitř ekonomického mocenského pole proti sobě stojí dva typy jednajících, kteří
se orientují podle struktury jimi vlastněného kapitálu (ekonomického nebo kulturního)
na reprodukční strategie postavené buď na ekonomickém investování, nebo spíše
na investování do vzdělání: na jedné straně, v případě „tradiční“ rodiny, je předávání
plně kontrolováno rodinou prostřednictvím dědického práva, na druhé straně je předávání
více či méně zajišťováno a kontrolováno státem a je založené na akademickém
titulu, který, na rozdíl od vlastnictví nebo šlechtického titulu, není přenosný dědičně.
Obecněji závisí sklon investovat do vzdělání na významu, kterého nabývá kulturní
kapitál ve struktuře dědictví: na rozdíl od zaměstnanců nebo učitelů, kteří soustřeďují
své investice na školní trh, otcové rodin, jejichž sociální úspěch nezávisí v tak velké
míře na školních úspěších, investují méně prostředků do studia dětí, v důsledku
čehož jejich kulturní kapitál nemá stejnou výnosnost.
Proměna vztahu mezi dědictvím, o němž uvažujeme v dimenzích jeho objemu
a struktury, a systémem reprodukčních nástrojů má tendenci restrukturalizovat sysSOCIÁLNÍ
STUDIA 8, 200284
13 Což vede k popření obvyklé distinkce mezi kvantitativními a kvalitativními metodami:
takovéto mechanismy můžeme skutečně ukázat pouze pod podmínkou, že povedeme zároveň
analýzu dispozic, kterou lze nazvat kvalitativní – například analýzu percepčních a apreciačních
schémat používaných jednotlivými aktéry a statistickou analýzu struktur – například
distribuci úspěchu podle pohlaví a sociálního původu v jednotlivých oborech.
tém reprodukčních strategií současně s tím, jak probíhá transformace šancí na zisk.
Vlastníci kapitálu mohou udržet svou pozici v sociální struktuře pouze za cenu přeměny
jimi vlastněných druhů kapitálu na jiné, za daného stavu reprodukčních nástrojů
rentabilnější a legitimnější – takto například fungoval v devatenáctém století
v Německu princip proměny rodové aristokracie na státní byrokracii.
V sociálních univerzech, jejichž měnícím se podmínkám se musejí vládnoucí
neustále přizpůsobovat, aby přežili, existuje zejména v obdobích rychlé transformace
reprodukčních způsobů tendence rozdělovat se do skupin podle míry schopnosti
měnit reprodukční strategie: aktéři nebo skupiny nejlépe vybavené těmi druhy kapitálu,
jež umožňují použít nové reprodukční nástroje, tedy ti, již jsou nejvíce nakloněni
změně a schopni její realizace, se staví proti těm, kteří jsou s ohroženým druhem
kapitálu nejvíce svázáni (například v předvečer revoluce v devětaosmdesátém se
drobná nemajetná a nevzdělaná venkovská šlechta staví proti úřednické šlechtě a buržoazii
nebo v roce 1968 se profesoři disciplín nejvíce postižených konkursy na obsazování
profesorských míst – gramatiky, starých jazyků nebo i filozofie – staví profesorům
nových disciplín, například společenských věd).
Mnoho velkých rozporů, které stojí ve středu ideologických debat určité doby
(dnes například diskuse o „kultuře“), je pouhým střetem různých forem konzervativní
sociodiceje – ty, jejichž cílem je především legitimizovat starý způsob reprodukce
tak, že přesně definují to, co dosud fungovalo automaticky, čímž transformují doxu
v ortodoxii, se staví proti těm, jejichž cílem je racionalizovat proměny tím, že uspíší
uvědomování si transformací vytvořením adaptované strategie a tím, že legitimizují
tuto strategii v očích „integristů“.
Největším přínosem vytvoření konceptu reprodukce jako vztahu mezi systémem
reprodukčních strategií a systémem reprodukčních mechanismů je tedy to, že umožňuje
uspořádat a vnímat jednotnou optikou fenomény – například předávání jmen
v Kabylii a v renesanční Itálii14 nebo politiku velkých královských dynastií a domácí
politiku venkovských rodin – náležející k velmi rozdílným sociálním univerzům.
(Tento koncept současně ruší protiklady sociologie, historie a etnologie.) To však neznamená,
že (v rámci jakéhosi „etnologismu“, který zasáhl poslední školu Annales)
smíme zapomínat na velmi hluboké odlišnosti mezi společnostmi, v nichž dispozice
k reprodukci a k reprodukčním strategiím, které v nich vznikají, nalézají v objektivních
sociálních strukturách pouze oporu rodinných struktur, jež jsou nejvýznamnějším,
ne-li jediným dostupným reprodukčním nástrojem, a v nichž se tedy tyto strategie
nutně organizují kolem strategií vzdělávacích a sňatkových, a společnostmi, v nichž
se oporou mohou stát i struktury ekonomického světa a organizovaného státu, z nichž
je z pohledu reprodukce nejdůležitější vzdělání.
Prekapitalistické a protokapitalistické společnosti se od společností kapitalistických
odlišují tím, že kapitál je v nich mnohem méně objektivizován (a kodifikován)
a je také v mnohem menší míře součástí institucí schopných se samostatně reproduPIERRE
BOURDIEU: REPRODUKČNÍ STRATEGIE A FORMY VLÁDY 85
14 Srov. Bourdieu, P. 1966. Esquisse…, op. cit., pp. 82–83, 133–137. Klapisch-Zuber, Ch.
1990. La Maison et le Nom, op. cit.
kovat, a přispět tak k reprodukci vztahů konstituujících sociální řád. Z toho vyplývá,
že v těchto společnostech je problém udržování sociálních vztahů, zvláště mocenských
vztahů, nastolen obzvláště dramaticky: jak je možné ovládat někoho trvale? Jakým
způsobem lze vytvořit pracovní vztahy, vztahy směny atd., a zvláště asymetrické
vztahy nadvlády schopné se trvale udržet, a to dokonce i v případě, že překročí životní
obzor těch, jichž se přímo dotýkají?15
Můžeme zde citovat Marxe, který staví do protikladu společnosti, v nichž výrobní
vztahy nabývají formy „vztahů osobní závislosti“, a společnosti, v nichž jsou tyto
vztahy založeny na „vzájemné osobní nezávislosti postavené na závislosti hmotné“.16
Následkem toho jsou ovládaní – tak dlouho pokud neexistují objektivní struktury jako
například trh práce (a „svobodný pracovník“ ve weberovském smyslu) nebo
souhrn státních institucí, z nichž nejdůležitější je z tohoto pohledu školství – nuceni
vynakládat trvalé úsilí zaměřené na vytváření sociálních vztahů redukovaných na
vztahy osobní.
Toto je dobře viditelné na příkladě vztahu mezi feláhem a chammesem – jeho
pětinovým nájemcem. Pán jej musí nepřetržitě oživovat prostřednictvím celé řady
směn, jejichž úkolem je definovat tento vztah jako příbuzenský (může dokonce
provdat svou dceru za jednoho z chammesových synů). V absenci toho, co Sartre
nazývá „vnitřním násilím“ ekonomických a sociálních mechanismů, jakými jsou například
trh práce a legitimní právní násilí, je nucen použít tyto přívětivější a eufemizované
formy nátlaku, jimiž je definováno symbolické násilí, zejména všechny formy
paternalismu (které se mohou kombinovat s nejbrutálnějším fyzickým násilím,
jakým je například msta).17
V prekapitalistických a protokapitalistických společnostech tedy chybí nejen
podmínky pro neosobní nadvládu, ale dokonce i podmínky pro neosobní reprodukci
mocenských vztahů. Tyto společnosti nedisponují skrytým násilím objektivních mechanismů,
jako je například trh práce nebo vzdělanostní trh, které stačí nechat jednat
podle principu laisser-faire. Udržování sociálních vztahů v těchto společnostech tedy
SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 200286
15 Jak lze vymáhat dluhy, pokud není možné obrátit se na spravedlnost nebo policii? Jak podotýká
Renou, často není jiného východiska než použít magie (přesněji řečeno prokletí, jež
je zbraní slabých, často žen).
16 Marx, K. „Principes d’une critique de l’économie politique.“ P. 210 in Oeuvres, I, Paříž:
Gallimard, Pléiade.
17 Je patrné, jakého zjednodušení se dopouští Norbert Elias, když redukuje historickou realitu
na dějiny vývoje násilí na lineární model kontinuálního zanikání: pokud máme uznat, že
tolik velkých evolučních modelů je smysluplných a zajímavých, je třeba vzít v potaz skutečnost,
že v mnohých archaických společnostech koinciduje užívání nejbrutálnějšího
fyzického násilí (zejména ve vztahu k out group) s užíváním vysoce eufemizovaných forem
symbolického násilí (například směnou darů), že tyto rafinované formy (jejichž přežitkem
je bezpochyby paternalismus) zanikly zároveň s tím, jak se etablovalo inertní násilí mechanismů
trhu práce, a konečně že v ekonomicky vyspělých společnostech inertní násilí tržních
mechanismů nachází korektiv v jemném násilí osvíceného managementu pokaždé, když si
jej stav sil vynutí.
spočívá téměř výhradně na habitu, tj. na dispozicích získaných sociálně, pomocí strategií
metodického vzdělanostního investování, jež podněcují jednající k tomu, aby
vyvíjeli nepřetržitou činnost zaměřenou na sociální vztahy (to se týká zejména symbolického
úsilí o vytváření a přetváření rodokmenu), tedy na sociální kapitál a také
na symbolický kapitál uznání, shromažďovaný řízenými směnami, zejména sňatky.
A pokud sňatkové strategie zaujímají tak důležitou pozici v systému reprodukčních
strategií, aniž by byly neustále kodifikovány tak rigidně, jak naznačují některé příbuzenské
teorie, zůstává manželství stále jedním z nejjistějších nástrojů, jež většina
společností (včetně společnosti současné) nabízí k zajištění reprodukce sociálního
a symbolického kapitálu a které současně umožňují zachování kapitálu ekonomic-
kého.
Ve společnostech, kde jsou aktéři (zejména v pozici ovládaných) stále více řízeni
důsledky obecných mechanismů – například těch, které hýbou ekonomickým
a kulturním světem (a o nichž můžeme zhruba říci, že v nich dochází ke kombinacím
různých druhů kapitálu) –, se význam sňatkových strategií postupně oslabuje, a to
i přesto, že stále tyto strategie hrají nezanedbatelnou roli v případech, kdy rodina
kontroluje celý zemědělský nebo průmyslový podnik či obchod (v těchto případech
se strategie, jejichž prostřednictvím se rodina snaží zajistit svou reprodukci – strategie
plodnosti, vzdělávací strategie, dědické strategie a zejména sňatkové strategie –,
spíše podřizují strategiím čistě ekonomickým).
Zároveň se vznikem ekonomického pole řídícího se svými vlastními evolučními
zákony a se zaváděním mechanismů zajišťujících neustálou reprodukci jeho struktury,
jejíž neměnnost pomáhá udržovat stát (například mechanismy související s existencí
měny, které budují důvěru nezbytnou pro transgenerační investování), ustupuje
osobní moc čím dál více moci, která vyplývá z vlastnictví ekonomického nebo kulturního
kapitálu (vysvědčení a akademické tituly).
Vznik státu organizujícího koncentraci a redistribuci různých druhů kapitálu –
ekonomického, kulturního a symbolického – s sebou nese transformaci reprodukčních
strategií. Například proměny symbolického kapitálu můžeme sledovat
v podobě přeměny feudální cti uznávané pairy i neurozenými, kterou bylo nutno neustále
dobývat a pěstovat, na čest byrokraticky svěřenou státem. Obdobný proces lze
pozorovat i v oblasti kulturního kapitálu. Dějiny evropských společností jsou v rámci
mocenského pole velmi hluboce poznamenány progresivním vývojem onoho specifického
způsobu reprodukce, jehož nejdůležitější složkou je vzdělání a jehož důsledky
můžeme nejdříve pozorovat v rámci samotného mocenského pole, a to už od okamžiku,
kdy se dynastická logika „královských rodů“, založená na rodinném způsobu
reprodukce, přeměňuje na byrokratickou logiku státního rozumu, založenou na reprodukci
prostřednictvím vzdělání.
Jedním z faktorů tohoto vývoje je souhrn rozporů a konfliktů zrozených z koexistence
dvou kategorií aktérů v dynastickém státě – na jedné straně krále a jeho rodiny,
na druhé straně státních úředníků – to jest dvou způsobů reprodukce a dvou druhů
moci: moci děděné a dědičně přenosné pokrevními svazky, tedy založené na přirozePIERRE
BOURDIEU: REPRODUKČNÍ STRATEGIE A FORMY VLÁDY 87
nosti (a šlechtickém titulu), a moci dosažené a doživotní, založené na „schopnostech“
a zásluhách a garantované právem (a akademickým titulem). Defeudalizační proces
proměňující stát dynastický na stát byrokratický lze popsat jako proces denaturalizace
– postupného trhání přirozených pout a zánik systému primární loajality na
rodinné bázi. Moderní stát je především antifyzis, loajalita ke státu předpokládá zpronevěření
se veškerým původním závazkům. Stát vzniklý v procesu destrukce veškerých
přirozených vazeb – jež však přesto přetrvávají v podobě nepotismu a favoritismu
– podporuje a zajišťuje chod pole státní moci, ale také pole ekonomické moci,
a způsob reprodukce skrze vzdělání, jehož specifické logiky se můžeme obávat, srovnáme-li
ji s reprodukcí skrze rodinu, která se nicméně neustále udržuje (jako vhodný
příklad lze uvést protiklad mezi královskou rodinou a královskými úředníky).
Ve velkých firmách s byrokratickým stylem řízení přestává být diplom pouhým
statutárním atributem (jímž by byl například právnický diplom u soukromé firmy),
ale stává se dokumentem skutečně zajišťujícím právo stát se členem: vzdělání (v podobě
„Grande école“) a korpus, sociální skupina produkovaná školou zjevně ex nihilo
(ale v podstatě na základě rodinného majetku), nahrazují rodinu a příbuzenstvo, přičemž
kooptace spolužáků na bázi školní solidarity nebo solidarity korpusu znamená
návrat k nepotismu a ke klanové solidaritě rodinných podniků.
Všechny reprodukční strategie v sobě obsahují nějakou formu určitého numera
clausus, na jejímž základě zajišťují inkluzi či exkluzi buď omezením počtu biologických
produktů korpusu (toto však může činit pouze rodina) nebo omezením počtu
jedinců oprávněných stát se jeho součástí (což může vést k vyloučení části biologických
produktů korpusu – žen, nejmladších potomků atd.). Nejdůležitější je, že
v případě „rodinného“ způsobu reprodukce zodpovídala za všechny změny rodina.
V okamžiku, kdy významnou složku reprodukce začíná tvořit vzdělání, jemuž
technokratičtí ředitelé vděčí za své pozice, ztrácí rodina svou moc v oblasti výběru
dědických strategií, stejně tak jako moc sama si určovat své dědice. Reprodukce prostřednictvím
vzdělání je charakteristická svou čistě statistickou logikou fungování.
Odpovědnost za předávání už neleží na jedné osobě nebo skupině, jež je zavázána tradici
nebo se podle ní orientuje (právo prvorozeného atd.), tak jako je tomu u rodinného
předávání, ale na skupinách jednotlivých aktérů či větších kolektivitách, jejichž
izolované a statisticky agregované činy mají sklon zabezpečovat pro třídu jako celek
taková privilegia, jež jsou těm či oněm jejím složkám, pokud jsou brány odděleně,
odepírána.
Vzdělání může přispět k reprodukci třídy (v logickém slova smyslu) jen tak, že
obětuje ty její členy, které by způsob reprodukce přenechávající veškerou moc předávat
kapitál rodině, ušetřil. Specifický rozpor reprodukce prostřednictvím vzdělání
spočívá v opozici mezi zájmy třídy, jíž vzdělanostní systém statisticky slouží, a zájmy
členů, které obětuje. Také však v tom, že nadprodukce včetně všech svých rozporů
se stává strukturální konstantou jako důsledek skutečnosti, že v systému reprodukce
prostřednictvím vzdělání jsou teoreticky rovné šance získat dobré známky
a akademické tituly nabídnuty všem „dědicům“, dívkám stejně tak jako chlapcům,
SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 200288
nejmladším stejně tak jako prvorozeným, přičemž zároveň s tím se zvyšuje i přístup
„nedědiců“ k titulům (v absolutních číslech), a kruté vylučování, k němuž dříve
docházelo od okamžiku vstupu do oblasti sekundárního školství, ustupuje nyní vylučování
postupnému. Krize v osmašedesátém je patrně alespoň z části důsledkem tohoto
rozporu.
Je však třeba vyvarovat se redukce protikladu mezi těmito dvěma způsoby
reprodukce na protiklad mezi hledáním útočiště u rodiny a hledáním útočiště ve
vzdělání. Jedná se spíše o rozdíl mezi čistě rodinným způsobem správy reprodukčních
záležitostí a způsobem, kdy rodina nechává zasahovat do svých reprodukčních
strategií vzdělání. Jde tedy o stav, kdy domácí předávání kulturního kapitálu
je nejen podporováno reprodukční činností, již vyvíjí škola, ale kdy rodina dává do
služeb shromažďování a předávání dědictví svou relativně autonomní ekonomickou
logiku, jež jí dovoluje kumulovat kapitál nashromážděný jejími jednotlivými členy.
Jiným možným omylem by bylo, kdybychom na základě jednoduchého evolučního
schématu dospěli k závěru, že tyto dva způsoby reprodukce odpovídají dvěma
okamžikům evoluce, jež má podle jistých autorů souvislost s evolucí vedoucí od způsobu
nadvlády založené na majetku a owners, k jinému, racionálnějšímu a demokratičtějšímu
způsobu nadvlády, založenému na „schopnostech“ a managers.
Způsob reprodukce bychom mohli legitimně definovat jako sázku do hry, zejména
uvnitř ekonomického mocenského pole, přičemž se musíme nutně vyvarovat toho,
že za konec příběhu budeme považovat to, co je pouze momentálním stavem poměru
sil, jenž může být jednoduše převrácen. Tato hra na sebe často bere formu boje
za moc nad státem a nad mocí, kterou si stát dokáže vydobýt nad systémem reprodukčních
nástrojů ekonomických a zejména vzdělávacích.
Bylo by třeba dlouze analyzovat, jak se důsledky transformace způsobů reprodukce
projevují ve fungování rodiny jako instance zodpovědné za reprodukci, a naopak,
jak se důsledky transformace rodiny (jež se projevuje například zvýšením
míry rozvodovosti) projevují na fungování reprodukce, v níž hraje roli vzdělání. Je
krize rodiny spojená s transformacemi reprodukčních strategií, které pomalu snižují
význam domácnosti? Množství indikátorů nás vede k přesvědčení, že měšťanská rodina
stále pečuje o svou sociální integraci, která je základní podmínkou pro to, aby
se mohla podílet na udržování svého sociálního a symbolického kapitálu, a tím tedy
i svého kapitálu ekonomického. Tak izolovaný ekonomický aktér, jak jej popisují
ekonomové, se ještě neustavil.
Všechny tyto úvahy nás vedou k tomu, abychom se zeptali: kdo je tedy s konečnou
platností „subjektem“ reprodukčních strategií? Je jisté, že rodina a reprodukční
strategie táhnou za jeden provaz: bez rodiny by nebylo reprodukčních strategií, bez
reprodukčních strategií by nebylo rodiny (neboli korpusu a Standu jako quasi-rodiny).
Rodina musí existovat – což není tak samozřejmé –, abychom mohli mluvit
o reprodukčních strategiích, a reprodukční strategie jsou zase podmínkou zachování
kontinuity rodiny. Rodina v různých specifických formách, jichž nabývá v každé společnosti,
je sociální fikcí (často přeměněnou na fikci právní), která ve skutečnosti
PIERRE BOURDIEU: REPRODUKČNÍ STRATEGIE A FORMY VLÁDY 89
vzniká jako výsledek úsilí zaměřeného na to, aby v každém z členů nové jednotky
(ustavené sňatkem jako institucionalizovaným rituálem) byly vyvolány city schopné
zajistit její integraci a víru v její hodnotu a celistvost.
Je patrné, že vzdělávací strategie mají jednu naprosto zásadní funkci – každá
symbolická práce, teoretická (zejména rodopisná) nebo praktická (směna darů,
služeb, svátků, obřadů atd.), vykonávaná zejména ženami, přeměňuje povinnost milovat
na dispozici milovat a má tendenci každého ze členů rodiny obdařit jakýmsi
„rodinným duchem“. Tento kognitivní princip vidění a rozdělení je zároveň praktickým
principem soudržnosti, který dokáže vypěstovat schopnost velkorysosti, solidarity,
zasvěcení se a vitální koheze k rodinné skupině a jejím zájmům.
Toto integrační úsilí je nezbytné tím spíše, že rodina, chce-li se přizpůsobit, musí
fungovat jako korpus, přestože má ale stále tendenci fungovat jako champs – ve
svých vztazích k fyzickým, ekonomickým a zejména symbolickým silám (které jsou
svázány zejména s objemem a strukturou kapitálu vlastněného jednotlivými členy)
a k bojům za zachování nebo transformaci těchto mocenských vztahů. Pouze za cenu
neustávajícího úsilí jsou síly fúze (zejména afektivní) schopny čelit nebo vyrovnávat
síly štěpení.
Rodinná jednotka je stvořená pro a skrze akumulaci a transmisí. „Subjektem“
většiny reprodukčních strategií je rodina jednající jako jakýsi kolektivní subjekt a ne
jako pouhý agregát individuí. Abychom porozuměli kolektivním strategiím rodin (například
kabylské svatbě nebo koupi domu v současné Francii), musíme nejdříve poznat
strukturu a historii mocenských vztahů mezi různými aktéry a jejich strategiemi.
Ale musíme také poznat objem a strukturu kapitálu, který mají tito aktéři předat,
tedy všechny jejich pozice vymezené distribucí jednotlivých druhů kapitálu. Právě
tyto pozice orientují strategie (a jsou jejich skutečným subjektem). To také vysvětluje,
že každá rodina přispívá k reprodukci prostoru pozic konstituujících určitý sociální
řád (tedy k dosažení conatu vepsaného v tomto řádu)18 tím, že následuje svůj
vlastní conatus.
Už víme lépe, jak odpovědět na otázku položenou v úvodu tohoto článku, tázající
se na podmínky přetrvávání sociálního řádu. Sociální svět není oním zcela
diskontinuálním univerzem, kterým byl podle Durkheima svět Hobbesův (pro
Hobbese dává sociálnímu světu zrodit se čin vůle, a je to právě čin vůle neustále obnovovaný,
který jeho existenci podporuje) a který navrhují všichni ti, které starost
o restituci místa „subjektu“ vede k tomu, že sociální vztahy, včetně vztahů nadvlády,
jsou redukovány na činy (zejména činy ustavující podřízenost) v každém okamžiku
vykonávané aktéry, stejně tak jako fyzikální univerzum v sobě nese podle Leibnize
princip své dynamiky a své logiky. Tento vnitřní pohled (vis insita), který je rovněž
SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 200290
18 V případě společností se státním zřízením je třeba také znát dějiny institucionalizace,
jejímž výsledkem je rodina tak, jak ji známe. Tato velice privátní záležitost je v podstatě věcí
veřejnou, a to do té míry, do které závisí na veřejných aktivitách, jakou je například bytová
politika nebo rodinná politika a rodinné právo existence rodiny je garantovaná a ratifikovaná
státem a dostává od něho prostředky, aby mohla existovat a přežít.
i vnitřním zákonem (lex insita), je vepsán zároveň do objektivních struktur (a mechanismů
zajišťujících reprodukci, například těch, které podporují reprodukci distribuce
kulturního kapitálu) a do struktur habitu, přesněji do vztahu mezi jedněmi a druhými
je v objektivních pravděpodobnostech, které jsou vepsány v imanentních tendencích
různých sociálních polí (jako tendence produkovat stálé frekvence a pravidelnosti,
často posílené explicitními pravidly) a v subjektivních očekáváních, hrubě přizpůsobených
těmto tendencím, které jsou vepsány do sklonů habitu.
Přeložila Kateřina Dohnalová
PIERRE BOURDIEU: REPRODUKČNÍ STRATEGIE A FORMY VLÁDY 91