Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální prAce"
Banks konstatuje, že „všechny tři myšlenkové proudy jsou evidentně přítomné v literatuře o sociální práci i v praxi sociální práce " a dodává, že jejich nastínění je Jako všechny způsoby
0 kategorizaci umčlé. přesto však může sloužit jako způsob poznávání odlišných akcentů, které sociální pracovníci mohou využívat ve své praxi..." (Banks, 2001: 145-146). Nezbývá, než dodat, že to platí stejné v Anglii jako v České republice.
Je možné zformulovat společné pojetí sociální práce?
Zamyšleni nad typologii pojetí sociální práce mimo jiné upozorňuje, že zadavatelé mohou podmínky výkonu sociální práce jednostranně kontrolovat proto, že „sociálni práce" je v očích české společnosti něčím nezřetelným - spíše souborem zákonem regulovaných rutinních administrativních úkonů nebo každodenně vykonávaných sebe-obslužných činností než pomáhajícím oborem, jehož pracovníci něco umí lépe než ti ostatní. Domnívám se, že zadavatelům tato představa vyhovuje nejen proto, že jim připadá samozřejmá, ale také proto, že činí sociální pracovníky levnou pracovní silou, na jejíž stanoviska se není třeba příliš ohlížet, ftxile mne odsud plyne, že dokud sociální pracovníci nesdělí české společnosti zřetelnou nabídku svého oboru, nemohou se stát rovnocennými partnery svých zadavatelů při rozhodování o zakázce a o výkonu sociální práce.
Předpokladem vysloveni takové nabídky je, aby se stoupenci různých pojetí sociální práce mezi sebou dohodli, co to „sociální práce" je, případné aby se aspoň domluvili, jaký obraz svého oboru budou veřejnosti a svým zadavatelům společně prezentovat. Nevím jisté, zda [•sociálni pracovnici něco takového chtějí udělat Pokud ano. měli by nejprve zvážit otázku, zda a případně za jakých okolností je taková
1 dohoda vůbec možná.
Vývoj představ o sociální práci neni pro I lytvářeni zásadnějších dohod příliš příznivý.
Lorenz (2007: 69) totiž konstatuje, že jejich I slepení a vzájemná izolovanost dlouhodobě ■■růstá.
[ Nejen to. Podle sociologů nejsou v soudo-Bé,tzv. „pozdně moderní" nebo tzv. „postmo-■fcmí" situaci podmínky pro oslovení větších
skupin lidi zřetelnou nabídkou sociální práce příliš příznivé. Pokud vyjdeme z toho, co říkají Lyotard (1993), Giddens (1991) a Beck (1992), dosažení shody v rámci názorové tak heterogenního sociálního útvaru, jakým je pomyslná komunita českých sociálních pracovníků, nemusí být jednoduché. I kdyby se podařilo, přijetí obsahu jejich ujednání zadavateli sociální práce by rozhodné nebylo přímočarou záležitostí. V soudobé situaci podle nich totiž scházejí základní podmínky pro jakoukoliv stabilnější dohodu a pro její širší akceptaci ve společnosti.
V sociologickém myšlení má zásadní místo představa, že předpokladem dohody je „konsenzus". Ten lze podle Petruska (1996) vymezit jako souhlas účastníků nějaké události v představách i citech, který zvyšuje pravděpodobnost, že se účastníci dané události shodnou, aniž se před tim dohodli. Jednoduše řečeno, že si budou rozumět i bez dlouhého vzájemného vysvětlováni svých stanovisek. To podle Lyo-tarda, Giddense i Bečka neni v dnešní evropské společnosti dost dobře možné.
Mnozí zakladatelé sociologie se v 19. století domnívali, že konsenzus je předpokladem řádu. V posledních desetiletích však teoretikové společnosti tuto představu relativizuji. Pochybnost vznikla nejen o tom, že shoda představ a citů může mít podobu spontánního vzájemného „předporozuméni". Objevila se i myšlenka, že ke konsenzu se nedá propracovat ani diskusí, jejímž cílem by byla upřímné míněná snaha účastníků o vzájemné porozuměni. To by znamenalo, že potenciální účastníci diskuse o společné nabídce stoupenců různých pojetí sociálni práce si dnes nemohou být jisti, že se dopracují k takovému „souhlasu svých představ a citů", který otevře cestu k jejich stabilní dohodě.
Zmíněné pochybnosti o konsenzu lze stručné vyjádřit v podobě tří tezí. První z nich říká, že „selhání příslibů lepší budoucnosti pro všechny zlikvidovalo věrohodnost představy, že se můžeme společné podílet na realizaci všelidských hodnot". Druhá konstatuje, že „zájmová společenství jsou dnes přechodná, přeskupují se podle situace, a jsou proto založená na toliko provizorních, nikoli trvalých dohodách". Třetí teze hovoří o tom, že
72  Sociálni prace/Socialna práca 2/2008
„kolektivní, velkými skupinami lidi sdílené vzory života byly nahrazeny nestejnorodou směsici nabídek životních vzorů, což vyvolalo zásadní nárůst heterogenity životních strategií jedinců". Lyotard, Beck i Giddens svorne uvádějí všechny tři uvedené teze. Každý z nich ovšem věnuje větší pozornost jedné z nich.
Vzhledem k tomu, že mám k dispozici omezený prostor jedné stati, v dalším textu budu sledovat pouze výklad, který podává Lyotard. Nebudu se zabývat pouze jeho názory na to, proč konsenzus není možný. V zájmu hledáni možností dohody mezi stoupenci různých pojetí sociálni práce se zaměřím také na otázku, na jakém základě se mohou utvářet dohody v situaci, kdy se timto základem nemůže stát konsenzus.
Lyotard uvádí, že legitimita lidských instituci a forem společenské praxe je dosahována a uchovávána sdělováním „přiběhú". Ten ukáže posluchačům smysl jejich společného úsilí tím, že se odvolává buďna minulost, nebo na budoucnost (Lyotard, 1993: 29,52 aj.). Pokud svou legitimitu čerpá z minulosti, jedná se o „mýtus", který se odvolává na prapočáteční, zakládající činy (napr. když úkol pracovníků oboru zmirňovat utrpení zdůvodňuje odkazem na biblický příbčh milosrdného Samařana). Pokud příběh čerpá svou legitimitu z budoucnosti, jedná se o „projekt", který se odvolává na společnou vůli uskutečňovat emancipační cíle (např. když úkol pracovníků oboru zmirňovat utrpení zdůvodňuje snahou o vybudování spravedlivější společnosti).
Podle Lyotarda (1993: 29, 52 aj.) byly pro moderní společnost 19. a první poloviny 20. století charakteristické legitimizačni procesy, které se opírají o „projekty", „velké emancipační příbčhy", které popisuji směrováni lidské historie k lepši budoucnosti pro všechny. Příkladem takto chápaného „projektu" je například vize „obohaceni celého lidsna pokrokem kapitalistické včdotechniky"', „socialismus" jako cesta k „emancipaci práce", „osvícenství" jako cesta k „ emancipaci rozumu a svobody "a další. Jejich, dnes již ztracená, uhrančivost spočívala v tom, že jejich vypravěči (filozofové a politické elity) nabízeli „Ideu", jejíž realizaci je třeba pripraviť a která má být „univerzální", to je, týká se všech lidi a všech aspektů jejich života.
Lyotard vysvětluje, že „projekty" tohoto typu ztratily věrohodnost. Stalo se tak proto, že vyprávěni o lepši budoucnosti měla v očích adresátů potvrzovat úspěšná realizace „Ideje" (např. Ideje „svobody" nebo „většího bohatství lépe rozdělovaného"). K té ovšem může dojít až v budoucnu. Politikum tedy nezbývá, než navozovat dojem stvrzení právoplatnosti „Ideje" tím, že opakované konstatují úspěch, který je však věci budoucnosti, a nemohl proto zatím nastat. Tento způsob potvrzováni věrohodnosti „velkého příběhu" se nevyhnutelné stává zdrojem pochybnosti. (Lyotard: 1993:30,52-53.)
„Projekty" navíc popíraly samy sebe proto, že sice hlásaly „univerzální, všelidské Ideje", svého legitimizujícího účinku však mohly dosáhnout jediné tak, že jejich vypravěči - ideologové a političtí představitelé jednotlivých států a stran - spojovali „Ideje", jejichž realizace měla přinést prospěch všem lidem, s osudem konkrétních skupin, zpravidla národů nebo společenských tříd. Vypravěčem a publikem „projektu", který se odvolává na Ideu všelidského dobra, se proto obvykle stávalo „shromáždění, které reprezentuje lid určitého jednotlivého národa". Uhrančivost velkých Idejí budoucnosti se pak opírala o národní mytologie. Vypravěč si na podporu univerzálního „projektu" bral jména národních hrdinů a příklady jejich „ušlechtilé smrti". Tímto způsobem deklarovali podle Lyotarda Francouzi „Vyhlášení lidských práv" v roce 1789. (Lyotard: 1993: 52-53.) Analogicky, byť bez odvolání na národní mýty. si počínal Marx, když vysvětloval, že prosazení zájmů dilči skupiny - dělnické třídy, která až dosud strádala pod jhem kapita!" mu -je krokem k emancipaci všech lidi.
Extrémním příkladem vnitřně nesour ho spojeni „projektu" spravedlivé budou ti s mytologii dílčího národa byl podle Ly da německý „národní socialismus": Jts určitá moc opírá svoji autoritu o národní jméno, které je vepsáno do určitého souboru běhů více méně vybájených. jako je gei [...] sága, pak se to může dít jen v nap rozchodu s dědictvím Vyhlášeni lidských z roku 1789." Výsledkem není toliko id ale také praktický rozchod s myšlenkou ských práv, jehož tragickým symbolem je le Lyotarda Osvětim (Lyotard, 1993:30,
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce"
Více nebo méné drastické zkušenosti tohoto typu nebyly v průběhu 20. století ojedinělé. To podle Lyotarda ve druhé polovině tohoto století vedlo k „likvidaci" veškeré důvěry v moder-ni „projekty", které se legitimizují příslibem uskutečněni univerzálních ideí v budoucnosti: ,7b, cosestalo, [...] nenapravitelným způsobem ipisuje do evropského včdomi [...] podezření, že universální historie nesměřuje nepochybným tpůsobem ,k lepšímu'." (Lyotard, 1993: 53.) Zde Lyotard (1993: 97) vidí zárodek postmo-derní situace, pro kterou je podle něj příznač-ná „nedůvěřivost" vůči všem příběhům, které v sobě obsahují určitý výklad směřování historie.
Z hlediska příběhu, který vypráví tento ilánek. je důležité, že jedním z takových „výkladů o směrování historie k lepšimu" je podle Lyotarda dnes již zdiskreditovaný příběh [o,konsenzu, k němuž se dospěje diskusi" (Lyotard: 1993: 98). Likvidace důvěry v moderní „projekty" byla také likvidací věrohodnosti představy, že společnost může v zájmu všech překlenout svou heterogennosl komunikací, pra směřuje ke stabilní (dlouhodobé) shodě úíastníku o významu probíhajících událostí, ľ Pokud nadále nemůžeme počítat se stabilitou a jednoznačností konsenzu, existuje ještě aejaká perspektivu pro ty, kteří by se rozhodli plovat o dohodu?
■Vpostmodemi situaci není podle Lyotarda bcálné. aby velké skupiny lidí společně a dlou-jhodobé přisuzovaly určitým událostem stejné fjznamy. Reálne však podle něj je. aby lidé Stalinovu a znovu vytvářeli pomoci dílčích vyjednáváni provizorní, přechodné a proměnlivé Ičístability". přičemž komunikace o nich se odehrává v rámci „přediva vztahů, které složitější a pohyblivější než kdy dřív" (Ly-, 1993: 98, 114-118, 175-176). Toto "Svo" sestává z jedinců, kteří jsou nuceni každý po svém - podle své osobní životni ""legie-'3 - orientovat v pestré směsici sděleni "ídek různé povahy (Lyotard, 1993: 115, k: 1992:131-137: Giddens, 1991:80-88) sítí různorodých zájmových uskupeni. Ta |inovu a znovu přeskupují podle toho, jaký lem je právě předmětem diskuse^4 (Beck, 2:100-101) a jejich členové v různých skuli a při vyjednávají o různých problémech
diskutují podle měnících se pravidel (Lyotard, 1993: 175-176). Není proto možné počítat s tím, že by vyjednávači strategie všech uskupení byly reakci najeden, všeobecné uznávaný model pravidel komunikace. Dilči, provizorní dohoda je nicméně možná tam, kde účastnici události a diskuse pro danou chvíli přijímají svůj, relativně ucelený soubor pravidel komunikace. (Lyotard, 1993:175-176.)
Co by tedy Lyotard poradil sociálním pracovníkům, kteří by se chtěli domluvit na tom, co budou společně nabizet společnosti?
Asi by je varoval, aby nepropadli naději, že by je snad k dohodě o „nabídce sociální práce" spontánně přivedlo široce sdílené před-porozuméni. Za bláhové by nejspíš označil očekáváni, že je možné dospět k takové představě sociální práce, která by byla všemi účastníky diskuse jednoznačné a „navždy" přijata. Byl by asi přesvědčen, že reálně by mohlo jít o představu vnitřně nestejnorodou a nestálou. Spíše o mozaiku než o jednolitou malbu s jasným ústředním motivem. Asi by považoval za možné, že by stoupence různorodých pojeti sociální práce mohl k „jednacímu stolu" přivést společný zájem na tom, aby je zadavatelé začali respektovat a přizpůsobili svou zakázku nabídce sociálních pracovníků. (Zcela jistě by si ale nemyslel, že by zastánce různorodých pojeti sociální práce k „jednacímu stolu" přivedly stejné motivy a stejná představa o tom, co to znamená „kontrolovat vlastní práci".) Určité by jim doporučil, aby se především pokusili dohodnout, podle jakých pravidel povedou diskusi, a aby byli připraveni tato pravidla po vzájemné dohodě a podle situace a měničích se podmínek upravovat. Asi by jim také poradil, aby se - kromě dohody o tom. co budou zadavatelům společné nabízet - zabývali otázkou, podle jakých pravidel s nimi budou zadavatelé (zákonodárci a zaměstnavatelé aj.) ochotni o přijeti společně zformulované, zřetelnější nabídky vyjednávat.
Pokud by se sociálni pracovnici na něčem dohodli, Lyotard by je asi upozornil, že dosaženou dohodu bude třeba v měnící se situaci obnovovat a že udržováni schopnosti společné prezentovat zřetelnou nabídku oboru sociální práce bude vyžadovat spíše trvalé domlouváni a hledání účinných způsobů prezentace
Sociální prace/Socialna praca 2/2008
a vyjednávání než poklidné spoléhání se na trvalou shodu. Určité by připustil, že by to vše mohlo pro účastníky případné dohody být přiliš vyčerpávající, mohli by se proto rozhodnout jít každý svou cestou, a sociální práce by se tak zase mohla ztratit v mlhavé predstave „neurčitého pomáháni".
Stručně řečeno, lze předpokládat, že Lyo-tardova rada by zněla: „Neusilujte jen o vzájemnou akceptaci a hledáni společných představ o sociální práci, snažte se především domluvit, jaké strategie komunikace budete mezi sebou a vůči dalším subjektům případ od případu používat."
„Pét KO"
Z hlediska uvedeného Lyotardova doporučeni je důležitá otázka: „Jaké strategie komunikace stoupenci různorodých pojetí sociální práce v CR využívají?" Abych napomohl hledání odpovědi, pokusím se vyjasnit, jaké typy strategií komunikace stoupenců různých pojetí sociálni práce připadají teoreticky v úvahu. V návaznosti na to se na základě zamyšlení nad svou osobni zkušenosti pokusím zformulovat hypotézu o stavu věcí a navrhnout, jak by se dalo v zájmu vyjasněni úlohy sociální práce v české společnosti postupovat dál.
Termínem „strategie komunikace" budu označovat „reakci účastníků určité události na zkušenost, že se jejich představy a stanoviska k tématu, které všichni vnímají jako důležité, liší". Z hlediska této definice by se „událostí" mohla stát diskuse českých sociálních pracovníků o obsahu druhého čísla tohoto ročníku časopisu Sociální práce/Sociálna práca, přičemž „důležitým tématem" by se pro účastníky této diskuse mohlo - přinejmenším hypoteticky - stát „pojetí sociální práce, nabídka zadavatelům a její vliv na zakázku pro sociálni pracovníky". Pokud by se takto vymezená událost odehrála, je velmi pravděpodobné, že by v jejím průběhu sociální pracovníci reagovali na zkušenost, že se jejich představy o pojeti a nabídce sociální práce i jejich názory na zakázku pro sociální pracovníky liší.
Za klíčové charakteristiky „reakce účastníků určité události na odlišnost jejich představ a stanovisek" budu považovat za prvé cíle, které si účastníci v souvislosti s prožitkem názo-
rové rozdílnosti kladou, a za druhé pravidla, podle nichž je podle účastníků žádoucí o daném tématu s ohledem na různorodost názorů vyjednávat. Podle Lyotarda (1993: 117-118) tato pravidla vymezují, co je nebo neni vhodné sdělovat, a způsoby, jimiž je nebo neni vhodné to sdělovat. Z toho, co Lyotard říká, plyne, že tato pravidla jsou v neustálém pohybu, bývají výsledkem „zápasu" mezi účastníky událostí, jsou proto v různých situacích různá a je třeba je poznávat případ od případu. Z tohoto důvodu vymezím v dalším textu různé „strategie komunikace" pouze z hlediska toho, jaké si jejich uživatelé kladou cíle. Otázku, podlejakých pravidel se mohou tyto cíle pokoušet v průběhu různých událostí uskutečňovat, ponechám otevřenou.
Domnívám se, že škálu strategii komunikace, které se mohou v rámci diskuse o pojetí, nabídce a zakázce sociálni práce objevit, lze popsat pomoci pěti slov, která shodou okolností všechna začínají dvojhláskou „KO". Jsou to „konsenzus", „kooperace", „koexistence", „konkurence" a „konflikt". Seřazena uvedeným způsobem vymezují škálu reakci, na které směrem doleva narůstá solidarita a směrem doprava přibývá střetávání. Pokud uvedená slova použijeme pro označeni strategií komunikace, slovo „konsenzus" bude označovat „snahu stoupenců odlišných představ o dosažení souhlasu a uznání společného stanoviska", zatímco termín „konflikt" bude označením „snahy stoupenců odlišných představ o uznáni vlastních stanovisek potlačením představ ostatních účastníků události". Skálu možných reakcí na názorové odlišnosti účastníků pomyslné diskuse o pojetí, nabídce a zakázce sociální práce charakterizuje přehledné schéma číslo 3.
Domnívám se, že vzájemnou komunikaci mezi stoupenci „administrativního", „profesionálního" a „filantropického" pojetí sociální práce v české společnosti dnes charakterizuje nejvýstižněji slovo „koexistence". Zjednodušeně lze říci, že stoupenci „administrativního" pojetí se historicky zabydleli zejména ve statni správě, zastánci „profesionálního" pohledu rozvijí své představy hlavně na vysokých školách a v některých nevládních organizacích a protagonisté „filantropického'" pojetí se
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" 75
Schéma číslo 3: Možné typy strategii komunikace - reakci na odlišnost představ účastníku pomyslné diskuse o pojetí, nabídce a zakázce sociální práce
konsenzus		kooperace		koexistence		konkurence		konflikt
snaha stoupen-		vzájemná pod-		uplatňováni		snaha o uznáni		snaha o uznáni
ců odlišných		pora		vlastních		vlastních		vlastních
představ		společného		představ		představ		představ
o dosaženi		uznáni		bez snahy		prezentaci		potlačením
souhlasu		různých		ovlivňovat		jejich		představ
a uznáni		představ všech		uznáni představ		přednosti před		ostatních
společného		účastníků		ostatních		představami		účastníku
stanoviska				účastníků		ostatních		události
snaží prosazováním svých představ měnit administrativním pojetím prostoupený svět organizací sociálních služeb. Rámcové tedy lze předpokládat, že stoupenci každého z těchto názorových proudu působí v jiné institucionální sféře a diky tomu se vzájemně v každodenním životě příliš nepotkávaji, nepotřebují aneohrožuji.
Na základě osobní zkušenosti si troufám vyslovit domněnku, že se nejčastěji setkávají na konferencích, odborných seminářích či Skoleních, kde si většinou „melou každý svou" a do vzájemného vyjasňováni rozdílů svých představ se příliš nepouštějí. Pokud k němu sporadicky dojde, vznikne napětí a účastníci diskuse se po kratší názorové výměně „stáhnou" do bezpečí vzájemné pasivní tolerance25, védomi si toho, že po návratu na své pracoviště se opět ocitnou „mezi svými" - tedy mezi lidmi, kteří mají o sociální práci rámcové podobné představy jako oni sami.
Uvedeným způsobem skončil jediný mně osobně známý veřejný konflikt, ve kterém vroce 2000 Valná hromada Asociace vzdělavatelů v sociální práci (ASVSP) vetovala žádost České asociace pečovatelské služby (CAPS) o členství v Radě pro rozvoj sociální práce Stim, že „pečovatelská služba" není „sociální práce". Toto stanovisko ASVSP bylo tehdy silné ovlivněno představou „profesionálně" chápane sociálni prace. Představitelka CAPS na postoj ASVSP reagovala nesouhlasné. Vyslovila názor, že pečovatelská služba, pro jejíž komplexnost je důležitý „lidský vztah", zahrnuje činnosti případové sociální práce, kon-Britné sociální šetřeni, řídící práci, poraden-
ství, sociální terapii a administrativní činnosti (viz Vostrovská, 2001). Skutečnost, že na tento konflikt nenavázala diskuse stoupenců obou stanovisek, mne dodnes trápí a patří mezi motivy, které mé vedly k napsání tohoto eseje.
Domnívám se, že „koexistence" zastánců různých pojetí sociální práce, jejíž kontury jsem se právě pokusil naznačit, bráni tomu, aby čeští sociálni pracovníci společné zformulovali a zadavatelům předložili jasnou nabídku sociální práce jako specifického oboru. V důsledku vzájemné pasivní tolerance a neko-munikace mezi stoupenci různých pojetí není ve společnosti subjekt, který by byl v očích zadavatelů schopen zpochybnit mlhavou definici sociální práce jako „běžné úřednické práce" nebo „laické každodenní obsluhy".
Dokážu si představit, že by se sociální pracovníci mohli pokusit stávající stav vzájemné pasivní tolerance překonat a dohodnout se. Otázka je, jakou strategii komunikace by mohli ve snaze vstoupit do procesu formulace zakázek s méně mlhavou nabídkou a jako respektu hodní partneři svých zadavatelů využít.
Možnost, že by se zastánci některého z pojetí sociální práce pokusili prosadit na úkor ostatních pomocí „konkurence" nebo „konfliktu", se mi zdá být málo pravděpodobná. Hlavním důvodem podle mne je, že ti, kdo inklinuji k jednomu ze tří přístupů, se cítí relativné bezpečné ve své institucionální doméně („administrativní" pojetí ve státní správě, „profesionálni" pojetí ve školství a „filantropické" pojetí v sociálních službách), přičemž lze předpokládat, že pro zastánce všech tři pojetí je důležitější udržet obsazený inštitucionálni prostor
>Q)|
(O (/){
oj
E o
"O (O
cd
Sociálni prace/Socialna práca 2/2008
než expandovat do zbývajících dvou. Obrazné řečeno, i když by myšlenka prosazeni vlastního pojetí mohla být pro někoho lákavá, „každý si hlavné hlídá svoje".
Za málo pravděpodobné rovněž považuji, že by zastánci odlišných představ opustili bezpečí svých institucionálních držav proto, aby hledali kompromis a pokoušeli se na základě „konsenzu" nahradit stávající různorodost .jednou společnou představou role sociálního pracovníka". I kdyby se jim podařilo dosáhnout shody, která by podle Lyotarda nejspíš neměla dlouhé trváni, důsledkem snahy o její prosazení v praxi by byly výrazné změny vymezeni roli sociálního pracovníka na úřadech, ve studijních materiálech škol i v zařízeních sociálních služeb. Takový vývoj by sice mohl být zajímavý, nepředpokládám však, že by mezi stoupenci různých orientaci převládala touha po změně toho, na co jsou zvyklí, nad snahou zachovat existující relativně bezpečné pozice. Navíc lze předpokládat, že by se shoda o společné představě role sociálního pracovníka brzo rozpadla pod odstředivým tlakem realizačních obtíži, jejichž charakter by byl ve státní správě, ve školství a v zařízeních sociálních služeb pravděpodobné odlišný.
Zdá se tedy, že zbývá jediná možnost, a tou je „kooperace". Protagonisté odlišných pojetí se mohou pokusit spolu komunikovat s cílem „vzájemné podporovat společné uznáni svých odlišných představ o sociální práci". Základním předpokladem takové „kooperativní komunikace" by mohlo být vzájemné respektování odlišných pojetí, rozdílných institucionálních domén a různorodých zájmů téch, kdo jsou v nich „usazeni". Výsledkem komunikace podle principů „kooperace" by mohlo být široké a vnitřně diverzifikované pojetí sociálni práce a role sociálního pracovníka. Jádrem takového pojetí by zřejmě mohla být dohoda o pravidlech spolupráce a komunikace mezi poskytovateli „administrativně", „profesionálně" a „filantropicky" pojaté sociální práce v zájmu komplexní - funkce a výhody všech tři pojetí poskytující - nabídky různorodých služeb sociální práce jednotlivým klientům. Tato pravidla by se mohla týkat jak spolupráce mezi poskytovateli odlišně pojatých služeb sociální práce uvnitř jedné organizace, tak jejich spo-
lupráce (a předávání klientů) mezi „administrativně", „profesionálně" a „filantropicky" zaměřenými organizacemi.
Závér
V úvodu článku jsem vyslovil a v jeho textu jsem rozpracoval dvě hypotézy. První předpokládá různost pohledů na to, co může sociální práce společnosti nabídnout jiného než další pomáhající obory, druhá říká, že v dané chvíli českým sociálním pracovníkům chybí vůle hledat na tuto otázku společnou odpověď. Z toho, co bylo na předcházejících stránkách řečeno, podle mne plyne, že oba tyto předpoklady souvisí. Pokud platí to, co říká Lyotard, různost pohledů a nedostatek snahy o její překonání má společný kořen: pomyslná komunita sociálních pracovníků je - stejné jako celá společnost - rozdělena na do sebe uzavřené segmenty, jejichž členové nepředpokládají, že by v běžném životě mohli s ostatními najit společnou řeč. Různost, kterou jsem se pokusil vyjádřit pomoci typologie pojetí sociálni práce, nelze za této situace překonat diskusí, která by spěla ke konsenzu.
Z tohoto důvodu nemohu vyjít vstříc těm kolegům, kteří mé během diskuse nad obsahem tohoto článku nabádali, abych předložil návrh společné definice nabídky sociální práce. Návrh, kterému já osobné věřím, mám sice k dispozici, ale nechci jej uvést, abych nevyvolával nerealistickou naději, že ho - nebo nějaký podobný - po dílčích úpravách přijmeme všichni autenticky za svůj. Věřím výše vysloveným radám Lyotarda a myslím, že taková dohoda by byla virtuální a měla jepici život. Po příslušní konferenci bychom se sice mohli rozejít s pocitem, že „jsme to přece vyřešili", po návratu do svých domovských organizací bychom však nadále každý po svém praktikovali svá původní nezměněná pojetí. Zadavatelům by nadále otázka, co může sociálni práce přinést zvláštního, nepřišla na mysl a sociální pracovníky by nadále úkolovali činnostmi, které jsem výše nazval „běžným pomáháním" nebo „v úředničinou".
Myslím, že rétorické divadlo, jehož výsledkem by byl virtuální konsenzus, který by nikdo
nebral vážně, by naši schopnost oslovit společnost nabídkou něčeho nezastupitelného
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální prace"
neposílilo. Neurčitost veřejného obrazu sociálni práce, která podle mne plyne z toho, že si každý své pojetí praktikuje nezávisle na ostatních, bychom snad mohli překonat pomocí strategie komunikativní kooperace, jejíž rysy jsem naznačil výše. V jejím duchu se mohou sociální pracovníci přímo v organizacích, asociacích, obcích nebo regionech, kde působi, pokoušet dohodnout, podle jakých pravidel koordinovat a zaměstnavatelům a místním politikům společné nabízet komplexné pojatou nabídku toho, co dobrého klientům v praxi přinášejí různé typy sociální práce.
Poznámky
1 Sociální pracovníky i sociálni pracovnice budu vtomto článku v souladu s konvencemi českého jazyka označovat termínem „sociálni pracovníci". Jsem si přitom včdom, že hovořím o ženách a méné početném hloučku mužů. Uvedená formulace navozuje dojem, že „kontrolovat podminky vlastni práce" znamená automaticky „zajistit podmínky pro kvalitní výkon vlastni práce". Jsem si ovšem včdom, že by sociální pracovníci mohli kontrolu podmínek vlastni práce využívat - nebo zneužívat - pro dosažení jiných cilů, než je „kvalita", a že „kvalitu" jí možné chápat různými způsoby. Při psáni tohoto článku se snažim z hlediska vnějšího pozorovatele komentovat dčni. kterého st se zaujetím účastním. Občas proto považuji za účelné opustit jazyk pozorovatele a dát čtenáři najevo, že problémy sociálních pracovníku, íkteré se zde snažím „položit na stůl", považuji In své. přesnéji řečeno „naše". ÉLaan (1998 135-139) upozorňuje, že termín .zřetelná nabídka" muže vyjadřovat významy. V širším smyslu je označením pro specifický jrofil" oboru, který vymezuje ta jednám, jež maji být vyhrazena pro osobu vykonávající sociální práci. V užším smyslu označuje tentýž termín představu tzv. komerčního myslení v sociálni práci, které usiluje o dodáváni služby jako tproduktu zcela hotového, pripraveného ke spo-mtbéa takřka bez všeho kolem ". to je ..bez disku-sio tom. jaký má klient problém a jak je možné jej wochopit". V tomto článku mám na mysli „zře-[telnou nabídku" v širším, prvním uvedeném úmyslu.
5 Termínem „zadavatel" označuji subjekt (napr. státní organizace, obecni úřad nebo občanské sdruženi), který' najímá sociální pracovníky, aby v jeho režii pomáhali řešit nějaký problém. Terminem „klient" označuji subjekt (jedince nebo skupinu), jemuž sociální pracovník pomáhá zvládat jehii obtížnou životní situaci. Zadavatel a klient muže být za určitých podmínek jeden a tentýž subjekt, není to ovšem zcela béžné.
6 Zadavatelé jsou často bývalými nebo aktuálními pracovníky jiných pomáhajících oboru. Jsouce pověřeni funkcemi manažerů, ve svém rozhodování o podmínkách výkonu podřízených sociálních pracovníku obvykle uplatňují ty představy o sociálni práci, které jsou obvyklé v rámci komunity jejich kolegů.
7 Zkratkou „MPSV" označuji Ministerstvo práce a sociálních věci České republiky.
8 Podnetná byla diskuse s Dr. Janečkovou a Dr. Bašteckou na konferenci Rady pro rozvoj sociálni práce na téma další vzděláváni v sociální práci v únoru 2006 v Brně o tom. kdo má zajišťovat kooperaci pracovníku v sociálních službách při zajišťováni komplexní pomoci klientům.
9 Ovlivnil mě rozhovor s Dr. Bednářem, Ph.D., o tom. zda sociální práce je „moderní instituce" nebo „tradičné chápaná pomoc bližnímu". S doc. Chytilem jsme diskutovali, zdaje účelnější prosazovat, aby sociální práce byla „profesionálním" nebo „polo-profesionálnim" oborem, a zda a proč je žádoucí, aby sociální pracovnici měli zákonem vymezený monopol na poskytování určitých typu služeb. S Dr. Nečasovou, Ph.D.. jsme rozebírali otázku, zda by monopol na výkon určitých činnosti posílil zaměření sociálních pracovníků na specifické potřeby klientů či zda by přinesl riziko, že se sociální pracovnici zaměří na své zájmy více než na zájmy klientu.
10 Zamýšlel jsem se, zda česky píšící autoři definuji pole působnosti sociální práce jako odlišné od doményjiných pomáhajících oborů (viz např. Matoušek. 2003: 213; Chytil, Nedčlníková, Příhodové: 2004; Matoušek, Koláčková, Kodymo-vá, 2005: 14-15; Radostová, Matoušek, llolda. 2006:130aj.).
11 Jako člen Pracovní skupiny pro sociální védy Akreditační komise C R jsme měl možnost s řadou žadatelů o akreditaci studia sociální práce prodiskutovat vztahy mezi sociální práci, psychologii, teologii a pastorací, (sociální)
78
Sociální práce/Sociálna práca 2/2008
pedagogikou, medicínou, geriatrickou péči aj. Diskutoval jsem také se žadateli, kteří sociální práci považovali za nedefinovanou oblast, která je schopná „nasát" cokoliv.
12 Béhem projednávání předlohy zákona o sociálních službách na MPSV CR mé zaujala diskuse o tom, zda a za jakých podmínek mohou sociální práci vykonávat absolventi vysokoškolského studia jiných oborů. Tato diskuse se později přenesla také najednání Asociace vzdělavatelů v sociálni práci.
13 Na základě případových studii čtyř agentur pečovatelské služby bylo možné popsat typické charakteristiky převážně „administrativního" (Musil, 2004a: 57-68; Musil, Hubíková, Kubal-číková, Dvořáková, 2005:93-%) a převážně „filantropického" (Musil, Kubalčíková, Hubiková, Nečasová, 2004:309-311; Musil, Hubiková, Kubalčíková, Dvořáková, 2005: 93-96; Nečasová, Musil, 2006) pojetí sociální práce ve službách pro seniory. Empirickou studii pokusu o převážné profesionálni pojetí sociální práce v konkrétni organizaci se mně dosud nepodařilo uskutečnit. Rysy „profesionálního" přístupu proto odvozuji z teoretického modelu (Musil, 2004a: 15-18, 110-117).
14 Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.
15 Označením „SP" nahrazuji ve schématu termíny „sociální práce" nebo „sociální pracovník".
16 Označením „ŽS" nahrazuji ve schématu termín „životní situace".
17 Terminem „peer supervize" zde označuji zprostředkováváni náhledu kolegou, který má zkušenost ze sociálni práce s cílovou populací, která je podobná cílové populaci, s níž pracuje supervi-dovaný.
18 Praktická láska k bližnímu zde nutně nemusí mit explicitně náboženský význam.
19 Termínem „vzdělávací supervize" zde označuji poskytováni zpětné vazby, jehož cílem je podporovat schopnost učit se novým dovednostem. Termínem „manažerská supervize" označuji poskytování zpětné vazby, jehož cílem je vytvářet předpoklady pro přijetí instrukcí lidmi v organizaci.
20 „Jasným rozlišením oblastí působnosti" zde nemyslím „vytyčení nepřekročitelných hranic". V rámci „profesionálního" pojetí se počítá s tím, že hranice mezi obory nejsou zřetelné a jejich sféry působnosti se více nebo méně překrývají.
„Jasným rozlišením oblastí působnosti" se zde proto označuje snaha vymezit specifické zaměřeni - charakteristický předmět pozornosti a typické cíle, které se liši od charakteristického předmětu pozornosti a typických cílů jiných oborů. Předpokládá se, že specifická zaměření je možné vymezit, i když existují vice nebo méně rozsáhlé „sféry doteku".
21 Upozornila mé na to kolegyně Mirka Nečasová.
22 Pojmy, zjejichž hlediska Banks (2001: 145) popisuje rozdíly mezi „modely praxe sociálni práce", lze volné přeložit asi následovně: „identita sociálního pracovníka", „zdroj moci sociálního pracovníka", „pojetí uživatele služby", „stredobod pozornosti", „zdroj orientace v roli", „klíčové principy" a „typ organizace, který nejlépe umožňuje výkon praxe podle daného modelu".
23 „[...] k mnohosti výběru z různorodých nabídek [...] vede převaha zkušenosti zprostředkované [...] rostoucí globalizací sdělovacích prostředků [...], média, zejména elektronická, z nás čini bezprostřední' diváky představení, která se odehrávají na místech, na nichž nemůžeme být Jy-zicky přítomni' [... ] Ve světů plném alternativních možností volby stylu života se strategické životní plánováni stalo obzvlášť důležité [...] stalo se prostředkem přípravy [...] vlastního životního běhu každého jedince" (Giddens, 1991:83-85.)
24 „[...] v závislosti na specifickém tématu, které je právě ve hře, a na specifické situaci vznikají a opět zanikají přechodné koalice různých skupin a z různých táborů [...] Jsou to pragmatické aliance [...] Individualizovaná společnost vytváří půdu pro nové a ideologicky různorodě konstituované konflikty [...], které se vymykají dříve obvyklým schématům [...] a týkají se specifických situtt j cía osobnosti." (Beck, 1992:100-101.)
25 Osobné jsem to zažil v letech 2005 až 2006 třikrát. Scénář události byl vždy přibližně stejný: 1 Jedinec A prožil překvapeni, protože svým nikoli I konfrontačně míněným výrokem vyprovoto- I val jedince B k poměrně ostře odmítavé reakdl Následovala časové omezená výměna jedno- I stranných argumentů („oba mleli svou"), ponii I v určitém časovém odstupu následovala smífttg vá snaha obou účastníků prezentovat nezaujatrj stanovisko k tématu předchozí zaujaté l názorů. Ve všech třech případech diskuse < nepokračovala, přestože jedinec A a jedin měli příležitost se setkat.
J
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce"
Použitá literatura
BANKS, S.: Ethics and Values is Social
Work. (Second Edition.) Palgrave, Basingstoke 2001.
BECK, U.: Risk Society. Towards a New Modernity. Sage, London etc. 1992.
GIDDENS, A.: Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age. Polity Press, Oxford 1991.
HOWE. D.: Social Workers and their Practice in Welfare Bureaucracies. Cower, Al-dershot 1986.
CHYTIL, O., NEDĚLNÍKOVÁ, D., PRÍHO-DOVA, A.: The analysis of theoretical concepts and methods of social work in the Czech and Slovakian literature. In: ERATH, P.. LITTLECHILD, B., VORNA-NEN, R. (eds.). Social Work in Europe -Description, Analysis and Theories. ISIS, Eichstätt 2004, pp. 75-85.
JOHNSON. T. J.: Professions and Power. Macmillan. London 1972.
LAAN V. d., G.: Otázky legitimace sociální práce. Albert - ZSF OU, Boskovice - Ostrava 1998.
LIPSKY, M.: Street-level Bureaucracy. Dilemmas of the Individual in Public Services. Russell Sage Foundation, New York 1980.
Y0TARD, J.-E: O postmodernismu. Postmoderno vysvětlované dětem a postmo-derni situace. FÚ AV CR, Praha 1993.
MATOUŠEK, O.: Slovník sociální práce. Portál, Praha 2003.
MATOUŠEK, O.. KOLÁČKOVÁ, J., KODY-MOVÁ, P. (eds.): Sociální práce v praxi. Specifika různých cílových skupin a práce snimi. Portál, Praha 2005.
MUSIL, L.: „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." Dilemata práce s klienty v organizacích. Marek Zeman, Brno 2004a.
MUSIL, L.: Standardy kvality a sociální práce v sociálních službách. Sociální práce/ Sociálna práca, l/2004b, s. 53-74.
MUSIL, L., KUBALCÍKOVÁ, K., IIUBÍKO-VÁ, O., DVOŘÁKOVÁ, M.: Kvalifikační potřeby pracovníků v sociálních službách pro seniory. (Závěrečná zpráva.) Praha: VÚPSV, 2005.
MUSIL, L., HUBÍKOVÁ, O., KUBALCÍKOVÁ, K., HAVLÍKOVÁ, J.: Působení politiky sociálních služeb na kulturu poskytování osobních sociálních služeb ve vybrané OSS. (Průběžná zpráva z první fáze výzkumu.) VUPSV - výzkumné centrum Brno, Praha 2006. (viz: http/Avww.vupsv. cz/publikováni/publikace/2006)
MUSIL, L., KUBALCÍKOVÁ, K., HUBÍKOVÁ, O., NEČASOVÁ, M. Do sociál work-ers avoid the dilemmas of work with dien t s? European Journal of Sociál Work, Vol. 7, No. 3, November 2004, pp. 305-319.
NAVRÁTIL, R, MUSIL, L.: Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. In Sociální studia, 5,2000,127-163.
NEČASOVÁ, M., MUSIL, L.: Pracovní podmínky a dilemata pomáhajících pracovníků. Poznatky z výzkumu charitní pečovatelské služby. Sociální práce/Sociálna práca, 3/2006, s. 57-71.
PETRUSEK, M.: Konsensus. In: Velký sociologický slovník. Karolinum, Praha 1996, s. 523-524.
RADOSTOVÁ, Z., MATOUŠEK. O., HOLDA. D.: Absolventi katedry sociální práce FF UK Praha v praxi. Sociální práce/Sociálna práca, 2/2006,114-132.
VOSTROVSKÁ, II.: Reálná podoba pečovatelské služby. CAPS, Hradec Králové 2001.